Znak města Bíliny
ZNAK MĚSTA BÍLINY
Chceme-li dospět k poznání správné a nezpochybnitelné podoby znaku města Bíliny, je nezbytné učinit zevrubné zkoumání geneze a vývoje tohoto symbolu. Na začátku cesty k bílinskému městskému znaku byly pečeti. Soubor otisků městských pečetidel je součástí tzv. Eichlerovy sbírky v Archivu Národního muzea (Archiv Národního muzea, Eichlerova sbírka, G, kart. 39, Bílina; dále jen ANM-ES). V této sbírce je na jediném listu označeném jako „Siegelabdrücke auf Magistrats Bilin" („Otisky pečetí na magistrátu Bíliny") devět číslovaných otisků různých pečetidel do vosku, potvrzené razítkem magistrátu. Otisky byly vyhotoveny 31. 7. 1834, nepochybně na bílinské radnici, jako reakce na sbírkovou aktivitu Vlasteneckého muzea v Čechách (dnes Národní muzeum). V této souvislosti můžeme mít za zajímavé, že městský magistrát disponoval originálními typáři, včetně nejstaršího z počátku 14. století. Jejich pozdější osudy známy nejsou a dnes je máme za ztracené (resp. jejich existence nebyla potvrzena akcí Archivní správy ministerstva vnitra, která pod názvem Soupis sfragistického materiálu uloženého v archivech České republiky, proběhla v 90. letech 20. století a jejím výsledkem je Katalog pečetí, pečetidel a sbírkových odlitků, existující i v elektronické podobě a přístupný například na webových stránkách Archivní správy ministerstva vnitra, nebo České archivní společnosti).
Nejstarší známé městské pečeti pocházejí z počátku 14. století. Lze tak usuzovat podle obsahu pečetního pole, který bude komentován níže. Pečeť je kulatá o průměru cca 40 mm. V mezikruží ohraničeném vnějším a vnitřním perlovcem je latinský opis gotickými unciálami: + ׃ SIGILLVM ׃ CIVIVM ׃ DE ׃ BELIN • (Pečeť města Bíliny). V pečetním poli je hradba uprostřed přerušená, před líc hradby vystupující, věží s cimbuřím a dvěma okny. Po stranách této věže vynikají za hradbou další dvě, každá s jedním oknem a se sedlovou střechou zakončenou makovicí. Hradba i věže jsou kvádrované. Na prostřední věži stojí polcený gotický štítek provázený dělenými (list se dvěma vodorovnými pruhy) a na výšku obdélníkovými korouhvemi na žerdích, vynikajících z cimbuří věže. Pod prostřední věží je šestivrší (1, 2, 3) a po jeho stranách několikanásobné vlnité dělení (ANM-ES, Bílina, No 2).
Nejstarší známé zprávy o užívání pečeti města Bíliny jsou známy z listin už z roku 1322, jejichž znění se zachovalo v rukopisech oseckého kláštera (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars III, s. 309, č. 757, 27. 1. 1322; s. 313, č. 770, 13. 4. 1322). Podobu těchto pečetí neznáme, ale můžeme předpokládat, že byly svým vzhledem totožné s těmi zachovalými. První dochované praktické užití pečeti je doloženo jejím přivěšením k listině z 6. 4. 1398 (Vojtíšek, Václav: O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých. Zprávy památkového sboru hlavního města Prahy, Svazek osmý, Praha 1928, s. 56). Další užití uvedeného typáře, otištěním do přirozeného vosku, je zaznamenáno u listiny vydané v Bílině 16. 2. 1423, resp. 23. 1. 1499 (SObA Litoměřice, RA Lobkovicové roudničtí, sign. O 13/21; O 13/26).
Nejdříve je nutné poznamenat, že uvedená pečeť nenese skutečný městský znak, ale pouhé pečetní znamení, které znakem nazvat nelze, protože chybí štít jako nositel znakových figur a nezbytná součást znaku. Existuje korektní heraldická teze „bez štítu není znaku", která uspokojivě vysvětluje, že znamení v pečetním poli nelze nazvat znakem. Znak a pečeť není totéž a jedno není ekvivalentem druhého právě pro různý původ, různé vlastnosti, různý význam a různý způsob užití (Krejčík, Tomáš: Pečeť v kultuře středověku. Ostrava 1998). Tím ovšem není popíráno, že existují pečeti měst, na nichž skutečně jsou vyobrazeny opravdové městské znaky. Takové jsou další bílinské městské pečeti z 16. a z následujících století. Vše nakonec podporuje skutečnost, že pro fungování města a městské samosprávy, a to z různých, zejména právních hledisek, nebyl nikdy v minulosti podstatný a důležitý znak ale právě pečeť. Ta měla v právním, správním, hospodářském a politickém životě města nezastupitelnou roli jako ověřovací a pověřovací prostředek právních aktů a pořízení učiněných listinnou formou nebo jiným způsobem. Jakákoliv listina by nebyla právně relevantní, pokud by nebyla opatřena pečetí. Proto byla pečeť pro život města tak významná, důležitá a nenahraditelná. Mohlo-li se město obejít bez znaku, a to na počátku 14. století bez jakékoliv újmy mohlo, pak bez pečeti se již obejít nemohlo ani v uvedené době.
Zařazení výše popsaného pečetidla na počátek 14. století je dáno skutečností, že na prostřední věži je polcený gotický štítek. Ten lze přiřadit pouze k jediné osobě v historii Bíliny. Tou je Albert ze Žeberka (Albert von Seeberg), který okolo roku 1290 získal Bílinu sňatkem se Svatkou, dcerou a dědičkou Ojíře z Frýdberku (Hoyer von Friedberg). Zastával úřad nejvyššího maršálka Království českého, byl královským purkrabím v Kadani a v Tachově a zemřel před rokem 1322. Jeho dcera Markéta zdědila Bílinu a vdala se za Ottu z Bergova (Anděl, Rudolf a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III, Severní Čechy. Praha 1984, s. 40 n.). Albert ze Žeberka, se psal podle hradu, pojmenovaném německy Seeberg a postaveném nedaleko Jirkova. Albert pocházel z významného saského rodu hrabat z Leisnecku. Ti užívali zlato-červeně polceného štítu (Helmers, Rudolf Johann: Johann Siebmachers Wappen-Buch, Nürnberg 1701 - 1705. Faksimile. München 1975, 2. díl, tab. 21). Dle všeho páni ze Seebergu užívali podobného erbu, který byl polcený stříbrno-černě (Bernau, Friedrich: Studien und Materialien. Prag 1905, s. 634 - 635). Shodnou barevnost by pak měly i jejich černo-stříbrně dělené korouhve. Odlišnost barevnosti erbů pánů ze Seebergu a hrabat z Leisnicku lze vnímat jako možný projev označení generačního rozdílu v rámci jednoho rodu (tak u nás například páni z Vartenberka a páni z Michalovic mající shodný rodový původ a užívající rodového erbu polceného štítu, se odlišovali rozdílnými tinkturami).
S Albertem ze Žeberku lze velice pravděpodobně spojit i ono šestivrší a několikanásobné vlnité dělení v dolní polovině pečetního pole. K této domněnce přispívá vědomí o německé podobě Albertova přídomku ve formě „Seeberg". „See" znamená jezero, či moře - v pečetním poli vlnité dělení, a „Berg" je vrch - tamtéž šestivrší („Sechsberg").
Ve stejné době, v níž vznikla předchozí pečeť, mohl být zhotoven typář pečeti, která je opisem nazvaná menší. Pečeť kulatá o průměru cca 30 mm má v mezikruží ohraničeném vnějším a vnitřním perlovcem opis: + SIGIL • MINVS • CIVITATIS • BELIN (Pečeť menší města Bíliny). V pečetním poli je modifikovaný obraz z předchozí pečeti. Za dolů prohnutou hradbou vynikají tři věže, krajní s jedním oknem a stanovou střechou zakončenou makovicí, prostřední s dvěma okny vedle sebe a s cimbuřím. Hradba i věže jsou kvádrované. Při pečlevém prohlédnutí otisku pečeti lze pozorovat vzadu za věžemi náznak další hradby, která pak s tou přední a do oblouku dolů prohnutou, dává možnost hodnotit obraz tak, že věže jsou uprostřed do kruhu vystavěného prstence hradby. Nad prostřední věží polcený gotický štítek, provázený dvěma dělenými obdélníkovými korouhvemi na odkloněných žerdích vynikajících z cimbuří věže (ANM-ES, Bílina, No 3).
Existence menší městské pečeti (sigilum minus), předpokládá pečeť pojmenovanou větší (sigilum maius). Tuto funkci zcela určitě měla předchozí pečeť s větším průměrem. Menší pečeť je „menší" nejen velikostí a jasným pojmenováním v opise („minus"), ale také umenšeným počtem figur a znamení v pečetním poli. Bylo vypuštěno šestivrší a vlnité dělení. K menším změnám došlo i ve vztahu hradby a věží. U velké pečeti prostřední věž předstupuje před hradbu a zbývající jsou za ní, u malé pečeti jsou všechny věže za hradbou. Důvodem pro zřízení malé pečeti byla zvýšená činnost městské kanceláře a jí vydávaných písemností. Menší pečeť byla obvykle vyhrazena pro listiny menšího významu a pro běžnou agendu radnice. O době vzniku této pečeti lze pouze spekulovat. Snad byla zhotovena až po smrti Alberta ze Žeberka, tedy po roce 1322, pravděpodobně proto byla vypuštěna možná symbolická připomínka jeho přídomku - šestivrší a vlnité dělení. Zachování jeho erbu v pečetním poli a neuplatnění erbu nového majitele Otty z Bergova však tomu odporuje. Oba typy výše popsaných pečetí byly užívány až do poloviny 16. století a nacházely praktické uplatnění ještě v roce 1549, jak uvádějí připsané komentáře na listu s otisky bílinských pečetí v Eichlerově sbírce (ANM-ES).
Od dob pánů z Bergova, dědiců Alberta ze Žeberku, se v držení Bíliny vystřídali páni z Koldic a páni z Vřesovic. Těma z Koldic nebyl dobrý hospodář a zadlužil jak Bílinu tak Krupku, kterou zastavil Jindřichovi z Vřesovic. Od Děpolta z Lobkowicz dostal Těma z Koldic půjčku za postoupení Krupky. Jindřich z Vřesovic však v roce 1502 Krupku vyplatil tím, že Děpoltovi z Lobkowicz přenechal Bílinu. Tak se Lobkowiczové dostali do trvalého držení Bíliny. V roce 1513 král Ladislav Jagellonský propustil Děpoltovi z Lobkowicz († 1527) Bílinu z lenního závazku a nechal ji zapsat do Zemských desek jako jeho dědičné vlastnictví. Děpoltovi synové, Kryštof a Litvín, se stali zakladateli rodové linie zvané bílinská, která vymřela v roce 1720 Eleonorou Karolínou hraběnkou z Lobkowicz, provdanou za Filipa Hyacinta 4. knížete z Lobkowicz a vladaře domu lobkovického, vévodu ze Zaháně a majorátního pána na Roudnici nad Labem (1680 - 1734). Tím přešla Bílina do vlastnictví hlavní knížecí linie se sídlem v Roudnici nad Labem (Kasík, Stanislav: Lobkowiczové. Dějiny a genealogie rodu. České Budějovice 2002).
Starší bratr Kryštofa a Litvína z Lobkowicz na Bílině, Jan mladší z Lobkowicz na Horšovském Týně, zastával od roku 1549 úřad nejvyššího komorníka Království českého. Z titulu této funkce byl přímluvcem u krále Ferdinanda I., který 5. 11. 1549 vydal listinu, udělující městu Bílině znak, právo pečetit červeným voskem a další výsady (Originál, pergamen, česky, šířka 340 mm, délka 550 mm, plika 110 mm, dole nad plikou vlevo listina proděravělá, pečeť panovníkova, průměr 100 mm, červený vosk v misce z přirozeného vosku o průměru 140 mm, na červeno-bílé pletené šňůře, uprostřed listiny miniatura znaku; SOkA Teplice, AM Bílina, i. č. 10).
Přepis listiny Ferdinanda I. z 5. 11. 1549 udělující městu Bílině znak a právo pečetit červeným voskem:
1. ř.
My Ferdinand z Bozie milosti Rimsky Kral powsseczky cziasy Rozimnozitel Rzysse a Vhersky, Cziesky, Dalmatsky, Charwatsky etc
2. ř.
kral, Inffantt w hyspanij, Arczyknyzie Rakauske, Margrabie Morawsky, Luczemburske a Slezske knyzie a Luziczky Margrabie etc. Ozna=
3. ř.
mugem timto listem wssem zie gsme od Vrozeneho Jana mladssyho z Lobkowicz na Taynie Horssowskem Naywyzssyho komornyka kra=
4. ř.
lowstwie Czieskeho a havtmana nasseho Niemeczkych Leen [...znak...] tehož kralowstwie wierneho mileho ponyzieine prosseny
5. ř.
Abychom poddanym geho a Bratrzy tehoz Naywyzssyho [...znak...] komornyka Opatrnym Purgkmistru a konsselom y wssy
6. ř.
obczy Miesta Biliny niektere milosti rcz [poškozené a nečitelné] gni raczili K ge [...znak...] hozto ponyziene prozbie naklonieni gsaucze a wzhlednaucz
7. ř.
na wierne platne a vstawiczne sluzby kterez gest nam tyz [...znak...] Naywyzssy Komornyk y Bratrzy geho czinili a cziniti neprze=
8. ř.
stawagi a napotom aby tim snazniegi cziniti mohli a po [...znak...] vinni byli, s dobrym rozmyslem nassym gistym wiedo=
9. ř.
miem moczy kralowsky v Cziechach, Raddu wrozenych [...znak...] nassych milych, dotczienemu Miestu Biline a Obywa=
10. ř.
telom w niem dole psane milosti sme vczi [niti ra] czyli a timto l [...znak...] istem czinime. Przedkem Jakoz gsou tyz Bilinssty cziasy
11. ř.
przedessleho zelenym woskem wsseliyake potrzebe Miestske a [...znak...] obeczny peczietili Raczieme k tomu powolowati aby dot=
12. ř.
czieny Bilinssty wsseczky a vsseliyake potrzeby Miestske Wo [...znak...] skem Czierwenym, yako gina Miesta w Kralowstwie Czies=
13. ř.
kem swobodne peczietiti a toho vzyvati mohli a mocz měli. Nadto take k prvwnimu Sstitu nebo Erbu tymz Bilinskym toto znowu puoy
14. ř.
cziuogem a dawame Aby v wrchu mezy tiemi dwiema wieziemi dwa strychy naprzycz nesli vrchny Czierweny a dolní Byly k lewe
15. ř.
pak Stranie w Bilem poli Czierny worel rozkrzydleny aby stal. Jakozto wssecko wtipem mistrowstwim Malerzskeho dostateczniegi w Li=
16. ř.
stu tomto wymalowano a Barwami wyswietleno gest. Take sme z zwlasttny stiedrosty nassy Kralowske k tomu powoliti raczili,
17. ř.
aby cziastop[s]any Bilinssty za Tisycz kop grossuov Czieskych statku pozemskeho když by kolizto byti mohli k Obczy koupili a to drzieli a
18. ř.
vzywati mohli bezewssy a wsseliyake przekazky. Protož przystnie przykazugem wssem obywatelom a poddanym nassym ze
19. ř.
wssech Stawuow Kralowstwie Czieskeho nyneyssim y Budauczym wiernym milym Abysste cziastopsane Miesto Bilinu a obywa
20. ř.
tele w nem przytom przy wssem czoz se w tomto listu a ob[d]arowany nassem pisse gmeli drzieli a neporussytedlnie nyni y w cziasych
21. ř.
budauczych zachowali ziadnych gina[czych] przekaziek neczinicze any komu ginemu cziniti dopausstiegicze pod vwarowanym nemi=
22. ř.
losti nassy Kralowske y diediczuov [nassych] a budauczych Kraluow Czieskych Tomu na Swiedomi Peczieth nassi Kralowsku k Li=
23. ř.
stu tomuto przywiesyti sme rozkaza [ti raczili] Dan na Hradie nassem Prazskem w Auttery po wssech swattych Letha Bozieho Tisy=
24. ř. (pod plikou)
[czyho Pietisteho Cztyrziczateho Dewateho............]
(SK - přepis textu privilegia:
My Ferdinand z boží milosti římský král, po všechny časy rozmnožitel říše a uherský, český, dalmatský, chorvatský atd. král, infant hispánský, arcikníže rakouský, markrabě moravský, lucemburský a slezský kníže a lužický markrabí atd. oznamujem tímto listem všem, že jsme od urozeného Jana mladšího z Lobkowicz na Týně Horšovském, nejvyššího komorníka Království českého a hejtmana našeho německých lén téhož království, věrného milého poníženě prošeni, abychom poddaným jeho a bratrů téhož nejvyššího komorníka, opatrným purkmistru a konšelům i vší obci města Bíliny některé milosti......K jehožto ponížené prosbě nakloněni jsouce a vzhlédnouc na věrné, platné a ustavičné služby, kteréž jest nám týž nejvyšší komorník i bratři jeho činili a činiti nepřestávají a napotom, aby tím snažněji činiti mohli a povinni byli, s dobrým rozmyslem našim, jistým vědomím moci královské v Čechách, radu urozených našich milých, dotčenému městu Bílině a obyvatelům v něm dole psané milosti jsme učiniti ráčili a tímto listem činíme.
Především, jakož jsou tíž bílinští časy předešlé zeleným voskem všelijaké potřebě městské a obecní pečetili, ráčíme k tomu povolovati, aby dotčení bílinští všechny a všelijaké potřeby městské voskem červeným, jako jiná města v Království českém, svobodně pečetiti a toho užívati a moc měli.
Nadto také k prvnímu štítu nebo erbu týmž bílinským toho znovu pujčujem a dáváme, aby u vrchu mezi těmi dvěma věžemi dva štrychy napříč nesli, vrchní červený a dolní bílý, k levé pak straně v bílém poli černý orel rozkřídlený aby stál.
Jakožto všecko vtipem mistrovstvím malířského dostatečněji v listu tomto vymalováno a barvami vysvětleno jest.
Také jsme z vlastní štědrosti naší královské k tomu povoliti ráčili, aby často psaní bílinští za tisíc kop grošů českých statku pozemského když by koližto býti mohli k obci koupili a to drželi a užívati mohli beze vší a všelijaké překážky.
Protož přísně přikazujeme všem obyvatelům a poddaným našim ze všech stavů Království českého nynějším i budoucím věrným milým, abyste často psané město Bílinu a obyvatele v něm přitom při všem, což se v tomto listu a obdarování našem píše, měli drželi a neporušitelně nyní i v časech budoucích zachovali, žádných jinačích překážek nečiníce ani komu jinému činiti dopouštějíce pod uvarováním nemilosti naší královské i dědiců našich a budoucích králů českých.
Tomu na svědomí pečeť naší královskou k listu tomuto přivěsiti jsme rozkázati ráčili.
Dán na Hradě našem pražském v úterý po Všech svatých léta božího tisícího pětistého čtyřicátého devátého....)
Uprostřed listiny je miniatura uděleného městského znaku, vysoká 78 mm a široká 62 mm. Rozděluje 4 až 12 řádek textu. Ve zlaceném orámování, podmalovaném miniem (tmavá červenohnědá barva pod odlupujícím se zlacením - nejde o plátkové zlato), s vnitřním světle fialovým rámečkem je shodnou barvou obloukem nahoru sníženě oddělená červená, zlatě damaskovaná plocha se štítem samotného znaku. Nad obloukem je růžová plocha doplněna ve „cviklech" oválnými zlatými medailonky, ve kterých jsou tmavohnědou barvou namalovány hlavy - busty, vlevo ženská (?), vpravo vousatá mužská. Celou plochu pod obloukem vyplňuje bohatě vykrajovaný rolverkový renesanční štít modré barvy, postavený na šedé až černé návrší. Štít v ideální polovině výšky dělí stříbrná kvádrovaná hradba s cimbuřím, které má horní strany stínek a dna proluk červeně pokryté (de facto opatřené červenými pálenými střešními taškami). V hradbě je oblouková prázdná brána armovaná bosáží, s vytaženou zlatou mříží s černými hroty. V otvoru brány je dolní třetina plochy pokryta jinou barvou než samotný modrý průhled. Jsou zde patrny bílé a zelené nepravidelné podélné úzké plochy (tahy štětce). Po stranách brány po jedné černé klíčové střílně a nad nimi dvě černá okna vedle sebe. Hradbu doplňují dvě stříbrné kvádrované věže s třemi (2, 1) černými okny, ochozem (cimbuří bez stínek a proluk) a červenými stanovými střechami se zlatými makovicemi (upřesnění podob věží a jejích střech níže). V místech, kde věže převyšují hradbu, nejsou nakresleny stínky a tak lze konstatovat, že stavební konstrukce věží a hradby je v takových vztazích, kdy přední stěna věže je součástí líce hradby. Není tedy za hradbou, ze které by pak vyrůstala. Malíř miniatury se snažil o perspektivní tvar věží a nakreslil i část vnitřních stěn věží a pokoušel se o totéž i u střech. Při pozorném prohlédnutí lze mít střechy dokonce za valbové se dvěma makovicemi, z nichž byly pokryty zlatem pouze u věže heraldicky vpravo. Kolorování makovic, včetně obarvení boku střechy, bylo vynecháno u věže heraldicky vlevo. Nedostatečností „malíře" znaku vznikl klamavý dojem stanové střechy s jednou makovicí. Mezi věžemi je heraldicky doprava nakloněný polcený kolčí štítek. Heraldicky vpravo stříbrný s červenou hlavou pole, heraldicky vlevo stříbrný s černou kosmou orlicí se zlatým zobákem (jazyk nezobrazen) a perizoniem (pružinou) na hrudi, pařáty černé. Žádné další heraldické figury, součástí znaku nejsou. Z pohledu výtvarného lze malbu hodnotit jako nedokonalou a víceméně diletantskou. Ve srovnání se soudobou produkcí iluminátorů rukopisů, kancionálů, biblí a dalších rukopisů (např. pražská dílna Jana Táborského z Klokotské Hory, či Fabián Puléř z Ústí nad Labem), jde jednoznačně o nekvalitní práci. Technologie malby byla zřetelně nedostatečná a způsobila olupování zlacení a zčernání stříbra. Zřejmě nekvalitní pojidlo pigmentů umožnilo lokální olupování barvy na ploše štítu, které bylo pravděpodobně později interpretováno jako zbytek nenamalované další figury znaku (žerdi praporu - viz níže).
Dle některých historiků měl v roce 1511 král Vladislav Jagellonský vydat listinu, kterou dovoluje Bílinským pečetit zeleným voskem a údajně jim zároveň uděluje znak (Codex iuris municipalis regni Bohemiae, Tomus IV-3. Praha 1961, s. 178, č. 774). Nejistota časového zařazení této listiny vyplývá ze skutečnosti, že uvedený akt je zmíněn bez přesnější specifikace v listině z roku 1549, znak skutečně udělující. Datum vydání listiny krále Vladislava Jagellonského tedy bylo odhadnuto (tak Šimák, Josef Vítězslav: České dějiny I. 5, str. 642).
Problémem uvedené listiny je skutečnost, že se nikde jinde nezachovala žádná další podrobnější zmínka o jejím obsahu. Povolení pečetit zeleným voskem bylo ve své době vcelku běžným projevem panovnické přízně. Barvy vosku k pečetění byly od určité doby hierarchizovány podle společenského postavení uživatele. Červený vosk patřil panovníkovi, vysokému kléru, vysoké šlechtě, universitě a královským městům. Na nižších stupních společenského žebříčku byl používán v sestupné řadě vosk zelený, černý a nebarvený.
V uvažovaném roce 1511 bylo město Bílina de iure i de facto stále královým majetkem; bylo jen zastaveno a užíváno někým jiným. Do jisté míry lze vyjádřit určitou skepsi k domnělému udělení městského znaku. Taková mimořádná událost v dějinách města by se nepochybně projevila výrobou nového typáře městské pečeti, jak se skutečně stalo v roce 1550 vzápětí po udělení znaku v roce 1549 (viz níže). Přesto se objevila domněnka, že Bílina snad měla mít před rokem 1549 ve znaku totéž, co v městské pečeti „jen štítek vrchnosti byl vypuštěn a v bráně byla vidět řeka" (Vojtíšek, Václav: O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých. Zprávy památkového sboru hlavního města Prahy, svazek osmý, Praha 1928, s. 98). Tato spekulace má jistou logiku, která spočívá ve skutečnosti, že v roce 1511 nemohl Vladislav Jagellonský udělit tutéž podobu, která byla udělena v roce 1549 se zřetelným heraldickým poukazem na pány z Lobkowicz. Ti v roce 1511 nebyli plnoprávnými vlastníky Bíliny, ale pouze držiteli královské zástavy. Při povolení bílinským užívat zelený vosk k pečetění mohla být stanovena podoba pečeti - to by nebylo nic neobvyklého. Ale za tohoto předpokladu bychom však nemohli mít královský akt z domnělého roku 1511 za skutečné udělení znaku, ale za potvrzení obsahu pečetního pole. Zdá se být pravděpodobné, že v tomto duchu byl koncipován obsah jinak neznámé listiny Vladislava Jagellonského, při vědomí, že právě vyjádřený dohad je vlastně také spekulací.
Text privilegia Ferdinanda I. z 5. 11. 1549 pro město Bílinu, zejména na řádcích desátém a jedenáctém (Jakoz gsou tyz Bilinssty cziasy przedessleho zelenym woskem wsseliyake potrzebe Miestske a obeczny peczietili... - „jakožto jsou tíž bílinští času předešlého zeleným voskem všelijaké potřebě městské a obecní pečetili...") a pak třináctém (Nadto take k prvwnimu Sstitu nebo Erbu tymz Bilinskym toto znowu puoycziuogem a dawame... - „nadto také k prvnímu štítu nebo erbu týmž bílinským toto znovu půjčujeme a dáváme...") skutečně umožňuje interpretaci o dřívějším možném privilegiu, kterým byl udělen městu Bílině znak a to v souvislosti s povolením pečetit zeleným voskem. Zde chybí, v listinách tohoto typu obvyklý, inzert textu předchozí listiny. Lze snad uvažovat o tom, že písař královské dvorské kanceláře sice měl povědomost o předchozím možném aktu, ale nemohl použít text popisu „znaku". Můžeme opět jen spekulovat, zda listina Vladislava Jagellonského zařazená historiky v současné době odhadem do roku 1511, byla vydána v uherském Budíně, kde se král často zdržoval a pak její možný koncept nebo opis by zůstal v uherském královském archivu. Přesto výše zmíněná skepse o udělení znaku městu Bílině Vladislavem Jagellonským v roce 1511 (či jindy) má své opodstatnění proto, že dle naší vědomosti se až do roku 1549 podoba městské pečeti nezměnila a byly užívány typáře vyrobené někdy na počátku 14. století (viz výše).
V privilegiu není nikde konstatováno, že to nové v potvrzeném městském znaku, tedy „...v wrchu mezy tiemi dwiema wieziemi dwa strychy naprzycz nesli vrchny Czierweny a dolní Byly k lewe pak Stranie w Bilem poli Czierny worel rozkrzydleny..." („u vrchu mezi těmi dvěma věžemi dva štrychy (pruhy) napříč nesly, vrchní červený a dolní bílý, k levé pak straně v bílém poli černý orel rozkřídlený..."), je štítek s figurami z rodového erbu pánů z Lobkowicz. Ti ostatně byli žadateli a přímluvci u panovníka. Rigorózně posouzeno nejde o skutečně užívanou podobu jejich rodového erbu, který byl čtvrcený - z něj jsou zde vyobrazena pouze dvě horní pole umístěná do polceného štítu. Původním rodovým erbem Lobkowiczů je stříbrný štít s červenou hlavou štítu a klenotem červeného obráceného klobouku se stříbrným perem. V takové podobě se lobkovický znak objevuje na nejstarších známých pečetích příslušníků rodu (24. 3. 1425 - Mikuláš, zv. Chudý, z Újezdu, resp. z Lobkowicz a na Hasištejně). Mikuláš II. Hasištejnský a Jan Popel bratři z Lobkowicz byli listinou císaře Friedricha III., vydanou 3. 8. 1459 v Brně, povýšení do stavu říšských svobodných pánů a zároveň jim byl polepšen erb. Od té doby užívali Lobkowiczové čtvrceného štítu, jehož 1. a 4. pole neslo původní rodový erb a ve 2. a 3. stříbrném poli byla kosmo černá orlice se zlatou zbrojí a zlatým perizoniem. Černá orlice ve stříbrném štítě patřila rodu pánů ze Žirotína. Manželkou Mikuláše II. Hasištejnského z Lobkowicz byla Žofie (Ofka), dcera Jaroslava Plichty ze Žirotína a Zdeňky z Potštejna. Nového rodového erbu z roku 1459 užívaly všechny rodové linie a větve. V knížecím znaku, který prošel poměrně komplikovaným vývojem a ustálil se v polovině 17. století, se tento erb uplatnil na místě středního štítku. O další vývoj podoby lobkovického erbu se zasloužili příslušníci linie knížecí (Kasík, Stanislav: Lobkowiczové. České Budějovice 2002, s. 11).
V roce následujícím po vydání privilegia byl vyroben nový typář městské pečeti. Pečeť kulatá o průměru cca 30 mm je ohraničena vnitřní a vnější několikanásobnou lištou. V mezikruží je opis (začíná na 10. hodině): SIGILLVM {
CIVITATIS { BILINENSIS { 1550 {. V pečetním poli je renesanční štít s vydutými boky, nahoře a dole ve tvaru oslího hřbetu. V něm kvádrovaná zeď s obloukovou branou s vytaženou mříží. Na zdi tři kvádrované věže rozdílné podoby, první (heraldicky první zprava) má dvě okna nad sebou a jehlancovou střechu s makovicí, prostřední s jedním oknem je zakončena dvěma stínkami a mezi nimi je patrný vrchol jehlancové střechy s makovicí, třetí s dvěma okny nad sebou a valbovou střechou se dvěma makovicemi. Mezi věžemi vynikají z hradby čtyři jehlancové střechy s makovicemi (poslední heraldicky vlevo snad s křížkem). Nad prostřední věží polcený štítek, vpravo dělený, vlevo orlice, provázený na každé straně odkloněnou korouhví na žerdi vyrůstající z cimbuří věže (ANM-ES, Bílina, No 4).
Letopočet 1550 vyrytý v opise pečeti nás nutí ke konstatování, že zhotovení nového typáře je reakcí na privilegium z listopadu předchozího roku. To potvrzuje i nový prvek lobkovického štítku mezi věžemi, který nahradil žeberský polcený štít uplatňovaný na dosavadních pečetích. I když privilegium přináší vyobrazení nového městského znaku a text na něj odkazuje obvyklou formulací v listinách shodného typu v té době - „Jakozto wssecko wtipem mistrowstwim Malerzskeho dostateczniegi w Listu tomto wymalowano a Barwami wyswietleno gest" („jakožto všechno vtipem, mistrovstvím malířského dostatečněji v listu tomto vymalováno a barvami vysvětleno jest") - nebylo to pro řemeslníka, který ryl nový typář a snad ani pro jeho uživatele, viditelně závazné. Jak jinak si vysvětlit poněkud rozpustilou rozvernost tří různých druhů věží a jejich zastřešení, vrcholy střech domů vynikajících za zdí (nikoliv za hradbou, protože ta by musela mít cimbuří, které zde chybí), jedna snad dokonce s křížkem. Byl učiněn pokus o jakýsi „naturalistický" pohled na město, nemající však žádné opodstatnění. Ani řemeslné pojetí není nijak vytříbené. Rytím pečetí se obvykle zabýval cech zlatníků. Takový však v Bílině vůbec nemusel být a práce se mohl ujmout téměř kdokoliv, kdo pracoval s kovem - zámečníkem počínaje a kovářem konče.
Zvláštním a de facto znepokojujícím zjištěním je, že byla nalézána inspirace u předchozích typů pečetí a do nového typáře použity i korouhve, které však znakové privilegium vůbec v popisu neuvádí a ani je nezobrazuje. Můžeme to hodnotit jako neomluvitelnou svévoli popírající zcela čerstvý panovnický akt, jehož obsah byl tímto mimořádně nepřijatelným způsobem popřen. Snad lze připustit nedostatečnost právního vědomí představitelů městské samosprávy a neuvědomění si nevhodnosti a zároveň nemožnosti tak svévolného počínání. Pravděpodobně svým způsobem „mudrlantské" interpretování textu privilegia představiteli města způsobilo zdání, že privilegiem je pouze doplněn do stávajícího „znaku" štítek nové podoby, ale není zmíněno vypuštění korouhví (uplatnění právnické teze „co není zakázáno, je povoleno" v praxi). Tedy zjevně bez ohledu na odkaz na miniaturu znaku uprostřed listu, kde žádné korouhve zobrazeny nejsou. To vše se možná propojilo s laickou představou, že znak města bez korouhví, dosud užívaných jeden a půl století na pečetích a vytvářející pomyslný „nárok" na ně, je umenšením počtu figur postižen jakousi újmou. Zdá se, že ani nelze předpokládat vědomí odlišnosti pečeti a znaku nejen co do funkce, ale i co do obsahu. Mohli bychom to mít za mimořádný exces nebýt toho, že právě touto pečetí z roku 1550 byla zahájena tradice v budoucnosti ještě několikrát potvrzená a nikdy již nezměněná.
Snad nedlouho poté, kdy vznikl typář s letopočtem 1550, bylo vyrobeno velice skvostné pečetidlo, které má všechny charakteristiky větší městské pečeti. Svědčí o tom i mimořádný a dosud nebývalý 50 mm průměr pečetní desky, stejně jako opis. Pečeť je ohraničena věnečkem s lištou a pečetní pole několikanásobnou členitou lištou. Opis je umístěn na pásce vložené mezi zmíněné lišty (začátek na 7. hod.): * T ׃ SIGILLVM * MAIVS * CIVITATIS * BILINENSIS ∞ (T = Testis, Testimonium, svědectví, svědčit, pečeť větší města Bílina). Plocha pečetního pole je damaskovaná a v něm bohatě členěný rolverkový štít, jehož pata ve tvaru obráceného oslího hřbetu zasahuje do mezikruží, které rozděluje. Závěr opisu je učiněn proplétaným plochým uzlem (tzv. „uzel lásky", v církevní heraldice užívaný u hodnostních klobouků církevních hodnostářů na šňůře mezi krempou a třapci).
Ve štítě volná, z paty štítu vyrůstající, boků štítu se nedotýkající, kvádrovaná hradba s cimbuřím, v ní oblouková brána s bosáží a vytaženou mříží. Po stranách brány po jedné klíčové střílně a nad nimi dvě okna vedle sebe. Z hradby vyrůstají dvě odvráceně natočené kvádrované věže s třemi (2, 1) okny, cimbuří a střechami s makovicí. Střecha na věži vpravo je pravděpodobně jehlancová s jednou makovicí a vlevo z bočního pohledu valbová se dvěma makovicemi. U obou věží na čelní ploše střechy vikýř se dvěma okny vedle sebe. U všech oken (s výjimkou vikýřů) je patrné vyrytí šesti okenních tabulek, které vyvolávají představu zamřížování. Věže nejsou za hradbami, ale jsou součástí hradby. Mezi věžemi na cimbuří hradby polcený rolverkový štítek. Vpravo dělený, vlevo s orlicí, za štítem vynikají na odkloněných žerdích dvě trojúhelníkové korouhve / prapory (ANM-ES, Bílina, No 5).
O výrobu typáře se nepochybně postaral zkušený řemeslník znalý oboru. I otisk do vosku dokáže odrážet vysoký standard řemeslného zpracování a umělecké kvality pečetidla. Je patrné, že pečetní pole s městským znakem se mělo co nejvíce přiblížit podobě miniatury na znakovém privilegiu z roku 1549. Svědčí o tom damaskované pečetní pole, tvar štítu sice bohatší v provedení, ale zřetelně inspirovaný miniaturou. Střílny i okna jsou v souladu s předlohou, pouze vikýře na střechách věží jsou navíc. Navíc jsou i korouhve, tvarem shodné s typářem z roku 1550. Touto pečetí byl potvrzen způsob vnímání podoby městského znaku zahájený v roce 1550.
K pečeti velké byl vyroben typář i pro pečeť menší o průměru cca 35 mm. Provedení je shodné s předchozí. Opis (začátek na 7. hod.): * SIGILLVM * CIVITATIS * BILINENSIS *. Oproti pečeti „maius" (větší) se tato odlišuje jen jednou drobností - korouhve mají list podélně dělený - je tedy tvořen dvěma vodorovnými pruhy (ANM-ES, Bílina, No 6).
Vše ukazuje na to, že předchozí dva typáře rozlišené velkostí na velkou a menší pečeť, doplnil třetí typář zcela totožný s předchozím a rozdílný pouze průměrem cca 25 mm (ANM-ES, No 7). To by ukazovalo na rozvinutou a aktivní městskou kancelář. Nejmenší pečetidlo by pak bylo určeno pro zcela běžnou úřední agendu. Poslední tři typy pečetí byly užity například v roce 1601.
V roce 1720 byl pořízen další typář. Ten je na rozdíl od předchozích oválný - cca 25 mm široký a 30 mm vysoký. Mezi vnějším věnečkem a vnitřním perlovcem je opis: + SIGILLVM • CIVITATIS • BILINENSIS • 1720. Pečetní pole je vyplněno štítem se znakem, jehož tvarosloví dovoluje určit jako předlohu tři předchozí typáře. Rozdíl lze nalézat pouze v absenci cimbuří na věžích. (ANM-ES, Bílina, No 9).
Pro úplnost informace o souboru otisků pečetí v Eichlerově sbírce uloženém v Archivu Národního muzea lze zmínit pečeť, která je kulatá o průměru cca 35 mm, ohraničená lištou a v pečetním poli v dolní čtvrtině děleném, je český lev. V dolní, vodorovnou linií oddělené, čtvrtině kruhu je nápis německy ST: BILLIN (Stadt Billin - město Bílina; ANM-ES, Bílina, No 1). Kdy byl tento typář městem užíván, není zřejmé.
Zajímavou je i soudní pečeť, resp. pečeť soudu města Bíliny. Pečeť je kulatá o průměru cca 30 mm, ohraničená vně věnečkem a uvnitř lištou. Opis (začíná na 1. hod.): SIGILLVM • IVDICIE • CIVITASTIS • BELINE •. V pečetním poli je zvláštní volná figura dvou hradebních úseků s cimbuřím, horní kónicky se rozšiřující, dolní na nahoru se zužujícím soklu. Mezi nimi vynikají na dlouhých odkloněných násadách dva odvrácené hornické kopáče - nosatce (ANM-ES, Bílina No 8).
Téměř shodně jako pečeť se lvem bylo koncipováno razítko bílinského magistrátu. To bylo oválné cca 27 mm široké a 30 mm vysoké. v prostoru nad dělením v dolní čtvrtině plochy byl kurzívou nápis do oblouku - Magistrat von Stadt Bilin - poslední slovo je nad čárou dělení vodorovně. Razítko bylo použito k potvrzení listu se souborem výše popsaných pečetí, dne 31. 7. 1834 (ANM-ES, G, Bílina, kart. 39).
Za mimořádnou lze považovat existenci jinak neznámého originálu pečetidla se znakem města Bíliny v depozitáři Státního okresního archivu v Nymburce se sídlem v Lysé nad Labem. Kruhová mosazná pečetní deska o průměru 53 mm je ohraničena širokým věncem a v pečetním poli je pouze štít se znakem města Bílina. Ten je inspirován pečetí z období po roce 1550, ale v detailech (věže a štítek mezi nimi) je velice nepřesný. V rolverkovém štítě je kvádrovaná hradba s prolomenou obloukovou branou s vytaženou mříží. Po stranách brány po jedné klíčové střílně. Za hradbou vyrůstají dvě natočené věže se dvěma okny nad sebou na každé stěně a s jehlancovou střechou. Mezi věžemi polcený štítek se svisle šrafovaným břevnem vpravo a orlicí vlevo ve vodorovně šrafovaném poli. Z horního okraje štítku vyrůstají na odkloněných žerdích dva prapory. Na rubové straně desky je vyryt nápis „Bilin" (SokA Nymburk, Sbírka pečetidel, inv. č. 63). Deska nemá držadlo a je vysoká dva milimetry. Pravděpodobně půjde o desku do pečetního lisu, kterým se pečeť prolisovala přímo do papíru bez nutnosti použít vosk. Jde v podstatě o shodný znak, kterým byl doplněn historický pohled na město Bílinu nakreslený bílinským měšťanem Václavem Blašem (Wenzeslaus Blasche) v roce 1789 a stal se součásti publikace o historii Bíliny napsané Theodorem Hutterem (Hutter, Theodor: Die Stadt Bilin und ihre Geschichte. Bilin 1891).
Nyní se budeme zabývat náhledy na podobu bílinského městského znaku prostřednictvím relevantní literatury, kterou budeme citovat a komentovat v chronologické řadě od 18. století až do nedávné současnosti. Budeme sledovat především způsob provedení detailů jednotlivých figur městského znaku a jejich barevnost. V minulých dvou stoletích můžeme pozorovat rozkolísanost v náhledu na podobu bílinského městského znaku nejen v samotné Bílině. Rozkolísanost pohledů byla, a stále ještě je, podmíněna chybně a nepřesně řešeným rozporem mezi dikcí privilegia z roku 1549 a městskými pečetěmi počínaje rokem 1550. Důvodem bylo hledání „správné" podoby a obvykle při snaze spojit nespojitelné - privilegium a původní pečeti ze 14. století. Smyslem následujících řádků je nalézání možností pro potvrzování kontinuity a vytváření tradice a zároveň poukázání na subjektivní, neopodstatněné a heraldicky nekorektní náhledy na podobu bílinského městského znaku v minulých stoletích. To bude základem pro stanovení závěrečného rezultátu o ideální podobě městského znaku.
Pomyslně první zprávu o bílinském městském znaku v „moderní době" přináší obsáhlé, německy psané, topografické dílo Jaroslava Schallera z roku 1787, který uvádí následující text: „...führet im Wappen zwey Thürme mit einem offenen Thore; ober dem Thore ist ein kleines Schild angebracht, darauf ein Adler, und zwey Fahnen vorgesteltet werden"
(SK - doslovný překlad: „...vede ve znaku dvě věže s otevřenou branou; nad branou je vhodně umístěný malý štít, na něm orel, a dva prapory postaveny jsou"; Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Fünfter Theil. Leutmeritzer Kreis. Wien 1787, s. 117; Schallerův následovník topograf Johann Gottfried Sommer ve svém díle Königreich Böhmen. Erster Band. Leitmeritzer Kreis. Wien 1833, o bílinském znaku nepíše). Schallerův popis je zcela nedokonalý a lze si podle něj utvořit pouze částečnou, ale jinak neupotřebitelnou představu o podobě znaku.
Poté přináší zprávu o bílinském znaku tiskovina úřadu Místodržitelství Království českého v Praze, vydaná v roce 1861. Německy psaný text uvádí následující popis: „Biliner Stadt-Wappen. Dasselbe bestand ursprünglich aus 3 Thürmen auf einem Felsen; der mittlere Thurm war unbedeckt und trug auf der Krone ein dreieckiges Schild, abgetheilt in zwei Felder, das rechte von rother und das linke von weißer Farbe, und rechts und links mit einer weis-rothen Fahne geziert. Gamäß des im Jahre 1549 von Weiland Kaiser Ferdinand ertheilten Privilegiums wurde dies Wappen dahin abgeändert, daß der mittlere Thurm ganz wegfiel, und statt desselben auf die Stadtmauer das Schild allein, - jedoch in gerundeter Viereckform, das rechte Feld abgetheilt in zwei Querfelder, das obere roth, das untere weiß, und das linke Feld mit einem fliegende Adler von schwarzer Farbe auf weißem Grunde - gesetzt wurde, ober welchem zwei weiß-rothe Fahnen angebracht sind, von denen eine nach rechts und eine na links sich hinneigt. Dem damaligen Gebrauche gemäß, wurde in die Stadtmauer unter dem Schilde auch ein Thor aufgenommen" (Statistische Tafeln des Biliner Bezirkes, Prag 1861, s. 140; SK- doslovný překlad: „Bílinský městský znak. Tentýž sestával se původně ze tří věží na skále; prostřední věž byla nekrytá a nesla na koruně třírohý štít, rozdělený na dvě pole, pravé červené a levé bílé barvy, a vpravo a vlevo bílo-červeným praporem ozdobený. Podle, v roce 1549 od zvěčnělého císaře Ferdinanda, obdrženého privilegia, byl tento znak tehdy obměněn, že prostřední věž byla úplně odstraněna, a na tomtéž místě na městské zdi štít samotný, avšak v okrouhlé čtyřrohé formě, pravé pole rozděleno na dvě příčná pole, horní červené, dolní bílé, a levé pole s letícím orlem černé barvy na bílém pozadí - posazen byl, nad kterým dva bílo-červené prapory použity jsou, z nichž jeden doprava a jeden doleva se sklání. Podle tehdejšího užívání, byla v městské zdi dole pod štítem také brána zmiňována).
V uvedeném, zřetelně zkomoleném, popisu bílinského městského znaku, který slučuje zmínky o historické a již nepoužívané pečeti s informacemi z privilegia z roku 1549, se poprvé setkáváme s popsáním barevnosti korouhví / praporů ve znaku města Bílina - zde jsou bílo-červené. Ale již čtyři roky poté však tato barevnost potvrzena nebyla.
Když v roce 1850 byla nahrazena před tím ukončená patrimoniální správa správou státní, převzalo vídeňské ministerstvo vnitra také agendu komunální heraldiky. Pro potřeby této instituce bylo nezbytně nutné získat přehled o existujících a užívaných městských znacích v celém Rakousku. Takovou databázi v uvedené době již zpracovával Vincenz Robert Widimsky, lékárník z Albrechtic u Rýmařova. Jím napsaný soupis městských znaků v Království českém byl vydán ve Vídni v roce 1864 c. k. dvorním a státním nakladatelstvím a tiskárnou ve Vídni. Z toho můžeme usuzovat, že Widimsky měl pro svou činnost podporu oficiálních míst - zde se nabízí vídeňské ministerstvo vnitra. Widimského způsob práce na sběru materiálů o městských znacích je jím samotným popsán v úvodu jeho publikace. Mnoho měst navštívil osobně, ale s mnoha jinými si musel dopisovat, či využít spolupráce dalších osob (např. lékárníků). S Bílinou nejspíše vedl o podobě znaku korespondenci. Sběr materiálu k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil v roce 1860. Widimského zpráva o městském znaku v Bílině má jednu zásadní vlastnost - po privilegiu z roku 1549, je totiž vůbec prvním známým barevným vyobrazením bílinského městského znaku, majícím charakter určité oficiálnosti. Navíc je zde vyjádřen náhled na jeho barevnost, který byl poplatný obrazu v městských pečetích a nebyl součástí znakového privilegia. Lze se také domnívat, že podoba znaku byla po Widimského korespondenčním dotazu na bílinský městský úřad právě zde nějak definována. Prostřednictvím Widimského publikace pak takový znak nabyl charakter znaku „oficiálního". Jak je však patrné z níže uvedené citace, podařilo se autorovi některé údaje zcela zkomolit.
Widimsky o bílinském městském znaku píše: „Bilin führte bis 1549 im Stadtwappen eine gezinnte silberne Stadmauer mit offenem Thore und heraufgezogenem goldgespitztem Fallgitter, hinter welchem sich in blauem Schilde zwei viereckige, gezinnte silberne Thürme mit fünf über einander gestellten Fenster (zwei oben, zwei unten, eins in der Mitte), spitzig zulaufenden rothen Dächern und goldenen Knöpfen emporheben, während im Thore selbst ein Fluss sichtbar ist." (SK - doslovný překlad: „Bílina vede od roku 1549 v městském znaku cimbuřovou stříbrnou městskou zeď s otevřenou branou a vytaženou zlatě zašpičatělou padací mříž, za kterou vidíme v modrém štítě dvě čtyřrohé, cimbuřové stříbrné věže s pěti nad sebou postavenými okny (dvě nahoře, dvě dole a jedno uprostřed), špičatě zbíhající se červené střechy a zlaté knoflíky vzhůru zdvižené, zatímco v bráně samé řeka spatřována je"). V dalším textu Widimsky odkazuje na privilegium Ferdinanda I. datované na Pražském hradě dne 2. 11. 1549 a vydané na žádost Kryštofa sv. pána z Lobkowicz, pána na Bílině a dodává, že to dokládá lobkovický rodový erb mezi věžemi. Na tomto místě vlastně pokračuje popis bílinského městského znaku: „Dieses besteht aus einem der Länge nach getheilten Schilde, dessen rechte Hälfte quergetheilt, oben roth, unten silber; die andere linke ganz von Silber ist, in der letzteren befindet sich ein rechtssehender, einköpfiger, gekrönter schwarzer Adler mit einem silbernen Halbmonde, desssen Spitze aufwärts gekehrt, auf Brust; auf den Zinnen über dem Thore hinter dem Schilde sehen wir zwei schief von einander geneigte Fahnen, die rechte schwarz und Silber, die linke Silber und roth quergetheilt, nach auswärts flattern" (SK - doslovný překlad: „Tento se sestává z nadél děleného štítu, jehož pravá polovina napříč dělená, nahoře červená, dole stříbrná, druhá levá je celá stříbrná, v té poslední nalézáme doprava hledícího, jednohlavého černého orla se stříbrným půlměsícem, jehož hroty nahoru obráceny, na hrudi; na cimbuří nad branou za štítem vidíme dva šikmo od sebe odkloněné prapory, pravý černě a stříbrně, levý stříbrně a červeně napříč dělené, ven vlající"; Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen Österreichischen Kaiserstaates I. Königreich Böhmen. Wien 1864, s. 13, No. 36. Bilin).
V uvedeném textu lze nalézat několik „pozoruhodností". Jednou z nich je skutečnost, že Widimsky neměl dostatečně dobré informace o samotném privilegiu a zmiňuje Kryštofa z Lobkowicz, o kterém originál listiny nemá žádnou potuchu. Buď Widimsky sám, nebo jeho informátor z Bíliny, věděl, že majitelem Bíliny v roce 1549 byl právě Kryštof. Listina však zmiňuje jako žadatele jeho staršího bratra Jana. Že Widimsky privilegium neviděl, dosvědčuje jím uváděný chybný popis znaku. Nepřesné jsou zejména ty pasáže, které lze nalézat ve vyobrazení městského znaku v privilegiu. Ke zkomolení zřejmě došlo vinnou informátora, který odečítal potřebné informace z miniatury i z pečetí a tyto informace kombinoval. Widimsky je pak v této podobě a v dobré víře převzal. Například privilegium neuvádí v textu barevnost mříže, která je na miniatuře zlatá s černými hroty - Widimsky naopak. Věže nemají uvedený počet oken, ale jen tři (2, 1). Zbývající okna jsou proražena pod věží do hradby. Docela bylo zapomenuto na klíčové střílny po stranách brány. Snad bílinský informátor nevěděl, co je zobrazeno a jakou to má funkci, nedokázal to pojmenovat a tak to ani nezmínil. Pravá polovina štítku je zde červeno-stříbrně dělená, ale má být podle privilegia a také podle skutečné podoby rodového erbu Lobkowiczů stříbrná s červenou hlavou pole. Widimského způsob zobrazování pravé poloviny štítku mezi věžemi byl zopakován mnohými dalšími a stal se pomyslnou „normou". V tomto případě je však vhodné připustit, že i samotní Lobkowiczové používali ve svých čtvrcených erbech první a čtvrté pole dělené, místo historické podoby s hlavou pole. Podobné to je i s orlicí v levé polovině štítku, která nemá „stříbrný půlměsíc" na hrudi, jak je uváděno, ale v miniatuře privilegia je zřetelně vidět zlaté perizonium a zde také není orlice korunovaná. Korunování orlic je možná odpozorováno z některých autenticky použitých forem lobkovického knížecího erbu zejména z 18. a 19. století, kde se korunovaná orlice ve druhém a třetím poli čtvrceného středního štítku někdy vyskytuje. Ale správně je bez koruny na hlavě, protože taková byla i orlice pánů ze Žirotína, kterou Lobkowiczové zdědili a v roce 1459, v souvislosti s povýšením do stavu říšských svobodných pánů, umístili do svých erbů. Za pozornost také stojí prezentování praporů v městském znaku, které také nejsou součástí znakového privilegia z roku 1549. Ty byly použity v pečetích. Neméně důležité pro komplexní hodnocení bílinského městského znaku je barevnost zmíněných praporů. Jejich barevnost byla velice pravděpodobně určena právě v souvislosti s Widimského soupisovou aktivitou. Na pečetích nebylo barevné řešení praporů žádným způsobem naznačeno. Muselo tedy být „vymyšleno" ad hoc. Inspirace byla nacházena v barvách odvozených od jednotlivých polí lobkovického erbu mezi věžemi. Takový postup je nutné mít za velice korektní a správný. Prapory jsou na zlatých žerdích zakončených koulí. Listy praporů mají tvar tzv. vlaštovčího ocasu (s jedním zástřihem). Vizuální souvislost praporů a štítku mezi věžemi je dána také tím, že žerdě jsou za štítkem zkříženy, resp. vynikají z jeho horního okraje.
Na tomto místě je vhodné velice důležité konstatování - barevnost praporů u Widimského je v rozporu s výše citovanou zprávou českého místodržitelství, kde je barevnost pro oba prapory shodná, a to bílo-červená. Zdá se, že právě v této době (1861 - 1864) bylo zahájeno zmatení v barvách praporů, které trvá do dnešní doby a má charakter zásadního problému v posuzování správnosti, či nesprávnosti podoby bílinského městského znaku.
K podobě znaku města Bíliny v barevné příloze Widimského kompendia z roku 1864 je nutné poznamenat, že Widimskym byl znak doplněn zlatým lemem, hradba stojí na zeleném trávníku, ve kterém je k otevřené bráně vedena okrovou barvou vyznačená cesta. Uplatnění zlatého lemu je pozorovatelné u většiny Widimským publikovaných městských znaků a to i tehdy, když byl štít zlatý a zde byl zlatý lem nesmyslem, protože rigorózně posouzeno - zlatý lem u zlatého štítu není vidět. Zlaté lemy, trávníky a cesty k branám lze u Widimského hodnotit jako autorovu osobní, nutno také doplnit jako neheraldickou a neprofesionální, „libůstku", pro kterou obvykle neměl oporu ani v privilegiích a ani v pečetích. Za podivnou lze mít skutečnost, že Widimsky své subjektivní „libování si" v trávnících a cestách k branám nepromítal do jím stanovených popisů znaků. Že si Widimsky „tak trochu dělal, co chtěl", je patrné u věží, které jsou natočeny obě doprava a nejsou v souladu s privilegiem kvádrované. Zvláštní je figura v bráně - ta je do čtvrtiny výšky „přehrazena" něčím, co nelze pojmenovat. To „něco" je pokryto tinkturou, která se v barevném odstínu shoduje s tinkturou kvádrů v hradbě. Toto místo není v privilegiu z roku 1549 popsáno a na miniatuře lze identifikovat neurčitou změť zelených, světlezelených a bílých vodorovných linií, které v pozdější době byli pojmenovány jako „potok", zřejmě na základě dolní vlnité části pečetního pole po stranách šestivrší v nejstarší městské pečeti z počátku 14. století. Krom jiných i tato část znaku přinášela v budoucnosti určité potíže v jeho hodnocení a ve výtvarném provedení. Pečeti zhotovené po roce 1550 se s tím vyrovnaly tak, že na zobrazení „vody", či „potoka" rezignovaly.
Antonín Rybička, ve druhé polovině 19. století přední badatel v oboru, který dnes nazýváme komunální heraldika, publikoval zprávy o celé řadě privilegií udělujících městům znaky. Napsal také kapitolu o Bílině. Ve stručné zprávě uvádí výše zmíněné privilegium Ferdinanda I. (bez uvedení data) a z něj cituje: „aby u vrchu mezi dvěma věžmi nosili štít zhůry dolů rozdělený, jehož pravá strana zase na příč rozpoltěná, vrchní červené a dolní bílé barvy; levá pak polovice bílé barvy, a v ní černý orel rozkřídlený, maje na prsou zlatý pás, a za štítem dva praporečky, červenou a bílou barvou napříč potažené" (Rybička, Antonín: Pomůcky k heraldice a sfragistice domácí. Památky. Listy pro archeaologii a historii. [PAM IX], Praha 1874, s. 721; dále jen PAM). Shodný text popisu lze číst i v dalším Rybičkově článku z roku 1896 vydaném pod shodným názvem (PAM XVI., Praha 1896, s. 506). Je zcela zřejmé, že originál privilegia Rybička nečetl, protože jím uvedený text prezentovaný jako citace z konkrétní listiny se s originálem jednoznačně neshoduje. Především je zde navíc informace o „praporečcích". V úvodu druhé z prací autor píše, že čerpal z archivního fondu ministerstva vnitra, zv. „Saalbücher". Tyto „knihy" jsou kopiáři privilegií. Rybičkovo konstatování, že reprodukuje zprávy odtud i z případných originálů privilegií s „diplomatickou věrností", nelze, alespoň v případě Bíliny, brát doslova a bez výtek. Je však pozoruhodné, že Rybička nic nedal na Widimského názor na barevnost praporů v bílinském městském znaku a přiklonil se k popisu, který byl prezentován v roce 1861 českým místodržitelstvím. Jako pražský badatel měl k této instituci blíže než do městského archivu v Bílině. Ale s podivem Rybička „obarvil" prapory na červeno-bíle a nikoliv na bílo-červeně. Tím de facto byla zavedena již třetí varianta barevnosti praporů v rozpětí patnácti let. To už není možné vnímat jinak než jako důkaz o velice pravděpodobném nekoncepčním konání a ryze subjektivním stanovování barevnosti praporů ad hoc, které zabraňovalo dostatečnému ustálení. Zmatení okolo tinktur praporů se začalo prohlubovat.
Nikoliv snadno přístupný fond Saalbuchů, který by mohl ve vztahu k bílinskému městskému znaku promlouvat (Národní archiv, Saalbuch 161, fol. 514 a 285, fol. 171), neumožňuje bezproblémové bádání originálního rukopisu, který je v badatelnách přístupný snad stále jen v podobě kopií na mikrofiších, či na kinofilmech; text jsem nečetl a originální vyobrazení jsem neviděl. Údaj o signatuře je převzat z publikace Jiřího Čarka, „Městské znaky v českých zemích", Praha 1985, s. 77. Zprávu o podobě bílinského znaku v Saalbuchu jsem čerpal z korespondence, kterou v roce 1996 vedl tajemník MÚ Bílina s redaktorem týdeníku Státní správa a samospráva, který o obsahu Saalbuchu ve vztahu k bílinskému městskému znaku referoval (viz také níže).
Zdrojem Rybičkovy zprávy o podobě bílinského městského znaku byl krom Saalbuchu také vidimát ověřeného opisu městských privilegií vystavený a potvrzený městem Litoměřice dne 1. 9. 1731 (Národní archiv, Rybičkova sbírka; tuto informaci jsem čerpal z dochovaného dopisu PhDr. Pavla R. Pokorného, svého času člena Podvýboru pro heraldiku a vexilologii PS PČR, který odpovídal nedatovaným dopisem na písemný dotaz Mgr. Jiřiny Róblové ze 7. 10. 1996).
V roce 1891 vyšla německy psaná publikace o dějinách města Bíliny napsaná Theodorem Hutterem. Autor na několika řádcích psal i o městském znaku. Z odborného heraldického hlediska je relevantnost zmínky, díky své umenšené kvalitě, téměř mizivá. Autor zmínil privilegium z roku 1549, které dle něj měnilo starý městský znak. Za starý městský znak Hutter považoval ten, který se údajně zachoval do jeho časů vytesaný do kamene na domě zvaném „Spritzenhaus" (později v roce 1928 Václav Vojtíšek zmiňuje Hutterovu informaci a má „Spritzenhaus" za „stříkačkovou kůlnu" - viz níže). Stručný popis znaku jako tří věží stojících na skále, z nichž prostřední je otevřená, dovoluje domněnku, že je popisována nejstarší městská pečeť z počátku 14. století a nikoliv znak. Zdá se být pravděpodobné, že Hutter se mylně domníval, že na oné nejstarší pečeti je skutečný městský znak. Korouhve ve znaku zmíněny nejsou. Hutter ani nepopisuje nově udělený městský znak a ani jeho podobu současnou době, kdy psal dějiny města (Hutter, Theodor: Die Stadt Bilin und ihre Geschichte. Bilin 1891, s. 75 - 76, 115).
Ve stejném roce 1891, kdy byly vydány Hutterovy „dějiny města Bíliny", vyšel také čtvrtý díl Ottova slovníku naučného, který přináší popis a vyobrazení bílinského městského znaku. Popis zní: „Ve znaku má Bílina zeď s dvěma věžemi, mezi nimiž dva křížem položené praporce červenobílé v modrém poli se štítem, v jehož levém poli jest černý orel. Ve zdi jest brána otevřená s mříží vyzdviženou" (Ottův slovník naučný, IV, Praha 1891, s. 59; vyobrazení č. 566). Uvedený popis je odborně neakceptovatelný, je evidentně diletantský, laický a nedostatečný. Laickost spočívá v tom, že autor popisu nevěděl, jak má popis vypadat a co má obsahovat. Chybí zde celá řada údajů, která by nemohla uniknout ani tehdy, kdyby bylo rezignováno na odborný popis a bylo přistoupeno k popisu literárnímu - to je, bylo-li by popsáno jen to, co je na vyobrazení vidět. Zdrojem kresby znaku je Widimského pojetí z roku 1864. I zde je snaha postavit hradbu na trávník. I zde je orlice ve štítku korunovaná, věže mají celkem pět oken. Rozdílně je pojat tvar otvoru brány, který je zde gotický. Je to zcela ojedinělý a později už nezopakovaný slohový tvar brány. Ve vztahu k bráně je vyobrazení znaku v Ottově slovníku naučném sdílnější než vyobrazení u Widimského. V dolní čtvrtině brány je nakresleno vlnité, dvakrát vlnitě dělené břevno. Ottův slovník naučný se popisem korouhví ztotožnil s názorem Antonína Rybičky, ale vyobrazením pravé černo-bílé korouhve s Widimskym. Popis a vyobrazení znaku města Bíliny v Ottově slovníku naučném jsou ve viditelném rozporu.
Koryfej českých heraldických studií a autor monumentálního díla o českých hradech, August Sedláček, napsal v roce 1908 Místopisný slovník historický Království českého. V něm kapitoly o městech ukončoval popisem městského znaku. Tak i v případě Bíliny - „Erb: Na modrém štítě stříbrná hradba s cimbuřím, v níž brána otevřená s čern. hřebenem vytaženým; nad hradbu vynikají 2 věže téže barvy každá s 5 okny, stínkami a červ. střechou. Mezi věžemi je štítek shora dolů polovičný, v jehož levém poli stř. jest černá orlice, v pravém dvě pole nad sebou, červené nad stříbrným. Za štítkem postaveny jsou dva praporce, v pravo černý a stříbrný, v levo stříbrný a červený" (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. b. m. a d. v. [1908], s. 27). Sedláček se nepokoušel o nějaké hlubší studium bílinského městského znaku a vlastně přijal podobu z Widimského. Po Ströhlovi i on potvrdil černo-bílý prapor vedle červeno-bílého a tím popřel Rybičkovu interpretaci, následně rozporně prezentovanou Ottovým slovníkem naučným.
Seriózním studiem historických městských pečetí a znaků se zabýval Václav Vojtíšek. Když psal o Bílině, vyjádřil domněnku, že původní městský znak byl totožný s podobou prvních městských pečetí s tím, že pouze byl vypuštěn erb vrchnosti (polcený štít Alberta ze Žeberka) a v bráně byla vidět řeka. Doklad pro takovou domněnku ovšem neexistuje. Vojtíšek zmiňuje privilegium Ferdinanda I. z roku 1549, které mělo domnělý, výše stručně definovaný, městský znak polepšit přidáním polceného štítku s figurami z lobkovického erbu. Další jím uváděný text je v uvozovkách a má budit dojem citace z privilegia, tím však není. Dokonce je rozšířen o text, kde je psáno o „praporečcích". Jak již bylo uvedeno, o nich se privilegium vůbec nezmiňuje. Zdroj takové informace autor přiznává odkazem na práce Antonína Rybičky v časopise „Památky archaeologické a místopisné". Je zřejmé, že samotné bílinské privilegium z roku 1549 Václav Vojtíšek, stejně jako mnoho dalších badatelů, vůbec neviděl. Ve vztahu k barevnosti praporů ve znaku i on potvrdil černo-stříbrně a stříbrno-červeně dělené listy (Vojtíšek, Václav: O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých. Zprávy památkového sboru hlavního města Prahy, Svazek osmý, Praha 1928, s. 98).
V roce 1970 byla vydána publikace o severočeských městských znacích. Šlo o dílčí výsledek šířeji pojatého zadání archivní správy ministerstva vnitra jednotlivým okresním archivům, jejichž úkolem bylo shromáždit údaje o historických městských znacích, vypracovat souhrnná pojednání a ta předat k redakci Jiřímu Čarkovi, tehdy řediteli Archivu hlavního města Prahy. Ten měl vše redigovat a připravit ke knižnímu vydání. Práce severočeských archivářů byla ukončena velice záhy (před rokem 1970), ale vydání „celostátní" publikace bylo ještě stále velice vzdálené (vydáno v roce 1985). Tak bylo přistoupeno k publikování severočeských dílčích výsledků. Je zde také kapitola o Bílině. Bez nějakého širšího komentáře je zde uveden pouze popis s vloženými beletristicky pojatými větami: „V modrém štítě je stříbrná hradba s otevřenou branou a v ní vytažená černá mříž se zlatými hroty. Z hradby se tyčí dvě stříbrné věže s červenou střechou a zlatými hroty. Každá věž má pět oken - dvě nahoře, dvě dole, jedno uprostřed. Branou protéká potok. Tento znak z roku 1546 byl 2. listopadu 1549 doplněn štítkem s erbem Lobkovických pánů, umístěným mezi věžemi. Lobkovický znak je podélně štěpený a jeho pravý díl je nahoře červený, dole stříbrný. Levý díl má ve stříbrném poli šikmo položenou černou orlici se zlatou korunou a stříbrným půlměsícem na prsou. Za štítem jsou zkříženy dvě korouhve; pravá je černá a stříbrná, levá červená a stříbrná" (Ruda, Vladimír a kol.: Znaky severočeských měst. Most 1970, s. 42).
Autory kapitoly o bílinském městském znaku byli Vladimíra Malá-Řeháková a Josef Šístek, svého času ředitel Okresního archivu v Teplicích. Odvedli zcela neprofesionální práci. Vůbec si nedělali žádnou starost se smyslem a potřebami zadání archivní správy a jednoduše opsali a přeložili do češtiny text uvedený v roce 1864 Widimskym. Ostudnost takového konání vyplyne se zjištěním, že v depozitáři archivu, jehož byl Šístek ředitelem, byl a je dosud k dispozici originál privilegia z 5. 11. 1549 (nikoliv 2. 11. 1549, jak je zde psáno; lze připustit, že jde o omluvitelný překlep), který se měl stát základní matérii pro seriózní a odborně korektní zpracování tématu a to i v případě, budeme-li ohleduplně respektovat dobovou neustálenost heraldické terminologie a nikoliv potřebným způsobem rozvinuté obecné znalosti o komunální heraldice. Uvedené publikované sdělení o znaku města Bíliny nelze vůbec vnímat jako relevantní, protože to se opírá o více jak sto let „starého" a zároveň irelevantního Widimského (viz výše).
Ilustrační doprovod k publikaci o severočeských městských znacích z roku 1970 je dílem Václava Zajíčka. Je zřejmé, že jeho předlohou byla především kresba Widimského, ale v některých detailech pravděpodobně i samotné privilegium. O tom svědčí nekvádrované věže, počet pěti (2, 1, 2) oken, tvar a podoba praporů dle Widimského, s výjimkou praporu vpravo, který je Zajíčkem, zřejmě „omylem", nakreslen jako červeno-stříbrný a nikoliv jako stříbrno-červený. Takto provedená barevnost praporů v bílinském znaku zůstala osamocená a bez následování. Možná šlo o výsledek Zajíčkovy „logické úvahy", že červeno-bílý prapor musí být v souladu s červeno-stříbrným dělením pravé poloviny štítu. Právě tento druh „logického" uvažování přinášel do komunální heraldiky, a v tomto případě do znaku města Bíliny, nežádoucí zmatení. V souladu se Ströhlem je lobkovický štítek, kde orlice správně nemá korunu, ale perizonium je chybně stříbrné. Orlice je kosmá, jak je v privilegiu. Stejně tak je správně zlatá mříž ale bez černých hrotů, nechybějí klíčové střílny vedle brány. Zajíček se při zobrazení „potoka v bráně" inspiroval některým z autentických vyobrazení městského znaku na veřejných budovách v Bílině a snad vyobrazením v Ottově slovníku naučném v kombinaci s pojetím Ströhlovým. Výsledkem je stříbrné zúžené břevno, nahoře trnité dole obloučkové, které je heraldicky korektnější než jakékoliv náznaky symbolizování vody neheraldickými prostředky.
Malou odbočkou se podíváme, jak se na podobu bílinského městského znaku dívali v prostředí vystěhovalců z bývalých Sudet, kteří dnes žijí v Německu. Ti ve svých spolkových aktivitách pilně využívají znaky měst, odkud pocházejí oni sami, nebo jejich předci. Zde je bílinský znak prezentován způsobem, který je kombinací různých podob z minulosti. Dle privilegia z roku 1549 je počet a uspořádání tří (2, 1) oken na věžích, dvou oken v hradbě a s klíčovou střílnou pod nimi. Chybí bosáž okolo brány (tak např. Ströhl v r. 1904 nebo Jiří Louda, Československé městské znaky, Praha 1972, tab. 1; dtto Praha 1975, tab. 2). Věže nejsou kvádrované, v bráně je chybně černá mříž se zlatými hroty (tak Widimsky). Prapory jsou ve shodě s barevností u Widimského, ale „fáborovitý" trojúhelníkový tvar jejich listů je inspirován pečetěmi z 16. století. Křížení žerdí je odvozeno od vyobrazení v Ottově slovníku naučném, ale jejich černo-bílé a červeno-bílé „pruhování" je opakováním vyobrazení městského znaku v Saalbuchu (viz výše kapitola k Antonínovi Rybičkovi), kde jsou žerdi v souladu s prapory „pruhovány" červeno-stříbrně. Autor kresby Antonín Javora tedy vše svévolně „dotvořil". Také se nechal inspirovat Zajíčkem a Loudou, kteří „potok" v bráně kreslili pomocí stříbrného zúženého nahoře trnitého, dole obloučkového břevna (Louda „rozvedl" Zajíčkovo naznačené řešení skutečně heraldicky jednoznačným způsobem). Orlice je nekorunovaná, má zlaté perizonium, ale jinak nepřesně červenou zbroj - žirotínská orlice měla červený pouze jazyk, zobák a pařáty byly zlaté (Zelenka, Aleš - Javora, Tony: Sudetendeutsches Wappenlexikon. Passau 1985, s. 45 - 46).
Pro českou komunální heraldiku bylo podstatné, dlouho avizované a odbornou i laickou veřejností netrpělivě očekávané, dílo o českých městských znacích, které vyšlo v roce 1985. Ambicí tohoto díla, které vznikalo téměř dvacet let, bylo přinést ucelený přehled o historických městských znacích. Snad to měl být přehled kritický, ale takovou vlastnost toto kompendium nemá. Zásadní charakteristikou této publikace je fakt, že jde o zatím poslední kompendium české historické komunální heraldiky, které je z pohledu odborného možné brát do jisté míry vážně (obě další publikace z roku 1997 a 2001, vydané Josefem Augustinem, jsou pouhým plagiátem publikace Čarkovy v prvním případě a zpackanou verzí téhož je ta druhá). Znak města Bíliny je zde popsán takto: „Na modrém štítě do poloviny sahající stříbrná hradební zeď z kvádrů s cimbuřím o devíti červeně krytých stínkách, s otevřenou branou bez vrat a s klíčovými střílnami po obou stranách. Nad střílnami je po dvou malých okénkách. V bráně je vytažená zlatá mříž s černými hroty a dole v bráně protéká modrozelený potok. Za zdí vynikají dvě čtyřhranné kvádrové věže rovněž stříbrné, každá s třemi okny, jedním dole, dvěma nahoře, s cimbuřím o čtyřech stínkách a se špičatou červenou střechou se zlatou makovicí. Mezi věžemi je štítek svisle rozpoltěný. Jeho pravá polovice je napříč dělená, nahoře červená, dole stříbrná; v levé stříbrné polovici je černá doprava obrácená a k pravé straně nakloněná orlice bez koruny se zlatou zbrojí a zlatým půlměsícem přes prsa. Za štítkem jsou zkříženy nad ním a nad věžemi směrem k okrajům štítu vlající dvě korouhve, jejichž dnes užívané barvy jsou stříbrná a červená shora počínajíc (původně byly vpravo černo-stříbrná, vlevo červeno-stříbrná)". Barevný znak v příloze kreslil Stanislav Valášek (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 77).
Popis znaku, i když terminologicky „neuhlazený", vcelku přesně popisuje městský znak vyobrazený v privilegiu z roku 1549. Pokud je zmíněno červené krytí stínek cimbuří, pak by bylo vhodné uvést, že stejně tak jsou kryty i proluky. Ve vztahu k privilegiu je nepřesně kreslen štítek mezi věžemi, jehož pravá polovina je stříbrná s červenou hlavou pole, ale je skutečností, že popis v privilegiu uvádí jen „dwa strychy naprzycz nesli vrchny Czierweny a dolní Byly" - „dva pruhy napříč...horní červený a dolní bílý" a tak je také kreslen. Valášek nic nedal na velice korektní pokus Zajíčkův a Loudův o vypořádání se s „potokem v bráně" a vytvořil heraldicky nemožný „modrozelený potok". Heraldika totiž nezná barvu, která by se jmenovala „modrozelená". Terminologicky nepřesný je pojem „protéká" - branou nic neprotéká, v bráně může maximálně něco být. U Zajíčka (1970), Loudy (1972, 1975) a Javory (1985) to bylo stříbrné zúžené břevno nahoře trnité dole obloučkové.
Dva problémy bílinského městského znaku
Vzhled bílinského městského znaku má v podstatě dva „problémy" hodné definitivního řešení. Prvním je „potok" v bráně a jeho způsob zobrazování, druhým prapory a jejich barevnost. Ostatní figury lze odvodit od textu a miniatury znakového privilegia z roku 1549 jako základní „normotvorné" předlohy, s přihlédnutím k ustálenosti jejich zobrazování.
Ve vztahu k „potoku protékajícím bránou" bylo výše konstatováno, že jeho „zdrojem" ve znaku je první pečeť ze 14. století, kde je po stranách šestivrší několikanásobné vlnité dělení. Způsob „přenosu" pomyslné „vodoteče" do znaku, uplatněný v privilegiu, nebyl vůbec jednoznačný. A to ani kresebně a ani obarvením za použití neheraldických tinktur. Navíc text privilegia o ničem takovém vůbec nepíše. Rytci pečetí následujících období se s tím vyrovnali tak, že žádnou „vodu" v bráně jednoduše nezobrazovali. To následně umožnilo subjektivní vyhodnocování rozporu mezi tušenou závazností miniatury znaku v privilegiu a nezobrazováním „potoku" v bráně na historických pečetích, hledání a nakonec nalézání domněle vhodných a zdánlivě dobrých řešení (Widimsky, OSN, Ströhl, Valášek). Náznaky skutečně heraldického a oborově korektního řešení přinesly varianty znaku v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století (Zajíček, Louda, Javora). Tato řešení však nejsou autorská, ale opírají se o některá autentická historická vyobrazení městského znaku, uplatněná na architekturách v Bílině.
Návratem k neheraldickému pojetí v podobě „modrozeleného potoka" bylo vyobrazení v Čarkově publikaci z roku 1985. Naopak se zdá, že charakter autorského řešení „branou protékajícího potoka" mají některá vyobrazení, která lze nalézat ve složce „Znak, prapor", vytvořené na Městském úřadě v Bílině. Ta vyplývají z dlouhodobě (1996 - 2009) vedené diskuze o podobě městského znaku. Jedno z takových řešení je snad inspirováno kresbou městského znaku v Ottově slovníku naučném z roku 1891 a v dolní části brány jsou dvě stříbrná zúžená vlnitá břevna. Takové řešení je heraldicky korektní a schopné trvalého užívání. Jiné, pravděpodobně inspirované Ströhlovým vyobrazením z roku 1904 a také Valáškovým z roku 1985, které počítá s vlnitým dělením v dolní třetině otvoru brány a takto oddělené pole by pak bylo stříbrné (v uvedené složce MÚ je černobílá kopie pravděpodobně vyšitého rukávového znaku z uniformy městské policie, z které se nedá barevnost „potoka v bráně" odečítat). Dle mého soudu je to však další z možných, velice dobrých řešení, za předpokladu, že dolní část otvoru brány by nebyla „modrozelená", ale stříbrná. Zde by dokonce mohlo dojít k logickému ikonografickému výkladu o symbolizování řeky Bíliny (Bělé), jejímuž jménu odpovídá i stříbrná tinktura jinak zastupovaná bílou.
Neopodstatněné zavedení korouhví / praporů do pečetí v 16. století, po vydání znakového privilegia v roce 1549, které je neuvádí, způsobilo nemalé potíže ve způsobu jejich zobrazováním v pozdějších dobách. Za posledních více jak sto padesát let bylo možné zaznamenat pět rozdílných variant v barevném pojetí.
Prvotní podoba byla určena v roce 1861 jako dva vodorovné pruhy, bílý (stříbrný) a červený. Widimsky v roce 1864, velice pravděpodobně na základě informace obdržené od magistrátu města Bíliny, píše o černo-stříbrně a stříbrno-červeně dělených listech praporů. Ottův slovník naučný opět přistupuje k červeno-bílé kombinaci obou praporů, s červenou v horním pruhu. V roce 1904 byl zaznamenán návrat k Widimského pojetí u Ströhla. Ten později potvrdili Louda (1972, 1975) a Javora (1985). Ale nikoliv Zajíček (1970), který pořadí pruhů u heraldicky levého praporu prohodil a červený pruh je u něj nahoře. Novou variantu přinesl Valášek v roce 1985, kdy oba prapory jsou bílo-červené.
Barevnost zavedená Widimským, se stala nejčastěji opakovaným schématem, které je nutné považovat za tradiční. Proto je změna obou praporů na bílo-červené listy mimo tradici a de facto jde o „novum" bez opory v minulých podobách městského znaku. Je jistě možné argumentovat tím, že v roce 1861 (a také v roce 1891 v opačném pořadí pruhů) je psáno právě o takto obarvených praporech, ale proti tomu stojí několikanásobně jinak barevně řešené vyobrazování v následujících více jako sto letech bez jakéhokoliv náznaku změny. Je otázkou, zda změna této již tradiční podoby praporů v městském znaku, učiněná někdy mezi lety 1970 - 1985, nebyla podmíněna zdánlivě „vlastenecky-nacionálními" náhledy, resp. náhledy ideově podmíněnými, které mohly mít černo-stříbrnou kombinaci listu praporu za cosi „nečeského" (snad dokonce za cosi „německého" až „sudetoněmeckého"). Tradice však pro oprávněnost svého trvání nemá tak pošetilé důvody. Na tomto místě lze vyloučit barevnost polychromovaných kamenných nebo štukových podob městského znaku na veřejných budovách ve městě, kde barevnost znaku nutně podléhala subjektivnímu náhledu obnovitele, zadavatele obnovy, či dohlížejícího památkáře. Navíc je zřejmé, že polychromie uvedených znaků byly vytvářeny nesystematicky a zřejmě nahodile, protože nejsou barevně shodné.
Diskuse a polemiky o bílinském městském znaku v letech 1996 - 2009
V letech 1996 - 2009 bylo o podobě městského znaku diskutováno ve městě samém. V probíhající diskuzi sehrával podstatnou roli bývalý tajemník městského úřadu v Bílině pan Jiří Kalous (dále jen tajemník, pisatel dopisu, pisatel). V době, kdy zastával zmíněnou funkci, probíhaly aktivity města směřující ke konstituování městského praporu (udělen předsedou PS PČR dne 4. 6. 1998). Odrazem uvedené mnohostranné diskuse je složka nazvaná „Znak a prapor", vedená odborem školství a kultury Městského úřadu v Bílině.
Podstatným zjištěním, vyplývajícím z uvedených archivovaných materiálů MÚ Bílina, je skutečnost, že existovalo vědomí o nutnosti dospět k nezpochybnitelné podobě městského znaku ještě dříve, než budou učiněny první kroky k návrhu městského praporu (od roku 2004 vlajka). Z části shromážděných materiálů ve zmíněné složce lze dovodit, že impulsem pro zahájení polemiky o podobě znaku města Bíliny, bylo jeho otištění na zadní straně obálky týdeníku"Státní správa a samospráva, S´96", č. 29. Tajemník Městského úřadu v Bílině poslal redakci uvedeného týdeníku dopis (26. 7. 1996) s konstatováním, že město užívá jinou podobu městského znaku, než byla týdeníkem S´96 publikována. Užívá takovou, která je uvedena v Čarkově publikaci „Městské znaky v českých zemích" z roku 1985. Zároveň se pisatel dopisu dotazoval na zdroj týdeníkem otisknuté podoby bílinského městského znaku. Námitka byla zcela oprávněná. V týdeníku S´96 publikovaná kresba bílinského městského znaku je subjektivní kreací Lubomíra Zemana na dané téma, kombinující podobu z Widimského (1864) a z Ottova slovníku naučného (1891), zcela bezdůvodně a bez jakékoliv znalosti historických souvislostí.
Odpověď redaktora Mgr. Dušana Foltýna, resp. autora doprovodného textu ke znaku Jana Zachara (10. 8. 1996), se odvolávala na zde výše zmíněné publikace z roku 1970 (Severočeské městské znaky) a z roku 1985 (Městské znaky v českých zemích) a pokoušela se řešit barevnost korouhví / praporů a autor písemné odpovědi velice správně poznamenává, že Čarek „překvapivě však nijak nezdůvodňuje, proč opouští původní barevnost". I my bychom rádi znali důvody tak zásadní změny a to důvody především odborné. Dále je vedena pseudoodborná diskuze o počtu oken na věžích a o možnosti nechat na vůli kreslíře zda je nakreslí, či nikoliv. Taková teze je ovšem lichá, protože není vnímáno, co lze a co nelze takové libovůli ponechat - jistě to může být počet stínek na cimbuří, počet kvádrů v hradbě, ale nikoliv počet oken a jejich způsob rozmístění zejména tehdy, jestliže okna mohou naplňovat funkci odlišení od jiných, typologicky shodných, městských znaků. Jedno je jisté, Foltýn (resp. Zachar) měl o znaku města Bíliny pouze povrchní a nedostatečné znalosti, které subjektivně interpretoval. Zřejmě si byl vědom svých limitů v argumentaci a tak doporučuje „...bylo by žádoucí stanovit jednoznačně, například formou upřesnění podoby historického znaku předsedou PS PČR na doporučení heraldické komise parlamentního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu". Tato spíše laická představa, že zmíněná komise by mohla udělat v podobě městského znaku „jasno", byla zcela lichá a je lichá dosud. Současný podvýbor pro heraldiku a vexilologii ani dnes a ani tenkrát nedisponoval kapacitou, která by mohla učinit odpovědné zevrubné odborné zkoumání a na jeho základě vydat závazný rezultát a to ani ve své části externích expertů. Přesto město nenechalo nic náhodě a uvedené komisi byl v této věci poslán písemný dotaz (dopis Mgr. Jiřiny Róblové, vedoucí odboru ŠKSVaZ, MÚ Bílina, ze 7. 10. 1996, adresovaný PhDr. Jiřině Pavlíkové, tehdejší předsedkyni Podvýboru pro heraldiku PS PČR).
Na dotaz odpověděl nedatovaným dopisem PhDr. Pavel R. Pokorný, tehdy člen podvýboru pro heraldiku a vexilologii PS PČR a v našich zemích uznávaný odborník na církevní heraldiku. Obsahem dopisu byla celá řada důležitých a zajímavých informací, které však při nepřesné interpretaci nemusely splnit svůj účel. Toho si byl vědom i dr. Pokorný a tak vše dospělo do obecného konstatování: „Dnes užívaný znak by tedy měl vycházet z té podoby, jak jej přinesla kniha Čarkova". Přesto si uvědomoval možnou nedostatečnost svého rezultátu poznamenáním, že „Čarkova kniha obsahuje množství chyb zejména v textu...". Jeho závěrečné konstatování „Znak by vyžadoval speciální historicko heraldickou studii" bylo dobrým doporučením městu, jak by mělo konat. Ale s tím vším byla spojena zásadní otázka - koho tak speciálním, odborným a zároveň obtížným úkolem pověřit? S jistou dávkou sarkasmu lze konstatovat, že české země netrpí „přemnožením heraldiků". V uvozovkách je i termín „heraldik", protože těch, kteří se mohou sami od sebe, či mohou být jinými nazýváni heraldiky, a to v pravém slova smyslu, je jako pověstného šafránu, tedy opravdu velice málo. Po udělení praporu městu Bílině předsedou Poslanecké sněmovny v roce 1998 ustaly aktivity řešící problematiku městského znaku.
Zřejmě za poslední „příspěvek" k prakticky užívané podobě městského znaku lze považovat dopis již bývalého pana tajemníka ze dne 10. 3. 2009, poslaný, tehdy úřadujícímu tajemníkovi Městského úřadu v Bílině, Ing. Ladislavovi Kvěchovi. Obsahem dopisu je výtka konkretizována v příloze dopisu nazvané „K užití městského znaku". Předmětem výtky je městský znak v záhlaví místního periodika Bílinský zpravodaj, který je pisatelem považován za chybný. Má za mylné černo-stříbrné obarvení praporu heraldicky vpravo. Připouští sice, že takovou podobu městský znak v minulosti měl, ale odvolává se na publikaci Jiřího Čarka „Městské znaky v českých zemích" z roku 1985, kterou má za „normativní". Ona „normativnost" je podporována sdělením o podílu MěNV v Bílině, který „do ní zadával podklady".
K tomu lze poznamenat, že „normativnost" publikace Jiřího Čarka je velice diskutabilní, neboť je-li někým považována za „závazný kodex historických městských znaků", je politování hodnou skutečností. Takové vlastnosti Čarkova publikace prostě nemá. To bylo rozpoznáno vzápětí po jejím vydání v listopadu 1985 a v prvním veřejném odborném hodnocení na tuto skutečnost dostatečným a průkazným způsobem poukázáno (Pavel Palát, prom. pedag., Poznámky k Čarkově knize „Městské znaky v českých zemích", přednáška pobočky Heraldika ČNS Praha, 11. 3. 1986). Posléze se také ukázalo, že mnoho sdělovaných informací a z toho rezultujících vyobrazení městských znaků je chybných, nepřesných, neúplných a zavádějících (Stanislav Kasík: Poznámky k odborné relevantnosti heraldického kompendia „Městské znaky v českých zemích" z roku 1985.Genealogické a heraldické listy, ročník XXVI., číslo 3/2006, Praha 2006). Odvolávka pisatele dopisu právě na tuto publikaci má ve smyslu správnosti či nesprávnosti podoby bílinského městského znaku své limity zejména při vědomí, že na obsahu příslušného hesla v publikaci měl podíl právě Městský národní výbor v Bílině.
Míra ovlivnění kapitoly o bílinském městském znaku laickým pohledem bezejmenného úředníka MěNV na problém historicky správné podoby městského znaku není z publikovaného textu zřejmá. Zdá se však, že k nějakému způsobu ovlivnění došlo a z toho pak rezultovalo obarvení praporů na bílo-červeně. Z jiných míst je známo, že do rozhodovacího procesu dr. Čarka o správné či nesprávné podobě městských znaků byly vnášeny nesystematické a metodicky nekorektní způsoby získávání informací. Jejich zdroji byly místní a městské národní výbory a bylo spoléháno, že sami uživatelé nejlépe vědí, jakou správnou podobu má mít znak jejich města či bývalého městyse. Kvalita odbornosti informátorů však nemohla být ani tušena natož zaručena a poskytované informace proto mohly být i bezcenné. Zda bílo-červené prapory vymyslel onen úředník ad hoc, či on sám byl inspirován některými dobovými vyobrazeními včetně těch na architekturách ve městě, resp. jeho rozhodování mělo ideový podtext, není možné z hesla Bílina v „Čarkovi" vyčíst. Je zřejmé, že nešlo o rozhodnutí korektní a podpořené seriózním odborným rozkladem všech dostupných relevantních informací. Podoba praporu je totiž jiná než všechny od roku 1864 v praxi použité barevné kombinace. Je otázkou, zda v povědomí informujícího bílinského městského úředníka z období před rokem 1985 byl, v podstatě zapomenutý a nijak obecně známý (a to ani Čarkovi, který jinak přináší velice zevrubné a komplexní informace o pramenech), švabachem německy psaný popis bílinského městského znaku ve zprávě českého místodržitelství z roku 1861. Ten totiž jako jediný a zcela osamocený přináší informaci o praporech bílo-červených, jejichž podoba již nikdy v budoucnosti nebyla zopakována - s jedinou výjimkou, kterou byla Čarkova publikace z roku 1985. Kdyby bílinský „zadavatel podkladů" volil jakoukoliv jinou v minulosti užívanou barevnou podobu praporů, pak by o ní nebylo možné vést polemiku se zcela odmítavým závěrem, který naopak umožňují stříbrno-červené prapory.
Pisatel dopisu z 10. 3. 2009 podporuje svou tezi o další tzv. „odborné" publikace. Z poznámky č. 4 vyplývá, jaké publikace má za odborné. Jsou to následující:
1) Augustin, Josef, Ing.: Česká republika v symbolech, znacích a erbech poslední dekády 20. století a první novodobé české státnosti měst a obcí. Arbor a.s., Sokolov 1977. Tato publikace je prostým reprintem výše zmíněné knihy - Čarek, Jiří: Městské znaky v českých znacích, Praha 1985. U této publikace vydavatel škrtl jméno původního a zemřelého autora, který se již nemohl bránit, a nahradil ho jménem vlastním (sic!); takové počínání je nutno klasifikovat jako podvod nejhrubšího kalibru. Obsah je tedy totožný s Čarkovou publikací a má i stejné vlastnosti, včetně odborné irelevantnosti (viz recenze Kasík, Stanislav: Augustin Josef, Česká republika v symbolech, znacích a erbech poslední dekády 20. století první novodobé České státnosti měst a obcí. Sokolov 1997. S´98 Veřejná správa, týdeník vlády České republiky, č. 25, Praha 1998; Heraldika a genealogie, č. 3-4, roč. XXXI, Praha 1998).
2) Poněkud odlišné je to s druhou dovolávanou „odbornou" publikací Augustin, Josef, Ing.: Velká encyklopedie měst a obcí ČR, Arbor a. s., Sokolov 2001. Ta má také základ v Čarkově publikaci, ale je „obohacena" o Augustinův diletantský pohled na českou komunální heraldiku tím, že on sám se svými spolupracovníky začal vytvářet subjektivní pohled na podoby městských znaků nazývaných „heraldické zpracování". U původních Čarkových textů se zřekl odkazů na prameny a tak sám sebe zařadil mezi laické zájemce o heraldiku. Nijak užitečná, objemná, drahá a zároveň tristní publikace nepřinesla do české komunální heraldiky nic, co by stálo za pozornost (viz recenze Kasík, Stanislav: Augustin Josef, Velká encyklopedie měst a obcí ČR, Arbor Sokolov 2001, Veřejná správa, č. 14/2002, s. 22 - 23; Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, roč. XXII, č. 1/2002, Praha 2002, s. 36 - 41).
Neméně tristní je skutečnost, že tato diletantsky zpracovaná publikace je v zahraničí považována za „heraldickou representaci České republiky".
3) Posledním připomínaným „odborným" titulem, kterým se pisatel zaštítil, je publikace Maděra, Ferdinand: Heraldické památky regionu Teplice. Teplice 2001. Zde je však znak města Bíliny popsán ve zcela jiné podobě, než jaká je pisatelem preferována - pravý prapor je černo-bílý. V celé Maděrově publikaci jediné barevné vyobrazení autentického bílinského městského znaku na architektuře je bez lokalizace umístění - zde s podivem jsou oba prapory červeno-stříbrné a nikoliv stříbrno-červené (Maděrův soupis heraldických památek na Teplicku byl předmětem kritické recenze, viz: Kasík, Stanislav: Ferdinand Maděra: Heraldické památky regionu Teplice. Teplice 2001; Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, roč. XXII, č. 1/2002, Praha 2002, s. 41 - 45).
Ani jedna z uvedených publikací nemá schopnost být nositelem nezpochybnitelné a všeobecně akceptované odborné heraldické garance, a to ani v případě znaku města Bíliny.
Pisatel dopisu z 10. 3. 2009 zcela opomenul právní souvislosti jím prosazované podoby městského znaku. Přesto, že je tato podoba uvedena v publikaci Jiřího Čarka z roku 1985, není „pro nástupnické orgány MěNV" závazná, poněvadž oproti historickým podobám bílinského městského znaku, vznikla před rokem 1985 podoba zcela nová, dosud nebývalá. A v tento okamžik není podstatné, zda správná, či nikoliv. Byla-li podoba městského znaku nová - oproti minulým historickým podobám skutečně byla a to přiznává i Čarek - pak pro jeho platnost by musel být zachován následující sled právních úkonů ve smyslu tehdy platného právního řádu dotýkajícího se konstituování městských znaků. Vedle toho, že znak měl existovat ve vnímatelné fyzické podobě (například kresebné) s možností, aby mohl (ale také nemusel) být projednaný v Komisi pro otázky městských znaků Archivní správy ministerstva vnitra, která by vydala doporučující rezultát (nikoliv však ve smyslu schválení), měl být uvedený nový znak města Bíliny schválen usnesením pléna MěNV. Nic takového se však nestalo a pisatelem dopisu myšlená „správná", či „stále platná verze" nebo dokonce „oficiální podoba" znaku města Bíliny nemá jiné opory než je Čarkova publikace, subjektivní zdání minulého „zadavatele podkladů" a také jejího zastánce v osobě pisatele diskutovaného dopisu.
V tomto případě nesehrává žádnou roli námitka, že přece jen v roce 1861 byl českým místodržitelstvím popsán bílinský znak s prapory v prosazované podobě, že další vývoj městského znaku takovou podobu nepotvrdil a naopak pro příštích více jak sto let byl jiný a nakonec se podoba znaku evidentně ustálila a vůči této tradici byl pisatelem dopisu prosazovaný znak nutně nový. Jako nový by musel projít řádným procesem konstituování již před rokem 1985 a to v intencích tehdejšího právního řádu. Teprve pak by nabyl charakteru znaku se všemi výše jmenovanými přívlastky. Tento znak však nemohl být charakterizován jako „správný", „stále platný" a „oficiální", protože žádnou takovou vlastnost neměl - nebyl oficiální, protože ho nikdo neschválil řádným právně relevantním způsobem, z tohoto důvodu ztrácí i charakter stálé platnosti. Nebyl ani správný, protože se v této podobě v minulosti neužíval.
V závěru svého dopisu pisatel velice správně konstatuje, že město Bílina by mělo ve vztahu k svému městskému znaku konat; buď přijmout užívání onoho jím protěžovaného znaku se stříbrno-červenými prapory, nebo požádat PS PČR o schválení podoby jiné. Nakonec doporučuje vydání vyhlášky o užívání městských symbolů.
Ideální podoba znaku města Bíliny
Od potvrzení městského znaku a jeho polepšení v roce 1549 byl bílinský městský znak zobrazen nesčetněkrát. To umožnilo částečné ustálení jeho podoby, která se uplatňovala celou řadou způsobů - pečetěmi počínajíce a architekturou končíc. Neměnným základem je modrý štít. V něm je stříbrná kvádrovaná hradba s cimbuřím. Z pohledu heraldické terminologie není nutné zdůrazňovat cimbuří u hradby, protože ta jiná být nemůže - není-li cimbuří, pak jde o zeď. Červené krytí stínek není pro podobu znaku podstatné. Bude-li k takovému způsobu zobrazování přistoupeno, pak by bylo vhodné s ohledem na znakové privilegium pokrýt i dna proluk. V hradbě je prázdná oblouková brána a v ní zlatá vytažená mříž s černými hroty. Otvor brány je doplněn bosovaným armováním. Z pohledu heraldického úzu však není nutné kreslit bránu včetně bosáže. Po stranách brány jsou černé klíčové střílny a nad nimi dvě černá okna vedle sebe. Obojí je pozůstatkem způsobu zobrazení věží v privilegiu, kde přední stěna věže je zároveň částí líce hradby. Po staletích zobrazování bílinského městského znaku se jeho podoba ustálila tak, že věže jsou za hradbou a v hradbě po nich zůstaly již jen okénka a střílny. Ty jsou důležitým prvkem, který odlišuje bílinský znak od jiných městských znaků stejného typu. Věže jsou stejně jako hradba stříbrné, kvádrované a s cimbuřím. U věží je cimbuří nutné uvést v popisu. Hladké (omítnuté) věže, použité v celé řadě historických vyobrazení bílinského znaku, jsou v rozporu s privilegiem a poplatné svévoli Widimského v roce 1864 (jím byly kresleny věže shodně a zároveň bezdůvodně u velice početné řady dalších městských znaků). V privilegiu jsou věže perspektivně natočené tak, že jsou vidět jejich vnitřní stěny. Stejně tak jsou vidět vnitřní části valbových střech, které jsou opatřeny dvojicí zlatých makovic. Malíř miniatury však nevybarvil červenou vnitřní stranu střechy u heraldicky levé věže a také opomenul pokrýt zlatem její dvě makovice a u protější věže vybarvil jen jednu makovici. Tím vznikl dojem věží se stanovou střechou a u tohoto způsobu nahlížení podob věžních střech zůstalo. To se promítlo i do zpodobňování věží, které byly až na jednotlivé výjimky (Widimsky, 1864 a raznice do pečetního lisu) prosty jakéhokoliv natočení, měly červenou stanovou střechu vrcholící jednou zlatou makovicí. Štítek mezi věžemi je polcený. Vpravo se ustálilo červeno-stříbrné dělení, jak to nakonec popisuje i privilegium, ale to vyobrazuje ve shodě s rodovým erbem Lobkowiczů červenou hlavu pole. Ve stříbrné levé polovině je kosmo černá orlice se zlatou zbrojí, červeným jazykem a zlatým perizoniem. Z horního okraje štítku vynikají zlaté praporové žerdě zakončené zlatými kouličkami. Na nich jsou připevněny prapory, jejichž list s jedním zástřihem má podobu vlaštovčího ocasu. Barevnost praporů se po různém variování ustálila v podobě listu, který je tvořen dvěma vodorovnými pruhy, černým a stříbrným vpravo a stříbrným a červeným vlevo. V bráně je figura nepřesně nazývaná „potok", či „protékající potok". Z různých způsobů jak byl „potok" v minulosti kreslen, je z pohledu heraldického nejlepší řešení naznačené v roce 1904 Ströhlem - a to ve formě modro-stříbrného vlnitého dělení otvoru brány, případně lze použít dvou stříbrných zúžených vlnitých břeven.
Město Bílina se rozhodlo požádat Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PS PČR o doporučení pro výběr varianty znaku. Oslovená instituce na svém zasedání konaném ve dnech 19. - 21. 10. 2010 doporučila městu Bílině podobu znaku a zároveň byl stanoven jeho popis: „V modrém štítě hradba s prázdnou branou s vytaženou zlatou mříží s černými hroty, provázená po obou stranách dvěma okny nad klíčovou střílnou. Za hradbou vynikají dvě věže, každá s třemi (2, 1) okny, cimbuřím a červenou stanovou střechou se zlatou makovicí. Hradba a věže jsou stříbrné a kvádrované, okna a střílny černé. Mezi věžemi polcený štítek, vpravo červeno-stříbrně dělený, v levém stříbrném poli kosmá černá orlice se zlatou zbrojí a perizoniem. Za štítkem dva zkřížené praporce s vlašťovčími ocasy, pravý dělený černo-stříbrně, levý stříbrno-červeně, oba na zlatých žerdích. V bráně dole dvě zúžená stříbrná vlnitá břevna."
Tato svým způsobem „nová", od privilegia z roku 1549 odlišná, přesto tradici odpovídající, podoba znaku města Bíliny, kterou je nutné vnímat jako oficiální a definitivní, se stala předmětem udělení předsedkyní Poslanecké sněmovny PČR dekretem datovaným dne 6. 12. 2010.
28.10.2012 © Stanislav Kasík