O heraldické terminologii, standardizaci a stylizaci heraldických figur
Terminologie.
Před mnoha lety jsem v jedné ze svých přednášek vyslovil názor, že základy každého vědního oboru jsou tvořeny třemi disciplinami - bibliografií, metodologií, terminologií. Nedostatečné propracování či dokonce částečná nebo úplná absence některé z nich se kvalitativně projeví na celkové úrovni oboru.
Česká heraldika byla konstituována, lze-li tehdejší proces tak nazvat, dvěma českými heraldickými kompendii, vydanými v rozmezí tří let na konci 19. a počátku 20. století: „Heraldikou" Vojtěcha Krále (1900) a „Českomoravskou heraldikou" díl I. Augusta Sedláčka zpracováním části pozůstalosti Martina Koláře (1902).(1)
Povšimněme si několika podstatných skutečností. Obě kompendia byla nepochybně ovlivněna pracemi zejména německých autorů.(2) Zatímco Krále lze považovat za autora autentického, Sedláček zpracovával značně neuspořádaný materiál z Kolářovy pozůstalosti. Rozvržením heraldické materie bylo založeno formální schéma jejího zpracování, které se až do současné doby podstatně nemění, neboť téměř všechny následně vydané práce obdobného charakteru toto schéma zachovávají. V některých publikacích, např. v německé „Wappenbilderordnung", jsou základní skupiny dále členěny, což lze považovat za přínosné zejména tehdy, jsou-li tyto podskupiny neuzavřené a je možno do nich přidávat další heraldické figury, aniž by byla narušena základní koncepce.
Do výše uvedených kompendií autoři nezařadili samostatnou kapitolu, která by zevrubně pojednala o problematice tehdejšího stavu české terminologie. Proč tomu tak není, neodvažuji se spekulovat. Sedláčkovu minikapitolu o terminologii nelze považovat za relevantní, neboť se zřejmě jedná o několik marginálních poznámek z Kolářovy pozůstalosti.
Heraldická terminologie, resp. terminologie jakéhokoliv vědního a dokonce i zájmového oboru, není osobní libůstkou samozvané skupiny jakýchsi jazykových puristů, kteří by se povýšili do role arbitrů, ale představuje relativně ucelený soubor odborných názvů, sloužících k jednoznačnému a nezpochybnitelnému popisu jednak heraldických figur, jednak aktivních termínů, které určují podobu a polohu heraldických figur. Po desetiletí vývoje české heraldiky lze s politováním konstatovat, že česká heraldická terminologie je stále značně rozkolísaná, pouze v několika posledních letech je možno zaznamenat snahy o určitou kodifikaci v duchu současného stavu českého jazyka.
Budu-li hledat příčiny tohoto stavu, domnívám se, že jsou způsobeny dvěma skutečnostmi: Nepočetná skupina odborné veřejnosti zřejmě nepociťuje potřebu zabývat se terminologickou problematikou, považujíc stávající stav za dostačující.
Druhá skutečnost představuje ve svých důsledcích problém závažnější, spočívající v přílivu značného množství tzv. laických zájemců o heraldiku, čili obecně laicizací tohoto vědního oboru. Ti ve své nekritičnosti prezentují veřejnosti výtvory, a je vcelku lhostejné zda verbální či výtvarné, které jsou mimo jakoukoliv smysluplnou diskuzi a pokud se přece jen stanou předmětem kritických výhrad, cítí se dotčeni ve svých pomyslných právech jako ona příslovečně „potrefená husa". Mnozí z oněch laických zájemců začali, pokud vůbec, a také bohužel skončili u výše citovaných heraldických kompendií, neuvědomujíce si, že přes všechny peripetie se přece jen heraldické bádání za uplynulých 110 let posunulo a že rovněž český jazyk prošel kvalitativními změnami nejen v oblasti slovní zásoby, ale změny nastaly i ve větné stavbě.(3) Ze zkušeností, které pramení nejen z bibliografické excerpce prováděné v 70. a 80. letech minulého století, ale i z četby současných heraldických článků, které se zabývají speciální problematikou, např. nově udělenými obecními znaky, lze doložit, že jejich autoři pociťují neodolatelné nutkání ba povinnost „poučit" potenciální čtenáře tzv. „základy heraldiky". Ty ovšem obvykle mají svůj původ ve výše citovaných kompendiích. Tato skupina grafomanů vůbec nemá potřebu zabývat se teoretickou ani praktickou problematikou heraldické terminologie, neboť jejich neotřesitelnými autoritami jsou Sedláček, Král a případně nějaká „heraldická minima", která se objevují na knihkupeckých pultech.
Alarmující je ovšem skutečnost, že heraldice není věnována přiměřená pozornost ani na filozofických fakultách našich univerzit.(4) Absolventi kateder archivního studia a pomocných věd historických jsou připravování především na svá budoucí povolání archivářů přednostním studiem oborů paleografie a diplomatiky.
V následujícím odstavci se musím vrátit do 80. let minulého století a připomenout dobu, kdy heraldika byla pěstována v rámci tehdy povolené a sledované spolkové činnosti; byl jsem tehdy této činnosti aktivním účastníkem.(5) V té době existovaly, kromě Genealogické a heraldické společnosti v Praze (GHSP), jejíž členové se převážně zabývali rodopisným bádáním, tři „subjekty", v jejichž činnosti převládala heraldika. V Praze pobočka Heraldika při České numismatické společnosti (ČNS), v Brně a v Ostravě pobočky GHSP, které se později osamostatnily a vyvíjely činnost pod záštitou jiného „patrona". Všechny vydávaly pro své členy / předplatitele v malotirážních nákladech interní tiskoviny řízené redakčními radami; v tiskovinách byly publikovány články, statě a studie bez nároku na autorské honoráře. Zpravidla členové výborů jednotlivých sdružení se nepravidelně scházeli na tzv. koordinačních poradách. Na jedné z nich se začalo diskutovat o problematice heraldické terminologie.(6)
Přestože by se obsah předchozích odstavců mohl zdát nesouvisející s daným tématem, není tomu tak, naopak stručné informace v nich obsažené by si zasluhovaly zevrubného zpracování v rámci vývoje české práce heraldické.
Vraťme se proto k meritu předmětu.
Jak již bylo řečeno výše, Král ani Sedláček (7) nevěnují ve svých kompendiích heraldické terminologii samostatné kapitoly, které by alespoň v hrubých obrysech nastínily její problematiku. Avšak při pečlivém studiu a případné excerpci nelze nevidět, že v textech jsou uvedeny soudobé názvy nejen pasivních termínů, ale též řada termínů aktivních. Pro výstavbu současné heraldické terminologické konvence představují obě skupiny nezanedbatelný materiál, který je nutno vzít v úvahu při kodifikaci termínů doporučených / konvenčních a termínů, které se z hlediska současného tvaroslovného stavu českého jazyka jeví jako archaismy a v HTK jsou označovány buď jako tolerované nebo nedoporučené.(8) Do Terminologického Slovníku (TS) jsou pod lištu Literatura postupně vkládány odkazy na termíny z obou kompendií jakož i odkazy na další literaturu.
Na tomto místě je nutné pojednat o druhém dílu Sedláčkovy „Českomoravské heraldiky". Ve čtvrtém oddělení jsou abecedně, zpravidla dle příjmení, seřazeny rody, jejichž původ je v českomoravském prostředí a dále rody, jejichž někteří členové se do českomoravského regionu přistěhovali a v průběhu let se domohli nobilitace, udělení erbu a inkolátu. Sedláčkovou nespornou zásluhou je, že z tehdy dostupných pramenů a literatury excerpoval popisy erbů v soudobé verbální dikci. Podle mého názoru neměl a ani mít nemohl ambice vytvořit alespoň základy české heraldické terminologie 20. století. V mnoha případech jsou texty z diplomů / privilegií opsány doslovně, v jiných případech upraveny, aniž by ovšem bylo možno spolehlivě posoudit míru úprav.(9)
V souvislosti s problémy terminologickými považuji za nutné zmínit se o psaní jmen, příjmení a predikátů, která pocházejí z německého jazykového prostředí, avšak někteří členové rodu přesídlili do prostředí českého a zdomácněli v něm. Vedle fonetické podoby typu „švarcenberk" existují česko- německé hybridy, např. „valdštein, pernštein, ditrichštein, ruprštorf, šernštein, eisenberk, najburk" apod. Za pozornost rovněž stojí i pravopis třísloupcového rejstříku figur k I. oddělení; zatímco pouze některé figury jsou psány s počátečním velkým písmenem (Beran, Klíče, Nohy tři, Střela zavinutá, Trojlist,...) většina je psána s počátečním písmenem malým. Rovněž není jednotné substantivní / adjektivní abecední řazení, např. Nohy tři, Střela zavinutá, štít polovičný - ale Jelení rohy (sic!), beraní rohy, lidská hlava apod.
Při zpracování tak úctyhodného množství rodových údajů byla, dle mého názoru, Sedláčkem promarněná jedinečná příležitost - vytvořit relativně pevný základ české heraldické terminologie při popisech jednotlivých erbů. Sedláček sice v Úvodu a zejména v Připomenutí rámcově zmiňuje jakési terminologické principy ovšem pro vytvoření terminologické soustavy nedostatečné. Nechť je tato kritická výtka pokládána za pouhé postesknutí, ale nikoli za příkrý odsudek. Sedláček zřejmě nedospěl k poznání nutnosti vytvořit terminologický systém, ale spokojil se s popisy pokud možno přesnými s maximální vypovídací hodnotou. Skličující skutečností ovšem je, že pozdější „heraldici, genealogové - obecně laičtí zájemci" využívali Sedláčkových textů téměř doslovně a na kritické výhrady reagovali velmi podrážděně.
V návaznosti na ČMH II, byť nepřímé a zasazené do odlišného časového období, musím připomenout dva heraldické projekty, které nebyly očekávaně přiměřeně úspěšné.
Prvním je kniha Jiřího Čarka „Městské znaky v českých zemích", která vznikala od 2. poloviny 60. let a byla vydána teprve v roce 1985. Sběr heraldického a sfragistického materiálu, plošně provedený ve všech tehdejších okresních archivech ČSR a soustředěný do rukou dr. Čarka, ředitele Archivu hlavního města Prahy (AHMP), mohl být základem pro konstituování české heraldické terminologie. Podle mého názoru nebylo zase až tak rozhodující, zda by bylo významně přihlédnuto k verbálním konstrukcím Krále a Sedláčka, či zda by Čarek zvolil vlastní terminologické zásady a ty důsledně uplatňoval. Výsledek, posuzováno samozřejmě z terminologického hlediska, je - eufemisticky řečeno - značně problematický, neuspokojivý, zkrátka zdárně přispěl k dalšímu stupni rozkolísanosti české heraldické terminologie. Zatímco v některých případech jsou citovány pasáže z privilegií či jejich opisů, v jiných případech jsou použity popisy vyhotovené pověřenými pracovníky okresních archivů a v dalších případech jsou patrné verbální zásahy autora, resp. autorského kolektivu několika vybraných archivářů, jimiž se Čarek v úvodní kapitole jaksi zaštiťuje. Prosím, aby tyto kritické výhrady nebyly považovány za příslovečné „kopání do mrtvého", neboť Čarek se již bránit nemůže; musím však trvat na názoru, že zde byla znovu promarněna příležitost pro kodifikaci české heraldické terminologie. Měl jsem možnost hovořit s jedním z členů autorského kolektivu, takže jsem si mohl vytvořit představu, jak tato kniha vznikala zejména v poslední fázi před vydáním. Všem, kteří se zajímají o českou komunální heraldiku, doporučuji kritickou studii Stanislava Kasíka „Čarek - 1985 a relevance", která je otištěna ve veřejně přístupné části HTK.
Druhým projektem je vznik a činnost Heraldické komise (HK) České národní rady (1991-1992), která existovala ještě krátkou dobu po rozpadu československé federace, aby posléze byla formálně přejmenována na Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (PPHV). Tato subinstituce vznikla na základě pátého paragrafu zákona ČNR číslo 367/90 Sb. o obcích (obecním zřízení), který umožňoval, aby obce používaly historický znak a prapor, příp. aby požádaly o jeho udělení předsednictvo ČNR, od roku 1993 předsednictvo Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (PSPČR). Členy HK / PPHV byli někteří jednotlivci, kteří se před rokem 1990 aktivně podíleli na činnosti MTR. Přestože není předmětem tohoto pojednání zabývat se činností PPHV, považuji za nutné zmínit některé skutečnosti, které jeho činnost provázely. V době předsednictví PhDr. Pavlíkové nebyly z průběhu jednání pořizovány žádné oficiální zápisy. Později byly pořizovány popisy znaků a praporů projednávaných návrhů, obrazové přílohy, mnohdy v nestandardním provedení, byly posuzovány při jednání, někdy za účasti zástupců obcí. V další fázi dostávali členové PPHV kopie žádostí včetně černobílých vyobrazení pro předběžné posouzení, čímž byl uspíšen schvalovací proces. Před několika lety byl uveden do provozu internetový portál REKOS (REgistr KOmunálních Symbolů). Poněvadž se v heraldické části PPHV nevedl žádný evidenční systém udělených znaků a figur, začal jsem asi po dvou či třech letech vytvářet Klíč Heraldických Figur (KHF) na principu podrobné excerpce figur z každého znaku. Teoreticky tak byla eliminována možnost udělení stejného či velmi podobného znaku dvěma obcím. Při excerpci jsem zjišťoval, že jsme v určitém počtu případů použili rozdílných termínů pro pojmenování stejné figury, např. VINAŘSKÝ NŮŽ / VINOHRADNICKÝ NŮŽ, nebo jsme některé figury pojmenovali neobvyklými termíny vytvořenými ad hoc, např. HLAVA VINNÉ RÉVY, přestože jsme v předchozích popisech používali termínu KEŘ VINNÉ RÉVY (jemuž se severomoravští vinaři „vychechtávali", jak prohlásil jeden člen PPHV). Samostatnou kapitolou je praktický individuální popis figur ve znaku, kdy tvůrci popisu musejí kvalifikovaně rozhodnout, který jev je ještě nezbytnou součástí popisu a který jev je možno nazvat výtvarnou licencí heraldického výtvarníka, neboť heraldický neumětel bude za licenci vydávat cokoli dle subjektivní libosti. Se zvyšujícím se počtem žádostí o udělení symbolů je existence terminologické databáze nezbytnou nutností.(10)
Svébytnou skupinu heraldických termínů vytvářejí tzv. novotvary - heraldická znamení, zpravidla obecné heraldické figury, které se dosud ve znacích / erbech nevyskytovaly. Heraldikovou samozřejmou povinností je, aby se seznámil nejen s jejich konkrétními podobami, ale aby je byl schopen výtvarně stylizovat, popsat s využitím oborové terminologie a aby, z nedostatku znalostí nevytvářel termíny ad hoc. Sám pojem novotvar je pojmem zavádějícím, poněvadž jakmile takové znamení dosáhne určité zobrazovací frekvence, přestává být novotvarem a stává se běžnou heraldickou figurou, zařaditelnou do systému.
Standardizace.
Důležitou součástí výstavby heraldické terminologické soustavy je vytvoření standardů jednotlivých heraldických figur, čili definice jejich základního vzhledu a polohy ve štítě. Požadavek vytvoření standardů považuji za legitimní a nezbytně nutný, poněvadž umožňuje, aby heraldický popis byl jednoznačný, nezpochybnitelný a aby podle něho bylo možno heraldickou figuru zobrazit, aniž by heraldický výtvarník musel vidět původní předlohu. Terminologické standardy jsou v HTK vytvářeny formou popisů resp. výkladů termínů aktivních i pasivních. S jejich využitím lze eliminovat „užvaněné" popisy, v nichž by muselo být uvedeno, jak která figura má vypadat.
Vzhledem k zásadě, že HTK není arbitrem české heraldické terminologie a ani nemá ambice se takovým arbitrem do budoucna stát, můžeme pouze všem, kteří se o heraldiku zajímají profesionálně či pouze laicky, navrhnout používání doporučených / konvenčních termínů nebo naopak některé termíny buď považovat za tolerované nebo je výslovně nedoporučit.
Heraldická stylizace.
Jedním ze základních pravidel heraldické kresby / malby je zobrazování figur, jejichž podoba je obecně známa. U skupiny heroldských figur a křížů je toto pravidlo téměř bez problémů splnitelné, u některých skupin obecných figur se mohou vyskytovat určité problémy, které lze eliminovat jejich stylizací. Jedná se o způsob zobrazení, při němž jsou zdůrazněny jejich dominantní prvky, tzv. markanty, na úkor prvků podružných či nevýrazných. Vezměme modelovou figuru LVA, jemuž je v HTK věnován samostatný Terminologický Soubor (TSb). Lze vyloučit, že by se v přírodě vyskytl „lev ve skoku a s korunou na hlavě" tak, jak je tradičně zobrazován již po několik století v heraldice. Rovněž řada dalších obecných figur je tradičně zobrazována v rozporu s realitou a to i ve vzájemných velikostních poměrech. Důležitou zásadou je, aby heraldické figury optimálně vyplňovaly plochu štítu / pole. K stylizaci některých figur neodmyslitelně patří atributy. Jsou-li např. do koruny listnatého stromu umístěny plody nebo listy pro tento strom charakteristické, lze jej popsat druhově, v opačném případě jej popíšeme pouze jako listnatý strom. Osvojí-li si heraldický výtvarník principy stylizace heraldických figur, nebývá pro něho problémem nakreslit je pouze podle heraldického popisu.
Nedílnou součástí stylizace heraldických figur je autorova výtvarná licence. Spočívá v tom, že výtvarník podrobněji prokreslí zobrazovanou figuru o detaily, které zpravidla nejsou součástí heraldického popisu. Může se např. jednat o ostění oken, klenák na vrcholu zaklenutí brány apod. Pokud nemají tyto detaily obsahový význam k zobrazované figuře, není nutné je v heraldických popisech uvádět. Hranici mezi figurální stylizací a výtvarnou licencí nelze explicitně definovat a mnohdy záleží i na ikonografickém výkladu znaku / erbu.
Samostatnou kapitolu bych mohl věnovat zobrazování světců. Přestože existuje obecné doporučení nezobrazovat postavy, existuje v české komunální heraldice několik znaků se sv. Jiřím, který zabíjí tu draka, tu saň, tu jakéhosi blíže neurčitelného ještěra; dále se vyskytují znaky s Pannou Marií, sv. Václavem, sv. Janem Křtitelem apod. Ve všech uvedených případech lze světce bez problémů pojmenovat. Co si však počít se znakem, v němž je zobrazena pouze hlava se svatozáří, atribut žádný a přesto je „světec" pojmenován. Tvůrci podobných popisů zřejmě mají k dispozici nějaký tajný seznam podob jednotlivých světců, když „bezpečně" vědí, jak který světec vypadá. O heraldické stylizaci v takových případech nelze vůbec uvažovat.
Poznámky:
(1) Spekulovat o případné rivalitě autorů nepovažuji v tomto pojednání za smysluplné. Spokojme se s konstatováním, že Sedláček se stal v tomto případě „dvojkou" a dále lze konstatovat, že Králova Heraldika je v mnoha směrech neprávem opomíjena.
Práce Josefa Pilnáčka patří do jiné kategorie heraldické literatury.
(2) Ve svém soukromém Heraldickém archivu mám doklad - dotazníkový list, který Král rozesílal členům Společnosti přátel starožitností, v němž měli formou hlasování rozhodovat o názvech pro některé heraldické termíny.
------------------------------
V úvodu ke své „Heraldice" činí Král zásadní poznamenání: „Že nebude dílo toto bez vad a poklesků, jest mi tím spíše předpokládati, poněvadž v oboru tom české literatura téměř nemá, čeho bych použíti mohl za vzor. Úryvky a rozličné menší články z tohoto oboru našimi zasloužilými heraldiky Rybičkou, Sedláčkem a Kolářem porůznu uveřejněné a roztroušené mají účely jiné a mohou slouti pouze materiálem pro českou heraldiku". O zdrojích svého poznání píše Král v kapitolách „Seznam nejstarších známých rukopisů se znaky a rukopisních sbírek znakových" a „Tištěné knihy znakové a literatura heraldická".
Z cit. Královy poznámky jednoznačně vyplývá, že v jeho době česká heraldická terminologie neexistovala jako kompaktní, relevantní a obecně použitelný celek. Můžeme proto Krále vnímat jako prvního, kdo se pokusil položit základy české heraldické terminologie. Z hlediska současného stavu české heraldické terminologie lze Králův pokus přijmout jako základní a v podstatě jediné relevantní východisko pro odbornou diskusi, jejímiž výsledky by bylo precizování termínů a vytvoření logického systému s předpoklady jeho trvalé kodifikace. Závažnost Královy „Heraldiky" vyplyne zejména po vyhodnocení publikovaných prací v následujících desetiletích, které v oboru heraldické terminologie nepřinesly nic, co by bylo možné s Králem srovnat; ten byl pouze v různé míře opakován, avšak nikdy podroben kritickému hodnocení.
(Doplnil Stanislav Kasík, redakčně upraveno.)
-------------------------------
(3) Příklad archaického popisu: „Na štítě se vidí lev ke šplhání se chystající maje ústa rozzavená." Rovněž nelze, dle mého názoru, akceptovat některé rozvláčné popisy z 19. a starších století, příp. popisy, v nichž písař erbovního diplomu odkazuje na malířské umění výtvarníka a některé závažné detaily pomine. Pikantní ovšem je, chybí-li v diplomu vyobrazení, poněvadž příjemce nezaplatil předepsanou taxu.
(4) Doporučuji, aby si pozorný čtenář tohoto pojednání otevřel na internetu některé stránky, týkající se vysokoškolské výuky této discipliny a zřejmě užasne nad „výběrem" doporučené studijní literatury. Nelze se proto divit, když absolventi archivního studia disponují znalostmi na úrovni počátku 20. století.
(5) Vývoji české práce heraldické byla věnována samostatná kapitola v „Bibliografii české práce heraldické", I. díl, Ostrava 1983. Dále bylo publikováno několik dílčích studií, např. v Heraldické ročence. Přesto se domnívám, že období od poloviny 60. let do konce roku 1989 by si zasloužilo zevrubného zpracování nejen z dochovaného písemného materiálu, ale též s využitím vzpomínek tehdejších aktivních účastníků.
(6) Pokud si pamatuji, terminologická problematika se stala předmětem pozornosti na redakčních radách Heraldické ročenky (HR), neboť jsme měli výhrady k stávajícím popisům znaků / erbů v autorských pracích, které měly být otištěny v HR. Na základě mého návrhu byla ustavena neformální terminologická sekce pobočky Heraldika ČNS a současně jsme o této aktivitě informovali kolegy z Brna a z Ostravy. Na jedné z dalších koordinačních porad jsme se dohodli, že terminologické problematice budeme věnovat zvýšenou pozornost a ustavili jsme neformální pracovní skupinu s názvem Meziklubová Terminologická Rada (MTR); z porad byly pořizovány zápisy, které mám uloženy ve svém soukromém Heraldickém archivu spolu s konkrétními materiály, které jsme na jednotlivých poradách probírali. Zároveň jsme se dohodli, že v interně vydávaných tiskovinách budeme dohodnuté terminologické principy uplatňovat. Tyto terminologické porady skončily bohužel v roce 1989 v souvislosti s politickými změnami v tehdejším Československu a nebyly již, i přes moje osobní iniciativy, nikdy obnoveny - ke škodě české heraldiky.
(7) V ČMH I je sice samostatná kapitolka týkající se nahodile vybraných aspektů české heraldické terminologie (viz komentovaný dodatek číslo 1 k Úvodu do HTK), obsahově však není použitelná.
(8) Autoři HTK (Palát + Kasík) si, i přes občasnou kritiku vedenou z různých stran a ovlivněnou různými faktory, jsou velmi dobře vědomi skutečnosti, že nedisponují žádným pověřením, které by je opravňovalo k resultátům o absolutní správnosti či nesprávnosti posuzovaných termínů. Smyslem HTK, jak již bylo mnohokráte veřejně deklarováno, jsou doporučení směřující k odstranění rozkolísanosti české heraldické terminologie. Zejména tzv. laičtí zájemci, ale i ti, kteří „objevili" heraldiku před několika málo lety, by jí měli věnovat daleko větší pozornost a píli, než se rozhodnou předkládat své verbální i kresebné kreace veřejnosti. Mají-li odvahu prezentovat své nedostatečné znalosti, musí mít též odvahu přijímat kritické výhrady, neboť heraldika je věcí veřejnou.
(9) Zde, dle mého názoru, otevíráme „heraldickou pandořinu skřínku" a dostáváme se k problému, který bezprostředně nesouvisí s heraldickou terminologií - k závaznosti heraldických popisů, které jsou písemně doloženy. Poněvadž tato problematika vyžaduje samostatného pojednání, upozornil jsem na ni pouze formou krátké poznámky.
(10) Poněvadž jsem byl v letech 1991 - 2008 stálým členem expertní skupiny PPHV, nesu za nedostatečnosti a případné excesy přiměřený díl odpovědnosti, z něhož se nelze žádnými výmluvami vyvinit. Lze pouze litovat, že se z PPHV nestala instituce, která by měla charakter české komunální heroldie; v tom vidím další promarněnou příležitost, která se pravděpodobně již nebude opakovat. Pokud v současné době na veřejně přístupných stránkách HTK nedostatečnosti a excesy kritizuji, činím tak pro nápravu věcí heraldických do budoucnosti a nikoli z nějakých osobních pohnutek. Nemohu samozřejmě ovlivnit, vykládá-li si někdo moje kritické výhrady jako útok na osobní důstojnost a „heraldickou pověst". Na hlavní straně HTK je k disposici moje mailová adresa, jejímž prostřednictvím lze vést věcnou diskuzi.
Zpracováno 13.10.2011 © Pavel Palát