Login

Mystifikace, šalba a bullshit v české komunální heraldice

Stanislav Kasík

Mystifikace, šalba a bullshit v české komunální heraldice

 

Motto na úvod:

„Jsou dva způsoby, jak být oklamán. Jedním je věřit tomu, co není pravda; druhým je odmítnout věřit tomu, co pravda je.“

Søren Kierkegaard, filosof

 

V roce 1990 vstoupil v platnost zákon o obecním zřízení, umožňující dosud nebývalé právo přijímat znaky a prapory (od roku 2004 vlajky) i neměstským obcím, později také zákon o krajském zřízení s právem užívat shodné symboly i vyšším územním celkům Od té doby bylo možné zaznamenat, v Čechách dosud nepoznanou, eskalaci heraldické tvorby (v letech 1991 – 2009 vzniklo téměř 4 000 nových obecních znaků). Uvedená tvorba a celý proces konstituování obecních symbolů umožnily získání celé řady poznatků, které se uplatnily v precizování oborové teorie a terminologie. Za užitečné lze mít i poznání nedostatečností zmíněného procesu. Smyslem následujících řádků je pokusit se reflektovat minulé dvacetiletí, které pro českou komunální heraldiku, stejně jako pro českou heraldiku obecně, bylo velice podstatné, mimořádné a neopakovatelné. S tématem jsou spojeny články autora tohoto pojednání již publikované v oborových a jiných časopisech (Stanislav Kasík, Obecní znaky a jejich konstituování, S´98 - týdeník vlády, správy a samosprávy České republiky, č. 12, Praha 1998; Stanislav Kasík, Poznámky k odborné relevantnosti heraldického kompendia „Městské znaky v českých zemích“ z roku 1985, Genealogické a heraldické listy, ročník XXVI., číslo 3/2006, Praha 2006; Stanislav Kasík, In memoriam krajské znaky a prapory – podruhé…, Genealogické a heraldické informace 2004, Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno 2005; Stanislav Kasík, Česká heroldie – ano či ne?, Heraldika a genealogie, Klub pro českou heraldiku a genealogii, č. 3 – 4/2008, ročník 41, Praha 2008).

 

Definice mystifikace a bullshitu

 

Mystifikace je slovníky definována jako klamání něčím zdánlivě pravdivým a ono klamání bývá úmyslné (Věra Petráčková, Jiří Kraus, Akademický slovník cizích slov, II. díl, L-Ž, Praha 1995, s. 517). Mystifikace je také synonymem pro obelhávání, předstírání a podvádění (Karel Pala, Jan Všianský, Slovník českých synonym, Praha 1994, s. 142). Ottův slovník naučný uvádí, že slovo mystifikace má kořeny v řečtině a latině a k jeho významu dodává: ošálení, obelstění (OSN XVII., 1901 s. 943). Šalba a šálení jsou soudobou češtinou vnímány jako výrazy knižní, mající původ ve středověku. Odsud odvozeno slovo „šalbíř“. Krom významu klamání a podvádění mělo „šálení“ také význam ve smyslu býti ztřeštěný, bláznivý, pomatený. Z toho pak vznikaly různé jazykové odvozeniny – žert, ztřeštěnost, pomatenost. Ve staré češtině mělo slovo „klamati“ také význam dělat si z někoho šprýmy, žerty nebo lháti (Václav Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1997, s. 601, 250).

 

„Bullshit“ je slovo z hovorové americké angličtiny. Slovníky používají k jeho překladu eufemistických výrazů „kravina“, „konina“, případně „kecy“. Doslova však znamená „býčí hovno“, resp. „kravinec“. Svého času se slovem a jeho významem zcela seriozně zabýval profesor filosofie univeristy v Princetonu Harry G. Frankfurt a napsal o něm publikaci „On bullshit“ vydanou v roce 2005. Český historik Dušan Třeštík obsah uvedené publikace nazval „Úvod do teorie bullshitu“ s následujícím komentářem: „Nestydatě bezobsažných keců, prázdného ožvaňování věcí, vlastní důležitostí nafouklého humbuku, pretensionální produkce horkého vzduchu, kravin a kravinců je kolem nás tolik, že už je ani nevnímáme...Je to jistě jakýsi druh nepravdivé řeči, není to ale omylná či pomýlená řeč a už to vůbec není lež. Lež má totiž jasný vztah k pravdě. Není možné o něčem lhát, pokud nejsme přesvědčeni, že o tom známe pravdu. Produkce bullshitu ale žádné takové přesvědčení nepotřebuje. Lhaní je v jasném vztahu k pravdě, vlastně ji potvrzuje tím, že ji překrucuje, zamlčuje nebo zamlžuje. To se ale bullshitera („kravinopravce“) vůbec netýká, nestojí ani na straně pravdy, ani na straně nepravdy, skutečnost ho prostě nezajímá. Fakt používá tak, aby mu posloužil k tomu, aby sdělil svou kravinu. Je mu jedno, zda odpovídají skutečnosti nebo ne, vybírá si je nebo vymýšlí podle libosti… Proto je bullshit horší než lež... Bullshit totiž vzniká všude tam, kde jsou lidé nuceni mluvit o věcech, kterým nerozumí a většinou jim ani rozumět nemohou.“ (Dušan Třeštík, Zápisník a jiné texty k dějinám, Praha 2008, s. 81 – 83).

 

Slovo „bullshit“ není v tomto článku použito z nějaké dětinské rozpustilosti a pro jeho vulgarizující význam, ale pro význam, o kterém píše Třeštík. Je totiž zcela jisté, že celou řadu novodobých obecních znaků je možné nazvat bullshitem  a jejich autory mít za „kravinopravce“. Je také jisté, že k nim lze přiřadit řadu dalších – autory různých (zcela konkrétních a nikoliv všech) „heraldických minim, základů a úvodů do heraldiky“, ale také domněle odborných článků se vztahem k heraldice.

 

Stručná historie mystifikací v české komunální heraldice a jejich vliv na současnost

 

K pomyslným prvním mystifikátorům v české komunální heraldice „moderní doby“ patřili Jaroslav Schaller a Johann Gottfried Sommer, publikující ve druhé polovině 18. století, resp. v první polovině 19. století, svá několikasvazková topografická díla popisující jednotlivé kraje Českého království (Jaroslaus Schaller, Topographie des Königreichs Böhmen, I – XVI, Prag 1785 – 1790; Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen, I – XVI, Prag 1833 – 1849). Oba přinášeli zprávy o podobách městských znaků, ale mnohdy nedokázali rozlišit pečeť a znak. Popisy pečetí byly vydávány za popisy znaků. Obvykle bez uvedení heraldických tinktur. Lze proto usuzovat, že buď neměli k dispozici potřebné informace, nebo znaky jako takové neexistovaly. Tím mystifikujícím bylo budoucí hodnocení takových údajů jako věrohodných zpráv o podobách městských znaků.

 

Mimořádnou kapitolou v historii české komunální heraldiky je kompendium znaků měst a městeček v Českém království, napsané V. R. Widimskym a vydané v roce 1864 (Vincenz Robert Widimsky,  Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen, Wien 1864). Widimsky velice a téměř natrvalo ovlivnil pohled na českou komunální heraldiku tím, že jeho přístup k vytvoření znakového kompendia nebyl podmíněn rigorózním odborným hodnocením získaných informací. Ty chybějící byly Widimskym svévolně doplňovány nebo dokonce dotvářeny – zejména tinktury, lemy, trávníky a některé obecné figury. Celá řada zde publikovaných znaků je nesmyslných, chybných, nepřesných a „poškozených“. Jejich podoba byla vymyšlena ad hoc buď samotným Widimskym, nebo jeho laickými informátory.

 

Díky vydání prostřednictvím c. a k. vydavatelství a tiskáren ve Vídni získala Widimského publikace charakter oficiálního, závazného a uvedenými informacemi spolehlivého kompendia znaků měst a městeček v Českém království. Jejím „jediným“, dlouhá desetiletí nerozpoznaným nedostatkem, byla nízká míra věrohodnosti. Absencí věrohodnosti tratila na závaznosti, ale oficiálnost jí zůstala - ke škodě české komunální heraldiky.

 

Následující doba měla přinést ještě jeden zásadní „úder“ české komunální heraldice a tím bylo vydávání jednotlivých dílů Ottova slovníku naučného, jehož redakce zcela nekriticky převzala výsledky Widimského práce a nepodrobila je odborné revizi. Tím bylo Widimského dílo „potvrzeno“. Uvedenou a jinak velice seriózní encyklopedií, která měla schopnost formovat „veřejné mínění“, byl mimořádně pokřiven pohled na českou komunální heraldiku a jako takový byl petrifikován. Pro seriozní znalost znaků českých a moravských měst to mělo neblahé následky, které jsou patrné dodnes. Nekritické převzetí znaků z Widimského je navíc v mnoha případech provázeno špatnými popisy, pokud je za heraldické popisy vůbec lze považovat, nebo popisy neúplnými, které nesouhlasí s vyobrazenými znaky. Ottův slovník naučný se tak stal „studnicí poznatků“ o české komunální heraldice, poněvadž Widimského německá publikace byla v jistém smyslu „obrozenecky pomíjena“, neboť vydávaná ryze česká encyklopedie se v mnoha aspektech mohla úspěšně porovnávat s obdobnými encyklopediemi německými, francouzskými a anglickými. Byly tak položeny základy pro nekorektní vnímání nejen podob městských znaků, ale i pro teoretické postuláty od nich odvozené, které se nakonec promítaly i do české heraldiky obecně.

 

Widimského práce se stala zdrojem údajů pro publikaci o městských znacích v tzv. nové řadě Siebmachera vydané v roce 1885 (Otto Titan v. Hefner, L. Clericus, A. Gautsch, Städtewappen, J. Siebmacher´s Wappenbuch, 1. 4., Nürnberg 1885). Díky tomu byla věrohodnost uvedeného kompendia výrazně snížena a z tuzemských vlastivědných, či ryze heraldických publikací následujících období je patrné, že jejich autorům se „Nový Siebmacher“ o městských znacích nestal žádnou oporou.

 

U některých, v nedávné minulosti často publikujících autorů v oboru komunální heraldiky, je pozorovatelné neopodstatněné a tím i falešné „okouzlení“ Widimskym, jako publikace ve své době (2. pol. 20. stol) obtížně přístupné, široké veřejnosti neznámé a proto zdánlivě objevné. Protože Widimského dílo pochází z roku 1864 a lze v něm také nalézat vůbec první barevné kresebné podoby mnoha městských znaků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, tak ty byly hodnoceny jako jediné správné za použití chybné teze „čím starší, tím autentičtější a také správnější“ bez ohledu na hodnocení relevantnosti a serióznosti takového údaje a také navzdory tomu, že v roce 1985 přinesl kritické a velice korektní hodnocení Widimského Jiří Čarek (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, I. Část všeobecná, Praha 1985, s. 14).

 

Před 1. světovou válkou se většina praktického heraldického dění v Rakousko-Uhersku, k němuž patřilo i České království, odehrávala ve Vídni. To vylučovalo vznik trvalé státní instituce v Praze, jejíž činnost by umožnila její pojmenování heroldií. Díky tomu neexistoval v Čechách žádný institucionální tvůrce a nositel heraldických tradic. Tím vznikl pomyslný prostor pro individuální a mnohdy velice subjektivní a zároveň rozrůzněné interpretace oboru.

 

V roce 1862 byl otištěn článek Antonína Rybičky „Něco o umění heraldickém“ (Památky V. [PA], Praha 1862, s. 118 – 125). Je pochopitelné, že na sedmi stranách dvousloupcového textu, s jednou stranou vyobrazení, nebylo možné podat vyčerpávající pojednání o heraldice a jejích pravidlech. Podstatné je však zjištění, že Rybička neměl možnost opřít se o ryze české zpracování tématu a byl nucen obracet se k již publikovaným heraldickým systémům z různých evropských zemí, především z Německa a z Francie. Ostatně totéž je patrné i o necelých čtyřicet let později, kdy vyšla Králova Heraldika (viz dále).

 

Antonín Rybička je pro českou komunální heraldiku důležitým tím, že publikoval soubor popisů znaků excerpovaných z privilegií vybraných měst a městeček v Čechách a na Moravě (Antonín Rybička, Pomůcky k heraldice a sfragistice domácí, Památky. Listy pro archaeologii a historii, IX., Praha 1874, s. 717 – 738; 847 – 856; 923 - 930). Pozoruhodný je i Rybičkův úvod k této práci, z něhož vyplývá, že jím byla velice silně pociťována potřeba seriózního a vědeckého pěstování heraldiky a také sfragistiky (v tomto případě je překvapující zjevná „heraldická odtrženost“ Čech od Vídně). Jeho „lamentace“ má podivuhodnou platnost i v naší době. Krátká citace z Rybičkova nadčasového sdělení mluví za vše: „Neboť vyrozuměli jsme záhy, že sobě u nás až po tuto chvíli věd těchto málo bylo všímáno, a kde se to snad přece dálo, že se to dálo nanejvýš povrchně, nekriticky anobrž nemotorně a titěrně, a že se z větší části při tom hledělo více k ukonejšení liché marnosti aneb podle zištnosti osob malicherných aneb sprostých, tak že skutečně nevíme, máme-li se více horšiti nad takovým zneužíváním vědy skrze takovéto bídné skribenty a mizerné jich patrony, aneb máme-li oněmi opovrhovati a těchto litovati a útrpnost míti s jejich křehkostmi. Na žádný spůsob však neměli bychom déle k takovémuto profanování vědy naší déle skrze prsty hleděti a je mlčením schvalovati, anobrž vzchází nutná toho potřeba, takovému zlořádu konce a mezí položiti a věci k lepšímu, vědy naší důstojnému spůsobu přivésti a obrátiti.“.

 

Antonín Rybička nemohl tušit, co se stane v roce 1990 a v době následující. Opět je nutné „se horšiti“, opět je některými „hleděno více k ukonejšení liché marnosti“, opět je tu pár „malicherných aneb sprostých, bídných skribentů a mizerných patronů“ a opět je důvod konstatovat, že není možné „takové profanování vědy mlčením schvalovati a je potřeba takovému zlořádu konce a mezí položiti“. Na následujících řádcích se pokouším o totéž. Ale zdá se, že po Rybičkovi, Vojtíškovi, Schwarzenbergovi, Benešovi, Zengerovi, kteří v různých dobách, přesto ve veliké shodě, kriticky hodnotili nedostatečnosti dění v české heraldice, to bude pouhý další apel v řadě – další „výkřik do tmy“. Přes vyjádřenou skepsi, mám pocit, stejně jako všichni jmenovaní, že je nutné na neutěšenost stavu pěstování heraldiky u nás alespoň poukázat.

 

Stejný poznatek o nedostatku zevrubných pojednání o heraldice v českém jazyce a se vztahem k Českému království, který je patrný z Rybičkova článku Něco o umění heraldickém, lze učinit při čtení hesel o tomto oboru v jednotlivých dílech Ottova slovníku naučného („Barvy heraldické“, OSN III., 1890, s. 411; Erbovník“, „Erby“, „Erbovní list“, „Erbovní strýcové“, OSN VIII., 1894, s. 697; „Heraldika“, OSN XI., 1897, s. 127 – 135). Jejich autorem byl Martin Kolář, přední badatel a odborník na českou rodovou heraldiku (viz dále ČMH I). Především heslo „Heraldika“ se pokouší podat v pomyslné zkratce co nejširší obraz o heraldice nejen v obecné rovině, ale i ve vztahu k českým zemím. Kolář se prezentoval jako skutečný znalec pramenů a heraldické literatury. Obsáhlý výčet heraldických publikací však dosvědčuje ono sdělení učiněné na začátku tohoto odstavce. Závažných heraldických prací v českém jazyce vlastně nebylo. Velice hutný a zároveň obsahem dobrý Kolářův příspěvek dokazuje, že redakce Ottova slovníku naučného mohla mít k dispozici znalce heraldiky, který by snad mohl být schopen odborné revize těch pasáží hesel, které se dotýkají znaků měst. Slovo „snad“ je dáno vědomím, že Martin Kolář byl zaměřen především na rodovou heraldiku, stejně jako jeho kolega August Sedláček, a je otázkou, zda by byl schopen revize Widimského kompendia potřebným způsobem.

 

Na přelomu 19. a 20. století byly vydány dvě publikace o heraldice, které můžeme hodnotit jako zásadní. Byla to první přehledná kompendia o oboru v českém jazyce. V září roku 1900 napsal úvod ke své knize Heraldika, souhrn pravidel a předpisův znakových Vojtěch Král z Dobré Vody. V roce 1902 připravil k vydání materiály sebrané Martinem Kolářem, autor rozsáhlé encyklopedie o českých hradech, August Sedláček. Dílo bylo pojmenováno Českomoravská heraldika, část všeobecná. Ze srovnání obou knih je patrný rozdíl v pojetí. Králova práce zřetelně směřuje k termínům a terminologii, jak svědčí její koncepce striktního strukturovaného uspořádaní podle skupin a v nich podle názvů figur. Kolářova se zabývá spíše prameny a zdroji heraldiky. Jestliže Král měl snahu vytvořit český heraldický terminologický systém, pak Kolář věnuje oborové terminologii pouhé dvě a půl strany textu. Spravedlivé však je konstatování, že mnohé z toho, co chybí na oněch dvou a půl stranách, lze nalézat v textu publikace samotné. Zdá se, že po vydání Královy Heraldiky nezbývalo Sedláčkovi, jako editorovi článků a statí z Kolářovy pozůstalosti, nic jiného, než koncipovat jím vydávanou práci stejného zaměření viditelně rozdílným způsobem. Sedláček vyjádřil později (nikoliv v souvislosti s vydáním ČMH I, ale až v úvodu k ČMH II., viz dále) jistou míru skepse k „pravdivosti“ některých údajů přinesených Králem, jehož hodnotil takto: „zrak měl dobrý, ruku dovednou, ale přes obtíže vynášel se s lehkostí jako pták“ (ČMH II., s. 6; Sedláček v době vydání ČMH II. pravděpodobně měl potřebu distancovat se od Krále, který s ním dříve spolupracoval na „Hradech“, zejména po aféře s tzv. renobilitačními procesy, v nichž si Král „omočil“). Pro pěstování heraldiky v Čechách je signifikantní individuálnost, roztříštěnost a rozmělněnost vynakládaného úsilí již na samém počátku snah o seriozní počiny v oboru.

 

Snad už v roce 1902 měl Sedláček v plánu vydat k oné všeobecné části Českomoravské heraldiky také část speciální – autor ji pak nazval „zvláštní“ (Českomoravská heraldika II, Praha 1925; ČMH II). Jejím obsahem se stal soubor popisů erbů českých šlechtických rodů. Autor čerpal především z vlastního studia šlechtických pečetí, privilegií a jejich opisů v celé řadě archivů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, v Německu, v Polsku a v Rakousku. Sedláčkem použitou dikci a způsob popisování erbů však nelze mít za normotvornou. Jeho popisy jsou především odrazem způsobu psaní popisů v erbovních listinách z doby renesance a baroka (k tomu také Vladimír Růžek, Prameny Sedláčkovy „Českomoravské heraldiky II“, in: Seminář a jeho hosté, Sborník prací k 60. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového, FFUK, Praha 1992, s. 305 – 315). Mnohé z nich, díky „květnatosti mluvy“, rozvláčnosti a komplikovanosti stavby vět, nelze považovat za skutečné heraldické popisy. Publikováním takových popisů vnesl Sedláček do povědomí, zejména laické veřejnosti, zvláštní představu domněle „odborného“ vyjadřování, které bylo archaické již v době vydání Českomoravské heraldiky – části zvláštní. Mimořádně komicky, z dnešního vnímání stylistické stavby vět, zní popisy typu „lev našeralé barvy o dvúch ocasech s ústy rozzavenými a jazykem vyplazitým, vínkem neb korunou okrášlený, an ke šplhání se chystající, na štrychu pokosmém stojící...v poli modrém neb lazurovém...atd.“. Uvedená mluva byla a ještě stále je právě laickou veřejnosti vnímána jako ustálená odborná „ptačí“ řeč, kterou má za povinnost opakovat. Argumenty typu „Sedláček ale píše, že se to říká takto nebo takto...“ je v mnoha případech nutné odmítat. Obvykle to totiž nebyl Sedláček, kdo takto „píše“, ale byl to neznámý písař erbovní listiny, například z 16. století, kterého Sedláček pouze interpretoval. Od přelomu 19. a 20. století uběhlo více jak sto let a za tu dobu se český jazyk změnil nejen slovní zásobou, ale také mluvnicky. Podstatné je, že se tak už nemluvilo ani v době Sedláčkově - ale znělo to „úžasně“, zasvěceně a domněle odborně. K výbavě dobrého heraldika však patří um se v dobových, stejně jako v archaicky znějících, heraldických popisech vyznat a umět dle nich znaky a erby bez problému konstruovat.

 

Je zřejmé, že i sám Sedláček tápal jakým způsobem erby popisovat (vyplývá to z jeho úvodu k ČMH II. s. 6). Musel by vytvořit dosud neexistující český heraldický terminologický systém. Věděl, že pro potřeby takového systému není možné využít terminologie německé, sice svým způsobem již konstituované, ale mluvnicky nekompatibilní. Vyřešil to „šalamounsky“ tak, že citoval podstatné pasáže autentických dobových popisů erbů posbírané z originálů, či opisů privilegií a ze Saalbuchů, a ty pak také stylisticky upravoval, doplňoval a měnil. Nikde však nesdělil, že si počínal právě takto a proč tak konal. Přesto vyvolal dojem jakéhosi systému ve způsobu „blasonování“. Sedláček pouze sděluje, že stručnost popisů známá z německého popisování znaků jako základní princip, je z jeho pohledu nedostatečná a k tomu dodává svůj subjektivní názor: „Ale mě se zdá, že v heraldice nejde o krátkost, nýbrž o to, aby byl popis zevrubný a zřetelný. Stručný popis je dobrý, protože se vynechávají zbytečná slova, ale krátký popis, neřekne-li se dostatečně co jest, není k ničemu“. Na základě této teze, popírající několik století existující tradici principů pro stanovení popisů erbů, byly Sedláčkem přijímány jako dobré takové popisy, které sice byly „žvanivé“, ale jím samotným byly shledány jako ty, které „říkají dostatečně, co jest a jsou tedy k něčemu“. Díky tomuto individuálnímu a subjektivnímu pohledu na heraldickou disciplínu „blason“ nepochybně přispěl podstatnou měrou k rozkolísanosti české heraldické terminologie. Bylo totiž individuálně a subjektivně preferováno mnohoslovné, komplikované vyjadřovaní s nemožností pevného ustálení, místo toho, aby byl hledán způsob, jak při definování figur, jejich trvalého pojmenování, názvoslovných standardů a využití možností českého jazyka, docílit tolik potřebného terminologického systému. Obdobným způsobem si počínal později i Jiří Čarek (Městské znaky v českých zemích, 1985), když do „heraldických popisů“ vkládal citace, které mu, zřejmě opět z pohodlnosti, terminologické bezradnosti či snahy o „vědeckost“, předkládali okresní archiváři v jednotlivých elaborátech.

 

Teprve v nové době vyšlo najevo, že Sedláček používal pomyslný „názvoslovný systém“, když si ve svých pracovních sešitech třídil erby, resp. pečetní obrazy podle heroldských a obecných figur. V ČMH II., v kapitolách nazvaných „Ukazovatel“, bylo čtenáři umožněno podle figur vyhledávat rodové erby. Ale ani první a ani druhé není možné považovat za terminologický systém, ani za odraz jeho existence. Sedláčkovy pracovní sešity byly v nedávné době vydány v knižní podobě (August Sedláček, Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, Svazek 1 – 5, Praha 2001 – 2003, editor Vladimír Růžek). Uvedenou edici Sedláčkových „atlasů“ je nutné považovat za jeden z největších počinů v české heraldice od přelomu 19. a 20. století. Editor celkovou koncepcí, poznámkovým aparátem, konkordancemi a propracovanou metodikou vytvořil zcela svébytné dílo, které svými možnostmi sdělovat celou řadu nových informací zřetelně převyšuje vlastní Sedláčkovu Českomoravskou heraldiku II.

 

S politováním je nutno konstatovat, že pramenná základna české rodové heraldiky nepochybně utrpěla nevratné ztráty následkem dvou evropských válek v 1. polovině 20. století, takže mnohé informace Sedláčkem publikované již nelze opětovným bádáním ani ověřit ani upřesnit. K uvedeným ztrátám lze přiřadit i takové jevy, které můžeme pojmenovat jako „zub času a ruce rozpustilců“ – tím je myšleno například zcizování sfragistického materiálu v badatelnách nebo dokonce v depozitářích archivů.

 

V letech 1895 – 1908 pracoval August Sedláček na publikaci, která pod názvem Místopisný slovník historický Království českého pravděpodobně vyšla v roce 1909 (bez uvedení data a místa vydání; v úvodu autor sděluje ukončení práce na rukopisu v roce 1908). Kapitoly o historii jednotlivých měst a městeček obvykle zakončují popisy jejich znaků. Od koryfeje českých heraldických studií by bylo možné očekávat přesnější přístup k tématu. Je zřejmé, že popisy městských znaků jsou nedostatečné a v podstatě opakují údaje uvedené v Ottově naučném slovníku, jejichž zdrojem byl Widimsky. Sedláček se zjevně nepokusil o kritické zhodnocení popisovaných znaků a pragmaticky šel cestou „nejmenšího odporu“. Zdá se být možné tvrzení, že Sedláček „nedokázal“ znak podle kresebné předlohy dostatečně dobře popsat. Jeho doménou byla především rodová heraldika, ale to může zároveň znamenat, že komunální heraldika jím nebyla vnímána jako obor hodný trvalé a hlubší pozornosti. Sedláček evidentně na tuto část heraldiky rezignoval. Tím přispěl ke konání dosavadních mystifikátorů svou „vlastní hřivnou“.

 

Pro úplnost lze zmínit vydání Ströhlovy práce o komunální heraldice v roce 1904, která se krom jiného dotýká i Čech, Moravy a Slezska (Hugo Gerard Ströhl, Städte-Wappen von Österreich-Ungarn, Wien 1904; 2. vydání, 1. vyd. 1885). Hugo Gerard Ströhl (1851 – 1919), německý heraldik, znalec heraldických pramenů, autor řady knih o heraldice a vynikající heraldický kreslíř, nemohl nechat obor komunální heraldiky stranou svého zájmu. V úvodu Ströhl píše, že první vydání se statěmi k 519 městským znakům, nebylo prosto chyb. K tomuto poznání dospěl po bádání ve fondech „Adelsarchivu“ ministerstva vnitra ve Vídni. Nové „rozšířené a zlepšené“ vydání mělo vše napravit. Za podstatné lze mít  Ströhlovo poznání nedokonalosti Widimského práce (i když nedokončené – Widimskym byly zpracovány jen Čechy, Morava, Slezsko, Štýrsko a Solnohradsko) se shodným tématem. To je v souladu s naším poznáním. Kritický Ströhl nakonec takto hodnotil i celou řadu dalších, především rakouských a německých, autorů. Je otázkou, co nového k poznání české komunální heraldiky přinesl on sám. Na dvaceti čtyřech stranách textu, je popsáno 241 městských znaků (další tři v doplňcích). Devět tabulí přináší 180 barevných vyobrazení.  Už z tohoto výčtu je zřejmé, že Ströhl učinil pouhý výběr ze všech existujících městských znaků u nás (Čarkem je popisováno více jak 950 znaků). Neúplnost kompendia jednoznačně oslabuje jeho schopnost být oporou pro studium městských znaků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Dalším nedostatkem je nepřesnost přinášených údajů o podobách některých městských znaků. Je patrné, že Ströhl nijak zvlášť neovlivnil pohled na komunální heraldiku u nás nejen tím, že šlo o „vídeňskou“ aktivitu napsanou německy, ale také díky zřetelnému vlivu Ottova slovníku naučného jako zdroje obecně přijímaných informací. Proto se nelze divit, že minulým publicistům komunální heraldiky u nás byl Ströhl de facto opomíjený, i když nikoliv neznámý autor. Nepopiratelným Ströhlovým kladem je jeho heraldická kresba, kterou lze mít za „vzorovou“. Ta velice pravděpodobně olivnila tvůrce československého státního znaku Františka Kyselu (viz níže) a později (v roce 1970) kreslíře znaků severočeských měst Václava Zajíčka.

