jméno:
heslo:

Výstavba českého heraldického popisu

Výstavba českého heraldického popisu


Položíme-li si otázku, jak má vypadat heraldický popis obecně, můžeme na ni lapidárně odpovědět - přiměřeně. To je ovšem odpověď velmi relativní, kterou se v úvodu tohoto pojednání pokusím konkretizovat.
Především je nutné zdůraznit platnost tohoto pojednání ve smyslu uvedeného názvu pro všechny oblasti heraldiky a to v plném rozsahu. Domnívám se, že odkazovat na popisy z jazykové oblasti německé, nám nejbližší, či dokonce italské, francouzské nebo anglické, není reálné, neboť tvorba slov a větná stavba není s češtinou kompatibilní.

Heraldický popis má v maximální možné míře využívat heraldických terminologických výrazových prostředků. Heraldická mluva je právem odlišná od mluvy hovorové, nikoli však od mluvy spisovné, poněvadž heraldické popisy jsou konstruovány nikoli pro „hloupé heraldikové", ale pro odborníky či poučené laiky; technické výkresy rovněž nejsou vytvářeny zvlášť pro „netechniky" a zvlášť pro profesní inženýry.
Heraldický popis nemá být „užvaněný". Jsou-li heraldické figury řádně definovány, není nutné, aby v popisu bylo podrobně vysvětlováno, jak má která figura vypadat; je naopak nutné řádně popsat jevy, které jsou nad rámcem definice figury. Z hlediska „užvaněnosti" je na tomto místě nutné zdůraznit velice obezřetný přístup k pozdně středověkým a raně novověkým popisům, které jsou součástí erbovních listin. Často se stává, že popis odkazuje na „umění malířské", avšak erb vymalován není. Také je nutné vzít v úvahu, že „staří vždy přesně nerozlišovali", jak praví Sedláček, strany štítu či polohy figur.
Heraldický popis má být stručný, srozumitelný a zejména jednoznačný. Tyto požadavky jsou důležité proto, aby libovolný heraldický výtvarník mohl znak nakreslit pouze podle popisu a neověřovat si jeho správnou podobu podle původní předlohy navrhovatele. V optimálním případě by výtvarníci měli dojít k téměř shodnému vyobrazení.
Heraldický popis má respektovat českou větnou stavbu, samozřejmě se zřetelem na heraldickou terminologii. Podle mého názoru nelze akceptovat současný stav, uplatňovaný zejména v REKOSu, kdy např. několikařádkový popis začíná na prvním řádku, jednotlivé části sdělovaných informací jsou oddělovány čárkami a za posledním slovem je tečka. Někdy nesprávně umístěná čárka může změnit obsah sdělovaného. Stačí si otevřít libovolný počet popisů v REKOSu, v nichž se moje námitka potvrdí. Má-li být takto konstruován „syntax blasonu", jak se s oblibou někteří heraldici vyjadřují, potom se spíše jedná o syntaktickou dehonestaci české větné stavby.

Z hlediska heraldické terminologie představují heroldské figury, obecné heraldické figury a kříže termíny pasivní, zatímco termíny popisující tinkturu, vzhled a polohu nazýváme aktivními. Dle mého názoru je pro heraldické figury určujícím kritériem tinktura, proto by měla být uvedena na prvním místě popisu. Dále následuje skupina aktivních termínů, které určují jejich vzhled a posléze termíny které určují jejich podobu. (Viz poznámky S. Kasíka.) Vezměme jednu ze základních heroldských figur - BŘEVNO.
V HTK je definována následovně: „... Vznikne tak, že ŠTÍT je dvakrát vodorovně, kosmo nebo šikmo dělený, nejčastěji přímými řezy, příp. řezy různých tvarů (vlnitý, ostrvový, cimbuřový apod.).Ve štítě musí být minimálně dvě a maximálně tři rozdílné tinktury. Velikost (šířku) BŘEVNA ani jeho modifikace v popisu neuvádíme v měrných jednotkách. Některá heraldická kompendia uvádějí, že BŘEVNO má být široké jednu třetinu nebo jednu sedminu výšky štítu. Břevno může být pokryto libovolnou heraldickou tinkturou. Břevno může být úzké, široké nebo modifikované různými tvary řezů (viz HTK, TSb ŘEZY). Dále může být jedno- či oboustranně zkrácené, zahrocené, zvýšené, snížené, kosmé, šikmé, provázené jinými figurami - je nutno určit jejich polohu, nad, pod, vpravo nahoře apod., v ploše břevna může být další heraldická figura."
Tímto, až lapidárním, výkladem jsou dle mého názoru vyřešeny základní principy tzv. „syntaxu blasonu" - čili srozumitelně řečeno obecná pravidla pro výstavbu českého heraldického popisu, který je, jak jsem již naznačil výše, aplikovatelný pro jednotlivé heraldické oblasti. V této souvislosti se musím zmínit též o respektování pravopisných, gramatických a syntaktických pravidel českého jazyka. Velmi často se chybuje při řazení a oddělování shodných přívlastků před podstatnými jmény, při konstrukci větné stavby, jak jsem uvedl výše apod.
Pro názornost zde uvedu příklad výstavby jednoduchého heraldického popisu včetně následného komentáře.
Výchozí podklady:
Modrý španělský štít, zlatý ozbrojenec, stříbrný meč, stříbrná růže, stříbrná lilie.
Heraldický popis:
V modrém štítě vlevo čelně stojící zlatý, rozkročený ozbrojenec v úplné plátové zbroji. V pravé, v lokti ohnuté paži drží kosmo vztyčený meč provázený u hrotu růží a lilií, vše stříbrné.
Komentář:
V heraldické popisu zásadně neuvádíme tvar štítu. Je nutné popsat umístění ozbrojence ve štítě, poněvadž pravá paže s mečem a provázející figury vyplňují horní část jeho plochy a musí být pro ně dostatek místa, aby nebyly deformovány. Dále je nutné popsat, že ozbrojenec stojí čelně, poněvadž stranově orientovatelné figury jsou vždy obráceny doprava, že je rozkročený a oblečený do úplného plátového brnění včetně přilby. Dále je nutno popsat, že v lokti ohnutá paže drží meč kosmo vztyčený, tj. čepel směřuje do pravého horního rohu štítu a hrot meče je provázen uvedeným figurami, které jsou stříbrné, proto popíšeme „vše stříbrné", abychom u každé figury neopakovali tinkturu. Provázející figury se popisují zprava doleva, takže nemusíme použít aktivních termínů VPRAVO / VLEVO; jsou v základním definovaném tvaru, proto není nutný jejich další popis.

Obdobným způsobem konstruujeme heraldické popisy složitějších znaků / erbů, jejichž plocha je rozdělena pomocí REZŮ, příp. přidáním některého ze štítků - srdečního, středního, pupečního; je-li ve štítě štítek pouze jeden, popíšeme jej vždy jako střední. Střední štítek a jeho obsah má při popisu přednost, poté následují heroldské figury a nakonec ostatní figury podle pořadí jednotlivých polí. Jsou-li ve středním štítku heraldické figury, popíšeme je jednotlivě pomocí heraldických termínů a nikoli určením majitele / vlastníka erbu.
Popis štítu rozděleného pomocí řezů začínáme buď nahoře v případě štítu děleného, nebo vpravo v případě štítu polceného, nebo v pravém horním rohu a postupujeme buď vodorovně nebo svisle podle povahy řezů. V některých případech existují výjimky postupu popisu, avšak v takových případech je nutné na ně výslovně upozornit.

Přilba, přikrývadla, klenot - součásti úplného znaku / erbu.
PŘILBU můžeme popsat podle ustálených historických názvů - hrncová, kbelíková, kolčí, turnajská.(1) Jiné typy přileb, např. „pappenheimka", dragounské přilby apod. nejsou přilbami heraldickými, tj. nenesou točenici, korunu a klenot, jsou však legitimními obecnými heraldickými figurami ve štítě. U heraldických přileb je nutné popsat, zda jsou prosté, s točenicí nebo korunované. Je-li na štít umístěno více přileb, lze zvolit několik způsobů popisu: Přilby popisujeme se zřetelem k jejich historickému vzniku, resp. se zřetelem na jejich postupné přidávání na štít. Přilby popisujeme od prostřední zpravidla při jejich lichém počtu, střídavě zprava / zleva. Přilby popisujeme zprava doleva zejména tehdy, nejsme-li si jisti jejich historií. Na štít lze umístit přiměřený počet přileb, které jsou obvykle natočeny ku středu. Na štít nakloněný lze umístit vždy pouze jednu přilbu, obvykle historicky nejcennější.
Jak jsem zmínil výše, na přilbě mohou být buď TOČENICE, svinutý pruh látky v tinkturách přikrývadel, nebo KORUNY. Nejčastěji se setkáme s tzv. korunou heraldickou, která má jeden čelní a dva postranní listy. Taková koruna se podrobněji nepopisuje, je proto zbytné uvádět další přívlastky, např. heraldická, listová či dokonce přilbová / helmovní. Mohou však být použity koruny typologicky odlišné, např. liliová, hradební, námořní - zde je popis nutný. Dále mohou být použity koruny hodnostní či dokonce konkrétní koruny královské / císařské. Zde musí mít autor popisu nadstandardní znalosti.
S přilby splývají PŘIKRÝVADLA / POKRÝVADLA. Popisujeme nejprve barvu, potom kov, např. černo-zlatá. Mezi názvy tinktur je nutné vložit pomlčku. V některých popisech se můžeme setkat se souslovím „černá a zlatá"; nejedná se sice o fatální chybu, doporučuji však konstrukci uvedenou výše. Za zcela nepřijatelné je nutné považovat slovo „černozlatá", poněvadž významově znamená, že černá neznatelně přechází ve zlato.
Z přilby vyrůstá / vyniká KLENOT; klenot není žádná nádoba, v níž něco je, proto není správný slovní obrat „v klenotu je ..." ale „klenotem je ..."; ve starší literatuře se setkáváme s archaickým souslovím „za klénot je ...". Doporučuji, aby v popisu byla vždy uvedena jeho poloha - čelně, natočený doprava / doleva, obrácený doprava / doleva.(2) Často se chybuje v popisu vzhledu / polohy křídel, rozumí se orlích, není-li výslovně uvedeno jinak. Křídla mohou být ROZLOŽENÁ nebo SLOŽENÁ, nikoli však „otevřená / zavřená", neboť to nejsou okna, dveře, brána. Klenot nemůže nad přilbou levitovat; jeho připevnění k přilbě je zakryto točenicí nebo korunou.

Honosné kusy.(3)
Honosné kusy ve smyslu uvedeného výčtu představují soubor figur, jejichž popis je zařazen do druhé úrovně. Zde je především nutné, aby autor popisu dokázal jednotlivé honosné kusy správně pojmenovat s použitím doporučených termínů. Honosné kusy mohou zaujímat několikerou polohu vůči štítu. Mohou být za štítem, např. štítonoši; mohou být za štítem podloženy, např. prapory, korouhve, atributy či odznaky důstojenství a úřadů; mohou být po stranách štítu - obvykle štítonoši a strážci. V posloupnosti popisu se neodvažuji určovat jejich pořadí a prohlašovat je za neměnné. Stále platí primární zásada - heraldický popis musí být konstruován tak, aby podle něho bylo možno znak nakreslit.
V doplňcích a poznámkách kolegy Kasíka je věnována pozornost několika skupinám.

Závěr.
Výstavba smysluplného heraldického popisu podle zásad, které byly v tomto pojednání vysloveny, není snadnou a jednoduchou záležitostí formálně nazývanou „syntax blasonu". Autor popisu musí nejen respektovat zásady stavby české větné skladby, ale musí mít i odpovídající znalosti z oblasti heraldické terminologie, aby nevymýšlel z nedostatku znalostí terminologické konstrukce ad hoc.
Jako obvykle dodávám, že uvítáme takové připomínky, na jejichž základě by bylo možné uskutečnit relevantní diskusi.

Poznámky:
(1) Není předmětem tohoto pojednání řešit mnohaletý verbální spor, zda má být v popisech používán německý tvar HELM nebo český tvar PŘILBA. Ani základní česká kompendia nejsou jednotná, dokonce se objevují tvary „helma, helmice, přilbice".
Moje poznámka se týká spíše slohové čistoty kresby / malby spočívající v zásadě, že např.na gotický štít nelze umístit turnajskou přilbu. Heraldický výtvarník by měl používat přilby historické a nevymýšlet tvary obtížně popsatelné.
(2) Na tomto místě se musím zmínit o skutečnosti, která bezprostředně souvisí se stanovením nových popisů pro historické znaky měst a městeček.
Na počátku činnosti HK / PPHV se členové expertní skupiny shodli, že obcím nebudou udělovány nové znaky s přilbami a klenoty, příp. se štítonoši nebo strážci štítu - rozhodnutí velmi moudré, avšak pouze do doby, kdy do podvýboru začaly docházet žádosti o stanovení (nikoli udělení) nových popisů znaků, z nichž některé jsou přilbou , přikrývadly a klenotem nadány a to dokonce dochovanými privilegii. Pod nátlakem kolegy Müllera však v nově stanovených popisech nebyly tyto vůbec zmíněny, natož aby byly popsány. Podle mého názoru jsme v podvýboru pochybili, což jsem několikrát veřejně deklaroval, poněvadž je-li znak udělen s těmito kusy, musejí být také popsány. Některá města protestovala proti neúplnému popisu, leč marně, neboť názor kolegy je zřejmě určující, neporazitelný a tudíž neměnný; bohužel však nesprávný. Vypovídá to opět o jednom nešvaru současné komunální heraldiky.
(3) V Králově „Heraldice" jsou honosné kusy souhrnně nazvány vedlejšími částmi znaku v tomto pořadí: Nosiči neb strážcové štítu, Znakové pláště a stany, Prapory a korouhve. Následuje podkapitola s názvem Označení osobní neb rodové hodnosti, důstojenství neb úřadu: Koruny, Klobouky a čepice, Attributy či odznaky, Řády, Příznaky, Hesla válečná a rodová.
V „Heraldice" Schwarzenbergově jsou některé z výše uvedených zařazeny do kapitoly Honosné kusy: Řádové dekorace, Hodnostní odznaky, Koruny, čepice a klobouky, Štítonoši, Heslo a pokřik, Plášť a majestát.

Zpracováno 20.10.2011                                                                                                             © Pavel Palát


Doplňky a poznámky


K přiměřenosti popisu lze poznamenat. Heraldický popis znaku je nedílnou součástí heraldické terminologie. V ryze teoretické rovině je základním požadavkem stručnost. V pomyslném rozporu k požadované stručnosti je druhá požadovaná vlastnost popisu - obsažnost. Heraldický popis tedy musí být stručný a zároveň natolik obsažný, aby podle něho bylo možno znak konstruovat bez nejistoty a rozpaků. S tím je spojena nutnost existence dostatečně zobecnělé a ustálené terminologie, včetně terminologických standardů.

Znak podle popisu nakreslí pouze ten, kdo zná heraldickou terminologii, terminologické standardy a heraldickou kresbu. Nejsou však nic platné jakékoliv znalosti a um heraldického výtvarníka, pokud popis je stanoven nepřesně. Autor popisu, který nevládne heraldickou kresbou, by měl mít schopnost rozeznat, zda jím vytvořený popis neobsahuje ve vztahu k následné a kdykoliv v budoucnosti učiněné kresebné konstrukci nějakou nedostatečnost, nelogičnost či dokonce chybu. Stanovení heraldického popisu nemůže být předmětem uspokojování pomyslných subjektivních „literárních" ambicí, protože smyslem takového popisu je především nezbytnost vyhovět dvěma výše uvedeným základním požadavkům a to při vědomí budoucí nekonfliktní kresebné konstrukce. Popis by měl mít nadčasovou platnost.

Nemožnost přijetí cizojazyčných terminologických systémů nezpůsobuje jen jazyková nekompatibilita, ale také zjevně rozdílná úroveň míry poznání vnitřních zákonitostí v našem a v jiném heraldicky kultivovanějším prostředí. Z dostatečné míry poznání vyplývají terminologické standardy, které umožňují přistupovat k stanovení popisů zcela jiným způsobem. Disponuje česká heraldická terminologie propracovaným systémem terminologických standardů jako základního předpokladu pro smysluplnou výstavbu tzv. „syntaxu blasonu"? S nadsázkou a při vědomí nepřesnosti následujícího konstatování lze říci, že zatím jsme se „dohodli" jen na tom, že řekne-li se „lev", myslíme tím „lva ve skoku". Tím je kromě jiného také řečeno, že je nutné definovat nejen jednotlivé heraldické figury jako termíny pasivní, ale také termíny aktivní proto, aby bylo zřejmé, jak se figura standardně chová, přidáme-li k ní v popisu aktivní termín.(+) Z toho pak musí plynout vědomí, že vše, co je mimo konvenční standardy, je nutné popisem sdělit. Pokud nejsou k dispozici terminologické standardy, pak stanovení, byť jen teoretických postulátů a tezí o konstrukcích heraldického odborného popisu, je mimo možnost jakéhokoliv trvalého ustálení. K tomu je nezbytné mít na zřeteli, že díky rozmanitosti možných vztahů heraldických figur, jejich modifikací, koexistence s jinými figurami a z toho plynoucích heraldických zvláštností, nelze vystačit s pouhou obecnou postulací, která nedokáže postihnout celou řadu jevů méně obvyklých, ale heraldicky přípustných.

Johannes Baptista Rietstap, rodem Holanďan, vytvořil rozsahem ohromující kompendium popisů rodových erbů ve francouzštině a vystačil si s řazením prostých termínů za sebou, dokonce uvedených pomocí systému zkratek, k popsání i erbů komplikovaných. Ukázalo se, že takto konstruované popisy mohou do jisté míry vyhovovat. Shodně si počíná i terminologie anglická, která je typická svou stručností a používáním terminologicky standardních pojmenování heraldických figur, zejména takových, které jsou specifikem insulární heraldiky. V anglické heraldické terminologii jsou zavedeny aktivní termíny, které mají standardní význam (např. u celé řady obecných čtyřnohých figur si vystačí s třemi až čtyřmi základními termíny - stojící, ve skoku, kráčející a sedící; neurčuje standardní podobu figury - i lev ve skoku je lev ve skoku a nikoli pouze lev). Anglická heraldická terminologie má tu vlastnost, že byla neustále precizována minulých osm století nepřetržitým praktickým životem heraldiky s jednoznačnou možností ustálení díky opakování. Nic takového se neudálo v Čechách., proto je česká heraldická terminologie ve zcela odlišné situaci. Dostatečným způsobem nebyl rozvíjen základ položený na počátku 20. století koryfeji českých heraldických prací.
Ve vztahu k pojmenování některých figur v britské heraldice, které jsou „středoevropské" heraldice neznámy a mají specifické anglické termíny, bude vhodné rozhodnout, jak si s tím poradit v české terminologii; v některých případech bude muset být stanoven český název insulárních heraldických figur, např. „fret", některých heraldických monster apod.

Nepovažuji za nutné, aby byl vytvářen nezměnitelný postulát, že tinktura musí být vždy na prvním místě před ostatními přívlastky, resp. aktivními termíny. Nevidím rozdíl v popisu „zlaté, kosmé břevno" a „kosmé, zlaté břevno" - zde je jistě možná individuální volba terminologického sousloví. Nepovažuji to za podstatné ani při vyslovení teze, že heraldiku charakterizují především tinktury. To je obecné konstatování vyplývající z nezměnitelného faktu opřeného o heraldickou tradici. Dle mého soudu je český heraldický popis víceméně záležitostí českého jazyka. Z hlediska pomyslného ideálního modelu hierarchie termínů by měl výše uvedený příklad znít „břevno zlaté, kosmé", což je jazykově obtížně akceptovatelné. Základním kritériem pro posuzování „správnosti / nesprávnosti" uplatňovaného „syntaxu blasonu" by mělo být logické hodnocení, které nutně musí směřovat k výše definovaným primárním vlastnostem popisu. Má-li být základní vlastností popisu zachování vědomosti o podobě znaku prostřednictvím písemného záznamu, pak hlavním kritériem oprávněnosti jeho existence je možnost následné konstrukce znaku bez jakýchkoliv nedostatečností. Lapidárně řečeno - řešení „sporu" jak řadit jednotlivé výrazy spočívá především v tom, že nesmí měnit význam sdělovaného. Prohození pořadí aktivních termínů, které význam sdělení nemění, by nemělo být předmětem pomyslného „fatálního" sporu; jistě může být předmětem diskuse, jde jen o to, má-li taková diskuse reálný smysl. (++)

Štítonoši versus strážci štítu.
Štítonoš může být zobrazen rozličnými způsoby. Buď sám za štítem, který drží na hrudi nebo který má postaven u nohou, případně u lvů a medvědů dokonce všem tlapami; zobrazení vypadá bizarně, ale viz např. lev u znaku Lokte či medvěd v pečeti České Kamenice ze 16. století. Pak mohou být štítonoši v páru, i rozdílné figury, obvykle držící štít rukou, předními tlapami, pařáty nebo zobákem. Skutečné držení štítu některými figurami je velice obtížně nakreslitelné či spíše nenakreslitelné, přesto to jsou stále štítonoši, poněvadž jsou se štítem v bezprostředním kontaktu, např. hrudí a nohama.
Naopak strážci štítu mají tu vlastnost, že stojí vedle štítu, ten pouze „stráží", avšak nedotýkají se ho.

Hesla a pokřiky.
Heslo bývá obvykle pod štítem, pokřik nad štítem, resp. nad klenotem, zejména v insulární heraldice. Překlad hesla / pokřiku do češtiny není pro popis znaku podstatný, lze pouze konstatovat, že překladem nemůže být popis narušen.

Řádové dekorace.
Při užití více řádů obtáčejících štít kolanami a velkostuhami je obvyklé řazení dle hierarchie tak, že nejčestnější či nejvyšší řád je nejblíže štítu. Ale nikoli vždy tak tomu v minulosti bylo; např. u erbu císaře v první polovině 19. století byl nejvyšší Řád Zlatého rouna naopak poslední a kolana obtáčela všechny vyobrazené řády. Shodně byly řazeny řády u erbu německého císaře.

Zpracováno 20.10.2011                                                                                                    © Stanislav Kasík

Poznámky (PP):
(+) Zde považuji za nutné nadsázku kolegy Kasíka poněkud revidovat. V Terminologickém Slovníku (TS) jsme až dosud vypracovali a k používání doporučili standardy několika desítek aktivních i pasivních termínů. Pro některé jsme dokonce zpracovali samostatné Terminologické Soubory (TSb), v nichž jsme se na prvním místě zabývali právě jejich definováním čili standardizací. Je proto pouze otázkou konvence, zda budou naše doporučení akceptována, či zda si bude každý vytvářet heraldickou terminologii k obrazu vlastních heraldických znalostí.
(++) Domnívám se, že tato úvaha uhodila „pomyslný hřebík na hlavičku". Problematika tzv. „syntaxu blasonu" byla pro mne z nepochopitelných důvodů zúžena na zcela marginální a vskutku smyslu postrádající „spor" o řazení aktivních termínů, jak ve tvaru přídavných jmen tak ve tvaru příslovců, před popisovanou heraldickou figuru. Tzv. „syntax blasonu" by se měl především zabývat výstavbou heraldického popisu z hlediska stavby české větné konstrukce, kdy jednotlivé části by měly být oddělovány soustavou interpunkčních znamének, čárkou, středníkem, tečkou, případně i pomlčkou. Kladení otázek typu je správný popis „ zlaté, kosmé, zúžené břevno" nebo „kosmé, zúžené, zlaté břevno" nebo „zúžené, kosmé, zlaté břevno" považuji za pustý verbalismus, zatímco logika „syntaxu blasonu" je ve psí. Uvedené varianty totiž zřetelně sdělují, beze změny významu, jaké má břevno vlastnosti. Oktrojovat pořadí aktivních termínů proto považuji za dětinské.

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting