Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

Poznámky k metodice soupisů heraldických památek

Tiskem vydaných soupisů heraldických památek, které nejsou úzce zaměřeny pouze na určitý objekt (kostel, zámek, hrad, radnice atp.), ale evidují památky na větších územích, není zatím mnoho. Jde o takové soupisy, které nejsou specializovány například pouze na náhrobní kameny a funerální objekty, ale mají ambici postihnout tak široké druhové spektrum heraldických památek, aby mohl být naplněn obsah pojmu soupis heraldických památek. Zatím (květen 2004) jsou publikovany pouze tři takové soupisy - pro Děčínsko a Šluknovsko (Stanislav Kasík, Rodové heraldické památky na Děčínsku a Šluknovsku, Děčín 1996), Teplicko a Chomutovsko (Ferdinand Maděra, Heraldické památky regionu Teplice, Teplice 2001; Ferdinand Maděra, Heraldické a nápisové památky Chomutovska, Chomutov 2003). V minulosti jsem měl možnost číst rukopis práce Ferdinanda Maděry Heraldické památky Žatecka, na který jsem vypracovával posudek pro Regionální muzeum v Žatci, které mělo být vydavatelem. Žatecké muzeum se nakonec rozhodlo uvedenou práci nevydat. U třech výše zmíněných vydaných publikacích, stejně jako u jedné nevydané, se ukázalo, že existuje několik okruhů problémů spojených se soupisy heraldických památek, které jsou hodné diskuze.

Potřebnost diskuze a stanovení alespoň základní metodiky pro sepisování heraldických památek se ukazuje také ve výsledcích prací studentů vysokých škol a universit, které se nějakým způsobem heraldických památek dotýkají. Například tématicky nepochybně závažná diplomová práce jedné studentky University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, dotýkající se šlechtických náhrobníků a funerálních objektů na Frýdlantsku a Liberecku, byla v mnoha ohledech postižena absencí propracované koncepce. Z uvedené práce také bylo zřejmé, že heraldika je disciplinou zvládnutelnou jen za určitých předpokladů a nejde o běžný „předmět“.

Prvním problémem soupisů heraldických památek k řešení by mělo být vymezení regionu, ve kterém bude soupis učiněn. Zdá se, že stále zůstává nejpříhodnější oblast shodná s rozlohou okresů ve stávajících hranicích. Je zřejmé, že celky na úrovni krajů jsou obtížně zvladatelné. Či spíše vůbec nezvladatelné, bude-li i nadále obvyklejší, zpracování soupisů jednotlivci než pracovními týmy. Pro jednotlivce bez problému zvladatelným se zdá být nová správní jednotka tzv. „malý okres“. Je nyní obtížné předvídat jak se „malý okres“ dostane do obecného povědomí. V této souvislosti se domnívám, že není šťastné, jsou-li soupisy vytvářeny v regionech obtížně geograficky vymezitelných a bez pevných hranic. Pojmy Český ráj, Polabí, Podřipsko, či dokonce „širší Podřipsko“, Haná apod. jsou nesnadno „uchopitelné“ a dochází tak k subjektivnímu hodnocení toho, co ještě je a co již není onen region – a to jak u sestavovatele soupisu, tak později u čtenáře a uživatele. I s ohledem na možné pokračování soupisů na dalších místech, považuji za užitečné vytvářet soupisy na územích vymezených hranicemi okresů. Neodůvodněné přesahy přes tyto hranice by měly být považovány za nesystematické. Všechny novodobé soupisové publikace - vydávané např. nakladatelstvím Libri a týkající se mostů, zvonic, loret, hradů, zámků, mlýnů, technických památek, lázní, pivovarů atd. - pracují s okresem jako jedinou vyšší lokalizační jednotkou. Jistě je nutné poznamenat, že například velké aglomerace jako Praha, Brno, Ostrava, Plzeň bude vhodné rozdělit podle čtvrtí, či městských částí. Zde však může dojít k situaci, že kompletní soupis v těchto velkých sídlech nebude dokončen a bude-li mít různé autory, pak bude i rozdílná úroveň způsobu podávaných informací. Zřejmě vyvstává otázka užitečnosti koordinace, či kolektivní práce. Víme, jak v minulosti dopadly vize Dr. Honce předpokládající řešit jistě závažné problémy heraldiky účastí „široké fronty“ neúnavně a odhodlaně spolupracujících historiků, heraldiků, laiků a dalších spřízněných duší. Předpoklad dobrovolného altruismu je i nyní chimérou. Publikované soupisy heraldických památek, budou spíše výsledkem zarputilosti jednotlivců. Lze se však také dopustit „vize“, že nezpochybnitelná užitečnost soupisů heraldických památek bude kompenzována studentskými pracemi.

Snad nejdůležitější otázkou je, co všechno zahrnout do soupisů. Tu musí řešit každý sestavovatel soupisu i proto, aby se nedostal do „pasti“ nemožnosti být v soupisových položkách pokud možno úplný a kompletní. Jistě jsou možné individuální přístupy s přesným vymezením zájmu.

Je nezbytné stanovit co je heraldická památka a co nikoliv. Jaké obecné vlastnosti heraldická památka má? Martin Kolář v ČMH I. (Martin Kolář, August Sedláček, Českomoravská heraldika, část všeobecná, Praha 1902) naznačuje, co vše má za zdroj heraldiky a do jisté míry lze přijmout za fakt, že všechna jím zmíněná „zřídla“ jsou vlastně heraldickými památkami (ČMH I., s. 98 – 110). Pro nás je však podstatné určení, které heraldické památky budou předmětem soupisu a které již nikoliv. Vyloučení některých kategorií památek ze soupisů nijak nezpůsobí ztrátu povědomí o nich - je to dáno jejich povahou (viz dále).

Domnívám se, že lze aplikovat obecnou tezi, že „bez štítu není znaku“, čili vše co je ve štítě, znakem je. Heraldickou památkou je tedy znamení ve štítě. Zde narážím na fakt, že měšťanské merky, byť umístěné do štítu jsou vnímány jako znamení nazahrnutelné do soupisů heraldických památek. Lze vyslovit přesvědčení, že štíty s merkami měly být do soupisů zahrnuty. Zatím existuje podstatný problém – není dosud stanovena česká terminologie umožňující taková znamení dobře a nezaměnitelně popsat. Stanovení terminologie by nemělo narážet na velké překážky při vědomí, že existuje poměrně dobře propracovaný názvoslovný systém německý, který může být pro stanovení české terminologie dobrou oporou.

Činím poznámku – v období historizujících slohů v druhé polovině 19. století a na počátku století 20. byly součástí dekorativní výzdoby domů prvky, které lze identifikovat jako úplné, ale přesto fiktivní, erby bez konkrétního nositele. Co s tím? Pro mě je řešení jasné - neevidovat. Zde však bude naráženo na limity úrovně individuální odborné „vybavenosti“ sepisovatelů, kteří nebudou muset být schopní rozlišit erb dekorativní od skutečného. Při vyloučení domněle dekorativního znaku jde o ztrátu soupisové položky. Podobně osobní znak malíře Oskara Brázdy malovaný na dřevě a užitý ve výzdobě zámku Líčkov, který byl jeho majetkem. Lze takový znak považovat za heraldickou památku? Na Žatecku jsem se setkal s nepřehlédnutelným znakem města Mostu, který byl umístěn na štítu soukromého hospodářského objektu v Blažimi. Dle sdělení majitele je znak ze sádry a snad odlitkem původně nepochybně betonového znaku města Mostu, který byl v době socialistických poutačů užit někde u silnice z Mostu do Bíliny. Zmínka o něm v soupisu nemůže být na škodu.

Je také potřebné časové ohraničení zájmu sestavovatele soupisu podle časového zařazení evidovaného znaku. Tento problém byl řešen při děčínském soupisu, kde nakonec s ohledem na téma „rodové heraldické památky“ došlo k logickému ohraničení rokem 1918. Ukázalo se, že pro rodové heraldické památky to bylo rozhodnutí korektní a ve sledované oblasti nebyl nezaznamenán žádný rodový erb, který by byl datovatelný do období po roce 1918. Pro ostatní kategorie památek je však takové časové vymezení méně vhodné. Pokud bude soupis koncipován tak, že budou registrovány i znaky státní, pak by docházelo k podstatným ztrátám informací o podobách státních znaků po uvedeném roce (již dnes je velikou vzácností znak ČSSR po roce 1960). Sepisování na Děčínsku a Šluknovsku bylo ovlivněno koncepcí vydavatele, který doporučil rozdělit soupis heraldických památek na dvě části. Vyšla pouze první, týkající se rodových památek. Druhá část dotýkající se heraldiky státní a komunální však nevyšla a sběr materiálů nebyl dokončen. Do tohoto soupisu měly být zařazeny cechovní znaky z počátku 16. století a např. dřevěná plastika rakouského malého státního znaku z 2. poloviny 19. století, vynikající výtvarné úrovně. Nyní s odstupem času lze mít absenci zmínek o některých znacích za újmu zmíněného soupisu.

Do „soupisu“ teplického byly jeho autorem Ferdinandem Maděrou zahrnuty i novodobé keramické obecní znaky, které vznikly v průběhu devadesátých let 20. století. Je otázkou, zda je to správný postup. Navíc některé z nich jsou zcela neoficiální.

Dovoluji si vyslovit další tezi – do soupisů heraldických památek nebudou zahrnovány takové heraldické památky, které jsou předmětem soupisů specializovaných – myšleny jsou zejména erbovní listiny, pečeti, typáře. Domnívám se, že do stejné kategorie lze řadit i erbovníky, „stambuchy“, knižní vazby, supralibros, grafické listy, veduty atp. Stejně tak heraldické sbírky. Ukazuje se, že archivní fondy jsou svou povahou zcela mimo zájem tvůrce soupisů ve smyslu hledání soupisových položek. Do kategorie nezapisovaných položek lze přidat také kamenické značky.

Předchozí odstavec lze doplnit – do soupisů nezařazovat položky, které jsou předmětem archivních inventářů – protože vědomost o nich je tak zachována. Lze však tutéž tezi aplikovat na muzejní sbírky? Zde bude nutná selekce. Osobně mi připadlo nepříhodné zaznamenávat rodové znaky na malovaných portrétech, na rytinách, na kachlích, na ručních chladných i palných zbraních apod. Neregistroval jsem malby znaků císaře a kurfiřtů na skleněných vítacích číších. Ale hlaveň děla s erbem vlastníka, řezaný obrazový rám s erbem považuji za hodný zaznamenání. Učinil jsem zkušenost, že některé heraldické památky v muzeích jsou chybně určeny. Proto se přikláním k názoru, že muzejní lapidária a sbírky by měly být „vytěženy“ a výsledek do soupisů zahrnut. V této souvislosti mám na mysli také iluminace v kancionálech s heraldickými jednotlivostmi, které jsou dnes obvykle právě v muzejních fondech. Zde však je nezbytně nutné zahrnout do soupisu všechny dostupné heraldicky ilustrované rukopisy na sledovaném území.

Vytvořil jsem si pracovní pojem „generální soupis heraldických památek“, který by měl mít ambici zahrnout co nejširší možné spektrum. Ten by měl sledovat heraldické památky v souladu s vnitřním oborovým členěním - rodové, církevní, komunální, státní, cechovní atd. A to podle druhu adjustace a použití znaku - budovy, sochy, náhrobníky, zvony, vitraile, intarzie, truhlářské práce, tkaniny a aplikace atd. Podle materiálu - kamenné, litinové, štukové atp. Tedy obvykle z trvanlivého materiálu, povaha některých je předem vylučuje – plechové poutače se znakem města.

Poněkud zvláštní kategorií soupisů jsou „neexistující heraldické památky“. Soupisový záznam o jejich dřívější existenci jistě není nezbytnou nutností. Přesto lze v soupisech o nich činit zmínky a do jisté míry umožnit např. obecnou vědomost o ztrátách např. ve vztahu k soupisům minulým (Památky umělecké a historické). Zdroje informací o zaniklých památkách v případě děčínského soupisu byly různé – od regionálních periodik jakými pro Děčínsko jsou českolipské Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Club, přes zachované kroniky např. Benešova nad Ploučnicí, až po archivní fondy. V případě děčínského zámku provedl Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) zevrubné excerpování archivních fondů zejména se vztahem k stavebním činnostem. Stavební účty obsahovaly řadu podrobných informací jak o heraldických památkách a jejich podobě, materiálu, polychromii atp., tak o jejich zhotoviteli. Vypracovaná rešerše této instituce se stala důležitým zdrojem informací.

Při sestavování soupisových textů je třeba mít stále na zřeteli, že budoucí čtenář není historik, není heraldik, není znalec regionu, nepochází z popisované lokality a nikdy památku neviděl. Měl by jí v reálu podle soupisu nalézt a určit bez pochyb, tápaní a nejistoty. Tím se dostávám ke stavbě položkového hesla.

V této souvislosti má váhu způsob členění položkového hesla, který bude mít předem daný maximální počet úrovní. U děčínského soupisu jsme dospěli k poznání, že přehlednosti textu vyhovují maximálně čtyři úrovně - například: 1. Děčín (lokalita) – 2. kostel ten a ten (brána, socha, dům) – 3. průčelí (tympanon, sokl, náhrobek, zvon) – 4. znak ten a ten. Někdy je možné si vystačit s menším počtem úrovní. Při výskytu více heraldických památek u jediného objektu (kostel, zámek) je třeba stanovit jednotný systém postupu pořadí popisování - např. kostel exteriér - průčelí, portály, opěráky, sochy, přizděné náhrobníky, interiér - klenba v presbytáři, vítězný oblouk, klenba v lodi, v bočních lodích, hlavní oltář, boční oltáře, náhrobníky, mobiliář atd. a snad také podle způsobu provedení – nejdříve znaky tesané, ryté a nakonec malované. U světských objektů lze postupovat obdobně a při popisu interiérů v souladu s posloupností prostor a místností.

Schéma postupu popisu je třeba stanovit i pro velké lokality, kde by památky měly být popisovány v předem stanoveném pořadí. Například: městské brány, zámek, radnice, domy, kostely, sochy atd. ve schématu exteriéry, interiéry. S orientací v lokalizaci památek souvisí nutnost důsledného využívání názvů ulic a čísel popisných. Nelze vystačit s pojmem „v jedné zahrádce“, či „stejný znak na dalších domech“. Podobně je nutné využívat příslušných odborných termínů např. stavebních konstrukcí a architektury. Má to důležitost např. pro přesnost popsání pozice památky. U jiných soupisů jsem se setkal například s obecným pojmem „průčelí“ a šlo o tympanon, či „portál“ a šlo o cvikl portálu apod.

Považuji za nezbytné držet se zásady, že každá heraldická památka znamená vždy jednu položku soupisu, která musí vykazovat všechny stanovené zásady popisu. Je také nezbytně nutné mít na paměti, že jde o soupis heraldických památek především a zříci se některých druhů informací např. turisticko-vlastivědných bez vztahu k zpracovávanému tématu (četl jsem např. se soupisem heraldických památek nijak nesouvisející zmínku o křtu několika Turků v kostele v Libočanech). O znacích je potřebné přinést přiměřené informace, které by byly zárukou zachování nejen přibližné paměti. Soupis heraldických památek musí mít ambici zachycovat současný stav a to musí být z textu zřejmé. Nelze je „odbývat“ konstatováním, že jako heraldické památky existují a jsou podobné již dříve popisované památce. Chybí pak lokalizace, podoba atd. Uvedená zásada platí i pro skupiny náhrobníků - každý náhrobník je jednou položkou. Jinak každý funerální objekt je posuzován jako jedna památka, i když na ní je více znaků. Nutnost racionálního přístupu k soupisu vyplyne z příkladu brány zámku ve Stekníku (okr. Louny), která je opatřena třemi znaky. Ale dva z nich, i když jsou od sebe vzdáleny nejméně tři metry a mezi nimi je ten třetí, tvoří nerozlučitelnou dvojici a jsou jako znaky alianční posuzovány jako jedna památka.

Tesané texty a nápisy provázející znaky je třeba zahrnovat do soupisu, pokud mají vztah k určení znaku, či k jeho časovému zařazení. A to včetně chronogramů. Dle mého soudu jsou zbytné citáty z bible na náhrobnících - ty lze uvést pouze konstatováním, že dále je citát z bible. Jistě nemůže uškodit zaznamenání informace, o jaký biblický text jde a to obvyklou zkratkou – např. „Job, 33, 24“. Předpokládám, že nápisné texty budou předmětem zájmu epigrafiků, kteří pak provedou úplný a kritický přepis textu. Doporučuji přepisovat texty tak, aby se co nejvíce blížily originálu. To znamená nerozvádět zkratky, kontrakce a ligatury. I když to nebude zcela v souladu se zásadami přepisu nápisných textů, které vyžadují velice podrobný komentář (zabral by neúnosně mnoho místa a rozbil by souvislost textu, který bude užitečně využit hlavně pro heraldiku), bude zachováno znění textu. S tím souvisí i způsob psaní - nenahrazovat „V“ za „U“ ap. Nepřevádět text do současně spisovného tvaru. A to včetně cizích jazyků. Jestliže originální text je majuskulní a nelogicky je doplněn jednotlivými minuskulními písmeny, pak je třeba v přepise zopakovat tuto „nelogičnost“. Totéž se týká případných chyb kameníka - neopravují se na správné znění (viz sloup na žateckém náměstí, kde místo Barbara je „Rarbaba“). Doplňky autora ve znění textů dávat do hranatých závorek, tak jak je to obvyklé, aby bylo zřejmé, co je originální text a co doplnění. Při popisu náhrobníku je potřeba napsat, zda text je obvodový, řádkový a či jak jinak je uspořádáno jeho umístění. U nápisných textů bylo shledáno užitečným uvádění počtu řádků.

Čtení nápisných textů, zejména na náhrobnících má svůj důležitý význam. V mnoha ohledeh je ošidné spoléhat se na dřívější „čtení“ uvedené v příslušné literatuře. Například při soupisu památek v kostele Narození Panny Marie v Benešově nad Ploučnicí byl zjištěn rozpor mezi osobním čtením a záznamy shodných textů uváděnými v literatuře. Ukázalo se, že čtení textů náhrobníků a epitafů, zaznamenané místním farářem v polovině 19. století, bylo mnohdy chybné a později bez verifikace převzaté do dalších i specializovaných studií. Vše došlo tak daleko, že byla vedena odborná diskuze na téma možnosti otěhotnět a porodit dítě dívkou ve věku necelých dvanácti let. Při novém čtení nápisného textu bylo zjištěno chybné čtení a záměna číslic sedm a dvě. Z toho pak bylo zřejmé, že celá diskuze o nepříhodném věku, byla lichá, neboť ona dívka porodila ve svých osmnácti letech – tedy ve věku zcela přiměřeném.

Dávám na zvážení, zda při popisu znaku používat rovnou barevný popis, když je zřejmé, že heraldické památky barevné nejsou již svojí podstatou - s výjimkou znaků polychromovaných či barevně malovaných, kde by popis měl odpovídat zachované barevnosti. Heraldickou památku lze popsat v jejích základních vlastnostech, které ji umožní i v budoucnosti dle tohoto zjednodušeného popisu rozeznat a ve spojení s konkrétně určenou lokalitou je nezaměnitelná (například u Klebelsbergů: štít čtvrcený se středním štítkem, na štítě tři klenoty na přilbách s přikryvadly). Oficiální, resp. literární barevný popis může následovat za prosopografií. V mnoha případech totiž dochází k rozdílu mezi podobou heraldické památky a literárním popisem. Lze přičinit poznámku, že výrazné „anomálie“ v podobách znaků oproti podobám obvyklým a očekávaným jsou hodny zaznamenání.

U nedochovaných památek (náhrobníky) lze zařadit pouze ty, u kterých je zřejmé, že byly znakem opatřeny a existuje o tom verifikovatelný údaj. Pokud je údaj o existenci již zaniklé heraldické památky z literatury, pak by bylo dobré uvést do závorky pod prosopografii citaci pramenu. Předpoklad, že na náhrobku zemřelého šlechtice nutně musel být znak, je pro zařazení do soupisu málo. Totéž platí o náhrobnících existujících, které náležely nobilitovaným osobám, ale znak na nich není.

U transferů platí zásada, že památky jsou popisovány pod příslušným heslem tam, kde jsou nyní a nikoliv tam, kde původně byly. Pro přehlednost však je potřeba uvést u hesla kde původně byly poznámku „viz tam a tam“.

K dokumentaci. Povaha práce vyžaduje dávat přednost autentické dokumentaci kvalitními fotografiemi. Nahrazování chybějících vyobrazení ilustracemi znaků z jiných lokalit považuji za zavádějící (takový pokus byl učiněn v soupise žateckém). To je lépe chybějící fotodokumentaci nahradit kvalitním popisem památky v textu.

Některé objekty vyžadují jiný zvláštní druh fotografického dokumentování. Možnost uvádět vždy celek objektu (např. průčelí kostela) a pak ještě detail znaku je pro samotný soupis ideální kombinací, ale bude narážet na limity ceny výroby publikace. Pokud bude nutná selekce obrazového materiálu, pak by bylo lépe dávat přednost detailnímu pohledu na znak. Ale u náhrobníků preferuji fotografii celku. Fotografie má být především dokumentem, a proto by neměla aspirovat na „uměleckou“ fotografii. Pokud možno je potřebné snímat památku čelně.

Otištěno: Genealogické a heraldické informace 2003, Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno 2004, s. 74 – 78; Upravený text referátu, který byl přednesen dne 24. 10. 2002 v Olomouci na pracovním semináři heraldiků a genealogů, pořádaném Zemským archivem v Opavě a katedrou historie filozofické fakulty university v Ostravě (výše původní neupravovaný text referátu).

jméno:
heslo: