Poznámky ke znaku města Bystřice, okres Benešov
Poznámky ke znaku města Bystřice, okres Benešov
Figura ve znaku města Bystřice je mimořádná a v českém heraldickém prostředí nebývalá. Tato figura je v odborné heraldické literatuře nazývaná „vůz s prakem". Z pohledu terminologického je hodna zkoumání. První a zásadní otázkou k řešení bylo určení typu zařízení a jeho funkce, na jehož základě by pak bylo možné stanovit přesné a nekonfliktní pojmenování.
Kolega Pavel Palát v úvaze s názvem „Vůz s prakem" provedl komplexní rešerši o pojmenování figury ve znaku města Bystřice v dostupné odborné literatuře, zabývající se českou komunální heraldikou. Dospěl k závěru, že prvotním zdrojem pojmenování figury v bystřickém městském znaku je kompendium komunální heraldiky v Českém království Vincenze Roberta Widimského z roku 1864. Zde je figura německy pojmenována dvěma zcela rozdílnými způsoby, z nichž jeden není významovým ekvivalentem druhého a v doslovném překladu znamenající „vrhací rameno" a „bořitel zdi". V následujících obdobích nebyly uvedené termíny kriticky zkoumány a zároveň porovnány s vyobrazením. Nebyl hledán skutečný význam zcela výjimečné figury bystřického znaku a následovníci Widimského se zjevně spokojili s prvním jím uvedeným výrazem.
Po vyhodnocení zkoumaných zdrojů poznání dospěl kolega Palát k jednoznačnému a zároveň k oprávněně kategorickému konstatování, že figura v bystřickém městském znaku, byť v odborné literatuře dosud pojmenovávaná jako „vůz s prakem", prakem beze vší pochybnosti není a naopak je „beranidlem". Z uvedeného poznání pak rezultovalo doporučení, aby figura v bystřickém městském znaku byla korektně pojmenována jako „beranidlo na kolovém podvozku" ale s podmínkou, že „konkrétní konvenční termín by měl být předmětem odborné diskuse".
Literatura, zabývající se středověkými zbraněmi a zbrojí, rozlišuje nejméně dva typy praků - „vysoký prak" mohutné a složité konstrukce využívající k vrhání břemen zvratné páky a „nízký prak" fungující na principu pružiny nebo protizávaží. Podstatné je, že v bystřickém znaku není zobrazen žádný prak, ale zařízení, které odpovídá druhému z termínů použitého Widimskym - tedy „bořitel zdi". Takové zařízení se v českém prostředí nazývalo „beranidlo" nebo jen „beran". Jednalo se o kládu z tvrdého dřeva s okovaným předním koncem, zavěšenou několika řetězy do dřevěné trámové konstrukce tak, aby kláda mohla být ručně uvedena do horizontálního pohybu a její hrot mohl vykonávat potřebnou destruktivní činnost. Beranidlo se používalo buď k prorážení bran nebo k boření hradeb a zdí. Na rozdíl od praků, jejichž vzdálená stanoviště nebyla přímo ohrožována aktivitou obránců, bylo použití beranidla nutné v prostoru přímého kontaktu s obránci. Proto byly beranidlo a také jeho osádka, která ho uváděla do pohybu, kryty zastřešením a celá konstrukce byla na kolech přiměřené velikosti a pevnosti, umožňující její posouvání vpřed a vzad. Widimského epigoni však bez rozmyslu začali figuru v bystřickém znaku nazývat prakem a protože zařízení pojmenované „prak" bylo zobrazeno s vozovými koly, tak pojmenovaly figuru jako „vůz s prakem" Takové pojmenování se stalo již trvale opakovaným termínem až do současnosti.
Na úvahu o „vozu s prakem" navazuje Palátovo pojednání o samotném znaku města Bystřice. Autor prostřednictvím strukturovaného textu pojednává v didaktické posloupnosti o jednotlivých částech bystřického městského znaku a nakonec dospívá k pozoruhodnému a zároveň k logickému závěru, který zazní v posledním odstavci a nakonec i v návrhu popisu bystřického městského znaku. Autor dospěl k poznání, že díky nedostatečnému a nekorektnímu způsobu zobrazovaní figury v bystřickém městském znaku, která se od doby Widimského, díky nekritickému epigonství, nezměnila, není možné figuru v bystřickém znaku pojmenovat ani „vozem s prakem" a nakonec ani „beranidlem na podvozku". Nelze figuru popsat jinak než způsobem opisným. K popisu figury použil autor následující slovní konstrukce: „ ... prázdný trámový obdélník na dvou kolech, z jehož pravého čelního trámu vyniká na násadě šipkový hrot beranidla. Z vozu vynikají tři (1, 2) držadla, nahoře obloukovitě zahnutá a spojená podélnou tyčí."
Pro hodnocení figury „vůz s prakem" je podstatné zjištění, co bylo zdrojem pro tuto figuru. Lze se oprávněně domnívat, že znak města Bystřice, který bez starší tradice známe až z Widimského kompendia, nemá žádnou oporu v jakémkoliv královském privilegiu z roku 1471, povyšující ves na městečko a zároveň udělující znak, ať byl jeho domnělým vydavatelem některými pisateli bystřické historie prosazovaný král Jiří z Poděbrad nebo jinými autory preferovaný jeho následovník král Vladislav II. Jagellonský. Žádné takové privilegium k dispozici nemáme a sdělení o jeho existenci bylo velice pravděpodobně vymyšleno v 19. století. Je zřejmé, že inspiračním zdrojem pro znak byl obraz na pečeti městečka.
Karel Liška, v 70. a 80. letech 20. století velice pečlivý badatel v oboru české komunální sfragistiky a heraldiky, shromáždil úctyhodný soubor otisku pečetí a razítek měst i venkovských sídel, rychet, rychtářů a soudních pečetí. Nalezené otisky překreslil s dostatečnou přesností a postupně vytvářel databázi, kterou průběžně doplňoval (viz Archiv Národního muzea, fond Karel Liška, Sbírka znaků českých měst). Ve vztahu k Bystřici u Benešova našel Liška jednu jedinou pečeť v Eichlerově sbírce, která byla výsledkem sbírkové akce pořádané ve 30. letech 19. století tehdejším Vlasteneckým museem v Čechách (sbírka uložena v Archivu Národního muzea). Pečeť je oválná, 30 x 27 mm, ohraničená perlovcem a lištou. Pečetní pole je v dolní čtvrtině kosmo mřížované a po jeho obvodu je v horní polovině opis * STADT : SIGL. BISTRZITZ *. Na horním okraji mřížovaného pole stojí „vůz s prakem" (Přibyl, Alois - Liška, Karel: Znaky a pečetě středočeských měst. Praha 1975, s. 44, vyobrazení tab. IV/1). Pro hodnocení, zda uvedená pečeť zobrazuje znak městečka Bystřice či nikoliv, musíme konstatovat, že o znak nejde, protože zde chybí jeho podstatná součást, kterou je štít. Symbol v pečetním poli nelze nazvat jinak než jako pečetní znamení.
Pokusím se slovně interpretovat kresbu pečetního znamení podle Liškovy kresby. Na dvou vozových kolech je nakreslen obdélník tvořený dvěma paralelními liniemi. Vpravo, uprostřed kratší strany obdélníku, přechází vnější linie do dvojice horizontálních krátkých linii a následně do trojúhelníku. Celá tato vozová nástavba („korba") má vnější obrys rytý „jedním tahem, resp. řezem" a uvnitř je volná plocha obdélníku. Z horního okraje vnějšího obrysu „vozové korby" jsou vztyčena doleva prohnutá čepelovitá „držadla", vpravo jedno a vlevo dvě za sebou, ty jsou podloženy dvojicí horizontálních linií a z horní z nich vyrůstá pět vějířovitě odkloněných olistěných stonků s květy na vrcholu.
Neexistenci jakékoliv heraldické tradice v městečku Bystřice potvrzuje topografická literatura z 18. a 19. století. Jaroslav Schaller v roce 1788 píše sice o znaku a tvrdí, že v něm byl vůl („Ochsen" však není substantivum - zřejmě mělo být „Ochsen Kopf" - volská hlava; Schaller Jaroslaus, Topographie des Königreich Böhmen. Achter Theil. Berauner Kreis, Prag u. Wien 1788, s. 183), ale je zřejmé, že v tomto případě omylem přisoudil Bystřici u Benešova znak města Bystřice nad Pernštejnem, jehož historickým znakem je čelně zobrazená zubří hlava pánů z Pernštejna; že v ní Schaller viděl hlavu vola, je politování hodné. Schallerův následovník Sommer, který mohl omyl svého předchůdce opravit, nepíše o znaku Bystřice u Benešova vůbec nic (Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Sechszehnter Band. Berauner Kreis. Prag 1849. s. 102). Protože oba topografové obvykle přinášeli zprávy o užívaných městských znacích, můžeme při absenci takové zprávy u Bystřice předpokládat, že zde žádný znak v jejich době neexistoval a bylo-li něco samosprávou městečka používáno, pak to byla pouze pečeť.
Rytcem pečeti mohl být v prostředí venkovského městečka téměř kdokoliv pracující s kovem, např. zámečník či dokonce kovář. V případě jediné známé bystřické pečeti lze hovořit dokonce o naivním zpodobnění nějaké subjektivní představy v kombinaci s reálnou předlohou; vozová loukoťová kola s nábojem a rameny byla pro středověká vojenská obléhací zařízení nepoužitelná pro svou nestabilitu a relativně křehkou konstrukci. Tato zařízení byla vybavena plnými deskovými koly o menším průměru. Můžeme tedy odhadovat, že předlohou pro rytce bystřické pečeti mohl být v jeho době zcela běžně používaný žebřinový vůz, typický žebřinou tvořenou dvěma podélnými tyčemi (horní a dolní „reifina") spojenými příčkami (plochými „mečíky" a kulatými „šprušlemi"; Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha 2007, s. 1158 - 1159). Oněmi „držadly", jejichž funkce by u beranidla byla obtížně vysvětlitelná, mohou být příčky převyšující žebřiny; například kola byla chráněna svislou tvarovanou plochou příčkou upevněnou dolním koncem na náboj kola a horním na horní žebřinu, kterou přesahovala.
Je zřejmě nepochybné, že pečeť v Bystřici vznikla ještě v době patrimoniální správy a do podoby pečetního obrazu mohla bez jakéhokoliv omezení promlouvat vrchnost. S ohledem na období sbírkové aktivity Vlasteneckého musea v Čechách lze výrobu typáře datovat nejméně před rok 1840.
V roce 1805 získal Bystřici na velice krátkou dobu plukovník Jakub svobodný pán Wimmer, který jako nositel rytířského kříže královského uherského řádu sv. Štěpána byl dne 16. 4. 1801 povýšen do stavu svobodných pánů v rakouských zemích a byl mu udělen erb. Ve stejném roce, 12. 9., byl přijat mezi říšské svobodné pány a do panského stavu v Českém království byl přijat dne 8. 9. 1805. Jeho erbem byl zlato-modře dělený štít, nahoře modrý vykračující kohout s červeným hřebínkem a laloky, dole na zelené patě zlatý pluh. Na štítě tři korunované přilby s modro-zlatými přikrývadly a s klenoty, uprostřed černý orel, vpravo modrý kohout a vlevo mezi dvěma modrými býčími rohy zlatý pluh (Merawiglia-Crivelli, Rudolf Johann: Der böhmische Adel. Nürnberg 1885, s. 97, tab. 56).
Dopustím se spekulativní úvahy. Svobodný pán Wimmer, po té co od Náboženského fondu koupil Bystřici, se mohl pokusit konsolidovat samosprávu městečka a do pečeti, jako nezbytného prostředku pro její činnost, prosadit část svého erbu - pluh. Stylizace pluhu s kolovými plužňaty pak mohla být rytcem pečeti zkomolena natolik, že radlice nasazená na plaz byla pojata jako trojúhelníkový hrot, plaz jako obdélníková trámová konstrukce, krojidlo nebo slupice jako přední „držadlo", kleče jako zadní pár „držadel" a hřídel byla zkomolena do horizontální „podélné tyče". Problémem by bylo vysvětlení pomyslného párů zadních kol. Přesto tato úvaha nemusí být zcela hodna odmítnutí.
Figura ve znaku města Bystřice je mimořádná a v českém heraldickém prostředí nebývalá. Tato figura je v odborné heraldické literatuře nazývaná „vůz s prakem". Z pohledu terminologického je hodna zkoumání. První a zásadní otázkou k řešení bylo určení typu zařízení a jeho funkce, na jehož základě by pak bylo možné stanovit přesné a nekonfliktní pojmenování.
Kolega Pavel Palát v úvaze s názvem „Vůz s prakem" provedl komplexní rešerši o pojmenování figury ve znaku města Bystřice v dostupné odborné literatuře, zabývající se českou komunální heraldikou. Dospěl k závěru, že prvotním zdrojem pojmenování figury v bystřickém městském znaku je kompendium komunální heraldiky v Českém království Vincenze Roberta Widimského z roku 1864. Zde je figura německy pojmenována dvěma zcela rozdílnými způsoby, z nichž jeden není významovým ekvivalentem druhého a v doslovném překladu znamenající „vrhací rameno" a „bořitel zdi". V následujících obdobích nebyly uvedené termíny kriticky zkoumány a zároveň porovnány s vyobrazením. Nebyl hledán skutečný význam zcela výjimečné figury bystřického znaku a následovníci Widimského se zjevně spokojili s prvním jím uvedeným výrazem.
Po vyhodnocení zkoumaných zdrojů poznání dospěl kolega Palát k jednoznačnému a zároveň k oprávněně kategorickému konstatování, že figura v bystřickém městském znaku, byť v odborné literatuře dosud pojmenovávaná jako „vůz s prakem", prakem beze vší pochybnosti není a naopak je „beranidlem". Z uvedeného poznání pak rezultovalo doporučení, aby figura v bystřickém městském znaku byla korektně pojmenována jako „beranidlo na kolovém podvozku" ale s podmínkou, že „konkrétní konvenční termín by měl být předmětem odborné diskuse".
Literatura, zabývající se středověkými zbraněmi a zbrojí, rozlišuje nejméně dva typy praků - „vysoký prak" mohutné a složité konstrukce využívající k vrhání břemen zvratné páky a „nízký prak" fungující na principu pružiny nebo protizávaží. Podstatné je, že v bystřickém znaku není zobrazen žádný prak, ale zařízení, které odpovídá druhému z termínů použitého Widimskym - tedy „bořitel zdi". Takové zařízení se v českém prostředí nazývalo „beranidlo" nebo jen „beran". Jednalo se o kládu z tvrdého dřeva s okovaným předním koncem, zavěšenou několika řetězy do dřevěné trámové konstrukce tak, aby kláda mohla být ručně uvedena do horizontálního pohybu a její hrot mohl vykonávat potřebnou destruktivní činnost. Beranidlo se používalo buď k prorážení bran nebo k boření hradeb a zdí. Na rozdíl od praků, jejichž vzdálená stanoviště nebyla přímo ohrožována aktivitou obránců, bylo použití beranidla nutné v prostoru přímého kontaktu s obránci. Proto byly beranidlo a také jeho osádka, která ho uváděla do pohybu, kryty zastřešením a celá konstrukce byla na kolech přiměřené velikosti a pevnosti, umožňující její posouvání vpřed a vzad. Widimského epigoni však bez rozmyslu začali figuru v bystřickém znaku nazývat prakem a protože zařízení pojmenované „prak" bylo zobrazeno s vozovými koly, tak pojmenovaly figuru jako „vůz s prakem" Takové pojmenování se stalo již trvale opakovaným termínem až do současnosti.
Na úvahu o „vozu s prakem" navazuje Palátovo pojednání o samotném znaku města Bystřice. Autor prostřednictvím strukturovaného textu pojednává v didaktické posloupnosti o jednotlivých částech bystřického městského znaku a nakonec dospívá k pozoruhodnému a zároveň k logickému závěru, který zazní v posledním odstavci a nakonec i v návrhu popisu bystřického městského znaku. Autor dospěl k poznání, že díky nedostatečnému a nekorektnímu způsobu zobrazovaní figury v bystřickém městském znaku, která se od doby Widimského, díky nekritickému epigonství, nezměnila, není možné figuru v bystřickém znaku pojmenovat ani „vozem s prakem" a nakonec ani „beranidlem na podvozku". Nelze figuru popsat jinak než způsobem opisným. K popisu figury použil autor následující slovní konstrukce: „ ... prázdný trámový obdélník na dvou kolech, z jehož pravého čelního trámu vyniká na násadě šipkový hrot beranidla. Z vozu vynikají tři (1, 2) držadla, nahoře obloukovitě zahnutá a spojená podélnou tyčí."
Pro hodnocení figury „vůz s prakem" je podstatné zjištění, co bylo zdrojem pro tuto figuru. Lze se oprávněně domnívat, že znak města Bystřice, který bez starší tradice známe až z Widimského kompendia, nemá žádnou oporu v jakémkoliv královském privilegiu z roku 1471, povyšující ves na městečko a zároveň udělující znak, ať byl jeho domnělým vydavatelem některými pisateli bystřické historie prosazovaný král Jiří z Poděbrad nebo jinými autory preferovaný jeho následovník král Vladislav II. Jagellonský. Žádné takové privilegium k dispozici nemáme a sdělení o jeho existenci bylo velice pravděpodobně vymyšleno v 19. století. Je zřejmé, že inspiračním zdrojem pro znak byl obraz na pečeti městečka.
Karel Liška, v 70. a 80. letech 20. století velice pečlivý badatel v oboru české komunální sfragistiky a heraldiky, shromáždil úctyhodný soubor otisku pečetí a razítek měst i venkovských sídel, rychet, rychtářů a soudních pečetí. Nalezené otisky překreslil s dostatečnou přesností a postupně vytvářel databázi, kterou průběžně doplňoval (viz Archiv Národního muzea, fond Karel Liška, Sbírka znaků českých měst). Ve vztahu k Bystřici u Benešova našel Liška jednu jedinou pečeť v Eichlerově sbírce, která byla výsledkem sbírkové akce pořádané ve 30. letech 19. století tehdejším Vlasteneckým museem v Čechách (sbírka uložena v Archivu Národního muzea). Pečeť je oválná, 30 x 27 mm, ohraničená perlovcem a lištou. Pečetní pole je v dolní čtvrtině kosmo mřížované a po jeho obvodu je v horní polovině opis * STADT : SIGL. BISTRZITZ *. Na horním okraji mřížovaného pole stojí „vůz s prakem" (Přibyl, Alois - Liška, Karel: Znaky a pečetě středočeských měst. Praha 1975, s. 44, vyobrazení tab. IV/1). Pro hodnocení, zda uvedená pečeť zobrazuje znak městečka Bystřice či nikoliv, musíme konstatovat, že o znak nejde, protože zde chybí jeho podstatná součást, kterou je štít. Symbol v pečetním poli nelze nazvat jinak než jako pečetní znamení.
Pokusím se slovně interpretovat kresbu pečetního znamení podle Liškovy kresby. Na dvou vozových kolech je nakreslen obdélník tvořený dvěma paralelními liniemi. Vpravo, uprostřed kratší strany obdélníku, přechází vnější linie do dvojice horizontálních krátkých linii a následně do trojúhelníku. Celá tato vozová nástavba („korba") má vnější obrys rytý „jedním tahem, resp. řezem" a uvnitř je volná plocha obdélníku. Z horního okraje vnějšího obrysu „vozové korby" jsou vztyčena doleva prohnutá čepelovitá „držadla", vpravo jedno a vlevo dvě za sebou, ty jsou podloženy dvojicí horizontálních linií a z horní z nich vyrůstá pět vějířovitě odkloněných olistěných stonků s květy na vrcholu.
Neexistenci jakékoliv heraldické tradice v městečku Bystřice potvrzuje topografická literatura z 18. a 19. století. Jaroslav Schaller v roce 1788 píše sice o znaku a tvrdí, že v něm byl vůl („Ochsen" však není substantivum - zřejmě mělo být „Ochsen Kopf" - volská hlava; Schaller Jaroslaus, Topographie des Königreich Böhmen. Achter Theil. Berauner Kreis, Prag u. Wien 1788, s. 183), ale je zřejmé, že v tomto případě omylem přisoudil Bystřici u Benešova znak města Bystřice nad Pernštejnem, jehož historickým znakem je čelně zobrazená zubří hlava pánů z Pernštejna; že v ní Schaller viděl hlavu vola, je politování hodné. Schallerův následovník Sommer, který mohl omyl svého předchůdce opravit, nepíše o znaku Bystřice u Benešova vůbec nic (Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Sechszehnter Band. Berauner Kreis. Prag 1849. s. 102). Protože oba topografové obvykle přinášeli zprávy o užívaných městských znacích, můžeme při absenci takové zprávy u Bystřice předpokládat, že zde žádný znak v jejich době neexistoval a bylo-li něco samosprávou městečka používáno, pak to byla pouze pečeť.
Rytcem pečeti mohl být v prostředí venkovského městečka téměř kdokoliv pracující s kovem, např. zámečník či dokonce kovář. V případě jediné známé bystřické pečeti lze hovořit dokonce o naivním zpodobnění nějaké subjektivní představy v kombinaci s reálnou předlohou; vozová loukoťová kola s nábojem a rameny byla pro středověká vojenská obléhací zařízení nepoužitelná pro svou nestabilitu a relativně křehkou konstrukci. Tato zařízení byla vybavena plnými deskovými koly o menším průměru. Můžeme tedy odhadovat, že předlohou pro rytce bystřické pečeti mohl být v jeho době zcela běžně používaný žebřinový vůz, typický žebřinou tvořenou dvěma podélnými tyčemi (horní a dolní „reifina") spojenými příčkami (plochými „mečíky" a kulatými „šprušlemi"; Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha 2007, s. 1158 - 1159). Oněmi „držadly", jejichž funkce by u beranidla byla obtížně vysvětlitelná, mohou být příčky převyšující žebřiny; například kola byla chráněna svislou tvarovanou plochou příčkou upevněnou dolním koncem na náboj kola a horním na horní žebřinu, kterou přesahovala.
Je zřejmě nepochybné, že pečeť v Bystřici vznikla ještě v době patrimoniální správy a do podoby pečetního obrazu mohla bez jakéhokoliv omezení promlouvat vrchnost. S ohledem na období sbírkové aktivity Vlasteneckého musea v Čechách lze výrobu typáře datovat nejméně před rok 1840.
V roce 1805 získal Bystřici na velice krátkou dobu plukovník Jakub svobodný pán Wimmer, který jako nositel rytířského kříže královského uherského řádu sv. Štěpána byl dne 16. 4. 1801 povýšen do stavu svobodných pánů v rakouských zemích a byl mu udělen erb. Ve stejném roce, 12. 9., byl přijat mezi říšské svobodné pány a do panského stavu v Českém království byl přijat dne 8. 9. 1805. Jeho erbem byl zlato-modře dělený štít, nahoře modrý vykračující kohout s červeným hřebínkem a laloky, dole na zelené patě zlatý pluh. Na štítě tři korunované přilby s modro-zlatými přikrývadly a s klenoty, uprostřed černý orel, vpravo modrý kohout a vlevo mezi dvěma modrými býčími rohy zlatý pluh (Merawiglia-Crivelli, Rudolf Johann: Der böhmische Adel. Nürnberg 1885, s. 97, tab. 56).
Dopustím se spekulativní úvahy. Svobodný pán Wimmer, po té co od Náboženského fondu koupil Bystřici, se mohl pokusit konsolidovat samosprávu městečka a do pečeti, jako nezbytného prostředku pro její činnost, prosadit část svého erbu - pluh. Stylizace pluhu s kolovými plužňaty pak mohla být rytcem pečeti zkomolena natolik, že radlice nasazená na plaz byla pojata jako trojúhelníkový hrot, plaz jako obdélníková trámová konstrukce, krojidlo nebo slupice jako přední „držadlo", kleče jako zadní pár „držadel" a hřídel byla zkomolena do horizontální „podélné tyče". Problémem by bylo vysvětlení pomyslného párů zadních kol. Přesto tato úvaha nemusí být zcela hodna odmítnutí.
Když se pokusíme zjistit, kde jsou kořeny „erbovní pověsti" o odměnění obyvatel Bystřice udělením městského znaku za statečnost projevenou při obléhání hradu Ostromeče, dojdeme k poznání, že „pověst" nemá žádný reálný historický základ a velice pravděpodobně vznikla až po té, co Widimsky před rokem 1860 oslovil představitele městečka se žádostí o poslání informací o městském znaku. Bystřičtí však nemohli sdělit nic podstatného, protože disponovali pouze pečetí, která navíc pravděpodobně vznikla několik desítek let před tím. Stalo se zřejmě to, co lze předpokládat na mnoha dalších místech. Představitelé samosprávy začali „horečně vymýšlet" podobu znaku na základě obrazu v pečeti, který jim subjektivně připomínal nějaké vojenské zařízení. Vložili pečetní obraz do štítu a všemu dali oni nebo Widimsky heraldické tinktury. Zřejmě bylo nezbytně nutné přiřadit k tak nezvyklé figuře jak pojmenování tak i nějakou vysvětlující legendu. Doba poznamenaná romantismem, jehož základní vlastností v literární oblasti nebyla věrohodnost sdělovaného ale barvitost příběhu vyvolávající emocionální asociace, sloužila k pomyslné dokonalosti prožitku dosud pouze vizuálního. Spojením vyobrazeného znamení ve znaku s příběhem k němu vztaženému byl vytvořen nový soubor informací, z nichž informace slovní odůvodňuje existenci informace vizuální.
Bystřičtí údajně měli být aktivně účastni obléhání hradu Ostromeče, který patřil Zdeňkovi ze Šternberka. Proto se jako král udělující Bystřici znak objevuje Jiří z Poděbrad, protože válka mezi ním a Šternberkem je neoddiskutovatelnou historickou skutečností. Dalším faktem je, že Ostromeč, hrad na soutoku potoku Mastníku a Vltavy, se stal základnou pro loupežná přepadávání, na nichž se podílela celá řada drobných šlechticů z okolí. Z hradu také bylo možné kontrolovat Vltavu a zásobování Prahy solnohradskou solí. Na základě rozhodnutí zemského sněmu byl v roce 1471 hrad obléhán. Stalo se tak po smrti Jiřího z Poděbrad
(† 22. března 1471) a to vedlo k revizi sdělení o udělovateli znaku ve prospěch Vladislava II. Jagellonského (zvolen 27. května 1471, korunován 22. srpna 1471, † 13. března 1516).
Kniha „Ze starých letopisů českých", Svoboda, Praha 1980, s. 215-216, přináší vcelku podrobnou zprávu o obléhání Ostromeče v roce 1471. Terénní situace a nepřístupnost polohy hradu neumožňovaly jeho přímé obklíčení. Obléhatelé obsadili okolní vyvýšeniny a skaliska a vybudovali zde opevněná stanoviště znemožňující hrad opustit, stejně jako do hradu proniknout. Tehdejší nejvyšší pražský purkrabí Jan z Janovic zvaný Jenec poručil zemanům od Brandýsa nad Labem, Říčan a Jílového, aby se dostavili k útoku na hrad. Kronikářský záznam sděluje, že na Jencovu výzvu oslovení šlechtici nereagovali a k hradu v určený den útoku nepřišel nikdo. Vše nakonec dopadlo tak, že Zdeněk ze Šternberka osvobodil obléhaný hrad a jeho obléhatele hnal až k pražským městským branám. Ostromeč tedy dobyt nebyl a patřil Šternberkům až do roku 1542, kdy ho Adam ze Šternberka prodal Hanušovi z Říčan.
Na základě znění pramenů lze vyloučit, že by Bystřičtí měli nějaký podíl na „slavném" dobytí hradu Ostromeče, které se neudálo. Takto kategoricky vyslovenou pochybnost potvrzuje celá řada objektivních faktů a zároveň logikou podpořených dedukcí. Například výzva pražského purkrabího Jana z Janovic byla šlechtou z východního a jižního okolí Prahy ignorována a to zřejmě znemožnilo přítomnost Bystřických u hradu Ostromeče, přestože je od Bystřice vzdálen jen dvacet kilometrů. Další podstatnou indicií je skutečnost, že hrad byl Zdeňkem ze Šternberka obhájen a tím padá jakákoliv možnost projevení statečnosti Bystřických, ledaže by za „statečný" byl považován jejich útěk. Stranění Bystřických Zdeňkovi ze Šternberka a jejich účast v bojích na jeho straně, by nemohla vyústit v odměnu znakovým privilegiem vydaným králem Vladislavem II. Jagellonským. Šternberkův vztah k Vladislavovi Jagellonskému byl stejně nepřátelský jako k Jiřímu z Poděbrad také proto, že Šternberk prosazoval za českého krále uherského Matyáše Korvína. Kronikářské záznamy informují o velice nepříhodném terénu pro obléhatele, který neumožnil použití jakéhokoliv obléhacího stroje. Zároveň není zmíněno, že by obléhatelé použili nějaká účinná obléhací zařízení, jakými byly praky. I dnes je patrné, že jediný schůdnější přístup k hradu ze strany od Hrazan je velice nesnadný i pro pěšího a představa o pohybu obléhacího zařízení typu beranidla v tak členitém terénu je spíše nemožná. Možná námitka by mohla sdělovat, že celé zařízení se dalo rozebrat a složit na místě. Přesto existuje ještě jedna pochybnost - bylo by použití beranidla právě zde racionální?
Považuji „bystřickou erbovní pověst" za mystifikaci, která vznikla pro potřeby ikonografického výkladu znaku městečka Bystřice v době krátce před rokem 1860. Widimsky, který byl jejím prvním publicistou, nepochybně pouze interpretoval zprávu, kterou obdržel od představitelů samosprávy.
Velice pravděpodobně jsme svědky jevu, který není z české historické komunální heraldiky neznámý. Tím je hledání významu figur v pečetích, jejichž diletantské rytí způsobilo nepřesné vyhodnocování. Například v Benešově nad Ploučnicí byla do pečetí, vyrobených na konci 16. století, nedokonale vyryta figura vyrůstajícího lva, která byla interpretována jako vyrůstající medvěd. Na tuto nepřesnou identifikaci znakové figury se právě od počátku 19. století začaly postupně nabalovat výklady hledající odpovědi na otázku proč zrovna medvěd a jakou spojitost má tato figura s městem. Vysvětlení lva by bývalo bylo vcelku jednoduché a uvěřitelné na rozdíl od medvěda, který byl vysvětlován zkazkami o zázračné záchraně jistého šlechtice na lovu před medvědem a také velice bizarními výklady o zazdívání medvědů do městských hradeb. Takové konání lze ale pochopit, protože smyslem bylo nějakým způsobem ukotvit městský znak do běhu historie, nalézt mu v ní místo, dát mu možnost mít smysl a opodstatněnost existence.
Záměrem tohoto pojednání není „odebrat či zpochybnit" Bystřickým jejich znak, rovněž není smyslem zbavit ho „erbovní pověsti", protože fabulace je nedílnou součástí takových pověstí. Celý výklad směřoval k doporučení městu Bystřice, aby se prostřednictvím svého zastupitelstva zabývalo historickým znakem tak, aby byl v souladu s poznáním, které učinil v předchozích dvou pojednáních kolega Palát a stejně tak v souladu s poznatky vyloženými v tomto pojednání.
Považujeme figuru v bystřickém znaku za zcela mimořádnou. Pokud by její podoba byla upravena v souladu se skutečnou podobou středověkého obléhacího zařízení nazývaného beranidlo, tak by ji také bylo možné takto pojmenovat - figuru ve stávajícím bystřickém znaku prakem nazvat nelze v žádném případě. Identifikace figury jako beranidla nemůže být v nesouladu s již existujícím výkladem o jejím významu vyloženém v „erbovní pověsti".
Doporučujeme, aby podoba figury dosud nazývané „vůz s prakem" byla nahrazena figurou pojmenovatelnou „beranidlo na kolovém podvozku". Takto pojmenovaná figura by měla výtvarně vypadat tak, že její boční stěna bude plná, případně naznačeno její složení z prken, zastřešení může být učiněno buď také prkny či šindelem. Z pravé strany této nástavby bude vynikat část klády s šípovitým hrotem, který dokonce může mít jinou tinkturu než celé zařízení. Kola podvozku by měla být menšího průměru a desková. Celý obléhací stroj bude mít stejnou tinkturu jako dosud - zlatou. Ze střechy beranidla bude vyrůstat pět stříbrných květů se zlatými semeníky na zelených vějířovitě rozložených stoncích s listy.
Zastupitelstvo města může o takové podobě rozhodnout a prosadit jeho řádné konstituování prostřednictvím Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, který návrh znaku a důvody jeho úpravy posoudí a protože svým způsobem půjde o znak „nový" doporučí jeho udělení předsedkyni / předsedovi Poslanecké sněmovny k udělení.
11. 04. 2013 ©Stanislav Kasík
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Bystřičtí údajně měli být aktivně účastni obléhání hradu Ostromeče, který patřil Zdeňkovi ze Šternberka. Proto se jako král udělující Bystřici znak objevuje Jiří z Poděbrad, protože válka mezi ním a Šternberkem je neoddiskutovatelnou historickou skutečností. Dalším faktem je, že Ostromeč, hrad na soutoku potoku Mastníku a Vltavy, se stal základnou pro loupežná přepadávání, na nichž se podílela celá řada drobných šlechticů z okolí. Z hradu také bylo možné kontrolovat Vltavu a zásobování Prahy solnohradskou solí. Na základě rozhodnutí zemského sněmu byl v roce 1471 hrad obléhán. Stalo se tak po smrti Jiřího z Poděbrad
(† 22. března 1471) a to vedlo k revizi sdělení o udělovateli znaku ve prospěch Vladislava II. Jagellonského (zvolen 27. května 1471, korunován 22. srpna 1471, † 13. března 1516).
Kniha „Ze starých letopisů českých", Svoboda, Praha 1980, s. 215-216, přináší vcelku podrobnou zprávu o obléhání Ostromeče v roce 1471. Terénní situace a nepřístupnost polohy hradu neumožňovaly jeho přímé obklíčení. Obléhatelé obsadili okolní vyvýšeniny a skaliska a vybudovali zde opevněná stanoviště znemožňující hrad opustit, stejně jako do hradu proniknout. Tehdejší nejvyšší pražský purkrabí Jan z Janovic zvaný Jenec poručil zemanům od Brandýsa nad Labem, Říčan a Jílového, aby se dostavili k útoku na hrad. Kronikářský záznam sděluje, že na Jencovu výzvu oslovení šlechtici nereagovali a k hradu v určený den útoku nepřišel nikdo. Vše nakonec dopadlo tak, že Zdeněk ze Šternberka osvobodil obléhaný hrad a jeho obléhatele hnal až k pražským městským branám. Ostromeč tedy dobyt nebyl a patřil Šternberkům až do roku 1542, kdy ho Adam ze Šternberka prodal Hanušovi z Říčan.
Na základě znění pramenů lze vyloučit, že by Bystřičtí měli nějaký podíl na „slavném" dobytí hradu Ostromeče, které se neudálo. Takto kategoricky vyslovenou pochybnost potvrzuje celá řada objektivních faktů a zároveň logikou podpořených dedukcí. Například výzva pražského purkrabího Jana z Janovic byla šlechtou z východního a jižního okolí Prahy ignorována a to zřejmě znemožnilo přítomnost Bystřických u hradu Ostromeče, přestože je od Bystřice vzdálen jen dvacet kilometrů. Další podstatnou indicií je skutečnost, že hrad byl Zdeňkem ze Šternberka obhájen a tím padá jakákoliv možnost projevení statečnosti Bystřických, ledaže by za „statečný" byl považován jejich útěk. Stranění Bystřických Zdeňkovi ze Šternberka a jejich účast v bojích na jeho straně, by nemohla vyústit v odměnu znakovým privilegiem vydaným králem Vladislavem II. Jagellonským. Šternberkův vztah k Vladislavovi Jagellonskému byl stejně nepřátelský jako k Jiřímu z Poděbrad také proto, že Šternberk prosazoval za českého krále uherského Matyáše Korvína. Kronikářské záznamy informují o velice nepříhodném terénu pro obléhatele, který neumožnil použití jakéhokoliv obléhacího stroje. Zároveň není zmíněno, že by obléhatelé použili nějaká účinná obléhací zařízení, jakými byly praky. I dnes je patrné, že jediný schůdnější přístup k hradu ze strany od Hrazan je velice nesnadný i pro pěšího a představa o pohybu obléhacího zařízení typu beranidla v tak členitém terénu je spíše nemožná. Možná námitka by mohla sdělovat, že celé zařízení se dalo rozebrat a složit na místě. Přesto existuje ještě jedna pochybnost - bylo by použití beranidla právě zde racionální?
Považuji „bystřickou erbovní pověst" za mystifikaci, která vznikla pro potřeby ikonografického výkladu znaku městečka Bystřice v době krátce před rokem 1860. Widimsky, který byl jejím prvním publicistou, nepochybně pouze interpretoval zprávu, kterou obdržel od představitelů samosprávy.
Velice pravděpodobně jsme svědky jevu, který není z české historické komunální heraldiky neznámý. Tím je hledání významu figur v pečetích, jejichž diletantské rytí způsobilo nepřesné vyhodnocování. Například v Benešově nad Ploučnicí byla do pečetí, vyrobených na konci 16. století, nedokonale vyryta figura vyrůstajícího lva, která byla interpretována jako vyrůstající medvěd. Na tuto nepřesnou identifikaci znakové figury se právě od počátku 19. století začaly postupně nabalovat výklady hledající odpovědi na otázku proč zrovna medvěd a jakou spojitost má tato figura s městem. Vysvětlení lva by bývalo bylo vcelku jednoduché a uvěřitelné na rozdíl od medvěda, který byl vysvětlován zkazkami o zázračné záchraně jistého šlechtice na lovu před medvědem a také velice bizarními výklady o zazdívání medvědů do městských hradeb. Takové konání lze ale pochopit, protože smyslem bylo nějakým způsobem ukotvit městský znak do běhu historie, nalézt mu v ní místo, dát mu možnost mít smysl a opodstatněnost existence.
Záměrem tohoto pojednání není „odebrat či zpochybnit" Bystřickým jejich znak, rovněž není smyslem zbavit ho „erbovní pověsti", protože fabulace je nedílnou součástí takových pověstí. Celý výklad směřoval k doporučení městu Bystřice, aby se prostřednictvím svého zastupitelstva zabývalo historickým znakem tak, aby byl v souladu s poznáním, které učinil v předchozích dvou pojednáních kolega Palát a stejně tak v souladu s poznatky vyloženými v tomto pojednání.
Považujeme figuru v bystřickém znaku za zcela mimořádnou. Pokud by její podoba byla upravena v souladu se skutečnou podobou středověkého obléhacího zařízení nazývaného beranidlo, tak by ji také bylo možné takto pojmenovat - figuru ve stávajícím bystřickém znaku prakem nazvat nelze v žádném případě. Identifikace figury jako beranidla nemůže být v nesouladu s již existujícím výkladem o jejím významu vyloženém v „erbovní pověsti".
Doporučujeme, aby podoba figury dosud nazývané „vůz s prakem" byla nahrazena figurou pojmenovatelnou „beranidlo na kolovém podvozku". Takto pojmenovaná figura by měla výtvarně vypadat tak, že její boční stěna bude plná, případně naznačeno její složení z prken, zastřešení může být učiněno buď také prkny či šindelem. Z pravé strany této nástavby bude vynikat část klády s šípovitým hrotem, který dokonce může mít jinou tinkturu než celé zařízení. Kola podvozku by měla být menšího průměru a desková. Celý obléhací stroj bude mít stejnou tinkturu jako dosud - zlatou. Ze střechy beranidla bude vyrůstat pět stříbrných květů se zlatými semeníky na zelených vějířovitě rozložených stoncích s listy.
Zastupitelstvo města může o takové podobě rozhodnout a prosadit jeho řádné konstituování prostřednictvím Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, který návrh znaku a důvody jeho úpravy posoudí a protože svým způsobem půjde o znak „nový" doporučí jeho udělení předsedkyni / předsedovi Poslanecké sněmovny k udělení.
11. 04. 2013 ©Stanislav Kasík
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------