Login

Erb arcivévodů rakouských a velkovévodů toskánských v Ploskovicích

Erb arcivévodů rakouských, velkovévodů toskánských v Ploskovicích. Celkový pohled (foto Stanislav Kas

Erb arcivévodů rakouských, velkovévodů toskánských v Ploskovicích. Celkový pohled (foto Stanislav Kasík 2015).

Do vnitřní stěny ohradní zdi areálu zámku v Ploskovicích byl v blízkosti transferované brány z Prosmyk u Lovosic, umístěna plastika erbu vyrobená z litiny. Jeho původní stanoviště bylo Býčkovicích (Mgr. Petra Konupková, která se zabývala heraldickými památkami v litoměřickém okrese, k tomu poznamenala: "Znak se původně nacházel na kostele Povýšení sv. Kříže v nedalekých Býčkovicích. Kvůli statickým poruchám věže kostela došlo k jejímu snížení v roce 1961. Přistoupilo se k odstřelu věže, který však poškodil statiku samotné sakrální stavby, jež proto musela být koncem července roku 1965 zbořena."). Před samotným umístěním do ohradní zdi se tento erb nacházel v pomyslném „lapidáriu“ v grotě pod zámkem. V době uložení erbu v zámecké grotě byla plastika erbu v horní části umenšena o ulomenou hodnostní korunu. Ta byla později nalezena. V ohradní zdi je erb již v kompletní podobě. Pro znázornění heraldických tinktur je ve štítu erbu použito šrafování. To může znamenat, že plastika nebyla určena pro polychromování. Erb lze popsat následujícím způsobem.

 

Ve čtvrceném štítě je dvakrát polcený střední štítek, korunovaný knížecí korunou. V tečkovaném 1. poli střední štítku svislé šrafované kosmé břevno a v něm tři nešrafovaní alerioni (orlíci zbavení zobáků a drápů); ve 2. svisle šrafovaném poli hladké břevno; ve 3. tečkovaném poli šest hladkých koulí (1, 2, 2, 1). První čtvrtina hlavního štítu je jednou polcena, vpravo devětkrát dělena střídavě pruhem svisle šrafovaným a hladkým, vlevo ve svisle šrafovaném poli trojvší a na něm z koruny vyrůstající patriarší kříž, vše bez šrafování. Ve druhé svisle šrafované čtvrtině hladký korunovaný lev. Ve třetí čtvrtině lemované svisle šrafovaným lemem vodorovně šrafované pole s třemi hladkými kosmým liniemi (nedokonale ztvárněná tři kosmá břevna). Ve čtvrté vodorovně šrafované čtvrtině jsou vedle sebe dva vztyčení lososi přivrácení hřbetními ploutvemi a provázení čtyřmi tlapatými křížky (1, 2, 1), vše bez šrafování. Štít je podložen svisle šrafovaným osmihrotým křížem a dole ze závěsu tvořeném hořícím křesacím kamenem visí beránčí rouno. Vše leží na rozprostřeném, hermelínem vyloženém plášti, který splývá z velkovévodské koruny.

 

Popsaný znak lze identifikovat jako erb Habsbursko-Lotrinský, linie velkovévodů Toskánských. Nikoliv všechny figury ve erbu jsou interpretovány heraldicky přesně, některé jsou zkomolené. Vrchní koule v levém poli středního štítku není doplněna liliemi, dělení v prvé čtvrtině je přesnější v sedminásobném provedení, český lev ve druhé čtvrtině má místo dvou ocasů pouze jediný, pole ve třetí čtvrtině má být pravidelně pětkrát kosmo dělené, tak aby se střídala kosmá břevna vodorovně šrafovaná a tečkovaná.

Detail erbu arcivévodů rakouských, velkovévodů toskánských v Ploskovicích (foto Stanislav Kasík)

Detail erbu arcivévodů rakouských, velkovévodů toskánských v Ploskovicích (foto Stanislav Kasík)

Střední štítek je znakem dynastickým, označovaný také termínem „genealogický znak“. Je složen z erbů Lotrinska, Rakouska (tzv. babenberské břevno, v rakouské heraldické terminologii také „österreichische Bindenschild“) a Toskánska (resp. rodu Medici, velkovévodů toskánských). Kategorii „genealogického znaku“ zavedl císař Maxmilián I. jako dědic burgundského vévodství, které vyženil s Marií Burgundskou. I v případě zkoumaného znaku se v jeho středním štítku odráží genealogický vztah. Červený štít se stříbrným břevnem byl znakem rakouských vévodů a následně rakouských arcivévodů. V této podobě byl i základní nejjednodušší formou, kterou se mohla heraldicky prezentovat například dcera císaře Karla VI. Marie Terezie (1717-1780). Spojení rakouského erbu se základním rodovým erbem  lotrinským, kterým byl zlatý štít s červeným kosmým břevnem a v něm s třemi kosmými stříbrnými aleriony pod sebou, se stalo odrazem jejího sňatku (1736) s Františkem Štěpánem vévodou Lotrinským (1708-1765), pozdějším císařem.

 

Krátce před sňatkem podepsal František Štěpán abdikační listinu, kterou se vzdal rodového Lotrinska ve prospěch Francie. Náhradou obdržel velkovévodství toskánské, kde shodou okolností právě vymřel vládnoucí rod Medici v mužské posloupnosti. Erbem tohoto rodu byl zlatý štít a v něm pět červených koulí (2, 2, 1) a nad nimi modrá koule a v ní tři zlaté lilie (2, 1). Erb rodu Medici se stal znakem velkovévodství a byl tak užíván i nabyvatelem Toskánska Františkem Štěpánem Lotrinským.

 

První čtvrtina hlavního štítu je znakem Království uherského. Sedmkrát stříbrno-červeně dělené pole v pravé polovině čtvrtiny je dědictvím po Arpádovcích, první uherské vládnoucí dynastii a nazývá se znakem „starouherským“. Stříbrný patriarší kříž v sousedním červeném poli, rostoucí ze zlaté koruny na zeleném trojvrší, je nazýván znakem „novouherským“.

 

Ve druhém červeném poli stříbrný korunovaný, správně dvouocasý lev, je znakem Českého království. Spojení znaků Uher a Čech v erbech rakouských arcivévodů je ve své původní podobě (čtvrcení uherských „pruhů“ a českého lva) genealogicky zdůvodněné aliancí Zikmunda Lucemburského a Marie, dcery a dědičky Ludvíka I., krále uherského. Do heraldiky Habsburků vstoupila uvedená podoba erbu prostřednictvím manželského svazku Zikmundovy dcery Alžběty s Albrechtem Habsburským, vévodou rakouským, který se stal králem uherským, českým a římským. Trvalý impuls k užívání uhersko-české znakové kombinace přinesl pozdější sňatek Ferdinanda I. Habsburského s Annou Jagellonskou, dědičkou království českého a uherského po svém bezdětném bratrovi Ludvíkovi, padnuvšímu v bitvě u Moháče (1526).

 

V roce 1559 vydal Ferdinand I. nařízení, které upravovalo činnost říšské dvorské kanceláře. Součástí nařízení bylo zavedení tří kategorií panovnické pečeti - velké, střední a malé tzv. sekretní. S tím vznikly i tři kategorie znaku odlišené velikostí a heraldickým obsahem. Stalo se pravidlem, že znaky království uherského a českého zaujímaly téměř pravidelně nejčestnější místo v horních polích štítu, zejména ve variantách středního císařského znaku. Byly samozřejmou součástí i erbů rakouských arcivévodů. Spojování znaku „starouherského“ a „novouherského“ do jediného štítu se objevovalo již ve znaku Albrechta Rakouského, ale pravidelně začalo být užíváno od doby Ferdinanda I.

 

Třetí čtvrtina zobrazuje pole červeně lemované a pětkrát zlato-modře kosmo dělené. Erb  v této podobě patřil původně vedlejší linii francouzského královského rodu Kapetovců, vévodům burgundským. Tento rod zanikl v mužské posloupnosti v roce 1361. Po dvou letech  předal francouzský král Jan II. z rodu Valois vévodství svému synovi Filipovi, který spojil svůj znak prince královské krve s erbem vymřelých vévodů. Již byl připomenut sňatek Maxmiliána I. Habsburského, pozdějšího císaře, a dědičky Burgundska Marie. Bylo také napsáno, že to byl právě Maxmilián, který do habsburské heraldiky zavedl užívání „genealogického znaku“. Byl jím štítek polcený, vpravo s babenberským břevnem, znamením rakouských vévodů a vlevo se znakem výše popsaným jako burgundským, resp. „staroburgundským“, čili znakem původních vévodů. Maxmiliánovými potomky byl „staroburgundský“ znak pravidelně užíván až po velký říšský znak Leopolda II. z roku 1790. Přetrvával pak například ve znaku Marie Luisy vévodkyně Parmské, dceři císaře Františka II. a vdově po Napoleonovi, u arcivévodů rakouských z linie modenské a u velkovévodů toskánských.

 

Ve čtvrté modré čtvrtině se čtyřmi zlatými tlapatými křížky (původně poseté zlatými jetelovými křížky) jsou dva zlatí lososi znakem vévodství Bar. Vévodství Bar vzniklo z území na levém břehu řeky Maasy. V roce 1419 jej získal francouzský královský princ René I. z Anjou, který byl zároveň vévodou lotrinským. Aliancemi přešlo vévodství na předky Františka Štěpána Lotrinského. Barští lososi byli součástí složitého lotrinském erbu a do habsburské heraldiky je uvedl právě František Štěpán. Ve výtvarném projevu se posetí znakového pole křížky zjednodušovalo na užití pouhých čtyř křížků. A to po jednom mezi odkloněnými hlavami a ocasy lososů a po stranách jejich těl. Tak tomu je i na zkoumaném erbu.

 

Velkovévodové toskánští byli potomci mladšího ze synů Františka Štěpána Lotrinského Leopolda (1747-1792), pozdějšího císaře Leopolda II. Toho druhý syn Ferdinand III. (1769-1824) je považován za zakladatele linie rakousko-toskánské. Jeho dědicem byl syn Leopold jako velkovévoda Leopold II. (1797-1870) a po něm následoval syn Ferdinand IV. (1835-1908) již jen jako titulární velkovévoda toskánský.

 

Erb je podložen rudým, zlatě lemovaným osmihrotým křížem. Kříž je odznakem toskánského Řádu sv. Štěpána (Ordine di S. Stefano), založeného prvním velkovévodou toskánským Cosimem I. de Medici údajně v roce 1554 (také je uváděno datum 15. 3. 1562). Kříž doplňovaly zlaté lilie mezi rameny, které nejsou vidět díky zakrytí kříže štítem znaku. Řádová stuha byla červená. Řád byl organizován jako rytířský s úkoly podobnými Řádu sv. Jana Jeruzalémského (Řád maltézských rytířů).

 

Ferdinand III. arcivévoda Rakouský a velkovévoda Toskánský obnovil v roce 1817 Řád sv. Štěpána ve čtyřech třídách - velkokříž, převor, bailli a rytíř. Podmínkou přijetí byla příslušnost ke katolické církvi a šlechtický původ. Řád zanikl v roce 1860 připojením Toskánska k Sardinskému království. Řádový kříž, který je podložen pod štít erbu, je velkokřížem. Je tak učiněno i proto, že nositel znaku byl řádovým suverénem a také heraldika identicky shodným způsobem zobrazuje uvedenou nejvyšší řádovou třídu i u jiných historických řádů. 

 

Pod patou štítu je zavěšen odznak Řádu zlatého rouna. Řád založil v roce 1430 burgundský vévoda Filip Dobrý. Asi by se jím založený řád nestal jedním z největších světských řádů Evropy, nebýt již dvakrát zmíněného sňatku Marie, dědičky Burgundska a vnučky vévody Filipa, s arcivévodou rakouským Maxmiliánem. Budoucí císař a jeho následovníci rozšířili udělování řádu téměř do všech zemí starého kontinentu. Nejen proto, ale také pro přísné podmínky přijetí do řádu, se Zlaté rouno stalo významným, prestižním a exkluzivním osobním vyznamenáním.

 

Řetěz řádu (kolana) obvykle tvoří 28 kusů černě smaltovaných křesacích kamenů, ze kterých šlehají zlaté plameny. Mezi kameny jsou vloženy dvojice vzájemně propojených zlatých ocílek. Na jednom z kamenů uprostřed visí zlaté beránčí rouno. U zkoumaného znaku není jinak jinde obvykle zobrazovaná kolana, ale pouze jeden hořící křesací kámen a z něj visící beránčí rouno. Zde můžeme počítat s inspirací v tzv. nákrční dekoraci, která byla zavedena císařem Karlem VI. Řádový odznak byl zavěšen na červenou stuhu. Poněkud nekomfortní nošení těžké kolany se omezilo pouze na mimořádné příležitosti a řádové slavnosti.

 

Všichni velkovévodové toskánští byli nositeli Řádu zlatého rouna. Císař František I. Štěpán obdržel řád v roce 1723 jako dědičný princ lotrinský. Mladší z jeho synů Petr Leopold, dědic Toskánského velkovévodství a pozdější císař Leopold II. byl přijat mezi rytíře řádu v roce 1755, když mu bylo osm let. Dva roky po narození se stal rytířem Josef Ferdinand, pozdější velkovévoda toskánský Ferdinand III. Leopoldovi Janovi, pozdějšímu velkovévodovi Leopoldovi II., byl řád udělen ve třech letech v roce 1810.

 

Z historie majetkových vztahů habsburských velkovévodů toskánských k zámku Ploskovice vyplývá, že jejich majetkem se stal v roce 1805, kdy právě vzniklé Bavorské království kompenzovalo Rakousku jemu anektovaná území mimo jiné i bavorským majetkem v Čechách. Toskánští Habsburkové drželi takto získané statky až do roku 1848, kdy opět na základě složitých územních a majetkových vyrovnání připadly Ploskovice odstoupivšímu císaři Ferdinandovi V. Dobrotivému jako osobní majetek pojištěný vkladem do desek zemských Království českého v roce 1849.

Barevné provedení erbu arcivévodů rakouských, velkovévodů toskánských s kolanou toskánského řádu

Barevné provedení erbu arcivévodů rakouských, velkovévodů toskánských s kolanou toskánského řádu sv. Josefa (kresba Jiří Louda)

Máme-li přiřadit zkoumaný znak ke konkrétní osobě, lze za uvedených okolností nalézat pouze dvě možnosti. Buď byl objednatelem odlití znaku nabyvatel Ploskovic Ferdinand III. Habsburský, velkovévoda Toskánský (1769-1824), nebo jeho syn Leopold II. (1797-1870), jako majitel poslední. Máme k dispozici časový úsek vymezený lety 1806-1848. S ohledem na nižší kvalitu výrobku, na nevysokou uměleckou úroveň zpracování modelu, se lze přiklánět k představě, že litinový erb vznikl v uvedeném období spíše dříve než později.

 

Literatura:

Anděl, R., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III, Severní Čechy, Praha 1984.

Gall, F.: Österreichische Wappenkunde. Wien - Köln 1977.

Limburg-Stirum, T. de: Liste nominative des Chevaliers de la Toison d´or. La Toison d´or, cinq Siécles d´Art et d´Histoire. Catalogue. Bruges 1962.

Lobkowicz, Fr.: Encyklopedie řádů a vyznamenání. Praha 1995.

Louda, J. - Maclagan, M.: Heraldry of the Royal Families of Europe. New York 1981.

Měřička V.: Orden und Ehrenzeichen der Österreichisch-Ungarischen Monarchie. Wien 1974.

Neubecker, O.: Heraldik, Wappen, Ihr Ursprung, Sinn und Wert. Augsburg 1990.

Posse, O.: Die Siegel der deutschen Kaiser und Könige von 751 bis 1913. Band I – V. Dresden 1909-1913.

Reifenscheid, R.: Die Habsburger. Wien 1994.

Vacha, B.: Die Habsburger. Graz - Wien - Köln 1992.

 


Publikováno: Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXVII, č. 4/2017, Praha 2017, s. 64 – 66 (korigováno 30. 12. 2017 upřesňující poznámkou o původním umístění památky v Býčkovicích).


29. 12. 2017                                                                                                                                     ©Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting