1. Sedláček: ČMH I.
August Sedláček:
Martina Koláře ČESKOMORAVSKÁ HERALDIKA.
I. Část všeobecná. Praha 1902.
Kapitola: Terminologie
Zvláštnosti filologické heraldických názvů jak předmětů tak i jejich vlastností. (kap. IX., str. 144 - 146)
Filologickou zvláštností českého heraldického názvosloví je pojmenování velkých heraldických zvířat v ženském rodu.
ORLICE - tzv. svatováclavská, černá s červenými plaménky ve stříbrném štítě. V Dalimilově Kronice je nazývána "orlice v plamenech". Vyobr. lze spatřit v Passionálu Kunhutině. Král Jan Lucemburský ji daroval, jako uprázdněné znamení, biskupství tridentskému.
V mnoha středověkých popisech erbů a v erbovních listinách se popisuje tato figura výhradně jako orlice, nikoliv orel. Je-li použito názvu orel, rozumí se dvouhlavý orel středověké Říše římské.
LEV / LVICE - Lev je erbovním zvířetem Českého království. Zobrazuje se stříbrný, dvouocasý, ve skoku, korunovaný.
Vyskytuje se v několika šlechtických erbech - páni z Náchoda, Selmický z Cítova (Kolář/Sedláček jej nazývají "lvík").
Lvice - podle Koláře/Sedláčka stojící nebo vykračující. Spatřuje se v erbu všech Markvarticů, dále na náhrobku Zdeňka z Valdštejna (+ 1535), dále v erbu pánů z Plavna, Lvů z Rožmitálu, ve znaku města Bechyně z roku 1511 (čtvrcený štít, dva lvi a dvě lvice, [ku středu přivrácení]).
Kolář/Sedláček se domnívají, že je nutné v české heraldice rozlišovat LVA a LVICI.
Jiná heraldická zvířata ZUBR/ZUBŘICE, MEDVĚD/MEDVĚDICE, VLK/VLČICE - podle Koláře/Sedláčka je dávána přednost ženským tvarům.
Ojedinělým je název TISTA pro označení psa-chrta (chrtici) ve znaku Plzně, k němuž císař Zikmund Lucemburský přidal (13. 7. 1423) erbovní znamení VELBLOUDA [jehož prý plzeňští ukořistili při obléhání města z ležení husitského hejtmana Jana Čapka ze Sán].
Heraldické ptactvo.
Jsou uvedeny KAČICE [= kachna], ČÍRKA, HOLUBICE, rovněž však HOLUB.
V erbovních listech vydaných po r. 1527 lze doložit vliv německé terminologie [odtud zřejmě pochází termín HELM, který někteří současní heraldici úporně prosazují do české heraldické terminologie, přestože se jedná o výraz nespisovný, spisovným výrazem je HELMA, viz slovníky čs. pravopisu. Podrobněji viz termín PŘILBA].
Druhové označení/pojmenování erbovních figur, zejména zvířecích.
"Lev zvíře v běhu", "hlava zvířete jelena" apod.
[Tyto slovní vazby jsou v současné době skutečným jazykovým anachronismem, takže je nelze v popisech používat.]
Popis pohybu zejména zvířat.
[Jedná se o tzv. "aktivní termíny".]
Zvířata stojí, kráčejí, příp. vykračují, jsou ve skoku apod. Archaické výrazy, např. "jelena maje se vzůru ke skoku" již nelze v dnešní terminologii použít.
Pozornosti hodný je termín "vzpínati se", k němuž autor uvádí, že jej lze použít pouze pro tvora uvázaného, nikoliv volného.
[Skupině "aktivních termínů" bude věnována samostatná část HTK.]
Vyjádření divokosti/dravosti zvířat.
V popisech byl užíván výraz "rozžavený" pro otevřená ústa zvířat (lva, psa, vlka apod.). U ptáků byl používán termín "rozkřídlený" nebo "rozletitý".
[Rovněž tyto termíny působí v dnešní době archaicky, zejména termín "rozžavený", zatímco termín "rozkřídlený" se sporadicky vyskytuje. Termínu "rozletitý" se používá při popisu erbovního znamení pánů ze Švábenic - ROZLETITÁ STŘELA.]
Vyjádření určitého stupně jemnosti.
Heraldická zvířata nemají podle Koláře/Sedláčka, HUBU, ZOBÁK [ale není uveden ani výraz TLAMA]. Čtveronohá zvířata mají ÚSTA, práci mají buď NOSY (orlice/orel, noh, kohout a drobné ptactvo) nebo PYSKY (labuť, husa, kačer/kachna).
Termín OCAS se v popisech používá, avšak ptáci mají KYTU.
[Kolář/Sedláček však neuvádějí, jak se popisují končetiny, v dnešní terminologii NOHA, RUKA, PAŘÁT, SPÁR, TLAPA.]
Hlavy zvířat.
HLAVA OSLICE - ("hlava vosličí") na náhrobním kameni v kostele sv. Jakuba v Kasejovicích [o. Plzeň-sever] z r. 1568 [Umělecké památky Čech, II., s. 43, heslo Kasejovice, náhrobky v severní stěně lodi jsou datovány k r. 1586 a 1637].
HLAVA SVINÍ - erbovní znamení Buziců. Názvu "hlava vepřová" [kančí] bylo užíváno velmi zřídka (Mikuláš z Třemšína zv. Vepř (1485 - 1473), ostatní příslušníci rodu byli nazýváni "Svinda").
Závěr.
Přestože jsou Martin Kolář a August Sedláček pokládáni za zakladatele české heraldiky, nelze kapitolu "Terminologie" považovat v žádném případě za relevantní ve srovnání s tehdejší terminologií německou, francouzskou či anglickou.
Z rozsahu textu, dvě a půl strany formátu A-4, je naprosto zřejmé, že Martin Kolář věnoval této problematice pozornost více než okrajovou a August Sedláček k terminologické problematice nepřispěl vůbec, zaštítiv se poznámkou pod čarou, že použil toliko zápisků Kolářových.
O rozkolísanosti terminologie na přelomu 19. a 20. století se lze přesvědčit i ve druhém dílu ČMH při popisech erbů jednotlivých rodů.
Tímto jednoznačným náhledem nechci nikterak umenšit význam obou badatelů, neboť jejich přínos pro českou heraldiku spočívá především v tom, že excerpovali množství pramenného materiálu, přes který se přehnaly dvě světové války v první polovině 20. století.
Smyslem této poznámky je pouze připomenutí, zejména mnohým laikům a povrchním zájemcům o heraldiku, aby přistupovali k ČMH se značnou dávkou obezřetnosti a aby ji konfrontovali a komparovali s jinými heraldickými pracemi soudobými i současnými.
Zpracováno: 15. 01. 2007 © Pavel Palát
Martina Koláře ČESKOMORAVSKÁ HERALDIKA.
I. Část všeobecná. Praha 1902.
Kapitola: Terminologie
Zvláštnosti filologické heraldických názvů jak předmětů tak i jejich vlastností. (kap. IX., str. 144 - 146)
Filologickou zvláštností českého heraldického názvosloví je pojmenování velkých heraldických zvířat v ženském rodu.
ORLICE - tzv. svatováclavská, černá s červenými plaménky ve stříbrném štítě. V Dalimilově Kronice je nazývána "orlice v plamenech". Vyobr. lze spatřit v Passionálu Kunhutině. Král Jan Lucemburský ji daroval, jako uprázdněné znamení, biskupství tridentskému.
V mnoha středověkých popisech erbů a v erbovních listinách se popisuje tato figura výhradně jako orlice, nikoliv orel. Je-li použito názvu orel, rozumí se dvouhlavý orel středověké Říše římské.
LEV / LVICE - Lev je erbovním zvířetem Českého království. Zobrazuje se stříbrný, dvouocasý, ve skoku, korunovaný.
Vyskytuje se v několika šlechtických erbech - páni z Náchoda, Selmický z Cítova (Kolář/Sedláček jej nazývají "lvík").
Lvice - podle Koláře/Sedláčka stojící nebo vykračující. Spatřuje se v erbu všech Markvarticů, dále na náhrobku Zdeňka z Valdštejna (+ 1535), dále v erbu pánů z Plavna, Lvů z Rožmitálu, ve znaku města Bechyně z roku 1511 (čtvrcený štít, dva lvi a dvě lvice, [ku středu přivrácení]).
Kolář/Sedláček se domnívají, že je nutné v české heraldice rozlišovat LVA a LVICI.
Jiná heraldická zvířata ZUBR/ZUBŘICE, MEDVĚD/MEDVĚDICE, VLK/VLČICE - podle Koláře/Sedláčka je dávána přednost ženským tvarům.
Ojedinělým je název TISTA pro označení psa-chrta (chrtici) ve znaku Plzně, k němuž císař Zikmund Lucemburský přidal (13. 7. 1423) erbovní znamení VELBLOUDA [jehož prý plzeňští ukořistili při obléhání města z ležení husitského hejtmana Jana Čapka ze Sán].
Heraldické ptactvo.
Jsou uvedeny KAČICE [= kachna], ČÍRKA, HOLUBICE, rovněž však HOLUB.
V erbovních listech vydaných po r. 1527 lze doložit vliv německé terminologie [odtud zřejmě pochází termín HELM, který někteří současní heraldici úporně prosazují do české heraldické terminologie, přestože se jedná o výraz nespisovný, spisovným výrazem je HELMA, viz slovníky čs. pravopisu. Podrobněji viz termín PŘILBA].
Druhové označení/pojmenování erbovních figur, zejména zvířecích.
"Lev zvíře v běhu", "hlava zvířete jelena" apod.
[Tyto slovní vazby jsou v současné době skutečným jazykovým anachronismem, takže je nelze v popisech používat.]
Popis pohybu zejména zvířat.
[Jedná se o tzv. "aktivní termíny".]
Zvířata stojí, kráčejí, příp. vykračují, jsou ve skoku apod. Archaické výrazy, např. "jelena maje se vzůru ke skoku" již nelze v dnešní terminologii použít.
Pozornosti hodný je termín "vzpínati se", k němuž autor uvádí, že jej lze použít pouze pro tvora uvázaného, nikoliv volného.
[Skupině "aktivních termínů" bude věnována samostatná část HTK.]
Vyjádření divokosti/dravosti zvířat.
V popisech byl užíván výraz "rozžavený" pro otevřená ústa zvířat (lva, psa, vlka apod.). U ptáků byl používán termín "rozkřídlený" nebo "rozletitý".
[Rovněž tyto termíny působí v dnešní době archaicky, zejména termín "rozžavený", zatímco termín "rozkřídlený" se sporadicky vyskytuje. Termínu "rozletitý" se používá při popisu erbovního znamení pánů ze Švábenic - ROZLETITÁ STŘELA.]
Vyjádření určitého stupně jemnosti.
Heraldická zvířata nemají podle Koláře/Sedláčka, HUBU, ZOBÁK [ale není uveden ani výraz TLAMA]. Čtveronohá zvířata mají ÚSTA, práci mají buď NOSY (orlice/orel, noh, kohout a drobné ptactvo) nebo PYSKY (labuť, husa, kačer/kachna).
Termín OCAS se v popisech používá, avšak ptáci mají KYTU.
[Kolář/Sedláček však neuvádějí, jak se popisují končetiny, v dnešní terminologii NOHA, RUKA, PAŘÁT, SPÁR, TLAPA.]
Hlavy zvířat.
HLAVA OSLICE - ("hlava vosličí") na náhrobním kameni v kostele sv. Jakuba v Kasejovicích [o. Plzeň-sever] z r. 1568 [Umělecké památky Čech, II., s. 43, heslo Kasejovice, náhrobky v severní stěně lodi jsou datovány k r. 1586 a 1637].
HLAVA SVINÍ - erbovní znamení Buziců. Názvu "hlava vepřová" [kančí] bylo užíváno velmi zřídka (Mikuláš z Třemšína zv. Vepř (1485 - 1473), ostatní příslušníci rodu byli nazýváni "Svinda").
Závěr.
Přestože jsou Martin Kolář a August Sedláček pokládáni za zakladatele české heraldiky, nelze kapitolu "Terminologie" považovat v žádném případě za relevantní ve srovnání s tehdejší terminologií německou, francouzskou či anglickou.
Z rozsahu textu, dvě a půl strany formátu A-4, je naprosto zřejmé, že Martin Kolář věnoval této problematice pozornost více než okrajovou a August Sedláček k terminologické problematice nepřispěl vůbec, zaštítiv se poznámkou pod čarou, že použil toliko zápisků Kolářových.
O rozkolísanosti terminologie na přelomu 19. a 20. století se lze přesvědčit i ve druhém dílu ČMH při popisech erbů jednotlivých rodů.
Tímto jednoznačným náhledem nechci nikterak umenšit význam obou badatelů, neboť jejich přínos pro českou heraldiku spočívá především v tom, že excerpovali množství pramenného materiálu, přes který se přehnaly dvě světové války v první polovině 20. století.
Smyslem této poznámky je pouze připomenutí, zejména mnohým laikům a povrchním zájemcům o heraldiku, aby přistupovali k ČMH se značnou dávkou obezřetnosti a aby ji konfrontovali a komparovali s jinými heraldickými pracemi soudobými i současnými.
Zpracováno: 15. 01. 2007 © Pavel Palát