Heraldické tinktury

Heraldické tinktury – souhrnný název pro barvy, kovy, kožešiny.

Barvy jsou čtyři – ČERNÁ, ČERVENÁ, MODRÁ, ZELENÁ, kovy dva – STŘÍBRO, ZLATO, mohou být nahrazeny barvami BÍLOU A ŽLUTOU. (1) K heraldickým kožešinám patří HERMELÍN, POPELČINA, KUNINA, SOBOL. Hermelín a popelčina jsou mnohonásobně modifikovány jak barevně tak způsobem provedení. Kunina je nahrazována červenou barvou a sobol černou bez možnosti dalšího odlišení kožešiny od barvy.

Heraldické tinktury jsou rovnocenné – žádná nemá funkční, hodnostní nebo významovou přednost. V heraldické kresbě / malbě nemohou být uplatňovány barevné odstíny, tinktury mají být jasné, výrazné. Výjimkou, která potvrzuje předchozí pravidlo, je barva pravděpodobně nepřesně označovaná jako „burgundská červeň“. Jedná se o tmavě červenou barvu, která je používána pro vnitřní vyložení heraldických nebo hodnostních korun a knížecích čepic.

V současných nově vytvářených heraldických popisech musíme odmítnout expresivní výrazy, např. nebeská modř, barva lazurová, stříbrné nebo modré kosmé / šikmé vlnité břevno jako „řeka“, vlnité hroty jako „prameny“ apod. Existuje však několik výjimek, např. zelenou patu štítu obvykle popisujeme jako TRÁVNÍK, v případech ostatních tinktur výhradně jako PATU ŠTÍTU. Obecně platí pravidlo, které bohužel v mnoha případech není dodržováno, že barva nemá být pokládána na barvu a kov na kov. Kožešiny jsou tzv. obojetné – mohou být na barvě či na kovu, dokonce může být kožešina na kožešině. Zkušený heraldický výtvarník toto pravidlo respektuje a dokáže vhodně používat kombinací heraldických tinktur.

V různých základech, minimech a přehledech heraldiky, v nichž autoři „usilovně mlátí více než 100 let starou prázdnou slámu“, nalezneme obvykle také tzv. symbolické výklady tinktur. Důvodně se domnívám, že se jedná o romantickou mystifikaci, jejíž původ lze vystopovat v renesanci. Na druhé straně je však nepopíratelné, že v mnoha polepšených erbech docházelo k změnám tinktur, např. barev za kovy apod. Podobné změny byly následně vykládány jako společensky symbolická povýšení obdarovaných. Je rovněž pravdou, že určité kombinace tinktur či skupiny heraldických figur byly vyhrazeny rodům nebo jednotlivcům zaujímajícím významná společenská postavení. Tato problematika by se mohla stát předmětem seriosního výzkumu erbovních listin z období 16. až 19. století.

Hnědá barva.

Hnědá barva není barvou heraldickou a nepatří proto do soustavy heraldických tinktur. Přesto, že kolega Müller tvrdil, že jsme nikdy v PPHV hnědou barvu do popisu znaku neudělili, opak je pravdou a hnědou barvu jsme výslovně udělili v 18 schválených a udělených znacích; první tři znaky v roce 1994, poslední v roce 2008 (!). Přitom je lhostejné, zda se jedná o nové obecní znaky nebo o pouhé stanovení nového popisu pro znaky tzv. historické, kdy zastupitelé o stanovení nového popisu iniciativně požádali. Trapnou skutečností je, že jsme v PPHV hnědou barvu výslovně v popisech uvedli. Zdrojem této informace je REKOS. (2)

Seznam obcí dle jednotlivých roků udělení / stanovení popisu:

1994: Adamov (o. Blansko), Potštejn (o. Rychnov nad Kněžnou, Tvrdkov (o. Bruntál);

1995: Pasohlávky (o. Brno-venkov);

1998: Braškov (o. Kladno), Hamry nad Sázavou (o. Žďár nad Sázavou), Hluk (o. Uherské

          Hradiště), Josefův Důl (o. Jablonec nad Nisou), Lánov (o. Trutnov), Povrly (o. Ústí

          nad Labem), Starovičky (o. Břeclav), Světec (o. Teplice);

1999: Telnice (o. Ústí nad Labem);

2000: Dolní Dvůr (o. Trutnov), Věšín (o. Příbram);

2001: Chotilsko (o. Příbram), Rataje (o. Benešov);

2008: Dřenice (o. Chrudim).

Přirozená barva.

Kromě heraldických tinktur je v heraldické kresbě / malbě používána tzv. přirozená barva. Původně byla používána k zbarvení lidského těla, např. obličeje, rukou (při detailní kresbě / malbě), postupem doby však bylo tímto termínem označováno používání tinktur neheraldických, nejčastěji hnědé barvy. (3)

V průběhu uplynulých 20 let, v nichž komunální heraldika zaznamenala značný rozvoj, jsme v PPHV schválili a udělili 564 znaky, v jejichž popisech je uvedena přirozená barva. Ve značném počtu případů se jedná o návrhy znaků, jejichž autoři měli chabé povědomosti o základních heraldických pravidlech zacházení s tinkturami. Byl-li např. předložen návrh znaku, v němž jsou v modrém štítě zelené stromy s hnědými kmeny, měli jsme v PPHV takový návrh nekompromisně odmítnout, poněvadž navrhovatel mohl znak řešit vhodnější kombinací tinktur. (4) Místo odmítnutí jsme ad hoc vyslovili zásadu dosti pochybnou, totiž že „znak je heraldicky schvalitelný“. Přirozená barva se tak stala jakousi „berličkou“ výtvarníkovy nedovzdělanosti a pomůckou pro obcházení pravidla o tinkturách. Bohužel tento trend stále pokračuje. Zdálo by se, že v předchozím textu stále kritizuji pochybení práce PPHV, jehož jsem byl členem; příčinu je však nutno hledat ve skutečnosti, že komunální heraldika, pominu-li nesrovnatelně menší počet znaků církevních, jejichž konstituování prochází odlišným procesem, je v současné době nejvíce frekventovanou oblastí české heraldiky a proto by jí měla být věnována mimořádná pozornost. V této souvislosti upozorňuji na Kasíkovu studii „Česká heroldie – ano či ne ?“ publikovanou na stránkách HTK.

Zde je na místě otevřeně pochválit vexilology, kteří přirozenou barvu z principu odmítli; je však pravdou, že jejich vexilologická škála barev není s heraldickou srovnatelná.

Zkušený heraldický výtvarník používá přirozené barvy jen ve skutečně nezbytných případech, poněvadž většinu heraldických figur lze pokrýt heraldickými tinkturami a kresbu / malbu konstruovat tak, aby splňovala pravidlo o tinkturách.

Při přípravě kreseb pro tisk je ovšem nutné stanovit barvy podle existujících vzorníků, v nichž každá barva má kód. Autoři či vydavatelé souborů heraldických kreseb by měli zvolit jednotný barevný rejstřík tak, aby heraldické tinktury nevykazovaly rozdílnost barevných odstínů.

Literatura:

Král z Dobré Vody: Heraldika. Praha 1900, s.36 – 41.

Kolář – Sedláček: Českomoravská heraldika I. Praha 1902, s. 135 – 143.

Rytíř: Heraldické tinktury, kovy – barvy – kožišiny a jejich šrafování. Úvaly u Prahy 1941.

Buben: Encyklopedie heraldiky. Praha 1994, 1997, 1999, 2003, příslušná hesla.

Schwarzenberg: Heraldika. Praha 1941, s.49 – 50.

Oswald: Lexikon der Heraldik. Leipzig 1984, s.394 – 395.

Galbreath – Jéquier: Hanbuch der Heraldik. München 1989, s.91 – 100.

Hildebrandt: Wappenfibel. Handbuch der Heraldik. Neustadt an der Aisch 1991, s.43 – 45, tab. VIII.

Arndt – Seeger – Müller-Westphal: Wappenbilderordnung. Neustadt an der Aisch 1996, s-58 – 60, tab. 1 – 2.

Fox-Davies: A Complete Quide to Heraldry. London 1993, s. 67 – 89.

Poznámky:

(1)           Je nutné připomenout, že sousloví „stříbrná / zlatá barva“ je nesmyslné, přesto se s takovými výrazy setkáváme v popisech. Železo, cín, hliník také nemají barvu železnou, cínovou, hliníkovou.

(2)           Přestože jsem byl v letech 1991 – 2008 členem PPHV, nemohu se na jednotlivé případy upamatovat a v osobním heraldickém archivu rovněž nemám podrobnější dokumentaci.

(3)           U některých heraldických figur nelze určit jejich přirozenou barvu. Např. nelze popsat „muž oděný do šatu přirozené barvy“, poněvadž obecně přirozenou barvu oblečení nelze jednoznačně definovat. Naproti tomu lze popsat přirozenou barvu plátové zbroje, kterou je leštěné železo; nelze však říci „železná barva“ – viz poznámka (1). Obdobně lze popsat přirozenou barvu u některých zvířat – lišky, srnce, jelena, nikoli však jednoznačně koně.

(4)           Jedná se o znak obce Archlebov, o. Hodonín, 2001.