Vůz s prakem
Vůz s prakem
Úvaha o heraldickém bádání v oblasti české komunální heraldiky
V kategorii obecných heraldických figur lze nalézt vyobrazení předmětů, které je možno popsat či pojmenovat heraldickým termínem, avšak jejich původní smysl a obsah se mohl v průběhu staletí vytratit, čímž se jejich význam mohl výrazně posunout a stát se pro současného heraldického badatele určitým problémem.
Domnívám se, že k takovým případům patří znak města Bystřice, okres Benešov. Předesílám, že účelem tohoto článku není rešerše o bystřickém znaku, tím méně pak jeho zpochybňování, ale pouze úvaha o obecné heraldické figuře VŮZ S PRAKEM, která je v české komunální heraldice nepochybně ojedinělá; rovněž předesílám, že podklady jsem excerpoval z literatury, která se komunální heraldice věnuje programově.
K základním pracím o české komunální heraldice nesporně patří kniha Vincenze Roberta Widimského „Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates. I. Königreich Böhmen". Druck und Verlag der k. k. Hof- und Staatsdruckerei, Wien 1864. Přestože z hlediska současné úrovně výsledků mnohaletých bádání a prací v oblasti komunální heraldiky je Widimského kniha považována za značně kontroverzní a věcně problematická, jedná se o první „erbovník městských znaků" takto zpracovaný a zaštítěný tehdejší státní autoritou. Vymyká se rámci této úvahy další podrobné hodnocení předkládaných faktů, samozřejmě se zřetelem k tehdejší úrovni znalostí.
Na s. 14 je uvedena kapitolka číslo 40. Bistritz, česky Bystrice, Bystřice, latinsky Bistricium. Za třináctiřádkovým textem se stručnými historickými údaji následuje odstavec, který je pro bystřický znak důležitý: „Gegen die Mitte des XV. Jahrhunderts wurde Bistritz von seinem Grundherrn, Ulrich von Rosenberg, zum Marktflecken erhoben und zur ewigen Erinnerung an die Erstürmung der von den Hussiten - Taboriten - besetzten Veste Ostromeč, bei der sich die Bistritzer äusserst tapfer hervorthaten, mit einem eigenen Stadtwappen begnadigt: einem rothem Schilde, worin auf berastem Grunde ein auf vier Rädern ruhender Wurfschwengel - Mauerbrecher - böhm. Prak, lat. Catapulta - sich befindet, auf dem in der Mitte fünf fünfblätterige silberne Rosen an Stielen emporsterben, Wappenstücke der Herren von Rosenberg."
Překlad: Uprostřed 15. století byla Bystřice svým zakladatelem, Oldřichem z Rožmberka, povýšena na trhové městečko a k pozdější vzpomínce na dobytí husity - tábority obsazené pevnosti Ostromeče, při němž se Bystřičtí nanejvýše statečně činili, obdařeni byli vlastním městským znakem: červeným štítem, v němž na travnatém základu na čtyřech kolech spočívající vrhací stroj - beranidlo [doslova bořitel hradeb] - čes. Prak, lat. Catapulta - se nachází, na něm uprostřed pět pětilistých stříbrných růží na stoncích vyrůstá vzhůru, erbovní znamení pánů z Rožmberka.
Na nečíslované obrazové tabuli je v souladu s číslem kapitolky zobrazen bystřický znak v podobě, v níž je zobrazován ve všech následujících publikacích. Popis znaku je však značně neúplný a měl-li by být konstruován výhradně podle popisu, musel by vypadat zcela odlišně.
Travnatou půdu (Grunde - základ), která je zobrazována v mnoha znacích Widimského publikaci, bychom dnes popsali buď jako zelenou patu štítu, spíše však jako trávník. Uváděná čtyři kola jsou pouze tušena, reálně jsou zobrazena toliko dvě, mezi nimi je podélná spojovací tyč. Na kolech je umístěna v popisu neuvedená obdélníková rámová konstrukce, z níž vynikají tři do oblouku doleva prohnutá držadla, vpředu jedno, vzadu dvě, spojená podélnou tyčí, na níž je travnatý drn, z něhož vyrůstá na stoncích pět pětilistých květů (růží), z nichž dvě a dvě postranní jsou vějířovitě odkloněné. Z čelního rámu vozové konstrukce vyniká krátké břevno zakončené masivním hrotem v podobě šipky. Kromě barvy štítu, travnaté půdy, u níž lze předpokládat zelenou barvu a stříbrných květů (růží), jejichž tinktura má blíže k modré barvě než k stříbru, nejsou žádné další tinktury hlášeny; celá konstrukce vozu včetně kol, podélných tyčí a hrotu je zlatá, držadla jsou černá, květy (růže) jsou na zelených olistěných stoncích vyrůstajících ze zeleného drnu. Štít, jako většina zde zobrazených znaků, je zlatě lemován, aniž je v popisu o lemu zmínka; podle mého názoru je zlatý lem, obdobně jako zelené paty - trávníky čili půdy, svévolnou Widimského libůstkou, která není v heraldice přijatelná .
Pro určení názvu figury jsou v němčině použity dva termíny, dle mého názoru významově i funkčně neslučitelné - vrhací stroj / beranidlo a rovněž překlady do češtiny a latiny nejsou významově identické.
Z textu se stručnými historickými údaji ani z popisu znaku není zřejmé, na základě jakých podkladů či dokladů dospěl Widimsky k této podobě znaku. Tolik prozatím o Widimského knize.
V posledním roce 19. století (1900) byla vydána první česká kniha o heraldice jako disciplíně vědecké ale i umělecké. Jejím autorem je Vojtěch Král z Dobré Vody „Heraldika. Souhrn pravidel, předpisův a zvyklostí znakových se zvláštním zřetelem ku zemím koruny České. S 800 obrazy v textu a na 42 tabulkách. Uspořádal Vojtěch Král z Dobré Vody". Nakladatel Rudolf Štorch, knihkupec. Praha - Karlín [1900]. Králova předmluva je datována v Praze, v září 1900.
České heraldické veřejnosti není zajisté třeba připomínat, že Králův badatelský zájem se soustředil na propracování heraldické propedeutiky především prostřednictvím a pomocí heraldiky šlechtické, rodové. Komunální, resp. městské heraldice je v oddílu B. věnována kapitola IV. Znaky měst a míst (s. 229 - 232). Jedná se o text, z hlediska tehdejší úrovně znalostí, sice odborně založený, obsahující však věcné informace pouze obecného charakteru. Ze současného hlediska a s přihlédnutím k výsledkům laické i odborné práce představuje Králův text historickou reminiscenci, v kladném slova smyslu.
O tři roky později byla vydána druhá česká kniha o heraldice, zaměřená výhradně na její vědeckou část. Jejím autorem byl v roce 1898 zemřelý středoškolský profesor Martin Kolář a zpracovatelem jím sebraného materiálu rovněž středoškolský profesor August Sedláček „Martina Koláře Českomoravská heraldika. I. Část všeobecná. Jíž upravil August Sedláček". Nákladem České akademie cís. Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1902.
Zájem Martina Koláře o komunální, resp. městskou heraldiku byl zřejmě zcela nulový, poněvadž v obsahu knihy o ní žádnou kapitolu nenalezneme.
O další dva roky později se městské heraldice v rámci Rakousko-Uherské monarchie věnoval badatel a spolupracovník několika heraldických institucí Hugo Gerard Ströhl „Städte-Wappen von Österreich-Ungarn". Kunstverlag Anton Schroll & Co., Wien 1904.
Kniha je přehledně rozčleněna do teritoriálních kapitol a kromě textové části obsahuje 35 barevných obrazových tabulí. Království českému je věnováno šest tabulí, Markrabství moravskému dvě tabule a Vévodství slezskému jedna tabule.
Městské znaky jsou zřejmě zobrazeny výběrově, kriterium výběru však není zřejmé. Podstatným faktem však je, že na šesti tabulích českých městských znaků není znak města (městečka) Bystřice zobrazen.
V následujících desetiletích, závěrečném období Rakousko-uherské monarchie, dvacetiletí Československé republiky, šestiletému trvání Protektorátu Čechy a Morava a následných dvaceti letech po skončení druhé světové války, byla městské heraldice, z hlediska vědeckého bádání, věnována pozornost více než sporadická; výjimku tvoří rozsáhlá studie Václava Vojtíška „O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých", která byla otištěna ve sborníku „Zprávy Památkového sboru hlav. města Prahy", svazek osmý, nákladem Památkového sboru hlav. města Prahy, Praha 1928, s. 1 - 255.
Na sklonku 60. let 20. století se začal vytvářet proces, který dnes, s odstupem několika desetiletí, nazýváme „renesancí české heraldiky". V roce 1983 byla ostravským Klubem genealogů a heraldiků vydána společná práce čtyř autorů (Pavel Palát, Stanislav Hošťálek, Jaroslav Jásek, Pavel R. Pokorný) „Bibliografie české práce heraldické I.", mapující formou podrobné excerpce a anotace česky psanou literární produkci z let 1901 - 1980. Zjistili jsme , že bystřickému městskému znaku byl věnován jediný článek litoměřického heraldického badatele Karla Nováka „Jak Bystřičtí k znaku přišli", publikovaný v časopisu Heraldika, bulletin pro základní vědy historické, VI./1973, č. 2-3, s. [20] - 24, obr. 3, erby Jiřího z Poděbrad, Zdeňka ze Šternberka, znak Bystřice, autorem kreseb je Ladislav Toman.
A tomuto článku budeme nyní věnovat pozornost. Prvním zjištěním je, že autor neuvedl žádné zdroje své práce - literaturu či prameny. Odhlédneme-li od obecně známých historických skutečností období po bitvě u Lipan, vlády Jiřího z Poděbrad, Vladislava Jagellonského a poněkud literárně vyfabulovaných faktů a osudů obyvatel Bystřice, tvrdí autor, že bystřičtí po vcelku vojensky neúspěšném obléhání hradu Ostromeče, jehož se zřejmě protiprávně zmocnil Zdeněk ze Šternberka a se svou vojenskou družinou škodil okolním vesnicím, byli odměněni takto: „Za vydatnou pomoc při obléhání hrádku Ostromeče byli odměněni poctou vrchovatě čestnou. Majestátem krále Vladislava byla r. 1471 ves Bystřice povýšena na městečko a navíc nadána městským znakem vskutku znamenitým. Znak městečka se takto popisuje /blasonuje/: V červeném poli na zelené půdě starodávný vůz válečný s prakem a s vysunutou střelou a nad ním okvětí pěti blankytně modrých nezabudek či pomněnek na způsob vějíře rozprostřených. To na nehynoucí paměť udatenství a střeleckého umění předků dnešních měšťanů bystřických." (s. 22 - 23)
V dalším textu autor soudí, že autorem „skromné květinky a těžkopádného stroje v heraldickém emblému" (s. 23) musel být dozajista zkušený heraldik. A dále autor píše: „Nás ovšem neméně zajímá ustrojení takového válečného vozu a jeho vyzbrojení; není totiž pochyb o tom, že ve znaku tom, třebaže jen schématicky, je zobrazen starobylý vůz husitský, jehož přesné podoby se nedopátráme v žádném iluminovaném dílu z té doby.
Jiná je otázka, jaký válečný stroj vůz nese.
Ve slovném doprovodu královského majestátu se totiž uvádí, že vůz je vystrojen p r a k e m , tedy válečným strojem určeným k metání kulí /kamenných, později i litých z kovu/ a to nikoliv výbuchem nálože střelného prachu v hlavni, ale mohutnou silou pružiny na způsob páky.
Naproti tomu heraldické vyobrazení výše popsaného znaku nám představuje něco zcela jiného: na prvý pohled je zřejmo, že nejde o hrubý prak, ale o tzv. „kluk", vynález to starých Řeků, zdokonalený pod názvem katapulty Římany.
Kluk či katapulta byl vlastně obrovský samostříl /kuše/, mechanicky napínaný a metající těžké šípy či spíše břevna za hradby obleženého opevnění." (s. 23)
V následujícím textu autor popisuje manipulaci s touto zbraní a její možné účinky. Vzhledem k absenci literárních ale zejména pramenných dokladů se mohu domnívat, že se jedná o značně fabulovaný výklad. Pokud autor zmiňuje „slovný doprovod královského majestátu", předpokládal bych, že jej četl při nejmenším v nějakém opisu, ne-li v originálu. Potom je ovšem podivné, že neuvádí, kde je majestát či jeho opis uložen, rovněž není uvedeno úplné datum jehy vydání. Autorův článek je sice prvoplánově čtivý, avšak znovu musím zdůraznit absenci jakéhokoliv odkazu na hodnověrné zdroje, což jeho informační hodnotu značně snižuje.
Úvaha o heraldickém bádání v oblasti české komunální heraldiky
V kategorii obecných heraldických figur lze nalézt vyobrazení předmětů, které je možno popsat či pojmenovat heraldickým termínem, avšak jejich původní smysl a obsah se mohl v průběhu staletí vytratit, čímž se jejich význam mohl výrazně posunout a stát se pro současného heraldického badatele určitým problémem.
Domnívám se, že k takovým případům patří znak města Bystřice, okres Benešov. Předesílám, že účelem tohoto článku není rešerše o bystřickém znaku, tím méně pak jeho zpochybňování, ale pouze úvaha o obecné heraldické figuře VŮZ S PRAKEM, která je v české komunální heraldice nepochybně ojedinělá; rovněž předesílám, že podklady jsem excerpoval z literatury, která se komunální heraldice věnuje programově.
K základním pracím o české komunální heraldice nesporně patří kniha Vincenze Roberta Widimského „Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates. I. Königreich Böhmen". Druck und Verlag der k. k. Hof- und Staatsdruckerei, Wien 1864. Přestože z hlediska současné úrovně výsledků mnohaletých bádání a prací v oblasti komunální heraldiky je Widimského kniha považována za značně kontroverzní a věcně problematická, jedná se o první „erbovník městských znaků" takto zpracovaný a zaštítěný tehdejší státní autoritou. Vymyká se rámci této úvahy další podrobné hodnocení předkládaných faktů, samozřejmě se zřetelem k tehdejší úrovni znalostí.
Na s. 14 je uvedena kapitolka číslo 40. Bistritz, česky Bystrice, Bystřice, latinsky Bistricium. Za třináctiřádkovým textem se stručnými historickými údaji následuje odstavec, který je pro bystřický znak důležitý: „Gegen die Mitte des XV. Jahrhunderts wurde Bistritz von seinem Grundherrn, Ulrich von Rosenberg, zum Marktflecken erhoben und zur ewigen Erinnerung an die Erstürmung der von den Hussiten - Taboriten - besetzten Veste Ostromeč, bei der sich die Bistritzer äusserst tapfer hervorthaten, mit einem eigenen Stadtwappen begnadigt: einem rothem Schilde, worin auf berastem Grunde ein auf vier Rädern ruhender Wurfschwengel - Mauerbrecher - böhm. Prak, lat. Catapulta - sich befindet, auf dem in der Mitte fünf fünfblätterige silberne Rosen an Stielen emporsterben, Wappenstücke der Herren von Rosenberg."
Překlad: Uprostřed 15. století byla Bystřice svým zakladatelem, Oldřichem z Rožmberka, povýšena na trhové městečko a k pozdější vzpomínce na dobytí husity - tábority obsazené pevnosti Ostromeče, při němž se Bystřičtí nanejvýše statečně činili, obdařeni byli vlastním městským znakem: červeným štítem, v němž na travnatém základu na čtyřech kolech spočívající vrhací stroj - beranidlo [doslova bořitel hradeb] - čes. Prak, lat. Catapulta - se nachází, na něm uprostřed pět pětilistých stříbrných růží na stoncích vyrůstá vzhůru, erbovní znamení pánů z Rožmberka.
Na nečíslované obrazové tabuli je v souladu s číslem kapitolky zobrazen bystřický znak v podobě, v níž je zobrazován ve všech následujících publikacích. Popis znaku je však značně neúplný a měl-li by být konstruován výhradně podle popisu, musel by vypadat zcela odlišně.
Travnatou půdu (Grunde - základ), která je zobrazována v mnoha znacích Widimského publikaci, bychom dnes popsali buď jako zelenou patu štítu, spíše však jako trávník. Uváděná čtyři kola jsou pouze tušena, reálně jsou zobrazena toliko dvě, mezi nimi je podélná spojovací tyč. Na kolech je umístěna v popisu neuvedená obdélníková rámová konstrukce, z níž vynikají tři do oblouku doleva prohnutá držadla, vpředu jedno, vzadu dvě, spojená podélnou tyčí, na níž je travnatý drn, z něhož vyrůstá na stoncích pět pětilistých květů (růží), z nichž dvě a dvě postranní jsou vějířovitě odkloněné. Z čelního rámu vozové konstrukce vyniká krátké břevno zakončené masivním hrotem v podobě šipky. Kromě barvy štítu, travnaté půdy, u níž lze předpokládat zelenou barvu a stříbrných květů (růží), jejichž tinktura má blíže k modré barvě než k stříbru, nejsou žádné další tinktury hlášeny; celá konstrukce vozu včetně kol, podélných tyčí a hrotu je zlatá, držadla jsou černá, květy (růže) jsou na zelených olistěných stoncích vyrůstajících ze zeleného drnu. Štít, jako většina zde zobrazených znaků, je zlatě lemován, aniž je v popisu o lemu zmínka; podle mého názoru je zlatý lem, obdobně jako zelené paty - trávníky čili půdy, svévolnou Widimského libůstkou, která není v heraldice přijatelná .
Pro určení názvu figury jsou v němčině použity dva termíny, dle mého názoru významově i funkčně neslučitelné - vrhací stroj / beranidlo a rovněž překlady do češtiny a latiny nejsou významově identické.
Z textu se stručnými historickými údaji ani z popisu znaku není zřejmé, na základě jakých podkladů či dokladů dospěl Widimsky k této podobě znaku. Tolik prozatím o Widimského knize.
V posledním roce 19. století (1900) byla vydána první česká kniha o heraldice jako disciplíně vědecké ale i umělecké. Jejím autorem je Vojtěch Král z Dobré Vody „Heraldika. Souhrn pravidel, předpisův a zvyklostí znakových se zvláštním zřetelem ku zemím koruny České. S 800 obrazy v textu a na 42 tabulkách. Uspořádal Vojtěch Král z Dobré Vody". Nakladatel Rudolf Štorch, knihkupec. Praha - Karlín [1900]. Králova předmluva je datována v Praze, v září 1900.
České heraldické veřejnosti není zajisté třeba připomínat, že Králův badatelský zájem se soustředil na propracování heraldické propedeutiky především prostřednictvím a pomocí heraldiky šlechtické, rodové. Komunální, resp. městské heraldice je v oddílu B. věnována kapitola IV. Znaky měst a míst (s. 229 - 232). Jedná se o text, z hlediska tehdejší úrovně znalostí, sice odborně založený, obsahující však věcné informace pouze obecného charakteru. Ze současného hlediska a s přihlédnutím k výsledkům laické i odborné práce představuje Králův text historickou reminiscenci, v kladném slova smyslu.
O tři roky později byla vydána druhá česká kniha o heraldice, zaměřená výhradně na její vědeckou část. Jejím autorem byl v roce 1898 zemřelý středoškolský profesor Martin Kolář a zpracovatelem jím sebraného materiálu rovněž středoškolský profesor August Sedláček „Martina Koláře Českomoravská heraldika. I. Část všeobecná. Jíž upravil August Sedláček". Nákladem České akademie cís. Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1902.
Zájem Martina Koláře o komunální, resp. městskou heraldiku byl zřejmě zcela nulový, poněvadž v obsahu knihy o ní žádnou kapitolu nenalezneme.
O další dva roky později se městské heraldice v rámci Rakousko-Uherské monarchie věnoval badatel a spolupracovník několika heraldických institucí Hugo Gerard Ströhl „Städte-Wappen von Österreich-Ungarn". Kunstverlag Anton Schroll & Co., Wien 1904.
Kniha je přehledně rozčleněna do teritoriálních kapitol a kromě textové části obsahuje 35 barevných obrazových tabulí. Království českému je věnováno šest tabulí, Markrabství moravskému dvě tabule a Vévodství slezskému jedna tabule.
Městské znaky jsou zřejmě zobrazeny výběrově, kriterium výběru však není zřejmé. Podstatným faktem však je, že na šesti tabulích českých městských znaků není znak města (městečka) Bystřice zobrazen.
V následujících desetiletích, závěrečném období Rakousko-uherské monarchie, dvacetiletí Československé republiky, šestiletému trvání Protektorátu Čechy a Morava a následných dvaceti letech po skončení druhé světové války, byla městské heraldice, z hlediska vědeckého bádání, věnována pozornost více než sporadická; výjimku tvoří rozsáhlá studie Václava Vojtíška „O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých", která byla otištěna ve sborníku „Zprávy Památkového sboru hlav. města Prahy", svazek osmý, nákladem Památkového sboru hlav. města Prahy, Praha 1928, s. 1 - 255.
Na sklonku 60. let 20. století se začal vytvářet proces, který dnes, s odstupem několika desetiletí, nazýváme „renesancí české heraldiky". V roce 1983 byla ostravským Klubem genealogů a heraldiků vydána společná práce čtyř autorů (Pavel Palát, Stanislav Hošťálek, Jaroslav Jásek, Pavel R. Pokorný) „Bibliografie české práce heraldické I.", mapující formou podrobné excerpce a anotace česky psanou literární produkci z let 1901 - 1980. Zjistili jsme , že bystřickému městskému znaku byl věnován jediný článek litoměřického heraldického badatele Karla Nováka „Jak Bystřičtí k znaku přišli", publikovaný v časopisu Heraldika, bulletin pro základní vědy historické, VI./1973, č. 2-3, s. [20] - 24, obr. 3, erby Jiřího z Poděbrad, Zdeňka ze Šternberka, znak Bystřice, autorem kreseb je Ladislav Toman.
A tomuto článku budeme nyní věnovat pozornost. Prvním zjištěním je, že autor neuvedl žádné zdroje své práce - literaturu či prameny. Odhlédneme-li od obecně známých historických skutečností období po bitvě u Lipan, vlády Jiřího z Poděbrad, Vladislava Jagellonského a poněkud literárně vyfabulovaných faktů a osudů obyvatel Bystřice, tvrdí autor, že bystřičtí po vcelku vojensky neúspěšném obléhání hradu Ostromeče, jehož se zřejmě protiprávně zmocnil Zdeněk ze Šternberka a se svou vojenskou družinou škodil okolním vesnicím, byli odměněni takto: „Za vydatnou pomoc při obléhání hrádku Ostromeče byli odměněni poctou vrchovatě čestnou. Majestátem krále Vladislava byla r. 1471 ves Bystřice povýšena na městečko a navíc nadána městským znakem vskutku znamenitým. Znak městečka se takto popisuje /blasonuje/: V červeném poli na zelené půdě starodávný vůz válečný s prakem a s vysunutou střelou a nad ním okvětí pěti blankytně modrých nezabudek či pomněnek na způsob vějíře rozprostřených. To na nehynoucí paměť udatenství a střeleckého umění předků dnešních měšťanů bystřických." (s. 22 - 23)
V dalším textu autor soudí, že autorem „skromné květinky a těžkopádného stroje v heraldickém emblému" (s. 23) musel být dozajista zkušený heraldik. A dále autor píše: „Nás ovšem neméně zajímá ustrojení takového válečného vozu a jeho vyzbrojení; není totiž pochyb o tom, že ve znaku tom, třebaže jen schématicky, je zobrazen starobylý vůz husitský, jehož přesné podoby se nedopátráme v žádném iluminovaném dílu z té doby.
Jiná je otázka, jaký válečný stroj vůz nese.
Ve slovném doprovodu královského majestátu se totiž uvádí, že vůz je vystrojen p r a k e m , tedy válečným strojem určeným k metání kulí /kamenných, později i litých z kovu/ a to nikoliv výbuchem nálože střelného prachu v hlavni, ale mohutnou silou pružiny na způsob páky.
Naproti tomu heraldické vyobrazení výše popsaného znaku nám představuje něco zcela jiného: na prvý pohled je zřejmo, že nejde o hrubý prak, ale o tzv. „kluk", vynález to starých Řeků, zdokonalený pod názvem katapulty Římany.
Kluk či katapulta byl vlastně obrovský samostříl /kuše/, mechanicky napínaný a metající těžké šípy či spíše břevna za hradby obleženého opevnění." (s. 23)
V následujícím textu autor popisuje manipulaci s touto zbraní a její možné účinky. Vzhledem k absenci literárních ale zejména pramenných dokladů se mohu domnívat, že se jedná o značně fabulovaný výklad. Pokud autor zmiňuje „slovný doprovod královského majestátu", předpokládal bych, že jej četl při nejmenším v nějakém opisu, ne-li v originálu. Potom je ovšem podivné, že neuvádí, kde je majestát či jeho opis uložen, rovněž není uvedeno úplné datum jehy vydání. Autorův článek je sice prvoplánově čtivý, avšak znovu musím zdůraznit absenci jakéhokoliv odkazu na hodnověrné zdroje, což jeho informační hodnotu značně snižuje.
Ve druhé polovině 60. let 20. století vznikl z podnětu tehdejší Archivní správy Ministerstva vnitra ČSR projekt, jehož cílem měla být representativní publikace o městských znacích v českých zemích - Čechách, Moravě a Slezsku. Odborným garantem byl ustanoven tehdejší ředitel Archivu hlavního města Prahy PhDr. Jiří Čarek, který pro nesporně náročnou práci sestavil z tehdejších několika předních archivářů redakční skupinu či radu; není předmětem této úvahy posuzovat výsledek tohoto projektu, který byl završen po dvaceti letech vydáním knihy „Městské znaky v českých zemích", Academia, Praha 1985. Podle představ iniciátora projektu měly všechny okresní archivy vypracovat odborné podklady soupisem a vyhodnocením pramenných a literárních sfragistických a heraldických materiálů uložených v archivních fondech. Jako osobní poznámku uvádím, že se mně nepodařilo zjistit, zda do tohoto projektu byly zahrnuty též sbírkové fondy muzeí, v nichž se rovněž nalézaly sfragistické a heraldické materiály, poněvadž muzea nespadala do pravomoci ministerstva vnitra ale do pravomoci ministerstva kultury.
Poněvadž se práce na úspěšném završení projektu začaly neúměrně protahovat, a dodnes není zřejmé, proč završení projektu trvalo dvacet let, začaly být vydávány dílčí soupisové publikace. Je velice obtížné posoudit, zda jejich vydávání bylo pozitivním přínosem pro bádání v oblasti komunální, tehdy však pouze městské, heraldiky nebo zda se zbytečně tříštily snahy po zpracování a vydání celorepublikové representativní publikace.
Jednou z těchto dílčích publikací je kniha autorů Aloise Přibyla a Karla Lišky „Znaky a pečetě středočeských měst". Středočeské nakladatelství a knihkupectví v Praze, Praha 1975. Na s. 44, kapitola Bystřice u Benešova, jsou uvedeny následující údaje: „Znak: Červený štít, dole se zeleným trávníkem, na kterém stojí zlatý starobylý vojenský vůz obrácený doprava, se zlatým prakem, z něhož vystupuje na zelených stoncích pět stříbrných pětilistých pomněnek. 79)
V roce 1471 byla ves Bystřice povýšena králem Jiřím Poděbradským na městečko za statečnost Bystřických při dobývání hradu Ostromeče. Tehdy měla Bystřice dostat městskou pečeť a znak. Jelikož znakové privilegium není doloženo, není prokázáno, zda to byl skutečně král Jiří, kdo jim tento znak udělil." (s. 44)
Autoři dále zmiňují oválnou městskou pečeť s německým opisem, kterou datují na konec 18. století nebo do první poloviny 19. století, ta je zobrazena na tab. IV./1.
V poznámce číslo 79 je uvedeno, že někteří badatelé považují květy za růžičky a nikoliv za pomněnky. Autoři se rovněž rozcházejí s tvrzením cit. Novákova článku, že Bystřici povýšil na městečko král Vladislav Jagellonský a nikoliv král Jiří Poděbradský. Jiří Poděbradský byl zvolen českým králem 2. března 1458, korunován byl 7. května téhož roku a zemřel 22. března 1471. Vladislav II. Jagellonský byl zvolen českým králem 27. května 1471 a korunován byl 22. srpna 1471. Poněvadž údajné privilegium, povyšující Bystřici na městečko a udělující znak není v originálu dochováno a není známo ani v žádném opisu, je sporné, který český král povýšil Bystřici na městečko. (Emler: Rukověť chronologie křesťanské, zvláště české. Spolek historický v Praze, Praha 1878, s. 58-59.).
V cit. knize Přibyla - Lišky je zobrazen bystřický městský znak téměř shodný s vyobrazením Widimského, pouze s tím rozdílem, že mezi koly není podélná tyč.
V poznámce číslo 79 se cit. autoři zabývají určením květů, které vyrůstají z horní podélné tyče vozu, ale zcela pomíjejí určení hlavní znakové figury - vozu s údajným prakem.
V roce 1985 nakladatelství Academia konečně vydalo, po dvaceti letech práce, knihu „Městské znaky v českých zemích", jejímž jediným autorem je uveden PhDr. Jiří Čarek. Knihu údajně recenzoval dr. Vojtěch Sýkora, CSc., v české heraldice osoba naprosto neznámá, a podle toho také jím recenzovaná kniha vypadá.
Na s. 182, v kapitolce Bystřice, o. Benešov, je tento text: „Městečkem byla Bystřice asi již ve 14. století, Vavřinec z Březové však hovoří o vsi, na kterou snad městečko pokleslo. Znovu bylo povýšeno po r. 1471. Kdy získalo znak, není doloženo.
Popis znaku: Na červeném štítě stojí na zeleném trávníku zlatý vůz s prakem; ze středu vozu vyrůstá nahoře pět modrých květů (pomněnek) na zelených lodyhách."
Uvážím-li, že Čarkova publikace měla být representativním kodexem české městské heraldiky, potom nejen vyobrazené znaky ale především jejich popisy z hlediska terminologického jsou nesporným dokladem rozkolísanosti, diplomaticky řečeno, české heraldické terminologie, jejíž katastrofální stav si dr.Čarek zřejmě vůbec neuvědomoval; po zevrubném prostudování většiny popisů jsem dospěl k přesvědčení, že dr. Čarek více-méně přejímal texty, které dostával z jednotlivých okresních archivů.
Následně jsou uvedeny doklady - pečeť z Eichlerovy sbírky v Archivu Národního muzea, Malovaný znak v SÚA (= Státní ústřední archiv); vyobrazení - Widimsky, Světozor 1871, Siebmacher tab. 70, OSN (= Ottův naučný slovník - proč, když převzal vyobr. z Widimského v černobílých perokresbách a s nedostatečnými popisy?), noviny Jiskra 1966, Přibyl - Liška, AZ magazín 1979/2.
V barevné obrazové příloze plagoval Stanislav Valášek kresbu Karla Lišky (co jiného také mohl „heraldický výtvarník" Valášek objevného vytvořit?), resp. kresbu z Widimského.
Zřejmě posledním „výsledkem" české komunální heraldiky jsou bombastické publikace heraldického diletanta Ing. Augustina; jeho jméno uvádím pouze jako odstrašující příklad tzv. „vědecké práce" v oboru, který bohužel i vinou vysokoškolských pedagogů není pevně ukotven v hierarchii pomocných věd historických. Komentovat jím vydané knihy považuji za zbytečné, neboť svou „odbornou" úrovní hovoří samy za sebe.
Vraťme se však k meritu mé úvahy.
V bystřickém městském znaku je zobrazena figura, která je od roku 1864 (Widimsky) považována jednak za vrhací stroj, jednak za beranidlo (bořitele hradeb). Karel Novák se v cit. článku domnívá, bez dalších důkazů z oblasti středověké válečné techniky, že se jedná o válečný stroj, který pomocí přímé, a toto slovo zdůrazňuji, mechanické síly je schopen vyvinout energii, která způsobí destruktivní účinek. Já se domnívám, že zařízení tohoto charakteru, tj. pomocí jakéhosi blíže nespecifikovaného pohybu jednozvratné páky, nemůže udělit projektilu, který by měl hmotnost devastačního účinku počáteční rychlost, čili předpokládanou rychlost úsťovou, která by způsobila destrukci předmětu, proti němuž je projektil vystřelen; mechanická energie vyvinutá jednozvratnou pákou je limitována několika faktory, které nelze kvantitativně zvyšovat. Zjednodušeně řečeno - projektil, který je přímo vržen proti hmotě pomocí mechanického zařízení, nemůže disponovat takovou energií, aby tuto hmotu účelně destruoval. Jediné řešení, v podmínkách mechanického ostřelování, je použití balistického principu a ten byl umožněn pouze pomocí katapultu; energetickou razanci lze ovlivnit několika faktory, např. délkou katapultovacího ramene, hmotností projektilu nebo mocností švihu. Středověký prak byl vnímán zřejmě ve dvou rovinách - buď se jednalo o jednoduchou ruční zbraň, která umožňovala vrhat, i zde po balistické dráze, relativně lehké projektily, nebo se jednalo o značně složitý mechanický katapultový válečný stroj, který po balistické dráze vrhal projektily značné hmotnosti. Důvodně se domnívám, že Widimsky při zcela nedostatečném popisu této figury neměl ani představu o středověkých válečných strojích, které pracovaly na principu mechanickém a nikoliv výbušném. Nasvědčuje tomu použití dvou významově nesouměřitelných termínů - vrhací stroj / beranidlo (Wurfschwengel - Mauerbrecher).
V roce 1956 vydalo nakladatelství Naše vojsko knihu „Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské", jejímiž autory jsou Eduard Wagner, Zoroslava Drobná a Jan Durdík. V obrazové části VI. na tabuli č. 16 jsou zobrazeny tři typy ručních praků podle vyobrazení ze středověkých rukopisů (1405, 1360). V téže obrazové části na tabulích č. 21 je zobrazena katapulta (kluk), č. 22 šípomet, č. 23 detaily šípometu, č. 24 praky na metání lehčích břemen, č. 25, 26 nízký posuvný prak, 27 vysoký posuvný prak. Na tab. č. 28 je zobrazeno beranidlo, které je identické s figurou bystřického znaku. Kdyby heraldičtí badatelé, laičtí i odborně vzdělaní, měli nikoli dostatečné ale přiměřené interdisciplinární znalosti, v tomto případě z oblasti vojenských útočných a obléhacích technik, museli by již dávno, nejméně od poloviny 20. století rozpoznat, že obecná heraldická figura v bystřickém znaku není prakem ani omylem, poněvadž Widimsky byl povoláním lékárník a nikoliv odborník, či jen laický znalec, středověké válečné techniky. Je smutnou skutečností, že nejméně od roku 1864 opakují čeští heraldici blábolivé výmysly Widimského, který o středověkých militáriích měl vědomosti více než nedostatečné a tuto nedostatečnost nahrazoval lehce uvěřitelnou fabulací.
Domnívám se, že by bylo vhodné, aby popis znaku města Bystřice byl zásadně revidován v souladu s doložitelnými prameny středověkých válečných technik. To znamená, že obecná heraldická figura v bystřickém znaku by měla být popsána jako beranidlo na kolovém podvozku, v žádném případě jako prak nebo vůz s prakem; konkrétní konvenční termín by měl být předmětem odborné diskuse, poněvadž se zajisté nejedná o „marginální problematiku ujednocování heraldické terminologie", jak se pošetile domnívá jeden ze současných členů Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
07. 03. 2013 © Pavel Palát
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poněvadž se práce na úspěšném završení projektu začaly neúměrně protahovat, a dodnes není zřejmé, proč završení projektu trvalo dvacet let, začaly být vydávány dílčí soupisové publikace. Je velice obtížné posoudit, zda jejich vydávání bylo pozitivním přínosem pro bádání v oblasti komunální, tehdy však pouze městské, heraldiky nebo zda se zbytečně tříštily snahy po zpracování a vydání celorepublikové representativní publikace.
Jednou z těchto dílčích publikací je kniha autorů Aloise Přibyla a Karla Lišky „Znaky a pečetě středočeských měst". Středočeské nakladatelství a knihkupectví v Praze, Praha 1975. Na s. 44, kapitola Bystřice u Benešova, jsou uvedeny následující údaje: „Znak: Červený štít, dole se zeleným trávníkem, na kterém stojí zlatý starobylý vojenský vůz obrácený doprava, se zlatým prakem, z něhož vystupuje na zelených stoncích pět stříbrných pětilistých pomněnek. 79)
V roce 1471 byla ves Bystřice povýšena králem Jiřím Poděbradským na městečko za statečnost Bystřických při dobývání hradu Ostromeče. Tehdy měla Bystřice dostat městskou pečeť a znak. Jelikož znakové privilegium není doloženo, není prokázáno, zda to byl skutečně král Jiří, kdo jim tento znak udělil." (s. 44)
Autoři dále zmiňují oválnou městskou pečeť s německým opisem, kterou datují na konec 18. století nebo do první poloviny 19. století, ta je zobrazena na tab. IV./1.
V poznámce číslo 79 je uvedeno, že někteří badatelé považují květy za růžičky a nikoliv za pomněnky. Autoři se rovněž rozcházejí s tvrzením cit. Novákova článku, že Bystřici povýšil na městečko král Vladislav Jagellonský a nikoliv král Jiří Poděbradský. Jiří Poděbradský byl zvolen českým králem 2. března 1458, korunován byl 7. května téhož roku a zemřel 22. března 1471. Vladislav II. Jagellonský byl zvolen českým králem 27. května 1471 a korunován byl 22. srpna 1471. Poněvadž údajné privilegium, povyšující Bystřici na městečko a udělující znak není v originálu dochováno a není známo ani v žádném opisu, je sporné, který český král povýšil Bystřici na městečko. (Emler: Rukověť chronologie křesťanské, zvláště české. Spolek historický v Praze, Praha 1878, s. 58-59.).
V cit. knize Přibyla - Lišky je zobrazen bystřický městský znak téměř shodný s vyobrazením Widimského, pouze s tím rozdílem, že mezi koly není podélná tyč.
V poznámce číslo 79 se cit. autoři zabývají určením květů, které vyrůstají z horní podélné tyče vozu, ale zcela pomíjejí určení hlavní znakové figury - vozu s údajným prakem.
V roce 1985 nakladatelství Academia konečně vydalo, po dvaceti letech práce, knihu „Městské znaky v českých zemích", jejímž jediným autorem je uveden PhDr. Jiří Čarek. Knihu údajně recenzoval dr. Vojtěch Sýkora, CSc., v české heraldice osoba naprosto neznámá, a podle toho také jím recenzovaná kniha vypadá.
Na s. 182, v kapitolce Bystřice, o. Benešov, je tento text: „Městečkem byla Bystřice asi již ve 14. století, Vavřinec z Březové však hovoří o vsi, na kterou snad městečko pokleslo. Znovu bylo povýšeno po r. 1471. Kdy získalo znak, není doloženo.
Popis znaku: Na červeném štítě stojí na zeleném trávníku zlatý vůz s prakem; ze středu vozu vyrůstá nahoře pět modrých květů (pomněnek) na zelených lodyhách."
Uvážím-li, že Čarkova publikace měla být representativním kodexem české městské heraldiky, potom nejen vyobrazené znaky ale především jejich popisy z hlediska terminologického jsou nesporným dokladem rozkolísanosti, diplomaticky řečeno, české heraldické terminologie, jejíž katastrofální stav si dr.Čarek zřejmě vůbec neuvědomoval; po zevrubném prostudování většiny popisů jsem dospěl k přesvědčení, že dr. Čarek více-méně přejímal texty, které dostával z jednotlivých okresních archivů.
Následně jsou uvedeny doklady - pečeť z Eichlerovy sbírky v Archivu Národního muzea, Malovaný znak v SÚA (= Státní ústřední archiv); vyobrazení - Widimsky, Světozor 1871, Siebmacher tab. 70, OSN (= Ottův naučný slovník - proč, když převzal vyobr. z Widimského v černobílých perokresbách a s nedostatečnými popisy?), noviny Jiskra 1966, Přibyl - Liška, AZ magazín 1979/2.
V barevné obrazové příloze plagoval Stanislav Valášek kresbu Karla Lišky (co jiného také mohl „heraldický výtvarník" Valášek objevného vytvořit?), resp. kresbu z Widimského.
Zřejmě posledním „výsledkem" české komunální heraldiky jsou bombastické publikace heraldického diletanta Ing. Augustina; jeho jméno uvádím pouze jako odstrašující příklad tzv. „vědecké práce" v oboru, který bohužel i vinou vysokoškolských pedagogů není pevně ukotven v hierarchii pomocných věd historických. Komentovat jím vydané knihy považuji za zbytečné, neboť svou „odbornou" úrovní hovoří samy za sebe.
Vraťme se však k meritu mé úvahy.
V bystřickém městském znaku je zobrazena figura, která je od roku 1864 (Widimsky) považována jednak za vrhací stroj, jednak za beranidlo (bořitele hradeb). Karel Novák se v cit. článku domnívá, bez dalších důkazů z oblasti středověké válečné techniky, že se jedná o válečný stroj, který pomocí přímé, a toto slovo zdůrazňuji, mechanické síly je schopen vyvinout energii, která způsobí destruktivní účinek. Já se domnívám, že zařízení tohoto charakteru, tj. pomocí jakéhosi blíže nespecifikovaného pohybu jednozvratné páky, nemůže udělit projektilu, který by měl hmotnost devastačního účinku počáteční rychlost, čili předpokládanou rychlost úsťovou, která by způsobila destrukci předmětu, proti němuž je projektil vystřelen; mechanická energie vyvinutá jednozvratnou pákou je limitována několika faktory, které nelze kvantitativně zvyšovat. Zjednodušeně řečeno - projektil, který je přímo vržen proti hmotě pomocí mechanického zařízení, nemůže disponovat takovou energií, aby tuto hmotu účelně destruoval. Jediné řešení, v podmínkách mechanického ostřelování, je použití balistického principu a ten byl umožněn pouze pomocí katapultu; energetickou razanci lze ovlivnit několika faktory, např. délkou katapultovacího ramene, hmotností projektilu nebo mocností švihu. Středověký prak byl vnímán zřejmě ve dvou rovinách - buď se jednalo o jednoduchou ruční zbraň, která umožňovala vrhat, i zde po balistické dráze, relativně lehké projektily, nebo se jednalo o značně složitý mechanický katapultový válečný stroj, který po balistické dráze vrhal projektily značné hmotnosti. Důvodně se domnívám, že Widimsky při zcela nedostatečném popisu této figury neměl ani představu o středověkých válečných strojích, které pracovaly na principu mechanickém a nikoliv výbušném. Nasvědčuje tomu použití dvou významově nesouměřitelných termínů - vrhací stroj / beranidlo (Wurfschwengel - Mauerbrecher).
V roce 1956 vydalo nakladatelství Naše vojsko knihu „Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské", jejímiž autory jsou Eduard Wagner, Zoroslava Drobná a Jan Durdík. V obrazové části VI. na tabuli č. 16 jsou zobrazeny tři typy ručních praků podle vyobrazení ze středověkých rukopisů (1405, 1360). V téže obrazové části na tabulích č. 21 je zobrazena katapulta (kluk), č. 22 šípomet, č. 23 detaily šípometu, č. 24 praky na metání lehčích břemen, č. 25, 26 nízký posuvný prak, 27 vysoký posuvný prak. Na tab. č. 28 je zobrazeno beranidlo, které je identické s figurou bystřického znaku. Kdyby heraldičtí badatelé, laičtí i odborně vzdělaní, měli nikoli dostatečné ale přiměřené interdisciplinární znalosti, v tomto případě z oblasti vojenských útočných a obléhacích technik, museli by již dávno, nejméně od poloviny 20. století rozpoznat, že obecná heraldická figura v bystřickém znaku není prakem ani omylem, poněvadž Widimsky byl povoláním lékárník a nikoliv odborník, či jen laický znalec, středověké válečné techniky. Je smutnou skutečností, že nejméně od roku 1864 opakují čeští heraldici blábolivé výmysly Widimského, který o středověkých militáriích měl vědomosti více než nedostatečné a tuto nedostatečnost nahrazoval lehce uvěřitelnou fabulací.
Domnívám se, že by bylo vhodné, aby popis znaku města Bystřice byl zásadně revidován v souladu s doložitelnými prameny středověkých válečných technik. To znamená, že obecná heraldická figura v bystřickém znaku by měla být popsána jako beranidlo na kolovém podvozku, v žádném případě jako prak nebo vůz s prakem; konkrétní konvenční termín by měl být předmětem odborné diskuse, poněvadž se zajisté nejedná o „marginální problematiku ujednocování heraldické terminologie", jak se pošetile domnívá jeden ze současných členů Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
07. 03. 2013 © Pavel Palát
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------