Nedaleko Uherského Hradiště nad městečkem Buchlovicemi stojí hrad Buchlov. Hrad podunajského typu, s palácem mezi dvěma hranolovými věžemi, zaujímá polohu na jednom z nejvyšších vrcholů Chřibů. Až do počátku 16. století byl Buchlov hradem zeměpanským. Do jeho historie se zapsala řada zástavních držitelů (Pokluda, 1991/1992, 55 - 71), jejichž stavební činnost postupně doplňovala základní dispozici o nové budovy. Původně volný prostor na severní straně hradu zaujal pozdně gotický palác. Jeho půdorys, vymezený již zmíněnými věžemi, umožnil vznik zcela uzavřeného, lichoběžníkového nádvoří (Hosák - Zemek, 1981, 66 - 70).

První patro paláce tvoří řada navzájem propojených místností, opatřených žebrovou klenbou svedenou do kruhových svorníků se znakovými štíty. Shodný tvar všech svorníků, shodný typ štítů, které jsou dole zakulacené, totožné výtvarné pojetí vyobrazených znakových figur dovoluje tvrzení, že svorníky se znaky pocházejí z jedné kamenické dílny a vznikly ve shodném časovém období. Všechny znaky jsou tesány a nevykazují žádné známky dalšího zušlechtění kamene polychromií (za ohledání a fotodokumentaci děkuji Miroslavovi Pavlů).

Pravidelný čtvercový půdorys místnosti v prvním patře východní věže umožnil jednoduché zkřížení žeber do jediného svorníku. Vyobrazeným znakem je štít pětinásobně dělený cimbuřím o třech stínkách. Znak v této podobě nacházíme v heraldické výzdobě hradu Buchlova několikrát. Například druhé patro téže věže, přístupné šnekovým schodištěm v síle jižní zdi, má shodnou klenbu s jedním svorníkem opatřeným totožným znakem. V tomto případě je štít opět pětkrát dělen cimbuřím, ale o třech a půl stínce, přičemž řada stínek začíná vpravo onou polovinou. Že se jedná o rodový znak pánů z Cimburka je možné konstatovat již nyní. Orientaci znaku na svorníku vůči světovým stranám charakterizuje směřování hlavy štítu k jihovýchodu.

Věží lze vstoupit do nejvýchodnějšího prostoru hradního paláce, nazvaného v minulosti zbrojnice. Klenbu tvoří tři klenební pole s třemi svorníky na křížení žeber. Znak pánů z Cimburka vidíme na prostředním z nich. Jako v předchozích případech, je i tento pětkrát dělen cimbuřím o třech a půl stínce. Svorník nejblíže dveří nese štít se zubří hlavou s houžví v nozdrách - znak pánů z Pernštejna. Na svorníku od vstupních dveří nejvzdálenějším je štít polcený. V pravé polovině vytesal kameník dvě řady klínů - nahoře čtyři, dole dva. V polovině levé jsou tři zkřížené šípy, prostřední kolmo, zbylé křížem kosmo a šikmo s hroty směřujícími vzhůru. Uvedený znak užíval Jan Filipec z Prostějova jako administrátor biskupství olomouckého. Orientace štítů v tomto prostoru směřuje k jihu a pro příchozího, který do místnosti vešel ze směru od východní věže, jsou "nohama vzhůru".

Do následujícího malého rytířského sálu můžeme vstoupit jedním ze dvou vchodů. Podobně jako v případě předchozím, shledáváme tři klenební pole s žebry svedenými do třech svorníků. Prostřední svorník opakuje předchozí schéma a nese znak  pánů z Cimburka. Tentokrát je štít dělen cimbuřím o třech a půl stínce šestkrát. Blíže k oknu do nádvoří byl na plochu svorníku vytesán štít čtvrcený. Pole první je kosmo dělené, druhé vyplňuje zubří hlava s houžví v nozdrách, horní polovinu třetího děleného pole pokrývá čtyřnásobné dělení a čtvrté pole rozděluje jednoduché polcení. V uvedeném pořadí identifikujeme figury rodových erbů Krajířů z Krajku, Pernštejnů, Kunštátů a zatím blíže neurčeného rodu. Oba dosud jmenované štíty v malém rytířském sále jsou orientovány k severu.  Polcený štít na posledním svorníku blíže k oknu na parkán byl mimořádně pootočen k východu. Jeho pravou polovinu dělí pětkrát cimbuří o dvou stínkách. V levé se nachází orlice s oběma pařáty napřaženými k pravé straně. Jak vyplyne z dalšího výkladu, je v souboru znaků tento jediný znakem aliančním.

Za malým rytířským sálem následuje velký rytířský sál. V prostředním ze tří klenebních polí vrcholí křížení žeber v jednom svorníku. Na něm je opět v centrálním postavení znak pánů z Cimburka. Dělení cimbuřím o třech a půl stínce vykazuje odlišnost od předchozích znaků sedminásobností. Žebra v krajních klenebních polích jsou vedena ve složitějším obrazci. Základ tvoří prosté křížení svedené do jednoho svorníku uprostřed. Doplňující dvojice žeber má oporu v dalších dvou svornících. Zmíněný centrální svorník se znakem pánů z Cimburka doprovází tedy celkem šest dalších svorníků. Na každém z nich vytesal kameník polcený štít se znakem v obou polovinách.

Uprostřed východního klenebního pole se nachází svorník s polceným štítem, v jehož pravé polovině je zubří hlava s houžví v nozdrách, v polovině levé zkřížené ostrve o šesti sucích (čtyři nepravidelně nad křížením a dva pod ním). Jak již bylo uvedeno, zubří hlava byla znakem Pernštejnů. Zkřížené ostrve lze přisoudit pánům z Lipé, či z Lichtenburka. Sousední svorník vlevo pokrývá štít, do jehož pravé poloviny je vytesána hlava štítu a do levé nekorunovaný jednoocasý lev. První znak patří pánům z Liechtenštejna a lev pánům z Valdštejna. Další dvojice znaků je vpravo od středního svorníku. Pravá polovina štítu vyobrazuje figuru hřebene o sedmi hrotech - znak pánů z Boskovic. Zde je tato figura pojata jako volná krokev neohraničená boky znakového pole. Orlí křídlo o sedmi perech pánů z Lomnice je v polovině levé. U tohoto znaku obvyklá pružina (perizonium) na křídle není patrná.

Svorníky v protilehlém západním klenebním poli jsou rozmístěny ve stejném schématu jako v poli východním. Uprostřed polcený štít, v jehož pravé jednou dělené polovině nahoře další čtyřnásobné dělení - znak pánů z Kunštátu. Levou polovinu štítu zaujímá osmihrotá hvězda pánů ze Šternberka. Svorník vlevo má štít rozdělený tak, že na straně pravé je pole polcené, s třemi kosmými břevny vlevo. Znak v této podobě vedli krom jiných také Pňovští ze Sovince. Levá polovina štítku s kosmým dělením patří rodu Krajířů z Krajku. Štít na posledním svorníku nese vpravo kolmo postavenou zavinutou střelu, s výrazným hrotem nahoře a patrným ovinutím látkou na opačném konci. Znak byl vlastní velkému rozrodu Benešoviců, k němuž na Moravě patřili páni z Kravař, Osovští z Doubravice, Sedlničtí z Choltic a další. Dva supí krky vedle sebe, s hlavami otočenými doprava, v polovině levé patří pánům z Vlašimi. Všechny znaky ve velkém rytířském sále mají jednotnou orientaci na západ.

Literatura, která se buchlovskými svorníky v minulosti zabývala nejpodrobněji (Berchtold, 1893, 296 n., Houdek, 1917, č. 54 a 55) nepopisuje znaky v úplnosti. Ve výčtu chybí znak Jana Filipce z Prostějova. V doprovodných kresebných ilustracích nejsou figury znaků přesně interpretovány. Orientace znaků vůči světovým stranám není zohledněna. Vítězslav Houdek ve svých Moravských vývodech erbovních vycházel z Berchtoldovy publikace a opakoval stejné nedostatky. Ty se negativně promítly do učiněných závěrů. Novější literatura o hradu Buchlov se omezila na pouhé konstatování o existenci znakových svorníků (Bartůšek - Svoboda - Zemek., 1962).

Žebra a svorníky v uvedených místnostech nemají nosnou funkci. Jsou pouhým doplňkem. Z této skutečnosti lze snad odvodit možnost posuzovat stavbu hradního paláce a jeho heraldickou výzdobu v rozdílných časových rovinách. Prvotnost vybudování traktu a druhotnost doplnění architektonicky nefunkční žebrové klenby je zřejmá. Jestliže vznik stavby mezi věžemi hradu nelze spolehlivě datovat, můžeme naopak vznik svorníků určit poměrně přesně.

Důležitým východiskem pro časové zařazení znakového souboru na hradě Buchlově je již uvedené zjištění, že znaky vykazují nepochybnou jednotu tvarů štítů a pojetí figur. To umožňuje tvrzení o vzniku v jediném období. Pro výklad, jehož cílem je nalezení verifikovatelných dat, má nejvyšší vypovídací schopnost znak Jana Filipce z Prostějova, administrátora olomouckého biskupství. I když kameník nevystihl v pravé polovině štítu figury přesně a vytesal místo hrotů klíny, není důvod pochybovat o vyobrazení znaku olomoucké diecéze. Polovina levá doplňuje pravou o rodový znak. Ten má zásadní význam pro nepochybné zjištění uživatele.

Určení tří zkřížených šípů jako rodového znaku Jana Filipce je podpořeno vyobrazením téhož znaku na jeho vlastním náhrobníku v sakristii františkánského kostela v Uherském Hradišti. Náhrobní deska s obvodovým nápisem a postavou biskupa oděného v pluviálu, s mitrou na hlavě a berlou položenou kosmo přes prsa, je opatřena v pravém dolním rohu kolčím štítem. V něm jsou tři zkřížené šípy. Šípy jsou uspořádány tak, že nejspodnější stojí kolmo, na něm další kosmo a třetí šikmo. Všechny mají dolní konec opeřený a nahoře hroty. Jediný prostřední šíp nemá obvyklý špičatý hrot jako ostatní, ale je ukončen tupým rozšířením (Vitásek, 1879, vyobr. 16). Shodných figur je užito i na buchlovském svorníku, i když hroty krajních šípů nejsou natolik výrazné.

Tinktury znaku přináší dobové barevné vyobrazení na jednom foliu pontifikálu Jana Filipce, pocházejícím z let 1480 - 1490 (Schallaburg, 1982, foto č. 41). Široký dolní okraj pokrývají akantové rozvilinové motivy, v jejichž středu, v kruhovém poli ohraničeném vavřínovým věncem vidíme štít tvaru "koňské hlavy" převýšený biskupskou mitrou. V modrém štítě jsou tři zkřížené zlaté šípy se stříbrným opeřením a stříbrnými hroty. Prostřední, kolmo stojící šíp má jako jediný hrot tupý a zlatý.

Mikuláš, bratr Jana Filipce, zemřel 22. října 1477 na zámku ve Štýru při diplomatické misi ve službách uherského krále Matyáše. Ve štýrském farním kostele se nalézá jeho náhrobek se znakem, který ve své práci popisuje A. v. Pantz.  Údajně se jedná o tři zkřížené hroty turnajových dřevců („Lanzenspitzen") - prostřední otočený dolů, ostatní nahoru. Na štítě stojí uzavřená přilbice s jednoduchým orlím křídlem v klenotu (Pantz, 1911, 107 - píše o podobě s polským znakem "Jelita", kterým jsou ve štítě tři zkřížené celé dřevce). Zprostředkovaná zpráva neumožňuje přesněji určit podobu figur znaku na náhrobku Mikuláše z Prostějova.

I když nepochybnou charakteristiku znakových figur uchovává svorník na Buchlově a náhrobek Jana Filipce v Uherském Hradišti, přesto do domácí literatury pronikl popis znaku dle Pantze. Je opakován i tehdy, jsou-li figury odečítány za zachovaných památek a zjevně nemají podobu turnajových dřevců (Pilnáček, 1930 /1972/, 91). Tři zlaté zkřížené dřevce v červeném štítu jsou znakem rodové skupiny Jelita (např. Zamoyski). Tři stříbrné zkřížené tupé šípy v červeném štítě označují rodovou skupinu "Belty" (Gumowski, 1969, 78). V české terminologii je uvedená tupá střela zvána "kluk" (OSN XIV, 1899, 415) nebo "plitka" (Král, 1900).

Na osobní pečeti Jana Filipce z Prostějova vidíme čtvrcený, dole zakulacený štít se středním štítkem. Mitru nad štítem drží spolu se štítem na každé straně anděl. Ve středním štítku jsou tři zkřížené šípy. V 1. a 4. poli na běžícím koni sedící rytíř s korunou na přilbici, dozadu vlajícími přikryvadly a držící pravou rukou sekeru položenou přes rameno. Ve 2. a 3. poli jsou olomoucké kužele ve známém postavení. Opis zní: s : iohnis : d : g : epi :eccl * waradien : et : olomvcen * etc * (Peřinka, 1913, tab. V).

Jan Filipec pocházel z původně měšťanské rodiny žijící v Prostějově. Dle některých historiků byli jeho předkové kováři a otec údajně olejkářem. V roce 1475 se však setkáváme s Janovým otcem Filipem, v té době již užívajícím přídomku z Prostějova, ve funkci správce kláštera Hradiště u Olomouce a v roce 1481 jako s držitelem panství Roštejn. Jan se narodil přibližně v roce 1431 z matky Brigity. Nebyl jediným dítětem. Krom zmíněného bratra Mikuláše měl sestry Dorotu, Zuzanu a snad také Kateřinu. Sestry se vdaly do moravských šlechtických rodů.

Mladý Jan Filipec nepochybně získal solidní základy vzdělání. Počátky jeho závratné kariéry jsou spjaty s pány z Cimburka, s kterými udržoval úzké kontakty po celý život. U Jana z Cimburka a jeho synů Ctibora a Jana Jaroše působil jako písař. V roce 1469 byl přijat do služby sedmihradským vévodou Mikulášem Čuporem. Vstup do služeb uherského krále Matyáše Korvina v roce 1472 mu otevřel cestu k osobním a společenským vrcholům. Na uherském dvoře vedl královskou kancelář. Byl pověřen diplomatickými úkoly a působil významně v Matyášově středoevropské politice. Král Matyáš vymohl na papeži dispenz, která umožnila 23. května 1476 obsadit uvolněný biskupský stolec ve Varadínu Janem Filipcem.

Znalost prostředí a osobní kontakty k šlechtě, předurčovaly Filipcovo místo v procesu stabilizace promatyášovských sil na Moravě. Zřejmě proto byl králem Matyášem prosazován na biskupský stolec v Olomouci po smrti biskupa Tasa z Boskovic (+ 24. 8. 1482). Olomoucká kapitula souhlasnou volbou schválila Filipcovu nominaci. Tento akt však nebyl završen biskupským svěcením a intronizací a Janovi Filipcovi z Prostějova byla svěřena pouhá administrace diecéze. V oficiálních seznamech jako právoplatný biskup nefiguruje. I když je v listinách běžně titulován sebou samým, nebo i jinými, například králem Matyášem, jako biskup varadínský a olomoucký (např. 26. 7. 1484, AČ X, č. LIII; 6. 4. 1486, SOkA Prostějov, sign. Ma 1, Ma 2, inv. č. 3, 4; 17. 3. 1490, Kalina, 1950, 31). Stejně i na osobní pečeti jsou v opise oba biskupské tituly a tomu odpovídající figury ve znaku, jak již bylo zmíněno. Přesto na jiných místech je titulace skromnější a Filipec je jmenován jako biskup varadínský a správce nebo administrátor kostela olomouckého, resp. olomouckého biskupství (např. 24. 6. 1484, AČ V, č. XXX, 414; 28. 10. 1486, AČ v, č. XXXIII, 428). Obě formy olomouckého titulu užívá Jan Filipec souběžně, a proto se nedá odvodit, že by v užívání titulů existovala nějaká časová posloupnost.

Užívání titulu biskupa olomouckého Janem Filipcem zřejmě nebylo odrazem nám dosud neznámých skutečností. Spíše je jisté, že nenaplněním všech církevním právem požadovaných úkonů spojených s převzetím diecéze byly původní ambice zmařeny. Příčinou mohl být odpor papežské kurie, která sledovala své vlastní zájmy. K neúspěšnému završení Filipcovy kandidatury jistě také negativně přispěla změna na papežském stolci. V srpnu roku 1484 zemřel Sixt IV. a ve shodném měsíci byl zvolen papežem Inocenc VIII. Přes nepřízeň osudu nalézal Jan Filipec oporu nejen v osobě krále Matyáše, ale i u olomoucké kapituly.

Jakkoliv by se mohlo zdát Filipcovo postavení v Olomouci neotřesitelné, je možné, že změna papeže ovlivnila obsazení místa olomouckého administrátora. V této funkci zaznamenáváme 27. listopadu 1486 Ondřeje Brněnského, biskupa nikopolského. Vystupuje ve zcela konkrétní situaci spojené s výkonem úřadu. Nemůže být pochyb o jeho faktické správě diecéze v dané době (LA, č. 443). Snad byl světící biskup Ondřej Brněnský pověřen správou samotným Filipcem. V roce 1486 je Jan Filipec administrátorem olomouckého biskupství přinejmenším ještě 21. září (SObA Opava, pob. Olomouc, AAK-E I a 21). 21. října téhož roku se připomíná ve stejné funkci v listině krále Matyáše (SObA Opava, pob. Olomouc, MC Olomouc A IV d 3/2, č. i. 538). 13. února 1487 je zmíněn v listině Jana Bořity z Bystřice o půjčce od Jana Filipce, postoupené v uvedený den Janovi z Doupovce. Zde je však reflektována minulá doba a není jisté, zda Jan Filipec ještě stále v Olomouci administroval (SObA Opava, pob. Olomouc, AAK C I b 13).

Ke 4. červenci 1487 zaznamenáváme dalšího olomouckého administrátora. Byl jím Jan Vitéz ze Sredny (de Zredna, de Zdrena), biskup sirmienský, mylně zaměňovaný za Jana Filipce z Prostějova. Jan Vitéz rezignoval na Olomouc v roce 1489, když byl jmenován biskupem ve Vesprému. Zemřel v roce 1490 jako biskup vídeňský. Po rezignaci Jana Vitéze byl do úřadu v Olomouci zvolen kapitulou vyšehradský probošt Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, který se zprávu o nominaci obdržel v Benátkách při svém návratu z Palestiny. Nesouhlas papeže s jeho volbou zmařil snahu kapituly o stabilizaci poměrů v diecézi. Zásah papežské kurie do moravských církevních záležitostí nakonec vyústil ve jmenování olomouckým administrátorem Ardicina della Porta, biskupa v Allerii na Korsice, 5. listopadu 1490. Porta se úřadu neujal.

Nepochybně šlo více o prebendy, než o skutečnou správu a olomoucká kapitula zřejmě nechtěla tuto skutečnost akceptovat. Odmítnutí Bohuslava Hasištejnského papežem nutilo kapitulu k hledání řešení. Podrobnosti neznáme. Jedno je však jisté - olomouckým administrátorem po Janu Vitézovi byl opět Jan Filipec. A to nejméně od 16. ledna 1490 (Matějek, 1948, 49). V březnu téhož roku je přítomen zasedání zemského sněmu v Brně a v zápisu v moravských zemských deskách je jeho jméno spojeno s titulem biskupa varadínského a olomouckého (Kalina, 1950, 31).

17. dubna 1491 je připomínán Jan biskup olomoucký (LA, č. 459). I když nelze s jistotou říci, že se jedná o Jana Filipce, zdá se být jeho záměna za jinou osobu málo pravděpodobnou. Jan Filipec rezignoval v roce 1492 na biskupství ve Varadínu. Olomoucká rezignace jistě byla s varadínskou v souvislosti. Ještě 24. dubna 1492 Jan Filipec, stále varadínský biskup, rozhoduje o záležitostech olomouckého biskupství a je připomínán v listině krále Vladislava Jagellonského, který potvrzuje jeho ustanovení ve věci převodu kostela Všech svatých na olomouckém Předměstí do správy augustiniánů v Lanškrouně (SObA Brno, E 3, list. A 4). Můžeme shrnout, že Jan Filipec z Prostějova administroval olomoucké biskupství bezpečně v letech 1484 - 1486 a 1490 - 1492. Po rezignaci odešel do ústraní františkánského kláštera sv. Bernarda ve Vratislavi. Od té doby je nazýván Janem Bosákem. I nadále užíval titulu emeritního biskupa ve Varadínu, nikoliv však v Olomouci. Zemřel v roce 1509 a byl pohřben v sakristii františkánského kostela v Uherském Hradišti.

V letech 1493 - 1497 se jako administrátor v Olomouci připomíná Jan kardinál Borgia. Jeho jmenování je výsledkem papežova nepotismu. Kardinál byl nemanželským synem papeže Alexandra IV. (Roderigo de Lenzuoli-Borgia, adoptovaný papežem Kalixtem III. - Alonso de Borgia). Papežovo zvolení na konkláve 11. srpna 1492 je v časovém souladu se změnami v administraci olomouckého biskupství. Teprve zavraždění Jana kardinála Borgii v roce 1497 umožnilo ukončit olomoucké "interregnum" řádnou volbou a intronizací nového biskupa, kterým se stal Stanislav Thurzo (za informace a konzultace problematiky obsazení olomouckého biskupství v letech 1482 - 1497 děkuji PhDr P. R. Pokornému).

Dominujícím znakem v prostorách severního křídla hradu Buchlov je znak pánů z Cimburka. Není místnosti, kde by nebyl a zároveň neplnil výjimečnou funkci znaku centrálního. Až do této chvíle nebylo psáno o iniciátorovi heraldické výzdoby. Na první pohled je zřejmé, že jím byl příslušník cimburského rodu. S ohledem na znak Jana Filipce z Prostějova a na období jeho působení v úřadu olomouckého administrátora, můžeme mít za jediného možného stavebníka Ctibora z Cimburka. Ten se stal zástavním držitelem Buchlova v roce 1484 rozhodnutím zemského soudu. Jako největšímu věřiteli dluhů váznoucích na statku mu bylo umožněno umořovat pohledávky užíváním důchodů z panství. Buchlov mu patřil až do jeho smrti (Pokluda, 1991/1992, 63).

Ctibor Tovačovský z Cimburka na Náměšti, Tovačově, Přerově, Hranicích, Drahotuši, Kojetíně, Bezdězu, Rabštejně, Buchlově atd., patřil k nejvýznamnějším osobnostem Českého království v druhé polovině 15. století. Byl synem moravského zemského hejtmana (1437 - 1459) Jana z Cimburka (1406 - 1464) a Žofie z Kunštátu. Do moravského veřejného života vstoupil v roce 1464 jako hofrychtéř. V letech 1468 - 1479 působil ve funkci kancléře. Zemským hejtmanem a nejvyšším představitelem šlechtické obce a stavů v markrabství moravském byl v letech 1469 - 1492. Cimburk získal brzy autoritu a respekt moravské i české šlechty. Významně se podílel na veřejném a politickém dění své doby, dramaticky poznamenané válečným konfliktem českého krále Jiřího z Poděbrad s králem uherským Matyášem Korvínem. Rodinné tradice řadili Ctibora z Cimburka k utrakvistické šlechtě a ke stoupencům krále Jiřího. Přesto byl respektován po vnitropolitických změnách na Moravě i králem Matyášem. Snad díky vlivu Jana Filipce. Po Matyášově smrti v roce 1490 setrval Ctibor v úřadu ještě dva roky. Přes všechny peripetie doby si dokázal udržet své výsostné postavení. To svědčí o výjimečnosti jeho osobnosti. Zemřel 26. června 1494.

V roce 1459 se Ctibor z Cimburka oženil s Eliškou, dcerou Vznaty z Melic. Alianční znak manželského páru ve výzdobě malého rytířského sálu, na svorníku nejblíže severní stěně, byl již zmíněn jako polcený štít s cimbuřím v polovině pravé a orlicí v polovině levé. Orlice je natolik jednoznačně charakterizována, že není možné ji mít za figuru jinou (Hlobil, 1980, 67 - 71). Narážím tím na zjištění koryfeje české a moravské heraldiky Augusta Sedláčka, který v pečeti Hanuše z Mejlic (Melic) identifikoval figuru holuba (ČMH II, 304). Josef Pilnáček, heraldik moravský, tomuto určení oponuje a píše o sokolu (Pilnáček, 1930 /1972/, 18).

Ctibor z Cimburka neměl potomky. Jediným žijícím mužským příslušníkem moravské větve rodu v další generaci, jediným možným dědicem a pokračovatelem rodových tradic byl Adam. Jeho otec Jan Jaroslav (Jaroš) z Cimburka na Broumově, Bezdězi, Kojetíně, Mladé Boleslavi, Brandýse n. L., Rohozci atd. je v roce 1484 připomínán jako zemřelý. Jestliže Ctibor patřil k předním zemským úředníkům na Moravě, pak Jan Jaroš zastával podobné postavení v Čechách. V letech 1475 - 1479 byl nejvyšším sudím a od roku 1479 nejvyšším komorníkem. Oženil se dvakrát. Poprvé s Magdalenou, sestrou Jindřicha z Michalovic (+ 1468), kterým rod vymřel v mužské posloupnosti. Sňatek přinesl Cimburkům velké michalovické dědictví v Pojizeří na Boleslavsku. Druhou ženou se Janovi Jarošovi stala Johana, dcera Volfa Krajíře z Krajku a Elišky z Boskovic. Johana Krajířová je takto doložena k roku 1477 (Teplý, 1927, 71). Z druhého manželství pocházel zmíněný Adam.

Po smrti Jana Jaroše se poručníkem jeho dětí stal bratr Ctibor. Jako poručník uzavíral 15. října 1484 na hradě Polná svatební smlouvu s Jindřichem z Hradce, který si bral za manželku Anežku z Cimburka, dceru zemřelého Jana Jaroše (SObA Třeboň, pob. Jindřichův Hradec, RA z Hradce, č. 218/166). Svatba se konala 24. ledna 1485 na Tovačově. Manželství nemělo dlouhého trvání. Na podzim téhož roku Anežka zemřela (Teplý, 1927, 71, 72) Nepochybně byla Anežka starší než Adam a pocházela z otcova prvního manželství s Magdalenou z Michalovic.

Svorník v malém rytířském sále nejblíže k oknu do nádvoří vyobrazuje čtvrcený štít, v jehož jednotlivých polích jsme identifikovali znaky Krajířů z Krajku ve čtvrtině první, Pernštejnů ve druhé, pánů z Kunštátu ve třetí a dosud neurčený polcený ve čtvrtině čtvrté. Čtvrcený štít v této podobě může být jedině vývodem. Pravá polovina s polem prvním a třetím, t. j. se znaky Krajířů a Kunštátů, počátkem Adamova vývodu skutečně je. Jeho matkou byla, jak už víme, Johanka Krajířová a bábou z otcovy strany Žofie z Kunštátu. Znak Alžběty z Boskovic, báby z matčiny strany, však ve čtvrceném štítu není. Jestliže vývod nepokračuje znakem boskovickým, nelze pak předpokládat ani „asymetrické vybočení" k matce Žofie z Kunštátu.

Z uvedeného vyplývá, že nemůže jít o klasický čtyřkoutní vývod, kde jsou znaky rodičů a babiček z obou stran. Pro tento případ bychom museli zaznamenat pouhé tři znaky odlišné od vlastního rodového. Na svorníku jsou však čtyři. To předpokládá znalost jedné z prababiček. Vyrovnat s tímto problémem se zdá být neřešitelné pro nedostatek genealogických informací. Při vědomí, že předpokládaný vývod nepokračuje Adamovou bábou a prabábou z matčiny strany, můžeme uvažovat o jiném typu vývodu. A to o takovém, kde jsou jmenovány matka, bába, prabába a praprabába v přímé posloupnosti otcovské linie. První dvě známe. V dalších dvou generacích se dostáváme na půdu nejistoty a dohadů.

Máme-li řešit uvedený typ vývodu, měli bychom nalézt manželky Adamova praděda Albrechta a prapraděda Ctibora zvaného „Kačice" (viz listina z 13. 12. 1371 - za zprávu děkuji A. Ernestovi, dopis z 7. 2. 1995; v literatuře se traduje jméno „Kazka", které je chybné). Správnost této posloupnosti je zaručena ověřitelnými genealogickými údaji pramenné povahy (Knihy půhonné - za zprávy děkuji J. Stiborovi). „Nové hrady" pro severní Moravu přinášejí genealogickou tabuli pánů z Cimburka se zcela odlišnými posloupnostmi, které nelze považovat za správné. V textové části téže knihy u hesla Tovačov (s. 246 - 247) nalézáme údaje, které vztahy v genealogické tabuli popírají a jsou naopak shodné se zápisy v půhonech. Odpovídající genealogii přinesl již Martin Kolář v Ottově naučném slovníku.

Albrecht z Cimburka na Tovačově (1379 - 1416) byl údajně ženatý s Anežkou z Herštejna (dle Hosáka). Pilnáček tvrdí, že Albrechtova manželka vedla znak koruny šikmo. Anežka Herštejnská z Velhartic byla však ženou jiného Albrechta z Cimburka (1398 - 1405), seděním na Sehradicích. Zdá se tedy, že došlo k záměně a Anežka z Herštejna je totožná s Anežkou Hernštejnskou z Velhartic (linie pánů z Velhartic na Novém Herštejně u Kdyně, okr. Domažlice). Za těchto okolností by Albrecht z Cimburka na Tovačově mohl mít manželku z jiného rodu (Procházka, 1973, má u Albrechta manželku Apolenu ze Studnic znaku cimbuřovitého břevna. Jeho posloupnost p. z Cimburka však předpokládá, že Adamovými prarodiči byli Ctibor z Cimburka /+ 1432/ a Anežka Meziříčská z Lomnice. Procházkova genealogická tabule je postižena mnoha nepřesnostmi). Předpokládám, že Albrechtova manželka pocházela z rodu pánů z Pernštejna (Hosák nalezl jistou zprávu o Barboře z Pernštejna vdané do Cimburků. Manžela se dosud nepodařilo určit. Krom jiného proto, že zpráva je datovaná velice široce do 15. století).

Albrechtův otec Ctibor zv. Kačice byl ženatý s Markétou ze Šternberka. To však do naznačeného schématu, vysvětlujícího genealogický obsah znaků na svorníku zjevně nezapadá. Na základě znalosti některých dat o účastněných osobách je možné u Ctibora předpokládat dvě manželství. Markéta ze Šternberka je jako Ctiborova žena známa od roku 1374. Ctiborův syn Albrecht Tovačovský se připomíná již v roce 1379. Dle mého soudu je málo pravděpodobné, aby Albrecht v listinách vystupoval plnoprávně jako nezletilý (pětiletý?). Je to sice velice přímočarý a hrubý odhad, přesto jistá kolize dat je zřejmá. V roce 1379 můžeme mít Albrechta za dospělého. Považovat Markétu ze Šternberka za jeho matku je přinejmenším polemické. Logicky se otevírá možnost pro dokončení vývodu Ctiborovou první manželkou z rodu polceného štítu. Podle buchlovského svorníku by jeho žena měla pocházet z rodu pánů z Vartenberka, z Michalovic, z Lemberka, ze Zvířetic, z Otaslavic, či dokonce z rodu vévodů opavských a pod.

V dosud známé genealogii vyjmenovaných rodů zatím jednoznačný a nepochybný vztah nenalézáme. U pánů z Michalovic známe Kunku, dceru Jana staršího (+ 1425) a Magdaleny z Koldic, která byla již roku 1418 vdána za Ctibora z Cimburka na Křídle, Jičíně, Rožnově a Vsetíně. Po Ctiborově smrti se vdala podruhé za Jaroslava ze Šternberka na Veselí. I tohoto manžela přežila a je připomínána ještě v roce 1464. Uvedený Ctibor však byl synem Předbora z Cimburka a Elišky z Kravař a tudíž vnukem Ctibora zv. Kačice. Do potřebného schématu zjevně nezapadá.

U Vartenberků, Lemberků a Zvířetických není pro 14. století takové množství zpráv, aby bylo možné mít genealogický obraz rodů v úplnosti. Snad lze zmínit skutečnost, že v letech 1380 - 1383 byl moravským zemským hejtmanem Beneš z Vartenberka a z Veselí (+ 1385), a že v moravském zemském soudu zasedal Jindřich z Kumburka (+ 1395), vnuk Beneše z Vartenberka (+ ok. 1295). Vztahy Vartenberků k moravské šlechtě, zprostředkované jejich vdanými dcerami by neměly být překvapující.

Pokusy přiřknout polcené pole maceše Adama z Cimburka, Magdaléně z Michalovic postrádají opodstatnění. Znak na svorníku by ztratil logiku předpokládaného „rytmu" vzájemných vztahů jednotlivých polí. Pernštejnská zubří hlava by náhle zůstala osamocena. Nemá přímou vazbu na žádný ze zbývajících znaků, tím méně na znak michalovický (Magdalena z Michalovic snad byla dcerou Markéty z Riesenburka - SNÖ).

Jsem si vědom, že způsob jakým bylo postupováno při výkladu vývodu, není velmi seriózní. Absence spolehlivých genealogických údajů je zatím překážkou nepřekonatelnou. Vyrovnat se s tímto problémem za pomoci úvah a dedukcí je cestou pramálo ceněnou. Přesto se přikláním k uvedenému způsobu vývodu, jehož forma by ve výkladu výzdoby buchlovských svorníků měla mít významné postavení, jak bude dále vyloženo.

Na začátku dvacátého století pracoval Vítězslav Houdek s hypotézou, která měla vysvětlit druhé a čtvrté pole čtvrceného štítu na svorníku v malém rytířském sále jako odraz budoucího Adamova sňatku. V době vzniku znakového souboru byl Adam nezletilý. Svatební smlouvy uzavírané v nedospělosti dětí nebyly nijak výjimečné. Úvahy o budoucí manželce Adama z Cimburka, s ohledem na figury ve štítu na svorníku, nutně směřují do rodu pánů z Pernštejna. Určení otce by bylo v těchto úvahách podmíněno existencí matky pocházející z rodu polceného štítu. Formulované premise nejlépe vyhovuje Jan z Pernštejna (+ 1482) a Anežka z Vartenberka (+ 1475). Známe například dceru Johanku, která zemřela v roce 1522 neprovdaná. Byla-li však dítětem Anežky z Vartenberka, nedokážeme posoudit. Jan z Pernštejna se oženil po roce 1475 podruhé a vzal si za ženu Kateřinu ze Sovince. Vyhodnocením heraldické výzdoby arkýře zámku v Brandýse nad Labem lze dospět k předpokladu, že uvažovaná budoucí manželka Adama  z Cimburka měla pocházet z rodu pánů ze Šelmberka (Kasík, 1994).

Velký rytířský sál přináší krom centrálního znaku pánů z Cimburka dalších dvanáct znaků na šesti svornících. Určili jsme již, že znaky patří rodům pánů z Pernštejna, ze Šternberka, z Valdštejna, z Liechtenštejna, z Kunštátu, Krajířů z Krajku, z Boskovic, z Vlašimi, z Lomnice a Pňovských ze Sovince. Ostrve lze přiřadit k rodům pánů z Lichtenburka a pánů z Lipé. Zavinutá střela patřila v té době Osovským z Doubravice a byla společná i Tvorkovským z Kravař, či Sedlnickým z Choltic.

Byla učiněna zmínka, že jediným aliančním znakem v celé heraldické výzdobě je štít na svorníku v malém rytířském sále. Dvojice znaků patří Ctiborovi z Cimburka a Elišce z Melic. Připomínám toto zjištění proto, že další dvojice znaků ve velkém rytířském sále za alianční považovat nelze. Již při prvním pohledu do genealogií uvedených rodů zjistíme nemožnost interpretovat dvojice znaků na svornících vzájemnými rodovými vazbami, které by svým časovým zařazením odpovídaly předpokládané době vzniku znakového souboru. I kdybychom nalezli vzájemné vztahy téměř současné polovině 15. století (např. Kunštát - Šternberk), jsou to jednotlivé případy, které nemohou splnit požadavek shodného výkladu všech dvojic znaků beze zbytku. Znakové dvojice z Pernštejna - z Lipé (z Lichtenburka), Liechtenstein - Valdštejn, z Boskovic - z Lomnice, Kunštát - Šternberk, ze Sovince - Krajíř, z Doubravice - z Vlašimi, jsou spojeny náhodně, bez zvláštního záměru, který by v sobě skrýval možnost nějakého genealogického výkladu s jednoduchou koncepcí, bez krkolomné ekvilibristiky.

Snaha nalézt vysvětlení tohoto souboru znaků ve vývodu Adama z Cimburka (Berchtold; Houdek) naráží na nemožnost získat přesný a nepochybný celek již ve třetí generaci osmi předků. Jak bylo uvedeno, byl Adam synem Jana Jaroše z Cimburka a Johanky Krajířové. Jan Jaroš pocházel z manželství Jana z Cimburka (+ 1464) a Žofie z Kunštátu. Johanka Krajířová byla dcerou Wolfganga (+ c. 1499) a Alžběty (Elišky) z Boskovic (+ 1491). Jako Alžbětiny rodiče známe Vaňka Černohorského z Boskovic (+ 1466) a Johanku z Vlašimi. Vaněk z Boskovic byl synem stejnojmenného otce (+ 1432) a Markéty z Mezeříčí. Až sem je vývod postupně zaplňován rody, jejichž erby jsou i na svornících velkého rytířského sálu. Úspěšné pokračování může podpořit i předpokládané manželství Albrechta z Cimburka (+ 1416) s neznámou (Barbora ?) příslušnicí rodu pánů z Pernštejna. Ale to je poslední shoda genealogických údajů se znaky. Konrád (+ 1446), otec Wolfganga Krajíře, byl údajně ženatý s Markétou Pilungovou z Gilgenberga znaku lilie (Pilnáček, 1972, 355). U Konrádova otce Konráda (+ př. r. 1400) je prameny potvrzena manželka Krescencie ze Stubenberga, erbu kotvy (Stibor, 1985, 109, uvádí Lukrecii; OSN XV, připisuje Krescencii Konrádovu stejnojmennému synovi).

Podobně otec Johanky z Vlašimi, Jan z Vlašimi na Úsově měl za manželku Markétu, dosud uváděnou bez znalosti přídomku. Dle některých pocházela z rodu pánů z Krhovic (Gurwitz) erbu orlice. Dosavadní Markétina příslušnost k rodu z Krhovic je odvozena nikoliv z  nepochybného pramene, ale je odhadnuta na základě užití znaku orlice v některých dochovaných heraldických památkách spojených s pány z Vlašimi (viz Houdek, Litovel). Dle znění listiny ze 30. dubna 1432 (LA, č. 324) se lze domnívat, že Markéta byla dcerou některého z Lucemburků.

Nijak nepokročíme ani v případě předků Žofie z Kunštátu. Jejím otcem byl Heralt (Erhard) z Kunštátu a ze Skal (+ 1415) a dědem Arkleb ze Stařechovic. Jako první Arklebova manželka je připomínána blíže neznámá Jitka (Jutka - snad dcera Blažeje z Mrdic). Druhé manželce Elišce připsal věno Arkleb v roce 1368. U jeho syna Heralta víme o třech manželkách. Pouze u poslední známe přídomek. První Markéta byla vdovou po Půtovi Šaclarovi z Vildenberka. Její rodová příslušnost není dosud poznána. Ani u druhé Kunky nevíme, z jakého rodu pochází. Třetí Eliška z Bludova a Nachvalína patřila k rodu, jehož znakem byl štít dělený pilovým řezem o třech hrotech (Pilnáček, 1972, 97). I když v jedné listině je Eliška pojmenována jako matka Žofie, nemáme jistotu, zda nejde o vztah macechy k nevlastní dceři. Ani detailnější pohled na skalskou větev pánů z Kunštátu nepřináší potřebné údaje (Tenora, 1886).

Do genealogické rozpravy o předcích Adama z Cimburka může výrazně promlouvat heraldická výzdoba arkýře zámku v Brandýse nad Labem, který byl svého času v držení Cimburků jako dědictví po pánech z Michalovic. K výzdobě arkýře bylo použito znaků, jejichž výklad byl již učiněn (Kasík, 1994). Z celkového počtu třinácti štítů patří osm předkům Adama z Cimburka. Tato skupina znaků je tvořena erby pánů z Cimburka, Krajířů z Krajku, z Kunštátu, z Vlašimi, ze Šternberka, z Boskovic, ronovických ostrví a nakonec štítkem s orlicí. Dle poznané genealogie lze uvedené znaky přiřadit k vývodu Adama z Cimburka vzestupně po linii ženské z matčiny strany. Cimburský znak označuje probanta, krajířský matku, boskovský bábu, resp. matku matky, vlašimský matku zmíněné báby, čili prabábu. Poslední znak v této řadě - orlice - by odpovídal Markétě, vdané za Jana z Vlašimi na Úsově. Zbývající znaky kunštátský, šternberský a ostrve budou nejspíše řazeny ve vývodu totožně, to je vzestupně v ženské linii po bábě z otcovy strany. To znamená, že Žofie z Kunštátu, manželka Jana z Cimburka (+ 1464), mohla mít matku z rodu pánů z Lipé (z Lichtenburka, z Klinštejna atd.), či naopak z rodu pánů ze Šternberka.

Arkýř v Brandýse nad Labem může dosvědčovat nemožnost pokračování výkladu vývodu na svorníku buchlovského malého rytířského sálu matkou a bábou Žofie z Kunštátu (arkýř: Šternberk, ostrve; svorník: Pernštejn, polcený štít). Znaky na arkýři odporují i snahám vykládat heraldické svorníky ve velkém rytířském sále buchlovského hradu jako vývod Adama z Cimburka. Brandýské znaky zároveň nevylučují možnost, aby Adamova prabába z otcovy strany byla z rodu Pernštejnů a praprabába z rodu polceného štítu.

Všechny znaky na svornících ve velkém rytířském sálu patří rodům, které na Moravě patřily k nejstarším, nejváženějším a s největším feudálním majetkem. V moravské stavovské hierarchii šlo bez výjimky o rody panské, tvořící vrchol šlechtické obce a uzavřenou skupinu, která se jako jediná podílela na správě, moci a vládě v markrabství. Je to patrné z obsazování zemských úřadů. Opakovaně se setkáváme pouze s příslušníky vyjmenovaných rodů.

Příznačný je výsledek jednání představitelů moravské šlechty a krále Matyáše konaném v Brně 5. září 1480. Tehdy členové královy přísežné rady ve složení Tas z Boskovic, biskup olomoucký, Ctibor z Cimburka, hejtman markrabství moravského, Pertold z Lipé, nejvyšší maršálek království českého, Václav z Boskovic, nejvyšší komorník soudu olomouckého, Vilém z Pernštejna, nejvyšší komorník soudu brněnského, Markvart z Lomnice, Dobeš z Boskovic a Jan Heralt z Kunštátu, vkládali do moravských zemských desek prostřednictvím krále Matyáše zřízení o „sedání a psaní pánů" u zemského soudu. Dle zápisu jsou mezi „starodávné rody, již před mnohými časy ve stavu panském stojící" vyjmenováni: „Cimburkové, Lipští, Lomničtí, Hradečtí, Pernštejnové, Šternberkové, Lichtenštejnové, Bozkovici, Kunštáti, Pezinští....budou-li v zemi chtít být, Lichtenburkové, Waldštejnové, Wlašimští, Sovinští, Krajíři...ti mají zastávat nejvyšší úřady v zemi". Následně se popisuje způsob „sedání do lavic" u zemského soudu dle hodnosti a věku. Mezi staré panské rody mají být přijati: „Doubravkové, Tvorkovští, Landštejnští, Miličínští a Ludaničtí, kteří zpanošeli a byli teprve za krále Jiřího do stolic uvedeni". Mají sedět pod staršími rody a až ve třetím pokolení mohou být přijati do stavu panského dle zemského obyčeje. Páni z Veitmile a Jiří Tunkl se synem Jindřichem, a pouze těchto dvou potomci, mají být po třech pokoleních přijati do stavu panského. Veitmilárové proto, že v Čechách byli v panském stavu již za Karla IV. Do stavu panského mohou být přijati pouze ti, kteří mají skutečné statky. Před přijetím mají složit přísahu. Tak jsou přijati Jan ze Žerotína a z Fulneku se syny svými (ČČM, 1846, 555 - 558). Tento zápis přináší důležité informace o tom, kdo byl v Moravě považován za příslušníka panského stavu, kdo mohl být do něj přijat a za jakých podmínek.

Srovnáme-li zápis z roku 1480, kde se hovoří o tom, které rody jsou považovány za panské, s dalšími zápisy až do roku 1490 (viz příloha), se znaky ve velkém rytířském sále buchlovského hradu, dojdeme k jedinému možnému závěru. Máme před sebou téměř úplnou řadu nejpřednějších moravských rodů. Jakési „zrcadlo markrabství moravského". Dá se říci, že za každým znakem můžeme uvést jméno konkrétní osoby.

Do určité míry je možné z již napsaného odvodit, že v jednotlivých místnostech hradu Buchlov byl výběr znaků podmíněn určité ideji. Vstupní prostor v prvním patře východní věže s jediným svorníkem se samostatným znakem Cimburků předznamenává výzdobu místností následujících. Skrývá v sobě jednoduchou informaci o stavebníkovi, respektive objednateli či majiteli. V další místnosti jsme ze tří svorníků jmenovitě určili znak Jana Filipce z Prostějova jako administrátora olomoucké diecéze. S ohledem na tuto skutečnost lze u zbývajících znaků také pojmenovat nositele. Cimburským znakem je nepochybně připomínán Ctibor Tovačovský z Cimburka, jako hejtman markrabství moravského. Znak pernštejnský mohl patřit Vilémovi nebo Vratislavovi z Pernštejna. Oba bývali nejvyššími komorníky soudu v Brně (Buchlov spadal pod jurisdikci brněnskou). Vilém byl komorníkem ještě v roce 1484 a Vratislav již v roce 1486. Máme-li uvedené znaky charakterizovat z hlediska významového, pak jsou zde tři nejvyšší představitelé markrabství moravského, reprezentující moc a právo církevní, světské a soudní. Můžeme se domnívat, že autorem scénáře znakové výzdoby byl sám Ctibor z Cimburka. Heraldickými prostředky se mu podařilo vyjádřit sílu, sebevědomí a svébytnost šlechtické obce a znaky se staly připomenutím, v čem jsou záruky zachování postavení, majetku a práv stavu. Komu především bylo určeno toto sdělení se zdá být jasné - synovci Adamovi.

Bezdětný Ctibor Tovačovský vkládal veškeré naděje do synovce Adama, jako jediného možného pokračovatele moravské větve rodu. Předávat dítěti vlastní životní zkušenosti, vyložit mu existenci stavovské sounáležitosti a starobylost rodu, nebylo asi jednoduché. Ctibor nemohl vědět kolik času pozemského žití mu ještě zbývá. Nevěděl, zda se může dočkat synovcovy dospělosti, ve které by osobně dokončil formování jeho osobnosti. Jistě by byl rád, kdyby Adam kráčel ve stopách jeho i otcových a nespokojil se s pouhou pasivní příslušností k panskému stavu. Můžeme se domnívat, že celý znakový soubor byl zjednodušeným, ale jasnou řečí hovořícím „ponaučením synovci Adamovi". Pojistka zachování Ctiborových sdělení pro případ, že by tak již nemohl učinit sám. Navíc zhotovená způsobem, který měl ve své kamenné „nezničitelnosti" šanci na trvání „věčné", narozdíl od sdělení psaných.

Jestliže prostor vedle východní věže označíme za místnost „nejvyšších zemských úředníků", pak malý rytířský sál je ve svých třech svornících prostorem „rodinným". Zdejší centrální cimburský znak musíme přiřadit k samotnému Adamovi. To proto, že další štít s Adamovým vývodem má stejnou směrovou orientaci, narozdíl od svorníku posledního. Sem vytesaný alianční znak Ctibora z Cimburka a jeho ženy Elišky z Melic je pootočen o devadesát stupňů a směřuje k východu. Jakoby měl zůstat osamocen a neměl být se zbývajícími dvěma spojován v přímých souvislostech. I zde je patrná Ctiborova snaha budoucího připomenutí. Připomenutí nejen osoby svědomitého poručníka a strýce, ale také Adamova původu ze starobylého panského rodu.

Podle vysloveného výkladu má čtvrcený štít s vývodem „hodnotu" čtyř generací. Tato skutečnost je důležitější než vyjádření stáří rodu časovým údajem. Zároveň má větší váhu než uvažované vyjmenování znaků matky, báby, manželky a její matky (viz Houdkova hypotéza). Zastoupení znaků manželky a její matky by svým způsobem vyhovovalo Adamovým potomkům, ale vlastní Adamův vývod „znehodnocují". Předpoklad, že by Ctibor do koncepce zahrnoval i synovcovy děti, je poněkud komplikující. Víme, že tehdejší právní řád vyžadoval u kandidáta o přijetí do panského stavu vyčkat tři pokolení po zasednutí do sněmovních lavic. To bylo podmínkou budoucího uznání. Buchlovský svorník užitím znamení ze znaků příslušníků panského stavu jakoby tento požadavek vrchovatě naplňoval s rezervou jedné generace a plně tak zaštiťoval Adamův budoucí vstup do veřejného života. Feudální majetek, jako předpoklad uznání příslušnosti k panskému stavu, nemohl být pro Adama problémem. Byl designovaným dědicem řady panství po otci a matce a poručník Ctibor na něj pamatoval také. Adam se měl zařadit mezi největší feudály království. I když je těžko myslitelné, že by někdo pochyboval o Adamově původu, přesto možnost nactiutrhání v uvedeném smyslu bylo realitou doby. Ukázání čtyř štítů se znaky předků před soudem mělo právní sílu důkazu a bylo účinnou obranou proti vzneseným pochybnostem. Ctibor z Cimburka, prvořadý znalec zemských právních norem, pamatoval na vše. Malému rytířskému sálu jsme přisoudily charakter rodinný či rodový. Dalším přívlastkem „pýchy urozenosti" lze pojmenovat jeho druhý podstatný rys.

O znacích ve velkém rytířském sále již bylo psáno s konstatováním, že nejde a nemůže jít o vývod Adama z Cimburka. Identifikace jednotlivých znaků v mnoha ohledech vyhovuje heraldickému pojetí „zrcadla markrabství moravského", představující nejpřednější zemské rody. Jejich erby musely být pro heraldickou výzdobu sálu vybrány, protože soubor nereprezentuje kompletní řadu soudobých moravských panských rodů. Výběr je podmíněn počtem míst na svornících. Jak je patrné, jde o rody patřící na Moravě k „dřevním". Ctibor z Cimburka v Knize tovačovské zaznamenává patnáct starých a osm mladších panských rodů (Macek, 1994. 33). Ve znacích na svornících velkého rytířského sálu jsme připustili možnost nalézání příbuzenských vztahů k cimburskému rodu. Obě výkladové polohy velice dobře navazují a svým způsobem dovršují symboliku zakódovanou do svorníků předchozích prostorů a místností paláce na severní straně hradu. To je symboliku stavovskou a rodovou.

Znaky zachované na buchlovských svornících tvoří v souhrnu jednotný celek s postižitelnou samostatností jednotlivých částí. Celek je tvořen se zjevnou koncepcí, vycházející z předem promyšleného ikonografického záměru. Nejde o pouhou reprezentaci stavebníka, ale o důmyslné využití vypovídací schopnosti heraldiky k závažným sdělením. O privilegované svébytnosti jednotlivce jako součásti stejně privilegované a svébytné společenské skupiny. O postavení a úloze jednotlivce ve skupině a zároveň o postavení skupiny ve státě. Heraldická výzdoba na Buchlově tak získává kvalitativně jinou dimenzi, než jakou má pouhý výčet znaků předků například na sepulkrálních a jiných památkách. Nepochybně odráží právní vědomí své doby. Charakterizování znakového souboru jako „naučení synovci Adamovi" má své opodstatnění. V naších zemích zřejmě neexistuje mnoho shodně pojatých heraldických památek. Zdá se, že Buchlov má výjimečné postavení. Sdělení, které uchovává, má svého odesilatele i svého adresáta, které dokážeme pojmenovat. Také díky tomu mohou znaky „mluvit". Jak uvádí Josef Macek, historik jagellonského období, byla urozenost, pýcha urozenosti, příbuzenské svazky, vedle moci a majetku, tzv. druhou osou šlechtické mentality (Macek, 1994, 27). Není pochyb, že všechny aspekty této mentality buchlovský znakový soubor odráží.

Poručenská správa Ctibora Tovačovského z Cimburka se týkala především statků a majetku. Adam sám byl zajisté ve fyzické péči své matky Johanky. Připustíme-li, že se Adam narodil okolo roku 1478, nebylo mu v době otcovy smrti více jak šest let. Víme, že tehdejší způsob výchovného procesu měl dvě základní etapy. Zhruba do věku šesti až sedmi let byli chlapci u matek. Výchova byla natolik „ženská", že i budoucí muži nosili oblečení stejné jako dívky a nebyli od nich vnějším vzezřením odlišitelní (tato tradice přetrvala až do nedávného novověku). S dovršením zmíněného věku byla započata výchova „mužská". Obvykle se jí ujímali otcové. V našem případě to byl poručník. Bylo na Ctiborovi, aby Adam dosáhl dovedností a umu potřebných pro život šlechtice. Krom získávání vzdělání, výuce vystupování a kurtoazie, byl také cvičen v jízdě na koni, šermu, ovládání zbraní atd. Zřejmě až v tomto období Adamova života měl Ctibor z Cimburka důvod objednat zhotovení heraldických svorníků pro Buchlov.

Zástavním držitelem Buchlova byl Ctibor z Cimburka až do své smrti. Synovec Adam obdržel s děděnými statky i buchlovskou zástavu. V tomto vztahu je připomínán v roce 1495 (Pokluda, 1991/1992, 63). S velkou dávkou pravděpodobnosti se můžeme domnívat, že v plánech Ctibora z Cimburka hrálo získání Buchlova do dědičného držení významnou úlohu. Snad doufal, že se mu podaří vyřešit všechny majetkoprávní náležitosti ve svůj prospěch ještě za dobu svého života. Je zřejmé, že se mu to nepodařilo. Synovec Adam musel vzápětí po smrti svého poručníka obhajovat své nároky. Majetkové spory o Buchlov v sobě neobsahovaly jednoznačné a brzké řešení. Jejich komplikovanost nemohla přinést nic jiného, než výrazné finanční zatížení a vleklé soudní spory. Statky bohatě zajištěný Adam z Cimburka, zdá se, že stále pod vlivem své matky, rezignoval na Buchlov a zájem upřel především ke svým českým panstvím v oblasti mezi Brandýsem nad Labem a Turnovem. V roce 1497, kdy dává Adam z Cimburka svůj plat z obce Trávnice městu Turnovu strany rohozecké (CIM IV-2, č. 596), je již zástavním držitelem Buchlova Bohuše Kostka z Postupic, bratranec Jiřího Hrabiše (+ 1490), který měl Buchlov v zástavě v letech 1481 - 1484 před Ctiborem Tovačovským. Problémy spojené s držením buchlovské zástavy potvrdily nové soudní pře, které stejně jako Adama z Cimburka, donutily i Bohuše Kostku, aby se obtížného břemene zbavil. Majitel východočeských rodových statků předal svá práva k Buchlovu rytířům ze Zahrádky. Z nich Petr Přibík se zde poprvé připomíná v dubnu roku 1499 (Pokluda, 1991/1992, 63 - 64; jak poznamenává autor, to co bylo pro bohaté feudály přítěží, stalo se pro příslušníky nižší šlechty významným majetkovým a společenským povznesením).

Pro datování znakových svorníků ve výše zmíněných prostorách hradu Buchlova můžeme počítat s osmiletou dobou vymezenou roky 1484 a 1492. To je období, na jehož začátku je získání zástavy na hrad Buchlov Ctiborem Tovačovským z Cimburka a na konci velice pravděpodobný rok rezignace Jana Filipce z Prostějova na úřad administrátora olomouckého biskupství. V pramenech jsme zachytili Jana Filipce jako administrátora bez pochyby v letech 1484 - 1486 a 1490 - 1492. Korespondence začátku Filipcova „prvního funkčního období", s rokem kdy Ctibor získal Buchlov, zároveň se ujal poručenské správy dětí zemřelého bratra Jana Jaroslava a kdy Adam pravděpodobně dosáhl věku obvyklého pro zahájení „mužské" výchovy, se zdá být příznačná. Lze předpokládat vznik heraldické výzdoby spíše na začátku Ctiborova hospodaření na Buchlově, než v době následující, kdy již muselo být zřejmé, že očištění statku od všech dluhů a pohledávek není v dohledné době možné. S přijetím uvedené domněnky s příhlédnutím k době úřadování Jana Filipce v Olomouci, můžeme vznik znakových svorníků na hradě Buchlově datovat do let 1484 - 1486.

***

Autorovo poděkování za spolupráci, pomoc, konzulatace a inspiraci nechť přijmou: Ing. Alois Ernest, PhDr. Pavel R. Pokorný, PhDr. Karel Müller, Miroslav Pavlů, Jiří Stibor, Jiří Hás a Mgr. Jiří Novotný, kastelán hradu Buchlov.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Prameny:
Archiv český V., Praha 1862.
Archiv český X., Praha 1890.
Archiv Národního muzea, AM Mladá Boleslav.
Codex iuris municipalis regni Bohemiae, sv. 4 (edice Haas, A., Praha 1954 - 1960).
Kniha tovačovská (edice Brandl, V., Brno 1868).
Moravské zemské desky II., 1480 - 1566, Kraj brněnský (edice Kalina, T., Praha 1950).
Moravské zemské desky II., 1480 - 1566, Kraj olomoucký (edice Matějek, Fr., Brno 1948).
Olomoucké knihy půhonné a nálezové (Libri citationum..., edice Brandl, V., Brünn 1872 - 1911).
Státní okresní archiv Prostějov, AM Prostějov.

Literatura:
- Bartušek, A. - Svoboda, K - Zemek, M.: Buchlov, státní hrad a památky okolí. III. vydání, Praha 1962.
- Beckler, P.: Historiae Hovoreae. Frankfurt a. M. 1695.
- Berchtold, L.: Vergangenheit und Gegenwart der Herrenburg Buchlau im mährischen Marsgebirge. Brünn 1893.
- Grotte, H.: Stammtafeln. Leipzig 1877.
- Gumowski, M.: Handbuch der polnischen Heraldik. Graz 1969.
- Hlobil I.: Erbovní deska Ctibora Tovačovského z Cimburka a Elišky z Melic v Tovačově - nejstarší památka renesanční heraldiky v českých zemích. Vlastivědný věstník moravský, roč. XXXII, č. 1, 1980.
- Hosák, L.: Moravská větev pánů z Cimburka. B. m. a d. v.
- Hosák, L. - Zemek, M. a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I, Jižní Morava. Praha 1981.
- Houdek, V.: Moravské vývody erbovní. Brno 1917.
- Kasík, S.: Znaky na arkýři zámku v Brandýse nad Labem. Heraldická ročenka 1994, Heraldická společnost v Praze, Praha 1994.
- Louda, J.: Moravská církevní heraldika. Olomouc 1977.
- Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích 2. Praha 1994.
- Ottův slovník naučný V. Praha 1892.
- Pantz, A. v.: Die Grabdenkmale der Stadtpfarrkirche zu Steyer. Jahrbuch der k. k. heraldischen Gesellschaft „Adler“, Band 21, Wien 1911.
- Peřinka, Fr.: Dějiny města Kroměříže I. Kroměříž 1913.
- Pilnáček, J.: Staromoravští rodové. Vídeň 1930 (reed. Brno 1972).
- Pokluda, Z.: Hrad Buchlov za vlády zástavních pánů. Slovácko XXXIII - XXXIV, 1991/1992.
- Prášek, J. V.: Zámek Brandejs nad Labem. Brandejs n. L. 1908.
- Procházka, R. Frhr. v.: Genealogisches Handbuch erloschener böhmischer Herrenstandsfamilien. Neustadt a. d. Aisch 1973.
- Reichenau, C. v. - Witting, J. B. v. - Kirnbauer, J. B. v.: Niederösterreicher Adel. Nürnberg 1909 - 1919.
- Sedláček A.: Českomoravská heraldika II. Praha 1925.
- Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého X., Boleslavsko. Praha 1895.
- Sedláček, A.: Pýcha urozenosti a vývody u starých Čechův a Moravanův. Praha 1915.
- Spurný, Fr. a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II, Severní Morava. Praha 1983.
- Stibor, J.: Krajířové z Krajku a jejich rodové souvislosti v genealogickém bádání čtyř staletí. Genealogicko - heraldické informace č. 2, Genealogicko - heraldický klub v Brně, Brno 1985.
- Šembera, A. W.: Staré desky zemské i manské w Morawě a w Opawsku. Časopis českého muzeum, roč. 20, sv. 5, Praha 1846.
- Tenora, J.: Linie Kunštátsko-Stařechovská. Sborník historický IV (vyd. Rezek), Praha 1886.
- Teplý, Fr.: Dějiny města Jindřichova Hradce, Díl I, sv. 1. a 2. Jindřichův Hradec 1927.
- Urban, J.: Lichtenburkové, jejich postavení v českých dějinách doby předhusitské. Heraldika a genealogie, roč. XXV, č. 3 - 4, Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha 1992.
- Vitásek, J. E.: Dějiny a místopis král. Města Uherského Hradiště. Uherské Hradiště 1879.
- Zelenka, A.: Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe. Regensburg 1979.
- Zemek, M. - Turek, A.: Regesta listin z Lichtenštejnského archivu ve Vaduzu z let 1173 – 1526. Sborník archivních prací XXXIII/1 - 2, Praha 1983.

---

PŘÍLOHY

(Součástí následujících příloh publikovaného textu byla také stručná genealogická tabule rozrodu pánů z Cimburka, která zde uvedena není.)

Zasedací pořádek dle zápisu z 24. června 1480 z 12. knihy olomoucké Václava z Boskovic (Šembera, 1846, 541)

Předsedali:
Prothasio episcopo Olomucensis
Stiborio de Czimburk, capitaneo marchionatus Moravie
Wenceslao de Bozkowicz, supremo camerario czude Olomucensis
Johanne de Zyrotin, supremo czudario Olomucensis czude
Thobia de monte Gigantis, prothonotario thabularum marchionatus Moravie
Pertholdo de Lypa, supremo marescalco regni Bohemie
Wilhelmo de Pernsstayn, supremo camerario czude Brunensis

Od Ctibora z Cimburka vpravo seděli:
Markwardo de Lompnicz
Boczkone de Cunstat seniore
Henrico de Sowinecz
Hynkone de Ludanicz
Wenceslao de Ludanicz, supremo czudario czude Brunensis
Pertholdo de Tworkow
Mladenecz de Miliczin

Od Ctibora z Cimburka vlevo seděli:
Hynkone de Waldsstayn alias de Brtnicza
Alberto seniore de Ssternberg
Karolo juniore de Wlassim
Erhardo de Kunstat
Alberto juniore de Ssternberg
Putha de Lichtenburk
Laczkone de Lompnicz
Ginramo de Dubrawicza
Hynkone de Osowe
Putha de Sowinecz
Sigismundo de Osowa
Ludovico de Waytmille
Georgio dicto Tunkl de Brniczko alias de Zabrzeh 

24. června 1484 byla vydána listina jako výsledek jednání krále Matyáše a moravských stavů o upokojení a uvedení řádu v zemi (AČ V., 1862, 416).

Na jednání byli přítomni:
Ctibor z Cimburka, haitman markrabství Morawského
Wilém z Pernšteina, nejwyšší maršálek králowství českého a nejwyšší komorník cúdy Brněnské
Jaroslav z Boskovic, nejwyšší komorník cúdy olomoucké a králowstwí Českého kancléř
Henrich z Lichtenšteina
Jan Kuna z Kunstatu
Henrich z Lichtenburka
Hynek z Waldšteina
Wolfgang z Krajku
Čeněk z Lomnice
Albrecht ze Šternberka
Karel z Wlašimě
Jan ze Sowince
Jimram z Dúbrawice
Hynek z Rokytnice
Ctibor z Lanšteina
Ludwík z Weitmile
Jiří Tunkl z Brníčka
Jan z Žerotína a další jiní. 

Sněmovní zápis ze 17. března 1490, kdy se konal panský sněm v Brně (Kalina, 1950, 31), vyjmenovává přítomné pány v tomto pořadí:

Jan, biskup varadínský a olomoucký
Ctibor z Cimburka a z Tovačova, hajtman markrabství moravského
Vratislav z Pernštajna, nejvyšší komorník cúdy brněnské
Václav z Ludanic, nejvyšší sudí cúdy tejš brněnskej
Tobiáš z Hory Obřanskej, nejvyšší písař desk a práv markrabství moravského
Vilém z Pernštajna, nejvyšší maršálek království Českého
Haralt z Kunštátu, nejvyšší komorník cúdy olomoucké
Jan Kuna z Kunštátu
Herrich z Lichtmburka
Dobeš z Boskovic
Albrecht starší z Šternberka
Jan z DubéJan z Lompnice
Karel z Vlašimě
Jan ze Sovince, nejvyšší sudí cúdy olomúcké
Lipult z Krajku
Hynek z Dúbravice
Hynek z Ludanic
Pertolt z Tvorkova
Stibor z Landštajna
Ludvík z Vajtmile
Jiří Tunkl z Brníčka starší
Jan z Žerotína na Fulnece a jiní někteří páni etc.

---

VÝVOD ADAMA Z CIMBURKA

Adam z Cimburkana Tovačově, Mladé Boleslavi atd.
*c. 1479, + 3. 12. 1502 

1.      Jan Jaroslav (Jaroš) z Cimburka na Broumově, Kojetíně, Mladé Boleslavi
(1458), + j. 14841475 – 1479 nejvyšší sudí, 1479 nejvyšší komorník Království českého
(1.    m. Mandalena z Michalovic) 

2.      Johanka Krajířová z Krajku+ př. 1531
(2.    m. 1500, Jan ze Šelmberka na Kosti, + 1508) 

3.      Jan z Cimburka na Tovačově, Jimramově, Drahotuši, Hranicích, Kojetíně a Strážišti
(1406), + 27. 2. 14641437 – 1459 moravský zemský hejtman 

4.      Žofie z Kunštátu

x 1437
(1.    m. Albrecht ze Šternberka, + 1425) 

5.      Wolfgang Krajíř z Krajku na Bílkově, Dačicích, Landštejně a Nové Bystřici
+ c . 1491 (1499) 

6.      Eliška z Boskovic
+ 1491 

7.      Albrecht z Cimburka na Tovačově
(1379 – 1412) 

8.      Na. (Barbora?) z Pernštejna 

9.      Heralt z Kunštátu a ze Skal
+ 1415
(1.    m. Markéta z N., vdova po Půtovi Šaclarovi z Vildenberka)
(2.    m. 1398, Eliška z Bludova a Nachvalína) 

10.  Kunka (ze Šternberka?) 

11.  Konrád Krajíř z Krajku na Landštejně
+ 6. 6. 1446
nejvyšší komorník a hofmistr římského krále Fridricha, 1412 – 1444 zemský hejtman v Korutanech, 1433 říšský svobodný pán

12.  Markéta Pilungová z Gilgenberka
(1.    m. Smil z Pernštejna)
(2.    m. Bernard z Cimburka, + 1408)
(3.    m.  Předbor z Cimburka)

13.  Vaněk Černohorský z Boskovic na Boskovicích a Letovicích
+ 1466 

14.  Johanka z Vlašimi 

15.  Ctibor zv. Kačice z Cimburka na Tovačově
+ 1398
(2. m. /1374/, Markéta ze Šternberka) 

16.  Na. z  N. – znaku polceného štítu 

17.  N. z Pernštejna 

18.   Na. z N. 

19.  Arkleb ze Stařechovic a ze Skal
(1358 – 1379)
(2. m. 1368, Eliška z N.) 

20.  Jitka (z Mrdic?)
+ j. 1361(dcera Blažeje a Anežky?) 

21.  (? – Smil ze Šternberka na Holštejně, + 1398) 

22.  (Anežka z Dubé, dcera Hynka Hlaváče z Dubé, + 1371) 

23.  Konrád Krajíř z Krajku na Landštejně
+ př. 1400 

24.  Krescenie ze Stubenberka
(dcera Jakuba ze Stubenberka) 

25.  Mikuláš Pilung z Gilgenberka na Jakubově, Písečné a Deštné
(1387 – 1392) 

26.  Kathrey Feiertagerová
(dcera Wulfinga Feiertagera) 

27.  Vaněk z Boskovic a z Černé Hory
+ 1432 

28.  Markéta ze Mezeříčí 

29.  Jan z Vlašimi a na Úsově 

30.  Markéta Lucemburská 

---

Publikováno: Slovácko 1999. Roč. XLI. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Uherské Hradiště 2000, s. 215 - 241.

---

Zpracováno 1. 5. 2010                                                                                                                ©Stanislav Kasík