Obecné figury
Nahlédněme proto do pramenů. Český Brod, městečko založené na sklonku 80.let 13.stol. a patřící od r.1360 pod jurisdikci pražského arcibiskupství, byl císařem Zikmundem Lucemburských 4.února 1437, necelé tři roky po lipanské bitvě (30.5.1434), povýšen na královské město a téměř vzápětí, 13.března 1437, obdarován znakovým privilegiem. Tvůrce pergamenové listiny nakreslil zcela zběžně, tímtéž psacím náčiním, jímž psal text, podobu uděleného městského znaku - obvyklou městskou symboliku, hradbu s věží uprostřed, provázenou dvěma štítky s říšským orlem a českým lvem. Vyobrazená věž odpovídá, s největší pravděpodobností, jedné z tehdejších skutečných věži, nacházejících se v soustavě městského opevnění. Po nezjištěnou dobu se zřejmě užívala podoba znaku z privilegia, teprve postupnou ztrátou povědomí skutečného vzhledu věže byla její podoba stylisována tak, že vznikla obecná heraldická figura městské fortifikace - VĚŽ. Je nesporné, že tvůrci znaků vycházeli z konkrétních podob, v daném případě staveb, je však především důležité, že nakreslené věže byly popsány jako VĚŽE obecně a nikoli jako věže konkrétního opevnění.
Touto zdánlivě odtažitou vsuvkou se dostáváme k základnímu principu kresby obecných figur - stylisaci. Z řady konkrétních věží jsou zdůrazněny, tedy stylisovány, společné znaky, v případě VĚŽE její fortifikační charakter vyjádřený zpravidla naznačeným kvádrováním a cimbuřím. Počet oken, dveří, bran, střílen apod. není obvykle rozhodující, třebaže se v popisech může vyjádřit zejména tehdy, má-li nějakou specifickou vypovídací hodnotu (např. počet oken může symbolisovat počet městských částí). Vytváříme totiž popis heraldický, tedy popis "obecné věže", nikoli popis umělecko-historický, který by byl na místě např. při popisu konkrétní městské pečetě, praporu, cechovní truhlice apod.
Některé obecné figury jsou stranově orientovatelné, tzn., že můžeme určit jejich přední a zadní část. To platí zejména o heraldických zvířatech. Již od dob středověku, kdy heraldická znamení plnila rozpoznávací funkci "přítel / nepřítel", je zvykem, že stranově orientovatelná figura je obrácena přední částí proti nepříteli. Poněvadž štít nosili rytíři obvykle na levém rameni a ovládali jej levou rukou, byly figury obráceny proti nepříteli - tedy doprava.
Při popisu stranově orientovatelných figur je proto zbytečně udávat, že jsou obráceny vpravo / doprava.
Z výše řečeného je zřejmé, že v Terminologickém Slovníku (TS) při popisu jednotlivých figur uvádíme vždy tzv. základní polohu / postavení. Tento popis je konvenční čili obecně dohodnutý, tím však naprosto nebráníme tomu, aby jiní heraldici popisovali figury podle svých představ. Konvencí se snažíme pouze o popis věcný, výstižný a úsporný.
To jsou, podle našeho názoru, základní výměry platné pro obecné heraldické figury. Opět, jako již na jiných místech, zdůrazňujeme, že velmi uvítáme relevantní připomínky, neboť se domníváme, že budou ku prospěchu české heraldické terminologie.
Návštěvník našich internetových stránek nyní pravděpodobně očekává, že se budeme podrobně věnovat klasifikaci obecných figur. Nebudeme samozřejmě předstírat, že jsme vymysleli originální a převratné členění této, jak již bylo výše řečeno, kvantitativně neohraničené skupiny heraldických znamení. Generace heraldiků před námi se touto problematikou zabývaly, někteří velmi úspěšně, jiní méně. Ostatně téměř v každém rozsáhlejším pojednání o tzv. základech heraldiky, ale i v článcích zaměřených např. do oblasti komunální heraldiky, považují mnozí autoři za svatou povinnost zahájit svůj elaborát "ab ovo" místo aby se věnovali zvolenému tématu "in medias res".
Podle našeho názoru není ani tak důležité, do jaké "škatulky" tu kterou figuru zařadíme, důležitější bezesporu je, aby byla odpovídajícím, tedy konvenčním, způsobem zobrazena a jednoznačně pojmenována a popsána.
Považujeme proto za prospěšnější věnovat pozornost výtvarné podobě obecných figur, zejména však jejich stylisaci, přestože takové úvahy nesouvisejí bezprostředně s heraldickou terminologií. Podívejme se např. na jednu z nejvíce frekventovaných figur - LVA. Není samozřejmě nutné vysedávat v ZOO u lví klece a studovat anatomii krále zvířat. Na druhé straně je nanejvýše tristní, když na některých kresbách spatřujeme lva jako tvora stiženého podagrou, křivicí a dalšími chorobami, které z něho vytvářejí ubohou karikaturu. (Vnímavý čtenář zajisté pozná, o jakých „lvech" zde hovořím.) Další, v poslední době poněkud frekventovanou figurou v řadě obecních znaků, je KOSTEL. Mnozí z tzv. "heraldických výtvarníků" jsou přesvědčeni, že musí do znaku nakreslit jeho podobu co nejvěrněji, zapomínajíce přitom, že heraldická figura není fotografický snímek. Přitom se nabízí hned několik stylisovaných variant. Je-li v obci zachována románská církevní stavba (což je velmi zřídka), je možno použít rotundu s apsidou nebo architektonicky výraznější baziliku. Gotická architektura je typická lomenými okenními oblouky a štíhlými věžemi s fiálami a kraby. Naproti tomu architektura barokní je charakteristická masivní rozložitostí kostelní lodě i věží. Kostel lze stylisovat jako průčelí nebo podélnou stavbu s věží vpravo či vlevo. Setkali jsme se dokonce i s takovými návrhy, v nichž "výtvarník" místo stylisovaného návrhu předložil jakousi zjednodušenou formu projektového výkresu - údajně jako osobitý heraldický výtvarný projev.
Další důležitou veličinou je míra stylisace. Heraldický výtvarník při zobrazování zvířat nemusí samozřejmě studovat Brehma, je však směšné, nakreslí-li např. kráčejícího koně jako mimochodníka. Míru stylisace, resp. únosnou hranici stylisované kresby, spatřujeme v tom, že u zobrazené figury jsou vyznačeny její charakteristické rysy a vlastnosti. Má- li být např. zobrazen strom-jabloň, vnímavý výtvarník nakreslí do koruny pouze několik jabloňových listů příp. plodů.
Obecné figury, na rozdíl od figur heroldských, se nemají, jsou-li zobrazeny celé, dotýkat okrajů štítu / pole, mají je však optimálně vyplňovat tak, aby v ploše štítu / pole nevznikala tzv. hluchá místa. I na takové případy však heraldická kresba pamatuje, poněvadž vedle figury hlavní mohou být použity figury vedlejší - provázející. Při popisu zásadně neudáváme velikost zobrazených figur v nějakých měrných jednotkách. Tato poznámka, která u poučeného heraldika patrně vyloudí poněkud pohrdavý úsměv na naši adresu, není tak docela od věci, poněvadž jsme se setkali s "návrháři obecních znaků", kteří patrně pod vlivem vexilologických popisů udávají v měrných jednotkách (desetinách) nejen velikost heroldských figur ale i obecných. Heraldická kresba není geometrickým rozměřováním plochy štítu nebo jeho jednotlivých polí ani vyměřováním heraldických figur na jakési x-tiny či procentního výpočtu plochy, kterou heraldické znamení zaujímá.
Štít a v něm umístěné heraldické znamení tvoří erb / znak. Zatímco štít existuje jako součást zbroje, aniž by nesl nějakou heraldickou figuru, heraldické znamení bez štítu netvoří erb / znak. Nositeli erbu / znaku jsou štíty jezdecké, jichž ve středověku užívali především rytíři. Se zřetelem na bojovou použitelnost byla reálná velikost štítů konstruována tak, aby jeho použití bylo snadné, účelné a účinné, nikoli aby byl v boji na obtíž. Proto se v heraldické kresbě / malbě ustálil poměr mezi jeho výškou a šířkou. Heraldický výtvarník si musí umístění figur do štítu pečlivě rozvrhnout tak, aby nevznikaly tzv. hluché či volné plochy - čili aby plocha štítu byla přiměřeně vyplněna. Není však výjimkou, že „heraldický výtvarník" zjistí, že uvažované figury se mu do plochy štítu nevejdou; obvykle si vypomůže tím, že zvětší šířku nebo výšku štítu; to je, podle mého názoru, jeden z příznaků, že takový „heraldik" by měl zaměřit své výtvarné zájmy do oblastí mimo heraldiku.
Nakonec bychom se ještě zmínili o tzv. "novotvarech" ve skupině obecných figur. Podle našeho názoru je tento pojem zavádějící. Jestliže ve středověku byl soubor obecných figur odrazem reálného světa a života, je tomu v současné době obdobně. Vyrábějí-li se v nějakém městě kvalitní a světově proslulé lovecké zbraně, bylo by směšné, aby tato činnost byla v případném znaku representována zobrazením luku a šípu. Tak jako se s nástupem použití střelného prachu objevily jako obecné figury muškety, děla a dělové koule, tak jsou v současné době zcela legitimními figurami atom, tank nebo raketová střela.
Jestliže jsme ve stati o obecných figurách zvolili poněkud netradiční způsob pojednání, učinili jsme tak proto, abychom lehce upozornili na některé skutečnosti, pro poučené heraldiky samozřejmé. Ze zkušeností totiž víme, jak jsme již na jiném místě připomněli, že mnozí tzv. začínající heraldici, třímajíce v rukách některou z antikvárních knih o heraldice, objevují již dávno objevené ba dokonce pozdějšími studiemi překonané znalosti, potvrzujíce tak princip mlácení prázdné slámy.
Zpracováno 28.03.2010 ©Pavel Palát