jméno:
heslo:

Erb markrabat z Badenu na kostele sv. Václava v Lovosicích

Erb markrabat z Badenu na průčelí kostela sv. Václava v Lovosicích a jeho obnova
 

Karel Ferdinand hrabě z Valdštejna prodal 3. srpna 1655 za 100 000 zlatých rýnských panství Lovosice s příslušnými vesnicemi Sylvii Kateřině hraběnce z Carretto-Millesima, vdově po Heřmanovi Černínovi z Chudenic (+ 1651). Ta se v roce 1659 znovu vdala za Leopolda Viléma (1626 – 1671), mladšího ze synů Viléma markraběte z Badenu (1593 – 1677). Za pět let po sňatku, v roce 1664, ve věku 58 let zemřela a byla pochována v chrámu sv. Víta v Praze, v kapli sv. Zikmunda, vedle svého prvního manžela.

 

Leopold Vilém Bádenský dědil po zemřelé manželce statek Lovosice na základě jejího testamentu z 12. února 1660. V roce 1665 uzavřel druhý sňatek s Marií Františkou hraběnkou z Fürstenbergu. Zemřel v roce 1671 a manželka ho přežila o více jak třicet let. Z dětí se dospělosti dožil pouze nejstarší Leopold, který postižený poruchou řeči, zůstal svobodný. V roce 1702 zemřela jeho matka Marie Františka z Fürstenbergu. Pohřbena byla v Sokolově, ale její srdce ve stříbrné schránce zůstalo v Lovosicích v kostele sv. Václava. Vedle dveří do sakristie je dodnes vezděna mramorová pamětní deska se znakovou aliancí a nápisem. Leopold přežil matku o čtrnáct let a zemřel v roce 1716 padesátiletý. Lovosické panství dědil Ludvík Vilém Jiří z Badenu (1702 – 1761), syn Leopoldova bratrance Ludvíka Viléma (1655 – 1707) a Františky Sibyly Augusty vévodkyně ze Sachsen-Lauenburgu.

 

Ludvík Vilém Jiří se stal vládnoucím markrabětem v Baden-Badenu a po otci držel v Čechách panství Ostrov nad Ohří. V roce 1721 se oženil s Marií Annou hraběnkou ze Schwarzenbergu (1706 – 1755). Ve svých 28 letech obdržel od císaře Řád zlatého rouna (1731; poř. č. 670). Ve vojenských službách Sv. říše římské dosáhl hodnosti polního zbrojmistra.

 

Marie Anna ze Schwarzenbergu zemřela v lednu roku 1755, zanechávaje jedinou dceru. Ludvík Vilém Jiří se ještě toho roku oženil podruhé s dcerou císaře Karla VII. Marií Annou Bavorskou (1735 -1776). Zemřel v roce 1761 ve věku 58 let. Jeho statky připadly mladšímu bratrovi Augustovi Vilémovi Jiřímu. Ten však zemřel bezdětný v roce 1771. Univerzální dědičkou veškerého majetku v hodnotě 550 000 zlatých se stala Alžběta Augusta dcera Ludvíka Viléma Jiřího. Díky nestálému zdraví přenechala panství Lovosice strýci Janovi knížeti ze Schwarzenbergu.

 

Ještě za Sylvie Kateřiny z Carretto-Millesima, byl v roce 1658 kostel sv. Václava v Lovosicích přestavován. Současnou podobu mu dal stavitel Pietro Antonio Versa v letech 1733 – 1748. Nad střední portál průčelí byl umístěn do kamene vytesaný erb stavebníka Ludvíka Viléma Jiřího markraběte z Baden-Baden.

 

Heraldická plastika tesaná do pískovce je tvořena oválným znakovým štítem, obtočeným řetězem Řádu zlatého rouna a drženým z každé strany štítonošem ve vysokém reliéfu. Vše leží na rozprostřeném knížecím plášti splývajícím z knížecí koruny. Dnes je erb nahrazen jeho kopií.

 

Původní plastika erbu neodolala agresivnímu prostředí a nesla nepřehlédnutelné stopy dřívějších snah o zafixování rozpadajícího se pískovce. Kámen sám, pocházející z lomů u Mšeného (Mšené Lázně), nepatřil k nejkvalitnějším. Největší újmu vykazovala horní polovina erbu, která byla vystavena působení srážek. Někdy v minulosti musela být obnovena větší část koruny, vrchní části pláště a horní poloviny štítonošů, které pokryla zpevňující cementová malta. Snaha o modelaci maltou pomohla zachovat náznaky obrysů tvarů, ale nebylo zamezeno pokračujícímu zvětrávání kamene. Neodborné snahy o pomyslnou „záchranu“ cementovou maltou dokonce umožnily zrychlit devastaci kamene. Prohlubující se destrukce povrchu pískovce spůsobila, že horní polovina oválu znakového štítu byla již zcela nečitelná a téměř bez možnosti rekonstrukce původní podoby dle originální předlohy.

 

Ve štítu bylo patrné základní členění jeho plochy dvojím dělením a dvojím polcením. Tím vzniklo devět polí. Pole v pořadí páté bylo překryto středním štítkem. Jeho tvar jako štítku s půlkruhovou patou bylo možné ještě identifikovat a v jeho levé dolní části byly vidět zbytky dvou čar původně kosmého břevna.

 

Stupňovitě vedenou „čáru“ v horní části 1. pole štítu zanechalo původní šachování. Z 2. pole nebylo možné, krom náznaku dělení, odečítat žádnou figuru. Stejně tak z 3. pole. V pravém dolním rohu 4. pole byly zjistitelné kolmé a šikmé čáry. Z nich bylo možné odvodit i původní figuru kůlu a v něm několik krokví. V 6. poli (máme-li 5. pole za shodné se středním štítkem) nebyla identifikována žádná konkrétní figura, i když její nepatrné zbytky bylo možné odečítat. 7. pole bylo vlnitě dělené, nahoře s vyrůstajícím doleva otočeným lvem a dole se dvěma vlnitými břevny. V polceném 8. poli bylo čitelné vpravo břevno a vlevo korunovaný lev. 9 pole bylo šachované, resp. třikrát polcené a třikrát dělené. Dolní řadu polí tvořily v podstatě čtyři stejně široké části. Tesání figur nebylo hluboké.

 

Štít obtáčela stylizovaná kolana Řádu zlatého rouna. Štítonoši byli vytesání ve vysokém reliéfu. Vpravo gryf a vlevo lev. Vše leželo na plášti podšitém hermelínem a splývajícím z knížecí koruny. Knížecí koruna vykazovala silné poškození a původní tvary bylo možné nalézat již jen na její vrchní části, kde je říšské jablko završené křížkem a tři (z celkového počtu čtyř) viditelné oblouky posázené perlami – jeden oblouk vpředu a po jednom vpravo a vlevo. Hermelínový lem koruny již neměl tu podobu, která je jinak obvykle dána kožešinou nahoře završenou pěti vykrojenými viditelnými obloučky a doplněnou pěti hermelínovými ocásky.

 

Na základě zachovaných zbytků členění oválného štítu erbu a některých úplně, či částečně viditelných a identifikovatelných figur, lze erb přiřknout rodu markrabat z Badenu, resp. linii Baden-Baden. Díky vyobrazení Řádu zlatého rouna a dalším historickým souvislostem je jisté, že nositelem erbu byl Ludvík Vilém Jiří markrabě z Baden-Badenu (1703 – 1761).

Historizování erbu markrabat z Badenu


Štít dvakrát dělený a dvakrát polcený se středním štítkem (viz 5. pole).

1. pole – červeno-stříbrně šachované – hrabství Spanheim, tzv. zadní hrabství Spanheim-Starkenburg (SV od Trarbachu na Mosele). Díky sňatku Rudolfa VI., markraběte z Badenu (+ 1372) s Matyldou, dcerou Jana III. hraběte ze Spanheimu (+ 1399), dědil v roce 1437 Rudolfův vnuk Jakub I. (+ 1453) polovinu hrabství (viz také Spanheim-Kreuzenach v 9. poli).

 

2. pole – dělené, nahoře ve stříbrném poli červená růže s modrým semeníkem, dole ve zlatém poli se zeleným trávníkem černý kráčející kanec. Ve formě čtvrceného štítu byly uvedené figury znakem hrabství Eberstein ve Švábsku. Tak zvaný Starý Eberstein (SV od Badenu) koupil v roce 1283 od svého švagra Otty II. hraběte z Ebersteinu (+ 1287) Rudolf I. markrabě z Badenu. Polovinu tzv. Nového Ebersteinu (V od Badenu) prodal v roce 1387 Wolfram hrabě z Ebersteinu (+ 1395) bádenským markrabím. Bernhard III. hrabě z Ebersteinu (+ 1526) uzavřel v roce 1505 s Kryštofem markrabětem z Badenu (+ 1527) spolek na hrabství (Nový) Eberstein spolu s právem dědickým. Všechna zbývající práva na Eberstein získali bádenští v roce 1676 od biskupství ve Špýru, kterému je v roce 1673 prodali dědicové dcer Otty IV. hraběte z Ebersteinu (+ 1576).

 

3. pole – ve stříbrném poli červený korunovaný lev se zlatou zbrojí – Lauffenburg (V od Basileje). Držitelé Lauffenburgu a Klettgau měli společné předky s hrabaty z Habsburgu. Jan IV. z Klettgau (+ 1408) prodal Lauffenburg v roce 1387 Habsburkům. Sňatkem Kateřiny Štýrské (1420 – 1493) s Karlem I. markrabětem Bádenským (+ 1475) přešla práva k Lauffenburgu na jejich potomky. V bádenském znaku se lauffenburgský lev uplatňuje od roku 1530.

 

4. pole – v červeném poli zlatý kůl se třemi černými krokvemi – Badenweiler (resp. Sausenberg, původně Neuenburg-Strassberg). V roce 1503 dědil na základě dědické smlouvy z roku 1490 Kryštof markrabě Bádenský (1453 – 1527) Sausenberg, Badenweiler a Röteln po zemřelém strýci Filipovi Bádenském, knížeti z Orange a lantkraběti ze Sausenbergu. Hrabství Neuenberg (SZ od Bernu) a panství Badenweiler (v Breisgau) získal v roce 1457 Filipův děd Vilém jako dědictví po zemřelém Janovi z Freiburgu (+ 1457), který byl Vilémovým zetěm. Janův děd Egon VII. z Freiburgu (+ 1387) koupil v roce 1368 Badenweiler od Konráda z Fürstenbergu. Konrád toto panství dědil v roce 1364 po bratranci Imerovi hraběti z Neuenburgu-Strassbergu, který byl synem sestry Konrádovy matky. Heraldicky se dědění Neuenburgu a Badenweileru Vilémem Bádenským v roce 1457 projevilo sloučením erbu Baden a Neuenburg ve čtvrceném štítu. V této podobě byl znakem linie Baden-Sausenberg a tak také byl přijat linií Baden-Baden.

 

5. pole – střední štítek – ve zlatém štítě červené kosmé břevno – markrabě z Badenu. Rodový erb užívaný také mladší linií markrabat z Hachbergu (nově Hochbergu), vymřelou v roce 1418 Ottou, který Hachberg v roce 1415 prodal Bernardovi z Badenu (+ 1431).

 

6. pole – v modrém poli položené stříbrné orlí křídlo se zlatou pružinou (perizoniem) – Usenberg (Üsenberg). Rod vymřel v roce 1379 a hrad, po kterém se psal, stával kdysi na dnes již neexistujícím ostrově uprostřed Rýna severně od Breisachu. Anna, dcera a dědička Burcharda z Usenbergu se stala manželkou Jindřicha V. markraběte z Hachbergu (+ 1315). Jindřichův vnuk Otto III. (1388 – 1418) prodal Hachberg a Usenberg Bernhardovi I. markraběti z Badenu (+ 1431).

 

7. pole – pole dělené; nahoře ve zlatém poli doleva vyrůstající červený lev s modrou zbrojí, dole modrém poli stříbrná vlnitá břevna (původně popelčina, později také každý vrchol vlnky osazen stříbrnou kuličkou) – panství Röteln. Panství získal díky odkazu v roce 1315 Rudolf II. lantkrabě ze Sausenbergu (+ 1356). Jeho prapravnuk Filip (+ 1503) uzavřel v roce 1490 dědickou smlouvu se svým strýcem Kryštofem markrabětem z Badenu (1453 – 1527). Na základě této smlouvy dědil Kryštof v roce 1503 Sausenberg, Badenweiler a Röteln, jak bylo uvedeno výše u pole č. 2.

 

8. pole – polcené; vpravo ve zlatém poli červené břevno, vlevo ve zlatém poli černý, červeně korunovaný lev s červenou zbrojí – panství Lahr a Mahlberg (mezi Offenburgem a Ettenheimem). V roce 1497 Jan III. hrabě z Mörssu (+ 1507) prodal polovinu panství Lahr a Mahlberg Kryštofovi markraběti z Badenu a druhá polovina připadla Janově dceři Kateřině, která se vdala za Jana Ludvíka hraběte z Nassau-Saarbrückenu (+ 1545). Dědicové přenechali v roce 1629 zbylou polovinu panství Mahlberg Bádenským a Lahr připadl hrabatům z Nassau.

 

9. pole –  modro-zlatě šachované – hrabství Spanheim, tzv. přední hrabství Spanheim-Kreuznach. Alžběta, sestra Šimona IV. hraběte ze Spanheimu-Kreuznachu (+ 1414), dědila čtyři pětiny hrabství a vdala se Jana IV. hraběte ze Spanheim-Starkenburgu (+ 1413; zbývající pětina připadla její neteři Alžbětě, dceři Šimona IV., která vdaná za Ruprechta III. falckraběte rýnského, jinak krále římského, odkázala svůj díl hrabství synovi Ludvíkovi). Čtyři pětiny hrabství Spanheim-Kreuznach po Janovi IV. zdědil jeho syn Jan V., ale protože zemřel v roce 1437 bezdětný připadla vždy polovina, t. j. dvě pětiny hrabství Spanheim-Kreuznach a polovina hrabství Spanheim-Starkenburg dědicům - neteři Anně hraběnce z Veldenz a Jakubovi I. markraběti z Badenu.

V případě bádenského erbu v Lovosicích jsou štítonoši dvě rozdílné figury. Vpravo gryf a vlevo lev. Z podob bádenského erbu okolo poloviny 18. století víme, že štítonoši byli dva stříbrní gryfové. Lev je obecně nejrozšířenějším štítonošem rodových erbů vysoké šlechty. Přesto se lze domnívat, že v tomto případě není pouhou obecně chápanou figurou – to by nejspíše byli lvy oba štítonoši. – ale má pravděpodobně vztah k některému z polí se lvem. Červený lev za Lauffenburg se v erbu bádenských markrabat začal objevovat od roku 1530. Znak panství Rötel, kde je červený vyskakující lev, je v bádenském erbu od roku 1503. S černým lvem panství Mahlberg se setkáváme po r. 1497. Tinkturu lva jako štítonoše můžeme pouze odhadovat. Jeho existenci lze považovat za epizodní. Brzy byl nahrazen párově shodnou figurou stříbrného gryfa.

 

Štít erbu markrabat je položen na knížecí plášť, splývající z knížecí koruny. To odpovídá všeobecně uznávaným tradicím na území Sv. říše římské, které držitelům vysokých říšských úřadů, říšských lén a titulů vévodů, markrabí, falckrabí, lantkrabí atd., přiznávaly právo na vnější atributy knížecí hodnosti. Plášť svrchu červený se zlatým třepením po okrajích je vyložen hermelínem, t. j. bílou kožešinou s černými ocásky z kožek zimní mutace hranostaje. Korunu tvoří čtyři zlaté čtvrtoblouky posázené perlami. Oblouky se dotýkají nahoře a jsou k sobě kolmo. Na místě dotyku stojí modré říšské jablko zlatě přepásané a vrcholící zlatým křížkem. Koruna je vyložena červenou čepicí a lemována hermelínem.

 

Řád zlatého rouna obtočený okolo štítu je osobním vyznamenáním jednotlivce. To umožňuje při vyobrazení kolany řádu u erbů určení konkrétní osoby. V 17. a 18. století známe z rodu markrabat bádenských z linie Baden-Baden čtyři nositele „toisonu“. V roce 1639 jej obdržel Vilém (1593 – 1677). Vilémův vnuk Ludvík Vilém (1655 – 1707) se stal nositelem řádu v roce 1691. V roce 1731 byl do řad rytířů Řádu zlatého rouna povolán syn Ludvíka Viléma  - August Vilém Jiří (1706 – 1771).

 

Řád zlatého rouna se skládá z řetězu a klenotu. Řetěz tvoří obvykle 28 kusů křesacích kamenů, z nichž šlehají zlaté plameny. Plocha kamenů je černě smaltovaná s nepravidelnými bílými skvrnami. Každý kámen provází pár zlatých křesacích ocílek, které se křesací plochou dotýkají kamenů a opačnou stranou jsou propleteny do druhé ocílky. Na kámen uprostřed řetězu je na zlaté šňůře pověšen klenot řádu. Tím je beránek, resp. kůže z něj stažená včetně hlavy s rohy, nohou s kopýtky a oháňkou. Ve výtvarném umění se části kolany natolik stylizovaly, že se podoba skutečného řádu vytrácela.

 

Pro rekonstrukci erbu byla využita možnost komparace s některými ze zachovaných heraldických památek s erbem markrabat z Badenu.

 

První z nich je náhrobník Sylvie Kateřiny hraběnky z Carretto-Millesima, ovdovělé Černínové z Chudenic a naposledy vdané z Badenu, umístěný v kapli sv. Zikmunda chrámu sv. Víta v Praze. Pod nápisem v horní polovině desky je dole v kruhovém orámování znaková aliance v jediném štítu, korunovaném knížecí korunou. V pravé polovině polceného štítu vidíme figury erbu bádenského, vlevo carrettovského.

 

Druhou památkou je pamětní deska Marie Františky hraběnky z Fürstenbergu, vdovy po Leopoldovi Vilémovi Bádenském, zachovaná v kostele sv. Václava v Lovosicích. Znaková aliance v horní části desky je tvořena dvěma samostatnými štíty pod společnou knížecí korunou. Štít vpravo je bádenský, vlevo fürstenberský.

 

Třetí památkou je aliance z tzv. Bílé brány zámku v Ostrově, kde v jediném štítu doplněném klenoty jsou znaky Ludvíka Viléma markraběte z Badenu (1655 – 1707) a jeho manželky Marie Sibyly Augusty vévodkyně ze Sachsen-Lauenburgu. Aliance je na bráně ve dvojím provedení na každé straně brány. Pochází z let 1690 – 1707. V roce 1978 byla brána včetně znaků opravována.

 

Společnou charakteristikou všech bádenských erbů v uvedených aliancích je členění štítu dvojím polcením a dvojím dělením na shodný počet devíti znakových polí a umístěním středního štítku na místě pátého pole. Shoda je i v užití heraldických figur v jednotlivých znakových polích. Ve všech případech, včetně erbu na průčelí kostela sv. Václava v Lovosicích je střední štítek dole zakulacený a v něm kosmé břevno (v Ostrově je břevno nahoru vypouklé). 1. a 9. pole je ve většině případů třikrát polceno a třikrát děleno na šachování šestnácti políčky (v Ostrově dvakrát polceno a třikrát děleno – dvanáct políček). První čtverec v pravém horním rohu je vždy „plný“ (barva) a další tvořený vpadlinou (kov) atd. 2. pole je dělené – nahoře růže, dole divoký kanec. S výjimkou pamětní desky v Lovosicích, kde je růže tvořena osmi okvětními lístky, mají všude růže pět lístků ve shodě s historickou předlohou erbu hrabat z Ebersteinu. Kanec v dolní části bývá obvykle popisován jako stojící na trávě, který však ve zmíněných erbech není patrný. Lev ve 3. poli je shodný ve všech případech. V každém z porovnávaných erbů je ve 4. poli kůl a v něm tři krokve. Rozdíl je pouze v pojetí krokví. Jako vpadliny jsou v Ostrově a na náhrobku Sylvie Kateřiny z Carretto-Millesimo a snad i na průčelí kostela v Lovosicích, i když logice věci by odpovídal opak, tak jak tomu je na pamětní desce uvnitř kostela. Logičnost je ve způsobu znázornění barvy a kovu u 1. a 9. pole, která by se měla opakovat i v poli 4. Křídlo v 6. poli nelze dostatečně přesně slovně popsat. Přesnější podobu lze odvodit pouze ze zachovaných památek nebo z kresby. Pojetí v Ostrově je výtvarně zdařilejší a heraldicky přijatelnější, než např. křídlo na pamětní desce Marie Františky z Fürstenbergu. Rekonstrukce dolní řady polí lovosického erbu je možné opřít o zachovalost figur na originálu plastiky. Odlišně od ostatních erbů jsou v dolní řadě čtyři stejně široká znaková pole. Na jiných znacích jsou správněji pouze tři, protože prostřední je polcené. Ve vlnitě děleném 7. poli je nahoře vyskakující lev. Dole jsou dvě vlnitá břevna tvořená vpadlinou. Tak je toto pole pojato na průčelí kostela. Jinde je trochu jiné a vychází ze stylizace figury popelčiny.  Polcené 8. pole přináší vpravo vystouplé břevno a vlevo lva.

 

V letech 2002 – 2004 byla dílnou akademického sochaře a restaurátora Libora Piskláka z Litoměřic vytvořena kopie erbu markrabat z Baden-Badenu, která byla na průčelí kostela sv. Václava v Lovosicích osazena v září roku 2004.

Stav erbu po jeho vyjmutí ze stěny průčelí kostela sv. Václava v Lovosicích


Fotografie: akad. sochař Libor Pisklák. 


Publikováno: Heraldika a genealogie, Klub pro českou heraldiku a genealogii, 3 -4/2009, ročník 42, Praha 2009, s. 221 - 226.
Poznámka: oproti publikovanému textu byly v kapitole "Historizování erbu makrabat z Badenu" autorsky korigovány některé heraldické termíny ve prospěch tereminologické korektnosti a v souladu s HTK. 
Zpracováno 11. 3. 2010                                                                                                                  © Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting