jméno:
heslo:

Heraldická výzdoba presbytáře kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici

Věnováno památce PhDr. Pavla Rudolfa Pokorného.

 

První zmínku o vsi Smolnici v historických písemných pramenech zaznamenáváme v listině Jana IV. z Dražic, biskupa pražského, vydané 1. 10. 1337 v Praze (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars IV., Pragae 1892, s. 192, No. 478, dále jen RBM). Biskup se souhlasem pražské kapituly směnil některé vesnice, kterými dříve obdaroval nově založený klášter augustiniánů-kanovníků v biskupském městě Roudnici (nad Labem), za příhodněji položené vesnice dosud patřící pražskému biskupství. Roudničtí augustiniáni-kanovníci přišli o následující vesnice dříve darované biskupem Janem při založení kláštera v roce 1333 a pak ještě dokoupené: Páleč Větší s tvrzí, Šlapanice, Vrbičany, Libořice, Očihovec, Tuchomyšl, Modlany, Sobědruhy, Hotovice, Lochočice a Habří. Ty byly po směně připojeny k biskupskému hradu Kyšperk (Geiersberg, Bischofsberg). Za to roudnický klášter získal Smolnici, Hlinnou, Babiny, Březí, Budov, Dolín, Želevčice a Bakov (Conscriptio bonorum monasterii S. Mariae canonicorum regularim in Rudnicz in anno domini MoCCCXXXVIIIo Idus Decembris facta…, in: Decem registra censuum Bohemica, Praha 1881, s. V – VI, 4 - 19).

 

Ves Smolnice nepochybně existovala dávno před rokem 1337 a mohla teoreticky patřit českému knížeti jako součást žateckého správního okruhu. Uvažuje se, že kostel sv. Bartoloměje ve Smolnici je původem románský z 2. třetiny 13. století (Poche, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech 3. Praha 1980, s. 375, dále jen UPČ; Matějka, Bohumil: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém II. Politický okres lounský. Praha 1897, s. 80 – 81, hodnotí kostel jako gotický bez dalšího upřesňujícího zařazení; poslední publikované informace o stáří kostela podává Mareš, Jan: Smolnice, Louny [2006], s. 17 n, dále jen Mareš, Smolnice). V písemných pramenech se smolnický kostel poprvé připomíná v roce 1338 v urbáři roudnické kanonie augustiniánů-kanovníků. Dle současných poznatků byl kostel přestavěn v 70. a 80. letech 14. století (Mareš, Smolnice, s. 17 n.). Na této přestavbě se donacemi podílel i Byčen z Brloha, vlastník vsi Hříškov. Ten listem z 11. 1. 1368 daroval farnímu kostelu ve Smolnici roční plat 1 kopy grošů se své vsi a zavázal ke shodnému platu i své dědice. Listinu svými pečetěmi potvrdili Beneš žatecký arcijáhen, jako držitel  patronátního práva ke smolnickému kostelu, Chotěbor a Chotšík z Brloha (Libri erectionum I. Pragae 1875, s. 67).

Kostel sv. Bartoloměje ve Smolnici u Loun je v současnosti v péči občanského sdružení s názvem Spolek pro záchranu kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici, který vznikl v listopadu roku 2005. Základním smyslem existence spolku, deklarovaným při jeho vzniku, byla celková záchrana kostela, který je registrovanou kulturní památkou. Kostel je postupně opravován a zároveň využíván v širším společenském a kulturním dění.

 

V roce 2007 byly na stropu presbytáře kostela, pod výmalbou, znázorňující nebeskou klenbu světlemodrým nátěrem a nepravidelně rozsetými žlutými hvězdami (Mareš, Smolnice, foto s. 18 a 19), objeveny v klenebních polích nástěnné malby (Hamzík, Antonín, akad. malíř: Restaurátorský sondážní průzkum /Stratigrafie omítek/, presbytář kostela sv. Bartoloměje v obci Smolnice. Červenec 2007). Po úplném plošném odkrytí vrchních vrstev malby, jehož závěrečné práce proběhly v červnu roku 2008 (Spolek pro záchranu kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici. Výroční zpráva za rok 2008. Smolnice 2009, s. 6, sub 2. 2. B2), bylo zřejmé, že zde jsou vyobrazeny symboly čtyř evangelistů (lev, orel, býk a anděl), slunce a měsíc, každý provázený velkou mnohopaprsčitou hvězdou. Vedle toho bylo k výzdobě klenby použito i šest znakových štítů. Před restaurováním byl jeden štít na první pohled „prázdný“ a se zřetelnými figurami bylo pouze pět štítů. Teprve restaurování fresek, které bylo dokončeno v srpnu roku 2009, umožnilo přesnější odečítání a hodnocení obsahu jednotlivých znakových štítů (osobní rekognoskace autora tohoto pojednání z vestavěného lešení a pořízení fotodokumentace – 1. 7. 2008 po odkrytí fresek; 4. 8. 2009 po restaurování fresek; Kasík, Stanislav: Zpráva o objevu erbů v kostele sv. Bartoloměje ve Smolnici. Genealogické a heraldické listy, č. 3/2009, ročník XXIX, Praha 2009, s. 88.). Lze předeslat, že výklad obsahu jednoho ze zobrazených znaků a jeho jmenovité určení, umožňuje uvažovat o časovém zařazení fresek do 30. – 40. let 14. století.

Strop presbytáře je, za obloukem oddělujícím loď a kněžiště, tvořen jedním klenebním polem s křížovou klenbou, tvořenou žebry, vrcholícími svorníkem s namalovanou žehnající rukou („Dextra Dei“). Meziklenební žebro odděluje polygonální závěr o pěti stranách pravidelného osmiúhelníku se šesti žebry svedenými do centrálního svorníku, zakrytém kruhovou deskou, do níž byl vytesán gotický trojúhelníkový štít se znamením hříče. Štíty znaků jsou v klenebních polích rozmístěny následujícím způsobem. Dva štíty jsou v ose presbytáře, v prostředním nejvýchodnějším klenebním poli závěru; na každém ze dvou boků klenby je namalován čtvrcený štít hlavou štítu k vrcholnici klenby. Pro následující výklad a pro jednodušší orientaci budou štíty označeny číslovkou – znak vlevo jako č. 1, vpravo č. 2. Další dvojicí štítů se shodným uspořádáním hlavami štítu k vrcholnici klenby jsou štíty ve východní kápi klenebního pole s křížovou klenbou – znak na boku klenby vlevo bude označen jako č. 3, vpravo č. 4. Zbývající dva štíty jsou v rozdílných částech klenby na straně evangelijní (vlevo). Oba jsou namalovány tak, že hlava štítu směřuje k vrcholnici klenby. Jeden z nich, který bude označen jako č. 5, je v prvním klenebním poli vlevo v závěru presbytáře na levém boku klenby (na pravém boku klenby je vymalován lev evangelisty sv. Marka, pendantem je orel sv. Jana Evangelisty v zrcadlově opačné části klenby presbytáře na straně epištolní); druhý označený jako č. 6 je vymalován na levém boku klenby v severní klenební kápi křížové klenby (na pravém boku klenby je vymalován býk evangelisty sv. Lukáše, pendantem je anděl evangelisty sv. Matouše v zrcadlově opačné epištolní části klenby presbytáře).

 

Znaky, stejně jako nástěnné malby, jsou provedeny v barvách. Restaurátorská zpráva z roku 2009 neuvádí přehled a rozbor pigmentů použitých v nástěnných malbách (Hamzík, Antonín, akad. malíř: Zpráva o restaurování nástěnných maleb. Strop presbytáře kostela sv. Bartoloměje, obec Smolnice. II. etapa. Červenec – srpen 2009). Rozbor nebyl proveden, protože použitým materiálem pro malbu byly kopané hlinky (dle sdělení akad. mal. Hamzíka v roce 2014). Díky takovému zjištění lze vnímat nesnadnost „výroby“ některých odstínů použitých barev, vzniknuvších na bázi okrových hlinek – například modré („modrý“ jíl?) nebo černé (možné dobarvování sazemi). Téměř nemožné je rozlišit „zlato“ a „stříbro“, které zde nahrazuje barva „bílá“ (snad vápno) až „smetanově bílá“, resp. „světle okrová“. Z použití těchto dvou „odstínů“ barev nelze z jejich praktického aplikování dovodit žádnou zákonitost dovolující odhadnout jaký konkrétní „heraldický kov“ zastupují. To vyplyne zejména u těch znaků, jejichž barevnost bezpečně známe z jiných zdrojů. Je otázkou, zda malíř nástěnné malby dostatečně usiloval o přesnost zobrazování „heraldických tinktur“. Zdá se, že byl limitován barevnou škálou, která byla použitým přírodním hlinkám vlastní. Na začátku 21. století můžeme hodnotit pouze zachovanou barevnost, která oproti původní ze 14. století mohla, díky chemickým procesům, možným opravám, nebo úplnému přemalování, doznat změn v sytosti a v odstínech.

 

Plochy klenebních polí presbytáře jsou jednotně vymalovány šedomodrou barvou (určení barevného odstínu je subjektivní) a posety šestihrotými bílými hvězdami (pravděpodobně vytvořených šablonou). Jednotlivá klenební pole mezi žebry jsou ohraničena červeným pruhem s bílým okrajem. Znaky č. 1 a 2 doprovází mnohopaprsčitá bílá hvězda umístěná do vrcholnice a obou boků klenby blíže ke svorníku a v klenebním poli na opačné straně téhož svorníku, ohraničeném na vzdálenější straně meziklenebním žebrem, je vymalováno červené slunce s obličejem a paprsky nepravidelně červenými a bílými. V západním klenebním poli křížové klenby je blíže k svorníku vymalován žlutý kotouč měsíce s obličejem, doplněným vpravo bílým měsíčním srpkem, a dále od něj směrem k lodi vidíme bílou mnohopaprsčitou hvězdu. Jednotlivá znamení evangelistů jsou malována do rozdílně barevných kruhových polí, která jsou široce světlemodře lemovaná a každé znamení provází nápisová blána, někdy i se zachovaným nápisem. Lze předpokládat budoucí přečtení nápisných textů a odborné epigrafické zhodnocení. Lev sv. Marka je světle okrový v červeném kotouči, orel sv. Jana Evangelisty je červený ve žlutém kotouči, býk sv. Lukáše je žlutý v červeném kotouči a anděl sv. Matouše je modročerný v červeném kotouči.

 

V heraldické výzdobě presbytáře kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici jsou tvary štítů kresleny v relativní shodě. Typologicky jde o gotické štíty, užívané v českém heraldickém prostředí už ve 2. polovině 13. století (Kolář, Martin: Nejstarší pečeti české šlechty až do r. 1300, Výroční zpráva c. a k. vyššího reálného gymnázia v Táboře, za školní rok 1883, Tábor 1883; Nový, Rostislav: Počátky znaků českých měst. Sborník archivních prací, ročník 26. Praha 1976, s. 367 - 412). Zde je možné pozorovat formu inspirovanou trojhrannými gotickými štíty, které jsou nejširší nikoliv v úrovni horního okraje štítu, ale přibližně ve dvou třetinách výšky. Uvedený typ štítu, nazývaný někdy také „soudkový“, byl v Čechách prakticky použitý například ve výzdobě titulního listu Pasionálu abatyše Kunhuty z roku 1312, nebo stavební hutí Petra Parléře při zhotovení heraldické výzdoby tumb českých králů v katedrále sv. Víta na Pražském hradě z let 1376 – 1377, resp. erbů provázejících busty panovnické rodiny, pražských arcibiskupů, stavitelů chrámu a kanovníků, jako ředitelů stavby katedrály, umístěných ve vnitřním triforiu, které vzniklo v letech 1379 – 1380. Pozornosti hodnou je skutečnost, že podoba štítu z roku 1312 a z let následujících po roce 1376 je rozdílná svými proporcemi v poměru největší šířky štítu k jeho výšce – v roce 1312 je to 1 : 1,2 a v triforiu svatovítské katedrály 1 : 1,05 až 1 : 1 (Chromý, Mojmír: Tvarový vývoj štítu v průběhu 13. – 15. století. Sborník příspěvků II. setkání genealogů a heraldiků. Ostrava 1983, s. 58 – 63). Ve Smolnici jsou štíty malovány v proporcích (1 : 1,27 – 1 : 1,2), které jsou blízké štítům v Pasionálu abatyše Kunhuty (1312), ale již nikoliv štítům s Parléřovy huti (1376 – 1399). Ve Smolnici nejsou boky štítů svedeny do ostrého hrotu v patě štítu, ale „hrot“ je zaoblen.

Znak č. 1

Čtvrcený štít. 1. a 4. pole černé a 2. a 3. šedomodré. V 1. a 4. poli bílé břevno, ve 2. a 3. poli smetanově bílá vykořeněná větev vinné révy s třemi listy (ve 2. poli je větev v základní orientaci šikmo, ve 3. kosmo). Při porovnání s následujícím erbem Zajíců z Házmburka, jehož barevnost je bezpečně známa, lze učinit pomyslnou rekonstrukci barevnosti tohoto znaku – štít je čtvrcený černo-modře, v 1. a 4. poli zlaté břevno, stejně jako větev vinné révy v poli 2. a 3. O znaku lze prohlásit, že patří 27. pražskému biskupovi Janovi IV. z Dražic (* c. 1250, + 5. 1. 1343; episkopát 1301- 1343, resp. 1301 – 1318 a 1329 - 1343).

 

Znak č. 2

Čtvrcený štít. 1. a 4. pole šedomodré, 2. a 3. smetanově bílé. V 1. a 4. poli doleva otočený smetanově bílý skákající zajíc, ve 2. a 3. poli doleva otočená černá hlava kance s červeným jazykem. Znak lze bez rozpaků přisoudit pánům Zajícům z Házmburka a díky tomu precizovat barevnost znaku jako modro-zlatě čtvrcený štít se zlatým zajícem v 1. a 4. poli a s černou hlavou kance s červeným jazykem v poli 2. a 3.

Znak č. 3

Černočervený štít s bílým břevnem. Štít pravděpodobně byl původně namalován červenou hlinkou a následně přemalován tak, aby výsledek umožnil vyvolat představu o černé barvě. Přemalování není možné mít za dokonalé, protože červený podklad je dobře pozorovatelný. Břevno by mělo být žluté, ale tato barva není z předlohy identifikovatelná.

 

Znak č. 4

V červeném štítu bílá vykořeněná vinná větev s třemi listy na stoncích.

Znak č. 5

Bílý štít s šedožlutým kosmým břevnem. Po odkrytí fresek byl tento štít na první pohled prázdný a bylo možné připustit, že je snad jednou kosmo dělený. Po restaurování bylo zřejmé, že figurou ve štítě je kosmé břevno, kterému by bylo možné přisoudit žlutou barvu, zastupující zlato. Vztah barevnosti a štítu je z pohledu heraldických pravidel o vzájemném poměru tinktur nepřijatelný – ve stříbrném štítě zlaté břevno. Je otázkou, zda byl tento štít malířem fresky dokončen.

 

Znak č. 6

V červeném štítě tři bílá šikmá břevna a přes vše světlešedivá krokev. S ohledem na barevnost jiných znaků v tomto souboru, by bylo možné spekulativně uvažovat o modré krokvi (při rigorózním heraldickém hodnocení erbu jako celku lze připustit i zlatou krokev).

 

Výklad k jednotlivým znakům můžeme zahájit konstatováním o bezpečné identifikaci znaku pražského biskupa Jana IV. z Dražic (č. 1) a erbu Zajíců z Házmburka (č. 2). Druhým zásadním konstatováním je vyloučení genealogického výkladu celého souboru znaků, ať ve vztahu k Janovi z Dražic, nebo k Zajícům z Házmburka. Biskupův znak je mimořádně výjimečný tím, že je zobrazen jako černo-modře čtvrcený štít, se zlatým břevnem v prvním a čtvrtém poli a se zlatou vykořeněnou větví vinné révy se třemi listy v poli druhém a třetím. Mimořádná výjimečnost tohoto znaku spočívá ve skutečnosti, že dosavadní znalost o zachovaných znacích pražského biskupa Jana IV. z Dražic, nezahrnovala povědomost o štítu čtvrceném, v němž se střídá znak diecéze se znakem rodovým. Zatím bylo známo vyobrazení obou znaků v samostatných štítech (např. kostel sv. Jiljí ve Starém Městě Pražském, věž bývalého malostranského biskupského paláce v Praze, portál kostela Narození Panny Marie v Pálči, o. Kladno, pečeť biskupského oficialátu, iluminace v rukopise zv. „Dražický misál“, nedochovaná vnější výzdoba oken klášterního kostela v Roudnici).

 

Co činí biskupův znak pozornosti hodným, je forma čtvrcení štítu. První užití čtvrceného štítu, umožňující spojení institucionálního znaku a znaku rodového do jednoho heraldického celku, bylo v dosavadním bádání přisuzováno až kardinálovi a 2. pražskému arcibiskupovi Janovi Očkovi z Vlašimi (archiepiskopát 1364 – 1378, + 1380). Takový erb byl namalován u nohou klečícího arcibiskupa na mariánském obraze známém jako „Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi“, který byl zhotoven před rokem 1371 a určen pravděpodobně pro kapli Panny Marie biskupského hradu v Roudnici nad Labem (Fajt, Jiří – Drake Boehm, Barbora: Karel IV., císař z boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310 – 1437. Praha 2006, s. 127, vyobr. 33 – zde je štít čtvrcený stříbrno-černě, v 1. a 4. poli dvě červené vyrůstající supí hlavy s krky, ve 2. a 3. zlaté břevno). Znak kardinála Jana Očka z Vlašimi byl vytesán spolu se dvěma dalšími nad arcibiskupovou tumbou ve Vlašimské kapli (dříve sv. Erharda  a sv. Otýlie, později sv. Jana Nepomuckého a kdysi také zvaná „kaple kardinálova“) katedrály sv. Víta na Pražském hradě (Kuthan, Jiří – Royt, Jan: Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, svatyně českých patronů a králů. Praha 2011, fotografie na s. 216 a 217 – zde oproti votivnímu obrazu je znak s obráceným pořadím polí; speciálními odbornými výklady heraldické výzdoby katedrály se publikace nezabývá, dále jen Kuthan-Royt, Katedrála; Nový, Rostislav: Heraldika pražských biskupů a arcibiskupů v předhusitské době. Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 1991. Tomus XXXI – Fasc. 1. Praha 1991, s. 57 - dále jen Nový, 1991; Pokorný, Pavel R.: Církevní heraldika se zvláštním zřetelem k českým zemím. Sborník příspěvků, I. setkání genealogů a heraldiků. Ostrava 1980, s. 31; Buben, Milan M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha 2000, s. 237, dále jen Buben, 2000). Na základě výzdoby klenby presbytáře kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici, by bylo možné počátky užívání čtvrceného štítu pražskými biskupy a arcibiskupy posunout do doby Jana IV. z Dražic, před rok 1343 (+ 5. 1. 1343). Taková úvaha má však své limity, způsobené skutečností, že jiné doklady o takové podobě biskupského erbu, užívaném Janem IV. z Dražic, k dispozici nemáme. Čtvrcený štít nepoužíval ani Dražicův nástupce Arnošt z Pardubic. Na jeho pečetích byly v samostatných štítech znak arcibiskupství a rodový erb (Zelenka, Aleš: Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe. Regensburg 1979, s. 29, dále jen Zelenka; Buben, 2000, s. 252).

 

Opodstatněnost znaku pražského biskupa Jana z Dražic ve výzdobě presbytáře smolnického kostela je nepochybně potvrzována faktem, že jeho zásluhou byla Smolnice dána do užívání klášteru augustiniánů-kanovníků v Roudnici nad Labem, jehož byl zakladatelem (Kotyza, Oldřich – Kopička, Petr: Zakladatelské dílo pražského biskupa Jana IV. z Dražic v Roudnici nad Labem /1333-1340/ v pamětních záznamech očitých svědků a otázka jejich interpretace /studie a edice pramenů/. In: Porta Bohemica 5, Litoměřice 2009, dále jen Kotyza-Kopička, Zakladatelské dílo). Zřejmě i za jeho finanční pomoci byl ve Smolnici přestavěn farní kostel sv. Bartoloměje. Můžeme se domnívat, že zde stál kostel již před vlastní majetkovou transakcí směny vsí biskupství a roudnického kláštera augustiniánů-kanovníků uskutečněné v roce 1337. Prostor pod věží kostela byl pravděpodobně původní svatyní. Svědčí o tom sanktuárium vlevo od současného vchodu do prostoru pod věží. Sanktuárium, sloužící jako schránka na konsekrované hostie, umožňuje úvahu, že bylo součástí bohoslužebného prostoru. Nejstarší konstrukce kostelní věže jsou zařazovány do 2. třetiny 13. století (Poche, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech 3. Praha 1980, s. 375).

 

V případě zobrazení erbu Zajíců z Házmburka ve formě čtvrceného štítu jsme svědky jeho pravděpodobně prvního užití mimo pečeti. Zvláštní charakteristikou tohoto erbu je otočení všech figur ve štítě doleva. Celý erb směřuje „dovnitř“ presbytáře. To je možné mít za „kurtoazní“ otočení, ale nikoliv ve vztahu ke znaku Jana IV. z Dražic, s nímž tvoří pomyslnou dvojici, ale ve vztahu k výsostné součásti celého sakrálního prostoru – k oltáři, který byl před ním (doslova pod ním).

 

Významný český panský rod, jehož původ sahá do počátku 12. století, kdy se ve vyprávěcích pramenech připomíná „Dětříšek syn Buzův“ (Kosmova Kronika česká. Nakladatelství Svoboda. Praha 1975, s. 174, 177, 183; Kronika tak řečeného Dalimila. Nakladatelství Svoboda, Praha 1977. Kap. 60, s. 111). Podle jména prvního známého předka, dal František Palacký i jméno celému rozrodu a nazval ho Buzici (Palacký, František:  Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Nakladatelství Kočí. Praha 1921, s. 236). K tomuto rozrodu patřili panské rody psané z Valdeka, z Třebouně, z Třemšína, z Březnice, z Rožmitálu, ze Žebráku, z Házmburka, ze Šelenberka a další. Zajícové z Házmburka jsou přímými potomky Oldřicha, stavitele hradu Valdek u Hořovic. Již on používal přezdívku „Zaječec“. Pojmenování Zajíc se nakonec stalo jménem rodovým. Společným erbem všech rodů zahrnovaných pod novodobý název „Buzici“, byla hlava divokého vepře (také „hlava sviní“). Nejstaršími vyobrazeními jsou pečeti Oldřicha z Valdeka z roku 1269 a Zbislava z Třebouně z roku 1284 (Sedláček, August: Atlasy erbů pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 3. Praha 2002, s. 313, fol. 340r; dále jen Sedláček, Atlasy). Barevné vyobrazení přináší znaková galerie z roku 1338 zachovaná v gotickém paláci zámku v Jindřichově Hradci. Zde je černá sviní hlava ve zlatém štítu (Nový, Rostislav: Jindřichohradecká znaková galérie z r. 1338. Acta universitatis Carolinae philosophica et historica 3 – 4 1971. Studia historica VI – VII. Z pomocných věd historických. Praha 1971, s. 186). Znak v této podobě byl nepochybně užíván i Zbyňkem Zajícem (+ 1368), nabyvatelem hradu Klapý v roce 1335, později přejmenovaného podle rodového přízviska „Zajíc“ na Házmburk (resp. něm. „Hasenburg“). On doplnil svůj erb zajícem ve štítu čtvrceném a ten se dochoval jak na jeho pečeti užité v roce 1341 a 1350 (Sedláček, Atlasy, sv. 3, 2002, s. 314, fol. 340v), tak ve výzdobě velkého sálu hradu Wenzelsburgu v Lauf a. d. Pegnitz, nedaleko Norimberka z roku 1361 (Růžek, Vladimír: Česká znaková galérie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361. Sborník archivních prací, č. 1, ročník XXXVIII. Praha 1988, s. 108, č. 24, s. 184, dále jen Růžek, Lauf). Ideální podoba erbu Zajíců z Házmburka je dána popisem: Štít čtvrcený. V 1. a 4. modrém poli zlatý zajíc ve skoku, ve 2. a 3. zlatém poli černá sviní hlava s červeným jazykem. Klenotem na korunované přilbě s přikrývadly černo-zlatými černá sviní hlava (Sedláček, August: Českomoravská heraldika II. Část zvláštní. Praha 1925., s. 18 -20, dále jen ČMH II. Známé dobové varianty zajícovského erbu, spočívající ve variabilitě pořadí polí, či v jejich tinkturách nebudou předmětem tohoto pojednání).

 

Úvaha o spojení zajícovského erbu s konkrétní osobou míří k Zbyňkovi Zajícovi z Házmburka. Ve výzdobě smolnického kostela je pozice erbu Zajíců z Házmburka, jako pandánu znaku pražského biskupa, hodnotitelná jako mimořádná. Zbyněk Zajíc patřil k významným osobnostem své doby a jeho spojitost s biskupem Janem z Dražic mohla navazovat na vztahy biskupa a jeho strýce Viléma Zajíce Valdeka, nejvyššího maršálka Království českého od roku 1318 (+ 1319). Vilém Zajíc byl čelným představitelem šlechtické opozice vůči českému králi Janovi Lucemburskému a pražský biskup Jan IV. z Dražic byl svými politickými postoji počítán k jeho straně (Chaloupecký, Václav: Jan z Dražic, poslední biskup pražský. Časopis přátel starožitností českých. Ročník XVI. Praha 1908, s. 61, dále jen Chaloupecký, Jan z Dražic). Lze spekulovat o tom, že Vilémův synovec Zbyněk Zajíc z Házmburka mohl mít k pražskému biskupovi vztah hodnotitelný jako přátelský.  To však nijak nepomáhá vysvětlit, proč by Zbyňkův erb měl být součástí výzdoby smolnického kostela. V tomto případě lze zcela odmítnout pokus o výklad zajícovského erbu v souvislosti s 26. pražským biskupem Řehořem z Valdeka (biskupem v letech 1296 – 1301), který byl předchůdcem Jana IV. z Dražic (Šimůnek, Robert: Reprezentace české středověké šlechty. Praha 2013, s. 154, pozn. č. 6 – viz s. 362, a znovu s. 170 - 171; dále jen Šimůnek, Reprezentace; zde je polemická poznámka /č. 6/ k obsahu článku Adama Šrejbera, publikovaném v Heraldické ročence na rok 2010, pod názvem „Heraldika biskupa Jana IV. z Dražic v kostele sv. Bartoloměje ve Smolnici“ – cituji: „autor pokládá erb za házmburský, ač nepochybně souvisí s Řehořem z Valdeka“, aniž bylo autorem poznámky vyloženo, o co se ona „nepochybná souvislost“ opírá. V dalším textu byl zajícovský erb ve smolnickém kostele přiřčen pražskému biskupovi Řehořovi z Valdeka znovu a tentokrát již jako nesporný fakt). Přisouzení zajícovského erbu ve smolnickém kostele Řehořovi z Valdeka je velice nepravděpodobné i proto, že jeho erbem zřejmě byla pouhá hlava kance. Pro jakékoliv hodnocení je nutné vnímat zásadní skutečnost, že není znám žádný znak užitý pražským biskupem Řehořem Zajícem z Valdeka (Zelenka1979, s. 22; Buben, 2000, s. 394). Tím méně může být uvažováno o čtvrceném štítě s figurami zajíce a kančí hlavy. Takový erb je vlastní až zmíněnému Zbyňkovi Zajícovi z Házmburka (+ 1368; ČMH II., 1925, s. 18). Nositelé přídomku „Zajíc z Valdeka“ v 15. století užívali ve čtvrcených štítech nejen zajíce, ale také lva (Sedláček, Atlasy, 3, 2002, fol. 342r – 343r). Zajíce společně s kančí hlavou ve čtvrceném štítě měl dokonce i Drslav ze Šelmberka na pečeti užité v roce 1371 (Sedláček, Atlasy, 3, 2002, s. 344v). Stejně tak není možné vztahovat zajícovský erb ve smolnickém kostele ke Zbyňkovi Zajícovi z Házmburka 5. arcibiskupovi pražskému (archiepiskopát v letech 1403 – 1411), protože bychom zde měli očekávat doplnění polem se znakem pražského arcibiskupství, jak je znak arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka znám například z Házmburské kaple v katedrále sv. Víta na Pražském hradě (Kuthan-Royt, Katedrála, 2011, s. 299, vyobrazení). Obě možnosti lze vyloučit i pro zjevný anachronismus.

 

Zařazení zajícovského erbu do smolnické znakové galerie v tak exponované pozici, nemohlo být bez významu a nepochybně mělo svůj racionální smysl. Zbyněk Zajíc z Házmburka byl ve své době nejvýznačnějším feudálem v regionu a mohl se finančně podílet jak na samotné stavbě kostela, tak i na výzdobě jeho interiéru. Jiný uvěřitelnější výklad lze bez spekulací nalézat jen s obtížemi. Takovou spekulací například může být poměr Zbyňka Zajíce z Házmburka k biskupskému majetku v době nepřítomnosti Jana z Dražic v Čechách. Rozchvacování a přisvojování si biskupských statků českou šlechtou po roce 1318 není neznámou věcí. Zajíc nemusel zůstat za ostatními pozadu, ale po návratu biskupa z Avignonu statky vrátil. Zajícovo narovnání s biskupem se mohlo projevit například finanční podporou jeho projektů.  Nepochybně je možné vyloučit, že zajícovský erb zde zastupoval probošta kláštera v Roudnici. Z historických písemných pramenů je znám probošt Jan, zmíněný v roce 1334, v letech 1337 – 1347 se připomíná probošt Vít. Dalším proboštem byl Mikuláš uváděný v pramenech od roku 1364 (+ 1383). Je zvláštní, že ani jeden z prvních dvou proboštů kláštera augustiniánů-kanovníků není uveden v klášterním nekrologiu (Chaloupecký, Václav: Materiálie k dějinám umění v Čechách, č. 1. – 62. Zprávy v nekrologu kláštera roudnického. In: Časopis spolku přátel starožitností českých. Ročník XVI. Praha 1907, s. 101 – 106). V době, o které předpokládám, že byla dobou vzniku nástěnných maleb, byl v Roudnici proboštem Vít. S ním je sporadicky spojen přídomek z Pohořic. Pohořice byla ves s tvrzí nedaleko Libochovic a patřila před rokem 1340 Kunrátovi ze Mšeného erbu lví tlapy, který se po Pohořicích také psal. V uvedeném roce roudnický klášter ves koupil. O vzájemném rodovém vztahu Kunráta ze Mšeného a probošta Víta můžeme jen spekulovat. Na jeho proboštské pečeti z roku 1341 není žádná heraldická výzdoba.

 

Ve východní kápi klenebního pole s křížovou klenbou je dvojice štítů obrácených k sobě hlavami. Při pohledu k oltáři je štít vlevo s břevnem (č. 3) a štít vpravo s větví vinné révy o třech listech (č. 4). Je zřejmé, že jde o shodné erbovní figury, která jsou i ve znaku biskupa Jana z Dražic (č. 1). V tomto případě je štít s větví vinné révy červený a je tedy pokryt jinou tinkturou, než druhé a třetí pole biskupova znaku, které je modré a zastupuje rodový erb pánů z Dražic. Z pohledu heraldiky není možné mít oba znaky za totožné, protože se liší barvou štítu. Červený štít se zlatou vykořeněnou větví vinné révy se třemi listy je nutné přisoudit jinému „nositeli“, než se domnívat, že jde o náhodné a pomyslně bezúčelné modifikování dražického rodového erbu. Stejně tak lze vyloučit náhled, že v tomto případě jsou jednotlivá pole čtvrceného biskupského štítu znovu opakována v samostatných štítech. Takové hodnocení by vyžadovalo odpovědi na dvě zásadní otázky – proč nejsou pole barevně shodná, má-li se jednat o stejné znaky, a v čem by spočívala logika takového zopakování.

 

Nelze účelově popřít rozdílnou barevnost 2. a 3. pole biskupova čtvrceného štítu s větví vinné révy a samostatného štítu se stejnou heraldickou figurou, tak jak to učinil Adam Šrejber, jinak korektní autor vůbec prvního publikovaného pojednání o části heraldické výzdoby kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici v roce 2010. Tento autor díky zmíněnému „popření“ dospěl ke zcela nepřesnému závěru o barevnosti erbu pánů z Dražic, jehož štít má za červený a dle jeho mínění potvrzený smolnickým vyobrazením (Šrejber, Adam: Heraldika biskupa Jana IV. z Dražic v kostele sv. Bartoloměje ve Smolnici. Heraldická ročenka 2010. Heraldická společnost v Praze. Praha 2010, s. 18 – 27, dále jen Šrejber, HR 2010). Popření skutečné barevnosti zobrazených znaků ve smolnickém kostele je patrné z konstatování o tinkturách čtvrceného znaku biskupa Jana IV. z Dražic ve středové kápi klenby závěru presbytáře – cituji: „v 2. a 3. červeném poli zlatá ratolest Dražiců“ (Šrejber, HR 2010, s. 25), ačkoliv pole je zřetelně modré, resp. jednoznačně není červené – z toho pak bylo autorem mimořádně nepřesně dovozeno, že správná podoba erbu pánů z Dražic je ta s červeným štítem, i když je jinak zřejmé, že štít jejich znaku byl modrý. Na základě tohoto nepřesného vyhodnocení byl stejný závěr opakován v roce 2013 Robertem Šimůnkem (Šimůnek, Reprezentace, 2013, s. 171). Tento autor dokonce zpochybnil zachovanou autentickou barevnost dražického erbu ve znakové galerii na hradě v Laufu. Argumentoval domněle korektní podporou tzv. dražickými rukopisy, aniž by vzal v úvahu dvě zásadní skutečnosti - poprvé rozdílu barevnosti v rukopisech zobrazených znaků a podruhé barevná vyobrazení v zachovaných originálních erbovnících z přelomu 14. a15. století (viz níže).

 

Pokud se ještě nedávná domácí odborná literatura dotýkala erbu pánů z Dražic, tak využívala dostupných zdrojů, které v českém prostředí reprezentovala díla koryfejů českých heraldických studií Vojtěcha Krále z Dobré Vody, Martina Koláře a Augusta Sedláčka. Z pohledu posledních výsledků heraldických bádání, které jsou ve vztahu k podobě a barevnosti erbu pánů z Dražic jednoznačné, je zřejmé, že vědomosti českých autorů heraldických publikací a kompendií vydaných na přelomu 19. a 20. století a následně v závěru první čtvrtiny 20. století, byly ovlivněny dobovými možnostmi poznání a absencí potřebných informací. Díky tomu jsou jejich sdělení o podobách erbů pánů z Dražic nedostatečná, vzájemně rozporná a zároveň je lze mít za antikvovaná. Limitujícím faktorem byla také skutečnost, že rod vymřel v roce 1383 Janem z Dražic, nejvyšším písařem Království českého. Po té už nebylo žádných dalších nositelů tradice dražického rodového erbu.

Česká heraldická literatura minulých období se u erbu pánů z Dražic shoduje v erbovní figuře vykořeněné vinné větve s třemi listy, ale není zcela jednotná v názoru na barvu štítu a ojediněle i na barevnost erbovního znamení. Přehled popisů erbu pánů z Dražic lze zahájit názorem Vojtěcha Krále z Dobré Vody z roku 1900.  Ten je prezentován heraldicky šrafovanou kresbou vyobrazení erbu pánů z Dražic, z níž vyplývá, že štít je červený a vinná větev s listy je zelená s dodatkem v popisce „zdá se nám, že červ. štít byl původně zlatý“ (Král z Dobré Vody, Vojtěch: Heraldika. Souhrn pravidel a předpisův znakových. Praha-Karlín 1900, s. 120, Obr. 245, dále jen Král, Heraldika). Králova doplňující poznámka je zřejmě výsledkem jeho subjektivního dohadu, který měl eliminovat nepřehlédnutelné porušení elementárního heraldického pravidla o poměru tinktur, nepřipouštějící položení barevné figury do barevného štítu – zde zelené vinné větve do červeného štítu. Zlatý štít měl vše napravit. Erb pánů z Dražic v podobě zlatého štítu a zelené vinné větve s listy prezentoval Král již před rokem 1900 v jím sestaveném kompendiu erbů české šlechty, který vycházel jako heraldická příloha Časopisu přátel starožitností českých v Praze v letech 1894 - 1898 (Král z Dobré Vody, Vojtěch rytíř: Znaky rodů českých. Praha 2009, s. 85 – 87). V roce 1900 však Král svůj dřívější dohad relativizoval sdělením nejen v popisce u vyobrazení, ale také v kapitole „Sestavení znaků“ v popisu dražického erbu: „štít čv., případněji zl./zel. ratolest vinného keře s 3 listy“ (Král, Heraldika, s. 349). Král tedy vůbec nepochyboval o tom, že vinná větev s listy je zelená a sporná pro něj byla pouze tinktura štítu. Zdrojem mu možná byla papírová faksimile pamětní desky o založení kláštera augustiniánů kanovníků v Roudnici nad Labem, které se uskutečnilo 25. 5. 1333. Deska byla zhotovena až po dostavění chóru někdy okolo roku 1340. Papírová faksimile byla pořízena před rokem 1763 (Kotyza-Kopička, Zakladatelské dílo, 2009, s. 22). Originální a dodnes existující pamětní deska je doplněna ve všech čtyřech rozích gotickými štítky se znamením větve vinné révy. Tyto znaky byly na papíru faksimile kolorovány tak, že štítek byl v souladu s deskou obarven na červeno, ale vinná větev s listy obdržela, zřejmě při uplatnění koloristovy „neúprosné logiky“, zelenou barvu (Státní oblastní archiv Litoměřice – pracoviště Žitenice, fond Lobkovicové roudničtí rodinný archiv - LRRA, sign. 5/17, sine fol.). Přesné odečítání tinktury znakové figury ve štítcích na pamětní desce, je dnes téměř nemožné, díky jejímu překrytí nástavcem bočního barokního oltáře sv. Jana Nepomuckého.

 

Nejistota přesné znalosti podoby erbu pánů z Dražic je doložena i autorskou dvojicí Martin Kolář a August Sedláček. V jejich publikaci Českomoravská heraldika, část všeobecná, vydané v roce 1902, je dražický erb popsán takto: „..tři vinné listy na červeném štítě…“ (Kolář, Martin – Sedláček, August: Českomoravská heraldika [I.]. Část všeobecná. Praha 1902, s. 191, bez udání tinktury „vinných listů“, dále jen ČMH I.). Sedláček v roce 1925 však uvádí rozdílný popis téhož erbu: „…z Dražic páni měli na modrém štítě tři vinné listy zlaté na větvi…vymalováno v rukopise musejním…V erbu Nových Benátek jsou chybné barvy, totiž stříbrné na červeném“ (Sedláček, August: Českomoravská heraldika [II.]. Část zvláštní. Praha 1925, s. 116). Jak je patrné, tak Sedláčkův popis revidující popis Kolářův byl podmíněn „musejním rukopisem“, ve kterém byl dražický erb vyobrazen právě v takové barevnosti. Rukopisy přinášející vyobrazení štítu s vinnou větví s listy, které způsobovaly nejednotnost názoru na barevnost dražického erbu, se budu zabývat níže.

 

Zmínku o znaku města Benátek nad Jizerou lze doplnit poznamenáním o genezi tohoto symbolu. Stejně jako značná část historických městských znaků v českých zemích, vznikl i ten v Benátkách nad Jizerou nikoliv udělením panovníkem, ale odvozením od městské pečeti. První benátecké městské pečeti pravděpodobně vznikly po roce 1437. Pečetní pole však, díky absenci štítu, obsahovalo pouhé pečetní znamení, které městským znakem pojmenovat nelze. Pečeť sama o sobě jako „nebarevný“ objekt nebyla ryta s vědomím heraldických pravidel, protože primárně nešlo o heraldiku a jakákoliv případná budoucí heraldická rekonstrukce pečetního znamení vůbec nebyla brána v úvahu. Přesto k rekonstrukci městského znaku podle pečeti, která znakem nebyla, došlo. Ve snaze vytvořit městský znak vložením pečetního znamení do štítu, byly přiřazovány štítu a jednotlivým figurám ve chtěném znaku heraldické tinktury. Díky tomu, a také díky zřetelnému diletantství aktérů, docházelo v minulosti (v roce 1691 a 1786) k porušování heraldického pravidla o vzájemném poměru tinktur. Toto zásadní pravidlo ovšem nebylo možné dodržet při “tvrdohlavém“ vnímání pečetního znamení jako městského znaku. Když byl v některých dobových variantách štít modrý, tak kolidoval s modrými štítky erbu pánů z Dražic. Ty pak byly obarveny na červeno v rozporu se skutečnou barevností historických erbů pánů z Dražic. Tím se však rozpory vzniklé z porušování pravidla o barvě a kovu nevyřešily. Jde o typickou ukázku problematičnosti historických městských znaků v českých zemích, odvozovaných od městských pečetí, které nebyly zhotoveny jako znaky, ale pouze jako pečeti, u nichž se dodržování heraldických pravidel neuplatňovalo. V současnosti jsou dražické štítky ve znaku města Benátek nad Jizerou modré, vinná větev je zlatá a štít městského znaku je červený (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 73).

O podobě erbu pánů z Dražic máme několik hodnověrných autentických zpráv ze středověkých erbovníků a znakových galerií. Za nejstarší v této skupině dokladů můžeme zřejmě pokládat výskyt erbu pánů z Dražic v souboru polychromovaných znaků vytesaných v roce 1361do stěn audienčního sálu hradu Wenzelsburgu v Lauf a. d. Pegnitz u Norimberka. Zde je v modrém štítě stříbrná vinná větev s třemi listy (Růžek, Vladimír: Česká znaková galerie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361. Sborník archivních prací, č. 1. Ročník XXXVIII. Praha 1988, s. 124, vyobrazení č. 69, s. 220 text). „Stříbrná“, resp. v originálním zbarvení bílá vinná větev s listy, je zcela poplatná učiněnému poznání, že v této galerii nebylo pro obarvení erbů použito kovů a velká většina štítů nebo figur, které by podle našich dnešních znalostí skutečných historických podob rodových erbů, měly být zlaté, resp. zde žluté, jsou bílé (např. arcibiskupství pražské – bílé břevno, biskupství litomyšlské – bílý heroldský kříž, Valdštejn – bílý štít, Vartenberk – bílé pole štítu, Zajíc z Házmburku – bílý zajíc a 2. a 3. bílé pole, z Kováně – bílý štít, z Hradce – bílá růže, z Oseku – bílý štít, z Koldic – horní polovina štítu bílá a dolní pětkrát bílo-černě kosmo dělená atd.). Z toho pak vyplývá, že bílá vinná větev s listy v dražickém erbu může být bez rozpaků vnímána jako zlatá. Na základě tohoto zjištění lze erb pánů z Dražic užívaný v polovině 14. století rekonstruovat jako modrý štít se zlatou vinnou větví s třemi listy.

Uvedený závěr verifikují dva erbovníky zhotovené okolo roku 1400, resp. druhý po roce 1400. Erbovník Thomase Poveye uložený v knihovně heroldského úřadu College of Arms v Londýně (sign. B 23) obsahuje krom jiných i erb pánů z Dražic (fol. 47v) v podobě modrého štítu, v němž je zlatá větev vinné révy s třemi listy (Růžek, Vladimír: Říšský a český erbovník Václava IV. a čeští heroldi. In: Bobková, Lenka – Šmahel, František: Lucemburkové, česká koruna uprostřed Evropy. Praha 2012, s. 447 – 450; Růžek poznamenává, že erbovník byl namalovaný ok. r. 1400 heroldem českého krále a obsahuje 152 erbů; Mitchell, Robert W., College of Arms: Povey´s Roll: Temp. Edward II, Heraldry Society of Scotland 1983). V městské knihovně v Antverpách je uložen rukopis heraldického kompendia Hendrika van Heessel, který byl císařským heroldem Zikmunda Lucemburského a heroldem burgundského vévody Filipa Dobrého. Na foliu 63v je uveden erb pánů z Dražic – modrý štít a v něm zlatá vinná větev s listy (Heessel, Hendrik van: Wapenboek. s. l. [14--?]. Stadbibliotheek Antwerpen, sign. B 89420). Znalost tradice modrého štítu se zlatou vinnou větví s třemi listy, jako erbu pánů z Dražic, potvrzují i tzv. Dírenské erbovníky z 80. let 17. století (Hrdinová, Martina: Erby ctihodné šlechty slavného Království českého. Edice a analýza dvou erbovníků české šlechty z 80. let 17. století. Praha 2013, s. 197).

Poslední zprávou, zabývající se erbem pánů z Dražic, je článek Pavla R. Pokorného v Heraldické ročence za rok 2013. Nijak rozsáhlé pojednání se stručným přehledem názorů na barevnost dražického erbu v české historické heraldické literatuře, byl doplněn sdělením o barevnosti erbu biskupa Jana IV. z Dražic jako součásti fresek presbytáře kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici. Na základě této skutečnosti učinil autor následující závěr: „Zde se zlatý trojlist nalézá v modrém poli a poprvé je zde také na čtvrceném štítě se znakem biskupství. Tím je doloženo, že pravdu měl ve své Heraldice August Sedláček a sporný erb je snad již provždy vyřešen“.  (Pokorný, Pavel R.: Erb pánů z Dražic. Heraldická ročenka 2013. Heraldická společnost v Praze. Praha 2013, s. 127 – 128). Dle mého soudu je tento nesporně správný názor prezentován poněkud „přímočaře“ a s citelnou absencí potřebného širšího rozkladu, který by autorův soud o „provždy vyřešeném sporném erbu“ potvrdil. Informaci o podobě erbu biskupa Jana IV. z Dražic převzal Pokorný z článku Adama Šrejbera, uveřejněném v Heraldické ročence za rok 2010, ale závěry obou jsou zcela rozdílné. Pokorný se ve své noticce mohl, alespoň drobnou kritickou poznámkou, vyjádřit ke konstatování o barevnosti dražického erbu, prezentovaném Šrejberem ve stejném periodiku tři roky před tím.  

 

Příčiny rozporů v nahlížení na tinktury štítu erbu pánů z Dražic, který podle různých podání varioval mezi štítem modrým a červeným, jsou české provenience a „zahraniční“ erbovníky takovým rozporem „netrpěly“. Přispěly k tomu výklady české odborné literatury, které se v rámci subjektivního hodnocení přikláněly k té či oné variantě. Vyjádřený názor měl obvykle charakter pomyslného „objevu“, prezentovaného jako definitivní řešení problematiky barevnosti dražického rodového erbu. Nikdy však nebyl učiněn pokus konfrontovat rozdílně barevně řešené znakové štíty a vnímat je jako dva různé znaky a hledat vedle pánů z Dražic ještě dalšího jiného uživatele.  

 

Zmatení v nahlížení na barevnost erbu pánů z Dražic způsobily iluminace zejména dvou rukopisů původem z klášterní knihovny augustiniánů-kanovníků v Roudnici nad Labem (později Knihovna Národního muzea – KNM, dnes Archiv Národního muzea – ANM). Několik rukopisů věnoval kanonii její zakladatel a donátor pražský biskup Jan IV. z Dražic. Původ těchto literárních děl byl v papežském Avignonu, kde Jan z Dražic pobýval jedenáct let ve vynuceném exilu. Na tomto místě se nebudu zabývat podrobnostmi důvodů, které způsobily odchod biskupa Jana IV. z Dražic k papežskému dvoru. 

 

 

Prvním rukopisem je právní pojednání Viléma Duranda „Speculum iudiciale“. Tento rukopis měl pravděpodobně na mysli August Sedláček, když v souvislosti s erbem pánů z Dražic psal o „rukopise musejním“. Na jednom z folií tohoto rukopisu je dole pod textem namalován gotický, zlatě lemovaný, modrý štít se zlatou vykořeněnou vinnou větví s třemi listy. Pozoruhodné na tomto vyobrazení je, že rozložitý kořenový trs vinné větve vymezuje v patě štítu nevelkou plochu, která je obarvena na červeno (ANM, sign. XII A 11). K tomu je vlevo připsána latinsky věta, mající charakter vlastnické značky: „Iste e[st] liber cano[nico]r[um] reg[u]la[ri]um m[o]na[sterii] b[ea]te Mar[i]e v[irgini]s [in] Rudnicz“ (překlad: „Tato kniha je řeholních kanovníků kláštera blahoslavené Panny Marie v Roudnici“). Takový text lze nalézat i u dalších rukopisů původem z roudnické klášterní knihovny. Pod tímto nápisem je patrný další značně vybledlý text (možná starší) vlastnické značky složený ze tří slov „lib[er] mo[nasterii] Rudnicze“, se stejným významem. V pravém horním roku je pravděpodobně signatura klášterní knihovny R VII (za přepis a překlad textu děkuji PhDr. Oldřichovi Kotyzovi). Rukopis byl vyhotoven v Avignonu buď přímo pro Jana IV. z Dražic, nebo byl jím zakoupen. Nepochybně mu tento rukopis původně patřil, jak svědčí latinská poznámka na fol. 141v „p[atri] d[omi]ni Joha[n]is de bohemia“, z které vyplývá, že rukopis patřil „otci panu Janovi z Čech“ (Chaloupecký, Jan z Dražic, 1908, s. 190) Zdá se, že může jít o poznámku písaře z avignonského skriptoria, kterou v rámci dílenské praxe rozlišoval, komu zakázka patří. Pokud byl tento znak vyhotoven avignonským skriptoriem, pak iluminátor musel od Jana z Dražic obdržet informaci, jak jeho rodový erb vypadá. Při této úvaze by pak platilo, že jde o autentickou podobu dražického erbu, verifikovanou jeho uživatelem.

Druhý rukopis zvaný „Misál dražický“, resp. „Misál Jana z Dražic“, (ANM, sign. XIII B 9) uvádí na foliu 57r iniciálu „O“, v níž je namalován červený štít se zlatou vinnou větví s třemi listy. Na foliu 65r je vlepený kánonový list s Ukřižováním. Dole pod ním je plocha oddělená zlatým vodorovným pásem, v níž jsou dva přikloněné gotické štíty – vlevo černý se zlatým břevnem, vpravo červený se zlatou vykořeněnou vinnou větví s třemi listy. Mezi štítky klečí postava duchovního v pluviálu s mitrou na hlavě a berlou v ruce. Dosavadní interpretace mají klečící postavu za biskupa Jana z Dražic a znaky jsou přisuzovány jemu (Chaloupecký, Jan z Dražic, 1908, s. 193; Hlaváčková, Hana J.: Misál Jana z Dražic. In: Benešovská Klára: Královský sňatek. Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský – 1310, Praha 2010, s. 518; dále jen Benešovská, Královský sňatek). Z faktu vlepení listu s Ukřižováním do misálu je zřejmé, že tento list nebyl původní součástí rukopisu. Obsah vlepeného listu může mít charakter „ex libris“. Na první pohled je zřejmá obtížnost, či ještě lépe nemožnost, dát do souladu vzájemný rozpor v barevnosti znaků vymalovaných v prvním a v druhém rukopisu. Stejný rozpor je patrný i při srovnávání s heraldickou výzdobou fresek v kostele sv. Bartoloměje ve Smolnici. V této souvislosti je hodna mimořádné pozornosti skutečnost, že právě ve smolnickém kostele jsou zobrazeny obě varianty znaku – s modrým i červeným štítem (resp. v případě prvním s modrým polem ve čtvrceném štítu biskupského znaku). Zmíněná nemožnost „souladu“ vyplývá především z takového hodnocení, které se opírá o ryze heraldické postuláty, platné i v 1. polovině 14. století (viz Saxoferrato, Bartolus de: Tractatus de insigniis et armis [vyd. asi 1358]. Vyd. Klub genealogů a heraldiků Ostrava, zvláštní příloha Zpravodaje KGHO č. IX. Ostrava 1989). Při rigorózním heraldickém hodnocení dvou obsahem totožných, ale tinkturami rozdílných, znaků, není možné je mít za znaky užívané shodným nositelem. Logická úvaha musí nutně směřovat ke konstatování o dvou různých uživatelích. 

Víme-li, že smolnická znaková galerie obsahuje znak pražského biskupa Jana IV. z Dražic ve čtvrceném štítě, složeném ze znaku institucionálního v 1. a 4. poli a z erbu rodového ve 2. a 3. poli, které je modré se zlatou vinnou větví s třemi listy, pak na jiném místě klenby presbytáře, kde je štít se shodnou figurou červený, musí nutně jít o znak patřící nikoliv Janovi IV. z Dražic. Připustíme však, že s ním souvisí. Také je potřebné sdělit, že červený štít se zlatou vinnou větví tvoří dvojici s černým štítem se zlatým břevnem v protilehlém boku klenby. Základní otázkou je, komu tuto dvojici znaků přisoudit. Řada indicií, k nimž patří například pečeť konventu kláštera P. Marie v Roudnici, iluminace ve zmíněných rukopisech, pamětní deska o založení kláštera v roudnickém kostele Narození P. Marie, zpráva o nedochované heraldické výzdobě kostelních oken, kamenosochařská výzdoba klášterních prostor, znak na bráně do klášterního hospodářského dvora a také heraldická výzdoba klenby presbytáře kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici, svědčí o tom, že nejméně onen červený štít se zlatou větví vinné révy, je znakem kláštera augustiniánů-kanovníků v Roudnici, který byl dán konventu jeho zakladatelem pražským biskupem Janem IV. z Dražic. Z tohoto pohledu by zaužívané označení rukopisu jako „Misálu Jana IV. z Dražic“ mělo být pomyslně opraveno na „Misál kláštera augustiniánů-kanovníků v Roudnici“.

Nyní lze doplnit výše uvedený výklad k erbu, namalovaném do rukopisu „Speculum iudiciale“. Vlastnictví právního spisu Janem z Dražic potvrzuje vedle napsané vlastnické značky i jeho erb na dolním okraji folia. Když byl tento spis biskupem darován roudnickému klášteru, byla vlevo od znaku připsána nová vlastnická značka. Text o vlastnictví knihy řeholními kanovníky v Roudnici byl po svém vepsání v rozporu s erbem, který označoval dřívějšího majitele Jana z Dražic. Mohu jen spekulovat o tom, že v klášterním skriptoriu byl učiněn pokus eliminovat tento rozpor přebarvením modrého štítu na červený a dosáhnout tak souladu s klášterním znakem, ale práce na přemalování nebyla dokončena a zůstalo jen u červené plochy mezi kořeny vinné větve.

 

Nejstarší známá pečeť konventu kláštera P. Marie v Roudnici je přivěšena k listině datované dne 28. 3. 1341, kterou probošt Vít a celý konvent postupují pražské kapitule pro tři nově zřízené prebendy své statky v Očihovci a Jan IV., biskup pražský jim za ně dává statky ve vsích Pohořice, Martiněves, Charvatce, Podolí a Račiněves, které koupil od Konráda ze Mšeného. Litinu pečetil pražský biskup Jan IV. z Dražic, probošt Vít a konvent kláštera augustiniánů-kanovníků v Roudnici (Archiv Pražského hradu, Archiv metropolitní kapituly, sign. 150-VI/30; RBM IV, 1892, s. 356, č. 890). Pečeť kruhová o průměru cca 80 mm, přirozený vosk, opis mezi vnějším perlovcem a dvěma vnitřními lištami s řadou růžiček vedle sebe mezi nimi (zač. na 1 hod.) S Ÿ CONVETVS Ÿ CANONICOR Ÿ REGLARIV Ÿ MONASTERII Ÿ SCE Ÿ MARIAE Ÿ IN Ÿ RVDNICZ („Pečeť konventu řeholních kanovníků kláštera svaté Marie v Roudnici“). V pečetním poli je zobrazena scéna Korunovaní Panny Marie, umístěná do gotické architektury se sedile, na němž vlevo sedí Panna Marie se svatozáří okolo hlavy s korunou, kterou přidržuje pravou rukou Ježíš Kristus jako vladař, sedící vpravo se svatozáří okolo korunované hlavy a s žezlem drženým levou rukou. Architektura je dole ohraničená pomyslnou vodorovnou podlahou. Uprostřed ní je široký, oboustranně sloupky ohraničený prostor, završený vimperkem ozdobeným kraby a přesahujícím „podlahu“. V něm klečící adorující postava, pravděpodobně s mitrou na hlavě a berlou v ruce (probošt?). Po stranách sloupků jsou kolmo postavené gotické trojúhelníkové znakové štítky, vpravo s břevnem, vlevo s vinnou větví o třech listech (strany jsou posuzovány z pohledu pozorovatele). Tato dvojice znaků je namalována jak na stropě presbytáře kostela ve Smolnici, tak i v „Misálu dražickém“ a zde navíc ve shodném barevném provedení. V případě pečeti konventu augustiniánů-kanovníků v Roudnici (nad Labem) již není možná úvaha o zde zobrazené dvojici štítů jako o znacích pražského biskupa Jana IV. z Dražic. Jediný přípustný výklad je, že jde o znaky spojitelné pouze s institucí roudnického konventu, který je touto pečetí nezastupitelně reprezentován. Výtvarná koncepce pečeti, obvyklá i u jiných pečetí církevních hodnostářů, je v jistém souladu s vyobrazením Ukřižování v „Misálu Jana z Dražic“ – nahoře Korunování P. Marie versus Ukřižování, dole adorující klečící postava duchovního hodnostáře s mitrou na hlavě a s berlou v ruce a nakonec po stranách této postavy dva štíty, vlevo s břevnem, vpravo s vinnou větví s listy. Ve druhém případě jsou znaky pokryty heraldickými tinkturami a je také zřejmá jejich úplná shoda s dvojicí znaků ve smolnickém kostele. Z tohoto poznání může rezultovat pouze jediné konstatování, že černý štít se zlatým břevnem a červený štít se zlatou vinnou větví o třech listech, krom jiného namalované na stropě presbytáře kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici, nemohou být jinými znaky, než znaky kláštera augustiniánů-kanovníků v Roudnici nad Labem. Klášter, jako vlastník smolnického kostela, nepochybně byl objednatelem výzdoby klenby presbytáře a z tohoto pohledu je centrální umístění obou štítů klášterního znaku možné vnímat jako logické. Držitelem patronátního práva ke smolnickému kostelu byl žatecký arcijáhen.

 

Pro úplnost lze zmínit, že u výše uvedené listiny z 28. 3. 1341 je přivěšena pečeť roudnického probošta Víta a pražského biskupa Jana IV. z Dražic. Obě pečeti z přirozeného vosku mají mandlovitý tvar (mandorla – v řadě popisů pečetí tohoto typu je používáno pojmenování „zašpičatěle oválná“). Vítova pečeť zobrazuje scénu Zvěstování Panně Marii s archandělem Gabrielem, podávajícího Panně Marii (těhotné - plod je zobrazen na břiše postavy) stonek s lilií. Obě postavy jsou převýšeny dvěma hrotitými oblouky architektury se slétávající holubicí sv. Ducha. Pečeť je prosta jakéhokoliv heraldického projevu. Podobná je pečeť biskupova (tzv. druhý typ; Stehlíková, Dana: Druhý typ majestátní pečeti s protipečetí pražského biskupa Jana IV. z Dražic. In: Benešovská, Královský sňatek, 2010, s. 522). Ten je v pečetním poli zobrazen čelně sedící na katedře s mitrou na hlavě, berlou v levé ruce a pravou rukou žehnající. Ani zde není žádný erb. Rub pečeti je opatřen u Jana z Dražic obvyklou protipečetí s obrazem orla sv. Jana Evangelisty.

 

Pobyt v papežském Avignonu nepochybně umožnil Janovi z Dražic učinit osobní zkušenost s heraldikou, která byla ve Francii té doby již vytříbena téměř k dokonalosti, opírala se o dostatečně dlouhou tradici, měla ustálená pravidla a nacházela také značné uplatnění v církevním prostředí. O Janovi z Dražic je psáno, že záměr založit v rámci jeho diecéze klášter augustiniánů-kanovníků, vznikl již v Avignonu, včetně propracované koncepce jeho uspořádání (Hledíková, Zdeňka: Biskup Jan IV. z Dražic. Praha 1991, s. 144, dále jen Hledíková, 1991). Snad se lze domnívat, že Dražicovy úvahy o budoucí kanonii byly natolik komplexní, že zahrnovaly i znak nové církevní instituce. Jemu současné francouzské heraldické reálie mohly být velice inspirující. Nepochybně také zaznamenal, že například ve francouzské panovnické a rodové heraldice je dodržováno obecné pravidlo, že konkrétní erb má jen jednoho nositele. Jistě mu bylo zřejmé, že jako zakladatel kláštera může svůj počin vyjádřit heraldicky tak, že dá instituci do užívání svůj rodový erb, ale v jiných tinkturách. Změna barvy štítu byla zcela dostačující.

 

Smysl černého štítu se zlatým břevnem, který je prezentován společně s červeným štítem se zlatou vinnou větví jako znak roudnického kláštera, je vyložitelný obtížněji. Nesporným faktem je, že Jan IV. z Dražic byl prvním pražským biskupem, který založil klášter jako ryze biskupskou fundaci (Hledíková, 1991, s. 143-144). Snad měl jeden z dvojice štítů tuto skutečnost vyjadřovat. V takové dvojici štítů lze identifikovat schéma, které bylo použito na první pečeti oficialátu pražské biskupské kurie. V pečetním poli je postava sv. Václava s korouhví a štítem, provázená z každé strany přikloněným gotickým štítkem, vlevo s figurou vinné větve s třemi listy a vpravo s břevnem (Stehlíková, Dana: První pečeť oficialátu pražské biskupské kurie. In: Benešovská, Královská svatba, s. 523). Pečeť církevního soudu pražského biskupství je poprvé doložena u listiny vydané 16. 1. 1319. Vznik typáře této pečeti je kladen do roku předchozího, do období příprav Jana IV. z Dražic na cestu do Avignonu (1. pol. roku 1318; Nový, 1991, s. 55-56). Z pohledu vývoje české církevní heraldiky má pečeť oficialátu pražského biskupství svou důležitost v tom, že je vůbec první nositelkou štítu s břevnem, který byl nakonec znakem diecéze. Tím ovšem není vysvětleno, jakou úlohu plní štít s břevnem v heraldické prezentaci kláštera augustiniánů-kanovníků v Roudnici. Odkaz na pražského biskupa, jako jeho zakladatele, by měl smysl jedině tehdy, kdyby černý štít se zlatým břevnem byl trvale ustálen jako znak pražského biskupství při zakládání kláštera v roce 1333. V této souvislosti není bez zajímavosti zpráva z roku 1316 popisující výpravu pražského biskupa Jana IV. z Dražic na koncil do Vienne, který „rytíře své a kaplany, i čeleď oblékl a ozdobil svým znakem rodovým“ (Chaloupecký, Jan z Dražic, 1908, s. 137). To může vyvolávat otázku, proč v této „mon parti“ výstroji nebyl uplatněn znak pražského biskupství. Možnou odpovědí je, že takový znak dosud nebyl plnohodnotně konstituován, resp. ještě nebyl tímto způsobem vnímán. Shodný znak používala i kapitula při katedrále sv. Víta a František Pražský, kronikář Jana IV. z Dražic, jej pojmenovává jako znak „pražského kostela“ (Kronika Františka Pražského. In: Kroniky doby Karla IV. Praha 1987, s. 86, dále jen František Pražský, 1987). Zde je možné poukázat na skutečnost, že v době biskupova avignonského exilu byla jeho nepřítomnost v mnoha ohledech suplována právě pražskou kapitulou, která disponovala celou řadou nezbytných pravomocí. Je otázkou, jaký vztah byl mezi pražskou kapitulou a biskupským klášterem v Roudnici i z pohledu právního a zda z tohoto vztahu mohlo vyplývat užívání společných heraldických symbolů. Nepochybně lze mít klášter kanovníků-augustiniánů v Roudnici za zcela mimořádnou instituci, záměrně budovanou jako centrum vzdělanosti a patřící výlučně pražskému biskupovi.

Ve výzdobě kostela Panny Marie i přilehlého kláštera v Roudnici byl dvanáctkrát použit štít s vykořeněnou vinnou větví o třech listech. Čtyři polychromované znaky jsou v rozích pamětní desky o založení kostela a kláštera zhotovené okolo roku 1340. Štítky, resp. viditelné štítky v dolních rozích desky, jsou červené. Barevnost znakové figury při zběžném prohlédnutí odečitatelná není. Podobně je „obarven“ znak na vnější straně brány do rajského dvora kláštera. Zde je znaková figura bílá v červeném štítu, jehož neslohové ztvárnění neumožňuje časové zařazení. Možná je tento heraldický artefakt výsledkem barokně gotizující přestavby kostela a některých klášterních prostor, uskutečněné v letech 1725–1738 Oktaviánem Broggiem (Horyna, Mojmír a kol.: Oktavián Broggio 1670–1742. Katalog výstavy. Litoměřice 1992, s. 119–122). Autentičnost obarvení znaku je, po opravách a obílení vnější fasády klášterní budovy v 90. letech 20. století, sporná. V kostele Narození Panny Marie lze nalézat zmíněný znak vytesaný do jednoho svorníku jižní boční lodi. Na svornících kleneb v ambitu rajského dvora je tento znak zastoupen dvakrát – jednou ve východním a jednou v jižním křídle. Je také na svorníku sakristie. V kapitulní síni byl uplatněn třikrát - jednou na svorníku (Matějka, Bohumil: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém, IV. Politický okres Roudnický. Díl I. Praha 1898, s. 158–173) a dvakrát společně na jedné hlavici přípory v kurtoazně přikloněných gotických štítech (Benešovská, Klára: Pražský biskup Jan IV. z Dražic. In: Benešovská, Královský sňatek, 2010, s. 517). Rozhodnout, který z uvedených znaků lze spojovat s pražským biskupem Janem IV. z Dražic a který s klášterem augustiniánů-kanovníků, není snadné i díky tomu, že výše konstatovaná odlišující barevnost není ve většině kamenosochařských děl uplatněna. Rodový erb zakladatele kláštera nepochybně ve výzdobě kostela i kláštera nechyběl. Vysokou četnost shodného znaku, který by byl přisuzován pouze biskupovi Janovi IV. z Dražic, je možné subjektivně hodnotit jako již přesahující rámec přiměřené reprezentace. Když však připustíme, že mezi zmíněnými znaky může být část z nich přiřčena klášteru, pak by se o přiměřenosti dalo uvažovat bez rozpaků. Ostatně řada aplikací znaku v konkrétních klášterních prostorách má svou zřetelnou praktickou i symbolickou funkci se vztahem k instituci (např. kapitulní síň).

Znaky v rozích pamětní desky můžeme považovat, díky červeným štítkům, za znaky patřící klášteru. Stejně tak je možné interpretovat znak na bráně do rajského dvora. Dvojici štítů, kurtoazně přikloněných na přípoře v kapitulní síni, můžeme hodnotit jako dva různé znaky – biskupův a kláštera. Shodná situace je i v klášterním ambitu, kde je štít s vykořeněnou větví vinné révy s třemi listy zastoupen dvakrát.  Že klenba kapitulní síně byla opatřena znakem kláštera, je nepochybně logické. V jiných prostorách lze připustit, že vyobrazený znak symbolizuje Jana IV. z Dražic. Do dnešních časů nedochovanou dvojící štítů, kterými byla ozdobena okna kostela, popisuje kronikář František Pražský: „Také zvenčí kolem oken přikázal vytesat v kameni erby své i Pražského kostela a pokrýt je zářícím zlatem“ (František Pražský, 1987, s. 86). Takové doplnění kostelních oken zřejmě zcela zaniklo za barokní přestavby v 1. polovině 18. století. V této souvislosti mohu poznamenat, že v interiérech kostela a stejně tak kláštera nelze nalézt podobnou dvojici štítů. Z výše uvedeného výčtu znaků uplatněných při výzdobě kláštera augustiniánů-kanovníků vyplývá, že zde není ani v jediném případě použita varianta čtvrceného biskupského znaku Jana IV. z Dražic, známá ze smolnického kostela.

Dva znakové štíty na evangelijní straně klenby presbytáře kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici (znak č. 5 a znak č. 6) jsou vyložitelné s velkými obtížemi. Za pomoci málo ceněných subjektivních spekulací se alespoň pokusím naznačit směřování možných úvah budoucích badatelů, kteří je s lepší úrovní poznání mohou buď potvrdit, nebo vyvrátit.

 

Problémem prvního z nich (č. 5) je, že se zachoval v heraldicky nepřijatelné podobě – žluté (zlaté) kosmé břevno v bílém (stříbrném) štítě. Zdá se být pravděpodobné, že tento erb nebyl malířem nástěnných maleb dokončen, nebo byl při možných opravách v minulosti nepřesně korigován.  Pro druhý erb (č. 6) nelze v kompendiích erbů, či pečetí české středověké šlechty nalézat jednoznačnou oporu, která by umožnila nezpochybnitelné jmenovité určení nositele. Přesto se pokusím o spekulativní výklad k oběma erbům. Začněme „nelogicky“ znakem č. 6.

 

Znak č. 6 je charakteristický tím, že přes červený štít s třemi stříbrnými šikmými břevny je pravděpodobně modrá krokev. Při obecném hodnocení takového erbu je zřejmé, že krokev zde plní funkci znamení rozdílu - brisury. Brisura diferencuje erb a zároveň sděluje, že jeho nositel nemá právní nárok na nemodifikovaný plný erb svého otce. Takové erby známe z počátku 14. století například u levobočků českých králů – Mikuláše vévody opavského, potomka Přemysla Otakara II. (stříbrno-červeně polcený štít – v tinkturách erbu otce, kterým byl stříbrný český lev v červeném štítě), Jana, zv. Volek, potomek Václava II. – měl nejprve stříbrno-červeně polcený štít s kosmým břevnem opačných tinktur (jako vyšehradský probošt, např. 1321, Sedláček, August: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 3. Praha 2002, fol. 238r) a pak stejný štít a v něm zlatý stoupající půlměsíc (jako 20. olomoucký biskup, episkopát 1334 – 1351, Buben, 2000, s. 136).

 

Hodnocený znak (č. 6) můžeme přisoudit levobočkovi nějakého šlechtice, jehož erbem byl červený štít s třemi stříbrnými šikmými břevny (nebo kosmými břevny). V tomto případě lze připustit modifikaci otcovské erbu a jeho umístění na stropě presbytáře může být kurtoazně otočené k oltáři. Spekulativní úvaha o významu tohoto erbu směřuje k Jindřichovi ze Šumburka (Schönburg, hrad u Naumburgu v Thüringen), který byl nemanželským synem duryňského šlechtice Fridricha ze Schönburgu (+ 1310), svého času královského purkrabího v Kadani, a neznámé matky (Schwennicke, Detlev: Europäische Stammtafeln. Stammtafel zur Geschichte der europäischen Staaten. Neue Folge. Bd. III/1. Marburg 1984, Taf. 144). Jindřich, jako mnozí levobočkové, byl určen pro dráhu duchovní a stal se dominikánem v Plauen. Šumburkové byli v příbuzenském vztahu s významným českým rodem pánů z Rýzmburka (z Oseka). Bohuslav II. z Rýzmburka (+ 1279) byl ženatý s Agátou ze Šumburka, sestrou výše zmíněného Fridricha. Fridrichovi synové drželi na české straně Krušných hor, v okolí Chomutova a Klášterce nad Ohří, hrady Perštejn (Pürstein), Egerberg a Hasištejn (Bernau, Friedrich: Studien und Materialien. Prag 1903, s. 630; Velímský, Tomáš: Hrabišici. Páni z Rýzmburka. Praha 2002, s. 274). Pozice Šumburků v rámci Českého království byla dostatečně pevná nejen majetkově, ale i politicky. Fridrich ze Schönburgu se významně podílel na politických jednáních o nastolení Lucemburků na český trůn.

Jindřich ze Šumburka byl familiářem a kaplanem Václava II. Král pro něj v roce 1301 získal papežův dispens z nelegitimního původu. To umožnilo Jindřichovi stát se vyšehradským kanovníkem a usilovat o post probošta litoměřické kapituly, kterým v roce 1312 nakonec byl. Pražský biskup Jan z Dražic po návratu z koncilu ve Vienne suspendoval Šumburka z litoměřického proboštství a nahradil ho Albertem z Dubé. Další vztahy pražského biskupa Jana z Dražic a ambiciózního Jindřicha ze Šumburka nebyly ideální. Biskup usiloval o stabilizaci církevních poměrů v Čechách, spočívající krom jiného i v řešení sporů mezi klérem a žebravými řády o kompetence v církevních úkonech a o platech z toho vyplývajících. Jindřich ze Šumburka, jako příslušník žebravého řádu dominikánů, podal na pražského biskupa Jana IV. z Dražic u papežské kurie stížnost na odnětí obročí a obvinil ho z ochrany heretiků po té, co dominikány, pro jejich tvrdé postupy, zbavil funkce inkvizitorů v pražské diecézi. Jan z Dražic byl 1. 4. 1318 papežovou bulou zbaven úřadu a v květnu toho roku odjel do Avignonu k papežskému dvoru, aby se obhájil. Mezitím Jan Lucemburský usiloval o obsazení biskupského úřadu v Praze a jeho nominantem byl Jindřich ze Šumburka, ale papež českého krále odmítl. Pobyt Jana z Dražic v Avignonu byl ukončen v roce 1329 úplnou rehabilitací (o vztazích Jana IV. z Dražic a Jindřicha ze Šumburka obsáhle Chaloupecký, 1908, Hledíková, 1991). Mezi tím zemřel litoměřický probošt Albert z Dubé a na jeho místo se znovu vrátil Jindřich ze Šumburka. Součástí rehabilitace Jana z Dražic bylo plné ospravedlnění a navrácení biskupské hodnosti se všemi právy. Jindřich ze Šumburka byl povolán do Avignonu, kde učinil pokání. Mezi biskupem Janem IV. z Dražic a Jindřichem ze Šumburka zřejmě došlo alespoň k formálnímu usmíření, protože Šumburk zůstal litoměřickým proboštem i po biskupově návratu do Čech. Po roce 1334 zprávy o Jindřichovi ze Šumburka mizí a nemáme ani povědomost o tom, kdy zemřel a kde byl pohřben. Jeho nástupce Timotěj Pluh z Rabštejna je jako litoměřický probošt prameny připomínán v letech 1341-1347 (Kotyza, Oldřich – Smetana, Jan – Tomas, Jindřich a kol.: Dějiny města Litoměřic. Litoměřice 1997, s. 420; Macek, Jaroslav: 950 let litoměřické kapituly. Kostelní Vydří 2007, s. 26).

 

Vraťme se komentářem ke zkoumanému znaku č. 6. Následující výklad je pouze spekulativní a prezentovaný jako možný, ale nikoliv jistý. Odmyslíme-li si ve štítě krokev, pak bude štít červený s třemi šikmými břevny – při kurtoazním otočení šítu směrem k oltáři, lze uvažovat i o kosmých břevnech. Erb v uvedené podobě a s kosmými břevny, byl užíván pány z Litic a pány z Potštejna (Sedláček, Atlasy, fol. 251r a 249r). Takový erb však nelze slučovat s erbem pánů ze Schönburgu (ze Šumburka), který byl stříbrno-červeně třikrát kosmo dělený (Sedláček. Atlasy, fol. 253v, 254r, 254v; ČMH II., s. 241; Růžek, Lauf, č. 35, s. 195). Stejně tak je obtížné nalézat jakoukoliv souvislost rodů z Litic, nebo z Potštejna se Smolnicí. Vztah Jindřicha ze Šumburka ke Smolnici je sice podobný, ale jako litoměřický probošt patřil k vrcholným církevním hodnostářům v regionu. Je možné, že transformace otcova erbu pro jeho nemanželského syna dospěla k uvedené podobě. Krokev by mohla mít původ v erbu Jindřichovy biologické matky - z Míšeňska pochází rod Metsch s erbem stříbrného štítu s modrou krokví, stejný erb měl rod Leichwitz z Duryňska (Appuhn, Horst: Johann Siebmachers Wappenbuch von 1605. Harenberg Edition.  Die bibliophilen Taschenbücher No. 538. 2. vyd. Dortmund 1989, tab. 159, resp. tab. 147). Je také otázkou, jaký podíl na podobě erbu mělo malířovo subjektivní konání. Hledáme-li smysl tohoto znaku ve vztahu k celému souboru, pak se lze, podobně jako u znaku zajícovského, domnívat, že šlo o znak spoludonátora stavby a malířské výzdoby kostela. Za spekulativní lze mít představu, že mohlo jít o součást jeho avignonského pokání, protože za jiných okolností pravděpodobně nemohl pražský biskup (stejně jako roudničtí augustiniáni-kanovníci) mít žádný zájem na jakékoliv prezentaci erbu svého dřívějšího zavilého odpůrce – ovšem to vše pouze za předpokladu, že skutečně šlo o erb Jindřicha ze Šumburka.  

 

Znak č. 5 je vyložitelný se stejnou nesnadností jako znak č. 6. Hledání rodu, který užíval ve svém erbu kosmé břevno, nebude bez úspěchu. První polovině 14. století nejlépe vyhovuje rod pánů z Chyš a Egerberka. Hrad Egerberk (také Lestkov) byl postaven někdy na počátku 14. století pravděpodobně Vilémem z Egerberka, který se s tímto přídomkem připomíná poprvé v roce 1317. Hrad stál nedaleko Klášterce nad Ohří. V polovině 14. století koupili Egerberk páni ze Schönburgu. Fricek z Egerberka v roce 1332 přijal od krále Jana Lucemburského jako léno Pětipsy. Jeho potomci se pak jmenovali Pětipestí z Chyš a Egerberka. Vilém z Egerberka (v roce 1322), Frycek z Egerberga (1322 a 1332) a Bedřich z Pětipes (1361) užívali na svých pečetích shodného erbu – ve štítě kosmé břevno (Sedláček, Atlasy, 3, 2002, fol. 234v, 235 r). O tinkturách erbu víme, že štít byl zlatý. Tak se zachoval erb pánů z Chyš ve výzdobě  audienčního sálu hradu Wenzelsburgu v Lauf a. d. Pegnitz u Norimberka z roku 1361 (nad znakem: D[omi]ni de Chiss). Tinktura břevna zde není určitelná (Růžek, Lauf, 1988, s. 117, č. 50).  Z pozdějších dokladů dovozujeme, že břevno bylo modré a u Pětipeských později také vlnité, jak uvádí literatura (Sedláček, ČMH II., 1925, s. 139). Takové tinktury lze u znaku ve smolnickém kostele připustit. Opět můžeme jen spekulovat o tom, zda se někdo z Pětipeských z Chyš a Egerberka nepodílel na stavbě kostela ve Smolnici nebo na jeho výzdobě. Do 16. století se erb Pětipeských z Chyš změnil v tinkturách tak, že štít byl modrý a vlnité kosmé břevno stříbrné (Pokorný, Pavel R.: Vídeňský rukopis CVP 8330. Sborník archivních prací, č. 2, ročník L. Praha 2000, s. 418, č. 140 „Pietypeskhi“). Není bez zajímavosti, že páni z Chyš a Egerberga patřili k příbuzným Zajíců z Házmburka. Z tohoto rodu pocházela manželka Viléma Zajíce z Valdeka, strýce Zbyňka Zajíce z Házmburka.

 

Celý soubor znaků vymalovaných na klenbě presbytáře kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici bychom mohli hodnotit jako znaky donátorů stavby kostela a jeho výzdoby. Datování je možné položit do časového rozmezí mezi roky 1337, kdy se ves Smolnice stala majetkem kláštera augustiniánů-kanovníků v Roudnici nad Labem, a rokem 1343, resp. 5. 1. 1343, kdy zemřel pražský biskup Jan IV. z Dražic. Jistě lze připustit, že stavební práce a výzdoba kostela, s předem stanovenou koncepcí, mohly být dokončeny i po tomto datu. Za předpokladu, že jeden ze zobrazených znaků přísluší Jindřichovi za Šumburka, pak mezním rokem by byl rok 1341, kdy se po Šumburkově úmrtí stal novým litoměřickým proboštem Timotěj Pluh z Rabštejna. Připomínám, že v naznačeném časovém období došlo před rokem 1341 k úpravě erbu Zbyňka Zajíce z Házmburka na štít čtvrcený a jeho uplatnění v barevném provedení ve smolnickém kostele je z pohledu české rodové heraldiky premiérové.

 

Pokud bychom mohli smolnický znakový soubor nahlížet prostřednictvím církevní hierarchie - pražský biskup, klášter augustiniánů-kanovníků v Roudnici, litoměřický probošt, pak lze konstatovat absenci znaku žateckého arcijáhna, který byl držitelem patronátního práva ke smolnickému kostelu společně s proboštem a konventem augustiniánů-kanovníků v Roudnici. V uvažované době byl žateckým arcijáhnem, kanovníkem pražské a olomoucké kapituly, Pavel z Kladna (+ 1350; Havrlant, Jaroslav: Přehled vývoje církevní správy v severozápadních Čechách. Poohří 1. Sídla – správa – společnost. Louny 2011, s. 38). Pavel z Kladna nebyl ve své době „marginální“ osobností. Byl synovcem pražského biskupa Jana IV. z Dražic, jehož sestra Anna Kateřina byla Pavlovou matkou. Otec, jako příslušník rodu vladyků z Kladna, nám znám není. Bohuta z Kladna, který se stal pražským kanovníkem, kouřimským arcijáhnem, biskupovým kancléřem a pražským oficiálem byl Pavlovým bratrem. Není bez zajímavostí, že jednou z prvotních prebend mladého Jana z Dražic, který byl také kanovníkem pražským a vyšehradským, byla žatecká fara (1274).

 

O erbu vladyků z Kladna ve 14. století máme první doklady z pečetí Zdeňka a Lukáše z Kladna z roku 1367, které zobrazují úplné erby (štít a klenot). August Sedláček interpretuje zde uplatněné erbovní znamení jako „štít ve štítě“ (resp. štít s lemem). Klenotem byly býčí rohy postrkané korouhvičkami. Lemovaným štítem pečetil v roce 1461 Jetřich z Kladna (Sedláček, Atlasy, 3. 2002, fol. 351v). V letech 1429 – 1442 pečetili postupně někteří vladykové z Kladna odlišným erbem – ve štítě byl kůl. Tak Jetřich (1429, 1435 [pečetí Stibora z Kladna], zřejmě jiný 1440, 1442), Vlašek (1429), Václav (1442; Sedláček, Atlasy, 3, 2002, fol. 238v, 239r). Ti všichni měli v pečetním poli štít s kůlem a byl-li zobrazen i klenot, měl podobu býčích rohů postrkaných korouhvičkami. Stejné klenoty, ale samotné a bez štítu, lze zaznamenat v pečetích Pavla a Zdeňka z Kladna v roce 1382, ze stejného roku také Haška z Lán a Hrdoně z Močidlan, kteří byli ke kladenskému rodu počítáni také (Mottl, Josef: Kladenští z Kladna. In: Památky archaeologické a místopisné, X., Praha 1878, tabulka za s. 22). Možné vysvětlení diferencovaných erbů příslušníků rodu se společným přídomkem z Kladna, může spočívat v existenci tří kladenských tvrzí jako výsledku rozdělení rodu na samostatné větve, možná rozlišované rozdílnými erbovními znameními. Teprve potvrzením erbu Jiříkovi a Kryštofovi bratřím Kladenským z Kladna 7. 11. 1549 byl erb jejich rodu konstituován do podoby černého štítu ve stříbrném štítu (resp. černého štítu se stříbrným širokým lemem), s klenotem dvou stříbrných býčích rohů, každý postrkaný čtyřmi bílými a červeně lemovanými korouhvičkami (Sedláček, ČMH II., 1925, s. 146).

 

Úvahu o tom, že by znak č. 5 mohl být erbem Pavla z Kladna, můžeme označit za velmi spekulativní. Přesto různé podoby rodového erbu vladyků z Kladna ve 14. a 15. století, které byly používány souběžně různými členy rodu, umožňují mít kosmé břevno místo kůlu, či lemovaného štítu, za jednu z modifikací, která na rozdíl od ostatních, již nebyla zopakována.

 

Zmíněný dar stálého platu kostelu sv. Bartoloměje ve Smolnici Byčenem z Brloha z roku 1368, se odrazil ve výzdobě kostela za jeho následné přestavby tím, že štít se znamením hříče vladyků z Brloha a z Hřivic byl opatřen centrální svorník klenby polygonálního závěru presbytáře a do svorníku přistavené předsíně nad vchodem do kostela bylo vytesáno pouhé znamení hříče bez štítu. Autor publikace o Smolnici z roku 2006 nezmiňuje darovací listinu Byčena z Brloha z roku 1368, která by umožnila přesnější interpretaci erbu na svorníku, přesto správně odhaduje, že na centrálním svorníku presbytáře mohl být jedině erb donátora, ale toho přesněji neidentifikoval (Mareš, Smolnice, s. 19). Shodného znaku jako vladykové z Brloha, užívali i rody s přídomky z Malíkovic, z Jimlína, z Nehasic, z Opočna, z Pozdně, z Hříškova, z Hřivic, z Lipna, z Touchovic atd. Erb hříče se do dnešní doby dochoval nejen v kostele sv. Bartoloměje ve Smolnici, ale také ve svorníku na klenbě podvěží kostela Nanebevzetí Panny Marie v Opočně a ve výzdobě kostela sv. Jakuba Většího ve Slavětíně.

 

Ti, co se psali z Brloha, patřili k početné skupině šlechtických rodů na Lounsku, užívajících ve znaku specifickou českou heraldickou figuru zvanou hříč. Hříč má v české heraldice podobu tří ramen, která společně vycházejí ze středu štítu směrem k jeho okrajům a svírají úhel 120° a konec každého ramene je opatřen hrotem podobném rybářskému háčku. V heraldické terminologii se hříčem myslí celá figura a v žádném případě není „hříčem“ jedno jeho rameno. Král tuto figuru pojmenovává „udice ponožní“ (z něm. „Fussangel“), resp. „udice válečná“ (Král, Heraldika, s. 150, obr. 278). Naopak Kolář a Sedláček používají pro tuto figuru dnes již standardní termín „hříč“. Zároveň vyjadřují nikoliv zcela jednoznačný názor, že jde o heraldickou figury známou jen z Čech (je známá i odjinud, např. švédské město nebo švédský šlechtický rod Footangel; francouzské heraldické pojmenování „chausse-trape“ – v erbu rodu Robaulx, stejně jako anglické „caltrap“– v erbu rodu Trap; Arndt, Jürgen – Seeger, Werner: Wappenbilderordnung. Band II. General-Index. Neustadt an der Aisch 1990, s. 126). Zároveň definují figuru jako složenou „ze tří ostrých háků, které konci držadel svých v prostředku štítu spojeny jsou a také koňskými pušťadly se nazývají, jsouce zároveň symbolem koňského práva“ (ČMH I. s. 210, obr. 61).

 

Pokud budeme nahlížet heraldickou figuru „hříč“ prostřednictvím jejího zobrazování v české rodové heraldice, které je dvojrozměrné, pak jde skutečně o ryze české specifikum jinde neopakované, protože tato figura je například v Anglii zobrazována trojrozměrně a ve shodě s reálnou podobou se všemi čtyřmi viditelnými hroty. Zdá se, že o skutečné podobě „hříče“ a jeho funkci neměli Kolář se Sedláčkem potřebnou přesnější vědomost. Hříč měl podobu „ježka“ se čtyřmi rameny, který při převrácení na jakoukoliv stranu měl vždy oporu ve třech ramenech, relativně pevně stojících na podložce, a čtvrté rameno svým hrotem čnělo vzhůru. V praxi se používalo jako určitý druh zbraně tak, že například ve vojenských akcích se poházením „hříčů“ po bitevním poli velice ztížil pohyb pěších vojáků a také koní, kterým působilo poranění kopyt. Tato „zbraň“ byla známa už v antickém Římě. V souvislosti s koňmi je tvrzeno, že jeden hák byl tzv. „pušťadlem“ a užíval se k pouštění žilou koním. „Hák“ měl tvarem podobu blízkou skutečnému nástroji „púšťadlu“, které bylo svého času běžně používáno v lazebnické a lékařské praxi. Ta část „hrotu“, která se odklání a má podobu rybářského háčku, byla ostře broušena a sloužila k proříznutí žíly. Je fakt, že takový nástroj se používal i ve veterinářských lékařských postupech.

 

Gotická stavba kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici prošla ve 14. století pravděpodobně dvěma stavebními etapami. V první z nich byl postaven a zastřešen presbytář a vymalovány fresky. Ve druhé byla postavena loď, opraven nebo částečně vyměněn krov presbytáře, byla přistavěna předsíň a provedeny dokončovací práce, např. položení podlahy. Při druhé etapě byl centrální svorník závěru presbytáře doplněn o desku s erbem vladyků z Brloha. Doplnění lze dovozovat od pozorovatelné skutečnosti, že deska svorníku je zhotovena z kamene světlejší barvy, než těleso svorníku a žebra klenutí, která jsou tmavší (rozdíl by mohla určit petrografická anaylýza, dokonce s možným určením konkrétního lomu jako zdroje kamene). Při zkoumání svorníku z bezprostřední blízkosti, které v roce 2008 umožnilo vestavěné lešení, je viditelná spára mezi tělesem původního svorníku a kruhovou deskou s erbem hříče. Srovnáním tohoto svorníku se svorníkem v sousední křížové klenbě, na němž je vymalována „Dextra Dei“, je patrné, že ten žádné doplnění kruhovou deskou nemá a svorník je monolitní. Je i dnes patrné, že svorník v polygonálním závěru měl při sestavování klenebních žeber shodnou podobu a deska s erbem nebyla jeho původní součástí a byla přidána později. Proto nelze erb vladyků z Brloha dávat do časové souvislosti s nástěnnými malbami, jejichž datace je určena časovým zařazením vyobrazených erbů. Svorník s erbem hříče je okolo třiceti let mladší než nástěnné malby.

 

Z restaurátorské zprávy o výzdobě kleneb v presbytáři vyplývá, že odkryté a restaurované nástěnné malby byly provedeny na omítnutou klenbu a pod samotnou malbou žádné další vrstvy nejsou.

 

V letech 2005 a 2006 byl proveden dedrochronologický průzkum krovů kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici a provedena analýza odebraných vzorků. Z vypracované zprávy vyplývá, že ze 14 vzorků odebíraných z různých částí krovu lodi pocházejí ze stromů, které byly skáceny v letech 1348/49 (1 vzorek), po roce 1363 (1 vzorek), v  letech 1373/1374 (5 vzorků) a nakonec po roce 1730 (1 vzorek), resp. v letech 1731/1732 (jeden vzorek). Zbývajících tři vzorky nebylo možné objektivně analyzovat a jsou bez chronologického zařazení. Jeden vzorek odebraný z krovu nad presbytářem ukázal, že smrk, z kterého byla tato část krovu zhotovena, byl skácen v letech 1343/1344. Další vzorek nebylo možné analyzovat. Přesnost dedrochronologického určení doby skácení stromů použitých pro konstrukci krovu libovolné stavby je pro určení datování samotné stavby relativní. Limitujícím může být například druhotné použití trámů z jiné stavby. Vztah časového zařazení krovu v souvislosti s datováním stavby kostela (dostavby?), do 70. až 80. let 14. století (Mareš, Smolnice, s. 18), je možné víceméně pouze pro loď. Dle všeho v této předpokládané době presbytář už stál. Jeho krov, podle stejné metodiky úsudku, vycházející z dedrochronologické analýzy, by mohl být konstruován v roce 1344. Z tohoto pohledu je existence části smolnického kostela s presbytářem, jehož klenba byla pokryta freskou s erby, možná ještě za života pražského biskupa Jana IV. z Dražic (+ 5. 1. 1343).


Publikováno: Genealogické a heraldické informace 2014. Moravská genealogická a heraldická společnosti. Ročník XIX. (XXXIV.). Brno 2015, s. 42 – 66.


 

Poznámka:

Závěry článku vycházejí z prostého heraldického hodnocení a spekulativních výkladů, které vyúsťují do konstatování, že nástěnné malby pocházejí z období před rokem 1343, s ohledem na datum úmrtí pražského biskupa Jana IV. z Dražic 5. 1. 1343, jehož erb je součástí heraldické výzdoby presbytáře kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici, resp. z doby krátce následující. Učiněné časové zařazení bylo nakonec vztaženo na celý objekt presbytáře kostela, včetně jeho stavebních konstrukcí. V debatách s historiky umění byl vysloven názor, že uvedený pokus o časové zařazení heraldické výzdoby do období před polovinu 14. století nebude možné dát do souladu například s tvaroslovím žeber klenby, jejichž hruškovitý tvar byl možný až v období pozdějším, resp. ve druhé polovině 14. století (Sommer, Jan: Gotický kostel ve Smolnici. Sborník okresního archivu v Lounech 2. Louny 1988, s. 17–20.) Podobně způsob vypodobnění postavy anděla jako atributu sv. Matouše umožňuje, díky štíhlé postavě, natočení hlavy a modelaci těla,  datování do období mezi 80. lety 14. století a 30. lety 15. století. Do stejného období lze zařadit písmo na páskách, doprovázejících symboly, evangelistů. Z druhé poloviny 14. století je i erb hříče na centrálním svorníku klenby presbytáře (Jan Dienstbier).

 

Je zřetelné, že hodnocení historiků umění se neshoduje s „výpovědí“ některých erbů. Soulad je možný pouze za předpokladu, že malované erby budou pocházet ze stejné doby, o které oni, na základě svých odborných znalostí, uvažují. Podle restaurátorské zprávy je nutné mít nástěnné malby za namalované v jednom období a nikoliv, že by erby byly namalovány dříve a pak později domalovány symboly evangelistů. Ani dendrochronologický průzkum nemohl dostatečně prokázat, že krov byl postaven před polovinou 14. století, protože do toho období byl zařazen pouze jediný odebraný vzorek. Trám mohl být použit z nějaké jiné stavby. Podrobný stavebně-historický průzkum kostela proveden nebyl a tak nebylo možné zjistit, zda stavba kostela měla obvyklý průběh.

 

Pohnutkou k dodatečnému relativizování dříve učiněného časové zařazení nástěnné malby byla skutečnost mimořádné konstrukce znaku pražského biskupa Jana IV. z Dražic. Forma čtvrceného štítu je v jeho době skutečně velmi mimořádná a je známa pouze z výzdoby kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici. Nemáme jiného dokladu o používání čtvrceného štítu biskupem Janem IV. z Dražic, ale ani jeho nástupcem Arnoštem z Pardubic. Teprve kardinál arcibiskup Jan Očko z Vlašimi použil takové formy znaku, kde byl ve čtvrceném štítě spojen znak instituce a rodový erb. Kdybychom přijali názor, že nástěnné malby jsou skutečně až ze 70. a 80. let 14. století, pak bychom znak biskupa Jan IV. z Dražic museli mít za nápodobu již „tradiční“ a ustálené konstrukce znaku vysokého církevního hodnostáře, platné právě v této době. Museli bychom však vyloučit možnost, že by tak Dražicův biskupský znak za jeho života skutečně vypadal. To by také znamenalo odmítnutí, že právě jím byla zahájena tradice čtvrcených štítů znaků pražských arcibiskupů. Za takových okolností bychom byli nuceni připustit, že celý znakový soubor vznikl až po úmrtí pražského biskupa Jana IV. z Dražic 5. 1. 1343. Smyslem výzdoby presbytáře kostela možná byla připomínka těch, kteří se o stavbu kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici a jeho výzdobu zasloužili. Interiér závěru kostela je tedy pomyslným „monumentem“.


Vyobrazení:

 

1 – Kostel sv. Bartoloměje ve Smolnici exteriér – foto Miroslav Kukla, in: Mareš, Jan: Smolnice. Louny 2006, s. 36.

2 – Kostel sv. Bartoloměje ve Smolnici, klenba presbyteria – foto Jan Dienstbier.

3 – Schéma nástěnných maleb na klenbě presbyteria – kresba Stanislav Kasík.

4 – Znak Jana IV. z Dražic a Zajíců z Házmburka – foto Stanislav Kasík.

5 – Štíty č. 3 a č. 4 – foto Stanislav Kasík.

6 – Štíty č. 5 a č. 6 a centrální svorník s erbem s figurou hříče – foto Stanislav Kasík.

7 – Erb pánů z Dražic podle Vojtěch Krále – kresba Vojtěch Král.

8 – Erb pánů z Dražic na hradě Laufu – kresba Aleš Zelenka.

9 – Erbovník Thomase Poveye (Povey´s Roll), College of Arms London, sign. B 23, fol. 47v.

10 – Heessel, Hendrik van: Wapenboek. s. l. [14--?]. Stadbibliotheek Antwerpen, sign. B 89420, fol. 63v.

11 – Rukopis Viléma Duranda Speculum iudiciale, Archiv Národního muzea, sign. XII A 11, fol. 141v. Detail erbu pánů z Dražic – foto ANM.

12 – „Misál dražický“, resp. „Misál Jana z Dražic“, Archiv Národního muzea, sign. XIII B 9, fol. 57r. Iniciála „O“ – foto ANM.

13 - Rukopis Viléma Duranda Speculum iudiciale, Archiv Národního muzea, sign. XII A 11,fol. 141v. Celek – foto ANM.

14 – Pečeť konventu kláštera P. Marie v Roudnici, Archiv Pražského hradu, Archiv metropolitní kapituly, sign. 150-VI/30 – foto APH.

15 – Roudnice nad Labem, klášter augustinianů-kanovníků, přípora v kapitulní síni – foto Stanislav Kasík.

16 – Roudnice nad Labem, kostel Narození Panny Marie, pamětní deska o založení kostela s klášterem.

17 – Znak kláštera augustiniánů-kanovníků v Roudnici na bráně do hospodářského dvora – foto Stanislav Kasík.


 

26. 10. 2016                                                                                         © Stanislav Kasík

 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting