Znaková aliance Lobkowicz-Pernštejn v kostele sv. Václava v Roudnici nad Labem
Znaková aliance Lobkowicz – Pernštejn v kostele sv. Václava při kapucínském klášteře v Roudnici nad Labem
(Příspěvek k soupisu heraldických památek v Roudnici nad Labem)1)
23. listopadu 1603 se konala svatba Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz (* 15. 8. 1568, + 16. 6. 1628) a Polyxeny z Pernštejna (* 1566, + 24. 5. 1642), vdovy po bývalém nejvyšším purkrabí Království českého Vilémovi z Rožmberka (+ 31. 8. 1592). Polyxena přinesla do nového manželství krom řady statků také panství Roudnice nad Labem s městem a hradem. Zdeněk Vojtěch, v té době nejvyšší kancléř, držel rodový hrad Vysoký Chlumec nedaleko Sedlčan.2)
Uvnitř kapucínského kostela je v presbytáři vpravo v blízkosti vítězného oblouku vezděná znaková aliance. Pískovcová deska obdélníkové tvaru (cca 150 x 120 cm), dole opatřená předstupující římsou a nahoře obloukovitě završená, nese dva úplné rodové erby - úplností erbů je myšleno, že se skládají ze štítu a přilby s přikryvadly a klenotem. Štíty jsou oválné a dolů se zúžující, položené do přikloněných rolverkových kartuší. Na každém štítu je přivrácená korunovaná turnajská přilba opatřená monile na šňůrce, přikryvadla jsou bohatě stáčená. Znaková aliance je polychromovaná – polychromie nepochybně není původní, ale soudobá.
Součástí následujícího popisu znakové aliance bude popsání skutečné soudobé barevnosti erbů a to i přesto, že je chybná a nepřesná. Protože pro obarvení plastiky nebyla použitá skutečná zlatá a stříbrná, ale žlutá a bílá, budou uvedeny i v následujícím popisu. V níže uvedeném komentáři bude pak barevnost erbů popsána v souladu s jejich skutečnými historickými podobami. Štít heraldicky vpravo je čtvrcený – 1. pole červené s bílou patou (resp. červeno-bíle sníženě dělené), 2. a 3. pole bílé s černou doleva otočenou orlicí, 4. pole bílé s červenou hlavou (resp. červeno-bíle zvýšeně dělené). Na štítě turnajská korunovaná přilba s přikryvadly vpravo červeno-bílými a žluto-černými, vlevo bílo-černými. V klenotu bílé pštrosí pero vynikající z obráceného červeného klobouku. Štít heraldicky vlevo je žlutý s černou zubří hlavou. Na štítě turnajská korunovaná přilba s přikryvadly vpravo bílo-černými, vlevo bílo-černými a červeno-žlutými. V klenotu černá zubří hlava.
I přes nepřesné barevné provedení jsou erby určitelné jako znaková aliance příslušníka rodu Lobkowiczů a jeho ženy pocházející z rodu pánů z Pernštejna. Tomuto vztahu odpovídá v celých dějinách rodu Lobkowiczů jediný manželský pár a tím je Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkowicz a Polyxena z Pernštejna, zakladatelé kapucínského kláštera s kostelem sv. Václava a rodinnou hrobkou v kryptě pod ním. Krypta je přístupná po schodišti vpravo od hlavního vchodu do kostela. Dodnes je patrné uspořádání míst s jednotlivými pohřby, ale místo je již zcela prázdné.
Původním rodovým erbem Lobkowiczů je stříbrný štít s červenou hlavou štítu a klenotem červeného obráceného klobouku se stříbrným perem. V takové podobě se lobkowiczský znak objevuje na nejstarších známých pečetích příslušníků rodu. Mikuláš II. Hasištejnský a Jan Popel bratři z Lobkowicz byli listinou císaře Friedricha III., vydanou 3. 8. 1459 v Brně, povýšení do stavu říšských svobodných pánů a zároveň jim byl polepšen erb. Od té doby užívali Lobkowiczové čtvrceného štítu, jehož 1. a 4. pole neslo původní rodový erb a ve 2. a 3. stříbrném poli byla kosmo černá orlice se zlatou zbrojí a zlatým perizoniem. Černá orlice ve stříbrném štítě patřila rodu pánů ze Žirotína. Manželkou Mikuláše II. Hasištejnského z Lobkowicz byla Žofie (Ofka), dcera Jaroslava Plichty ze Žirotína a Zdeňky z Potštejna. Nového rodového erbu z roku 1459 užívaly všechny rodové linie a větve. V knížecím znaku, který prošel poměrně komplikovaným vývojem a ustálil se v polovině 17. století, se tento erb uplatnil na místě středního štítku.
K dalším úpravám lobkowiczkého erbu docházelo už jen v knížecí linii rodu. Císař Ferdinand II. vydal nejprve 17. 10. 1623 dekret o svém rozhodnutí a pak 17. 8. 1624 listinu privilegia, povyšující Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz do knížecího stavu ve Svaté říši římské. 23. 9. 1624 byla potvrzena knížecí hodnost také v Království českém s titulem „vladař domu lobkowiczkého“. Povýšení do knížecího stavu se v erbu projevilo položením čtvrceného štítu na knížecí plášť s knížecí korunou. 5)
Polyxena z Pernštejna, byla dcerou Vratislava z Pernštejna a španělské šlechtičny Marie Maxmiliány Manrique de Lara y Mendoza. Pernštejnové užívali erbu, kterým byl stříbrný štít s černou čelně hledící hlavou zubra se zlatou houžví v nozdrách, v klenotu stejná hlava na přilbě s černo-stříbrnými přikryvadly. 6) V 16. století došlo ke změně tinktury štítu ve zlatou a to jmenovitě u Vratislava z Pernštejna, otce Polyxeny Lobkovické z Pernštejna. Jeho mladší bratr Vojtěch setrval u tradičního stříbrného štítu. 7) Je zřejmé, že Polyxena přinesla do lobkowiczské heraldiky rodový erb zubří hlavy ve zlatém štítě. Ve stejné podobě se zubří hlava uplatnila v erbu jejího syna Václava Františka Eusebia 2. knížete z Lobkowicz. 8)
Z předchozích odstavců zabývajících se historickými podobami erbů lobkowiczského i pernštejnského vyplývá, že barevnost popisované znakové aliance byla zejména u přikryvadel pojata zcela svévolně. A to pro obecnou neznalost heraldiky jako takové. Neznalost vývoje podob lobkowiczského rodového erbu vyplývá i ze způsobu obarvení 1. pole. Je-li třetí pole kolorováno tak, že je barevně odlišena červená hlava štítu, pak první pole mělo být obarveno přesně naopak a červená měla být pata štítu. Nikoliv proto, že by to tak bylo úplně správně, ale proto, že existuje mnoho a mnoho dokladů právě sochařského a kamenického zpracování lobkowiczského erbu, která mají první pole pomyslně „vzhůru nohama“ – v řadě případů je toto otočení zřetelné a potvrzené vytesaným svislým šrafováním polí, přiléhajících k linii dělící čáry. Předpokládám, že znaková plastika nebyla původně vůbec polychromována a nedávný „kolorista“ se nemohl opírat o žádnou původní barevnost. Pokrytí znaků „olejovými“ barvami je nutné hodnotit jako „barbarské“, kamenné plastice neprospívající a jako první krok k jeho pravděpodobné budoucí zkáze. O jakou ztrátu jde vyplyne z následujícího pokusu o časové zařazení plastiky.
Z pohledu možností umělecko-historického hodnocení máme co dočinění s dílem v oboru kamenosochařské heraldické plastiky, které je srovnatelné s vrcholnými produkty pozdní renesance. S ohledem na datum sňatku Zdeňka Vojtěcha z Lobkowicz s Polyxenou z Pernštejna jistě není možné uvažovat o dřívějším datu vzniku plastiky než v roce 1603. Umístění v prostoru kapucínského kostela sv. Václava posouvá úvahu za rok 1615, kdy byl položen základní kámen ke stavbě kapucínského kláštera. S přihlédnutím k podobě znakové aliance, kde absentuje jakýkoliv náznak heraldického symbolizování Lobkowiczovy knížecí hodnosti, můžeme uvedenou znakovou alianci zařadit před rok 1624. Můžeme jít i před rok 1620, ve kterém Zdeněk Vojtěch z Lobkowicz obdržel nejvyšší císařské vyznamenání přijetím do exkluzivního společenství rytířů Řádu zlatého rouna. Význam této skutečnosti byl mimořádný a měl svým způsobem celoevropský rozměr. To nutilo nositele takového vyznamenání dávat náležitým způsobem najevo své nově nabyté postavení v rámci šlechtické obce. Vnějším projevem bylo zejména užívání řetězu (kolany) řádu s klenotem beránčího rouna (v reálné podobě, kterou nositel obdržel od udělovatele, bylo vše skutečně zlaté) obtáčející štít jeho erbu. 9) Zdeněk Vojtěch z Lobkowicz takového erbu na svých pečetích skutečně užíval. Stejně vysokého vyznamenání se dostalo Vratislavovi z Pernštejna (1555), otci Polyxeny, stejně jako jejímu prvnímu manželovi Vilémovi z Rožmberka (1585) a nakonec i jejímu jedinému synovi Václavovi Františkovi Eusebiovi knížeti z Lobkowicz (1644). 10) Lobkowiczský erb ve zkoumané znakové alianci není obtočen kolanou Řádu zlatého rouna a tak můžeme bez rozpaků konstatovat, že v době jejího vyhotovení nebyl Zdeněk Vojtěch z Lobkowicz nositelem uvedeného řádu. Je tedy možné učinit shrnutí - znaková aliance Lobkowicz – Pernštejn z kapucínského kostela sv. Václava v Roudnici nad Labem pochází z období ohraničeném lety 1615 – 1620. Tedy z období mezi položením základního kamene ke stavbě kláštera a udělením Řádu zlatého rouna Zdeňkovi Vojtěchovi Popelovi z Lobkowicz. Můžeme však počítat se závěrem onoho pětiletí, protože kostel byl zcela dostavěn až v roce 1628, kdy byl vysvěcen.
Umístění znakové aliance v presbytáři kostela nevysoko nad podlahou a v rozporu s logikou výzdoby takových prostor dává tušit, že nejde o její původní stanoviště. Ačkoliv průčelí kapucínských kostelů, stejně jako jejich interiéry byly prosty honosné výzdoby, přesto můžeme počítat s tím, že právě někde zde byla upomínka na stavebníky a donátory v podobě erbů, umístěných nad vchod do kostela. Dnešní průčelí kostela není totožné s tím z roku 1628, ale s největší pravděpodobností má podobu po opravě kostela, která proběhla v roce 1729. Snad právě tehdy byl před vchod do kostela představěn „portikus“, jehož vrchol zasáhl do supraporty nad dveřmi do kostela. Tedy do místa, kde pravděpodobně byla původně umístěna zkoumaná znaková aliance. Po jejím vyjmutí bylo pro ni nalezeno nové místo v presbytáři a z ryze praktických důvodů nedošlo k jejímu umístění do vyšší polohy nad podlahou, i když zde místo nechybělo.
Průčelí kostela je osově souměrné. Vlevo je portál se vchodem do samotného konventu, uprostřed do kostela a vpravo do krypty. V nadpraží naposledy jmenovaného vchodu můžeme spatřit štítek se zubří hlavou - erb Polyxeny z Pernštejna. Možná zde byl i erb lobkowiczký (či snad při vchodu vlevo), ale po něm již není památky.
Současný interiér kostela je prost jakékoliv další výzdoby, tím méně heraldické. Přesto lze zde nalézt pamětní mramorovou desku (epitaf) Maxmiliána knížete z Lobkowicz (* 5. 8. 1827, + 6. 7. 1849). Jak uvádí nápis byl Maxmiliána poručíkem jízdy u 5. švališérského pluku. Padl v Uhrách „po statečném boji“ u Böny nedaleko pevnosti Raab. Z výzdoby památníku, kterou tvořil krucifix a knížecí erb, obojí pravděpodobně z bronzu, již nezbylo nic.
Poznámky:
1) Autor tohoto příspěvku se již několik let zabývá myšlenkou sestavit soupis heraldických památek ve městě Roudnice nad Labem, který by se stal základem po pokračování shodného soupisu pro „roudnickou“ část litoměřického okresu, s cílem vytvořit soupis heraldických památek pro celý okres Litoměřice (dílčí práce vzniklé v průběhu minulých dvaceti pěti let a týkající se samotných Litoměřic a dalších obcí [Třebívlice, Zahořany, Třeboutice] byly již publikovány: Jan Smetana, Heraldické památky na litoměřické erbovní měšťany, Litoměřicko, ročník XVII. – XX., Vlastivědný sborník 1981 – 1984, Litoměřice 1984, s. 79; Jan Smetana, Příspěvek k soupisu heraldických památek na Litoměřicku, Litoměřicko, ročník XXI. – XXII., Vlastivědný sborník 1985 – 1986, Litoměřice 1986, s. 185; Pavel R. Pokorný, Příspěvek k soupisu heraldických památek na Litoměřicku, Litoměřicko, ročník XXIII., Vlastivědný sborník 1987, Litoměřice 1987, s. 243; Stanislav Kasík, Heraldické památky na Dómském vrchu v Litoměřicích, Heraldická ročenka 1996, Praha 1996, s. 44; Stanislav Kasík, Heraldické památky v Třebouticích, Listy genealogické a heraldické, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXII., číslo 3-4/2002, Praha 2002, s. 23), metodicky opřený o již publikovaný soupis pro okres Děčín (Stanislav Kasík, Rodové heraldické památky na Děčínsku a Šluknovsku, Děčín 1996). Dílčí výsledky dotýkající se Roudnice nad Labem a jejího okolí budou publikovány v Podřipském muzejníku. V Roudnici nad Labem lze pokračovat heraldickými památkami spojenými s rodem knížat z Lobkowicz ve výzdobě zámku a kaple sv. Viléma. Dalším místem se souborem heraldických památek je klášter augustiniánů s kostelem Narození Panny Marie. Vzácným je rodový erb pražského biskupa Jana IV. z Dražic z bývalé brány mostu přes Labe.
2) Stanislav Kasík, Petr Mašek, Marie Mžyková, Lobkowiczové, Dějiny a genealogie rodu, České Budějovice 2002, s. 124. V článku je důsledně používána forma rodového jména „Lobkowicz“, která je v souladu se současnou podobou příjmení všech žijících příslušníků rodu, a která je zároveň odvozena od jeho staročeské transkripce. Uvedený způsob psaní rodového jména není německý, jak je mnohdy vnímáno, to by se muselo psát v podobě „Lobkowitz“. Rozhodnutím vladaře lobkowiczského domu Ferdinanda Zdeňka knížete z Lobkowicz z 19. 1. 1919, byla pro všechny členy rodu závazně stanovena nejstarší dochovaná česká forma rodového jména – „z Lobkowicz“ – viz také Petr Mašek, Modrá krev, Praha 1992, 2. rozšířené vyd. 1999, s. 164.
3) Milan M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha 2000, s. 212 – 214.
4) Pavel Vlček, Petr Sommer, Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 624 – 625.
5) Stanislav Kasík, Erb Lobkowiczů, in: Kasík, Mašek, Mžyková, l. c., s. 11; Marie Lobkowiczová, Vývoj znaku pánů z Lobkowicz, Heraldická ročenka 1980, Praha 1980, s. 62; Stanislav Kasík, Sdružený znak Lobkovic-Lobkovic, Děčínské vlastivědné zprávy 1995, č. 1 – X, Děčín 1995.
6) August Sedláček, Českomoravská heraldika II., Praha 1925, s. 41.
7) Petr Vorel, Heraldický spor Vilém z Pernštejna, in: Heraldica viva, Sborník příspěvků z konference českých, moravských a slezských heraldiků, konané ve dnech 7. – 8. června 1991 v Pardubicích, Pardubice 1992, s. 69.
8) Max Dvořák, Vyvinutí erbu někdy pánův, nyní knížat z Lobkovic, Památky. Listy pro archeologii a historii (PAM IX.), Praha 1871, s 6.
9) František Lobkowicz, Zlaté rouno v Čechách, Heraldika a genealogie, roč. 24, č. 4, Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha 1991, s. 181.
10) Thierry de Limburg-Stirum, Liste nominative des chevaliers de la Toison d´or, Brugge 1962.
Publikováno: Podřipský muzejník 2007, ročník III., Podřipské muzeum, Roudnice nad Labem 2007.
Zpracováno 1. 5. 2010 ©Stanislav Kasík