Login

Experti...aneb poznámky k činnosti PPHV v letech 2012-2013

Následujících devět pokračování poznámek k činnosti Podvýboru pro heradliku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v letech 2012-2013 (červen) bylo publikováno v Genealogických a heraldických listech, vydávaných Českou genealogickou a heraldickou společností v Praze. Následující text je členěn ve shodě s publikovanými pokračováními a na závěr každé "kapitoly" je uveden záznam o publikování. K tomu je připojeno pomyslné desáté, ale nepublikované, pokračování, které se podrobně zabývá polemikou navrhovatele s externím expertním členem PPHV k neschváleným návrhům znaků obcí Rovná, Klapý, Radovesice a Dobev.

 

Experti…aneb poznámky k činnosti PPHV Poslanecké sněmovny v letech 2012 – 2013

1. část  

Motto:

Experto credite!

(Věřte zkušenému!; Věřte tomu, kdo to sám zažil!)

Vergilius Publius Maro

 

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii (dále, v souladu s běžnou praxí, jen PPHV) je orgánem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a součástí Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Vznik PPHV byl podmíněn zákonem o obcích z roku 1990 (s platností od 1. 1. 1991), který umožňoval dosud nebývalé právo přijímat oficiální cestou znaky i neměstským obcím. Závěrečná fáze procesu konstituování znaků měst a obcí v českých zemích byla delegována na tehdejší Federální shromáždění, resp. ve vztahu k českým zemím na jeho integrující část Českou národní radu (dále jen ČNR), která zřídila při zmíněném výboru poradní orgán, jehož počáteční název zněl Komise pro heraldiku. Název Podvýbor pro heraldiku a vexilologii byl v oficiálních dokumentech poprvé použit v říjnu 1995. Slovenská instituce vznikla jiným způsobem, jak vyplývá z jejího názvu – Heraldická komisia ministerstva vnútra Slovenskej republiky. Z dnešního pohledu lze slovenské konání hodnotit jako velice dobré, protože ctilo tradice, a ve srovnání s českým způsobem přístupu k potřebě naplnění příslušných ustanovení zákona o obcích, jako konání racionální a nakonec i šťastné. Komise pro heraldiku ČNR přijímala žádosti o schválení a udělení obecních znaků, prováděla odborné hodnocení došlých návrhů, které schvalovala nebo schválení odmítala. Schváleným znakům byl stanoven odborný heraldický popis a odmítnutí návrhů bylo odborně zdůvodněno. Vše završilo udělení předsedkyní ČNR, později předsedou Poslanecké sněmovny, na základě doporučení zmíněné komise. Shodným způsobem konal a dosud koná i nynější PPHV.

Do Komise pro heraldiku ČNR a následně i do PPHV byli nominováni poslanci, jejichž odborné heraldické znalosti byly obvykle minimální nebo žádné. Tuto pochopitelnou nedostatečnost, která nemohla být základním potřebám zřízené instituce užitečná, měli eliminovat přizvaní heraldičtí a vexilologičtí odborníci, zaručující, že hodnocení, posouzení a nakonec i rezultáty verbální nebo písemné budou odborně korektní. Tento sbor odborníků se nakonec stal trvalou externí součástí PPHV. Personální složení tohoto sboru se v průběhu minulého téměř čtvrt století, až na konkrétní výjimky, mnohokrát měnilo a z původního počtu až dvou desítek spolupracovníků se redukoval na dnešních osm členů, z nichž k heraldické skupině jich patří pět. Na dalších řádcích se budu zabývat především odborným konáním členů heraldické části PPHV, kteří jsou dnes oficiálně nazýváni „experty“, resp. „externími experty“, případně „členy expertní skupiny“.  

Míra odborných heraldických schopností zmíněných „expertů“ se projevuje ve dvou veřejně sledovatelných úkonech. Prvním z nich je stanovení odborného heraldického popisu schváleného znaku, jehož text je několikanásobně zveřejněn – poprvé v písemném sdělení obcím o výsledku schvalovacího řízení, podruhé v udělovacím dekretu předsedy Poslanecké sněmovny a nakonec v databázi REKOS (Registr komunálních symbolů), dostupné na webových stránkách Poslanecké sněmovny. Druhým projevem odbornosti externí expertní části PPHV je písemné odborné zdůvodnění zamítnutí žádosti o schválení znaku. Tento druhý dokument je již obtížněji dostupný, protože je, s výjimkou Archivu Poslanecké sněmovny, k dispozici pouze na příslušném obecním úřadě. Protože zasedání PPHV jsou neveřejná, pak obsah zde vedených odborných debat, způsob odborné argumentace a formulování odborných rezultátů, je pro vnějšího obecného pozorovatele neznámý. Z pohledu následně zveřejněných výsledků činnosti PPHV, by průběh jeho pracovního zasedání, zaznamenaný stenograficky, nebo jakýmkoliv elektronickým zařízením, měl absolutní vypovídací hodnotu o stavu odbornosti jednotlivých expertů, o jejich osobním „heraldickém světě“ a o používaných metodách práce. O tom, zda takové záznamy existují, resp. spíše neexistují, se mohu jen dohadovat.  

Kdo je expert? Celá řada slovníků a encyklopedií uvádí sice stručné, přesto výmluvné sdělení - je to znalec a odborník, obvykle přizvaný k řešení nebo posouzení určité otázky. Bude-li vytvořeno sousloví „heraldický expert“, pak takto označený jedinec bude za obvyklých okolností vnímán jako znalec a odborník v příslušném oboru – zde v heraldice. Z pohledu znalosti o odbornosti prostředí, ve kterém se v českých zemích heraldika školí a pěstuje, jsem veden k úvaze, jakou míru znalostí v oboru heraldiky musí dosáhnout jakýkoliv jedinec, aby mohl být oprávněně nazván expertem. Je zcela zřejmé, že když se někdo sám od sebe označí za experta, nebo je tak označován jinými, tak to vůbec neznamená, že skutečně expertem je. To, že někdo je skutečným expertem v jakémkoliv oboru lze prokázat pouze konkrétním odborným konáním a konkrétními činy. Na druhé straně mohou konkrétní činy a výsledky konkrétního odborného konání velice průkazně dosvědčovat, že jejich původce žádným expertem není. Oprávněnost být označen expertem lze u jednotlivých členů PPHV poměřovat s jejich praktickou činností v oboru, např. publikační.  

Ve svých publikovaných článcích „Česká heroldie - ano či ne“ (2008) a „Mystifikace, šalba a „bullshit“ v české komunální heraldice“ (2011), jsem se pokusil o výklad, koho lze v českém prostředí považovat za experta (i když jsem termín „expert“ nepoužil), resp. jakou cestu je nezbytně nutné absolvovat, aby bylo možné expertní úrovně dosáhnout či se jí alespoň přiblížit. Učinil jsem příměr k anglickému heroldovi a ke způsobu získání potřebné kvalifikace nezbytné pro bezchybné zvládání profese. Z tohoto srovnání pak vyplývá, že v Čechách sice nemáme „heroldy“ v pravém slova smyslu ale na základě znalosti domácího prostředí, v němž je heraldika „pěstována“, mohu konstatovat, že „zájemců o heraldiku“ a z nich pocházejících „falešných heraldických proroků“ je zde dost. Neexistence „heroldů“ u nás je pochopitelná pro neexistenci plnohodnotné české heroldie jak v minulosti tak v současnosti. Tedy absence instituce, která by byla schopna vytvářet podmínky pro odborně korektní ustálení heraldiky na skutečně vědeckých principech a se schopností vychovávat nové a další generace všestranných znalců oboru. Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že universitní školství nikde na světě není z pochopitelných důvodů schopno vyprodukovat heraldika a tím méně heraldického experta. V jednom z výše uvedených článků jsem dospěl ke konstatování, že heraldika je věda zasvěcovací. To, co dělá heraldika resp. heraldického experta heraldikem či heraldickým expertem, je dlouhodobá zkušenost. Tato teze platí nejen v Čechách, ale i pro zmíněného anglického herolda.  

Zkušenost nelze nabýt ani za týden, ani za měsíc a ani za rok. Za zcela specifických okolností to někomu trvá desetiletí, jinému celý život. Zkušeností nelze nazvat vlastnění jakéhokoliv množství publikací o heraldice. Získávání zkušeností v heraldice je dlouhodobý proces a nemůže být pomyslně završen přečtením universitních skript a zápisem o složené zkoušce ve studijním indexu. Ani samotného pedagoga, přednášejícího obor heraldiky v rámci universitního studia, nelze považovat za heraldického experta. Získané zkušenosti nejsou jejím nabyvatelem sdělitelné druhým vždy a bezezbytku. Příjemcem sdělení o zkušenosti navíc nemůže být kdokoliv, ale nejlépe ten, kdo již nějakou zkušeností s heraldikou disponuje. Není možné začít jakýkoliv přenos informací výkladem o genezi heraldiky  - ab ovo usque ad mala. Proces získávání zkušeností je nepřekročitelnou etapou ve formování heraldika a heraldického experta. Tento proces je nezbytně nutné osobně prožít. Chybí-li tato etapa v odborném růstu heraldického experta, pak výsledky jeho expertní činnosti jsou tímto nedostatkem ovlivněny a mají charakter zjevných nedostatečností, pochybení a omylů, které nakonec, díky veřejnému prezentování, začnou být obecně zjevnými s možností veřejného kritického odsudku.  

Jaký má být heraldický expert v PPHV? Pokusím se subjektivně stanovit pomyslné desatero heraldického experta. Následně bude „desatero“ doplněno o konkrétní příklady z praktického konání PPHV, včetně nezbytného kritického komentáře. Musím dodat, že před čtvrt stoletím bych se k něčemu takovému odhodlat nemohl, protože mně chyběla výše zmíněná zkušenost. Děkuji osudu, že jsem ji za minulých více jak čtyřicet let mohl nabývat. Například vydáním publikací s heraldickými tématy, desítkami přednášek před laickým i odborným publikem, nakreslením několika tisíců heraldických kreseb, napsáním desítek rešerší o historických městských znacích, vypracováním více jak stovky odborných heraldických rešerší a posudků pro muzea, archivy, restaurátory, správy zámků a památkových objektů, pro badatele a soukromé osoby, publikováním celé řady článků v odborných periodikách, sbornících, časopisech a novinách, navržením více jak pěti set padesáti obecních a městských znaků a vlajek, které byly zmíněným PPHV schváleny a uděleny předsedou PS PČR a neposlední v řadě také účastí na mnoha heraldických výstavách v tuzemsku i v zahraničí, včetně výstav samostatných.  

Na tomto místě musím zmínit kolegu Mgr. Pavla Paláta, emeritního člena PPHV, s nímž jsem měl tu čest více jak deset let spolupracovat na české heraldické terminologické konvenci. Kolega Palát chápe vytvoření heraldické terminologické konvence jako nezbytnou součást životaschopné české heraldiky a práci na ní jako svůj osobní přínos oboru. Jsem mu vděčný za obohacení jeho zkušenostmi a za možnost získat vhled do detailně propracované metodiky tvorby české heraldické terminologie. Prostřednictvím jeho webové stránky s názvem Heraldická Terminologická Konvence (dále jen HTK) je jeho práce uváděna v život. S ním vedené rozsáhlé diskuse o obecných heraldických tématech, stejně jako debaty nad konkrétními heraldickými termíny, umožňovaly, vedle precizace problémů, také vyjádření odborně vytříbených závěrů s verifikovatelnou obecnou platností a mnohdy se zcela novými pohledy na heraldiku. Dospěli jsme k zásadnímu poznání – o problematice české heraldiky se musí diskutovat a jen pošetilec, zaštiťující se koryfeji českých heraldických studií z prvních desetiletí 20. století (1900 – 1925), se může domnívat, že by snad nebylo o čem diskutovat.  

Mohu předeslat, že konání v heraldice lze hierarchizovat v pomyslném žebříčku. Na prvním stupni jsou ti, kteří se o heraldiku zajímají laickým způsobem bez ambice mít znalosti vyšší než průměrné. Nad nimi jsou nepochybně ti, kteří se věnují teoretickým heraldickým otázkám a osvojili si dostatečným způsobem nejen základní heraldická pravidla. Navrhovatel znaku by měl znalce heraldické teorie převyšovat tím, že dovede teorii aplikovat v praxi a vedle znalosti heraldických pravidel zvládá konstrukci znaku, výběr znakových figur, dovede znak nakreslit a umí obsah znaku vyložit. Posuzovatel heraldické tvorby má převyšovat navrhovatele znaku tím, že zvládá nejen teorii a praxi, ale celou řadu disciplín ve vztahu k heraldice, které mu umožní všestranně korektní posudek. Heraldický expert nezbytně musí úroveň všech předchozích přesahovat maximální mírou znalostí celého oboru heraldiky, která mu umožňuje vydávat bezchybné rezultáty a k heraldickým problémům zaujímat seriózní postoje. Tento zdánlivě maximalistický požadavek je legitimní, ale v českém heraldickém prostředí velice obtížně naplnitelný.

 

„Desatero“ heraldického experta

Heraldický expert v PPHV má posoudit, zda předložený návrh obecního znaku je v souladu se základními heraldickými pravidly, jakým je především pravidlo o vzájemném poměru tinktur.  

1) - Heraldický expert v PPHV musí znát základní heraldická pravidla.  

Heraldický expert v PPHV stanovuje odborné popisy schválených a k udělení doporučených obecních znaků. Popis znaku je nejdůležitější součástí skutečné existence jakéhokoliv znaku. Dobrý popis má základ ve znalosti heraldické terminologie a ve znalosti korektního způsobu stanovení odborného heraldického popisu. Stanovený popis musí být přesný. Dobrou verifikací správě stanoveného popisu je zkouška možnosti dle něj znak bezchybně, bez tápání a bez rozpaků konstruovat a zároveň s vědomím, že budoucí tvůrce kresebné podoby znaku dle popisu nezná původní předlohu sloužící ke stanovení popisu. To ovšem také vyžaduje zkušenost s heraldickou tvorbou, z které vyplyne, co je v kresebném projevu autorskou licencí nepodléhající nutnosti popisu a naopak, co se nezbytně popsat musí (viz níže). Heraldický expert musí znát teorii heraldické terminologie a její systematiku, aby mohl jakoukoliv figuru či jev přesně zařadit do heraldického systému a správně je pojmenovat.  

2) - Heraldický expert v PPHV musí znát teorii i praxi heraldické terminologie.

3) - Heraldický expert v PPHV musí umět stanovit korektní heraldický popis.  

Heraldický expert v PPHV má posoudit samotnou konstrukci znaku a správnost kresebného provedení heraldických figur jak heroldských tak obecných. Vědomost o správnosti či nesprávnosti konstrukce vyplývá ze znalosti teorie konstrukcí heraldických figur. Vědomostem o správnosti kresebného provedení heraldických figur přispívají znalosti historie heraldiky, včetně heraldické kresby a způsobu heraldického zobrazování figur zejména obecných, nakonec i osobní zkušenost plynoucí z vlastní heraldické tvorby.  

4) - Heraldický expert v PPHV musí znát teorii heraldiky a její aplikování v praxi. Musí ovládat teorii konstrukcí figur i samotných znaků.

5) - Heraldický expert v PPHV musí disponovat osobní prožitou zkušeností s heraldickou tvorbou.  

Heraldický expert má posoudit, zda navrhovatelovo aplikování figur převzatých z konkrétních rodových erbů, znaků cechů, znaků církevních hodnostářů, panovnické symboliky je korektní a zda případná modifikace je opodstatněná.  

6) - Heraldický expert musí disponovat dostatečnou znalostí rodových erbů nejméně v Českém království. Musí mít pro své konání upotřebitelnou vědomost o  heraldice panovnické, cechovní, církevní. K tomu se řadí znalost znamení a značek a jejich aplikování v heraldice.  

Heraldický expert v PPHV má posoudit a vyhodnotit správnost či nesprávnost použitých figur ve znaku například z pohledu ikonografického. Jeho znalosti o celé řadě oborů, které jsou s heraldikou v interdisciplinárních vztazích, mají překračovat rámec běžných znalostí a znalostí prostého zájemce o heraldiku. O některých oborech, které jsou v těsném vztahu k heraldice, jakými jsou např. sfragistika a vexilologie, je možné uvažovat jako o oborech, jejichž základní znalost patří k běžné výbavě heraldického experta.  

7) - Heraldický expert v PPHV musí disponovat znalostmi z jiných oborů, které se vztahují k heraldice, především k heraldické terminologii – např. z dějin hmotné kultury, z dějin architektury, z dějin umění, z dějin řemesel, z dějin zemědělství, z botaniky, ze zoologie, z mytologie, z ikonografie svatých a jejich atributů, ze symboliky, ze znamení a značek, stejně jako z dalších oborů zahrnovaných do pomocných věd historických atd.  

PPHV zasedá zpravidla čtyřikrát do roka. S nadsázkou řečeno není možné, aby heraldický expert PPHV byl „expertem“ pouze ve dnech zasedání PPHV. Při vědomí, v jak nedostatečném stavu je česká heraldická terminologie, která nedokáže mnoho heraldických jevů vůbec pojmenovat, je nezbytně nutné vytvářet propracovaný logický terminologický systém, který by kdykoliv v budoucnosti umožňoval aplikovat v logických vazbách další a další pro českou heraldickou terminologii nezbytné termíny. Posláním, zejména heraldických expertů, by mělo být vědomé vytváření dostatečně širokého prostoru, v němž by se mohla odehrávat odborná diskuse, nejen terminologická. Není možné tvrdošíjně odmítat pojmenování figury jen proto, že ji koryfejové na počátku 20. století nedali jméno a proto v tezauru českých heraldických termínů chybí nebo proto, že byl termín v minulosti v samotném PPHV stanoven ad hoc nepřesně či dokonce chybně.  

Stejnou váhu má vytvoření logické a zároveň pevné metodiky činnosti PPHV, která by umožňovala konzistentní konání jeho členů. Mám tím na mysli metodiku, která by existovala nejlépe v písemné podobě, snesla by zveřejnění a byla tak k dispozici nejen navrhovatelům obecních znaků.  Díky tomu by pak byl PPHV zavázán k serióznímu konání, které by zamezilo individuálnímu subjektivnímu jednání jednotlivců, jejichž subjektivita, mající v některých konkrétních případech charakter diletantského excesu, zakrývaného alibistickou odvolávkou na konání „kolektivního orgánu“. Osobní odpovědnost heraldice jako oboru, odpovědnost odborné i laické veřejnosti, odpovědnost kolegům v PPHV a nakonec i sobě samému, je nahrazována nekonkrétní kolektivní odpovědností, která neumožňuje nic víc, než hodnotit PPHV jako celek. Musím konstatovat, že žádný dokument mající charakter „jednacího řádu“ PPHV nikdy zveřejněn nebyl a zdá se, že ani neexistuje (nemám na mysli články určené především obcím s výkladem o způsobu konstituování obecních znaků a otištěné v periodikách typu Státní správa a samospráva, Veřejná správa apod., jejichž autory byli i členové PPHV ). Je jistě možné předpokládat, že lze dospět k novému poznání a dřívější „pevnost“ libovolné součásti pouze verbálně stanoveného metodického postulátu se může ukázat jako nejméně nedostatečná. Takovou skutečnost je velice vhodné přiznat a nesetrvávat na zjevně překonaných náhledech.  

Za nedostatečnost procesu konstituování obecních symbolů lze mít i fakt, že dokonce není stanoven způsob účinného odvolání proti rozhodnutí PPHV, který nemá žádnou odbornou supervizi a jeho konání může být a v konkrétních případech také je zcela svévolné.  Předpoklad, že „kolektivní orgán“ nebude chybovat, se ukázal být zcela lichý. Stávající praxe spočívá ve skutečnosti, že odvolání se proti rozhodnutí PPHV je opět projednáváno v tomtéž PPHV, který bez jakékoliv vnější odborné oponentury, v téměř absolutní většině případů, potvrdí své původní rozhodnutí. O takovém potvrzení dřívějšího rozhodnutí lze spekulovat jako o podmíněném nutností zachovat status „neomylnosti“ PPHV, resp. neumožnění interpretovat konání PPHV jako neodborné s nelichotivým hodnocením jeho členů. Pokud má PPHV k dispozici odborně korektní rozklad k důvodům odmítnutí, je obsah rozkladu bagatelizován, jsou hledány způsoby jakékoliv protiargumentace bez ohledu na odbornou relevantnost, korektnost a serióznost. Vrcholem všeho je sdělení „experta“ o jeho jednostranném rozhodnutí „nebavit se“. „Expertnost“ experta je nahrazována bezdůvodnou sebestřednou arogancí, nevyplývající z jím vlastněných převyšujících znalostí ale ze zaujímané pozice, o které se domnívá, že mu dovoluje tak zvláštní způsob chování. Byl-li PPHV donucen k přiznání vlastního pochybení, pak s podivem nejsou jeho záměrem učinit kroky k nápravě, například tím, že je o této skutečnosti informována obec, ale je očekáváno, že obec sama na pochybení přijde, sama požádá PPHV o nápravu a ten „blahosklonně“ obci vyhoví.  

Mojí zkušeností z poslední doby bylo, že předseda PPHV, jinak řádný poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, na obsáhlý a odborně korektní rozklad proti rozhodnutí PPHV nejenže neodpověděl v zákonné lhůtě, ale neodpověděl vůbec. Moji „frustraci“ ze šestiměsíčního čekání na projev elementární slušnosti formulovaným jakýmkoliv způsobem, nakonec ukončilo „samorozpuštění“ Poslanecké sněmovny v srpnu roku 2013.   

Protože současný český heraldický expert se pohybuje v prostředí, které díky svému tuzemskému vývoji neumožňuje dokonalou znalost heraldiky obecně, měl by k české heraldice a ke všemu co s ní souvisí, přistupovat s vědomím této nedokonalosti, tedy i s vědomím nedostatečnosti vlastní a mít osobní potřebu vědomě přispívat k posilování české heraldiky tak, aby její dokonalosti bylo vůbec někdy dosaženo. Tedy provádět skutečnou vědeckou práci a nenahrazovat ji ničemu a nikomu neprospívajícím „sudílkováním“. V této souvislosti lze citovat příhodné konstatování již zemřelého právníka prof. JUDr. Vojtěcha Cepla, CSc.: „Vědec když neví, tak řekne, že neví“. Mohu dodat, že vlastněnou nevědomost nemusí „vědec“ troubit do světa, ale měl by ji sdělit alespoň sobě samému a svému svědomí.  

8) – Heraldický expert PPHV se musí oboru heraldiky věnovat koncepčně a trvale.

9) – Heraldický expert PPHV má osobní zodpovědnost za své konání nejen ve vztahu k svému vlastnímu svědomí ale i k vědě, kterou reprezentuje a k veřejnosti laické či odborné, k níž se svými sděleními obrací.

10) – Heraldický expert PPHV musí disponovat nadstandardními znalostmi oboru heraldiky a nesmí se mýlit.

 

Děkuji Mgr. Pavlu Palátovi za věcné připomínky a jazykovou korekturu.


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze ročník XXXIII, č. 3/2013, Praha 2013, s. 75 – 82.


Vloženo: 11. 10. 2016                                                                                    © Stanislav Kasík


 

Experti…aneb poznámky k činnosti PPHV Poslanecké sněmovny v letech 2012 – 2013

2. část

 

Citát na úvod:

„Systém, který se zříká vlastní kontroly, degeneruje“.

 

Obsahem následujícího pojednání jsou komentáře k popisům znaků měst a obcí stanovených na zasedáních Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (dále jen PPHV) od února 2012 do června 2013. Zdrojem popisů stanovených v PPHV je databáze Registr komunálních symbolů (REKOS) na webových stránkách Poslanecké sněmovny (http://rekos.psp.cz/). Součástí této rozsáhlé databáze jsou i barevná autorská vyobrazení znaků a vlajek měst, městysů a obcí, které byly předmětem schválení v PPHV a zároveň byly uděleny předsedou nebo předsedkyní Poslanecké sněmovny PČR.

 

Díky neustálenosti české heraldické terminologie, neexistenci nezpochybnitelné a všeobecně akceptované terminologické konvence pro celou řadu pojmů v české heraldice používaných nebo dosud nestanovených, je činnost PPHV hodna mimořádné pozornosti. Podvýbor v rámci schvalovacího procesu sestavuje desítky odborných popisů znaků za rok a díky tomu je terminologicky normotvorný. Vytváření českých heraldických terminologických norem, jako jedné z očekávaných základních odborných funkcí PPHV, musí být podpořeno dostatečnou odborností autorů popisů, aby výsledek skutečně mohl být za odborný považován. Mezi činností PPHV a českou heraldickou terminologickou konvencí vzniká logický vztah, který však není vždy korektní. Například nelze mít v PPHV chybně stanovený termín za přijatelný jen proto, že byl stejným chybným způsobem v minulosti zopakován v několika popisech nových obecních znaků – četnost aplikování chybného termínu nemůže být v souvislosti s potvrzováním jeho korektnosti. Je zřejmé, že česká heraldická terminologická konvence nemůže stát o termíny nepřesné. Pokud by PPHV rezignoval na svou normotvornou funkci v oboru české heraldické terminologie, pak by jeho existence byla hodnotitelná jako téměř zbytečná a jeho úkoly by byly zvladatelné jakýmkoliv poučeným úředníkem Poslanecké sněmovny. Absolutní rezignaci PPHV a zejména jeho externí expertní části na své odborné funkce nepředpokládám. Přesto budoucnost nepochybně přinese nutnost revize terminologických počinů PPHV.

 

Dosavadní i dobře míněné pokusy o kolektivní řešení české heraldické terminologie se ukázaly být nedostatečné a vytvořené pracovní kolektivy nestabilní. Původní ambiciózní záměr zůstal nedokončený i proto, že počet termínů, které bylo nutné zpracovat, vysoko přesáhl počáteční představy o rozsahu práce a spolu s mírou poznání rostl téměř geometrickou řadou. Nestabilnost kolektivů obvykle byla způsobována různou mírou zaujetí jejich členů a pak zejména jejich rozdílnými způsoby uplatňování osobně vlastněných oborových znalostí. Opakem týmové práce je počínání jednotlivců. V minulých čtyřiceti letech jsme byli svědky několika individuálních publikačních počinů, dotýkajících se základů heraldiky. Ty však byly poznamenány umenšenou mírou potřebných znalostí oboru a zároveň odrážely neschopnost autorů vytvořit koncepční a metodicky propracované dílo. Svou roli nepochybně sehrály i okolnosti, jakým byl například publikační záměr v závislosti na dobových možnostech realizace. Můžeme doufat, že období individuálního subjektivního konání pomine a vznikne skutečné vědecké pracoviště v rámci některé z domácích universit, které se bude problematikou české heraldiky zabývat trvale, komplexně a s maximální odpovědností. Je zcela zřejmé, že česká heraldická terminologie byla dosud neblaze ovlivňována nejen náhledy koryfejů českých heraldických studií, ale také individuálním a mnohdy zároveň nedokonalým vnímáním potřeb této části oboru mnohými aktéry na poli české heraldické publicistiky z doby nedávné.

 

Výčet komentovaných popisů znaků schválených v PPHV je výběrový a nikoliv úplný ve smyslu všech možností kritického komentování.

 

- PPHV 15. 2. 2012

 

Hrádek (o. Klatovy)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě volný stříbrný kvádrovaný hrádek se dvěma věžemi na soklech uprostřed spojenými hradbou. Každá věž má černé okno a červenou kuželovou střechu. Nad hradbou kosmo rošt, pod hrádkem karafa se zátkou, vše zlaté“.

 

V popise použitý termín „hrádek“ není terminologickým standardem s dostatečně precizovanou podobou. Možnost precizace je však omezená. Zde je uvedeno, že oním hrádkem jsou dvě věže a mezi nimi hradba. Popis tedy uvádí jak „hrádek“ vypadá a díky tomu, by sdělení o věžích a hradbě mezi nimi bylo pro srozumitelný popis zcela dostačující. Ostatně dvě věže a hradba patří k základní typologii historických městských znaků nejen v českých zemích a podstatné je, že žádný z evropských terminologických systémů nepoužívá termínu „hrádek“ pro figury uspořádané popsaným způsobem - viz např. Klapý (o. Litoměřice), kde shodné figury nejsou pojmenovány „hrádek“. Volba termínu „hrádek“ je poplatná názvu obce – taková souvztažnost však není v popisech nutná pro svou nepodstatnost, protože mluvícím znamením jsou dvě věže a mezi nimi hradba. Je to symbol, jehož ekvivalentem - druhou součástí téhož a smyslovou asociací - je jméno „hrádek“, které však není potřeba popisem sdělovat. Takto uměle vytvářené a domněle korektní heraldické termíny jsou již tradiční součástí práce PPHV mnoho let a výsledkem se někdy stávají až bizarní slovní vazby (např. „tři studně“, mluvnicky správně „tři studny“, ve znaku obce Tři Studně). Takové konání je ve své podstatě nekorektní a odmítnutí hodné.

 

Pojmenování střech jako „kuželových“ je nepřesné, protože geometrické těleso kužel má základnu kruhovou, na rozdíl od jehlanu s obvykle čtvercovou základnou. Protože není zřejmé, zda věže jsou v půdorysu kruhové a v heraldické kresbě lze tuto skutečnost zobrazit, nezbývá než v intencích logiky přijmout za určující jejich čtvercový půdorys. Pro střechy na čtvercové základně má heraldická terminologie pojmenování „jehlancová střecha“ nebo „stanová střecha“, která jsou převzata z terminologie architektonické. Že nejde o náhodnou nepřesnost ve stanovení popisu ale o trvalou a několikrát opakovanou chybu, dosvědčují ve zkoumaném období popisy znaků obcí a měst Předhradí (o. Chrudim), Stříbro (o. Tachov) a Věžnice (o. Jihlava).

 

Chlumec (o. Český Krumlov)

Znak byl v PPHV popsán: „Stříbrno-zeleně šikmo vlnitě dělený štít. Vpravo černá lilie, vlevo kosmo vztyčený zlatý lipový dvoulist s plodenstvím uprostřed“.

 

Je-li štít dělený šikmo, pak pro popsání figur v obou polích je použitý termín „vpravo“ a „vlevo“ v rozporu se systematikou heraldické terminologie. Ta v případě kosmého a šikmého dělení dává přednost pojmenování pozic polí termíny „nahoře“ a „dole“ nikoliv z nějakého rozmaru, ale proto, že jde dělení, kterému z pohledu korektnosti stanovených odvozených termínů dáváme obligatorně přednost před polcením. Proto v české heraldické terminologii neexistuje kosmé a šikmé polcení, ale kosmé a šikmé dělení. Popis figur v jednotlivých polích však není předznamenán termíny „nahoře“ a „dole“ ale nepřesně „vpravo“ a „vlevo“. Jistě je možné připustit námitku, že ve vztahu ke sdělení o umístnění figur ve štítě nemůže dojít ke zmatení. Přesto by měla být dána přednost nekompromisnímu dodržování terminologické systematiky, protože termíny „nahoře“ a „dole“ nejen, že také nezpůsobí zmatení, ale mají tu vlastnost, že jsou terminologicky přesné (viz níže Kocelovice, o. Strakonice).

 

„Dvojlist“, zde lipový, je termínem zavádějícím (tak v minulosti stanoveno v PPHV mnohokrát), protože není v logické řadě „trojlist“, „čtyřlist“, atd., které mají všeobecně známé úhlové uspořádání listů, které je nutné považovat za standardní. „Dvojlistem“ by podle toho měla být figura dvou listů svírajících přímý úhel (180o). Takto uspořádané listy by de facto byly odvrácené a na společném řapíku. Tato úvaha platí, pokud nebude vytvořena konvence, že „dvojlist“ vypadá jinak a listy jsou například jen odkloněné (pod nějakým doporučeným úhlem, např. 90o). Pak by ovšem nemělo smysl užívání termínu „dvojlist“, protože ten by byl plnohodnotně nahraditelný terminologickým souslovím „dva odkloněné listy“. Dle mého soudu byl termín „dvojlist“ stanoven ad hoc na některém zasedání PPHV v minulosti, pravděpodobně s uplatněním jinak správné teze, že popis znaku má být stručný (stručnost však nemůže být na úkor další základní vlastnosti popisu, kterou je možnost následné bezchybné kresebné konstrukce znaku). K této domněnce mě vede skutečnost, že „dvojlist“ je pojem v české heraldické literatuře neznámý. Heraldické figuře „lekna“ složené ze dvou leknínových listů, obvykle rostoucích z jednoho kořenové trsu, také neříkáme „leknínový dvojlist“ a terminologicky rozlišujeme dva listy tvarem v množném čísle – „lekna“ a jeden list – „lekno“. Ve znaku obce Chlumec je kosmá větvička zakončená dvěma odkloněnými listy.

 

Chlumec (o. Ústí nad Labem)

Znak byl v PPHV popsán:V červeném štítě na zeleném vrchu se třemi (1, 2) hroty se dotýkajícími zlatými hvězdami kráčející stříbrný lev se zlatou zbrojí, držící v pravé přední tlapě vztyčený stříbrný meč se zlatým jílcem“.

 

Trvalou nedostatečností PPHV je způsob popisování meče. Meč má následující části – čepel, záštitu, jílec a hlavici. Tyto části byly vyráběny samostatně, následně složeny a mají své specifické, nezaměnitelné a trvalé pojmenování. V heraldice je obvykle tinkturou odlišena čepel (například stříbrná) od záštity, jílce a hlavice (vše obvykle zlaté). Z toho pohledu je nedostatečným sdělením, že vše co není čepel, je pouze jílec. Lze spekulovat o tom, že tvůrce a zastánce tohoto nepřesného a prosazovaného pojmenování vychází z německé heraldické terminologie, která používá jednoslovný výraz pro „dolní“ část meče v podobě „der Griff“, čili rukojeť a myslí tím vše – záštitu, jílec a hlavici. Přesto některé německé heraldické terminologické příručky doporučují u meče popisovat i záštitu a její tvarové zakončení (např. trojlistem) a dokonce i tvar hlavice. Popis vedený do takových podrobností je dle mého soudu již nad rámec nutného, protože jak zakončení ramen záštity, tak tvar hlavice obvykle podléhá výtvarné licenci kreslíře znaku. I koryfejové české heraldiky psali o jílci a kříži (křížem mysleli záštitu) způsobem, z kterého jednoznačně vyplývá, že se musí popsat jílec i „kříž“ – tedy oboje. Z toho lze dovodit, že když bude v popise uvedeno „meč se zlatým jílcem“, pak záštita (teoreticky i hlavice) je v tinktuře čepele, protože jílec je pouze ta část meče, která je držena sevřenou dlaní ruky.

 

Chrást (o. Plzeň-město)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve stříbrném štítě s modrou hlavou nad červenou cimbuřovou patou čelně postavená korunovaná hrncová přilba přirozené barvy s černými přikrývadly nesoucí rozevřená černá křídla“.

 

Ve znaku je zobrazena přilba s klenotem rozložených křídel a pro popsání této figury je použit obrat „přilba nesoucí rozevřená křídla“. Přilba nic „nenese“, protože nemá jak a čím. Takový termín lze nahradit v heraldice standardním sdělením „přilba s klenotem rozložených křídel“, protože je to heraldické a oborově přesné. O křídlech je obtížné popisem sdělovat, že jsou rozevřená, protože nejde o vrata, dveře, okno atd. Konvenčně jsou pro křídla doporučeny termíny „složená“ a „rozložená“. Sdělení o „postavení“ přilby je nadbytečné, protože je to její základní standardní podoba. Teprve to, co je mimo standard, se musí hlásit. Použité termíny „nese“ a „postavená“ jsou zbytnými terminologickými floskulemi.

 

Kocelovice (o. Strakonice)

Znak byl v PPHV popsán: „Zeleno-modře kosmo zlatým zúženým břevnem dělený štít. Vpravo kosmo položený stříbrný nůž se zlatou rukojetí, vlevo zlaté slunce“.

 

Figury provázející kosmé zúžené břevno nejsou v popise hlášeny správným způsobem „nahoře“ a „dole“ ale nepřesně „vpravo a „vlevo“ (viz výše Chlumec, o. Český Krumlov; je zřejmé, že nejde o tolerovatelný omyl, ale díky trvalému opakování o zjevnou terminologickou nedostatečnost).

 

Slunce by teoreticky mělo být hlášeno „bez obličeje“, protože již koryfejové české heraldiky sdělují, že základní podobou heraldického slunce je slunce s obličejem (Král, s. 128; ČMH I., s. 194). Tuto tezi ještě v roce 2003 prezentoval Milan Buben ve čtvrtém vydání Encyklopedie heraldiky (s. 428). Teprve v HTK byla navržena konvence považovat za základní podobu slunce bez obličeje, vycházející z teze, že z pohledu významového je nelogické uvádět popisem, že ve znaku něco chybí a to chybějící dokonce popisovat. Bude-li slunce s obličejem, pak popis tuto skutečnost uvede. Ve vztahu k uvedené poznámce o způsobu popisu slunce v PPHV vycházím ze skutečnosti, že členové PPHV o navržené konvenci velice pravděpodobně nevědí a proto bylo možné očekávat jejich konání v intencích „starého“ pravidla.

 

Obora (o. Louny)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve stříbrném štítě nad sníženým modrým vlnitým břevnem se dvěma zlatými hvězdami kosmý losos přirozené barvy“.

 

V popisu chybí precizace umístění hvězd v břevnu, které by bylo možné považovat i za zúžené – hvězdy jsou v břevně u boků štítu, Nejsou rozmístěny v ideálních třetinách šířky štítu, jak by bylo možné se dle stanoveného popisu domnívat.

 

Figura ve štítě zřejmě není losos, ale pstruh. Zde zjevně nejde o autorskou kresbu, ale kopii z nějaké předlohy (např. Google; počítačová „kresba“ typu ctrl+c – ctrl+v). Lze poznamenat, že umístění pstruha (či lososa) v přirozené barvě do stříbrného štítu je možné pro svou nekontrastnost hodnotit nejen jako „neobvyklé“ ale jednoznačně jako odmítnutí hodné. Kontrast je základní princip heraldiky. Losos má v heraldice obvykle červenou barvu. PPHV v tomto případě neprojevil potřebnou rigoróznost („expertnost“), na které v jiných konkrétních případech nešetřil. Popisu by neuškodilo sdělení, že „pstruh“ je nejen kosmý, ale také nahoru prohnutý.

 

Polevsko (o. Česká Lípa)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve zlato-červeně polceném štítě nad zelenou pilovitou patou se třemi hroty vpravo zkřížené postavené červené klíče, vlevo zkřížené zlaté parohy o šesti výsadách“.

 

Pata není pilovitá, ale pětkrát nahoru lomená. Jako „pilovitá“ by byla s více jak sedmi hroty – zde jsou hroty tři.

 

Popis musí precizovat, že parohy jsou jelení, protože parohy mohou být dančí, srnčí, sobí atd.

 

Předhradí (o. Chrudim)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě stříbrná kvádrovaná hradba s prázdnou branou. Z hradby vyniká věž s cimbuřím a gotickým oknem, provázená dvěma nižšími věžemi s červenými kuželovými střechami, každá se dvěma okny vedle sebe, věže stříbrné, okna černá“.

 

Střechy nejsou kuželové (sic; viz také Hrádek, o. Klatovy, Stříbro, o. Tachov, Věžnice, o. Jihlava). Geometrické těleso kužel má kruhovou základnu. Protože půdorys věží není zřejmý, pak je střecha pojmenovatelná jen jako jehlancová nebo stanová.

 

Seč (o. Plzeň-jih)

Znak byl v PPHV popsán:  „V černo-červeně polceném štítě stříbrné průčelí barokního kostela provázené nahoře vpravo žaludem a vlevo lipovým listem, obojí vztyčené a zlaté“.

 

Sousloví „průčelí barokní kostela“ nemůže být standardním heraldickým termínem, protože není možné podle toho znak nakreslit. Tím je popírána základní funkce heraldického popisu. Byla nepřípustně schválena konkrétní stavba kostela Nanebevzetí Panny Marie v obci Seč, kterou je v heraldice nutné považovat nejen za „neobvyklou“ ale zároveň za odmítnutí hodnou. Navrhovatel nebyl donucen k zabývání se atributy, vyplývajícími ze zasvěcení kostela.

 

Stříbro (o. Tachov)

Historický městský znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě stříbrná kvádrovaná hradba s prolomenou černou gotickou branou se zlatou lilií a otevřenými černými vraty na zlatých závěsech. Z hradby vynikají dvě stříbrné věže, každá s černým oknem, cimbuřím a červenou kuželovou střechou se zlatou makovicí. Mezi věžemi na hradbě český lev opřený předními tlapami o pravou věž“.

 

Věže nemají kuželové střechy, ale stanové nebo jehlancové (viz Hrádek, o. Klatovy, Předhradí, o. Chrudim, Věžnice, o. Jihlava). Lev mezi věžemi musí být hlášen jako vzpřímený kráčející, protože na stínkách cimbuří stoji oběma zadníma nohama a díky tomu není ve skoku. Tím, že lev není ve skoku a opírá se předními tlapami o věž, pak se neshoduje se standardem určeným pro figuru pojmenovanou „český lev“.

 

Světlá pod Ještědem (o. Liberec)

Ve znaku je lev držící tlapou osmihrotý kříž (tak v popise znaku uvedeném navrhovatelem v žádosti o schválení), který byl v PPHV nazván „maltézským“ (jako již mnohokrát předtím). Bez ohledu na skutečnost, že téměř v celém světě, včetně heraldického, je osmihrotý kříž popisován jako „maltézský“, má takové pojmenování terminologická, významová a věcná úskalí, která je nezbytně nutné brát v úvahu, pokud česká heraldická terminologie má mít „hlavu a patu“.  V heraldické terminologii má pojem „maltézský“ charakter termínu expresivního. Takové termíny by měly být z české heraldické terminologické konvence záměrně vytlačovány.

 

Konvenční termín „osmihrotý kříž“ je absolutně bezkonfliktní a vyjadřuje dostatečně přesně tvar kříže. František Lobkowicz ve své Encyklopedii řádů a vyznamenání (1995) popisuje kříže uvedeného typu a zásadně používá termín „osmihrotý kříž“ i v případech, kdy popisuje dekorace Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalemského z Rhodu a Malty. Lobkowicz si nepochybně byl vědom toho, že použitím termínu „maltézský kříž“ se dostane do terminologické pasti v okamžiku, když by měl popsat tvarově shodný kříž řádu sv. Lazara, který je zelený či jiný faleristický kříž shodného tvaru. V intencích termínu, který používá PPHV, by popis lazarského kříže zněl absolutně absurdně „zelený lazarský maltézský kříž“. Ve faleristice je velká část křížů řádových dekorací osmihrotých a jejich pojmenování jako „maltézské“ by bylo pro svou nesmyslnost nepřijatelné.

 

Ve vztahu k obecnímu znaku Světlé pod Ještědem je ona absurdnost „maltézského kříže“ potvrzena. Období, k němuž se osmihrotý kříž ve znaku obce vztahuje, je 13. století. Kdybychom chtěli být zcela rigorózní, pak by se onen kříž musel jmenovat „johanitský“, jako jedna z možností, kterou akceptuje například německá terminologie, protože Řád johanitů se na Maltě usadil až v roce 1530. Před tímto rokem nemohl být řádový kříž pojmenován jako „maltézský“ (on se nejmenoval ani „rhodský“). Uvedený argument o Maltě a roku 1530 lze považovat pouze za pomocný, protože určující pro pojmenování kříže by měla být konvence.

 

Svídnice (o. Chrudim)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve stříbrno-modře šikmo vlnkovitě děleném štítě nahoře kosmo vztyčená větévka svídy krvavé s plody přirozené barvy, dole zlatá svatojakubská mušle“.

 

Řez šikmého dělení není vlnkovitý ale trnitý (viz také Dubné, o. České Budějovice). V minulosti byl v PPHV shodný řez pojmenován, z nedostatku terminologické invence a ve shodě s terminologií vexilologickou, jako „vlnkovitý“ (Čeperka, o. Pardubice, 2002). Dnes víme, že nepřesně. V opakování nepřesností nemá PPHV důvod pokračovat.

 

Mušle není „svatojakubská“ (tak mnohokrát i jinde), ale prostě je jen mušlí. Nikoliv vždy má v heraldice mušle hřebenatka, resp. hřebenatka jakubská (Pecten jacobaeus L.), jak zní český zoologický název, souvislost se sv. Jakubem Větším, jehož je atributem. Například černou mušli z erbu Metternichů také nemáme potřebu terminologicky nazývat „metternišská mušle“ a už vůbec ne „černá svatojakubská mušle“. Lze stanovit konvenci, že mušle bude mušlí resp. mušlí hřebenatkou. Za tolerovatelný můžeme považovat termín mušle jakubská, ale nikoliv mušle s přívlastkem svatojakubská.

 

Zahořany (o. Praha-západ)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve stříbrném štítě dva zelené jehličnaté stromy s černými kmeny vyrůstající ze zelené hory, v ní zkřížená přivrácená zlatá želízka“.

 

V popise je uvedena „hora“, ale jde o vrch s možnou precizací „přirozený vrch“. Jde o další příklad již zmíněné „bizarní souvztažnosti“ (viz Hrádek, o. Klatovy) – vrch je zde nazván horou jen proto, že obec se jmenuje Zahořany – etymologicky „ves ležící za horou“. Zcela korektní termín vrch, lze nahradit dalšími z tolerovaných termínů - kopec, návrší. Termín „hora“ je v české heraldické terminologii termínem nikoliv dostatečně pevným, definovaným a standardizovaným. Například koryfejové české heraldiky termín „hora“ vůbec nepoužívali. Teprve Schwarzenberg připustil tento termín, ale snad pod dojmem německé terminologie používající výraz „der Berg“ – hora. Česká heraldická terminologická konvence (HTK) doporučuje nahrazovat termín „hora“ synonymními výrazy vrch, kopec apod. To proto, že existuje vztah k termínům dvojvrší, trojvrší atd. a nikoliv v závislosti na německé heraldické terminologii nezvykle znějící termíny „dvojhoří“, „trojhoří“ apod. (i když existuje pomístní název Sedmihoří a místní jméno Sedmihorky).

 

Je k diskuzi, zda termín „zkřížená přivrácená zlatá želízka“ bez uvedení skutečnosti, že jsou nasazena na zkřížená topůrka, umožní dostatečné pochopení konstrukce figury dle stanoveného popisu. I samotná želízka, tedy samotné kovové části nástroje, mohou být zkřížená a přivrácená nebo odvrácená. Navíc při praktickém užívání bylo želízko a topůrko ve vztahu nikoliv pevném a trvalém, tak jako mlátek. Horník měl zásobu volných želízek, které při práci běžně měnil stažením tupého z horního konce topůrka a navlečením ostrého želízka.

 


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze ročník XXXIII, č. 4/2013, Praha 2013, s. 80 – 87.


Vloženo: 11. 10. 2016                                                                                                          © Stanislav Kasík


 

Experti…aneb poznámky k činnosti PPHV Poslanecké sněmovny v letech 2012 – 2013

3. část

 

- PPHV 9. 5. 2012

 

Běleč (o. Tábor)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve zlatém štítě pod modrou cimbuřovou hlavou černá kančí hlava se stříbrnými kly“.

 

Kanec nemá „kly“ ale zuby (!). Kly má slon. Nazývat kančí zuby „kly“ je v heraldice typický projev laika. Ten se nepochybně bude odvolávat na Koláře a Sedláčka (ČMH I., s. 163, kde se při popisu erbu Kinských píše dokonce o „vlčích klech neboli zubech“; resp. ČMH II. např. z Nabdína). Popisování zubů jako „stříbrných“ je zcela nepotřebné, protože „stříbrné“ zuby jsou v heraldice tradičně standardní součástí figur zvířat.

 

Březina (o. Rokycany)

Znak byl v PPHV popsán: „V modro-stříbrně polceném štítě nad cimbuřovou patou opačných barev zlato-zeleně polcená osmihrotá hvězda“.

 

Přesto, že koryfejové v českém heraldickém dávnověku běžně používali obrat „střídavých barev“, resp. „opačných barev“ (z německého „verwechseltenfarben“), pak při dnešní znalosti o nutnosti být v popisech precizním, je velice vhodné používat obratu absolutně přesného, kterým je sousloví „opačných tinktur“, protože jednou z „barev“, která je „opačná“ je obvykle kov, který barvou nazvat nelze. Vše lze bezkonfliktně pojmenovat tinkturami a použít sousloví „opačných tinktur“.

 

Černovice (o. Domažlice)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleno-černě polceném štítě vpravo stříbrná lilie, z níž dolů vyrůstá svěšený zlatý list jírovce, vlevo zlatý tlapatý kříž vyrůstající ze stříbrného mlýnského kamene s položenou zlatou kypřicí“.

 

Kresebné pojetí vztahu mlýnského kamene a kypřice je nesmyslné. Navrhovatel, stejně jako posuzovatel nevěděl, jak mlýnský kámen s kypřicí vypadá. Kypřice musí mít čtvercový otvor, kterým prochází čtyřhranná vertikální hřídel mlýnského železí, uvádějící horizontálně umístěnou kypřici do pohybu a jejím prostřednictvím se točí vrchní mlýnský kámen zv. běhoun. Uvedené vyobrazení, ve kterém chybí jakýkoliv otvor, by s ohledem na standard

muselo být popsáno jako „kypřice bez čtvercového otvoru“ a tím by bylo vytvořeno absurdní terminologické sousloví. Dle mého soudu lze zde uplatnit tezi – co není zobrazeno nelze popsat, resp. nelze popisem sdělovat, že ve znaku něco chybí. Chybná kresba figury, která má díky svému pojmenování standardní způsob zobrazení, by měla být v PPHV jednoznačným důvodem k neschválení návrhu znaku s doporučením navrhovateli být heraldicky přesným. Toto doporučení by bylo žádoucí i při vědomí, že shodným způsobem byl nakreslen mlýnský kámen s kypřicí Augustem Sedláčkem v jeho pracovních sešitech (Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, editor Vladimír Růžek, 2001 - 2003). Mohu spekulovat, že navrhovatel znaku se pravděpodobně nechal Sedláčkem inspirovat. Sedláček však obkresloval konkrétní vyobrazení v pečeti a nemohl si vymýšlet detaily, které v předloze nebyly. Ale navrhovatel již byl ve zcela jiné situaci – nepřijatelně, nekriticky a bez dostatečné znalosti věci obkresloval Sedláčka.

 

Podobu kříže, který je hlášen jako vyrůstající tlapatý, je nutné popsat jako vyrůstající latinský kříž s tlapatými horním a vodorovnými rameny, protože dolní rameno tlapaté není a bylo-li by tlapaté, může i vyrůstat. Vycházím z obsáhlé, korektní a podrobně zpracované systematiky heraldických křížů od Mgr. Pavla Paláta, emeritního člena PPHV, na webových stránkách Heraldické terminologické konvence (www.heraldika-terminologie.cz).

 

Daleké Dušníky (o. Příbram)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeno-modře polceném štítě vynikající liliový kříž do krajů, provázený dole po obou stranách korunou, vše zlaté“.

 

O kříži je v popisu nutné sdělit, že je latinský do krajů, vyniká z paty štítu a jeho horní a vodorovná ramena jsou liliovitě zakončena. To proto, že i dolní rameno, které by bylo zakončeno lilií, může vynikat (viz také Černovice, o. Domažlice).

 

Dobrkovice (o. Zlín)

Znak byl v PPHV popsán: “V modrém štítě vpravo vyniká ze stříbrné růže se zlatým semeníkem zlatý jetelovitě zakončený procesní kříž, vlevo stříbrné krojidlo“.

 

Podle popisu by bylo obtížné konstruovat znak v podobě shodné s vyobrazením v předloženém návrhu. Procesní kříž je obecně jakýkoliv tvarově modifikovaný kříž na žerdi. Popisem tedy musíme sdělit jaký je to typ kříže a musíme zároveň hlásit, jsou-li jeho ramena či zakončení ramen modifikovány. Dle popisu by jetelovité zakončení kříže muselo být někde na konci horního ramene samotného procesního kříže jako celku. Kříž není jetelovitě zakončený, ale je jednoduše jetelový. Zde není specifikováno popisem, že z růže vyniká žerď procesního kříže, který je latinský s horním a vodorovnými rameny jetelovitými (viz také předchozí dvě hesla).

 

Bylo by možné vést odbornou debatu o tom, proč figura vlevo je pojmenovaná jako „krojidlo“ a nikoliv jako „radlice“. Tato námitka se opírá o fakt, že figura podobného vzhledu je mnohdy v popisech stanovených v PPHV pojmenována jako „radlice“. Dle mého soudu je to proto, že terminologickou problematikou radlic a krojidel se dosud u nás nikdo vážně nezabýval a termín je figurám přiřazován na základě individuálního subjektivního vjemu, který nemá oporu v řádném, precizním a jednoznačném definování rozdílu podob obou figur. Navíc zdrojem pro tyto figury v návrzích obecních znaků jsou v absolutní většině historické vesnické pečeti, při jejichž výrobě v 18. a 19. století například vesnickým kovářem, nebyl kladen důraz na přesnost rytí figur radlic či krojidel do desky pečetidla. Záleželo na zručnosti zhotovitele, který se mnohdy spokojil se schématickým pojetím, které potřeby vesnických pečetí dokázalo naplnit. Heraldika však má potřeby jiné a nemůže se spokojit s jakýmkoliv „trojúhelníkovým tvarem“ rozpačitě nazvaným někdy radlicí a někdy krojidlem. Heraldika vůbec nemá povinnost akceptovat nešťastné dědictví komunální sfragistiky z 18. a 19. století. V tomto případě nejde o „tradici“ a tím méně o tradici heraldickou. Heraldik není „kovář“ a musí umět předmět nakreslit tak, aby bylo zřejmé, jak ho bez rozpaků pojmenovat. Domnívám se, že by jakýkoliv schématický a nejednoznačný způsob výtvarného ztvárnění radlice či krojidla měl být předmětem neschválení znaku.

 

Dřísy (o. Praha-východ)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve stříbrném štítě zelený vydutý klín zakončený vinným listem, provázený po stranách červeným vinným hroznem. V klínu nahoře knížecí čepice ve zlatém kruhu“.

 

Popis uvádí: „…klín provázený po stranách …vinným hroznem…“. Vinný hrozen v jednotném čísle je zobrazitelný pouze jako jedna figura, která pak nemá možnost cokoliv provázet „po stranách“. Hrozny jsou dva, tak by popis měl znít „na každé straně provázený…“, „po obou stranách provázený vinným hroznem“ nebo „provázený dvěma hrozny“.


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze ročník XXXIV, č. 1/2014, Praha 2014, s. 65 – 67.


Vloženo: 11. 10. 2016                                                             ©Stanislav Kasík


 

Experti…aneb poznámky k činnosti PPHV Poslanecké sněmovny v letech 2012 – 2013

4. část  

 

Hlásnice (o. Olomouc)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě ze zlato-zeleně dělené paty vyniká stříbrná kvádrovaná hlásná věž nahoře s černým gotickým oknem, zakončená cimbuřím. Vpravo u paty věže zlatá osmihrotá hvězda“.

 

V popise je uvedeno, že věž je „hlásná“. Jak se pozná, že věž je „hlásná“? Jakou charakteristiku taková věž má? Jak takovou věž nakreslit, aby byla „hlásná“? Expresivní termín „hlásná“ je pro popis zcela zbytný a patří do ikonografického výkladu. Uměle vytváření „mluvícího znaku“ uvedeným způsobem je zavržení hodné, protože musí existovat vědomí, že každý termín obohacující tezaurus české heraldické terminologie musí být definován a standardizován. Pokud není možné tyto úkony provézt, pak do odborného heraldického popisu „pseudotermíny“ jednoduše nepatří. Verifikace této teze spočívá v tom, že uvedením termínu „věž“ bez dalších přívlastků, se schopnost výpovědi popisu nemění, zatímco při popisu „hlásná věž“ nejsou vyvolávány žádné heraldické a zároveň výtvarně uplatnitelné asociace (viz také Hrádek, o. Klatovy, Zahořany, o. Praha-západ). Etymologicky není jméno vsi odvozeno od věže, ale od činnosti – ves byla pravděpodobně tzv. „služebná“ s povinností „hlásit“.

 

Informace, že „věž je zakončená cimbuřím“ je zjevnou floskulí, protože cimbuří obvykle je „na konci“ věže a je jím obvykle „zakončena“. Standardní způsob popisu takové figury zní „kvádrovaná věž s cimbuřím“ a zde s doplněním „a nahoře s černým gotickým oknem“.

 

Heroldskou figuru ve štítě je obtížné pojmenovat pouze patou, protože jen o prostou patu nejde. Použití precizujícího doplnění do sousloví „zvýšená pata“ nebo „snížené dělení“ bylo nezbytné i proto, že v dolní polovině štítu nazvané „pata“ je figura osmihroté hvězdy (pata má doporučenou výšku 1/7 výšky štítu, kam by se velice zjednodušeně řečeno hvězda „nevešla“). Tato nedostatečnost precizování dělení štítu je ve stanovených popisech trvalá.

 

Horní Beřkovice (o. Litoměřice)

Znak byl v PPHV popsán: „Modro-zeleně dělený štít. Nahoře vyskakující stříbrný jednorožec se zlatou zbrojí. Dole dva zkřížené obilné klasy, každý s listem, nahoře mezi nimi jablko se dvěma odkloněnými listy na stopce, vše zlaté“.

 

Popisem není uvedeno, že štít je sníženě dělený.

 

V horním poli děleného znaku je z dělící linie vyrůstající a nikoliv „vyskakující“ horní polovina jednorožce. Heraldický termín „vyrůstající“ se používá pro ty případy, kdy z celé figury je viditelná pouze horní polovina „od pasu“. Přesto v PPHV byl pro jednorožce stanoven termín „vyskakující“, který je ale určen pro figury, které jsou viditelné ze dvou třetin – „od poloviny kýt“. Záměna dvou termínů, z nichž každý vyjadřuje zcela odlišnou skutečnost, je omluvitelná u laika, ale nikoliv u heraldického experta.

 

Hořičky (o. Náchod)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě nad stříbrnou horou doleva obrácená rozkřídlená stříbrná holubice se zlatou zbrojí a zlatou pětilistou ratolestí v zobáku, provázená pod levým křídlem stříbrným křížem“.

 

Ve vztahu ke jménu obce je zde figura vrch pojmenovaná jako „hora“. Jde o umělé vytvoření mluvícího znamení a takové počínání nelze heraldicky zdůvodnit (viz také Hrádek, o. Klatovy, Zahořany, o. Praha-západ, Hlásnice, o. Olomouc).

 

Popsání kříže je nedostatečné, protože není zřejmé, o jaký typ kříže jde – zde je řecký, resp. rovnoramenný.

 

Chlum (o. Strakonice)

Znak byl v PPHV popsán: „Stříbrno-černě dělený štít s modrou hlavou s pěti zlatými hvězdami. Nahoře zelený kopec, dole zlaté vlnité břevno“.

 

Štít byl popsán jako dělený s hlavou štítu. V uvedené souvislosti to však není dělený štít, ale štít sníženě dělený. Konstrukce znaku by podle popisu měla následující posloupnost – za prvé by byl štít dělen a za druhé takto dělený štít by byl doplněn hlavou štítu. Takto však znak nevypadá. Řez dělení není možné aplikovat náhodně a kdekoliv ve štítě, ale pouze v jeho ideální polovině. Chtěný popis by musel znít: „…pod modrou hlavou dělený štít…“.

 

Ve stříbrném poli je díky tvaru úbočí zelený „přirozený“ vrch, resp. lze o takovém termínu uvažovat, pokud vydutě tvarované úbočí nebudeme mít za „dávnověkou“ tradiční výtvarnou licenci. Tato poznámka má své opodstatnění, protože byla zaznamenána snaha PPHV mít vrch s vydutě tvarovaným úbočím za „neheraldické“ ztvárnění figury vrchu, které nakonec vyústilo v neschválení znaku.

 

Chotovice (o. Česká Lípa)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve zlatém štítě červený vydutý hrot provázený vpravo zkříženými přivrácenými postavenými kosami bez kosišť, vlevo sklářskými kleštěmi, vše černé. V hrotu stříbrný tryskající pramen“.

 

Již v minulosti PPHV přijal tezi, že kosa v české heraldice je čepel / list kosy připevněný na kosišti a pro termín „kosa“ byl vytvořen standard, že je zobrazována včetně kosiště. Tato teze, dle mého soudu vytvořená ad hoc, je proti duchu evropské heraldické tradice, ve které již od dob středověku je heraldickou kosou myšlena čepel / list kosy (kovová součást nářadí). Ostatně hlásit popisem, že ve znaku něco není – zde kosa bez kosiště – je významově nesmyslné (stejně jako brána bez vrat, slunce bez obličeje apod.). Zde se ukazuje, jak byla v minulosti uměle vytvořená teze chybná, protože ve znaku Chotovic by stačilo popisem uvést, že kosy jsou zkřížené.

 

O tryskajícím pramenu je nutné doplňující sdělení, že tryská z dolního okraje štítu. Bez této precizace bychom museli pramen považovat za figuru volnou, kterou není. Otázkou je i hodnocení kresebné podoby „pramene“, jako heraldické obecné figury, která je výtvarně nezvládnuta a její pojmenování pramenem je velice sporné. Nekompromisní rigoróznost PPHV uplatňovaná jinde, zde byla nahrazena „heraldickou lhostejností“.

 

Javorník (o. Benešov)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeno-stříbrně děleném štítě nahoře stříbrný šál ve tvaru točenice, dole dva odkloněné javorové listy na stopkách vyrůstající z dvounažky, vše zelené“.

 

Pro figuru zvanou v české heraldické terminologii „točenice“ (viz Točník, o. Beroun, 2002) byl v PPHV použit termín „šál ve tvaru točenice“. Ona nedostatečnost ve volbě termínu spočívá ve skutečnosti, že figura je odvozena od atributu sv. Ludmily, která dle hagiografie byla uškrcena jejím šálem či šátkem. Proto byla točenice ve znaku obce Kamenný Přívoz (o. Praha-západ - 1991) nazvána expresivním souslovím „vázaný šátek sv. Ludmily“. Když jde o figuru „točenice“ tak má být popisem takto pojmenována, bez ohledu na to jaký je její ikonografický výklad. V ČMH I. (s. 92) a v ČMH II. (s. 230) byl pro stejnou figuru použit termín „čechlík“, převzatý z nějakého historického textu, kam se dostal bez znalosti skutečného významu slova – čechlík jako deminutivum od čechel však nebyla točenice. Čechel byla košile, plachetka, rubáš. Jediná možná souvislost čechlíku a točenice by spočívala ve faktu, že ve významu čechel-plachetka by šlo o pokrývku hlavy – ve středověkém oblékání byla jedna z pokrývek užívaná muži nazvána točenka a de facto se podobala točenici.

 

Javorník (o. Ústí nad Orlicí)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve zlatém štítě nad modrou patou se dvěma zlatými liliemi vztyčený zelený javorový list“.

 

Ve znaku jsou dvě figury popsané jako lilie. Protože popis neuvádí žádnou další specifikaci o modifikování figury, tak je možné jediné, mít je pouze za lilie heraldické. Ale ty navrhovatelem zobrazeny nebyly a mají nahoře pět stylizovaných okvětních lístků místo obvyklých tří. Navrhovatelem zobrazené lilie jsou, jak se zdá, inspirovány historickým znakem nedalekého města Litomyšle, ve kterém je právě takto specifickým způsobem utvořená lilie (Čarek, 1985, s. 230 uvádí bizarní heraldický popis – „…heraldická lilie se třemi okruhy okvětních lístků…“).

 

Kozly (o. Česká Lípa)

Znak by v PPHV popsán: „Ve stříbrném štítě červený kozel vyskakující ze zeleného vrchu, v něm vyrůstající zlatý křížkový kříž“.

 

Kříž ve znaku je hlášen jako vyrůstající křížkový. Kříž musí být hlášen tak, aby bylo zřejmé, na kterých ramenech kříže jsou křížky - zde horní a vodorovná ramena, protože i vyrůstající kříž, může mít na dolním rameni křížek a ten zde není. Dá se uvažovat o tom, že kříž je v základu latinský.


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze ročník XXXIV, č. 2/2014, Praha 2014, s. 56 – 59.


Vloženo: 11. 10. 2016                                                 ©Stanislav Kasík


 

Experti…aneb poznámky k činnosti PPHV Poslanecké sněmovny v letech 2012 – 2013

5. část

 

Kunkovice (o. Kroměříž)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě stříbrný větrný mlýn se zlatými lopatkami, s černým vchodem a dvěma okny, s červenou kuželovou střechou zakončenou vyrůstající stříbrnou lilií. Pod mlýnem pět zlatých hvězd do oblouku“.

 

Zde je vhodné doplnit, že lopatky (perutě) větrného mlýna jsou prázdné, protože průhledem jejich rámovou konstrukcí je patrná barva štítu. Navrhovatel připravil PPHV „nesnadný“ úkol, protože lopatky kola větrného mlýna nakreslil podložené pod budovou mlýna, tedy na jeho odvrácené a zároveň nepozorovatelné straně. Tuto skutečnost však popis nezohledňuje a podle stávajícího popisu by muselo být kolo větrného mlýna nakresleno na přední straně mlýnské budovy. Popis by musel být sestaven jinak – například popsáním budovy větrného mlýna, která je podložená lopatkami.

 

To, co tvoří lopatky (perutě) větrného mlýna se nazývá „kolo větrného mlýna“, tak jako je „kolo vodního mlýna“. Přesto v minulosti byl v PPHV „vymyšlen“ velice nepřesný termín -  „růžice větrného mlýna“ (Partutovice, o. Přerov – 1996).

 

Kvítkovice (o. České Budějovice)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě zlatý obilný snop se dvěma vyrůstajícími stříbrnými růžemi se zlatými semeníky mezi třemi viditelnými klasy, krajními odkloněnými. Dole snop obklopen obrácenou stříbrnou podkovou“.

 

Zvláštní je slovní spojení „mezi viditelnými klasy“. Jaké jiné figury než viditelné, by ve znaku měly být? Podobný obrat se kdysi používal pro popisování hodnostních korun u šlechtických erbů, když koruna byla „reálně“ tvořena určitým počtem hrotů (perel, listů apod.), ale které v kresebném provedení nebyly vidět všechny a zcela zbytně se hlásilo, že například hraběcí koruna má na korunní obroučce devět „viditelných“ hrotů zakončených perlami (myšleno z celkového počtu šestnácti). Termín „viditelný“ byl v uvedených souvislostech nakonec odmítnut a akceptován standard, že jakákoliv hodnostní koruna uvedeného typu je pojmenovatelná podle počtu „viditelných“ hrotů, které není nutné hlásit jako viditelné. Tak i zde je „snop“ tvořen třemi obilnými klasy a dvěma růžemi na stoncích.

 

Nepřesný je i termín „obklopen podkovou“, který má vyjádřit, že dolní část stébel obilných klasů je mezi rameny obrácené podkovy – tak měl znít stanovený popis. Termín „obklopený“ je terminologicky vyhrazen pro jinou situaci – když hlavní figuru „obklopuje“ několik figur provázejících.

 

Lískovice (o. Jičín)

Znak byl v PPHV popsán: „Červeno-stříbrně vpravo polcený štít. V pravém poli vyrůstající stříbrná berla se třemi (1, 2) zlatými koulemi v závitu. V levém poli zelený vydutý hrot zakončený listem jírovce. V hrotu tři svěšené stříbrné oříšky na zlaté stopce“.

 

Lískový oříšek nemá „stopku“, ale plodní obal, zvaný „punčoška“. Z odborné diskuse by měl vyplynout vhodný konvenční termín.

 

Luka (o. Česká Lípa)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeno-zeleně polceném štítě pod stříbrnou zvýšenou pilovitou hlavou vyrůstají ze zlatého váčku, převázaného stříbrnou šňůrou, dvě odkloněné stříbrné přirozené lilie se zlatými tyčinkami na zlatých stoncích“.

 

Zde nejde o „pilovitou zvýšenou hlavu“, ale o pětkrát nahoru lomené zvýšené dělení. Hlavu štítu není možné zvýšit – není kam, lze ji jen snížit nebo rozšířit (!), případně ještě modifikovat zúžením. Je otázkou, jak posuzovatel znaku a autor jeho popisu dospěl ke konstatování o „zvýšené hlavě“. Subjektivně se mohu domnívat, že rozhodujícím pro takové konstatování byly vrcholy jednotlivých hrotů lomeného řezu, které jsou nad úrovní imaginární linie oddělující hlavu – tedy výš jak byla dávnými koryfeji české heraldiky doporučovaná sedmina výšky heroldské figury hlava ve vztahu k celkové výšce štítu. Pokud by to tak bylo, pak je možné takový způsob uvažování označit za jednoznačně neheraldický.

 

Maršov u Úpice (o. Trutnov)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě uprostřed dvě zúžené krokve, nad nimi čtyři smrky, krajní větší, dole zvon se srdcem zakončeným lipovým listem, vše zlaté“.

 

Zde nejsou uprostřed dvě zúžené krokve, ale jde o jednu figuru pojmenovanou zdvojená krokev. V PPHV stanovený popis nemůže vyvolat představu o tom, že vyobrazené krokve jsou velice blízko sebe, naopak zdvojená krokev jako jedna figura tento vjem umožňuje. V  tezauru české historické heraldické terminologie takový termín však chybí – v německé a jiných terminologických systémech nikoliv. Pokud českým heraldickým koryfejům nebylo známo praktické užití takové figury v českém prostředí a proto ji nemohly přiřadit odpovídající termín, pak nyní, když figura existuje, měla by obdržet řádné a korektní pojmenování, které by bylo kompatibilní s českým heraldickým terminologickým systémem (ten však jako všeobecně známý zatím neexistuje). Odkazuji na webové stránky HTK, kde byl definován heraldický termín zdvojené, ztrojené břevno, zdvojený, ztrojený kůl, které jsou základem pro definování shodně utvořené krokve.

 

Krajní smrky nejsou vyšší, ale s delšími kmeny, protože výšková úroveň vrcholů všech stromů je shodná, ale rozdílná je délka jejich kmenů. Může zaznít námitka, že krajní stromy jsou skutečně vyšší, resp. delší, ve srovnání se stromy vnitřními a byly-li by postaveny na shodnou vodorovnou úroveň, pak by výškový rozdíl byl patrný. Je však nutné vědomí, že žádné „kdyby“ není možné do popisu promítnout a je potřebné popsat skutečný stav s možným výběrem přesnějších termínů.

 

Zvon má srdce zakončené svěšeným lipovým listem a nikoliv pouze lipovým listem.

 

Medlice (o. Znojmo)

Znak byl v PPHV popsán: „Šikmo dělený štít. Pravé pole černo-stříbrně zvýšeně dělené, nahoře dvě stříbrná břevna, přes to šikmo vztyčený červený plamenný meč s černým jílcem, v levém zeleném poli rozevřená kniha šikmo podložená berlou závitem doleva, vše zlaté“.

 

V popise šikmo děleného štítu jsou jednotlivá pole nahoře a dole a nikoliv „vpravo“ a „vlevo“, jak je zde uvedeno (sic; viz výše také Chlumec, o. Český Krumlov, Kocelovice, o. Strakonice – to není možné hodnotit jinak, než jako projev nedokonalé znalosti heraldické terminologie a její systematiky). To proto, že jde o dělení a nikoliv o polcení. Toto zdůvodnění zároveň eliminuje možnou námitku, že uvedené termíny „vpravo“ a „vlevo“ nezpůsobují pochybnost o členění štítu. Smyslem heraldické terminologie je nezaměnitelné pojmenování konkrétní figury a konkrétního jevu (aktivní termíny) a důsledné dodržování stanovené konvence. V opačném případě se zcela zbytečně vracíme na počátek 20. století.

 

Použitý výraz „přes to“ v popise horního pole je nejméně nedokonalý – lépe: V horním černo-stříbrně zvýšeně děleném poli, nahoře se dvěma stříbrnými břevny, šikmo červený plamenný meč. Tím je řečeno, že meč je přes celé pole bez ohledu na to, jak je pole pod mečem konstruováno.

 

Medový Újezd (o. Rokycany)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve stříbrném štítě pod zlatě plástvovanou zelenou hlavou dva zelené smrky s černými kmeny, dole mezi nimi červená růže se zlatým semeníkem“.

 

Ve znaku je zcela mimořádná figura inspirovaná včelí pláství, která je v heraldické stylizaci tvořena vzájemně se dotýkajícími buňkami ve tvaru šestiúhelníku. Je otázkou zda uvedený popis „zlatě plástvovaná zelená hlava“ je termín korektní, resp. zda pojem „plástvovaný“ dokáže vyjádřit podobu figury a zároveň zda je možné termín přijmout jako konvenci. Termín „plástvovaný“ má význam blízký pojmu „pokrytý pláství“. Lze navrhnout terminologické sousloví vyjadřující skutečnost zobrazenou ve znaku obce Medový Újezd: Zelená hlava pokrytá zlatou prázdnou včelí pláství.

 

Mezilesí (o. Pelhřimov)

V popise je uveden termín „svatojakubská“ mušle. Tuto figuru lze plnohodnotně a nekonfliktně nazvat stříbrnou mušlí (viz Svídnice, o. Chrudim).

 

Mikulovice (o. Pardubice)

Popis knížecí čepice je nutné doplnit zmínkou o kuličce s křížem.

 

Nadryby (o. Plzeň-sever)

V popisu ryby chybí zmínka o tom, že je nahoru prohnutá.

 

Nerestce (o. Písek)

Znak byl v PPHV popsán:Ve stříbrném štítě červený zvýšený heroldský kříž, ve středu se zlatým křížovým hrotem loveckého oštěpu, dole přeložený modrým mostem s cimbuřím“.

 

Ve znaku není zobrazen „zvýšený heroldský kříž“, ale latinský kříž do krajů. „Zvýšený heroldský kříž“ je neexistující heraldická figura s vysvětlujícím kategorickým konstatováním, že heroldský kříž je jen jeden. S jednou výjimkou, pokud nebudeme mít kosmý heroldský kříž (viz slovenská a také německá heraldická terminologie) za tolerovaný terminologický ekvivalent k termínu ondřejský kříž, který přes svou terminologickou konvenčnost, je tak jako tak termínem expresivním a nikoliv ryze heraldickým.

 

Termín „ve středu“ kříže je terminologicky nepřijatelný (jako bych slyšel sarkastickou poznámku jednoho kolegy: „A co ve čtvrtek nebo v neděli?“) – správně „uprostřed“ kříže.

 

Nespeky (o. Benešov)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve zlatém štítě nad modrou vlnitou patou se dvěma stříbrnými zvlněnými břevny modrý poštovní dostavník se zlatou poštovní trubkou na dveřích“.

 

Popis uvádí, že ve štítě je pata štítu. To však není pata, ale jednoznačné snížené dělení. Popis obsahuje termín „zvlněná břevna“ (sic!) místo správného výrazu „vlnitá břevna“. Korigovaný popis znaku by mohl znít takto: Zlato-modře sníženě vlnitě dělený štít, nahoře…dole…atd.

 

Zde zobrazený „dostavník“ je v kresebném provedení, s výjimkou poštovské trubky na dveřích, totožný s „cestovním kočárem“ ve znaku městské části Praha-Benice. Z pohledu terminologického je jedna figura pojmenována dvěma rozdílnými způsoby a z nich vyplývá zvláštní a obtížně akceptovatelné  zjištění - kočár s poštovskou trubkou na dveřích je „dostavník“ a bez ní je „cestovním kočárem“.

 

Ohrobec (o. Praha-západ)

Mám důvodnou pochybnost o tom, že figura ve znaku je prázdná zvonička, jak je uvedeno v popisu znaku. Podle vyobrazení jsou zobrazena, v souladu a terminologií architektonickou, pilířková boží muka s prázdnou lucernou.

 

Panské Dubenky (o. Jihlava)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve stříbrno-červeně polceném štítě hrot opačných barev, v něm vztyčený zelený dubový list“.

 

Zelený list v červeném poli je v rozporu s heraldickým pravidlem o vzájemném poměru tinktur. Bezkonfliktní vztah listu a heroldské figury by byl v případě, kdyby červeno-stříbrně polcený hrot byl v opačném pořadí tinktur. Návrh znaku měl být v PPHV odmítnut s doporučením jeho korektního přepracování. Kdyby dubový list byl hlášen „v přirozené barvě“, nebylo by pravidlo o vzájemném poměru tinktur porušeno a PPHV, jako stanovující odborný popis znaku, by konal korektně. Ale i tak by mělo být přihlédnuto k heraldicky přesné tvorbě znaku, ke které patří zřeknutí se přirozeného zbarvení figur, pokud je to možné.

 

O vztahu terminologického sousloví „opačných barev“ a „opačných tinktur“ viz Březina (o. Rokycany).

 

Pec (o. Domažlice)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleno-červeně polceném štítě volná stříbrná kvádrovaná pec podložená zkříženými zlatými sklářskými píšťalami a převýšená kosmou sekerou šikmo podloženou koplicí, obojí stříbrné na zlatých topůrkách“.

 

Pokud hlavní figura ve znaku byla, s ohledem na zobrazené sklářské píšťaly, myšlena jako sklářská pec, pak ta nemůže vypadat jako heraldicky stylizovaná historická železářská tavící či vysoká pec. Sklářská pec má jiný tvar a její podstatnou součásti jsou okénka k nabírání skloviny.

 

Zde zobrazený tesařský nástroj je nazván „koplice“ a zřejmě jde o slangový nebo krajový výraz. Podle odborného tesařského názvosloví jde o teslici.

 

Sedlice (o. Příbram)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě mezi dvěma odvrácenými polovinami stříbrného mlýnského kola nahoře vztyčený zlatý lipový list, dole zlatý zvon“.

 

Poloviny“ kol měly být popsány jako odkloněné a odvrácené „půle“ kol. Toto upřesnění je ve shodě s obecným heraldickým postulátem a terminologickou konvencí, že dělený štít nebo figura mají horní a dolní polovinu a polcený štít nebo figura pravou a levou půli.

 

Jestliže v jiných popisech je precizován tvar srdce zvonu (např. ve tvaru lipového listu), tak zde srdce ve tvaru křížku zmíněno není.

 

Soběkury (o. Plzeň-jih)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeno-modře polceném štítě zvýšený stříbrný heroldský kříž. V každém horním poli horní polovina zlaté lilie, dole vpravo stříbrné a vlevo červené křídlo. Křídla spojena zlatým jetelovitě zakončeným perizoniem, mezi nimi zlatá koruna“.

 

Ve znaku není „zvýšený heroldský kříž“, ale latinský kříž do krajů (viz Nerestce, o. Písek).

 

Lze chápat navrhovatelovu inspiraci erbem pánů z Kolovrat, přesto červené křídlo v modrém poli lze hodnotit jako porušení pravidla o barvě a kovu V minulosti byla shodná barevná řešení, odvozená z kolovratského erbu, důvodem k nekompromisnímu odmítnutí návrhu znaku.

 

Velká Lhota (o. Vsetín)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeno-zeleně polceném štítě pod stříbrnou hlavou oddělenou trojvrším kosmo položená sekera-širočina šikmo podložená motykou, obojí stříbrné na zlatých násadách a provázené čtyřmi (1, 2, 1) stříbrnými kříži“.

 

Není možné psát o hlavě oddělené trojvrším, protože jde o zvýšené trojvrší – popis by mohl znít i takto: „k hlavě štítu zvýšené trojvrší“.

 

Kříže musí být hlášeny jako řecké nebo jako rovnoramenné.

 

Kresebně by motyka mohla být jednoznačněji zobrazena, aby nemohla být zaměněna za sekeru zvanou teslice.

 

Věžnice (o. Jihlava)

Věž má stanovou a nikoliv „kuželovou“ střechu (viz Předhradí, o. Chrudim, Stříbro, o. Tachov).

 

Vítějovice (o. Prachatice)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě pod zlatou vlnitou zvýšenou hlavou hrad se dvěma věžemi, každá s černým oknem a s cimbuřím, spojenými hradbou, prázdnou gotickou bránou, vše stříbrné. Hrad podložen zlatým latinským křížem s perlou na křížení a s dolním ramenem zakončeným hrotem střely, obojí stříbrné“.

 

Proč je hlava hlášena jako zvýšená? Hlava štítu nemůže být zvýšená – není kam ji zvyšovat; ta může být například rozšířená, ale zde viditelně nejde o širokou hlavu, zúžená, ale zde taková není. Hlava v tomto znaku je jednoduše vlnitá bez dalších přívlastků.

 

Dvě věže a mezi nimi hradba s bránou je jednoznačný popis zobrazené figury, který není nutné doplňovat konstatováním, že jde o hrad. Definice hradu počítá se zobrazením hradního paláce, alespoň jedné věže a hradby s bránou. Na jiném místě je shodná figura nazvaná „hrádek“ (viz Hrádek, o. Klatovy).

 

Všetaty (o. Mělník)

Znak byl v PPHV popsán: „V pětkrát děleném štítě zlatý klín s černou vlčí hlavou s krkem. Pravé pole dělené červeno-stříbrně, levé modro-stříbrně“.

 

Navrhovatel nakreslil hlavu vlka s otevřenou tlamou a vyplazeným červeným jazykem, který popsán nebyl. To je jednoznačné pochybení PPHV, protože při rekonstrukci znaku dle stanoveného popisu by nemohla být vlčí hlava nakreslena s otevřenou tlamou a s jazykem, ale s tlamou zavřenou, protože jiná hlava při stanoveném popisu být nemůže. Jistě je možné připustit, že by vlčí hlava mohla být s otevřenou tlamou a zároveň bez jazyku, ale taková figura by byla mimořádně neobvyklá. Že jde o nějakou zvláštní subjektivní „manýru“ pramenící z neverifikované a ad hoc stanovené představy o smyslu popisování či nepopisování jazyků, dokazují jiné stanovené popisy, které naopak jazyky popisují u hlav lvích, kančích, medvědích, vlčích, orlích, supích a dalších. Zmatení a pocit nekonzistentního konání PPHV naopak vyvolávají další jednotlivé případy, v nichž je na popsání jazyku rezignováno tak jako v tomto případě (viz REKOS).

 

Vysočina (o. Chrudim)

Znak byl v PPHV popsán: „V modro-zeleně čtvrceném štítě stříbrný mlýn se dvěma černými okny, s dřevěnou střechou a kolem přirozené barvy“.

 

Figura ve znaku je budova zobrazená štítovým průčelím čelně. Proto zde není vidět střecha, ale bedněná lomenice s kabřincem a nadokenní stříškou. Díky tomu není možné figuru nazvat „mlýnem se střechou“, stejně jako není důvod ji pojmenovat pouze jako mlýn.

 

Zobrazené kolo je nutné pojmenovat jako mlýnské, i když je budova nazvaná expresivně mlýnem. Pasáž s popisem budovy a mlýnského kola by měla znít: „…čelně stříbrný přizemní dům se dvěma černými okny a s bedněnou lomenicí, kabřincem, nadokenní stříškou a mezi okny mlýnské kolo, vše v přirozených barvách.

 

Zahrádka (o. Plzeň-sever)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě klesající půlměsíc, z něhož vyrůstá křížkový kříž, vše zlaté. Pod půlměsícem stříbrná horní polovina lilie“.

 

V popise je uvedeno, že z klesajícího půlměsíce vyrůstá křížkový kříž. Zde je nezbytné sdělení, že křížky jsou pouze na horním a vodorovných ramenech (viz Kozly, o. Česká Lípa).

 

Zdětín (o. Mladá Boleslav)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeno-stříbrně polceném štítě maltézský kříž nad lekny, obojí opačných barev“.

 

Pro popsání polceného štítu s osmihrotým křížem opačných tinktur, byl PPHV použit termín „maltézský kříž opačných barev“. Ten byl revidující, protože navrhovatel popsal kříž jako osmihrotý (viz Světlá pod Ještědem, o. Liberec). Stejně jako u Světlé pod Ještědem i v případě znaku obce Zdětína platí rozpor mezi pojmenováním a dobou, ke které se kříž vztahuje – tedy k 13. století, kdy johanité o Maltě, jako o svém řádovém ostrově, ještě vůbec nic netušili.

 

O „opačných barvách“ versus „opačných tinkturách“ viz poznámku ke znaku obce Březina (o. Rokycany).


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze ročník XXXIV, č. 3/2014, Praha 2014, s. 72 – 79.


Vloženo 11. 10. 2016                                                          © Stanislav Kasík


 

Experti…aneb poznámky k činnosti PPHV Poslanecké sněmovny v letech 2012 – 2013

6. část

 

- PPHV 13. 9. 2012

 

Adamov (o. České Budějovice)

Obec Adamov, v rámci žádosti o schválení vlajky, požádala PPHV o stanovení odborného popisu svého historického městského znaku, uděleného císařem Rudolfem II. v roce 1595. Popis byl stanoven, ale nebyl popsán klenot a přilba s přikrývadly, které jsou integrální součástí uděleného a obcí dosud používaného znaku. Stejným způsobem přistupoval PPHV k historickým městským znakům i v jiných případech a zásadně nepopisoval součásti úplného znaku a honosné kusy, jakými jsou přilby s klenoty a přikrývadly, koruny a štítonoše s odvoláním na tezi, která je letitá (inspirovaná Karlem Schwarzenbergem - 1941) a nepochybně správná, že u nových obecních znaků nebudou honosné kusy akceptovány. Aplikovat tuto tezi na historické městské znaky však považuji za neodborné a odmítnutí hodné, protože takové znaky existují i několik století v nějaké podobě, kterou nelze v současnosti popřít subjektivním odmítáním stanovit popis jejich úplné podoby a dokonce nekorektním použitím postulátu platným pro zcela jinou situaci. PPHV, resp. heraldickým expertům, nemůže být zatěžko popsat jakýkoliv znak v úplnosti, protože profesně musí bezchybně zvládat popisy i komplikovaných úplných rodových erbů s honosnými kusy. Lze jim ještě vyčíst, že jejich odborně nedostatečné konání umožňuje vytváření zcela zbytečného „prázdného“ prostoru, který bude nepochybně zaplněn, a je jen otázkou kým a jak. Můžeme mít téměř jistotu, že ono „zaplnění“ bude laické a výsledek tristní.

 

Čečelovice (o. Strakonice)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeno-zeleně polceném štítě snížené stříbrné obloukové břevno, nad ním kosmo sekera šikmo podložená kosou, obojí stříbrné se zlatými násadami, dole volný dvojitý, spojený řecký a ondřejský, kříž v kruhu, vše zlaté“.

 

Pokud je v popisu použit termín obloukové břevno, pak by mělo být zároveň sděleno, že je zúžené a kam směřuje oblouk – zde nahoru. V HTK je prosazován pro shodnou figuru termín „oblouk“. Je zřejmé, že „obloukové břevno“ dokáže onen prosazovaný termín plnohodnotně nahradit.

 

Podle evropské heraldické tradice je termínem „kosa“ označována kovová část tohoto zemědělského nářadí (čepel nebo také list kosy). V celé řadě popisů nových obecních znaků byl v PPHV pro takovou figuru prosazován termín „kosa bez kosiště“ (viz Chotovice, o. Česká Lípa). Lze vypozorovat, že popisem znaku obce Čečelovice bylo v PPHV připuštěno, že „kosa“ je to železné a ta je terminologicky odvislá od toho, na co je nasazena. V komentovaném znaku je sekera a kosa v popisu doplněna sdělením, že obojí je na násadách (sic), ačkoliv je zřejmé, že sekera má topůrko a kosa kosiště.

 

Použitý termín „dvojitý kříž“ je v českém prostředí terminologický „novotvar“ (ve slovenské terminologii je jako „dvojkríž“ označován patriarší kříž). Autor termínu měl pravděpodobně v úmyslu sdělovat, že kříž je složen ze dvou jinak samostatných křížů – řeckého a ondřejského. Jiné heraldické terminologické systémy označují takovou situaci jako „kříž a kosmý kříž spolu v jeden spojené“. Německá terminologie má pro „ondřejský“ kříž pojmenování „Kreuz-Schragen“ – „kříž-kosmý kříž“ (jako druhé pojmenování je používán termín „Andreaskreuz“ – „ondřejský kříž“). Kosmý kříž je dle mého soudu legitimním základním heraldickým pojmenováním kříže ondřejského. Termín „ondřejský“ je tak jako tak expresivním, i když konvenčně tolerovatelným a obecně prosazovaným jako termín základní – dle mého soudu nepřesně. Řecký kříž (resp. rovnoramenný kříž) je ve své základní podobě volný, nikoliv však heroldský kosmý kříž (resp. ondřejský), který má ramena do krajů a proto je nezbytně nutné sdělení, že je volný. Slovenská heraldická terminologie rozlišuje „kosmý kríž“ a „ondrejský kríž“ tak, že druhý je křížem volným (! – domnívám se, že to je velice dobré řešení pro odlišení obou typů křížů, které lze přijmout jako konvenci i v české heraldické terminologii; Vrtel, Ladislav: Heraldická terminológia I., vyd. Slovenská genealogicko-heraldická spoločnosť. Martin 2003, s. 149, 161), Použitá formulace popisu je hodna přepracování např. dole v kruhu řecký kříž přeložený volným ondřejským, resp. dole v kruhu spojeny řecký a volný ondřejský kříž.

 

Doubravice (o. České Budějovice)

Znak byl v PPHV popsán: „Stříbrno-černě polcený štít. Vpravo šikmo svěšený dubový list nad svěšeným žaludem, vše přirozené barvy, vlevo doleva obrácený zlatý lev s červenou zbrojí“.

 

Osobně bych se navrhovatele ptal, proč je lev otočen doleva, protože jde o otočení neobvyklé a na první pohled bezdůvodné. Standardně jsou všechny obecné heraldické figury otočeny doprava. Při tvorbě nových obecních znaků by měl být tento standard respektován a opačná orientace musí být opodstatněná.

 

Vztah dubového listu a pojmenování obce je nepřesný. Jméno Doubravice je vykládáno jazykovědci nikoliv v absolutní shodě. Takové jméno obdržela ves podle své polohy u doubravy nebo na místě bývalé doubravy. Doubravou je ve středověké češtině myšlen luh (něm. Waldwiese – lesní luh, resp. lužní les). Staroslovanský termín „dúbrava“ je vykládán jako les s příměrem k německému „Wald“ – les, resp. „Eichwald“ – dubový les (Profous, I., 1947, s. 441, 443, 445).  V uvedeném výkladu, že „dúbravu“ lze mít za „dubový les“ jsou starší etymologové ve zřetelném rozporu s novými. Ti totiž tvrdí, že slova v rozličných slovanských jazycích, jako „dobrava“, „dúbrava“, „dabrova“, „dabrava“ jsou odvozeny od staroslovanského výrazu „dǫbrъ“, který znamená obecně les a má základ v řeckém výrazu „drumos“, který je prastarým názvem lesa. Z výkladu rezultuje kategorické konstatování jazykovědců, že  doubrava s dubem nesouvisí, resp. jméno dub nemá etymologicky nic společného s doubravou (!). Proto je činěn alternativní výklad, který vychází ze skutečnosti, že výraz doubrava, staročesky dúbrava je odvozeno od staročeského „dúbravník“ – a to je rostlina s botanickým názvem Melissa (Václav Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1997. s. 123). Melissa officialis je v českém prostředí známa jako meduňka lekařská, či medunice, medúň, dubravník, včelník, matečník, marule, marulka.

 

Dyjákovičky (o. Znojmo)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě zlatý kotel s červenými plameny, nad ním zlatý vinný hrozen s listem provázený odvrácenými stříbrnými vinařskými noži se zlatými rukojeťmi“.

 

Popisem mělo být precizováno, jaký je vztah kotle a plamenů, protože není zřejmé, kde plameny jsou – zda šlehají z kotle nahoře nebo jsou pod kotlem. Přesnější by byl popis: „V zeleném štítě zlatý kotel a v něm dole tři červené plameny…“.

 

V intencích konvence by měly být zde zobrazené vinařské nože hlášeny jako „vinařské nože-kosíře“, protože mají na tupé straně nože sekerku zv. securis. Viz Silůvky (o. Brno-venkov), kde je shodný nůž korektně popsán jako „vinařský nůž – kosíř“. Na stejném zasedání PPHV je tatáž figura popsána dvěma rozdílnými způsoby.

 

Jestřábí Lhota (o. Kolín)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě na zeleném trávníku ohlížející se jestřáb přirozené barvy, provázený nahoře vpravo lilií a vlevo kalichem, obojí zlaté“.

 

Popis znaku je chybně stanoven. Jestřáb je v modrém štítě se zelenou patou (případně s trávníkem) a nikoliv na zeleném trávníku. Tato oprava je nutná pro korektnost popisu, protože jestřáb není na zeleném trávníku, nestojí na jeho horním okraji, ale je přes celý štít, včetně trávníku a proto obrat „v modrém štítě se zelenou patou“. Princip popisování takto uspořádaných figur není v PPHV neznámý. Byl v minulosti velice správně formulován a precizně zdůvodněn PhDr. Karlem Müllerem a také několikrát použit.

 

Lhotka nad Labem (o. Litoměřice)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeném štítě nad stříbrnou vlnitou patou s modrou lilií dva odkloněné obilné klasy provázené nahoře vinným hroznem a po stranách jablky s odvrácenými listy, vše zlaté“.

 

Vlnitá pata štítu je zvýšená nebo štít je sníženě vlnitě dělený. Posouzení paty jako zvýšené či konstatování o sníženém dělení je odvislé od vedení vodorovného řezu pod ideální horizontální osou štítu. V rozhodování jak pojmenovat uvedenou heroldskou figuru sehrává svou roli také umístění obecné figury lilie do dolního pole. I díky tomu nelze mít dolní pole štítu za pouhou patu.  Pata štítu je dána definicí a standardem, s kterými není možné uvedenou konstrukci znaku srovnávat.

 

Lutopecny (o. Kroměříž)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě snížený stříbrný hrot s černou svatojakubskou mušlí završený knížecí čepicí, provázený vpravo radlicí a vlevo krojidlem, obojí stříbrné, vztyčené a odvrácené“.

 

Ve hrotu není svatojakubská mušle, ale černá mušle.

 

O knížecí čepici je nutné říci, že má také červený glób a křížek.

 

Nové Heřminovy (o. Bruntál)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeném štítě se stříbrným kůlem vyrůstá ze zeleno-zlato-modře vlnitě děleného návrší modřín přirozené barvy“.

 

Popis znaku není přesný. Nelze napsat, že v červeném štítě se stříbrným kůlem je modřín, protože modřín je jen v kůlu a nikoliv ve štítě s kůlem, čili přes celý štít. Korektní popis zní: V červeném štítě stříbrný kůl a zeleno-zlato-modře vlnitě dělených vrch. V kůlu z vrchu vyrůstající modřín v přirozených barvách.

 

Nové Hutě (o. Prachatice)

Znak by v PPHV popsán: „V zeleno-stříbrně sníženě vlnitě děleném štítě nahoře skleněný pohár mezi dvěma smrky, vše stříbrné, dole červené srdce završené křížkem“.

 

Může být položena legitimní otázka, proč je v popise uvedeno, že štít je „snížené vlnitě dělený“ a proč ve štítě není popisem sděleno, že je v něm „vlnitá pata“? Viz Lhotka nad Labem (o. Litoměřice), kde je zcela totožná situace popsána odlišně.  Lze dodat, že oba odlišné popisy, popisující shodný jev, vznikly na stejném zasedání PPHV.

 

Podle čeho se pozná, že pohár je skleněný? Jde o zbytnou informaci, když dále je sděleno, že pohár je stříbrný.

 

Srdce není završeno křížkem, ale ze srdce vyniká křížek. Křížkem či makovicí je završena nebo vrcholí např. střecha, protože to je její obvyklá součást, ale nejde o obvyklou součást srdce, které díky tomu nemůže být ničím završené.

 

Obytce (o. Klatovy)

Znak byl v PPHV popsán: „Stříbrno-černě kosmo dělený štít se šikmým černo-stříbrně děleným břevnem. Vpravo zlaté vozové kolo se čtyřmi rameny, vlevo vztyčený zelený lipový list“.

 

Šikmé břevno musí být hlášeno jako černo-stříbrně šikmo dělené a nikoliv jen dělené, jak je uvedeno v popise. Protože při formulaci popisu „šikmé dělené břevno“ je řez dělení vodorovně v ideální polovině štítu. Opravený popis by měl znít: „černo-stříbrně šikmo dělené šikmé břevno“.

 

Semněvice (o. Domažlice)

Znak byl v PPHV popsán: „Vpravo polcený štít. Pravé pole červeno-stříbrně dělené se třemi růžemi opačných barev pod sebou a se zlatými semeníky. V levém červeném poli kosmé zlaté plamenné břevno šikmo shora probodnuté stříbrným mečem se zlatým jílcem“.

 

Použitý termín „opačných barev“ je terminologicky nepřesný – mělo by být „opačných tinktur“ (viz Březina, o. Rokycany; Zdětín, o. Mladá Boleslav).

 

Meč je popsán jen s jílcem a nikoliv se záštitou a jílcem (viz Chlumec, o. Ústí nad Labem).

 

Silůvky (o. Brno-venkov)

Znak byl v PPHV popsán: „V modro-červeně polceném štítě stříbrný třešňový květ se zlatým středem mezi vztyčenou zlatou radlicí a stříbrným vinařským nožem-kosířem se zlatou rukojetí“.

 

Jak se pozná, že květ je třešňový? Jde o pětilistý stříbrný květ se zlatým semeníkem. Nahrazování heraldicky korektního termínu „semeník“ eufemistickým termínem „střed“ je z odborného hlediska bez důvodu.

 

Zde je vinařský nůž – kosíř správně pojmenován jako „vinařský nůž – kosíř“, oproti popisu znaku obce Dyjákovičky (o. Znojmo), se stejným vinařským nožem popsaným pouze „vinařský nůž“. Tato nedostatečnost byla vyprodukována na stejném zasedání PPHV.

 

Sulkovec (o. Žďár nad Sázavou)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve stříbrném štítě tři jehličnaté stromy přirozené barvy vyrůstající ze zeleného vrchu, v něm stříbrný květ přirozené lilie“.

 

Ve znaku není popisem uvedený „přirozený květ lilie“, ale horní polovina heraldické lilie.

 

Teplice (o. Teplice)

Historický znak města Teplic byl v PPHV popsán: „V modrém štítě čelně zlatá mísa s hlavou sv. Jana Křtitele přirozené barvy.“

 

Uvedený popis je nedostatečný, protože není zohledněno, že i hlava sv. Jana Křtitele je čelně. Kladení důrazu na tuto skutečnost spočívá ve znalosti české komunální heraldiky a existenci stejné figury hlavy sv. Jana Křtitele položené pravou tváří na mísu (Sudice, o. Opava) nebo ležící na míse obličejem nahoru a viditelné z profilu (Davle, o Praha-západ). Proto korektní popis znaku města Teplic musí znít: „V modrém štítě zlatá mísa s hlavou sv. Jana Křtitele v přirozených barvách, obojí čelně“.

 

Úplný znak předložený PPHV ke stanovení popisu je včetně štítonoše, ale ten popsán v PPHV nebyl (viz Adamov, o. České Budějovice). Výše uvedený opravený popis znaku lze tedy doplnit: „Štít před sebou drží vyrůstající ženská postava v modrých zlatě přepásaných renesančních šatech a se zlatým čepcem“.

 

Tupadly (o. Kutná Hora)

Znak byl v PPHV popsán: „Stříbrno-červeně polcený štít s modrou hlavou, v ní zlatá kráčející, čelně hledící lvice s červenou zbrojí a stříbrnou kbelíkovou, zlatě zdobenou přilbou se dvěma černými otvory ve tvaru tlapatého kříže. Vpravo červený korunovaný lev, vlevo tři zlaté chmelové šištice pod sebou a dolů plovoucí stříbrná ryba“.

 

Přesnější popis figury v horním poli by zněl: „…lvice…s přilbou čelně…“ a nikoliv „čelně hledící lvice s přilbou“. Protože lvice má hlavu skrytou v přilbě a díky tomu není zřejmé kam je hlava otočená. Ale to, co je vidět a zároveň je nutným předmětem popisu, je přilba otočená čelně. Zde je vhodné poznamenání, že figura lvice byla velice správně posouzena, nikoliv v duchu náhledu koryfejů české heraldiky podle postoje „na čtyřech“, ale podle toho, co lva a lvici jednoznačně odlišuje – podle nezobrazeného lvího pohlaví a hřívy.

 

Za ryze polemické je nutné považovat následující otázky. Proč je ryba popisem pojmenovaná jako „dolů plovoucí“? Proč není popsána hlavou dolů nebo postavená? Podle čeho se pozná, že ryba plave? Termín „plovoucí“ je expresivní a v německé terminologii je vyhrazen pro rybu, která díky naznačení pohybu těla skutečně plave a je umístěna do heraldicky stylizovaného vodního prostředí. V anglické terminologii je termín „plave“ používán pro rybu běžně.

 

Unčín (o. Žďár nad Sázavou)

Znak byl v PPHV popsán: „Černo-stříbrně dělený štít, nahoře se dvěma stříbrnými břevny. Ve štítě zelený hrot se stříbrným smrkem, s kmenem prostrčeným zkříženými stříbrnými sekerami na zlatých topůrkách“.

 

Poněkud komplikovaný popis vztahu figur byl v minulosti již mnohonásobně v PPHV popsán mnohem stručnější a výstižnější formulací – „smrk s kmenem mezi zkříženými zlatými topůrky stříbrných seker“.

 

Vidonín (o. Žďár nad Sázavou)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeném štítě nad stříbrno-modře vlnitě dělenou vlnitou patou radlice a hvězda, obojí stříbrné“.

 

Je-li zde radlice, oproti jiným radlicím, obrácená doleva, pak je to nutné hlásit. Je zřejmé, že v PPHV není zcela jasné, co lze u radlice zobrazené z boku nazvat „ostřím“ – viz popis vlajky, resp. kde je její „předek“ a kde „zadek“. Radlice zobrazená z boku nemá ostří ani vlevo ani vpravo. Z pohledu terminologie používané pro popsání radlic v oboru dějiny hmotné kultury, je to, co je ve výše uvedeném popisu vydáváno za „ostří“, pojmenováno jako „hrana čepele“. Ta s výjimkou části u hrotu neměla žádné „ostří“. Ostrý byl pouze hrot čepele radlice a ten umožňoval radlici zarytí do půdy a podřezání půdní skývy. U radlice, která je kreslená z boku, je „předek“ na straně tvořené rovnou linií a linie oblouková je „zadkem“ radlice.

 

Sporné je konstatování o dělené patě štítu, když je zřejmé, že štít je červeno-modře dělený stříbrným sníženým zúženým vlnitým břevnem. Mohu spekulovat o nedostatečné heraldické vizuální citlivosti posuzovatele, která může mít kořeny v absenci potřebné zkušenosti. Pokud bych chtěl mít diskutovanou figuru za patu, pak musí být hlášena jako pata zvýšená.

 

Vilantice (o. Trutnov)

znak byl v PPHV popsán: „Stříbrno-zeleně polcený štít s modrou patou. Vpravo roubená patrová zvonice s jehlancovou střechou, vše přirozené barvy, vlevo tři volné stříbrné krokve pod sebou. V patě vztyčený stříbrný lipový dvoulist na stonku“.

 

V popisu chybí údaj, že pata štítu je zvýšená. V případě lipové větévky se dvěma odkloněnými listy nelze mluvit o „dvojlistu“. Termín dvojlist byl v minulosti mnohokrát použit pro popsání shodně utvářené figury (viz také Chlumec, o. Mladá Boleslav).

 

Znětínek (o. Žďár nad Sázavou)

Znak byl v PPHV popsán: V červeno-zeleně polceném štítě zvýšeně zkřížené kosa a cep, dole přeložené hráběmi zkříženými s vidlemi, vše zlaté“.

 

Ve znaku jsou čtyři zkřížené figury zemědělského nářadí – kosy s kosištěm, cepu s cepištěm, hráběmi s hrabištěm a vidlemi na násadě. Popis uvádí pouze to, že zkříženy jsou kosa s cepem a hrabě s vidlemi. Není ovšem sděleno jaká část nářadí je zkřížena a z popisu by mohla vyplývat zcela jiná konstrukce znakových figur, než jak zamýšlel autor návrhu, protože lze zkřížit železný list kosy s bijákem cepu, stejně jako horní část hrábí s kolíky s kovovými hroty (zuby) vidlí. Z této poznámky je patrné, jak důležitá je znalost termínů z oborů v interdisciplinárních vztazích k heraldice. Také se ukazuje, že pojmenování kosou všeho, tedy čepele / listu i kosiště, prosazované tvůrci české heraldické terminologie v minulém dvacetiletí, nebylo příliš šťastné. Pro obranu této snahy nemůže promlouvat ani skutečnost, že v běžné mluvě se kosou rozumí kovový list upevněný na dřevěné kosiště. Dle mého soudu dokáže česká heraldická terminologie bez problémů a v logických vazbách rozlišit dvě figury – kosu a kosu s kosištěm. Méně logické je vytváření podobné dvojice – kosa (kosa s kosištěm) a kosa bez kosiště.

 

Žampach (o. Ústí nad Orlicí)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě na zeleném návrší stříbrná věž s cimbuřím o třech stínkách. Vše přeloženo vykořeněným jehličnatým stromem přirozené barvy se stříbrnou loveckou trubkou se zlatým kováním a červeným závěsem kolem kmene. Trubka provázená po stranách dvěma stříbrnými pětilistými květy s červenými středy“.

 

V popise je uvedeno, že trubka je „na závěsu“. Trubka má řemen a na závěsu může být například kord. Jinak trubka může být na řemen „zavěšena“. Pětilisté květy nemají „středy“, ale „semeníky“. Nahrazovat „semeníky“ „středy“ nemá žádné terminologické opodstatnění.

 

Železná Ruda (o. Klatovy)

V PPHV byl historický znak města popsán: Polcený štít, vpravo zelený, vlevo pětkrát stříbrno-červeně dělený. Ve štítě zlaté jelení paroží s deseti výsadami“.

 

Zpracovatelem odborné rešerše o městském znaku a navrhovatelem vlajky byl stanoven tento popis znaku: „V polceném štítě, vpravo zeleném a vlevo pětkrát stříbrno-červeně děleném, zlaté jelení paroží s deseti výsadami“. Korigování tohoto korektního popisu v PPHV nebylo vůbec nutné.

 

Žlunice (o. Jičín)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě kosmo vztyčený meč, šikmo přeložený vztyčeným, doleva obráceným gotickým klíčem, obojí přeloženo malířským štětcem, vše zlaté“.

 

Pokud je stanoven standard základní podoby meče a klíče, pak není nutné hlásit, že jsou vztyčené, i když lze připustit, že tento údaj nemůže popisu uškodit. Pak by bylo vhodné být důsledným a popis doplnit o sdělení, že štětec je postavený.

 


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze ročník XXXIV, č. 4/2014, Praha 2014, s. 66 – 74.


Vloženo: 12. 10. 2016                                                                          ©Stanislav Kasík

 

Experti…aneb poznámky k činnosti PPHV Poslanecké sněmovny v letech 2012 – 2013

7. část

 

- PPHV 28. 11. 2012

 

Domoušice (o. Louny)

Znak byl v PPHV popsán: „Zlatý štít s červenou hlavou a zelenou patou. V hlavě chmelová šištice provázená po stranách chmelovým listem s úponky, vše zlaté. Z paty vyrůstají dva listnaté, korunami spojené, stromy přirozené barvy“.

 

Popisem je nutné sdělit, že pata je zvýšená.

 

V hlavě štítu jsou figury popsány zcela nedostatečně, protože jsou zde dva odkloněné chmelové listy a mezi nimi kosmá svěšená šištice, a nikoliv jen šištice mezi dvěma listy.

 

Dubné (o. České Budějovice)

Znak byl v PPHV popsán: „Modro-zlatě polcený štít se stříbrnou vlnkovitou patou s černou lilií. V pravém poli kosmo vztyčený zelený dubový list, v levém poli zlatá věž s černým gotickým oknem pod hodinami a černou valbovou střechou“.

 

Zde nejde o vlnkovitou patu, ale o zvýšenou trnitou patu nebo o snížené trnité dělení (viz také Svídnice, o. Chrudim).

 

Proč je třeba sdělovat, že list dubu je vztyčený, máme-li tuto polohu listu považovat za standard? Jistě lze připustit, že sdělení o vztyčeném listu nemůže popisu uškodit.

 

Chřenovice (o. Havlíčkův Brod)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve stříbrném štítě odsazený modrý kvádrovaný kůl, z něhož vyniká vpravo nahoře černá a vlevo dole červená hlava orlice, obě se zlatým zobákem a červeným jazykem“.

 

Ve štítě je neobvyklá figura, popisem pojmenovaná jako „odsazený kůl“. Popis je nutné precizovat tak, aby bylo zřejmé, která část kůlu je odsazená a kam. Protože jsou odsazeny obě poloviny kůlu o celou jeho šířku, pak je nezbytné sdělit, že kůl je odsazený nahoře doleva a dole doprava. Po dřívějším krátkém období „neschopnosti“ PPHV uvádět v popisech jazyk u hlav, vlků, lvů a medvědů, byl opět nalezen heraldický řád a popis hlavy orlice v tomto případě byl korektně doplněn zmínkou o tinktuře jazyku.

 

Chvalatice (o. Znojmo)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě nad zlatou kvádrovanou zdí s volným černým ostrvovým křížem dvě přivrácené stříbrné rozkřídlené labutě se zlatou zbrojí a propletenými krky“.

 

O kříži není vůbec nutné sdělovat popisem, že je volný, protože všechny kříže s výjimkou heroldského a kosmého (ondřejského), jsou ve svých základních standardních podobách volné. Nejsou-li volné, pak se popis musí doplnit o aktivní termín „do krajů“.

 

Mokošín (o. Pardubice)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě stříbrná bohyně Mokoša, držící v levé ruce vřeteno a přidržující pravou rukou předivo zakončené dole přeslenem, vše zlaté, podložená dvěma sníženými zúženými zlatými vlnitými břevny a provázená dvěma zlatými odkloněnými obilnými klasy, vyrůstajícími z horního břevna“.

 

Ve znaku je figura ženské postavy, pojmenovaná jako „bohyně Mokoša“. V heraldice jde o absolutně neznámou figuru, která díky tomu nemůže mít stanovený standardní způsob zobrazování. Proto také nelze kdykoliv v budoucnosti podle popisu znak rekonstruovat. Navíc v intencích heraldického pravidla o nezobrazování konkrétních postav v heraldice by měla být taková figura PPHV odmítnuta - tedy nejen pro svou skutečnou neobvyklost. Jestliže je v PPHV prosazovaná teze o odmítání „neobvyklých“ figur (např. čtvrti, horní poloviny lva, horní polovina zajíce apod., které z pohledu heraldiky neobvyklé nejsou), pak zde je akceptována figura mimořádně neobvyklá díky své mimořádné ojedinělosti a mimořádnému pojmenování. Jazykovědci si v minulosti se jménem obce nevěděli rady a našli příměr k bohyni, která je známa z východní staroslovanské mytologie. Snahou navrhovatele znaku tedy bylo vytvořit znak mluvící. Dle mé vědomosti je figura ve znaku zobrazením konkrétní dřevěné plastiky vytvořené v nedávné době a umístěné na nějakém vrchu nad obcí. Inspirace sochami takového druhu lze považovat v heraldice za nežádoucí. Kdyby byla figura popsána opisným způsobem a bez pojmenování „bohyní Mokošou“, pak by bylo prostřednictvím popisu potřebám heraldiky zcela vyhověno. Ale ambice PPHV „vytvořit“ znak mluvící právě prostřednictvím popisu byla větší, než ambice být heraldicky korektním.

 

Břevna nejsou dvě zúžená, ale jde o zdvojené vlnité břevno, které je jednou heroldskou figurou.

 

Ořechov (o. Uherské Hradiště)

Znak byl v PPHV popsán“ „V zeleném štítě vyrůstá ze zlaté hradby s položeným zeleným vinařským nožem-kosířem stříbrný ořešák“.

 

Podle čeho se pozná, že ve znaku je strom ořešák?  Otázka je legitimní, protože nejsou zobrazeny plody a díky tomu lze figuru pojmenovat pouze jako listnatý strom. Navíc „stříbrný ořešák“, který svou tinkturou, jinak samozřejmě bez výtky, nemůže přírodní podobu konkrétního druhově pojmenovaného stromu vyvolat. Opět „zvítězila“ potřeba PPHV vytvořit uměle mluvící znak, přestože stačilo sdělení o „stříbrném listnatém stromu“.

 

Znak lze popsat i tak, že je zeleno-zlatě cimbuřově dělený s dalšími figurami nahoře a dole. Je přípustné popisem sdělit, že zmíněné dělení je hradba. Přesto podstatným atributem hradby je krom cimbuří také kvádrování, které zde zobrazeno není. Navíc dát přednost heroldské figuře před obecnou je „heraldičtější“. Pokud rozlišujme hradbu a zeď podle toho, že zeď nemá cimbuří, pak prosté dělení přímým řezem nenazýváme zdí – přímá terminologická souvislost je nenazývat dělení cimbuřovým řezem hradbou a obě figury, z nichž první je heroldská a druhá obecná, striktně terminologicky rozlišovat i v popisech znaků.

 

Vinařský nůž-kosíř je položený doprava a ostřím nahoru, resp. položený a obrácený. Pro položenou figuru je určující, že zaujímá horizontální polohu a její orientace je dána směřováním hrotu a ostří.

 

Soběsuky (o. Kroměříž)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě zlatý mlýnský kámen hořící třemi (2, 1) červenými trojplameny. V kameni kypřice tvořená třemi (2, 1) červenými ostrvemi, každá se dvěma suky“.

 

Kypřice v mlýnském kameni je zobrazena velice neobvyklým způsobem. Otvor uprostřed není čtvercový, ale kruhový a tedy absolutně nefunkční. Zcela domyšleno, je nesmyslné nazývat takovou figuru mlýnským kamenem s kypřicí. Vyjadřovat se v heraldice takovým způsobem je neheraldické. Protože je takto zobrazená kypřice mimo obvyklý standard, pak se musí kruhový otvor popisem hlásit nebo komentovanou figuru nenazývat kypřicí a pomoci si opisem či možná nejlépe doporučit navrhovateli z „moci expertní“, aby se opravil.

 

Těně (o. Rokycany)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve zlatém štítě černá hornická kladívka s topůrky přirozené barvy nad dvěma odvrácenými vztyčenými zelenými dubovými listy“.

 

Vyobrazené dubové listy nejsou odvrácené, ale odkloněné (!).

 

Montanisté by nebyli nadšeni ze způsobu zobrazení hornického symbolu zkřížených kladívek, protože želízko není želízkem a je považováno za chybu, když topůrko mlátku přesahuje horní okraj kovového tlouku. Jistě lze připustit, že hornická kladívka mají v české heraldice svá „specifika“, i když byly v minulosti učiněny vícenásobné pokusy o standardizaci v  článcích publikovaných v odborných časopisech. Přesto jsou v rozporu s názorem montanistů, který není zcela bezdůvodný.

 

Valtrovice (o. Znojmo)

Znak byl v PPHV popsán: „Polcený, vpravo dělený štít. Nahoře v červeném poli doleva obrácený stříbrný kosíř se zlatou rukojetí a vztyčená stříbrná radlice, dolní pole pětkrát stříbrno-černě děleno. V levém zeleném poli zlatý stonek vinné révy střídavě se dvěma listy a dvěma červenými hrozny, obtočený kolem stříbrného kolíku, nahoře zakončeného křížkem“.

 

V popise je vinařský nůž pojmenován pouze „kosíř“, ačkoliv mu na tupé straně čepele chybí sekerka (securis). Na jiných místech je rozdíl mezi vinařským nožem a vinařským nožem – kosířem PPHV respektován. Zde není zobrazen „kosíř“, ale jen „vinařský nůž“.

 

Doleva je obrácena i radlice, protože její pracovní část – „předek“ je otočen k této straně a doprava směřuje „zadek“ radlice, kterým jsou hrany čepele.

 

Kolík, okolo kterého je obtočená vinná réva, je popsán s křížkem nahoře, ale již není uvedeno, že dolní konec kolíku je zakončen šípovitým hrotem.

 

Všestudy (o. Chomutov)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě černo-zlatě šachovaný kůl provázený vpravo zlatým obilným klasem a vlevo korunovaným stříbrným dvouocasým lvem se zlatou zbrojí“.

 

Černo-zlatý šachovaný kůl v modrém štítě porušuje základní heraldické pravidlo o barvě a kovu (!). Šachovaná figura v barevném poli nemůže začínat barevným čtvercem, ale vždy jen kovovým. Součástí popisu musí být sdělení, kolik svislých řad čtverců kůl obsahuje, protože tím se určí velikost čtverců, které šachování tvoří. Za stávajícího znění popisu lze k pokrytí kůlu použít libovolný počet čtvercových polí v tinkturách černé a zlaté.

 

S figurou stříbrného, korunovaného, dvouocasého lva se zlatou zbrojí je spojena nemožnost jeho vztahu k obci Všestudy. PPHV je schopen na jiných místech posuzovat neobvyklost použité figury, ale nikoliv vždy, zejména v případě, ve kterém je použití figury neodůvodněné.

 

Záboří (o. České Budějovice)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeno-zeleně do oblouku děleném štítě nahoře vztyčená stříbrná borová šiška, dole dva odvrácené listy, vpravo lipový s listenem o dvou plodech, vlevo bukový, vše zlaté“.

 

Vyobrazenou skutečnost je nutné popsat takto: V červeném štítě zelený vrch; případně zvýšený zelený vrch. Kdybychom nechtěli psát o vrchu, pak korektní popis zní: Červeno-zeleně obloukově nahoru dělený štít. Použitý termín „do oblouku dělený“ je terminologicky nepřijatelný. Dělit lze obloukovým řezem (nahoru / dolů) a nikoliv „doobloukem“.

 

Listy nejsou odvrácené, ale odkloněné. Termínem „odvrácený“, který je v PPHV používán opakovaně pro popsání vztahu dvou listů, se však popisuje zcela jiná skutečnost.

 


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze ročník XXXV, č. 1/2015, Praha 2015, s. 70 – 74.


Vloženo: 12. 10. 2016                                                                 © Stanislav Kasík

 

Experti…aneb poznámky k činnosti PPHV Poslanecké sněmovny v letech 2012 – 2013

8. část

 

- PPHV 6. 3. 2013

 

Cejle (o. Jihlava)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě děleném sníženým zúženým zlatým břevnem nahoře mezi dvěma stříbrnými listnatými stromy se zlatými kmeny zlatý latinský kříž se středem přeloženým stříbrnou perlou a dolním ramenem zakončeným hrotem. Dole stříbrný mlýnský kámen“.

 

Popis nesděluje, jak znak skutečně vypadá. Kříž nemá dolní rameno zakončené hrotem, ale šípovitým hrotem. Obrat „kříž se středem přeloženým stříbrnou perlou“ by bylo vhodné formulovat jinak - např. „kříž s perlou uprostřed“, „kříž s perlou na křížení ramen“, protože „kříž se středem“ je vágní termín.

 

V dolním poli není mlýnský kámen, ale kotouč s kruhovým otvorem. Resp. figura je s výhradou spočívající ve viditelně  malém vnitřním průměru pojmenovatelná jako kruh – snad také jako široký kruh. Webové stránky obce přinášejí text zpracovaný navrhovatelem znaku, který ve vztahu k figuře mlýnského kamene zmiňuje rod Hamrů z Kostelce a sděluje, že figura v jejich erbu byla vnímána jako kotouč (tak i Sedláček, ČMH II. s. 105). Zdálo by se být logické, že figura pod břevnem bude pojmenována jako „kotouč“, protože tak kotouč vypadá a nikoliv jako mlýnských kámen, protože tak mlýnský kámen nevypadá.

 

Hořice na Šumavě (o. Český Krumlov)

Historickým znakem této obce je červená růže ve stříbrném štítě. Stejný znak používá v Čechách více jak deset dalších měst, městeček a obcí. Původ takové shody je v historických pečetích, jako zdroje pro podobu znaku. Uvedenými pečetěmi s růží v pečetním poli projevovali páni z Rožmberka, jejichž rodovým erbem byla růže, majetkový vztah k sídlům, ale to nebylo myšleno jako znak. V heraldice platí, že jedním ze smyslu existence erbu či znaku je jeho nezaměnitelnost a má jen jednoho nositele. Jak je patrné, tak česká heraldická minulost byla natolik shovívavá, že umožnila, aby onen základní heraldický princip byl popřen (nejen v případě rožmberských růží, ale i v případě kolovratských orlic, českých lvů apod.). Česká heraldická současnost, díky zákonu o obcích, díky existenci PPHV a díky dalším okolnostem, má možnost na základě seriózního odborně precizního konání revidovat podobu historických městských znaků. V případě obce Hořic na Šumavě byla provedena odborná rešerše o historickém znaku obce, která dospěla k poznání, že historický znak obce není specifický a naopak je totožný s desítkou dalších městských znaků zejména v jižních Čechách. Proto bylo obci navrženo, aby svůj znak s růží viditelným způsobem a v souladu s heraldickými pravidly diferencovalo. Navržen byl stříbrný štít se zelenými boky a mezi nimi červená růže. PPHV takovou podobu znaku schválil a stanovil odborně neakceptovatelný popis: „Ve stříbrném štítě se zelenými stranami červená růže se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky“. Za terminologický exces je nutné považovat použitý termín „mezi stranami“.  „Strana“ není konvenční heraldická figura, ale v užívané terminologii se tento termín používá v souvislosti se stanovením obecných principů pro posuzování orientace štítu. Kolář a Sedláček se v roce 1902, spíše spontánně než s rozmyslem, pokoušeli zavést termín „strana“ pro polcení vpravo nebo vlevo (ČMH I., 1902, s. 151), ale nikoliv pro bok (ČMH I., 1902, s. 149). Pokud by pro „experty“ v PPHV měla být heraldická literatura z počátku 20. století jediným zdrojem poznání, pak je to poznání nutně nedostatečné a v 21. století neuplatnitelné bez znalosti dalšího více jak stoletého vývoje české heraldiky a její terminologie. Navíc PPHV neměl důvod použít termín „strana“, byl-li popisován „bok“, protože v minulosti již tak několikanásobně učinil (Plchov, o. Kladno – 2003; Růžová, o. Děčín – 2007; Dolní Sokolovec, o. Havlíčkův Brod – 2008; atd.; v případě znaků obcí Plchov a Dolní Sokolovec jde dokonce o identickou situaci dvou boků a mezi nimi figura jako v případě Hořic na Šumavě). Po upozornění pisatele tohoto pojednání, byl popis znaku upraven ve prospěch správného termínu „bok“ a udělovací dekret již obsahoval korektní popis.

 

Hradištko (o. Nymburk)

Navrhovatel popsal znak takto: „Štít dělený modrým vlnitým zúženým břevnem, nahoře červeno-zlatě cimbuřově dělené pole, dole ve zlatém poli zelená dubová větvička s třemi červenými odkloněnými žaludy a dvěma listy mezi nimi“.  V PPHV byl tento popis revidován na následující znění: „Ve zlatém štítě pod červenou cimbuřovou hlavou vztyčená zelená dubová větvička střídavě se třemi červenými žaludy a dvěma zelenými listy, převýšená modrým vlnitým břevnem“.

 

Takto stanoveným popisem byla zkomplikována možnost korektní kresebné rekonstrukce znaku, tak jak byla navrhovatelem zamýšlena a nakreslena. Břevno nebylo popsáno jako zúžené, i když takové bylo v návrhu znaku zřetelně zobrazeno. Ve štítě není cimbuřová hlava, protože první tvar tvořící cimbuří je poloviční šířky a nikoliv úplný, jak vyžaduje pojmenování hlavy adjektivem cimbuřová. V tomto případě jde buď o zvýšené cimbuřové dělení celého štítu, nebo o cimbuřové dělení pole nad břevnem.

 

Hrob (o. Teplice)

V popisu historického městského znaku uděleného králem Vladislavem II. Jagellonským dne 24. 10. 1477, stanoveném v PPHV, je použito sousloví „z černé jámy“. Problémem je, že „jáma“ není heraldický termín a „jámu“ nelze v heraldice zobrazit. Navrhovatelem městské vlajky velice pravděpodobně nebyla provedena řádná odborná rešerše, která by dostatečně přesně doložila podobu znaku, protože ani minulý badatelé se historickým znakem města Hrobu nezabývali dostatečným způsobem. Originál privilegia je psán latinsky a udělený znak je zde popsán: „…scutum per medium rubli et flavi colorum, in cui una medietate leo albus aurea corona coronatus situatur, in medietate autem altera est promontorium parvum, in hoc baculus pastoralis sursum levatus existit, in quo duo mallei montani se intersecare conspicitur sic…“ (CIM, IV-2, 1960 s. 181, č. 449). Ve zde uvedeném popisu uděleného znaku nelze nalézt termín „jáma“ (resp. důl, šachta – lat.„puteus“). Naopak zde uvedený termín, který snad měl být chtěnou „šachetní jámou“ zní „promontorium parvum“ – doslova „malý pooloostrov“, ale v uvedených souvislostech „malý skalní výběžek“ a o nějakých skalách a kamenech, jak v popisu znaku města Hrobu uvádí například Jiří Čarek (Městské znaky v českých zemích, 1985, s. 159), zde žádná zmínka není. Ostatně Čarkem uvedený popis vychází nikoliv z originálu privilegia, který byl edičně publikován v roce 1960, ale z německé regionální literatury, která uvedla uměle vytvořený popis v německé řeči: „Bergschachte mit Felsen und Gestein umgeben“ („Horní šachta, skálami a kamením obklopená“). Privilegium z roku 1477 také nic neuvádí o orientaci lva doleva a dikce textu popisu naopak opravňuje mít lva za zobrazitelného v základním postoji s orientací doprava. Proč došlo k takovému způsobu zobrazování je zásadní otázkou, kterou měla řešit evidentně neprovedená řádná odborná rešerše. Subjektivně a zároveň spekulativně se domnívám, že zdrojem posunu ve vnímání hrobského městského znaku byly pozdější městské pečeti, s pozitivně a nikoliv negativně vyrytým lvem (tak například i v Duchcově). Problematickou a hodnou odborného posouzení je sdělení privilegia o základní barevnosti znaku uvedenou obratem „medium rubli et flavi colorum“, protože termín „flavi“ znamená „žlutý“, případně „světlý“ a nikoliv „modrý“, jak je jedno z polí hrobského městského znaku kresleno. Zároveň je zřejmé, že při použití označení koruny lva jako zlaté „aurea corona“, by autor popisu znaku použil shodného slova i pro pole a nenapsal místo toho „flavi“. Důležitou věcí však je, že PPHV díky stanovenému popisu převzal odbornou garanci nad podobou městského znaku tím, že ji de facto označil za správnou. Jak je patrné, tak v PPHV stanovený popis není v souladu s privilegiem. Nesoulad s privilegiem lze eliminovat například prokázanou dostatečně pevnou tradicí zobrazování znaku, ale ta v případě Hrobu skutečně pevná není. Zde není prostor pro provedení revidující odborné rešerše. Zpracovatel, stejně jako posuzovatelé, by měli věnovat takovým případům maximální pozornost. Pro PPHV je to nutné vnímat jako povinnost, protože „maximální pozornost“ podpořená znalostí odborných potřeb oboru, je jedním z důvodů jeho existence.

 

Kámen (o. Pelhřimov)

Znak byl v PPHV popsán: „Štít dělen zúženým zlatým břevnem. V horním, červeno-modře polceném poli vpravo zkřížené stříbrné meče se zlatými jílci, vlevo půl zlatého koně s červeným uzděním. V dolním modrém poli obdélná věž uprostřed kvádrované hradby, obojí stříbrné. Věž má nahoře tři prázdná okna vedle sebe a červenou valbovou střechu se dvěma zlatými makovicemi“.

 

V dolním poli je dle popisu „obdélná věž“. Termín „obdélná“ je nadbytečný a věž heraldicky upotřebitelným způsobem nijak nemodifikuje, protože každá věž v heraldickém kresebném provedení je obvykle obdélná na výšku. Konstrukce figury spočívá v tom, že věž vynikající z dolního okraje štítu, je podložena kvádrovanou hradbou. Použitý termín „věž uprostřed hradby“ nesděluje s dostatečnou přesností vztah hradby a věže a neumožňuje bezchybnou kresebnou rekonstrukci, která by byla v souladu s předlohou, podle které byl v PPHV stanoven popis.

 

Kostelec nad Labem (o. Mělník)

Není zřejmé, proč v databázi REKOS na webových stránkách Poslanecké sněmovny, jsou uvedeny dva popisy historického znaku města. Bez vysvětlení byla do databáze vložena revize popisu znaku z Čarkovy publikace Městské znaky v Českých zemích z roku 1985, podle kresby Stanislava Valáška, kterou nelze považovat za relevantní. Smysl alternativního popisu není zřejmý, i proto, že o podobě znaku rozhodlo zastupitelstvo města na řádném zasedání na základě zevrubné odborné rešerše, ve které autor dospěl k poznání, že zobrazení znaku v Čarkově publikaci je chybné a neodpovídá historickým podobám městského znaku, resp. kresba znaku v uvedené publikaci je výsledkem kreslířovy subjektivity. 

 

Střecha na lodi kostela není stanová, ale valbová, protože nad průčelím kostela není štít v tinktuře stěny, ale červená střecha.

 

Krahulčí (o. Jihlava)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě pod pěti zlatými hvězdami vedle sebe stříbrný červeně rozkřídlený krahujec se zlatou zbrojí a se stříbrným kamenným klínem v levém křídle“.

 

Krahujec je vykračující, má rozložená svěšená červená křídla a v tomto duchu měl být formulován popis. Pro rozličné podoby ptáků, dle jejich rozdílných postojů a pohybů, dosud nebyly stanoveny konvenční heraldické terminologické standardy.

 

Podle čeho se pozná, že klín na levém křídle krahujce je „kamenný“? Je to fasetovaný stříbrný volný klín.

 

Kratochvilka (o. Brno-venkov)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě se zelenou patou kráčející stříbrný beránek se zlatou zbrojí, v patě stříbrná hornická kladívka“.

 

Základní rozporem popisu, stanoveném v PPHV, je skutečnost, že při sdělení „ve štítě s patou je nějaká figura“, je tato figura přes celý štít, včetně paty. Zde je však beran nad patou volně. Má-li skopec rohy, pak nemůže jít o beránka, který rohy nemá, ale o regulérního berana. Heraldika nezná adolescentního berana s ještě nedostatečně vyvinutými rohy – buď je to beránek bez rohů, beran s rohy nebo ovce (bez rohů a bez kresebného výrazu platného pro mláďata).

 

Autor popisu opět nedokázal posoudit patu jako zvýšenou a do popisu uvedl pouze termín „pata“. Už skutečnost, že v poli nazvaném „pata“ je figura hornických kladívek nutí vnějšího hodnotitele ke zbystření pozornosti a k vnímání paty jako zvýšené i bez znalosti podoby originální předlohy, protože v běžné patě by musela být kladívka logicky miniaturizovaná. Popis měl znít: V modrém štítě nad zelenou zvýšenou patou se stříbrnými hornickými kladívky, stříbrný kráčející beran se zlatou zbrojí.

 

Lesní Jakubov (o. Třebíč)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě pod pilovitou hlavou srdce kvetoucí třemi pětilistými květy na stoncích mezi dvěma listy, vše stříbrné“.

 

Ve štítě není pilovitá hlava, ale zvýšené devětkrát lomené dělení. Kdyby šlo o hlavu, pak řez začíná linií směřující kosmo k dolnímu okraji štítu a nikoliv šikmo k hornímu okraji štítu. Řez má začínat úplným tvarem řezu. Konvenčně lze za pilový řez považovat takový, který má alespoň sedm vrcholů (je třináctkrát lomený).

 

Měcholupy (o. Plzeň-jih)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleno-modře polceném štítě vpravo zlatý patriarší kříž, vlevo stříbrná otevřená kniha se zlatými deskami, provázená nahoře lilií a dole osmihrotou hvězdou, obojí zlaté“.

 

Patriarší kříž má tlapatě modifikovaná všechna ramena a proto musí být popsán jako patriarší tlapatý kříž. Pouhé „patriarší kříž“, uvedené stanoveným popisem je nedostatečné.

 

Mnichov (s. Strakonice)

Znak byl v PPHV popsán: „Polcený štít. V pravém, červeno-zlatě děleném poli nahoře stříbrný maltézský kříž, dole kosmo červená střela s modrým hrotem a stříbrným opeřením. V levém zeleném poli volná stříbrná kostelní věž s oknem nad vchodem, obojí obloukové a černé, a s černou stanovou střechou se zlatou makovicí a křížkem“.

 

Pojmenování osmihrotého kříže maltézským je z pohledu terminologického zbytečné a zavádějící. V tomto případě je osmihrotý kříž v červeném poli a takový je dosud živým řádovým znakem Suverénního vojenského a špitální řádu sv. Jana Jeruzalémského na Rhodu a Maltě. Je tedy na zvážení, zda by ve znaku venkovské obce neměl být přiměřeným způsobem

diferencován.

 

Oráčov (o. Rakovník)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě v červeno-stříbrně polcené svatojakubské mušli čelně radlice opačných barev“.

 

Navrhovatel porušil základní heraldické pravidlo o vzájemném poměru tinktur tím, že do modrého štítu vložil červeno-stříbrně polcenou mušli. Byla-li by mušle polcená stříbrno-červeně, pak by uvedené pravidlo porušeno nebylo. Přesto byl v PPHV znak schválen a popsán. I zde je termín „mušle“ bezdůvodně a zcela zbytečně doplněn adjektivem „svatojakubská“. Vztah mušle k sv. Jakubu Většímu, kterému je zasvěcen kostel v obci, je nezpochybnitelný, ale v popise znaku je adjektivum „svatojakubská“ již nadbytečné také proto, že červeno-stříbrně polcená mušle je obtížně vnímatelná jako mušle sv. Jakuba Většího, neboť ta je v praxi i ve výtvarném umění po celá staletí tradičně bílá (v heraldice tedy stříbrná).

 

Termín „opačných barev“ měl být nahrazen korektním a terminologicky nekonfliktním termínem „opačných tinktur“.

 

Postřižín (o. Mělník)

Navrhovatel znak popsal: „Ve stříbrném štítě zvýšený zelený hrot se sníženým vrcholem a v něm stříbrné vztyčené rozevřené nůžky“. V PPHV byl tento popis revidován takto: „Ve stříbrném štítě snížený zelený hrot se vztyčenými stříbrnými rozevřenými nůžkami“.

 

Z pohledu konvenčních definic je hrot ve znaku Postřižína zvýšený, protože řezy, kterými vznikne figura hrot, začínají nikoliv v patě štítu (v dolních rozích šítu), ale v bocích štítu – čili zvýšeně. Zároveň je hrot snížený, protože se nedotýká horního okraje štítu. Hrot je tedy jak zvýšený, tak snížený a zdá se, že jde o terminologický protimluv, který ale lze řešit s vědomím, že zároveň je nezbytně nutné figuru v úplnosti popsat, aby ji bylo možné bezchybně podle popisu konstruovat. Podle stávajícího popisu stanoveného v PPHV ke shodě s kresebnou předlohou nedospějeme. Není možné se „vybírat“ pouze jeden z platných terminologických pojmů. Navrhovatel napsal korektní popis „zvýšený hrot se sníženým vrcholem“. Jiný popis, používající termín hrot, je nutné považovat za chybný. Je otázkou, jak dobré by bylo použít popis „hrot zvýšený a snížený“. Kdyby tento způsob popsání byl přijat za konvenci, pak by nemohlo být sporu o podobě figury, byť by slovní spojení formálně obsahovalo protimluv. Lze použít také výrazu „zvýšený hrot k hlavě štítu“.

 

Rychnov na Moravě (o. Svitavy)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě pod stříbrno-červeně šachovanou hlavou srdce kvetoucí třemi šestilistými květy na stoncích s listy, provázené po stranách koulemi, vše stříbrné. V srdci červená koule“.

 

Popisem není hlášeno, že hlava štítu je šachována dvěma řadami.

 

Slavhostice (o. Jičín)

Znak byl v PPHV popsán: „Modro-stříbrně červeným heroldským křížem čtvrcený štít. V prvním poli růže, ve čtvrtém poli palisáda, obojí stříbrné“.

 

V popisu je nutné uvést, že heroldský kříž má zúžená ramena a růže je s kališními lístky.

 

Soběšice (o. Klatovy)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve zlatém štítě se zelenou pilovitou hlavou a modrou vlnitou patou doleva položená a dolů obrácená černá radlice“.

 

Z pohledu systematiky řezů je obtížné nazvat figuru ve štítě „pilovitou hlavou“, protože díky způsobu vedení začátku řezu šikmo nahoru jde o zvýšené dělení řezem nikoliv pilovitým, ale devětkrát nahoru lomeným. Konvenčně lze pojmenovat řez pilovitým tehdy, bude-li mít více jak sedm vrcholů. Pokud bychom akceptovali uvedený způsob stanovení popisu, pak by radlice musela být přes celý štít včetně hlavy a paty. Správně měl popis znít: „Zeleno-zlatě zvýšeně devětkrát nahoru lomeně dělený štít. Ve zlatém poli nad modrou…patou…atd“.

 

Nepřesně je popsána radlice, která není „doleva položená a dolů obrácená“ – je jen „položená“. Obecné posuzování heraldické radlice vychází z určení kde je její „předek“ – pracovní část a kde „zadek“. Při zobrazení radlice z boku je zřejmé, že „rovná“ strana je pracovní částí nástroje a je předkem a strana kreslená „do oblouku“ je stranou opačnou, resp. hranou čepele. Hrany čepele radlice jsou při zobrazení čelně na jejím levém a pravém okraji. Heraldický termín „položený“ označuje polohu figury jako vodorovnou. Pokud posuzujeme, na kterou stranu figura směřuje, pak určující je opět „předek“ a „zadek“ figury. U položené radlice je „předkem“ hrot čepele a „zadkem“ tulej.

 

Pro pojmenování polohy radlice není podstatný způsob, jakým se radlice do své polohy dostala. Heraldice je lhostejná jakákoliv forma mechanického pohybu – heraldika není kinetická. V případě znaku Soběšic však není popisován pozorovatelný stav „statické“ figury radlice, ale je zohledňován imaginární pohyb, který radlici pomyslně umožnil zaujmout vodorovnou polohu z polohy, v níž byla radlice postavená (hrotem dolů).

 

V případě radlic kreslených z boku není akceptován fakt, že jde o modifikaci historické heraldické podoby radlice, která byla od dob středověké heraldiky zobrazována vždy čelně a obvykle hrotem nahoru a kosmo. Teprve značné množství venkovských pečetí z 18. a 19. století, zejména moravských, přineslo velice rozličné a v mnoha případech bizarní neheraldické zobrazování radlice z boku - tzv. jedním tahem. Z pohledu sfragistického je takové zobrazení možné, ale v heraldice již nikoliv. Inspirace těmito pečetěmi, ve kterých schématický neheraldický způsob zobrazování radlic nesehrával žádnou roli, byla do české komunální heraldiky implementována zcela specifická figura, včetně nekriticky akceptované výtvarné „schématičnosti“. To ovlivnilo současné zmatečné posuzování heraldických radlic. Její většinové užívání v české komunální heraldice v posledních dvaceti letech způsobilo, že v PPHV je za základní tvar radlice považována taková, která je zobrazená z boku. Ve vztahu k tradiční středověké heraldické radlici je však takto zobrazená radlice figurou odvozenou, modifikovanou a proto druhotnou. Za základní podobu radlice by měla být považována ta, která je zobrazena čelně. Z této skutečnosti by pak mělo být odvozováno posuzování radlic v heraldice a stanoveny korektní termíny.

 

Strážkovice (o. České Budějovice)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve stříbrném štítě zvýšené zelené návrší, v něm stříbrná kovárna s valbovou střechou, vpravo s věžičkou. Nahoře zkřížené halapartny přirozené barvy přeložené červenou růží se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky“.

 

Z čeho se pozná, že figura v návrší je kovárna? Kovárna není standardizovaná heraldická figura. Navíc popis „kovárny“ je formulován nejednoznačně a při konstrukci podle popisu by nemohlo dojít ke shodnému výsledku, který byl předlohou pro popis. Ve znaku je přízemní budova s širokým obloukovým vchodem, valbovou střechou, na níž je vpravo komín s jehlancovou střechou, vše stříbrné.

 

Sudice (o. Blansko)

Znak byl v PPHV popsán: „Polcený štít. V pravém červeném poli volný hřeben nad lilií, obojí stříbrné, levé pole stříbrno-modře pilovitě polcené“.

 

Figuru „hřeben“ by bylo vhodné doplnit adjektivem „boskovický“, aby bylo možné odlišit tuto figuru od skutečného hřebenu na česání vlasů (Volduchy, o. Rokycany - 2001). Ostatně i „staří“ si pravděpodobně uvědomovali nutnost odlišení a mají „boskovický hřeben“ za „ozubenou krokev“ (Vojtěch Král, 1900, s. 73), „hřeben o sedmi zubích“ (ČMH I., 1902, s. 205), „hřeben pánů z Boskovic“, ale obvykle nikoliv pouze „hřeben“. Boskovický hřeben je heroldskou figurou, resp. modifikovanou krokví, a hřebenem je nazýván pouze pro podobnost s hřebenem na česání s podporou erbovní pověsti pánů z Boskovic. I v jiných heraldických systémech je „hřeben“ pouze obecnou figurou.

 

O polcení levého pole ve znaku obce Sudice je nutné v popise uvést, že je sedmkrát doprava lomené, protože první horní kosmý řez směřuje doprava. Pilovité by bylo polcení v okamžiku, kdy počet hrotů vytvořených lomeným řezem bude nejméně sedm.

 

Těchonín (o. Ústí nad Orlicí)

Znak byl v PPHV popsán: „V modro-zeleně polceném štítě vpravo nahoře mlýnské kolo, pod ním tři zúžená vlnitá břevna, vše stříbrné, vlevo vztyčený stříbrný meč se zlatým jilcem“.

 

Jestliže výšku pravého pole tohoto znaku zmenší figura umístěná v jeho horní polovině, pak tři břevna pod touto figurou nejsou zúžená, ale jsou pouze vlnitými břevny bez dalších přívlastků. Aby nebylo pochyb, pak lze pravé pole mít za sníženě vlnitě dělené a dole znovu pětkrát stříbrno-modře vlnitě dělené.

 

Vojtěchov (o. Chrudim)

Znak byl v PPH popsán: „V červeném štítě se zlatým břevnem stříbrný kvádrovaný kůl, v něm snížená a dolů obrácená modrá krokev“.

 

Kůl je nutné popsat jako rozšířený a krokev v něm je „snížená a obrácená“. Rozšiřující sdělení, že krokev je „dolů obrácená“ je ve slově „dolů“ zbytná, protože obrácená krokev nemůže být obracena jinam než dolů (viz Volárna, o. Kolín - zde je popsána obrácená krokev bez doplňujícího slova „dolů“ – takže na jednom zasedání PPHV byla stejná skutečnost popsána rozdílně).

 

Vraný (o. Kladno)

PPHV na žádost městyse Vraný stanovil popis historického městského znaku, ve kterém krom jiného jsou i kančí hlavy ve štítku s erbem Zajíců z Házmburka. Kančí hlavy byly popsány se stříbrnou zbrojí – tím byly myšleny zuby, které se jako standardní součást figury popisovat nemusí, ale nebyl popsán červený jazyk, který se v popise zmínit musí.

 

Zahrádka (o. Třebíč)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeno-stříbrně polceném štítě vpravo půl stříbrné zavinuté střely dole zakončené lipovým listem, vlevo černé křídlo se zlatým, jetelovitě zakončeným perizoniem“.

 

Popisem je nutné sdělit jaká půle zavinuté střely je v pravém poli – zde pravá půle.

 


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze ročník XXXV, č. 2/2015, Praha 2015, s. 56 – 64.


Vloženo: 12. 10. 2016                                                                      © Stanislav Kasík

 

Experti…aneb poznámky k činnosti PPHV Poslanecké sněmovny v letech 2012 – 2013

9. část

 

- PPHV 13. 6. 2013

 

Bdeněves (o. Plzeň-sever)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě zlatý žernov s postavenou červenou rozšířenou kypřicí, v ní stříbrná lilie“.

 

V PPHV byl mlýnský kámen popsán jako „žernov“. Žernov je archaický výraz, který byl v HTK (Heraldická terminologická konvence) ve vztahu k termínu mlýnský kámen označen za nedoporučený. Sám PPHV si počíná nekonzistentně, protože v minulosti byla shodná figura popsána dvacetpětkrát jako mlýnský kámen a pouze čtyřikrát jako žernov (naposledy v roce 2002 – Mladoňovice, o. Třebíč, Záměl, o. Rychnov nad Kněžnou).

 

Brnířov (o. Domažlice)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleno-stříbrně sníženě děleném štítě nahoře kyrys mezi dvěma vlčími udicemi závěsnými kroužky do středu štítu, vše stříbrné, dole vykořeněný pařez přirozené barvy“.

 

Za pozitivní musíme mít skutečnost, že autor popisu dokázal rozpoznat snížené dělení štítu a zároveň toto zjištění uvést v popisu. Uvedený poznatek je zmíněn proto, že v celé řadě popisů z let 2012 – 2013 je na takovou a podobné skutečnosti rezignováno a popis je nedokonalý. Ve vztahu k budoucí konstrukci znaku dle popisu je takový nedostatečný popis v podstatě konfliktní. V popisu znaku je uvedeno: „…kyrys mezi dvěma vlčími udicemi závěsnými kroužky do středu štítu“. Jednodušeji by bylo možné popisem sdělit: „…mezi dvěma odvrácenými vlčími udicemi…“.

 

S ohledem na jiné případy, zde ku prospěchu věci nebyl kyrys nazván „brněním“ a nebyl učiněn pokus o umělé vytvoření mluvícího znaku.

 

Březno (o. Mladá Boleslav)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeném štítě vyrůstá ze stříbrné hradby stříbrný lev se zlatou zbrojí, držící levou tlapou zlatou žerď se zlato-černě polcenou korouhví se zlatým ocasem. V hradbě zelený březový dvoulist“.

 

V popise, který jsem jako navrhovatel stanovil, bylo sděleno, že štít je sníženě cimbuřově dělený. V PPHV byl uvedený popis zcela zbytečně opraven formulací, že ve štítě je hradba – takové korigování je sice možné, ale platí, že přednost musí být dána heroldské figuře (cimbuřové dělení) před figurou obecnou (hradba). Také nelze zapomenout na sdělení, že hradba je snížená – bylo-li dělení snížené, musí i hradba být snížená, protože je popisován pořád stejný znak. Je zvláštní, že na stejném zasedání PPHV bylo v návrhu znaku Brnířova, o. Domažlice, snížené dělení odečteno, ale v případě Března již nikoliv.

 

Dva odkloněné březové listy rostoucí z jednoho řapíku, byly dle mého soudu nesprávně pojmenovány jako dvojlist (tento terminologicky sporný výraz byl v minulosti PPHV již několikrát použit).

 

Bušín (o. Šumperk)

Znak byl v PPHV popsán: „Červeno-zeleno-stříbrně polcený štít. V postředním poli zlatý jehličnatý strom s kmenem přeloženým převrácenou stříbrnou podkovou. V pravém poli stříbrná a v levém poli zelená hvězda“.

 

V popisu je uvedeno: „…strom s kmenem přeloženým převrácenou…podkovou…“. Podkova není převrácená, ale obrácená (!). V popise vlajky je vexilology uveden správný termín (!). Jakoby části podvýboru zasedaly odděleně v různých místnostech. Termín „převrácený“ je v tezauru českých heraldických aktivních termínů, ale převrácené mohou být nádoby.

 

Háje (o. Příbram)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě stříbrný vykořeněný dub se zlatými žaludy a zlatá kančí hlava se stříbrnou zbrojí a červeným jazykem“.

 

U kančí hlavy není nutné popisem sdělovat, že má stříbrnou zbroj - myšleno zuby, protože stříbrné zuby jsou standardem. Jejich tinktura by musela být popsána, kdyby byly jiné než stříbrné. Správně je sděleno, že hlava kance má červený jazyk. Poznámka o červeném jazyku je záměrná, protože se v PPHV najednou začalo stávat, že červený jazyk nejen u kančích hlav (viz Vraný, o. Kladno), ale i u vlčích (viz Všetaty, o. Mělník, Kamenná Lhota, o. Havlíčkův Brod), nebyl popisován. Zřejmě došlo k nekritickému vyhodnocení teze Vojtěcha Krále z Dobré Vody (Heraldika, 1900, s. 77), který červené jazyky u zvířat a ptáků nepovažoval za „věc sama sebou zřejmou“, bez povinnosti je hlásit, jak se domnívají nechápající interpreti. Naopak Král byl velice přesným a měl za samozřejmé, že popisem se u jazyků neuvádí jejich „vyplazenost“, protože vyplazený jazyk je u mnohých zvířecích heraldických figur skutečně „věc sama sebou zřejmá“.

 

Hodonice (o. Znojmo)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě se sníženým stříbrným hrotem dva zlaté vinné hrozny. V hrotu osmihrotý kříž nad hvězdou, obojí červené“.

 

Formulace popisu není přesná – „V zeleném štítu se sníženým stříbrným hrotem dva zlaté vinné hrozny“, by znamenalo, že hrozny jsou přes celý štít a tedy i přes hrot. Ale hrozny jsou pouze v zeleném poli nad hrotem a proto musí být v popisu uvedeno „…nad hrotem… hrozny“, resp. „..hrot provázejí…hrozny“. S podivem – zde je kříž popsán jako osmihrotý, ačkoliv v jiných případech byl tento aktivní termín odmítán a nahrazován termínem „maltézský“. Nepochybně byl takto pojmenován proto, že o takovém kříži není možné prohlásit, že je „maltézský“. Kříž ale není ani osmihrotý, protože podle systematiky heraldických křížů není zohledněna odlišnost od standardní podoby kříže tvarem ramen, která jsou tlapatá, a také zakončením ramen, která mají jeden zářez – vrub. Kříž je dle mého soudu nutné pojmenovat jako tlapatý a vrubový.

 

Hrušov (o. Mladá Boleslav)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeno-zeleně polceném štítě, vpravo půl lilie spojené s hruškou na stopce se dvěma svěšenými listy, vše zlaté. Vlevo stříbrná věž, dole s rozšířeným soklem a nad ním s nárožní bosáží, s červenou stanovou střechou, zakončenou černo-červeno-bíle děleným praporkem se dvěma cípy. Věž je prolomena pěti černými okny (2, 1, 1, 1), dvěma horními obloukovými a v soklu jedním větším“.

 

Popis je formulován terminologicky nedostatečně. Vpravo není „půl lilie spojené s hruškou na stopce…“, ale horní polovina lilie na stopce svěšené hrušky (shodné lilie byly na stejném zasedání PPHV popsány správně u znaku obce Jindřichov, o. Šumperk). Bosáž bran či hran stěn budov je, stejně jako orámování oken, výtvarná licence. Uvedení bosáže nemůže popisu „uškodit“, ale hlášení rámování oken je zbytečné. Okna nejsou prolomena, ale prostě „jsou“.

 

Jindřichov (o. Šumperk)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě se stříbrnou vlnitou patou stříbrná horní polovina palečného kola o pěti palcích, z nich tři horní jsou zakončené horními polovinami zlatých lilií. V patě modrý tlapatý kříž“.

 

Štít nemá vlnitou patu, ale je buď sníženě vlnitě dělený, nebo je vlnitá pata zvýšená.

 

Kamenná Lhota (o. Havlíčkův Brod)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeno-stříbrně polceném štítě nad zeleným vrchem s pěti (3, 2) zlatými hvězdami, vpravo dva zkřížené hvězdicové vrtáky přeložené zlatým mlátkem, vlevo černá vlčí hlava s krkem“.

 

Není popsán červený jazyk u vlčí hlavy. Srovnání s kančí hlavou ve znaku obce Háje, kde je červený jazyk popsán, je nepopsání téhož u hlavy vlčí obtížně pochopitelné opomenutí, zejména když vexilologové zasedající v PPHV u stejného stolu, červený jazyk u vlčí hlavy na vlajce popsat nezapomenou.

 

Kopřivná (o. Šumperk)

Znak byl v PPHV popsán: „V zeleném štítě stříbrný kopřivový list. V něm červený jetelový trojlist“.

 

Ve znaku je pilovitý lem, který byl v PPHV nazván „kopřivovým listem“, resp. plocha, kterou lem vymezuje, byla takto pojmenována – zjevně nepřesně. Tento expresivní termín není terminologickým standardem a neznají ho ani koryfejové Král a Kolář se Sedláčkem. Jde o velice nepřesné popsání obsahu znaku i díky tomu, že kopřivový list je obecná figura (viz Kopřivnice, o. Nový Jičín – 1967). Pokud nebude stanovena konvence o nekonfliktním českém pojmenování této figury, pak dle mého soudu vůbec nezáleží na tom, že v minulosti byla v některých českých pojednáních o erbu hrabat ze Schauenburgu, či pánů z  z Brunšperka použit termín „kopřivový list“ pro stejnou figuru (Sedláček použil dokonce termínu „štít s výkrojkem“; německá heraldická literatura u hrabat ze Schaumburgu a Holsteina píše o stříbrném štítě s červeným pilovitým lemem. Lze však potvrdit, že stejná figura, je někdy pojmenována jako „Nesselblatt“ - „kopřivový list“.

 

Krompach (o. Česká Lípa)

Znak byl v PPHV popsán: „Zlato-stříbrně šikmým modrým vlnitým břevnem dělený štít, nahoře zkřížené černé ostrve, dole šikmo položená větévka tisu s plody přirozené barvy“.

 

Popisem šikmé větévky tisu není nutné sdělovat, že je ještě „položená“. Termínem „položený“ je sdělována jiná skutečnost – figura je zobrazena ve vodorovné poloze.

 

Licibořice (o. Chrudim)

Znak byl v PPHV popsán: „Zeleno-stříbrně polcený štít. Vpravo stříbrná kostelní věž s dřevěnými dveřmi přirozené barvy, černým soklem a zárubní. Nad nimi nad sebou menší a větší obloukové okno, obojí černé. Věž je zakončena bání s lucernou, obojí černé a s makovicí s křížem, obojí zlaté. Vlevo zelený dubový list v něm svěšená zlatá borová šiška“.

 

Věž nemá báň, ale cibulovou střechu s lucernou. Báň je z pohledu architektury, synonymním výrazem pro kupoli (kopuli), která je klenbou a nikoliv střechou, teprve kupole může mít „báňovou střechu“. Vícenásobné použití termínu „obojí“ může být vnímáno jako mluvnická nedostatečnost autora popisu. Mohlo být nahrazeno vhodnější syntaxí – například obvyklou součástí barokních cibulových střech je lucerna a proto popis znějící „černá cibulová střecha s lucernou“ neumožňuje zmatečné vnímání. Stejně tak střechy kostelů bývají zakončeny makovicemi s křížky a to umožňuje jednodušší popis „zlatá makovice s křížkem“. Při popisu dveří je nutné dát dveře a zárubeň do přímé souvislosti, protože za uvedeného znění by bylo možné vnímat, že kostelní věž má nějakou zárubeň.

 

Lhota u Lysic (o. Blansko)

Znak byl v PPHV popsán: „Stříbrno-modře vlnitě polcený štít. Vpravo tři zelené, kosmo vztyčené březové listy pod sebou, vlevo stříbrný buvolí roh postrkaný třema levýma lidskýma rukama přirozené barvy“.

 

Stanovený popis uvádí, že „vpravo jsou tři zelené kosmo vztyčené březové listy pod sebou“. Dostačujícím by bylo i prosté sdělení, že listy jsou kosmé, bez nutnosti doplnění o tom, že jsou ještě vztyčené. Lze připustit, že sdělení o „vztyčenosti“ listů nemůže popisu uškodit.

 

Pokud se budeme držet konvence ve vztahu k řezům, pak štít je nejen vlnitě polcený, ale přesněji doprava vlnitě polcený.

 

Nedvězí (o. Svitavy)

Znak byl V PPHV popsán: „V červeno-zlatě polceném štítě pod stříbrno-červeně šachovanou hlavou, vpravo stříbrná mitra nad zlatým lněným květem, vlevo černý medvěd ve skoku s červenou zbrojí“.

 

V popisu chybí nutné sdělení, že hlava štítu je šachována dvěma řadami. Taková informace je nutná nejen pro potřebu korektního popisu, ale i pro konstrukci znaku, protože tím je určena velikost čtvercového pole šachování.

 

Skřinářov (o. Žďár nad Sázavou)

Znak byl v PPHV popsán: „V červeno-zeleně děleném štítě nad sníženou stříbrnou kvádrovanou hradbou dva rohy, vpravo stříbrný, vlevo zlatý, probodnuté nahoře stříbrným vlčím hákem se zavěšeným zlatým zvonem se stříbrným liliovým srdcem“.

 

Vlčí hák, správněji dvojitý hák, musí být hlášen jako položený.

 

Více než snížená stříbrná kvádrovaná hradba je ve znaku stříbrná kvádrovaná cimbuřová pata – viz Vračovice-Orlov, kde je korektně popsána „modrá kvádrovaná cimbuřová pata“. Oba popisy vznikly na stejném zasedání PPHV.

 

Stanovice (o. Karlovy Vary)

Znak byl v PPHV popsán: „Polcený štít. Nahoře v červeném poli tři (1, 2) zlaté koruny. Dolní pole pětkrát stříbrno-modře vlnitě děleno“.

 

Za mimořádně chybné a zároveň nepřijatelné je popsání děleného štítu jako polceného. Jistě je možné takový exces přisoudit nepozornosti, ale zároveň je potřebné kategorické sdělení, že skutečný heraldický expert se prostě nemůže mýlit. Vícehlavý sbor externích expertů by měl opakovaným čtením dokázat, že lze takový nesmysl eliminovat a nedopustit, aby opustil prostor, kde zasedá PPHV, a stal se dokonce součástí oficiálního veřejného dokumentu. PPHV by měl prokazovat více profesionality.

 

Pokud bychom připustili, že při stanovení popisu se jeho autor mýlil, pak tak jako tak chybí sdělení, že domnělé polcení – tedy správně dělení – je vlnité.

 

Úlibice (o. Jičín)

Znak byl v PPHV popsán: „V modro-červeně polceném štítě nad stříbrnou cimbuřovou patou zlatý obilný snop provázený dvěma stříbrnými šestilistými růžemi se zlatými semeníky“.

 

U růží je nutné popsat stříbrné kališní lístky, protože tyto lístky nejsou standardní součástí heraldické růže.

 

Val (o. Tábor)

Znak byl v PPHV popsán: „V modrém štítě kosmo stříbrný kapr provázený nahoře třemi zlatými hvězdami vedle sebe a dole stříbrným hamrem se zlatým bucharem a kovadlinkou“.

 

Ve znaku je figura pojmenovaná jako „hamr“. To však není hamr, ale buchar hamru. Hamr je budova se zařízením. Ve znaku jsou zobrazeny tyto části zařízení: stolice, násada, kladivo (buchar) na násadě a kovadlina (nakovadlo). To, co je popisem vydáváno za kovadlinku (proč deminutivum?), není zlaté; zlatý je pouze droboučký čtyřúhelníkový „tvar“, zřejmě kovaný materiál, postavený na položenou úzkou stříbrnou desku, kterou je nutné vnímat jako nakovadlo / kovadlinu. Autor návrhu znaku v případě kresby „hamru“ zjevně nevěděl s dostatečnou jistotou, co dělá.

 

Velký Šenov (o. Děčín)

Historický znak města byl v PPHV popsán: „Štít dělen zlato-modře červeným, stříbrně lemovaným břevnem se stříbrným meandrem. Nahoře vyniká polovina černého ozubeného kola, dole pět (3, 2) jetelových trojlistů přirozené barvy“.

 

V popise stanoveném v PPHV nebylo zmíněno, že „meandr“ je pravoúhlý a doleva zalamovaný, jak jsem uvedl jako zpracovatel rešerše. Bylo přihlédnuto k německému znění popisu stanovenému vídeňskými znakovými cenzory v roce 1907, kde je figura popsána jednoslovným výrazem „Meander“. Ke specifikaci popisu figury o termíny „pravoúhlý“ a „doleva zalamovaný“ jsem se odhodlal po zjištění, že ve výtvarném umění je zaznamenáno několik typů meandrů, které se mohou objevit i v heraldice a precizací popisu jsem předjímal budoucí nutnost popisem rozlišovat jednotlivé typy meandrů. Lze připustit, že podoba meandru v české heraldice vůbec poprvé a naposledy použitá ve znaku města Velký Šenov, bude standardem popisovaným jednoslovným termínem s tím, že všechny jiné podoby meandru se budou muset v popisech hlásit.

 

Vračovice-Orlov (o. Ústí nad Orlicí)

Znak byl v PPHV popsán: „Ve stříbrném štítě vyrůstá z modré kvádrované cimbuřové paty černý orel se zlatou zbrojí a červenými jazyky. Z paty vyniká vydutý hrot zakončený na hrudi orla tlapatým křížem, vše zlaté“.

 

V popisu znaku je krom jiného uvedeno: „Z paty vyniká vydutý hrot“. Popisem by mělo být sděleno, že hrot je zakončený třemi rameny tlapatého kříže, nebo ještě jinak, že z paty vyniká zlatý latinský tlapatý kříž, podložený vyrůstajícím černým orlem atd.

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

Na základě výše uvedených poznámek ke sto dvacet pěti popisům udělených obecních znaků stanovených v Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR v letech 2012 – 2013 (do rozpuštění Poslanecké sněmovny v srpnu 2013) lze dospět k poznání, že elementární heraldická disciplína, kterou je heraldická terminologie, není „kolektivním orgánem“ zvládána potřebným způsobem. Díky tomu nelze PPHV, jako sbor heraldických expertů, zcela respektovat.                           

 

Je možné s obsahem některých poznámek polemizovat a mít je za příkré, za subjektivní nebo dokonce za nepodstatné. V následujícím výčtu zopakuji zásadní nedostatky, které sami o osobě jsou natolik výmluvné, že nelze nalézat žádnou „polehčující“ okolnost v příkrosti, v subjektivitě nebo v nepodstatnosti. Ten, kdo se chce nazývat heraldickým expertem a být členem expertní skupiny, musí mít v oboru heraldické terminologie dostatečné jasno.

 

- Nemůže mít pochybnost o uplatnění základního heraldického pravidla o vzájemném poměru tinktur a dopustit se stanovením domněle odborného popisu jeho flagrantního porušení.

- Nemůže si plést termíny „vyrůstající“ a „vyskakující“.

- Nemůže si plést termíny „polcený“ a „dělený“.

- Nemůže termíny „nahoře“ a „dole“ zaměňovat u kosmo a šikmo dělených štítů za termíny „vpravo“ a „vlevo“, resp. v intencích této nedostatečnosti sdělovat informaci o tinkturách (např. červeno-stříbrně kosmo dělený štít má červené pole nahoře a nikoli dole, resp. podle experta vpravo).

- Nemůže nazvat hlavu štítu „zvýšenou“, místo „zúženou“.

- Nemůže ignorovat skutečnost, je-li břevno nebo kůl „zúžené“, dělení „zvýšené“ nebo „snížené“, a neuvést to v popisu.

- Nemůže mít „bok štítu“ za „stranu štítu“.

- Nemůže si plést „volnou čtvrť“ se „čtvrtí“.

- Nemůže „trnitý“ řez nazvat „vlnkovitým“.

- Nemůže mít za „českého lva“ lva vzpřímeného a kráčejícího.

- Nemůže si plést termíny „obrácený“ a „převrácený“.

- Nemůže mít kančí zuby za „kly“.

- Nemůže opomenout popsat jazyk u figur lev, pes, vlk, medvěd, kanec, orlice, atd., zejména má-li jazyk rozdílnou tinkturu od zbroje, nebo učinit stejné opomenutí při popisu pouhé hlavy zvířete.

- Nemůže si plést orientaci položených figur „doprava“ a „doleva“.

- Nemůže libovolně zaměňovat termíny „odvrácený“ a „odkloněný“.

- Nemůže si plést „půli“ a „polovinu“.

- Nemůže používat termín „kuželovitá“ střecha u střech jednoznačně „jehlancových“ („stanových“).

- Nemůže mít „cibulovou střechu“ za „báň“.

- Nemůže si plést „topůrko“ s „násadou“.

- Nemůže shodnou figuru nazvat libovolným termínem – například „vinařský nůž“ vers. „vinařský nůž-kosíř“.

- Nemůže mít „horní polovinu heraldické lilie“ za „přirozenou lilii“.

- Nemůže si nevědět rady s popisováním křížů.

- Nemůže nemít jasno v řezech, v jejich konstrukcích, v jejich uplatnění v heraldice a v jejich správném terminologickém pojmenování.

 

Jako vnější pozorovatel jsem při zpracování výsledků konání PPHV v letech 2012 - 2013 dospěl k subjektivnímu poznání, že stanovené popisy vykazují různou míru kvality a jsou charakteristické rozdílnými „rukopisy“. Nezbývá než se domnívat, že jednotlivé popisy mají své jednotlivé autory a výstup z PPHV není výsledkem kolektivní práce, protože zjevně nebylo znění popisů kontrolováno ve smyslu věcné správnosti a terminologické korektnosti. Je patrné, že se v některých případech opakují shodná terminologická pochybení nebo projevy subjektivních „manýr“. Naopak na shodných zasedáních PPHV je v jiných případech totožný jev popsán odlišně a zároveň absolutně správně. Je zřejmé, že na práci PPHV se podílí držitel korektních heraldických znalostí, kterého jiní méně zdatní „experti“ nejsou zatím schopni napodobit. Jak jsem předeslal, může to znamenat, že popisy nejsou dílem „kolektivního orgánu“, za který se mnozí z externích expertů „schovávají“, ale právě jednotlivců, kterým bylo poněkud velkoryse dovoleno, aby dali průchod svým individuálně vlastněným schopnostem. Zdá se, že od svých kolegů v PPHV obdrželi bezmeznou důvěru, způsobující rezignaci na kontrolu výsledků jejich práce. Otázkou je, kdo může kontrolovat experta. Tím není myšlena osoba zařazená do personální hierarchie nominovaných poslanců v samotném podvýboru či v instituci, jejíž je onen poslanec součástí. Kontrolu může provést pouze ten, kdo heraldice rozumí dostatečným způsobem. Kdo je tedy v PPHV králem mezi slepými, když „slepí vedou slepé“?

 

Pokud „heraldický expert“ je držitelem hrubé nedostatečnosti v oboru heraldické terminologie, pak ho nelze považovat nejen za experta, ale ani za znalce heraldiky. To umožňuje konstatování, že jeho schopnost posuzovat návrhy obecních znaků je stejně nedostatečná a takto projevená nedostatečnost ho od tak výsostné odborné činnosti jednoznačně diskvalifikuje. Nejméně v posledních dvou letech (v roce 2012 a 2013) jsme svědky, že návrhy obecních znaků v PPHV jsou posuzovány nikoliv „ex professo“, ale „ex proprio motu“.

 

Některými novými členy, kteří doplnili PPHV  tuším v roce 2010, byly převzaty a uměle importovány metody inspirované konáním znakových cenzorů (Wappenzensoren) v Heraldické komisi ministerstva vnitra Rakousko-Uherska ve Vídni, zejména v 19. a na počátku 20. století. Tyto zcela archaické metody byly bez rozpaků, bez nutnosti zkoumání, posouzení a korigování uznány za použitelné v České republice ve 21. století. Za alarmující musíme mít právě ono „uznání za použitelné“, resp. individuální přesvědčení některých expertů o správnosti a odborné korektnosti jimi prosazovaného archaického způsobu znakového cenzorství. Díky tomu se zásady posuzování návrhů obecních znaků z poslední doby staly rigidními. Pokud se taková rigidnost fatálně propojí s evidentní neznalostí oboru, pak výsledek nemůže být hodnocen jako výkon hodný experta. Vracíme se tak do doby již dávno zažité a odborně překonané, kdy iterování koryfejů českých heraldických studií bylo vnímáno jako projev vlastněných znalostí. S takovou úrovní znalostí oboru si nepochybně nemůže dnes vystačit jakýkoliv pokročilý zájemce o heraldiku a tím méně heraldický expert.

 

Činnost vídeňských znakových cenzorů byla determinována dobovými okolnostmi, které nejsou s dnešními potřebami PPHV srovnatelné. Například tím, že jejich práce spočívala především v posuzování žádostí o udělení šlechtického erbu a samotné hodnocení, které se může jevit jako velice rigorózní, bylo podmíněno například zákonnými normami a z tohoto pohledu bylo dávné rozhodování posuzovatelů správné a korektní. Komunální heraldika byla v rámci činnosti vídeňské heraldické komise oborem marginálním.

 

V současnosti PPHV svá odmítající rozhodnutí někdy obhajuje tzv. „neobvyklostí“ v návrhu použité figury. Sdělovaná „neobvyklost“ však není podpořena žádným zobecňujícím postulátem, z kterého by bylo zřejmé, co je a co není do této uměle vytvořené kategorie zahrnováno. To umožňuje prohlásit za neobvyklou jakoukoliv figuru, konstrukci či jev. Je zřejmé, že termín „neobvyklá figura“ byl nekriticky převzat právě od vídeňských znakových cenzorů. Ti měli za neobvyklý a odmítnutí hodný například střední štítek ve čtvrceném štítě nebo tři přilby u žádosti o erb prostého šlechtice. Vyhodnocení takového požadavku žadatele jako neobvyklého bylo samozřejmě správné. Neobvyklost v prostředí rodové heraldiky je jiná než v prostředí komunální heraldiky. Příkladem je odmítnutí žádosti městyse Bezno (o. Mladá Boleslav) o znak v roce 1903, jehož návrh můžeme dnes vyhodnotit jako velice blízký podobě znaku Starého Města pražského. Nebo znak města Mikulášovice (o. Děčín) z roku 1916, kde navrhovaná komplikovaně členitá tovární budova byla nahrazena znakovými cenzory prostým komínem, který krom jiného byl v této době figurou značně „neobvyklou“ (před tím použitou poprvé a naposledy v roce 1875 ve znaku městyse Měcholupy, o. Louny).

 

Označení jakékoliv figury za „neobvyklou“, je krom jiného také forma, jak odvrátit odbornou zodpovědnost za subjektivní neodborné rozhodnutí. Takové rozhodnutí je však aktem individuálním, ale odpovědnost je přenášena na „kolektivní orgán“ a vlastněná nedostatečnost experta je zakrývána zdáním konání „ex officio“. Paradoxem takového konání pak je, že za neobvyklé jsou považovány jevy ryze heraldické, jakými jsou například čtvrti nebo horní poloviny zvířecích figur a nikoliv skutečně neobvyklé figury jakou je „bohyně Mokoša“ (Mokošín, o. Pardubice) či „barokní průčelí kostela“ (Seč, o. Plzeň-jih).

 

Abychom věděli, co je v komunální heraldice neobvyklé, stačí si přečíst příslušné pasáže o „heraldickém vkusu“ ve Schwarzenbergově Heraldice z roku 1941. I on rozlišuje „vkus“ v rodové heraldice a v heraldice komunální jako dvě specifické a neporovnatelné kategorie. Nikoliv tak experti v PPHV, kteří se snaží znalost pracovních postupů vídeňských znakových cenzorů, konajících především v oboru rodová heraldika, aplikovat na současnou českou komunální heraldiku. Ono aplikování je dle mého soudu provázeno jistou mírou jejich osobní fascinace z mimořádnosti jimi uskutečněných zjištění, jako výsledku jejich osobně vynaloženého badatelského úsilí z posledních let. Jejich předchůdci v PPHV konali na základě zcela jiných kritérií a žádným způsobem neměli absenci znalosti práce vídeňských znakových cenzorů za odbornou újmu, protože konali v intencích obecných heraldických pravidel a nikoli na základě některých právních norem císařského Rakousko-Uherska, v současné české komunální heraldice neuplatnitelných.

 

Ve srovnání popisů stanovených pro vlajky, je pozoruhodné, že vexilologové nic nedají na chybně stanovené termíny vyprodukované v poslední době v heraldické části PPHV a popisují si vlajky „po svém“ a podstatné je, že správně (tedy i heraldicky správně). Za stejně pozoruhodnou lze mít skutečnost, že všichni sedí u jednoho stolu a přesto nejsou v terminologické shodě. Proto si lze položit otázku, zda heraldičtí experti jsou držiteli schopnosti rozpoznat své vlastní chybování a zároveň rozpoznat bezchybnost kolegů vexilologů.

 

Citát na závěr:

„Nemůžete očekávat jiný výsledek, pokud budete stále dokola dělat stejné věci.“ – Albert Einstein.

 


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze ročník XXXV, č. 3/2015, Praha 2015, s. 67 – 76.


Vloženo: 12. 10. 2016                                                                          © Stanislav Kasík

 

Závěrečné doplnění: 

Experti…aneb poznámky k činnosti PPHV Poslanecké sněmovny v letech 2012 – 2013

10. část

 

Citát na úvod:

„Chci-li někoho poučit, musím znáti svou věc až na dno, musím ji napřed sám zažít a pak ji teprve mohu vykládat…Lidská domýšlivost je ovšem v tomto oboru bezmezná, takže každý, kdo jen trochu ochutnal…učení, považuje se již za generála…“ – Karel Weinfurter (Ohnivý keř, 1929).

 

Na dalších řádcích se budu zabývat obsahem zdůvodnění v PPHV neschválených znaků obcí Rovná, Klapý, Radovesice a Dobev dle mých návrhů. Zdůvodnění PPHV má zásadní důležitost pro demonstrování přístupu heraldických expertů k heraldickým „problémům“. Stejnou důležitost má i autorské řešení „problému“ úpravou znaku.

 

Rovná (o. Sokolov)

PPHV 16. 2. 2011 a 9. 11. 2011

 

V časopise Heraldika a genealogie č. 1-4/2011 vydaným Klubem pro českou heraldiku a genealogii v Praze, vyšel článek „Spor o znak obce Rovná – bez komentáře“. Výňatek z toho článku, tentokrát komentovaný, následuje.

 

Navržený znak jeho autor popsal: „V červeno-stříbrně polceném štítě vpravo horní polovina stříbrného korunovaného dvouocasého lva se zlatou zbrojí nad středověkou stříbrnou značkou cínu (Jupiter), vlevo na zeleném vrchu, se třemi přivrácenými stříbrnými vlnitými zúženými hroty, přirozený jehličnatý strom“.

 

PPHV na svém zasedání, konaném dne16. 2. 2011, odmítl schválit uvedený návrh znaku s následujícím písemným zdůvodněním ze dne 4. 3. 2011, odeslaným obci: „..podvýbor…se rozhodl…nedoporučit z důvodů chybné stylizace vyobrazení lva (nesprávné spojení ocasu s tělem). Doporučujeme Vám odstranit ocas lva. V případě, že budete chtít zachovat lva s ocasem, je potřeba ho pojmout jako vyrůstajícího a pravé pole proto dělit. Za nepřijatelné považujeme také výtvarné ztvárnění vytékání pramenů uprostřed zeleného návrší. Toto naturalistické zobrazení doporučujeme nahradit třemi stříbrnými zúženými vlnitými břevny v návrší.“

 

Je pozoruhodné, že experti v PPHV vědí, že „spojení ocasu s tělem“ horní poloviny lva, která vznikla vodorovným řezem v ideální polovině figury (je nutné pozorně vnímat heraldické a nikoliv jateční konání) je „nesprávné“. Takovému rezultátu je velice obtížné uvěřit z pohledu odborné korektnosti. Konstrukce (nikoliv stylizace, jak se domnívají experti) lva uvedeným způsobem je v souladu jak s heraldickou teorií, tak i s heraldickou praxí. Odsudek byl stanoven na základě nedostatečné znalosti a zkušenosti. Doporučení PPHV, jak si počínat, aby konstrukce lva byla dle jeho mínění „schválitelná“, je díky tomu zcela irelevantní.

 

Bez komentáře nelze ponechat sdělení PPHV, že legitimní heroldská figura vlnitý hrot je jeho členy vnímána jako „...nepřijatelné...výtvarné ztvárnění vytékání pramenů uprostřed zeleného návrší“ s dodatkem, že jde o zobrazení „naturalistické“. Takové konstatování lze eliminovat odpovědí na elementární otázku: Je vlnitý hrot heraldickou heroldskou figurou? Za předpokládané souhlasné odpovědi, která je ostatně jediná možná, pak vyplývá, že vnímání heroldské figury jako „naturalistické zobrazení“ čehokoliv je ve zřetelném a zároveň

nepřijatelném věcném a odborném rozporu. Obecně je velice obtížné vnímat jako oborově korektní tezi, že „výtvarné ztvárnění vytékání pramenů“ je při použití heroldských figur „nepřijatelné“. Vždyť jde o základní obecný princip heraldiky! Jeho podstatou je nahrazování naturalistického, přírodního či přirozeného pojetí rozličných jevů vhodnými heraldickými figurami a tím onen jev symbolizovat. Přesně to se stalo zde – z pohledu heraldiky méně akceptovatelné proudy skutečné vody, byly nahrazeny v souladu s principy heraldiky korektními heraldickými figurami. Co víc lze od seriózní heraldické tvorby očekávat? Ostatně ani skutečně naturalistické pojetí „vytékajících pramenů“ nemůže v 21. století a po osmi stoletích vývoje heraldiky, se všemi jejími peripetiemi, vyvolat u heraldického experta žádný zásadní odpor. Navíc umělé posouvání heraldické terminologie od termínů ryze heraldických k výrazům expresivním je nejméně téma k odborné debatě, protože expresivní termíny by měly být z české heraldické terminologie záměrně vytěsňovány a nahrazovány termíny heraldicky korektními.

 

Opakovaná žádost obce Rovná byla projednávána v PPHV 11. 5. 2012 s téměř totožným odmítajícím rezultátem: „…podvýbor… projednal Vaší žádost o schválení obecní symboliky Vaší obce a rozhodl se setrvat na svém původním názoru...Pan Kasík je zajisté velmi zkušený heraldik, nicméně jeho tvrzení, že rozhodnutí podvýboru je „z odborného hlediska nekorektní, neseriózní a odmítnutí hodné“ je ryze subjektivní a stojí proti názoru kolektivního orgánu, který už dvacet let nese za stav naší komunální heraldiky a vexilologie odpovědnost. Zajisté to neznamená, že je podvýbor neomylný, stojí-li ovšem názor proti názoru, bylo by záhodno respektovat stanovisko podvýboru. Konkrétně je to případ lva v navrhované symbolice Vaší obce. Má-li jít o polovinu lva s ocasem, je pak třeba (pokud lev nevyrůstá z okraje štítu nebo z dělící linie) ocas pevně spojit s figurou lva a nikoliv jej pouze přikládat k lvímu hřbetu, tzn. odstranit „chybnou stylizaci“. Zobrazení jehličnatého stromu na zeleném vrchu se třemi vytékajícími prameny je nepochybně projevem „naturalismu“ a nic na tom nezmění jeho zastírání rádoby korektním heraldickým blasonem. Proti této figuře nemáme zásadnějších námitek, když už jsme ale původní návrh odmítli, navrhovali jsme úpravu – záměnu za lapidárnější tři vlnitá břevna... Pokud trváte na podobě levého pole štítu, pak bude vhodnější přiznat skutečnost, že jde o tři prameny a takto je také popisovat. Konečně máme výhrady rovněž k užité astronomické značce Jupitera, která ani v alchymistických výkladech jednoznačně nevyjadřuje jenom cín. Její uplatnění v komunální heraldice nepovažuje za vhodné, stejně jako to platí o písmenech a číslicích. Pravé pole navrhovaného znaku zastupuje podle výkladu pana Kasíka zaniklé město Čistá. Bylo by tedy vhodnější zachovat kontinuitu s původní, úředně stanovenou symbolikou z roku 1936.“

 

Oproti znění prvního zdůvodnění odmítnutí návrhu znaku obce Rovná, je ve druhém patrný posun v argumentaci. Je zřejmé, že v PPHV došlo k revizi názoru na podobu horní poloviny lva, která již nemusí vyrůstat z dělící linie, ale může být volná. Přesto bylo setrváno u představy, že ocas musí být s horní polovinou lva viditelně spojen a nemůže být pouze přiložen k jeho zádům. Znovu poznamenávám, že tato představa popírá heraldickou teorii i praxi. Z praxe jsou známy případy, kdy dělená figura lva je zobrazována s ocasem dokonce vzdáleným od samotného těla a výraznou mezerou mezi nimi - při použití přímého vodorovného řezu je to zcela logický výsledek. Je nutné připustit, že obě možnosti konstrukce horní poloviny lva jsou možné a zároveň je nutné netvrdit, že ta druhá je heraldicky nekorektní, proto nepřijatelná a ta je důvodem k neschválení návrhu znaku. Za pozoruhodné lze mít sdělení PPHV, že původní, obsáhle komentované a zároveň příkré odmítání vlnitých hrotů jako symbolizování pramenů bylo revidováno a vyústilo v konstatování „proti této figuře nemáme zásadnějších námitek“. Aby PPHV nepopřel sám sebe tak zjevně, podmínil své konstatování tím, že vše nebude „zastíráno rádoby korektním heraldickým blasonem“. Takto formulovaná narážka na autorovo replikování (viz výše) je znovu replikovatelná - popis charakterizovaný jako „rádoby korektní heraldický blason“ byl nikoliv takový, tedy „rádoby korektní“ ale naopak terminologicky naprosto přesný. Taková terminologická přesnost nemůže u experta vyvolat potřebu formulovat odmítnutí uvedeným způsobem a mít ho za „zastírání naturalizmu“. Experti se tedy „proexpertovali“ k protimluvu, který spočívá v nutnosti pojmenovat terminologicky skutečný proud tekoucí vody v podobě shodné s vlnitým hrotem. Zkušený heraldický výtvarník totiž ví, že když do vlnitého hrotu nakreslí několik souběžných vlnitých linií, tak tím naznačí, že nejde o heroldskou figuru vlnitý hrot, ale o tekoucí vodu, resp. v tomto konkrétním případě o obecnou figuru pramen. K tomu lze přičinit poznamenání o základní funkci PPHV stanovit odborný popis – je to jeden z prvořadých důvodů jeho existence. Jako nebývalé „novum“ je požadavek PPHV, aby popis stanovil navrhovatel a v to v duchu představ posuzujícího experta, o kterých navrhovatel nemá ani ponětí a navíc nenaplnění takové představy, je důvodem k neschválení znaku. Navrhovatel se tak dostává do pomyslně schizofrenní situace, protože je na něm požadováno „věštění z křišťálové koule“.

 

Aby z rozhodnutí PPHV nezůstal po autorově rozkladu „kámen na kameni“, tak byl nově přidán odsudek „astronomické značky Jupitera“. Ten měl definitivně podpořit důvod neschválení znaku obce Rovná, když už všechny před tím sdělené výhrady PPHV byly v autorově oponentuře relativizovány způsobem, který PPHV donutil k  revidování svých názorů. Opět bylo konáno nekorektně. Nejprve je podstatné sdělení, že rozličné značky, znamení a symboly jsou nedílnou a zároveň legitimní součástí heraldiky ve všech evropských heraldických systémech. Jejich součástí jsou i písmena a číslice, ale v prostředí novodobé české komunální heraldiky je po roce 1990 prosazován postulát, že písmena a číslice nebudou v nových obecních znacích schvalovány. Takový postulát lze mít, s ohledem na heraldickou sterilitu některých navrhovatelů obecních znaků, za opodstatněný. Výjimkou byly v minulosti v PPHV schvalované gotické unciály.

 

Uvedená značka v hodnoceném znaku obce Rovná nemá s alchymistickými výklady absolutně žádnou souvislost. Z pohledu montánních symbolů, s nimiž má uvedená značka jedinou souvislost, je tradiční značkou cínu používanou po mnoho století prospektory, kverky, horníky, zpracovateli rud a následně i zpracovateli kovů v celé Evropě v dobách, kdy neexistovala Mendělejevova periodická tabulka prvků (1869). Je to jedna z možných značek pro cín a zároveň je to jedna z nejpoužívanějších značek pro cín. Protože podoba značky pro cín má shodnou podobu s astrologickou a astronomickou značkou pro Jupiter (tato značka má krom jiného i souvislost s heraldikou - ve starých heraldických systémech sloužila pro označení modré barvy), byl ve stanoveném popise učiněn odkaz na tuto značku, protože je známější než vědomost o tom, že cín má značku právě v uvedené podobě. Odkaz na Jupiter byl i dobrým vodítkem pro zastánce tvrzení, že značka pro cín má jinou podobu (má i jiné, ale v hornictví nepoužívané, ale používané i v jiných oborech – například v lékařství, v lékárnictví a v alchymii). Formulace důvodu odmítnutí není zcela bez rozporu, protože stejný typ značek pro kovy byl už v novodobé české komunální heraldice několikrát použit, v PPHV schválen a popsán.

 

Znak obce Rovná byl díky setrvávání PPHV na neseriózních a nekorektních pozicích nakonec upraven tak, že, značka pro cín byla nahrazena vodním mlýnským kolem. Lev i vlnité klíny byly zachovány. Takto upravený znak byl schválen PPHV na jeho jednání konaném dne 9. 11. 2011. Popis upraveného znaku byl v PPHV stanoven takto: „V červeno-stříbrně polceném štítě vpravo polovina stříbrného korunovaného dvouocasého lva se zlatou zbrojí nad zlatým mlýnským kolem. Vlevo na zeleném vrchu, se třemi vytékajícími stříbrnými prameny jehličnatý strom přirozené barvy“.

 

 

Klapý (o. Litoměřice)

PPHV 12. 9. 2012 a 28. 11. 2012

 

Jakým způsobem je vedena odborná diskuse mezi navrhovatelem znaku a PPHV,

jak je argumentováno oběma stranami, k jakým závěrům je dospíváno, dosvědčuje „kauza“ návrhu obecního znaku pro obec Klapý. Považuji korespondenci s členy PPHV prostřednictvím e-mailů o obecních symbolech, jejichž konstituování je téměř v celém svém průběhu veřejné, za stejně veřejnou a zveřejnitelnou. Jakýkoliv způsob odborného vyjadřování „experta“ musí být všestranně korektní a díky tomu i zveřejnitelné – expert se nemůže za svůj vyjádřený názor „stydět“ a mít ho za „nepublikovatelný“.  Citovaná e-mailová korespondence je zkrácena na nutnou míru, která však nijak nemění smysl zásadních sdělení a zachovává smysl argumentace.

 

Autor návrhu stanovil následující popis znaku: „V modrém štítě, na skále přirozené barvy, dvě stříbrné věže s cimbuřím a černým gotickým oknem, mezi nimi polovina zlatého zajíce nad zlatou hradbou, ve které dvě zkřížené černé ostrve“.

 

Na jednání PPHV, konaném dne 28. 11. 2012, byl tento zcela „nekonfliktní“ a oborově korektně konstruovaný návrh znaku neschválen s následujícím zdůvodněním: „Doporučujeme vám figuru zajíce ztvárnit jako vyrůstající z hradby a její tinkturu současně změnit na stříbrnou, jelikož vazba na rod Lichtenburků je již dostatečně vyjádřena užitím zkřížených ostrví…“ Výklad důvodů neschválení návrhu znaku obce Klapý byl, dle mého soudu poprvé a zatím naposledy, doplněn sdělením: „V případě potřeby Vám doporučuji obrátit se na pana Doc. Jana Županiče, člena expertního týmu při podvýboru pro heraldiku a vexilologii, který Vám pomůže nalézt vhodné řešení“ (následovala e-mailová adresa).

 

Stejně jako v případě volné horní poloviny lva v návrhu znaku v obci Rovná (viz výše) byla i zde PPHV učiněna výhrada k figuře volné horní poloviny zajíce a stejně jako u lva bylo doporučeno, aby odněkud vyrůstal. Jsme svědky, zdá se již trvalého, aplikování hodnotitelovy představy o nepřijatelnosti volných dělených obecních figur, které je zjevně subjektivní a nikoliv oborově korektní. Mohu spekulovat o tom, že odmítající hodnotitel a doporučovatel následného řešení, se dostal do vlastní pomyslné pasti, když chtěl nechat vyrůstat zlatého zajíce ze zlaté hradby a výsledek byl poněkud kolizní v dotýkání se zlatého zajíce se zlatou hradbou. Asi proto doporučil změnit tinkturu hradby na stříbrnou se zdůvodněním, že ostrve jsou dostačujícím poukázáním na pány z Lichtenburka. Takový postup lze mít za nepochybně účelový a zároveň za neseriózní.

 

Proti odmítnutí návrhu znaku obce Klapý jsem se písemně ohradil na sdělenou kontaktní e-mailovou adresu - cituji: „Po peripetiích se znakem obce Rovná, jsem opět konsternován skutečností, že posouzení onoho i tohoto návrhu obecního znaku je podmíněno zcela subjektivním vnímáním heraldiky a nikoliv dostatečnou znalostí oboru. Zdá se, že mimořádnou potíž současným posuzovatelům činí obecné figury, kterou jsou dělením umenšené a jsou volné. Nechápu, proč by komukoliv, kdo se v heraldice vyzná, měla vadit volná polovina zajíce v jakémkoliv znaku - jde o legitimní heraldickou figuru, která vznikne jejím dělením vodorovným řezem. Do Vašeho hodnocení nelze vnášet subjektivní pocit, že ta, či ona figura by se Vám osobně líbila vyrůstající, či vyskakující. To už je nad rámec Vaší kompetence a z mého pohledu jde o neopodstatněnou svévoli.  Je-li figura korektní, tak povinností podvýboru je ji pouze popsat...Ve vztahu k odmítnutí návrhu znaku obce Klapý, považuji jakoukoliv úpravu v intencích Vašeho zdůvodnění za neopodstatněnou. Dovoluji si vyzvat Vás k diskuzi, která by se pokusila najít co nejrychleji konsenzus…“.

 

Odpověď adresáta opakovala rezultát PPHV: „Vámi navržená podoba znaku je velmi zajímavá. Znak bude nepochybně obratem schválen po zapracování dvou drobných změn:

1) figuru zlatého zajíce ztvárnit jako vyrůstající z hradby.

2) tinktura hradby bude změněna na stříbrnou, jelikož vazba na rod Lichtenburků je již dostatečně vyjádřena užitím zkřížených ostrví.“

 

Na margo „dvou drobných změn“ v návrhu znaku obce Klapý, které by měly vést PPHV k jeho schválení jsem obsáhle replikoval: „Jestliže je možné například obecnímu úřadu sdělit, že dle názoru PPHV by mělo být ve znaku cosi změněno a upraveno bez dalšího širšího výkladu, pak mě tak strohé sdělení nestačí. Nemělo by stačit ani Vám v reakci na můj odpor proti rozhodnutí PPVH sdělený v e-mailu. Domnívám se, že by mělo jít o debatu na zcela jiné odborné úrovni a já Vás k ní vyzývám. Mohu hned na počátku konstatovat, že Vámi volený přístup k danému „problému“ nemohu akceptovat. „Problém“ byl Vámi vytvořen uměle a já bych velice ocenil, kdyby bylo Vámi o tom přemýšleno právě z tohoto úhlu pohledu. Odstraňte „umělost“ svého posouzení a bude po „problému“.“

 

Svým způsobem mě popuzuje Vaše sdělení, které parafrázuji – „učiňte ve svém návrhu dvě drobné změny a vše bude v pořádku“. Vážně se domníváte, že bych měl být tak bezohledně pragmatický? Moje svědomí mi to jednoduše nedovoluje. Já jsem nepochybil. Z vnějšku se to může jevit jako skutečná „drobnost“, ale pokud vše stojí tak, že ona „drobnost k opravení“ je výsledkem nedostatečného, odborně nekorektního a především subjektivního hodnocení, pak jde z mého pohledu o „problém“ zásadní. Když jde v heraldice o zásadní problémy, pak jsou hodny odborné diskuse a odborného řešení. Tak se o korektní odbornou diskusi pokusme (!). Pokud by ale měla být naše další debata vedena tak stručným způsobem, který prezentuje Vaše odpověď na můj obsáhlý e-mail, pak k nějakému konsenzu dospějeme velice obtížně“.

 

Text mé odpovědi pokračoval vyjádřením k jednotlivým bodům „dvou drobných změn“:

„Ad 1) Protože barevnost a koncepce návrhu znaku obce Klapý není v rozporu s heraldickými pravidly a heraldickými zvyklostmi, pak je Váš návrh změny tinktury hradby mezi věžemi v kategorii subjektivního požadavku. Jsem přesvědčen, že Vaší úlohou v posuzovacím a hodnotícím procesu není podmiňovat svou vůli osobní představou, že by se Vám, cokoliv posuzujete a hodnotíte, líbilo v jiné barevnosti (jinde v jiné podobě). Mě se to „líbí“ zlaté a je to v souladu s rodovým erbem Lichtenburků a zároveň to má „hlavu a patu“, což nelze zcela říci o jiném způsobu obarvení figur. Co korektnějšího může být? Jistě je možné připustit, že stříbrná hradba může do jisté míry splňovat Vaši představu o odvolávce na Lichtenburky. Kdybych vše dohnal k absurdnu, tak dle Vaší teze by celkem bylo jedno, zda hradba bude červená a ostrve zlaté, protože poukázání na pány z Lichtenburka by i tak bylo „dostačující“. Při Vašem hodnocení byste si měl klást další nezbytně nutnou otázku: Je zlatá hradba v rozporu s čímkoliv, co lze hodnotit? Spolu s klasikem mohu konstatovat, že zlatá hradba v tomto případě není nic proti ničemu. Ptám se tedy, proč vstupujete do mých, nikoliv odborně lichých a pomýlených, představ o podobě znaku obce Klapý právě takovým způsobem?

Byl bych velice rád, kdyby bylo Vámi upuštěno od tohoto způsobu hodnocení a zároveň kdybyste si přestal osobovat práva, která patří pouze tvůrci. Bylo by od Vás velice moudré a já na Vás apeluji, abyste moudrým byl a opustil polohu „arbiter elegantiae“ a zároveň přílišného „sudílkování“, které heraldice spíše neprospívá.

 

Ad 2) Můžete mi prosím odborně korektním způsobem vysvětlit, proč bych měl akceptovat Vaší námitku na podobu figury volné horní poloviny zajíce a zaměnit ji za figuru z hradby vyrůstající? Bez jakéhokoliv dalšího Vašeho výkladu o tom, co Vás vede (nejen v tomto případě) k představě, že volná horní polovina jakékoliv obecné figury je hodna revize způsobem, který prosazujete, mohu o Vašich pohnutkách jen spekulovat…Na tomto místě mohu vyslovit obecně platný heraldický postulát - každá heraldická figura může být dělena nebo polcena a být v této podobě také figurou volnou. Opět spolu s klasikem konstatuji, že horní volná polovina zajíce není nic proti ničemu. Opět jde o moje autorské řešení, které není v rozporu s heraldickými pravidly a zvyklostmi.

 

Stejně jako tinktura hradby je i modifikace figury zajíce věcí samotného autora návrhu. Pokud není takový výtvarný názor autora návrhu v rozporu se žádným z heraldických pravidel, se žádnou zásadou, se žádným odborně relevantním principem, pak jakýkoliv odsudek hodnotitele a posuzovatele v PPHV je výsledkem ryze subjektivního vnímání, které však v uvedené podobě na půdu podvýboru nepatří. Popření korektní heraldické tvorby z ryze subjektivních a tedy svévolných důvodů je nepřijatelné a navrhovatele jednoznačně poškozuje.“

 

Odpověď zněla:

„1) samozřejmě, že volná figura poloviny zajíce je zcela legitimní. Opravdu velmi vzácně (pokud vůbec – i když jak jistě víte jako expert, heraldika se stále vyvíjí a cokoli je možné zavrhnout i považovat za vítaný precedens) se však vyskytuje ve Vámi navrhované podobě – tedy uprostřed věží „hradu“. V tomto případě se obvykle užívá figura celá, která však (a v tom jsme zřejmě zajedno) by byla v navrženém znaku příliš malá. Proto podvýbor doporučil ztvárnit polovičního zajíce jako rostoucího.

 

2) Dvě věže jedné tinktury spojené hradbou jiné tinktury se opět vyskytují velmi vzácně. Zlatá hradba, na kterou jsou položeny zkřížené ostrve, dle Vašeho logického výkladu odkazuje na erb pánů z Lichtemburka, není však vůbec jasné, proč jsou věže odlišných tinktur.

Podvýbor se proto v tomto případě jednomyslně doporučil navrhnout drobnou úpravu, o které jste již byl informován. Zásadní připomínkou byla změna poloviny zajíce na zajíce rostoucího za hradbou. Protože znak by byl výraznější v případě, že by věže a hradba byly stříbrné, doporučil i změnu tinktur hradby. Stejně tak lze ale změnit tinkturu věží a to ze stříbrné na zlatou. Pak by Vámi navrhovaný odkaz na znak pánů z Lichtemburka zůstal v úplnosti zachován. Po zapracování těchto drobných úprav bude znak (a samozřejmě i vlajka) samozřejmě bez dalších připomínek schválen...Věřte prosím, že podvýbor se řídí jen i Vámi často proklamovanou snahou o čistotu české heraldiky a snaží se jí v mezích stanovených zákonem dodržovat.“

 

Na margo uvedené odpovědi jsem replikoval (parafrázuji):

„Váš výklad zcela jednoznačně usvědčuje nejméně podvýbor z toho, že do procesu schvalování jsou zaváděny zcela subjektivní soudy a zcela „nová“ pravidla. To není možné - heraldika má pouze jedna pravidla. Jaké kritérium může být hodnocení o „veliké vzácnosti“? To je nesmyslné. Podvýbor se nemusí stylizovat do role „ochránce českých heraldických tradic“ tak bizarním způsobem. Kdyby v heraldice mělo být pomyslným „strašákem“ cokoliv „nové“ tak se heraldika nikdy nemohla vyvíjet do podoby, ve které je dnes. Přál bych Vám i členům podvýboru vidět současnou moderní tvorbu anglických heroldů - žádný z nich by před českým „kolektivním orgánem“ neobstál, pokud by byla při hodnocení aplikovaná teze o „veliké vzácnosti“ jimi použitých figur, včetně heroldských (on by to byl pro nás „oříšek“ i z pohledu terminologie). Podvýbor svůj subjektivní soud neoprávněně povýšil na princip a nakonec i na důvod odmítnutí návrhu. To mám za zásadní chybu. „Velká vzácnost“ nemůže být důvodem k tak rigorózním soudům. Do hodnotícího procesu jsou vnášeny prazvláštní zásady, které nemají žádnou obecnou platnost. Obecnou platnost mám za zásadní požadavek. Vámi uměle stanovený postulát tuto vlastnost nemá. 

 

Když nakreslím zlatou hradbu mezi dvěma stříbrnými věžemi, nebo naopak, tak taková koncepce nemůže nikoho „popudit“, byť by šlo o „velikou vzácnost“. Byly časy, kdy jsem se, společně s některými členy podvýboru a s některými navrhovateli, radovali z každé nové figury, která při návrzích znaků vznikla. Obdivoval jsem svého času kolegu Miroslava Pavlů, který do české komunální heraldiky přinášel nový pohled na možnost chování se heraldických figur. Reprezentanti „nových názorů“ v PPHV se zřejmě domnívají, že nejlepší cestou je „neinovovat“ a držet se „starých vzorů“.  To nemohu mít za cestu dobrou.

 

Spekulaci na téma, zda by bylo lepší, aby hradba byla stříbrná, či aby naopak věže byly zlaté, mohu akceptovat v nějakém soukromém rozhovoru na dané téma. Ale nemůže to být důvodem oficiálního neschválení, protože to PPHV deklasuje. Žádná heraldická pravidla porušena nebyla. To, že to nevyhovuje něčí subjektivní představě, není věcí mojí, ale je to věcí nositele oné představy. Ten by si měl uvědomit jediné, že to tak možné je. Vy trváte na tom, abych onu jednomyslnou subjektivní představu „kolektivního orgánu“ přijal za vlastní. Pokládám jednoduchou řečnickou otázku: Proč bych to měl dělat?  Vaše otázka, proč jsou věže stříbrné a nikoliv zlaté jako hradba, bych mohl odpovědět v intencích Vámi prezentovaného heraldického „purismu“. Hradby a věže jsou v heraldice obvykle stříbrné, a když jsem chtěl symbolizovat pány z Lichtenburka, nemohl jsem bez rizika odmítnutí podvýborem zobrazit štít se zkříženými ostrvemi, které by ve stříbrné ploše neměly takovou vypovídací schopnost, tak jsem jednoduše z hradby vytvořil pomyslnou náhradu štítu. Takové řešení nejen neporušuje žádná heraldická pravidla, ale má také tu dobrou vlastnost, že je „dovymyšlené“. To, že takovou sofistikovanost nedokážete ocenit, je opět Vaší vlastností a nikoliv mojí chybou. Přesto mohu připustit, že pokrytí věží zlatem je přijatelné a já s tím „nemám problém“.

 

K zajíci poznamenávám. Jsem velice rád, že jste připustil, že horní polovina zajíce je zcela legitimní. Takže navrhuji u této legitimnosti setrvat a to bez ohledu na to o jak „velikou vzácnost jde“, protože „vzácnost“ promlouvá ve prospěch znaku a nikoliv proti němu a zároveň lze uplatnit tezi, že znak v komunální heraldice nové doby by měl být nezaměnitelným symbolem konkrétní obce. Tato vlastnost nezaměnitelnosti znaku je posilována právě „vzácnými“ figurami. Nebudu se bránit dalším debatám na jakékoliv heraldické i neheraldické téma. Ale zdá se, že lze debatu na téma úprava znaku obce Klapý uzavřít s rezultátem, že věže budou zlaté a zajíc zůstane „vzácným“.

 

Opověď:

„…zdá se, že si bohužel v základních pojmech nerozumíme. Já s Vámi nevedu obchodní jednání typu „vy povolíte polovinu zajíce, já svolím ke změně tinktury věží“ a rozhodně s Vámi nehodlám diskutovat. Jen jsem Vám na Váš dotaz sdělil oficiální postoj podvýboru, i když nevím, zda je Vám zcela jasné, že partnery v jednání jsou Podvýbor pro heraldiku a vexilologii na jedné a obec Klapý, resp. její starostka, na druhé straně (nikoli tedy Vy) a právě na obci je také konečné rozhodnutí v této věci. Podle obvyklých zvyklostí Vám obec sdělí, zda úpravu navrženou podvýborem akceptuje, a na Vás pak je, abyste znak podle pokynů daných obcí změnil“.

 

Replika:

„Obsah Vašeho e-mailu již je napsán ve zcela jiné dikci než ony minulé. Mrzí mě, že celá předchozí debata byla zcela zbytečná. Jste v zajetí svých představ. Konáte z pozice síly. Stavíte mě do role heraldicky nesvéprávného. Jak mě můžete nazvat zkušeným heraldikem či dokonce expertem a vzápětí mi dávat najevo, že jsem heraldicky nedostatečným? To zjevně nejde dohromady. Navíc mi přisuzujete roli "heraldického mouřenína". To mě velmi ponižuje a irituje. Nebudu znovu po několikáté opakovat všechny důvody, proč nemohu s rozhodnutím podvýboru souhlasit. Jen snad ten fakt, že jsem žádná heraldická pravidla neporušil a přesto se podvýbor rozhodl na základě zcela subjektivního zdání návrh odmítnout. Vaše argumentace byla vágní. Svým způsobem mě děsí, že jakýkoliv budoucí návrh obecního znaku (nejen můj), byť by byl sebelépe zpracován a heraldicky by byl zcela bezchybný, bude odmítán na základě ad hoc uměle vytvořených kritérií. Je mi líto, že to vzalo takovýto konec, ale budu konat podle svého svědomí“.

 

Odpověď:

„…jak jsem Vám v úvodu naší komunikace sdělil, považuji Vás za jednoho z našich nejlepších heraldických kreslířů a autora několika významných heraldických studií. Bohužel Vám zřejmě chybí znalosti z oblasti kancelářské praxe (či jak Vy ve Vašich studiích často uvádíte heroldie - i když je tento výraz pro naše země poněkud nepřesný). Stejně jako jsem si já pečlivě prostudoval Vaše práce, doporučuji Vám podívat se na zásadní studie v této oblasti - především práce Jiřího Brňovjáka, Jakuba Hrdličky, Michala Fialy, Tomáše Krejčíka, Stanislava Mikuleho či případně moje. Konejte samozřejmě jak se Vám líbí, jen prosím buďte konsekventní - nikoli na jedné straně zastánce klasické heraldiky a na druhé průkopník novotvarů a obhájce znaků a lá kancelářská heraldika 19. století.“

 

Replika (parafrázuji):

„Vaší knihu Nová šlechta rakouského císařství mám doma a v nějakém publikovaném článku jsem ji doporučoval k přečtení všem, kdo se heraldikou chtějí zabývat vážným způsobem. Přiznávám, že jsem ji nečetl soustavně. Stejně tak mám k dispozici všechny edice erbovních listin napsané Vámi, Jakubem Hrdličkou, Michalem Fialou, Tomášem Krejčíkem nebo Karlem Müllerem. Brňovjakovy práce jsem také zaznamenal a některé četl. Práce Vás všech si velice vážím, protože jsou tím, co k obecnému poznání heraldiky přispívá. Vážím si i toho, že jsou Vámi čteny i moje články.

 

Nevím, zda má smysl vést další polemiku o tom co jsem psal o "české heroldii". Zmínil jsem ji pouze v úvaze nazvané „Česká heroldie, ano či ne“ a de facto jsem se vyjadřoval k otázce, kterou mi někdo položil a chtěl, abych na dané téma napsal "pár" řádků. Ve stejném článku jsem konstatoval, že za heroldii nelze považovat uskupení samozvaných schvalovatelů tzv. občanských znaků v rozličných institucích a stejně tak nelze činnost PPHV srovnávat se soudobými, skutečnými a fungujícími heroldiemi. O činnosti PPHV jsem také prohlásil, že u něj jde více jako o rigorózní odbornost právě o úřední "machu" (mimochodem ovlivňovanou kdekým a kdejakým způsobem). Tím vyvracím Vaše možné zdání, že si cosi pletu a snad ani nevím, o čem píšu.

 

Také nevím, zda je smysluplné komentovat další Vaše zvláštní konstatování o mé "nekonsekventnosti". Považuji ho za cosi mlhavého a nejasného. Důsledný jsem v dodržování heraldických pravidel a vůbec nemám koexistenci heraldiky v tradičním pojetí s heraldikou novotvarů za cosi obtížně akceptovatelného, či dokonce odsouzení hodného. To, co Vy máte za "průkopnictví novotvarů"  a "obhajování znaků a lá kancelářská heraldika 19. století", nedokážu komentovat - nevím, z čeho tak usuzujete. Subjektivně snad mohu připustit tušení "novotvaru", ale nedokážu u sebe rozpoznat "obhajování znaků a lá kancelářská heraldika 19. století". Pro mě je vůbec otázkou, zda podmiňování současné heraldické tvorby takovými postulacemi má nějaký podstatný smysl. Když ano, pak se ptám, v čem onen smysl spočívá a do čeho mají vyústit? Vím, že dvacetiletá smršť více jak 3 500 nových obecních znaků od roku 1991 si zjevně nemohla vystačit s tradičními, nekonfliktními a předvídatelnými postupy bez novotvarů (už sám termín "novotvar" a jeho obsah je na diskusi a neměl by nikoho popuzovat a nutit k odsudku - totiž mnoho dnes již tradičních figur byly prvotně "novotvary"). Kolega Pavel Palát si kdysi vytvořil statistický přehled figur používaných v návrzích nových obecních znaků a zjistil, že invence navrhovatelů je velice nízká a vystačí si pouze s několika modelovými konstrukcemi štítů. Pamatuji se na výrok kolegy Pavla R. Pokorného, bývalého člena PPHV, který někdy koncem devadesátých let 20. století konstatoval, že v návrzích nových obecních znaků je značné množství polcených štítů a žádný dělený (tato situace je již dávno překonána).

 

Kauza znaku v Klapém nakonec vyústila v přepracování figury horní poloviny zajíce na figuru celou, ve skoku a stojící na prostřední stínce hradby mezi věžemi. Takto upravený znak byl nakonec PPHV schválen na jeho jednání konaném dne 28. 11. 2012 a stanoven popis: „V modrém štítě na skále přirozené barvy dvě stříbrné věže, každá s cimbuřím a černým gotickým oknem, spojené zlatou hradbou se dvěma zkříženými černými ostrvemi. Na hradbě zlatý zajíc ve skoku“.

 

Radovesice (o. Litoměřice)

PPHV 6. 3. 2013 a 6. 11. 2014

 

Obcí Radovesice byla žádost o schválení znaku a vlajky doplněna následujícím popisem: „Ve zlatém štítě s modrým lemem červená čtvrť, v ní stříbrná korunovaná utržená lví hlava s krkem a se zlatým jazykem, pod ní v poli šikmá zelená chmelová lodyha s třemi listy a dvěma šišticemi“.

 

Popis byl stanoven a precizován na základě odborné diskuse s Mgr. Pavlem Palátem, emeritním členem PPHV. Vycházeli jsme z velice korektního terminologického postulátu PhDr. Karla Müllera, člena PPHV, užitého v minulosti při popisu znaku obce Šestajovice (o. Náchod, 2008): „V zeleném štítě s modrou patou stříbrný čáp s černým křídlem a červenou zbrojí“. Smyslem takto formulovaného popisu je sdělení, že čáp nestojí na modré patě, ale jeho nohy jsou zčásti v modré patě. Popisem je jednoznačně určeno, že figura čápa zaujímá celou plochu štítu, včetně paty (v minulosti nikoliv vždy bylo PPHV při stanovení popisu podobně konstruovaných znaků postupováno shodným způsobem – viz např. Bánov, o. Uherské Hradiště, 1998, Popice, o. Břeclav, 2000, Sadská, o. Nymburk, 2003). Uvedený způsob popisu lze uplatnit u celé řady dalších konstrukcí znaků s hlavou štítu, patou štítu, bokem či boky štítu, břevnem, kůlem, hrotem, klínem atd. K těmto konstrukcím lze řadit i lem štítu. Dr. Müllerem formulovaný terminologický postulát lze zařadit k standardům české heraldické terminologie, umožňující vyhnout se v popisech komplikovaným větným konstrukcím.

 

Při popisování znaku obce Radovesice byl hodný pozornosti vztah lemu a čtvrti. Čtvrť není uvnitř lemu, ale překrývá lem v pravé horní čtvrtině štítu. Proto je v intencích výše sděleného (Šestajovice) nezbytné použít formulace: „Ve zlatém štítu s modrým lemem červená čtvrť…“. Odlišnou formulací popisu: „Ve zlatém, modře lemovaném, štítě červená čtvrť…“, by byla popsána zcela odlišná situace – čtvrť by byla uvnitř pole vymezeným lemem. Základní formulace popisu musí odrážet vztah lemu a čtvrti, která jako heroldská figura má přednost před lodyhou jako figurou obecnou. Základním problémem popisu znaku obce Radovesice je skutečnost, že nelze shodně uplatnit „šestajovický“ princip pro vztah čtvrti a lemu a zároveň lemu a chmelové lodyhy, která se na rozdíl od čtvrti chová ve vztahu k lemu jinak.

 

Prvotní popis znaku Radovesice zněl: „Ve zlatém štítě s modrým lemem červená čtvrť, v ní stříbrná korunovaná utržená lví hlava s krkem a se zlatým jazykem. Ve zlatém poli zelená šikmá chmelová lodyha s třemi listy a dvěma šišticemi“. V naší diskusi bylo zvažováno, zda sousloví "zlaté pole" je věcně správným termínem a není-li vhodnější použít slovní obrat "zlatý štít".  Větou „ve zlatém štítě je zlatý štít“ by nepochybně celý popis vyzněl pleonasticky. Úvaha, že lem vymezuje plochu štítu, kterou v intencích heraldického konvenčního názvosloví lze pojmenovat polem, vedla k volbě termínu "pole" a nikoliv k opakování termínu "štít".

 

Další precizace popisu, podmíněná rozsáhlou debatou s kolegou Palátem, vedla k přeformulování té části, která vypovídala o chmelové lodyze. Byl odmítnut termín „pole“ a popis znaku obce Radovesice znovu formulován takto: „Ve zlatém štítě s modrým lemem červená čtvrť, v ní stříbrná korunovaná utržená lví hlava s krkem a se zlatým jazykem, pod ní zelená šikmá chmelová lodyha s třemi listy a dvěma šišticemi“. Pak byl popis podroben zkoušce pravdivosti. Bylo konstatováno, že popis je z pohledu mluvnického souvětím souřadným složeným ze tří vět. Slovní spojení „pod ní“ je nutné vztáhnout ke čtvrti a nikoliv ke lví hlavě. Kdyby chmelová lodyha měla mít vztah ke lví hlavě, pak by popis zněl jinak – např.: „…ve čtvrti lví hlava nad lodyhou…“. Kdyby chmelová lodyha zaujímala celou plochu zlatého pole a čtvrť by ji částečně překrývala, pak by v popisu bylo uvedeno – např.: „…čtvrť… přes…lodyhu…“. Výše je citováno z přípisu, který byl součástí žádosti a měl mít funkci výkladu ke stanovenému popisu. Zároveň byl PPHV vyzván, aby stanovený popis akceptoval.

 

PPHV stanovený popis, doplněný výše uvedeným výkladem, neakceptoval a na svém zasedání konaném dne 6. 3. 2013 dospěl k odmítnutí návrhu znaku. Mohu spekulovat o tom, že „experti“ nebyli ochotni akceptovat vnější dobré rady z možné obavy odborné dehonestace sebe sama. Možná nebylo doplňujícímu výkladu vůbec porozuměno. V písemném zdůvodnění  PPHV neschválení bylo krom jiného napsáno: „Užití volné čtvrti podvýbor pro heraldiku a vexilologii nepovažuje za vhodné a dostatečně odůvodněné. Takto pojatou symboliku (český lev) by pak mohla vyžadovat každá obec, u jejíchž počátků stál český panovník. Obdobně nevhodné je uplatnění lemu jako vyjádření vodního toku protékající obcí (nejde o ostrov)“.

 

Mám za skandální a odborně neomluvitelné, když hodnotící, oponující a důvody odmítnutí formulující „expert“ neví, co to je „volná čtvrť“ a nedokáže pojmenovat figuru, která v návrhu znaku obce Radovesice skutečně je. „Volná čtvrť“ je proto „volná“, protože je prosta jakékoliv figury uvnitř čtvrti. Figura tedy měla být v „expertním“ rezultátu správně pojmenovaná jako „čtvrť“. Stejně nepřijatelné a nehodné jakéhokoliv odborného heraldického „experta“ mít figuru korunované stříbrné hlavy lva za „českého lva“, protože český lev je figura přesně definovaná a má všeobecně známou standardní podobu.

 

Díky tomu, že figuru korunované hlavy stříbrného lva v červeném poli nelze mít za českého lva, padá jakákoliv možná námitka proti jejímu užití. Její vyhodnocení jako odkazu na českého krále je součástí ikonografického výkladu, ale každý, kdo heraldice rozumí, ten pochopí, že v souladu s heraldickými pravidly jde o figuru umenšenou. V tomto případě o figuru výrazně umenšenou a proto bez překážek uplatnitelnou – to je ve všech heraldických systémech tradiční axiom. Jádrem odmítnutí je neakceptovatelná teze o nevhodnosti použití figury lva u obcí „u jejíchž počátků stál český panovník“. Mohu o takovém zdůvodnění spekulovat tak, že jde o „obezličku“, která má zastřít jiný, subjektivní a zároveň odborně plytký, důvod odmítnutí. Jsem zastáncem názoru neuplatnitelnosti plnohodnotného českého lva v nově vznikajících znacích obcí (viz např. Petrovice, o. Ústí nad Labem - 2003). Ale v souladu s principy, které i v českém heraldickém prostředí patří k obecným a v odborných kruzích k všeobecně známým, je legitimní jeho uplatnění v modifikované podobě, resp. jako zde v podobě umenšené. Legitimní by byla i velice skromná forma umenšení – například lev s jedním ocasem.

 

Kdybychom přijaly uvedenou tezi o „nepřípustnosti“, pak by taková teze musela mít obecnou platnost. Existovala-li by obecná platnost uvedené teze, pak by se díky ní vylučovaly z návrhů obecních znaků heraldické odkazy nejen na panovníka, ale i na erby šlechticů, klášterů, řádů, církevních institucí, university, protože i oni obvykle stáli u počátků historie mnoha obcí. Nepochybně lze mít takový příměr za pošetilý, ale to zároveň dokazuje, že za pošetilost by mohl být považován i soud o nemožnosti uplatnění derivátů českého lva v české heraldice. Pokud by výše zmíněná teze neměla být považována za účelovou a vytvořenou jen pro tento jediný případ, pak po jejím zobecnění a důsledném vyžadování by se česká komunální heraldika pro příští období stala absolutně sterilní a bylo by velice obtížné docílit podstaty existence každého znaku, kterou je být nezaměnitelným symbolem konkrétního nositele.

 

S námitkou, že „užití volné čtvrti je považováno za nevhodné a nedostatečně zdůvodněné“ lze podmíněně souhlasit, pokud by skutečně šlo o pouhou „volnou čtvrť“ bez výkladu. Ale zde je to zcela jinak. Z pohledu konstrukce a barevnosti navrhovaného znaku obce Radovesice je samozřejmé, že figura stříbrné korunované lví hlavy by nemohla být ve znaku uplatněna bez možné kolize s heraldickým pravidlem o poměru tinktur. Proto byla taková hlava lva vložena do červené čtvrti a tím je použití čtvrti dostatečně zdůvodněno. Co ještě více chtít? Námitku o vhodnosti užití čtvrti lze vyvrátit tím, že v české heraldice nejde o nic neobvyklého. Ryze českým šlechtickým rodem byli Lukavečtí z Lukavce, v jejichž erbu je skutečná volná čtvrť, v níž není žádná figura – čili dnes při užití shodné figury nelze mluvit o „nevhodnosti“. Navíc v roce 2008 byl obci Bezděkov (o. Klatovy) schválen a udělen znak dle návrhu Miroslava Pavlů, v němž krom jiného je i černá čtvrť se zlatou růží – proto mohu konstatovat, že autor námitky píšící o „nevhodnosti“ neměl nejen potřebnou znalost české rodové heraldiky, ale ani vědomost o konání PPHV v minulosti. Navíc jde o výsledek korektní konstrukce znaku v souladu s heraldickou teorií a s možností volby jejího uplatnění v praxi. Čtvrť jako heroldská figura má stejně nezpochybnitelnou hodnotu jaká je vlastní dělení, polcení, břevnu, kůlu, hlavě, patě nebo boku štítu, které jako heroldské figury není možné považovat za „neobvyklé“.

 

Vedle toho obvyklost či neobvyklost není žádným podstatným hodnotícím kritériem. Jistě může být za neobvyklou považována nějaká bizarní konstrukce, ale čtvrť takto hodnotit nelze. Opět lze poznamenat, že za „neobvyklé“ lze subjektivně označit značné množství figur uplatňovaných v české komunální heraldice v posledních dvaceti letech, resp. jakoukoliv figuru. Přesnost odsudku je odvislá od míry individuálně vlastněných heraldických znalostí a zkušenosti. Pokud by „neobvyklost“ platila jako základní parametr pro posuzování komunálních znaků v českých zemích, pak by byla nutná jejich komplexní revize a nekompromisní vyloučení těch, které obsahuji domněle „neobvyklé“ figury a ty nahradit obvyklými. Jímá mě hrůza nikoliv z představy revidování, ale z představy uniformity, která je ve své podstatě neheraldická. Také by bylo vhodné a žádoucí veřejné sdělení PPHV s výčtem heraldických figur, jejich vzájemných vztahů a dalších situací, v nichž se uplatňují, které jsou považovány za neobvyklé, aby bylo možné posoudit korektnost konání PPHV. Problém však nespočívá v praktickém uplatňování figur v nových obecních znacích, ale ve způsobu jejich hodnocení.

 

Také lem byl označen za nevhodný „jako vyjádření toku protékající obcí (nejde o ostrov)“. Zřejmě tím mělo být sděleno, že lem nelze popřít jako legitimní heroldskou figuru, ale dle hodnotitelů nelze takto symbolizovat vodoteč protékající obcí (resp. na jejímž břehu obec leží). Zřejmě nebylo hodnotiteli v PPHV dostatečně vnímáno, že ve druhé větě ikonografického výkladu je psáno o tinkturách erbu Zajíců z Házmburka – o modré a zlaté. Při jiném pořadí vět by možná nevznikla ona pochybnost. Nevím, jak dalece je hodnotitelům zřejmé, že ikonografický výklad obsahu znaku může být vykládán dokonce v několika vrstvách (rovinách), z nichž každá může činit samostatný výklad o významu užitých figur a tinktur a ty budou navíc vzájemně rozdílné. V tomto konkrétním případě mohu trvat na tom, že štít a lem je v tinkturách erbu Zajíců z Házmburka a shodou okolností může sám lem, díky své modré barvě, druhotně symbolizovat i vodoteč. Tím lze eliminovat přirovnání k „ostrovu“. Mimochodem uplatňování obecné logiky je v heraldice značně omezené (a také ošemetné), protože zde platí logika heraldická, která například umožňuje stylizaci obecných figur nad rámec obecné lidské zkušenosti. Svého času (2003) Michal Fiala, nepochybně zkušený znalec heraldiky, navrhoval znak obci Horní Habartice (o. Děčín), a pro symbolizování potoka Bystrá, který obcí protéká, použil stříbrno-modrý dvojitý a uvnitř vlnitý lem a nepochybně tím nechtěl sdělovat, že obec je „ostrovem“. Nechci tím odkazovat na precedent, ale na oprávněnost možného vztahu lemu a vodoteče.

 

Obec Radovesice v dubnu 2014 podala novou žádost o schválení znaku a vlajky v nezměněné podobě a v žádosti vyložila důvody takového konání. „Je zřejmé, že PPHV nedisponuje žádným „jednacím řádem“, který by umožnil odvolání proti jeho rozhodnutí – ostatně v odmítnutí není sděleno žádné poučení, které by opravňovalo k domněnce, že něco jako možnost „opravného prostředku“ vůbec existuje. PPHV rozhoduje a vydává písemně formulované závazné a konečné rezultáty a přitom činnost PPHV je postavena na pouze dvou prvcích:

1) autoritativním konáním jeho externí expertní části, která ve své době byla sedmičlenným sborem, vedle nominovaných poslanců.

2) na předpokládaném pasivním postoji obcí, které obvykle nemají dostatečnou možnost odborně oponovat.

Z uvedeného důvodu se zastupitelstvo obce Radovesice se na svém zasedání zabývalo rozhodnutím PPHV za účasti heraldického odborníka a zároveň navrhovatele obecních symbolů nejen v Radovesicích a nabylo přesvědčení, že v zamítavém rozhodnutí PPHV došlo ke zcela bezostyšné subjektivitě v rozhodovacím procesu. Proto zastupitelstvo obce Radovesice jednomyslně rozhodlo o podání nové žádosti Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky s původně předloženým návrhem na znak a vlajku obce Radovesice, s podrobnějším odůvodněním přizvaného odborníka na heraldiku. Zastupitelstvo obce Radovesice je zavázáno jednoznačně většinovým výběrem podoby znaku a vlajky obce Radovesice ze strany občanů obce Radovesice, když tento proběhl veřejně a za účasti většiny občanů obce Radovesice. Zastupitelstvo obce Radovesice nabylo přesvědčení, že nelze výběr svých občanů jednoduše ignorovat a věří, že opětovné posouzení v PPHV, jeho korektní a odborná debata, spočívající ve faktu, že pohled na heraldiku není u nás dosud pevně ustálen, opřené o nové a podrobnější odůvodnění předloženého návrhu, již bude dostačující a předložené obecní symboly budou tentokrát PPHV schváleny a předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky bude obci Radovesice uděleno právo předložené obecní symboly, tedy obecní znak a obecní vlajku, užívat“.

 

Obnovená žádost obce Radovesice byla projednávána na zasedání PPVH dne 25. 6. 2014 s odmítajícím rezultátem a následujícím zdůvodněním: „Podvýbor trvá na svém stanovisku pokud jde o vyobrazení hlavy českého lva. Naopak je připraven akceptovat modrý lem štítu jako vyjádření vodního toku“ (dopis předsedy PPHV Mgr. Vítězslava Jandáka z 15. 7. 20014).

 

Ve dvou větách zdůvodnění odmítnutí, které ignoruje většinové rozhodnutí občanů Radovesic, je obsažena celá „nešťastnost“ konání PPHV a jeho členů. Opět je zdůvodněním dokládáno, že terminologie není silnou stránkou expertů v PPHV, když tvrdí, že korunovaná hlava stříbrné lva je „hlavou českého lva“. Uvedená hlava z pohledu ryze heraldického neobsahuje žádné charakteristiky, které by umožnily její hodnocení jako „hlavy českého lva“. Termínem „český lev“ lze pojmenovat pouze takovou figuru, která splňuje všechny parametry její definice – stříbrný, dvojocasý, korunovaný lev ve skoku se zlatou zbrojí v červeném štítě. Stříbrná korunovaná hlava lva musí být heraldicky hodnocena jako „stříbrná korunovaná hlava lva“ a nikoliv jinak, protože není ani dvouocasá a ani ve skoku. Hlava na českého lva pouze odkazuje, je jeho symbolem a tak je součástí ikonografie. Potvrzení této teze spočívá ve skutečnosti, že jakkoliv zbarvenou hlavu lva nikoho ani nenapadne pojmenovávat jako hlavu lva limburského, lucemburského, skotského, habsburského, hessenského, plauenského, míšeňského, norského, švédského atd., protože to jednoduše není heraldicky korektní. Za pozoruhodné lze mít i skutečnost, že původně kategoricky odmítnutý lem byl shledán jako akceptovatelný. Tomu lze jen obtížně porozumět – buď je lem heraldicky nepřijatelný vždy, nebo naopak je vždy přijatelný. Nejistota, zda je to tak, či onak, je u heraldického experta nemyslitelná. Pokud připustíme, že myslitelná je, pak posuzovací proces v PPHV lze označit za podléhající subjektivní „dojmologii“ a nikoliv nezbytně potřebnému rigoróznímu, serióznímu a korektnímu konání. Celá konstrukce neschváleného znaku byla heraldicky absolutně korektní a neobsahovala žádný důvod k jejímu zamítnutí. Blahosklonné expertní „povolení“ lemu, bez jakéhokoliv náznaku vysvětlení tak zásadního obratu expertního názoru lze nazvat „heraldickým hokynařením“. Navíc „rozbořením“ koncepce návrhu znaku, který díky tomu ztratil původní akcentující smyslovou účinnost a absolutní mimořádnost své podoby, byla snížena kvalita znaku a díky tomu bylo znemožněno dosažení konsensu v obci samotné. Konání PPHV lze v tomto případě přirovnat k pověstnému pohybu slona v porcelánu. Obec proto přistoupila na zcela jiné řešení, které bylo obsaženo v řadě návrhů obecního znaku z roku 2012.

 

„Opravený“ znak má následující podobu: Ve zlatém štítě snížené modré vlnité břevno. Nahoře černá kančí hlava s červeným jazykem nad dvěma zkříženými zelenými chmelovými lodyhami, každá s třemi listy a dvěma šišticemi pod nimi. Znak obce Radovesice byl schválen v PPHV dne 6. 11. 2014 a udělen předsedou Poslanecké sněmovny dne 26. 3. 2015.

 V PPHV byl stanoven následující „opravný“ popis znaku: „Ve zlatém štítě černá kančí hlava se stříbrnou zbrojí nad zkříženými zelenými chmelovými lodyhami, každá s třemi listy a dvěma šišticemi. V patě štítu modré vlnité břevno“. Snaha PPHV nepřiznat korektnost stanovených popisů navrhovatele vyústila v korigovaný popis, který nevykazuje posun k odborně lepšímu výsledku. U kančí hlavy je zmiňována stříbrná zbroj, kterou jsou myšleny zuby, a je vynechán nutný popis červeného jazyku. Uvedené znění popisu dovoluje domněnku, že i jazyk je stříbrný, protože ten je zařazován do zbroje. Řečnická otázka: To heraldičtí experti v PPHV nevědí? U vlnitého břevna nebylo zohledněno jeho zúžení a jeho snížená pozice ve vztahu ke štítu byla nahrazena nepřesným konstatováním o jeho umístění v patě štítu. Nepřesnost spočívá v tom, že pata štítu je vnímána také jako heroldská figura, která zde zobrazena není nebo je vnímaná jako část štítu při jeho dolním okraji, či samotná linie dolní okraj tvořící. Zde však žádné břevno není a ve vztahu k pomyslné patě štítu je nad patou. Mnou použitý termín „snížené…břevno“ je z tohoto pohledu přesný a zároveň nekonfliktní.

 

Dobev (o. Písek)

PPHV 13. 6. 2013

 

Za „mistrovský kousek“ expertů v PPHV lze mít zdůvodnění odmítnutí návrhu znaku obce Dobev. Navržený znak byl popsán takto: „V zeleném štítě s červeným plamenitým pravým bokem o pěti plamenech, tři zlaté, vějířovitě rozložené obilné klasy mezi dvěma odkloněnými a odvrácenými stříbrnými sekerami na zlatých topůrkách, přeložených stříbrnou mitrou s fimbriemi, v níž modrý heroldský kříž a v něm zlatá lilie“.

Na zasedání PPHV konaném dne 13. 6. 2013 nebyl schválen návrhu znaku s následujícím písemným zdůvodněným, zaslaným obci - cituji: „…rozhodl se…nedoporučit a to z důvodu, že nekoresponduje popis znaku s vyobrazením. Zobrazená figura plamenného boku je širší než 1/7 štítu, což je v rozporu s obvyklými heraldickými zvyklostmi. Tuto heroldskou figuru totiž není možné zaměňovat s pravým či levým polcením štítu, jak je zobrazeno v tomto případě. Podvýbor Vám doporučuje buď upravit popis podle kresby, či naopak upravit kresbu dle popisu“.

 

Nezbývá mi než být opětovně konsternován „heraldickou expertností“ členů PPHV.  Navrhovateli znaku není nic platná heraldická bezchybnost, konání v souladu s heraldickými pravidly a zároveň stanovení korektního a absolutně správného popisu jeho návrhu, pokud hodnotitelé projevují tak nedostatečnou znalost oboru. Mohu spekulovat o tom, že v tomto případě již jde o projev „zlé vůle“, se snahou „nachytat několikanásobně vzpurného Kasíka na odborných švestkách“. Je to vůbec poprvé, kdy důvody k neschválení, v minulosti formulované v duchu „mě se to tak nelíbí“, byly formulovány jinak - zdánlivě odborně.

 

Rezultát PPHV lze komentovat:

V heraldice se měrné jednotky nepoužívají (konal-li tak Vojtěch Král v roce 1900 a Zdeněk Zenger v letech 1971 a 1978, je to věc jiná; jimi uváděné měrné jednotky je nutné vnímat jako doporučující a nikoliv jako dogmatickou součást heraldických pravidel). Je to základní axiom, který skutečnému heraldikovi není potřebné sdělovat.

 

Když někdo neví, jak se v heraldice konstruují řezy a jak se pak vzniklé figury pojmenují, měl by se to doučit. Následuje krátké didaktické poučení o řezech: Řez v heraldice je v základní podobě přímý. Oddělím-li přímým řezem část štítu v doporučené vzdálenosti cca 1/7 šířky štítu od pravého nebo od levého okraje štítu, pak plochu, kterou použitý řez vymezí, nazýváme „bok štítu“ (bok může být pravý nebo levý). Bude-li přímý řez modifikován řezem tvarově odlišným (cimbuřový řez, vlnitý řez, pilový řez, plamenitý řez, větvičkový řez atd.) pak jeho základní vlastností je, že tvar, kterým je řez tvořen, se pravidelně střídá doprava a doleva a je zrcadlově shodný a je tedy stejně velký (je-li to jinak například tvarově, pak se to musí hlásit). Osa řezu prochází středem pomyslné výšky tvaru řezu. Začátek řezu (kresebné nasazení linie řezu na horním okraji štítu) či přesněji „osa“ řezu jsou rozhodující pro posouzení, zda jde o pravý nebo levý bok, či o pravé a levé polcení.  V případě návrhu znaku obce Dobev je začátek řezu od heraldicky pravého okraje štítu v takové vzdálenosti, že vytvořený řez oddělil část štítu, který odpovídá heroldské figuře bok štítu. Vzájemná vzdálenost hrotů „plamenů“ či jejich vzdálenost od vlastního okraje štítu nesehrává žádnou roli pro určení šířky řezu ve vztahu k terminologii. Zdá se však, že posuzovatel právě takovým heraldicky nesmyslným způsobem uvažoval. Napadl mě mimořádně absurdní příměr, který však zcela odpovídá v PPHV zastávanému stanovisku – štít jednou polcený plamenitým řezem by mohl být posuzován nikoliv podle začátku řezu uprostřed horního okraje štítu, ale podle šířky zaujímané hroty plamenů, jako kůl, nebo dokonce jako dvakrát polcený štít. Absurdnost takového posuzování je zjevná. Heraldický expert v PPHV musí nezbytně disponovat takovými základními heraldickými znalostmi, které dokáží eliminovat laický pohled na heraldiku. Je-li však laický pohled vlastní samotnému expertu, pak již není žádné pomoci. Nemá-li uvedené znalosti, pak se může zeptat těch, kteří jimi disponují (připouštím, že u nás jich je hodně málo, asi tak jako prstů na jedné ruce), nebo si může počkat na dobu, kdy jím získaná zkušenost mu dovolí posuzovat i takové figury jakými jsou řezy a nakonec může zvážit, zda jeho setrvávání na postu experta je opodstatněné a rezignovat.

 

Prostřednictvím dopisu Mgr. Bezecného, tehdejšího předsedy PPHV (který zřejmě vůbec nebyl autorem textu dopisu a ten jen jako předseda podepsal), jsem byl jako navrhovatel vyzýván, abych upravil text popisu tak, aby byl v souladu s vyobrazením, nebo znak překreslit, aby byl v souladu s popisem. Stanovení korektního heraldického popisu je jedním ze základních smyslů existence PPHV a není a priory věcí navrhovatele. Navrhovatel, který může být a v mnoha případech skutečně je laikem, se může dokonce dopustit popisu zcela nesmyslného. Ale to mu nemůže být hodnotiteli v PPHV vyčítáno a tím méně to nemůže být důvodem k neschválení znaku, protože předmětem hodnocení není popis, ale především vyobrazení.

 

V praxi PPHV nepochybně není každý terminologicky nedostatečný popis znaku, provázející žádost o jeho schválení a udělení, důvodem k jeho neschválení – domnívám se, že takové popisy provázejí téměř každou žádost. Dle mé zkušenosti někteří již tradiční a renomovaní navrhovatelé obecních znaků dokonce žádné popisy nestanovují. K tomuto konání je vedla učiněná zkušenost, že jimi vypracovaný popis znaku byl tak jako tak v PPHV přeformulován a své konání pak vyhodnotili jako zbytečnou námahu. Těm, kteří nestanovují žádný popis, by pak neměl být schválen žádný znak. Paradoxní je, že jsou neschvalovány žádosti s kompletními náležitostmi a s absolutně správným popisem. Jde o zřejmý doklad nekoncepčnosti činnosti PPHV a zároveň o doklad absence propracované závazné metodiky či dokonce absence vědomí nezbytnosti takové metodiky.

 

Nechť experti v PPHV stanoví řádný popis, tak jak si myslí, že by měl znít a „problém“ návrhu znaku obce Dobev by byl sprovozen se světa. Z toho také vyplývá, že požadavek překreslování znaku je nad rámec smysluplnosti. Přenášení zodpovědnosti za neznalost heraldické terminologie na navrhovatele považuji za neseriózní.  Ve vztahu k svému svědomí a pověsti, na které si zakládám, nemohu říci, že štít znaku obce Dobev je červeno-zeleně vpravo plamenitě polcený, protože to není pravda – je to v zeleném štítě červený plamenitý bok. Když se bude blamovat PPHV a odmítnutý znak s ohledem na své doporučení obci popíše dle svého gusta a zároveň schválí, tak je to jeho věcí.

 

Na rozdíl od představitelů obce Dobev jsem nebyl ochoten být pragmatický a vyhovět odborně neserióznímu požadavku PPHV. Také proto, že mu vyhovět nelze. Nelze popsat uvedenou konstrukci znaku jinak, než bok a týž bok nelze překreslit tak, aby se někomu zdálo, že jde o bok, stejně tak nelze nakreslit pravé plamenité polcení, aniž by nebyl narušen vzhled dalších figur ve znaku a tím rozvrácena celková koncepce znaku.

 

Rozhodl jsem se pro zcela jiné a heraldicky korektní řešení, kterým je nahrazení plamenitého boku plamenitou patou, s vírou, že tato nová podoba bude konvenovat obci Dobev a zároveň PPHV nebude mít snahu pokoušet se nacházet pseudoodborné důvody k dalšímu projevení své umenšené schopnosti být sborem skutečných heraldických expertů.

 

Zastupitelstvo obce Dobev nepřijalo upravený návrh znaku s plamenitou patou a trvalo na úplném odstranění předmětu odmítnutí – tedy plamenitém řezu uplatněném kdekoliv. Byla mi naznačena nutnost respektu k „úřednímu“ rozhodnutí PPHV, bez ohledu na odbornou stránku věci. V prostředí obce byl za chybujícího považován nikoliv PPHV, ale navrhovatel. Tak se stalo, že prostřednictvím PPHV došlo k úplnému rozvrácení idee a ikonografie původního návrhu dobevského obecního znaku. Bylo marné poukazovat na fakt, že takový konání PPHV není možné vnímat jako seriózní a naplňující smysl jeho existence. Představitelé obce byly ve svém respektu k PPHV neoblomní. Byl jsem nucen podobu znaku přepracovat. Znak byl v upravené podobě schválen a stanoven následující popis: „V zeleném štítě tři zkřížené zlaté obilné klasy mezi dvěma odkloněnými a odvrácenými stříbrnými sekerami na zlatých topůrkách. Vše přeloženo stříbrnou mitrou s fimbriemi. V ní modrý heroldský kříž se zlatou lilií“.

 

xxxxx

 

Expertní skupina (k 20. 8. 2013 – www.psp.cz, REKOS – Informace –Expertní skupina):

Ing. Petr Exner (vexilologická část),

Mgr. Pavel Fojtík (vexilologická část),

PhDr. Jakub Hrdlička (heraldická část),

PhDr. Karel Müller (heraldická část),

PhDr. Zbyšek Svoboda (vexilologická část),

PhDr. Ivan Štarha (heraldická část),

Pavel Štulc (heraldická část),

doc. PhDr. Jan Županič, Ph.D. (heraldická část).

 

xxxxx

Citát na závěr:

„Neboť tomu, kdo má, bude dáno a tomu kdo nemá, bude odňato i to, co má“ – Ježíš (Mk,4,25).


Nepublikováno. Vloženo 12. 10. 2016                                                                                         © Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting