Antonín Rybička v české heraldice
František Antonín Rybička-Skutečský se narodil ve Skutči v domě čp. 374 dne 30. října 1812 v rodině místního kupce. Jeho otec, venkovský písmák, kupuje staré knihy, listiny, mince a jiné starožitnosti a hlavně tehdejší obrozeneckou literaturu. Živý příklad otcův a působení vlasteneckého učitele Václava Svobody († 1824) tak celoživotně poznamenaly již malého chlapce. Německou hlavní školu vychodil v Moravské Třebové a zde absolvoval i prvý rok gymnasia. Poté studuje v letech 1824-1833 na piaristickém gymnasiu a dva roky na filosofii v Litomyšli. Na podzim r. 1833 se zapsal na právnické fakultě pražské university. Vedle práv navštěvuje i české přednášky Jana Nejedlého a po jeho smrti Norberta Vaňka. Za studií se seznámil s představiteli mladé české literatury, zejména s F. J. Rubešem a K. J. Erbenem. Osobně poznal Hněvkovského, J. N. Štěpánka, V. K. Klicperu, V. Štulce a další. V letech 1836-1845 aktivně působí ve vlasteneckém spolku „Stalci" pro odebírání a podporu nových českých knih. V r. 1838 ukončil studia práv a začal pracovat u magistrátu a hrdelního soudu v Chrudimi, kde se seznámil s děkanem J. L. Zieglerem. V rozmezí let 1841-1842 se věnuje zvláště hornímu právu i horním provozům. Chrudimské působení je ukončeno jeho jmenováním akcesistou dvorské kanceláře ve Vídni (9. 4. 1846), kde se po ročním působení stává českým translátorem (19. 10. 1847).
V bouřlivém roce 1848 je členem komise vyšetřující stížnosti proti vrchnosti a aktivně se zúčastňuje i národního života ve Vídni. Od r. 1849 je členem komise pro sestavení právnické terminologie slovanské a rediguje český text říšského zákoníku. Již v roce 1850 byl jmenován asesorem krajského soudu v Kutné Hoře, ale místo nenastoupil a setrval ve Vídni, kde se stal v r. 1857 sekretářem a konečně 13. 12. 1880 radou Nejvyššího soudu. V tomto postavení odešel do výslužby. Ve Vídni zůstal i nadále až do své smrti dne 25. ledna 1899.
Podle svého přání byl pohřben v Chrudimi.
Za celoživotní činnost byl vyznamenán Řádem Františka Josef I. a posléze Řádem Železné koruny III. třídy. Byl řádným členem České akademie, dopisujícím členem Královské České Společnosti Nauk, Musea království Českého, Matice české, Matice moravské a dalších institucí.
Rybičkova literární činnost je nesmírně obsažná a různorodá. Prakticky celý život se věnoval kulturním dějinám v nejširším slova smyslu, literární historii, dějinám práva, umění, historické topografii a v neposlední řadě genealogii a heraldice. Není ani možné v rozsahu jedné přednášky vyjmenovat všechny články, studie, příspěvky či glosy; přispíval do „Časopisu Českého Musea" a „Památek archaeologických a místopisných", jeho práce však najdeme též v „Časopisu Matice moravské", „Živě", „Právníku", „Lumíru", publikacích Královské České Společnosti Nauk a jinde. Celkem 10 samostatných prací, na 600 článků a kolem 1100 hesel pro „Riegrův slovník naučný", do něhož přispíval v letech 1859-1874. Často však doplňoval drobnými glosami i práce cizí, kde pod čarou upozorňoval na autorem opomenuté nebo nesprávně citované údaje.
Hlavní oblastí jeho zájmu byla literární historie. Četné životopisy obrozeneckých osobností vydané zčásti samostatně, ale většinou časopisecky, shrnul ve dvousvazkovou publikaci PŘEDNÍ KŘISITELÉ NÁRODA ČESKÉHO" (1883-1884). Dodatky a opravy k biobibliografii české uveřejňované v padesátých letech v „Musejníku" přerostly v obsáhlejší monografické studie o kulturně významných jedincích i celých rodinách otiskované téměř v každém z ročníků tohoto časopisu.
Už tyto práce měly v podstatě genealogický charakter a byly doplněny alespoň v margináliích údaji o erbu. Kromě nich se vyskytují příspěvky a studie ryze genealogického zaměření, které se objevují téměř výhradně na stránkách „Památek archaeologických a místopisných.
To však nejsou zdaleka všechny příspěvky toho druhu. Samostatně vyšla např. práce věnovaná obléhání Prahy v roce 1648 s názvem „MĚŠŤANÉ A STUDUJÍCÍ PRAŽŠTÍ 1648. POMŮCKA MÍSTO A RODOPISNÁ" (1870). O tři léta později pak v „Pojednáních Královské České Společnosti Nauk" vydal práci s názvem „KRÁLOVÉHRADECKÉ RODINY ERBOVNÍ" a z posledního období pak nelze opominout rozsáhlou studii „POSLEDNÍ ROŽMBERKOVÉ A JEJICH DĚDICTVÍ" uveřejněnou v „Časopise Českého Musea".
Za čistě heraldické lze považovat jen několik málo studií. Na prvém místě je třeba věnovat pozornost nenápadnému článečku s názvem „NĚCO O UMĚNÍ HERALDICKÉM" otištěnému v pátém ročníku „Památek", kde jako prvý v češtině vůbec shrnul teoretické základy heraldiky. Tato drobná práce je dodnes pozoruhodná zejména proto, že ač šlo o stručný přehled závislý na cizí literatuře - vedle obecných základů v nejrůznějších obměnách tradovaných dodnes - všímá si například i rozdílů v heraldice jednotlivých evropských zemí. O rok dříve, v r. 1862, vydává svou nejznámější práci s názvem „O ERBÍCH, PEČETÍCH A ZNACÍCH STAVU KNĚŽSKÉHO V ČECHÁCH" publikovanou v „Pojednáních Královské České Společnosti Nauk", kde v úvodu najdeme i autorovo heraldické krédo:
„A však k tak zvaným pomocným vědomostem historickým, jakož jsou: diplomatika, numismatika, genealogie, heraldika, sfragistika a t. p. - vyjímajíc snad jedinou numismatiku - nepřihlíželo se až posavad u nás v té míře, jak by toho sobě k úplnému zdaru domácí historie a ethnografie přáti a žádati bylo. Zvláště pak nedostalo se domácím památkám heraldickým a sfragistickým: erbům, znakům a pečetěm, takového povšimnutí, jak by si toho snad zasluhovaly. I nedá se ovšem tajiti, že skvělá doba, kdež umění heraldické pokládáno bylo mezi nejpřednější a nejplatnější vědomosti, a ti, kdož byli umění toho znalí, totiž: heraltové, držáni bývali u veliké poctivosti, za příčinou změněných spůsobů a okolností již pominula. A však přes to přese všechno mají vědomosti heraldické a sfragistické i nyní ještě nemalou podstatu do sebe a bylo by přáti, aby se za příkladem Angličanů, Francouzů a Němců i u nás Čechoslovanů památky erbovní a sfragistické a vztahující se k nim dáta sbíraly, pořádaly, oceňovaly a u veřejnost podávaly. Neboť nelze upírati, že jsou nezřídka velmi platným průvodem při rozeznávání rozepří právních, tu kde se týče nápadů a práv ke zbožím a dědictvím rodinným; že jsou důležitou pomůckou při posuzování a oceňování pravosti listin a památek podobných, jakož i zhusta jediným vodidlem při zkoušení a vyhledávání pamětí historických, poněvadž často jenom jimi zachovala se alespoň jakás takás stopa a památka zakladatelů nebo dobrodinců našich měst, hradů, staveb monumentálních, klášterů a podobných jim nadání milosrdných a nábožných a t. p . Pročež nezdálo se nám býti věcí marnou a neb nějakou hříčkou, když obracíme zřetel svůj k řečeným památkám a vyhledáváním, sestavováním a oceňováním jich přičiníme se poněkud k vzdělávání domácí heraldiky a sfragistiky, dvou to věd, jenž u nás - jelikož již náš F. Palacký toužil - dosavad ladem leží a sotva dle jména známy jsou."
Po věcné stránce snad uvedený citát nepotřebuje ani dnes komentáře.
V roce 1874 začal opět na stránkách „Památek" uveřejňovat „POMŮCKY K HERALDICE A SFRAGISTICE DOMÁCÍ", kde celkem v sedmi pokračováních přinesl celou řadu regestovitě pojatých výpisů z erbovních listin českých měst. Část šestá obsahovala znaky cechovní, tedy oblast na dlouhou dobu zcela opomíjenou. Tak jako jinde i v erbech duchovenstva, kde rovněž prakticky nenalezl dosud následovníka, všímá si především dochovaných pečetí i dalších památek a důsledně vychází z archivních materiálů.V závěru práce otiskl zcela ojedinělou edici všech listin a textů majících vztah k popisovaným znakům.
Lze tedy snad shrnout, že Antonín Rybička, vycházeje ze své profese právníka a literárně historických zájmů, jako první u nás pochopil význam heraldiky, genealogie a sfragistiky nikoli jen jako objektu záliby či sběratelství jednotlivce ale v plné šíři a významu pomocných věd historických. Jeho přesně citované popisy znaků na základě často dnes již nedostupných archivních materiálů si udržují dodnes svou plnou platnost a stávají se někdy jediným pramenem. Nevytvořil sice vlastní systém ani terminologii, v té je zcela závislý na původních materiálech, ale snesl obrovské množství celkem spolehlivého a dodnes platně užitečného materiálu. Je jen škoda, že osobnost stojící plným právem na počátku moderní české heraldiky upadá stále více v zapomenutí a jeho dílo, rozeseté po desítkách ročníků jednotlivých časopisů a sborníků, nebylo dosud ani bibliograficky podchyceno.
Poznámky
(+) Martin Kolář nemohl své dílo vydat, poněvadž zemřel dne 15. května 1898; jím sebrané materiály upravil a nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění vydal v Praze v roce 1902 jeho dlouholetý kolega a spolupracovník prof. August Sedláček pod názvem „Martina Koláře Českomoravská heraldika. I. Část všeobecná."
V bibliografických citacích je běžně uváděna pod autorstvím Augusta Sedláčka jako Českomoravská heraldika I, zkráceně ČMH I.
Králova Heraldika byla vydána v pražském-karlínském knihkupectví a nakladatelství Rudolfa Štorcha v roce 1900; reprint v nakladatelství Garn jako I. nezměněné vydání v roce 2003.
[Editorská poznámka, 2010.]
Ukázka z pojednání „POMŮCKY K HERALDICE A SFRAGISTICE DOMÁCÍ" otištěného v „Památkách archaeologických a místopisných", XI./1880, seš.10, s. 454.
Znaky a pečeti cechovní.
Tak jako města a jiné obce světské a duchovní zvláštních znaků a erbů užívaly a jimi své budovy veřejné a obecní, své korouhve, praporce a t. p. věci ozdobovaly, jakož je i na svých pečetích nosily, kterých k pečetění listův a jiných potřeb obecních - voskem zeleným nebo červeným - užívaly: vše to času svého místo mělo i se strany spolků cechovních a pořádků řemeslnických. Neboť i tito užívali jistých znaků (merků) na svých pečetích a korouhvích cechovních a to buďto dle starobylého obyčeje, aneb dle zvláštního povolení a vysazení a to jednak od své rady městské, aneb své vrchnosti zemské, 1/ anobrž i též od samých králů českých a císařů římských obdařeného a vymoženého.
-----------------------------------------------------------------
1/ Abychom u věci té alespoň jeden příklad přivedli připomínáme, kterak p. Krištof šl. Leskovec z Leskovce na Červené Řečici a Novém Rychnově vysadiv l. 1592 den sv. Jana Křtitele artikule cechů spojených řemesel kovářského, kolářského, zámečnického, truhlářského, bednářského a sklenářského v městečku svém Červené Řečici „pro lepší důvěrnosť a jistotu těch artikulů mistrům nadepsaných řemesel povolil tolikéž, aby pečeť svou cechovní s merkem svých řemesel měli a na vosku zeleném ji tisknouti a k listům svým přivěšovati mohli." (V. „Lumír" 1862, str. 592)
---------------------------------------------------------
Že známosť i těchto pečetí a znaků cechovních není naprosto nepodstatná, anobrž na mnoze dosti zajímavá i důležitá, toho snad netřeba tuto doličovati. Neboť vychází to poněkud již z toho, že v středověku platnosť a podstata listin a podobných k nim památek veřejných i soukromých předkem se zakládala na pravosti, vlastnosti a neporušenosti pečetí k nim přivěšených nebo přitištěných. Pročež také jak obce městské tak i cechové i jiné k nim podobné spolky na svých znacích a pečetích nemálo sobě zakládaly a k jich zachování a náležitému užívání co nejbedlivěji přihlížely. 2/
---------------------------------------------------------
2/ O platnosti pečetí a umění sfragistického promluvil ostatně již šířeji F. J. Zoubek v Památkách těchto (VIII. str. 107), k čemuž tuto odkazujeme.
---------------------------------------------------------------------------
Pečeti pořádků cechovních a jiných k nim podobných spolků obsahují v sobě obyčejně kusy (merky) k jich živnostem a řemeslům se vztahující a je vyznačující, a jsou buďto jenom prosté pečeti a merky, bez všelikých ozdob heraldických, aneb pečeti a znaky na způsob erbů rytířských (helmem, faffrnochy, strážci štítu a t. p.) ozdobené. Pečetí a znaků na způsob erbů rozličných užívaly - pokud víme - : bratrstvo malířské, tovaryšstvo svobodných šermířů od péra, pořádek kočích a formanů pražských, pořádek lazebníků a ranhojičů a cech kožešníků jakož i mandlířů a barvířů pražských. Jiní pořádkové a cechové, a třeba byli právě jmenovaných pořádků starožitnější a vzácnější (ku př. řezníci, sladovníci, zlatníci, mečíři a j.) užívali toliko prostých pečetí, vyznačených na štítech okrouhlých, troj- i čtverhranných (bez helmů, faffrnochů a t. p.) a ozdobených obyčejně toliko pokrajními arabeskami.
Vypisujíce tuto pečeti a znaky několika cechů a pořádků řemeslnických, připomínáme, že jsme hleděli předkem k takovým, kteréž byly cechům a spolkům těmto propůjčeny zvláštními majestáty, jakožto všelikých jiných platnějších a podstatnějších.
Svobodní šermíři od péra a dlouhého meče.
V druhé polovici XVI. století povstalo v městech pražských tovaryšstvo tak zvaných svobodných šermířů od péra a dlouhého meče, jež se podobalo tovaryšstvu mistrů svobodného rytířského kunstu šermířského ve Frankfurtu nad Mohanem a nazývalo se bratrstvem sv. Marka z Lewenberku.
Císař Rudolf II. potvrdil tovaryšstvo to pro města pražská a to dvěma majestáty, jichžto dátum dne 2. března léta 1607 a dne 14. ledna léta 1608 a obdařil je při tom právem, aby na svých školách šermířských, na pečetích i na potřebách svých mohli užívati erbu rytířského, jenž vypisuje se takto: „Štít na čtyři pole křížem rozdělený, jehož přední horní pole červené nebo rubínové, zadní zlaté nebo žluté, dolní přední stříbrné nebo bílé a zadní modré nebo lazurové barvy; v kterémžto štítu dva nahé meče křížem přeložené se zlatými hruškami a rukověťmi a místo křížů se zlatými křídli orličími se spatřují; z obou pak horních polí vychází z oblaků až do prostřed štítu dvé mužských ramen, v pěstech péro psací držících; nad štítem otevřený helm turnýřský, s něhož faffrnochy po levé straně červené a bílé, po pravé žluté a modré barvy, potažené dolů visí; nad tím zlatá koruna královská, z nížto zvíře noh čili greif žluté barvy s vyplazitým jazykem, roztaženými křídly a ocasem mezi nohy vtočeným, v předních pazouřích nahý meč se zlatým křížem a jilcem, jako by k ráně napřažený držící, vyniká."
Nad to dovolil císař Rudolf II., aby oni šermíři potřeby své mohli voskem červeným pečetiti.
-------------------------------------------------
Poznámkový aparát k této kapitole se vztahující byl pro nedostatek místa vypuštěn.
[Původní poznámka z roku vydání - 1979.]
Pavel R. Pokorný: Antonín Rybička v české heraldice.
Edice „DOCUMENTA HERALDICA", řada II., sv. 2.
Přednáška proslovena 4.10.1977 na řádné schůzi Heraldického klubu ČNS.
Vydala HERALDIKA - pobočka České numismatické společnosti interně pro své členy.
Ediční redaktor prof. Pavel Palát.
Praha, prosinec 1979.
Vydání I. v nákladu 170 číslovaných výtisků.