O historickém znaku města Veselí nad Lužnicí

Dnešní Veselí nad Lužnicí je tvořeno dvěma, dříve samostatnými, historickými městy – Veselím nad Lužnicí a Mezimostím. Přes poměrně těsnou geografickou blízkost obou sídel nebyla jejich historie zcela totožná.

 

První zmínka o Veselí (nad Lužnicí) v písemných historických pramenech je učiněna 1. června 1259 v listině pražského biskupa Jana III. („z Dražic“), kterou cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě potvrzuje předchozí donace Voka z Rožmberka – krom jiného také ves Ponědraž u Veselí k plnoprávnému užívání („Item villam Ponedraz apud Wesele dedi dicto cenobio pleno iure“ –Emler, Josef: Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars II. Pragae 1882, s. 86-87, č. 223; v listině není zmínka o pomyslném panství Veselí, pouze výrazem „apud Wesele“ – „u Veselí“ je lokalizována ves Ponědraž). Skutečnost, že Veselí patřilo v uvedené době pánům z Rožmberka, vyplývá ze zpráv z následujících let. Vok z Rožmberka ve své poslední vůli ze 4. 6. 1262 odkazuje své manželce Hedvice ze Schaumburgu statky Poděhusy, Stropnici a Veselí. Hedvika Rožmberská ze Schaumburgu († 1315) užívala požitků ze statku Veselí až do počátku 14. století (webové stránky města, v kapitole „Nástin historie měst Veselí a Mezimostí“, zpracovaném dle Fr. Saláka, Veselí nad Lužnicí 2003, s. 2, píší o vdovském životu Hedviky Rožmberské s nepřesným komentářem; k tomu poznamenávám, že pojem ze středověké češtiny „samostatně chlebiti“ znamenal samostatnou „obživu“, resp. z pohledu soudobého práva „nežití v nedílu“ se syny a to nemůže dosvědčovat, že by Veselí v uvedené době bylo „ekonomicky velice soběstačnou obcí“ [sic]). V roce 1302 je jako vlastník Veselí připomínán český král Václav II. V uvedeném roce daroval vyšebrodskému klášteru podací práva k veselskému farnímu kostelu Povýšení sv. Kříže a potvrdil tak status quo. V příštích desetiletích bylo Veselí nad Lužnicí majetkem českých králů a spravováno českou královskou komoru.

 

Císař Karel IV., jako český král, vydal 2. června 1362 v Českých Budějovicích listinu, kterou uděluje městečku Veselí nad Lužnicí všechna práva a svobody, které užívá město České Budějovice (Haas, Antonín: Codex iuris municipalis Regni Bohemiae. Tomus IV–1. Praha 1954, No. 84, s. 132; dále jen CIM). Existuje neopodstatněná domněnka, která se však stala tvrzením, že uvedené privilegium, povyšující Veselí nad Lužnicí na město, zároveň uděluje městu i znak (tak výše uvedený „Nástin historie měst Veselí a Mezimostí, s. 2). Zmíněná listina Karla IV. však žádnou zmínku o udělení znaku městu Veselí neobsahuje. Prvním, kdo uvedl souvislost povýšení Veselí na město v roce 1362 a udělení znaku byl Vincenz Robert Widimsky v roce 1864 (Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen Österreichischen Kaiserstaates I. Königreich Böhmen. Wien 1864, s. 137, No. 531, Wesely ob der Luschnitz).

 

Další osudy města Veselí nad Lužnicí jsou mnohdy chápany nepřesně. Veselí bylo v roce 1378 zastaveno nejprve Ješkovi z Mezimostí a potom ještě několikrát jiným šlechticům. Teprve v roce 1491 král Vladislav II. Jagellonský převedl všechna svá práva k Veselí na bratry Voka, Petra a Oldřicha z Rožmberka. Ti pak město Veselí a příslušné statky připojili ke svému třeboňskému panství. V následující době bylo Veselí trvale spojeno s Třeboní a jejími vlastníky. Dědici Rožmberků byli páni ze Švamberka (1611-1620), následovaní Habsburky, jako českými králi (1621-1660) a nakonec Třeboň patřila knížatům ze Schwarzenbergu (1660-1850).

 

Mezimostí má historii odlišnou od historie sousedního Veselí. První zmínka o vsi je nepřímá a je uvedena v přídomku šlechtice. V listině, vydané dne 28. dubna 1322 Benešem z Choustníka pro Petra z Rožmberka a týkající se prodeje hradu Choustníku, je mezi svědky uveden Jeník z Mezimostí („Jeniko de Mesimost“). Příslušníci tohoto šlechtického rodu drželi ves a tvrz v Mezimostí ještě krátce po roce 1360. V následujících letech jsou zde připomínáni jako vrchnost Oldřich z Hradce (1361), Dobeš z Bernartic, Litolt z Landštejna (1368) a Vilém z Landštejna (1380). Někdy na počátku 15. století se Mezimostí dostalo do držení pány z Rožmberka, kteří jej připojili k panství Třeboň.

 

O tom, kdy bylo Mezimostí povýšeno na městečko, neexistuje věrohodná zpráva. Některými autory je tvrzeno, že v roce 1494 povýšil Petr z Rožmberka Mezimostí na městečko (viz výše zmíněný „Nástin historie…“). Takovou málo přesnou představu je nutné uvést na pravou míru. Petr z Rožmberka listinou, vydanou dne 10. července 1494 v Českém Krumlově, konfirmuje městečku Mezimostí listinu Vilém z Landštejna z 29. dubna 1398, kterou se Vilém ve prospěch obyvatel Mezimostí zříká odúmrti (CIM IV-2, 1960, No. 584, s. 328). V této listině se poprvé píše o Mezimostí jako o městečku, a to je vše. O povyšování zde není ani slovo. Poté, co Veselí bylo královské, se rožmberské Mezimostí stalo místem trhu, který kontrolovali Rožmberkové. Trhová místa byla obvykle zárodky příštích městeček a posléze i měst. Svého času nebyl nijak výrazný významový rozdíl mezi pojmem „trhové místo“ a „městečko“. Městečkem lze však charakterizovat takové místo, které se řídí nějakou formou samosprávy. Mezimostí bylo na město povýšeno císařem Františkem Josefem I. dne 11. 5. 1909 a zároveň mu byl udělen znak.

 

Tak jako nebyla shodná historie Veselí a Mezimostí, tak nebyla shodná ani cesta obou měst ke znaku. Ze všech poznatelných faktů vyplývá, že městu Veselí nad Lužnicí znak nikdy udělen nebyl. Znak se vyvinul z obrazu městské pečeti (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 407; zde je i „Mezimostí“ jako subkapitola k Veselí nad Lužnicí, dále jen Čarek). V českých zemích je to statisticky nejběžnější způsob vzniku znaku historických měst. Při posuzování geneze jakéhokoliv městského znaku je nezbytně nutné vnímat skutečnost, že mezi pečetí a znakem je podstatný rozdíl. Jedno není ekvivalentem druhého pro svůj různý původ, význam a způsob užití. Zkrátka pečeť není znakem. V této souvislosti však musíme připustit, že pečeť byla tím nejpříhodnějším místem, kde se městský znak prakticky uplatňoval. Takový znak však byl výsledkem udělení panovníkem nebo jiného způsobu konstituování.

Nejstarší známá pečeť města Veselí nad Lužnicí pochází z roku 1556. Stříbrné pečetidlo se zachovalo. Průměr 31 mm. Opis, ohraničený vnitřní lištou a několika vnějšími lištami zní (latinsky): S : CIVITATIS : DE : VESELI : IN : LVS  (ornament). Po stranách štítu 15 – 56. V pečetním poli štít a v něm lev (SOkA Tábor, AM Veselí nad Lužnicí; Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek IV/2. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček S-Ž. Brno 2014, s. 152, dále jen Liška, Sbírka).

 

Další stříbrné pečetidlo z roku 1637 o průměru 51 mm. Opis ohraničený vnějším věnečkem a perlovcem a vnitřním perlovcem a lištou zní (latinsky): * SIGILLVM + MAIVS + CIVITATIS + WESELIENSIS + SVPRA + LVZИICZ. Pod štítem letopočet 1 – 6 – 3 - 7. V pečetním poli štít a v něm lev. Tato pečeť, nazvána velká („MAIVS“), nepochybně vznikla jako pendant k předchozí starší pečeti, která byla vnímána jako pečeť menší (na jiných místech byla taková pečeť označována jako „sigillum minus“). Pro označení „pečeť větší“ svědčí i průměr téměř dvojnásobný předchozí pečeti z roku 1556 (SOkA Tábor, AM Veselí nad Lužnicí; Liška, Sbírka IV/2, 2014, s. 152, zde je v kresbě chybný letopočet 1657).

Karel Liška ve své „Sbírce komunálních znaků“ (uloženo v Archivu Národního muzea v Praze) uvádí kresby otisků dalších dvou typů veselské pečetí z roku 1794. Obsah pečetního pole je totožný s předchozími pečetěmi. Ve štítě svisle šrafovaném je lev se dvěma ocasy. Pečeti krom jiného rozlišuje velikost. U menší z nich, ohraničené perlovcem, je opis kurzívou (latinsky) – Sigillum civitatis Wesselÿ supra Luznitz 1794. Vetší je ohraničená věnečkem a opis majuskulou (latinsky) je mezi dvěma lištami: * SIGILLUM CIVITATIS WESSELY SUPRA LUZNITZ – 1794. Jiná a poslední historická pečeť města Veselí nad Lužnicí, která byla Karlem Liškou zaznamenána, obsahuje znamení dvouocasého lva ve svisle šrafovaném štítě a patřila magistrátu ve Veselí nad Lužnicí (Liška, Sbírka IV/2, 2014, s. 152).

 

Vedle těchto dvou typářů bylo v roce 1850 pořízeno mosazné pečetidlo o průměru 32 mm (SOkA Tábor, AM Veselí nad Lužnicí) a sloužící městskému zastupitelstvu, jak svědčí opis: OBECNÍ ZASTUPITELSTVO MĚSTA VESELÍ NAD LUŽNICÍ v pečetním poli je štít a v něm dvouocasý korunovaný lev (Liška neuvádí).

 

Před komentováním podob lvů ve štítcích pečetí, zmíním pečeť rychtáře města Veselí nad Lužnicí z roku 1615. Zachoval se stříbrný typář o průměru 24 mm (SOkA Tábor, AM Veselí nad Lužnicí). Opis mezi vnitřní a vnější lištou zní (česky): PECZET Ÿ RICHTERNÍ Ÿ MESTA : WESELI (vlnovka). Po stranách štítu letopočet 16 – 15.  V pečetním poli je štít a v něm dvouocasý lev. Rychtářská pečeť je zmíněna proto, že pravděpodobně dokázala v budoucnosti změnit pohled na podobu městského znaku, aniž bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že pečeť rychtáře, či rychty, není možné spojit se samosprávou, která byla obvykle volena, na rozdíl od rychtáře, který byl vrchností jmenován, případně mohl být rychtářem dědičným. Podoba jím užívaného znamení vyžaduje odlišnost od pečetního znamení města, ve kterém funguje, aby pečeti nemohly být při praktickém užití zaměněny. Rychtář byl především představitelem moci soudní a trestní. Svá úřední rozhodnutí, vydaná písemnou formou, musel pečetit. Bylo tedy žádoucí, aby pečeti jeho a města nebyly shodné. V případě Veselí nad Lužnicí byl rozdíl dán nejen průměrem typářů, opisem, ale i obsahem pečetní pole.

 

Protože víme, že se znak ve městě Veselí nad Lužnicí vyvinul z obrazu městské pečeti tak, že pečetnímu znamení byly přiřazeny heraldické tinktury, budeme se zabývat nejprve právě znamením z pečetí. Je to ve všech případech štít se lvem. U prvních dvou typářů z roku 1556 a 1637 je lev shodný – jednoocasý a nekorunovaný. Na rychtářské pečeti z roku 1615 byl lvu připojen druhý ocas. Lze spekulovat o tom, že v roce 1615 byla zopakována podoba dnes neznámé rychtářské pečeti z období před rokem 1491, patřící veselskému královskému rychtáři. V takové pečeti by český lev nemohl být překvapením. Že na pečetích z roku 1556 a 1637 jde o jiné znamení, dosvědčuje fakt, že pečetidlo z roku 1637 tuto „lví dvojocasost“ nezopakovalo a podoba lva v městské pečeti se přidržela tradice zahájené pečetidlem z roku 1556. Přesto došlo k posunu ve vnímání lva v pečeti ve prospěch českého lva přidáním jednoho dalšího ocasu v roce 1794 a dokonce i koruny v roce 1850. Takové doplnění lva v pečeti zastupitelstva z roku 1850 je nutné vnímat jako neopodstatněné a zřejmě vyplývající z chybného vyhodnocení předchozích pečetí města (svislé šrafování platné v heraldice pro červenou barvu) a pečeti rychtáře. Navíc to bylo v době, kdy nad samosprávným orgánem města již nebyla supervize představovaná vrchností, která měla tzv. „poslední slovo“ a mohla případnou kolidující podobu městské pečeti korigovat. Ona kolize byla jednoznačná se lvem českých králů, na kterého pomyslně nemělo Veselí nad Lužnicí „nárok“ a předchozí podoby lvů na pečetích byly dostačující. Protože pečeti nemají schopnost barevného otisku, a navíc je zde jednoznačně odlišující opis, mohla být uvedená kolidující podoba „tiše“ akceptována.

 

Změnu jednocoasého lva za dvouocasého lze také vnímat jako svévolné počínání představitelů města Veselí nad Lužnicí, které po ukončení patrimoniální správy mohlo konat s určitou suverenitou. Při srovnání s jinými městskými znaky, lze doplnění lva dalším ocasem a korunou vnímat jako výsledek pravděpodobně ovlivněný dobovým klimatem, poznamenaným romantizujícími tendencemi. Zdá se být také možné, že svůj podíl na takové změně mělo i ministerstvo vnitra ve Vídni, které po zřízení státní správy vydalo výnos o nutnosti zřídit samosprávami pečeti a razítka. Obsah pečetních polí nebyl, s výjimkou nezbytného opisu se jménem uživatele, nijak regulován. Díky tomu samosprávy k dané věci přistupovaly zcela svévolně. Volba znamení do pečetních polí byla jednoznačně ovlivněna dobovými okolnostmi a do pečetních polí byli krom jiného vkládáni právě čeští lvi, stromy, označované jako národní stromy lípy. Z pochopitelných důvodů nebyly voleny symboly spojené s Rakouským císařstvím nebo s bývalou vrchností.

 

Že šlo v pečeti zastupitelstva z roku 1850 o jistou mimořádnost, svědčí již zmíněné Widimského kompendium městských znaků v Českém království z roku 1864. Zde je uvedena vůbec první barevná podoba znaku města Veselí nad Lužnicí, kterým je stříbrný lev v červeném štítě (zlatý lem, uplatněný na téměř všech znacích v příloze s tabulemi znaků, je nutné vnímat jako nepřípadný doplněk ilustrátora spolupracujícího s Widimským). Je-li uveden tak jednoduchý popis, je při jeho rigorózním hodnocení zřejmé, že lev je nekorunovaný a jednoocasý, přesto je Widimským pojmenován jako „český nekorunovaný lev“ (shodně Liška ve „Sbírce“). To je jednoznačně nedomyšlené a zavádějící sdělení. Je-li terminologické sousloví „český lev“ standardním pojmenováním obecné heraldické figury s konkrétní a neměnnou podobou, pak „český lev“ nemůže být „nekorunovaný“, protože ve standardní podobě je stříbrný, korunovaný a má dva ocasy. Widimského konstatování je pravděpodobně odrazem názoru na podobu městského znaku uplatňovaném v samotném Veselí nad Lužnicí. Zde existovala domněnka, že to byl Karel IV., kdo udělil městu znak, kterým byl lev ve štítě a z toho pak plynula „logická“ úvaha, že ten nemůže být jiný než stříbrný v červeném štítu a tedy odvozený od erbu českých králů. První typář pečeti je datován do roku 1556, ale v té době bylo Veselí v držení pánů z Rožmberka. Ačkoliv po roce 1620 získali Veselí Habsburkové, tak pro nově zřízený typář z roku 1637 byla volena tradiční podoba pečeti se lvem. Zde je nezbytně nutné připustit, že pečeť z roku 1556 mohla také nacházet inspiraci ze staršího období před rokem 1491, kdy dosud královské městečko získali páni z Rožmberka. Lev v nejstarších veselských pečetích je nepochybně odrazem doby, kdy městečko patřilo králi. Rožmberkové by v pečeti svého městečka nepochybně uplatnili znamení růže z rodového erbu, jak ostatně činili v celé řadě jiných případů (více jak deset měst a městeček v jižních a středních Čechách). Co vedlo úředníky české královské komory k modifikování lva v pečeti tak, aby nezobrazením korunky na jeho hlavě byl odlišný od erbu panovníka, už asi zůstane nezodpovězeno.

Lze odmítnout tvrzení, že znak městu Veselí udělil Karel IV., protože v pramenech nenacházíme pro takové konstatování žádnou oporu a musíme ho mít za odraz laické domněnky. Zprávu o Karlu IV., udělujícímu městu Veselí znak, uvedl v roce 1864 již zmíněný V. R. Widimsky. Nemáme jistotu, že by jejím „výrobcem“ byl právě on, ale v období po roce 1850 možná někdo z prostředí veselské městské samosprávy. V té době byla dosud existující patrimoniální správa nahrazena správou státní. Záležitosti dotýkající se měst a obcí se staly kompetencí ministerstva vnitra ve Vídni. S tím souviselo i udělování nových znaků městům a městečkům. Pro fungování nově zřízeného úřadu bylo potřebné mít k dispozici přehled dosud existujících městských znaků. Sestavením takového kompendia byl pověřen V. R. Widimsky, lékárník z Města Albrechtice u Krnova a dlouholetý amatérský sběratel podob městských znaků v Českém království. Jeho práce byla vídeňským ministerstvem vnitra podpořena a vydána c. k. státním vydavatelstvím a tiskárnou ve Vídni. V úvodu publikace, která vyšla v roce 1864, popisuje autor způsob své práce. Příslušné úřady sídel zařazených mezi města a městyse, pokud je nenavštívil osobně nebo nevyužil pomoci svých přátel, například stavovských kolegů lékárníků, údajně oslovil písemně. Pravděpodobně napsal i do Veselí a Mezimostí. Odtud pak obdržel informace, které nakonec uvedl ve své práci. Sběr podkladů ukončil v roce 1860. Z Veselí nad Lužnicí možná obdržel zprávu o podobě historických pečetí a o domnělém udělení znaku Karlem IV. Zdá se, že z této uvažované odpovědi představitelů samosprávy odvodil Widimsky barevnou podobu městského znaku ve Veselí nad Lužnicí.

 

Je však pozoruhodné, že ve Widimského pozůstalosti v archivu v Bruntále není o korespondenci s českými městy žádný doklad. Zachované jsou písemné odpovědi z některých měst v rakouských historických zemích (Müller, Karel: Vincenz Robert Widimsky – albrechtický kronikář a zakladatel české komunální heraldiky nejen v českých zemích. Universitatis Ostraviensis, Acta Facultatis philosophicae/219, Historica 12/2005, Ostrava 2005, s. 229-232). Také dosud nebyla nalezena stopa po Widimského korespondování s městskými samosprávami na „druhé straně“, tedy v městských archivech. Lze tedy spekulovat o jeho možném jiném pracovním postupu. Widimsky v mnoha případech vycházel z příslušných městských pečetí. V jeho době už byla k dispozici uspořádaná a badatelsky přístupná sbírka městských a jiných pečetí, která pod názvem „Eichlerova sbírka“ byla a je dosud fondem Archivu Národního muzea. Zde mohl Widimsky nacházet zdroj svého poznání. Protože pečetidla nejsou schopna barevného otisku a pečeti mají monochromní podobu, tak Widimsky pravděpodobně použil odborně zcela nepřijatelný metodický postup, k němuž se připojila i jeho nedokonalá znalost genealogie a erbů české šlechty. Z toho pak rezultovalo určování nebarevných pečetních obrazů jako barevných městských znaků podle následujícího možného schématu. Byl-li v pečeti lev, pak byl podle vzoru českého lva stříbrný v červeném štítě, a to i v případech, kdy byl jednoocasý a nekorunovaný. Všechny orlice byly kolovratské i tehdy, když podoba městského znaku byla dána privilegiem, které vylučovalo takové hodnocení zobrazené orlice (např. Zlonice, o. Kladno). Růže byly Widimským obvykle hodnoceny jako rožmberské atd.

 

Ideální popis historického městského znaku Veselí nad Lužnicí: V červeném štítě stříbrný lev se zlatou zbrojí.

Meziměstí používalo na svých pečetích rožmberskou růži (Liška, Sbírka III/2, 2013, s. 191). Tím se zařadilo mezi desítku rožmberských měst a městeček, užívajících úplně stejného znamení. Poté, co bylo nutné (zejména po roce 1850 pro potřeby Widimského kompendia) stanovit podobu znaku, byly pečetnímu znamení přiřazeny tinktury ve shodě s erbem pánů z Rožmberka. Tím vzniklo nejen v jižních Čechách několik městských znaků, které jsou shodné: Rožmberk nad Vltavou, Bavorov, Deštná, Dolní Bukovsko, Frymburk, Horní Stropnice, Hořice na Šumavě, Jistebnice, Miličín, Nechanice, Radnice, Cetviny, Sedlčany, Mezimostí. Widimského představa, že Rožmberkové stáli u povýšení Mezimostí na městečko v roce 1644 je nepřijatelná už tím, že v uvedeném roce byl rod pánů z Rožmberka třicet tři let vymřelý (Petr Vok z Rožmberka † 6. 11. 1611).

Když bylo Mezimostí 11. května 1909 povýšeno na město, byl zároveň povýšenému sídlu udělen městský znak. Privilegium se zachovalo v originále (SOkA Tábor, AM Mezimostí; Čarek, 1985, s. 407). Městu byl potvrzen tradiční znak, který byl v barevné podobě otištěn již ve Widimského kompendiu z roku 1864 (s. 78, č. 294, „Mezymostj“). Je zřejmé, že znakoví cenzoři v ministerské heraldické komisi ve Vídni nepřihlédli ke skutečnosti, že shodný znak doporučený císaři k udělení má dalších více jak deset českých měst (dle Widimského) a popřeli tak základní heraldický princip platný už od dob vzniku heraldiky, že znak má být nezaměnitelným symbolem konkrétního uživatele. Nejen zde, ale i na mnoha jiných místech byl tento princip některými vídeňskými znakovými cenzory popírán. Je-li zde uveden termín „některými“, tak je tím sdělováno, že nikoliv všichni si tak počínali. Například Karl Schornböck velice správně korigoval podobu znaku města Mýta (o. Rokycany) tak, že růže byla obrácená (u „obrácené růže“ jsou okvětní lístky v postavení 2, 2, 1 a nikoliv 1, 2, 2, jako jsou standardní heraldické růže definovány a zobrazovány). Ostatní ze znakových cenzorů byli pravděpodobně přesvědčeni o správnosti svého vlastního počínání a tato víra se opírala o nekorektní kompendium V. R. Widimského či o nepřesnou představu, že v historických městských pečetích použité znamení je odrazem existence skutečného městského znaku. Lze připustit i spekulativní úvahu, že znakoví cenzoři ve svých závěrečných rezultátech přihlíželi pouze k výsledkům z minulé činnosti své či svých předchůdců a na názor Widimského nebrali vždy ohled.

Znakovými cenzory byl doručený návrh znaku města Mezimostí korigován tak, že byl doplněn obrubou a toto doplnění se stalo součástí jimi stanoveného odborného popisu k udělení doporučeného znaku (Mikule, Stanislav: Komunální heraldika v letech 1848-1918. Magisterská diplomová práce. Slezská universita v Opavě. Opava 2005, s. 93). Zdá se, že vídeňští znakový cenzoři mohli při schvalovaní městských znaků vnímat doplnění obruby okolo štítu jako prvek, který umožňuje odlišovat jinak shodné znaky. Zároveň však lze odpozorovat, že obruba byla ke znaku doplňována i v případech, kdy nešlo o znaky se shodnými figurami. Obruba zřejmě začala být chápána jako integrující součást schvalovaných znaků. Ze schvalovacího procesu dokonce vyplývá, že některé městské samosprávy výslovně odmítaly jakékoliv „obruby“, „arabesky“ a „lemování“ štítů svých znaků postoupených ke schválení vídeňské heraldické komisi. Pravděpodobně je považovali za zbytečně a popírající tradici. Podstatné je, že jim bylo vyhověno. Z toho vyplývá, že obruba je jen výtvarným zdobným prvkem a nelze ji vnímat jako součást znaku ve smyslu heraldickém, byť by byla výslovně uvedena v popisu. Problémem takové popisu také je skutečnost, že znakovými cenzory nebyla obruba standardizována a její podobu nelze při výtvarném zpracování znaku zopakovat ve shodě nejen s popisem, ale ani s individuálním kresebným pojetím erbovního malíře, který obrubu maloval případ od případu nestejně. Takovou obrubu lze při vnímání podoby znaku ignorovat.

 

Znak udělený městu Mezimostí 11. května 1909, na základě císařova nejvyššího rozhodnutí ze 13. listopadu 1908, byl v německy psaném privilegiu popsán takto: „In einem silbernen Schilde erscheint eine golden besamte fünfblattrige rote Rose mit grünen Winkelblättern. Auf den Hauptrande des von einer ornamentalen bronzefarbenen Randeinfassung umgebenen Schilde ruht eine silberne Mauerkrone mit fünf sichtbaren Zinnen“.

Popis znaku uvedený v privilegiu z roku 1909 byl novodobými editory listiny přeložen v roce 2014 do českého jazyku takto: „Ve stříbrném štítu pětilistá červená růže se zlatým semeníkem a se zelenými kališními lístky. Na hořejším kraji s broncovou (sic!) ozdobnou ovrubou spočívá stříbrná zděná koruna s paterým viditelným cimbuřím“. Na závěr kapitoly o znakovém privilegiu pro město Mezimostí z roku 1909, byl editory vložen korigující popis znaku ve smyslu „současné heraldické terminologie“, která je jimi samotnými vnímána jako oborově správná: „Ve stříbře je červená růže se zlatým semeníkem a zeleným kalichem. Štít je v bronzové kartuši, na které spočívá stříbrná hradební koruna s pěti stínkami“ (Županič, Jan – Fiala, Michal - Koblasa, Pavel: Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra. Erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy /dodatky/, Archivu Národního muzea /dodatky/. Praha 2014, č. 340, s. 673).

 

Výše uvedený překlad popisu uděleného mezimostského znaku z německého do českého jazyku není přesný a v některých použitých konkrétních termínech obtížně akceptovatelný. Doslovný překlad (SK) zní: „Ve stříbrném štítu se jeví zlatě osemeněná pětilistá červená růže se zelenými rohovými lístky. Na hlavním okraji ornamentální bronzovou obrubou obloženém štítu leží stříbrná zděná koruna s pěti viditelnými stínkami“. V německém popisu není slovo, které by bylo možné přeložit do českého jazyku jako „broncová ozdobná ovruba“ (sic! - ve slovech „broncová“ a „ovruba“ jde pravděpodobně o tiskovou chybu, která unikla pozornosti korektora, pokud ovšem autor nepracoval s domněnkou, že „ovruba“ je synonymní ke slovu „obruba“ a v případě německého slova „bronzefarbenen“ musíme písmeno „z“ číst jak „c“, což je mimořádně „bizarní“, či ve stejném duchu „bicarní“), resp. správně „bronzová…obruba“. Část věty německého popisu, znějící: „…von einer ornamentalen bronzenfarbenen Randeinfassung umgebenen Schilde…“, byla editory do českého jazyku přeložena velice volně „…s broncovou ozdobnou ovrubou…“. V doslovném českém překladu je zde psáno: „…/od/ ornamentální bronzově obarvenou/é/ obrubou/y/ obklopený štít…“. K termínu „broncová“ připojil editor do závorky poznamenání - sic! -, kterým snad mělo být zdůrazněno, že tak skutečně privilegium zní, a možná také s ohledem na skutečnost, že základní heraldické tinktury „bronzovou“ neznají. Tím ovšem není eliminován chybný překlad německého pojmu „bronzefarbenen“ do českého jazyku přeložený ve znění „broncová“ a nikoliv správněji „bronzově barvený“ (doslova „bronzovobarvený“).

 

Stejně tak není v německy psaném popisu zmíněno „patero…cimbuří“. Zde je uvedeno „…eine silberne Mauerkrone mit fünf sichtbaren Zinne“. To není možné do českého jazyku přeložit jinak než jako „…stříbrná koruna s pěti viditelnými stínkami“. Termín „patero cimbuří“ je z pohledu heraldické terminologie neakceptovatelný, protože cimbuří je tvořeno několika stínkami a prolukami. Z pohledu významového je termín „cimbuří“ nadřazen termínům „stínka“ a „proluka“. Zároveň je zřejmé, že „zděná“ koruna je obvykle cimbuřová a cimbuří je tvořeno stínkami a prolukami. Teprve stínky se počítají, pokud to popis vyžaduje. Pro hodnocení termínu „cimbuří“, použitého v uvedených souvislostech, je zásadním sdělením, že „cimbuří“ není totéž co „stínka“. Podle uvedeného popisu bychom museli uvažovat tak, že koruna je pravděpodobně složena s pěti cimbuří nad sebou. V korigujícím popisu znaku byl popis koruny opraven do správného terminologického tvaru. V německém popisu znaku je uvedeno slovo „Mauerkrone“ a to je sice správně přeloženo jako „zděná koruna“, ale korigující „moderní“ popis nutně musí znít „hradební koruna“. To má souvislost s tím, že v české heraldické terminologii není „zeď“ a „hradba“ totéž. Hradba se od zdi odlišuje právě cimbuřím. Takže koruna, která je s cimbuřím, musí být dle této systematiky nazvána pouze „hradební“ a nikoliv „zděná“.

 

Ani na závěr stanovený korigující „moderní“ popis není zcela přesný a bez vad. Termín „ve stříbře“ není možné vnímat jako heraldicky korektní (takové sdělení lze vulgarizovat například tak, že ve Stříbře mají náměstí s pěknou renesanční radnicí a nikoliv růži), protože „stříbro“ je pouze pojmenování jedné z tinktur, kterou nelze vnímat jako synonymní pro štít nebo pole. Ten musí být popisem zmíněn včetně tinktury, kterou je pokryt. „Ve stříbře“ nemůže být nic, ale ve „stříbrném štítě nebo poli“ může být heraldická figura. Opakovat manýru některých popisů erbů stanovených v německém prostředí v popisech českých, je nejméně nepotřebné (např., „in Roten“ bychom museli překládat „v červeni“ a „in Silbern“ ve stejném duchu, ale ve vztahu k českému jazyku zřetelně nesmyslně „v stříbrni“). Navíc v německém popisu znaku města Mezimostí v privilegiu je zřetelně napsáno „In einem silbernen Schilde…“, což lze přeložit pouze jediným možným způsobem „Ve stříbrném štítě…“. Překlad popisu znaku města Veselí nad Lužnicí z německého jazyku do českého, stejně jako jeho korigování prostřednictvím „moderního“ popisu nebylo z pohledu odborného zvládnuto potřebným způsobem.

 

Ideální popis historického městského znaku Mezimostí: Ve stříbrném štítě červená růže se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky.

Dne 1. ledna 1943 byla města Veselí nad Lužnicí a Mezimostí spojena v jeden celek pod názvem Veselí nad Lužnicí. Ačkoliv po roce 1945 byla snaha opět obě historická města rozdělit, nebylo žádosti podané ministerstvu vnitra vyhověno. Sloučení Veselí nad Lužnicí s Mezimostím bylo tedy úředně potvrzeno. Následně vznikla potřeba zavést pro nové „dvojměstí“ znak. Městský národní výbor ve Veselí nad Lužnicí konzultoval svou potřebu s archivářem dr. Josefem Hráským z Archivu ministerstva vnitra, který doporučil kosmo dělený štít s figurami ze znaků historických měst sloučených do jednoho sídla. Představitelé MěNV ve Veselí nad Lužnicí požádali dne 3. února 1950 o schválení nového městského znaku a zároveň o schválení městské vlajky.  

Výnosem ministerstva vnitra z 22. března 1950 bylo městu Veselí nad Lužnicí povoleno užívání nového městského znaku, spojujícího v kosmo děleném štítě oba historické městské znaky. Kosmé, stejně jako šikmé, dělení štítu vytváří dvě trojúhelníková pole, která jsou vždy obtížně vyplnitelná obecnými figurami, jak požadují principy heraldické kresby. Figury v takových polích musí být nějakým způsobem deformovány. V případě nově vzniklého znaku města Veselí nad Lužnicí se uvedený problém netýká růže, protože tu fakticky deformovat nelze, ale lva ano. Je to patrné například v kresebném pojetí Stanislava Valáška v publikaci Jiřího Čarka z roku 1985, kdy dolní červené pole je vyplněno deformovanou figurou lva, který je v tomto případě „nehezký“. Lze poznamenat, že tvůrce návrhu znaku nedostatečně vnímal skutečnost, že nové „dvojměstí“ se jmenuje Veselí nad Lužnicí a nikoliv Mezimostí. A to proto, že nahoře, kde by jinak měl být lev, je růže. Čili růže je nadřazena lvu. Z pohledu hodnocení jakéhokoliv znaku, je to nahoře vždy důležitější a podstatnější než to, co je dole. Spekulativně se mohu domnívat, že u kosmo děleného štítu mohl dr. Hráský vnímat pozice jednotlivých polí nikoliv nahoře a dole, ale vpravo a vlevo, s tím, že „vpravo“ je čestnější místo ve znaku. Taková premisa skutečně platí, ale jen u štítu polceného, ale nikoliv u štítu děleného. V tomto konkrétním případě „vpravo“ není místo čestnější, protože je zároveň „dole“. K tomu se druží i fakt, že pro mnohé „tvůrce“ je kosmé nebo šikmé dělení hodnoceno jako cosi domněle více „heraldického“, než by mohlo být prosté dělení či polcení.

Ideální popis znaku Veselí nad Lužnicí: Stříbrno-červeně kosmo dělený štít, nahoře červená růže se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky, dole stříbrný lev se zlatou zbrojí.

 

Společně s žádostí ministerstvu vnitra z února 1950, bylo MěNV ve Veselí nad Lužnicí žádáno o schválení podoby městské vlajky. Návrh vlajky se inspiroval stříbrno-červeným kosmým dělením štítu. Archiv ministerstva vnitra ve svém sdělení ze dne 15. března 1950 souhlasil s červeno-bílo-červenou vlajkou s širším prostředním vodorovným pruhem. Znak schválilo ministerstvo vnitra výnosem ze dne 22. března 1950 (Národní Archiv, fond Ministerstvo vnitra, sign. 171/10-7/3-1950-I/2) a současně stanovilo podobu městské vlajky („městské barvy“) následujícím popisem: „Pořadí městských barev je červená, bílá, červená, popisováno od spodu. Městská vlajka (prapor) má tři pruhy kolmé k žerdi, z nichž červený je u špičky stožáru (žerdi) a u spodu vlajky (praporu) a mezi nimi bílý pruh. Poměr pruhů červená, bílá a červená má se k sobě jako 1 : 2 : 1. Poměr šířky k délce vlajky je 2 : 3. Vlajka (prapor) je na obou stranách stejná. Pořadí barev na stožáru (žerdi) se řídí pořadím městských barev“ (NA, f. MVI-NR, sg.171/10, ka 8680; Brožek, Aleš: České, moravské a slezské městské vlajky stanovené ministerstvem vnitra v letech 1920-1950. Vexilologie, zpravodaj České vexilologické společnosti. Č. 168, Praha 2013, s. 3295-3307).

 

V roce 1995 byla v Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR (dále jen PPHV) projednávána žádost města Veselí nad Lužnicí o schválení a udělení praporu předsedou PSPČR. Předložený návrh lze popsat jako list tvořený třemi vodorovnými pruhy, červeným, bílým a červeným, v poměru 1 : 2 : 1 (tedy ve shodě s původními „městskými barvami“ z roku 1950). Uprostřed v bílém pruhu byl červeno-bíle kosmo dělený štít, nahoře červená růže se žlutým semeníkem a zelenými kališními lístky, dole bílý lev se žlutou zbrojí. Poměr šířky k délce listu byl v návrhu určen 1 : 10 (nikoliv 2 : 3, jak bylo obvyklé již v uvedené době). Návrh praporu nebyl schválen nejméně pro tu skutečnost, že doprostřed listu byl umístěn městský znak ve štítu. A snad i proto, že po odstranění štítu se znakem by došlo k další neakceptovatelné podobě – prapor by byl téměř shodný s vlajkou Rakouské republiky. Přesto je zvláštní, že experti z vexilologické části PPHV nezahrnují do svých rozhodnutí řádně konstituované vexilologické symboly z období před rokem 1990.

 

Po neúspěšném pokusu o schválení městské vlajky v roce 1995, se město Veselí nad Lužnicí v roce 2007 znovu rozhodlo pro její nové řádné konstituování. Vlajku navrhl Stanislav Kasík. Městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 26. března 2008 potvrdilo vybraný návrh vlajky. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR dne 7. května 2008 vlajku schválil a na žádost města stanovil popis historického městského znaku: „Ve stříbrno-červeně kosmo děleném štítě, nahoře červená růže se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky, dole stříbrný lev se zlatou zbrojí a stříbrnými zuby“. Předseda Poslanecké sněmovny udělil městu vlajku dne 26. 6. 2008 na základě svého rozhodnutí č. 32 z 27. 5. 2008. Udělená vlajka má podobu danou popisem: „Červeno-bíle kosmo dělený list. V červeném poli bílý lev se žlutou zbrojí, a bílými zuby, v bílém poli červená růže se žlutým semeníkem a zelenými kališními lístky. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3“.

V popise znaku i vlajky, stanoveném v PPHV v roce 2008, je zohledněna tinktura, resp. barva zubů lva. Taková potřeba precizace popisů nemá oporu v žádném heraldickém pravidlu. Jde o výsledek nedokonalého názoru, který se týká „zbroje“ u zvířat a je poplatný tezi o tom, co se do zbroje, jako heraldické kategorie, zahrnuje. V minulosti byl učiněn pokus o definování zbroje u heraldických zvířat tak, že se vycházelo z teze, že zbroj slouží k obraně a útoku. Z pomyslné „logické“ úvahy, která ovšem nebyla „heraldicky logická“, se ke zbroji zařazovaly drápy a pak také zuby. Historická heraldická praxe nakonec ukázala, co lze do „zbroje“ zahrnovat s tím, že termín „zbroj“ je fakticky eufemismus pro ty součásti heraldických zvířecích figur, které mají jinou tinkturu než samotná figura. Zuby jsou standardně vždy stříbrné a nejsou zahrnovány do zbroje. Pouze v těch případech, kdy zuby mají jinou tinkturu než stříbrnou (např. zlatou), je nutné tuto skutečnost uvést v popisu. Od tohoto zcela ojedinělého pokusu popisování zubů, uplatněného poprvé a naposledy v roce 2008, PPHV vzápětí odstoupil a už ho nepoužil.

 

---

Publikováno:  Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXVIII, č. 3/2018, Praha 2018, s. 39-45.  

---

Stanislav Kasík © - 12. 12. 2019