Login

Bečvářské a bednářské výrobky

Bečvářské a bednářské výrobky ve vztahu k heraldické terminologii 


Označení bečvář pro řemeslníka, vyrábějícího sudy (bečky) a další nádoby ze dřeva tvrdého i měkkého, se přestalo používat v polovině 19. století, kdy řemeslo bečvářské splynulo s řemeslem bednářským. Od té doby je řemeslník vyrábějící dřevěné nádoby nazýván bednářem.

Rozměry a velikost zhotovovaných nádob se řídily od středověku do poloviny 19.století cechovními pravidly a normami. [V roce 1859 bylo zrušeno cechovní zřízení, cechovní pořádky pozbyly právního i praktického významu a řemeslná výroba byla orientována na principy tržní ekonomiky.]  Jejich užití bylo rozmanité. Sloužily ve výrobních procesech různých řemesel, ke skladování, k dlouhodobějšímu uchovávání, k přenášení a k manipulaci s tekutými, sypkými i pevnými materiály a také k měření objemů, množství a hmotnosti. Setkáváme se s nimi v téměř všech lidských činnostech, v domácnostech, v hospodářstvích, na veřejných místech ap.

 

V 19. století byly vyráběny:

- pivovarnické, vinařské a rybníkářské kádě

- pivní a vinné sudy

- soudky a bečky na rozmanité použití

- okovy

- vědra

- násypky

- necky (nečice)

- vany (vaničky)

- koryta

- máselnice

- díže na zadělávání těsta

- džbery (kuchyňské džbery)

- škopky (škopy)

- putny

- hrotky na dojení

- konve (konvice, konvičky)

- lejty (voznice)

- míry a měrky (také cejchované)

- bílé jarmareční zboží – korbele, korbílky, slánky, cukřenky, sýrníky, květináče

atd.

 

Ve vztahu k názvosloví lze pozorovat, že neexistuje ustálenost pojmenování jednotlivých výrobků. Vyplývá to z následujícího přehledu, který byl vytvořen na základě excerpcí z odborné literatury. V HTK nelze stanovit termíny nádob podle tvaru, či uch, ale podle toho k čemu byly určeny – to znamená, že ucha nejsou „ozdobou“, ale nutností, bylo-li s nádobou často manipulováno. Nutnost manipulace je podmíněná určením a způsobem užití nádoby (viz závěr a doporučení k terminologické konvenci). 

Sud

Obyčejně dřevěná nádoba složená ze dvou kruhových den, většího množství vypuklých dužin, stažených dřevěnými nebo železnými obručemi. Obvykle je v jedné z dužin zátkový otvor a v jednom z den je otvor čepový. U velkých sudů může být dno opatřeno průlezem. Dle určení se rozlišovaly sudy „těsné“ a „bečky“. Těsné, kapaliny nepropouštějící, sudy sloužily k uchovávání či přepravě piva, vína, lihu, octu, také olejů, tuků, syrupů atd. Byly vyráběny z kvalitního tvrdého „černého“ dřeva (sudoviny). Sud zv. „kauf“ je součástí cechovního znaku staroměstských bečvářů z roku 1562 (1597).  Takový sud „o osmi obručích“ byl „mistrovským kusem“, který byl adept před přijetím do cechu a ke složení mistrovské zkoušky povinen vyrobit. Za mistrovské dílo byla považována i káď o průměru tří metrů (deset „šlépějí“), vana pro dospělého muže, obojí „ve dvou obručích“, a okov. 

Bečka

Sud menších rozměrů nikoliv úplně těsný, sloužící k uchovávání a přepravě především pevných, sypkých látek, chemikálií a zemin. Bývaly zhotovovány z méně kvalitního dřeva, resp. dřeva „bílého“.

> Při práci u vinnařského lisu se lze setkat s nádobou zvanou „bečka“, která však nemá tvar soudku. Vzhledově je nerozlišitelná od džberu, či vědra bez příčky – má dvě ucha a železné obruče. Do bečky tekla šťáva z vymačkaných vinných hroznů z bočního otvoru u dna kádí (při lisování hroznů šlapáním v kádi, či pomocí lisu). Bečka je druh sudu (odtud také pojmenování řemesla – bečvář) a nikoliv pojmenování pro vědro. Lze mít za to, že v případě uvedeného příkladu vinného lisu a používání nádob pojmenovaných „bečka“ jde jen o zástupné pojmenování.

 

> Obruče - pro zpevnění dužin bednářsky vyrobených nádob byly používány dva základní druhy obručí – železné a dřevěné. První obvykle pro velké „těsné“ nádoby z tvrdého „černého“ dřeva – sudy, kádě, díže. Druhé pro menší a malé nádoby „netěsné“ z „bílého“ měkkého dřeva. Materiálem pro dřevěné obruče bylo např. vrbové proutí („hole“), lýko, houžve, materiál byl také z břízy, lísky, habru, divokého ořechu atd.

V  heraldickém kresebném projevu není vždy možné rozlišit materiál obručí, s výjimkou obručí z houžve a vrbového proutí, kde lze kresebně vyjádřit strukturu spletených prutů, či stáčené houžve. Rozdílnost materiálu obručí můžeme naznačit tinkturou. Je vhodné odlišit železné obruče tinkturou od tinktury použité pro dužiny.


Káď

je vyrobena z tvrdého dřeva, je větších rozměrů (velká, široká, jeden z největších bednářských výrobků) a se dvěma či více železnými obručemi > vinařská (bez uch, svislé stěny, také horní průměr menší než dolní), pivovarnická (shodně s vinařskou), rybářská na ryby při výlovech rybníků (shodně s předchozími), na jímání odjinud obvykle potrubím přivedené vody v domech - umístěna např. v  mazhausech, nebo na veřejných prostranstvích k obecnému odběru vody, na šlapání hroznů (s uchy), na koupání (s uchy – jinak také vana s oválně podlouhlým dnem).

> kadečka (zdrobnělina) – kadečka na zelí

> káď může být i kamenná

> jako káď je pojmenována nádoba o průměru mnohem menším než má káď s rovnými „boky“, velikostí srovnatelná se sto litrovým pivním sudem, nahoře s víkem, které je zajištěné železnou tyčí se zámkem (sloužila k uchovávání potravin u vojska v poli ve třicetileté válce, tyč se zámkem měla zamezit rozkradení jídla mužstvem).

 
Džber

Uvedeným termínem byly pojmenovány různé nádoby, které byly i tvarově odlišné. Nádoba takto pojmenovaná byla obvykle určena na vodu. Vyrobena byla z měkkého dřeva, s dřevěnými obručemi a s uchy, ale také ze dřeva tvrdého a s obručemi železnými (viz pivovary).

> džber (putna) na vodu, větší s uchy a dřevěnými obručemi

> džber (dížka) k dojení

> džber v pivovaru – větší nádoba s uchy, kterými se protahovala tyč, a džber byl při manipulaci nesen dvěma muži. Z toho se dá odhadovat velikost nádoby a její objem. Díky velikosti lze počítat s tím, že tento typ džberu měl obruče železné.


Díž, díže, dížka

Obecně nádoba na zadělávání (mísení) chlebového těsta. Mohla být kruhového i oválného půdorysu, obvykle s uchy, ale i bez nich (velikost závisela na množství míseného těsta a v této souvislosti také na nutnosti manipulace s nádobou). Boční výška nebyla totožná např. s kádí, ale byla podmíněna ergonometrii – tedy spíše nižší. Jsou známy i díže na zadělávání chlebového těsta, které mají obdélníkový tvar a jsou podobné neckám.

> díž a díže je totéž.

> v lázních sloužila nízká mělká díže na mytí nohou.

> dížka, ač deminutivum od díže, nebyla obvykle zmenšená díže, ale říkalo se tak nádobě, která měla i jiná pojmenování dížka na dojení, také džber na dojení, hrotka na dojení – ty například s jedním uchem, ale i se dvěma.


Vědro, vědérko

Obecně hlubší okrouhlá nádoba na vodu. Krom dřevěných věder jsou známa i kovová vědra (také kbelík, nespisovně kýbl, kyblík). Vědra mohla být jak z tvrdého dřeva se železnými obručemi, tak z měkkého s dřevěnými obručemi. Pro vědro a vědérko ve středověku jsou typická ucha a jimi vodorovně prostrčená tyč – příčka, umožňující nesení. Tyč byla buď volně a vyjímatelná, nebo pevná. Vědro mohlo být opatřeno sklopným obloukovým kovovým držadlem (jako u současných kbelíků). Vědra mohou mít různé tvary – průměr horní a dolní shodný, horní větší než spodní, dolní větší než vrchní – jejich shodnou charakteristikou je vodorovné držadlo mezi uchy. Přesto lze mít za vědro i nádobu srovnatelné velikosti, ale pouze s jedním uchem.

> okovy u studní byly také nazývány vědry. 

Škopek

Takto pojmenovaná nádoba nemá žádné charakteristické nebo specifické vlastnosti. Byla různých tvarů s dnem kruhovým, či oválným, s boky vyššími i nízkými, svislými, nahoru nebo dolů rozšiřujícími se, bez uch i s uchy, obvykle s kovovými obručemi. Užití škopku bylo rozmanité – mytí nádobí, praní prádla, na vodu pro osobní hygienu. V heraldice je škopek neodlišitelný od jiných nádob.


Putna

Nádoba určená k přenášení různých materiálů, zpravidla tekutin. Oválné dno, vyšší mírně se rozšiřující plášť z dužin, stažený dvěma, či třemi obručemi (podle velikosti)

> velké putny nad 15 litrů objemu určeny k transportu na zádech a opatřeny popruhy, obvykle konopnými a vzácně koženými. Vinařské putny jsou známy už od středověku.

> putna opatřená víkem se zátkou k přenášení tekutin.

> putna bez popruhů s držadlem tvořeným prodlouženou duhou nad horní okraj – sloužily ve vinařství při přímém sběru hroznů, k plnění moštu do sudů, k přenášení rmutu a drti (zbytky vylisovaných hroznů).

> menší putny (okolo 10 litrů objemu) se používaly k mobilnímu skladování vody v kuchyních.

 

Česká heraldická literatura nezná a nedefinuje názvy / termíny díž, džber, káď, putna, vědro (tak neuvádí Král, ČMH I – zde pouze vědro, Sedláček v Atlasech pečetí a erbů…, Čarek, Palivec, Buben, Mysliveček).

 

Na základě výše uvedených poznatků je možné vyslovit tezi, že česká heraldická terminologie není schopna s definitivní platností rozlišovat bečvářské a bednářské výrobky podle uch a podle tvarů, ale podle určení – nádoby určené k manipulaci mají ucha, stabilní nádoby velké a pak ostatní malé neurčené k manipulaci (nošení) ucha nemají. Pojmenování mnohých dřevěných dužinových nádob není v heraldice možné na základě pomyslné „velikosti“, protože heraldika skutečné velikostní poměry reálných předmětů nemusí respektovat. Přesto by měla zachovávat takové charakteristiky, které pojmenování figury umožní. O to se pokouším níže.


Konev

Nádoba z dužin s obručemi a obvykle nahoru se zužující, s jedním uchem na boku nádoby, které konev odlišuje od jiných nádob. Může být i s hubičkou. Konve jsou i z jiného materiálu, např. z pozinkovaného plechu, dnes také z umělé hmoty. I taková konev může být obecnou heraldickou figurou.


Necky

Obvykle z měkkého (bílého) dřeva, obdélníkového tvaru se stěnami nahoru se rozšířujícími. Bočnice jsou nahoře zakončeny madly k uchopení. Běžné necky do domácností byly klíženy a čepovány. Sloužily k různým účelům – např. k praní, či koupání, ale také při zabíjačkách. Vedle těchto necek byly vyráběny necky dlabané z jednoho kusu dřeva – například z topolu. Na jatkách se používaly necky, které byly naopak z tvrdého dřeva a opatřeny obručemi.


Máselnice

Sloužila ke stloukání smetany na máslo. Existovaly máselnice stojaté nazvané tlukačky nebo vrtěčky nebo hybné (otáčivé, houpavé, či kolíbavé). Máselnice-tlukačky byly dřevěné, plechové nebo kameninové. Dřevěná máselnice-tlukačka byla vysoká, nahoru se zúžující válcovitá nádoba z dužin a s obručemi, měla horní dno opatřeno otvorem, kterým procházelo  tlukadlo (tlouk). Horní část máselnice mohla být i zvonovitě rozšířená. Bez uch. Tento typ máselnice se uplatňuje v heraldice především. Typ máselnice hybné jsem v kompendiích heraldických obecných figur nezaznamenal.


Bednářské a bečvářské nářadí

Podle pečeti cechu bečvářů v Hradci Králové z roku 1620, cechu bečvářů Nového Města pražského z roku 1789, či shodného cechu z Hranic na Moravě z roku 1757 atd. , můžeme identifikovat hlavní bečvářské výrobní nástroje, které je odlišovaly od jiných příbuzných řemesel. Byly to – kružidlo ke kroužení dna sudu, útorník k narážení obručí, palice k pobíjení obručí (pobíjecí palice) a nůž. Při výrobě sudu se uplatňovaly také následující nástroje - sekera, hoblíky různé velikosti a rozličného určení (k hoblování povrchu a boků dužin, k vytvoření žlábku na zasazení dna atd.), nebozezy k vyvrtání špuntovnice  a čepovnice.
 

Pro potřeby HTK nemá smyslu používat všechny výše uvedené termíny, ale bude nutné konsensuálně stanovit, které se stanou termíny konvenčními a které nikoliv, se zřetelem na jejich možnost typického a nezaměnitelného zobrazování.


Se zřetelem na výše uvedený rozbor doporučujeme tyto konvenční termíny

Káď

Objemově velká nádoba složená s dužin, které jsou staženy dvěma a více železnými obručemi. Obvykle tvaru, který je určen horním a dolním průměrem nádoby – oba shodné, dolní větší než horní, horní větší než dolní. Rozdíl mezi oběma průměry je viditelný, ale nikoliv nepřiměřený. Lze i oválný tvar – pak by bylo možné pojmenovat nádobu vanou (ale dle mého názoru je to zbytná precizace pojmenování – i nadále je to káď). Káď je bez uch (i když jsou i kádě s uchy, ale právě pro potřeby HTK je vhodné káď charakterizovat jako nádobu bez uch, jako podobu typickou). Při popisu kádě je nutné sdělit, jaký tvar má, pokud bude odlišný od základního. Za základní tvar kádě považujeme ten, kdy horní průměr je menší než dolní.

> [kádinka laboratorní, termín „kádinka“ odvozený od „káď“ je v prostředí chemických laboratoří nádoba ze skla nebo keramiky, která je obvykle kruhového půdorysu s typickou „hubičkou“ na vylévání obsahu]


Díž, Díže  
  

Nádoba složená z dřevených dužin, kruhového nebo oválného tvaru, horní průměr obvykle širší než dolní, se železnými nebo dřevěnými obručemi. Díž je viditelně nižší než širší (na rozdíl od kádě, resp. od vědra). Obvykle s uchy. Zde doporučujeme ucha považovat za odlišující prvek.

Oba uvedené tvary „díž“ a „díže“ jsou spisovné, proto v HTK doporučujeme jejich rovnocenné užívání. Naopak nedoporučujeme deminutivum dížka, neboť v heraldické kresbě nepoměřujeme heraldické figury žádnými měrnými jednotkami a nevidíme tudíž důvodu pro její použití v heraldických popisech.


Vědro
Dřevěná nádoba kruhového průměru, složená z dužin, se želenými, či dřevěnými obručemi.  Také objemová míra. Pro vědro jsou typická ucha s příčkou mezi nimi. Shodně vypadaly i okovy u studní ve středověkých vyobrazeních, přesto okovem lze v HTK pojmenovat pouze nádoby u studní, či solitérní nádoby (okov jako samostatná obecná heraldická figura), které jsou evidentně „okovány“. Konvenčně doporučujeme, aby vědro s příčkou mezi uchy, bylo pojmenováno jako vědro s příčkou a bez příčky jako pouhé vědro. 

Sud

Za základní podobu považujeme postavený sud se zobrazeným zátkovým otvorem čelně (viz znak cechu bečvářů z roku 1562). Jiné polohy sudu je nutné hlásit. Je-li sud zobrazen dnem čelně je velice vhodné zobrazit i čep v jeho dolní části, aby identifikace sudu byla možná bez pochybností.


Bečka

Dřevěná nádoba tvarově shodná se sudem. V heraldice obvykle od sudu neodlišitelná, ale může být vyobrazena například bez horního dna s viditelným obsahem – např. solí. Pak ji lze pojmenovat jako „bečka se solí“.


Putna

Nádoba s oválným dnem, z dužin, s obručemi a s popruhy. Popruhy považuji za podstatný identifikátor figury, podle nichž je možné ji pojmenovat. Dužiny na místě kde přiléhají k zádům nosiče, obvykle převyšují ostatní.


Putýnka

Nádoba z dužin, z nichž jedna je prodloužena a v ní je výřez k uchopení rukou. Obecně, putýnka je nádoba s jedním uchem. Putýnka je mluvnicky deminutivum odvozené od termínu putna. Přesto putýnka není malou putnou, stejně jako dížka není malou díží.


Konev

Základní podoba konve je dána uchem na levé straně.


Máselnice

Vysoká, nahoru se zužující nádoba, kreslená s vyčnívajícím tlukadlem, které je rozlišujícím prvkem.

 

Literatura:

Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury I (1 – 2). Praha 1985.

Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury II (1). Praha 1995.

Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury II (2). Praha 1997.

Husa a kol.: Homo faber. Praha 1967.

Sulzbacherová: Zapomenutá řemesla. Bratislava 2003.

Janotka - Linhart: Řemesla našich předků. Praha 1987.

Brouček - Jeřábek: Lidová kultura. Praha 2007.

Ottův slovník naučný, III, Praha 1890, s. 575 (Bečka), s. 583 (Bednář, Bednářství), VII, 1893, s. 673 (Díž), XIII, 1898 (Káď), XXIV, 1906 (Sud), XXVI, 1907 (Vědro).

Slovník spisovné češtiny. Praha 1998.

Machek: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1997.

Hrdlička - Jásek - Hrubý: Pět století řemeslné symboliky. Praha 1999.

Wagner: Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské. Praha 1956.

Wagner: Třicetiletá válka 1618 – 1648. Výzbroj, výstroj, válečné umění. Praha 2005
Jásek: Bečváři a bednáři. Heraldická ročenka 1994. Praha 1994.


Zpracováno: 14. 4. 2009                                                                                                                   © Stanislav Kasík 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting