Poznámky k novým obecním znakům

Rozhodnutí předsedkyně Poslanecké sněmovny č. 16 ze dne 26. 5. 2011.
Znak a vlajka uděleny dne 29. 6. 2011.

Znak:
Polcený štít, v pravém modrém poli na položené zavřené zlaté knize se stříbrnou ořízkou zlatý svícen se stříbrnou svící hořící zlatým plamenem zářícím střídavě delšími a kratšími zlatými paprsky. V levém modrém pole tři zlatá břevna.

Vlajka:
List tvoří modrý žerďový pruh široký třetinu délky listu a sedm vodorovných pruhů střídavě modrých a žlutých v poměru 3 : 2 : 2 : 2 : 2 : 2 : 3. V žerďovém pruhu na položené zavřené žluté knize s bílou ořízkou žlutý svícen s bílou svící hořící žlutým plamenem zářícím střídavě delšími a kratším žlutými paprsky. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

Poznámky:
Polcení štítu uvedené popisem, je nepřijatelné. Je-li štít polcený, pak musí být podoba štítu vyjádřena dvěma rozdílnými tinkturami a obvykle i viditelnou vertikální linií. Ze znění popisu vyplývá, že štít je polcený modro-modře. Takové konstatování je však absurdní, protože dvěma shodnými tinkturami poltit nelze a v modrém štítě nemůže být pravé pole modré. Autor návrhu znaku Jan Tejkal svůj autorský popis velice dobře formuloval - parafrázuji: „V modrém štítě tři zlatá zprava do poloviny zkrácená břevna..." (svého času na webových stránkách obce). Tím se vyhnul termínu o polcení štítu a zopakoval popis téměř shodně konstruovaného znaku pro obec Čestlice (o. Praha-východ) z roku 2001. Autorův korektní popis nebyl schvalujícím Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny akceptován a naopak byl nahrazen popisem sporným, i když měl možnost opory ve svém vlastním „výroku" z roku 2001.

K terminologické diskusi je popis knihy. Je sice zavřená a položená, ale není sděleno, jak položená. Orientaci knihy tak, jak ji do znaku nakreslil autor návrhu, je nutné popsat například takto: „...na zavřené, hřbetem doprava položené zlaté knize se stříbrnou ořízkou...".
Lze polemizovat i o aktivních termínech „delší" a „kratší", které se vztahují k zářícím paprskům. Dle mého soudu jsou užité termíny obsahem vágní, protože nelze učinit žádné srovnání, ve vztahu k čemu je jeden paprsek delší a druhý kratší a „jak moc a o kolik". Dávám ke zvážení, zda lze mít uspořádání paprsků za výtvarnou licenci bez nutnosti precizovat ji popisem.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhodnutí předsedkyně Poslanecké sněmovny č. 24 ze dne 25. 11. 2011.
Znak a vlajka uděleny dne 26. 1. 2012.

Znak:
Ve stříbrném štítě pod hrotem oddělenou zlatou hlavou se dvěma modrými květy lnu se zlatými středy červená růže se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky nad třemi zúženými modrými vlnitými břevny.

Vlajka:
List tvoří žluté karé nad stejně velkým bílým čtvercovým polem a sedm vodorovných pruhů, střídavě bílých a vlnitých modrých. V karé modrý květ lnu se žlutým středem, v bílém poli červená růže se žlutým semeníkem a zelenými kališními lístky. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

Poznámky:
Na návrhu znaku obce Bohdalína se podíleli tři autoři. Dle webových stránek obce to byli: Lenka Kotková z Bohdalína jako tvůrce ideje, korigující Štěpán Kučera z Kamenice nad Lipou, jehož přínosem byly údajně „rady" a nakonec autor vlastního výtvarného provedení Dalibor Míchal z Nové Včelnice (viz http//oubohdalin.wz.cz). Výsledkem kolektivního počínání však nebyl korektní znak. Pokud má být vnímán podíl pana Kučery, který pravděpodobně měl poskytovat především odborné „rady" korigující laická zdání paní Kotkové, tak z výsledku je zřejmé, že to byly „rady panské". Jako by žádný z vyjmenovaných nikdy neviděl květ lnu, který není možné nakreslit jako modrou heraldickou růži včetně zelených kališních lístků. Květ lnu, tak jak je standardně kreslen v heraldice, nemá zobrazeno nic jiného než modré okvětní lístky. Stejně tak nemá zlatý střed, ale střed zelený. Právě díky zelenému středu, se dá květ lnu odlišit od heraldické růže stejné barvy. Tato znalost má patřit k základní výbavě heraldika, ale takto nelze pojmenovat žádného z uvedených navrhovatelů. S podivem shodně nedostatečná vědomost o tom, jak vypadá květ lnu, je vlastní i schvalovatelům v Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny. Z pohledu jiných nad míru svévolně přísných odmítajících rezultátů schvalovatelů ze stejného či nedávného období (Rovná, Klapý), měl být návrh znaku obce Bohdalína neschválen a vrácen k přepracování s doporučením jak si správně počínat.

Z výtvarného hlediska lze vyjádřit nesouhlas s provedením květů „lnu" a rožmberské růže. Obojí je postiženo nepřijatelnou kresebnou rozverností, pramenící z nevědomosti, jak se růže v heraldice správně kreslí a kde je míra přijatelnosti subjektivního konání (když už byl len nesmyslně nakreslen jako růže). U všech květů byly okvětní lístky nahoře doplněny obtížně popsatelnými a zároveň barevně odlišnými vlnovkami - u růže zelenými a „lnu" stříbrnými (sic). To autora kresby usvědčuje z vulgarizujícího diletantismu a z nepřipravenosti ke konání v heraldice.

Volba květů lnu do obecního znaku byla podmíněna romantizujícím výkladem smyslu místního jména Bohdalín - „boh dá len". Lidová etymologie je spíše odmítnutí hodna, než aby byla pro potřebu korektního obecního znaku akceptována. Zde vzniká otázka, proč lidový výklad není v souladu s názvem místa „boh dá lín" a ono „lín" není vnímáno jako ryba. Zdá se, že s výkladem bylo „manipulováno" tak, aby to vyšlo, protože se ves zřejmě nikdy v minulosti nejmenovala „Bohdalen". Význam jména Bohdalín je dle výkladu jazykovědců velice prozaický a odvozuje se od osobního jména Bohdal.

Podvýborem stanovený popis znaku obsahuje terminologický rozpor. Popsat členění štítu jako „hlavu oddělenou hrotem" je obtížně akceptovatelné. Základním konstatováním je, že ve znaku obce Bohdalínu v žádném případě nejde o hlavu štítu (snad jedině o rozšířenou hlavu štítu), ale jde o zvýšené dělení štítu pomocí jiného než přímého řezu. Posuzování modifikací hlavy štítu různě tvarovaným řezy je činěno shora dolů (od hlavy k patě štítu). Z pohledu hlavy „paradoxně" nejde o hrot ale o klín. Pokud se chceme vyhnout zmatečnému popisu při precizaci modifikované hlavy štítu, pak lze v tomto konkrétním případě využít možnosti, že zobrazené se dá popsat i jinak. Například tak, že základní konstrukci štítu budeme považovat za zvýšené dělení a popisem sdělíme, že jinak horizontální řez, je v tomto případě hrotitý či jednou nahoru lomený, resp. můžeme pracovat s figurou hrot, který by byl zvýšený a zároveň se sníženým vrcholem.

Obdobně lze hodnotit i popsání tří vlnitých břeven jako „zúžených". Už samotná skutečnost, že násobení počtu břeven ve štítě způsobuje jejich „automatické" zužování a to se v popisech nehlásí, by mělo vést k ostražitosti, zda „tři zúžená břevna" jsou korektně zvoleným terminologickým souslovím. V tomto případě můžeme využít skutečnosti, že v heraldické terminologické konvenci (HTK) známe trojité břevno. Zde by mohlo být v popise použito obratu - snížené trojité vlnité břevno (viz HTK, TSb BŘEVNO a KŮL - terminologická poznámka).
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 31 ze dne 25. 11. 2003.
Znak a vlajka uděleny dne 5. 3. 2004.

Znak:
V modrém štítě stříbrné břevno se třemi zelenými doleva položenými bukovými listy, nad ním zkřížené stříbrné kopáče na zlatých násadách, dole stříbrný květ přirozené lilie.

Vlajka:
Modrý list s bílým kosmým pruhem širokým jednu třetinu šířky listu a vzdálenými od bílého pruhu jednu osminu šířky listu. V bílém pruhu tři zelené kosmé bukové listy řepíkem k hornímu rohu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

Poznámky:
Z vyobrazení znaku (viz REKOS, www.psp.cz) vyplývá, že figuru pod břevnem není možné nazvat „květem přirozené lilie", protože v heraldice květ přirozené lilie vypadá zcela jinak. Zobrazená figura je natolik stylizovaná, že má charakter ornamentu uplatnitelného např. ve výšivkách lidových krojů a není ji možné zařadit mezi korektní obecné heraldické figury. Mohu spekulovat o tom, že schvalovatelům, kteří stanovili popis znaku, činila podoba této figury nemalé potíže, spočívající ve faktu, že jednoznačně nešlo o heraldickou lilii a tak v heraldice se jinak vyskytující přirozená lilie byla de facto východiskem z nouze. Návrh znaku měl být schvalovateli odmítnut pro neheraldické zpracování figury v dolní části štítu.

Problém nejen tohoto znaku s nepřijatelně stylizovanou figurou není možné řešit konstatováním, že podle popisu musí v budoucnosti kreslíř znaku nakreslit „přirozenou lilii" bez ohledu na to, jaké nepřesnosti se dopustil navrhovatel. Tato teze platí do té míry, dokud představitelé obce nebudou tvrdit, že znak se správně nakresleným květem přirozené lilie není znakem obce Bukové, protože předseda Poslanecké sněmovny udělil obci znak ve zcela jiné podobě. V obcích obvykle převládá laický názor, že podoba jejich znaku je dána autorskou kresbou navrhovatele znaku, protože ta byla schválena obecními zastupiteli a nakonec i Podvýborem pro heraldiku a vexilologii PS PČR. Díky tomu je věřeno, že je to podoba správná, závazná a proto neměnná.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 30 ze dne 11. 4. 2008.
Znak a vlajka uděleny dne 26. 6. 2008.

Znak:
V modrém štítě na zeleném trávníku stříbrná jedle se zlatým podrostem provázená nahoře dvěma stříbrnými květy přirozené lilie se zlatým středem.

Vlajka:
List tvoří dva vodorovné pruhy modrý a zelený, v poměru 4 : 1. Do modrého pruhu vyrůstá bílá jedle se žlutým podrostem provázená nahoře dvěma bílými květy přirozené lilie se žlutým středem. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

Poznámky:
Ze srovnání vyobrazení a popisu znaku obce Cikháj (viz REKOS, www.psp.cz) rezultují odborně opodstatněné otázky. Jak je možné z kresby figury jehličnatého stromu poznat, že jde o jedli a nikoliv například o smrk? Přesto byl schvalujícím Podvýborem pro heraldiku a vexilologii PS PČR strom pojmenován jedlí, místo vhodnějšího obecného termínu jehličnatý strom. Co znamená termín „podrost"? Jaká je jeho základní standardní podoba? Jak je tato figura definována? Z vyobrazení vyplývá, že jde o neidentifikovatelné shluky listů a větviček, omladků či semenáčků, rostoucích z trávníku u kmene stromu, které nejsou popisem precizovány. Na každé straně kmene má „podrost" zcela rozdílné „tvary". Zde musím poznamenat, že jednoduchým způsobem zobrazené „tvary" popsat nelze a vyhnout se celostránkovému slohovému cvičení na téma co to roste z trávníku u kmene stromu, má smysl. V heraldice existuje teze, že to co nelze popsat, nelze ani zobrazit. Dle mého soudu měl být návrh znaku odmítnut a navrhovatel vyzván ke korektnímu heraldickému konání.

Autor návrhu měl být k takovému konání schvalovateli vyzván i pro další figury ve znaku obce, které jsou pojmenovány „květy přirozené lilie". Nejde o květy přirozené lilie, jak by se mohlo z popisu zdát, ale o květy viděné shora v „půdorysu" a s rozevřenými listy. Dalo by se očekávat, že při stanovení popisu bude tato nebývalá poloha květu přirozené lilie upřesněna vhodným aktivním termínem. Mohu spekulovat o tom, že schvalovatelé rozpoznávali neobvyklost zobrazení květu a termín „čelně", který by snad mohl k precizaci figury pomoci, byl shledán snad nepřiměřeným. Přirozený květ lilie je z dosavadní praxe hodnocení návrhů nových obecních znaků znám a byl vždy v souladu s heraldickou tradicí kreslen nahlížený „z boku", resp. „ze strany" a nikoliv jinak.

Přesto byl vytvořen nepřijatelný precedent. Stejný postup v hodnocení zcela neobvykle zobrazené figury květu, byl znovu použit v roce 2009 u znaku obce Lovečkovic (o. Litoměřice), ve kterém navrhovatel nakreslil shodně koncipovaný květ bledule jarní viděný shora, resp. dovnitř květu. I v tomto případě se schvalovatelé zřekli možnosti popsat aktivním termínem, jak je květ orientován. Ve schváleném a uděleném znaku obce Lovečkovice, stejně jako v komentovaném znaku obce Cikháje, je zobrazen pouze obecný květ o šesti okvětních lístcích a nic jiného. Takovou figuru ovšem nelze nazvat ani „květ bledule", ani „květ přirozené lilie", ale jen obecným pojmem. Pro obecnou platnost sdělení zopakuji část komentáře, který byl dříve součástí poznámek ke znaku obce Lovečkovic (slova „květ bledule jarní" je nahrazen slovy „květ přirozené lilie").

K výše uvedenému konstatování o nekorektnosti a nesmyslnosti heraldické stylizace květu přirozené lilie uvedeným způsobem existuje seriózní důvod. Bez pochybností platí teze, že heraldická stylizace obecných přirozených figur vždy vychází z jejich reálné podoby, aby bylo zachováno pojmenování figury, její smysl, schopnost symbolizovat, být nositelem zcela konkrétních vlastností, jejich prostřednictvím pak i chtěného ikonografického výkladu, atd. Myslím, že mohu tvrdit, že žádný z tvůrců heraldických figur v minulosti nepostupoval tak, že by rostlinu z přírodního prostředí prznil násilným rozevřením květu a jeho „uplácáním" dlaní a pak „to" vzniklé stylizoval jako heraldickou figuru. Nečinil tak nejen pro „neheraldičnost" postupu, ale i proto, aby nepopřel funkci a smysl obecných figur v heraldice. Aby nevytvořil objekt nepojmenovatelný shodným termínem, jakým byla pojmenována původní reálná předloha (zde botanická). Aby nepřekročil onu pomyslnou hranici, za kterou již není možné figuru identifikovat.

V systému české heraldické terminologie je navíc vytvářen nesoulad mezi termínem a jeho zobrazenou podobou - viz například znak obce Luk (o. Česká Lípa) z roku 2012, kde je figura pojmenovaná jako přirozená lilie, která je kreslená „z boku" a je proto zcela odlišná od přirozené lilie ve znaku obce Cikháje, kreslené „v půdorysu". Takový rozpor je nutné hodnotit jako heraldicky nepřijatelný a svědčící o nekoncepčnosti a nekonzistenci rozhodovacího procesu v Podvýboru pro heraldiku a vexilologii PS PČR.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 39 ze dne 22. 10. 2008.
Znak a vlajka uděleny dne 13. 11. 2008.

Znak:
Ve zlato-modře polceném štítě zkřížené vztyčené stříbrné otky na dřevěných násadách přirozené barvy, mezi nimi nahoře a dole zlatá osmihrotá hvězda.

Vlajka: List tvoří žlutý žerďový pruh široký třetinu délky listu a modré pole. Na styku zkřížené vztyčené bílé otky na hnědých násadách. Mezi nimi nahoře a dole žlutá osmicípá hvězda. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

Poznámky:
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii schválil pouze vlajku obce Držovic a nikoliv znak. Důvodem pro takové konání obvykle bývá skutečnost, že je znak historický. „Znak" vsi udělil Vratislav z Pernštejna a na Tovačově dne 21. 9. 1571. Domnívám se, že je nezbytné vnímat, že předmětem udělení byla pouze pečeť a to jako výsledek kompetence Pernštejnovy, i když jím vydaná listina popisuje obsah pečeti včetně tinktur tak, jako by byla znakem. Mám uvedený způsob prezentace udělení pečeti vesnici za nápodobu zcela běžných formulací z panovníkových listin, udělujících městům znak, v nichž zaznamenáváme větu „udělujeme znak neboližto pečeť", resp. „pečeť neboližto znak" a následuje popis předmětu udělení včetně tinktur. Udělování pečetí vesnicím jejich vrchnostmi způsobem zahrnujícím barevnost obsahu pečeti nemůžeme vnímat jako udělení znaku, ale jen pečeti.

I v 16. století platilo, že nositelem znaku může být město nebo městečko a udělovatelem byl panovník. Držovice nikdy nebyly ani trhovým místem, natož městečkem či městem. Udělovatel nebyl panovník, ale šlechtický vlastník. To zřejmě vedlo k hodnocení aktu udělení jako aktu neplnohodnotného a z pohledu zemského práva jako aktu irelevantního. Proto v kompendiu Jiřího Čarka „Městské znaky v českých zemích" z roku 1985 zmínku o Držovicích a jejich znaku nenalezneme.

Je skutečně otázkou, jak takový „znak" vnímat, nejsou-li naplněny obecné předpoklady pro jeho hodnocení jako korektního městského znaku. Z toho plyne i umenšená závaznost obsahu privilegia. Protože jsou známy i další znaky udělené vesnicím pány z Pernštejna nebo znaky udělované olomouckými biskupy, olomouckým děkanem a olomouckou kapitulou, bylo hledáno jejich zařazení do nějaké kategorie. Svého času Karel Müller a Ivan Štarha pojmenovali tyto nepochybně mimořádné a zvláštní znaky jako „znaky vesnické" (Müller, Karel - Štarha, Ivan: Znaková privilegia měst, městeček a vsí na Moravě a ve Slezsku. Opava 1995, s. 1, kapitola o znaku Držovic katalogové č. 56, s. 23 - 24). Autoři nejprve konstatují, že udělování pečetí vesnicím feudální vrchností byl následek rozvoje místní samosprávy v 16. století. Pokud o tom byla vydána listina, tak ta obsahuje popis pečeti včetně její barevnosti a dokonce i barevného vyobrazení. A dodávají: „Můžeme tedy právem hovořit o vesnických znacích". Sice není dostatečně přesně a v úplnosti definováno, co to „vesnický znak" je, ale i tak je možné vyslovit podstatnou tezi, že „vesnické znaky" nelze zařazovat mezi znaky městské a mít je za plnohodnotnou součást kompendia městských znaků v českých zemích. Nepochybně je lze mít za plnohodnotnou součást domácí komunální heraldiky.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii stanovil popis znaku na základě znění torza listiny. Popisem i miniaturou zobrazující „pečeť - znak", je porušováno heraldické pravidlo o barvě a kovu, je-li konstatováno, že zlaté hvězdy, resp. jejich pravá svislá půle, je ve zlatém poli polceného štítu. Tento rozpor byl pomyslně řešen tak, že žlutá barva použitá pro pokrytí pravého pole a nahrazující zlato, je tmavší než tinktura obou hvězd.

Domnívám se, že v kompetenci podvýboru bylo napravení pochybení, které vzniklo z jakýchkoliv příčin v roce 1571. I tehdy, stejně jako dnes, platila základní heraldická pravidla, včetně pravidla o vzájemném poměru tinktur. Pochybení mohlo vzniknout vinou písaře, jehož znalost heraldických pravidel nemusela být dostatečná. Nedostatečná znalost heraldiky u písařů, například v české dvorské kanceláři, je patrná z celé řady listin a zejména z těch, kterými byly udělovány znaky městům a městečkům. Úprava znaku podvýborem by byla oprávněná pro souběh celé řady okolností - historická listina udělovala pečeť a nikoliv znak, ves nikdy nebyla městem nebo městečkem, Pernštejnové nebyli oprávněni udělovat znaky ani městům, kompendia domácí komunální heraldiky znak vsi Držovic neznají. To vše mohlo vést k legitimní úpravě znaku, který by nebyl do budoucna postižen flagrantním porušením základního heraldického pravidla o barvě a kovu například tak, že hvězda by byla polcena opačnými tinkturami. Zároveň tato úprava mohla být součástí konstituování obecní vlajky. Na otázku, proč se tak nestalo, je možné odpovědět i tak, že Podvýbor pro heraldiku a vexilologii se nechová jako standardní heroldie.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 25 ze dne 9. 10. 2007.
Znak a vlajka uděleny dne 18. 12. 2007.

Znak:
Ve zlato-modře polceném štítě červený, doprava prohnutý jelení paroh-korál, provázený v modrém poli červeno-zlatě polceným srdcem shora probodnutým stříbrným mečem se zlatým jílcem.

Vlajka:
List tvoří dva svislé pruhy, žlutý a modrý. Uprostřed k žerdi prohnutý červený jelení paroh-korál, provázený v modrém poli červeno-žlutě polceným srdcem, shora probodeným bílým mečem se žlutým jílcem. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

Poznámky:
Ve schváleném a uděleném znaku obce Kunratice můžeme nalézt příklad porušení základního heraldického pravidla o barvě a kovu. Srdce v modrém poli je polcené červeno-zlatě. Platí-li pravidlo, že znak je posuzován shora dolů a zprava do leva, pak srdce, které „začíná" červenou barvou v modrém poli pravidlo o vzájemném poměru tinktur porušuje. Kdyby bylo pořadí tinktur opačné, pak by k porušení uvedeného pravidla nedocházelo. Z vnějšího pohledu je důvod volby této figury navrhovatelem obtížně identifikovatelný. Probodnuté srdce mečem evokuje představu atributu, který je spojen s Pannou Marii, resp. s Pannou Marií Sedmibolestnou. Důvodem pro volbu atributu nějakého svatého do obecního znaku je obvykle zřetelná spojitost obce a místního kostela určitého zasvěcení. V Kunraticích je kostel Všech svatých, s kterým probodnuté srdce spojovat nelze.

Meč byl popsán jako stříbrný se zlatým jílcem. Takový popis meče je v popisech stanovených Podvýborem pro heraldiku a vexilologii běžně používaný, i když je nedostatečný, protože „jílec" je pojmenování pro rukojeť a nikoliv pro celek, kterým je rukojeť, záštita a hruška. Záštita musí být popsána také. Mohu jen spekulovat o tom, co vede některé členy externí expertní části podvýboru k takové nedostatečnosti a ke „krácení" údajů potřebných pro korektní popsání znaku. Jediné vysvětlení je, že byl převzat jeden ze způsobů popisu meče, uplatňovaný v německé heraldické terminologii, který používá jednoslovného termínu „der Griff" s významem rukojeť. Z tohoto jednoslovného výrazu, běžně používaném v oficiálních popisech znaků a erbů v německém jazyce, lze dovodit, že hlášená tinktura se týká společně rukojeti i záštity meče. O důležitosti popisu záštity meče píše německý heraldik Gert Oswald v roce 1984 (Oswald, Gert: Lexikon der Heraldik. Leipzig 1984, s. 359). Podstatné však je, že ani „Griff" a ani „jílec" nemohou být plnohodnotným pojmenováním pro celek, který tvoří „Knauf, Griff und Parierstange" či „hruška, rukojeť a záštita". Jak bude českou heraldickou terminologií popisován meč a jeho části je věcí konvence, která však musí být logická už ve svém standardu a nakonec musí postihovat i další modifikace figury.

Jelení paroh, který je ve znaku této obce logicky odvozen od rodového erbu pánů z Bibersteina, je popsán jako „jelení paroh - korál". Takto vytvořené sousloví považuji za terminologický nesmysl nejen v tomto případě, ale i v popisu znaku obce Jindřichovice pod Smrkem (o. Liberec) z roku 1999. Zdrojem takto zvláštně formulovaného popisu figury jelení paroh je kniha Bartoloměje Paprockého Diadochos z roku 1602, který popis erbu pánů z Bibersteina formuluje takto: „Páni z Biberssteyna...čerwený Korál na zlatém Poli..." (Paprocký z Glogol a Paprockéwůle, Bartoloměg: Diadochos. Praha 1602, Kniha druhá, kapitola první, O stavu panském, s. 338). Paprocký tak zopakoval popis bibersteinského erbu, který uvedl už v roce 1593 v Zrcadle markrabství moravského, kde píše o převzetí popisu tohoto erbu od polského humanistického historika Jana Dlugosze (Paprocký z Glogol a Paprocké Woly, Bartoloměj: Zrcadlo slavného Markrabství moravského. Olomouc 1593, List CCCXLIII.). Vojtěch Král v roce 1900 Dlugoszovu představu zprostředkovanou Paprockým komentuje: "Paroh červ., dovnitř stočený na zl. štítu pánů z Bibrstejna bývá velmi zhusta pokládán za korál; ale jest  a zůstane vždy jen parohem jelením" (Král z Dobré Vody, Vojtěch: Heraldika. Praha 1900, s. 115).

Z pohledu české heraldické terminologie je obtížné akceptovat skutečnost, že by mohly existovat dva druhy jeleních parohů - jelení paroh a jelení paroh-korál. Pokud Polák Dlugosz pojmenoval jelení paroh v bibersteinském erbu korálem, pak tak učinil zřejmě proto, že podoba jeleního parohu červené barvy v něm vyvolávala představu vápenatých schránek mořského živočicha polypa jednokružného, žijícího ve Středomoří a zvaných korál červený. Pro ojedinělou barvu byl červený korál zpracováván italskými dílnami v Janově, v Neapoli a v Livornu na ozdobné předměty. Nepochybně šlo o předměty s jistou mírou exklusivity, která mohla u Dlugosze způsobit vjem nikoliv červeného jeleního parohu, ale červeného korálu, který ve srovnání s parohem byl skutečně vzácným.

Polská heraldika zná červený jelení paroh ve zlatém štítě jako erb rodové skupiny Biberstein, ke které se hlásilo několik polských šlechtických rodů rozdílných užívaným rodovým jménem. Současná polská heraldická terminologie nenazývá uvedený jelení paroh „korálem", ale v souladu s vyobrazením erbu rodové skupiny Biberstein, je jelením „rohem" a erb se popisuje takto: „W polu złotym róg jeleni czerwony o pięciu odnogach zwrócony w lewo..." (v poli zlatém roh jelení červený o pěti odnožích obrácený do leva..."; Górzyński, Slawomir - Kochanowski Jerzy: Herby szlachty polskiej. Warszawa 1992, s. 38). Jsem přesvědčen, že podvýborem stanovený termín „jelení paroh-korál" byl vytvořen uměle a bez rozmyslu. Je nezbytné ho z tezauru českých heraldických termínů nekompromisně vyloučit jako termín neopodstatněný a zároveň nesmyslný.

V popisu vlajky lze nalézt terminologickou nedokonalost ve tvrzení, že list tvoří dva svislé pruhy, ale v další větě je jeden ze svislých pruhů nazván polem.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhodnutí předsedkyně Poslanecké sněmovny číslo 29 ze dne 24. 2. 2012.
Znak a vlajka uděleny dne 17. 4. 2012.

Znak:
Ve stříbrném štítě nad sníženým modrým vlnitým břevnem se dvěma zlatými hvězdami kosmý losos přirozené barvy.

Vlajka:
List tvoří tři vodorovné pruhy, bílý, vlnitý modrý a zvlněný bílý. Modrý pruh má dva vrcholy, v každém žlutá šesticípá hvězda. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

Poznámky:
Ve znaku obce Obory je figura ryby pojmenovaná jako „losos přirozené barvy". Nejprve je možné polemizovat o vhodnosti umístit rybu „v přirozené barvě", která je obvykle vnímána jako „stříbrná", do pole, které je právě stříbrné. Kdyby znak navrhoval zkušený heraldik, tak by asi využil skutečnosti, že lososi v poslední fázi svého života, kdy směřují proti proudu řek k trdlištím, mají barvu až hnědočervenou. Takovou kombinací tinktur štítu a figury by bylo dosaženo velice potřebné výraznosti, která „lososu přirozené barvy" ve stříbrném poli jednoznačně chybí. Lze vyslovit i názor, že zobrazená ryba není lososem, ale pstruhem. Losos sice má téměř shodnou stavbu těla s příbuzným mořským nebo sladkovodním pstruhem obecným, přesto je možné lososa jednoznačně odlišit zejména tvarem dolní čelistí (u samců) a mírně odlišně tvarovanou ocasní ploutví. Jakýkoliv spor o tom, zda je to skutečně losos nebo je to pstruh, by jednoznačné vyřešilo zbarvení ryby na červeno a taková ryba by pak mohla být nazvána lososem bez rozpaků.

Mohu odhadovat, že zlaté hvězdy ve vlnitém břevnu, které má symbolizovat řeku Ohři, při které obec leží, jsou inspirovány erbem rodu Černčických z Černčic. V jejich erbu bylo modré kosmé břevno s třemi zlatými hvězdami za sebou. I když to nelze vnímat jako pochybení ale jako přípustnou modifikaci, jsou ve znaku obce Obory pouze dvě hvězdy. Jejich umístění při bocích štítu není uvedeno v popisu znaku stanoveným podvýborem. Vexilologický popis nepravidelnost umístění figur hvězd ve vlnitém vodorovném pruhu zohledňuje. Tři hvězdy mohly být do břevna umístěny bez potíží a jejich počet by už nemohl při popisu vyvolat žádný problém.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
15.12.2012                                                                                                                 © Stanislav Kasík