 

Po roce 1918, v nově vzniklé Československé republice, nebyly vytvořeny podmínky, které by byly heraldice nakloněny potřebným způsobem. Společně se zákony, které zrušily dřívější privilegia, užívání titulatury a přídomků příslušníky bývalé šlechty, byly zakázány i vnější projevy jejich bývalého společenského postavení. Došlo i na rodové erby. Stát se pravděpodobně domníval, že pěstování heraldiky je za daného stavu nepodstatnou a nedůležitou věcí a rezignoval na zřízení instituce, která by se oborem zabývala. Navíc institucionálně nebylo na co navázat – císařská a královská česká heroldie nebo pomyslná heraldická komise českého místodržitelství v Praze neexistovaly. Snad bylo spoléháno, že universitní školství dokáže dostatečně suplovat „nepotřebnou“ instituci vyučováním předmětu heraldika v rámci studia pomocných věd historických (v systému universitních studijních oborů v meziválečném období byly uvedené vyučované předměty pravděpodobně pojmenovány jinak). Bylo-li takto uvažováno, pak budoucnost měla ukázat, že to nebyla úvaha zcela dobrá.

 

Jak to s pěstováním heraldiky v tomto období bylo, svým způsobem dokazuje i tehdy vzniklý státní znak. Jeho podoba se „slovenským“ štítkem na rameni českého lva byla z pohledu ikonografického nesmyslnou kombinací, neodpovídající skutečným státoprávním poměrům. Podobným způsobem byl koncipován královský erb v Belgii, kde flanderský lev měl na hrudi štítek s erbem vládnoucí dynastie vévodů Sachsen-Coburg-Saalfeld. V Belgii byl znak království vytvořen zcela v souladu s heraldickými pravidly a tradicí, na rozdíl od státního znaku Československa, který byl z tohoto pohledu mimořádně zpackanou heraldickou kreací s možností zcela zavádějícího ikonografického výkladu. Také tvůrce kresebné podoby československého státního znaku, akademický malíř František Kysela, prokázal, že nedisponoval potřebnými znalostmi heraldiky a heraldické kresby. Tradiční český lev byl v podobě popisované jako „ve skoku“, ale Kyselův lev takový není – ten je vzpřímený a kráčející. Takové pojetí bylo nepochybně podmíněno volbou tvaru štítu, zcela poplatnému tehdejší politické orientaci na Francii (k tomu také Karel Schwarzenberg, Znak Československé republiky, Proměny 4/1968, s. 13 – 18, in: Karel VI. Schwarzenberg, Torzo díla, Praha 2007, edit. Martin C. Putna, s. 837; Josef Petráň, Český znak, Praha 1970; Milan Hlinomaz, Vývoj československé státní symboliky 1918 – 1990, SAP 52/1, Praha 1992, s. 79 – 89; Pavel Sedláček, Česká panovnická a státní symbolika, Výstava Státního ústředního archivu v Praze, Katalog výstavy, Praha 2002, zde uvedená literatura; Státní symboly ČR, historie a současnost, Filmexport Home video, Praha 2006, autor scénáře prof. PhDr. Josef Petráň, CSc).

 

Na vzniku československých státních symbolů se podíleli mimo jiných také Václav Vojtíšek a Gustav Friedrich. Druhý z nich byl duchovním otcem zcela nově utvořeného znaku Podkarpatské Rusi, tehdy mandátního území pod správou ČSR. Vojtíškovi ani Friedrichovi zřejmě Kyselova výtvarná kreace nevadila, nebo si ji vůbec nemuseli uvědomit, politováníhodné však je, že lev byl popsán „ve skoku“. Shodně s komunální heraldikou v Čechách byla situace tristní i v heraldice státní. Onu tristnost lze nepochybně vnímat jako odraz soudobého vnímání heraldiky v obecné rovině. Jednoduše řečeno - v Československu nebylo heroldů.

 

Přes nepříznivé hodnocení pěstování heraldiky v meziválečném období, vznikly v této době heraldické a s oborem související práce zásadního významu. Ve vztahu ke komunální heraldice je nutné zmínit práci Václava Vojtíška, O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých z roku 1928. Můžeme ji hodnotit jako zevrubné a komplexní hodnocení vývoje pečetí a znaků vybraných měst. Vojtíšek trvale pracoval s tezí, že městské znaky v českých zemích nemohly vznikat před husitskými válkami, která byla později vyvrácena Rostislavem Novým (viz níže). Přesto lze ocenit autorem rozpoznané, popsané a definované jevy spojené s existencí pečetí a znaků v prostředí měst. Důležité pak jsou stanovené teoretické postuláty z onoho definování vyplývající. Vojtíšek byl v podstatě prvním, kdo upozornil na neutěšený stav v oboru komunální heraldiky, zejména ve vztahu k podobám městských znaků uplatňovaných v jejich praktickém užívání. Nalézal obtížně překonatelné rozpory mezi takovými podobami a jeho osobním poznáním založeným na studiu, bádání a znalosti zobrazování historických městských znaků. Vojtíškův apel, směřující k odborné veřejnosti a vyzývající ke skutečně vědecké revizi znaků českých měst, vyslyšen nebyl. To, co by se mohlo později jevit jako revidující a napravující, takovým ve skutečnosti nebylo (viz níže Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985).

 

Druhou prací, která vznikla v uvedené době a má pro českou heraldiku zásadní význam, je publikace Karla Schwarzenberga s téměř barokním názvem Heraldika, čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě, vydaná v roce 1941. Kniha nepostrádá základní informace o genezi heraldiky (ty jsou dnes již překonané) a o jejím vývoji, o teorii, vnitřní struktuře heraldiky jako vědního oboru atd. Na rozdíl od jiných, do té doby vydaných publikací o heraldice v Čechách, je ta Schwarzenbergova výjimečná tím, že je „jiná“. Jinost nespočívá ve strukturování obsahu, ten se neliší od jiných podobných publikací, ale „jiností“ je sám autor, resp. jeho jiný přístup k tématu. Schwarzenberg měl před mnohými dosavadními autory v oboru řadu obecných i individuálních předností, které mu umožňovaly mít pomyslný „náskok“. Byl především universitně vzdělaný (absolvent filozofické fakulty Karlovy university v Praze) a pak pocházel z prostředí, v němž bylo samozřejmé pěstování a mezigenerační předávání tradic, včetně heraldických. Vnímavému a aktivnímu zájemci o heraldiku, původem z této sociální skupiny, to umožnilo získání celé řady zásadních a speciálních informací, které v jiných prostředích byly téměř nedostupné. Karel Schwarzenberg si svou publikaci ilustroval sám a prokázal, že je zdatným heraldickým kreslířem.

 

Na Schwarzenbergově Heraldice můžeme ocenit, že se šířeji zabývá i dalšími souvisejícími součástmi znaků, jakými jsou například honosné kusy a tím, co autor nazval „Příslušenství heraldiky“. Mimořádnou a v publikacích podobného typu nebývalou, je kapitola „Pravidla heraldického vkusu“, zabývající se krom jiného také estetickou stránkou znaků a erbů. Schwarzenbergova kritická poukázání na prohřešky proti „dobrým heraldickým mravům“ a jeho doporučení mají trvalou platnost a jsou podstatná i dnes. Ona doporučení, zejména ve vztahu k navrhování obecních znaků v současnosti, by měla být, zejména laickými navrhovateli, čtena jako velice dobré „vade mecum“ (lat. „pojď se mnou“) s velkou pečlivostí a za plné pozornosti. Problémem mnoha současných laických navrhovatelů je, že o existenci Schwarzenbergovy Heraldiky nemají žádnou povědomost. Ti, kteří deklarují jako zdroj svých znalostí heraldiky právě tuto publikaci, prokazují výsledky své práce, že jimi nebyla čtena potřebným způsobem a v úplnosti. Při vší úctě ke Schwarzenbergově knize musím konstatovat, že ona sama, byla-li by jediným zdrojem poznání heraldiky, nemůže být zdrojem dostačujícím.

 

Rok před Schwarzenbergovou Heraldikou vydal Břetislav Štorm, významný heraldický kreslíř osobitého stylu, svůj příspěvek k heraldice u nás s názvem Úvod do heraldiky (nakl. Vyšehrad, knihy Řádu, Praha 1940). Úvod do heraldiky je prezentován způsobem fiktivního rozhovoru pomyslného adepta heraldiky a znalce oboru. Subjektivně řečeno, nebyla to nejšťastnější forma prezentace heraldických základů, navíc nevybočující mimo běžný a očekávaný rámec daný tématem. Břetislav Štorm ovšem nevymyslel nic převratného. Obdobnou útlou knížečku na bázi „otázek a odpovědí“ vydal v roce 1893 Eduard von Sacken pod názvem Katechismus der Heraldik s množstvím zdařilých černobílých ilustrací (Eduard Freiherr von Sacken, Katechismus der Heraldik, Leipzig 1893, 5. vydání). Přesto lze číst zajímavá Štormova sdělení. Například za podstatnou pro českou heraldiku je v jeho době považována Heraldika Vojtěcha Krále, která čtyřicet let po vydání je označena jako nedostupná. Kolářova a Sedláčkova práce (ČMH I a ČMH II) již tak vysoko ceněna nebyla. Nedostupnost Královy Heraldiky byla pro Štorma motivací pro napsání onoho „stručného přehledu o heraldice pro nejnutnější potřebu…“, jak sám píše v úvodu.

 

Dalším zajímavým Štormovým sdělením byla informace o přípravě vydání nějaké velké publikace o heraldice s historickým úvodem a sbírkou ukázek znakové tvorby. K vydání takové publikace nikdy nedošlo a je obtížné rozhodnout, zda uvedenou představu o „novém velkém vydání heraldiky“ mohla naplňovat Heraldika Schwarzenbergova, která vyšla nedlouho po té ve stejném nakladatelství, na níž se ale Štorm nijak nepodílel.

 

Ve vztahu k praktickému užívání městských znaků v meziválečném období je vhodné poukázat na jev, který je nutné hodnotit jako mystifikační. Tím je svévolné a ideologicky podmíněné upravování historických městských znaků v pohraničí, které bylo osídleno především německy mluvícím obyvatelstvem. Představitelé měst v této oblasti se ve vztahu k praktické heraldice chovali od určité doby zcela autonomně. Ideologická podmíněnost úprav městských znaků spočívala ve změně červeno-stříbrné „české“ barevnosti znaku na jinou – obvykle modro-stříbrnou, či modro-zlatou. Tak se stalo například v Osečné (okr. Liberec), kde byla stříbrná gryfí (orlí, ptáka noha) hlava v červeném štítu zaměněna za zlatou v modrém štítu, aniž bylo vnímáno, že jde o figuru z erbu původem nečeského (slezského) rodu z Oppersdorfu (z Oprštorfu). Podobně v Kamenickém Šenově, kde český lev v červeném štítě na zeleném trojvrší se skleněným pohárem v tlapě byl změněn na zlatého v zeleném štítě a na černém trojvrší. Ve Vimperku byl český lev v bráně věže vyměněn za stříbrného ohaře. Po připojení Sudet k Německé říši byla zaznamenána snaha některých městských zastupitelstev, vyjádřit svůj vztah ke své „nové velkoněmecké vlasti“ tím, že se pokoušely přidat do znaků symboly hákového kříže (Třebenice, Kamenický Šenov). Takové pokusy se však nesetkaly s pochopením německých úřadů, které doplnění znaků měst o říšské symboly nepovolily. Respekt k historickým znakům ve stejném období je patrný v Děčíně, kde v roce 1941, po sloučení měst Děčína a Podmokel, byl zvolen nejen úřední název Děčín (resp. Tetschen an der Elbe), ale ze dvou existujících městských znaků byl pro novou aglomeraci vybrán ten děčínský s českým lvem, bez pokusů vytvořit znak zcela nový. I když i zde byl původní červený štít už dříve změněn na modrý a lev podle dobových dokladů varioval mezi zlatým a stříbrným.

 

Odrazem uvedených ideově podmíněných svévolných úprav znaků českých měst, je jejich oficiální užívání v prostředí vystěhovalců v Německu (Aleš Zelenka, Tony Javora, Sudetendeutsches Wappenlexikon, Passau 1985). V českých zemích takové znaky musíme vnímat jako znaky „spolkové“, používané mimo území České republiky pro potřebu spolkově organizovaných vystěhovalců a umožňující vizuální odlišení od dalších shodně utvořených seskupení. Z pohledu českého práva a zákonu o obcích z roku 1990 je otázkou oprávněnosti užívání nediferencovaných existujících znaků českých měst uvedenými spolkovými uskupeními v zahraničí, protože městské a obecní znaky jsou chráněny zákonem ve prospěch skutečných plnoprávných uživatelů, kterými jsou česká města a obce.

 

V uvedeném vystěhovaleckém prostředí vznikají pro zmíněné potřeby prezentace krajanských spolků i v současné době zcela nové znaky označené jmény konkrétních českých obcí (např. Žitenice, okr. Litoměřice, in: Leitmeritzer Heimatbote, Mitteilungsblatt für Stadt und Kreis Leitmeritz, Jahrgang 54, Nr. 5, Nr. 6, Fulda 2002, s. 48 – 49, s. 70). Kvalita znaku vystěhovalců ze Žitenic není na potřebné úrovni a je poplatná laickému vnímání heraldiky. Například tím, že štít je bezdůvodně čtvrcený s různými figurami v jednotlivých polích a navíc se středním štítkem, v němž je zcela nepřijatelně úplný znak města Litoměřic. Zde je také patrná nekritická a svým způsobem bizarní představa, že takto vytvořený znak užívaný společenstvím vystěhovalců žijícím v Německu, by měl být akceptován i samotnou obcí v Čechách. Takový znak by pak byl oktrojovaný a mimo jakoukoliv možnost projevení vůle skutečných obyvatel dané české obce (v roce 2003 byl obci Žitenice předsedou PSPČR udělen znak v podobě zcela odlišné od té „vystěhovalecké“). Díky tomu není v českých zemích možné vnímat obecní a městské znaky vzniklé v prostředí krajanských sdružení vystěhovalců v Německu jako součást tuzemského souboru historických městských znaků.

 

Vcelku logickou reakcí na absenci seriozního, státem preferovaného a universitami garantovaného vědeckého pěstování heraldiky ve výše zmíněném období, byl vznik několika zájmových sdružení, jejichž předmětem činnosti byla, vedle rodopisu, také heraldika. Jimi byly vydávány tiskoviny s rozdílným podílem heraldických článků a s rozdílnou odbornou úrovní – např. Časopis Rodopisné společnosti československé v Praze, Erbovní knížky ap. Podrobné zprávy o činnosti uvedených sdružení a spolků, včetně těch, které vznikaly ve druhé polovině 20. století, o vydávaných periodikách a o obsahu publikovaných článků, přináší práce kolektivu vedeného prof. Pavlem Palátem - Bibliografie české práce heraldické I, 1901 – 1980, Tématický anotovaný soupis článků, statí a studí z oborových periodických tiskovin vydaných v české řeči na území České socialistické republiky (sešit 1 – 6), Ostrava 1983. Tato práce má zásadní význam pro českou heraldiku tím, že svým obsahem a anotacemi článků umožňuje téměř úplný přehled o heraldickém dění u nás ve 20. století, umožňuje jeho hodnocení a stanovení závěrů. Patří k základním pilířům současné české heraldiky a měla by být nejméně v povědomí každého vážného tuzemského zájemce o heraldiku. Předřadíme-li tomu Bibliografii české historie od Čeňka Zíbrta z roku 1900, kde jsou odkazy i na heraldické prameny a publikace, pak dostáváme svým způsobem ucelený přehled.

 

Doufejme, že příští generace zájemců o heraldiku bude schopna dokončit započatou práci na české heraldické bibliografii, tak jak byla zamýšlena. Tedy navázat na Palátovu Bibliografii a dovézt ji do jejich současnosti (možnou další etapou je zpracování oborových periodik z let 1981 - 2000). Vytvořit další svazky Bibliografie (II. a III.) z článků o heraldice v ostatních tuzemských periodikách, vycházejících jak v české (např. Památky archeologické, Český časopis historický, Časopis českého muzea, Časopis moravského muzea, Časopis Archivní školy, Sborník archivních prací, Dějiny a současnost, Umění, Památky a příroda, regionální historické sborníky vydávané krajskými a okresními archivy ap.), tak i v německé řeči (např.  Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, Mitteilungen des Nordböhmische Excursions-Club, Sudetendeutsche Familienforschung  ap.). Při dnešních možnostech získání finanční podpory prostřednictvím grantů, stejně jako při možnostech technických, spojených s počítačovými technologiemi, by jistě bylo možné takovou práci vykonat s daleko menší obtížností, než tomu bylo v minulosti.

 

Díky existenci Palátovy Bibliografie, jsem upustil od popisování komplikovaného vývoje heraldických zájmů po roce 1945. Vše podstatné je právě tam. Jen lze poznamenat, že ani druhá polovina 20. století nepřinesla, krom vzedmuté vlny zájmu laické veřejnosti o heraldiku, nazývané také „renesance české heraldiky“, nic, co by bylo možné vnímat jako zásadní změnu. Opět bylo veškeré úsilí rozmělněno do různých uskupení, zájmových sdružení a spolků. Jejich kooperování bylo ztíženo někdy zřetelně projevovanou nevraživostí některých protagonistů, proklamativním vydělováním se, nutkáním jiných vnímat sami sebe jako jediné a neomylné „světlonoše heraldické pravdy“. Ale i to mělo nakonec svá pozitiva, jakým bylo zřetelné vydělení užitečného a aktivního od formálního a pasivního. Ukázalo se totiž, že většina členské základny různých spolků, společností, klubů a sdružení jsou pouhými konzumenty heraldiky prostřednictvím odebírání vydávaných periodik. Po zmíněné přirozené selekci zůstali na svých pozicích ti, kteří chtěli i nadále heraldiku pouze „konzumovat“ - ostatní pokročili dále. Víceméně „sousedské“ pěstování heraldiky v některých spolcích nemohlo přinést nic kvalitativně nového. Přesto lze mít uvedené období za rozhodné pro odborné zrání celé řady jednotlivců, jejichž badatelská, studijní, přednášková, výstavní a publikační činnost byla pro ně samotné, stejně jako pro obor přínosná, důležitá a podstatná. Byli to oni, kteří heraldiku v Čechách posouvali po drobných krůčcích správným směrem. O nich však na tomto místě psáno nebude – nebyli mystifikátory.

 

Tzv. „renesancí české heraldiky“ je myšleno období přibližně od poloviny 60. let do poloviny 70. let 20. století. Náhle vytrysknuvší zájem výlučně o dvě discipliny pomocných věd historických, rodopis (nikoli genealogii ve vlastním smyslu toho slova, poněvadž se jednalo především o rodopis občanský) a heraldiku, má nezpochybnitelné vnitropolitické konsekvence, jejichž podrobnější rozbor, nikoli nedůležitý, se vymyká rámci tohoto pojednání. Ona „renesance“ spočívala v tom, že nezanedbatelná skupina tzv. laických zájemců ale i kvalitativně různě poučených autodidaktů se snažila navázat na spolkovou činnost násilně přerušenou na přelomu 40. a 50. let 20. století. Legitimní otázkou ovšem je, zda bylo na co navazovat, když uvážíme, že v prvním dvacetiletí existence Československé republiky i po dobu tzv. protektorátu (1939-1945) zde existovaly pouze dva relevantní spolky, Rodopisná společnost československá a Jednota starých českých rodů, jejichž členové upřednostňovali zájmy rodopisné. Po druhé světové válce vznikly, v krátkém období relativní politické svobody, další dva spolkové subjekty, Heraldická společnost a Svaz přátel rodopisu, jejichž činnost však byla v důsledku politického vývoje záhy „ukončena“.

 

Počáteční období „renesance české heraldiky“ bylo tudíž poznamenáno kvantitativním vznikem několika zájmových sdružení, jejichž téměř prvořadým cílem bylo vydávání vlastní tiskoviny, což v tehdejší době nebylo právě jednoduché. Rovněž je nutné vzít v úvahu, resp. zdůraznit, že tato zájmová sdružení nemohla existovat jako samostatné právní subjekty, ale musela být „přikryta“ nějakou oficiální institucí. Světlou výjimkou byla Genealogická a heraldická společnost v Praze.

 

Bylo vcelku přirozeným jevem, že vzniklá sdružení si skrytě konkurovala, mnohdy až na hranici osobní nevraživosti, a že členská základna se značně prolínala především proto, aby členové mohli odebírat vydávané tiskoviny, které musely mít charakter tiskovin interních a neperiodických. Podstatným rysem však byla skutečnost, že většina literární produkce, v oněch tiskovinách publikovaná, byla na značně nízké kvalitativní úrovni – máme zde na mysli především literární produkci z oblasti heraldiky. Na druhé straně je však nutné objektivně přiznat, že se objevily i práce odborně fundované, které lze vskutku označit za renesanci českého heraldického bádání. S odstupem čtyřiceti let je nezbytné pohlížet na období „renesance české heraldiky“ velice obezřetně a v hodnotících soudech důsledně oddělovat zrno od plev.

 

Dalším jevem či spíše fenoménem tohoto období byli „heraldičtí výtvarníci“ a heraldická kresba obecně (o ní bude šířeji pojednáno níže). Vedle osobností, jakými například byl † Václav Štěch, † Karel Liška, † Zdeněk Zenger, † Bohumír Šimek, † Emil Konopásek nebo jsou Zdirad Čech, Jiří Louda, Petr Tybitancl, kteří si vytvořili osobitý výtvarný a nezaměnitelný styl, se vyrojila plejáda diletantů, obkreslovačů a plagiátorů, kteří se nestyděli obkreslovat znaky nejen z Ottova slovníku naučného a ty pak signovat svým jménem. V současné době se objevují „heraldičtí výtvarníci“, kteří ani nemusí umět vzít do ruky příslovečnou tužku, poněvadž jim stačí vhodné, ale spíše nevhodné, počítačové grafické programy. Tristní na jejich činnosti je neuvěřitelná troufalost, s níž okázale presentují své heraldické neznalosti, uvádějíce tak v omyl příjemce jejich výtvorů. A to je právě podstata současného heraldického bullshitu čili kravinopravectví.

 

Publikace o heraldice v 70. a 80. letech 20. století

 

V předchozím odstavci bylo psáno především o zájmových sdruženích laických zájemců o heraldiku a o výsledcích jejich práce, poznatelných z vydávaných periodik. Vedle toho existovala i „oficiální“ publikační činnost v oboru heraldiky. Její první počiny zaznamenáváme na počátku 70. let 20. století.

 

Útlá knížka o městských znacích z roku 1972, napsaná Jiřím Loudou a doprovázená jeho vyobrazeními (Jiří Louda Znaky československých měst, Praha 1972, další vydání 1975), má charakter populárně naučné publikace bez dalších odborných ambicí. Shodně lze hodnotit další Loudovy drobné publikace se shodným tématem, které sice byly určeny dětskému čtenáři, ale jinak je s povděkem přijímala i „dospělá“ oborová laická veřejnost. (Jiří Louda, Josef Herčík, Česká města, Praha 1974; Jiří Louda, Vladimír Kopecký, Česká města II, Praha 1983; Jiří Louda, Josef Janáček, České erby, Praha 1974, 2. vyd. 1988). Jiří Louda se stal fenoménem české heraldické tvorby a velice se zasloužil o její popularizaci. Jeho kresebný styl, sice poplatný insulárním zvyklostem, přesto velice instruktivní a následování hodný, byl inspiračním zdrojem nejméně dvou generací heraldických kreslířů, kteří od prvotního plagiátorství nakonec dospěli k vlastnímu svébytnému kresebnému stylu. Jiřího Loudu lze mít za pomyslného „učitele heraldické kresby“, i když on sám se takovému označení velice brání. Na jeho kresbách se vyškolil kde kdo, autora tohoto textu nevyjímaje.

 

Pro českou komunální heraldiku má zásadní význam práce Rostislava Nového nazvaná Počátky znaků českých měst a vydaná v roce 1976 (SAP 2/1976, roč. XXVI, Praha 1976, s. 367 – 412). Po Vojtíškových „pečetech a erbech...“ šlo o práci nikoliv shodného objemu, ale shodné důležitosti. Nový založil svou práci na polemice právě s Vojtíškem a reviduje jeho tezi o vzniku městských znaků v dobách husitských válek „jako vymoženost revoluce husitské..., výraz a znamení nebývalé městské svobody“. Na příkladu pečetí a znaků více jak třiceti královských měst dokládá existenci městských znaků již před uvedeným hraničním obdobím stanoveným Vojtíškem. Na základě komparací městských pečetí a podob historických městských znaků doložil existenci městských znaků v době předhusitské nejméně u deseti královských měst. Jedním z problémů použité metody je časová nesouměřitelnost velice přesně datovatelných pečetí z 13. a 14. století s méně přesně datovatelnými doklady o praktickém užívání městského znaku, které obvykle nacházíme až v 15. a 16. století. Dle mého soudu i v těchto případech platí, že pečeť a znak není totéž. Výjimky praktického užití některých městských znaků v době Karla IV. (např. hrad v Lauf a. d. Pegnitz u Norimberka, znak Starého Města Pražského a Kutné Hory) nejsou svou podobou v souladu s podobou současných městských pečetí. Nového pohled na genezi českých městských znaků převzal a rozšířil Jiří Čarek a použil ji v úvodu ke kompendiu o městských znacích v českých zemích (viz níže).

 

V uvedené době začaly také vycházet monografie o městských znacích v jednotlivých krajích – s výjimkou jihočeského a východočeského (Vladimír Ruda a kol., Znaky severočeských měst, Most 1970; Alois Přibyl, Karel Liška, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha 1975; Jaroslav Dřímal, Ivan Štarha a kol., Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček, Brno 1979; Ladislav Baletka, Jiří Louda, Znaky severomoravského kraje, Ostrava 1980; Jan Pelant, Znaky a pečetě západočeských měst a městeček, Plzeň 1985). Ty byly dílčími výsledky záměru archivní správy ministerstva vnitra vytvořit úplnou databázi městských znaků u nás. Okresním archivům byl zadán úkol shromáždit sfragistické a heraldické doklady měst a městeček v příslušném okrese, pořídit citace z obecně odborné literatury (Widimsky, Ströhl ad.), dále shromáždit citaci regionální a vlastivědné literatury (v některých případech se skutečně objevily publikace či články nikoli neznámé ale zapomenuté) a vše odevzdat v určitých termínech Jiřímu Čarkovi, který měl tyto materiály jednotně zpracovat. Veškerá odpovědnost za zpracování sfragistických a heraldických podkladů jakož i za (ne-) vytvoření jednotné terminologické báze padá na hlavu Jiřího Čarka a jeho spolupracovníků, které si buď sám vybíral, nebo mu byli oktrojováni.

 

Z vydaných publikací o znacích v jednotlivých krajích vyplývá, že metodika sběru podkladů, způsob jejich vyhodnocení a prezentování nebyly vždy a všemi jednotně dodržovány. Také je zřetelná nestejná úroveň odborné připravenosti některých zpracovatelů, kteří byli především školeni k úplně jiným úkolům – průběžné zpracovávání archivních fondů, pořizování inventářů a katalogů. V této souvislosti je možné zmínit obdobnou akci – soupis česky psaných listin do roku 1526. Ta dopadla nesporně lépe, poněvadž představovala takovou archivářskou práci, k níž byli archiváři odborně predestinováni. Jedinou „vadou na kráse“ byla technická stránka tohoto projektu – soupis byl vydán v několika dílech technikou psaní rozdílnými typy psacích strojů, nedůslednou grafickou úpravou textu a vlastní tisk byl s největší pravděpodobností rotaprint. Archivní správa zřejmě neměla dostatečně silný vliv na to, aby tak zásadní projekt z oboru diplomatiky byl vydán jako representativní publikace.

 

Můžeme jen s lítosti připomenout nezpracování soupisů městských znaků v krajích východočeském a jihočeském. Lítost je o to větší, že oba kraje disponují personálně dobře vybavenými velkými archivy a třeboňský navíc patří po pražském Národním archivu k nejvýznamnějším u nás. Pokud vím, tak pracovníci okresních archivů v těchto krajích „své“ regiony zpracovávali (např. v Táboře), ale nebylo nikoho, kdo by vše redakčně upravil a připravil pro vydání.

 

Publikace Znaky severočeských měst byla pojata spíše jako „topografická“ a vlastním městským znakům se autoři jednotlivých kapitol nevěnovali potřebným způsobem. Absentují podrobněji pojatá heraldická pojednání. Je zřejmé, že byl obtížně hledán způsob, jak shromážděný materiál nejlépe publikovat. Kresby Václava Zajíčka lze mít za velice zdařilé (až „ströhlovské“).

 

Znaky a pečetě středočeských měst se také „neobešly“ bez zbytných informací obecného a „statistického“ charakteru. Ale ve vztahu k městským znakům je, oproti předchozí publikaci, patrný zřetelný kvalitativní posun. Alois Přibyl nepochybně využil badatelských výsledků aktivního a pilného Karla Lišky, který vytvořil obsáhlou a téměř kompletní databázi vlastnoručně nakreslených podob obecních a městských pečetí v Čechách (uloženo v Archivu Národního muzea v Praze). Je proto každá kapitola uvozena přehledem pečetí a razítek s jejich podrobným popisem. Vše doplňují kresby pečetí na tabulích v příloze. Následně je přikročeno k pojednání o samotném městském znaku, které lze hodnotit jako dostačující. Karel Liška, vedle kreseb pečetí, doprovodil publikaci také kresbami znaků. V některých případech se Alois Přibyl, jako autor popisů znaků, nedokázal shodnout s autorem kreseb Karlem Liškou a tak někdy došlo ke zřetelným rozporům, které lze vysvětlit jako svévoli kreslíře.

 

Karla Lišku lze v oboru české komunální heraldiky považovat za mimořádný fenomén. K naší lítosti však za fenomén „skrytý a utajený“. Liškova práce v oboru komunální heraldiky spočívala v jeho badatelské činnosti, jejímž cílem bylo nalézání městských pečetí a razítek, posléze Liškou pečlivě překreslovaných. K takto vytvořeným kresbám pečetí doplnil Liška vlastní barevnou kresbu příslušného městského znaku a někdy také kresbu budovy historické radnice. Vytvořený soubor má díky své téměř dokonalé úplnosti a ucelenosti značnou hodnotu. Jedno paré jeho kreseb pečetí je uloženo v Archivu Národního muzea. Ona „skrytost a utajenost“ spočívá v tom, že Liška nikdy výsledek své práce nepublikoval jako celek. Jím nakreslené pečeti se stávaly součástí některých publikací o městských znacích. Tímto způsobem mohlo být představováno pouhé torzo z Liškova skutečně monumentálního díla. Jeho vlastní publikace nazvaná Městské znaky s ozdobami z roku 1989 (Karel Liška, Městské znaky s ozdobami, Praha 1989), se řadí mezi ty, které přinášejí jen velice marginální část výsledků jeho badatelské a studijní práce v oboru městských pečetí a razítek. Snad můžeme doufat, že v budoucnosti bude Liškova práce v úplnosti publikována.

 

Autorská dvojice, Dřímal – Štarha, prezentovala svoji práci rozdílně od předchozích dvou. Důraz byl kladen především na pečeti a ve vyobrazeních na autenticitu. V přílohách jsou tabule nikoliv s kresbami pečetí a znaků, ale s jejich fotografiemi. Znaky byly fotografovány obvykle z privilegií. V minulosti byla uvedená publikace hodnocena jako velice dobrá práce v oboru komunální heraldiky. Osobně tento názor nesdílím bezvýhradně. Při jejím skutečném praktickém užívání lze dospět ke zvláštnímu zjištění, že se nikde nelze setkat s odbornými heraldickými popisy znaků. Navíc neexistenci popisů znaků nedokáží nahradit ani jejich historická autentická vyobrazení. V publikaci, která svým názvem předjímá obsah, je absence popisu předmětu zkoumání závažným nedostatkem. Uživatel brzy pozná, že autoři dokonce ani nevyjádřili svůj názor na podobu znaku a neučinili žádný rozhodný relevantní rezultát, který by měl vyplynout z jejich osobní badatelské zkušenosti a z poznávání podob znaků měst na jižní Moravě. Tím, že chybí „ideální“ vyobrazení městských znaků, chybí také názor na jejich podobu vyjádřený alespoň tímto jiným neverbálním způsobem. S poslední tečkou každé kapitoly zůstává vše „viset ve vzduchu“ bez očekávaného zakončení a řádného závěru. Je to publikace bez možnosti polemizovat s ní, protože není o čem polemizovat. Tím je otevírán velice široký prostor pro zcela individuální, subjektivní a také laické interpretace podob jihomoravských historických městských znaků. Lze jen položit řečnickou otázku – je to výsledek odborných předpokladů autorů? Je to výsledek takto podmíněného záměru?

 

Publikaci o znacích severomoravských měst můžeme hodnotit pouze jako populárně-naučnou. Je koncipována v duchu Loudových knížek o městských znacích v Československu z let 1972 a 1975 a má dokonce velice podobný čtvercový formát. Autoři Baletka a Louda zjevně neměli ambici vytvořit solidní odbornou práci na dané téma, jak dosvědčuje absence poznámkového aparátu. V době vydání již byl dostatek poznatků, jak publikaci koncipovat, aby její obsah měl potřebnou užitnost a závažnost.

 

Pokud mám stanovit pomyslný žebříček publikací o městských znacích v jednotlivých krajích podle jejich způsobu zpracování a také užitnosti, pak na nejvyšší místo položím práci Jana Pelanta. Zde je vše to, co je postrádáno jinde. Autor se zřekl zbytných „topografických“ informací. Jejich souhrn, s velice pečlivým a podrobným poznámkovým aparátem, byl po třech letech vydán v samostatné knize (Jan Pelant, Města a městečka západočeského kraje, Plzeň1988). Pozitivní vlastností Pelantovy práce je možnost vést s ní pomyslný dialog, polemiku a odbornou diskusi. Nikoliv vždy je možné vyjádřit souhlas s Pelantovým způsobem hodnocení geneze některých městských znaků, které jsou autorem odvíjeny, tam kde není opora v privilegiu, od pečetí. Nikoliv vždy je možné se ztotožnit s jeho závěry. Přesto je nutné ocenit skutečnost, že ony závěry učinil a nenechal uživatele publikace „na holičkách“. Kresebně spolupracující Karel Liška odvedl solidní práci jak kresbami pečetí a razítek, tak i kresbami znaků. I v ilustracích se odráží Pelantův rozdílný a zároveň velice vhodný přístup k tématu například tím, že je popsán a kresebně zpracován vývoj podoby městského znaku, pokud takovým vývojem prošel. Vizuální informace o komplikovaném jevu je velice dobrým doplňkem textu.

 

Základní výzkum a vyhodnocování shromážděných materiálů k jednotlivým městským znakům byl prováděn okresními archivy. Jimi zpracované soubory se staly předmětem redaktorské práce Jiří Čarka, který připravil jejich souhrnné knižní vydání pod názvem Městské znaky v českých zemích. Veřejnost se publikace dočkala na podzim roku 1985. V zápětí po té byly rozpoznány, pojmenovány a podrobeny kritice nedostatky této publikace, která de facto nenaplnila očekávání. Byla postrádána jednotná terminologie a převážné většině vyobrazených znaků chyběla přiměřená heraldická stylizace (Pavel Palát, prom. pedag., Poznámky k Čarkově knize „Městské znaky v českých zemích“, přednáška pobočky Heraldika ČNS Praha, 11. 3. 1986). Později se také ukázalo, že mnoho sdělovaných informací a z toho rezultujících vyobrazení městských znaků je chybných, nepřesných, neúplných a zavádějících (Stanislav Kasík, Poznámky k odborné relevantnosti heraldického kompendia „Městské znaky v českých zemích“ z roku 1985, Genealogické a heraldické listy, ročník XXVI., číslo 3/2006, Praha 2006). Jména vědeckého redaktora a recenzenta, uvedená na patitulu, byla a jsou v odborných heraldických kruzích zcela neznámá. Jejich vztah k Čarkově publikaci je velice pravděpodobně jen formální a podíl jmenovaných na vědecké redakci a odborné recenzi obsahu díla zřejmě nebyl vůbec žádný. Kdyby byla uvedená jména doplněna o funkční a zaměstnanecké zařazení jejich nositelů, pak by byla formálnost zřetelná na první pohled. Původní a jinak chvályhodný smysl vydání publikace naplněn nebyl.

 

„Hlad“ po heraldice, provázený nelíčenou vděčností laické veřejnosti za každou fotografii nebo vyobrazení erbu v novinách či v časopisech (např. Květy, Zápisník, Lidé a země, Karavana), měl možnost být ukojen na začátku 70. let drobnou publikací Zdeňka Zengera s lapidárním názvem Heraldika (Zdeněk M. Zenger, Heraldika, Praha 1971). Po nějakou dobu se tato kniha stala jediným běžně dostupným zdrojem poznání základů heraldiky (mám tuto publikaci v knihovně i s patrnými doklady tehdejšího osobního opečovávání). Po nepopiratelném vydavatelském úspěchu se Zenger odhodlal k vydání další knihy. Tentokrát většího formátu a s názvem Česká heraldika (Zdeněk M. Zenger, Česká heraldika, nakl. Vyšehrad, Praha 1978). Shodně s první byla zopakována základní a očekávaná sdělení o heraldice. Oproti předchozí publikaci jsou zde barevná vyobrazení vybraných rodových erbů, městských znaků, znaků církevních institucí. Obě knihy ilustroval Zdeněk Zenger sám. Jeho kresby jsou poplatné stylu Břetislava Štorma. Obsah obou publikací ve vztahu k užité terminologii, která je autorem vnímána jako podstatná součást knihy, má zdroj v Heraldice Vojtěcha Krále. Král nejprve výrazně ovlivnil Břetislava Štorma. Zenger mající Štorma za vzor, se stal jeho epigonem. Mnohé z toho, co Zenger uvádí, má obecnou platnost a z tohoto pohledu jsou jeho publikace užitečné dodnes. V užívaných termínech a jejich definicích je mnohdy velice přesný. Přesto od Krále a Štorma převzaté termíny, například „lať“, „nit“, „vlákno“, které nejsou součástí současné heraldické terminologie, je třeba odmítnout.

 

Milan Buben, který nikdy nechtěl psát encyklopedie, jak sám na sebe prozradil, se přesto k nechtěnému odhodlal. V roce 1994 spatřila světlo světa jím napsaná Encyklopedie heraldiky s podtitulem Světská a církevní titulatura a reálie. Publikace se dočkala dalších tří vydání v roce 1997, 1999 a 2003 (Milan Buben, Encyklopedie heraldiky, Nakladatelství Libri, Praha 1994, 1997, 1999, 2003). Autor v úvodu uvedl, že zdrojem pro jeho encyklopedii byla jím v minulosti napsaná kniha o heraldice, vydaná v roce 1986 (Milan Buben, Heraldika, Nakladatelství Albatros, edice OKO, Praha 1986; táž vydaná v roce 1987 shodným nakladatelstvím v německém jazyce pod názvem Heraldik, byla jiného formátu).

 

Encyklopedie mají jednu docela dobrou vlastnost – není nutné je číst soustavně a ani se to od čtenáře neočekává. Některá hesla mohou zůstat nepřečtena i po celou dobu, co bude kniha fyzicky existovat. Z tohoto pohledu bychom snad mohli autorovi odpustit, že de facto sloučil dvě tématicky odlišné „encyklopedie“do jedné – heraldickou a další jinou. Zájemce o heraldiku některá hesla pravděpodobně nikdy číst nebude, protože logicky nebude hledat heslo „Pontifikální střevíce“, ale ani „Abatement“, „Abreviatura“, „Bugia“, „Knight“, „Kondominium“, „Superior localis“, „Konsekrace“ či „Hatchmest“. Text Encyklopedie heraldiky je dle mého soudu poněkud nepřiměřeně poznamenán tím, že autor je profesním zaměřením anglista. Je-li cílovým čtenářem český zájemce o heraldiku, pak by měl obdržet dostačující, ne-li vyčerpávající, sumu informací, které mají s českou heraldikou souvislost a mají pro její poznání význam. Může být vnímáno, že právě takto koncipovaná práce o heraldice, byť se heraldice samotné někdy vyhýbá, je zdrojem zajímavých informací. Přesto se zdá být zřejmé, že bez toho všeho, co s naukou o heraldice přímo nesouvisí, by vznikla poměrně útlá knížečka sporné odborné kvality a s komerčně omezenými možnostmi publikování.

 

Vydání Bubnovy Encyklopedie heraldiky v roce 1994 bylo vlastně „oprášením“ knihy pro děti z roku 1986, ke které byla přidána „světská a církevní titulatura“. Všechna další vydání byla shodná. Znalce evropské popularizující heraldické literatury, mající vědomost o německy psaném titulu Gerta Oswalda Lexikon der Heraldik z roku 1984, zřejmě napadla možnost srovnání. To však jednoznačně vyznívá ve prospěch německé publikace. Například jen tím, že její ilustrační doprovod je barevný. Heraldiku charakterizuje především barevnost. Pro Bubna mohla být tato kniha pomyslnou metou. Dosaženo jí ovšem nebylo. Smyslem těchto řádků není psát kritickou recenzi, přesto je zřejmé, že první dvě vydání Bubnovy Encyklopedie heraldiky hned na prvních stranách úvodních kapitol přinášejí nepřesné informace - např. pojem „Obecné heraldické figury“ v popisce pod kresbami s heroldskými (nikoliv obecnými) heraldickými figurami. Popiska byla opravena až ve vydání z roku 1999 a zní „Základní dělení štítu“. Mohli bychom to považovat za ojedinělost, nebýt toho, že bude-li čtenář se zájmem o heraldiku hledat heslo „Hrot“, tak jej nenajde, ale zároveň se nedoví, že pro tuto figuru je použit germanizmus „Špice“. S podivením nelze například nalézt ani následující a nikoliv marginální obecné heraldické figury, mající vztah jak k české rodové, tak i k české komunální heraldice – např. „Kolo“, „Mlýnské kolo“, „Klévské kolo“, „Kolo sv. Kateřiny“, „Kladivo“, „Kosa“, „Losos“, „Kančí hlava“ („Hlava kance“), „Srp“, „Rýč“, „Pluh“, „Radlice“, „Šíp“, „Luk“, „Vrch“, „Návrší“ a jeho odvozeniny jako např. „Trojvrší“, „Kopec“, či speciální český heraldický termín „Korbel“ atd. Nelze nalézt heslo „Řezy“, které by vysvětlilo základní možnosti modifikací heroldských a také celé řady obecných figur. Některé figury jsou zde chybně nebo nepřesně definovány – např, „Oškrt“, „Šachovnice“, Šraňk“. Uživatel této encyklopedie také hned na začátku obdrží informaci, že kosmé dělení je vlastně dělení pokosem, šikmé dělení je pošikem, kosmé čtvrcení je čtvrcení pokosem. Tyto terminologické archaismy jsou v encyklopedické části sice „opraveny“, ale jak víme, čtenář nemá „povinnost“ číst soustavně a všechna hesla.

 

Uvedené skutečnosti opravňují ke kritickému vyjádření, že název publikace lze mít za nepřiměřený a neodpovídající obsahu, který je poplatný spíše jejímu podtitulu. Laický uživatel je k mé lítosti veden na scestí. Existují autoři domněle odborných textů, které jsou zahajovány rozličnými úvody a minimy o heraldice, která se o Bubnovu "Heraldiku" s veškerou důvěrou opírají. Jejich důvěra jde tak daleko, že ji dokonce citují slovo od slova, včetně již překonaných teorií o původu a vzniku heraldiky, které u Bubna setrvaly na znalostech z přelomu 19. a 20. století. Zůstaly zde i přes to, že nové teze o vzniku heraldiky v Evropě byly u nás publikovány v roce 2000 (Tři studie Michela Pastoureaua o počátcích erbů v západní Evropě, Sborník archivních prací, roč. L, č. 2, Praha 2000, s. 329 – 394; viz níže).

 

Působnost Bubnovy „heraldiky“ na laickou veřejnost jde ještě jedním směrem a tím je kopírování kreseb Julie Bubnové, jako ilustrátorky Bubnových publikací od roku 1986. Někteří navrhovatelé nových obecních znaků kopírovali především kresby obecných figur (např. fénix ve znaku obce Zabrušany, okr. Teplice; orlice ve znaku obce Proboštov, okr. Teplice).

 

Přinesla Bubnova Enyklopedie heraldiky nějakou kvalitativní změnu v pohledu na českou heraldiku? Je něčím podstatným přínosná? Protože se pohybuje ve starobylých vyježděných kolejích a nevymyká se ve své heraldické části minulým, např. Zengerovým publikacím, nepřináší krom oné neheraldické části encyklopedie nic kvalitativně jiného. Tím, že Buben ve svém snažení stál, nikoliv cizí vinou, mimo hlavní heraldické dění, které se zejména v oboru heraldické terminologie odehrávalo v Podvýboru pro heraldiku a vexilologii PSPČR, není jeho encyklopedie nejméně v této oblasti přínosem.

 

Zdá se, že encyklopedie, jako literární útvar, není pro začínající laiky nejšťastnějším způsobem prezentace základů heraldiky. Chybí ji posloupnost „zasvěcování“. Heraldická encyklopedie vyžaduje čtenáře již znalého oboru, protože ten ví, co chce hledat. Jiní se musejí pracně „prokousávat“ textem a v podstatě je na jejich individuálních schopnostech, jaký obraz heraldiky si tím vytvoří. Ten bude velice pravděpodobně nepřesný. Laičtí zájemci o heraldiku se textem encyklopedie tak jako tak nezabývají potřebným způsobem, ale přesto někteří z nich mají velice silný pocit, že nabyli dostatečnou sumu znalostí, ty jsou správné a zároveň je samotné „pasující“ na odborníka v oboru heraldiky. To konstatuji proto, že pro některé „tvůrce“ obecních znaků, je jediným zdrojem poznání heraldiky právě Bubnova encyklopedie.

 

Je více jak jisté, že v Čechách je postrádán text o heraldice, který by měl charakter učebnice, s vnitřní strukturou vystavěnou na pedagogických principech a metodách. Takové potřebě vyhovovaly publikace Vojtěcha Krále, dvojice Kolář-Sedláček (ČMH I) a Karla Schwarzenberga. Při vědomí, že uvedené knihy byly vydány v první polovině 20. století, je ona současná potřeba o to silnější a naléhavější. Takovou obecnou potřebu nemohou suplovat universitní skripta, která díky svému určení mají spíše charakter seznámení s oborem a jsou pro studenty s hlubším zájmem pomyslným „ukazovatelem směru“ (Tomáš Krejčík, Richard Psík, Základy heraldiky, Filozofická fakulta Ostravské university v Ostravě, Katedra historie, Ostrava 2008).

 

Dokladem toho, že u nás neexistuje žádná relevantní publikace o heraldice a jejích pravidlech, která by mohla být oporou pro badatele a publikující autory v jiných vědních oborech, je práce Jiřího Roháčka, Nápisy města Kutné Hory z roku 1996 (vydal Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v rámci edice Fontes historiae artium). Autor vynikající epigrafické práce se nutně musel vypořádat i s těmi součástmi nápisných textů, které souvisely s heraldikou. Ve vyjmenovaných případech byl nucen znaky popisovat. Hlavním zdrojem pro použitou terminologii se mu stala německá publikace Wappenfibel (Adolf Matthias Hildebrand, Wappenfibel, Handbuch der Heraldik, 17. Auflage, Neustadt a. d. Aisch 1981), jak je patrné z poznámky č. 41 na staně 16. Tuto poznámku doplňuje autor signifikantním sdělením „k české terminologii naposledy spíše populární, ale instruktivní Buben 1994“. Z toho lze usuzovat, že druhým zdrojem pro heraldickou terminologii byla autorovi Bubnova Encyklopedie heraldiky (viz výše). Jak v případě německého „znakového slabikáře“, tak i u tuzemské publikace, nelze mluvit o dostatečné možnosti nalézat korektní oporu pro českou heraldickou terminologii. Zde je ale nutné objektivní konstatování, že uvedený autor neměl možnost žádné seriozní a běžně dostupné alternativy. Na odborné heraldické spolupráci se podílel Michal Fiala, autor a spoluautor několika edic heraldických pramenů. Jak to dopadlo je patrné z popisů znaků. Velká část znaků nebyla popsána vůbec a zůstalo u nedostatečného konstatování typu – „znak: cech pekařů a perníkářů“ nebo „znak: opatský“. Za terminologicky nepřesné lze mít termíny jako „zeď“, jde-li o hradbu s cimbuřím; „tři pruhy a na nich lvice“ při popisu znaku lucemburského vévodství; „pole“ místo štít; „válečný hák“ – zde bez určení, ale velice podobný erb byl v roce 1551 udělen Janu Kytlovi ze Lhoty a háky jsou popsány jako „medařské“ (? - ČMH I., 205; lépe snad háky lodnické, či háky na násadách); „dvoulekno“ místo lekna (jednotné číslo lekno); „půl kozla“, jde-li o horní polovinu kozla (půl figury vznikne polcením a nikoliv dělením, tím vznikne polovina); „helm“ místo přilba (na jiných místech správně „přilba“); „pruhy“ místo břevna; „dvě sekery ostřím dovnitř“ -  lépe dvě přivrácené sekery; „loukotě“ místo ramena (u vozového kola si mnozí neustále pletou loukoť a rameno – loukotě jsou spolu s obručí na vnějším okraji kola a s nábojem uprostřed kola jsou propojeny rameny – zde navíc existuje etymologický důkaz pro výraz „loukoť“ se základem ve staročeském pojmu „lukavý“ s významem ohýbající se); „řeka“ místo pravděpodobného vlnitého břevna; „kosmé břevno, na něm tři kosmo položené routy“ – správně „v něm tři kosmé routy“ (erb Mladotů ze Solopisk); „vybíhá rámě“ místo vyniká ruka, „kvádrovaná zeď o třech stínkách“ místo kvádrovaná hradba s třemi stínkami. Smyslem výčtu nepřesných heraldických termínů bylo především poukázání na nemožnost dobré a dostatečné opory odborníků jiných vědních oborů v existujících domácích publikacích, jež se dotýkají české heraldické terminologie.

 

Milan Mysliveček je u nás ojedinělým popularizátorem heraldiky publikujícím mimo oborové časopisy. Lze vzpomenout jeho seriál o heraldice vycházející svého času (70. a 80. léta 20. stol.) v časopise Květy. Zvláštním počinem bylo publikování tzv. heraldických map v časopise Rodina a život. S heraldikou souvisela jeho kniha o symbolech (Milan Mysliveček. Panoptikum symbolů, značek a znamení, Praha 1992; 2. vyd. 1994; 3. vyd. 2001). Technologické možnosti tisku v 80. letech 20. století nutily autora téměř vše nakreslit vlastní rukou. Tak postupně vznikal pomyslný zásobník rodových erbů, který nakonec našel uplatnění ve dvou dílech publikace nazvané Erbovník (Milan Mysliveček, Erbovník, Praha 1993; Erbovník 2, Praha 1997). V prvním případě, po tabulích s vyobrazeními rodových erbů, následuje textová část, řadící alfabeticky heraldické figury a v rámci téhož i rodová jména. Poněkud nepřehledný systém byl ve druhém díle změněn uvedením pouze rodových jmen.

 

Završením Myslivečkovy práce bylo vydání dvousvazkového Velkého erbovníku, v nakladatelství Fraus v letech 2005 - 2006 (Milan Mysliveček, Velký erbovník, svazek 1, 2, nakladatelství Fraus, Praha 2005 – 2006; kniha byla oceněna jako Slovník roku 2007). V tomto případě již autor, poučen z kritiky prvních Erbovníků, rozdělil text tak, že první svazek začíná abecedním komentovaným seznamem heraldických figur, pojmenovaný „Erbovní figury“, s připojeným odkazem na rodový erb, ve kterém se figura vyskytuje. Některé položky seznamu doprovází vyobrazení. Řazení názvů figur je adjektivní a nikoliv substantivní (zde „beraní hlava“ a nikoliv „hlava beraní“) a je otázkou, zda takové řazení přispívá k přehlednosti. Některé uvedené pojmy jsou buď chybné, nebo nepřesné – například cihla místo cihlovaný, čtvrcení pokosem místo kosmé čtvrcení, hradba je zde doprovázena domněle synonymním výrazem „zeď“ v závorce – hradba a zeď jsou dvě zcela odlišné figury, nezná termín hrot a tak například hvězdy má za x-cípé, místo x-hroté, termín jelení roh s třemi parohy místo jelení paroh s třemi výsadami, u klasů je nutné sdělit o jaký druh jde – zde je myšlen klas obilný, u hesla klín je vyobrazen vydutý klín, který je nikoliv základní podobou figury, ale její modifikací, atd. Podobně jako Milan Buben, ani Milan Mysliveček neučinili krok k tomu, aby svou práci postoupili k zásadním, skutečným a řádným odborným korekturám někomu, kdo heraldice skutečně rozumí, kdo zároveň připomínky a náměty ke korigování vypracuje uplatnitelným způsobem a „přinutí“ autora se jimi alespoň zabývat.

 

Myslivečkův Velký erbovník lze považovat za kaleidoskop heraldiky, ukazující její rozmanitost, mnohotvárnost a barevnou pestrost. Nelze mu přisoudit jiné vlastnosti. První „Erbovníky“ sehrály svou roli v navrhování obecních znaků tím, že laickými navrhovateli byly zaměňovány za pomyslná závazná kompendia erbů českých šlechtických rodů (dokonce byly vnímány jako historický pramen). Díky tomu se Myslivečkovy kresby erbů, jejichž kresebné pojetí lze z výtvarného hlediska hodnotit jako ryze individuální a svébytné, staly předmětem obkreslování a obcím předkládány jako návrhy obecních znaků (Ostroměř, okr. Jičín, Zásada, okr. Jablonec nad Nisou – původně užívaný obecní znak byl vlastně úplným erbem Čúchů ze Zásady dle Myslivečkovy kresby; obec dnes užívá jiný a řádně konstituovaný znak).

