Projekt Wappenbilderordnung

Evidence znaků a identifikace jejich nositelů patřily nepochybně k prvořadým povinnostem středověkých heroltů. Zároveň je však pravděpodobné, že v době, kdy užívání znaků postupně pronikalo do praktického života, nebyla potřeba jejich dokonalé evidence pociťována tak naléhavě jako o několik desetiletí či století později. Přesto již v těchto raných dobách užívání znaků vznikaly malované soubory erbů, jejichž primární účel byl zřejmě praktický a teprve druhotně byla sledována také hlediska umělecká.(2)
(2) Nedomnívám se, že je nutné vyjmenovávat zde známé i méně známé znakové soubory, je však nutné mít na zřeteli, že zásadní význam pro jejich další vznik měl vynález knihtisku.

Dnešní heraldičtí badatelé stojí před problematikou nesrovnatelně obtížnější než nejen jejich středověcí předchůdci ale i sběratelé a tvůrci heraldických sbírek předchozích dvou století.
Evidovat erby a znaky lze v zásadě dvěma způsoby, které se však liší co do stupně obtížnosti i do hodnoty poskytované informace.
Jednoduchý způsob evidence je založen na personálním, event. jemu na roveň postavenému, principu, který odpovídá na otázku, jakého erbu či znaku užívala jmenovitě uvedená osoba, rod nebo instituce. Pro takový způsob evidence postačuje vytvořit alfabetické seznamy buď ve formě objemných foliantů nebo kartoték s výhodou průběžného doplňování. Lze samozřejmě dále připojit a použít různých pomocných hledisek, např. teritoriální, časové, druhové atd. Pokud by vyobrazené znaky měly být opatřeny heraldickým popisem, střetáváme se již v této fázi s problematikou pevné, ucelené a obecně používané terminologické soustavy.(3)
(3) Odstrašujícím příkladem mohou posloužit tzv. heraldické popisy znaků v knize Jiřího Čarka "Městské znaky v českých zemích", Academia, Praha 1985, v níž jsou v mnoha případech použity "termíny" a verbální obraty takového charakteru, že k jejich pochopení je nutno shlédnout příslušnou kresbu (" ... uvnitř je černý lev proti levému hornímu rohu se obracející a k šplhání se chystající, se řvoucí tlamou, červeným vyplazeným jazykem a vztyčeným ocasem" - s. 148).

Kvalitativně vyšší způsob evidence spočívá na principu, který dává odpověď na otázku, kdo je nositelem určitého znaku - tedy erbovník podle heraldických znamení umístěných ve štítě.
Vzhledem k tomu, že klasické metody evidence dnes existujících znaků dospěly zřejmě na hranici spolehlivosti, představuje použití výpočetní techniky s náležitě propracovanými programy patrně jedinou možnost relativně dokonalé, rychlé a účelné evidence znaků a identifikace jejich nositelů.
Zatímco u jednoduchého způsobu alfabetické evidence znaků je požadavek jednotné a obecně používané terminologické soustavy více-méně podmíněný, před realizací způsobu evidence podle heraldických znamení je nutné vyřešit terminologickou problematiku, neboť zde bude třeba heraldické termíny transformovat do systémů číselných kódů a těm musí odpovídat pojmy jednoznačné.

Společná práce Jürgena Arndta, Wernera Seegera a výtvarníka Lothara Müllera-Westphala byla završena projektem uspořádání znaků podle heraldických obrazů.(4)
(4) Myšlenka projektu uspořádání znaků podle obrazů je zřejmě staršího data. Když v roce 1970 vydal spolek HEROLD přepracovanou a podstatně rozšířenou práci A. M. Hildebrandta „Wappenfibel - Handbuch der Heraldik" (1. vydání uskutečnil týž spolek již v roce 1887), nalezneme v kapitolách „Der Inhalt des Schildes - Schildteilungen" (s. 57-62) a „der Inhalt des Schildes - Gemeine Figuren" (s. 63-73) obdobný systém uspořádání heraldických znamení ve štítě pomocí přiřazených kódů. O 16 let později v samostatné knize publikovaný projekt je pochopitelně mnohem propracovanější a rovněž realisační možnosti doznaly podstatných změn.
Výslovně je třeba upozornit, že systém, který heraldickým badatelům WBO předkládá, postihuje pouze znamení, která se nacházejí ve štítě.
Tzv. horní znak - klenot vč. přilby, koruny či točenice a přikrývadel - ani hesla a devisy jakož i ostatní vedlejší součásti znaku nejsou zpracovány. Je možno namítnout, že absenci horního znaku a vedlejších částí lze považovat za citelný nedostatek. Autoři WBO si to zajisté uvědomili, avšak považovali prozatím za neúnosné rozšířit navrhovaný systém o další řady kódů. Z teoretického hlediska by však vypracování kódových systémů pro horní znak a pro vedlejší části nemělo působit mimořádné potíže.

První svazek WBO je rozdělen do pěti dílů takto:
I.     Úvodní - obsahuje předmluvu, seznam heraldických prací, přehled o používaných zkratkách.
        Poté následují tři teoretické kapitoly:
        Überblick über die bisherigen Versuche zur Entwicklung einer Ordnung der Wappen nach Bildern.
        Allgemeine Grundsätze und Fragen zur Ordnung der Wappen nach Bildern.
        Erläuterungen zu den Wappentafeln und deren Text.
II.     Die Ordnung der Schildteilungen.
        Allgemeine Bemerkungen.
        Überblick über die Tafeln.
III.    Die Ordnung der gemeinen Figuren.
        Allgemeine Bemerkungen.
        Überblick über die Tafeln.
IV.   Die Ordnung de heraldischen Zuordnungsbegriffe.
        Begriff und Untergliederung.
        Überblick über die Tafeln.
V.    Benutzungehilfen für die wichtigsten nach Wappenbildern geordneten heraldischen Werke und Sammlungen. (5)
(5) WBO je důsledně veden ve dvou jazykových mutacích, francouzské a anglické. V jednotlivých kapitolách formou podrobných konspektů ze základního německého textu, v obrazové části paralelním uvedením francouzských a anglických termínů. To předurčuje jeho rozšíření i do těchto jazykových oblastí.
Vzhledem k tomu, že WBO nebude snadno dostupnou publikací, považuji za prospěšné podrobně o projektu referovat. Na druhé straně je však nutné vzít v úvahu stávající podmínky; nedomnívám se totiž, že by kterékoliv z dnes existujících heraldických sdružení získalo v dohledné době možnost použít přiměřeně výkonného computeru. Projekt WBO představuje možný metodologický postup řešení jednoho ze základních problémů současné heraldické vědy, v našich podmínkách bohužel těžko realisovatelný.
(۩) Poznámka vzniklá při reedici v roce 2012:
V roce 1987 jsem byl zřejmě jedním z nemnohých vlastníků knihy WBO v tehdejší Československé socialistické republice (ČSSR). Politická isolace od kulturních ale i technologických kontaktů na západ od tzv. „železné opony" představovala velmi malou možnost realisace podobných projektů i v tak relativně odlehlé vědní disciplině, jakou heraldika v té době reálně představovala. Pro nepamětníky té doby považuji za nutné zdůraznit, že všechny texty, které byly otištěny v Heraldických ročenkách, neprošly procesem komunistické censury, v praxi to znamenalo, že jsme, jako redakční rada Heraldické ročenky, nepředkládali následně publikované texty k schválení žádnému tiskovému dohledu či dozoru.
Přestože od roku 1990 bylo možné obnovit spolkovou činnost bez nutnosti tzv. patronů činnosti, jimiž byly např. kulturní domy, odborové organizace, muzea apod., byla počáteční euforie po několika málo letech vystřídána obecnou apatií a praktickým nezájmem o spolkový život.
Současný stav heraldického bádání i práce je stále na úrovni činnosti tzv. laických zájemců a pěstitelů heraldiky, kteří představují v naprosté většině pasivní odběratele dosud vydávaných heraldických tiskovin. Rovněž průzkum internetových stránek zabývajících se heraldikou je značně skličující a to i takových, které jsou oficiálními stránkami filosofických fakult českých a moravských universit. Posuzováno z těchto hledisek, považuji další vývoj heraldiky jako jedné z pomocně vědních disciplin za, řečeno eufemisticky, velmi problematický. Nasvědčuje tomu i úroveň seminárních a diplomových prací, z nichž je patrné, že studenti i diplomanti postrádají mnohdy základní znalosti z oboru, který je jedním z předmětů jejich studia, přesto však obhájí diplomové práce, jejichž hodnota je v mnoha případech na úrovni středoškolských slohových cvičení. Alarmující je však skutečnost, že vedoucími zmíněných prací jsou vysokoškolští pedagogové s akademickými tituly.
Předpokládat, že v takovém prostředí a s takovými znalostmi by bylo možné realisovat projekty podobné WBO, považuji za značně nereálné.

Jak jsem již v úvodu této statě předeslal, vznikaly z praktických potřeb heroltů sbírky a soubory znaků, v nichž vyskytující se erby odpovídaly na otázku, jakého znamení užívá jmenovitě uvedená osoba nebo rod. Existují však též znakové soubory, jejichž tvůrci shromažďovali a evidovali erby alespoň zčásti podle heraldických znamení ve štítě. A právě takovým dílům věnovali autoři WBO zevrubnou pozornost v kapitole „Überblick über die bisherigen Versuche zur Entwicklung einer Ordnung der Wappen nach Bildern".
Badatelům, kteří se podrobněji zabývají studiem insulární heraldiky, je známo, že již kolem poloviny 14. století někteří angličtí heroltové sestavovali své erbovníky jako systematické znakové sbírky.(6)
(6) Podrobněji sledoval tuto problematiku přední anglický heraldik Anthony R. Wagner v práci „A Catalogue of English mediaeval rolls of arms", Oxford 1950.

Ze znakových souborů vzniklých do roku 1500 jsou uvedeny následující: Z doby kolem roku 1340 „Cookes ordinary", „Cotgraves ordinary" a „Ashmolean roll"; z roku 1380 pochází „William Jenyns ordinary", z počátku 15. století „Thomas Jenyns Book". Počet znaků je úctyhodný; zatímco „Ashmolean roll" obsahuje „pouhých" 490 znaků, „William Jenyns ordinary" jich registruje 1611. Společným jmenovatelem uvedených znakových souborů je uspořádání erbů do skupin podle stejných či podobných heraldických znamení, ovšem bez nároku na vytváření pevného systému obrazů; „systematika" spočívá v tom, že do jednotlivých skupin jsou zařazovány takové erby, v nichž dominují určitá heraldická znamení.
Nesporná výhoda takto uspořádaných sbírek spočívá v tom, že lze snáze identifikovat nositele erbů podle nejčastěji se vyskytujících heraldických figur.
V kontinentální heraldice nacházíme obdobným způsobem uspořádané erbovníky o více než 100 let později.
Z doby kolem roku 1470 pochází rukopis holandské provenience, který na 90 tabulích soustřeďuje 1315 erbů. Rukopis vystřídal několik majitelů, v roce 1984 jej do svého archivu zakoupil spolek HEROLD.
Z let 1540 - 1550 pochází erbovník dolnorýnské provenience rodiny Beyssel von Gymnick, v němž jsou erby částečně seřazeny do skupin podle shodných nebo podobných heraldických figur; erbovník je nyní uložen ve Státním archivu v Düsseldorfu.
I přes pokusy o zavedení systematického řazení heraldických figur se ukázaly tyto snahy sice jako podnětné avšak metodologicky nevyhovující. Zásadní obrat nastal teprve v 19. století. Autoři WBO se důvodně domnívají, že kvalitativním předstupněm pokusů o vytvoření systematiky heraldických znamení jsou monografické práce, které se věnují jedné nebo určité skupině figur.(7)
(7) WBO uvádí jmenovitě následující autory, ovšem tituly jejich prací odkazuje k vyhledání v Berchemově „Heraldische Bibliographie" vydané v Mnichově v roce 1937. V současné době je však k disposici v roce 1984 vydaná „Bibliographie zur Heraldik" autorů E. Henniga a G. Jochumse, z níž jsou následné citace uvedeny:
Cassel, P. S.: Der Bär als Stadtwappen von Berlin. In: Der Bär, Berlinische Bll. f. vaterländische Geschichte u. Altertumskunde, 2/1876, s. 149-151, 159-161.
zu Hohenloha-Waldenburg, F.-K.: (Bibl. z. H. uvádí více prací) Die Linde in der Heraldik, in der Sphragistik und als Ornament. In: Adler, 8/1878, s. 43-49, tab. 4.
Über das heraldische Pelzwerk als zusammengesetzte Tinktur u. dessen Darstellungsweise in Mittelalter. In: Hohenlohe-Waldenburg. Zur Geschichte d. Fürstenbergischen Wappens. Anh. 2. Stuttgart 1860, s. 40-49.
Zum heraldischen Pelzwerk. In: Anzeiger f. Kunde d. dt. Vorzeit NF, 16/1869, s. 104.
Über Eisenhütlein, Peltz u. Wolken. In: Korrespondezbll. d. Gesamtvereins ..., 8/1860, s. 44.
Über den Judenkopf als Helmschmuck der Markgrafen von Meissen. In: Mitteilungen d. Vereines f. d. Geschichte d. Stadt Meissen, 1/1881, s. 20-21.
Über den Reichsadler. In: Hohenlohe-Waldenburg. Zur Geschichte d. Fürstenbergischen Wappens. Anh. 1. Stuttgart 1860, s. 31-40.
von Ledebur, H.: Die Turnierkragen in der deutschen Heraldik. In: Archiv f. Adelsgeschichte, 1/1863, s. 1-69, 382-375.
von Retberg-Wettbergen, R.: Dürers Wappen mit 3 Löwenköpfen. In: Adler, 3/1875, s. 175.
von Uetterodt, L.: Redende Wappen. In: Deutsche Herold, 3/1872, s.50-51.

V české heraldické literatuře lze nalézt rovněž několik statí a článků, v nichž se autoři věnují jednotlivým heraldickým znamením. Nejstarší práce, které mají ovšem spíše populární charakter, zaznamenal již Čeněk Zíbrt v „Bibliografii české historie" I., Praha 1900; jedná se o drobné příspěvky, jejichž hodnota je dnes irelevantní.
Z produkce 20. století lze výběrově uvést např.:
de Germiny, G.: Heraldické nestvůry. In: Výběr, IX./1942, seš. 4, s. 431-433.
Palivec, V.: Monstra v heraldice. In: GHL, 1975, seš. 7, s. 19-24.
Turnwald, K.: O moravské orlici. In: Rodokmen, II./1947, č. 1, s. 21-24.
Rytíř, V.: Heraldická růže. Úvaly 1941, Pardubice 1942.
Navrátil, Fr.: Růže. In: Erbovní knížka, 1935, s. 21-27.
Sedlák, V. J.: O původu erbu města Litomyšle. In: Heraldika, XIII./1980, č. 4, s.134-138.
Garov: Palcát a válečná palice v heraldice. In: Heraldický časopis, I./1948, č. 1, s.2-3.
Kočandrle, J.: Oškrt nebo kypřice? In: Heraldika, IX./1976, č. 1-2, s.45-47.
Jásek, J.: Oškrt versus kypřice. In: Heraldická ročenka, 1983, s.88-105.
Hertl, J.: Hvězda pánů ze Šternberka. In: Erbovní knížka, 1941 s. 123-128.
Schwarzenberg, K.: Pěticípá hvězda v moderní heraldice. In: Heraldický časopis, I./1948, č. 1, s. 4-7.

Zásadní podnět však přišel opět z Anglie. John Woody Papworth (1820 - 1870) vypracoval systém, který si podržel platnost až do doby současné. Jedná se o lexikon znakových figur „Ordinary of British Armorials" vydávaný Papworthem od roku 1857; ve vydávání pokračovali jeho bratr Wyatt s A. W. Morantem až do roku 1874. Lexikon obsahuje asi 50 000 různých znaků, k nimž je shromážděno na 100 000 dokladů.
O 20 let později, v letech 1894 - 1903, začal vydávat belgický diplomat a potomní předseda Heroltského úřadu Théodore de Renesse (1854 - 1927) monumentální šestidílný „Dictionnarie des figures héraldiques" tak, že podle heraldických znamení uspořádal kolem 160 000 znaků z „Armorial Général" Jeanna Baptisty Rietstapa (1828 - 1891).
Jako je Papworthův armorial základním dílem britské heraldiky, je Renessův slovník asi se 300 000 hesly nejrozsáhlejším lexikonem znakových figur pro heraldiku kontinentální Evropy.
Problematikou uspořádání znaků podle heraldických znamení se zabývali v této době také němečtí heraldičtí teoretikové. Téměř současně s ukončeným vydáváním Papworthova armorialu publikoval Detlef von Biedermann (1823 - 1896) dvě studie, v nichž dovozoval důležitost a prospěšnost pořádání znakových sbírek systematicky podle heraldických figur.(8)
(8) von Biedermann, D.: Neues heraldisches System f. Wappensammlung; Zur Statistik d. Wappenbilder. Obě studie vyšly v Drážďanech v roce 1870.
Biedermann rozdělil heraldická znamení do následujících skupin: dělení štítu a heroltské figury, nebeská tělesa, rostliny, nízká zvěř, savci, ptáci, bájné bytosti, lidé, lidské nástroje, číslice, litery, domovní značky.
Biedermann tak již před více než 100 lety navrhl členění heraldických znamení, které je dodnes - s určitými modifikacemi - považováno za účelné a vyhovující a bylo proto převzato autory WBO.

V roce 1898 byl posmrtně publikován pořádací systém Julia Dielitze (1805 - 1896) vytvořený na základě autorových praktických poznatků získaných při sestavování vlastní znakové sbírky.(9)
(9) Dielitz, J.: Wappen-Schematismus. In: Vierteljahrschrift Herold, 1898, s. 277-356.
Biedrmann ani Dielitz nepomýšleli patrně na vydání svých sbírek tiskem. Omezili se pouze na teoretické pojednání o metodách pořádacích principů a zřejmě z toho důvodu nenalezly jejich práce širší ohlas a použití v praxi.
V této souvislosti uvádějí autoři WBO dvě významnější regionální publikace, jejichž autoři byli ovlivněni Biedermannovými a Dielitzovými pořádacími principy:
von Spiessen, M.: Wappenbuch d. westfälischen Adels. Görlitz 1901-1903.
von Albert, O.: Würtembergisches Adels- und Wappenbuch. Stuttgart 1899-1916.

Badatelský zájem v německy mluvících oblastech se ve 2. polovině 19. století soustředil také na ne zcela uspokojivě vyřešené otázky německé heraldické terminologie, která byla - po založení berlínského HEROLDA v roce 1869 a vídeňského ADLERA o rok později - uznána za nezbytný předpoklad pro vytvoření systematiky heraldických znamení. Úsilí o vytvoření heraldické terminologické soustavy bylo završeno prací Maxmiliana Gritznera (1843 - 1902) „Handbuch der heraldischen Terminologie", která vyšla jako úvodní díl B „Neues Siebmacher´s Wappenbuch" v roce 1890 v Norimberku pod názvem „Grundsätze der Wappenkunst".(10)
(10) Toto standardní dílo poskytuje přehled o nejužívanějších heraldických znameních, která Gritzner zařadil do systému, aniž by ho ovšem zvláště popsal. Nacházíme zde již hlavní skupiny heraldických znamení, která se od té doby opakují téměř ve všech pořádacích systémech německé jazykové oblasti.

Diametrálně odlišný je ovšem stav české heraldické terminologie; složitost a závažnost problematiky by si vyžádala samostatný zevrubně provedený rozbor, což ovšem přesahuje rámec tohoto referátu. Proto pouze připomínáme klíčové momenty, které ovlivnily (či neovlivnily) její vývoj.
Na počátku tohoto století vyšly v rozmezí dvou let základní česká kompendia, Králova „Heraldika" a Českomoravská heraldika" I., připravená k vydání Augustem Sedláčkem (Martin Kolář zemřel 15.5. 1898).
Zatímco Král byl do jisté míry ovlivněn terminologií německou, Kolář se Sedláčkem preferovali řadu v té době již archaických tvarů a také pochopitelně výrazů, které do českého jazyka pronikly z němčiny, zde se asimilovaly a mnohde vytlačily původní české termíny. Terminologická rozkolísanost se výrazně projevila o čtvrt století později, když v roce 1925 vyšel II. díl ČMH, v němž jsou stovky popisů erbů, vesměs podle diplomů nebo opisů, rovněž však autorské popisy nalezených pečetí.
Určitým příslibem k vytvoření normotvorných hodnot bylo vydání Schwarzenbergovy „Heraldiky" v roce 1941, avšak vzhledem k tehdejší politické situaci nebyla reálná naděje na konstruktivní propracování Schwarzenbergem uvedených podnětů. Terminologickou problematikou se asi v polovině 40. let začal zabývat jiný český heraldický teoretik Josef Milde; snad nepřízní doby, snad vinou nevhodně zvolených metodologických postupů skončily tyto snahy otištěním několika článků v „Heraldických dopisech".
Snahy po oživení Mildem započaté práce na přelomu 60. a 70. let vycházely bohužel ze stejných metodologických principů a nakonec se rozpadly. Rovněž v posledních letech vydané různé heraldické příručky daný stav pouze potvrdily.
K řešení terminologické problematiky nepřispěly ani spolky a společnosti, které na našem území od počátku 30. let působily.
Rodopisná společnost, sdružující především členy orientované na rodopisná bádání o dějinách vlastních rodů, neměla ve svých řadách natolik fundované heraldiky, kteří by mohli terminologickým bádáním udat zásadní směr; kromě toho utkvělou myšlenkou vedení RS bylo zřízení Rodopisného ústavu, třebaže RS nebyla zřejmě organizačně schopna takový úkol zvládnout.
Jednota starých českých rodů, sdružující údajné potomky politicky i ekonomicky proskribovaných rodů, které se podílely na protihabsburském povstání českých stavů v letech 1618-1620, představovala spíše politický klub či stranu a jejím priorním zájmem byla majetková a společenská satisfakce členů; snad jediným přínosem pro rozvoj české heraldické práce bylo poskytnutí organizačního zázemí v době nesvobody pro uvažované založení české heraldické společnost.
Činnost Svazu přátel rodopisu, založeného v roce 1938, byla podstatně ochromena německou okupací. K obnově spolkové ale zejména ediční činnosti došlo až po roce 1945, přičemž hlavní zájem směřoval k rodopisu a k vydávání zájmových publikací.
Česká heraldika měla v průběhu vývoje 20. století dvě velké šance vytvořit samostatnou a nezávislou organizaci a včlenit se tak do evropského heraldického povědomí. První bylo ustavení Heraldické společnosti v roce 1947, druhou založení Genealogické a heraldické společnosti v Praze v roce 1969; obě byly pohříchu promarněny.
Současná organizační roztříštěnost existujících heraldických (a genealogických) sdružení nevytváří právě nejvhodnější podmínky pro realisování náročných pracovních koncepcí. Projevuje se to nejen při uskutečňování některých edičních záměrů ale i při snahách po vytvoření celkově vhodných podmínek pro týmovou práci. Zde mám konkrétně na mysli činnost Meziklubové terminologické rady, sestavené ze zástupců tří místně odlehlých sdružení. Dosavadní výsledky práce se sice příznivě projevily v tiskovinách vydávaných těmito sdruženími, avšak z globálního hlediska se stále jedná o činnost značně nesoustavnou.
(۩۩) Poznámka vzniklá při reedici v roce 2012:
Podrobně jsem o terminologických aktivitách psal v pojednání „Výstavba Terminologického slovníku v projektu Heraldické Terminologické Konvence (HTK - CZ)", které je otištěno ve veřejně přístupné části HTK.

Problematika uspořádání znaků podle heraldických znamení byla znovu oživena až v 1. polovině 20. století. Na předním místě je nutno jmenovat Eduarda Zimmermanna (1874 - 1951), který publikoval podstatnou část znakového repertoria v díle „Bayerische Klosterheraldik" vydaném v roce 1930 v Mnichově. Význam díla spočívá v tom, že v suplementu obsahuje asi 1 500 klášterních znaků, které jsou uspořádány podle heraldických znamení a současně je zde presentován přehled o novém pořádacím systému, který Zimmermann vytvořil. Ve srovnání s Dielitzovým schematismem představuje Zimmermannův systém pokrok v tom, že akceptuje požadavky praktické aplikovatelnosti s možností využití tehdy dosažitelných technických prostředků. Přesto i Zimmermannova práce zůstala odborné veřejnosti v podrobnostech obtížně srozumitelná, poněvadž úplný Zimmermannův systém, jehož fundamentem bylo znakové repertorium ve formě kartotéky obsahující kolem 120 000 znakových dokladů, nebyl nikdy publikován.
Dalším heraldikem, který se pokusil o uspořádání znaků podle obrazů, byl Konrad Fischnaler (1855 - 1941); jeho „Tirolisch-Vorarlbergischer Wappenschlüssel" vyšel v sedmi dílech v letech 1937 - 1951 v Innsbrucku a seznámil heraldickou veřejnost s autorovým pořádacím systémem.
Z doby nedávné je nutno uvést Josefa Krasslera „Steirischer Wappenschlüssel" vydaný v roce 1968 ve Štýrském Hradci, v němž autor také publikoval vlastní pořádací systém, založený na prioritě obecných figur jako určujícího hlediska pro obrazové zařazení znaku.
Až dosud bylo referováno o dílech publikovaných, která jsou heraldickým badatelům v německy mluvících oblastech v podstatě dostupná. Autoři WBO však věnovali pozornost i heraldickým sbírkám nepublikovaným, které jsou přístupné pouze užšímu okruhu badatelů. Zároveň si autoři WBO povšimli, že od 2. poloviny 40. let tohoto století projevuje německá heraldická odborná veřejnost o tyto sbírky zájem.
V roce 1884 byla založena znaková kartotéka spolku HEROLD. V průběhu více než jednoho sta let byla pořádána podle různých principů a zároveň doplňována. V současné dob obsahuje kartotéka asi 110 000 položek, které jsou tříděny podle systému WBO.
V roce 1897 zakoupil spolek HEROLD sbírku „Wappenbilderlexikon Dielitz", obsahující asi 90 000 položek. Byla budována v letech 1835 - 1895 podle Dielitzova schematismu a je založena na tištěných i dosud nepublikovaných materiálech. Na jejím doplňování se podílel i Heinrich von Ledebur.
Ve fondech Germánského muzea v Norimberku je uloženo znakové repertorium vzniklé v letech 1856 - 1905 a čítající asi 25 000 položek.
O znakovém repertoriu Eduarda Zimmermanna již byla řeč v souvislosti s publikací jeho klášterních znaků. Sbírka, čítající asi 120 000 položek, je sestavena převážně z dosud nepublikovaných pramenů, má formu lístkovnice uspořádané podle heraldických znamení a v současné době je uložena ve Státním archivu v Augsburgu.(11)
(11) Je nanejvýše pravděpodobné, že kromě uvedených sbírek, které jsou nyní majetkem různých kulturně-vědeckých institucí, existují či existovaly sbírky, které po úmrtí tvůrců zanikly. V českých podmínkách jsou však takové případy spíše pravidlem než výjimkou; příkladem mohou být dnes badatelsky nepřístupné pozůstalosti arch. Bohumíra Šimka, Karla Vyšína a dalších [pokud vůbec za jejich života existovaly].

Zájem autorů WBO o pořádací metody neskončil vyčerpáním materiálu v heraldické oblasti. S vědomím nutných interdisciplinárních vztahů obrátili pozornost ke třem dalším oborům, v nichž zjistili neméně zajímavé pokusy s heraldikou srovnatelné. Přestože se jedná o poznatky velice zajímavé a podnětné, je nutno s ohledem na rozsah další látky vybrat pouze nejdůležitější údaje.
Nutnosti identifikace znaků, které se vyskytují na mincích, vděčí za svůj vznik „Numismatisches Wappen-Lexikon", poprvé vydaný v roce 1876, nově pak v roce 1924 a 1965; jeho autorem je Wilhelm Rentzmann (1823 - 1880). Nově vydané zpracování Ottfrieda Neubeckera pod matoucím názvem „Wappenbilderlexikon" z roku 1974 obsahuje hodnotné úvodní pojednání „Zur Geschichte der Wappenbildersystematisierung", které má přímý vztah k problematice WBO.
Louis Claude Douet d´Arco (1808 - 1883) vydal již v letech 1863 - 1868 inventáře velkých sfragistických sbírek z francouzských národních archivů.
Čtyřdílný inventář pečetí, doprovozený užitečným pomocným aparátem, vydal v letech 1897 - 1903 belgický heraldik Jean Theodor de Raadt (1855 - 1905). V Německu, jak konstatují autoři WBO, obdobné publikace vydány nebyly, třebaže učenci 19. století prý mívali podobné sbírky otisků pečetí pro privátní studijní účely. Takovou sbírku založil během svého života pruský státní ministr a generální poštmistr Carl Friedrich von Nagler (1770 - 1846), známý mecenáš umění. Po jeho smrti byla sbírka uložena v Pruském kabinetu umění, v roce 1864 předána Pruskému heroltskému úřadu a od roku 1929 je ve fondu Státního tajného archivu v Berlíně-Dahlemu. Sbírka obsahuje asi 30 000 otisků pečetí a je uspořádána podle heraldických znamení s prioritou obecných figur.
Velmi smutné osudy potkaly další sbírku pečetí, kterou 50 let sestavoval Heinrich von Ledebur (1832 - 1912). Po Ledeburově smrti sbírku zakoupila Saská nadace pro rodopisná bádání v Drážďanech a byla uložena v paláci Taschenberg. V roce 1945 byly Drážďany rozbombardovány a sbírky zmizela v troskách. Její existenci dokládají pouze dvě publikované statě v časopisech „Familiengeschichtliche Blätter" (1915) a „Der Deutsche Herold" (1922). Sbírka prý obsahovala na 65 000 otisků pečetí a více než 100 000 heraldických znamení, zpracována byla pomocí lístkového katalogu , ale bližší údaje již dne nelze rekonstruovat.
Z oblasti nauky o obchodních značkách autoři WBO konstatují, že ve smyslu jejich právní ochrany byla ke dni 1. 12. 1937 zřízena při tehdejším Říšském patentním úřadu, služebně Berlín, kartotéka zapsaných a právně chráněných obchodních značek, která slouží veřejnosti k nahlížení. Obchodní značky jsou rozčleněny do 23 skupin; skupina XXI. registruje znakové obchodní značky a je dále členěna do 14 podskupin.
V závěru této obsahově náročné kapitoly autoři konstatují, že zhruba za jedno století práce věnované uspořádání znaků podle obsahu štítu nebyl vytvořen obecně platný, přijatelný a použitelný systém, který by bylo možno transformovat pro elektronické datační zpracování. Toto zjištění byl nejdůležitějším pracovním motivem autorů WBO, kteří výsledek své práce nabízejí odborné heraldické veřejnosti.

Druhá kapitola prvého dílu má název „Allgemeine Grundsätze und Fragen zur Ordnung der Wappen nach Bildern"; autoři v ní podrobně vyložili teoretické zásady projektu WBO.
Projekt uspořádání znaků podle obrazů nepředstavuje v podstatě novou či převratnou myšlenku. Jak autoři v předchozím přehledu ukázali, zabývala se touto ideou v minulém i přítomném století řada badatelů. Při koncipování obdobných projektů musí mít tvůrci na paměti, že jejich práce bude podrobována kritice kvalitativně různého charakteru. Posuzováno z tohoto hlediska, neexistuje ideální a dokonalý systém, který by splňoval veškeré myslitelné požadavky. Je tedy nutno již předem akceptovat předpoklad, že každý pořádací systém musí obsahovat kompromisní řešení dané problematiky.
Z hlediska principů a cílů projektu WBO stanovili autoři následující zásady:
1. Abecední uspořádání znakových obrazů nepředstavuje vědecky použitelný systém.
2. Uspořádání znakových obrazů musí vycházet z praktických hledisek a konkrétních potřeb; jim také dává projekt WBO přednost.
3. Při výstavbě pořádacího systému je nutno vzít v úvahu požadavek snadné zapamatovatelnosti. Systém, který je možno používat jen se stálou pomocí rejstříků či obdobných pomůcek, nesplňuje ideálně předpoklady, které jsou na něj kladeny.
4. Stanovení pořadí určitých znakových elementů má maximálně odpovídat ustálenému a obvyklému pořadí při popisu znaků.
5. Použití principů decimálního nebo obdobného systému umožňuje především zakódování popisů znaků pro elektronické datační zpracování. Kromě této základní výhody nabízí v podstatě neomezené možnosti sekundárního doplňování jednotlivých kategorií znakových obrazů, snadnou manipulaci s kartotéčními lístky a použití tzv. dodatkových kódů.
6. V době computerů by měl navrhovaný pořádací systém splňovat podmínku použitelnosti pro elektronické datační zpracování.

Praktické určování znaků vyžaduje zakódování čtyř kategorií údajů:
1. Jméno uživatele znaku.
2. Územní příslušnost.
3. Popis znaku.
4. Odkaz na literaturu a písemné či hmotné prameny.

Zatímco úprava vstupních dat bodů 1, 2 a 4 nebude představovat řešitelsky náročný problém, nosnou část programu spatřují autoři v zakódování popisu znaků. Ten musí být rozložen na jednotlivé komponenty, které budou opatřeny kódovými znaky. Přitom by měly být vyjádřeny následující údaje:
1. Tinktura pole.
2. Údaj o rozdělení štítu včetně zvláštních forem nebo počet figur v neděleném štítě.
3. Údaj o figurách vyskytujících se v jednotlivých polích.
4. Údaj zda se figury vyskytují úplné nebo jen jejich části.
5. Údaj o počtu položených či provázejících figurách.
6. Tinktura figur.
7. Zvláštní vlastnosti, tvary, polohy a postavení figur.
8. Tinktury zvláštních vlastností, tvarů, poloh a postavení.
9. Formy provázení hlavních figur figurami vedlejšími
10. Údaje o vedlejších figurách.
11. Tinktury vedlejších figur.

Ve druhé části této kapitoly jsou vytknuty zásady k následujícím okruhům problémů:
1. Členění štítových obrazů na dělení štítu a obecné figury, poměr a vymezení obou skupin.
2. Zařazení částí obecných figur.
3. Zařazení několikanásobného počtu stejných figur heroltských nebo obecných.
4. Zařazení zvláštních tvarů, postojů, vlastností a poloh ve vztahu k jiným obecným figurám pomocí adjektivního pojmu.
5. Zařazení vícedílných znaků.
6. Figury v jednodílném znaku.
7. Zvláštní problém heroltských obrazů s položenými nebo provázejícími obecnými figurami.

1. Členění štítových obrazů na dělení štítu a obecné figury, poměr a vymezení obou skupin
Autoři WBO akceptovali dosavadní všeobecně používané členění heraldických znamení do dvou základních kategorií: dělení štítu (heroltské figury) a obecné figury. Jestliže je však zkoumána otázka, v jakém poměru se mají znamení obou kategorií nacházet v rámci určitého pořádacího systému, nelze dojít k jednoznačným závěrům.
Zatímco staré znaky nesly zpravidla jednoduchá heraldická znamení - buď heroltské figury nebo obecné figury, přičemž vzájemné kombinace se teprve postupně vytvářely - znaky dnes existující představují převážně více či méně složité kresebné komposice, sestavované většinou ze štítových dělení a obecných figur. Prolínání obou kategorií heraldických znamení vytváří zásadní otázku, jakým způsobem takové znaky zařadit do určitého pořádacího systému, totiž zda priorovat štítová dělení nebo obecné figury.
Dosavadní pokusy o řešení nabízely v podstatě dvě možnosti.
Konrád Fischnaler dával absolutní přednost štítovým dělením, takže veškeré znaky klasifikoval podle způsobu dělení štítu, aniž by bral v úvahu event. se vyskytující obecné figury.(12)
(12) Fischnaler, K.: Tirolisch-Vorarlbergischer Wappenschlüsel. Bd. 1-7. Innsbruck 1938-1951.

Většiny ostatních autorů znakových sbírek a souborů, např. Renesse, Zimmermann, dávala v případě složitých heraldických komposic naopak přednost obecným figurám, štítová dělení nebyla brána v úvahu.
Autoři WBO velice pečlivě posoudili výhody a nevýhody obou pořádacích principů a pro navrhovaný projekt přijali kompromisní řešení:
Pro klasifikaci a zařazení znaku je směrodatná obecná figura; u složitých znaků pak taková figura, která se nachází v poli, které při popisu znaku musí být hlášeno na prvním místě.
Štítové dělení (heroltská figura) je pro klasifikaci a zařazení znaku směrodatná tehdy, vyskytuje-li se ve znaku obecná figura, která štítové dělení (heroltskou figuru) provází, obklopuje nebo je na ní položena, tedy ve vztahu k heroltské figuře představuje figuru vedlejší.(13)
(13) Každý zkušený heraldik by měl být schopen rozlišit, kdy se jedná o figury, jejichž umístění ve štítě nebo v poli je rovnocenné a kdy určitá figura vystupuje jako hlavní a jiná jako vedlejší.
Znakům s několika rovnocennými figurami věnuje pozornost podkapitola pátá.

2. Zařazení částí obecných figur
Části obecných figur mohou být posuzovány dvojím způsobem. Buď je lze považovat za samostatné obecné figury nebo naopak za součásti přiřaditelné k příslušné obecné figuře.
Kompromisní řešení, které autoři WBO zvolili, vchází z myšlenky Papworthovy, který pro určité typy částí obecných figur vytvořil společný nadřazený pojem. Ta např. pod pojem HLAVA zařadil takové části obecných figur, které jsou umístěny „nahoře". Tato myšlenka není tak scestná, jak na první pohled vypadá. Eliminujeme-li totiž absurdní případy, v nichž za HLAVU je považován např. hrot šípu, hruška meče nebo věžní makovice, můžeme u životných (organických) obecných figur pro jejich horní část použít jediného kódového symbolu; u neživotných obecných figur se tento princip ukázal jako nevyhovující. V konkrétním případě pro figury„květ rostliny", „hlava ryby", „hlava ptáka", „hlava člověka" můžeme použít jediného kódu ( - 711) pro označení HLAVY, který připojíme za kód pro figuru „rostlina", „ryba", „pták", „člověk". Tímto způsobem lze podstatnou měrou snížit počet kódových symbolů pro takové části obecných figur, které vykazují společný charakter. Na druhé straně, jak autoři WBO připomínají, však figury např. „kotva", „vozové kolo", „věž" zůstávají nutně samostatnými obecnými figurami a jsou vyjádřeny příslušnými kódovými symboly.

3. Zařazení několikanásobného počtu stejných figur heroltských nebo obecných
Pro vyjádření několikanásobného počtu uvedených heraldických figur stanovili autoři WBO systém tzv. dodatkových čísel. Na obrazových tabulích štítových dělení a obecných figur je uveden kód základního tvaru figury a k němu se připojí takové dodatkové číslo, které určuje, kolikrát je figura ve štítě nebo v poli opakována.

4. Zařazení zvláštních tvarů, postojů, vlastností a poloh ve vztahu k jiným obecným figurám pomocí adjektivního pojmu
Heraldické figury jsou na obrazových tabulích uvedeny v tzv. základním tvaru či poloze; zpravidla každá figura má v heraldice ustálenou podobu, kterou není třeba při popisu znaku podrobně udávat. Vyskytují-li se však figury v postaveních a polohách atypických, nebo nabývají-li atypických vlastností, je nutno takové odchylky jednoznačně klasifikovat. WBO v tomto případě používá systém dodatkových čísel, která se připojují za kódový symbol příslušné figury.(14)
(14) Pouze výjimečně je zvláštní postoj opatřen samostatným kódem; jedná se o figuru l e o p a r d a =  [čelně] hledícího lva, neboť představuje ojedinělý znakový obraz, který má staletou tradici a právem dostal specifické označení v heraldické terminologii.

7. Zvláštní problém heroltských obrazů s položenými nebo provázejícími obecnými figurami
Velmi časté kombinace heroltských a obecných figur se vyskytují ve znacích, v nichž jsou heroltské figury buď obecnými figurami provázeny nebo jsou obecné figury na heroltských položeny.
Pro zařazování takových znaků je ovšem směrodatná heroltská figura jako hlavní. Počet provázejících nebo položených figur je ovšem značný, takže je třeba vytvořit určitý systém pomocného (sekundárního) členění. V tomto případě je nesporně výhodné zachovat stávající klasifikaci obecných figur.
Obecně platí zásada, uplatňovaná již Papworthem a Zimmermannem, že pro zařazení znaku je rozhodující ta figura, která podle ustálených pravidel heraldického popisu má být hlášena na prvním místě.(16)
(16) V přímé návaznosti na tuto zásadu heraldického popisu je třeba upozornit na obsahovou nejasnost základních pojmů v české heraldické terminologii.
Podle mého názoru je nutné rozlišovat pojem „dělení štítu" od pojmu „heroltská figura"; německá heraldická terminologie má tyto pojmy jednoznačně obsahově vymezené: die Schildteilungen = dělení štítu, die Heroldsbilder (Heroldsstücke) = heroltské obrazy (kusy, figury).
Tyto dva pojmy nelze směšovat ve smyslu položení rovnítka, neboť nikoli v každém případě vzniká dělením štítu heroltská figura.
Dělení, polcení, čtvrcení apod. lze považovat za heroltské figury tehdy, jestliže v jednotlivých takto vzniklých polích nejsou umístěny žádné obecné figury. Nachází-li se však v děleném štítě obecná figura (figury, event. též heroltská figura), je nutno štít považovat za dělený jmenovitě uvedeným způsobem. V opačném případě bychom totiž všechny různě dělené štíty musili klasifikovat a zařazovat jako znaky s heroltskými figurami, protože při heraldickém popisu znaku se na prvním místě uvádí rozdělení štítu. Tím by byla popřena zásada WBO o prioritě obecných figur, jak byla vyložena výše. Stanovit obsahově pojmovou hranici mezi dělením štítu a heroltskými figurami je tudíž nezbytně nutné, jestliže při práci s heraldickými znameními chceme vycházet z principů WBO.

Poslední kapitola prvého dílu má název „Erläuterungen zu den Wappenrafeln und deren Text"; autoři v ní podali všeobecný výklad k uspořádání obrazových tabulí, k jejich textu a přehled heraldických sbírek, které pro účely WBO byly excerpovány.
Heraldická znamení, zejména pak obecné figury, jsou na obrazových tabulích znázorňována v obvyklých tvarech a polohách, které jsou více-méně ustálené. Na místně či dobově podmíněná vyobrazení nemůže být v rámci takového díla, jakým WBO je, brán zřetel. Zároveň je třeba mít stále na paměti, že vyobrazená heraldická znamení nepředstavují konečný stav, neboť heraldika se i v dnešní době vyvíjí a vznikají nové heraldické figury. Kódové systémy jsou z toho důvodu natolik otevřené, že je možno skutečně nově vytvořené figury do příslušných skupin bez větších potíží dořadit.
Heraldické figury jsou vyobrazeny samostatně a podle možností je u každé figury uveden příklad erbu, v němž se figura jakkoliv vyskytuje. Heraldické popisy těchto vzorově uvedených erbů se soustřeďují pouze na konkrétní figuru a nikoli na celý erb.(17)
(17) Seznam heraldických sbírek, z nichž autoři WBO excerpovali příklady pro jednotlivé heraldické figury (v závorce je uvedena zkratka použitá ve WBO):
Buchreihe Deutsche Wappenrolle. Bd. 1-42. /DWR).
Hupp, O.: Deutsche Ortswappen. (Hupp, Ortswappen).
Hupp, O. Münchener Kalender 1895-1936. (Hupp, Münch. Kal.).
Rietstap, J. B.: Armorial Général. (Riet.).
Altes Siebmachersches Wappebuch 1605-1806. (Alt. Sieb.).
Neues Siebnachersches Wappenbuch 1854-1960. (N. Siebmacher).
Stadler, K.: Deutsche Wappen. Bd I - VIII. (Stadler).
Burke, J. B.: The general armory of Ebgland, Scottland, Ireland and Wales. London 1884. (Burke).
Stillfried-Alcantara, R. - Hildebrandt, A. M.: Des Conrad Grünenberg Ritters und Bürgers zu Constanz Wappenbuch. Görlitz 1875. (Grünenberg).
Die Wappen der Schweiz - Armorial de la Suisse, Ortswappenwerk. (Schweitzer Ortswappen).
Schöler, E.: Historische Famileinwappen in Franken. Neustadt a. d. Aisch 1975. (Schöler)..
von Alberti, O.: Württembergisches Adels- und Wappenbuch. Stuttgart 1889. (v. Alberti).
Bernd, Ch. S. Th.: Handbuch der Wappenwisenschaft. Leipzig 1856. (Bernd).

Závěrem jsou uvedeny hlavní bibliografické příručky pro jednotlivé jazykové oblasti.(18)
(18) Německá jazyková oblast:
von Berchem, E.: Heraldische Bibliographie. Leipzig u. München 1937, reprint 1969.
Hennig, E. - Jochums, G.: Bibliographie zur Heraldik. Köln u. Wien 1984.
Skandinávská jazyková oblast:
Achen, S. T.: - Rostock, O.: Bibliografi over heraldisk Litteratur i Danmark og om Danmark 1589-1969. Kopenhagen 1971.
Francouzská jazyková oblast:
Guigard, J.: Bibliothéque héraldique de la France. Paris 1861.
Saffroy, G.: Bibliographie héraldique, généalogique et nobiliaire de la France. 4 Bd. Paris 1968 ff.
Italská jazyková oblast:
Colaneri, G.: Bibliografia araldica e genealogica d´Italia. Roma 1904.
Spreti, V. - Degli Azzi Vitelleschi, G.: Sagio di bibliografia araldica italiana. Milano 1936.
Španělská jazyková oblast:
Castaneda y Alcover, V.: Arte del Blason. Madrid 1954.
von Franckenau - Cortes, J. L.: Bibliotheca hispanica historico-genealogico-heraldica. Leipzig 1724.
Anglická jazyková oblast:
Gatfield, G.: Guide to printed books and mss. relating to English and foreign heraldry and genealogy; being a classified catalogue of works of those branches of literature. London 1892.
Heraldry-Classed catalogue (of heraldry) in the Victoria and Albert Museum, South Kensington, National Art Library. London 1901.

K výše uvedeným národním bibliografiím doplňuji dvě práce z české jazykové oblasti:
Zíbrt, Č.: Bibliografie české historie I. Praha 1900.
Palát, P. a kol.: Bibliografie české práce heraldické I. (1901-1980). Ostrava 1983.

