Česká, moravská a slezská komunální heraldika
Nejprve si definujme pojem „komunální heraldika“ ve smyslu zákona České národní rady číslo 367/90 Sb. o obcích (obecním zřízení), ve znění pozdějších předpisů. (1)
V § 5 zní poslední věta takto: „Pokud obec nemá historický znak a prapor, mohou jí být na její návrh předsednictvem České národní rady znak a prapor uděleny.“
Pokud bylo až do nabytí platnosti tohoto zákona, resp. citovaného paragrafu, hovořeno o „komunálních znacích“, byly téměř vždy myšleny historické městské znaky, jejichž používání bylo v 50. a 60. letech 20. století nenápadně vytěsňováno mimo hranice či rámec městské heraldiky, vlastně heraldiky obecně. Neměstské lokality znak zpravidla neměly a někdejší města, která klesla na úroveň obcí, existenci znaků v historickém povědomí mohla vnímat.
Národní výbory, městské i místní, vykonávaly dle příslušných zákonů přeneseně administrativní funkce státu a byly povinny používat kulaté razítko s malým státním znakem a lokačním opisem na celém území republiky, tedy Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Obecná povědomost o existenci městských znaků, zejména u mladých a mladších generací, byla tak cíleně zatlačována do pozadí. Výjimku tvořil pouze státní znak, který byl v roce 1960 neuvěřitelně zohaven; ve druhé polovině 60. let se stal předmětem několika kritických článků, avšak až do konce roku 1989 nebyla jeho podoba měněna. (Krátká odbočka je však mimo rámec tohoto pojednání.)
Konstituování české městské heraldiky (záměrně používám termínu „městské“), lze-li proces vzniku městských znaků takto honosně nazvat, poněvadž u jeho počátku stál skutečný laik Vincenz Robert Widimsky, lékárník z Města Albrechtic u Krnova, je spojeno s rokem 1864, v němž byla vydána kniha „Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates. I. Königreich Böhmen“ (Wien 1864).
O 40 let později, ve Vídni v roce 1904, vydal Hugo Gerard Ströhl knihu „Städte-Wappen von Österreich-Ungarn“, která sice byla tehdejší heraldickou veřejností přijata, avšak nedosáhla publicity Widimského. Ve Ströhlově knize došlo, dle mého názoru, k nahodilému výběru několika desítek českých, moravských a slezských městských znaků. Kresba znaků, opět dle mého výtvarného laického názoru, je na vyšší kvalitativní úrovni, než jakou předvedl Widimského výtvarník.
Vraťme se však zpět k Widimskému. V roce 1888 byl péčí pražského nakladatele J. Otty vydán první sešit prvního dílu později monumentálního a dosud v mnoha vědních oborech i zpracováním hesel nepřekonaného „Ottova slovníku naučného. Ilustrované encyklopedie obecných vědomostí“. Základní řada má 28 objemných dílů; poslední byl vydán v roce 1909. Po několika letech začaly být vydávány díly tzv. nové řady, vydávání však přerušila druhá světová válka a po jejím skončení již nebylo v dokončení nové řady pokračováno, z mnoha důvodů, jejichž rozbor by přesáhl rámec tohoto pojednání. (2)
Není však předmětem této úvodní části věnovat pozornost českým encyklopedickým snahám. Ottův slovník připomínám pouze proto, poněvadž v jednotlivých sešitech byly pravidelně publikovány, resp. bez viditelných úprav kresebných i textových, městské znaky z Widimského. Kresby jsou totožné, samozřejmě černobílé, ovšem původní Widimského německé texty byly přeloženy jednak zkráceně, jednak zkomoleně či neúplně a jednak z hlediska vývoje českého jazyka nedbale. Tato situace je ve značně příkrém rozporu s naprostou většinou odborných textů i vyobrazení z nejrůznějších vědních oborů téhož Slovníku. Widimského kniha se tak stala onou příslovečnou „alfou a omegou“ české městské (opět záměrně používám sousloví „české městské“) heraldiky, bohužel pouze heraldiky, neboť sfragistické materiály byly z různých příčin a důvodů opomíjeny. Widimským bylo okouzleno značné množství soudobých i současných heraldických výtvarníků, mezi nimi i např. Karel Liška, výjimečná osobnost české heraldiky.
Přelomem k dalšímu vývoji české komunální heraldiky se mohla v 80. letech 20. století stát kniha PhDr. Jiřího Čarka, tehdy ředitele Archivu hlavního města Prahy, „Městské znaky v českých zemích“. Kniha, jejíž název je, dle mého názoru, nikoli zcela přesný, poněvadž shromažďuje městské znaky z území Čech, Moravy a Slezska, měla být v roce vydání 1985 pod odbornou záštitou Československé akademie věd a Archivní správy ministerstva vnitra ČSR nezpochybnitelným mezníkem v dosavadním stavu, jakož i odborného vývoje městské heraldiky zmíněných zemí. Zpracování podkladů, které byly získávány v naprosto rozdílné odborné kvalitě z jednotlivých okresních archivů tehdejší České socialistické republiky, byla, diplomaticky řečeno, nekompatibilní. Bylo by nad rámec tohoto pojednání podrobně zkoumat tehdejší úroveň jednotlivých archivních pracovníků, kteří byli sběrem a parciálním vyhodnocením získaných informací pověřeni. Odkazuji v této úrovni svého pojednání na zásadní práci Stanislava Kasíka „Čarek – 1985 a relevance“ (trvale přístupná na internetovém portálu HERALDICKÉ TERMINOLOGICKÉ KONVENCE - HTK) a od téhož autora „Poznámky k odborné relevantnosti heraldického kompendia „Městské znaky v českých zemích“ z roku 1985, Genealogické a heraldické listy, ročník XXVI., číslo 3/2006, Praha 2006. Mezi odborníky, natož pak mezi tzv. „laickými zájemci o heraldiku“, jsem nezaznamenal žádný relevantní ohlas. Příčiny mohou být dvě: Za prvé – buď Kasík udeřil na pomyslnou hlavičku hřebíku a jeho potenciální odpůrci nemají, nebo se ani nesnaží postavit vůči Kasíkovi relevantní argumenty. Za druhé – Kasík je doživotně poznamenaný „autodidakt“, jak napsal jeden veleduch z Podvýboru pro heraldiku a vexilologii (dr. Jakub Hrdlička), a potom nemá smyslu s Kasíkem diskutovat. Osobně, aniž bych bral v úvahu heraldické souznění s Kasíkem, dávám přednost příčině první.
K termínu „autodidakt“ bych jen náznakem připomenul Karla Lišku, který je pro českou komunální heraldiku a sfragistiku (včetně novodobých razítek) pojmem nezpochybnitelným, bez ohledu na názory současných „heraldických veleduchů“.
Vraťme se však k Čarkově objemné knize. Odhlédnu-li od heraldických kreseb Čarkovi tehdy zřejmě oktrojovaného výtvarníka Stanislava Valáška, do té doby v oblasti heraldické kresby téměř neznámého, musím s politováním konstatovat, že do tohoto výtvarného segmentu heraldiky vnesl prvky a konstrukce, které jsou v mnoha směrech za hranicemi nezdařilé karikatury. Valáškovo výtvarné nezvládnutí zejména životných obecných heraldických figur (přímo odpudivě je zobrazován LEV, ať již český či lev obecně, který působí dojmem nevyléčitelné rachitidy), a v širším měřítku pak polohových kreací většiny obecných heraldických figur, tak položil heraldické výtvarné základy nehodné následování, byť praktický opak je pravdou. Nemohu pochopit, jak Čarkova redakční rada mohla takové výtvory akceptovat. Nejen „heraldičtí výtvarní neumětelové“, ale též nemalá část pouhých „konsumentů“ heraldického projevu se zaštiťují Valáškem, jehož kresby jsou považovány za neměnné, tudíž definitivní (známá fráze – „ale Valášek to nakreslil takto“). Tuto mantru úporně vyznávají právě svrchu řečení „neumětelové“, kteří se nikdy nejen nedopracují ale ani se dopracovat nesnaží vlastního heraldického projevu.
Obrátím znovu pozornost k Čarkově knize a na tomto místě musím výslovně předeslat, že se nesnižují k procesu, který bývá lidově nazýván „kopáním do mrtvoly“. Kritické výhrady k Čarkově knize jsem proslovil, velmi brzy po jejím vydání (v březnu 1986) v přednášce na schůzi pobočky HERALDIKA, exitující tehdy při České numismatické společnosti v Praze.
Bylo by pošetilé odsoudit Čarkovu knihu jako zásadně špatnou. Prostuduje-li si velmi pozorný čtenář, spíše však heraldik, úvodní kapitolu, dostane se mu informací velmi sofistikovaných a takový pozorný čtenář by je neměl brát na lehkou váhu. Nelze na tomto místě zpracovat podrobnější konspekt úvodní kapitoly, včetně podílu a významu Komise pro otázky městských znaků. Odkazuji proto laskavého čtenáře k podrobnému prostudování zmíněné úvodní kapitoly proto, aby si, podle úrovně svých znalostí a vědomostí, vytvořil vlastní názor na teoretickou část projektu a jeho výsledek. Zde pouze připomenu, že členy redakční rady byly přední osobnosti tehdejší vědecké elity v oboru historie: dr. Jaroslav Dřímal, dr. Zdeněk Fiala, dr. Ivan Hlaváček, dr. Jan Pelant, dr. Ivan Štarha a další. Platila-li Čarkova proklamace o kolektivní práci redakční rady, platila pouze do určité doby. Jeden z členů redakční rady mně po mnoha letech sdělil, že zejména v závěrečné fázi před vydáním knihy Čarek značnou část agendy rozhodoval osobně a to i v bezprostředním kontaktu s tiskárnou v závěrečné fázi dokončení díla.
Rovněž významné jsou odkazy na literaturu a archivní, event. musejní prameny, přestože i zde se vyskytují chyby, které však lze považovat spíše za korekturní nedostatky. Poněkud horší situace nastane, jsou-li tyto teoretické informace, materiálově sice nepřehlédnutelné, ale prakticky porovnávané s reálným stavem, v tomto případě s jejich metodickým a konečným textovým zpracováním. Dr. Čarek sice píše, že každý znak a jeho materiálový doprovod byly podrobeny velmi kritickému rozboru a výsledný text byl vypracován na základě konsensu přítomných členů redakční rady (volná parafráze). Zde však musím vyslovit zásadní námitku: Jestliže nelze konsensuálně stanovit, zda je Bach lepším skladatelem než Beethoven, nelze tak činit ani v případech heraldických a z hodnověrných pramenů, náhražkově snad z tradic, lze dospět k jedinému relevantnímu řešení a nikoli k nějakému hlasovatelnému koncensu.
Musím však věnovat pozornost dalšímu závažnému problému, a jak určitě moji příznivci i odpůrci tuší, jedná se o českou heraldickou terminologii. Od roku vydání Widimského (1864) do roku vydání Čarka (1985) uplynul 121 rok. Odhlédnu-li od Ströhla (1904) a případně dalších autorů v období před první světovou válkou, v období meziválečném a v krátkém období po druhé světové válce, v oblasti české heraldické terminologie nedošlo k zásadním změnám. Je sice pravda, že na samém sklonku druhé světové války a poté v krátkém období existence české Heraldické společnosti došlo k pokusu o určitou terminologickou „reformu“ (Josef Milde, Viktor Palivec; krátké články v „Heraldických dopisech“ 1944, záznamy v „Bibliografii české práce heraldické I“, čís. 60 - 63 ), avšak s odstupem několika desítek let musím konstatovat, že se skutečně jednalo pouze a jakýsi pokus, nadto v prostředí významově ohraničeném – Heraldické společnosti. Pokud se v meziválečném období i v období po druhé světové válce objevily v tisku nějaké heraldické články, byly terminologicky poplatné dílům Sedláčka či Krále, případně si jejich autoři vytvářeli terminologii vlastní „podle nejlepšího vědomí“. Neznám v dějinách vědních oborů disciplínu, která by neměla propracovanou terminologickou soustavu; heraldika je bohužel zřejmě jediná výjimka.
Jako Král i Sedláček ve svých stěžejních dílech v podstatě resignovali (vědomě či nevědomě?) na vytvoření základů české heraldické terminologie, přestože k této práci měli předpoklady, event. oporu v terminologii německé, tak na totéž resignoval Čarek a jím řízený redakční kolektiv. Výše jsem se zmínil, že Čarek, dle metodického pokynu Archivní správy, shromažďoval potřebné údaje z jednotlivých archivů, které byly povinny je v určitém termínu poskytnout. Zpracovatelé těchto údajů byli nepochybně na rozdílných vědomostních úrovních, čímž ani náznakem nezpochybňuji jejich kvalifikace odborných archivářů. Avšak nikoli každý archivář je i alespoň základně poučeným heraldikem. Vůbec nepochybuji, vycházeje z vlastní zkušenosti, že jejich elaboráty byly vypracovány s náležitou pečlivostí a v mnoha případech, opět mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, konsultovány osobně či písemně s dr. Čarkem. I přes veškeré obecně dané metodické pokyny byla úroveň zpracování jednotlivých elaborátů z hlediska verbální značně různorodá. V některých elaborátech byly údaje popsány ze sekundárního, ba z terciálního zdroje, v jiných elaborátech byly údaje primární, čili přímo doslovné či upravené (jazykově, stylisticky) popisy z erbovních listin, udílejících městu „pečeť neboližto znak“, nebo při povýšení na město mohly být tyto symboly udělovány současně.
Dr. Čarek a jeho redakční rada mají tudíž k disposici autentický materiál, ale pracují s ním v rovině pouhých sdělovatelů faktů. V textech, popisujících podobu jednotlivých městských znaků, jsou v mnoha případech používány části popisů vytržené z kontextu erbovních listin, event. z listin povyšujících dosavadní obec na město či městys, v jiných případech vypracované a „konsensuálně“ schválené popisy na základě sekundárních či terciálních údajů. Mohu přísežně prohlásit, že jsem všechny v knize publikované popisy pečlivě přečetl, ale ani v jediném případě jsem nezaznamenal byť jen náznak o „marginálním ujednocování heraldické terminologie“ (výrok dr. Jana Županiče,). Mohu dnes, po několika desítkách let, s plnou osobní odpovědností prohlásit, že dr. Čarek a jeho redakční kolegové resignovali (vědomě či nevědomě?) na konstituování alespoň základních parametrů české heraldické terminologie. V letech 1967 až 1985 byla trestuhodně promarněna první možnost, Widimského a Ströhla vyjímajíce, položit, a to na pomyslné půdě Československé akademie věd, vědecké základy české heraldické terminologie. Český jazyk 70. a 80. let 20. století, nezatížený ani metlou germanismů ani metlou anglismů, byl schopen tento terminologický projekt absorbovat a uvést jej v život do následujících desetiletí. Česká heraldika nemusela být v následujících třiceti letech vystavena trapným pokusům vymýšlení termínů „ad hoc“ (např. „hlava vinné révy“) a slabomyslným názorům o „marginalitě ujednocování české heraldické terminologie“. Dalším přelomovým bodem byl rok 1990. Pomíjím zde důsledky politických a ekonomických změn, neboť nemají bezprostředního vlivu na další vývoj české heraldiky, resp. jejího především komunálního segmentu. Za rozhodující faktor považuji v úvodu zmíněný zákon České národní rady číslo 367/90 Sb. a doslovně citovaný paragraf pátý. S odstupem jednoho čtvrtstoletí a sedmnácti let členství v Komisi pro heraldiku ČNR, posléze administrativním rozhodnutím změny názvu na Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen PPHV) si s velkou pravděpodobností mohu dovolit retrospektivní náhled.
Česká komunální heraldika se od roku 1991 stala doménou značného počtu diletantů a výtvarných neumětelů zejména poté, kdy na počítačovém trhu byly k disposici překotně se vyvíjející počítače, jejich operační vybavení a grafické programy. Vedle této diletantsko-neumětelské plejády existuje v České republice nepočetná skupina heraldiků, jejichž teoretické znalosti a současně schopnosti výtvarného projevu jsou nejen velmi dobré, v některých případech dokonce nadstandardní.
Předchozí odstavec není samoúčelným opakováním více či méně známých skutečností, ale je jakýmsi pomyslným odrazovým můstkem pro mapování následné činnost PPHV. Jeho složení bylo zpočátku značně variabilní (odkazuji na presenční listiny, které by měly být dochovány v Archivu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, ve fondu PPHV), teprve po určité době se ustálil standard – tři heraldici, tři vexilologové, k předsedovi přibyla tajemnice, která vedla jednání v době nepřítomnosti předsedy / předsedkyně, a písařka vybavená přenosným počítačem; v počátcích činnosti PPHV nebyly činěny oficiální zápisy, resp. schválené popisy znaků a praporů / vlajek se objevily až na udělovacích dekretech při slavnostním předání zástupcům obcí / měst. Podle mých znalostí si vedl podrobné poznámky a zápisy z jednání pouze vexilolog PhDr. Zbyšek Svoboda a – s prominutím já.
Již na počátku činnosti PPHV se členové shodli na, dle mého názoru, rozumném pravidlu – neposuzovat výtvarnou / kresebnou kvalitu předkládaných návrhů. (3) Rozhodovala dvě kritéria – výtvarný návrh nesmí porušovat základní, i když nepsaná, pravidla o zacházení s tinkturami; závaznost heraldického / vexilologického popisu prostřednictvím heraldické / vexilologické terminologie. Třetí kritérium – ikonografie znaku / praporu, která se v odborných popisech nemůže samozřejmě objevit, byla zpočátku více či méně přehlížena. V nespočetných případech byla ikonografie nahrazována obecnými jevy, např. za obcí je les (jehličnatý, listnatý, smíšený), v obci převažuje zemědělsky obdělávaná půda, na kterou svítí sluníčko, obcí protéká nějaký vodní tok apod. Objevily se i návrhy vkládat do obecních znaků erby některého z předchozích majitelů / držitelů a to dokonce v jejich historické podobě, nikoli jako vhodně upravené deriváty. Došlo i k takovým absurditám, že např. obec Hořesedly má ve znaku „na hoře sedící zády k sobě muže a ženu“. Obci Rohov byla do znaku schválena šachová figur ROCH (= šachová věž) a v popisu je skutečně tato figura popsaná je „roh“, přestože obec nemá s šachovou hrou vůbec nic společného. (Viz portál REKOS, znak udělen 12. 1. 1996). Takových rádoby mluvících znaků jsou v novodobé české komunální heraldice desítky, možná stovky. Kromě použití heraldicky stylizovaných figur byly do PPHV předkládány „naturalistické žánrové obrázky“, nadto s použitím neheraldických tinktur, které byly z podstaty konkrétního návrhu velmi obtížně heraldicky popsatelné, pokud popsatelné vůbec byly.
Výše uvedené parafráze citací nesměřují k dehonestaci jmenovaných členů PPHV, ale jsou vyjádřením skutečného stavu nazírání na heraldickou problematiku v určité době a bohužel dokumentují heraldické povědomí členů PPHV.
Po určité době činnosti se jednací pravidla PPHV relativně ustálila, takže nebylo možno předkládat návrhy bez součinnosti s obecním zastupitelstvem. Přesto i poté, a jsem přesvědčen, že i v současné době, jsou do PPHV předkládány návrhy, z nichž odborné i výtvarné neumětelství přímo vyzařuje. Vyslovuji tento názor na základě opory v databázi REKOS (= REgistr KOmunálních Symbolů).
Dle mého názoru a mých sedmnáctiletých zkušeností členství v PPHV jsem přesvědčen, že PPHV měl splňovat poslání republikové státní heroldie:
1/ Měl standardně odmítat laické výtvarné návrhy, z nichž bylo na první pohled patrné, že navrhovatel nezná základní principy heraldické kresby a nadto má minimální, lépe však řečeno žádné, heraldické vědomosti; má však grafický počítačový program. Nemůže přece platit, že sebeobskurnější návrh, pokud náhodou neporušuje základní nepsaná heraldická pravidla, je heraldicky schvalitelný a jeho „schvalitelnost“ je podepřena dalším absurdním axiomem – „ať si to nakreslijó, jak chcou“ (dr. Karel Müller), poněvadž my = PPHV, popíšeme znak takto.
2/ PPHV měl být od počátku své existence tvůrcem a garantem české heraldické terminologie. Pokud současný člen PPHV považuje heraldickou terminologii za „marginální ujednocování“ (dr. Jan Županič,), tak jeho další setrvávání v PPHV je irelevantní.
PPHV v podstatě resignoval na postupnou konsolidaci české heraldické terminologie, ta je naopak ústy jednoho z členů považovány za „marginální ujednocování“ (dr. Jan Županič;), čili za činnost, od níž se slušný člověk, a nadto vědecký pracovník ozdobený několika akademickými tituly, štítivě odtahuje.
3/ Pečlivě a pravidelně sleduji v REKOSu schválené heraldické popisy. Žasnu, jaké verbální (ovšem jaké jiné?) „skvosty“ z PPHV vycházejí. Z několika desítek defektních popisů vybírám alespoň tři:
► Červený Hrádek, 2011: „... kvádrovaná cimbuřová brána ...“ Zobrazena je volná (tj. oboustranně nedotýkající se pravého a levého okraje štítu) cimbuřová hradba s prázdnou bránou, vynikající z dolního okraje štítu.
► Dlouhá Ves, 2014: „... býčími rohy postrkanými stříbrnými kruhovými štíty ...“ Jsou zobrazeny 3 + 3 kruhové štíty, které vně provázejí býčí rohy a dotýkají se jich. Kruhový štít nemůže, vzhledem k svému tvaru, „postrkávat“ žádnou heraldickou figuru. (4)
► Dešov, 2015: „... vzhůru zalomené břevno ...“ Je zobrazena zvýšená krokev, která dělí levé pole polceného štítu. (5)
Obdobnými verbálními skvosty zaplevelují současní heraldičtí experti z PPHV českou terminologii do budoucích let. V podstatě jakýkoliv a priori vymyšlený termín je považován za korektní a libovolně používán způsobem „co slina na jazyk přinese“. Heraldičtí experti PPHV nejsou schopni či ochotni (?) si přečíst heraldické popisy obdobných heraldických jevů, které projednávali na minulých zasedáních. Zřejmě je snadnější vymyslet termín ad hoc, než se probírat minulými popisy obdobných heraldických situací. Musím na tomto místě odmítnout názor, že se z mé strany jedná o zlovolnou kritiku současných expertů. Nikoli – musím poukázat na nedostatečnosti, které se objevují ve schvalovacích procesech PPHV. Výstupy heraldických popisů jsou věcí veřejnou (na rozdíl od jednání PPHV, které je neveřejná), takže tyto výstupy jsou kritizovatelné.
Čtenář tohoto pojednání mně může položit oprávněnou, ba rozhořčenou, otázku: Co jste pro českou heraldickou terminologii udělal Vy? Mohu odpovědět následovně:
Za prvé – je obtížné diskutovat s oponenty, je-li posledním irelevantním argumentem „o tom s vámi nebudu diskutovat“, dojdou-li argumenty relevantní.
Za druhé – ve spolupráci s heraldikem Stanislavem Kasíkem (byť autodidaktem, dle arogantního názoru dr. Jakuba Hrdličky) jsme založili internetový portál Heraldická Terminologická Konvence (dále jen HTK), který je ve všech modulech veřejně přístupný laické i odborné heraldické veřejnosti.
Za třetí – na stránkách HTK jsme mnohokrát vyzývali k veřejné odborné diskusi o české heraldické terminologii, bohužel bez odezvy.
Za čtvrté – žádný z nás dvou se ani náznakem nepovažuje za „arbitra české heraldické terminologie“, což jsme rovněž několikrát deklarovali.
Za páté – výsledkem našich snah je neprostupná hradba mlčení, přičemž máme zjištěno, že portál HTK je dosti navštěvován, avšak se zřetelem na ochranu soukromí nemůžeme a ani se nepokoušíme zjišťovat identitu návštěvníků.
Za šesté – průzkumem internetových stránek tohoto zaměření jsme zjistili, že HTK je jediným portálem, který pracuje s pramennými daty, konkrétně s excerpcí popisů komunálních znaků, vzniklých od roku 1991. Tento argument se může zdát ošidným, poněvadž ostatní segmenty heraldiky – státní, rodová, církevní, osobní – nejsou excerpčně zmapovány. Pro jednu či dvě osoby je však taková práce neuskutečnitelná.
Za sedmé – výčtem předchozích bodů jsem snad potenciálnímu tazateli odpověděl na základní otázku. Domnívám se, že více dělat již nelze, zejména při současném obsazení PPHV, který resignoval nejen na konstituování české heraldické terminologie, ale i na konstituování české národní heroldie. Dle mého názoru jsou obě možnosti na dlouhá léta, ne-li trvale, promarněny.
Zpracováno v září - říjnu 2016 © Pavel Palát
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poznámky:
(1) Zákon ČNR č. 367/1990 Sb. ze 4. 9. 1990 v textu §5 termín „komunální heraldika“ neuvádí (nepoužívá, nezná). Ten byl v uvedené době v evropském heraldickém prostoru používán již několik desetiletí a v rámci kategorizace heraldiky zahrnoval nejen znaky městské, ale také znaky státní, zemské, cechovní a osobní. Je však skutečností, že pod pojmem „komunální heraldika“ se obsah této kategorie obecně chápe jako obor zabývající se především znaky měst a obcí. Zejména při vědomí, že existují obecně používané a jednoznačně rozlišující pojmy „heraldika státní“, „heraldika cechovní“, „znaky osobní“.
(2) Palát, Pavel: 100. výročí vydání prvního dílu Ottova slovníku naučného.
Heraldická ročenka 1988, vydala Česká numismatická společnost, pobočka Heraldika, Praha 1988, s. 57-61.
(3) Mohl bych zde podrobněji zmínit prof. Harcubu, rektora Vysoké školy uměleckoprůmyslové, a jeho názory na výtvarnou úroveň předkládaných návrhů. V průběhu činnosti PPHV se ukázalo, že Harcubovy názory byly do značné míry správné, ovšem PPHV nebyly tehdy přijímány – ke škodě české komunální heraldiky.
(4) REKOS uvádí následující popis: „V modrém štítě nad dvěma zlatými zúženými vlnitými břevny vztyčené stříbrné kopí na zlaté násadě mezi stříbrnými býčími rohy postrkanými třemi stříbrnými kruhovými štíty s hrotem“. Řekl bych, že štítky [PPHV: „štíty“ a zřejmě tím má být poukázáno na erb Dlouhoveských z Dlouhé Vsi, resp. na pečeť Lipolta z Dlouhé Vsi z roku 1360, zobrazující pouze klenot] k rohům „přiléhají“. O štítcích by se dala vést diskuse – Sedláček je nazývá kotouče, ale dle figury užívané ve štítech příslušníků tohoto rodu se jednalo o plechový kotouč, který se navlékal na dřevec a chránil ruku, Klučina, který „není heraldikem“ (podle výslovného vyjádření dr. Müllera), tuto část plátové zbroje nazývá „štít dřevce“. U kopí je ratiště a nikoliv násada, ta je u lopaty, rýče a krumpáče. Sporný je i obrat „zúžená břevna“. Když se řekne „v patě štítu dvě břevna“, pak nemohou být jiná než zúžená a proto je zbytečné to v popise sdělovat – je to stejné, jako mít za správné popisovat čtyři břevna ve štítě a specifikovat jejich podobu dalším termínem “zúžená“ – jak víme, tak je to nesmyslné.
(5) V tomto případě je však nutné připomenout, že se může vyskytnout figura, kterou lze popsat dvěma termíny, aniž by bylo terminologicky pochybeno. Zde je možné popsat figuru dvěma způsoby. Pouhé sousloví „zvýšená krokev“, se zřetelem na standard pro figuru KROKEV, nedostatečně popisuje skutečnou podobu použité figury, přičemž terminologický popis „zvýšená krokev s vrcholem v polovině pole, na němž stojí ...“ je komplikovanější než „nahoru lomené břevno“. Dovolím si zde odkaz na portál HTK – Terminologický Slovník, termín ZALOMENÝ.
Poděkování:
Na tomto místě musím upřímně poděkovat kolegovi Stanislavu Kasíkovi za velmi podnětné připomínky, které nepochybně přispěly k celkové podobě pojednání.
Říjen 2016, Pavel Palát.