 

Po všech zmíněných počinech nepřestala česká heraldika, a nejen ta komunální, kulhat a klopýtat a dál se potácí v pomyslném víru bezprizorní zběsilosti. Ale snad jsme získali schopnost trochu se orientovat a budeme moci někdy v budoucnu nekompromisně oddělit zrno od plev a konečně zasít to, co má šanci vyrůst a pak vydat zdravé a zrající plody. Ale nemělo by to být odkládáno. Jsme třetí až čtvrtou generací zájemců o heraldiku bez opory v propracovaném a obecně akceptovatelném systému české heraldiky. Jsme dědicové předchozích heraldicky amorfních období, které nevytvořily potřebnou a zároveň dostatečně pevnou tradici hodnou předání. Ono „nepředávání zkušeností a tradic“ je vůbec závažným nedostatkem. S každou další generací se zvětšuje vzdálenost od dob, kdy heraldika byla „živou“. S každou další generací se umenšuje možnost vytvoření dobrého systému české heraldiky. Každá další generace si bude muset svou cestu k heraldice nacházet znovu a znovu sama. Opět budou muset být „objevovány“ teze, postuláty, znalosti, zkušenosti, které již byly vyřčeny a zažity minulými generacemi, ale díky nevytvoření systému jsou „utajeny někde uvnitř velké kupy sena“. Příkladů, že to tak je, máme i dnes dost. Stačí se jen zeptat, kdo z těch, kteří subjektivně pociťují dostatečné znalosti o heraldice, skutečně četli Královu Heraldiku, Českomoravskou heraldiku I., Vojtíškovy „erby a pečetě“, Schwarzenbergovu Heraldiku – zde je nutné položit důraz nejen na ono „skutečně četl“, ale také na „porozuměl a pochopil“, protože vlastnění takových knih vůbec nesvědčí o odborné zdatnosti (je to stejné jako mít v knihovně popularizující publikace Stephena Hawkinga a prezentovat se jako znalec kvantové fyziky).

 

Tím, že nebude v českých zemích konáno „to“ nutné a potřebné, nezanikne obecná heraldika jako taková. Ta bude objektivně existovat dál. Česká heraldika však nebude existovat reálně. Jedině čeští „heraldikové“ musí (tedy nikoliv „mohou“) vytvořit český heraldický systém tím, že všemu dají pojmenování a z objektivní heraldiky vytvoří heraldikou reálnou a v našem případě s přívlastkem česká. Nikdo jiný to za ně udělat nemůže. Je nezbytně nutné figury, jevy a objektivní zákonitosti v heraldice „po česku“ pojmenovat. Pojmenování nutně provází kategorizace, třídění a řád. Toho všeho je nezbytně potřeba. Bez pojmenování se věci nemohou jevit a bez možnosti jevení se pak nedávají smysl. „A to, co žádný smysl nedává, se vůbec nezjevuje“ (volně parafrázuji text - Tomáš Sedláček, Ekonomie dobra a zla, 2009, s. „+ 49, - 224“, který také cituje z publikace Zdeněk Neubauer, Respondeo Dicendum, s. 23). Bude-li dopuštěno, aby reálná česká heraldika byla vytvářena někde mimo okruh těch, kteří se heraldikou zabývají, pak to velice pravděpodobně bude něco obtížně pojmenovatelné jako reálná česká heraldika.

 

Výše byla v poznámce učiněna zmínka o práci Michela Pastoureaua o počátcích erbů v západní Evropě, která byla publikována v českém překladu ve Sborníku archivních prací v roce 2000 (dovoluji si vyjádřit osobní poděkování PhDr. Vladimírovi Růžkovi, který se zasloužil o zajištění překladu do českého jazyka a o otištění článků Michela Pastoureaua). Tři Pastoureauovy články s názvy „Vznik erbů na západě. Stav problému“, „Původ erbů: problém k vyřešení?“, „Rozšíření erbů a počátky heraldiky“ jsou svým obsahem natolik závažné, že bylo možné očekávat přiměřenou reakci v českých odborných kruzích. Velice precizní popis geneze erbů, vzniku a prvotního vývoje heraldiky, opírající se o široce pojatou heuristiku, jejíž zdroje byly nalézány především v zemích, které jsou tradičně vnímány jako kolébka evropské heraldiky, nemohl být natolik zobecněn, aby bezezbytku platil i v prostředí střední Evropy.

Předpokládaný rozdíl vzniku a vývoje heraldiky ve střední Evropě měl být onou výzvou, která by přiměla české historiky a heraldiky konat. Výsledkem pak mělo být popsání středoevropského procesu, jeho porovnání s procesem západoevropským a nakonec jeho zobecnění. Zdá se být zřejmé, že střední Evropa nezaostávala za západní výrazným způsobem (Dana Stehlíková, Některé heraldické problémy v uměleckohistorickém bádání o českém středověku, Heraldická ročenka 1984, Praha 1984, s. 80 – 85; Zdeněk Dragoun, Rytiny v interiéru románské malostranské mostecké věže, in: Seminář a jeho hosté, Sborník prací k 60. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového, FFUK, Praha 1992, s. 21 – 27). Po té, co se ve Francii, Normandii, Anglii a v Porýní heraldika konstituovala, rozšířila se velice rychle dál na východ. Velice pravděpodobně byl vytvořený systém přebírán jako celek. Roli prostředníků si mohli osvojit například templáři, johanité, němečtí rytíři, cisterciáci, premonstráti aj. Přesto se některé ustálené heraldické zvyklosti dále neprosadily. Můžeme s nadsázkou říci, že byly „přefiltrovány“ územím Svaté říše římské a de facto „nepřekročily“ Rýn. Například se zde neuplatnilo používání znamení generačního rozdílu (brisury). Ozvuk striktního diferencování erbů jednotlivců však můžeme spatřovat v rozdílných tinkturách růží u Vítkovců, v rozdílných klenotech Ronoviců. Ve střední Evropě byly erby vnímány nikoliv individuálně a personifikovatelně, ale „kolektivně“ a byly platné pro celý rod včetně žen a dívek. Je také zřejmé, že erby vzniklé v Českém království, jsou odlišné od rodových erbů v Polsku a v Uhrách. Přesto nelze pominout, že erby některých polských rodových skupin byly používány šlechtickými rody na Moravě a v Čechách.

 

To vše jsou témata, která mohla být předmětem reakce české odborné veřejnosti na Pastoureauovy články. Proč se tak zatím nestalo, může vyvolávat rozpačité otázky. Zdá se, že u nás není nikdo, kdo by byl něčeho takového schopen. Zdá se, že není nic, co by mohlo být předmětem relevantní reakce. Snad je i příliš brzo na jakoukoliv reakci. Nepochybně lze počítat s nejednoduchým a nesnadným zpracováním tématu. Nesnadnost je podmíněna tím, že bude nutné metodicky shodných postupů, jaké byly použity Pastoureauem. To vyžaduje vyhledat, prozkoumat a vyhodnotit v našem prostředí zdroje prvotního výzkumu – pečeti, zbroj a zbraně, odívání a textilie, iluminace, vyobrazení, ikonografii, symboly, artefakty, náhrobníky, heraldické památky všeho druhu, listiny, vyprávěcí prameny, právní písemné památky atd. Interdisciplinární součinnost řady oborů je nezbytná. Již tato skutečnost předjímá nesnadnost jakéhokoliv konání. V základním výzkumu bylo již mnohé učiněno, ale nebylo to vyhodnocováno v souvislosti s heraldikou. V jiných evropských zemích byly v minulosti v potřebných oborech zjištěny skutečnosti, využitelné v českých výzkumech, ale tuzemské vědecké odborné kruhy výsledky takových výzkumů, aplikovatelných pro potřeby heraldických studií, nevyužívají potřebným způsobem. V oboru heraldika v českých zemích „vědecké odborné kruhy“ neexistují a tak není nikoho, kdo by mohl na cokoliv evropského „navazovat“.

 

Místo introdukce

 

Aneb „...slepí vedou slepé...“ (Mt 15, 14).

 

Zákon o obcích z roku 1990, umožňující přijímat neměstským obcím znaky, je nepochybně produktem „polistopadové euforie“, kterou provázel mnohdy škodící bezbřehý liberalismus. Byla sice vydána zákonná norma, ale již méně se staralo o to, aby její obsah mohl být odpovídajícím způsobem naplňován. Navrhování znaků je v rámci praktické heraldiky oborem mimořádně speciálním a svým způsobem výše postaveným než je „pouhá“ heraldická teorie (bez ní by ovšem nebylo praxe). Proto nemělo jít o pouhé formální naplňování zákona, ale při vědomí oné speciálnosti, mělo jít o naplnění metodicky propracované, komplexní a v ideálním případě bezvadné a dokonalé. V roce 1990 totiž česká heraldika stála na prahu dosud nebývale výjimečné doby. Doby, která měla být racionálně využita ve prospěch české heraldiky jako celku.

 

Heraldika u nás, se díky neočekávanému zákonu, dostala do zcela mimořádné situace, kterou měly provázet stejně mimořádné přístupy. Heraldika svým způsobem „společensky povýšila“ a měla přestat být oborem pouze pěstovaným na různé odborné úrovni v ústraní všelijakých zájmových sdružení a spolků. Heraldika měla přestat být pouze oborem nedostatečně vyučovaným universitním a vysokým školstvím. Měla přestat být oborem dosud žijícím poněkud prapodivným, rozvolněným a do jisté míry neuspořádaným způsobem – tedy nikoliv jako skutečný vědecký obor s nezbytnými a zásadními charakteristikami, jakými jsou například jeho definování, stanovení oborových standardů, ustálení odborné terminologie ap. Heraldika měla vystoupit z pomyslné „bezprizornosti“ a stát se „věcí veřejnou“. Měla šanci přestat být tím, čím byla do té doby. Tedy především doménou laiků a diletantů. Měla se konečně stát tím, čím nejméně posledních sto let nebyla. To je být skutečně seriozním vědeckým oborem. Jak bylo s touto šancí naloženo, vyplývá i z tohoto pojednání.

 

Byla heraldika u nás připravena stát se „věcí veřejnou“? Dovolím si odsudek – nebyla. Nejméně nebyla připravena takovým způsobem, který vyžadovala právě vzniklá situace. Není se co divit. Předchozích sto padesát let dění v oboru české komunální heraldiky, resp. české heraldiky obecně, to potvrzuje. Za posledních padesát let publikované heraldické „příručky“, „vádeméka“ a „encyklopedie“, stejně tak publikace z oboru městských znaků, neumožňují bezvýhradně dostatečnou oporu nejen pro laickou, ale ani pro odbornou veřejnost. Vyhodnocením celého uvedeného období, s počátky ve druhé polovině šedesátých let, dospějeme k poznání, že mnohé z publikovaných výsledků, jsou poplatné míře poznání z přelomu 19. a 20. století, resp. subjektivnímu vnímání a vykládání heraldiky pisateli publikujícími v uvedené době – a to je hodnotitelné jako tristní. V české heraldice se totiž od té doby téměř nic zásadního neudálo. Nic ve smyslu konstituování heraldiky jako opravdové vědy. Dokladem je například výčet odborných článků ve vztahu k oboru ve Sborníku archivních prací, který je publikační platformou především archivářů a tedy obvykle absolventů Filosofické fakulty University Karlovy a katedry pomocných věd historických s vyučovaným předmětem heraldika. Tedy těch, kteří pravděpodobně byli po roce 1918 uvažováni jako nositelé oborových znalostí. Za padesát let existence SAPu vyšlo v letech 1950 – 2000 pouhých devět statí se vztahem k heraldice. Žádná před rokem 1976 a většina z nich až po roce 1990. Hlavní a podstatné heraldické dění se ve stejných padesáti letech odehrávalo jinde, na jiných místech, za účasti jiných a zároveň nikoliv vždy potřebným způsobem.

 

Ve druhé polovině 20. století se díky předcházející době formoval pohled na heraldiku nejméně u dvou generací budoucích navrhovatelů obecních znaků. Byly vytvářeny základy jejich individuálních znalostí, míry poznání a potřebného umu. Nedostatečnost zmíněných základů se pak naplno projevila po roce 1990. Heraldika se nestala „věcí veřejnou“, ale s nadsázkou předmětem „veřejné všeobecné lidové zábavy“ a to se všemi jejími důsledky. Takové většinové vnímání a pěstování heraldiky nemohlo být a také nebylo oboru prospěšné.

 

V případě novodobé české komunální heraldiky je většina „mystifikací“ neúmyslných a pramení z minimální, nedostatečné, či dokonce ze žádné připravenosti navrhovatelů znaků. Neúmyslnost mystifikací v heraldické tvorbě lze snad připouštět jen do té míry, pokud sama mystifikace není například výsledkem „nezvladatelného subjektivního puzení k zapsání se do historie“. Takovým „puzením“ trpěla celá řada jinak „normálních“ lidí – běžnými občany, montéry elektrických rozvaděčů a učitelkami kreslení z „Lidušek“ počínaje, starosty obcí, řediteli archivů, pracovníky muzeí, akademickými malíři a sochaři, řediteli akciových společností, univerzitními profesory a vzdělanými intelektuály konče. Tvorba nových obecních znaků nepochybně je výsostně odborná činnost, která nemůže být plnohodnotně zvládána kýmkoliv. Bez nutné zkušenosti a nezbytných odborných předpokladů prokazovala řada navrhovatelů „odvahu“ pohybovat se na „tenkém ledu“. Bezhlavá odvaha by snad mohla být „obdivována“, ale tím veškerá možnost pozitivního hodnocení jejich počinů obvykle končí. Zde je navíc nutné poznamenat, že navrhování znaků je činnost zařaditelná nejméně o stupeň výše, než je obecná znalost základních heraldických pravidel. Nelze položit rovnítko mezi obecného navrhovatele znaku a heraldika v pravém slova smyslu, protože rozdíl mezi oběma je nezměrný (podobný jako mezi studentem matematicko-fyzikální fakulty ČVUT a nositelem Nobelovy ceny za fyziku).

 

V posledních dvaceti letech byl pojem „heraldik“ velice hrubým způsobem zprofanován, protože se takto označoval kdekdo (obvykle sám od sebe). I někteří představitelé obcí měli nikým nekorigovaný dojem, že heraldikem lze nazvat každého, kdo se zabývá navrhováním obecních znaků – stejně jako je dlaždičem každý, kdo dláždí chodník („...a je sprostý“). V prostředí obcí jsem se setkal s podivením, že „heraldici“ nemají žádné profesní sdružení, které by mohlo garantovat jejich odbornou způsobilost, že není potřebná žádná, prokazatelným způsobem doložená kvalifikace, že není nutné prokazovat se vysvědčením o absolvování zkoušky. Onen podiv je pochopitelný, protože i zde byla pociťována neobvyklost „profese“ a zároveň činěno srovnání například s tvůrci stavebních projektů a příslušné dokumentace, kteří musí být členy profesního sdružení, mít příslušné vzdělání, složenou zkoušku, razítko se státním znakem a plnou osobní zodpovědnost i tehdy, jde-li o projekt a stavbu například autobusové zastávky v obci. Nic z toho není nutné při navrhování obecních znaků. Pro navrhování znaků stačí pouze a jedině osobní vůle.

 

Byli připraveni i budoucí hodnotitelé návrhů obecních znaků tak, aby se jejich přičiněním mohla nová česká komunální heraldika stát „res publicae“? Zdá se, že nebyli připraveni zcela, nebo nejméně tak dostatečně, jak by již komentovaná mimořádnost situace vyžadovala. Zde se nabízí pendant k výše uvedenému konstatování, že navrhovatel není totéž co heraldik – hodnotitel není totéž co znalec heraldiky. Hodnotitel by měl být něco víc než „pouhý“ znalec. K takovému odsudku mě vede několik důvodů. Universitní školství nikdy v minulosti a ani v současnosti nebylo a dosud není schopno vyškolit znalce heraldiky. Stávající odborníci v oboru heraldika, i když jsou absolventy katedry pomocných věd historických UK, dosvědčí sami, že nabyté znalosti nemají původ na „alma mater“, ale jejich zdrojem je vlastní, individuálně prožitá zkušenost, spočívající ve studiu, v bádání, v hledání a nalézání, v návratech ze slepých uliček, v opravách omylů, v ověřování pravdivosti opravených omylů, v publikování atd. Z toho plyne, že „heraldikem“ se nedá „vyučit“, ale heraldikem se adept stává. A ono stávání se je veledůležitou, nepřeskočitelnou etapou v osobním „zrání“ toho, koho lze, nebo toho kdo chce sám sebe, nazvat heraldikem. K tomu lze vztáhnout kdysi vyřčené konstatování Karla Vyšína „akademický gradus nestvoří heraldika...“ (Heraldika, bulletin pro základní historické vědy, č. 2, ročník V, červen 1972, Jílové u Prahy 1972). K lapidárnímu Vyšínovu sdělení lze připojit úvahu, že užitím pojmu „nestvoří“ může být sdělována nutnost heraldikova „stvoření“ jako následku specifického procesu, který se neuděje sám od sebe.

 

Obecně je předpokládáno, že zaměstnanci archivů a muzeí mají profesně danou kvalifikaci v oboru heraldika. Mnozí z těchto zaměstnanců se takovému předpokladu laické veřejnosti nebrání a bez ostychu se pouštějí do heraldického „dobrodružství“. Výsledek obvykle prozrazuje neplatnost onoho obecného zdání a zároveň tvůrcovu odbornou nepřipravenost, která ho zařazuje do kategorie shodné s nositeli zmíněného zdání – tedy do kategorie laiků. Subjektivní potřeba některých pracovníků muzeí a archivů realizovat se v oboru komunální heraldiky je někdy zcela mimořádná a jako taková je vnějším pozorovatelem obtížně pochopitelná. Konají tak i při vlastním vědomí, že jejich předpoklady nejsou v souladu s potřebami. To ovšem „dohánějí“ pomyslně „přirozenou“ autoritou zaujímané společenské pozice. Tím se však dopouštějí mystifikace.

 

Za jistou formu excesu lze mít konání jednoho přednosty okresního úřadu, který pravděpodobně nesprávně vyhodnotil doporučení nadřízené instituce, aby se archivy staly pomyslnými konzultačními místy a odbornou oporou pro obecní úřady v jejich snaze o získání obecního znaku, a „řešil“ vše po svém tak, že „zaúkoloval“ jemu podřízeného ředitele okresního archivu, aby „vymyslel“ obecní znaky pro všechny obce v příslušném okrese najednou. Zvolený postup ředitele archivu spočíval v tom, že vyhledal erb šlechtického rodu, který obec v minulosti vlastnil a ten pak obci „přidělil“ v podobě štítu s klenotem, přilbou a přikryvadly. Stalo se však, že některé obce se shodnými historickými majiteli, nakonec měly úplně stejné znaky. Přihodilo se i to, že nositelé zvoleného rodového erbu neměli s danou lokalitou nic společného krom přídomku, který byl shodný s názvem obce v jiné části Čech. Až na výjimky, nebyly obcemi takto vytvořené znaky akceptovány. V onom nejmenovaném okrese je mi znám pouze jediný případ veřejně užívaného obecního znaku, který však nebyl řádně konstituován schválením a udělením. Přesto je patrná bezútěšnost vzniklé situace, mimořádně nekritická subjektivnost a absolutně nedostatečná odborná připravenost navrhovatele. Že popsaná aktivita nebyla ničím výjimečná, dosvědčuje podobná zkušenost z jiných míst v Čechách, kde bylo konáno podobným způsobem. Znaky byly obcím „dodávany“ jako jediný návrh bez možnosti jakéhokoliv výběru, bez připuštění jakékoliv diskuse o obsahu znaku a s předpokladem bezmezné víry příjemce v odbornou způsobilost, výtvarnou schopnost a věcnou bezchybnost navrhovatele, který sám věřil tomu, že právě tyto vlastnosti má a koná správně. Výsledek byl ve většině případů hodnotitelný jako práce nedostatečná, či dokonce neodborná.

 

Původní „heraldická komise“ při České národní radě a později při Poslanecké sněmovně bylo mnohohlavé kolegium, které teprve s přicházejícími problémy hodnými řešení dospělo k poznání, že jejich oborové znalosti na vše nestačí. „Znalost“ se projevovala značnou rozkolísaností náhledů jednotlivců především na speciální problémy oboru. Musely být korigovány individuální a mnohdy nepřesné náhledy nejen na heraldickou teorii a terminologii, ale i na výtvarnou stránku posuzovaných návrhů. Počátky práce „komise“ byly provázeny hledáním nejen odborného konsenzu, ale také metody, způsobu a míry posuzování. Možnosti nalézání a ustálení názorů byly ovšem podmíněny individuálními danostmi a předpoklady jednotlivých členů komise. Vnější pozorovatel by mohl s podivením položit otázku, proč nebyli „komisaři“ dostatečně připraveni a proč vše nebylo detailně promyšleno ještě před tím, než byl vysloven vůbec první rezultát. Mohu jen spekulovat, že nebylo nikoho, kdo by byl schopen tak komplexní přípravy a zároveň nebylo nikoho, kdo by byl ochoten vzít na sebe osobní odpovědnost za českou komunální heraldiku.

 

Že bylo možné vše lépe připravit a podrobně promyslet, dosvědčuje současná situace v oboru komunální heraldiky na Slovensku, kde po rozdělení ČSFR původní federální zákon o obcích platil také, včetně ustanovení o přijímání znaků neměstskými obcemi. Přístup slovenských heraldiků a zároveň také státních úředníků ke shodnému „problému“ byl a trvale je diametrálně odlišný od českého. Dle mého soudu jde na Slovensku méně o „úřednickou machu“ a více o heraldiku jako takovou. Byly vytvořeny potřebné instituce, vymyšlen způsob procesu konstituování, registrace a také prezentace, včetně udělovacího dekretu, který svou výpravností odpovídá vážnosti aktu udělení obecního znaku (Ladislav Vrteľ, Osem storočí slovenskej heraldiky, Matica slovenská, Martin 1999, zejména s. 251 – 281). Z tohoto pohledu je možné mít konání v Čechách ve shodné věci za jistý druh mystifikace.

 

Nikoliv celou „heraldickou produkci“ v oboru komunální heraldiky, která vznikla po roce 1990, lze kritizovat, či dokonce kategoricky odmítat. Většina navržených, schválených a udělených znaků je bez vady, mnohé z nich jsou velice dobré a některé lze označit jako vynikající. Mezi těmi vynikajícími můžeme nalézt i znaky dokonalé jak po stránce heraldické a ikonografické, tak i z pohledu výtvarného. Chtěl bych se zabývat onou menší skupinou nepovedených, či jinak postižených obecních znaků, které přes své mnohdy zjevné nedostatečnosti byly schváleny a uděleny. Na oné menšině nepovedených znaků se podílela většina z absolutního počtu navrhovatelů. U mnohých z nich začala a skončila jejich aktivita v oboru komunální heraldiky jediným návrhem, obvykle pro obec odkud pocházeli. Jsou však i navrhovatelé, kteří opakovaně a tvrdošíjně prokazovali neschopnost navrhnout znaky obcím tak, aby byly v souladu alespoň se základními heraldickými pravidly. Návrhy jim byly schvalující institucí opakovaně vraceny k přepracování a ty neodborně přepracované byly opět neschvalovány („Marnost nad marnost...“).

 

Nepochopitelnou ovšem zůstává tvrdohlavost a uražená „výtvarně-heraldická ješitnost“ opakovaně neúspěšných navrhovatelů, kteří v některých případech dokázali přesvědčit obecní zastupitele o „své jediné heraldické pravdě“, zejména poté, co obdrželi od obce honorář za výtvor, který ani omylem nemohl být Podvýborem pro heraldiku a vexilologii PS PČR schválen natož pak obci udělen. Posledním argumentem takových neumětelů a vpravdě škůdců české komunální heraldiky bylo tvrzení, že občané se již s návrhem ztotožnili, že již byly vyrobeny s nemalými náklady úřední papíry, razítka, vítací tabule atd. atd. Jiným, rovněž velmi frekventovaným argumentem bylo, že obec má navrhované „znamení“ na jakési „staré“ pečeti či razítku, takže jej musí mít i ve znaku. S politováním je nutno konstatovat, že v některých případech tyto argumentační tlaky byly natolik silné a lobisticky podepřené, že po mnoha peripetiích byl takový návrh schválen – s povzdechem schvalovatelů „tak ať to mají, když to chtějí a ať si to nakreslí, jak chtějí“. Příští generace heraldiků se budou moci pouze divit, jak takový znak mohl být schválen a udělen.

 

Heraldická kresba a mystifikace

V letech 1970 – 1972 proběhla na stránkách časopisu Heraldika diskuse tehdejších předních heraldických výtvarníků o heraldické kresbě. Redakce časopisu tuto diskusi vyvolala na základě poznání, že probuzený zájem o heraldiku v době předchozí byl namnoze provázen živelností a ta se začala projevovat nežádoucími jevy v užité heraldice a ve způsobech jejího výtvarného pojetí. Diskuse byla zahájena v roce 1970 příspěvky Bohumíra Šimka, Karla Lišky a Václava Štěcha (Heraldika, bulletin pro základní historické vědy, č. 2, roč. III., Březen 1970, Jílové u Prahy 1970). K tématu se také vyjádřil Zdeněk M. Zenger (Heraldika, č. 3, roč. III, Květen1970), Adolf  F. J. Karlovský (Heraldika, č. 5-6, roč. III., Září-listopad 1970), Václav Zajíček a Josef Kočandrle (Heraldika, č. 1-2, roč. IV., Leden-březen 1971). Diskuse byla uzavřena v roce 1972 příspěvkem Miroslava Kudrny, poznámkou Karla Vyšína a redakčním shrnutím (Heraldika, č. 2, roč. V., Červen 1972). Byla vyslovena celá řada názorů poplatných subjektivnímu způsobu výtvarného konání jednotlivých respondentů. Mnohé z vyslovených názorů není možné zobecnit a z diskuse bylo zřejmé, že nikoliv vždy docházelo ke shodě v náhledu na některé dílčí projevy heraldické kresby – například kresba „neobrysová“ versus „obrysová“. Účastníci diskuse se však shodli na tom, že v soudobé heraldické kresbě se diletantství, epigonství a plagiátorství stalo obecným jevem a cesta ke zlepšení spočívá v nutnosti dokonalejší teoretické přípravy a soustavném poznávání pramenů.

 

V uvedené kritické části diskuse však nezaznělo nic neznámého. Již v minulosti byly publikovány články s tématem heraldické kresby. Především od Břetislava Štorma (Heraldická kresba, Časopis Rodopisné společnosti Československé v Praze, V, 1933, s. 123 – 125; O heraldické kresbě, Erbovní knížka na rok 1941, Praha 1941, s. 80 - 83) a Karla Schwarzenberga (Tři kapitoly z československé heraldiky, Erbovní knížka na rok 1936, Praha 1937, s. 9, 14 – 16; Dvojí kritika dnešní heraldiky, EK 1937, s. 9 – 16; Kresba a její funkce, úvod k publikaci Kniha kreseb Břetislava Štorma, Praha 1939). Z výše zmíněné diskuse také vyplynulo vnímání rozdílu mezi heraldikem-teoretikem a heraldikem-výtvarníkem. Uvedená kategorizace odráží skutečný stav platný i dnes. Existují vynikající heraldičtí teoretici, neumějící kreslit, stejně jako heraldičtí kreslíři, jejichž teoretické znalosti by mohly být posíleny. Zde není přihlíženo k celé řadě zjevných laiků a diletantů, u nichž dokonce není patrná žádná naděje jejich odborného růstu. Ideálním stavem by bylo, aby heraldik byl jak teoretikem, tak výtvarníkem  na vysoké odborné úrovni. K dosažení takové mety je nezbytně nutná, krom mnohého jiného, také znalost názorů minulých generací.

 

V souvislosti s navrhováním znaků laiky je patrné, že mnozí z nich nejsou vybaveni základním předpokladem, a tím je umění kreslit. Je nutné poznamenat, že heraldická kresba není totéž, co obecná kresba, nebo dokonce mimoděčná, vědomím neovlivňovaná volná kresba spočívající v nekoordinovaném posouvání kreslícího nástroje po papíru. Takové „tvůrce“ nalezneme i mezi navrhovateli novodobých obecních znaků, kteří tento způsob výtvarného projevu mají za výsostně umělecký a domnívají se, že stejnou „uměleckost“ lze uplatňovat i v heraldické kresbě. Zřejmě jsou přesvědčeni, že tímto „originálním“ postupem vznikají znaky-artefakty, které na rozdíl od jiných obecních znaků mají další „cennou“ vlastnost a tou je „umělecká hodnota“. V některých případech je takto vnímán znak města či obce samotnými uživateli, kteří trvají na podobě svého znaku, který nakreslil či namaloval akademický malíř XY a popírají tím tradiční heraldickou zásadu o nezávaznosti kresby znaku, ale o závaznosti jeho popisu. Akademie výtvarných umění, umělecko-průmyslové školy v jakémkoliv oboru, tím méně Vysoké učení technické (např. v oboru architekt), nevyučují heraldickou kresbu jako speciální výtvarnou disciplínu, a proto nelze mít jejich absolventy za obecně disponované pro umění heraldické kresby.

 

Není bez zajímavosti, že v roce 1883 vydalo Rakouské museum pro umění a průmysl útlou publikaci o heraldické kresbě se vztahem k umělecko-průmyslovým učebním a výrobním oborům (Carl Hrachowina, Wappenbüchlein für Kunstjünger und Kunsthandwerker, Wien 1883, 2. vyd. 1885; v českém jazyce vyšla publikace pod názvem Knížka erbovni, chovancům výtvarného umění a příslušníkům řemesel uměleckých, Praha, b. d. v.). Knížku o dvanácti stranách textu a dvaceti osmi tabulích s instruktážními kresbami a příklady slohového výtvarného pojetí erbů a znaků můžeme považovat pouze za základní a seznamující informaci. Přesto je zřejmý úmysl vydavatele – umožnit v prostředí uměleckých řemesel aplikování heraldiky tak, aby o heraldiku skutečně šlo a výsledný výrobek nebyl její pouhou parodující nápodobou. Podrobněji je zde probírána vlastní kresebná konstrukce štítu, počínaje gotickým, přes rolverkové z období renesance až po velice komplikované kartuše z období vrcholného baroka. „Učebnice“ nenechává uživatele na holičkách ani v případě základních heraldických obecných figur tím, že předkládá metodicky propracovanou kresebnou konstrukci orlice a lva. Podobně je postupováno v případě kreseb přileb, hodnostních korun a konkrétních erbů a zemských znaků. Tabule přinášejí celou řadu dobových vyobrazení jako příkladů způsobů kreslení erbů v minulosti. Uvedená knížka není učebnicí heraldiky, stejně jako není dokonalým přehledem o heraldickém výtvarném umění, přesto je příkladem jak může vypadat užitečné seznámení s oborem pro ty, kteří se s ním mohou setkat ve své praxi. Zcela jistě můžeme konstatovat, že stejný druh užitečné literatury, určené pro absolventy rozličných výtvarných oborů na různých typech škol, později vydáván nebyl. To se pak nutně odráželo v jejich omezené schopnosti vědět a poradit si.

 

Existují akademičtí sochaři neumějící kreslit, přesto navrhují obcím znaky. Stejné, pro heraldiku nedostatečně disponované výtvarníky, nalézáme i v jiných oborech. Příkladem „neumění“ takové kresby je nepěkná kreace na téma státní znak, nakreslená v roce 1990 Joskou Skalníkem, profesním malířem a grafikem. Přestože v prosinci 1989 nově zvolený prezident Václav Havel velice rychle sestavil mnohačlenné kolegium osob poměrně širokého profesního spektra, které mělo vypracovat návrh nového státního znaku – členem kolegia se stal též Jiří Louda, přední český heraldik s neobyčejně vytříbeným heraldickým vkusem a mnohaletými zkušenostmi v oboru heraldické kresby – praktické provedení nové kresby znaku bylo svěřeno, jak již bylo řečeno, profesnímu malíři a grafikovi, který až do této doby zůstával relativně široké české heraldické obci neznámý. Nehodlám samozřejmě spekulovat o případných finančních záležitostech, neboť takové úvahy jdou mimo rámec této studie. „Záhadou“ ovšem stále zůstává volba právě tohoto autora. Ve srovnání Skalníkova „pokusu“ s heraldickou kresbou například Jiřího Loudy, který není akademicky vzdělaným výtvarníkem, jde o rozdíl velmi zřetelný ve prospěch druhého jmenovaného. Je to také doklad o tom, co znamená zkušenost.

 

Jiní, kteří nejsou vybaveni „darem kreslení“, a přesto mají nepřekonatelné nutkání znaky navrhovat, se dopouštějí zvláštního a neseriozního konání. Tím je obkreslování kreseb z rozličných publikací, které se zabývají například heraldickým uměním (shodná figura čtyř zkřížených obilných klasů ve znacích obcí Zvíkov, Homole, Vrábče, Pištín v okrese České Budějovice od téhož autora návrhu; mlýnský kámen s klasy ve znaku obce Uhřičice, okr. Přerov). Takové kresby pak vydávají za své autorské dílo, potvrzené vlastním podpisem a vyžadují od obcí zaplacení honoráře. Snad proto, že i obkreslování je „práce“. Uvedené počínání nelze nazvat jinak než krádeží. Obce navíc jsou vystavovány nebezpečí vymáhání práva skutečnými a okradenými autory.

 

Svým způsobem je „logické“, že diletantští tvůrci se „neomylně“ chytají nedobrých vzorů. Pokud nemají k dispozici nic jiného než Encyklopedii heraldiky od Milana Bubna, která se čtyřmi vydáními v nakladatelství Libri stala „masovou“, pak nevědí, že znaky a erby se dají kreslit i jiným způsobem, než je činěno právě zde. Odsud pochází několik obecných figur použitých v obecních znacích, které jsou díky tomu shodně málo „pěkné“.

 

Jiným „extrémem“ stejných „adeptů heraldiky“ je, že se uchylují k jednoduchým, či až k nejjednodušším řešením. Navrhují obsah znaků v závislosti na svých schopnostech – to je způsobem, který nevyžaduje nic víc, než přímé čáry podle pravítka, maximálně křivku vytvořenou kružítkem (Janov, Příčina, Ruda, vše okr. Rakovník). Tento způsob „kreslení“ znaků je pak vydáván za „návrat ke kořenům“ heraldiky, k jednoduchosti a k výraznosti, ale nesděluje se již, že to je proto, že dotyčný navrhovatel nedovede nakreslit nic jiného, tím méně nějakou komplikovanější heraldickou figuru, jakou je například lev nebo orlice. Můžeme mít za chvályhodnou snahu reflektovat pomyslné kořeny heraldiky lapidární jednoduchostí návrhů znaků - je však otázkou, zda je to skutečně projev snahy o onu „nekomplikovanost“, nebo jen odraz neumění udělat to jinak a to může pramenit z umenšené znalosti možností heraldiky. Pokud navrhovatel nepřiznává, že jeho návrhy obecních znaků jsou determinovány jeho neuměním kreslit a jeho neznalosti heraldiky, a přesto koná, pak nejde o nic jiného než o mystifikaci a v tomto případě vědomou. Oprávněnost hodnotit konání tvůrce takových znaků jako mystifikující, je potvrzeno jím vypracovaným ikonografickým výkladem (např. Janov).

 

Ona jednoduchost poplatná středověkým rodovým erbům, měla platnost právě u rodových erbů a právě ve středověku a to z důvodů ryze praktických, majících oporu především v potřebách vojenských, kterou například byla možnost jednoznačné identifikace rytíře na větší vzdálenost. Jsem přesvědčen, že u komunálních znaků takové potřeby brzy přestaly existovat a tvorba znaků měst se již ubírala jiným směrem. Není tedy nezbytně nutné vracet se zpět do 13. a 14. století právě nyní, na přelomu 20. a 21. století. Takové návraty nejsou nutné i proto, že po 14. století se komunální heraldika vyvíjela dalších několik století již nikoliv v těsném souznění s rodovými erby, ale směřovala k vytvoření svébytné heraldické disciplíny – a právě zde jsou ony hledané zdroje hodné následování při navrhování obecních znaků.

 

Na tomto místě lze zmínit skutečnost, že někteří zájemci o komunální heraldiku, kteří se pokoušeli o navrhování obecních znaků, nabyli na základě nejen Čarkova kompendia dojmu, že komunální heraldika je k základním heraldickým pravidlům v jakémsi rozvolněném vztahu a není nezbytně nutné je dodržovat (v Čarkovi např. Stod, okr. Plzeň-jih). Mají to dokonce za principiální rys komunální heraldiky a způsob jejího odlišení od „přísné“ heraldiky rodové. Rozdílnost komunální a rodové heraldiky nespočívá v nedodržování základních heraldických pravidel v případě prvním, ale především ve zřetelném rozdílu podob užívaných heraldických figur, které jsou převážně obecné a s vyšším podílem figur v tzv. přirozených barvách.

 

V souvislosti s „návraty“ do středověku v současné tvorbě obecních znaků je vhodné připomenout další z mystifikací navrhovatelů. Tím je užívání anachronických tvarů štítů. Na mnoha místech opakovanou „manýrou“ navrhovatelů je vkládat figury obecních znaku do gotických, či dokonce raně gotických štítů, se zřetelným úmyslem, kterým je vytvoření dojmu „starobylosti“ znaku. Jiní se domnívají, že tvar štítu lze zahrnout do celkového ikonografického výkladu o významu a smyslu navrženého znaku. Mnozí z autorů se vůbec netají tím, že to tak myslí zcela vážně. Tím se zřetelně vydělují z možnosti chápat je jako navrhovatele „oprávněné“. Důvody pro takové počínání lze mít za mystifikační. Tvar štítu totiž není nositelem heraldické informace a také se v popisech znaků neuvádí (pokud se nejedná o umělecko-historický popis konkrétního, fyzicky existujícího znaku nebo erbu, kde z pohledu smyslu popsání jde o nezbytný údaj).

 

Rozvernost některých navrhovatelů jde ještě dál. Subjektivně se domnívají, že prostý „španělský“ štít, který je pro své obecně dobré vlastnosti konsenzuálně doporučen, není pro praktické užívání obecního znaku „hezký“ a tak obcím vnucují svou představu, že na kolčím štítě je to úplně jinak a doplňují pomyslné zdůvodnění tím, že kolčí štít je „tvarově bohatší nežli štít španělský a vychází z reálného bojového štítu“. Informace je evidentní floskulí, jejíž obsah v první části sdělení nemá žádnou relevantní obecnou platnost a ve druhé části je pouhým vágním konstatováním (všechny tvary štítu mají svůj původ ve štítech bojových, případně turnajských), které nemá pro praktické užívání znaku obcí žádný význam (obec nepochybně nebude s nikým válčit zaštítěna kolčím štítem). Obec a kdokoliv jiný může jakýkoliv znak nebo erb užívat na jakémkoliv tvaru štítu a stále to bude týž znak bez možnosti ztráty kvality a smyslu obsahu. To je úzus. Jen pošetilec bude konat tak, aby vytvářel u znaku, který vznikl ve 21. století, dojem gotiky ať rané, vrcholné, či pozdní, protože jde o neodůvodnitelný anachronismus, kterého se „normální“ heraldik nedopustí. Konání těch, kteří nejsou v tomto ohledu „normálními“ heraldiky, je mystifikací proto, že je vytvářen zcela neoprávněný dojem odborné korektnosti.

 

Heraldické kresbě je vlastní stylizace obecných figur. Stylizace však nemůže být jakákoliv, ale právě jen heraldická. Ta například příliš nepočítá s velikostními poměry figur a některé jejich součástí zcela záměrně zvětšuje – drápy a jazyky u lvů a orlic, listy a plody u stromů a keřů, hroty a opeření u střel a šípů, kopyta a hřívy u koní; patrný je velikostní nepoměr například mezi hráběmi a hrabištěm, kosou a kosištěm atd.

 

Při kresbě pohybu (chůze nebo běhu) některých čtyřnohých zvířat je možné v návrzích novodobých obecních znaků zaznamenat tzv. mimochod. Spočívá v tom, že zvíře vykračuje současně oběma levýma nebo pravýma nohama. Takový způsob chůze je obvyklý u slonů, žiraf a velbloudů. U koní je považován za atypický, avšak vyskytuje se u některých plemen koní arabských, u koní cvičených pro klusácké závody a u koní přepracovaných (unavených). Při kresbě kráčejících čtyřnohých heraldických zvířat je proto nutné, aby chůze nebyla „mimochodem“ a to i u koně, poněvadž se kreslí koně evropští nikoli arabští, pokud není v popisu výslovně uvedeno.

 

Přestože heraldická kresba figur připouští značnou výtvarnou libovůli, existují zde určité reálné hranice, které i průměrně poučený heraldik respektuje, zatímco nedovzdělaný diletant to vydává ze tzv. „výtvarnou licenci“ – ta však má své pevně stanovené hranice. Rovněž nelze akceptovat „argument“ některých heraldiků – „ať si to každý nakreslí, jak chce“, poněvadž heraldické figury musí být jednoznačné a nemohou vyjadřovat subjektivní pocity „heraldických výtvarníků“.

 

I když svým způsobem lze při heraldické stylizaci mluvit o pomyslné výtvarné „zkratce“ typické například pro karikaturu, přesto se vším důrazem konstatuji – smyslem heraldické stylizace není „karikatura“, resp. ta její část, chápaná jako humorný, karikující, parodující, či až vulgarizující pohled na realitu. Ostatně pojem karikatura je z latinského „caricare“, znamenající „přetížit a přehánět“. V heraldice o nic takového nejde. Heraldická stylizace je možná jen do jisté míry a je tedy prosta karikujícího „přehánění“. Tou mírou je schopnost pozorovatele pojmenovat stylizovanou figuru stejným pojmem, který myslel i autor stylizace. Jestliže stylizace figury překročí onu mez, kdy již není možné její bezpečné pojmenování, pak jde o heraldický nesmysl. Nepochybně lze nalézat dobrou inspiraci v dílech středověkých iluminátorů, rytců, kreslířů, sochařů a kameníků (viz například příloha v Heraldice Vojtěcha Krále) nejen v oboru heraldiky. V této souvislosti lze například také zmínit ilustrace v Herbáři neboli bylináři Petra Ondřeje Mathioliho ze závěru 16. století, který je díky dřevořezům dobrým inspiračním zdrojem pro heraldickou stylizaci rostlin, květů, plodů, listů atd. Nepochybně by bylo možné vyjmenovat celou řadu dalších knižních, či jiných zdrojů inspirace (např. Alena Hadravová, Kniha dvanáctera umění mistra Pavla Žídka, část přírodovědná, Academia, Praha 2008).

 

Některé obecné heraldické figury měly a mají i nadále ve své kresebné podobě odrážet i další výtvarnými prostředky nikoliv jednoduše vyjádřitelné vlastnosti jakými jsou ušlechtilost, majestátnost, bojovnost, plnohodnotnost, odhodlanost, nebojácnost, u jiných mírumilovnost, pokornost, krásu, ladnost ap. Kvůli možnosti zobrazit takové vlastnosti, je vhodné pozorovat nejen staré umělce, ale i heraldické kreslíře současné nebo ty z dob nedávno minulých, z nichž mnozí dosáhli opravdového a všeobecně uznávaného mistrovství – například Břetislav Štorm, Bohumír Šimek, Václav Zajíček, Jiří Louda, Zdirad Čech, Petr Tybitancl, Milan Plzák, Emil Konopásek, Miroslav Baroch, Jiří Hanáček, Lubomír Zeman atd.

 

Tuto část heraldického umění zmiňuji záměrně, protože mnohým navrhovatelům obecních znaků není nutnost heraldické stylizace vlastní, či ji vůbec neznají a díky tomu ani nevědí, že jim vlastní má být. Jedině proto se v návrzích znaků mohou objevit „fotografické“ pohledy na obecní dominanty, jakými jsou kostely, kaple, kapličky, zvonice, zámky, hrady, jiné stavby vypracované do těch nejmenších detailů, a také konkrétní pojmenovatelné kopce a vrchy (např. vrch Kalich ve znaku obce Třebušín, okr. Litoměřice). U jiných však dochází k opačnému extrému a tím je pomyslná heraldická stylizace dotažená až za výše zmíněnou hranici. Příkladem takového absurdního počínání je stylizace rostliny s květy, které se fyzicky odpoutaly od stonku a levitují v prostoru (Bilíchov, okr. Kladno; s pravděpodobnou inspirací neheraldickou autorskou stylizací jetelové květní hlávky s listem v návrhu znaku obce Lány, okr. Kladno).

 

Ve znaku obce Hvozd (okr. Rakovník) je tvar, který je pojmenovaný jako medvěd. Ten je však „nakreslen“ jako „obrys“ (proto je zde užit termín „tvar“). Jeho identifikace je navíc ztížena tím, že k pokrytí figury je použito stříbro, které může vyvolat představu nikoliv obecně známé podoby „středoevropského“ heraldického medvěda, ale medvěda ledního. To je zřetelně absurdní v obci, která evidentně neleží za polárním kruhem, ale ve Středočeském kraji. Znak nepochybně bylo možné navrhnout jinak. Nepřijatelným pochybením je „obrys“ medvěda, který přes svou neheraldičnost, nezapříčinil v podvýboru rozhodnutí o neschválení. Z dílny stejného navrhovatele lze zmínit znak obce Všesulov (okr. Rakovník), v jehož levém modrém poli vyniká stříbrno-červeně šachované křídlo, které je ve výkladu vyloženo jako inspirace erbem Krakovských z Kolovrat (sic). Ti mají v modrém štítě, stříbrno-červeně polcenou orlici. Problémem ikonografické výpovědi symbolu stříbrno-červeně šachovaného křídla v modrém poli je skutečnost, že shodného erbu používal rod Kaplířů ze Sulevic, který se Všesulovem neměl žádné dočinění. O takových souvislostech nebylo navrhovatelem uvažováno a tak se dopustil mystifikace – zde dokonce dvojnásobné. Schvalovatelé v podvýboru nenacházeli důvod k odmítnutí takového návrhu pro jeho ikonografickou nesmyslnost.

 

Podobným nesmyslem jakým je „obrys“ medvěda, vydávaný navrhovatelem za korektní a seriozní heraldickou obecnou figuru, je „obrys“ zvonice a hornických kladívek ve znaku obce Rtyně v Podkrkonoší (okr. Trutnov). Hornická kladívka nakreslena shodným způsobem jsou v mnoha dalších novodobě navržených obecních znacích (Citice, okr. Sokolov; Rudice, okr. Blansko; Strašice, okr. Rokycany; Strážné, okr. Trutnov; Tlučná, okr. Plzeň-sever). Jistou toleranci lze připustit u černých hornických kladívek, kde „obrys“ vznikne vybarvením figury černou barvou a černá linie kresby zanikne.

 

Přes všechny výtky k „obrysům“ v předchozím odstavci, je zřejmé, že silueta („obrys“) je v heraldice možná. Ale jen ve výjimečných případech. Obvykle je to tehdy, nevyžaduje-li tradice heraldické kresby „prokreslení“ figury (např. medvěd, hornická kladívka takové prokreslení vyžadují). Nebo tehdy neztrácí-li figura možnost pojmenování – například zřícenina hradu na vrchu nevyžaduje zobrazení všech podrobností destrukce zdiva a každého kamene. Z tohoto pohledu je však nesmyslem aplikovat stejnou praxi například na kostel (zvonice, věž, zámek, tvrz, mlýn atd.) a pojmenovat ho zříceninou kostela. Zde lze uplatnit pravidlo o nutné popsatelnosti figury – míra nebo způsob zřícení je jev heraldicky nepopsatelný. Stejně nesmyslným konáním je pojmenovat figuru jako plnohodnotnou, ale nakreslit ji „částečně zřícenou“ jen proto, že její poslední zobrazení na nějaké historické fotografii ukazuje, že „zub času“ vykonal na stavbě své. Smyslem totiž je vytvořit symbol a nikoliv doklad o fyzickém stavu památky k určitému datu. Siluetu lze připustit například tehdy, jsou-li na pomyslné obloze vyobrazeni letící ptáci. V tomto případě nemá smysl vyžadovat kreslení všech detailů miniaturizovaných figur, protože je zřejmé, že jde o obecné letící ptáky a jakýkoliv detail navíc jejich identifikaci nemění. V miniaturizovaném provedení obvykle nelze ptáky pojmenovat druhově, protože velikost zobrazení to neumožňuje.

Prvky mystifikace jsou obsaženy v obvyklé obraně kritizovaných kreslířů, „obviňovaných“ z neheraldické, či nehezké stylizace obecných figur. Obrana spočívá ve vehementním a nekompromisně zarputilém deklarování pomyslné výtvarné svobody a z toho odvozeném nároku na vlastní kresebný projev.  Svobodou výtvarného projevu je ovšem myšlena možnost subjektivního, svévolného a ničím neomezeného konání. V této tezi však zaznívá heraldické diletantsví, které není schopno učinit poznání, že svoboda výtvarného projevu existuje i v heraldické kresbě, ale má své meze a limity. Proto má taková kresba pojmenování „heraldická“ a je tím dáváno najevo, že je jiná než kresba obecná. To znamená, že nepodléhá obecným neomezujícím výtvarným postupům, které jsou typické pro volnou uměleckou tvorbu, ale má svá pravidla. Každý technik, architekt, stavař, zámečník a řemeslník, který pracuje s technickými výkresy, ví, že ty jsou vytvářeny za přísných, normami určených pravidel a není možné připustit jakoukoliv svévoli. Totéž do jisté míry platí v heraldice. Neumění heraldické kresby je pak „kamuflováno“ nárokem na svobodu výtvarného projevu. Není tomu tak – svoboda heraldické kresby má jiné zdroje. Pokud je zde heraldická kresba komentována právě tímto způsobem, pak mám na mysli především kresbu spojenou s návrhy novodobých obecních znaků. Právě u nich je velice vhodná jistá míra výtvarné „zdrženlivosti“, schopnost potlačení „kresebné rozpustilosti“ a umění držet se přiměřeným způsobem „tradice“, protože právě takto je u laické veřejnosti upevňováno vědomí o heraldice. Expresivně pojaté figury, či dokonce obecné figury podmíněné domněle oprávněnému „svobodnému výtvarnému názoru“, který figury komolí, není heraldice prospěšné.

 

Vrcholem všeho ovšem je, je-li součástí schváleného a uděleného obecního znaku karikaturní portrét pana starosty (sic!!! - upozorňuji, že to není vtip; viz níže obec Novosedlice v okrese Teplice). Takový znak je tím, co lze nazvat heraldickým bullshitem. Od heraldiky, ale nikoliv od vlastního procesu konstituování, je odtažité, že dotyčný pan starosta, ačkoliv věděl, že v návrhu znaku „jeho“ obce je jeho karikovaný obličej, neprokázal kvalitu svých morálně volních vlastností a neodmítl takový návrh jako nepřiměřený, nedůstojný a nevhodný, jeho samého i obec dehonestující. Jsou-li takové znaky schvalovány a udělovány, resp. s vynaložením nepřiměřeného a domněle sofistikovaného úsilí hledány a nakonec hodnotiteli v podvýboru nalézány pseudoodborné důvody pro schválení takto utvořených obecních znaků, pak je to velice tristní obraz současného skutečného stavu české heraldiky, včetně té komunální.

 

Není možné připustit v podvýboru uplatňovanou tezi, která říká, že není-li návrh znaku v rozporu se základními heraldickými pravidly, pak je z tohoto pohledu schválitelný a posuzovateli v podvýboru je tvrzeno, že nezbývá než znak schválit. Zde je pomyslné „jádro pudla“ a „zakopaný pes“. Podvýbor přiznává, že rezignoval na jednu z podstatných částí schvalovacího procesu a tím je posouzení ikonografické stránky navrhovaného znaku. Právě tato rezignace způsobuje, že mnohé z mystifikujících obecních znaků, stejně jako domněle heraldické produkty „kravinopravců“, byly nezaslouženě „povýšeny“ na oficiální obecní znaky. Je to snad tím, že členové podvýboru nemají schopnost, odborné předpoklady a náležité znalosti, aby mohli činit korektní rezultáty ve vztahu k ikonografiím znaků? Mám za „tragické“, když představitelé obcí, kterým je v dostatečné úplnosti vysvětleno nepřijatelné pochybení navrhovatele, nakonec nechtějí pro nápravu nic udělat s odvolávkou na podvýbor, který znak schválil a neshledal na něm nic závadného. Je bezmezně věřeno v autoritu podvýboru, který však onu obcemi přiznávanou autoritu nevnímá jako svůj závazek maximální důležitosti. Závazek, který není možné deklasovat vlastním přičiněním – tedy nedostatečným, nesprávným posouzením a následným chybným rozhodnutím. Je-li totéž vysvětleno podvýboru, pak je po souhlasném přitakání, že se ve schvalovacím procesu stala „chybička“, tvrzeno, že iniciativa k nápravě nemůže vycházet z podvýboru, ale musí přijít od obce. “To jsou tedy paradoxy...“.

 

K tomu lze poznamenat. Kdyby podvýbor postupoval při stanovení rezultátů skutečně rigorózně, pak by značná část předkládaných návrhů byla odmítnuta. S tím je spojena celá řada administrativních úkonů, jejichž zvládnutí není jednoduché. Odmítnutí návrhu obecního znaku obvykle vyvolalo rozsáhlou korespondenci, která dokázala natolik zatížit administrativní aparát nadřízeného Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, že nebyl schopen vykonávat své původní poslání. Je-li pak rozhodování podvýboru podmíněno právě takovými hledisky, pak se v plné „nahotě“ ukazuje, že naplňování zákona o obcích v části udělování znaků nebylo dostatečně dobře promyšleno, včetně toho, že kompentence k uvedené činnosti byly bez personálního administrativního posílení delegovány na Poslaneckou sněmovnu (dříve Českou národní radu). „Přifařením“ k nějaké stávající instituci, která sama o sobě má „svých starostí“ dost, by se mohlo z některých pragmatických ohledů jevit jako řešení dobré, ale jinak málo funkční a potřebám naplnění zákona nevyhovující.

 

S předchozími odstavci souvisí další laický pohled na heraldiku a tím je obcemi nepřesně a zbytně vnímaná „závaznost“ kresby autora návrhu znaku. Tento postoj je zdůvodňován tím, že znak v uvedené kresebné podobě byl poslán do Poslanecké sněmovny PČR, zde schválen a udělen, a proto je „závazný“, neměnný a trvalý, bez ohledu na to, že podvýbor v dopise oznamujícím obci projednání a schválení návrhu znaku své sdělení doplňuje velice správným a odborně korektním konstatováním: „Zobrazení, které bylo součástí Vaší žádosti a nyní je zařazeno do archivní dokumentace Poslanecké sněmovny, nemusí být neměnné. Rozhodnete-li se ať už nyní nebo kdykoliv v budoucnu pro novu výtvarnou podobu symbolu, je vždy závazný především slovní popis (blason), který musí být respektován ve všech detailech tak, jak je tomu např. nyní na Vámi předloženém návrhu“. V některých případech dokáží představitelé obcí s nekompromisním odporem konstatovat, že znak nakreslený někým jiným není ten, který jim byl udělen a mají ho za znak jiný, protože se neshoduje s kresebným pojetím navrhovatele. Takový postoj je zaujímán bez ohledu na to, že nově nakreslený znak odpovídá popisu stanoveným schvalujícím podvýborem. Uvedený pohled se pak promítá do vydávaných vyhlášek o obecních symbolech, které díky tomu obecní symboly „nechrání“ dostatečným způsobem. Zde se odráží nedostatečnost schvalovacího procesu a nedomyšlenost jeho závěrečné fáze. Tím, že výstupem z Poslanecké sněmovny není udělovací dekret s vyobrazením znaku, který by byl oním obcemi požadovaným „vzorem“, je vytvářen prostor pro „obohacování“ české komunální heraldiky o mystifikující zdání obcí o funkci návrhu jejich znaku, který dokonce může být pseudoheraldickou výtvarnou kreací na dané téma (viz také níže).

 

Je to stejné jako se státním znakem – znak Českého království nebo České republiky, zůstává znakem Českého království či České republiky, ať je vytvořen Petrem Parléřem v polovině 14. století, nebo Jiřím Loudou v roce 1990. Oba byli nuceni dodržet podobu znaku, který lze popsat jako červený štít se stříbrným korunovaným dvouocasým lvem se zlatou zbrojí.

 

Lze zmínit ještě jeden poznatek, který je možné nazvat mystifikací. Dotýká se použitých tinktur v návrzích nových obecních znaků. Lze pozorovat téměř obecný trend, kterým je evidentní snaha některých navrhovatelů, obarvit znak „červeno-modro-bíle“ a dosáhnout tak národních barev a trikolory. Jistě možné konstatování, že při navrhování znaku „to tak prostě někdy vyjde“, ale někteří z navrhovatelů se k takové motivaci svého konání otevřeně „přiznají“ a to opakovaně. Dovolují tak hodnotiteli domnívat se, že oni sami mají takovou barevnost za vlastní „smysl“ české komunální heraldiky. Je s podivem, že nezávisle na sobě si tak počíná řada navrhovatelů z různých míst České republiky, které krom diletantismu nespojuje nic dalšího.

 

Jsou to titíž, kteří nevědí, jak široké jsou možnosti heraldiky, jak různě a jak různými způsoby lze navrhnout znaky pro různé obce, byť by pomyslné „zadání“ bylo shodné. Možnosti heraldiky, jakými jsou například různost řezů, rozmanitost prostých heroldských figur, jsou jim zcela neznámé, nebo je nedokáží využít. Vystačí si se „schématy“ jakým je například štít s břevnem provázeným nějakými dalšími figurami (Košťálov, Syřenov, nerealizované návrhy Benešov u Semil a Dolní Kalná, vše okres Semily; Lužany, okr. Jičín), resp. neustálým opakováním stejných obecných figur (fazetové hvězdy, kalamáře s brky, vlnitá břevna, věže a radlice) v různých vztazích (řada obcí v okresech Jičín, Semily, Trutnov, Nymburk), použitím listu opačných tinktur v děleném štítě (Břežany, okr. Rakovník) a znovu v kosmo děleném štítě (Velká Buková, okr. Rakovník). Březový list od bukového je v heraldické stylizaci neodlišitelný, pokud nejsou použity například jehnědy nebo bukvice. Jinde vícenásobně použití shodných figur slunce a vlnitých břeven v modrých štítech (Milešov, Chotilsko, Solenice, vše okr. Příbram).

 

Pro vnějšího pozorovatele nejsou vždy zcela jasné pohnutky navrhovatele pro volbu figur, zejména zjevně bizarních. Ve znaku obce Lužná (okr. Rakovník) jsou dvě odvrácené psí hlavy spojené obojkem. Dle navrhovatele je tímto způsobem symbolizována místní masopustní tradice nošení psí boudy na márách. Souvislost heraldického novotvaru „siamských“ srostlých psích hlav se psí boudou se zdá být mimo možnost racionální úvahy. Psí hlavy jsou tedy mystifikací. Tři samostatné psí hlavy vedle sebe byly stejným navrhovatelem použity ve znaku obce Branov (okr. Rakovník), kde mají symbolizovat údajnou historickou úlohu obyvatel Branova hlídat (bránit – od toho prý je odvozeno jméno Branov) cestu mezi Křivoklátem a Týřovem. Lidová etymologie způsobila volbu figur psích hlav, protože ono „hlídání“ v navrhovateli vyvolalo slovní spojení „hlídací pes“. To by pak dokonce mohlo mít vnímáno v pejorativních souvislostech. Branov znamená Branův a zde tedy dvůr. Jméno obce bylo v dávné minulosti utvořeno odvozením od osobního jména a nemá s bráněním čehokoliv žádnou souvislost. Podobná úvaha byla stejným navrhovatelem uplatněna při tvorbě znaku obce Hořesedly (okr. Rakovník), když na „horu“ posadil mužskou a ženskou postavu. Mluvnický tvar „sedly“ nemá se sezením „na zadku“ žádnou souvislost. Významově je spojeno s obýváním, bydlením, sídlením, či hospodařením na usedlosti, zde na usedlosti, která byla „nahoře“. Slovo sedlák a selský, dříve i sedlský, má shodný základ.

 

Při navrhování znaků je nezbytně nutná znalost historických městských znaků, aby nemohlo dojít k takové podobě navrhovaného obecního znaku, který by kolidoval s historickým městským znakem. To se do jisté míry povedlo navrhovateli znaku obce Drhovle (okr. Písek), který nepřihlédl (nebo možná přihlédl z nedostatku heraldické invence) k podobě historického městského znaku Lomnice nad Lužnicí – i zde je věž provázená dvěma zlatými liliemi. Barevně jsou oba znaky vzájemně odlišné a jen díky tomu je znak Drhovle nakonec akceptovatelný.

 

Jednou z běžně uplatňovaných tezí schvalovacího procesu nových obecních znaků podvýborem pro heraldiku a vexilologii PSPČR je vědomá rezignace na hodnocení výtvarné kvality návrhu. Nepochybně je možné mít takové hodnocení za nesnadné a s rizikem neobjektivního rezultátu. Můžeme mít takový postoj za správný, pokud by zároveň byla zajišťována obecná kvalita heraldické kresby jako závěrečného výstupu z Poslanecké sněmovny – například ve formě dekretu s nakreslenou podobou znaku. Bylo by to zcela v intencích zvyklostí známých z činnosti heroldie nejen té císařské ve Vídni před 1. světovou válkou. Ani tehdy se „heraldičtí cenzoři“ nezabývali přímo navrhováním znaků a erbů. Jejich prací bylo posoudit došlé návrhy žadatelů o znak a ty pak schválit nebo neschválit s doporučením úprav, změn nebo oprav atd. Podstatné ovšem je, že císař podepisoval udělovací listinu, kde znak již byl nebo měl být následně namalován školeným heraldickým malířem (svého času obvykle absolvent Akademie výtvarného umění ve Vídni). Velice podobnou praxi můžeme zaznamenat v současnosti na Slovensku. Ale ani náznak toho není patrný v Čechách. Považuji to za chybu a nedostatečnost celého procesu konstituování nových obecních znaků, protože tím je opět vytvářen prostor pro mystifikaci – tentokrát v heraldické kresbě.

 

Karel Schwarzenberg svého času konstatoval: „ Zásady heraldické kresby není nesnadno pochopiti, ale musíme si je uvědomiti, máme-li posoudit díla tohoto umění. Heraldické umění je ovládáno zásadou účelnosti, není to ovšem účelnost hmotná, nýbrž pojmová. Krásný znak je ten, který plní účel znaku.“ (Erbovní knížka na roku 1936, s 14). K tomu lze poznamenat, že erb nebo znak lze zcela určitě hodnotit i z pohledu estetického. Nepochybně lze stanovit celou řadu hodnotících kritérií, ale některé vlastnosti je možné hodnotit velice obtížně. Například tu vlastnost, kterou lze s nadsázkou pojmenovat „duší“ znaku. Dle mého soudu je „duše“ znaku obsažena i v pojmu „krásný“ znak, použitém Karlem Schwarzenbergem, a to je odrazem toho, co lze také nazvat „kvalitou“ znaku. Tedy znak, který plní svůj účel, je sám o sobě jakoby mimoděk „krásný“, má zároveň „duši“ a „kvalitu“. Do tak výsostné kategorie heraldiky však nelze zahrnout mnohé z návrhů nových obecních znaků. Ty totiž nemají duši, a proto nejsou ani krásné a ani kvalitní.

 

Svatí a obecní znaky

 

Svého času byly podvýborem zpravidla odmítány znaky, které zobrazovaly postavy svatých (hagiografické motivy). Bylo přitom přihlíženo k doporučení arcibiskupa Heima, heraldika papežské kurie ve Vatikánu, který striktně a bezpodmínečně odmítal používat v nově navrhovaných znacích církevních hodnostářů a institucí postavy svatých. Zdůvodnil to nutností pokory a úcty ke svatým, která při praktickém používání znaku nebyla vždy možná. Doporučil využívání atributů (Ladislav Vrteľ, Živá heraldika, in: Heraldika na Slovensku, Martin 1997, s. 221). V duchu těchto doporučení navrhuje například Zdirad Čech farní pečeti a razítka, jejichž obsahem jsou právě atributy svatých. Čech jako zkušený heraldik a také výtvarník dokazuje, jak mnohotvárné mohou být, a v jeho podání jak rozmanité skutečně jsou, možnosti takového způsobu tvorby.

 

Podvýbor však uvedené doporučení přestal záhy akceptovat a začal schvalovat obecní znaky s postavami svatých. Nechováním se podvýboru jako skutečné heroldie a ignorování odborně korektního doporučení arcibiskupa Heima byl otevřen prostor pro akceptování dalších odmítnutí hodných návrhů nových obecních znaků s postavami světců. Například sv. Václav ve znaku obce Horní Lideč (okr. Vsetín, 1994; totéž Tasov, okr. Hodonín, 2001), Panna Marie ve znaku obce Paskov (okr. Frýdek-Místek 1996; totéž Uherčice, okr. Břeclav, 1998; Malé Svatoňovice, okr. Trutnov, 2006), sv. Štěpán ve znaku obce Domašov u Šternberka (okr. Olomouc, 1998), sv. Florián ve znaku obce Černíkovice (okr. Rychnov nad Kněžnou, 2004), sv. Petr ve znaku obce Chvaleč (okr. Trutnov, 2004), sv. Jan Křtitel ve znaku obce Němčice (okr. Svitavy, 2006), sv. Kateřina ve znaku obce Šeberov-Kateřina (okr. Blansko, 2008). Mimořádným a velice sporným jevem je několikanásobné schválení obecního znaku s vyobrazením postavy sv. Jiří na koni „an zabíjí draka“. Tak u obcí Kunvald (okr. Ústí nad Orlicí, 1998), Litobratřice (okr. Znojmo, 2008) a Vápno (okr. Pardubice, 2009), které do jisté míry kolidují s již existujícími historickými znaky měst a městysů: Dolní Jiřetín, Horní Jiřetín, Horní Kounice, Jiříkov, Miletín, Supíkovice-Velké Kunětice a Vysoké Mýto. Již díky jim bylo v české komunální heraldice „přesvatojiříkováno“ a nebylo žádoucí takovou kolekci dále rozšiřovat, i kdyby komukoliv z hodnotitelů a schvalovatelů byl arcibiskup Heim úplně lhostejný.

 

Řada tvůrců návrhů obecních znaků respektovala ono vatikánské doporučení a používala atributů svatých. Nedomnívám se, že by tak činili náhodně, ale nepochybně byli zpraveni o závažnosti zmíněného doporučení. To znamená, že podvýbor měl nebo mohl mít také takové informace, ale dopouštěl se despektující svévole a zároveň neschopnosti být odborně korektním. Bylo-li podléháno ve schvalovacích procesech vnějším, obvykle zcela subjektivním tlakům, pak už jde o příběhy, které sice lze pojmenovat mystifikacemi, ale zároveň nejsou předmětem tohoto pojednání.

 

Mnozí z tvůrců návrhů obecních znaků sice měli snahu užívat atributů svatých, přesto je zřetelné, že jejich znalost nebyla na potřebné výši. Potřeba atributů svatých ve znacích obcí se obvykle odvíjela od patrocinií místních kostelů. Z pohledu hagiografie ale nebyl rozeznáván rozdíl například mezi Navštívením Panny Marie a Zvěstováním Panně Marii. Z toho pak rezultovaly chybně zvolené atributy. Stejný problém nastal, nebylo-li poznáno, že svatí Jakubové jsou dva a rozlišení přívlastky Velký a Menší nebo Starší a Mladší, oba se zcela specifickými a nezaměnitelnými atributy. Přesto zaměněny byly (Srbice, okr. Teplice; Roztoky u Jilemnice, okr. Semily). K nim se navíc druží ještě starozákonní Jakub.

 

Jedním navrhovatelem nebylo pochopeno, že atribut sv. Jana Křitele, kterým je uťatá, neživá hlava světce položená na mísu, či talíř (např. historický znak města Teplice), není přenosný na jakéhokoliv jiného svatého (s možnou výjimkou, jakou je francouzský národní světec sv. Diviš, resp. St. Denis). Přesto tak navrhovatel učinil a pojmenoval hlavu vousatého muže sv. Valentinem (Novosedlice, okr. Teplice) a sv. Apolinářem (Modlany, okr. Teplice). Učinil tak tedy dvakrát a prokázal dvakrát svou neschopnost navrhovat seriozní znaky obcím. V obou případech byly hlavy živé a nejméně první z nich karikaturní podobou starosty příslušné obce. Oba absolutně nemyslitelné a zároveň nesmyslné znaky, například jen z pohledu ikonografického, byly s podivením podvýborem schváleny a nakonec i uděleny, přestože podvýbor měl k dispozici relevantní informace, z nichž jednoznačně vyplývala nemožnost schválit oba znaky ve stávající podobě. V prvním případě podvýbor dokázal nalézt pseudoodbornou možnost, jak znak popsat a figuru původně myšlenou jako hlava sv. Valentina pojmenoval „hlava vousatého muže“ a vůbec se nezajímal o to, jaký ikonografický výklad měla figura před schválením a jaký bude mít výklad a smysl po schválení. Ten totiž není žádný, krom toho, který sám karikovaný pan starosta neoficiálně prezentuje jako jeho vlastní podobu po celodenním pracovním nasazení. Důkaz přinášejí webové stránky obce Novosedlice a zde publikovaný soubor fotografií z občanských aktivit. Na jedné z fotografií je pan starosta vítající nové občánky a za ním je pověšen obecní znak – podobnost pana starosty a „hlavy vousatého muže“, alias sv. Valentina, je zřetelná. Tím je poukázáno i na další stránku této věci a tím je skutečnost, že pan starosta ví, že jde o jeho karikaturu a on sám je s tím velice spokojen, nemá s tím žádný problém, neprotestuje, nedistancuje se, neodmítá, nestydí se, nemá to za směšné, hloupé, za poškozující jeho samého, „na věky věkův“ deklasující znak obce a tím dehonestující obec samu – jedním slovem tragedie. To už nelze v rámci heraldiky vůbec hodnotit, to je téma pro jiné vědní obory.

 

Je-li znak bez výkladu, pak jde jednoznačně o nesmysl, mystifikaci a v uvedených případech o heraldický bullshit ve své ryzí podobě. V úplně prvotním veřejně prezentovaném návrhu modlanského znaku byla „hlava sv. Apolináře“ zlatá ve zlato-černě šachovaném štítě a to bylo porušení elementárního heraldického pravidla o barvě a kovu, o němž neměl navrhovatel nejmenší tušení. Později navrhovatel dospěl k poznání, že pochybil a náprava je možná, pokud bude hlava v tzv. přirozené barvě a v tomto duchu došlo ke změně znaku, kterým po té byla celá ves „vyzdobena“ – počínaje vítacími tabulemi a konče autobusovou zastávkou (s podivem budova obecního úřadu je takové výzdoby prosta). Pravděpodobně opět karikaturní portrét pana starosty nazvaný hlava sv. Apolináře, nebyl v prvním kole podvýborem schválen. Navrhovatel si s opravou „dokázal“ poradit a přidal hlavě svatozář v podobě položené elipsy. Takto „komiksově“ pojatá svatozář nemá v heraldice srovnání. Vznikla figura stejně nepřijatelná jako ta původní bez svatozáře. Schvalovací benevolence u novosedlického znaku se podvýboru vrátila jako „bumerang“ a u modlanského de facto nebylo zbytí, než znovu nalézat pseudoheraldické důvody jak znak schválit. Tím, že podvýbor schválil tento návrh a figuru nazval „hlava sv. Apolináře Ravennského“, vytvořil nepřijatelný nonsens a sám sebe povýšil na sbor jasnozřivých.

 

Autorovi tohoto pojednání zbyly jen rozhořčené otázky. Jak je možné, že byla vousatá hlava muže se svatozáří pojmenovaná konkrétním jménem? Jak je možné, že bylo připuštěno symbolizování tohoto svatého způsobem, který celá historie křesťanského výtvarného umění nezná? Není ani mezi atributy tohoto svatého, stejně jako hlava toho předchozího. Jak je možné, že podvýbor ví, jakou podobu měl první ravennský biskup sv. Apolinář, aby bylo možné podle popisu kdykoli v budoucnosti znak nakreslit? Jak je možné, že byla dovolena tak nepřípustná věc z pohledu heraldiky? Jak je možné schválit heraldický nesmysl-bullshit, byť by nebyl v rozporu se základními heraldickými pravidly? Kam se poděla odbornost a odpovědnost arbitrů? Proč je odbornost nahrazována pragmatismem? Z tohoto pohledu se vnucuje neodbytná otázka - je podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR skutečně kompetentní vydávat odborné rezultáty?

 

V oboru „hlava svatého“ vytvořil podvýbor precedent už v roce 1998, když schválil znak obce Svatý Jan nad Malší (okr. České Budějovice). Ve znaku je hlava vousatého muže s kněžským biretem-kvadrátkem na hlavě, navrhovatelem myšlená jako hlava sv. Jana Nepomuckého. Schvalovací institucí byla ona hlava, popsána jako „stříbrná hlava kněze s černým vousem a biretem“. Tím byla eliminována možná námitka, že heraldika jako taková neumí a nedokáže zobrazit hlavu konkrétního svatého. Zároveň byl vytvořen prostor pro zopakování shodného postupu kdykoliv v budoucnosti. Tato možnost byla později schvalujícím podvýborem znovu využita (či lépe zneužita), jak dokládají znaky obcí Novosedlice a Modlany (okr. Teplice). A to ke škodě české komunální heraldiky.

 

Lze mít za pozoruhodné, že podobným způsobem uvažoval navrhovatel znaku obce Vráž (okr. Písek), který v nerealizovaném návrhu (ze dvou vytvořených) použil figuru kavky s ohledem na skutečnost, že vůbec první místní starosta zvolený v roce 1849 měl osobní přezdívku „Kavka“. Jakoby neexistovaly jiné možnosti jak znak navrhnout.

 

Navrhovatel výše zmíněných „hlav svatých, vulgo karikaturních portrétů starostů“ prokázal i jinde, že nemá dostatečné znalosti potřebné pro navrhování obecních znaků. Nedokáže totiž aplikovat obecně platné heraldické postuláty, protože nechápe jejich význam. Nechápe, že heraldické pojmenování orla a orlice rozlišované podle počtu hlav (orlice jedna hlava, orel dvě hlavy) má platnost pouze a jedině v české heraldické terminologii a nikoliv jinde. Tento postulát, který je ryze českou heraldickou terminologickou zvláštností, nelze použít v kresebném heraldickém pojetí atributu sv. Jana Evangelisty, kterým je orel a nakreslit mu dvě hlavy místo jedné (Malé Březno, okr. Most). Navrhovatel tak učinil v bláhovém domnění, že konal správně, odborně korektně a dokonce sofistikovaně. Pokud byly nakresleny navrhovatelem dvě hlavy u „orla“, který má symbolizovat sv. Jana Evangelistu, pak je to nepřípustná neznalost více jak 1 500 let staré tradice zpodobňování atributů čtyř novozákonních evangelistů. Janův orel měl vždy a trvale má jen jednu hlavu. Tak je to malováno a kresleno na celém širém světě po mnoho a mnoho století. Svévole, kterou navrhovatel prokázal, je dokladem absolutní ignorace, která je neomluvitelná (jde o „rouhání“, nejen z pohledu heraldiky a výtvarného umění). Jde o typický příklad nepřipravenosti k navrhování obecních znaků. Soudný člověk by se do takové věci bez přípravy nepustil. Jsou však tací, kteří nemají problém nejen s touto „marginálií“ a tak navrhují a navrhují a navrhují.

 

Dvojhlavý orel je v prostředí české heraldiky velice vzácná figura a to nejen v heraldice komunální, ale i v heraldice rodové. Již tento fakt měl podvýbor přimět k ostražitosti. Ale díky tomu, že bylo rezignováno na zkoumání oprávněnosti použití figur v návrzích obecních znaků, byl tento nesmyslný znak schválen. V heraldickém popisu obecního znaku samozřejmě ani náznakem není zmínka o sv. Janu Evangelistovi, ovšem existence kostela téhož zasvěcení je výmluvným dokladem fatálního pochybení nejen navrhovatele ale především podvýboru.

 

Shodný navrhovatel nedokázal použít korektní atribut se vztahem k Bolestné Panně Marii (Mariánské Radčice, okr. Most). Použil hořící srdce, které je atributem řady svatých, ale „s podivem“ nikoliv Bolestné Panny Marie (také Sedmibolestné). Jejím atributem je sice srdce, nikoliv však hořící, ale probodené sedmi meči. Znak lze hodnotit jako nesmyslný. Přesto byl schválen a udělen.

 

Pokud dosud bylo konání mnohých laických navrhovatelů posuzováno jako mystifikace, pak řada návrhů uvedených v této kapitole je tím, co lze nazvat heraldickým bullshitem. Je to ten případ, kdy navrhovatel má o sobě a svých schopnostech neoprávněně vysoké mínění a je subjektivně přesvědčen, že zvládá nejen heraldiku, protože má doma Encyklopedii heraldiky (z které mimochodem obkresluje figury - například fénix ve znaku obce Zabrušany, okr. Teplice, orlice ve znaku obce Proboštova, okr. Teplice), zvládá heraldickou kresbu, protože se domnívá, že je výtvarníkem a díky tomu je toho mocen (není mocen, protože obkresluje jiné autory), domnívá se, že o atributech svatých ví vše potřebné, protože se snad zná s nějakým farářem - „nesnesitelná lehkost bytí...“.

 

Atributy svatých, jejich podoba, určení, způsob zobrazování, ikonografický a symbolický význam jsou díky tradici, trvající v některých případech více jak patnáct století, natolik mimořádně výsostným územím, že se v něm lze pohybovat jen velice obezřetně, s velikou úctou a pokorou. Požadavek "úcty a pokory" platí i pro heraldika, nebo prostého navrhovatele, který může být i přesvědčeným ateistou, protože jeho vlastní vztah ke křesťanské víře, nemůže být promítán do jeho odborného konání. S atributy svatých není možné zacházet způsobem, jakým s nimi zacházejí někteří ojedinělí navrhovatelé. Je-li možné připustit tolerování jejich neznalosti, z nichž například pramení i jejich hrubá, nepřijatelná a nakonec také hloupá vulgarizace zpracovávaného tématu („...i oni dojdou Království nebeského“), pak nelze připustit, aby se shodně chovala schvalovací instituce. Zde již není možná absolutně žádná tolerance. Podvýbor se nemůže, díky svému významu a funkci, zařazovat do stejné roviny jako zaujímá navrhovatel s rudimentárními znalostmi oboru a souvisejících disciplín. Členové podvýboru nevnímající svou vlastní nedostatečnou schopnost seriózního, odborně korektního a objektivního posouzení a tedy neschopnost vydání rigorózního rezultátu, by měli zvážit účelnost svého působení v takové instituci. Ta totiž byla zřízena právě proto, aby uvedené excesy byly v české heraldice eliminovány.

 

Heraldizace historických pečetí jako zdroj návrhu znaku

 

Zvláštním fenoménem současné heraldické tvorby je tzv. „heraldizace“ historických obecních pečetí. Projevuje se tím, že navrhovatel obecního znaku převede pečetní obraz do znakového štítu a to včetně všech detailů a tvarových podrobností vyrytých figur (Cikháj, okr. Žďár nad Sázavou). Takový navrhovatel má tento způsob tvorby za správný, nezbytně nutný a nezměnitelný. Vychází se při tom z domněle správné teze, jejíž uplatňování je možné pozorovat v komunální heraldice jako teoretický axiom již téměř dvě století, že obrazy v pečetních polích jsou dokladem existence znaků, že jsou dokladem jejich historičnosti a zároveň jsou nositely „původní“ a tedy „nejsprávnější“ podoby znaku. Jedině tak mohl být ve Vídni v roce 1895 schválen znak městyse Rychnova u Jablonce nad Nisou, jehož žánrový „fotografický“ obrázek je odvozen právě z obrazu pečeti, která vznikla zhruba třicet let před tím a byla považována již za „historickou“ s povinností zopakovat vše i ve znaku. Ten je dnes uváděn především adeptům heraldiky jako odstrašující příklad, jak by heraldika vypadat neměla. Při tomto odsudku se však již nehovoří o zdrojích takového „paskvilu“. V této souvislosti je nutná korigující poznámka - historické pečeti mnoha a mnoha měst nesly ve svých pečetních polích skutečně městské znaky. I tak ale platí základní teze – znak a pečeť není totéž a jedno není ekvivalentem druhého. A to pro různý původ, různý význam a různý způsob užití (Tomáš Krejčík, Pečeť v kultuře středověku, Ostrava 1998).

 

Problémy s tzv. „heraldizací“ pečetí jsou patrné i v jiných zemích, např. v Dánsku byly ve druhé polovině 20. století vytvořeny některé městské znaky na základě obrazů historických městských pečetí. Z nich je zřetelná potíž heraldiků dosáhnout u některých z nich souladu se základním heraldickým pravidlem „o barvě a kovu“ při snaze dodržet úplný obsah pečetního obrazu i po vložení do štítu znaku (Sven Tito Achen, Danmarks kommunevåbener, Københaven 1982).

 

Na tomto místě jsou především komentovány vesnické pečeti, které vznikaly zejména na základě výnosu rakouského ministerstva vnitra po zřízení státní správy v roce 1850 (jsou známy vesnické pečeti i z předchozího období - obvykle pečeti místních rychet, nebo rychtářů). Nařízení bylo zcela pragmatické a vyžadovalo, aby volbami nově ustavené samosprávné orgány v obcích používaly ve své úřední a písemné agendě razítek nebo pečetí. Bylo pouze určeno, že jejich obsahem musí být jméno obce a obsah pečetního pole byl zcela ponechán na vůli zadavatele výroby typáře. Navíc zhotovitelem obecní pečeti mohl být téměř kdokoliv, například někdo z řad místních řemeslníků pracujících s kovem (kovář, zámečník – ve středověku byl obor rytí pečetí v kompetenci cechu zlatníků – je však zřejmé, že nikoliv všechna středověká pečetidla užívaná šlechtici byla vyrobena zlatníky). Nevlastnění potřebných nástrojů, neznalost rytecké práce pak vedla například k „ujetí nástroje“ a vytvoření nechtěných vrypů, které jsou dnes interpretovány jako součást pečetního znamení a podstatný detail. K tomu se druží i ta skutečnost, že v současnosti jsou některé součásti vyrytého pečetního znamení chybně interpretovány a na základě toho pak činěny pokusy o revizi podoby historického znaku (viz například Postoloprty, okr. Louny, kde v bocích nedokonale vyryté barokní kartuše s volutami byly „identifikovány“ ryby, které nikdy před tím ve znaku nebyly, přesto došlo k užívané úpravě znaku města).

 

Volba symbolů v obecních pečetích vznikajících po roce 1850 (před tím předpokládám nejméně pomyslný dohled vrchnosti) nepodléhala žádné úřední supervizi. Podstatné a důležité je vědomí, že takto vznikající obecní pečeti nebyly myšleny jako znaky a zároveň nebyly vytvářeny s vědomím heraldických pravidel. Ostatně i v době jejich vzniku ve druhé polovině 19. století platilo, že venkovské obce nemohou znaky mít (až na zcela mimořádné výjimky císařem skutečně udělených znaků, např. Staré Ždánice, okr. Pardubice, v roce 1915). Proto je „otrocké“ převádění obrazů z obecních pečetí do heraldické podoby v navrhovaných obecních znacích v podstatě mystifikací. Je jistě možné hledat v obecních pečetích inspiraci při hledání vhodné znakové figury, ale to je asi tak vše, co je rozumné akceptovat.

 

Nekompromisní vyžadování převodu všech detailů pečeti do obecního znaku je nesmyslné. K tomu se váže již zmíněná skutečnost, že volba symbolů do obecních pečetí byla zcela na vůli příslušných zastupitelstev. Z dochovaných pečetí lze vypozorovat, že na mnoha místech byla volba symbolů náhodná a bez vztahu k místu (např. jezdec na koni s korouhví, pravděpodobně sv. Václav, snad inspirovaný Myslbekovou jezdeckou sochou na pražském Václavském náměstí, v historické pečeti obce Horka, okr. Chrudim). V historických obecních pečetích lze také nalézat znamení zcela totožná – například velice rozšířena byla alegorická postava Spravedlnosti, či symboly s ní spojené (meč a váhy), stromy (obvykle pojmenovány jako lípy), český lev, obilné snopy, klasy, pluhy, zemědělské a hospodářské nástroje a nářadí, koně, hornická kladívka, vinné hrozny, keře vinné révy, vinařské nože, atd. Stalo se, že obce v těsném sousedství - Hradešín a Přišimasy (okr. Kolín) - používali na historických obecních pečetích snop a první z nich položený na zkřížené hrábě a kosu. Pečeť poměrně vzdálené obce Lenešice (okr. Louny) měla ve svém poli také snop provázený kosou, hráběmi a cepem.

 

Benevolence volby symbolů je patrná například i ze skutečnosti, že byly k pečetění přijaty skutečné typáře, které neměly k samotné obci žádný vztah. Například v obci Milín (okr. Příbram) byla užívána pečeť sice s řádným opisem, ale jinak s nesmyslným aliančním rodovým erbem Eggenberg-Schwarzenberg. V obci Střížovice na Jindřichohradecku byla používána pečeť již neexistující rychty v nedalekém Kunžaku, protože pravděpodobně nikdo nebyl schopen přečíst a rozluštit text opisu a pro určení stačila skutečnost, že typář byl nalezen v zásuvce psacího stolu ve vrchnostenské kanceláři, kterou obec převzala do užívání.

Při „tvrdošíjném“ setrvávání na tzv. heraldizaci pečetí již došlo u nových obecních znaků ke schválení téměř totožné podoby obecního znaku, která se liší pouze barevností a to jen proto, že historické pečeti daných obcí měly shodné figury v pečetním poli Tento příklad je uveden jen pro ilustraci, protože z pohledu heraldických pravidel jde o dva různé znaky, při vědomí korektní teze, že dva znaky nemohou být shodné, ale mohou být podobné.

Heraldická kresba a mystifikace prostřednictvím počítače


V současné heraldické tvorbě se stalo běžným jevem používání počítačů a příslušného grafického software. Je zřejmé, že heraldická tvorba se bude tímto směrem ubírat i nadále a trend nelze zcela odmítat. Zde lze uplatnit příměr se známým rčením o ohni, který je dobrým služebníkem, ale špatným pánem. Přesto je patrné, že z počítačově vytvořené heraldické kresby se mnohdy vytrácí to, co bychom mohli pojmenovat jako umění heraldiky. Přestává být patrná „lidská ruka“, pokud si ji nepředstavíme jako „ruku na myš klikající a do klávesnice bušící“. Zejména tzv. vektorové, či dokonce projektantské CAD aplikace dokáží ze znaku onen „lidský“ rozměr téměř vytlačit. Užívání takového software svádí navrhovatele používat v programu implementované zautomatizované dovednosti, které však, jako evidentně určené k jinému účelu než k navrhování znaků, jsou v heraldice uplatnitelné jen s velkými obtížemi nebo vůbec neuplatnitelné. To se následně projeví například v nutném popisu znaku jako zjevná „neheraldičnost“. Například dveře z palubek, s nadsvětlíkem vytvořeným vynecháváním „sudých prkýnek“, klikou se štítkem a krytkou na klíčový otvor – to vše dovede „cadovská“ projektantská aplikace téměř na jedno „kliknutí“ – heraldickou tvorbou to však nazvat nelze. Zde evidentně chybí autorovo vědomí, že obecní znak není technickým výkresem, z něhož se jen „vymaže“ kótování. Nevím to jistě, ale jsem přesvědčen, že takový anglický herold by se nesnížil k tomu, aby udělovaný erb nenamaloval „manu propria“ (viz např. Carl-Alexander von Volborth, The Art of Heraldry, London 1991; Peter Gwynn-Jones, Garter King of Arms, The Art of Heraldry, London 1998).

 

Ve Švédsku byly v nedávné době vytvořeny „státním heroldem“ (Clara Nevéus) a „státním heraldickým umělcem“ (Vladimir A. Sagerlund) zcela nové krajské znaky, resp. honosné kusy k nim, které jsou kompletně zpracovány počítačovým vektorovým programem (Clara Nevéus, Vladimir A. Sagerlund, Våra Landskapssymboler, Lund 2007). Na výsledku je počítač (přesněji vektor) „znát“ na první pohled a srdce heraldického tradicionalisty z toho zřejmě nebude nijak extrémně plesat, ale jistě bude chápat, že mnozí z hodnotitelů to mohou mít za „hezké“. Jinou otázkou je heraldičnost onoho švédského počinu s uplatněním různých štítonošů, autentických, i když stylizovaných květin, stromů, keřů, živočichů typických pro daný kraj atd.

 

V českém prostředí se možností počítačů využívá a také „zneužívá“ rozmanitým způsobem. Za exces lze považovat navrhování obecních znaků s použitím heraldických počítačových clipartů jedné kanadské softwarové firmy. U nás jsem zaznamenal ojedinělý případ ve fázi návrhů, které obec jako „nehezké“ odmítla. Existují zahraniční webové stránky, na nichž je nabízeno vytvoření osobního znaku právě pomocí podobných clipartů za úplatu – jde tedy o velice obskurní nabídku. „Tvůrce“ znaku, který použil takové cliparty, vydával je za vlastní práci a vyžadoval za takový návrh znaku honorář, je podvodník velice hrubého zrna. I když jsou cliparty oné nejmenované softwarové firmy uvolněny k obecnému používání, přesto jejich komerční využívání uvedeným způsobem možné není a podléhá režimu autorského práva. Obce, jako uživatelé takto vytvořených znaků, by mohly být vystaveny nebezpečí soudní žaloby z porušení zákona o autorských právech a zároveň nebezpečí značné finanční újmy. „Pragmatickému“ navrhovateli je to však zcela lhostejné. K odvrácení onoho pomyslného nebezpečí újmy existuje korektní pomoc, kterou je překreslení znaku. Ale představitelé obcí se z neznalosti oboru heraldika domnívají, že autorská kresba navrhovatele schváleného a uděleného znaku je tím „pravým, nezměnitelným a vzorovým“ znakem.

 

Grafický software umožňuje figury poměrně snadno upravovat, zmenšovat, zúžovat, přebarvovat atd. Díky této možnosti jsou měněny proporce obecných figur, původně určené pro určitou velikost štítu nebo znakového pole tak, aby se vešly do jiné plochy navrhovatelem nově zamýšlené (Velká Jesenice, okr. Náchod). Důvod je zřejmý, navrhovatel nebyl ochoten kreslit tvarově komplikovanou figuru znovu. V této souvislosti je vhodné zmínit podobnou situaci, kdy navrhovatel neuměl danou figuru vůbec sám nakreslit, a tak okopíroval kresbu této figury od jiného autora a to tak nedokonale, že původní zdroj je stále patrný. Takto získanou figuru upravil pro své potřeby tak, že ji v počítači nehezky deformoval protažením na výšku a vydával ji za korektní heraldickou práci (Velká Chmelištná, okr. Rakovník, zdrojem je znak obce Řevničov nakreslený Zdiradem Čechem). V obou zmíněných případech je svým způsobem popíráno „povolání“ heraldika a smysl heraldické tvorby.

 

V počítačích je možné vytvářet databáze autorského zpracování heraldických figur. Ty jsou pak několikanásobně znovu použity v návrzích dalších obecních znaků. Z nich se pak do jisté míry vytrácí individuálnost symbolu. Jistě je možné vnímat, že řadu heraldických figur nelze nakreslit jiným a zjevně odlišným způsobem. Přesto jistá míra zdrženlivosti v takové praxi je na místě. Vede to například k tomu, že hlava kozla nebude navrhovatelem vydávána za hlavu berana, jen proto, že v jeho zásobníku figur jiné skopové hlavy není (Nová Ves, okr. Liberec - tak bez rozpaků schváleno a uděleno). Po upozornění obce pisatelem tohoto článku byla figura navrhovatelem upravena tak, aby se hlavě berana alespoň podobala – byla odstraněna kozí, resp. kozlí, bradka. Popsaná možnost opakovaného použití figur z vytvořeného zásobníku a možnost jejich zmenšení bez ztráty počítačových dat, vede k nutkání uplatnit je ve štítu v co největším množství a znaky pak trpí „přeplácanosti“.

Jiným průvodním jevem téhož je „fabrikace“ návrhů, která není podmiňovaná potřebami heraldickými, ale ryze komerčními. Smyslem „fabrikace“ je vytvořit v co nejkratším čase, co nejvíce návrhů obecních znaků a pomyslně tak obstát v konkurenci na heraldickém trhu. V těchto případech je heraldika až „druhou“ věcí zájmu navrhovatele. Je pouhým prostředkem. Dokáže-li navrhovatel vytvořit v jediném kalendářním roce více jak sto dvacet návrhů, které jsou předloženy ke schválení a udělení do Poslanecké sněmovny, pak lze pouhým matematickým propočtem dojít k závěru, že jednomu návrhu obecního znaku věnuje navrhovatel pouhé tři dny (!). Za tyto tři dny musí být návrhy znaku a vlajky vymyšleny, vytvořena jejich vnímatelná podoba, napsán doplňující text s výkladem a s popisy a vše doručeno obci. Zdá se to být téměř nemožné za běžných a normálních okolností. Takto projevovaná „zběsilost“ se musí nutně projevit na kvalitě odevzdané práce, která bude postižena prvky mystifikace a dokonce se může stát „bullshitem“. Problémem obvykle je skutečnost, že představitelé obcí jako přijímatelé návrhů nedovedou onu mystifikaci rozeznat. Jejich hodnocení je víceméně subjektivně estetické. I tato skutečnost by měla navrhovatele vést k serioznímu konání – nikdo jiný to za něj neudělá. Obce pak také obvykle nemají možnost sledovat produkci navrhovatele ze širšího pohledu a nevědí, že něco velice podobného, co je předkládáno k výběru jako znak obce, již někde existuje.

 

Uplatnění počítače umožňuje navrhovateli obecního znaku mnohonásobně variovat základní návrhy a pomocí změny tinktur jednoduchým kliknutím myši vytvářet téměř nekonečnou řadu barevných variant. Vytvoří-li navrhovatel více jak dvacet návrhů, z nichž vyplývá, že základními jsou pouze dva, pak je to mystifikace. Navíc je zřejmé, že možnost výběru nespočívá především v počtu barevných variant, ale v rozdílnosti obsahu návrhů znaku. Nedostatečnost obsahu není možné vykompenzovat nezvladatelným množstvím barevných kombinací shodného návrhu. I volba tinktur má mít ikonografické důvody, pokud sama barevnost není vynucena heraldickými pravidly.

 

K používání počítačů v heraldické tvorbě je vhodné následující poznamenání. Soudobé reprodukční techniky, stojící na standardech počítačových technologií, pronikají i do heraldiky a uplatňují se zejména v jejím praktickém užití při výrobě znaků. Vyhnout se těmto technologiím v heraldice bude čím dál tím méně možné. Tak zvaná vektorizace znaku by však neměla být tvořena kombinováním a skládáním ořezů, výřezů, průniků, odečtů a součtů různých barevných geometrických a tvarově nedefinovatelných ploch, ohraničených „rovným a nepixelovým“ řezem, ale dle mého soudu skutečnou vektorizací linií kresby, která ohraničuje vybarvené plochy (důkaz, že to jde, lze nalézat na konkrétních webových stránkách – např. Arnošt Drozd).

 

S počítačovými technologiemi úzce souvisí internet. Ten se stal komunikačním fenoménem a pomyslným zdrojem informací. Bezbřehé, mnohotvárné a čím dál tím obtížněji přehledné prostředí světové sítě, snadnost vstupu do ní a stejně snadné vytváření webových stránek, umožňují bez jakéhokoliv přiměřeného regulativu umísťovat na ně jakékoliv informace. A to včetně informací o heraldice. Kvalita celé řady z nich je velice nízká. Stále dokola se opakují nepřesné a zavádějící informace, jejichž zdrojem jsou publikace z počátku 20. století (Král, Kolář, Sedláček), nebo ty vydávané v 70. letech 20. století (Zenger), jejichž předlohou tak jako tak byly ty první. Dokonce se můžeme setkat s „heraldickým minimem“, které snad hledá své čtenáře ve skupině pod patnáct let věku a je pojato jako rozverně pubescentní výklad – „Helence a Zdeněčkovi ze Stodoly“ to může připadat velice zábavně, ale jinak je to nepoužitelné.

 

Městské a krajské znaky versus loga

 

Již v době tvoření a schvalování krajských znaků (2001 - 2002) bylo možné zaznamenat zvláštní aktivitu ve vztahu k užívaným symbolům. Vedle samotných znaků byla ve stejném čase vytvářena i tzv. „loga“. Důvody pro paralelní symboly nejsou v českém prostředí zcela zřejmé (insulární komunální heraldika zná s městskými znaky souběžně užívané samostatné znamení zv. badge, které by mohlo být vnímáno jako logo). Trend byl zřejmě zahájen v Praze a pojmenován jako „jednotný vizuální styl“. Ten má kořeny v grafickém designu a je uplatňován například ve vztahu k prezentacím firem (corporate identity, její součástí je i corporate design, česky označovaný jako jednotný vizuální styl) nebo značky (brand identity). Tvorba takového systému je vně heraldiky a nemá s ní téměř nic společného. A to i přesto, že také znak města má vlastnosti, které lze zahrnout do stejného oboru, jehož prostřednictvím je vytvářen onen jednotný vizuální styl. Městský znak je možné v uvedených souvislostech vnímat jako „značku“ či „logotyp“.

 

Můžeme mít však za pozoruhodné, že pro grafický design textových stránek s vyobrazením a fotografiemi byly stanoveny základní principy tvorby pojmenované „blízkost“, „zarovnání“, „opakování“ a „kontrast“, které lze nacházet v užité heraldice již od jejích počátků. Princip „blízkost“ je vyložen tak, že uspořádání prvků má dohromady tvořit soudržný celek. „Zarovnáním“ vznikne přehledný a sofistikovaný vzhled. „Opakování“ vizuálních prvků – barev, tvarů, linií atd. umožňuje zvýšení pozornosti pozorovatele. Za použití “kontrastu“ jsou odlišeny jednotlivé prvky a je také umožněna jejich hierarchizace. Nestačí, aby se prvky lišily jen trochu, ale pro efektivní výsledek grafického designu se mají prvky navzájem odlišovat diametrálně (Příručka k počítačovému programu Corel DRAW Graphics Suite X4 - Vysvětlení odborníků, Corel Corporation, Ottawa 2008). Nepochybně lze takové zásady uplatnit i v heraldické tvorbě.

 

Je možné vnímat potřebnost graficky jednotného způsobu prezentování města v různých oblastech. Ale praxe ukázala, že praktické užívání historických městských znaků se díky existenci log dostávají do role druhotného symbolu. Je zřetelně umenšován jejich význam. Je jen otázkou času, kdy moderní logo bez tradice převezme dominantní roli v prezentaci sídel prostřednictvím symbolů. Zavádění log je dle mého soudu „módní“ záležitostí. Přesto má potenciál svým způsobem poškozovat komunální heraldiku. Na otázku, proč se město odhodlalo zavést logo jako další symbol při existenci historického městského znaku, jsem obdržel odpověď, ve které bylo krom oněch „modernizujících“ důvodů také konstatováno, že se tak zabrání zprofanování městského znaku jeho častým užíváním. S podivem totéž nikdy v minulosti představitele měst netrápilo. Na znak města byli hrdi všichni jeho obyvatelé a ten měl pro ně zásadní význam. Městský znak je nyní vnímán jako symbol hodný málo pochopitelného druhu ochrany a stejně málo pochopitelného druhu péče.

 

Zvláštním způsobem v současné době zní následující a poněkud sarkastické konstatování Břetislava Štroma z roku 1936, ve kterém jakoby zaznívaly „pravé důvody“ pro odklon dnešních samospráv od historických městských znaků k novodobým logům. Štorm napsal: „Mnohá města považují svůj znak za obtížný obřadní předmět dekorační a jsou zpravidla na rozpacích, kdy kde a jak má být městský znak užíván. Praxe je zpravidla taková, že starý středověký znak, rozhlodaný povětrností, tlí na městské bráně a druhý v odloženém pečetítku starostově. A často se stává (což v městské heraldice není nic neobvyklého), že nikdo na světě nám nepoví, jak tento znak vlastně vypadá“ (Erbovní knížka na rok 1936, s. 66). Zde pravděpodobně zaznívá i ta skutečnost, o které svého času psal i Václav Vojtíšek ve své práci O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých, která vyšla v roce 1928, když poznamenal: „Poněvadž erby některých měst jsou zřejmě porušené proti původnímu stavu v znamení i barvách, doporučovala by se jejich vědecká revize“ (Václav Vojtíšek, O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých, Zprávy památkového sboru hlavního města Prahy, Svazek osmý, Praha 1928, s. 241).

 

Katastrofální situace však nastává v případě, kdy znak je „upraven“ do podoby loga. Např. na pivní etiketě žateckého piva Lučan je použit historický znak města Žatce v barevné kombinaci stříbro/zlato. Autor tohoto vskutku „převratného výtvarného nápadu“ nejenže nevytvořil osobité logo pro značku piva, ale především zprznil neomluvitelným způsobem historický městský znak. A městským zastupitelům to zřejmě vůbec nevadí – nám heraldikům však ano.

 

Důvody pro konání měst, které chtějí být „trendy“, je možné nacházet v reprodukčních technologiích, které se zcela podřizují standardům vzniklým v oblasti počítačů. Logo vytvořené pomocí vektorového počítačového programu se při reprodukci chová zcela jinak, než „běžný obrázek“, kterým obvykle znak města či obce je. Umožňuje jakékoliv zvětšování a zmenšování bez ztráty dat. To znamená, že takovým způsobem vzniklé logo si drží shodné vlastnosti, ať jeho rozměr je dvakrát dva centimetry, či má plochu velikosti fotbalového hřiště. Totéž lze samozřejmě provést i se znakem. Ale má to jednu zásadní potíž – převedení komplikované kresby znaku do křivek (vektorů) je pracné. O co jednodušší je totéž udělat s logem tvořeným daleko menším počtem linií a ploch. Je zřetelné, že díky heraldické tradici nemá historický městský znak takové vlastnosti, které by umožnily jeho existenci ve zmíněném „jednotném vizuálním systému“. Podoba znaku nepodléhá žádnému kresebnému standardu a jeho podoba je dána popisem. Tím vzniká trvale „neřešitelný“ problém.

 

Další příčinou lepšího uplatnění log v praxi je jejich barevnost. Počítačové barvy mají v různých režimech pevně stanovenou škálu. Tím je dáno, že barevnost loga bude vždy stejná při znalosti zařazení barevného odstínu v určitém systému podle číselného kódu. Z pochopitelných důvodů nic takového neexistuje v heraldice. Ta vznikla ve 12. a 13. století, kdy o počítačových barvách nebylo vidu ani slechu. Nakonec i Vojtěch Král, chtěl-li na počátku 20. století vytvořit jakýsi standard pro heraldické tinktury, musel svou pozornost obrátit k existující barevné škále a využít ustálených pojmenování pro jednotlivé barvy užívané malíři a výrobci uměleckých barev – např. rumělka červená, ultramarínová modř, svinibrodská zeleň atd. Snad někdy v budoucnu bude i pro potřeby heraldiky vytvořen vzorník doporučených barev, který by byl použitelný pro tisk (Desk Top Publishing). Ale zdá se, že je to nesmysl, jako je stanovovat malířům pro malování obrazů striktní paletu barev. Stejně jako u nich, tak i v heraldice, je volba barevného odstínu vedena citem a ten je podmíněn profesními znalostmi a zkušeností.

 

Zdá se, že lze uvažovat i o dalších možných důvodech a příčinách zavádění log jako paralelního symbolu používaným městy. V souvislosti s tvorbou návrhů krajských znaků, jejichž vznikání bylo provázeno pozorností médií, se zdá, že profesionální grafici a DTP studia s jistou nevolí sledovali nezájem krajských úřadů o spolupráci s nimi právě ve fázi navrhování (snad by se tak dalo uvažovat na základě obsáhlého článku v odborném časopise věnovaném grafice a grafickému designu, který komentoval podobu krajských znaků z pohledu tohoto výtvarného oboru, Michal Wein, Znaky krajů ČR, Font 67, 1/2003, s. 48 – 51). Nepochybně oprávněně se mohli domnívat, že krajskými úřady bude oceněna především jejich profesionální znalost praktických potřeb budoucího užívání znaků. V tomto ohledu samozřejmě vědí a umí mnohem více než jiní, navrhovatele znaků nevyjímaje. Subjektivně řečeno jedinou jejich slabostí a nedostatkem bylo, že neznali to nejdůležitější – heraldiku (jen připomínám - umělecko-průmyslové školy, výtvarné akademie heraldiku nevyučují jako hlavní studijní obor). Tento nedostatek lze nahradit tím, v čem jsou nedostižní a tím je grafika a její zpracování, včetně velice podrobných a obsáhlostí ohromujících manuálů, kde je vše potřebné. Stejní grafici zřejmě nezaznamenali heraldický „boom“ ve vztahu k obcím, protože jejich podíl na tvorbě obecních znaků je nepatrný. Jestliže nedokázali nastoupit do vlaku s názvem „Heraldika“ a ten jim ujel, pak zvolili jiný s názvem „Logo“ a vydali se opačným směrem.

 

V předchozím odstavci v poznámce uvedený článek Michala Weina, s názvem Znaky krajů ČR, je jednou z mála relevantních reakcí na proces vznikání a schvalování krajských znaků. Subjektivně mohu obsáhlý článek hodnotit jako zajímavý a objevný tím, že krajské znaky jsou nahlíženy, komentovány a posuzovány z pohledu kresebného provedení a grafických možností budoucího praktického užití.  Autor článku nepochybně má s heraldikou osobně prožitou a nikoliv marginální zkušenost, přesto mnohé jím napsané teze jsou ve vyjmenovatelných jednotlivých případech poplatné laickému pohledu na heraldiku a v  problémech ryze heraldické teorie se orientuje s postřehnutelnými drobnými obtížemi. I tak lze zaznamenat velice dobré a dle mého soudu vtipně až sarkasticky komentované odsudky na margo krajských znaků, učiněných nejen z heraldického úhlu pohledu, ale i ve vztahu k významu symbolů (např. ve znaku Plzeňského kraje vztah nepoužité plzeňské „chrtice“ versus použitý velbloud; ve znaku Pardubického kraje význam glóbu versus radost akademika Zdeňka Nejedlého). Jistě by bylo možné vést s některými hodnoceními polemiku, zejména s těmi, které jsou poplatné snaze o kritiku za každou cenu, nebo neznalostí některých podstatných podrobností jakou je například existence externí expertní části podvýboru. Ale jedno je jisté, autor „odhalil“ mnohé nedostatečnosti, které ho donutily být kritickým a krom jiného také celý proces vznikání krajských znaků pojmenovat jako „heraldickou smršť, která vyústila v kocourkovskou bramboračku“. I když bychom mohli mít uvedené konstatování o „bramboračce“ za přehnané, zůstává skutečností, že Michal Wein je v kritickém hodnocení obsahu krajských znaků ve shodě s ojedinělými kritikami učiněnými jinými. Tedy i on potvrzuje tristnost české heraldiky obecně.

 

Logo má jednu vlastnost, která je od vlastností znaku zcela odlišná. Plnohodnotná právní existence loga není totožná se stejnou vlastností znaku. Právní existence znaku je dána jeho schválením a udělením „na věky věkův“. Naopak právní existence loga je dána například jeho registrací jako ochranné značky (známky). Ochrana je zpoplatněna a doba ochrany je v závislosti na poplatku časově ohraničena. Je známo, že mnohá loga užívaná v minulosti a dnes již vnímaná jako tradiční, procházela výtvarným vývojem a měnila nejen podobu, ale i obsah. To je to, co není základní vlastností městských znaků a jejich změna není vždy jednoduše možná. Jestliže je vyvíjení opakovaného nebo trvalého tlaku na změnu podoby městského znaku ve své podstatě iracionální, nežádoucí a bez řádného důvodu je změna nemožná, pak u loga tomu je naopak. Z toho vyplývá, že loga mohou trpět určitou nestálostí a možností výrazných změn i v relativně krátkých intervalech (viz např. Coca-Cola, Microsoft, Addidas ap.). Díky tomu můžeme konstatovat, že historický městský znak je cennější než logo, přesto se zdá, že tato trvalá hodnota není uživateli dostatečně vnímána.

 

Výmluvnými příklady „jepičího života“ mohou být loga politických stran, především pak loga předvolebních koalicí účelově dočasně spojených stran. Zatímco tradičním logem (původní název – symbol) komunistických stran byla „pěticípá rudá hvězda“, která ovšem musela být na červeném praporu lemována odlišnou barvou, nejčastěji žlutou, tak v českém politickém rybníku si staro-noví komunisté (KSČM) zvolili za logo „červené třešničky“, domnívajíce se, že se tak odstřihli od svých předchůdců, neblahé paměti. V současné době praktikující heraldik v oboru komunální heraldiky ví, že díky tomu byla výrazně omezena možnost vytvořit mluvící znak pro řadu obcí se jmény, jejichž základem je třešeň nebo višeň. Jiným příkladem je účelově vytvořené logo někdejší předvolební čtyřkoalice – KDU-ČSL, US, ODA, DEU, které se ani parlamentních voleb nedožilo, neboť tento účelový slepenec se rozpadl ještě před volbami a na bombasticky presentované logo dnes nikdo ani nevzpomene. Takové osudy nemohou ovšem potkat znaky ani těch lokalit, které v minulosti z různých důvodů zanikly, např. fyzický zánik jako následek důlní činnosti nebo vzniku vodních děl, administrativní sloučení s jiným sídlem ap. Na rozdíl od účelově vytvořených log zůstávají znaky v povědomí odborné veřejnosti, byť i jen její úzce specializované části.

 

Budoucnost ukáže, zda existence jiných symbolů, než jsou městské znaky, nepovede k postupnému vytlačování historických symbolů měst z jejich praktického užívání a zároveň z povědomí veřejnosti. Zda to nebude svým způsobem derniéra komunální heraldiky u nás. Pokud bychom takovou vizi měli mít za nepravděpodobnou, pak tak jako tak dochází k oslabování významu městských a obecních znaků a s tím je spojeno oslabování zájmu o jejich podobu a zároveň se bude prohlubovat ona tristnost pěstování heraldiky u nás.

 

Mystifikace v procesu konstituování obecnich znaků


Před rokem 1990 fungovala Komise pro otázky městských znaků při archivní správě ministerstva vnitra České republiky. Její kompetencí nebylo znaky udělovat. Měla především funkce poradní, konzultační a doporučující. Její činnost měla směřovat pouze k městům, jak ostatně vyplývalo z jejího názvu, přesto projednávala a doporučovala k užívání znaky neměstských obcí. Souhlas byl koncipován jako úřední výkon s číslem jednacím a registrací. Takovým způsobem „vznikly“ znaky například pro Staré Hobzí, Kamenné Žehrovice, Lázně Toušeň atd. „Problémem“ těchto znaků je obecná neznalost jejich podob a žádná publicita v relevantní odborné literatuře. Některé z nich byly po roce 1990 znovu řádně konstituovány prostřednictvím procesu schválení a udělení v Poslanecké sněmovně. A to i v  podobě zcela odlišné od původního znaku (Lázně Toušeň). U představitelů mnohých obcí, majících a užívajících znak vzniklý za nekorektních podmínek před rokem 1990, lze zaznamenat úporné odmítání absolvovat řádný proces schvalování a udělení, který by legitimitě jinak tradičního znaku jedině prospěl. Nejsem si jist, zda schvalující podvýbor má možnost znát takové „tajné“ obecní znaky v úplnosti a zde je schopen neschválit velice podobný či dokonce shodný znak jiné obci. Pokud podvýbor takové znaky zná, pak by měl vyzvat obce, užívající „tajný“ znak k podání žádosti o jeho schválení a udělení. Shodný znak držený dvěma subjekty může vyvolat soudní spor. Otázkou takových sporů je heraldická relevantnost rozhodnutí soudu. S tím také souvisí, že zákon o obcích nevylučuje (nezakazuje s hrozbou sankce) užívání neudělených a nehistorických znaků. Nepochybně by bylo vhodné publikovat, co se v české komunální heraldice událo v „počarkovské době“ letech 1986 – 1991, resp. v době před rokem 1985 ve vztahu ke schválení znaků neměstským obcím uvedenou komisí. Čarek takové znaky totiž neuvádí. Proč je neuvádí, je zřejmé – v době „schválení“ znaku nebyly městy.

 

Podobnou situaci lze zaznamenat u znaků obcí, které před rokem 1990 začaly svévolně užívat znak, navržený laikem, jehož jedinou kvalifikací bylo, že byl členem některého z heraldicko-genealogických zájmových sdružení (např. obec Černilov, okr. Hradec Králové). Obec nekompromisně trvá na podobě znaku a odmítá podstoupit řádný schvalovací proces, který by umožnil eliminovat nedostatečnosti letitého návrhu. Obdobně se některé obce přihlásily ke znakům, které byly v šedesátých letech otiskovány v dobových denících (deník Svoboda jako orgán Krajského výboru KSČ Středočeského kraje). Vznikly za přispění laiků a v mimořádně irelevantních podmínkách. V řadě míst jsou takové znaky prohlašovány za „historické“, nebo za „vydržené“. Tzv. heraldická akce směřující k vytvoření návrhů obecních znaků proběhla pod názvem „Zimní soutěž Svobody“ na přelomu let 1967/1968 a byla v podstatě jakousi naprosto laickou a diletantskou odezvou na tehdejší trend nazývaný „renesance české heraldiky“.

 

Mystifikace se projevuje v některých případech v samotném procesu schvalování obcemi. Obec například vyhlásí veřejnou soutěž na návrh obecního znaku. Vlastní „veřejnost“ vyhlášení soutěže však končí na hranicích katastru obce. Pokud se soutěže někdo účastní, pak je zřejmé, že navrhovatel pochází z uvedeného území (zde není možné počítat s nějakou biologickou anomálií, jakou by bylo „ regionální přemnožení heraldiků“). V některých případech byly k navrhování obecních znaků vyzvány i děti místní školy. Jsou hledány „dominanty a pro obec typické symboly“, které jsou nalézány v rozličných skutečnostech – kostely, kapličkami a školními budovami počínaje, tenisovými kurty a koupalištěm konče. Pak je snaha sdělovat znakem obecné jevy, jakým je například fakt, že v obci svítí sluníčko a že tam mají rybníček, potok atd. Nakonec je ustavena tzv. „odborná“ komise, jejíž složení je dáno místními možnostmi, a touto komisí je „odpovědně“ vybráno. Základní výběrové kriterium je dvoupolohové – „líbí – nelíbí“. Poté, co byl „vítězný“ a zpravidla finančně odměněný návrh zaslán jako žádost o udělení obecních symbolů (znaku a vlajky) heraldické komisi ČNR / podvýboru pro heraldiku a vexilologii PS PČR, byl při projednávání shledán heraldicky nepřijatelným. Pak je zřejmé, že celá soutěž a její vyhodnocení v prostředí obce byla jedna velká mystifikace A tu může nastat situace, kdy obec svéhlavě trvá na „vítězném návrhu“, intervenuje u příslušného poslance a „aby se obecní vlk nažral a heraldické zásady zůstaly nepoznamenány absurditou návrhu“, hledá se kompromis či konsensus, neboť „vítězný navrhovatel“ nemůže přiznat svou naprosto nedostatečnou nepřipravenost a nedovzdělanost, vždyť přece umí kreslit a jeho „heraldický výtvor“ byl schválen místní „odbornou“ komisí. Paradoxní je, že velice podobné okolnosti provázely také vznik většiny krajských znaků.

 

K mystifikacím v české komunální heraldice nové doby lze zařadit i samotný akt udělení znaku předsedou Poslanecké sněmovny. Vydaná listina, jako závazný a pro historii obce také závažný úřední doklad, není vybavena potřebnými náležitostmi, jakým je razítko a podpis. To je v rozporu s obecnou zákonnou normou uplatňovanou všude jinde i na listinách a dokumentech významem nesrovnatelných (tedy s nižší důležitostí). Zdá se být nepravděpodobné, že by předseda tak významné státní instituce neměl nic, co by bylo možné nazvat razítkem. Dokonce by mohlo být užito papírové prolisované pečeti způsobem, jakým je užívána např. státní pečeť. Dekret předsedy Poslanecké sněmovny udělující městům a obcím jejich symboly je sice podepsán, ale v některých případech nejde o podpis, ale o parafu. To lze mít za neplnohodnotné potvrzení. „Zvyk“ nerazítkovat se traduje už od dob Milana Uhdeho ve funkci předsedy Poslanecké sněmovny a nebyl žádným z následujících předsedů korigován. „Manýru“ nepodpisovat se řádným způsobem si osvojili někteří předsedové jako například Lubomír Zavorálek a Miloslav Vlček. Prostá školní vysvědčení jsou na tom, alespoň po formální stránce, daleko lépe. I to svědčí o tom, jak „stát“ proces konstituování obecních symbolů vnímá, jakou pozici zaujímá k heraldice obecně. Je to pokračování již zmíněné tristnosti.

 

Když Břetislav Štorm komentoval pozici heraldiky ve veřejném životě v době jemu současné, musel krom jiného také konstatovat: „...obřady jsou vždy znamením neviditelné slávy...Všechno je ve psí, není už obřadů.“ (Erbovní knížka na rok 1935, Předmluva; originální pořadí vět je zde upraveno). Tato poznámka má platnost dosud. I nyní je „všechno ve psí a není obřadů“. V současné době „není obřadů“ jen proto, že si nikdo z kompetentních neuvědomil, že by měly být nejméně pro onu „neviditelnost slávy“, která měla celý akt udělení znaku provázet (na mysli mám především nedostatečnosti obsahu a podoby udělovacího dekretu předsedy Poslanecké sněmovny a nikoliv jeho slavnostní předávání v prostorách budovy úřadu, kterému udělovatel předsedá). Posílení obecného heraldického povědomí by to jedině prospělo. Opět musím poukázat na zcela jinou situaci na Slovensku, kde vše spojené s konstituováním nových obecních znaků bylo pojato s veškerou vážností a rozmyslem. Nikoliv tak v Čechách.

 

Zákon o obcích z roku 1990 byl novelizován zákonem č. 128/2000 Sb. Jeho ustanovení v paragrafu 34a odst. 2 umožňuje předsedovi Poslanecké sněmovny na žádost obce měnit znak nebo vlajku obce. Uvedené ustanovení může přinést další nežádoucí jevy v české komunální heraldice. Zákon totiž neuvádí, za jakých podmínek lze znak měnit. Rigorózně posouzeno, předseda Poslanecké sněmovny může konat, aniž by se musel kohokoliv na cokoliv ptát. Změny znaků, historických nebo novodobě udělených, by měly být podrobeny velice přísnému a řádně stanovenému režimu, který by vyloučil jakoukoliv svévoli ať samotných obcí, či udělovatele. Změna nemůže být podmiňovaná přáním stávajícího zastupitelstva či starosty. K úpravě nebo změně znaku obce nebo města by vždy měly vést racionální a odborně korektní důvody. U historických znaků na základě zevrubné odborné rešerše s jednoznačnými relevantními závěry.

 

Poslanecká sněmovna PČR dosud rezignovala na publikování výsledků činnosti svého podvýboru pro heraldiku a vexilologii v tištěné podobě. Nebylo opakováno to, co je běžné na Slovensku, kde instituce Heraldický register Slovenskej republiky, pravidelně vydává stejnojmenný titul (v roce 2008 již VI. díl). Na konci roku 2004 byl členům expertní skupiny podvýboru pro heraldiku a vexilologii předložen návrh projektu REKOZ (= Registr Komunálních Znaků), v průběhu dalšího vývoje přejmenován na REKOS (= Registr Komunálních Symbolů), který si vytkl za cíl vytvořit na internetu speciální databázi všech udělených obecních symbolů od roku 1991, s předpokládanou možností implementace historických znaků, případně i vlajek (praporů), měst. REKOS má dvě části – veřejnou a interní (= neveřejnou, ta je určena pouze pro členy podvýboru a členy expertní skupiny, neboť obsahuje podkladové materiály pro proces projednávání obcemi zaslaných návrhů). REKOS je programově koncipován jako základní informační báze pro českou komunální heraldiku a vexilologii s možností fulltextového vyhledávání. Obsahuje schválená vyobrazení znaků a vlajek a jejich oficiální heraldické / vexilologické popisy. Pokud by badatel v oboru komunální heraldiky a vexilologie chtěl získat další podrobnější údaje, musí se obrátit na Archiv Poslanecké sněmovny PČR a požádat o povolení ke studiu v tomto archivním fondu.

 

V databázi REKOS jsou vedle popisů znaků a vlajek stanovených podvýborem uvedena autentická autorská vyobrazení znaků. Tento způsob jejich prezentování má svou dokumentární hodnotu, dokládající úroveň zvládání heraldické kresby jednotlivými navrhovateli obecních znaků. Přesto se tento způsob prezentace stává jistou formou upevňování laicizace heraldiky. Také jsou postrádány informace, které by v tištěné podobě kompendia chybět neměly – například další rozhodná data schvalovacího procesu (pouhé a jediné datum s číslem rozhodnutí předsedy PSPČR nemůže uvedený nedostatek nahradit), ikonografický výklad a jméno autora návrhu.

 

REKOS navíc ztrácí autenticitu tím, že jsou prostřednictvím jeho administrace svévolně upravovány podoby figur ve vyobrazeních některých znaků (např. Chotiněves, Malé Žernoseky, obě okr. Litoměřice) s odůvodněním, že podoba figur musela být dána do souladu se stanoveným popisem. Takový postup je nepřijatelný a metodicky chybný – podvýbor má za povinnost stanovit přesný termín dle nakreslené figury a nikoliv, že původně chybně stanovený termín je následně důvodem k úpravě figury v databázi REKOS. Při použití uvedené teze by v databázi REKOS musela být upravena celá řada znaků, jejichž heraldicky chybující vyobrazení nesouhlasí s korektně stanoveným odborným popisem (Zabrušany, okr. Teplice; Brandýsek, okr. Kladno), či naopak nedostatečně terminologicky formulovaným popisem znaku a jeho skutečnou podobou (Stará Paka, okr. Semily). Je to další z mystifikujících prvků v české komunální heraldice. Tentokrát v elektronickém kompendiu znaků měst a obcí v českých zemích, které je zřizovatelem (Poslanecká sněmovna PČR) vydáváno za oficiální. Závaznost tohoto souboru je však zároveň subjektivním redigováním zpochybněna. Stejně jako u Čarka (1985) jsou i zde znovu pokládány základy pro celkové zmatení podob celé řady znaků měst a obcí. Jak bude vypadat česká komunální heraldika za sto let lze jen obtížně domýšlet, ale je zřejmé, že ani naše generace nebude těmi příštími velebena.

 

V oboru vexilologie je publikování zajištěno pravidelným vydáváním Vexilologického lexikonu, s podtitulem Vlajky obcí ČR, jehož tvůrcem je člen podvýboru Petr Exner. Shodně jako u REKOSU i zde je pracováno jen s datem rozhodnutí předsedy PSPČR, texty popisů stanovených podvýborem. Vyobrazení praporů a vlajek nejsou ta „původní“ od navrhovatelů, ale byla překreslena autorem lexikonu. Tato vyobrazení praporů / vlajek byla uplatněna i v databázi REKOS. Tím dochází ke zřetelné nejednotnosti kresebného pojetí vyobrazených znaků a vlajek. Pokud byla ponechána původní vyobrazení znaků dle kresebného pojetí jejich navrhovatelů, mělo tak být v databázi REKOS učiněno i v případě vyobrazení vlajek.

 

I obor vexilologie prošel za posledních dvacet let bouřlivým vývojem, provázeným zejména terminologickými obtížemi. Můžeme to doložit oficiálními výsledky činnosti vexilologické části schvalujícího podvýboru. Zejména při sledování popisů praporů / vlajek v chronologické řadě lze zjistit, že pohled vexilologů například na oborovou terminologii a způsob popisování předmětu schvalování nebyl na samém počátku činnosti podvýboru ustálen a vyvíjel se „za pochodu“. I zde docházelo k pochybením, nekonzistentním rozhodnutím a nakonec i k excesům. Vexilology vydaná příručka o vexilologickém názvosloví (Zbyšek Svoboda, Petr Exner, Vexilologický lexikon, vexilologické názvosloví, Praha a Hradec Králové 2000) je toho dokladem. Pro třicet dvě strany textu a čtrnáct stran příloh s vyobrazeními je pojem „lexikon“ nadneseným názvem. Při praktickém užívání, které si mnohokrát vyzkoušel také autor tohoto pojednání, se velice záhy ukáže, že „lexikon“ nedokáže dát odpověď na řadu nijak speciálních laických otázek. Jinak se zdá, že nejde o obecně platná a v širší vexilologické obci akceptovaná pravidla. Hodnocení české vexilologie v procesu vznikání nových obecních symbolů však není předmětem této práce.

 

Již po prvním roce činnosti heraldické komise ČNR byly předkládány návrhy na určité způsoby publikace projednaných, schválených a udělených znaků a praporů, později vlajek. Bylo navrhováno, aby Česká národní rada, od roku 1993 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, pravidelně v roční periodicitě vydávala tiskovinu, v níž by byly vyobrazeny udělené znaky a vlajky / prapory včetně odborných popisů a příp. dalších relevantních údajů. Zatímco tyto návrhy byly z nepochopitelných důvodů pomíjeny, v časopise „Státní správa a samospráva“ (později jen „Státní správa“) byly publikovány nově udělené znaky včetně textového doprovodu, mnohdy ovšem neúplného či zavádějícího. Dosud publikovaný soubor podob novodobých obecních a také historických městských znaků v týdeníku Státní správa, je zřetelně výběrový a díky periodicitě vydávání nemá možnost pokrýt celou produkci nově konstituovaných znaků. Podklady pro publikaci byly získávány zřejmě z materiálů heraldické komise / podvýboru pro heraldiku a vexilologii, které byly, resp. jsou, uloženy v Archivu PS PČR. Tím by do jisté míry mohla být zneužita práce členů expertní skupiny heraldické komise / podvýboru pro heraldiku a vexilologii. Druhou možností pro získání publikačních podkladů byl kontakt na jednotlivé obecní úřady, které byly žádány o poskytnutí příslušných materiálů a podkladů.

 

Mystifikace a bullshit v heraldické praxi

 

Mystifikaci v české komunální heraldice nové doby lze rozdělit do dvou základních skupin – mystifikace věcná a mystifikace kresebná.

 

Do věcné mystifikace zařazuji výsledky práce s chybnými údaji o historii obce, neznalost nebo nepřesné vyhodnocení heraldických pramenů, chybnou identifikaci rodových erbů a určení jejich tinktur, neznalost nebo komolení atributů svatých, nevědomost o významu symbolů a o ikonografii. Zmíněné neznalosti umožňují existenci velice úrodného kultivačního prostředí pro vznik „bullshitu“. K tomu řadím i nedostatečnou nebo žádnou znalost heraldiky jako takové a s ní souvisejících interdisciplinárních vztahů.

 

Do kategorie kresebné mystifikace lze zahrnout neznalost heraldické kresby, neumění heraldické stylizace, nerespektování anatomické stavby těl zvířat a lidí, u nově navržených obecních znaků používání historických slohových tvarů štítů, kterými je uměle vytvářeno zdání starobylosti znaku samotného, či je v souvislosti s tvarem štítu odkazováno na nějakou ikonografickou souvislost (bez vědomí, že tvar štítu není nositelem heraldické informace). Do této kategorie mystifikací lze zařadit již výše komentovanou „heraldizaci“ historických pečetí a používání některých počítačových softwarových aplikací. V novodobé české komunální heraldice je možné pozorovat zvláštní jev, který je nutné považovat za velice hrubou mystifikaci – tím je bezostyšné vykrádání práce jiných a vykradači prezentované, bez uzardění a výčitek svědomí, jako dílo vlastní (viz výše).

 

Na mystifikaci v české komunální heraldice nové doby se svým způsobem podílí i podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR. Mnohdy zvláštním způsobem – neschvalováním přijatelných znaků a naopak schvalováním nepřijatelných znaků. S podivem obojí bylo v některých případech podmíněno zcela subjektivním, individuálním, nekorektním a dokonce emocionálně podmíněným komentářem například pouhého jednoho člena podvýboru.

 

Jinou kategorií mystifikací vznikajících v podvýboru jsou použité termíny v popisech znaků. Jde o hlavní výstup a základní doklad jeho činnosti, přesto byly „vygenerovány“ heraldické termíny, které není možné akceptovat buď z hlediska věcného nebo jazykového - hlava vinné révy pro keř vinné révy, chmelový šlahoun místo chmelová lodyha, kosíř pro vinařský nůž, helm pro přilbu, větrná růžice pro kolo větrného mlýna, korál pro červený jelení paroh, chodák místo plaz u středověkého pluhu, fazeta pro popsání do čtverce broušeného minerálu s odborným názvem „roháček“, pojmenování českým granátem jakéhokoliv červeného broušeného kamene, černý trávník místo černá pata štítu, hnědý kmen stromu, hnědý medvěd, hnědá zástěra, hnědé boty nebo hnědá ostrev místo použití termínu „v přirozené barvě“ atd. Rozhodování podvýboru o znění heraldických termínů nebylo vždy konzistentní. S již jednou stanovenými termíny byly ty „nové“ v rozporu nebo byly zbytně synonymní. Mnohdy byl pragmaticky stanoven termín ad hoc. Opakem bylo neschválení návrhu znaku s figurou v evropské heraldice zcela běžnou (znamení Nejsvětější Trojice, tvořené propletenými částmi kruhů), ale podvýborem nepojmenovatelnou, resp. neschopností nalézt přijatelný termín a zároveň konsenzus uvnitř sboru posuzovatelů. Nedokonalost a neustálenost české heraldické terminologie se projevovala i tímto způsobem. To přispívá nežádoucím způsobem k rozkolísanosti oborové terminologie nebo k její bezradnosti.

 

Pozornosti hodné jsou také texty podvýboru, které popisují důvody neschválení znaku. V některých případech (např. Veliš, okr. Jičín) byla odmítnutí formulována velice vágně. Například obratem „velice naturalistické pojetí“. Nepochybně bylo mnoho odmítnutých návrhů obecních znaků postiženo přílišným naturalismem, ale u jiných se zdá být uvedené konstatování jako zástupné. Jako vnější pozorovatel mohu jen spekulovat, zda takovým způsobem byl vyjádřen odpor ke schválení znaku z jiných, obtížně definovatelných, důvodů.

 

Za velice pozitivní v činnosti podvýboru a zároveň za velice ozdravné pro českou komunální heraldiku je nutné považovat jeho podíl na korigování chybných, ahistorických a laickým konáním „poškozených“ podob historických městských znaků. Podvýborem bylo takto konáno na základě vně podvýboru zpracovaných odborných rešerší, kterými jsou ona „poškození“ popsána, doložena jejich geneze a zároveň je nalezena pomyslná „původní“, resp. „správná“ podoba znaku, či navržena jeho korektní úprava. Prvotním zdrojem poznání „chybnosti“ znaku je obvykle kompendium Jiřího Čarka, Městské znaky v českých zemích z roku 1985.

 

Při zkoumání „správnosti“ podoby je velice ošidná domněnka daná nepravdivou tezí „čím starší, tím správnější“. Je nutné velice pečlivě zkoumat, co je neopodstatněný „přílepek“ a co již lze považovat za tradiční vyobrazení. Posouzení „tradice“ je vůbec obtížná disciplína, nezvladatelná bez podrobných znalostí vývoje zobrazování znaku. Na základě odborných rešerší, které obvykle vypracoval autor tohoto pojednání, byly upraveny podoby historických znaků řady měst – Aš, Postoloprty, Skalná, Blovice, Habartov, Lovosice, Týnec nad Labem, Chlumín, Plaňany, Úvaly, Chudenice, Trmice, Doksy, Štěchovice, Vysoké nad Jizerou, Stod, Vejprty, Dobrovice, Jílové (u Děčína), Vroutek, Rožmitál na Šumavě atd. Podvýbor však připustil i neoprávněné změny historických znaků (Batelov, okr. Jihlava), či potvrzení znaku, který odporoval základním heraldickým pravidlům, ale byl „prohlášen“ za vydržený (Křinec, okr. Nymburk).

 

Přitom obsah pojmu „vydrženost“ není vůbec definován. Díky neexistenci definice nemohou být ani stanovena pravidla a metodika pro praktické aplikování pojmu „vydržený“. Má-li být znak prohlášen za „vydržený“, pak by měl splňovat nějaká konkrétní kriteria. Kriteria dosud neexistují a tak jsou zatím stanovována individuálně, subjektivně, ad hoc a pouze na základě nezobecnitelného zdání.

 

Proces konstituování obecních znaků je mimořádnou příležitostí uvést českou komunální heraldiku „na pravou míru“. Tato příležitost však není v některých případech využívána a je poplatná nikoliv principům heraldiky, ale subjektivním přáním představitelů obcí. Takovým přístupem je de facto pokračováno v nepříznivém vývoji české komunální heraldiky známého již minulých sto padesát let.

 

Kritický a kritizující pohled na činnost navrhovatelů i schvalovatelů obecních znaků je dle mého soudu nejen opodstatněný, ale také oprávněný. Oprávněnost kritiky je odvozena od skutečnosti, že tvorba a schvalování znaků je ve všech krocích procesu konstituování věcí veřejnou a proto veřejně hodnotitelnou a kritizovatelnou. Mnozí z navrhovatelů se domnívají, že jsou kritizováním a poukázáním na jejich diletantství dehonestováni, osobnostně poškozováni a je jim způsobovaná újma na jejich dobré pověsti či dokonce na cti. Na jejich adresu je nutné poslat důležitý, i když jejich „rozervané nitro“ málo uklidňující, vzkaz.

 

Milí laikové a diletanti,

nikdo Vás nenutil konat. Výsledky Vaší práce jsou výsledkem Vámi vlastněných předpokladů. To Vy sami jste nabyli dojmu, že heraldika je cosi snadného, jednoduchého, nevyžadujícího určitou sumu znalostí a přiměřený um. Tím, že konáte veřejné skutky, musíte si být zároveň vědomi, že ty jsou veřejností veřejně přístupné a budou podrobeny zkoumání a pravděpodobně i kritice. To Vy dobrovolně a z vlastní vůle nesete svou „kůži na trh“. Pokud se domníváte, že vše končí za dveřmi radnic a budov obecních úřadů nebo na hranicích katastru dotčené obce, pak se fatálně mýlíte. Kritika, stejně jako Vaše dílo, je veřejná. Znaky obcí, městysů a měst je možné vnímat jako pomyslné nositele vyšších hodnot, které ve svém souhrnu jsou nakonec celonárodním vlastnictvím a kulturním dědictvím. Už tento fakt měl některé navrhovatele (stejně jako schvalovatele) obecních znaků „k smrti vyděsit“, „srážet na kolena“ a „nedat spát“. Nic takového se nedělo ve Vašich myslích a mnohým se vytrácelo i vlastní svědomí. Hodláte-li se na někoho zlobit, hodláte-li být rozhořčeni, pak se zlobte sami na sebe a nešetřete rozhořčením. Dali jste kritikovi šanci. Je lhostejné, zda kritik je shovívavý, umírněný, ohleduplný, či jízlivý, sarkastický, uštěpačný nebo nesnesitelný – jeho kritika je vždy odrazem Vašeho konání. Prosím, uvědomte si svou zodpovědnost za své dílo. Nikdo jiný to za Vás neudělá.

 

******

 

Motto na závěr:

„Můžete nesouhlasit, můžete protestovat, ale to je asi tak všechno, co s tím lze udělat...“

 
 

Autorovo poděkování náleží Mgr. Pavlovi Palátovi, za trpělivé čtení neustále bobtnajícího textu, za připomínky, poznámky a doplnění.


Publikováno: Heraldika a genealogie, 1 - 4/2011, ročník 44, Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha 2011, s. 165 - 220. Původní znění článku bylo pro potřebu publikování na HTK stylisticky korigováno.
V souvislosti s článkem jsou na této webové stránce uvedená krátká kritická pojednání hodnotící nové schválené a udělené obecní znaky z pohledu obsahového, výtvarného a v případě stanovených popisů také z pohledu terminologického (resp. heraldické terminologické konvence) - viz Obsah HTK / HTK - část obecná / Komunální heraldika / Komunální heraldika po roce 1990. Ke stejné problematice jsou zde další články, které doporučujeme pozornosti laické i odborné veřejnosti - viz Obsah HTK / HTK - část obecná / Texty / Články, statě, studie, resp. Obsah HTK / HTK - část obecná / Texty / Varia / Poznámky k článku "Komunální heraldika na scestí" Roberta R. Novotného.
Vloženo: 20. 5. 2012                                                                                                                        ©Stanislav Kasík


Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting