Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

Stagnace heraldiky v ČR?

Libor Chaloupka: Stagnace heraldiky v ČR?

Heraldická ročenka 2016. Heraldická společnost v Praze, Praha 2016, s. 93 - 109.

1. část

Mohli bychom prožívat zadostiučinění, že jsou čtena pojednání, která se dotýkají problematiky současné české heraldiky, a je na ně dokonce reagováno. Vznik rozsáhlého textu Stanislava Kasíka, nazvaného „Mystifikace, šalba a „bullshit“ v české komunální heraldice“ a publikovaného v roce 2011 (Heraldika a genealogie 1 - 4/2011, ročník 44, Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha 2011, s. 165 – 220), byl vyvolán potřebou kriticky zhodnotit stav české komunální heraldiky po roce 1990. Od roku 1991 do současnosti, tedy za pouhých dvacet pět let, vzniklo více jak 4 000 nových obecních znaků. Statisticky je to čtyřikrát více, než za uplynulých sedm století od prvních známých heraldických projevů v oboru městské heraldiky u nás. Jde o fenomén, který je mimořádným nejen v historii české heraldiky. Také se zcela vymyká evropské i světové heraldické tradici. Heraldická tvorba a celý proces konstituování od roku 1991 začaly ovlivňovat českou komunální heraldiku jako celek a jejím prostřednictvím i české heraldické prostředí. Článek „Mystifikace“ se pokoušel zmapovat kořeny heraldického poznání a odbornosti nejen navrhovatelů, ale také hodnotitelů a schvalovatelů. Smyslem tedy nebylo, jak se autor snad domnívá „občasné upírání pozornosti na dva tematické okruhy…a) heraldická kresba, b) jednotná oborová terminologie a blasonování“.

Autor by se nepochybně dokázal obejít bez polemiky s „Mystifikací“. Díky tomu by se mohl vyhnout pokusům o konfrontační sdělení. Témata, která Chaloupka v první části svého článku rozvíjí, se dotýkají zejména rodové heraldiky a způsobům interpretace podob rodových erbů prostřednictvím jejich zobrazování. „Mystifikace“ se však zabývá především komunální heraldikou a její tvorbou v nové době. Z článku je také zřejmé, že autor polemizuje s dalšími Stanislavem Kasíkem napsanými a publikovanými texty. Například s článkem „Česká heroldie - ano, či ne?“ (Heraldika a genealogie, Klub pro českou heraldiku a genealogii, č. 3 – 4/2008, roč. 41, Praha 2008, s. 135 – 138), ale nikde to nesděluje. Chybí nám také jistota, zda vede dílčí polemiku se sérií kritických článků o činnosti Podvýboru pro heraldiku a vexilologii, které byly, pod názvem „Experti…“, publikovány v minulých dvou letech v periodiku „Listy Genealogické a heraldické společnosti v Praze“. Je patrné, že Chaloupkův článek byl napsán pro již zaniklý časopis „Heraldika a genealogie“ Klubu pro českou heraldiku a genealogii v Praze a nikoliv pro „Heraldickou ročenku“ Heraldické společnosti v Praze. V závěru svého článku se totiž s apelem obrací na „vedení KČHG“ a píše o „našem zpravodaji“. Autor měl svůj článek přepracovat tak, aby se v něm nenacházela zmatečná sdělení. Redakce Heraldické ročenky, resp. nyní pouze editor Ing. & Ing. Jan Loch článek buď vůbec nečetl, což je nepravděpodobné, nebo dostatečně nevnímal jeho obsah.

Autor několikrát poukázal na nepřesné nebo neúplné informace sdělované v „Mystifikaci“. Budeme je komentovat. Chaloupka se podivuje nad skutečností, že Kasík „ve výčtu mystifikací neuvedl, je-li v komunální heraldice přípustná barevná fikce rodových erbů“. „Mystifikace“ nebyla koncipována jako přehled heraldických pravidel. Proto ani nebylo uvedeno, že v komunální heraldice je modifikace a diferenciace rodových erbů, prostřednictvím změny tinktur v konkrétních případech obecních a městských znaků, přípustná. Je za určitých okolností dokonce vyžadovaná. Z pohledu heraldických pravidel, platných nejméně od počátku 14. století není možné, aby dva různé subjekty používaly shodný erb. Tato zásada platí i pro současnou komunální heraldiku a přihlíží se i k erbům rodů vymřelých. Pokud oponent nedisponuje takovou vědomostí, tak je svým způsobem diskvalifikován z možnosti hodnotit správnost nebo nesprávnost současně vznikajících obecních znaků.

Zastavme se u pojmu „fikce“, který Chaloupka použil. Tento knižní výraz má zcela konkrétní významy – zdání, klam, výmysl, smyšlenka. Heraldickou tvorbu, která je v souladu s heraldickými pravidly, pak není možné označit za „fikci“. Proto jsou výše použity termíny „modifikace“ a „diferenciace“, které z pohledu heraldiky vyjadřují onu diskutovanou skutečnost se značnou přesností. Nejde totiž o klam a ani o mystifikaci, ale o praktické využití možností heraldiky.

Další autorova výtka směřovala k „neupozornění na nesprávný znak Slezska“ v souvislosti se současnou státní symbolikou. Jsme nuceni konstatovat, že výtka je bezpředmětná, protože „Mystifikace“ se nezabývala problematikou vývoje státní symboliky u nás. Bylo pouze poukázáno na skutečnost, že tvorba státního znaku Československé republiky po roce 1918 byla poznamenána předchozím „nepěstováním heraldiky“ v českých zemích. Chaloupka mohl svůj názor na obsah státního znaku prezentovat i bez toho, aby zároveň sděloval, že bylo někým na něco „neupozorněno“. Jeho konstatování, že „zastoupení hornoslezského území dolnoslezskou orlicí ve státním znaku ČR, je snad větší absurditou, než slovenský štítek na rameni českého lva ve znaku ČSR“, vnímáme jako vyjádření subjektivního názoru, který se pokouší, byť relativizujícím způsobem („snad“), řadit oba jevy do pomyslného hodnotového žebříčku. Domníváme se, že takové srovnání možné není, protože slovenský štítek na rameni českého lva měl v obecné rovině jednoznačný ikonografický výklad – nadřazenosti Slovenska českým zemím nebo vláda nějaké slovenské dynastie na území zastoupeném českým lvem. Dolnoslezská orlice ve státním znaku takovou vlastnost neměla a nemá. Co se týká kresby státního znaku Československé republiky, tak jeho oficiální podoba byla zcela určitě dílem Františka Kysely. To, že navrhovatelem byl Jaroslav Kursa, nebylo předmětem hodnocení.

Je vhodné ocenit upozornění autora na chybné určení lva v erbu Belgického království, kde skutečně jde o lva brabantského a nikoliv flanderského. Zde pisatel „Mystifikace“ připustil vznik paradoxní situace tím, že sám mystifikoval („Errare humanum est“).

Chaloupka se dopustil zcela zbytného výroku: „Na rozdíl od Kasíka, jenž sledoval hlavně v obecní heraldice výtvory amatérů a diletantů, já preferuji výhradně rodovou heraldiku a více či méně známé zkušené heraldiky“. Po tomto sdělení komentoval třináct příkladů dle něj chybně zobrazovaných erbů od autorů, které ostýchavě ponechal v anonymitě. Některé z nich můžeme uvést celým jménem – Milan Mysliveček, Vojtěch Král, Jiří Louda, František Doubek, Karel Mayer. V textech k jednotlivým erbům je kritický komentář ke způsobu zobrazování rodových erbů mnohdy bez odkazu na zdroje. Díky tomu není možná verifikace. Tím jeho „opravná“ polemika ztrácí na věrohodnosti. Autor je v některých komentářích sám nedostatečným v míře poznání.

Je velice ošidné hodnotit správnou nebo nesprávnou podobu toho či ono rodového erbu podle vyobrazení na pečetích bez hlubšího poznání problematiky. Zobrazení erbů na pečetích podléhalo řemeslné zručnosti rytců a subjektivitou jejich vnímání. Odchylky mezi erby mohly být způsobeny i jejími uživateli. Z prostředí rodové heraldiky jsou známy nejen změny figur ve štítech, ale také změny podob klenotů v erbech příslušníků jednoho rodu. Autor své hodnocení obvykle opíral o slohovou nejednotu přilby, přikrývadel a znalosti podob rodových erbů v různých obdobích. Musíme souhlasit, že slohová jednota všech součástí zobrazovaných erbů je nezbytností.

Komentování erbu rytířů z Bílé není podpořeno odkazem na zdroj poznání podob erbů na pečetích vyjmenovaných příslušníků rodu ze 14. století. Lze připojit podobu erbu „von Billa“, která je známa z kompendia Johanna Siebmachera z roku 1605, kde topůrka seker jsou dole zakončena orlím pařátem o třech prstech. Orlí pařáty se následně transformovaly do tří „zubů“ nad sebou na dolním konci topůrka sekery. Takové sekery byly běžnou součástí erbu Fridricha z Bílé, popraveného v roce 1621. Erb ze začátku 17. století skutečně nemůže být opatřen nepatřičnou kbelíkovou přilbou ze 14. století.

V komentáři k erbu Cedviců chybí odkaz na zobrazení pečetí příslušníků rodu z 15. století. Zde byl použit zvláštní termín „francle“, kterým byly myšleny přikrývadla. Chtěl-li autor použít staročeského výrazu, pak přikrývadla byla obvykle pojmenována jako „fafrnochy“. Výraz „francle“ se vztahoval k třásním, třepení, roztřepenému okraj a je jistě možné, že v některém z českých historických popisů erbu se mohla přikrývadla nazývat „franclemi“. Současná heraldická terminologie takový výraz nezná a zcela určitě by v rámci heraldické terminologické konvence patřil k nedoporučeným.

Erb pánů z Dražic skutečně není možné kreslit v duchu pozdní gotiky, tak jak to nakreslil Vojtěch Král. Také on byl prosazovatelem nesmyslné barevnosti – ve zlatém štíte zelená větev vykořeněné vinné révy s třemi listy. Král si v heraldice někdy dělal, co chtěl a jím prezentovaný erb pánů z Dražic je jeden z příkladů jeho svévolného počínání. Zdroj Králova poznání je již znám a pochází z 18. století (červený štít se zelenou vinnou révou) a ví se také, že tuto, tak jako tak nepřesnou, podobu dražického erbu Král svévolně upravil (zlatý štít se zelenou vinnou révou). Podobně není možné mít rodový erb pánů z Dražic za „červený nebo častěji modrý“ jak sděluje Chaloupka. V nedávné době bylo jednoznačně prokázáno, že páni z Dražic užívali modrého štítu se zlatou vykořeněnou vinnou révou o třech listech. Červený štít se zlatou (někdy stříbrnou) vinnou révou byl znak kláštera augustiniánů-kanovníků v Roudnici nad Labem, založeném pražským biskupem Janem IV. z Dražic (Kasík, Stanislav: Heraldická výzdoba presbytáře kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici. Genealogické a heraldické informace 2014. Moravská genealogická a heraldická společnost. Brno 2015, s. 42-66).

Není zřejmé, proč by mělo být pravdivé tvrzení autora v případě podoby erbu Trčků z Lípy, který sděluje: „Jestliže kreslíř chtěl mít rohy stříbrný a černý, pak by i celý štít musel být černý se stříbrným břevnem a praporečky střídavě černé a stříbné“. Uvedená teze nemůže platit, protože některé klenoty u dobových autentických vyobrazení erbů Trčků z Lípy zobrazují pouze červené býčí rohy a přesto štít není celý červený (Hrdinová, Martina: Erby ctihodné šlechty slavného Království českého. Edice a analýza dvou erbovníků české šlechty z 80. let 17. století. Academia. Praha 2013, erb č. 515, č. 1796, č. 2095). Jiný klenot trčkovského erbu má jeden bůvolí roh stříbrný a druhý červený a ani zde není štít červený se stříbrným břevnem (Pokorný, Pavel R.: Vídeňský rukopis CVP 8330. Sborník archivních prací č. 2. Ročník L. Praha 2000, s. 395-432). Odvolávka na erb Trčků z Lípy na talířích v souboru tzv. trčkovských majolik z lobkovických sbírek nemá žádnou váhu, protože zde použité barvy neumožňují vnímat erb jako obarvený správně a v úplnosti. Osm talířů Jana Rudolfa Trčky z Lípy je opatřeno erbem, pro jehož obarvení byly použity pouze tři barvy – černá, modrá a žlutá. Tři talíře Matěje Trčky z Lípy obsahují rodový erb vytvořený pouze dvěma barvami, černou a modrou (Dvořák, Max – Matějka, Bohumil: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu roudnickém. Díl II. Zámek roudnický. Praha 1907, s. 248). Barevná „chudost“ trčkovských majolik je dána technologickými možnostmi výroby barevných glazur v uvedené době, které byly v rozsahu barevné škály omezené. Je to patrné i na souboru tzv. pernštejnských majolik ze stejných sbírek, kde byla zobrazena erbovní aliance Pernštejn – Manrique de Lara y Mendoza.

V odstavci k erbu Valečovských z Valečova je autorem sděleno, že „ve 14. století jsou jako klenot doloženy dva býčí rohy, každý ozdobený třemi kuličkami. Slunce v klenotu se vyjma heraldické literatury na žádné památce nevyskytuje“. Vyobrazení pouhého klenotu a nikoliv úplného erbu na pečeti Vojslava z Valečova z roku 1352, neumožňuje tvrzení, že všichni příslušníci rodu Valečovských z Valečova užívali stejného klenotu. Rod vymřel v 15. století a paměť o správné podobě jejich klenotu se do dnešních časů nedochovala.

Autorův odsudek kresby erbu Žabků z Limberka od Karla Mayera je korektní, pokud budeme mít kbelíkové přilby u erbu z první poloviny 16. století za slohově nepřiměřené. Chybí zde i přikrývadla. Musíme však vnímat skutečnost, že kresby erbů v Pilnáčkových „Staromoravských rodech“ a v dalších jeho publikacích jsou záměrně schématizované a všeobecně postrádají přikrývadla. Z tohoto pohledu není Chaloupkova kritika Pilnáčkovy kresby zcela oprávněná. O erbu Žabků z Limberka opravným způsobem psal Miroslav Pavlů již v roce 1986. Pavlů krom jiného sděluje: „Sedláček, před ním mj. i Paprocký, však pomíjejí skutečnost, že přilby postavené na štít je nutno rozlišovat! Jak ukazuje erb na supralibros z r. 1541 (supralibros Jana Hodějovského z Hodějova na Boccaciově spisu „De genealogia deorum“ z roku 1532 s erbem jedné ze čtyř manželek roz. Žabkové), pravá přilba má být kolčí, levá turnajská. Odlišení není náhodné, jsou to přilby užívané u starších typů rodového erbu. Toto pravidlo bylo však už ve své době porušováno a užívány byly pouze přilby turnajské. Na pravou byla pokládána točenice, na levou koruna“ (Pavlů, Miroslav: Erby Jiřího Žabky z Limberka. In: Sborník příspěvků. III. setkání genealogů a heraldiků. Ostrava 1986, s. 138-142).

Autor zmiňuje „…tzv. Loudův způsob kresby polepšených erbů, kdy na štítě je postaven jediný helm s klenotem, přestože podle erbovního diplomu jich má být více“. Tato výtka učiněná Jiřímu Loudovi je zcela oprávněná. V tomto ohledu lze Loudovu způsobu kreslení rodových erbů porozumět jen s velkými obtížemi. Slyšeným a zprostředkovaným vysvětlením údajně samotného Loudy bylo konstatování, že jedinec má jen jednu hlavu a může na ní mít jen jednu přilbu. Takové vysvětlení nelze akceptovat, protože je v nepřekonatelném rozporu s naší zkušeností. Na uvedený rozpor byl Jiří Louda nepochybně již v minulosti upozorněn, a přesto s tím nic nedělal, ačkoliv mohl. Zdá se, že malování více přileb na štít bylo podmíněno jeho způsobem práce, který používal šablony štítu s jednou přilbou. K tomuto způsobu práce patřil i výběr klenotu, který byl patrně náhodný a původní rodový klenot nerespektující. I to samo o sobě by věci mnoho nepomohlo, protože víme, že při polepšování erbů docházelo ke změnám tinktur přikrývadel, který mohly být obarveny rozdílné od základního rodového erbu.

Na závěr bychom mohli očekávat odpověď na otázku, kterou sám autor položil v názvu svého článku. Pokud bychom měli považovat za projev stagnace heraldiky v ČR způsoby kreslení erbů, pak to nepovažujeme za cosi fatálně ohrožujícího českou heraldiku. Domníváme se, že heraldičtí kreslíři, kteří nevědí, co dělají, zde budou i nadále (viz Mgr. Martin Šimek, „plzeňský básník a učitel“ a také ilustrátor publikace Pelant, Jan: Erby české, moravské a slezské šlechty, Praha 2013). Pomyslný „boj“ s takovými „odvážlivci“ je zbytečným plýtváním energie, kterou je možné v heraldice napřít potřebnějším směrem. Skutečné „hrozby“ směřující ke stagnaci heraldiky u nás jsou úplně jinde. Signifikantním je nekompetentní bagatelizování snah o českou heraldickou terminologickou konvenci, provázené vulgarizujícím a mnohdy heraldicky primitivním oponováním. V tomto případě není psáno jen o Liboru Chaloupkovi, kterému zjevně chybí vhled do problematiky, ale také o představitelích instituce, která má znalost české heraldické terminologie v „popisu práce“. Tou institucí je Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Pokud autor hledá řešení stagnace heraldiky v ČR v „hromadných setkáních“ a ve slučování různých zájmových sdružení, klubů a spolků, pak lze vyslovit názor, že neví zcela dobře a v úplnosti o čem píše. Za minulých téměř padesát let se ukázalo, že jakékoliv spolkové pěstování heraldiky obor nikam výrazně neposunulo. Stejně tak je zřejmé, že žádné z dosud uskutečněných shromáždění heraldiků v Ostravě a v Pardubicích, semináře ke speciálním tématům pořádaným v Olomouci nebo v Brně, nebo více jak desítka celostátních heraldických výstav, nepřinesly potřebné, viditelné a zároveň trvalé oživení oboru. Je zřejmé, že tento způsob pěstování heraldiky byl přehlídkou ztraceného času a nelze ho nadále mít za prospěšný. Zdánlivě jednoduchá řešení zjevného poklesu prestiže oboru heraldiky jsou nám známa i z jiných zdrojů (Novotný, Robert R.: Komunální heraldika na scestí? In: Z Českého ráje a Podkrkonoší: vlastivědný sborník. Sv. 22. Semily-Turnov 2009).

Pokus Aleše Zelenky a Antonína Javory o založení Středoevropského muzea heraldiky na zámku v Hluboši byl neúspěšný. Dnes už můžeme pravděpodobně hovořit o trvalém stavu, protože samotný objekt zámku je na prodej. Projekt sice pokročil do té míry, že zde byly zřízeny prostory pro expozici a některé exponáty již byly instalovány. Zamýšlená studovna s knihovnou již měla vnitřní vybavení, i když zatím bez knih a studijních materiálů (stav zjištěný v roce 2001). Projekt údajně ukončily povodně v roce 2002. Dá se usuzovat, že heraldické muzeum v Hluboši byl ryze komerční projekt, financovaný z evropských fondů a proto bylo muzeum nazváno „středoevropské“. „Otcové zakladatelé“ již nejsou mezi námi a s jejich odchodem odešla i jejich idea. Je otázkou, zda by tato instituce byla schopna sama sebe transformovat na uznávané vědecké pracoviště a dokázala tak změnit poměry v české heraldice natolik, aby obavy z jakékoliv její stagnace byly navždy odvráceny. Libor Chaloupka učinil srovnání ideje Středoevropského muzea heraldiky a Kasíkovy ideje heroldie a označil druhou z nich za utopickou. Můžeme položit otázku, zda právě zřízení heraldického muzea v Hluboši nebylo od samého počátku utopií.

Jsme přesvědčeni, že laické a diletantské pěstování heraldiky bylo již překonáno a skutečné potřeby oboru jsou takové, že je žádoucí zřídit profesionální odborné vědecké pracoviště při instituci, které přísluší takové pracoviště založit a především udržet ho při životě. Máme na mysli například Akademii věd, Karlovu universitu, či jakoukoliv jinou universitu s dobrým odborným zázemím, které by dokázalo produkovat skutečné znalce heraldiky. Nepochybně se taková instituce nebude nazývat heroldií. Neznamená to, že tím by mohla být idea české heroldie nenávratně pohřbena. Úkolem odborných vědeckých pracovišť by bylo vyškolit případné budoucí heroldy. I kdyby ke vzniku české heroldie nedošlo, pak bude podstatné, že díky vzniku odborné vědecké instituce nebude česká heraldika bezprizorní.

12. 10. 2016 © Stanislav Kasík

2. část

V úvodním odstavci (s. 100) autor konstatuje, že terminologie je sice účelná (sic !), „avšak velice komplikovaná“ (citace). Dle mého názoru lze souhlasit, ale autor opomenul jednu zásadní skutečnost – česká heraldika jako vědní obor je pravděpodobně oborem jediným s terminologií velmi rozkolísanou. Nadto existuje i názor, že snahy o propracování české terminologické soustavy jsou „marginálním ujednocováním“, čili tím má být řečeno, že snahy a dosud vykonaná práce jsou zbytečné.

Nemohu souhlasit, že nezbytnou podmínkou je „důkladná revize všech sporných znaků“ (citát), aby terminologie mohla být uspokojivě konstituována. Tímto názorem se autor přenesl do sféry iracionality, poněvadž:

1) Nelze ani přibližně odhadnout počet erbů / znaků, které byly zmíněny v literatuře nebo v pramenech, a to jen v oblasti reálií českých, moravských a slezských, o zemích, které byly v minulosti součástí České koruny, nemluvím.

2) Nelze ani přibližně odhadnout, které erby / znaky jsou či nejsou sporné z hlediska vyobrazení či z hlediska heraldického popisu. Tuto skutečnost ostatně autor sám přiznává, nehledě na fakt, že neexistuje ani náznakem odborná autorita takového posouzení schopná. Vždyť pouze vypracování metodiky práce by bylo velmi náročné, měla-li by být práce úspěšná.

3) Lze si položit zcela legitimní otázku, kdo by se takové práce podjal, a to se všemi obtížemi (finančními, dostupnosti materiálu, vydavatelskými aj.). To ostatně autor rovněž zmiňuje, avšak pouze zmiňuje, aniž by předložil jakýkoliv relevantní návrh.

4) Uvažovaná práce by měla charakter především dokumentační a jakákoliv práce v této oblasti je samozřejmě záslužná. Leč opět kladu otázku, kdo by se odvážil takový projekt realisovat.

5) Česká heraldika disponuje několika kvalitativně různými kompendii, která dokumentují nejen reálnou existenci erbů / znaků ale též soudobými popisy, z nichž jen menší část lze se značnou reservou nazvat „heraldickými“. Zdroje verbálních informací, tedy „heraldických popisů“, jsou v podstatě dva:

a/ Doslovný, či téměř doslovný přepis těch pasáží listin, jimiž jsou erb / znak, event. pečeť udělovány.

b/ Volné, tudíž nesporně subjektivní, přepisy uvedených pasáží v interpretaci autorů zmiňovaných kompendií.

6) Vezmeme-li v úvahu uvedené zdroje, jsem toho názoru, že česká heraldika disponuje dostatečně početnou a kvalitativně různorodou terminologickou zásobou, z níž lze, samozřejmě se zřetelem na vývoj českého jazyka z hlediska tvaroslovného i stylistického, vycházet při procesu konstituování české heraldické terminologické konvence, jak je v přítomné době presentována na portálu HTK.

K heraldické kresbě (s. 99 – 100).

Zkušený heraldický výtvarník, a zde mám na mysli takového, který dlouhodobým studiem získal nadstandardní znalosti, má právo vybrat si kresebný sloh či styl, přičemž by samozřejmě měl vzít v úvahu prokazatelnou dobu vzniku erbu / znaku. Tím chci říci, že je přípustné, aby erb / znak, který má gotický původ, byl zobrazován ve slozích či stylech chronologicky následných. Odsouzeníhodné však naopak je, aby novodobý erb / znak byl zobrazován ve slozích a stylech chronologicky předchozích a byla mu tak dávána patina umělé starobylosti. S autorovými názory zde uvedenými lze souhlasit pouze zčásti, a to ještě velmi obezřetně.

Poznámky k textu na s. 101 – 108.

Bylo by nespravedlivé přehlédnout, že autor disponuje určitými heraldickými znalostmi. Ovšem při podrobnějším zkoumání se zřejmě nevymykají údajům, které jsou více než 100 let známy ze starších kompendií, jmenovitě bych uvedl Královu „Heraldiku“ a Sedláčkovu „Českomoravskou heraldiku I“, Sedláčkem dosti pracně sestavenou a uspořádanou z pozůstalosti Kolářovy.

Za katastrofální však považuji jeho výklady terminologické, po jejichž podrobném přečtení jsem dospěl k názoru, že autor byl postižen terminologickou nepříčetností, minimálně po dobu sepisování terminologických blábolů.

Pouze in margine připomenu, že již několik let je na internetu veřejně přístupný portál „Heraldická Terminologická Konvence“ (dále v textu HTK). Připomínám tento portál nikoli proto, že jsem jeho provozovatelem (na vlastní náklady, tudíž bez jakýchkoliv pofidérních grantů) ale proto, poněvadž tandem Palát + Kasík se po celou dobu jeho existence snaží nejen o konvenční pojmenovávání jednotlivých heraldických figur a s nimi spojených jevů (mám zde na mysli aktivní heraldické termíny), především však o vypracování jejich standardů a definic. Nejedná se tedy o výstavbu terminologického slovníku tzv. „z gruntu“, ale o výběr jednotlivých termínů z množiny již existujících.

Znovu a důrazně musím upozornit, že projekt HTK nemá ani v nejmenším aspirace stát se arbitrem české heraldické terminologie, či být za takového arbitra považován, přestože někteří heraldici i „heraldici“ nám tyto aspirace škodolibě podsouvají. V HTK jsme zavedli tři kategorie – termín doporučený, termín tolerovaný, termín nedoporučený. HTK je založena na principu konvence a nikoli na principu zákazů či příkazů. Do kategorie termínů nedoporučených jsme obvykle zařadili takové, které z hlediska současného tvarosloví a stylistiky lze považovat za archaické, dále jsme do této kategorie zařadili termíny expresivní; samozřejmě s odůvodněnými výjimkami.

Podrobnosti o procesu konstituování jsou v potřebném rozsahu zpracovány v metodických textových souborech HTK, bylo by proto zbytečné je zde opakovat. Panu autorovi bych si zde dovolil doporučit, aby si na internetu vyhledal nejen portál HTK ale také další, v současné době jediný svého druhu – REKOS (= REgistr Komunálních Symbolů), provozovaný Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky.

Co se týká portálu HTK, není vinou tandemu Palát + Kasík, že odborná heraldická obec tuto práci ignoruje, resp. že není vedena odborná diskuse, o níž marně usilujeme.

Poznámky ke konkrétním termínům.

KŮL, BŘEVNO.

Zavádět do současné heraldické terminologie termíny KOLÍK, PRUT, LAŤ, NIT jako ekvivalenty výtvarné, resp. velikostní, modifikace heroldské figury KŮL je projevem naprostého nepochopení principů tvaroslovného trendu, poněvadž primárním cílem, resp. jedním ze základních principů HTK je vypracovávání standardů a definic, jak jsem zmínil výše. Dle mého názoru by bylo nutno uvedené ekvivalentní termíny zřejmě definovat pomocí měrných jednotek, což v heraldické kresbě považuji za vyloučené. Rovněž není rozhodující, zda jsou typologicky obdobné termíny používány v evropských či jiných heraldických systémech. V národních heraldikách evropských států se nepochybně vyskytují figury, resp. termíny, které bychom marně hledali v českém prostředí. Pokud se vyskytne potřeba takové figury popsat, můžeme využít tvaroslovné metody opisu, nebo přijmout originální znění. Vycházím-li z vlastních zkušeností nabytých při excerpcích českých heraldických popisů, a nejen současných (především v segmentu komunální heraldiky), nenalezl jsem relevantní doklady jejich použití, vyloučím-li ovšem takové popisy, které spíše připomínají povídkové seriály.

Kolář v „Heraldice“ (s. 52) definuje PRUT (něm. Faden) jako kůl „docela tenký“ – vskutku odborně či vědecky vypracovaná definice. Obdobných úletů jsme se v HTK snažili vyvarovat a mohu říci, že s úspěchem.

Autorem uváděné a obhajované termíny jako heroldské figury kolidují s obdobnými termíny z kategorie obecných figur. KOLÍK – KOLÍK S NÁŠLAPNOU PŘÍČKOU nebo KOLÍK, kolem něhož jsou obtočeny větévky VINNÉ RÉVY (vinařství); PRUT – termín s přívlastky, např. VRBOVÝ PRUT; termíny LAŤ, NIT nejsou v Terminologickém Slovníku (dále TS) HTK uvedeny z prostého důvodu – při excerpcích jsem je nezaznamenal.

Obdobná autorova argumentace je u termínu BŘEVNO, který by měl být doplněn o termíny PRUH, PROUŽEK. Termín PRUH je v TS definován jako obecná figura (viz TS), termín PROUŽEK v TS není, neboť jsem jej při excerpci nezaznamenal.

Argumenty o nezaznamenání obou termínů dokládají, že při excerpci popisů jsem dával přednost termínům reálným před termíny teoreticky konstruovanými.

Ostatně verbální kolise není v české heraldické terminologii žádnou výjimkou; uvést mohu alespoň dva příklady – HROT, KLÍN (viz TS).

K oběma diskutovaným základním heroldským figurám závěrem poznamenávám, že k nutnosti vyjádřit jejich aktuální podobu zcela stačí termíny ZÚŽENÝ, ŠIROKÝ / ROZŠÍŘENÝ, neboť záleží na výtvarných schopnostech heraldického kreslíře, aby dokázal v kontextu s jinými figurami ve štítě či v poli vytvořit harmonický celek, aniž by bylo nutno hlásit „štít s velmi úzkým šikmým břevnem“ (citát, s. 101).

Za vrchol autorovy terminologické zběsilosti považuji termíny POLOTROJŘÍČÍ, POLOTROJČÁŘÍ, POLOLATÍ, POLOTROPJPRUŽÍ, PÁSY. Druhý z uvedených termínů autor po poněkud složité výkladové konstrukci zavrhuje, u prvního termínu tvrdí, že je vžitý a tudíž aktuálně používaný (sic!), zbývající pak navrhuje zařadit do terminologického slovníku. Musím připomenout, že termín PÁS je obecnou figurou (viz TS).

Diskuse k těmto termínům je, dle mého názoru, mimo realitu. Jestliže nějaký heraldický neumětel pociťuje neodbytnou touhu používat snůšku kontroversních termínů, nikdo mu nebrání, měl by tak však činit v přísném soukromí.

ŠTÍT versus POLE.

Jedná se o dva rozdílné termíny, ovšem autor tuto rozdílnost nevnímá a tudíž nerozlišuje. Proto pouze stručně: ŠTÍT je z kresebného hlediska celistvá ohraničená plocha slohově daného tvaru. Tvar štítu se v heraldickém popisu nehlásí, figury v něm umístěné jsou nositelkami heraldických informací.

POLE je částí štítu, které vznikne rozdělením jeho plochy pomocí ŘEZŮ. V jednotlivých POLÍCH mohou ale nemusí být heraldické figury (podrobně v TS).

KLENOT.

Klenot není nádoba, do níž by se „něco“ vkládalo. Terminologická fráze „v klenotu je“ se táhne českými heraldickými popisy jako příslovečná červená nit, avšak významově je nesmyslná – ne tak pro autora (podrobně v TS).

Polohový vztah figury a štítu.

V TS byly podrobně vyloženy možné polohy figur: VE ŠTÍTĚ, NA ŠTÍTĚ, NAD ŠTÍTEM, POD ŠTÍTEM, VEDLE ŠTÍTU. Výklad, který je srozumitelný i pro naprostého laika, s výjimkou autora, je založen na logickém popisu poloh. Opět je pravdou, obdobně jako v případě klenotu, že v českých heraldických popisech se trvale objevuje fráze „na štítě“ ve významu umístění figury v ploše štítu. Tato fráze je doslovným překladem z němčiny – „auf dem Schild“. V některých popisech, publikovaných v českých heraldických kompendiích ale i jinde, se dokonce objevuje fráze „na štítě vede“ – z němčiny „auf dem Schild führt“. Přestože obdobným frázím, které byly převzaty doslovným překladem z němčiny, byla věnována v HTK náležitá pozornost, mnohých „heraldiků“ se tyto výklady nedotkly.

ŠACHOVANÝ – ŠACHOVNICE, MŘÍŽOVANÝ – MŘÍŽ.

Autor upozorňuje na možnou záměnu figur ŠACHOVANÝ versus ROUTOVANÝ. Zde mohu pouze poznamenat, že zaměňuje-li, byť i laický zájemce o heraldiku, tyto dvě figury, resp. dva aktivní termíny, měl by se vrátit do pomyslné 1. třídy „heraldické Kinderstube“. Obdobná situace nastává u figur, resp. termínů, MŘÍŽOVANÝ, ROUTOVANÝ a BAVORSKÉ ROUTOVÁNÍ.

ŠACHOVNICE a MŘÍŽ jsou obecné heraldické figury, tedy ve štítě / poli mají být zobrazovány volně, aniž by se dotýkaly okrajů štítu. V opačných případech je dotyk nutno hlásit. ŠACHOVNICE je obecná figura s počtem polí 8 x 8, tedy 64, pole musí být pouze ve dvou tinkturách, je-li použito více tinktur, nejedná se o ŠACHOVNICI ale o obecnou figuru DESKA a je nutno hlásit počet vzniklých polí a jejich tinktury. Podrobně jsou tyto i další termíny zpracovány v TS, některé dokonce jsou provázeny konkrétními ukázkami znaků, jejichž autorem je Stanislav Kasík.

Souhlasím s autorovým názorem, že by bylo možno termín „kostkovaný“ z terminologické soustavy vyjmout, resp. podle kategorií v HTK zařadit do skupiny termínů tolerovaných. Jak již bylo zde i na jiných místech řečeno, HTK existuje na základech konvence a nikoli příkazů či zákazů.

RYBY.

Autor má pravdu, poukazuje-li na obtíže nejen v jejich zobrazování ale i při druhovém určení a z něho vyplývající terminologii. Dle mého názoru se většina heraldických výtvarníků dopouští dvou chyb: Buď zobrazí konkrétní rybu příliš naturalisticky, takže kresba patří spíše do přírodopisného atlasu, nebo ji zobrazí bez takových markantů, které by umožnily rybu pojmenovat druhově.

SLOŽENÉ TERMÍNY Z HLEDISKA TVAROSLOVNÉHO.

Zřejmě nebude sporu o tom, že jednoslovné složené termíny mají původ v terminologii německé, neboť němčina je k tvorbě složenin uzpůsobená. Je sice pravda, že v odborné terminologii, např. zoologické, existují termíny „ryboještěr, ptakoještěr“, avšak české tvarosloví dává přednost přívlastkům shodným či neshodným. Autorem uvedený termín (zřejmě jako příklad) GRYFOSRNEC je dokladem nedomyšlené tvorby českých heraldických termínů. Podle tohoto „vzoru“ by figura KOHOUTA S MUŽSKOU HLAVOU měla být nazvána „mužokohout“, obdobně např. „vlkozajíc, jelenoryba“ apod. Kniha WBO, na níž odkazujeme v různých souborech HTK a která byla důležitým zdrojem pro českou terminologickou práci, presentuje řadu figur, které řadíme do skupiny oblud, nestvůr (ve starší literatuře též monstra). Zatímco v německém tvarosloví jsou i komplikované složeniny běžné, do češtiny se obvykle překládají pomocí opisu, který definuje jednotlivé části. Lze doporučit, aby tento terminologický postup byl obecně konvenčně přijímán.

Na konec tohoto výběrového výčtu autorových „terminologických pravd“ musím zmínit český terminologický evergreen a tím je název rytířské pokrývky hlavy – HELM. Je nesporné, že termín pochází z němčiny a v ní také bývá doplněn druhově určujícím slovem (termínem) „kübel-, stech-, turnier-„. Poněvadž v němčině je druhá část složeniny mužského rodu, je stejného rodu složený termín – der Kübelhelm, množné číslo – die Kübelhelme. Do češtiny bylo českými heraldickými koryfeji převzato pouze slovo „helm“, tedy v německém tvaru, který je doplňován českými shodnými přívlastky (kbelíkový helm, turnajský helm), takže vznikne kuriózní česko-německý hybrid. Zmínění čeští koryfejové (Král, Sedláček, Schwarzenberg ale i plejáda heraldiků i „heraldiků“ dalších termín „helm“ používají, leč nesystémově, viz „Heraldika“ Králova a Schwarzenbergova, o jiných nemluvím, a to nesystémové používání se projevuje ve variantách „helma, helmice, přilba, přilbice“, ba dokonce „lebka“. Na tomto místě musím, již po mnohokráte, zdůraznit, že čeština je zřejmě jediným evropským jazykem, který slovo převzal v otrockém překladu a v hlubokém poníženém předklonu. V české heraldické obci jsou i tací heraldici, kteří by za termín „helm“ obrazně položili i hlavu na popravčí špalek. Ostatně i autor článku používá tohoto termínu libovolně – zkrátka, co slina na jazyk právě přinese.

Vrcholem terminologické zběsilosti a nepříčetnosti, jak jsem zmínil výše, je odstavec na s. 106 dole. V něm autor s lehkostí až neuvěřitelnou v podstatě zpochybňuje význam a potřebu jednoznačné terminologické soustavy, čímž se přihlašuje k naprosté terminologické anarchii – ať si to každý popíše a nazve, jak chce. Nedokáži si představit, že by obdobná terminologická anarchie vládla v jiných vědních oborech, rovněž si nedokáži představit, že by např. v oboru medicíny byla vydávána jakási zájmová či klubová tiskovina, v níž by autoři neustále publikovali moudra o středověkých lékařských postupech – pouštění žilou, přikládání pijavic, konsumaci podivných lektvarů apod.; v heraldice, jak je vidět, to možné je a dokonce je tento způsob práce vehementně obhajován současným editorem (nikoli redakční radou) Heraldické ročenky – Ing. & Ing. Janem Lochem.

Autor svým zavrženíhodným názorem vlastně popřel veškerý smysl publikovaného článku, který barnumovsky nazval „stagnace heraldiky v ČR“. Jestliže lze nějakou stagnaci pozorovat a doložit, potom to je totální stagnace heraldického myšlení a znalostí Libora Chaloupky. Jeho článek se hemží hraběcími či dokonce knížecími radami, které skutečně neváhám nazvat souborem heraldických blábolů, které mají společného jmenovatele – českou heraldika nikam neposouvají, ba vracejí ji o několik desetiletí, ne-li o jedno století, zpět a dokládají neobvyklé rozměry autorovy heraldické hlouposti.

Je to marný, je to marný, je to marný! – řekl kdysi jeden z klasiků českého humoru. V tomto případě se však o humor vůbec nejedná.