Login

Česká heroldie - ano či ne?

První otázkou je potřebnost heroldie v Čechách. Posledních patnáct let by bývala byla velice potřebná zejména ve vztahu ke komunální heraldice. Je jisté, že ani zájmová občanská sdružení laicky se zabývající heraldikou a ani zdánlivě profesionální instituce jakou je externí expertní část Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR, nejsou z mnoha důvodů vůbec schopny heroldii suplovat. Jak to z pohledu odborného ve skutečnosti s nimi je, lze velice dobře odpozorovat z výsledků jejích činností. V případě prvních např. z nově  zavedených veřejně přístupných registrů občanských znaků po jejich pomyslném subjektivním „schválení“ a stanovení stejně subjektivního „odborného“ popisu. U „podvýboru“ se na samém počátku jeho existence nedostatečně precizovala metodika budoucí činnosti a ta se v průběhu dalších let po nabytých zkušenostech nijak neposouvala k potřebným a mnohdy nutným korektivům, které by měly za cíl serioznější a odborně korektnější postupy v posuzování návrhů nových obecních znaků. Naopak činnost podvýboru se soustředila na pouhý pragmatický „úřední“ výkon, na prosté schválení bez ambice na velice potřebné komplexní odborné hodnocení.  To způsobilo fatální úniky několika desítek chybných, ikonograficky nesmyslných a nedostatečně dobře konstruovaných obecních znaků, které byly doporučeny předsedovi Poslanecké sněmovny PČR k udělení  jen proto, že nebyly v rozporu se základními heraldickými pravidly. Ostatní bylo ponecháno pomyslnému osudu. Bylo tedy vědomě rezignováno na základní funkce, které by skutečná heroldie vůbec nemohla pominout. Tím byla mimořádně iracionálně promarněna šance položit skutečně vědecké základy „nové“ nelaicizované české heraldiky. Samotnému oboru, nejen tedy komunální heraldice, by to nesmírně prospělo. Heroldie nemůže být solitérní institucí, která by vznikla a pak existovala na vůli jednotlivce, či několika jednotlivců (tak fungují např. výše zmíněné registry občanských znaků). I proto, aby heroldie vůbec mohla vykonávat svou činnost se vší vážností a respektem, by měla být součástí státních úřadů.

Heroldie v Čechách v současné době musí mít i jiné ambice než heroldie v monarchiích. Obecný stav pěstování heraldiky v Čechách je velice dlouhodobě (více jako sto let)  v podstatě tristní.  V minulosti bylo již na tento fakt několikrát poukázáno (Václav Vojtíšek, Karel Schwarzenberg, František Beneš, Zdeněk Zenger). Dokladem tristnosti heraldiky v Čechách je například neexistující ustálená odborná oborová terminologie. Neexistence takové terminologie způsobuje určité problémy v odborné komunikaci, která se odráží v publikování nejen ryze heraldických prací, ale i prací z dílen renomovaných historiků, které se heraldiky dotýkají například jen okrajově. Hlavní příčinou takového stavu je dlouholeté nepěstování oboru na skutečně vědecké úrovni.
Celý proces konstituování nových obecních znaků po roce 1990 ukázal, že odborná připravenost „heraldické“ veřejnosti (resp. veřejnosti vnímající uvedený obor jako „všeobecně veřejný“), stejně jako připravenost institucionální, je nedostatečná. Ostatně jak mohla být ona veřejnost dychtící uplatnit se na poli praktické heraldiky připravena, když se v českých zemích na profesionální pěstování heraldiky rezignovalo již po roce 1918? Odrazem onoho „nepěstování“, nepřipravenosti a velice vysoké míry laicizace heraldiky u nás, jsou nejen mnohé z nových obecních znaků, ale také různé publikace, včetně heraldických encyklopedií, úroveň celé řady domněle odborných článků v oborových časopisech atd. Jak to s úrovní pěstování heraldiky v Čechách je patrné také z internetu – zde většina webových stránek dotýkajících se této disciplíny je mimořádných tím, že jsou jako zdroj poznání heraldiky nepoužitelné. Bezbřehost internetu umožňuje komukoliv zveřejnit bez výjimky vše, včetně nepředstavitelných nesmyslů, hloupostí a mystifikací. U některých uživatelů je pak víra v „pravdivost“ internetu zaslepující a u některých je v podstatě již „patologická“.

Ve vztahu k činnosti zmíněného „podvýboru“ by heroldie nepochybně mohla sehrát pozitivní úlohu alespoň v podobě jakési supervize (jednoduchý opravný prostředek rezultátů vyplývajících z činnosti podvýboru totiž de facto neexistuje). Také by byl k dispozici institut, který by nesl plnou odpovědnost za českou heraldiku jako celek. Jaké, téměř nepřekonatelné, obtíže přináší úvaha o personálním naplnění takové potřeby, vyplyne z následujících řádků. Jestliže např. ve Švédsku existuje „státní herold“ a tzv. „heraldický umělec“ jako státem zřízené a financované instituce (ostatně podobně i na Slovensku), pak nepochybně může taková instituce existovat i u nás. Jak je v Čechách zvykem, pak důležitost a potřebnost nejsou žádným kriteriem pro zřízení čehokoliv – je vždy hledána „politická vůle“ (eufemismus pro různé partikulární zájmy – lze tušit, že ani heraldika a heroldie by shodné „pozornosti“ neunikla). Tušení konců takové cesty je nasnadě. Zdá se, že nejvhodnějším zastřešením české heroldie by byla kancelář presidenta republiky s tím, že by v duchu tradic bylo jeho kompetenci jako hlavy státu i udělování znaků.

Je jistě pozoruhodné, jak to vše udělali na Slovensku, jak to udělali jinak a zejména jak je to ku prospěchu heraldiky. V této souvislosti lze mít za „pozoruhodné“ (či spíše za ostudné), že Poslanecká sněmovna PČR, za téměř dvacet let činnosti podvýboru pro heraldiku a vexilologii, nebyla schopna se přičinit o vznik publikace, která by se stala kodexem nových obecních znaků. Na webových stránkách Poslanecké sněmovny lze nalézt Registr komunálních symbolů (REKOS), který díky zveřejňování výsledků činnosti podvýboru pro heraldiku a vexilologii může zmíněný nedostatek publikování suplovat. Ale…důraz je zde kladen především na popisy znaků a vlajek a jejich vyobrazení jsou v podstatě pouhým doplňkem. Chybí zde řada potřebných údajů, které by v tištěné publikaci jistě nechyběly – například rozhodná data procesu konstituování, jméno autora návrhu, ikonografický výklad významu užitých figur a tinktur ve znaku. Jak je to jiné v tištěné podobě lze hodnotit v souvislosti s publikační aktivitou vexilologické skupiny podvýboru, která se zasloužila o postupné ročníkové vydávání Vexilologického lexikonu – vlajky obcí ČR (autor Petr Exner, vyd. Středisko vexilologických informací, Hradec Králové).

Druhou otázkou je personální obsazení takového úřadu. Je u nás v současné době vůbec možné nalézt v oboru všestranně znalou osobnost a zároveň disponující potřebným umem? Osobnost, která by se přibližovala ideálu definice heraldiky stanovené Karlem Schwarzenbergem v jeho Heraldice z roku 1941. Tvrdím, že taková osobnost u nás neexistuje. Můžeme se setkat s velice erudovanými specialisty v oboru heraldika – například heraldickými teoretiky, odborníky na heraldiku státní, cechovní, komunální, šlechtickou, na heraldické památky, vynikající heraldické kreslíře, znalce vexilologie, sfragistiky, genealogie, symboliky, ikonografie atd. Už z tohoto výčtu vyplývá, že adept na českého herolda by měl mít široké interdisciplinární znalosti (s heraldikou souvisejících oborů je nejméně třicet). Heraldika se nedá naučit z jakékoliv příručky (či encyklopedie). Heraldika obecně nikdy neměla a nemá kodifikovaný soubor pravidel a zvyklostí – a to nikde na světě. Znalosti, zkušenosti a um se předávaly z generace na generaci jinými cestami než jen prostým mentorováním.  Heraldikem se nedá nikde „vyučit“ (ani na filosofické fakultě Karlovy university, byť zde existuje katedra pomocných věd historických s řadou vyučovaných oborů včetně heraldiky). Heraldikem se jeden stává a ono „stávání se“ je podstatným rysem formování odbornosti toho, koho lze nebo toho, kdo se sám bez uzardění může heraldikem nazývat. A zároveň je ono „stávání se“ v jeho vývoji nepřeskočitelnou etapou. Adept heraldiky by měl prožít zkušenost s heraldikou nikoliv zprostředkovaně (pomocí jakékoliv příručky), ale pomyslně na vlastní kůži. Ona zkušenost je samozřejmě provázena i omyly, slepými uličkami, chybami, špatnými závěry, nezdary, nemožností okamžitého poznání atd. (Vulnera dant formam – Rány dávají tvar).  Nalézání řešení, revidování zažitých mylných představ, umění stanovovat obecně platné postuláty, hledání lepšího poznání je to, co u jednotlivce formuje obecnou znalost oboru. Z toho pak vyplývá, že heraldika je věda zasvěcovací.

U nás v minulosti neexistoval žádný výrazný heraldický „guru“, který by dokázal správným způsobem směrovat adepty heraldiky. Proto také řada z nich vytvářela a stále vytváří své vlastní pohledy na heraldiku, svůj způsob interpretace oboru, svůj individuální heraldický svět – většinou nepodrobený vlastnímu serioznímu zkoumání objektivnosti. A to takového zkoumání, do kterého je zapojeno i svědomí. Shrnuto – do tabardu lze v Čechách navléci kohokoliv, ale plnohodnotný herold to nebude.

Při konstituování české heroldie by díky absenci osobnosti, která by mohla být jako všeobecně uznávaný odborník povolána do funkce „státní herold“, je nepochybně vhodné počítat s tím, že heroldie by nejprve byla sborem odborníků. Ti by mohli na základě racionální diskuze a vzájemného odborného ovlivňování dospět ke korektním závěrům (jak je patrné, obecně platný konsenzus v pohledu na heraldiku v české heraldické veřejnosti nenastal ani po padesáti letech intenzivního laického „pěstování“ heraldiky v různých zájmových sdruženích). Je velice obtížné se domnívat, že plnohodnotné fungování takového sboru by bylo založeno na jakési formě „dobrovolné“ účasti v rámci volného času delegovaných členů. Alespoň část sboru (například tři – Tres faciunt collegium) by měli být na „plný úvazek“ a jejich úkolem by byl vlastní výkon úřadu a zachovávání kontinuity. Podstatným úkolem onoho sboru odborníků by bylo zajištění vyškolení příští generace heroldů a zajištění návaznosti trvalé odborné úrovně úřadu (žádná universita to za ně neudělá – ostatně to tak není ani u College of Arms ve Velké Británii, která si své budoucí persevanty, heroldy a krále heroldů vyškolí sama – dle mého zjištění např. ve Skotsku trvá školení herolda přibližně patnáct let).

Na tomto místě lze ve vztahu k možnosti rozeznat heraldika a „heraldika“ parafrázovat „definici“ filozofa  a „filozofa“ formulovanou Milanem Machovcem (Filosofie tváří v tvář zániku, Akropolis 2006, s. 140; slova se základem filosofie, filosof v originálním textu, jsou zde po drobné úpravě slovosledu nahrazena slovy heraldika, heraldik a lze pozorovat obdivuhodnou obecnou platnost Machovcovy teze i v jiném oboru než je filosofie samotná): Zjišťování a znalost obecných pravidel, zásad a zákonitostí heraldiky jsou pouze jedním z předpokladů toho být heraldikem, ale to jen samo o sobě z člověka heraldika neudělá. Jestliže se totiž nějaký člověk prostě „dozví“ (od Bartola Saxoferrata, Vojtěcha Krále, Martina Koláře, Augusta Sedláčka, Karla Schwarzenberga, či kohokoliv jiného), tj., je-li mu prostě dodána z vnějšku informace o obecných pravidlech a základech heraldiky, není jen proto ani trochu heraldikem. Takové sdělení nemůže samo o sobě nikoho udělat ani o píď znalcem heraldiky a vůbec ne heraldikem.

Co by bylo náplní činnosti takové heroldie? Je zřejmé, že v prostředí České republiky je nemožné, aby heroldie fungovala shodně a se shodnou náplní činností, jako je tomu například ve Velké Británii. Ve vztahu k rodovým erbům je to zřejmé. Je také zřejmé, že potřebnost heroldie ve vztahu ke komunální heraldice bude v budoucnosti již víceméně nepodstatná. A to proto, že rozhodná část možných nových obecních znaků bude již konstituovaná. Heroldie by se mohla stát správcem především státních, ale také krajských, městských a obecních symbolů. Měla by být vrcholným odvolacím místem pro všechny uživatele znaků v oblasti komunální heraldiky. Nepochybně by bylo jejím úkolem provést kompletní revizi historických městských znaků. Měla by vytvářet kompendia českých rodových erbů, městských a obecních znaků, cechovních znaků a znaků círevních institucí. Určitě by bylo vhodné počítat s publikační činností. Heroldie se může stát institucí, která bude například registrovat i občanské znaky. Zcela určitě bude moci být konzultačním centrem s možností vydávat relevantní rozhodnutí. Z uvedeného vyplývá, že heroldie nemůže být úřadem jednoho „muže“. Za současného stavu pěstování heraldiky v Čechách už vůbec ne.

Svého času v jedné diskusi o heroldech v moderní době vznikla otázka: „A co když se takový herold bude mýlit a splete se“. Na to byla vyslovena odpověď: „Dobrý herold se nemůže splést“. Byť onu lapidární odpověď nelze vnímat jako absolutní a jistě je tušena nutnost jejího relativizování, přece jen odráží pomyslný ideál herolda. Měli bychom mít ambici, aby uvažovaný český herold takovým skutečně byl.

Otištěno: Heraldika a genealogie, Klub pro českou heraldiku a genealogii, č. 3 – 4/2008, roč. 41, Praha 2008, s. 135 - 138

Zpracováno: 15. 3. 2009                                                                                                    © Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting