Terminologický slovník v projektu HTK
Výstavba Terminologického slovníku v projektu Heraldické Terminologické Konvence
(HTK - CZ)
Nástin osnovy:
1. Heraldická terminologie v dílech zakladatelů české heraldiky.
2. Heraldické terminologické vakuum v heraldickém bádání 20. století.
3. Tzv. renesance české heraldiky ve druhé polovině 60. let 20. století
4. Heraldické aktivity 70. a 80. let 20. století
4.1. Terminologická sekce pobočky Heraldika při České numismatické společnosti v Praze
4.2. Meziklubová terminologická rada (Praha - Brno - Ostrava - Olomouc)
5. Česká komunální heraldika od 90. let 20. století
5.1. Heraldická komise při Výboru pro vědu, vzdělání a kulturu České národní rady
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii při Výboru pro vědu, vzdělání a kulturu Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky
5.2. Terminologická normotvorná funkce Heraldické komise a Podvýboru pro heraldiku a vexilologii
6. Klíč heraldických figur
7. Reálný vznik projektu Heraldické Terminologické Konvence v prvním desetiletí 21. století.
7.1. Výstavba struktury HTK
7.2. Tři nosné moduly HTK: Terminologický slovník, Terminologické soubory, Terminologické rešerše
7.3. Elektronická presentace HTK a přístup heraldické veřejnosti k tomuto projektu
8. „Několik slov" závěrem
„Úroveň každého vědního oboru lze spolehlivě posuzovat podle vyspělosti dvou základních disciplin - terminologie a bibliografie".
Toto je úvodní věta druhého odstavce přednášky „Příspěvek k bibliografii české práce heraldické, genealogicko-rodopisné a sfragistické", kterou jsem proslovil na I. setkání genealogů a heraldiků, uspořádaném Klubem genealogů a heraldiků při Domu kultury pracujících Vítkovic ve dnech 18. - 19. 10. 1980 v Ostravě.
S odstupem několika desetiletí bych doplnil, že třetím úhelným kamenem každého vědního oboru je metodologie.
V tomto pojednání se však budu věnovat výhradně problematice české heraldické terminologie, resp. výsledkům dosavadní terminologické práce v rámci projektu Heraldické Terminologické Konvence (dále HTK), konkrétně výstavbě Terminologického slovníku (dále TS). Problematika české heraldické terminologie, lze-li použít takto „dramatického" pojmenování, je dle mého názoru natolik široká a závažná, tedy z pohledu heraldiky jako vědní discipliny, že není možné začít „in medias res", tj. bezprostředně výstavbou či konstrukcí českého terminologického slovníku. Důvodně se proto domnívám, že bude prospěšné začít výklad této problematiky „ab ovo", neboť jednak zevrubné pojednání není dosud k disposici, jednak bude zajisté prospěšné, abych dokumentoval vývoj tohoto segmentu české heraldické práce. Rovněž se domnívám, že název tohoto pojednání, byť by mohl být při prvním pohledu považován za věcně příliš úzký či specialisovaný, je na místě, neboť primárním cílem projektu HTK je právě výstavba konvenčního terminologického slovníku.
1. Heraldická terminologie v dílech zakladatelů české heraldiky
V obecném povědomí české heraldické veřejnosti jsou za zakladatele české heraldiky jako vědního oboru či discipliny považováni Martin Kolář († 1898). Vojtěch Král z Dobré Vody († 1913), Antonín Rybička († 1899), August Sedláček († 1926) a Karel Schwarzenberg († 1986). Při podrobném studiu jejich prací je nutno objektivně konstatovat, že skutečně položili základy této vědní discipliny pro české prostředí a to „v celé její šíři na vývojovém základě". Schéma nazírání na heraldiku, opět zdůrazňuji jako vědní discipliny, je u všech jmenovaných téměř totožné, totiž utřídění sebraného, poznaného a prostudovaného materiálu do určitých kategorií, jejichž platnost byla a je potvrzována následnou řadou autorů různých přehledů, základů, rukovětí a minim o heraldice, rovněž tak některých autorů, kteří, věnujíce se konkrétní problematice, např. komunální heraldice daného regionu, pociťují neodbytné nutkání zahájit své výklady dějinami a vývojem heraldiky, přehlížejíce zpravidla další dva segmenty - metodologii a terminologii. Práce zakladatelů jsou strukturovány do vytvořených, a podotýkám, že nepochybně správných, kategorií - dějiny heraldiky, klasifikace heraldických figur, literatura a prameny, avšak v žádné z nich není věnována výhradně a jednoznačně pozornost české heraldické terminologii, či dokonce pokusy o její kodifikaci. Není pochyb o skutečnosti, že tzv. moderní či lépe řečeno současná česká heraldická terminologie byla ovlivněna středověkými texty latinsky, německy i česky psaných erbovních listin, ve druhé polovině 19. století zejména terminologií německou, jejíž vliv se projevil v době vzniku základních českých heraldických kompendií - „Heraldiky" Vojtěcha Krále z Dobré Vody a „Českomoravské heraldiky" Martina Koláře a Augusta Sedláčka.
Ve svém privátním archivu mám pozoruhodný doklad o pokusu konstituování české heraldické terminologie. Když Vojtěch Král konal přípravné práce k vydání své „Heraldiky", rozesílal tehdejším členům „Společnosti přátel starožitností českých" dotazník, v němž navrhoval názvy pro některé heraldické termíny a členové měli korespondenčně nebo na spolkových schůzích hlasovat o vhodnosti navržených terminologických variant. I takovýmto způsobem bylo možno přistupovat k pomyslnému vytváření české heraldické terminologie; musím vyslovit přesvědčení, že terminologii jakéhokoliv oboru nelze vytvářet pomocí hlasovacího mechanismu.
Stanovením obecně přijatelného a skutečně přijatého klasifikačního systému heraldických figur - heroldské figury či kusy, obecné heraldické figury, kříže - bylo vytvořeno universální schéma, jemuž ani v současné době nelze formálně vytknout žádné podstatné či závažné nedostatky. Úsilí Krále, Koláře - Sedláčka a nakonec i Schwarzenberga směřovalo k tomu, a objektivně je nutno přiznat, že v době vydání jejich prací úspěšně, aby byly pojmenovány především heraldické figury, čili tzv. termíny pasivní, aby byly vyloženy jednotlivé kategorie, zatímco dikce popisů, která užívá termínů aktivních, byla značně opomíjena, ba zcela opominuta.
Výsledkem této „terminologické nekoncepčnosti" byla verbální variabilita spočívající především v tom, že obsahově shodný či totožný jev bylo možno pojmenovat několika synonymními výrazy, zcela dle libosti jednotlivých heraldiků. Tato verbální variabilita či synonymita byla velmi často dokládána doslovnými citacemi z erbovních listin, v nichž popisy erbů byly „jazykově košaté", dokládajíce tak zřejmě bohatství soudobé slovní zásoby. Některé popisy erbů z erbovních listin připomínají spíše poetické rozpoložení písaře, takže bývá někdy velmi obtížné dopracovat se k strohému a nezpochybnitelnému závěru, čili jednoduše řečeno - jakou má erb ve skutečnosti podobu, pokud to není dostatečně zřejmé z erbovních miniatur. Jak jsem však podotkl výše, bylo by pošetilostí odsuzovat z dnešních hledisek vyjadřovací styl doby, rovněž by však bylo pošetilostí implementovat takové stylistické vazby do současné češtiny.
Se zřetelem na několikaletou práci v oblasti české heraldické terminologie si dovolím vyslovit názor, že zakladatelé české heraldiky resignovali, s největší pravděpodobností spíše nevědomky, na vytvoření systému české heraldické terminologie, resp. na vytváření a v konečné fázi na vytvoření terminologických definic a standardů. Pouze tak si lze vysvětlit, že v žádných jejich pracích nelze nalézt samostatné kapitoly o terminologii, její metodologické stránce, definicích a standardech, případně komparacích s oblastí jazykově nejbližší, totiž německou.
Kapitola, spíše však kapitolka, o terminologii v prvním dílu „Českomoravské heraldiky" představuje snůšku náhodně sebraných excerpt z pramenů či literatury než vážný pokus o terminologickou standardizaci; obdobný charakter má tamtéž otištěný „přídavek o turnajích". Tuto resignaci lze ostatně doložit na mnoha příkladech z druhého dílu „Českomoravské heraldiky", kde např. pro termín PŘILBA je kromě tohoto použito dalších názvů - přilbice, helm, helma, helmice; pro termín POLCENÝ další názvy - poltěný, rozpoltěný, rozpolcený, polcený nazdél, půlený apod. Příkladů by bylo možno uvést nepočítaně, nepovažuji však takový výčet za účelný.
Na konci této kapitoly tedy mohu učinit následující závěry:
1/ Ve stěžejních pracích výše jmenovaných autorů jsou skutečně položeny základy české heraldiky jako vědního oboru.
2/ Autoři vytvořili dodnes platný systém heraldické materie, konkrétně heraldických figur.
3/ Autoři shromáždili nezanedbatelný přehled o soudobé literatuře a pramenech; poznání o to důležitější, že některé prameny nemusejí již být v současné době dostupné, či přestaly fysicky existovat.
4/ Autoři doplnili své práce na tehdejší dobu velmi zdařilými obrazovými reprodukcemi, v mnoha případech barevnými.
5/ Autoři resignovali na vytvoření české heraldické terminologie, terminologických definic a standardů.
2. Heraldické terminologické vakuum v heraldickém bádání 20. století
Do heraldiky, jako ostatně do mnoha vědních oborů, zasáhly negativně dvě světové války v první polovině 20. století.
Zatímco v prvním desetiletí 20. století byly vydány dvě základní heraldické práce, Králova „Heraldika" a Kolářova „Českomoravská heraldika I", uspořádaná Augustem Sedláčkem, následovala je v roce 1941 pouze „Heraldika" Karla Schwarzenberga. Druhý díl Sedláčkovy „Českomoravské heraldiky", obdobně jako Pilnáčkovy „Staromoravské rody" a později vydané „Rody starého Slezska" představují seznamy či soupisy šlechtických rodů z uvedených teritorií, u Pilnáčka, na rozdíl od Sedláčka, provázené vyobrazením jednotlivých erbů. Teoretické otázky heraldiky nejsou v těchto pracích předmětem autorových zájmů. Rozkolísanost české heraldické terminologie se projevuje ve všech popisech šlechtických erbů, bez známek nějakých snah o její kodifikaci.
Pro období let 1920 až 1945 lze doložit obecný úpadek zájmu o heraldiku. Výjimku tvoří krátké období konstituování státních symbolů nově vzniklé Československé republiky a vydání několika odborných prací Dr. Václava Vojtíška, Dr. Jiřího Čarka a dalších. Je sice pravdou, že v meziválečném období vznikly dva významné spolky - „Rodopisná společnost československá v Praze" a „Jednota starých českých rodů", dále pak několik marginálních sdružení či společků, které tak, jak nepozorovaně vznikly, tak nepozorovaně zase zanikly, ale jejich činnost a zájmy jejich členů se orientovaly především na občanský nebo šlechtický rodopis; o genealogii jako vědní disciplině lze uvažovat se značnými výhradami.
V krátkém období let 1945 až 1948/1949 sice vznikly další dva spolky, „Svaz přátel rodopisu" a „Heraldická společnost", avšak následující politický vývoj v Československu veškerou spolkovou činnost na bázi dobrovolnosti a spolkové nezávislosti destruoval. Tento stav trval až do druhé poloviny 60. let 20. století.
Důležitým zjištěním však je, že v celém tomto období nebyly učiněny žádné vážné pokusy o konstituování české heraldické terminologie. Zaznamenal jsem sice nesmělé pokusy Dr. Viktora Palivce a Josefa Milde, na přelomu let 1944/1945 pod pomyslnou záštitou „Heraldického odboru Jednoty starých českých rodů", o započetí terminologické práce, které však „vyšuměly" do ztracena. Josef Milde vytvořil jakýsi „thesaurus" heraldických termínů, cca 800 položek, patrně excerpcí z knih, které měl ve své heraldické knihovně, ale i tato práce skončila právě jen soupisem.
V této souvislosti musím učinit chronologickou odbočku.
Po úmrtí Josefa Milde (19. srpna 1968) získalo jeho knihovnu a podstatnou část pozůstalosti Muzeum těžby a zpracování zlata v Jílovém u Prahy. Mezi pozůstalostí byl objeven výše zmíněný „thesaurus" excerpovaných termínů, nikoli však vždy vysloveně heraldických, a tehdejší ředitel muzea, Dr. Miloš Zárybnický, se pokusil na více-méně rozvolněnou Mildeho práci navázat. Vznikl tak jakýsi neformální kroužek zájemců, jak také jinak, pod Zárybnického vedením, jehož členové se snažili nějakým, metodologicky bohužel neujasněným, způsobem pokračovat v terminologické práci. Hmatatelné výsledky se bohužel nedostavily a práce v tichosti skončily. Přestože jsem se několika schůzek zúčastnil, nemám bohužel k disposici žádnou dokumentaci.
Vracím se však zpět do časové posloupnosti.
Lze konstatovat, že v období od roku 1929 (založení Rodopisné společnosti) až do poloviny 60. let 20. století nedošlo v oblasti české heraldické terminologie k žádnému vážnému pokusu o její konstituování, poněvadž zde neexistovala reálná základna pro takovou práci a to ani na úrovni filosofických fakult jednotlivých universit. Tuto absenci dokládá i negativní excerpce heraldické literatury, zpracovaná a publikovaná v „Bibliografii české práce heraldické I" (1901 - 1980), vydané v roce 1983; terminologické záznamy lze nalézt v kapitolách 0.40, 0.41, s. 5 - 6, anotované záznamy číslo 59 - 70.
Jsem proto přesvědčen, že použitý název této kapitoly je zcela na místě.
3. Tzv. renesance české heraldiky ve druhé polovině 60. let 20. století
Název „renesance české heraldiky" s předznamenáním „tzv." je nepochybně výstižný. V souvislosti s určitým „ideologickým uvolněním", zvláště od roku 1967, se začal projevovat zejména laický zájem o „erby a znaky" a samozřejmě také o rodopis. Tento zájem se záhy projevil vznikem několika neformálních sdružení, která vzhledem k tehdejším právním předpisům nemohla existovat jako samostatné subjekty, ale musela být zastřešována nějakou institucí, např. muzeem, kulturním domem apod. Určitou „výjimečnost" představovalo heraldicko-genealogické minisdružení či sekce, vzniklá v roce 1969 z podnětu Karla Vyšína, pod záštitou „Klubu sběratelů kuriosit v Praze" a vydávající v rámci klubového čtvrtletníku „Sběratel" samostatnou heraldicko-genealogickou přílohu s názvem „Hlasatel" (vydáno číslo 1 a závěrečné trojčíslo 2-3-4); i v takto obskurních podmínkách byly činěny pokusy o „pěstování heraldiky". Sekce byla ještě v roce 1969 zrušena rozhodnutím výboru Klubu. Členstvo těchto kvazi-spolků, poněvadž klasické spolčování nebylo tehdy myslitelné, se vesměs skládalo z amatérů, laiků a nadšených zájemců (již slovo zájemce je hodné pozornosti), jejichž odborné znalosti heraldické problematiky byly diametrálně rozlišné. Symptomatické je, že odborně vzdělaní jednotlivci se v těchto kvazi-spolcích vyskytovali zcela výjimečně. Většinou amatérská úroveň znalostí heraldické problematiky se projevovala zejména poté, když se vyskytla možnost vydávání tzv. interních tiskovin, určených pouze pro vymezený okruh platících členů, kteří své literární výtvory nekriticky publikovali.
Zhruba od počátku 70. let 20. století jsem prováděl, později společně s několika dalšími kolegy, bibliografickou excerpci heraldické literatury od roku 1901, publikovanou v tiskovinách, které se podle názvu i zaměření věnovaly heraldice a rodopisu. Samozřejmou součástí této excerpce byla moje povinnost přečíst všechny, nebo téměř všechny excerpované materiály, poněvadž excerpované záznamy jsou dosti podrobně anotovány. Velice brzy jsem dospěl k poznání, že většina literární produkce nadšených laických zájemců představuje více či méně zdařilé kompilace jednak ze starší literatury, jednak z různých encyklopedií, nejčastěji z Ottova slovníku naučného. V plejádě článků, velmi často typu „neznámé znaky neznámých držitelů obce Horní-Dolní", případně obdobných témat, která snad mohla být předmětem zájmů autorů meziválečného období, téměř naprosto absentovala problematika terminologická. Tzv. heraldické popisy erbů / znaků byly vesměs poplatné jazykovému stylu přelomu 19. a 20. století, tedy publikacím Krále a Koláře - Sedláčka. Pokusy o jakousi „heraldickou redakci" končily zpravidla buď pod vlivem citovaných publikací Krále a Koláře - Sedláčka, nebo vytvářením vlastní, více-méně virtuální terminologie. Objektivně posuzováno nelze takové postupy redaktorům interních tiskovin vytýkat ani je rigorózně odsuzovat, poněvadž oni skutečně nedisponovali nějakými relevantními terminologickými předlohami či pomůckami, z nichž by mohli vycházet. S odstupem několika desítek let mohu konstatovat, že jsme byli vděčni za téměř každý heraldický článek, byť by se později ukázala jeho plytkost. To byla ona odvrácená strana tzv. renesance české heraldiky, aneb - po bitvě je každý vojín generálem.
V té době však také vznikl záměr vydat, s garancí odborných archivních pracovišť a pod nakladatelskou záštitou Československé akademie věd, publikaci o městských znacích České republiky. Autorem či zpracovatelem byl ustanoven tehdejší ředitel Archivu hlavního města Prahy, PhDr. Jiří Čarek, který se heraldickou i sfragistickou tématikou úspěšně zabýval již v minulosti. Realisace tohoto záměru, která se protáhla na téměř 20 let - kniha „Městské znaky v českých zemích" vyšla až v roce 1985 - vytvořila, dle mého názoru, neopakovatelnou příležitost pro konstituování či kodifikaci české heraldické terminologie. Bohužel tato příležitost byla politováníhodným způsobem promarněna, poněvadž autor, zpracovatel a hlavní garant této práce, Dr. Jiří Čarek, na stávající „terminologickou džungli" zcela resignoval. Lze konstatovat, že v podstatě přejímal, bez zásadních terminologických, ale snad i faktografických úprav a ověřování materiály, které dostával z jednotlivých okresních archivů. V úvodní kapitole sice Čarek jmenuje své spolupracovníky a píše: „Výsledný elaborát o každém znaku posuzovala celá komise v tomto složení: ..." následují jména členů komise a pokračuje „Znaky podle pokynů autora provedl grafik Stanislav Valášek." (obě citace na s. 7).
Já však mám svědectví nejen od jednoho člena Čarkovy komise, ale též od bývalého pracovníka tiskárny, v níž byla kniha tištěna, z nichž vyplývá, že tvrzení o kolektivním posuzování výsledného elaborátu o každém znaku lze relativizovat, resp. lze o něm úspěšně pochybovat. Podle sdělení člena komise Čarek, zejména v několika málo letech před konečnou redakcí, vytvářel konečná znění textů sám a podle sdělení pracovníka tiskárny Čarek několikrát přišel do tiskárny a žádal o vyjmutí některých částí textu z již připravené sazby a jejich nahrazení textem přepracovaným. Nebudiž tyto informace chápány jako útok na Čarka, který již k této ale i obdobným výtkám nemůže poskytnout vysvětlení, ale jako součást svědectví, jak vznikal druhý největší kodex české komunální heraldiky po Widimském (1864). Na Čarkovu knihu bylo napsáno několik recensí a nikoli všechny byly positivní.
Vysokoškolské archivní studium je zaměřeno především na osvojení si znalostí a praktik sloužících pro zpracování archivních fondů. Primárními speciálními předměty jsou diplomatika, paleografie, chronologie a sfragistika, tedy discipliny, s nimiž se většina archivářů setkává při zpracování zejména historických archiválií. Nelze je tedy činit jednoznačně odpovědnými za nedostatečné znalosti v oboru heraldiky, poněvadž s tímto oborem se lze v okresních archivech skutečně setkat jen okrajově.
S politováním musím však konstatovat, že Dr. Čarek promarnil jedinečnou příležitost spočívající v konstituování a kodifikaci české heraldické terminologie, poněvadž si nebyl schopen ujasnit byť jen základní terminologickou metodiku. V citované Čarkově knize se totiž promítají diametrálně rozlišné schopnosti jednotlivých zpracovatelů z okresních archivů, od tvorby „vlastních" popisů až po úplné nebo částečné citace z erbovních listin, pochopitelně zpravidla v soudobé dikci. Dr. Čarek tak významně přispěl k trvalé a pokračující rozkolísanosti české heraldické terminologie.
Přes všechny peripetie však toto období přece jen zaznamenalo nezanedbatelný kladný přínos pro vědní obor heraldiku - renesanci nejen laického ale posléze i odborného zájmu o heraldiku a to i v prostředí universitním. Moje soudy se mohou zdát příkré, nikoli však paušálně odmítající, poněvadž jsem si vědom „umění možného" v daném časovém kontextu.
4. Heraldické aktivity 70. a 80. let 20. století
Jak jsem uvedl v předchozí kapitole, konec 60. let nesporně zaznamenal znatelné oživení zájmů nejen o heraldiku ale též o rodopis. Politická pookupační normalizace od počátku 70. let sice představovala potenciální nebezpečí, spočívající v restriktivních opatřeních směřujících proti dobrovolným zájmovým aktivitám, naštěstí tyto restrikce nebyly natolik devastující jako po roce 1948, aby tyto aktivity zcela utlumily.
V roce 1969 byla založena Genealogická a heraldická společnost v Praze. Pod záštitou některých regionálních institucí vyvíjela různě aktivní činnost dobrovolná a neformální sdružení, např. kruh spolupracovníků heraldické sekce při Muzeu těžby a zpracování zlata v Jílovém u Prahy, úspěšně vydávající bulletin Heraldika.
V roce 1971 byla sice administrativně zrušena Heraldická sekce Klubu vojenské historie při Vojenském historickém ústavu v Praze, čímž zaniklo vydávání „Erbovních sešitů", avšak již v roce 1974 vznikl pod záštitou České numismatické společnosti v Praze Heraldický klub, později administrativně přejmenovaný na pobočku Heraldika, který od téhož roku začal vydávat „Heraldickou ročenku", byť se značným časovým zpožděním.
Genealogická a heraldická společnost v Praze začala v roce vzniku vydávat interní tiskovinu „GH Listy", postupně pak vznikaly její pobočky, z nichž některé začaly též vydávat vlastní interní tiskoviny, pochopitelně rozdílné obsahové kvality.
V roce 1976 vznikla z mé iniciativy v Heraldickém klubu České numismatické společnosti pracovní skupina s názvem „Bibliografická skupina Heraldického klubu České numismatické společnosti", která si vytkla za cíl zmapovat heraldickou literární produkci 20. století od roku 1901.
Publikuji zde autentické znění zakládací listiny.
předseda HK ČNS místopředseda HK ČNS
Původní dvanáctičlenná skupina „ochotníků" se zmenšila na pouhé čtyři členy poté, když ostatní zjistili, že bibliografická práce je řeholí, vyžadující dosti přísnou disciplinu a viditelné výsledky excerpčních prací. Na tomto místě je mojí povinností poděkovat kolegům Jáskovi, Hošťálkovi a Pokornému, že u této nelehké a náročné práce vytrvali a že přispěli nemalým dílem k jejímu úspěšnému zakončení. I tato skupina vydávala mnou redigovaný cyklostylovaný občasník s názvem „Bibliografická skupina Heraldického klubu České numismatické společnosti Materiály", informující o postupu a výsledcích bibliografické práce, která byla završena v roce 1983 vydáním prvního dílu „Bibliografie české práce heraldické".
V prvním svazku „Materiálů", vydaném v červnu 1977 v nákladu 40 číslovaných výtisků, byla otištěna Zakládací listina, Pracovní řád, Metodické zásady s přílohami. Celkem jsem vydal sedm svazků, poslední v roce 1980. Všechny svazky byly tištěny cyklostylem ve formátu A-5 a adjustovány do obálky.
V říjnu roku 1980 uspořádal Klub genealogie a heraldiky při DKP Vítkovic v Ostravě, původně pobočka Genealogické a heraldické společnosti v Praze, první celostátní setkání genealogů a heraldiků, další pak následovala v průběhu 80. let. Potěšujícím jevem bylo, že se tohoto i následujících setkání zúčastnili nejen někteří pracovníci archivů a museí, ale též zástupci universitního školství, např. Doc. PhDr. Ivan Hlaváček z FF Karlovy university. Ze setkání byly s relativně krátkým zpožděním vydány sborníky příspěvků a to i těch, které nemohly být z časových důvodů prosloveny.
Obdobné aktivity, především však edičního charakteru, vyvíjela i další heraldicko-genealogická sdružení. Jejich členská základna se vzájemně prolínala, poněvadž interně vydávané tiskoviny v omezeném nákladu byly dostupné pouze členům, kteří platili roční příspěvek určený pro vydávání těchto tiskovin.
Prohlédneme-li obsahy jednotlivých interních tiskovin, lze konstatovat, že terminologická problematika byla stále onou příslovečnou popelkou. Pravdou je, že odborná kvalita mnoha otištěných příspěvků doznala vyšší úrovně, objevily se i snahy o nápravu neutěšeného stavu heraldické terminologie zejména tím, že příspěvky byly redakčně zpracovávány, upravovány a případně i dodatečně konsultovány s autory, avšak k nějakému závažnému a zásadnímu řešení terminologické problematiky stále nedocházelo.
4.1 Terminologická sekce pobočky Heraldika při České numismatické společnosti v Praze
V první polovině roku 1984 jsem jako jeden z tehdejších redaktorů „Heraldických ročenek" dal podnět k vzniku pracovní skupiny s názvem Terminologická sekce. O práci projevilo zájem několik členů pobočky Heraldika, kteří se rovněž podíleli na redigování „Heraldických ročenek". Po několika vzájemných diskusích jsme se shodli, že naše terminologické snahy budou pracovně nazývány „heraldická terminologická konvence", poněvadž jsme správně usoudili, že nemůžeme terminologické názory, resp. jednotlivé termíny nebo terminologické postupy prosazovat autoritativně, nemajíce k tomu nejen potřebný mandát, ale zatím ani podporu v ostatních partnerských sdruženích, brněnském GH klubu, ostravském Klubu genealogů a heraldiků a olomoucké GH sekci, s nimiž jsme byli v přátelském kontaktu prostřednictvím tzv. koordinačních porad.
První schůze Terminologické sekce pobočky Heraldika se uskutečnila dne 26. 6. 1984 a zúčastnili se jí: Dr. Stanislav Hošťálek, Ing. Mojmír Chromý, Jaroslav Jásek, Ing. František Kučera, Dr. Pavel R. Pokorný a já. Další schůze byly uskutečňovány v nepravidelných termínech, 4. 9. 1984, 12. 3. 1985, 26. 3. 1985, 19. 11. 1985, 4. 2. 1986 a poslední 28. 7. 1987. Účast shora jmenovaných byla vcelku pravidelná, občas se na schůzi objevil některý z dalších aktivnějších členů pobočky Heraldika, např. Zdirad J. K. Čech nebo Petr Tybitancl. Po počátečních poněkud rozvolněných diskusích k některým terminologickým otázkám, dostala jednání určitý řád, takže jsme se mohli soustředit na konkrétní témata - heroldské figury, základní aktivní termíny, stanovení obecných zásad pro popisy erbů / znaků apod. Společně jsme také navrhli jednotnou podobu tzv. terminologické karty, samostatné pro každý projednaný, schválený a doporučený termín. Karty byly formátu A-5 a obsahovaly kolonky pro zápis terminologických údajů, včetně černobíle ručně vkládané ilustrace.
Na internetové stránky projektu HTK hodlám do veřejně přístupné části vložit autentické přepisy zápisů ze schůzí Terminologické sekce pobočky Heraldika. Domnívám se, že tento dosud nedostupný materiál je důležitý pro posouzení nynějších prací v rámci projektu HTK.
4.2 Meziklubová terminologická rada (Praha - Brno - Ostrava - Olomouc)
Na jedné z koordinačních porad výše uvedených sdružení jsem informoval brněnské, ostravské a olomoucké kolegy, ti o práci projevili zájem, jejímž výsledkem bylo ustavení Meziklubové terminologické rady (dále MTR). První společné zasedání se uskutečnilo v Olomouci dne 28. 10. 1984, následovala další - Olomouc 20. 4. 1985, Brno 8. 6. 1985, Olomouc 5. 10. 1985, Brno 22. 2. 1986, Olomouc 19. 4. 1986, Brno 29. 11. 1986, Slavkov 14. 11. 1987 a poslední opět v Olomouci 22. 4. 1989.
Schůzí se zúčastňovali zainteresovaní zástupci výše uvedených sdružení:
Z GH klubu Brno: Dr. Jiří L. Bílý, Dr. Tomáš Krejčík, Jiří Hanáček, František Špirk, Vilém Walter.
Z Klubu genealogů a heraldiků Ostrava: Dr. Karel Müller, Vladimír Markl, Jiří Stibor, Vladimír Kejla.
Z GH sekce Olomouc: p. Kratina.
Z pobočky Heraldika ČNS obvykle výše uvedení.
Na jednotlivých, bohužel zcela nepravidelně konaných schůzích MTR byly již projednávány určité terminologické okruhy a z jednání byl pořizován více-méně vyhovující zápis. Důsledkem těchto porad byla viditelná snaha redakčních kolektivů vydávaných interních tiskovin aplikovat dohodnuté a schválené terminologické postupy do praxe, čili snaha o sjednocování názvosloví a popisů erbů / znaků.
Z výše uvedených časových údajů vyplývá, že činnost MTR, a je opět nutné zdůraznit, že značně nepravidelná, trvala zhruba čtyři a půl roku. Až budou publikovány na stránkách projektu HTK zápisy z porad MTR, bude možno objektivně posoudit význam tohoto vskutku krátkého období.
Zřetelných nevýhod v činnosti MTR bylo několik:
1/ Nepravidelnost konání porad vzhledem k značným vzdálenostem mezi Prahou - Brnem - Olomoucí.
2/ Variabilita účastníků porad, z nichž někteří se vůbec verbálně neprojevili nebo jejich účast byla spíše nahodilá.
3/ Potvrzení mého názoru, že je velice obtížné stmelit několik místně vzdálených jednotlivců tak, aby jejich práce měla kontinuální charakter. Na jedné straně nelze pominout význam kolegů Müllera a Krejčíka, kteří tehdy připravili hodnotné podklady, z nichž bylo možno při poradách vycházet a jejichž výsledky byly realisovány, na straně druhé však nelze nevidět, že tyto práce byly prováděny nárazově, poněvadž téměř všichni zúčastnění vykonávali svá občanská povolání, takže jejich působení v MTR bylo mimopracovní činností.
Přes zjevné nedostatky tohoto pokusu o týmovou práci musím konstatovat, že nebyla tak nevýznamná, jak by se snad vnějšímu pozorovateli mohlo zdát. V interních tiskovinách uvedených sdružení byly publikovány zprávy o terminologické práci, takže řadovým členům, převážně pasivním odběratelům těchto tiskovin, bylo dáno touto cestou na vědomí, že zde existují snahy o konstituování české heraldické terminologie. Bohužel ani takto poskytované informace, předkládané takřka „na zlatém podnosu", nepodnítily téměř žádný zájem o tento segment české heraldiky; ostatně obdobná situace existovala při přípravných pracích směřujících k vydání bibliografie české heraldické práce.
Lze si položit otázku, proč nebyla vydána nějaká souhrnná publikace o tehdejším stavu heraldické terminologie. Příčiny jsou dvě. Předně jsme žili ve společenském prostředí, v němž bylo dosti obtížně vydávat neoficiální tiskoviny; výbory jednotlivých sdružení, resp. redakční rady byly rády, že bylo možno zajistit více či méně pravidelné vydávání interních tiskovin. Vždyť i vydávání přednášek v edici „DOCUMENTA HERALDICA", kterou jsem redakčně zajišťoval v pobočce Heraldika, bylo více ilegální než legální. Druhým důvodem byla skutečnost, že stávající výsledky terminologické práce, díky právě její nepravidelnosti, nebyly na takové úrovni, aby mohly být publikovány, byť jako konvenční, přesto však do určité míry závazný materiál. K předpokládané snaze vypracovat alespoň základní slovník české heraldické terminologie bylo sice nakročeno, byť obtížně, dosažené výsledky však stále zůstávaly na úrovni interních pracovních materiálů.
Činnost MTR a tím i pracovních terminologických sekcí v jednotlivých sdruženích tiše skončily s koncem roku 1989. Zásadní změna politického systému právě na konci tohoto roku přinesla sice do té doby netušené nové možnosti v oblasti obnovy spolkového života, paradoxně však jaksi opadl zájem o podstatný rozvoj společenské kulturní nadstavby. Do reálného života se promítaly stále více zájmy ekonomické, čímž nemá býti řečeno, že činnost těchto sdružení rázem ustala; ubírala se však poněkud jinými směry.
Na internetové stránky projektu HTK hodlám do veřejně přístupné části vložit autentické přepisy zápisů ze schůzí Meziklubové terminologické rady. Domnívám se, že tento dosud nedostupný materiál je důležitý pro posouzení nynějších prací v rámci projektu HTK.
5. Česká komunální heraldika od 90. let 20. století
Česká komunální heraldika byla od druhé poloviny 80. let 20. století (od roku 1985) representována jednak zastřešující Čarkovou knihou „Městské znaky v českých zemích", ale také několika publikacemi regionálního charakteru, které začaly být vydávány již od roku 1970. Odhlédneme-li od dvojího vydání útlých knížek Jiřího Loudy „Znaky československých měst" (1972, 1975), charakteru více populárního než naučného, knih „Klíč k našim městům" (Karel Liška - Ludvík Mucha, 1979), „Městské znaky s ozdobami" (Karel Liška, 1989; název „ozdoba" ve spojení s městským znakem dlužno považovat za značně nepatřičný), jedná se o následující publikace: „Znaky severočeských měst" (Vladimír Ruda a kol., 1970), „ Znaky a pečetě středočeských měst" (Alois Přibyl - Karel Liška, 1975), „Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček" (Jaroslav Dřímal - Ivan Štarha a kol., 1979), „Znaky měst Severomoravského kraje" (Ladislav Baletka - Jiří Louda, 1980), „Znaky a pečetě západočeských měst a městeček" (Jan Pelant, 1986).
Při podrobném pročítání uvedených knih, samozřejmě s přednostním zájmem o popisy znaků, jsem si opět s politováním musel potvrdit rozkolísanost české heraldické terminologie rozměrů přímo katastrofálních. To není nadsázka ani metafora, to je konstatování skutečného stavu. Lze-li se v „heraldickém popisu" dočíst, že standardní poloha lva ve skoku je popsána jako „lev ke šplhání se chystající", potom se domnívám, že jakákoliv další diskuze o terminologii je na této úrovni bezpředmětná.
Krátce po vydání Čarkových Městských znaků jsem na jedné schůzi pobočky Heraldika ČNS proslovil přednášku, v níž jsem upozornil zejména na terminologickou variabilitu, eufemisticky vyjádřeno, nepřijatelnou pro takový typ odborné publikace, která měla naplňovat kritéria závazného kodexu české komunální heraldiky. Kromě terminologických odsudků jsem rovněž upozornil na velice problematickou výtvarnou úroveň, opět řečeno eufemisticky, kreseb znaků, zejména těch, v nichž se uplatnily obecné heraldické figury, např. jmenovitě lev. Autor kreseb, Stanislav Valášek, byl zřejmě dobrým či velmi dobrým grafikem, rozhodně však nebyl heraldickým výtvarníkem, natož zkušeným; jeho podoby heraldických lvů jsou přímo odpudivé. Jsem si vědom námitky oponentů, že posuzování kresby či malby je z hlediska posuzovatele záležitostí povýtce subjektivní, domnívám se však, že takový náhled v heraldické kresbě neplatí paušálně, neboť většina obecných heraldických figur má výtvarné či kresebné standardy, takže lze jen velmi obtížně argumentovat „osobitou výtvarnou licencí", zejména v případech, v nichž jedná především o výtvarné heraldické neumětelství než o onu proklamovanou „osobitou výtvarnou licenci".
Ve své přednášce jsem tehdy vyslovil názor, že vydáním Čarkových Městských znaků byla uzavřena minimálně na dalších 50 let možnost vzniku a vydání nového všeobecného kodexu české komunální heraldiky na podstatně odlišné úrovni. Doznávám, že jsem se tehdy mýlil, poněvadž jsem ani nemohl předpokládat, že o dalších 12, resp. 16 let později se objeví jakýsi Ing. Josef Augustin, který, vydávaje se za milovníka a obdivovatele heraldiky, zaplevelí českou komunální heraldiku svými laickými představami o směřování heraldiky jako vědního oboru, byť podepřené údajně odbornými recenzenty (Lubomír Zeman) svých dvou knižních výtvorů. Mám zde na mysli knihy „Česká republika v symbolech, znacích a erbech ..." vydaná v roce 1997 a o čtyři roky později „Velká encyklopedie měst a obcí České republiky" vydaná v roce 2001. Obě knihy byly českou heraldickou veřejností přijaty se značnými rozpaky a většina recenzí byla nepříznivá; jedna z podrobných recenzí, kterou napsal Stanislav Kasík, byla otištěna v časopise „Veřejná správa", čís. 14/2002, s. 22-23 a téhož roku v „Genealogických a heraldických listech", roč. XXII, čís. 1/2002, s, 36-41; rovněž je otištěna na internetovém portálu HTK. Obě knihy byly zřejmě komerčním „propadákem" soudě podle toho, že jsou ještě v současné době (2012) nabízeny různými knihkupectvími s výraznými cenovými slevami, ale i tak jsou zřejmě pro potenciální kupce příliš drahé. Další vydání, plánované tuším na rok 2005, se naštěstí neuskutečnilo a zřejmě již bohudík neuskuteční, poněvadž byl na portálu PS PČR spuštěn projekt REKOS = REgistr KOmunálních Symbolů, který zaznamenává základní údaje o nově udělených obecních znacích a vlajkách, byť nikoli v žádoucí a potřebné úplnosti, důležité pro další event. zpracování.
Zásadním přelomem pro vývoj české komunální heraldiky byl rok 1990; dne 4. září byl vydán zákon číslo 367/90 Sb. o obcích (obecním zřízení). Kromě široké palety právních změn se dotkl také možnosti vzniku obecní symboliky:
Toto je úvodní věta druhého odstavce přednášky „Příspěvek k bibliografii české práce heraldické, genealogicko-rodopisné a sfragistické", kterou jsem proslovil na I. setkání genealogů a heraldiků, uspořádaném Klubem genealogů a heraldiků při Domu kultury pracujících Vítkovic ve dnech 18. - 19. 10. 1980 v Ostravě.
S odstupem několika desetiletí bych doplnil, že třetím úhelným kamenem každého vědního oboru je metodologie.
V tomto pojednání se však budu věnovat výhradně problematice české heraldické terminologie, resp. výsledkům dosavadní terminologické práce v rámci projektu Heraldické Terminologické Konvence (dále HTK), konkrétně výstavbě Terminologického slovníku (dále TS). Problematika české heraldické terminologie, lze-li použít takto „dramatického" pojmenování, je dle mého názoru natolik široká a závažná, tedy z pohledu heraldiky jako vědní discipliny, že není možné začít „in medias res", tj. bezprostředně výstavbou či konstrukcí českého terminologického slovníku. Důvodně se proto domnívám, že bude prospěšné začít výklad této problematiky „ab ovo", neboť jednak zevrubné pojednání není dosud k disposici, jednak bude zajisté prospěšné, abych dokumentoval vývoj tohoto segmentu české heraldické práce. Rovněž se domnívám, že název tohoto pojednání, byť by mohl být při prvním pohledu považován za věcně příliš úzký či specialisovaný, je na místě, neboť primárním cílem projektu HTK je právě výstavba konvenčního terminologického slovníku.
1. Heraldická terminologie v dílech zakladatelů české heraldiky
V obecném povědomí české heraldické veřejnosti jsou za zakladatele české heraldiky jako vědního oboru či discipliny považováni Martin Kolář († 1898). Vojtěch Král z Dobré Vody († 1913), Antonín Rybička († 1899), August Sedláček († 1926) a Karel Schwarzenberg († 1986). Při podrobném studiu jejich prací je nutno objektivně konstatovat, že skutečně položili základy této vědní discipliny pro české prostředí a to „v celé její šíři na vývojovém základě". Schéma nazírání na heraldiku, opět zdůrazňuji jako vědní discipliny, je u všech jmenovaných téměř totožné, totiž utřídění sebraného, poznaného a prostudovaného materiálu do určitých kategorií, jejichž platnost byla a je potvrzována následnou řadou autorů různých přehledů, základů, rukovětí a minim o heraldice, rovněž tak některých autorů, kteří, věnujíce se konkrétní problematice, např. komunální heraldice daného regionu, pociťují neodbytné nutkání zahájit své výklady dějinami a vývojem heraldiky, přehlížejíce zpravidla další dva segmenty - metodologii a terminologii. Práce zakladatelů jsou strukturovány do vytvořených, a podotýkám, že nepochybně správných, kategorií - dějiny heraldiky, klasifikace heraldických figur, literatura a prameny, avšak v žádné z nich není věnována výhradně a jednoznačně pozornost české heraldické terminologii, či dokonce pokusy o její kodifikaci. Není pochyb o skutečnosti, že tzv. moderní či lépe řečeno současná česká heraldická terminologie byla ovlivněna středověkými texty latinsky, německy i česky psaných erbovních listin, ve druhé polovině 19. století zejména terminologií německou, jejíž vliv se projevil v době vzniku základních českých heraldických kompendií - „Heraldiky" Vojtěcha Krále z Dobré Vody a „Českomoravské heraldiky" Martina Koláře a Augusta Sedláčka.
Ve svém privátním archivu mám pozoruhodný doklad o pokusu konstituování české heraldické terminologie. Když Vojtěch Král konal přípravné práce k vydání své „Heraldiky", rozesílal tehdejším členům „Společnosti přátel starožitností českých" dotazník, v němž navrhoval názvy pro některé heraldické termíny a členové měli korespondenčně nebo na spolkových schůzích hlasovat o vhodnosti navržených terminologických variant. I takovýmto způsobem bylo možno přistupovat k pomyslnému vytváření české heraldické terminologie; musím vyslovit přesvědčení, že terminologii jakéhokoliv oboru nelze vytvářet pomocí hlasovacího mechanismu.
Stanovením obecně přijatelného a skutečně přijatého klasifikačního systému heraldických figur - heroldské figury či kusy, obecné heraldické figury, kříže - bylo vytvořeno universální schéma, jemuž ani v současné době nelze formálně vytknout žádné podstatné či závažné nedostatky. Úsilí Krále, Koláře - Sedláčka a nakonec i Schwarzenberga směřovalo k tomu, a objektivně je nutno přiznat, že v době vydání jejich prací úspěšně, aby byly pojmenovány především heraldické figury, čili tzv. termíny pasivní, aby byly vyloženy jednotlivé kategorie, zatímco dikce popisů, která užívá termínů aktivních, byla značně opomíjena, ba zcela opominuta.
Výsledkem této „terminologické nekoncepčnosti" byla verbální variabilita spočívající především v tom, že obsahově shodný či totožný jev bylo možno pojmenovat několika synonymními výrazy, zcela dle libosti jednotlivých heraldiků. Tato verbální variabilita či synonymita byla velmi často dokládána doslovnými citacemi z erbovních listin, v nichž popisy erbů byly „jazykově košaté", dokládajíce tak zřejmě bohatství soudobé slovní zásoby. Některé popisy erbů z erbovních listin připomínají spíše poetické rozpoložení písaře, takže bývá někdy velmi obtížné dopracovat se k strohému a nezpochybnitelnému závěru, čili jednoduše řečeno - jakou má erb ve skutečnosti podobu, pokud to není dostatečně zřejmé z erbovních miniatur. Jak jsem však podotkl výše, bylo by pošetilostí odsuzovat z dnešních hledisek vyjadřovací styl doby, rovněž by však bylo pošetilostí implementovat takové stylistické vazby do současné češtiny.
Se zřetelem na několikaletou práci v oblasti české heraldické terminologie si dovolím vyslovit názor, že zakladatelé české heraldiky resignovali, s největší pravděpodobností spíše nevědomky, na vytvoření systému české heraldické terminologie, resp. na vytváření a v konečné fázi na vytvoření terminologických definic a standardů. Pouze tak si lze vysvětlit, že v žádných jejich pracích nelze nalézt samostatné kapitoly o terminologii, její metodologické stránce, definicích a standardech, případně komparacích s oblastí jazykově nejbližší, totiž německou.
Kapitola, spíše však kapitolka, o terminologii v prvním dílu „Českomoravské heraldiky" představuje snůšku náhodně sebraných excerpt z pramenů či literatury než vážný pokus o terminologickou standardizaci; obdobný charakter má tamtéž otištěný „přídavek o turnajích". Tuto resignaci lze ostatně doložit na mnoha příkladech z druhého dílu „Českomoravské heraldiky", kde např. pro termín PŘILBA je kromě tohoto použito dalších názvů - přilbice, helm, helma, helmice; pro termín POLCENÝ další názvy - poltěný, rozpoltěný, rozpolcený, polcený nazdél, půlený apod. Příkladů by bylo možno uvést nepočítaně, nepovažuji však takový výčet za účelný.
Na konci této kapitoly tedy mohu učinit následující závěry:
1/ Ve stěžejních pracích výše jmenovaných autorů jsou skutečně položeny základy české heraldiky jako vědního oboru.
2/ Autoři vytvořili dodnes platný systém heraldické materie, konkrétně heraldických figur.
3/ Autoři shromáždili nezanedbatelný přehled o soudobé literatuře a pramenech; poznání o to důležitější, že některé prameny nemusejí již být v současné době dostupné, či přestaly fysicky existovat.
4/ Autoři doplnili své práce na tehdejší dobu velmi zdařilými obrazovými reprodukcemi, v mnoha případech barevnými.
5/ Autoři resignovali na vytvoření české heraldické terminologie, terminologických definic a standardů.
2. Heraldické terminologické vakuum v heraldickém bádání 20. století
Do heraldiky, jako ostatně do mnoha vědních oborů, zasáhly negativně dvě světové války v první polovině 20. století.
Zatímco v prvním desetiletí 20. století byly vydány dvě základní heraldické práce, Králova „Heraldika" a Kolářova „Českomoravská heraldika I", uspořádaná Augustem Sedláčkem, následovala je v roce 1941 pouze „Heraldika" Karla Schwarzenberga. Druhý díl Sedláčkovy „Českomoravské heraldiky", obdobně jako Pilnáčkovy „Staromoravské rody" a později vydané „Rody starého Slezska" představují seznamy či soupisy šlechtických rodů z uvedených teritorií, u Pilnáčka, na rozdíl od Sedláčka, provázené vyobrazením jednotlivých erbů. Teoretické otázky heraldiky nejsou v těchto pracích předmětem autorových zájmů. Rozkolísanost české heraldické terminologie se projevuje ve všech popisech šlechtických erbů, bez známek nějakých snah o její kodifikaci.
Pro období let 1920 až 1945 lze doložit obecný úpadek zájmu o heraldiku. Výjimku tvoří krátké období konstituování státních symbolů nově vzniklé Československé republiky a vydání několika odborných prací Dr. Václava Vojtíška, Dr. Jiřího Čarka a dalších. Je sice pravdou, že v meziválečném období vznikly dva významné spolky - „Rodopisná společnost československá v Praze" a „Jednota starých českých rodů", dále pak několik marginálních sdružení či společků, které tak, jak nepozorovaně vznikly, tak nepozorovaně zase zanikly, ale jejich činnost a zájmy jejich členů se orientovaly především na občanský nebo šlechtický rodopis; o genealogii jako vědní disciplině lze uvažovat se značnými výhradami.
V krátkém období let 1945 až 1948/1949 sice vznikly další dva spolky, „Svaz přátel rodopisu" a „Heraldická společnost", avšak následující politický vývoj v Československu veškerou spolkovou činnost na bázi dobrovolnosti a spolkové nezávislosti destruoval. Tento stav trval až do druhé poloviny 60. let 20. století.
Důležitým zjištěním však je, že v celém tomto období nebyly učiněny žádné vážné pokusy o konstituování české heraldické terminologie. Zaznamenal jsem sice nesmělé pokusy Dr. Viktora Palivce a Josefa Milde, na přelomu let 1944/1945 pod pomyslnou záštitou „Heraldického odboru Jednoty starých českých rodů", o započetí terminologické práce, které však „vyšuměly" do ztracena. Josef Milde vytvořil jakýsi „thesaurus" heraldických termínů, cca 800 položek, patrně excerpcí z knih, které měl ve své heraldické knihovně, ale i tato práce skončila právě jen soupisem.
V této souvislosti musím učinit chronologickou odbočku.
Po úmrtí Josefa Milde (19. srpna 1968) získalo jeho knihovnu a podstatnou část pozůstalosti Muzeum těžby a zpracování zlata v Jílovém u Prahy. Mezi pozůstalostí byl objeven výše zmíněný „thesaurus" excerpovaných termínů, nikoli však vždy vysloveně heraldických, a tehdejší ředitel muzea, Dr. Miloš Zárybnický, se pokusil na více-méně rozvolněnou Mildeho práci navázat. Vznikl tak jakýsi neformální kroužek zájemců, jak také jinak, pod Zárybnického vedením, jehož členové se snažili nějakým, metodologicky bohužel neujasněným, způsobem pokračovat v terminologické práci. Hmatatelné výsledky se bohužel nedostavily a práce v tichosti skončily. Přestože jsem se několika schůzek zúčastnil, nemám bohužel k disposici žádnou dokumentaci.
Vracím se však zpět do časové posloupnosti.
Lze konstatovat, že v období od roku 1929 (založení Rodopisné společnosti) až do poloviny 60. let 20. století nedošlo v oblasti české heraldické terminologie k žádnému vážnému pokusu o její konstituování, poněvadž zde neexistovala reálná základna pro takovou práci a to ani na úrovni filosofických fakult jednotlivých universit. Tuto absenci dokládá i negativní excerpce heraldické literatury, zpracovaná a publikovaná v „Bibliografii české práce heraldické I" (1901 - 1980), vydané v roce 1983; terminologické záznamy lze nalézt v kapitolách 0.40, 0.41, s. 5 - 6, anotované záznamy číslo 59 - 70.
Jsem proto přesvědčen, že použitý název této kapitoly je zcela na místě.
3. Tzv. renesance české heraldiky ve druhé polovině 60. let 20. století
Název „renesance české heraldiky" s předznamenáním „tzv." je nepochybně výstižný. V souvislosti s určitým „ideologickým uvolněním", zvláště od roku 1967, se začal projevovat zejména laický zájem o „erby a znaky" a samozřejmě také o rodopis. Tento zájem se záhy projevil vznikem několika neformálních sdružení, která vzhledem k tehdejším právním předpisům nemohla existovat jako samostatné subjekty, ale musela být zastřešována nějakou institucí, např. muzeem, kulturním domem apod. Určitou „výjimečnost" představovalo heraldicko-genealogické minisdružení či sekce, vzniklá v roce 1969 z podnětu Karla Vyšína, pod záštitou „Klubu sběratelů kuriosit v Praze" a vydávající v rámci klubového čtvrtletníku „Sběratel" samostatnou heraldicko-genealogickou přílohu s názvem „Hlasatel" (vydáno číslo 1 a závěrečné trojčíslo 2-3-4); i v takto obskurních podmínkách byly činěny pokusy o „pěstování heraldiky". Sekce byla ještě v roce 1969 zrušena rozhodnutím výboru Klubu. Členstvo těchto kvazi-spolků, poněvadž klasické spolčování nebylo tehdy myslitelné, se vesměs skládalo z amatérů, laiků a nadšených zájemců (již slovo zájemce je hodné pozornosti), jejichž odborné znalosti heraldické problematiky byly diametrálně rozlišné. Symptomatické je, že odborně vzdělaní jednotlivci se v těchto kvazi-spolcích vyskytovali zcela výjimečně. Většinou amatérská úroveň znalostí heraldické problematiky se projevovala zejména poté, když se vyskytla možnost vydávání tzv. interních tiskovin, určených pouze pro vymezený okruh platících členů, kteří své literární výtvory nekriticky publikovali.
Zhruba od počátku 70. let 20. století jsem prováděl, později společně s několika dalšími kolegy, bibliografickou excerpci heraldické literatury od roku 1901, publikovanou v tiskovinách, které se podle názvu i zaměření věnovaly heraldice a rodopisu. Samozřejmou součástí této excerpce byla moje povinnost přečíst všechny, nebo téměř všechny excerpované materiály, poněvadž excerpované záznamy jsou dosti podrobně anotovány. Velice brzy jsem dospěl k poznání, že většina literární produkce nadšených laických zájemců představuje více či méně zdařilé kompilace jednak ze starší literatury, jednak z různých encyklopedií, nejčastěji z Ottova slovníku naučného. V plejádě článků, velmi často typu „neznámé znaky neznámých držitelů obce Horní-Dolní", případně obdobných témat, která snad mohla být předmětem zájmů autorů meziválečného období, téměř naprosto absentovala problematika terminologická. Tzv. heraldické popisy erbů / znaků byly vesměs poplatné jazykovému stylu přelomu 19. a 20. století, tedy publikacím Krále a Koláře - Sedláčka. Pokusy o jakousi „heraldickou redakci" končily zpravidla buď pod vlivem citovaných publikací Krále a Koláře - Sedláčka, nebo vytvářením vlastní, více-méně virtuální terminologie. Objektivně posuzováno nelze takové postupy redaktorům interních tiskovin vytýkat ani je rigorózně odsuzovat, poněvadž oni skutečně nedisponovali nějakými relevantními terminologickými předlohami či pomůckami, z nichž by mohli vycházet. S odstupem několika desítek let mohu konstatovat, že jsme byli vděčni za téměř každý heraldický článek, byť by se později ukázala jeho plytkost. To byla ona odvrácená strana tzv. renesance české heraldiky, aneb - po bitvě je každý vojín generálem.
V té době však také vznikl záměr vydat, s garancí odborných archivních pracovišť a pod nakladatelskou záštitou Československé akademie věd, publikaci o městských znacích České republiky. Autorem či zpracovatelem byl ustanoven tehdejší ředitel Archivu hlavního města Prahy, PhDr. Jiří Čarek, který se heraldickou i sfragistickou tématikou úspěšně zabýval již v minulosti. Realisace tohoto záměru, která se protáhla na téměř 20 let - kniha „Městské znaky v českých zemích" vyšla až v roce 1985 - vytvořila, dle mého názoru, neopakovatelnou příležitost pro konstituování či kodifikaci české heraldické terminologie. Bohužel tato příležitost byla politováníhodným způsobem promarněna, poněvadž autor, zpracovatel a hlavní garant této práce, Dr. Jiří Čarek, na stávající „terminologickou džungli" zcela resignoval. Lze konstatovat, že v podstatě přejímal, bez zásadních terminologických, ale snad i faktografických úprav a ověřování materiály, které dostával z jednotlivých okresních archivů. V úvodní kapitole sice Čarek jmenuje své spolupracovníky a píše: „Výsledný elaborát o každém znaku posuzovala celá komise v tomto složení: ..." následují jména členů komise a pokračuje „Znaky podle pokynů autora provedl grafik Stanislav Valášek." (obě citace na s. 7).
Já však mám svědectví nejen od jednoho člena Čarkovy komise, ale též od bývalého pracovníka tiskárny, v níž byla kniha tištěna, z nichž vyplývá, že tvrzení o kolektivním posuzování výsledného elaborátu o každém znaku lze relativizovat, resp. lze o něm úspěšně pochybovat. Podle sdělení člena komise Čarek, zejména v několika málo letech před konečnou redakcí, vytvářel konečná znění textů sám a podle sdělení pracovníka tiskárny Čarek několikrát přišel do tiskárny a žádal o vyjmutí některých částí textu z již připravené sazby a jejich nahrazení textem přepracovaným. Nebudiž tyto informace chápány jako útok na Čarka, který již k této ale i obdobným výtkám nemůže poskytnout vysvětlení, ale jako součást svědectví, jak vznikal druhý největší kodex české komunální heraldiky po Widimském (1864). Na Čarkovu knihu bylo napsáno několik recensí a nikoli všechny byly positivní.
Vysokoškolské archivní studium je zaměřeno především na osvojení si znalostí a praktik sloužících pro zpracování archivních fondů. Primárními speciálními předměty jsou diplomatika, paleografie, chronologie a sfragistika, tedy discipliny, s nimiž se většina archivářů setkává při zpracování zejména historických archiválií. Nelze je tedy činit jednoznačně odpovědnými za nedostatečné znalosti v oboru heraldiky, poněvadž s tímto oborem se lze v okresních archivech skutečně setkat jen okrajově.
S politováním musím však konstatovat, že Dr. Čarek promarnil jedinečnou příležitost spočívající v konstituování a kodifikaci české heraldické terminologie, poněvadž si nebyl schopen ujasnit byť jen základní terminologickou metodiku. V citované Čarkově knize se totiž promítají diametrálně rozlišné schopnosti jednotlivých zpracovatelů z okresních archivů, od tvorby „vlastních" popisů až po úplné nebo částečné citace z erbovních listin, pochopitelně zpravidla v soudobé dikci. Dr. Čarek tak významně přispěl k trvalé a pokračující rozkolísanosti české heraldické terminologie.
Přes všechny peripetie však toto období přece jen zaznamenalo nezanedbatelný kladný přínos pro vědní obor heraldiku - renesanci nejen laického ale posléze i odborného zájmu o heraldiku a to i v prostředí universitním. Moje soudy se mohou zdát příkré, nikoli však paušálně odmítající, poněvadž jsem si vědom „umění možného" v daném časovém kontextu.
4. Heraldické aktivity 70. a 80. let 20. století
Jak jsem uvedl v předchozí kapitole, konec 60. let nesporně zaznamenal znatelné oživení zájmů nejen o heraldiku ale též o rodopis. Politická pookupační normalizace od počátku 70. let sice představovala potenciální nebezpečí, spočívající v restriktivních opatřeních směřujících proti dobrovolným zájmovým aktivitám, naštěstí tyto restrikce nebyly natolik devastující jako po roce 1948, aby tyto aktivity zcela utlumily.
V roce 1969 byla založena Genealogická a heraldická společnost v Praze. Pod záštitou některých regionálních institucí vyvíjela různě aktivní činnost dobrovolná a neformální sdružení, např. kruh spolupracovníků heraldické sekce při Muzeu těžby a zpracování zlata v Jílovém u Prahy, úspěšně vydávající bulletin Heraldika.
V roce 1971 byla sice administrativně zrušena Heraldická sekce Klubu vojenské historie při Vojenském historickém ústavu v Praze, čímž zaniklo vydávání „Erbovních sešitů", avšak již v roce 1974 vznikl pod záštitou České numismatické společnosti v Praze Heraldický klub, později administrativně přejmenovaný na pobočku Heraldika, který od téhož roku začal vydávat „Heraldickou ročenku", byť se značným časovým zpožděním.
Genealogická a heraldická společnost v Praze začala v roce vzniku vydávat interní tiskovinu „GH Listy", postupně pak vznikaly její pobočky, z nichž některé začaly též vydávat vlastní interní tiskoviny, pochopitelně rozdílné obsahové kvality.
V roce 1976 vznikla z mé iniciativy v Heraldickém klubu České numismatické společnosti pracovní skupina s názvem „Bibliografická skupina Heraldického klubu České numismatické společnosti", která si vytkla za cíl zmapovat heraldickou literární produkci 20. století od roku 1901.
Publikuji zde autentické znění zakládací listiny.
Zakládací listina
BIBLIOGRAFICKÉ SKUPINY Heraldického klubu České numismatické společnosti
Vědeckým a kulturně osvětovým institucím
Výbor Heraldického klubu České numismatické společnosti ustavil na své schůzi dne 23. listopadu 1976 pracovní skupinu s názvem Bibliografická skupina České numismatické společnosti, jejímž úkolem je zpracování bibliografie české heraldiky a sfragistiky. Výbor Heraldického klubu pověřuje vedením Bibliografické skupiny člena Heraldického klubu České numismatické společnosti pana Pavla Paláta, prom. pedagoga a žádá tímto vědecké a kulturně-osvětové instituce, aby podle svých možností poskytly členům Bibliografické skupiny pomoc a podporovaly jejich práci.
V Praze dne 30. listopadu 1976
Úřední pečeť
Heraldického klubu
JUDr. Zdeněk M. Zenger PhDr. Milan Bubenpředseda HK ČNS místopředseda HK ČNS
Původní dvanáctičlenná skupina „ochotníků" se zmenšila na pouhé čtyři členy poté, když ostatní zjistili, že bibliografická práce je řeholí, vyžadující dosti přísnou disciplinu a viditelné výsledky excerpčních prací. Na tomto místě je mojí povinností poděkovat kolegům Jáskovi, Hošťálkovi a Pokornému, že u této nelehké a náročné práce vytrvali a že přispěli nemalým dílem k jejímu úspěšnému zakončení. I tato skupina vydávala mnou redigovaný cyklostylovaný občasník s názvem „Bibliografická skupina Heraldického klubu České numismatické společnosti Materiály", informující o postupu a výsledcích bibliografické práce, která byla završena v roce 1983 vydáním prvního dílu „Bibliografie české práce heraldické".
V prvním svazku „Materiálů", vydaném v červnu 1977 v nákladu 40 číslovaných výtisků, byla otištěna Zakládací listina, Pracovní řád, Metodické zásady s přílohami. Celkem jsem vydal sedm svazků, poslední v roce 1980. Všechny svazky byly tištěny cyklostylem ve formátu A-5 a adjustovány do obálky.
V říjnu roku 1980 uspořádal Klub genealogie a heraldiky při DKP Vítkovic v Ostravě, původně pobočka Genealogické a heraldické společnosti v Praze, první celostátní setkání genealogů a heraldiků, další pak následovala v průběhu 80. let. Potěšujícím jevem bylo, že se tohoto i následujících setkání zúčastnili nejen někteří pracovníci archivů a museí, ale též zástupci universitního školství, např. Doc. PhDr. Ivan Hlaváček z FF Karlovy university. Ze setkání byly s relativně krátkým zpožděním vydány sborníky příspěvků a to i těch, které nemohly být z časových důvodů prosloveny.
Obdobné aktivity, především však edičního charakteru, vyvíjela i další heraldicko-genealogická sdružení. Jejich členská základna se vzájemně prolínala, poněvadž interně vydávané tiskoviny v omezeném nákladu byly dostupné pouze členům, kteří platili roční příspěvek určený pro vydávání těchto tiskovin.
Prohlédneme-li obsahy jednotlivých interních tiskovin, lze konstatovat, že terminologická problematika byla stále onou příslovečnou popelkou. Pravdou je, že odborná kvalita mnoha otištěných příspěvků doznala vyšší úrovně, objevily se i snahy o nápravu neutěšeného stavu heraldické terminologie zejména tím, že příspěvky byly redakčně zpracovávány, upravovány a případně i dodatečně konsultovány s autory, avšak k nějakému závažnému a zásadnímu řešení terminologické problematiky stále nedocházelo.
4.1 Terminologická sekce pobočky Heraldika při České numismatické společnosti v Praze
V první polovině roku 1984 jsem jako jeden z tehdejších redaktorů „Heraldických ročenek" dal podnět k vzniku pracovní skupiny s názvem Terminologická sekce. O práci projevilo zájem několik členů pobočky Heraldika, kteří se rovněž podíleli na redigování „Heraldických ročenek". Po několika vzájemných diskusích jsme se shodli, že naše terminologické snahy budou pracovně nazývány „heraldická terminologická konvence", poněvadž jsme správně usoudili, že nemůžeme terminologické názory, resp. jednotlivé termíny nebo terminologické postupy prosazovat autoritativně, nemajíce k tomu nejen potřebný mandát, ale zatím ani podporu v ostatních partnerských sdruženích, brněnském GH klubu, ostravském Klubu genealogů a heraldiků a olomoucké GH sekci, s nimiž jsme byli v přátelském kontaktu prostřednictvím tzv. koordinačních porad.
První schůze Terminologické sekce pobočky Heraldika se uskutečnila dne 26. 6. 1984 a zúčastnili se jí: Dr. Stanislav Hošťálek, Ing. Mojmír Chromý, Jaroslav Jásek, Ing. František Kučera, Dr. Pavel R. Pokorný a já. Další schůze byly uskutečňovány v nepravidelných termínech, 4. 9. 1984, 12. 3. 1985, 26. 3. 1985, 19. 11. 1985, 4. 2. 1986 a poslední 28. 7. 1987. Účast shora jmenovaných byla vcelku pravidelná, občas se na schůzi objevil některý z dalších aktivnějších členů pobočky Heraldika, např. Zdirad J. K. Čech nebo Petr Tybitancl. Po počátečních poněkud rozvolněných diskusích k některým terminologickým otázkám, dostala jednání určitý řád, takže jsme se mohli soustředit na konkrétní témata - heroldské figury, základní aktivní termíny, stanovení obecných zásad pro popisy erbů / znaků apod. Společně jsme také navrhli jednotnou podobu tzv. terminologické karty, samostatné pro každý projednaný, schválený a doporučený termín. Karty byly formátu A-5 a obsahovaly kolonky pro zápis terminologických údajů, včetně černobíle ručně vkládané ilustrace.
Na internetové stránky projektu HTK hodlám do veřejně přístupné části vložit autentické přepisy zápisů ze schůzí Terminologické sekce pobočky Heraldika. Domnívám se, že tento dosud nedostupný materiál je důležitý pro posouzení nynějších prací v rámci projektu HTK.
4.2 Meziklubová terminologická rada (Praha - Brno - Ostrava - Olomouc)
Na jedné z koordinačních porad výše uvedených sdružení jsem informoval brněnské, ostravské a olomoucké kolegy, ti o práci projevili zájem, jejímž výsledkem bylo ustavení Meziklubové terminologické rady (dále MTR). První společné zasedání se uskutečnilo v Olomouci dne 28. 10. 1984, následovala další - Olomouc 20. 4. 1985, Brno 8. 6. 1985, Olomouc 5. 10. 1985, Brno 22. 2. 1986, Olomouc 19. 4. 1986, Brno 29. 11. 1986, Slavkov 14. 11. 1987 a poslední opět v Olomouci 22. 4. 1989.
Schůzí se zúčastňovali zainteresovaní zástupci výše uvedených sdružení:
Z GH klubu Brno: Dr. Jiří L. Bílý, Dr. Tomáš Krejčík, Jiří Hanáček, František Špirk, Vilém Walter.
Z Klubu genealogů a heraldiků Ostrava: Dr. Karel Müller, Vladimír Markl, Jiří Stibor, Vladimír Kejla.
Z GH sekce Olomouc: p. Kratina.
Z pobočky Heraldika ČNS obvykle výše uvedení.
Na jednotlivých, bohužel zcela nepravidelně konaných schůzích MTR byly již projednávány určité terminologické okruhy a z jednání byl pořizován více-méně vyhovující zápis. Důsledkem těchto porad byla viditelná snaha redakčních kolektivů vydávaných interních tiskovin aplikovat dohodnuté a schválené terminologické postupy do praxe, čili snaha o sjednocování názvosloví a popisů erbů / znaků.
Z výše uvedených časových údajů vyplývá, že činnost MTR, a je opět nutné zdůraznit, že značně nepravidelná, trvala zhruba čtyři a půl roku. Až budou publikovány na stránkách projektu HTK zápisy z porad MTR, bude možno objektivně posoudit význam tohoto vskutku krátkého období.
Zřetelných nevýhod v činnosti MTR bylo několik:
1/ Nepravidelnost konání porad vzhledem k značným vzdálenostem mezi Prahou - Brnem - Olomoucí.
2/ Variabilita účastníků porad, z nichž někteří se vůbec verbálně neprojevili nebo jejich účast byla spíše nahodilá.
3/ Potvrzení mého názoru, že je velice obtížné stmelit několik místně vzdálených jednotlivců tak, aby jejich práce měla kontinuální charakter. Na jedné straně nelze pominout význam kolegů Müllera a Krejčíka, kteří tehdy připravili hodnotné podklady, z nichž bylo možno při poradách vycházet a jejichž výsledky byly realisovány, na straně druhé však nelze nevidět, že tyto práce byly prováděny nárazově, poněvadž téměř všichni zúčastnění vykonávali svá občanská povolání, takže jejich působení v MTR bylo mimopracovní činností.
Přes zjevné nedostatky tohoto pokusu o týmovou práci musím konstatovat, že nebyla tak nevýznamná, jak by se snad vnějšímu pozorovateli mohlo zdát. V interních tiskovinách uvedených sdružení byly publikovány zprávy o terminologické práci, takže řadovým členům, převážně pasivním odběratelům těchto tiskovin, bylo dáno touto cestou na vědomí, že zde existují snahy o konstituování české heraldické terminologie. Bohužel ani takto poskytované informace, předkládané takřka „na zlatém podnosu", nepodnítily téměř žádný zájem o tento segment české heraldiky; ostatně obdobná situace existovala při přípravných pracích směřujících k vydání bibliografie české heraldické práce.
Lze si položit otázku, proč nebyla vydána nějaká souhrnná publikace o tehdejším stavu heraldické terminologie. Příčiny jsou dvě. Předně jsme žili ve společenském prostředí, v němž bylo dosti obtížně vydávat neoficiální tiskoviny; výbory jednotlivých sdružení, resp. redakční rady byly rády, že bylo možno zajistit více či méně pravidelné vydávání interních tiskovin. Vždyť i vydávání přednášek v edici „DOCUMENTA HERALDICA", kterou jsem redakčně zajišťoval v pobočce Heraldika, bylo více ilegální než legální. Druhým důvodem byla skutečnost, že stávající výsledky terminologické práce, díky právě její nepravidelnosti, nebyly na takové úrovni, aby mohly být publikovány, byť jako konvenční, přesto však do určité míry závazný materiál. K předpokládané snaze vypracovat alespoň základní slovník české heraldické terminologie bylo sice nakročeno, byť obtížně, dosažené výsledky však stále zůstávaly na úrovni interních pracovních materiálů.
Činnost MTR a tím i pracovních terminologických sekcí v jednotlivých sdruženích tiše skončily s koncem roku 1989. Zásadní změna politického systému právě na konci tohoto roku přinesla sice do té doby netušené nové možnosti v oblasti obnovy spolkového života, paradoxně však jaksi opadl zájem o podstatný rozvoj společenské kulturní nadstavby. Do reálného života se promítaly stále více zájmy ekonomické, čímž nemá býti řečeno, že činnost těchto sdružení rázem ustala; ubírala se však poněkud jinými směry.
Na internetové stránky projektu HTK hodlám do veřejně přístupné části vložit autentické přepisy zápisů ze schůzí Meziklubové terminologické rady. Domnívám se, že tento dosud nedostupný materiál je důležitý pro posouzení nynějších prací v rámci projektu HTK.
5. Česká komunální heraldika od 90. let 20. století
Česká komunální heraldika byla od druhé poloviny 80. let 20. století (od roku 1985) representována jednak zastřešující Čarkovou knihou „Městské znaky v českých zemích", ale také několika publikacemi regionálního charakteru, které začaly být vydávány již od roku 1970. Odhlédneme-li od dvojího vydání útlých knížek Jiřího Loudy „Znaky československých měst" (1972, 1975), charakteru více populárního než naučného, knih „Klíč k našim městům" (Karel Liška - Ludvík Mucha, 1979), „Městské znaky s ozdobami" (Karel Liška, 1989; název „ozdoba" ve spojení s městským znakem dlužno považovat za značně nepatřičný), jedná se o následující publikace: „Znaky severočeských měst" (Vladimír Ruda a kol., 1970), „ Znaky a pečetě středočeských měst" (Alois Přibyl - Karel Liška, 1975), „Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček" (Jaroslav Dřímal - Ivan Štarha a kol., 1979), „Znaky měst Severomoravského kraje" (Ladislav Baletka - Jiří Louda, 1980), „Znaky a pečetě západočeských měst a městeček" (Jan Pelant, 1986).
Při podrobném pročítání uvedených knih, samozřejmě s přednostním zájmem o popisy znaků, jsem si opět s politováním musel potvrdit rozkolísanost české heraldické terminologie rozměrů přímo katastrofálních. To není nadsázka ani metafora, to je konstatování skutečného stavu. Lze-li se v „heraldickém popisu" dočíst, že standardní poloha lva ve skoku je popsána jako „lev ke šplhání se chystající", potom se domnívám, že jakákoliv další diskuze o terminologii je na této úrovni bezpředmětná.
Krátce po vydání Čarkových Městských znaků jsem na jedné schůzi pobočky Heraldika ČNS proslovil přednášku, v níž jsem upozornil zejména na terminologickou variabilitu, eufemisticky vyjádřeno, nepřijatelnou pro takový typ odborné publikace, která měla naplňovat kritéria závazného kodexu české komunální heraldiky. Kromě terminologických odsudků jsem rovněž upozornil na velice problematickou výtvarnou úroveň, opět řečeno eufemisticky, kreseb znaků, zejména těch, v nichž se uplatnily obecné heraldické figury, např. jmenovitě lev. Autor kreseb, Stanislav Valášek, byl zřejmě dobrým či velmi dobrým grafikem, rozhodně však nebyl heraldickým výtvarníkem, natož zkušeným; jeho podoby heraldických lvů jsou přímo odpudivé. Jsem si vědom námitky oponentů, že posuzování kresby či malby je z hlediska posuzovatele záležitostí povýtce subjektivní, domnívám se však, že takový náhled v heraldické kresbě neplatí paušálně, neboť většina obecných heraldických figur má výtvarné či kresebné standardy, takže lze jen velmi obtížně argumentovat „osobitou výtvarnou licencí", zejména v případech, v nichž jedná především o výtvarné heraldické neumětelství než o onu proklamovanou „osobitou výtvarnou licenci".
Ve své přednášce jsem tehdy vyslovil názor, že vydáním Čarkových Městských znaků byla uzavřena minimálně na dalších 50 let možnost vzniku a vydání nového všeobecného kodexu české komunální heraldiky na podstatně odlišné úrovni. Doznávám, že jsem se tehdy mýlil, poněvadž jsem ani nemohl předpokládat, že o dalších 12, resp. 16 let později se objeví jakýsi Ing. Josef Augustin, který, vydávaje se za milovníka a obdivovatele heraldiky, zaplevelí českou komunální heraldiku svými laickými představami o směřování heraldiky jako vědního oboru, byť podepřené údajně odbornými recenzenty (Lubomír Zeman) svých dvou knižních výtvorů. Mám zde na mysli knihy „Česká republika v symbolech, znacích a erbech ..." vydaná v roce 1997 a o čtyři roky později „Velká encyklopedie měst a obcí České republiky" vydaná v roce 2001. Obě knihy byly českou heraldickou veřejností přijaty se značnými rozpaky a většina recenzí byla nepříznivá; jedna z podrobných recenzí, kterou napsal Stanislav Kasík, byla otištěna v časopise „Veřejná správa", čís. 14/2002, s. 22-23 a téhož roku v „Genealogických a heraldických listech", roč. XXII, čís. 1/2002, s, 36-41; rovněž je otištěna na internetovém portálu HTK. Obě knihy byly zřejmě komerčním „propadákem" soudě podle toho, že jsou ještě v současné době (2012) nabízeny různými knihkupectvími s výraznými cenovými slevami, ale i tak jsou zřejmě pro potenciální kupce příliš drahé. Další vydání, plánované tuším na rok 2005, se naštěstí neuskutečnilo a zřejmě již bohudík neuskuteční, poněvadž byl na portálu PS PČR spuštěn projekt REKOS = REgistr KOmunálních Symbolů, který zaznamenává základní údaje o nově udělených obecních znacích a vlajkách, byť nikoli v žádoucí a potřebné úplnosti, důležité pro další event. zpracování.
Zásadním přelomem pro vývoj české komunální heraldiky byl rok 1990; dne 4. září byl vydán zákon číslo 367/90 Sb. o obcích (obecním zřízení). Kromě široké palety právních změn se dotkl také možnosti vzniku obecní symboliky:
§ 5
Není-li zvláštním zákonem stanoveno jinak, mohou obce, jejich orgány a organizace užívat znak a prapor obce. Jiné orgány, organizace a zařízení, právnické a fyzické osoby mohou tak učinit jen se souhlasem obecní rady. Pokud obec nemá historický znak a prapor, mohou jí být na její návrh předsednictvím České národní rady znak a prapor uděleny.
Následná právní úprava byla provedena v roce 2000 zákonem číslo 128/2000 Sb. o obcích (obecním zřízení):
§ 34 a
(1) Obce mohou mít znak a vlajku obce.
(2) Předseda Poslanecké sněmovny může obci, která nemá znak nebo vlajku obce na její žádost znak a vlajku obce udělit. Předseda Poslanecké sněmovny může na žádost obce změnit znak nebo vlajku obce.
(3) Obce a jimi zřízené nebo založené organizační složky a právnické osoby mohou užívat znak a vlajku obce. Jiné subjekty mohou užívat znak obce jen s jejím souhlasem. K užívání vlajky není nutný její souhlas.
(4) Má-li městský obvod nebo městská část svůj znak a vlajku, platí pro jejich užívání odstavec 3.
5.1. Heraldická komise při Výboru pro vědu, vzdělání a kulturu České národní rady
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii při Výboru pro vědu, vzdělání a kulturu
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
Uvedený pátý paragraf cit. zákona, následná novela z roku 2000 představuje pouze zpřesnění předchozího textu, spustil, jak bylo možno očekávat, „lavinu heraldické tvorby", v mnoha směrech velmi obtížně kontrolovatelnou a usměrňovatelnou.
Je pochopitelné, že předseda nejvyšší zákonodárné instituce nemohl bezhlavě udílet znaky a prapory /vlajky jednotlivým obcím, ba ani nemohl kvalifikovaně posuzovat předkládané návrhy. Při Výboru pro vědu, vzdělání a kulturu ČNR, kontinuálně pak PS PČR, byla proto zřízena odborná komise, administrativně posléze přejmenovaná na podvýbor, složená jednak z odborníků / znalců z oboru heraldiky a vexilologie, jednak z poslanců. Úkolem této komise / podvýboru bylo odborně posoudit výtvarné a textové návrhy znaků a praporů / vlajek, docházející ze zastupitelstev jednotlivých obcí, v případě schválení vypracovat jejich odborný heraldický / vexilologický popis a doporučit předsedovi ČNR / PS PČR udělit je obcím formou písemného rozhodnutí, čili jakési obdoby někdejšího znakového privilegia.
Odborné komisi / podvýboru postupně předsedali určení poslanci zákonodárného sboru: PhDr. Jiřina Pavlíková, JUDr. Ondřej Zemina, PhDr. Martin Přibáň, PhDr. Vladimír Cisár, Mgr. Ivana Levá, Zbyněk Novotný, Mgr. Zdeněk Bezecný Ph. D.
Externí část komise / podvýboru, později nazývaná expertní skupinou, byla rozdělena na část heraldickou a vexilologickou.
V heraldické části působili: PhDr. Jakub Hrdlička (archivář), Jiří Louda (významný český heraldik), PhDr. Karel Müller (archivář a ředitel Zemského archivu v Opavě), PhDr. Rostislav Nový (docent filosofické fakulty University Karlovy), prom. pedagog Pavel Palát (pracovník Archivní správy MV ČR), PhDr. Jan Pelant (historik a archivář), PhDr. Pavel R. Pokorný (knihovník a archivář), PhDr. Vladimír Růžek (pracovník Archivní správy MV ČR), PhDr. Ivan Štarha (archivář a ředitel Moravského zemského archivu), Aleš Zelenka (heraldik), PhDr. Jan Županič (historik); několika zasedání se rovněž zúčastnili heraldičtí výtvarníci Antonín Javora a Miroslav Pavlů.
Ve vexilologické části působili: Ing. Aleš Brožek, Ing. Petr Exner, Mgr. Pavel Fojtík, PhDr. Zbyšek Svoboda.
Zpočátku byli na některá zasedání zváni zástupci z dotčených obecních zastupitelstev, aby byli přítomni při projednávání jejich návrhů, později bylo od této praxe upuštěno zejména poté, když se počet návrhů výrazně zvětšoval.
Tajemnicí podvýboru byla později ustanovena JUDr. Marcela Havrdová a zapisovatelkou Bc. Helena Nováková, obě zaměstnankyně PS PČR.
Poslanci, kteří byli do komise / podvýboru delegováni, se jednání téměř nezúčastňovali; výjimku tvořily poslankyně Mgr. Ivana Levá a Soňa Marková, obě z poslaneckého klubu KSČM.
Členem heraldické expertní skupiny jsem byl od roku 1991 do konce roku 2008, kdy jsem ze zdravotních a dalších důvodů podal tehdejšímu předsedovi podvýboru Zbyňku Novotnému resignaci.
Mohu proto dosti zasvěceně hovořit o činnosti a také samozřejmě přijmout poměrnou část osobní odpovědnosti za výsledky této činnosti i za případné excesy, jichž jsme se jako kolektivní orgán dopustili; termín „osobní odpovědnost" je však nutné posuzovat více-méně nadneseně, poněvadž učiněná pochybení lze jen obtížně napravovat „post festum".
První pracovní zasedání Heraldické komise, za předsednictví Dr. Jiřiny Pavlíkové, se uskutečnilo dne 13. března 1991. Podle materiálů, uložených v mém heraldickém archivu, jsme projednali znění dopisu ze dne 31. ledna 1991, určeného předsednictvu České národní rady, o postavení a smyslu této komise. Dále jsme diskutovali o základních mechanismech činnosti a praktických funkcích komise, čili v přeneseném slova smyslu o jejím jednacím řádu, který však nikdy nebyl, alespoň dle mých vědomostí, písemně kodifikován. Poté jsme začali projednávat první došlé návrhy znaků a praporů; prvním projednaným a schváleným byl návrh symbolů pro obec Lázně Toušeň v okrese Praha-východ.
Zásadním nedostatkem bylo, že z jednání komise nebyl zpočátku vyhotovován oficiální zápis. Předsedkyně komise si psala poznámky přímo do složek projednávaných písemností, zatímco většina účastníků jednání si žádné poznámky nevedla, kromě Dr. Svobody, který si vexilologické údaje pečlivě zapisoval do své dokumentace. V průběhu dalších zasedání docházelo k positivním změnám. Pro potřeby podvýboru byla ustanovena zapisovatelka a o jednotlivě projednávaných návrzích byly vedeny závěrečné zápisy, spočívající ve stanovení heraldického a vexilologického popisu. Já jsem dostával, díky kolegovi Müllerovi, zápisy v elektronické podobě, takže jsem si postupně vytvářel vlastní databázi. Zda tak činili i ostatní kolegové, nemohu posoudit. Docházelo však i k dalším zlepšením. Byly vypracovány zásady pro předkládání návrhů z jednotlivých obcí, ty musely být doloženy jednak zápisem z usnesení obecního zastupitelstva a jednak výtvarnými návrhy znaků a praporů, podepřenými zpravidla stručným textem historickým a ikonografickým. Materiály vzniklé z činnosti komise / podvýboru byly poté ukládány do Archivu PS PČR; jsou však evidovány případy, kdy podklady pro jednání byly vraceny žadatelům, tj. obecním zastupitelstvům, resp. obecním úřadům.
Zasedání komise / podvýboru byla neveřejná, uskutečňovala se průměrně čtyřikrát za rok a návrhů kvantitativně přibývalo. Aby bylo možné projednat v jednodenním zasedání několik desítek návrhů, jejichž počet se zpravidla pohyboval v rozmezí 60 až 90 položek, byly členům expertní skupiny rozesílány kopie materiálů, tj. texty a černobílá vyobrazení. Tím bylo umožněno předběžně se s návrhy seznámit, zpracovat k nim připomínky, takže vlastní zasedání bylo operativnější.
Jak jsem podotkl výše, pátý paragraf zákona o obcích z roku 1990 otevřel, dalo by se s jistou nadsázkou říci, „Pandořinu skřínku české komunální heraldiky". V průběhu několika málo let se náhle objevilo množství „heraldických výtvarníků", z nichž mnozí měli o heraldice vědomosti „menší než malé" a podle toho také vypadaly některé návrhy. Členové expertní skupiny, zvláště její heraldické části, byli postaveni před nelehké rozhodování, jaké zaujmout stanovisko k návrhům, jejichž jednak výtvarná, jednak ikonografická hodnota byla, eufemisticky řečeno, sporná.
Již na počátku činnosti komise / podvýboru jsme přijali v zásadě pochopitelné stanovisko, které se následně stalo jakýmsi druhem zaklínadla, že nemůžeme posuzovat výtvarné provedení návrhů, poněvadž taková posouzení by byla do značné míry subjektivní. To jsme však netušili, že do navrhování znaků se vrhne plejáda výtvarných neumětelů, jejichž pohříchu jedinou kvalifikací bylo, že udrží v ruce tužku, či později, s rozmachem počítačových grafických programů, ovládnou tzv. počítačovou grafiku. Tak se zrodily první dva „heraldické axiomy" - „předložený návrh je heraldicky schvalitelný" a „ať si to nakreslí, jak chtějí, my vytvoříme pouze závazný heraldický popis".
S odstupem několika let musím s politováním konstatovat, že oba „axiomy" znamenají pro českou komunální heraldiku pohromu. „Heraldická schvalitelnost" spočívala nejčastěji v triviálním konstatování, že návrh neporušuje zejména nepsané pravidlo o vzájemném vztahu heraldických tinktur, jednoduše řečeno, že „barva není pokládána na barvu a kov není pokládán na kov". Že v mnoha takto posouzených a schválených návrzích nebyl brán zřetel na ikonografickou stránku návrhu, bylo dosti často průvodním jevem; ikonografickým problémům se budu věnovat samostatně. Druhý axiom, umožňující heraldickým neumětelům vydávat jakkoliv zrůdnou kresbu za „osobní výtvarnou licenci" způsobil, že byly do značné míry nerespektovány obvyklé zásady výtvarné stylisace a standardy, zejména obecných figur. Je sice pravdou, že jsme skutečně některé návrhy odmítli pro celkovou nezpůsobilost, ovšem je také pravdou, že jsme schválili návrhy, které byly hodné odmítnutí, jak z hlediska výtvarného tak ikonografického.
Tomuto neblahému a českou komunální heraldiku nevratně poškozujícímu jevu se obšírně a podrobně věnoval Stanislav Kasík v pojednání, nazvaném příznačně „Mystifikace, šalba a bullshit v české komunální heraldice"; pojednání je publikováno ve veřejně přístupné části HTK, umístěné na Hlavní straně HTK. Podrobným rozborem jsou vyjmenovány případy, v nichž jsme v podvýboru pochybili a některá pochybení jsou vskutku ostudná.
K většině návrhů byly přiloženy textové materiály, v nichž se navrhovatelé snažili vyložit, jak se k předkládanému návrhu dopracovali. Obsahová úroveň některých textů byla skutečně neuvěřitelná a já si kladu otázku, jak mohly být takové bláboly akceptovány členy obecních zastupitelstev a v konečné fázi předloženy k posuzování, posouzeny a schváleny. Ikonografická zdůvodnění byla mnohdy kuriosní, např. zelená barva dolní poloviny štítu symbolisuje pole a lesy rozkládající se kolem obce, horní zlatá polovina je symbolem slunce. Často byly uplatňovány atributy světců, obvykle patronů místních kostelů, přičemž docházelo k věcným pochybením např. tím, že nebyly rozlišeny atributy sv. Jakuba Většího od sv. Jakuba Menšího; v dalších případech heraldický neumětel nakreslil jakousi indiferentní postavu či jen hlavu, přidal jí svatozář a prohlásil jí za konkrétního světce. Jak v citovaném pojednání Stanislav Kasík výstižně napsal, členové podvýboru jsou patrně jedinými, kteří znají skutečnou podobu sv. Apolináře Ravenského či jiného světce, neboť navrhovatel jej tak nazval a podvýbor dospěl k resultátu, že musí obecnou heraldickou figuru nazvat právě tak, jak ji nazval navrhovatel.
Nemohu posoudit, zda všichni členové podvýboru pečlivě četli průvodní textové materiály k návrhům, avšak množství excesů, na něž upozornil Stanislav Kasík a z nichž některé jsem neváhal nazvat „heraldickou nepříčetností" je značně alarmující.
Na druhé straně však musím zmínit jednu závažnou skutečnost a tou je určitá nepřipravenost členů expertní skupiny v oblasti interdisciplinárních vztahů a souvislostí. S těmito problémy se potýkáme, myslím tím tandem Palát - Kasík, v současné době při výstavbě Terminologického slovníku v projektu HTK, jehož primárním cílem je definovat heraldické termíny a vytvořit standardy pro heraldické figury jako termíny pasivní a pro termíny aktivní. Právě z těchto důvodů jsme do HTK zařadili samostatné moduly Terminologické soubory a Terminologické rešerše, v nichž se snažíme tyto interdisciplinární vztahy promítnout a uplatnit. Z obdobných důvodů jsme založili modul Literatura s několika specialisovanými podskupinami.
V mnoha předkládaných návrzích je patrné, že, opět musím použít již poněkolikáté tohoto sousloví, heraldický neumětel nemá ani ponětí o stylisaci heraldické kresby, resp. o stylisaci kresby obecných heraldických figur. Velmi často se tyto prohřešky objevují při zobrazování staveb, poněvadž navrhovatel se domnívá, že je-li jedinou architektonickou dominantou obce kostel, musí jej zobrazit téměř fotograficky, tj. pokud možno se všemi zobrazitelnými detaily až po tu konkrétní kliku u dveří. V jiném případě jsou zobrazeny zemědělské nástroje, např. zkřížené a hrábě, avšak jejich násady připomínají špejle; návrh byl samozřejmě schválen podle heraldického axiomu - „ať si to nakreslí, jak chtějí". Důsledkem takto schváleného návrhu je nezlomitelný názor obecních zastupitelů, že právě v této podobě jim byl znak schválen a že jiné vyobrazení není nejen myslitelné ale ani přípustné. Tím je v podstatě zamítnuta možnost nakreslit jinou podobu znaku pouze podle závazného popisu.
5.2. Terminologická normotvorná funkce Heraldické komise a Podvýboru pro heraldiku
a vexilologii
Jak jsem již několikrát zde ale i při jiných příležitostech dokládal, představuje dosud česká heraldická terminologie nesourodý slovní konglomerát, jsouc stále vystavena jednak vlivu českých základních prací z počátku 20. století (Král, Kolář - Sedláček), jednak vlivům mnoha více či méně poučených zájemců o heraldiku, kteří si často vytvářejí vlastní virtuální terminologické prostředí.
V současné době představuje Podvýbor pro heraldiku a vexilologii jedinou relevantní veřejno-právní základnu pro možnou kodifikaci české heraldické terminologie; projekt HTK, který je již několik let na internetových stránkách, představuje více-méně privátní iniciativu, zatím bez výraznějšího zájmu tzv. heraldické veřejnosti. Nebudiž toto považováno za projev osobního nepochopení ale za konstatování skutečného stavu. Podle mého názoru leží na podvýboru neoddiskutovatelná odpovědnost za další vývoj české heraldické terminologie, takže by si neměl dovolit nějaké výrazné excesy, které by se mohly v budoucnu stát obtížně napravitelnými. Probírám-li se však minulými i současnými popisy znaků, které jsou vkládány do oficiálních dekretů pro jednotlivé obce, jsem v mnoha případech na pochybách, zda byla a je tato odpovědnost dostatečně pociťována. V projektu HTK existuje modul nazvaný Poznámky k obecním znakům, v němž se spolu s kolegou Kasíkem kriticky vyjadřujeme k ikonografickým podkladům pro vznik znaků a ke konkrétním popisům. Tyto kritické poznámky a poznatky publikujeme nikoli z nějaké rozvernosti nebo ze škodolibosti, ale výhradně proto, abychom upozornili, podle našeho názoru, na určitá pochybení, která se bohužel stala ve schvalovacím procesu. Pokud jsou na naše kritické výhrady nějaké ohlasy, potom obvykle od potrefených autorů, kteří se cítí být oněmi kritickými výhradami dehonestováni či dokonce profesně poškozováni. Komunální heraldika je však věcí veřejnou s právem kritických výhrad; mají-li někteří „heraldičtí výtvarníci" odvahu vystavovat veřejnému obdivu své nedostatečnosti, musí mít také odvahu přijímat kritické výhrady. Tím samozřejmě vůbec netvrdím, že naše kritické výhrady mají povahu arbitrážních verdiktů. Jejich primárním smyslem je upozorňovat na možná ale i tušená pochybení a pokusit se vyvolat věcnou diskusi ke konkrétním jevům.
Terminologická pochybení jsou, podle mého názoru, způsobována nedostatečnou kontinuitou, spočívající ve skutečnosti, že jednotlivá zasedání podvýboru byla a stále jsou vnímána jako časově oddělitelné solitery. Jen tak si lze totiž vysvětlit, že se náhle objeví nový, ad hoc vytvořený termín pro figuru či jev, který byl předtím pojmenován odlišně.
Další nedostatek spatřuji v tom, že v heraldické části expertní skupiny v minulosti nebyla a ani v současnosti zřejmě není vedena byť jen základní databáze heraldických termínů; tomuto problému se budu věnovat v následující šesté kapitole. Neexistence takové databáze vede ve svých důsledcích k situacím, kdy stejný či téměř stejný jev je, také vzhledem k časovým prodlevám mezi jednotlivými zasedáními podvýboru, pojmenován několika synonymními výrazy. Ty sice nemusí být hodné zavržení, ale nepochybně přispívají k rozkolísanosti heraldické terminologie. Při excerpci popisů znaků určené pro výstavbu Terminologického slovníku se může jevit obtížným rozhodnout, který termín je více či naopak méně vhodný. Poněvadž nemůžeme v projektu HTK arbitrážně rozhodnout tak, že jeden termín označíme za správný a druhý za nesprávný, vyřešili jsme takováto dilemata buď zavedením kategorie „tolerovaného termínu" nebo kategorie „nedoporučeného termínu". Nepovažujeme toto rozhodnutí za příslovečné „aby se terminologický vlk nažral a heraldická koza zůstala celá", ale za umění možného vyplynuvšího z konkrétních situací.
Uvedu nyní několik příkladů z konkrétních popisů.
Zřejmě z náhlého „terminologického prozření" byl ad hoc vytvořen termín „hlava vinné révy", zatímco tatáž figura byla v předchozích popisech nazývána „keřem vinné révy". Argument, že by se nám, tedy heraldikům v podvýboru, vinaři na Moravě „vychechtali", kdybychom tuto figuru nepojmenovali „hlavou vinné révy", musím považovat za dětinský a nehodný akademicky graduovaného autora, resp. za terminologický úkrok z nouze, poněvadž jestliže jsme v minulosti tuto figuru nazývali „keřem vinné révy", tak moravští vinaři se již pravděpodobně „vychechtali" do úplného vyčerpání. Signifikantní na tomto příkladu je, že tento ad hoc vytvořený termín byl, podle mnou excerpovaných popisů, použit zatím pouze jedenkrát.
Základním zobrazením heraldického lva je poloha „ve skoku", což je standardní heraldický termín. Tlama takového lva je otevřená s vyplazeným jazykem, který je považován za zbroj, obdobně jako drápy. Má-li zbroj jednotnou tinkturu, není nutné tinkturu jazyka výslovně popisovat, je-li však jeho tinktura odlišná od drápů, potom je nutné ji hlásit. Jak je možné, že v některých popisech je odlišná tinktura jazyka hlášena a v jiných nikoli? Ve lví tlamě jsou standardně zobrazeny dva zuby-tesáky, horní a dolní, které jsou stříbrné a není nutné je v heraldickém popisu výslovně hlásit, poněvadž představa zobrazení bezzubého lva je poněkud absurdní a pro tuto heraldickou figuru dehonestující. Skutečnost, že lví zuby popisují vexilologové, a to ne vždy, není pro heraldický popis směrodatná, poněvadž vexilologové, vzhledem k obecné absenci výtvarných a stylistických standardů u vexilologických figur, popisují cokoliv. Jak je však možné, že popis lvích zubů se objevil v několika heraldických popisech, aby po čase bylo od popisu opět upuštěno?
Ve znaku obce Tři Studně jsou zobrazeny, jako mluvící znamení, tři studny, avšak ve schváleném popisu, vloženém do dekretu, je nesprávný gramatický tvar „tři studně" s rádoby sofistikovaným zdůvodněním, že obec se tak jmenuje. Název obce je nezpochybnitelný, ovšem gramatický pravopisný tvar prvního pádu množného čísla od podstatného jména „studna" (podle vzoru žena) je „studny", což je rovněž nezpochybnitelné. Respektování gramatických i pravopisných pravidel by zajisté neumenšilo význam mluvícího znaku.
V levém stříbrném poli znaku obce Rovná je zelené návrší a v něm jsou tři vyrůstající zúžené hroty, jejichž modifikace vlnitým řezem symbolisuje existenci tří vodních pramenů. Modifikace heroldských figur různými řezy, např. cimbuřových, vlnitým aj., je zcela legitimní a mnohá, ne-li většinu heraldických znamení, lze z hlediska ikonografie vykládat symbolicky. Podvýbor však kolektivně shledal, že tato symbolika vodních pramenů je příliš naturalistická (!) a navrhl, aby místo vlnitých hrotů byla zobrazena tři břevna (ta by samozřejmě mohla být rovněž vlnitá a byl by jim také vytýkán přílišný naturalismu ?) nebo aby hroty byly popsány jako „prameny". Navrhovatelův správný heraldický popis byl nakonec odmítnut a nahrazen popisem vytvořeným podvýborem. Logika odborného uvažování v tomto případě kulhá na obě nohy.
Heroldská figura „pata štítu" se může vyskytovat nejen ve všech heraldických tinkturách, ale může být i modifikována pomocí výtvarně rozdílných řezů. V českém heraldickém prostředí se ustálilo pro tuto figuru několik expresivních termínů. Je-li pata štítu zelená, bývá nazývána „trávníkem", je-li v této tinktuře modifikována obloukovým řezem, bývá nazývána „návrším, vrchem, kopcem"; ze sémantického hlediska zajisté pociťujeme určité rozdíly, ty však nemusí být pro heraldickou terminologii podstatné. Nekompromisně korektním termínem by však měla být pojmenována jako „zelená oblouková pata štítu", což by bylo možno doporučit, avšak obvykle užívané termíny jsou spíše v rovině expresivního výrazu. Poněvadž se výše uvedené názvy staly do značné míry terminologickými standardy, není racionálního důvodu usilovat o jejich vytěsnění, není však rovněž racionálního důvodu zavádět další synonyma, např. termínem „chlum" pouze proto, že obec se jmenuje Chlumec, Chlumín, Chlumčany apod. V několika popisech vzniklých v podvýboru se s tímto dalším synonymem setkáme ze značně pochybného důvodu - vytvořit „mluvící znak".
Případů takovýchto terminologických excesů by bylo možno uvést mnoho.
Jak jsem již předeslal, neuvádím tato pochybení z rozvernosti či škodolibosti, zamýšlel jsem však na nich dokumentovat, že ne vždy je odpovědnost za terminologické standardy dostatečně pociťována a hlavně uplatňována.
Rekapituluji tedy předchozí text konstatováním, že terminologická funkce a tím i odpovědnost současného Podvýboru pro heraldiku a vexilologii je rozhodující, nezastupitelná a měla by, resp. musí být členy expertní heraldické skupiny pociťována více než dostatečně. Naopak nedostatečné vědomí této odpovědnosti může zakonservovat dosavadní stav, což by pro českou heraldiku zajisté nebylo přínosem.
6. Klíč heraldických figur (KHF)
V předchozí kapitole jsem uvedl, že neexistovala a zřejmě ani neexistuje základní terminologická databáze jako výstup ze schválených a udělených popisů. Rozhodl jsem se proto k postupné výstavbě klíče heraldických figur tak, že jsem začal excerpovat popisy znaků a z excerpovaných termínů jsem vytvářel abecední, pokud možno jednoslovnou databázi aktivních a pasivních termínů.
Databázi jsem zpočátku vedl v textové podobě abecedně řazených termínů, původně v programu textového editoru T602. S narůstajícím počtem termínů jsem však byl nucen toto uspořádání opustit a přepsal jsem dosud excerpované termíny do jednoduché kartotéky v programu WINDOWS, kde má každý termín samostatnou kartu.
Stanovil jsem následující kritéria:
1/ Na rejstříkovém řádku karty je vložen NÁZEV TERMÍNU, event. další doplněk; např. RADLICE, zlatá. Na konci rejstříkového řádku je uveden alfanumerický kód, který je jedinečný pro každý základní termín. Je nutné si uvědomit, že tato databáze vznikala v době operačního systému MS DOS, v němž názvy souborů, a termín takový soubor v podstatě představoval, byly limitovány osmi znaky a nebylo možno používat znaky s diakritickými znaménky.
2/ Do plochy rejstříkové karty je vložen stručný popis a určeny vztahy k jiným figurám, které jsou ve znaku uplatněny. KHF měl představovat nejen seznam termínů, zpočátku výhradně heroldských a obecných figur a křížů, ale měl být také pomůckou určenou pro identifikace znaků a teoreticky měl vyloučit možnost vzniku duplicitních znaků pro dvě rozdílné obce.
3/ Posledním údajem byl název obce a okresu podle tehdy platné administrativní úpravy.
KHF se však stal nejen významným ukazatelem kvantitativního výskytu heraldických figur, ale též ukazatelem „osobité výtvarné invence" navrhovatelů obecních znaků. Předběžně mohu konstatovat, že množina výskytu byla většinou omezena na tzv. základní figury, břevno, kůl, radlice, krojidlo, vinný hrozen, obilný klas apod. a na základní dělení štítu, dělení, dělení kosmé nebo šikmé, polcení, čtvrcení; posledně jmenované jsme zpravidla zamítali jako zbytné zejména tehdy, byly-li v polích opakovány stejné figury. Od určitého období se začaly objevovat květy nejrůznějších rostlin, často v bizarním „výtvarném" provedení, které dokládalo, že navrhovatel přecenil své „osobité výtvarné schopnosti".
Když byl Poslaneckou sněmovnou PČR spuštěn projekt REKOS, usoudil jsem, zdá se však že předčasně, že další pracná výstavba KHF je duplicitní. Materiál shromážděný v KHF se stal základním materiálem pro projekt HTK.
K projektu REKOS se nebudu v tomto pojednání vyjadřovat, neboť je především produktem určeným k registraci schválených a udělených komunálních symbolů. Terminologická stránka projektu pouze reflektuje znění podvýborem vypracovaných popisů.
7. Reálný vznik projektu Heraldické Terminologické Konvence v prvním desetiletí 21. století
Kolegu Stanislava Kasíka jsem poznal, zpočátku korespondenčně, jednak již v dobách „heraldických malin nezralých", jednak jako jednoho z plejády heraldických výtvarníků, jejichž návrhy znaků a praporů byly projednávány v podvýboru. Naše vzájemná užší spolupráce se datuje zhruba od roku 2002, kdy projevil zájem o problematiku české heraldické terminologie. V následujících letech jsem mohl s potěšením konstatovat, že naše spolupráce je skutečně konstruktivní a že kolega Kasík je nejen zkušený heraldický výtvarník, ale má též nadstandardní vědomosti teoretické, které se projevovaly v obsáhlých poznámkách a připomínkách ke konstituování jednotlivých termínů.
Jako aktivní účastník prací a jednání v Terminologické sekci pobočky Heraldika ČNS a souběžně v MTR jsem měl k disposici materiály, které se spolu s materiály mnou shromážděnými v KHF staly základem projektu HTK. Přípravné práce, které se samozřejmě neobešly bez vzniku „slepých uliček" a „kajícných návratů", vyvrcholily v letech 2005 až 2006, kdy jsem vypracoval první návrhy versí budoucího projektu.
V té době také počítačová technologie zaznamenávala znatelné pokroky, stále dostupnějším se stával internet, takže jsem začal promýšlet možnost vytvoření samostatného internetového portálu. S již zřejmým záměrem jsem s pomocí kolegy Kasíka zpracoval návrh konečné verse počítačového programu a koncem roku 2006 jsme oslovili počítačového programátora Jiřího Chaberu, s nímž jsem uzavřel dne 5. prosince 2006 smlouvu o poskytování služeb v oblasti informačních technologií, vytvoření vlastní domény s názvem „heraldika-terminologie.cz" a konkrétní počítačové presentace pro projekt HTK. Asi v polovině roku 2007 byla smlouva realisována a na zatím neveřejně přístupné doméně jsme začali do programu vkládat materiály. Ty se zpočátku skládaly jednak z programových a teoretických textů, jednak jsem do Terminologického slovníku začal vkládat excerpované termíny, získané převážně z popisů znaků, jak jsem již uvedl výše. Tím byla prozatím završena první, základní etapa práce na projektu HTK.
Poznámka na závěr této kapitoly.
Zaznamenali jsme i docela vážné návrhy v tom smyslu, že je zbytečné vytvářet svébytnou českou heraldickou terminologii, že by přece stačilo přeložit terminologii německou a případně ji poněkud „přiopravit". Jsem toho názoru, že diskutovat o podobných názorech je pouhým plýtváním času.
7.1. Výstavba struktury HTK
Základní struktura je rozdělena do dvou částí - části veřejně přístupné bez nutnosti registrace návštěvníka a části přístupné pouze pro registrované návštěvníky se vstupním poplatkem.
V neveřejně přístupné části byl zpočátku umístěn pouze modul Terminologický slovník, další moduly v této části byly vytvářeny postupně, resp. tehdy, jestliže objektivně vznikla potřeba tyto moduly založit. Jejich vznik je výsledkem porad a diskusí s kolegou Kasíkem. Podrobně je struktura vyložena jednak v modulu Nápověda, umístěném na Hlavní straně, jednak v modulu Manuál HTK, který je umístěn v neveřejně přístupné, tzv. speciální části.
7.2. Tři nosné moduly HTK: Terminologický slovník, Terminologické soubory, Terminologické
rešerše
Terminologický slovník (TS).
Jak jsem uvedl v šesté kapitole, materiál pro TS byl především získán excerpcí z popisů nově udělených znaků, dále z materiálů někdejší Terminologické sekce pobočky Heraldika ČNS, z materiálů MTR a z dalších literárních zdrojů. Rovněž jsem uvedl, že výstavba TS je primárním cílem projektu HTK.
Následující informace jsou výsledkem podrobných konsultací s kolegou Kasíkem.
Do TS jsou zařazeny dva typy konvenčních termínů - aktivní a pasivní.
Aktivní termíny jsou takové, které vypovídají, jak jsou heraldické figury konstruovány, jak jsou modifikovány, čili jak se liší od základních definovaných podob a poloh, čili od terminologických standardů. Jejich definování je pro heraldický popis velice důležité, neboť v podstatě vylučují situace, kdy by každá heraldická figura musela být podrobně popsána, aby ji heraldičtí výtvarníci mohli nakreslit pouze podle popisu a aby se jejich kresby diametrálně nelišily. Gramaticky jsou aktivní termíny přídavnými jmény, buď neodvozenými nebo odvozenými od slovesného tvaru přechodníku přítomného; jsou to např. tvary kráčející, stojící, běžící, ohlížející se (od přechodníkových tvarů kráčeje - kráčejíc - kráčejíce, stoje - stojíc - stojíce, běže - běžíc - běžíce, ohlížeje se - ohlížejíc se - ohlížejíce se).
Pasivními termíny jsou, obecně řečeno, všechna heraldická znamení - heroldské figury, obecné heraldické figury a termín „kříž", přičemž jednotlivé tvary, typy či druhy křížů již představují kombinace pasivního termínu s aktivním, vytvářejíce tzv. terminologické sousloví, např. latinský kříž, osmihrotý kříž apod.
Základem TS jsou zpravidla jednoslovné konvenční, čili doporučené termíny; význam slova konvenční byl dostatečně vysvětlen v úvodních teoretických materiálech projektu HTK. Proces vytváření konvenčních, tolerovaných a nedoporučených termínů je heraldicky, sémanticky i gramaticky náročný. Náročnost, podle mého názoru, spočívá na jedné straně ve skutečnosti, že TS nejenže nechce ale ani nemůže oktrojovat heraldické veřejnosti terminologickou soustavu, tj. arbitrážně rozhodnout, který termín je správný a který nikoliv; ostatně tento princip byl již na mnoha místech zdůrazněn, na druhé straně se však snažíme vytvořit terminologickou soustavu, jejíž principy by byly obecně přijatelné a zároveň existovala možnost flexibilních úprav či doplňků. Při vytváření definic používáme v dikci dvě významově odlišné vazby - „za základní podobu / polohu považujeme" nebo „za základní podobu / polohu doporučujeme považovat". Obě varianty jsou, dle mého názoru, nezpochybnitelným projevem konvenčního přístupu k výstavbě terminologické soustavy. V prvém případě je řečeno, že základní podoba / poloha je obecně akceptovatelná, zatímco ve druhém případě dáváme najevo, že o podobě / poloze lze vést i nadále odbornou diskusi.
Terminologická soustava by měla být právě na základě přijaté konvence cílevědomě budována laickou i odbornou heraldickou veřejností; zdá se však, že se tak děje právě naopak. Pro ilustraci stačí připomenout jednu z posledních heraldických prací, totiž „Základy heraldiky", jejímiž autory jsou vysokoškolští pedagogové a publikace má sloužit jako učební text pro studenty pomocných věd historických a archivního studia. Nad „terminologickými verbálními skvosty",které jsem při excerpcích popisů znaků vůbec nezaznamenal a jejichž původ lze vystopovat jednak do terminologie německé, jednak do českých základních prací z počátku 20. století, lze pouze nevěřícně zakroutit hlavou. Smutným zjištěním je skutečnost, že jeden z autorů této publikace se aktivně zúčastňoval terminologických prací v MTR (Dr. Krejčík), rovněž tak její recenzent (Dr. Müller), nyní oba vysokoškolští pedagogové, kteří obory pomocných věd historických přednášejí a také samozřejmě zkoušejí.
Jedním z cílů TS je snaha po rozumném a vyváženém odstranění synonymních termínů, jimiž jsou popisovány kresebně či sémanticky shodné jevy. Podrobněji jsem se o této problematice zmínil na příkladu termínu „pata štítu" a vyskytujících se derivátů - „návrší, vrch, kopec, pahorek, pahrbek, chlum". Zatímco tři posledně jmenované jsou v TS uvedeny jako nedoporučené, první tři jsou zařazeny jako samostatné plnohodnotné termíny s přesnějším významovým vymezením.
Každý svébytný termín je v TS zapsán na tzv. terminologické kartě, která má několik sekcí; podrobný výklad jsem provedl v modulech Nápověda a Manuál HTK. K jednotlivým termínům jsou postupně vkládány jednak citace literatury a jednak konkrétní odkazy z literatury. Tuto práci lze, podle dosavadně získaných zkušeností, provádět zpravidla dodatečně po zpracování základního textu, čili terminologického standardu. V praxi to znamená, že termín je v základních parametrech zpracován, text je vložen do sekce Komentář a následně jsou vkládány citace a odkazy. Lze tedy říci, že v současném procesu výstavby TS jsou permanentně prováděny doplňky, případně i změny. Obdobným způsobem je postupováno při vkládání ilustrací k některým termínům. Připomínám na tomto místě, že ilustrace jsou autorským dílem Stanislava Kasíka, popisy znaků jsou přebírány z REKOSu, pokud jsou zobrazeny nově udělené obecní znaky a k popisům jsou event. připojeny poznámky nebo odkazy na jiné texty publikované v HTK. Na konci výkladového textu je kromě citace literatury vložen i odkaz na termíny synonymní či příbuzné.
Současný počet termínů (červenec 2012) zpracovaných, rozpracovaných nebo pouze excerpovaných dosáhl počtu 1851.
Rozsah textů k jednotlivým termínům je rozdílný a právě tato rozdílnost byla jedním z podnětů pro vznik dalších dvou modulů - Terminologických souborů a Terminologických rešerší.
Terminologické soubory (TSb).
Terminologické soubory jsou prvním kvalitativně vyšším segmentem TS. Jak jsem předeslal, jejich vznik byl po formální stránce zapříčiněn rozsahem textu k některým termínům v TS, který byl, podle našeho názoru, za hranicí vnímání slovníkového hesla na vymezené ploše v sekci Komentář, věcným důvodem však byla skutečnost, že jsme cítili potřebu podrobného zpracování, doplněného o poznámkový aparát a ilustrace. TSb tak představují originální, nikoli kompilovaná, pojednání „na dané téma". Vypracování každého TSb vyžaduje mimořádné úsilí a je provázeno mnoha vzájemnými konsultacemi, při nichž se snažíme vyslovované postuláty prověřovat a verifikovat.
Jen výběrově na některé TSb upozorním: LEV, OREL, ORLICE, POLCENÍ, DĚLENÍ, KŘÍŽE, PATA ŠTÍTU A JEJÍ MODIFIKACE.
Přiměřený výtah z každého TSb je samozřejmě zařazen do TS, zpravidla s citací literatury a s ilustracemi.
Odkazově jsou TSb i TS vzájemně provázány.
Terminologické rešerše (TR).
Terminologické rešerše jsou druhým kvalitativně vyšším segmentem TS. Jejich vznik je podmíněn poznáním potřeby formou literární i pramenné heuristiky zpracovat určité téma. Terminologické rešerše vyžadují mnohem větší úsilí a pracovní nasazení, než oba předchozí moduly a jsou rovněž provázeny mnoha vzájemnými konsultacemi; např. v TR „Buchar hamru" jsem požádal o pomoc Státní okresní archiv v Kutné Hoře, poněvadž jsem potřeboval vidět znakové privilegium pro obec, bývalé městečko, Vlastějovice. Obdobné úsilí musel vyvinout kolega Kasík při vypracování TR o bednářských a bečvářských výrobcích, o kašnách a fontánách či o kosíři. Opět musím připomenout, že byla vytvořena pojednání originální, nikoliv kompilace z nahodile získané literatury.
Odkazově jsou TR i TS vzájemně provázány.
7.3. Elektronická presentace HTK a přístup heraldické veřejnosti k tomuto projektu
Je-li do internetových vyhledávačů, např. Seznam, Google, případně dalších, zadáno heslo „heraldika", objeví se početný seznam jednotlivých stránek, které se heraldikou zabývají. Není předmětem tohoto pojednání, abych, byť i výběrově" stránky hodnotil, každý nechť si udělá vlastní úsudek. Mohu však konstatovat, že při stanovení názvu domény „heraldika-terminologie.cz" měl programátor šťastnou ruku, poněvadž název byl volný, neobsazený, takže při vyhledávání se portál HTK zpravidla zobrazí na první otevřené stránce, což má se zřetelem na značný počet heraldických stránek nesporné výhody.
Po počáteční fázi projektu HTK, kdy byl sice na internetových stránkách umístěn, avšak nikoli veřejně přístupný, jsme požádali programátora o změnu poté, když do něho byly vloženy základní textové teoretické materiály a do TS vloženy jednotlivé termíny, některé s pracovními versemi textů, v počtu asi 1500 položek.
Považuji za nutné vysvětlit, proč je projekt HTK rozdělen na dvě části - veřejně přístupnou a přístupnou pouze po registraci včetně vstupního poplatku.
V celém projektu HTK jsou publikovány originální texty, jejichž zpracování si vyžádalo značného úsilí při studiu literatury, pramenů a vzájemných komparací. Páteří, čili nosnou částí celého projektu jsou tři výše popsané moduly, TS, TSb a TR. Se zřetelem na „právní džungli" panující v tomto státě, kdy vymahatelnost práva i dle platných zákonů je mnohdy ilusorní, jsme se rozhodli předejít situacím, kdy zejména texty z uvedených modulů by mohly být použity bez našeho souhlasu a vědomí, k jakému účelu by sloužily. Poučením nám byl případ nechvalně známého Ing. Josefa Augustina, který ve své „Velké encyklopedii ..." nejen použil kreseb znaků bez souhlasu jejich autorů a samozřejmě bez přiměřeného finančního vypořádání, ale, rovněž bez souhlasu postižených, publikoval „ohromující" seznam jednotlivců, kteří se prý údajně zasloužili o vydání této bombastické knihy. V seznamu byla publikována jména autorů, kteří v době vydání knihy byli již dávno po smrti, např. PhDr. Bohumír Lifka, JUDr. Zdeněk M. Zenger aj., dokonce byl uveden jeden autor fysicky neexistující - Pavel Pelant.
Kolega Kasík by mohl podrobně hovořit o marných pokusech o zadostiučinění.
Je nám občas předhazováno, že registrace pro přístup do neveřejné části je podmíněna zaplacením vstupního poplatku. Kritici by si měli uvědomit, že vytvoření speciálního programu, jeho obsluha, zřízení domény a její udržování není zadarmo - to je jeden důvod. Druhým důvodem je skutečnost, že všechny texty jsou výsledkem naší práce a že bychom se velmi obtížně smiřovali s jejich možným nekontrolovatelným použitím, či lépe řečeno zneužitím.
8. „Několik slov" závěrem
Přes několikeré výzvy směřované k heraldické veřejnosti, neprojevil zatím nikdo zájem byť jen o spolupráci např. na nějakém dílčím problému. Někteří námi oslovení jednotlivci se omezili na konstatování, že k materiálům a obsahu nemají připomínek, jiní nám poskytli vágní sdělení, že „je tam toho hodně". Toto je pouze konstatování přítomného stavu, který odráží pravděpodobně nechuť k závazku trvalé a cílevědomé práce zřejmě s vědomím její náročnosti.
Zpracováno 22. 07. 2012 © Pavel Palát
a vexilologii
Jak jsem již několikrát zde ale i při jiných příležitostech dokládal, představuje dosud česká heraldická terminologie nesourodý slovní konglomerát, jsouc stále vystavena jednak vlivu českých základních prací z počátku 20. století (Král, Kolář - Sedláček), jednak vlivům mnoha více či méně poučených zájemců o heraldiku, kteří si často vytvářejí vlastní virtuální terminologické prostředí.
V současné době představuje Podvýbor pro heraldiku a vexilologii jedinou relevantní veřejno-právní základnu pro možnou kodifikaci české heraldické terminologie; projekt HTK, který je již několik let na internetových stránkách, představuje více-méně privátní iniciativu, zatím bez výraznějšího zájmu tzv. heraldické veřejnosti. Nebudiž toto považováno za projev osobního nepochopení ale za konstatování skutečného stavu. Podle mého názoru leží na podvýboru neoddiskutovatelná odpovědnost za další vývoj české heraldické terminologie, takže by si neměl dovolit nějaké výrazné excesy, které by se mohly v budoucnu stát obtížně napravitelnými. Probírám-li se však minulými i současnými popisy znaků, které jsou vkládány do oficiálních dekretů pro jednotlivé obce, jsem v mnoha případech na pochybách, zda byla a je tato odpovědnost dostatečně pociťována. V projektu HTK existuje modul nazvaný Poznámky k obecním znakům, v němž se spolu s kolegou Kasíkem kriticky vyjadřujeme k ikonografickým podkladům pro vznik znaků a ke konkrétním popisům. Tyto kritické poznámky a poznatky publikujeme nikoli z nějaké rozvernosti nebo ze škodolibosti, ale výhradně proto, abychom upozornili, podle našeho názoru, na určitá pochybení, která se bohužel stala ve schvalovacím procesu. Pokud jsou na naše kritické výhrady nějaké ohlasy, potom obvykle od potrefených autorů, kteří se cítí být oněmi kritickými výhradami dehonestováni či dokonce profesně poškozováni. Komunální heraldika je však věcí veřejnou s právem kritických výhrad; mají-li někteří „heraldičtí výtvarníci" odvahu vystavovat veřejnému obdivu své nedostatečnosti, musí mít také odvahu přijímat kritické výhrady. Tím samozřejmě vůbec netvrdím, že naše kritické výhrady mají povahu arbitrážních verdiktů. Jejich primárním smyslem je upozorňovat na možná ale i tušená pochybení a pokusit se vyvolat věcnou diskusi ke konkrétním jevům.
Terminologická pochybení jsou, podle mého názoru, způsobována nedostatečnou kontinuitou, spočívající ve skutečnosti, že jednotlivá zasedání podvýboru byla a stále jsou vnímána jako časově oddělitelné solitery. Jen tak si lze totiž vysvětlit, že se náhle objeví nový, ad hoc vytvořený termín pro figuru či jev, který byl předtím pojmenován odlišně.
Další nedostatek spatřuji v tom, že v heraldické části expertní skupiny v minulosti nebyla a ani v současnosti zřejmě není vedena byť jen základní databáze heraldických termínů; tomuto problému se budu věnovat v následující šesté kapitole. Neexistence takové databáze vede ve svých důsledcích k situacím, kdy stejný či téměř stejný jev je, také vzhledem k časovým prodlevám mezi jednotlivými zasedáními podvýboru, pojmenován několika synonymními výrazy. Ty sice nemusí být hodné zavržení, ale nepochybně přispívají k rozkolísanosti heraldické terminologie. Při excerpci popisů znaků určené pro výstavbu Terminologického slovníku se může jevit obtížným rozhodnout, který termín je více či naopak méně vhodný. Poněvadž nemůžeme v projektu HTK arbitrážně rozhodnout tak, že jeden termín označíme za správný a druhý za nesprávný, vyřešili jsme takováto dilemata buď zavedením kategorie „tolerovaného termínu" nebo kategorie „nedoporučeného termínu". Nepovažujeme toto rozhodnutí za příslovečné „aby se terminologický vlk nažral a heraldická koza zůstala celá", ale za umění možného vyplynuvšího z konkrétních situací.
Uvedu nyní několik příkladů z konkrétních popisů.
Zřejmě z náhlého „terminologického prozření" byl ad hoc vytvořen termín „hlava vinné révy", zatímco tatáž figura byla v předchozích popisech nazývána „keřem vinné révy". Argument, že by se nám, tedy heraldikům v podvýboru, vinaři na Moravě „vychechtali", kdybychom tuto figuru nepojmenovali „hlavou vinné révy", musím považovat za dětinský a nehodný akademicky graduovaného autora, resp. za terminologický úkrok z nouze, poněvadž jestliže jsme v minulosti tuto figuru nazývali „keřem vinné révy", tak moravští vinaři se již pravděpodobně „vychechtali" do úplného vyčerpání. Signifikantní na tomto příkladu je, že tento ad hoc vytvořený termín byl, podle mnou excerpovaných popisů, použit zatím pouze jedenkrát.
Základním zobrazením heraldického lva je poloha „ve skoku", což je standardní heraldický termín. Tlama takového lva je otevřená s vyplazeným jazykem, který je považován za zbroj, obdobně jako drápy. Má-li zbroj jednotnou tinkturu, není nutné tinkturu jazyka výslovně popisovat, je-li však jeho tinktura odlišná od drápů, potom je nutné ji hlásit. Jak je možné, že v některých popisech je odlišná tinktura jazyka hlášena a v jiných nikoli? Ve lví tlamě jsou standardně zobrazeny dva zuby-tesáky, horní a dolní, které jsou stříbrné a není nutné je v heraldickém popisu výslovně hlásit, poněvadž představa zobrazení bezzubého lva je poněkud absurdní a pro tuto heraldickou figuru dehonestující. Skutečnost, že lví zuby popisují vexilologové, a to ne vždy, není pro heraldický popis směrodatná, poněvadž vexilologové, vzhledem k obecné absenci výtvarných a stylistických standardů u vexilologických figur, popisují cokoliv. Jak je však možné, že popis lvích zubů se objevil v několika heraldických popisech, aby po čase bylo od popisu opět upuštěno?
Ve znaku obce Tři Studně jsou zobrazeny, jako mluvící znamení, tři studny, avšak ve schváleném popisu, vloženém do dekretu, je nesprávný gramatický tvar „tři studně" s rádoby sofistikovaným zdůvodněním, že obec se tak jmenuje. Název obce je nezpochybnitelný, ovšem gramatický pravopisný tvar prvního pádu množného čísla od podstatného jména „studna" (podle vzoru žena) je „studny", což je rovněž nezpochybnitelné. Respektování gramatických i pravopisných pravidel by zajisté neumenšilo význam mluvícího znaku.
V levém stříbrném poli znaku obce Rovná je zelené návrší a v něm jsou tři vyrůstající zúžené hroty, jejichž modifikace vlnitým řezem symbolisuje existenci tří vodních pramenů. Modifikace heroldských figur různými řezy, např. cimbuřových, vlnitým aj., je zcela legitimní a mnohá, ne-li většinu heraldických znamení, lze z hlediska ikonografie vykládat symbolicky. Podvýbor však kolektivně shledal, že tato symbolika vodních pramenů je příliš naturalistická (!) a navrhl, aby místo vlnitých hrotů byla zobrazena tři břevna (ta by samozřejmě mohla být rovněž vlnitá a byl by jim také vytýkán přílišný naturalismu ?) nebo aby hroty byly popsány jako „prameny". Navrhovatelův správný heraldický popis byl nakonec odmítnut a nahrazen popisem vytvořeným podvýborem. Logika odborného uvažování v tomto případě kulhá na obě nohy.
Heroldská figura „pata štítu" se může vyskytovat nejen ve všech heraldických tinkturách, ale může být i modifikována pomocí výtvarně rozdílných řezů. V českém heraldickém prostředí se ustálilo pro tuto figuru několik expresivních termínů. Je-li pata štítu zelená, bývá nazývána „trávníkem", je-li v této tinktuře modifikována obloukovým řezem, bývá nazývána „návrším, vrchem, kopcem"; ze sémantického hlediska zajisté pociťujeme určité rozdíly, ty však nemusí být pro heraldickou terminologii podstatné. Nekompromisně korektním termínem by však měla být pojmenována jako „zelená oblouková pata štítu", což by bylo možno doporučit, avšak obvykle užívané termíny jsou spíše v rovině expresivního výrazu. Poněvadž se výše uvedené názvy staly do značné míry terminologickými standardy, není racionálního důvodu usilovat o jejich vytěsnění, není však rovněž racionálního důvodu zavádět další synonyma, např. termínem „chlum" pouze proto, že obec se jmenuje Chlumec, Chlumín, Chlumčany apod. V několika popisech vzniklých v podvýboru se s tímto dalším synonymem setkáme ze značně pochybného důvodu - vytvořit „mluvící znak".
Případů takovýchto terminologických excesů by bylo možno uvést mnoho.
Jak jsem již předeslal, neuvádím tato pochybení z rozvernosti či škodolibosti, zamýšlel jsem však na nich dokumentovat, že ne vždy je odpovědnost za terminologické standardy dostatečně pociťována a hlavně uplatňována.
Rekapituluji tedy předchozí text konstatováním, že terminologická funkce a tím i odpovědnost současného Podvýboru pro heraldiku a vexilologii je rozhodující, nezastupitelná a měla by, resp. musí být členy expertní heraldické skupiny pociťována více než dostatečně. Naopak nedostatečné vědomí této odpovědnosti může zakonservovat dosavadní stav, což by pro českou heraldiku zajisté nebylo přínosem.
6. Klíč heraldických figur (KHF)
V předchozí kapitole jsem uvedl, že neexistovala a zřejmě ani neexistuje základní terminologická databáze jako výstup ze schválených a udělených popisů. Rozhodl jsem se proto k postupné výstavbě klíče heraldických figur tak, že jsem začal excerpovat popisy znaků a z excerpovaných termínů jsem vytvářel abecední, pokud možno jednoslovnou databázi aktivních a pasivních termínů.
Databázi jsem zpočátku vedl v textové podobě abecedně řazených termínů, původně v programu textového editoru T602. S narůstajícím počtem termínů jsem však byl nucen toto uspořádání opustit a přepsal jsem dosud excerpované termíny do jednoduché kartotéky v programu WINDOWS, kde má každý termín samostatnou kartu.
Stanovil jsem následující kritéria:
1/ Na rejstříkovém řádku karty je vložen NÁZEV TERMÍNU, event. další doplněk; např. RADLICE, zlatá. Na konci rejstříkového řádku je uveden alfanumerický kód, který je jedinečný pro každý základní termín. Je nutné si uvědomit, že tato databáze vznikala v době operačního systému MS DOS, v němž názvy souborů, a termín takový soubor v podstatě představoval, byly limitovány osmi znaky a nebylo možno používat znaky s diakritickými znaménky.
2/ Do plochy rejstříkové karty je vložen stručný popis a určeny vztahy k jiným figurám, které jsou ve znaku uplatněny. KHF měl představovat nejen seznam termínů, zpočátku výhradně heroldských a obecných figur a křížů, ale měl být také pomůckou určenou pro identifikace znaků a teoreticky měl vyloučit možnost vzniku duplicitních znaků pro dvě rozdílné obce.
3/ Posledním údajem byl název obce a okresu podle tehdy platné administrativní úpravy.
KHF se však stal nejen významným ukazatelem kvantitativního výskytu heraldických figur, ale též ukazatelem „osobité výtvarné invence" navrhovatelů obecních znaků. Předběžně mohu konstatovat, že množina výskytu byla většinou omezena na tzv. základní figury, břevno, kůl, radlice, krojidlo, vinný hrozen, obilný klas apod. a na základní dělení štítu, dělení, dělení kosmé nebo šikmé, polcení, čtvrcení; posledně jmenované jsme zpravidla zamítali jako zbytné zejména tehdy, byly-li v polích opakovány stejné figury. Od určitého období se začaly objevovat květy nejrůznějších rostlin, často v bizarním „výtvarném" provedení, které dokládalo, že navrhovatel přecenil své „osobité výtvarné schopnosti".
Když byl Poslaneckou sněmovnou PČR spuštěn projekt REKOS, usoudil jsem, zdá se však že předčasně, že další pracná výstavba KHF je duplicitní. Materiál shromážděný v KHF se stal základním materiálem pro projekt HTK.
K projektu REKOS se nebudu v tomto pojednání vyjadřovat, neboť je především produktem určeným k registraci schválených a udělených komunálních symbolů. Terminologická stránka projektu pouze reflektuje znění podvýborem vypracovaných popisů.
7. Reálný vznik projektu Heraldické Terminologické Konvence v prvním desetiletí 21. století
Kolegu Stanislava Kasíka jsem poznal, zpočátku korespondenčně, jednak již v dobách „heraldických malin nezralých", jednak jako jednoho z plejády heraldických výtvarníků, jejichž návrhy znaků a praporů byly projednávány v podvýboru. Naše vzájemná užší spolupráce se datuje zhruba od roku 2002, kdy projevil zájem o problematiku české heraldické terminologie. V následujících letech jsem mohl s potěšením konstatovat, že naše spolupráce je skutečně konstruktivní a že kolega Kasík je nejen zkušený heraldický výtvarník, ale má též nadstandardní vědomosti teoretické, které se projevovaly v obsáhlých poznámkách a připomínkách ke konstituování jednotlivých termínů.
Jako aktivní účastník prací a jednání v Terminologické sekci pobočky Heraldika ČNS a souběžně v MTR jsem měl k disposici materiály, které se spolu s materiály mnou shromážděnými v KHF staly základem projektu HTK. Přípravné práce, které se samozřejmě neobešly bez vzniku „slepých uliček" a „kajícných návratů", vyvrcholily v letech 2005 až 2006, kdy jsem vypracoval první návrhy versí budoucího projektu.
V té době také počítačová technologie zaznamenávala znatelné pokroky, stále dostupnějším se stával internet, takže jsem začal promýšlet možnost vytvoření samostatného internetového portálu. S již zřejmým záměrem jsem s pomocí kolegy Kasíka zpracoval návrh konečné verse počítačového programu a koncem roku 2006 jsme oslovili počítačového programátora Jiřího Chaberu, s nímž jsem uzavřel dne 5. prosince 2006 smlouvu o poskytování služeb v oblasti informačních technologií, vytvoření vlastní domény s názvem „heraldika-terminologie.cz" a konkrétní počítačové presentace pro projekt HTK. Asi v polovině roku 2007 byla smlouva realisována a na zatím neveřejně přístupné doméně jsme začali do programu vkládat materiály. Ty se zpočátku skládaly jednak z programových a teoretických textů, jednak jsem do Terminologického slovníku začal vkládat excerpované termíny, získané převážně z popisů znaků, jak jsem již uvedl výše. Tím byla prozatím završena první, základní etapa práce na projektu HTK.
Poznámka na závěr této kapitoly.
Zaznamenali jsme i docela vážné návrhy v tom smyslu, že je zbytečné vytvářet svébytnou českou heraldickou terminologii, že by přece stačilo přeložit terminologii německou a případně ji poněkud „přiopravit". Jsem toho názoru, že diskutovat o podobných názorech je pouhým plýtváním času.
7.1. Výstavba struktury HTK
Základní struktura je rozdělena do dvou částí - části veřejně přístupné bez nutnosti registrace návštěvníka a části přístupné pouze pro registrované návštěvníky se vstupním poplatkem.
V neveřejně přístupné části byl zpočátku umístěn pouze modul Terminologický slovník, další moduly v této části byly vytvářeny postupně, resp. tehdy, jestliže objektivně vznikla potřeba tyto moduly založit. Jejich vznik je výsledkem porad a diskusí s kolegou Kasíkem. Podrobně je struktura vyložena jednak v modulu Nápověda, umístěném na Hlavní straně, jednak v modulu Manuál HTK, který je umístěn v neveřejně přístupné, tzv. speciální části.
7.2. Tři nosné moduly HTK: Terminologický slovník, Terminologické soubory, Terminologické
rešerše
Terminologický slovník (TS).
Jak jsem uvedl v šesté kapitole, materiál pro TS byl především získán excerpcí z popisů nově udělených znaků, dále z materiálů někdejší Terminologické sekce pobočky Heraldika ČNS, z materiálů MTR a z dalších literárních zdrojů. Rovněž jsem uvedl, že výstavba TS je primárním cílem projektu HTK.
Následující informace jsou výsledkem podrobných konsultací s kolegou Kasíkem.
Do TS jsou zařazeny dva typy konvenčních termínů - aktivní a pasivní.
Aktivní termíny jsou takové, které vypovídají, jak jsou heraldické figury konstruovány, jak jsou modifikovány, čili jak se liší od základních definovaných podob a poloh, čili od terminologických standardů. Jejich definování je pro heraldický popis velice důležité, neboť v podstatě vylučují situace, kdy by každá heraldická figura musela být podrobně popsána, aby ji heraldičtí výtvarníci mohli nakreslit pouze podle popisu a aby se jejich kresby diametrálně nelišily. Gramaticky jsou aktivní termíny přídavnými jmény, buď neodvozenými nebo odvozenými od slovesného tvaru přechodníku přítomného; jsou to např. tvary kráčející, stojící, běžící, ohlížející se (od přechodníkových tvarů kráčeje - kráčejíc - kráčejíce, stoje - stojíc - stojíce, běže - běžíc - běžíce, ohlížeje se - ohlížejíc se - ohlížejíce se).
Pasivními termíny jsou, obecně řečeno, všechna heraldická znamení - heroldské figury, obecné heraldické figury a termín „kříž", přičemž jednotlivé tvary, typy či druhy křížů již představují kombinace pasivního termínu s aktivním, vytvářejíce tzv. terminologické sousloví, např. latinský kříž, osmihrotý kříž apod.
Základem TS jsou zpravidla jednoslovné konvenční, čili doporučené termíny; význam slova konvenční byl dostatečně vysvětlen v úvodních teoretických materiálech projektu HTK. Proces vytváření konvenčních, tolerovaných a nedoporučených termínů je heraldicky, sémanticky i gramaticky náročný. Náročnost, podle mého názoru, spočívá na jedné straně ve skutečnosti, že TS nejenže nechce ale ani nemůže oktrojovat heraldické veřejnosti terminologickou soustavu, tj. arbitrážně rozhodnout, který termín je správný a který nikoliv; ostatně tento princip byl již na mnoha místech zdůrazněn, na druhé straně se však snažíme vytvořit terminologickou soustavu, jejíž principy by byly obecně přijatelné a zároveň existovala možnost flexibilních úprav či doplňků. Při vytváření definic používáme v dikci dvě významově odlišné vazby - „za základní podobu / polohu považujeme" nebo „za základní podobu / polohu doporučujeme považovat". Obě varianty jsou, dle mého názoru, nezpochybnitelným projevem konvenčního přístupu k výstavbě terminologické soustavy. V prvém případě je řečeno, že základní podoba / poloha je obecně akceptovatelná, zatímco ve druhém případě dáváme najevo, že o podobě / poloze lze vést i nadále odbornou diskusi.
Terminologická soustava by měla být právě na základě přijaté konvence cílevědomě budována laickou i odbornou heraldickou veřejností; zdá se však, že se tak děje právě naopak. Pro ilustraci stačí připomenout jednu z posledních heraldických prací, totiž „Základy heraldiky", jejímiž autory jsou vysokoškolští pedagogové a publikace má sloužit jako učební text pro studenty pomocných věd historických a archivního studia. Nad „terminologickými verbálními skvosty",které jsem při excerpcích popisů znaků vůbec nezaznamenal a jejichž původ lze vystopovat jednak do terminologie německé, jednak do českých základních prací z počátku 20. století, lze pouze nevěřícně zakroutit hlavou. Smutným zjištěním je skutečnost, že jeden z autorů této publikace se aktivně zúčastňoval terminologických prací v MTR (Dr. Krejčík), rovněž tak její recenzent (Dr. Müller), nyní oba vysokoškolští pedagogové, kteří obory pomocných věd historických přednášejí a také samozřejmě zkoušejí.
Jedním z cílů TS je snaha po rozumném a vyváženém odstranění synonymních termínů, jimiž jsou popisovány kresebně či sémanticky shodné jevy. Podrobněji jsem se o této problematice zmínil na příkladu termínu „pata štítu" a vyskytujících se derivátů - „návrší, vrch, kopec, pahorek, pahrbek, chlum". Zatímco tři posledně jmenované jsou v TS uvedeny jako nedoporučené, první tři jsou zařazeny jako samostatné plnohodnotné termíny s přesnějším významovým vymezením.
Každý svébytný termín je v TS zapsán na tzv. terminologické kartě, která má několik sekcí; podrobný výklad jsem provedl v modulech Nápověda a Manuál HTK. K jednotlivým termínům jsou postupně vkládány jednak citace literatury a jednak konkrétní odkazy z literatury. Tuto práci lze, podle dosavadně získaných zkušeností, provádět zpravidla dodatečně po zpracování základního textu, čili terminologického standardu. V praxi to znamená, že termín je v základních parametrech zpracován, text je vložen do sekce Komentář a následně jsou vkládány citace a odkazy. Lze tedy říci, že v současném procesu výstavby TS jsou permanentně prováděny doplňky, případně i změny. Obdobným způsobem je postupováno při vkládání ilustrací k některým termínům. Připomínám na tomto místě, že ilustrace jsou autorským dílem Stanislava Kasíka, popisy znaků jsou přebírány z REKOSu, pokud jsou zobrazeny nově udělené obecní znaky a k popisům jsou event. připojeny poznámky nebo odkazy na jiné texty publikované v HTK. Na konci výkladového textu je kromě citace literatury vložen i odkaz na termíny synonymní či příbuzné.
Současný počet termínů (červenec 2012) zpracovaných, rozpracovaných nebo pouze excerpovaných dosáhl počtu 1851.
Rozsah textů k jednotlivým termínům je rozdílný a právě tato rozdílnost byla jedním z podnětů pro vznik dalších dvou modulů - Terminologických souborů a Terminologických rešerší.
Terminologické soubory (TSb).
Terminologické soubory jsou prvním kvalitativně vyšším segmentem TS. Jak jsem předeslal, jejich vznik byl po formální stránce zapříčiněn rozsahem textu k některým termínům v TS, který byl, podle našeho názoru, za hranicí vnímání slovníkového hesla na vymezené ploše v sekci Komentář, věcným důvodem však byla skutečnost, že jsme cítili potřebu podrobného zpracování, doplněného o poznámkový aparát a ilustrace. TSb tak představují originální, nikoli kompilovaná, pojednání „na dané téma". Vypracování každého TSb vyžaduje mimořádné úsilí a je provázeno mnoha vzájemnými konsultacemi, při nichž se snažíme vyslovované postuláty prověřovat a verifikovat.
Jen výběrově na některé TSb upozorním: LEV, OREL, ORLICE, POLCENÍ, DĚLENÍ, KŘÍŽE, PATA ŠTÍTU A JEJÍ MODIFIKACE.
Přiměřený výtah z každého TSb je samozřejmě zařazen do TS, zpravidla s citací literatury a s ilustracemi.
Odkazově jsou TSb i TS vzájemně provázány.
Terminologické rešerše (TR).
Terminologické rešerše jsou druhým kvalitativně vyšším segmentem TS. Jejich vznik je podmíněn poznáním potřeby formou literární i pramenné heuristiky zpracovat určité téma. Terminologické rešerše vyžadují mnohem větší úsilí a pracovní nasazení, než oba předchozí moduly a jsou rovněž provázeny mnoha vzájemnými konsultacemi; např. v TR „Buchar hamru" jsem požádal o pomoc Státní okresní archiv v Kutné Hoře, poněvadž jsem potřeboval vidět znakové privilegium pro obec, bývalé městečko, Vlastějovice. Obdobné úsilí musel vyvinout kolega Kasík při vypracování TR o bednářských a bečvářských výrobcích, o kašnách a fontánách či o kosíři. Opět musím připomenout, že byla vytvořena pojednání originální, nikoliv kompilace z nahodile získané literatury.
Odkazově jsou TR i TS vzájemně provázány.
7.3. Elektronická presentace HTK a přístup heraldické veřejnosti k tomuto projektu
Je-li do internetových vyhledávačů, např. Seznam, Google, případně dalších, zadáno heslo „heraldika", objeví se početný seznam jednotlivých stránek, které se heraldikou zabývají. Není předmětem tohoto pojednání, abych, byť i výběrově" stránky hodnotil, každý nechť si udělá vlastní úsudek. Mohu však konstatovat, že při stanovení názvu domény „heraldika-terminologie.cz" měl programátor šťastnou ruku, poněvadž název byl volný, neobsazený, takže při vyhledávání se portál HTK zpravidla zobrazí na první otevřené stránce, což má se zřetelem na značný počet heraldických stránek nesporné výhody.
Po počáteční fázi projektu HTK, kdy byl sice na internetových stránkách umístěn, avšak nikoli veřejně přístupný, jsme požádali programátora o změnu poté, když do něho byly vloženy základní textové teoretické materiály a do TS vloženy jednotlivé termíny, některé s pracovními versemi textů, v počtu asi 1500 položek.
Považuji za nutné vysvětlit, proč je projekt HTK rozdělen na dvě části - veřejně přístupnou a přístupnou pouze po registraci včetně vstupního poplatku.
V celém projektu HTK jsou publikovány originální texty, jejichž zpracování si vyžádalo značného úsilí při studiu literatury, pramenů a vzájemných komparací. Páteří, čili nosnou částí celého projektu jsou tři výše popsané moduly, TS, TSb a TR. Se zřetelem na „právní džungli" panující v tomto státě, kdy vymahatelnost práva i dle platných zákonů je mnohdy ilusorní, jsme se rozhodli předejít situacím, kdy zejména texty z uvedených modulů by mohly být použity bez našeho souhlasu a vědomí, k jakému účelu by sloužily. Poučením nám byl případ nechvalně známého Ing. Josefa Augustina, který ve své „Velké encyklopedii ..." nejen použil kreseb znaků bez souhlasu jejich autorů a samozřejmě bez přiměřeného finančního vypořádání, ale, rovněž bez souhlasu postižených, publikoval „ohromující" seznam jednotlivců, kteří se prý údajně zasloužili o vydání této bombastické knihy. V seznamu byla publikována jména autorů, kteří v době vydání knihy byli již dávno po smrti, např. PhDr. Bohumír Lifka, JUDr. Zdeněk M. Zenger aj., dokonce byl uveden jeden autor fysicky neexistující - Pavel Pelant.
Kolega Kasík by mohl podrobně hovořit o marných pokusech o zadostiučinění.
Je nám občas předhazováno, že registrace pro přístup do neveřejné části je podmíněna zaplacením vstupního poplatku. Kritici by si měli uvědomit, že vytvoření speciálního programu, jeho obsluha, zřízení domény a její udržování není zadarmo - to je jeden důvod. Druhým důvodem je skutečnost, že všechny texty jsou výsledkem naší práce a že bychom se velmi obtížně smiřovali s jejich možným nekontrolovatelným použitím, či lépe řečeno zneužitím.
8. „Několik slov" závěrem
Přes několikeré výzvy směřované k heraldické veřejnosti, neprojevil zatím nikdo zájem byť jen o spolupráci např. na nějakém dílčím problému. Někteří námi oslovení jednotlivci se omezili na konstatování, že k materiálům a obsahu nemají připomínek, jiní nám poskytli vágní sdělení, že „je tam toho hodně". Toto je pouze konstatování přítomného stavu, který odráží pravděpodobně nechuť k závazku trvalé a cílevědomé práce zřejmě s vědomím její náročnosti.
Zpracováno 22. 07. 2012 © Pavel Palát