jméno:
heslo:

Heraldické tinktury

Heraldické barvy jsou čtyři: ČERNÁ, ČERVENÁ, MODRÁ, ZELENÁ.

S dvěma kovy, STŘÍBREM, ZLATEM  a  KOŽEŠINAMI  tvoří soustavu HERALDICKÝCH TINKTUR.

Heraldické kovy – STŘÍBRO  a  ZLATO – mohou být nahrazeny barvami BÍLOU  a  ŽLUTOU.
K heraldickým kožešinám patří: HERMELÍN, POPELČINA, KUNINA a SOBOL. Hermelín a popelčina jsou v heraldice mnohonásobně modifikovány jak barevně, tak způsobem utváření. Kunina je v heraldickém výtvarném projevu nahrazována červenou barvou a sobol černou bez možnosti dalšího odlišení kožešiny od barvy. V německé heraldice existuje kožešina pojmenovaná „Kürsch“, mající ekvivalent i v terminologii francouzské a anglické, ale nikoliv v heraldické terminologii české (hermelín v přirozené podobě).

Heraldické tinktury jsou rovnocenné – žádná nemá funkční, hodnostní nebo významovou přednost. V heraldické kresbě, resp. malbě, nemohou být uplatňovány barevné odstíny, barvy mají být jasné, výrazné a ve svém základním tónu. Výjimku, která potvrzuje předchozí pravidlo, tvoří barva, která v minulosti byla označována jako „burgundská červeň“, v součanosti „tmavočervená“, či méně přesně jako „purpurová“ (ta je vnímána také jako fialová). Jedná se o tmavě červenou barvu, která je používána pro vnitřní vyložení heraldických nebo hodnostních korun a knížecích / vévodských čepic.

Při technickém zpracování kreseb pro tisk je ovšem nutné stanovit barvy podle existujících vzorníků, kde každá barva má svůj kód. Autoři či vydavatelé souborů heraldických kreseb by měli zvolit jednotný barevný rejstřík tak, aby heraldické tinktury ve výsledné tiskovině / publikaci nevykazovaly rozdílnost barevných odstínů.

Obecně platí pravidlo, že barva nemá být pokládána na barvu a kov na kov. Kožešiny jsou tzv. obojetné – mohou být na barvě či na kovu nebo naopak, resp. může být kožešina na kožešině.

Zkušený heraldický výtvarník toto pravidlo respektuje a dokáže vhodně používat kombinace heraldických tinktur.  

Do výčtu heraldických barev jsou některými autory přehledů základních heraldických pravidel zařazovány také následující – purpurová, fialová, oranžová, tmavorudá, hnědá, šedá, popelavá, tělová a tinktury odvozené od přirozeného zbarvení kovů – železná a bronzová, nebo dokonce, ale zcela výjimečně, „stínová barva“. V anglické terminologii se setkáme také s barvou vodní, zemní, krvavě červenou, ap. Takové barvy je nutné vnímat jako barvy pomocné a nezařaditelné mezi základní heraldické barvy. Jejich praktické užití je omezeno například teritoriálně – oranžová v Holandsku, oborově – purpurová nebo také fialová v církevní heraldice, nebo historicky – bronzová uváděná popisy ve znakových priveligiích Rakouského císařství na přelomu 19. a 20. století. Hnědá se obvykle objevuje u kmenů stromů, či v obarvení některých zvířat, které pak jsou v popisech označeny termínem „v přirozené barvě“. V některých přehledech je k heraldickým tinkturám zařazováno i tzv. damaskování. Ale nikoliv proto, že by šlo o další tinkturu v řadě, ale proto, že stejně jako tinktury i damaskování pokrývá štít, pole štítu, či některé další, zejména heroldské figury.


 

Literatura:
Vojtěch Král z Dobré Vody: Heraldika. Souhrn pravidel a předpisův znakových. Štorch, Praha 1900, s. 36 - 41.
Martin Kolář - August Sedláček: Českomoravská heraldika. I. Část všeobecná. Praha 1902, s. 135 - 143.
Václav Rytíř: Heraldické tinktury, kovy - barvy - kožišiny a jejich šrafování. Nákladem autora, Úvaly u Prahy 1941.
Milan Buben: Encyklopedie heraldiky. Libri, Praha 1994, 1997, 1999, 2003, s. 14 - 16, příslušná hesla.
Karel Schwarzenberg: Heraldika. Vyšehrad, Praha 1941, s.49-50.
Gert Oswald: Lexikon der Heraldik. Leipzig 1984, s.394-395.
Donald L. Galbreath - Léon Jéquier: Handbuch der Heraldik. München 1989, s. 91 - 100.
Adolf Matthias Hildebrandt: Wappenfibel. Handbuch der Heraldik. Neustadt an der Aisch 1991, s. 43 - 45, tab. VIII.
Jürgen Arndt - Werner Seeger - Lothar Müller-Westphal: Wappenbilderordnung. Neustadt an der Aisch 1996. s. 58-60, tab. 1-2.
Arthur Charles Fox-Davies: A Complete Quide to Heraldry. London 1993 (1.vydání 1923), s.67-89.



Zpracováno: 14.09.2008 / 27. 12. 2009                                                      © Pavel Palát, © Stanislav Kasík

 

Přirozená barva v heraldice

upravit

Kromě HERALDICKÝCH TINKTUR je v heraldické kresbě, resp. malbě, používána tzv. PŘIROZENÁ BARVA. Původně byla používána k zbarvení částí lidského těla, nejčastěji obličeje (při detailní kresbě / malbě), postupem doby však bylo tímto termínem označováno používání tinktur neheraldických, např. hnědé barvy.

Zkušený heraldický výtvarník používá přirozené barvy jen ve skutečně nezbytných případech, poněvadž naprostou většinu heraldických figur lze zbarvit heraldickými tinkturami.


Lze vyslovit hodnoticí tezi, že popsání obecné figury obratem "v přirozené barvě / přirozené barvy" je vhodnější než termínem "přirozený, -á, -é". Domníváme se, že jakýkoliv živočich, rostlina, nebo i věc, by v heraldice neměla být popsána jako přirozená z principiálních důvodů. Protože nejde o jejich fotografickou podobu, ale o podobu víceméně heraldicky stylizovanou, kterou nelze mít za podobu realistickou ("přirozenou"). Popsání v přirozené barvě je korektnější proto, že v heraldice jde nikoliv o „přirozenost“ figury, ale o její „obarvení“ heraldickou tinkturou zvaná „přirozená“. Proto je pojmenování „přirozený, -á, -é“  terminologicky nepřesné. Naopak figura "v přirozené barvě", či "přirozené barvy“ je přesné terminologické vyjádření.

 


Literatura:
Rytíř, Heraldické tinktury, kovy – barvy – kožišiny a jejich šrafování. Nákladem autora, Úvaly u Prahy 1941.


Zpracováno: 14.09.2008                                                                                                     © Pavel Palát

 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting