Znak města Bystřice, okres Benešov
K článku "Vůz s prakem"
Základní předpoklady pro doporučenou revisi bystřického znaku:
1/ Odhlédnu-li od vyobrazení jediné známé pečetě(1), kterou autoři Přibyl - Liška v knize „Znaky a pečetě středočeských měst", Středočeské nakladatelství a knihkupectví v Praze, Praha 1975, tab. pečetí IV., obr. 1, kladou do období konce 18. až první poloviny 19. století, ovšem bez jakéhokoliv dokladu, nalézá se nejstarší vyobrazení znaku v knize Wincenze Roberta Widimského „Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates. I. Königreich Böhmen". Druck und Verlag der k. k. Hof- und Staatsdruckerei, Wien 1864, nečíslovaná obrazová tabule, obr. č. 40.(2) Přestože současní badatelé v oboru české komunální heraldiky mohou mít, a zřejmě oprávněně mají, vůči Widimskému výhrady, nelze nevidět, že až do doby současné veškerá známá zobrazení bystřického znaku vycházejí právě z kritizovaného Widimského. Důvodně se domnívám, že by bylo proto nanejvýše pošetilé pokoušet se o vytvoření odlišné obrazové varianty, byť její vznik je značně problematický.
2/ Při vytváření přijatelné podoby znaku lze doporučit, aby byl zcela ignorován zlatý lem štítu, jímž Widimsky, resp. neznámý autor kreseb, jak bude zmíněno dále, „ozdobil" naprostou většinu znaků. Tuto „ozdobu" je nutné považovat za neodůvodněnou „výtvarnou licenci", která snad ve druhém ikonografickém plánu měla dodávat znakům zdání starobylosti, avšak právě hromadným použitím byla zcela potlačena původní funkce a hodnota LEMU jako heroldské figury.
Tvar štítu sice není nositelem heraldické informace, avšak bez štítu není znaku. Ve 2. polovině 19. století byl u většiny městských znaků aplikován tvar štítu, který lze nazvat „pozdně barokním". Pro heraldické výtvarníky byl vhodný optimální plochou, do níž bylo možno vložit i větší počet heraldických figur, aniž by tyto musely být kresebně deformovány. Tato výhoda platí i v případech štítu polceného, děleného, příp. děleného kosmo / šikmo či dokonce čtvrceného.
V současné době, dokonce již od poloviny 60. let 20. století, je dávána přednost štítu španělskému, s pravidelnou půlkulatou patou, který poskytuje obdobné kresebné výhody výše zmíněné.
Červenou barvu štítu, přestože není doložitelná, lze akceptovat dle mého názoru bez jakýchkoliv výhrad; tinkturová komposice mohla být v podstatě libovolná, pokud by respektovala nepsané pravidlo o vzájemném poměru barev a kovů.
3/ Znakové figury.
Zelená pata štítu, v české heraldické terminologii již tradičně nazývána expresivním termínem TRÁVNÍK, má oporu jednak v kosmo mřížované dolní části pečetního pole, jednak ve Widimského popisu, kde je nazvána „auf berastem Grunde" - na travnatém základu / půdě.
Je pravdou, že mnoha městským znakům zobrazovaným v 19. ale i ve 20. století byla zelená pata štítu - trávník přidávána více-méně svévolně, mnohdy i v rozporu s dochovaným znakovým privilegiem. Domnívám se však, že bystřický znak do této skupiny znaků zařadit nelze a že je proto správné, aby byla vzata v úvahu jediná dochovaná pečeť, při jejímž zhotovení však mohl rytec také konat svévolně; lze se jen spekulativně domýšlet, že i pro něho bylo poněkud výtvarně nepřijatelné, aby figura s koly levitovala v pečetním poli bez jakékoliv opory. Se zřetelem na uvedené důvody doporučuji, aby zelená pata štítu byla ve znaku ponechána a aby v nově konstituovaném heraldickém popisu byla nazvána TRÁVNÍKEM.
Dostáváme se k hlavní znakové figuře, která je sporná ze dvou důvodů:
a/ Prvním problémem je její pojmenování. Widimsky, jehož popis je nutno považovat za nejstarší známý, používá dvou německých termínů, které jsou, dle mého názoru, významově neslučitelné. Prvním termínem je „Wurfschwengel", jemuž přisoudil český ekvivalent „prak", přičemž překladovým ekvivalentem jsou spíše sousloví „vrhací páka", „vrhací rameno", případně opisné sousloví „vrhací stroj", latinsky „catapulta", do češtiny přejaté jako „katapult" ale též jako „prak". Druhým termínem je „Mauerbrecher" - v doslovném překladu bořitel / ničitel hradby / hradeb, dalším ekvivalentem je slovo „beranidlo".(3)
Opět spekulativně se lze domnívat, že Widimsky přesně nevěděl, a vzhledem k své profesi lékárníka pravděpodobně ani vědět nemohl nebo nemusel, o jaký válečný obléhací stroj se jedná a proto použil dvou významově rozdílných termínů, aniž si tento významový rozdíl uvědomil. Poněvadž se pravděpodobně nedochovala značná část Widimského korespondence s městskými úřady o původních či dochovaných pečetích nebo znacích, o pozůstalosti Widimského se zmiňuji níže, nelze doložit, jaké informace obdržel z bystřického městského úřadu.
I při maximální možné míře heraldické stylisace středověkých válečných obléhacích strojů je nezbytně nutné zachovat jejich základní kresebnou funkčnost pomocí nezpochybnitelných znaků - tzv. markantů. Za hlavní markant této figury je, dle mého názoru, nutno považovat hrot v podobě relativně velké šipky (zdůrazňuji slovo „relativně"), která je nasazena na násadě, spíše by však měla být upevněna na mohutném břevnu. Nahlédneme-li do cit. knihy „Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské" (1956), nalezneme v obrazové části VI. na tabuli č. 28 vyobrazené beranidlo, které je identické s figurou bystřického znaku; na některých dalších tabulích téže části jsou zobrazeny katapulty - vrhací stroje.
Z jiných dobových i současných vyobrazení je zřejmé, že beranidla měla různé tvary a byla umisťována do různých konstrukcí, které vzhledem k celkové hmotnosti byly nejčastěji pojezdové.
Tyto konstrukce musely splňovat dvě podmínky - být masivní, robustní a obsluhujícím bojovníkům poskytovat účinnou ochranu před hrubými útoky z výšky hradeb. K výškové ochraně byla proto na konstrukci pokládána střecha, jejíž funkčnost, odolnost a stabilita mohly být zesilovány např. několika vrstvami zvířecích kůží ale i vrstvou hlíny nebo hrubé zeminy.
Tlouk beranidla mohl mít buď tvar hrotu nebo čelně okovaného břevna nebo mohl být i „umělecky" opracován, jak je zřejmě z erbovní figury rodu von Ramberg(3); v případě bystřického znaku má beranidlo tvar hrotu. Pokud bylo beranidlo používáno proti hradbě, mělo zřejmě tvar mohutného hrotu a materiál odbourané hradby musel být průběžně odstraňován; pokud bylo beranidlo používáno proti bráně, jednalo se o přiměřeně mohutné břevno okované na čelní straně.
Se zřetelem na výše provedený rozklad je zřejmé, že figuru ve znaku nelze nazvat prakem ani omylem, poněvadž střela, případně projektil jiného tvaru, která by svou hmotností účinně působila proti hradbě, event. proti bráně, přímou, tedy nikoli balistickou, trajektorií, nemůže získat pomocí jednozvratné páky, nebo jakési blíže nedefinované pružiny (cit. Novákův článek), dostatečnou kinetickou energii.
Heraldickou figuru v bystřickém znaku je tedy nutno považovat za BERANIDLO, které je umístěno do mobilní konstrukce.(4)
b/ Druhým problémem je heraldický popis „vozu", tedy kresebné konstrukce, která je za „vůz" vydávána a v excerpované literatuře tímto termínem popisována. Se zřetelem na obvyklé heraldické zobrazení vozu je zřejmé, že prostý termín VŮZ je v tomto případě nejen nedostatečný ale přímo zavádějící, poněvadž s vozem má zřejmě společná jen kola. Odhlédneme-li od Widimského popisu, v němž je hlášen „vier Rädern ruhender Wurfschwengel - Mauerbrecher", čili „vůz" čtyřkolový, ale zásadně, a to i na jediné dochované pečeti, jsou ve všech zjištěných kresbách zobrazena pouze kola dvě, stojíme před problémem, jak popsat „vůz", který se skládá pouze z obdélníkové trámové konstrukce, kterou se Liška v cit. knize pokusil nakreslit částečně trojrozměrně, rovněž tak Valášek v cit. Čarkově knize, nad níž je ve značně stylisticky zjednodušené kresbě umístěna „střecha" v podobě podélné tyče. Poněvadž kresba vozu se od roku 1864 prakticky, až na drobné detaily (např. podélná tyč mezi předním a zadním kolem, tvar šipkového hrotu) neměnila, naskýtala by se zde možnost nazvat tuto figuru „bystřickým beranidlem"; nejsem si ovšem vůbec jist, zda takové řešení je terminologicky přijatelné, přestože formálně podobné případy jsme v HTK navrhli a doporučili - např. český lev, moravská orlice, bavorské routování, boskovický hřeben. Další možností by bylo nazvat figuru „obdélníkovou trámovou konstrukcí na dvou kolech", z jejíhož pravého čelního trámu vyniká na násadě šipkový hrot beranidla; domnívám se však, že ani toto terminologické sousloví není z jazykového hlediska vhodným řešením.
Podívejme se však na téměř 150 let tradovanou kresbu z hlediska heraldické stylisace. Podmíněně lze předpokládat, že autor jediného známého dochovaného pečetidla, resp. jeho otisku, nebyl nadprůměrným rytcem a že jeho znalosti a představy o středověkých válečných obléhacích strojích byly nedostatečné. Na dvě obvyklá vozová kola, která pro obléhací stroj byla konstrukčně, ale především funkčně, zcela nevhodná, umístil trámovou konstrukci a zde si lze položit otázku, zda trámová konstrukce je vyplněna boční stěnou. Ze způsobu umístění šipkového beranidla, z něhož je viditelná pouze část násady, by bylo možno předpokládat, že zbývající část násady, lépe by však bylo
hovořit o břevnu, je umístěna uvnitř trámové konstrukce, takže tato je vyplněna boční stěnou. Položím-li si otázku, proč rytec nenaznačil vyplnění plochy trámové konstrukce např. pomocí vrypů, mohu se domnívat, že existenci boční stěny považoval za samozřejmou a nepociťoval potřebu ji rytecky zdůrazňovat , neboť kresebnou předlohou byl s pravděpodobností hraničící s jistotou tehdy běžně užívaný hospodářský vůz; podepřením této teoretické úvahy může být i zobrazení postranních žebřin, které v podobě jakýchsi „držadel" z trámové konstrukce vynikají. Méně pravděpodobné je, že rytec nebyl schopen do tak malé plochy boční stěnu naznačit. Karel Müller v cit. článku píše, že kresby městských znaků jsou dílem neznámého autora, takže si lze položit zcela legitimní otázku, zda onen neznámý autor měl alespoň základní předpoklady pro heraldickou kresbu a dále si lze položit otázku, zda Widimsky kresby nějakým způsobem mohl ovlivnit či jejich konečnou podobu verifikoval. Mohu se, samozřejmě naprosto spekulativně, domnívat, že autor kresby pouze otrocky překreslil to, co na pečeti viděl, takže když neviděl boční stěnu vozu, resp. když nepochopil, že trámová konstrukce je boční stěnou vyplněna a břevno beranidla je umístěno za stěnou, tudíž neviditelné, vytvořil heraldickou figuru, jejíž podoba byla v následujících letech beze změny přebírána. Čili, dle mého názoru, se na kresbě projevila autorova výtvarná nepředstavivost, takže vytvořil kresbu, která je funkčně i stylisticky pochybená.
V heraldickém popisu této figury bych proto doporučil sousloví „prázdný trámový obdélník na dvou kolech", poněvadž, jak jsem předeslal výše, použití jednoslovného termínu „vůz" je zavádějící, neboť chybějí markanty, které tvoří vůz vozem.
Než heraldičtí puristé, v dobrém slova smyslu, pozvednou káravě nejen prsty ale i hlasy proti navrženému terminologickému sousloví, rád bych je ubezpečil, že ani já nepovažuji navržený termín za zcela vyhovující, ba samospasitelný. Jestliže však vyloučím termíny, v nichž je použito slova „vůz" s různými přívlastky (vojenský, válečný, s prakem, s beranidlem) nebo uvažované výrazy „podvozek, plošina, pojezd, konstrukce", které mají jiné technické významy, docházím k závěru, že žádný z nich nevyhovuje základnímu účelu popisu - popsat heraldickou figuru tak, aby ji bylo možno nakreslit pouze podle popisu. Zatímco na pečeti je „vůz" zobrazen jednoduchou, neprostorovou, linií, při kresbě znaku musel její autor dát této linii nějaký prostorový rozměr a použít k jejímu zvýraznění tinkturu odlišnou od tinktury štítu.
Musím rovněž odmítnout možný argument v tom smyslu, že heraldická figura bystřického znaku je přece natolik všeobecně známá a že ji proto není nutno podrobněji popisovat; právě z tohoto důvodu, ale i z dalších, jsem upustil od navrhovaného termínu „bystřické beranidlo", poněvadž, jak správně poznamenal kolega Kasík, nelze nedokonalé a nadto subjektivně pojaté kresbě přiřazovat expresivní termín pouze proto, že ji nedokážeme popsat obecnými heraldickými výrazovými prostředky.
Případné kritiky proto žádám, aby neváhali navrhnout termín přijatelnější, avšak aby též vzali v úvahu moji námitku proti termínu „vůz", jak jsem se pokusil vyložit výše.
stoncích, vyrůstajících z pomyslné střechy „vozu", ve skutečnosti však z podélné tyče spojující držadla. Widimsky, který v popisu považuje za zakladatele Bystřice Oldřicha z Rožmberka (Ulrich von Rosenberg), popisuje květy jako pětilisté stříbrné růže na stoncích (Wappenstücke der Herren von Rosenberg), aniž však hlásí tinkturu stonků; ostatně jak jsem uvedl v předchozím článku, Widimského popis je z hlediska určení tinktur velmi nedostatečný.
Podstatné jsou však dvě skutečnosti:
1. Páni z Rožmberka, jedna z větví Vítkovců, měli červenou růži ve stříbrném štítě a nikoli opačně, jak Widimsky uvádí, dokonce s výslovným poukazem „Wappenstücke der Herren von Rosenberg". Widimsky tak bezděčně prokázal, že jeho znalosti o rodové heraldice, nadto jednoho z předních českých panských rodů, jsou velmi nedostatečné.
2. Ves byla založena ve 2. polovině 13. století pány z Dubé a Leštna (OSN, IV, Praha 1891, s. 1011, heslo 12) B. [Bystřice, také Bystřice u Benešova]). Přestože Rožmberkové měli některé majetky též ve středních Čechách, Bystřice k nim zřejmě nepatřila.
Cit. Přibyl - Liška při popisu této figury hlásí, že „... vystupuje na zelených stoncích pět stříbrných pětilistých pomněnek." (s. 44), zatímco cit. Čarek hlásí „... ze středu vozu vyrůstá nahoře pět modrých květů (pomněnek) na zelených lodyhách." (s. 102). Odhlédnu-li od věcných nesmyslů - květy nemohou nikam vystupovat (Přibyl - Liška), květy nevyrůstají ze středu vozu na zelených lodyhách (Čarek) - zůstává záhadou, proč byly květy nazvány pomněnkami a proč v jednom případě jsou stříbrné a ve druhém modré. Na tomto místě musím rozhodně odmítnou cit. článek Karla Nováka, který považuje „skromné květinky za modré nezabudky čili pomněnky"; Novákovou inspirací byl nepochybně článek ve „Světozoru", VI./1872, s. 298: „... v poli červeném na zelené půdě vůz s prakem, z něhož vyniká pět pomněnek ..."(5)
Rovněž musím odmítnout cit. Čarka, resp. zpracovatele podkladů z tehdejšího Okresního archivu v Benešově, který, zřejmě pod vlivem popisu ze „Světozoru", nazval květy „pomněnkami", a Čarek, bez potřebné vědecké verifikace, tuto informaci akceptoval a tím petrifikoval v české komunální heraldice další z mnoha nesmyslů; květy na olistěných stoncích měly být nazvány obecným heraldickým termínem „pětilisté květy" - nic více, nic méně.
Přestože lze Widimskému vytknout značnou svévoli a z ní pramenící ne vždy korektní údaje, doporučil bych v tomto případě variantu pěti stříbrných pětilistých květů se zlatými semeníky na zelených olistěných stoncích, aniž by bylo nutné v popisu hlásit, že se jedná o růže či v tomto případě o růžičky, přičemž jsem si vědom, že navržená tinktura semeníků nemá ve zjištěných vyobrazeních potřebnou oporu. Vycházím však ze skutečnosti, že tinktury znaku nepochybně pocházejí od Widimského, možná však také od neznámého autora kreseb, a v průběhu téměř 150 let byly v podstatě obecně akceptovány. Považuji proto za korektní doporučit pro semeníky tuto tinkturu.
Závěr tohoto článku by měl být završen návrhem popisu znaku. Poněvadž se stále důvodně domnívám, že výše uvedený návrh na pojmenování figury - „bystřické beranidlo" - nebude pro heraldickou veřejnost pravděpodobně přijatelný, bude nutné použít určité formy opisu.
Podmíněně bych proto navrhl následující popis:
V červeném štítě na zeleném trávníku prázdný trámový obdélník na dvou kolech, z jehož pravého čelního trámu vyniká na násadě šipkový hrot beranidla. Z vozu vynikají tři (1,2) držadla, nahoře doleva obloukovitě zahnutá a spojená podélnou tyčí. Vše zlaté. Z tyče vyrůstá na zelených olistěných stoncích pět vějířovitě rozložených pětilistých stříbrných květů se zlatými semeníky.
Za cenné připomínky a konsultace děkuji svému spolupracovníkovi a milému kolegovi Stanislavu Kasíkovi.
Poznámky:
(1) Pečeť je dochována v Eichlerově sbírce uložené v Archivu Národního muzea, ANM - ES, sign. Ber. G/4. Sbírka vznikla ve 30. letech 19. století, jejím účelem bylo dokumentovat sfragistické materiály z jednotlivých českých lokalit. Ve vztahu k bystřické pečeti je však pouze doložena její existence ve 30. letech, nikoli její přesné datování vzniku.
(2) Ve Státním okresním archivu Bruntál se sídlem v Krnově je uložena Widimského pozůstalost.
Název fondu: Widimsky Vincenz Robert.
Značka: Pz Widimsky.
Časový rozsah: 1847 - 1865 (1889).
Fond je přístupný, množství archiválií 0,25 bm.
Autor inventáře: PhDr. Karel Müller, ředitel Zemského archivu v Opavě.
Inventář je rozdělen do dvou částí označených římskými číslicemi. V části II. Materiály k heraldickým pracím je uvedeno sedm inventárních jednotek, podrobně popsaných a uložených v kartonu číslo 1.
[Údaje jsou převzaty z internetové databáze Státního okresního archivu Bruntál.]
Bibliografie:
Müller, Karel: Vincenz Robert Widimsky - kronikář a heraldik. Genealogické a heraldické informace 2010, ročník XV. (XXX.), s. 111-115, pozn. 15.
Cit. článek považuji za komplexní informaci o Widimského životě a kronikářsko-heraldické práci.. Vzhledem k rozsahu pozůstalosti je obtížné, ne-li nemožné, rekonstruovat pracovní postupy završené vydáním prvního dílu „Königreich Böhmen".
(3) V evropské rodové / šlechtické i komunální heraldice je známo BERANIDLO, jehož přední část / tlouk je skutečně ve tvaru beraní hlavy s rohy, např. v erbu rakouského rodu von Ramberg (WBO, s. 206-207, tab. č. 71, obr. č. 9691, modré ve stříbře, podle Rietstapa) nebo v erbu velmistra Řádu maltézských rytířů Andrewa Bertie, † 2008.
(4) Kromě termínu Mauerbrecher (Widimsky) existuje další něm. výraz Sturmbock, fr. bélier militaire, angl. battering-ram (viz cit. WBO).
(5) August Sedláček v „Místopisném slovníku historickém", s. 90, popisuje bystřický znak takto: „Erb: Červený štít a na něm u spodu trávník, na němž stojí vůz vojenský zlaté barvy, z něhož vyniká kyta zelená s pěti růžicemi stříbrné barvy."; odkaz na Vlasákovu „Místopisnou bibliotéku", III., s. 114.
Sedláčkův popis je terminologicky naprosto nedostatečný, poněvadž pod souslovím „vůz vojenský" si lze představit středověké vojenské / válečné vozy různé konstrukce, typů a druhů.
Týž August Sedláček v „Českomoravské heraldice" I., na s. 217 píše: „Vůz s prakem zlatým v červeném poli a nahoře kytka o 5 květech jest na štítě městečka Bystřice na Benešovsku."
I tento popis je nutno považovat za zcela nedostatečný, poněvadž podobu hlavní a jediné figury si lze libovolně domýšlet.
13. 03. 2013 © Pavel Palát