Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

Kašna,fontána, pramen, zřídlo, vřídlo...studna

Soudobá česká komunální heraldika přináší, zejména u měst a obcí s lázeňskými tradicemi, figuru spojovanou v obecném povědomí s lázeňstvím, kterou lze definovat jako „mísu se dvěma odkloněně tryskajícími proudy vody“. Při popisování této figury podvýborem pro heraldiku a vexilologii PSPČR bylo použito odlišných termínů, dokonce až velice odlišných termínů. ⁽¹⁾

Je možné nalézat následující termíny:

» „...fontána...“ (Karlova Studánka, Libníč, Skalka).

» „...fontána s...tryskajícím pramenem...“ (Lázně Toušeň).

» „...fontána se dvěma tryskajícími prameny...“ (Lipová-lázně, Velichovky).

» „...tryskající fontána...“ (Teplice nad Bečvou, Studénka).

» „...fontána s tryskající...vodou...“ (Karlovarský kraj).

» „...kašna se dvěma tryskajícími prameny...“ (Konstantinovy Lázně).

» „...zřídlo...“ (Janské Lázně).

Termín pramen je užit také např. v následujících vztazích:

» „...vřídelní prameny...“ (Letiny).

» „...studna s tryskajícími prameny...“ (Stašov).

Poznámky:
(1) Z výše uvedených příkladů, které byly excerpovány z veřejné části REKOSu, provozovaném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky a které v současné době již nemusí být aktuální vzhledem k pravidelnému nárůstu počtu obcí, jimž jsou obecní symboly udělovány (prosinec 2009), je opět bohužel zřetelně patrná terminologická rozkolísanost při popisu heraldických figur typologicky téměř shodných. Nemůže být, podle našeho názoru, směrodatným návrh popisu autora / navrhovatele obecního znaku v případech, kdy autor / navrhovatel postrádá elementární heraldické znalosti a dovednosti. Za přímou obezličku z posice podvýboru lze označit názor (někdy i odhlasovaný) ve smyslu „autor to tak popsal, tak my v podvýboru to musíme respektovat“. Nechceme samozřejmě tvrdit, že tato terminologická selhání byla pravidlem, avšak v několika případech se vyskytla, ku škodě heraldiky / vexilologie.

Pramen, zřídlo a vřídlo je nutné vnímat jako přírodní jevy; v několika popisech nových obecních znaků se reálně jedná o pramen – vodu vyvěrající z podzemních prostor.⁽¹⁾

Zde je použití termínu „pramen“ korektní. Naopak se však domníváme, že použití termínu „pramen“ ve vztahu k fontáně, kašně a studni je zavádějící – slučuje se zde jev přírodní s umělým předmětem – viz dále. Vřídlo je definováno jako „teplý pramen“ ⁽¹⁾, zřídlo jako „přírodní pramen“ (knižně) s tím, že zřídlo a vřídlo je totéž ⁽¹⁾. Zdá se tedy, že rozlišovat „zřídlo“ a „vřídlo“ nemá valného smyslu. Ve vztahu těchto dvou pojmů k heraldice je možné hodnotit i to, zda lze výtvarně vyjádřit studený a horký (vroucí) pramen – domníváme se, že nikoliv. Pokud připustíme, že nelze kresebně vyjádřit viditelný a zjevný rozdíl, pak je celá debata „zřídlo versus vřídlo“ zbytná, resp. nesmyslná a to i ve vztahu k případné konvenci.

Poznámky:
(1) Slovník spisovné češtiny. Praha 1998, s. 304, 501, 580.

Fontána, kašna jakož i studna jsou umělé předměty – „výtvory lidské ruky“.

Fontána (lat. fontana; fr. fontaine) ⁽¹⁾» Ozdobná kamenná nebo kovová nádrž zpravidla s vodotryskem nebo s kaskádami.

» Ozdobná nádrž s tekoucí nebo stříkající vodou.

Poznámky:
(1) Ottův slovník naučný. Praha 1895, díl IX, s. 349, heslo Fontaine; s. 352, heslo Fontana di Trevi.
Malá československá encyklopedie. Academia, Praha 1985, díl II., s. 474, heslo Fontána.
Akademický slovník cizích slov. Praha 1995, s. 237.
Slovník spisovné češtiny. Praha 1998, s. 84.
Král ani Kolář – Sedláček ve svých kompendiích termín „fontána“ neznají.

Kašna (něm. der Kasten – doslova skříň, v přeneseném významu účelová stavba chránící zdroj vody). ⁽¹⁾

» Umělá (zdobená) nádrž z kamene, kovu, keramiky aj. na (pitnou) vodu, také pro účely estetické, klimatizační.

» Umělá nádrž na (pitnou) vodu, kamenná s vodotryskem.

» Kašna, též fontána, nádrž zachycující vodu z pramene čerpanou, či jinak přiváděnou, zbudovaná na různém půdorysu ze dřeva, kamene nebo kovu, stojící volně nebo přimykající se ke zdi, skále apod., převážně miskovitého tvaru. Od 14. století jsou stavěny „sloupové kašny“, v dalších stoletích výtvarně rozvíjené jako figurální a architektonické stavby, vhodně oživující zpravidla městské ale i vesnické aglomerace. ⁽²⁾

V německé terminologii (viz WBO) je rozlišován termín „Brunnen“ – ve smyslu kašna s tekoucí vodou (WBO, s. 175, tab. 55. č. 8401, vlastně sloupová kašna s nádrží, do které teče voda z ústí trubek vynikajících po stranách sloupu) a „Springbrunnen“ – vodu stříkající „kašna“ podle výše uvedené definice fontána (WBO, s. 175, tab. 55, č. 8402)

Poznámky:
(1) Ottův slovník naučný. Praha 1899, díl XIV, s. 45, heslo Kašna.
Malá československá encyklopedie. Academia, Praha 1986, díl III., s. 337, heslo Kašna.
Akademický slovník cizích slov. Praha 1995, s. 379.
Slovník spisovné češtiny. Praha 1998, s. 130.
(2) Baleka, Jan: Výtvarné umění – výkladový slovník. Praha 1997, s. 166.

Kompendia symbolů obvykle neznají ani kašnu a ani fontánu, znají studnu. Je jistě zajímavé, že na rozdíl od studny a pramene, nepatří fontána a kašna k biblickým symbolům. ⁽¹⁾

Poznámky:
(1) Mám teoretickou představu, že středověký rejstřík obecných heraldických figur byl v souvislosti se symboly majícími kořeny v textu Bible – viz nedávné zjištění, že bledule jarní není známa v heraldických systémech jiných evropských zemí, protože nepatří k biblickým rostlinám – samozřejmě, že tato teze nemá absolutní platnost. (SK)

Studna ⁽¹⁾je definována jako vyhloubená jáma k jímání pramene (vody), různě hluboká a stavebně upravená. Její viditelná a tedy i zobrazitelná část je na povrchu – podsada („ohlubeň“), záklop nebo zastřešení, rumpál, vahadlo (u nehlubokých studní i bidlo s hákem). Může být kamenná, (kvádrová, cihlová, zděná atd.), srubová (podsada je pak zvaná „srub“) nebo roubená, prkenná, rozmanitého půdorysu. Zastřešení pultovou, sedlovou, valbovou, kuželovou střechou – je známo zastřešení s arkádovým ochozem. Čerpání vody je možné pomocí bidla s hákem, rumpálem s okovem („na kliku“, „na kolo“), vahadlem, pístovými pumpami dřevěnými nebo kovovými. ⁽²⁾

Ve vztahu k termínu studna odkazuji na popis a vyobrazení znaku obce Poniklá (1998), kde je figura zcela totožná s heraldickým vyobrazením studny s rumpálem a okovem, avšak pojmenovaná jako šachta ⁽³⁾. Autor návrhu znaku Zdeněk Linhart k tomu napsal: „K dispozici jsem měl tehdy celou řadu materiálů, z kterých jsem nejvíce těžil pro vznik znaku obce – čtyři razítka z různých období. Jejich střed je stejný a opírá se o období těžby grafitu a železné rudy. Zájem o tuto činnost opadává v druhé polovině 19. století. Poslední průzkum ložisek byl zde proveden v roce 1926. Ústřední figura představuje zděný kruhový vstup z kamenných kvádrů do šachty s rumpálem a okovem“

K podvýborem stanovenému popisu znaku lze přičinit poznámku k termínu „šachta“.

Šachtou ⁽⁴⁾je obvykle míněna „díra“ o ploše průměru menší než 36 m². Ve znaku však není zobrazena „díra“, ale její obezděné vyústění na povrchu. Mělo tedy být popsáno obezdění, které je vidět a nikoliv „díra“, která je jen tušená. Menší šachty mají odborný název šachtice. Korektnějším v popisu uvedeného znaku by byl termín „černé, stříbrně spárované, obezdění šachtice s rumpálem“. A to i proto, že figura vycházející z obrazů historických obecních pečetí je na první pohled podobná obvyklé heraldické obecné figuře „studna s rumpálem a okovem“. Při kreslení znaku podle stávajícího (závazného) popisu není jistota správnosti konstrukce. Popis také neuvádí, že „šachta“ (resp. obezdění) vyniká z paty štítu a není volná, i když lze připustit tušenou námitku autorů popisu znaku, že právě díky neužití pojmu „volná“ je zřejmé, že „šachta“ vyrůstá z paty štítu.

Poznámky:
(1)           Ottův slovník naučný. Praha 1906, díl XXIV, s. 296, heslo Studně.
Malá československá encyklopedie. Academia, Praha 1987, díl V., s.918, heslo Studna.
(2)           Frolec, Václav – Vařeka, Josef: Lidová architektura. Encyklopedie. Praha 1983, s. 216.
(3)           Popis znaku: V červeném štítě na černé stříbrně kvádrované šachtě rumpál s vytaženým okovem, vše zlaté s modrým kováním (viz REKOS).
(4)           Ottův slovník naučný. Praha 1906, díl XXIV. 546, heslo Šachta (s odkazem na Hornictví).

Malá československá encyklopedie. Academia, Praha 1987, díl VI., s. 15, heslo Šachta.

Závěr:

Ve vztahu k HTK lze doporučit, aby fontána a kašna nebyly vnímány jako termíny ekvivalentní, ale aby bylo stanoveno, že představují dvě výtvarně odlišné figury.

Fontána je definovatelná jako mísa, z níž vzhůru tryská voda ve dvou odkloněných proudech. Mís může být i několik nad sebou, doporučujeme maximálně tři.

Kašna je charakteristická nádrží různého půdorysu, obvykle zděnou, se sloupem uprostřed, který může být výtvarně pojat rozličným způsobem, například i mísou s tryskající nebo vytékající vodou. Doporučujeme, aby pro definování kašny byly nádrž a sloup (případně socha, sousoší), z něhož vytéká voda (např. trubkami) do nádrže, určujícími atributy.

Doporučujeme, aby bylo upuštěno od termínu „pramen“. V HTK bude „pramen“ spojen s jiným „vyvěráním“ vody – skutečným „prameněním“, např. z hory, návrší apod.

U studní se pravděpodobně setkáme především se studnou s kamennou podsadou, s rumpálem a snad ještě se stříškou; možná i se studnou vahadlovou. Za základní podobu studny považujeme kvádrované obezdění s rumpálem a s okovem; je-li studna zastřešena či jinak zobrazena, doporučujeme, aby to bylo v heraldickém popisu přiměřeně uvedeno.