WBO používá tří numerických kódovacích systémů a šestistupňové soustavy interpunkčních znamének.
1. kódovací systém je dvoumístný a je určen pro zakódování prázdných štítů a tinktur. Používá číselné řady 01 až 09. Kódy 01 a 02 označují kovy, kódy 03 až 06 základní barvy, kódy 07 a 08 pomocné barvy, kód 09 střídání tinktury štítu a figury. Zároveň slouží tyto kódy pro označení takových štítů, které nenesou žádná heraldická znamení, tzv. prázdné štíty (ledige Schilde).
2. kódovací systém je čtyřmístný a je určen pro heraldická znamení kategorií „Schildteilungen" a „gemeine Figuren"
Pro kategorii „Schildteilungen (dělení štítu) je vyhrazena číselná řada v rozmezí 0010 až 0999.
Pro kategorii „gemeine Figuren" (obecné figury) je vyhrazena číselná řada v rozmezí 1000 až 9999.
3. kódovací systém je třímístný s předřazenou pomlčkou a je vyhrazen v rozmezí -100 až -999 adjektivním pojmům (heraldische Zuordnungsbegriffe), které jsou určeny pro vyjadřování odchylností od ustálených a obvyklých tvarů heraldických znamení.(†)
(†) Poznámka vzniklá při reedici v roce 2012:
V projektu HTK máme pro tyto adjektivní pojmy název AKTIVNÍ TERMÍNY, jejichž pomocí u heroltských figur a obecných figur definujeme podoby a polohy. Jsem přesvědčen, že v HTK byly pro tyto kategorie zvoleny vhodné a dostatečně srozumitelné termíny (AKTIVNÍ TERMÍNY, PASIVNÍ TERMÍNY). Zároveň plně respektuji rozhodnutí zahraničních badatelů, kteří tyto termíny zajisté pojmenovali na základě zralých úvah a vzájemného konsensu.

Adjektivní pojmy jsou rozděleny do devíti dílčích skupin se značnými reservami pro dodatečné zařazení poloh a jevů.

Interpunkční znaménka.
WBO používá šest druhů interpunkčních znamének, která slouží k tomu, aby při popisu mohly být jednoznačně a přehledně odděleny od sebe jednotlivé kódy nebo aby naopak byl mezi nimi vyjádřen vzájemný vztah.
( )   Kulaté závorky vyznačují vztah tinktury k poli štítu.
:      Dvojtečka vyznačuje vztah tinktury k heraldickému znamení.
,     Čárka odděluje větší počet adjektivních termínů, které se vztahují k jednomu heraldickému znamení.
;     Středník odděluje popis jednotlivých polí štítu.
/     Lomítko slouží k vyjádření posloupnosti tinktur, které následují po sobě v případě vícebarevného
      štítu nebo znamení.
+    Plus slouží k postupnému výčtu figur, které jsou umístěny v ploše neděleného štítu nebo v jednom poli.

Po předchozích teoretických výkladech, které jsou ve WBO rozvedeny daleko podrobněji, následují tři díly, v nichž jsou uspořádány štítová dělení (heroltské figury), obecné figury a adjektivní pojmy.(19)
(19) Každý ze tří dílů je uveden krátkou statí, v níž autoři vysvětlují některá specifika příslušné kategorie figur. Vzhledem k tomu, že klasifikace a zařazení štítových dělení a obecných figur jsou relativně snadné, domnívám se, že komentáře není třeba. Zevrubnější pozornost je naopak třeba věnovat třetí kategorii figur, která v projektu WBO představuje z hlediska zpracování důležitou součást.

V následujícím přehledu věnujme pozornost uspořádání hlavních skupin heraldických znamení a jejich zakódování.
Uspořádání štítových dělení (††)
(††) Poznámka vzniklá při reedici v roce 2012:
Z hlediska vytýčených zásad projektu HTK můžeme snad mít vůči použité klasifikaci, zejména heroltských figur, výhrady. Je nutné si však uvědomit, že projekt WBO byl určen pro jiné účely a že terminologické otázky v něm nepředstavovaly hlavní problém.

Kódový rozsah
Heraldická znamení
0010 - 0089    
Kožešiny
0091 - 0094    
Štítové lemy
0096               
Střední štítek
0101 - 0133    
Polcení
0151 - 0164    
Dělení
0201 - 0229    
Kombinace svislých a vodorovných dělících linií
0213 - 0287    
Čtvrcení
0300 - 0399    
Kříže
0401 - 0471
Kosmá a šikmá dělení
0501 - 0599
Kombinace kosmých a šikmých dělení
0601 - 0681
Kosmá čtvrcení, routy, šindele, vřetena
0700 - 0799
Kosmé kříže
0801 - 0899
Kombinace kosmých a šikmých dělících linií s liniemi svislými a vodorovnými, vidlice, žentour, kosmá berla, štenýře, mnohoúhelníky.
0901 - 0963
Koule, kruhy, zakřivené řezy.

Uspořádání obecných figur
Kódový rozsah
Heraldická znamení
1000 - 1999  
Nebeská tělesa a neživý svět (nebeská tělesa, země, oheň, voda).
2000 - 2999  
Rostliny (strom obecně, stromy jehličnaté, listnaté, ovocné, keře, křoví, traviny, obilniny a jiné malé rostliny, hlízovité rostliny, květiny). 
3000 - 3999
Nízká zvěř (hmyz, obojživelníci, plazi, ryby, vodní savci).
4000 - 4999
Ptáci (pták obecně, dravci, ostatní divoké ptactvo, domácí ptactvo).
5000 - 5999
Savci (savec obecně, dravci, jiná divoká zvěř, domácí zvířata).
6000 - 6999
Bájné bytosti (zvířata s hadím tělem, s rybím tělem nebo ocasem, zvířata s ptačími elementy, složeniny ze lvů a jiných zvířat, zvířata se lvím trupem, fantastické složeniny, složeniny ze zvířat a lidí, člověk a strom).
7000 - 7999
Lidé a nadpřirozené bytosti (lidé, postavy z řecko-římské mythologie, křesťanští světci a biblické postavy).
8000 - 8999
Díla lidských rukou (stavby, vozidla, lodě a jejich příslušenství).
9000 - 9999
Ostatní výrobky lidských rukou (domácí a kuchyňské nářadí, potraviny, obchodní nářadí, řemeslnické nářadí a nástroje, zemědělské nářadí a nástroje, lovecké a rybářské náčiní, válečné nástroje a nářadí, části oblečení, šatstvo, ozdoby, odznaky vlády, hodností a urozenosti, předměty z oblasti her a umění, knižní a písemná díla, litery, číslice a značky různého druhu).

Uspořádání heraldických adjektivních pojmů († poznámka viz výše)
V dosavadních heraldických kompendiích, která se zabývají klasifikací heraldických znamení podle obrazů, nebyl podniknut zásadní pokus o definování a uspořádání těch heraldických pojmů, které zůstaly po vyčerpání heraldických znamení dvou hlavních kategorií.. Autoři těchto prací sice pociťovali nutnost vypořádat se nějakým způsobem s touto tzv. zbytkovou zásobou heraldických pojmů, avšak jim navrhovaná řešení postrádala jednotný a obecně použitelný systém. Maxmilián Gritzner věnuje ve své heraldické terminologii těmto pojmům čtyři tabule, na nichž znázorňuje jejich použití, ale ponechává na uživateli, aby je srovnal podle vlastní úvahy. Přestože mají tyto pojmy řadu společných vlastností, chyběl jim pojem nadřazený. James Parker uvádí většinu těchto pojmů pod heslem „popisné termíny" (descriptive terms).(20)
(20) Parker, J.: A Glossary of Terms used in Heraldry. London 1894, reprint 1970.

Poněvadž se jedná o termíny (pojmy), které blíže určují charakter a vlastnosti heraldických figur, označíme je obecným termínem „heraldické přiřazené čili adjektivní pojmy".(21)
(21) Když jsem koncipoval metodický materiál pro heraldickou terminologickou konvenci (HTK), navrhoval jsem pro tyto pojmy společný nadřazený pojem „aktivní termíny: jako protipól „pasivních termínů", které označovaly obvyklá a ustálená vyobrazení heraldických znamení obou hlavních kategorií. Je však pravda, že HTK neuvažovala s propracováním do takové hloubky, jako to provedli autoři WBO.

Aby byly eliminovány chyby, jichž se dopouštěli autoři starších prací, je nutno tyto adjektivní pojmy systematicky rozčlenit podle jejich vnitřního charakteru do skupin a těm pak přidělit příslušný kód. Takovým rozčleněním lze dosáhnout toho, že do jednotlivých skupin se dostanou pojmy významově příbuzné, což má vliv i na počet kódových symbolů.(†††)
(†††) Poznámka vzniklá při reedici v roce 2012:
Na tomto místě musím učinit poznámku k výstavbě Klíče Heraldických Figur (KHF), který se stal základním kamenem projektu HTK, resp. jeho nejdůležitějšího modulu - Terminologického slovníku (TS); možná, že jsem již tuto prvotní část projektu HTK zmínil v některém ze svých předchozích textů, zde ji však zopakuji v souvislosti s problematikou, kterou řešili autoři WBO.
Excerpci termínů pro KHF jsem začal v době pozvolného nástupu nízko- a středně výkonných počítačů, které pracovaly pod operačním systémem MS DOS; mám na mysli počítače, které byly tehdy dostupné v občanské prodejní síti. Pro názvy souborů bylo možno využít pouze osm znaků bez diakritických znamének. Proto jsem zvolil pro excerpované termíny alfanumerický kódový systém, který byl složen z jednoho písmene české abecedy (versálky), spojovníku a čtyřmístnými číslicemi začínajícími nulou. Excerpované termíny jsem evidoval ve dvou modifikacích:
1. V textových abecedních souborech (textový editor T602, tehdy běžně užívaný), do nichž jsem průběžně ukládal excerpované termíny a přiděloval každému jedinečný alfanumerický kód (např. R-0001 RADLICE, R-0035 ROUTA atd.).
2. V kartotékových abecedních souborech, v nichž v každém souboru byly termíny seřazeny abecedně včetně přiděleného alfanumerického kódu.
S přechodem na kvalitativně odlišný operační systém jakož i s přechodem na textový editor WORD, který umožňuje vytvořit libovolný název souboru, se stal alfanumerický kódový systém nadbytečný a v TS již excerpovaným, zapsaným a zařazeným termínům nebyl kód přidělován.
Kódový systém vypracovaný autory WBO však neztratil své opodstatnění, poněvadž umožňuje vytvořit universální popis znaku bez ohledu na znalost cizího jazyka. Podmínkou však je, aby systém WBO byl obecně heraldickou veřejností akceptován. Použitím „kódového jazyka" však zaniká slovní podoba heraldického popisu.

Se zřetelem na použití decimální soustavy navrhuje WBO systém devíti skupin s použitím třímístného kódu s předřazenou pomlčkou.(‡)
(‡) Již zběžným pohledem na strukturu uspořádání heroltských figur i obecných figur je zřejmé, že autoři WBO se necítili vázáni tradičním uspořádáním heraldických znamení v takové podobě, v jaké se objevuje, byť s menšími odchylkami, v heraldické literatuře.

Systematika skupin vypadá takto:
I.
Zvláštní tvary ohraničujících linií.
II.
Heroltské obrazy a obecné figury obložené či provázené štítovými děleními a heroltskými obrazy.
III.
Poloha jedné nebo více figur stejného druhu (řádu) ve štítě nebo v jednotlivém poli.
IV.
Vzájemná poloha více stejných figur stejného nebo různého druhu.
V.
Vztah hlavní figury k figurám vedlejším
VI.
Způsob znázorňování jednotlivé figury u jednoho nebo více stejných druhů.
VII.
Části živých organismů, zrůdy, deformované tvary.
VIII.
Barevně odlišná znázornění částí celých figur.
IX.
Mnohonásobná štítová dělení a obecné figury.

I. Zvláštní tvary ohraničujících linií.
Atypické tvary hraničních linií, které byly zásadně soustředěny do této skupiny, jsou platné pro štítová dělení i heroltské figury. Jejich uspořádání odpovídá v podstatě členění štítových dělení a heroltských figur uvedených pod kódy 0101 až 0963. Autoři WBO dbali také na to, aby nedocházelo ke zbytečnému kódových symbolů. Proto byly použity shodné kódy pro jevy, které jsou společné jednotlivým typům štítových dělení a heroltských figur; např. pro vyjádření pojmů „nahoře" a „vpravo" je použito stejného kódu v případě, kdy je záměna vyloučena.
Kódový rozsah: -101 až -199.

II. Heroltské obrazy a obecné figury obložené či provázené štítovými děleními a heroltskými obrazy.
Heroltské jakož i obecné figury mohou nést štítová dělení či heroltské figury nebo mohou jimi být provázena. Tyto položené či provázející figury pokládají autoři WBO za figury druhého řádu. Podmínkou jejich existence je výskyt právě takových figur, u nichž tyto mohou plnit funkci figur vedlejších.
Uspořádání těchto figur druhého řádu odpovídá opět členění štítových dělení a heroltských figur v příslušné hlavní kategorii.
Na závěr skupiny jsou zařazeny takové pojmy, které ve vlastním slova smyslu neznázorňují žádné provázející figury, neohraničují žádná pole, nýbrž pouze pokrývají zpravidla prázdná místa znaku. Jedná se o pole, event. štít, šupinatá, cihlová, damaskovaná a fasetová. Jako samostatný „jev" je uvedeno tzv. stínové zbarvení. I tyto v přeneseném slova smyslu „figury" mají samostatná kódová označení, přestože jejich hlášení při popisu - snad s výjimkou cihlování (kvádrování) a stínového zbarvení - je fakultativní.
Kódový rozsah: -201 až -299.

III. Poloha jedné nebo více figur stejného druhu (řádu) ve štítě nebo v jednotlivém poli.
Tato skupina pojmů je při popisu znaku velmi důležitá a proto jí autoři WBO věnují značnou pozornost. Jednotlivými kódy jsou přesně vymezeny polohy heraldických figur. Dále je v této skupině podrobně propracováno zakódování štítu o několika polích, v nichž se heraldická znamení mohou buď opakovat nebo naopak každé pole nese znamení odlišné. Rovněž je věnována pozornost zakódování štítu, který nese jeden či více štítků.
Kódový rozsah: -300 až -399.

IV. Vzájemná poloha více stejných figur stejného nebo různého druhu.
V prvé části této skupiny jsou zakódovány takové polohy figur, které připomínají vzhled některých heroltských figur, např. kůlu, břevna, krokve apod.; v češtině používáme pro vyjádření takové polohy opisu: pět rout na způsob kůlu.(‡‡)
(‡‡) Poznámka vzniklá při reedici v roce 2012:
V současné HTK používáme pro takovou polohu termínu NAD SEBOU nebo POD SEBOU, konkrétně „pět rout nad sebou / pod sebou", přičemž také musíme rozlišit, zda jsou routy POSTAVENÉ nebo POLOŽENÉ. Za základní polohu považujeme ROUTU POSTAVENOU.

Přitom je třeba ovšem rozlišovat, jedná-li se o heraldické figury osově souměrné , např. routy, koule, nebo jednostranně orientovatelné, poněvadž u figur jednostranně orientovatelných je nutno ještě dodatkovým kódem vyjádřit jejich prostorovou orientaci.
Ve druhé části jsou zakódovány polohy dvou až dvanácti figur, které vyjadřujeme pomocí číslic, udávajících polohu shora dolů, např. sedm růží v postavení 1 : 3 : 3.
Rovněž zde je však nutné u figur jednostranně orientovatelných vyjádřit jejich prostorovou orientaci. Ve snaze po zjednodušení zvolili autoři WBO poněkud odlišný způsob kódování. Vytipovali především nejvíce se vyskytující vzájemná postavení figur a posléze jejich prostorovou orientaci, těmto polohám pak přidělili samostatné kódy. Pokud se vyskytnou postavení a polohy atypické, bude nutno použít dodatkového kódu z další příslušné skupiny adjektivních pojmů.
Kódový rozsah: -401 až -499.

V. Vztah hlavní figury k figurám vedlejším.
Za hlavní figuru je považováno takové heraldické znamení, které vzhledem k svému prostorovému umístění zaujímá ve znaku stěžejní míst; přitom není rozhodujícím kritériem reálná poměr velikosti těchto figur. Hlavní figurou může být kterékoliv heraldické znamení z obou hlavních kategorií.
Vedlejší figury mohou hlavní figuru provázet (obklopovat) nebo na ní mohou být položeny. Obě možnosti jsou v této skupině příslušně kódově vyjádřeny a to jak pro varianty symetrické tak pro asymetrické. Z důvodů zjednodušení byly vytvořeny sdružené kódy v tom smyslu, že jedním číselným symbolem lze vyjádřit polohy „nahoře" = „vpravo", „dole" = „vlevo" za předpokladu nezaměnitelnosti.
Dle jsou do této skupiny zařazeny takové jevy, které se u figur mohou ale nemusí vyskytovat, např. „korunovaný", „opásaný" atd., na rozdíl od jiných, které se u figur musí vyskytovat vždy, např. drápy u šelem, semeník u růže apod.
Kódový rozsah: -500 až -599.

VI. Způsob znázorňování jednotlivé figury u jednoho nebo více stejných druhů.
Pojmy zařazené do této skupiny vyjadřují souhrnně neobvyklá a atypická vyobrazení heraldických figur. V kategorii heroltských figur jsou kódově vyjádřeny pojmy typu „zkrácený", „zahrocený", „lomený", „zúžený" atd.; v kategorii obecných figur pojmy typu „běžící", „ohlížející se", „přivrácený", „vyskakující" atd.
Budiž zde výslovně zdůrazněno, že pojmy pro „deformované" heroltské figury jsou zásadně soustředěny do této skupiny, zatímco pojmy vyjadřující „deformaci" rostlin a živočichů jsou soustředěny do skupiny VII.
Kódový rozsah: -601 až -699.

VII. Části živých organismů, zrůdy, deformované tvary.
Pro klasifikaci pojmů této skupiny využili autoři WBO myšlenky anglického heraldika Johna W. Papwortha a vytvořili několik podskupin, do nichž zařadili tvary a jevy stejného charakteru.
Podskupina „A" sdružuje poloviční části. Na předním místě jsou uvedeny tvary, které lze označit za „rostoucí figuru" (společný kód -701 ). Poloviční části jsou poté rozděleny podle charakteru na tvary horní, pravé čili přední, levé čili zadní, dolní (společné kódy -702, -703, -704, -705).(22)
(22) Při praktickém kódování znaků jsem narazil na problém vyjádření č t v r t i n y figury, např. ve znaku Slavkova, kde v obou horních polích se vyskytují pravá a levá čtvrtina orlice. Vyjádřit takový tvar pomocí dvou dodatkových kódů oddělených lomítkem pro horní a pravou resp. dolní a levou polovinu figury mně nepřipadá praktické. Domnívám se, že by bylo vhodnější vytvořit samostatnou podskupinu pro čtvrtiny figur včetně příslušných kódů.

Podskupina „B" sdružuje pojmy vyjadřující horní resp. přední část figur, např. vrchol stromu, květ rostliny a všechny tvary, které lze označit pojmem „hlava".
V podskupině „C" jsou sdruženy pojmy týkající se jednotlivých částí hlavy, např. paroh, paroží, uši, chobot, cop, vous atd.
Podskupina „D" sdružuje pojmy vyjadřující hlavní a vedlejší (boční) části figur, např. kmen stromu, větévka s listy a plody, ptačí péra, ruce apod.
Podskupina „E" sdružuje pojmy pro dolní resp. zadní části figur, např. zadní nohy, ocasy, ohony apod.
Podskupina „F" sdružuje pojmy, které lze zahrnout pod společný název „plody".
Zbývající tři podskupiny by snad v jistém smyslu bylo možno spíše považovat za samostatné figury než za části figur, autoři WBO však měli na zřeteli maximální možnou míru zjednodušení klasifikačního systému a z tohoto hlediska je také nutno figury v těchto podskupinách posuzovat.
Podskupina „G" tedy sdružuje pojmy, které lze označit za „relikty" (pozůstatky, ostatky) živých organismů, např. kosti, lidské a zvířecí kostry, lebky, čelisti, kůže, kožky, je sem také zařazena i figura mumie a také typický beránek Zlatého rouna.(‡‡‡)
(‡‡‡) V současné struktuře HTK jsou tyto figury považovány za samostatné termíny, k nimž jsou postupně zpracovávány definice v takovém rozsahu, aby je bylo možno považovat za terminologické i výtvarné standardy.

Podskupina „H" sdružuje pojmy označující deformované tvary, např. mužský trup bez rukou (typická figura v klenotu pánů ze Seinsheimu), uťaté větve (ostrev), hlavy od trupu, zvířata bez nohou, ocasů apod. (‡‡‡ poznámka viz výše)
V podskupině „J" jsou sdruženy zrůdné figury. Autoři WBO zdůvodňují jejich zařazení do této podskupiny proto, poněvadž se jedná o tvary skutečně existujících živočichů, zatímco bájné bytosti a monstra jsou sestaven z č á s t í různých živočichů. K zrůdám jsou zařazeny takové figury jako např. had, člověk, lev se dvěma či třemi hlavami ale s jedním tělem, tři spojené nohy (známý symbol ševců), dvouocasý lev apod.(‡‡‡ poznámka viz výše)
Kódový rozsah: -701 až -799.

VIII. Barevně odlišná znázornění částí celých figur.
Na první pohled by se zdálo, že adjektivní pojmy soustředěné do této skupiny se překrývají s podobnými či příbuznými pojmy V. skupiny. Ve skutečnosti však autoři WBO zařadili do této skupiny pouze takové jevy, které se musí povinně vyskytovat u obecných figur, zpravidla jen u živočichů a rostlin, jestliže tyto jsou ve znaku vyobrazeny úplně, tzn. nikoli jako deformované tvary. Při precisní kresbě takových figur bývá zvykem barevně tyto povinné součásti odlišovat, např. hřeben a lalok u kohouta, jazyk, drápy, zobák i oko u zvířat, plody nebo listy u rostlin apod.
Kódový rozsah: -801 až -899.

IX. Mnohonásobná štítová dělení a obecné figury.
Opakování, násobení heraldických figur je velmi častým jevem. Klasifikace takových znaků je v jednotlivých heraldických sbírkách prováděna nejednotně a nedůsledně. Autoři WBO proto prosazují jednotné posuzování v tom smyslu, že příslušná figura je zařazena v jednom ze dvou hlavních oddílů, zatímco jakékoliv její opakování je vyjádřeno pomocí dodatkového kódu.
Skupina je rozdělena na tři podskupiny podle charakteru opakování.
Podskupina „A" soustřeďuje figury, které se mohou opakovat 2x až 14x pomocí kódů -902 až -914. Kódem -920 je vyjádřeno mnohonásobné opakování či posypání, kódem -921 je vyjádřeno posetí štítu (pole). Poněvadž se může vyskytnout i případ, kdy jedna z opakovaných figur buď mizí z poloviny v okraji štítu nebo je vyobrazena jen její polovina, lze takový jev vyjádřit pomocí desetinné čárky a číslice „5": bude-li tedy ve štítě šest růží, z nichž jedna bude mizet v okraji štítu, vyjádříme takové vyobrazení dodatkovým kódem -906,5; rozumí se samozřejmě, že pomocí dalších kódů je třeba vyjádřit nejen postavení růží ve štítě, ale také která z růží je vyobrazena jen z poloviny.
Podskupina „B" soustřeďuje pojmy k vyjádření jevů, kdy heroltská figura je pokryta několika řadami štítového dělení, např. břevno třemi řadami šachované.
V podskupině „C" jsou soustředěny pojmy, které postihují takové případy, kdy štít nebo jen pole jsou pokryty několika řadami heroltských figur, např. hlava štítu pokrytá třemi řadami ležících [položených] šindelů.
Kódový rozsah: -901 až -966.

Poslední díl prvého svazku WBO je v jistém smyslu suplementem, v němž jsou uvedeny a komentářem opatřeny nejvýznamnější heraldické sbírky a soubory, s nimiž autoři WBO pracovali a o nichž se také zmiňuje přítomná stať. Pro současného českého heraldika je většina uvedených titulů téměř nedostupná ale patrně i neznámá. Bylo by tedy zřejmě prospěšné věnovat těmto dílům hlubší pozornost, avšak tato stať, již beztak rozsáhlá, by se rozrostla do neúměrných rozměrů.(23)
(23) Poněvadž se domnívám, že uvedené tituly by alespoň formou podrobnějších konspektů či komentářů měly být do české heraldiky uvedeny, bude některým z nich věnována pozornost v následujících Heraldických ročenkách. Zde uvádím prozatím bibliografické citace:
Renesse, Théodore, Comte de: Dictionnaire des figures héraldiques. Brüssel 1894-1903.
Papworth, John Woody: Ordinary of British Armorials. London 1857-1874.
Fischnaler, Conrad: Tirolisch-Vorarlbergischer Wappenschlüssel. Bd. 1-7. Innbruck 1938-1951.
Zimmermann, Eduard: Bayerische Klosterheraldik. München 1930.
Zimmermann, Eduard. Kaufbeurer Wappen und Zeichen. Allgäuuer Hematsbücher, Bd. 40, Kempten 1951.
Zimmermann, Eduard: Kemptener Wappen und Zeichen. Allgäuer Geschichtsfreund, Nr. 60-64, Kempten 1960-1964.
Zimmermann, Eduard: Ausburger Wappen und Zeichen. Augsburg 1970.
Dielitz, Julius: Das Dielitzsche Wappenbilderlexikon. (Sbírka sestavovaná autorem v letech 1835-1896, původně ji zakoupil HEROLD, od roku 1955 uložena ve Státním archivu Merseburg.).
Dielitz, Julius: Wappen-Schematismus. Vierteljahrschrift HEROLD, 1898.
Die Wappenbilderkartei des HEROLD.
von Albertu, Otto.: Württembergisches Adels- und Wappenbuch. Stuttgart 1889-1916, reprint Neustadt a. d. Aisch 1975.
Krassler, Josef: Steirischer Wappenschlüssel. Graz 1968.
Rentzmann, Wilhelm: Numismatisches Wappen-Lexikon des Mittelalters und der Neuzeit. Halle a. d. S. 1876.
Neubecker, Ottfried: Wappen-Bilder-Lexikon. München 1974.

K praktickému použití systému WBO
Jako ukázku praktického použití kódů WBO zvolili autoři figuru lva, vybrali 31 znak, v nichž lev dominuje (s výjimkou příkladů poslední skupiny) a ty rozdělili podle charakteru do pěti skupin takto:
1. Lev v neděleném štítě.
2. Větší počet lvů v neděleném štítě.
3. Jeden nebo více lvů v různě děleném štítě.
4. Části lva v neděleném nebo děleném štítě.
5. Lvi vyskytující se jako figury položené, provázející, v patě štítu nebo v hlavě štítu.

Vybrané znaky jsou barevně vyobrazeny, popis je v němčině, francouzštině a v angličtině, podle popisu je provedeno zakódování.
V této souvislosti je na místě upozornit na drobné chyby, které se u příkladů vyskytly.
V první skupině je uveden znak Hessenska. Přestože jsou na vyobrazení vyznačeny zlaté drápy a červený jazyk, není zbroj v popisu uvedena, takže chybí příslušné kódy i v kódovém popisu.
Obdobně chybí popis i zakódování části zbroje (jazyky) u lvů ve znacích Hohenlohe a Schwaben-Hohenstaufen-Baden-Württemberg na ukázkách ve skupině druhé.

Při zakódování znaků je třeba podle mých dosavadních zkušeností dodržet tři pracovní fáze:
1. Vytvoření správného a terminologicky jednoznačného heraldického popisu.
2. Převedení heraldického popisu do popisu kódovacího.
3. Převedení kódovacího popisu do soustavy číselných kódů.

Zakódování znakového popisu předpokládá nejen pečlivé a podrobné seznámení se s principy WBO ale také přiměřené heraldické znalosti, schopnost racionálního uvažování a kombinace. Je třeba mít na paměti, že kódování není mechanická práce; se znaky a s heraldickými figurami je nutno citlivě laborovat. Příprava dokladového formuláře bude bezesporu pracná, data do něho zanesená musí být správná a jednoznačná.
Domnívám se, že použití výpočetní techniky představuje perspektivní možnosti globálního zpracování nesmírného počtu údajů, které jsou ukryty v heraldických znameních a toto je reálná cesta k tomu, aby heraldický badatel dostal v maximálně krátké době vyčerpávající údaje, aniž by musil provádět úmorné rozpisy znaků, rejstříky apod.

Heraldická ročenka 1988, s. 33-56.                                                                      © Pavel Palát
Kresba znaku města Blatné v Heraldické ročence                                                  © Petr Tybitancl
Reedice 24. 10. 2012                                                                                           © Pavel Palát
Kresba znaku města Blatné                                                                                   © Stanislav Kasík