Některé metody současného českého //znakového cenzorství//

Dva citáty na úvod:

„Podle Tomáše Akvinského je pravda shodou skutečnosti s poznáním. Ke skutečnosti a poznání se musíme dopracovat – resp. musíme chtít se dopracovat. A to nelze bez vynaloženého úsilí.“  

„Nové lži se poslouchají lépe, než staré pravdy. Hlavní překážkou v poznání není zřejmá lež, nýbrž zdánlivá pravda.“

Petr Havlík

Lze konstatovat, že autoritativní a nekompetentní způsob posuzování návrhů znaků, použitý v případě obce Třebotova (viz zde článek Znak obce Třebotova aneb o podobě znaku křížovníků s červenou hvězdou), byl v minulosti v PPHV uplatněn již několikrát. Stal se standardní metodou. Mám na mysli především procesy probíhající při neschvalování návrhů konkrétních obecních znaků. Mohu se vyjádřit pouze k těm případům, které se mě přímo dotýkaly. Již na tomto místě mohu předeslat, že pro seriózní hodnocení nezbytně nutná zásada „Sine ira et studio“ byla velice často popírána.

Původní návrh znaku obce Rovná

Rovná (o. Sokolov, návrh znaku 2010).  

Návrh znaku byl v PPHV odmítnut pro užití volné horní poloviny děleného lva, s výkladem, že horní polovina lva nemůže být volná (sic!) a musí odněkud vyrůstat (sic!), např. z linie dělení. Takový nehorázný heraldický nesmysl, dokonce veřejně prezentovaný, by měl vyvolat u jeho autora odpovídající konání – např. rezignaci na pozici v PPHV. Navíc měl hodnotitel z PPHV subjektivní problém se lvím ocasem, který byl od těla oddělen a nevyrůstal z kostrče, jak si hodnotitel o své vůli přál. To svědčí o laické neschopnosti vnímat vznik heraldické figury dělením prostým řezem, jako počínání heraldicky naprosto korektní. Když byla v nové žádosti tato nesmyslnost vyvrácena navrhovatelovým obsáhlým výkladem, tak byl „nalezen“ nový důvod pro neschválení návrhu znaku. Příčina byla objevena v údajně chybném popisu jedné z použitých figur. Pro heroldskou figuru „vlnitý hrot“ byl v PPHV vehementně prosazován termín „pramen“, resp. navrhovatel byl v následné korespondenci vyzván, aby přiznal, že to „pramen“ je. Po „přiznání“ snad měl být návrh schválen. Takové počínání expertů v PPHV lze vyhodnotit jako nepřijatelné. Důvod neschválení byl navrhovatelem odmítnut s konstatováním, že věcná i odborná správnost popisu je věcí nikoliv navrhovatele, ale PPHV, který má povinnost „správný“ popis stanovit bez ohledu na to, jak „nedostatečným“ (či dokonce „nesmyslným“) byl při jeho stanovení navrhovatel.

V této fázi procesu projednávání návrhu znaku obce Rovná v PPHV, přesněji v písemném zdůvodnění druhého negativního rezultátu v řadě, již byla horní polovina lva podle podoby v prvotním návrhu akceptována. Ale pomyslným argumentačním „bonusem“ neschválení a předmětem dalšího odsudku byla použitá středověká značka pro cín, která v době, kdy neexistovala Mendělejevova periodická tabulka prvků, byla běžně používána prospektory, kverky, horníky, hutníky, zpracovateli cínu a obchodníky cínem v celé Evropě. Přesto byla tato značka označena za nepoužitelnou, i když různé typy podobných značek jsou součástí tezauru heraldických figur a v samotném PPHV byly v minulosti akceptovány (např. Záchlumí, o. Tachov, 2008 – značka pro železo, Šindelová, o. Sokolov, 2003 – značka nepřesně nazvaná „sklářská merka“, Bítov, o. Znojmo, 2006 – merka, Boršice u Blatnice, o. Uherské Hradiště, 2002 - merka). Ačkoliv lze takové odmítnutí mít za stejně nekompetentní, jako byla dřívější odmítnutí volné horní poloviny lva, či jeho ocasu nevyrůstajícího z kostrče nebo údajně chybně stanového popisu jedné z figur, byl vytvořen nový návrh, v němž odmítaná značka pro cín byla nahrazena mlýnským kolem. Hodnotitel v PPHV si neodpustil formulovat svou vlastní představu o podobě navrhovaného znaku a tím se pokusit korigovat nebo zcela eliminovat původní autorský návrh (Kasík, Stanislav: Spor o znak obce Rovná – bez komentáře. Heraldika a genealogie, roč. 44, č. 1-4/2011, Praha 2011, s. 221-230).

Schválený návrh znaku obce Rovná

Budoucnost měla ukázat, že shodné postupy byly použity i v dalších případech a staly se určující metodikou. Znak obce Rovné je příkladem jednoho z uplatňovaných způsobů posouzení návrhu – je „nalezen“ nedostatek, uvedený jako příčina neschválení návrhu obecního znaku; když je zdánlivý nedostatek vyvrácen, je „nacházen“ nový, který byl před tím „velkoryse přehlédnut“ a tak pořád dokola. Problematické na tom je, že návrhy znaků jsou z pohledu heraldických pravidel a zásad heraldické tvorby korektní, přesto jsou shledány jako hodné negativního odsudku. „Nalézání“ neexistujících prohřešků, nedostatků a pochybení svědčí proti domnělé expertnosti posuzovatelů. Takové zjištění je v rozporu s obecnými očekáváními seriózního počínání PPHV jako instituce navýsost odborné a nechybující.

Původní návrh znaku obce Klapý

Klapý (o. Litoměřice, návrh znaku 2012).

Ke schválení do PPHV byl poslán znak obce Klapý, s tímto popisem: V modrém štítě, na skále přirozené barvy, dvě stříbrné věže s cimbuřím a černým gotickým oknem, mezi nimi dole zlatá hradba, ve které dvě černé zkřížené ostrve, a nad hradbou polovina zlatého zajíce“. Popis doplňoval ikonografický výklad: „Věže a hradba mezi nimi jsou symbolickým zpodobněním hradu Klapý / Házmburk. Na jméno Klapý, které je i názvem obce, ukazují skály, které daly místu jméno. Pravděpodobní stavitelé hradu, páni z Lichtenburka, jsou připomenutí zkříženými ostrvemi. Na jméno hradu Házmburk a dominantní vlastníky Zajíce z Házmburka odkazuje zajíc – rodová erbovní figura“.

Na jednání PPHV dne 12. 9. 2012 nebyl znak doporučen k udělení s odůvodněním, že PPHV obci „navrhuje heraldicky čistější řešení“ (sic!). Hodnotitelé v PPHV měli „problém“ s volnou horní polovinou zlatého zajíce, který byl nad zlatou hradbou mezi dvěma stříbrnými věžemi. Analogicky shodně byl v roce 2010 posuzován návrhu znaku obce Rovné, kde překážkou ke schválení byla volná horní polovina lva, označená v písemném rezultátu za „nemožnou“ (sic!). Ale po odvolání proti takovému soudu byla volná horní polovina lva výslovně uznána za použitelnou. Je zřejmé, že PPHV své vlastní opravné rozhodnutí nepovažoval za precedentní a vrátil se k svému původnímu heraldicky nepřijatelnému názoru. Takové počínání nelze označit za korektní, ale za projev subjektivní manýry. V „návrhu heraldicky čistějšího řešení“ bylo doporučeno „ztvárnit figuru zajíce tak, aby vyrůstal z hradby a její tinkturu změnit ze zlaté na stříbrnou, s tím, že černé zkřížené ostrve jsou dostatečnou vazbou na rod pánů z Lichtenburka“. Jako konzultant byl obci doporučen doc. PhDr. Jan Županič.

Je zřejmé, že puzení některých členů PPHV podílet se nějakým způsobem na tvorbě obecních znaků je poměrně silné. Jejich proklamace o „heraldicky čistějším řešení“ měla vyvolat představu o tom, že navrhovatel „byl heraldicky nečistým“ a svoji úlohu nezvládl. Díky tomu se PPHV staví do role pomyslného ochránce české komunální heraldiky a vytváří dojem, že je pevným odborným pilířem, který obci poskytuje korektní a seriózní oporu. Už ale nevyložil, že horní polovina zlatého zajíce, jako seriózní heraldická obecná figura, není nic proti ničemu. Stejně tak nesdělil, že důvod k jinému „ztvárnění“ figury zajíce nemá odborné opodstatnění a je pouze výsledkem hodnotitelova silně prožívaného subjektivního zdání. Ve výkladu k počínání PPHV byl použit obecně neplatný a zároveň nepoužitelný argument, že v komunálních znacích je mezi věžemi obvykle figura „celá“. Odvolání se na „obvyklost figury celé“ nemůže být v tomto případě použito jako zásadní argument, určující dokonce charakter výsledného rezultátu. Protože za stejně obvyklé musíme považovat použití obecných figur rozličně umenšených, včetně jejich horních polovin a dokonce pouhých zvířecích hlav. Česká rodová i komunální heraldika poskytuje celou řadu praktických dokladů. Popsané počínání PPHV je zavádějící a zároveň heraldicky nesmyslné.

Už v případě návrhu znaku obce Rovné byla volná horní polovina lva vnímána hodnotitelem jako figura „neheraldická“ pravděpodobně jen proto, že on sám takovou figuru dosud z osobní zkušenosti neznal. Ale to mu nijak nebránilo dovolit si určovat, co je a co není v heraldice správné. Nesmyslně tvrdil, že lev, aby byl dle jeho mínění heraldicky správně zobrazen, musí odněkud vyrůstat (sic!). Obci Klapý nebylo vyloženo, že doporučované vyrůstání zlatého zajíce ze zlaté hradby není řešením „heraldicky čistějším“, ale naopak je řešením kolizním. Aby zlatý zajíc nevyrůstal ze zlaté hradby, bylo za „heraldicky čistější“ doporučeno změnit tinkturu hradby na stříbrnou. Vše lze nazvat konáním účelovým a také „heraldicky nečistým“. Absence hodnotitelovy zkušenosti s heraldickou tvorbou, vyžadující přístupy opírané o celou řadu osvojených odborných vědomostí a dovedností, nemůže být plnohodnotně nahrazována prostou teoretickou znalostí například „kancelářské praxe“ v procesu schvalování znaků a erbů v Rakousko-Uhersku před rokem 1918.

Schválený návrh znaku obce Klapý

Nakonec jsem jako navrhovatel znaku obce Klapý provedl radikální a skutečně „heraldicky čistou“ úpravu znaku tím, že zajíc byl „ztvárněn“ jako figura úplná, ve skoku a stojící na prostřední stínce hradby. Tím byly všechny v PPHV uměle vytvořené kolize odstraněny a hradba zůstala zlatá, v souladu s původním a dle mého soudu, sofistikovaným záměrem – zlatá hradba měla funkci náhrady štítu pro černé zkřížené ostrve s odvolávkou na erb pánů z Lichtenburka.

Původní návrh znaku obce Dobev

Dobev (o. Písek, návrh znaku 2012).

Návrh znaku obce Dobevi obsahoval plamenitý pravý bok štítu s důležitou ikonografickou souvislostí k velice vzácnému zasvěcení místního kostela sv. Brikcí. Uvedený plamenitý bok se však stal důvodem odmítnutí v PPHV, který byl vysvětlen v písemném rozhodnutí takto: „…nedoporučit, a to z důvodu, že nekoresponduje popis znaku s vyobrazením“. Následuje výklad, co tím PPHV myslí: „Zobrazená figura plamenného boku je širší než 1/7 šítu, což je v rozporu s obvyklými heraldickými zvyklostmi. Tuto heroldskou figuru totiž není možné zaměňovat s pravým či levým polcením, jak je zobrazeno v tomto případě“. Závěrečný odstavec obsahuje odborné doporučení PPHV, domněle celý „problém“ řešící: „Podvýbor Vám doporučuje buď upravit popis podle kresby, či naopak upravit kresbu dle popisu“ (sic!). Velice pozoruhodný závěr hodný „chytré horákyně“. Snaží se veškerou zodpovědnost za neschválení přenést na obec a jejím prostřednictvím na navrhovatele. Představu PPHV, že obec dokáže stanovit „správný“ popis, nebo v opačném případě znak „správně“ nakreslit, a to v intencích nekonkrétních a subjektivních požadavků PPHV, je nutné hodnotit jako nejméně nedomyšlenou. Kdo je v obcích tak odborného počínání schopen? Obvykle nikdo! PPHV prostřednictvím písemného rezultátu tak jako tak oslovoval především mne jako navrhovatele. Možná se zdáním oponenta, že jsem byl jako publikující kritik práce PPHV tzv. „nachytán na švestkách“.

Zdůvodnění odmítnutí návrhu znaku je neakceptovatelné nejméně ze dvou důvodů. V první řadě je absolutně nepřijatelné používání měrných jednotek, které se v PPHV staly určujícím kritériem pro hodnocení. V heraldice se měrné jednotky zásadně nepoužívají. Posuzování návrhu obecního znaku s pravítkem v ruce je představa vskutku bizarní. Jsou-li v některých českých heraldických příručkách (Vojtěch Král, jeho epigoni Břetislav Štorm a Zdeněk M. Zenger; nikoliv však Českomoravská heraldika z roku 1902, stejně tak Karel Schwarzenberg, Milan Buben a další) uváděny nějaké měrné jednotky, pak je nutné je vnímat nikoliv jako závazné heraldické pravidlo, ale jako orientační údaj, který lze spojit s vytvořením myšlenkové představy o vzájemných vztazích figury a štítu. Druhým důvodem je neschopnost posuzovatele rozlišit pravý bok a polcení vpravo za použití řezu plamenitého (nikoliv „plamenného“). Mimořádně nepřijatelný je hodnotitelův výrok o konstrukci plamenitého řezu v návrhu, který je údajně v „rozporu s obvyklými heraldickými zvyklostmi“. Z toho logicky vyplývá, že autor expertního odborného výroku bezpečně ví, jaká je „obvyklá heraldická zvyklost“ pro zobrazování plamenitého boku štítu. „Znakovocenzorské“ vysvětlení „hloupým heraldikům“ však chybí. Jsem přesvědčen, že cudná mlčenlivost hodnotitele je odrazem nikoliv vědomosti, ale naopak přesvědčivě reflektuje hodnotitelovu heraldickou nevědomost. To mu však nijak nebrání vydávat kategorické soudy. Lze vypozorovat, že k používaným prostředkům arbitrů patří právě bezobsažné floskule, mající u laiků vytvářet dojem výsostně odborného počínání.

Když posuzovatel v PPHV neví, jak se v heraldice konstruují řezy a jak se díky jejich aplikování vzniklé figury pojmenují, měl by se jejich posuzování buď zříci, nebo své nedostatečné znalosti rozšířit a zlepšit. O konstrukcích řezů se však v žádné heraldické příručce nic nedočteme. Jde o problematiku, jejíž zákonitosti a z toho vyplývající postuláty jsou poznatelné až z pečlivého teoretického rozkladu praktického aplikování řezů.  Řez v heraldice je v základní podobě přímý. Oddělíme-li přímým vertikálním řezem část štítu v doporučené vzdálenosti cca 1/7 šířky štítu od jeho pravého nebo od levého okraje, pak plochu, kterou použitý řez vymezí, nazýváme „bok štítu“. Bude-li takový řez modifikován řezem tvarově odlišným (cimbuřový řez, vlnitý řez, pilový řez, plamenitý řez, větvičkový řez atd.), pak jeho základní vlastností je, že tvar, kterým je řez tvořen, se pravidelně střídá doprava a doleva a je zrcadlově shodný a „tvar“ je tudíž vždy stejně velký (je-li to jinak, pak se musí odlišnost od standardu hlásit). Pro posouzení, zda jde o pravý nebo levý bok, či o pravé a levé polcení, je rozhodná osa řezu. Stejná okolnost platí i pro hlavu a patu štítu, ve vztahu ke zvýšenému a sníženému dělení.

V případě návrhu znaku obce Dobevi byla osa řezu ve vzdálenosti zhruba 1/7 od heraldicky pravého okraje štítu. Vzájemná vzdálenost hrotů „plamenů“ nesehrává žádnou roli pro určení „šířky“ řezu ve vztahu k terminologii. Zdá se však, že posuzovatel právě takovým heraldicky nesmyslným způsobem uvažoval. Napadl mě mimořádně absurdní příměr, který však zcela odpovídá v PPHV zastávanému stanovisku – štít jednou polcený plamenitým řezem by mohl být posuzován nikoliv podle osy řezu vedené ve shodě s vertikální osou štítu, ale podle šířky zaujímané hroty plamenů a z toho vyplývajícího vizuálního vjemu pokrytí plochy štítu. To by pak mohlo být vyhodnocováno jako kůl, nebo dokonce jako dvakrát polcený štít - absurdita uvedeného způsobu posuzování je zjevná (takové vnímání lze dokonce hodnotit jako neheraldické podléhání optickému klamu).

Webový portál „Heraldická terminologická konvence“ Mgr. Pavla Paláta, emeritního člena PPHV (dále jen HTK) se, dle mého názoru, měrou více než dostatečnou zabýval konstrukcemi heroldských figur. V této souvislosti mnohokráte vyzýval a nabádal k otevření odborné diskuse, bohužel vždy marně. Vina na nedovzdělání expertů PPHV právě v oboru heroldských figur leží na nich samých a jejich nedovzdělání nelze zakrývat pod rádoby odborné posudky.

Prostřednictvím dopisu předsedy PPHV, adresovanému obecnímu úřadu, jsem byl jako navrhovatel znaku nepřímo vyzván, abych upravil text popisu tak, aby byl v souladu s vyobrazením, nebo znak překreslil, aby byl v souladu s popisem. To byl absurdní a nesplnitelný požadavek, protože znak byl popsán správně a stejně tak byl správně nakreslen. Bazírování na domnělém rozporu mezi kresbou heraldické figury a jejím popisem se stalo v procesu schvalování v PPHV pomyslnou normou – resp. normou se stala bohorovně sdělovaná oborová neznalost a nedovzdělanost arbitrů. Stanovení korektního heraldického popisu je základním smyslem existence PPHV a je to jeho povinností. Zároveň není věcí navrhovatele, aby stanovil popis, který by vyhovoval zcela neodhadnutelným potřebám posuzovatelů v PPHV. V PPHV měl být stanoven řádný popis, tak jak se experti domnívali, že by měl znít a zároveň s vědomím povinnosti nést za své konání plnou odpovědnost. Z toho také vyplývá, že požadavek překreslování znaku byl již nad rámec smysluplnosti.

Schválený návrh znaku obce Dobev

Jestliže v jiných případech jsem dokázal obci vyložit oprávněnost mých námitek proti rozhodnutí PPHV, tak představitelé obce Dobevi zaujali pragmatický postoj. Rozhodnutí PPHV zde bylo vnímáno jako odborně seriózní úřední úkon s povinností obce jej respektovat a odstranit příčiny neschválení. Stal jsem se předmětem srovnávání úřadu „plného heraldických expertů“ a jednotlivce, uvažovaného v tomto srovnání za solitérního, vzpurného a svéhlavého laika bez potřebné odborné kvalifikace. Odmítl jsem jakýkoliv osobní podíl na úpravě popisu znaku, stejně jako na překreslování jeho návrhu v duchu představ schvalujícího PPHV, protože ani jedno z toho nebylo prakticky proveditelné. Víra v odbornost PPHV byla v Dobevi natolik silná, že nakonec došlo k úplnému odstranění předmětu neschválení. Cokoliv „plamenitého“ bylo ze znaku odstraněno. Znak v upravené podobě byl v roce 2014 obci udělen. PPHV se tak stal druhotným strůjcem podoby dobevského obecního znaku, který byl nesmyslným „znakovocenzorským“ zásahem ochuzen o část původního smyslu.

Původní návrh znaku obce Radovesice

Radovesice (o. Litoměřice, návrh znaku 2012).

Návrh znaku obce Radovesic vytvořený v roce 2012 se shodoval s následujícím popisem: „Ve zlatém štítě s modrým lemem červená čtvrť, v ní stříbrná korunovaná utržená lví hlava s krkem a se zlatým jazykem, pod ní v poli šikmá zelená chmelová lodyha s třemi listy a dvěma šišticemi“. Popis byl doprovázen stručným ikonografickým výkladem významu použitých figur: „Modrý lem a zlatý štít opakují tinktury rodového erbu Zajíců z Házmburka, kteří patří k dominantním historickým vlastníkům obce. Modrý lem lze svou barvou vztáhnout k řece Ohři, na jejímž levém břehu obec leží. Chmelová lodyha ukazuje na tradici pěstování této plodiny nejméně od roku 1404. Červená čtvrť se stříbrnou lví hlavou se vztahuje k českým králům, s nimiž jsou spojeny nejstarší poznatelné dějiny obce“. K žádosti byl přiložen i text vysvětlující způsob formulování popisu, na kterém se podílel emeritní člen PPHV Mgr. Pavel Palát a autor české heraldické terminologické konvence.

Žádost obce Radovesic o schválení obecního znaku a vlajky byla na zasedání PPHV konaném dne 6. 3. 2013 zamítnuta. PPHV, prostřednictvím dopisu svého předsedy ze dne 19. 3. 2013, sdělil obci své rozhodnutí nedoporučit návrhy symbolů obce Radovesic k udělení s následujícím zdůvodněním: „Užití volné čtvrti podvýbor pro heraldiku a vexilologii nepovažuje za vhodné a dostatečně odůvodněné. Takto pojatou symboliku (český lev) by pak mohla vyžadovat každá obec, u jejíchž počátků stál český panovník. Obdobně nevhodné je uplatnění lemu jako vyjádření vodního toku protékající obcí (nejde o ostrov).“ Mohu jen spekulovat o pravých důvodech, proč v PPHV nebyl akceptován nejen výše uvedený precizně stanovený popis, ale ani návrh znaku.

V citovaném zdůvodnění není sděleno, že by navrhovatel porušil jakékoliv heraldické pravidlo, které by mohlo být vnímáno jako zásadní překážka ke schválení znaku z pohledu odborného. Ve zdůvodnění odmítnutí jsou použity velice nepřesné termíny – v návrhu znaku není zobrazena „volná čtvrť“, ale „čtvrť“, stejně tak není v návrhu „český lev“, ale „korunovaná hlava stříbrného lva“, kterou nelze nazvat českým lvem. Čtvrť i lem jsou legitimními heroldskými figurami, majícími oporu jak v teorii heraldiky, tak v české heraldické praxi jak historické tak i současné. V procesu hodnocení a posuzování nelze zaměňovat prvořadé přísné posouzení heraldické správnosti předloženého návrhu znaku za zpochybňování navrhovatelova ikonografického výkladu a ten subjektivními slovními konstrukcemi kvalitativně změnit a nakonec takto vulgarizovaný ikonografický výklad mít za dostatečný a dokonce za správný důvod k odmítnutí. Za vulgarizující lze považovat sdělení o „českém lvu“ a jeho možném „vyžadování každou obcí, u jejíchž počátků stál český panovník“, protože tak se děje v české komunální heraldice bez překážek a odsudků již několik století. Při navrhování tohoto znaku jsem si byl vědom možnosti odsuzujícího vnímání úplného a nediferencovaného českého lva jako figury hodné respektu a proto spíše neuplatnitelné. Využil jsem tradiční heraldické možnosti diferencovat figuru tzv. umenšením. Hlava lva je téměř absolutním derivátem plnohodnotné figury „lev“ a je zjevně na samém konci úvah o jejím přijatelném umenšování. Lze doložit, že rigoróznost posuzování „vyžadovaných“ českých lvů v návrzích nových obecních znaků není v PPHV praktikována důsledně a jsou z nějakého důvodu připouštěny výjimky (např. Český Rudolec, o. Jindřichův Hradec – 2015).

O lemu majícím údajně symbolizovat obec jako „ostrov“ není možné učinit jiné hodnocení než takové, že lemy v heraldice s takto formulovaným výkladem jejich významu v obecné rovině spojovány nejsou. Proto nemohou být předmětem tak přísného hodnocení, které se nakonec stává prostředkem k neschvalování návrhů obecních znaků. Heraldičtí experti v PPHV zřejmě vynalezli unikátní význam heroldské figury „lem“. Zlatý štít a modrý lem mají v případě znaku obce Radovesic oporu především v tinkturách rodového erbu Zajíců z Házmburka jako historických vlastníků. Ve vztahu ke „čtvrti“ je zdůvodnění PPHV subjektivní a také nepřesné. Čtvrť není možné označit za nevhodnou a neodůvodněnou, protože její uplatnění jako legitimní heroldské figury popírá nevhodnost užití v jakémkoliv novodobém návrhu obecního znaku. Odůvodněnost použití čtvrti spočívá v existenci lví hlavy, která je do ní vložena. Stříbrná figura ve zlatém štítu je, jak všichni víme, neuplatnitelná, naopak její umístění do červené čtvrti je bez rozporu. Nelze se zbavit dojmu, že předmětem odsudku byla čtvrť a nikoliv lví hlava. Zdá se, že hodnotitel podlehl dojmu o nepřípustnosti prvků z napoleonské heraldiky v českém prostředí. Tak to ovšem není možné vnímat, protože čtvrť je figura známá z evropské i české rodové heraldiky již od středověku a tedy dávno před Napoleonem.

Nedokonalost zdůvodnění spočívá také ve skutečnosti, že v něm vyslovené teze nejsou zobecnitelné a díky tomu se nemohou stát obecně platnými postuláty, které bude možné posuzovateli uplatnit vždy a za každých okolností. Z toho pak vyplývá, že rezultát PPHV, který se neopírá o základní heraldická pravidla, o obecně platné principy a o zobecnitelné výroky, je rezultátem subjektivním a použitým právě pro tento jediný případ. Takové konání nelze označit za seriózní zejména proto, že jeho uplatňování jako principu umožňuje svévolně prohlásit jakýkoliv návrh obecního znaku za neschválitelný a hodný nedoporučení k udělení předsedou Poslanecké sněmovny, včetně návrhů bezchybných, heraldicky korektních a precizně vypracovaných.

Schválený návrh znaku obce Radovesice

Výše uvedené výtky k prvnímu odmítnutí návrhu znaku obce Radovesic byly součástí opakované žádosti se sdělením o rozhodnutí obecního zastupitelstva trvat na podobě původního návrhu znaku. Tato žádost byla v září 2014 znovu odmítnuta. V písemném sdělení PPHV, reagujícím na opakovanou žádost o schválení znaku a vlajky obce Radovesic, bylo uvedeno, že podobu znaku neschvaluje pro zobrazení červené čtvrti (PPHV se opravil a nepoužil již pro tento případ nesmyslného terminologického sousloví „volná čtvrť“) s hlavou stříbrného lva. Tím byla potvrzena bezdůvodná „zášť“ heraldických expertů k legitimní heroldské figuře „čtvrť“. Původně odmítnutý modrý lem, byl výslovně označen za akceptovatelný (zde si musím položit znepokojivou otázkou: „Proč je to možné až nyní a nebylo to možné už v prvním kole schvalování?“. Čtenář má možnost vytvořit si úsudek sám). Jako navrhovatel znaku jsem usoudil, že nemá smysl neustále vykonávat členům PPHV heraldickou osvětu a vynakládat úsilí k opakovanému obhajovaní své práce. Proto jsem navrhl nový znak ve zcela odlišné podobě, odpovídající popisu: „Ve zlatém štítě černá kančí hlava se stříbrnou zbrojí nad zkříženými zelenými chmelovými lodyhami, každá s třemi listy a dvěma šišticemi. V patě štítu modré vlnité břevno.“ Tento znak byl obci Radovesice v roce 2015 udělen. Přesto musím konstatovat, že PPHV vstoupil do návrhu znaku odborně nepřijatelným způsobem a hrubě prosazoval svou neheraldickou vůli.

Nejprve odmítnutý a pak schválený znak obce Volevčice

Volevčice (o. Most, návrh znaku 2013).

Údajný rozpor popisu a vyobrazení znaku se stal ve schvalovacím procesu PPHV již trvalou „mantrou“ a v konečném důsledku také příčinou odmítnutí návrhu. Neschválení návrhu znaku obce Volevčice bylo doprovázeno následujícím zdůvodněním: „….rozhodl se nedoporučit, a to z důvodu rozporu vyobrazení s popisem“. Uvedený důvod byl v následujícím odstavci stručně rozveden: „Rozpor nastal při užití polcení štítu vpravo. Polcení vpravo vyžaduje „výrazné posunutí poltící linie k pravému okraji pole“, což v návrhu není aplikováno. Doporučujeme Vám…štít pouze poltit, aby nedocházelo ke zbytečné deformaci kříže v pravém poli“. Ve zdůvodnění bylo fascinujícím nalezení neexistujícího problému. Schvalovací proces v PPHV již bylo možné bez skrupulí nazvat svévolným a nekompetentním. Opět byla experty v PPHV přenesena odpovědnost „kolektivního orgánu“ na navrhovatele, který nestanovil popis ve znění, které by mohlo konvenovat zjevně nedostatečné míře heraldického poznání členů PPHV.

Důvodem k zamítnutí návrhu znaku v PPHV nemůže být v obecné rovině rozpor mezi popisem a kresbou, protože k schválení je předkládáno především vyobrazení (kresba) znaku a jeho popis nemusí nutně být rigorózně odborným. Či také jinak, popis nutně nemusí vyhovovat představám o správnosti popisu, existujícího pouze v hlavě posuzovatele. Navrhovatel není Pýthie Delfská. Stanovení odborného popisu předloženého návrhu znaku je jedním ze základních důvodů existence PPHV. Místo toho jsou uměle vytvářeny „pseudodůvody“, mající jediný smysl, podpořit odmítání návrhů obecních znaků z nějakých nesdělených subjektivních příčin. Absurdnost takového počíná je zřejmá zejména tehdy, není-li mezi vyobrazením a popisem žádný věcný a ani terminologický rozpor. V případě Volevčic (stejně jako v březnu roku 2013 v případě obce Dobevi), nebyl rozpor mezi kresebnou konstrukcí znaku a stanoveným popisem téhož. To jen experti v PPHV nevědí, o čem píší, když tvrdí „není aplikováno“, přestože „aplikováno“ bylo a jen oni sami to nedokázali rozpoznat.

Pokud ve zdůvodnění PPHV byla použita citace z webových stránek HTK, pak je to svým způsobem chvályhodné, pokud je zároveň dostatečně vnímán a chápán obsah jím stanovené definice. Z HTK byl použit doslovný citát z terminologického souboru „Polcení“, vložený do uvozovek: „výrazné posunutí poltící linie k pravému okraji pole“. Zdroj citace uveden nebyl, i když by se slušelo, aby uveden byl, protože použité odborné sdělení není výsledkem posuzovatelova vědění, ale vědění jiných. Význam sousloví „výrazné posunutí“ je obecný a nemá charakter jakékoliv hodnotově měřitelné míry posunutí a tím méně neobsahuje exaktní sdělení, od kolikáté linie z množiny svislých čar jde o polcení vpravo/vlevo, a v kterém bodě jde již o bok štítu (resp. rozšířený bok štítu) – tak si prostě heraldika nikdy nepočínala, nepočíná a zcela určitě nikdy počínat nebude. Hodnocení a správné terminologické pojmenování figur je věcí heraldického citu, který má mít kořeny ve zkušenosti posuzovatele. Odrazem zkušenosti není opakování matematických údajů a tezí Vojtěcha Krále z Dobré Vody z roku 1900 a jeho epigona Břetislava Štorma z roku 1940, resp. Štormova epigona Zdeňka M. Zengera z roku 1971, určující hlavu, patu, bok, lem štítu a další heroldské figury konkrétní měrnou hodnotou. Tu je nutné vnímat nikoliv jako hodnotu absolutní, neměnnou a závaznou, ale jako relativní přibližný příměr. Navíc nejde o výjimečnou terminologickou ojedinělost, ale o zobecňující součást terminologického systému (viz také dělení zvýšené/snížené vers. hlava a pata štítu, rozšířený lem a „štít ve štítu“, zúžený/rozšířený kůl/břevno atd.). Takové heraldické terminologické marginálie by měly být známy každému, kdo se v heraldice vydává za experta a chce druhé poučovat či dokonce je mentorovat.

Ostatně i v intencích mluvnického významu slova „výrazný“ jde o to, že polcení vpravo nebo vlevo musí být pozorovatelné a identifikovatelné bez pochybnosti – tedy „výrazné“ prostřednictvím vizuálního vjemu a nikoliv na základě aplikování jakékoliv měrné škály. Nelze takovým termínům dávat jiné významy, protože by takto uměle „ohýbaný“ termín neplnil svou nutně potřebnou rigorózní funkci (viz také Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia Praha 1998, s. 518, heslo „výrazný“ s přesným a srozumitelný výkladem mluvnického významu slova).

Jestliže hodnotící expert měl v případě znaku obce Volevčic potřebu korigovat autorské řešení konstrukce znaku podle svého subjektivního zdání a zároveň sděloval, že tím bude pomoženo figuře „kříž“, která je dle jeho mínění „zbytečně deformována“, pak je zřejmé, že žádnou zkušenost s heraldickou tvorbou nemá. Je také zřejmé, že jeho „starost a péče“ o kříž, který je svou podstatou, spočívající v jeho lapidární jednoduchosti, identifikovatelný i ve stavu „deformovaném“, není aplikována na obecnou figuru volavky. Ta zmenšením velikosti plochy stávajícího pole, které v předloženém návrhu figuře zcela vyhovuje, bude při prostém polcení zúženo a tím bude „deformována“ i figura volavky. Takže díky prostému polcení štítu vzniknou dvě deformované figury (!), protože ani v jednom z polí nemůže být kříž „nedeformovaný“. A to má být výsledek seriózního odborného posouzení? Volba experta, které figuře dát přednost, aby nebyla deformovaná, musí v tomto případě vyznít ve prospěch figury obecné, kterou je volavka a jí ponechat možnost plnohodnotného zobrazení. Navíc, krom subjektivního pohledu hodnotitele, tomu nic nebrání.

O smyslu konání expertů PPHV mohu jen spekulovat. Protože sami nemohou do svého písemného vyjádření uvádět, že důvody odmítnutí jsou ryze osobní (v intencích dvoupolohového hodnocení „líbí“ / „nelíbí“, resp. jinými okolnostmi podmíněné), pak se pokoušejí o hledání a formulování jakéhosi domněle sofistikovaného rezultátu. Díky tomu, že nemají dostatečnou vědomost o heraldické terminologii nejen z pohledu teoretického, ale také z pohledu jejího praktického aplikování, dopouštějí se laických „přehmatů“ v subjektivní víře ve své schopnosti, které ovšem nejsou dokonalé ve smyslu potřeb skutečného heraldického expertního počínání. Odborné tápání nemůže být součástí charakteristiky znalce heraldiky a heraldického experta.

Po opakované žádosti obce byl znak v roce 2014 schválen a v následujícím roce udělen v souladu s prvotním návrhem.

Původní návrh znaku obce Jeníkova

Jeníkov (o. Chrudim, návrh znaku 2014).

Návrh znaku obce Jeníkova měl podobu danou popisem: „Zelený štít s červenou čtvrtí, v níž do zlatého kruhu vepsaná zlatá, dvěma oblouky uzavřená, knížecí čepice, nahoře s křížkem na kouli. Ve štítě vlevo obilný klas s dvěma odkloněnými listy, dole podložený položeným obilným klasem, obojí zlaté“. Popis znaku byl v žádosti obce o schválení a udělený doplněn ikonografickým výkladem: „Červená čtvrť se zlatou korunou se vztahuje ke sv. Václavovi, kterému je zasvěcen kostelík v Jeníkově. Zelená je barva hor, venkova, přírody a zemědělství, které zároveň symbolizují obilné klasy. Zelená barva má také vztah k vrchu Pešavě, na jehož úpatí obec leží“.

PPHV na zasedání konaném dne 25. 2. 2015 uvedený návrh odmítl schválit s následujícím zdůvodněním: „…nedoporučit, jelikož v podkladu žádosti není žádným způsobem zdůvodněno užití čtvrti“. Tento nepravdivý a zároveň vágní důvod (viz také odmítnutí původního návrhu znaku obce Radovesice) musel být podpořen další argumentací: „Za nevhodné považujeme umístnění červeně vyložené koruny do červené čtvrti, čímž je výrazně potlačena její zřetelnost. Doporučujeme zcela nadbytečnou červenou čtvrť vypustit a umístit korunu přímo do zeleného štítu“.

V hodnocení se PPHV dopustil dvou výrazných nepřesností, které vnímám jako projev nespravedlivé subjektivnosti hodnotitelů:

1. Ve zdůvodnění bylo napsáno: „….v podkladu žádosti není žádným způsobem zdůvodněno užití čtvrti“. To však není pravda, protože v přiloženém ikonografickém výkladu bylo napsáno: „…červená čtvrť se zlatou korunou se vztahuje ke sv. Václavovi.“

2. K použitým tinkturám bylo sděleno: „Za nevhodné považujeme umístění červeně vyložené koruny do červené čtvrti, čímž je výrazně potlačena její zřetelnost“. K tomu poznamenávám: Jsou-li použity tinktury v souladu se základním heraldickým pravidlem o poměru tinktur, pak je „výraznost“ zaručena prostřednictvím aplikování tohoto pravidla. Co chce expert jiného a proč to chce?

Musím vyjádřit rozhořčení, že byly opět nalézány subjektivní důvody pro neschvalování mých návrhů znaků. V minulosti byl takovým důvodem údajný „nesoulad“ mezi stanoveným popisem a vyobrazením, ačkoliv nesoulad neexistoval. Nyní je to údajné „nezdůvodnění“ užití figury, podpořené údajnou „nevýrazností“. To jsou už pseudoodborné důvody, nehodné heraldických expertů. Když jsem sděloval ikonografickým výkladem, že čtvrť a koruna mají vztah k sv. Václavovi, pak to nebylo sdělení samoúčelné. Byl bych se dopustil šířeji koncipovaného výkladu, kdybych tušil, že v PPHV nedokáží „číst“ znak a v něm obsaženou symboliku. Návod k vyhodnocení obsahu znaku byl v ikonografii nejméně naznačen. Místo, které zaujímá legitimní heraldická figura čtvrť, je z pohledu obecně platných zásad heraldiky nejčestnějším místem znaku, proto sem byla umístěna koruna symbolizující sv. Václava, posílená o příznak jeho mučednické smrti, kterým je červená barva. Oddělení tohoto výsostného symbolu od ostatní „profánní“ částí štítu pomocí čtvrti nemůže být vnímáno jako nepřijatelné, ale právě naopak. Lze vyjádřit uspokojení nad tím, že experti v PPHV použili termín „čtvrť“ a nikoliv pro tento případ zcela nepřesného sousloví „volná čtvrť“, jak se to stalo v roce 2012 u Radovesic (viz výše).

Schválený znak obce Jeníkova

Jsem nucen se domnívat, že důvody uvedené v písemném rozhodnutí PPHV o neschválení znaku obce Jeníkova, jsou pouze zástupné a příčinu lze nacházet jinde. Pravým důvodem je z ničeho nic stanovená zásada, že čtvrti (včetně „čtvrtí volných“) budou v návrzích obecních znaků nekompromisně odmítány. Zde bychom mohli očekávat korektní odborné vysvětlení, proč tomu tak je, ale zůstaly nám jen nezodpovězené otázky. Pokud jsou v PPHV stavěny mimo heraldiku legitimní heraldické figury, jakými jsou horní poloviny zvířat, polcení vpravo nebo vlevo a v tomto případě čtvrť (stejně jako v minulosti Radovesice – také bez sdělení skutečného důvodu odmítnutí), pak si musí experti v PPHV nejprve sami sobě pravdivě sdělit, proč tak činí, a skutečně seriózně hledat, je-li takové počínání v souladu s obecnými heraldickými pravidly a také jak se to srovnává s jejich osobním svědomím. Je zjevné, že k žádnému odsuzování „čtvrtí“ není důvod, protože jde o figuru srovnatelnou s běžnými figurami, jakými jsou dělení, polcení, hlava, pata, lem, stupeň, břevno, kůl, atd. atd. atd. Zde poznamenám, že jde také o diskontinuitu v počínání PPHV, protože „čtvrť“ byla v minulosti schválena už několikrát (Lukavec, o. Pelhřimov - 1997; Homole, o. České Budějovice - 1999; Loučka, o. Vsetín - 2002; Dolní Libochová, O. Žďár nad Sázavou - 2009). Nevím, zda si PPHV v novém obsazení dostatečně uvědomuje nutnost diverzifikace obecních znaků za použití celé škály legitimních heraldických figur, které jsou nezbytnou podmínkou pro vytváření znaků neshodných.

Jako navrhovatel jsem připustil, že červená čtvrť skutečně může být postradatelná. Upravil jsem návrh znaku v duchu doporučení PPHV. To ovšem neznamená, že bych tím připustil nebo potvrzoval „chybnost“ použití čtvrti nebo snad přiznával svou pomyslnou heraldickou nedostatečnost. Takto upravený znak byl obci Jeníkovu udělen v roce 2015.

Nejprve odmítnutý a nakonec schválený znak obce České Belé

Česká Bělá (o. Havlíčkův Brod, návrh znaku 2014).

Návrh znaku schválený Zastupitelstvem městyse v České Bělé, konaném dne 29. 12. 2014 se shoduje s popisem: „V červeném štítě český lev nad zvýšenou zelenou patou, v níž jsou stříbrná hornická kladívka, mlátek kosmo, přeložený šikmým želízkem“. Připojený ikonografický výklad zněl: „Znak modifikuje dosavadní podobu znaku České Bělé tak, aby nebyla v rozporu se zákonem o státním znaku. Modifikujícím prvkem je zelená zvýšená pata se stříbrnými hornickými kladívky. Tato symbolika se obrací k nejstarším zprávám o městysi, které jsou spojeny s hornictvím a těžbou stříbrných rud“. K žádosti městyse o schválení upraveného „historického“ znaku byla přiložena rešerše pojednávající o jeho genezi a existenci od poloviny 19. století do současnosti.

Na jednání PPHV konaném dne 25. 2. 2015 byla projednávána žádost městyse České Bělé o úpravu „historického“ znaku městyse ve prospěch takové podoby, která by nebyla ve shodě s malým státním znakem a se znaky dalších patnácti měst, městysů a obcí. Rozhodnutí PPHV neschválit tuto žádost byla obci sdělena dopisem ze dne 12. 3. 2015. Mimořádně obsáhlé zdůvodnění PPHV k neschválení návrhu úpravy znaku České Bělé, je svým obsahem natolik „pozoruhodné“, že stojí za úplné citování a stejně tak stojí za pozorné čtení:

 „[PPHV]…projednal dne 25. února 2015 Vaší žádost a rozhodl se ji…nedoporučit, a to z důvodu, že Vámi předložený rozbor nazvaný „O historickém znaku městyse České Bělé“ je nepochybně velmi zajímavý, nelze však souhlasit s řadou tvrzení jejího autora. Konkrétně jde o následující pasáže: „Je s podivem, že Sedláčka, jako znalce heraldiky nepřekvapila shoda znaku městyse Česká Bělá s erbem Českého království, která byla z pohledu heraldických pravidel nepřípustná a nedonutila ho k nějakému komentáři“.

Zapomíná totiž na normu zavedenou roku 1724 tehdejším císařským úředníkem a tzv. erbovním cenzorem Wiliamem O´Kellym, jež byla v platnosti až do roku 1918, která udílení zemských znaků a dalších symbolů fyzickým a právnickým osobám a priori nezakazovala, podmiňovala je však panovnickým souhlasem.

Vzhledem k tomu, že si městys Česká Bělá v době Rakousko-Uherska o znak nepožádal, nebyl mu také udělen. Není ovšem důvod předpokládat, že v případě zájmu by mu byl potvrzen stejný znak, jaký uvádí Widimského publikace a Ottův slovník naučný: tedy korunovaný dvojocasý lev v červeném poli.

Ke stejnému případu totiž došlo u Ronova nad Doubravou roku 1909, o čem svědčí i spis dnes uložený v Národním archivu v Praze (Národní archiv, Ministerstvo vnitra Vídeň – Šlechtický archiv, kart. 60). Autor Vašeho návrhu přitom tvrdí, že „v případě Ronova nad Doubravou můžeme spekulovat o tom, zda úředníci ve vídeňské ministerské heraldické komisi nepovažovali kartuši za prvek modifikující a způsobující odlišnost od znaku Českého království.“ Nebylo tomu tak, protože kartuš, jinak obruba štítu, je honosný kus, který znak mohl, ale také nemusel obsahovat. Zásadní přitom bylo, co je obsahem štítu, nikoliv co se nachází kolem něj (kartuš) či na něm (koruna).

Za zvlášť diskutabilní je třeba pokládat pasáž expertního posudku: „Jakákoliv případná změna podoby městského znaku, je změnou k lepšímu a nemůže v České Bělé vyvolávat rozpaky, lítost či dokonce odpor. Naopak je vhodné vnímat, že je to ku prospěchu nejen městyse, ale i české komunální heraldiky, je to v souladu s českým právním řádem a s heraldickými normami platnými více jak sedm století. To vše je hodno respektu bez nutnosti jakékoliv oponentury. Není možné vyloučit, že kdykoliv v budoucnosti se může protiústavním stavem české komunální heraldiky zabývat jakákoliv kompetentní instituce (ministerstvo vnitra, Nejvyšší správní soud, Ústavní soud), která vyvolá nezbytnost učinit nápravu a vyjmenovaná města a městysi budou nuceni konat.“

Tato slova jsou v rozporu se stávajícím právním řádem. Zákon č. 352/2001 Sb. o užívání státních symbolů České republiky a změně některých zákonů totiž v §2, odst. l, písm. f konstatuje: Státní znak jsou oprávněni užívat (…) kraje, obce, městské obvody či městské části územně členěných statutárních měst a městské části hlavního města Prahy.“

Každá obec v České republice má tedy právo vhodným způsobem používat státní znak, a to jak velký, tak malý. Pokud je znak obce vycházející z historických tradic totožný se státním znakem České republiky, neexistuje žádný důvod k zákazu jeho používání. Právě naopak: podobných znaků je v českých zemích jen několik a jsou z heraldického hlediska mimořádné. To platí jako o obcích, jimž byl takový znak udělen (Slaný, Tachov), tak o těch, které jej již po více než století užívají – a to je případ České Bělé.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii proto nevidí žádný důvod k tomu, aby obec Česká Bělá nemohla i nadále užívat znak s českým lvem v červeném poli. Právě naopak – tuto věc plně podporuje, protože vychází z dlouholeté tradice a zvyklosti obce. Nic nebrání tomu, aby byl znak ve stávající tradiční podobě vložen do Rekosu, přičemž jeho popis bude znít: „V červeném štítě korunovaný stříbrný dvouocasý lev se zlatou zbrojí a jazykem…“ (konec citátu; další text se týkal již problematiky návrhu vlajky).

Dosud nebývale obšírné písemné zdůvodnění PPHV je charakteristické úpornou snahou nalézt nějaký pádný důvod k odmítnutí. Nebylo-li možné použít poukázání na porušování základních heraldických pravidel navrhovatelem, tak byl autor návrhu znaku „obviněn“, že s jeho názory uvedenými v rešerši nelze souhlasit. Nesouhlas arbitrů s obsahem rešerše byl v PPHV zcela novým prvkem schvalovacího procesu. Z mého následujícího komentáře vyplyne, že „nesouhlas“ heraldických expertů byl zcela neopodstatněný.

Ačkoliv byl písemný rezultát o neschválení navrženého obecního znaku adresován obecnímu úřadu, je zřejmé, že adresátem jsem byl já jako autor rešerše. Jménem neuvedený expertní oponent polemizuje s rešerší o znaku České Bělé, kterou jsem vypracoval. Polemika však je vedena pouze s některými vybranými pasážemi. Nevyjadřování se oponenta k základním pravidlům heraldiky je mimořádně zvláštní zejména v textu, který svou povahou má být výsostně odborným. Takové „nekonání“ lze považovat za nedostatečnost. Mnohá oponentní konstatování jsou k uzoufání nekompetentní. Obsahují subjektivní výklady, které jsou nepravdivé a bez znalosti problematiky.

Některé použité repliky jsou zcela irelevantní. Například k mému „zapomínání“ na tezi vyslovenou Williamem O´Kelly v roce 1724, či na mé drobné poznamenání k počínání Augusta Sedláčka v roce 1908, který bez jakéhokoliv komentáře akceptoval shodu znaku městyse České Bělé se znakem Českého království. Zdá se, že oponent předpokládá, že August Sedláček tezi O´Kellyho z roku 1724 znal – dovolím si o takové znalosti u A. Sedláčka pochybovat. Takovou argumentaci oponenta musím považovat za účelovou. Osobně nespojuji uvedenou tezi s Williamem O´Kelly a rokem 1724, ale znám ji jako obecně platné pravidlo obvykle uplatňované v aktech polepšování erbů nebo znaků.  Pokud O´Kelly v roce 1724 vyslovil nějakou tezi o svrchovanosti císaře v rozhodování o čemkoliv, tak je to pochopitelné, protože ani znakový cenzor nemohl císaři nepřiznat suverenitu v jeho konání. Nemohl císaři odporovat, či o jeho vůli veřejně pochybovat nebo dokonce mu cokoliv byť jen náznakem nařizovat. To se týkalo i heraldiky. Ostatně platilo, že císař má vždy pravdu a zároveň lze u znakového cenzora (herolda) předpokládat jak loajalitu, tak také heraldicky korektní počínání. Císař velice pravděpodobně měl alespoň základní povědomost o heraldických pravidlech a věděl, že znak jeho Českého království nemůže být udělen v nediferencované podobě žádnému uživateli, včetně měst a městysů. I kdyby takovou vědomostí nedisponoval, což je spíše nepravděpodobné, tak „na to měl lidi“ – například herolda Williama O´Kellyho.

Bylo by dobré znát konkrétní příklad uplatnění císařovy vůle v intencích diskutovaného problému, že císař udělil komukoliv nediferencovaný znak Českého království. Jsem přesvědčen, že neexistuje. Nelze pochybovat o tom, že výsledkem vyjádření panovníkovy přízně, v případech udělení erbů jednotlivcům bylo tzv. „Gnadenzeichen“ („znamení přízně“), obvykle v podobě císařského dvouhlavého orla nebo orlice římských králů. Tento způsob vyjádření panovníkovy přízně známe i z komunální heraldiky (např. Brno 1646, Staré Město pražské 1649, Malá Strana 1657, Kutná Hora 1641 atp.).

Znak České Bělé - V. R. Widimsky 1864

Za nebývale spekulativní a v podstatě nepřijatelné musím považovat následující sdělení: „Vzhledem k tomu, že si městys Česká Bělá v době Rakousko-Uherska o znak nepožádal, nebyl mu také udělen. Není ovšem důvod předpokládat, že v případě zájmu by mu byl potvrzen stejný znak, jaký uvádí Widimského publikace a Ottův slovník naučný: tedy korunovaný dvojocasý lev v červeném poli“. Oponentem vyjádřená jistota o běhu událostí, uvozená termínem „kdyby“, je obdivuhodná a snad přijatelná v nějakém nezávazném soukromém rozhovoru, ale do seriózní věcné odborné oponentní argumentace žádné „kdyby“ prostě nepatří (to ostatně ví každý „slušný“ historik). Argumentovat odvoláním se na Widimského publikaci, či Ottův slovník naučný je politováníhodným výsledkem nekritického a proto nepřijatelného vnímání vývoje české komunální heraldiky samotnými experty v PPHV. Lékárník Vincenz Robert Widimsky z Města Albrechtice u Krnova sestavil kompendium městských znaků v Českém království (1864) s pozorovatelnými omezujícími limity své vlastní odborné připravenosti, která byla zřetelně nedostačující. Redakce Ottova naučného slovníku přijala Widimského kompendium bez výhrad a také bez sebemenšího pokusu o odbornou revizi celé řady již tehdy poznatelných nedokonalostí, nesmyslů a mystifikací. Neštěstí české komunální heraldiky spočívá v kontaminaci i nejnovějšího přehledu české komunální heraldiky z roku 1985 (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích) buď přímo Widimským nebo zprostředkovaně prostřednictvím Ottova slovníku naučného. I dnes ještě stále existuje nepochopitelná ochota Widimského blahosklonně obhajovat.

Znak v privilegiu z r. 1909 pro Ronov nad Doubravou

Například víme, že znakový cenzor Karl Schornböck upravil v roce 1909 znak města Ronova nad Doubravou tak, aby lva ve znaku odlišil od českého lva. Učinil to jednoduchým způsobem a jeho cenzorský zásah změnil pouze tinkturu drápů ze zlaté na stříbrnou. Cenzorův zásah se promítl i do českého popisu znaku, uvedeném v privilegiu: „V červeném štítu stojí vzpřímen stříbrný lev s vyplazeným jazykem, se zlatou korunou a dvojím ocasem. Štít vrouben jest ozdobnou obrubou broncové barvy. Na hlavě štítu spočívá zděná koruna stříbrné barvy s pěti viditelnými výběžky“. Schornböckovo cenzorské rozhodnutí vizualizoval erbovní malíř Friedrich Junginger v miniatuře uděleného znaku ve znakovém privilegiu, kde drápy lva jsou skutečně stříbrné (SOkA Chrudim, AM Ronov nad Doubravou. Inv. č. 10, privilegium z 29. 4. 1909 povyšující Ronov nad Doubravou na město a udělující městu znak. Popis znaku pag. 2v a 3v, vyobrazení znaku pag. 3r). Tuto drobnost však nebyli autoři edice erbovních listin ve fondu Šlechtický archiv, uloženém v Národním archivu, vůbec schopni identifikovat, protože cenzorské zásahy nebyly předmětem jejich přednostního „zájmu“. Spokojili se skicou žádané podoby městského znaku, která se shodovala se zemským znakem. Ta byla přiložena k žádosti a je dosud součástí příslušné archivní složky. Ronovští k žádosti dokonce přiložili přípis Zemského výboru se souhlasem o potvrzení takové podoby znaku jejich města. Zmíněný znakový cenzor však navrženou podobu znaku nebyl ochoten akceptovat. Znak uvedeným způsobem korigoval a stanovil jednoznačný popis. Nikoliv snad proto, že by spoléhal na projev císařovy vůle v intencích teze Williama O´Kellyho z roku 1724, ale proto, že si nepochybně uvědomoval staleté heraldické pravidlo o nemožnosti používání téhož znaku dvěma odlišnými subjekty. Znakový cenzor si počínal očekávatelným způsobem. Přesto editoři uvedených erbovních listin žijí i nadále s představou, že Ronovu nad Doubravou byl císařem udělen český lev. Nebylo přihlédnuto ani k obsahu článku Karla Müllera z roku 1998, v němž je dostačujícím způsobem pojednáno o vzniku znaku Ronova nad Doubravou, včetně upozornění na korigující zásah znakového cenzora (Müller, Karel: Jak Ronov ke svému znaku přišel. In: Almanach Ronova nad Doubravou u příležitosti znovujmenování městem 1. června 1998. Ronov nad Doubravou 1998, s. 181-184; s podivem PhDr. Karel Müller byl jedním z odborných recenzentů uvedené edice a přesto ke korigování editorského počínání nedošlo; K cenzorskému zásahu také Mikule, Stanislav: Komunální heraldika v letech 1848-1918. Magisterská diplomová práce. Slezská universita v Opavě. Opava 2005, s. 94).

Expertův komentář k mému konstatování o možném nahlížení vídeňských znakových cenzorů na funkci kartuše, jako na možný prvek odlišování podob schvalovaných znaků, byl mnou relativizován a uveden obratem „můžeme spekulovat“. Expert v PPHV to zřejmě cítil jako možnost zpochybnit moji odbornost a replikoval výkladem o smyslu kartuší ve schvalovaných a udělovaných městských znacích na přelomu 19. a 20. století. Expertův výklad byl veskrze zbytečný, pokud měl být poučením „pomýlenému“ navrhovateli, protože stejný názor na funkci kartuší zastávám také. Mohu vnímat expertovo expozé, které se k samotnému zdůvodnění odmítání úpravy znaku městyse Česká Bělá nevztahuje, jako manipulativní pokus o poukázání na navrhovatelovu znalostní nedostatečnost a tím nepřímo podpořit jiná negující expertova konstatování.

Pozornost pisatele rozhodnutí PPHV se soustředila na celou řadu sdělení uvedených v rešerši, které dle mého soudu s vlastním odmítnutím znak schválit přímo nesouvisí a byly účelově vyjmuty ze souboru argumentací, které měly svou vnitřní strukturu a posloupnost. Smyslem rešerše bylo obecně popsat celkovou situaci v české komunální heraldice a dát ji do souvislosti s heraldickými pravidly a se současnými právními normami. Podstatným sdělením uvedeným v rešerši bylo konstatování, že používání takového znaku, který se shoduje s malým státním znakem, je v rozporu se zákonem o státním znaku. V rozhodnutí PPHV bylo na to replikováno citací § 2, odst. 1, písm. f., téhož zákona, který sděluje: „Státní znak jsou oprávněni užívat…kraje, obce, městské obvody či městské části…“. Z toho pak bylo dovozováno, že v současnosti používaný znak v České Bělé není v rozporu se zákonem o státním znaku (sic!). Pokud je takový výklad PPHV vydáván za právně relevantní ve vztahu k užívání nediferencovaného malého státního znaku jako znaku města, městyse, či obce, pak to lze považovat za sdělení skandální, pramenící z neznalosti nejen tohoto zákona, ale také z nerespektování heraldických pravidel, které tu jsou od počátků heraldiky a řada z nich, včetně toho pro tento případ podstatného, byly formulovány již v polovině 14. století Bartolem de Saxoferrato, jako odraz jejich ustálenosti a platnosti v předchozí době. Zároveň je podstatné, že Saxoferratem formulovaná zásada platila i v následujících stoletích a platí dosud. Dotčené pravidlo, patřící k základním obecným heraldickým normám, zní: „Insignis singularis dignitatis, puta regis, nemo defert nec rebus suis depingere facit principaliter, accessorie sic“ (překlad: „Znaky obzvláštní hodnosti, např. královské, nikdo nenosí, aniž si nechává zobrazovat na svých věcech jako znamení hlavní; lze to však jako znamení přídavné“). Z této definice jednoznačně vyplývá, jak si lze počínat při užívání „znaku zvláštní hodnosti“, jehož užívání je obecně zapovězeno s výjimkou jeho uplatnění „jako znamení přídavného“. Česká komunální heraldika nemůže být výjimkou.

Malý státní znak České republiky

Za zásadní je nutné mít následující vysvětlující konstatování. Smyslem zmíněného ustanovení zákona o státním znaku není benevolence práva k užívání státního znaku městy a obcemi jako znaků městských a obecních. Smyslem zákona o státním znaku je v rámci přenesené působnosti státu umožnit obcím všech úrovní používat velkého státního znaku k označení budov úřadů a malého státního znaku na úředních razítkách v souladu se zákonnou normou. Jednoduše řečeno zákon na takovou potřebu pamatoval. Je však zcela zřejmé, že toto zákonné ustanovení nelze přenášet do oblasti komunální heraldiky a zde ho dokonce aplikovat. Výklad zákona o státním znaku je nutné činit v souladu s jeho smyslem. Má-li být výklad zároveň korektní, pak musí být „dobromyslný“. Způsob, jak uvedený zákon vykládá heraldický expert v PPHV, je mimořádným nesmyslem a v podstatě jde o nedůstojnou mystifikaci, která je svým způsobem urážkou každého, kdo je schopen používat zdravého rozumu.

Ve zdůvodnění PPHV byla uvedená právní skutečnost svévolně a účelově „ohnuta“. Kontroverzní výklad této části zákona o státním znaku, prostřednictvím heraldických expertů v PPHV, staví kolektivní orgán do poněkud nelichotivého světla nejen v prostředí samospráv, kde důvody pro používání velkého a malého státního znaku jsou obecně zřejmé, ale také u odborné veřejnosti, včetně té neheraldické. Ať zní zákon o státním znaku jakkoliv, tak je jasné, kde je rozpor – znak České Bělé je nejen shodný s dalšími patnácti městskými znaky, což by pro oprávněnost úpravy znaku stačilo samo o sobě, ale je také shodný s malým státním znakem. Obě takové shody jsou z pohledu staletých heraldických pravidel nežádoucí.

Zcela nepřijatelné je tvrzení experta z PPHV, že městům Slanému a Tachovu byl znak s českým lvem udělen. To je absolutní nesmysl. Je mimo možnost rozumného chápání, proč se expert takovým výrokem o své vlastní vůli stává mimořádně nekompetentním sdělovatelem nepravdy. Onu nepravdu si může každý ověřit. Nezbývá než se rozhořčeně ptát, proč si expert, ještě před vyslovením soudu alespoň nepřečte příslušné kapitoly v Čarkových Městských znacích v českých zemích z roku 1985. Zde je uvedeno, že znaky Slaného a Tachova se vyvinuly z městských pečetí a z toho lze logicky odvodit, že nikdy nebyly uděleny. Mohu spekulovat, že tato evidentní nepravda byla určena k věření Českobělským a snad mělo jít o účelovou manipulaci ve prospěch názoru PPHV, který prostě změnu znaku nechtěl. Domnívám se, že pro experta v PPHV by bylo přijatelnější, kdyby šlo o úmyslné a záměrné matení příjemce takové zprávy, než kdybych si měl myslet, že expert je problematiky zcela neznalý. Jsem však přesvědčený, že platí závěr předchozí úvahy.

Z uvedeného výkladu PPHV, o příčinách odmítnutí schválit znak České Bělé, je pozoruhodný ten odstavec rozhodnutí, ve kterém je žadateli sdělováno, že podle znění zákona o státním znaku, cituji: „Každá obec v České republice má tedy právo vhodným způsobem používat státní znak, a to jak velký, tak malý“. Taková argumentace jednoznačně usvědčuje pisatele, že nepochopil smysl zákona o státním znaku a vykládá ho mimořádně účelově a nepřesně. Přesto je využíván, resp. zneužíván, k podpoře dalších sdělení.

Existuje-li či neexistuje právní důvod k vydání zákazu obcím a městům používat znak, který je ve shodě s malým státním znakem, je v kompetenci soudů (pokud nebude takový rozpor řešen jiným způsobem, například prostřednictvím vyhlášky ministerstva vnitra). Možnost rozhodování soudy v této věci nelze vyloučit. Podnět k příslušnému soudu může podat kdokoliv. Pravděpodobnost takového podání se zvětšuje právě díky oněm zvláštním odmítajícím rezultátům v rozhodovacím procesu v PPHV.  

K regulaci a omezení užívání malého státního znaku obcemi na razítkách bylo již přikročeno zákonnými normami z roků 2001 a 2006 (ty byly novelami předchozích znění zákona o státním znaku). Dle výkladu příslušného odboru ministerstva vnitra musí obce užívat razítek s malým státním znakem pouze v případech spojených s přenesenou působností státu. V ostatních „obecních“ záležitostech musí používat jakékoliv jiné razítko. Nejvyšší správní soud porušení zákona o státním znaku, resp. neoprávněné použití státního znaku v městských a obecních razítcích, sankcionuje pokutou. Takové právní okolnosti používání malého státního znaku v prostředí obcí, by měli být v PPHV známy nejen jako normy prioritní důležitosti, ale také v souladu s platnými zákony aplikovány. Není možné, aby instituce zákonodárného sboru, kterou PPHV je, konala v rozporu se zákonnými normami, které tento sbor schválil. Za pikantní a obtížně pochopitelnou lze mít skutečnost, že PPHV tuto svou odbornou nedostatečnost se vší vážností sděluje veřejnosti prostřednictvím svého písemného rezultátu. Již v minulosti jsem konstatoval, že je k nevíře, proč externí expertní členové PPHV „veřejně páchají odbornou sebevraždu“ a činí tak v pomyslném „přímém přenosu“.

U heraldických expertů v PPHV musí být přítomno vědomí, že není žádoucí, aby vedle sebe existovalo 16 shodných městských znaků, protože to tradice heraldiky vylučuje – to je bez nutnosti polemiky. Není možné argumentovat mimořádností podoby znaku České Bělé, pokud je mimořádných dalších 15 shodných znaků. Za takové situace o žádnou mimořádnost již nejde. To vyplývá z logiky. Navíc je možné stopovat genezi takových jevů v české komunální heraldice a dospět k tomu, že vznik většiny městských znaků shodných s erbem českého krále provázelo zcela neheraldické laické počínání několika generací „odborníků“ s poznatelným zdrojem vzniklým v polovině 19. století. A proto by měli heraldičtí experti v PPHV konat, pokud mohou konat, a oni konat mohou, stejně tak, pokud jim to zákon o obcích umožňuje, a ten jim to umožňuje. Něco jiného je, zda konat chtějí a zda není ke všemu přistupováno z nějakých subjektivních pozic, v nichž heraldika a její pravidla nesehrávají až tak podstatnou roli. 

V odmítnutí neschválit úpravu znaku České Bělé, je patrné popírání kontinuity v rozhodování PPHV v minulosti. Diskontinuita počínání současného PPHV ve vztahu k minulým rozhodnutím stejné instituce, byla mnou zaznamenána v nedávné minulosti už mnohonásobně. Mnohdy je popírání již existujících odborně přesných rozhodnutí „starého“ PPHV zcela bez respektu. Existují konkrétní jmenovité precedenty, které navíc byly odborně korektně a seriózně zdůvodněné, pak je obtížně pochopitelné, proč shodná věc je najednou odmítána a stává se předmětem diskuse, která je navíc vedena způsobem poněkud zvláštním. 

Zdůvodnění odmítnutí žádosti městyse České Bělé o úpravu stávajícího znaku vyústilo v závěrečný shrnující odstavec sdělující žadateli, že PPHV „…nevidí žádný důvod k tomu, aby obec Česká Bělá nemohla i nadále užívat znak s českým lvem v červeném poli. Právě naopak – tuto věc plně podporuje, protože vychází z dlouholeté tradice a zvyklosti dané obce“.  Takovým způsobem formulovaný odborný rezultát je zjevným paradoxem celého počínání PPHV. Jak je patrné, tak subjektivnost názoru a „nechuť“ konat, která je nahrazena eufemistickým sdělením o „plné podpoře“, je provázena nepřijatelným přehlížením nejen heraldických pravidel, která byla formulována před sedmi stovkami let, ale také skutečností, že existuje rozhodnutí zastupitelstva České Bělé o úpravě stávajícího znaku a to vylučuje domnělou závislost městyse na „dlouholeté tradici a zvyklosti obce“. Kdyby tomu tak bylo, pak by městys Česká Bělá o úpravu znaku neusiloval. Usnesení ZM o podobě znaku není výsledkem nějakého heraldicky nepřijatelného laického počínání, které by vyústilo v neakceptovatelnou „zhůvěřilost“, ale šlo o konání v souladu se zákonem o obcích a to bylo podpořeno odborně korektní rešerší.

Pečeť Bělé z poč. 19. stol.

Dovolávanou tradici musím nazvat pseudotradicí. To proto, že vznik znaku městyse Česká Bělá neprovázely heraldicky seriózní okolnosti. Ty jsou výsledkem subjektivního neodborného počínání na samém počátku „vzniku“ znaku. Znak v České Bělé vznikl krátce před rokem 1864 (resp. v letech 1850-1860) ad hoc na základě laického zdání V. R. Widimského, který pracoval s odborně nepřijatelnou tezí, že lev (ať volný nebo ve štítu) v pečetích některých měst a městeček, je automaticky městským znakem. Nevnímal, že v pečetích je znamení nebo znak vrchnosti, tedy českého krále (v některých případech hrabat z Valdštejna) a nikoliv města. Díky takovému náhledu byly hromadně určeny všechny takové pečeti jako znaky příslušných obcí a jim opět hromadně přiřazeny tinktury v souladu se znakem Českého království. Takové počínání bylo nepřijatelné i v polovině 19. století, protože i tehdy, stejně jako dnes se v konkrétních případech jednalo o symboliku spojenou s přenesenou působností státu vykonávanou městskými samosprávami (tehdy vznikly zestátněné městské úřady - magistráty). Ani v uvedené době nebylo žádoucí vytvářet obecní znaky absolutně totožné a navíc všechny ve shodě se znakem Českého království. To nelze popřít ani dnes, protože stále platí stejná heraldická pravidla známá tehdy více jak 500 let a dnes již 700 let. Šlo o symbol používaný pouze v uvedené souvislosti, a který nebyl vnímán jako městský znak (tak například v Bílině, kde existoval historický městský znak udělený panovníkem a razítko městského magistrátu s českým lvem). Zde nemůže platit v PPHV formulovaná argumentační ekvilibristika, opírající se o subjektivní zdání.

Ani Widimsky se neopíral o žádnou tradici užívání českých lvů ve vyjmenovaných městských znacích, protože ta jednoduše neexistovala. To on sám stál u vzniku takové „tradice“ a byl jejím hlavním „hybatelem“. On ve své „heraldické prostotě“ uzurpoval znak království a poškozeným byl sám panovník. Tzv. „tradice“, kterou je snaha nyní argumentovat, vznikla prostým a nekritickým opakováním zdroje, kterým byl V. R. Widimsky. Mám za zásadní a velice podstatné, že i nedávná odborná literatura prezentovala znak České Bělé s jednoznačnými odsudky (viz Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 109). Je pozoruhodné, že PPHV v jiných případech má Čarkovo kompendium zcela nekriticky za závazný a nepřekročitelný kodex. V případě České Bělé však došlo k velkorysému přehlédnutí této jinak vehementně prosazované zásady, která je ovšem tak jako tak politováníhodnou pošetilostí.

Úprava znaku v České Bělé byla z pohledu heraldických pravidel a zásad možná, stejně jako byla taková úprava v souladu s právním pořádkem platným v České republice. Městys Česká Bělá nekonal v žádném ohledu rozporně. Jsem přesvědčen, že tak byl naplňován apel Václava Vojtíška z roku 1928, který ve své zásadní práci „O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých“ sdělil, že mnoho historických znaků český měst je „poškozených“ a je potřebná jejich „vědecká revize“. Je zřejmé, že PPHV se takovému revidujícímu konání brání, ačkoliv by bylo možné se domnívat, že je to jedna z jeho odborných kompetencí, která je české heraldice dokonce prospěšná. Městys Česká Bělá trval na dříve předloženém návrhu znaku a opakoval žádost o jeho schválení. Znak byl v nezměněné podobě nakonec v PPHV schválen a 10. 9. 2015 udělen.

K problematice nediferencovaných českých lvů v české historické komunální heraldice viz článek „O historickém znaku města Turnova - II. část“ na webových stránkách HTK.

Návrh úpravy podoby znaku města Rokytnice nad Jizerou dle rešerše z roku 2015

Rokytnice nad Jizerou (o. Semily, návrh úpravy znaku 2015).

Společně s žádostí o schválení návrhu městské vlajky požádalo město Rokytnice nad Jizerou PPHV o stanovení odborného popisu historického městského znaku. Dne 3. 6. 2015 byla žádost města v PPHV projednána. Návrh vlajky byl schválen, ale k předložené kresebné podobě znaku a k jeho stanovenému ideálnímu popisu bylo zaujato odmítavé stanovisko. Písemné zdůvodnění obsahovalo následující sdělení, které bylo zahájeno kategorickým a tučným písmem zvýrazněným sdělením „…v této stylizaci nelze znak používat“ (sic!). Zdůvodnění odmítnutí stanovit odborný heraldický popis pokračovalo obsáhlým komentářem (doslovný opis, barevně zvýrazněno):

„Navržený znak upřednostňuje podobu čtvrtého pole dle dvou hmotných dokladů, jimiž jsou dvě velice nepřesné aplikace neustáleného pečetního znamení v podobě fiktivního, resp. uzurpovaného, oficiálně neuděleného „znaku“, a to v secesním (zcela neheraldickém) provedení na radnici a velmi podobném na škole, oproti Čarkově kompendiu z r. 1985, které, jak sám autor návrhu uvádí, podobu městského znaku konečně ustálil i následné publikaci K. Lišky. V těchto odborných publikacích se správně vychází z dosud zatím nejstaršího zjištěného dokladu pečetní známky z r. 1895, kde medvěd drží předmět nejblíže podobný radlici (nejlogičtější a v našich zemích velice často rozšířená figura u obecního pečetního znamení), nikoliv gotický štítek. S podobou uvedenou v Čarkově kompendiu se navíc město identifikovalo a umístilo ji i v konkrétní aplikaci ve své obřadní síni. Není důvod zavádět opět novou podobu čtvrtého pole, ale upravit návrh tak, aby čtvrté pole mělo následující popis (a jemu odpovídající vyobrazení). Ve 4. poli na zeleném trávníku medvěd přirozené barvy drží před sebou stříbrnou radlici (rovněž je nutné, aby medvěd na rozdíl od dosavadního předloženého návrhu ve vyobrazení stál na trávníku, namísto v trávníku).“

Z uvedeného sdělení je patrné, že hodnocení podoby městského znaku v Rokytnici nad Jizerou je nahlíženo ze dvou sporných metodických hledisek.

1 - Hodnotitel v PPHV vychází z nepřijatelného předpokladu, že obecní pečeti, resp. pečetní známka, z přelomu 19. a 20. století zobrazují obecní znak. Takové hodnocení není možné z následujících důvodů. 

a) Protože platí obecná teze, že vztah pečetí a znaků nelze chápat tak, jakoby jedno bylo ekvivalentem druhého. Znak a pečeť nelze libovolně vzájemně zaměňovat pro svůj různý původ, význam a způsob užití (Krejčík, Tomáš: Pečeť v kultuře středověku. Ostrava 1998). Nahlížení vztahu šlechtické pečeti a šlechtického erbu bylo v minulosti nekriticky vztaženo i na komunální heraldiku, v níž cesta od městské pečeti k městskému znaku nebyla tak přímočará, jako cesta od erbu šlechtice k jeho pečeti, která samozřejmě erb šlechtice zobrazovala. Způsob nahlížení vztahu obrazu pečeti a znaku jako kvalitativně shodného symbolu je v prostředí české komunální heraldiky silně zakořeněn a dokonce je nekriticky považován za určující (nejen v české komunální heraldice). Takový náhled je nutné mít za metodicky lichý, mimořádně nepřesný a nakonec zavádějící (dokladem je komentář hodnotitele k rozhodnutí PPHV, viz výše). Použitím metody hodnocení genezí mnohých městských znaků ve vztahu k jejich pečetím bylo mimo PPHV prokázáno, že názor mající jedno za ekvivalent druhého není uplatnitelný vždy a za každých okolností. Hledisko uplatnitelnosti „vždy“ a „za každých okolnosti“ je při použití korektní metodiky, verifikující. Tím není popíráno, že v celé řadě historických městských pečetí je vyobrazen skutečný městský znak – zde jde obvykle o znak udělený nebo jinak konstituovaný. Rozhodnutí zda je to tak, či onak, je vždy podmíněno přesným vyhodnocením absolvovaného zkoumání za dodržení seriózní metodiky.  Situace vztahu pečetí a znaku je v Rokytnici nad Jizerou vcelku přehledná a s možností logických závěrů.

b) Protože Rokytnice nad Jizerou byla městem až od roku 1961, tak její statut na přelomu 19. a 20. století neumožňoval „ze zákona“, aby sídlo mohlo mít oficiální a udělený znak. Proto ani obraz v pečetním poli pečeti z roku 1895 nelze mít za závazně určující pro hodnocení podoby znaku v roce 2015, protože šlo o pečetní obraz z obecní pečeti a v žádném případě o městských znak.

2 - Hodnotitel v PPHV vycházel z předpokladu, že kompendium české komunální heraldiky Jiřího Čarka „Městské znaky v českých zemích“ z roku 1985 je odborně korektní, přesné, bezchybné a proto závazné, neměnné, nekritizovatelné. Kompendium Jiřího Čarka takové vlastností nemá (Kasík, Stanislav: Poznámky k relevantnosti heraldického kompendia Městské znaky v českých zemích z roku 1985, Genealogické a heraldické listy, ročník XXVI., číslo 3/2006, Praha 2006).

Čarkovo kompendium postihl bohužel shodný osud srovnatelný s kompendiem Widimského z roku 1864, které bylo až do vydání Čarka (1985), ale i v letech následujících, považováno za jediné směrodatné a někteří heraldici, zabývající se českou komunální heraldikou byli Widimským přímo okouzleni, např. Karel Liška. Widimsky pracoval zajisté v dobré víře, že vytváří heraldické kompendium, které česká heraldika v rámci tehdejšího Rakouského císařství skutečně postrádala. Výtvarné extravagance, jichž se s Widimským spolupracující výtvarník dopouštěl, byly zapříčiněny jeho nedostatečným vzděláním, zřejmě praktickou absencí studia tehdy dostupných archivních materiálů a verifikací získaných poznatků. Komentování nekritického převzetí Widimského do největší české encyklopedie, „Ottova slovníku naučného“, je již mimo rámec tohoto pojednání.

Je zřejmé, že hodnotitel v PPHV použil pro posouzení podoby znaku města Rokytnice nad Jizerou metodicky nekorektních postupů a zároveň subjektivních soudů, které byly účelově koncipovány tak, aby bylo dosaženo chtěného závěru. Dokladem takového účelového konání je označení vyobrazení na radnici (a také na budově školy) za „velice nepřesnou aplikaci neustáleného pečetního znamení v podobě fiktivního, resp. uzurpovaného, oficiálně neuděleného „znaku“ “, a to v secesním (zcela neheraldickém) provedení na radnici a velmi podobném na škole, oproti Čarkově kompendiu z r. 1985“. Není možné dávat do přímé souvislosti „neustálené pečetní znamení“ a znakovou plastiku na průčelí radnice, jejíž obsah je pro genezi rokytnického znaku nenahraditelně určující. Na výtvarném provedení vůbec nezáleží, stejně jako nezáleží na slohovém pojetí. Podstatný je důvod vzniku této plastiky a idea, která její vznik umožnila. Stejně podstatný je i obsah, který dosud neurčité a neidentifikovatelné pečetní ztvárnění zcela jednoznačně vysvětluje. Je dokonce prvním skutečným symbolem obce, který je jistě možné subjektivně hodnotit jako heraldicky nedokonale ztvárněný, ale přesto je možné vnímat jeho heraldické vlastnosti jako podstatné a zásadní pro vyhodnocování geneze městského znaku. Teprve od této plastiky se mohou odvíjet jakékoliv úvahy o znaku města Rokytnice nad Jizerou – nikoliv od pečetí z 19. století, které znak v pečetním poli neměly a také mít nemohly. Také nebyly zohledněny okolnosti vzniku tohoto artefaktu, který souvisí s výstavbou radnice v roce 1903 a ta s ambicí obce dosáhnout povýšení na město s následným oficiálním udělením městského znaku. To je přímá a zároveň obtížně zpochybnitelná souvislost. To, že se situace následně vyvinula jinak, je druhou věcí. Pokud bychom mohli znak na radnici označit za „heraldicky nevytříbený“, pak nelze popřít, že na škole je skutečně heraldicky pojatý objekt (před rokem 1907), s rolverkovým štítem a dokonce s hradební korunou, obvyklou pro městské znaky před rokem 1918. Je mimo jakoukoliv diskusi, jak byl tento předmět v tympanonu průčelí městské školy myšlen a nakonec i vnímán. Bez nutnosti polemiky byl myšlen a vnímán jako znak Rokytnice nad Jizerou, který jen předběhl události. Tím se však PPHV vůbec nezabýval. V duchu přísloví „účel světí prostředky“ tento nezpochybnitelný a skutečně heraldický artefakt ignoroval. Ignorance však nemůže být součástí seriózního posouzení problému.

Celá hodnotitelova polemika je účelově vystavěna a argumentačně podmíněna předem daným cílům. Prvním bylo zdůvodnit odmítnutí závěrů rešerše (resp. je znehodnotit) a druhým obhájit akceptování publikace Jiřího Čarka. Příjemci hodnocení, městu Rokytnice nad Jizerou, bylo vnucováno, že se s Čarkem „identifikoval“ zobrazením znaku v obřadní síni a tím pomyslně potvrdil správnost vyobrazení městského znaku v Čarkově kompendiu. Taková argumentace je tautologická, s nutností zásadního odmítnutí. V prostředí města Rokytnice nad Jizerou nebylo znalců heraldiky, kteří by dokázali vyhodnotit přijatelnost Čarkova pojetí jejich znaku. Při vědomí, že to byl jediný dosud publikovaný zdroj podoby znaku města, pak je pochopitelné, že bylo v Rokytnici nad Jizerou věřeno, že jde o zdroj seriózní, který se právě z uvedených a zcela pochopitelných důvodů stal jednoduše předlohou. Epigonství (zde také ve výtvarném projevu značně nedokonalé) ještě není důkazem potvrzujícím vystavěnou konstrukci, na jejímž vrcholu je kategorický rezultát o bezvýhradné nutnosti akceptování hodnotitelova názoru.

V PPHV je věřeno, že Čarkova publikace je nezpochybnitelnou předlohou. V posledních několika letech se v PPHV stal takový názor určujícím, přestože dřív tomu tak nebylo vždy. Takový názor lze označit za neopodstatněný heraldický „hyperkonzervatismus“, podmíněný nedostatečnými oborovými znalostmi, nezkušeností s korektním způsobem psaní odborných rešerší v oboru české komunální heraldiky, absencí seriózní argumentace a zároveň její nezbytné verifikace. Nelze k něčemu zaujímat autoritativní kategorická oponující stanoviska, aniž by zároveň nebyla dokládána oborová oprávněnost odsudku, s doplňující verifikací. Ze znalosti badatelského, studijního a publikačního prostředí české komunální heraldiky, které je v mnoha ohledech determinováno svým více jak dvousetletým vývojem, není možné jednoznačně potvrdit, že dnešními arbitry zastávaná úřední pozice je nositelkou odborných garancí, umožňující vydávat rezultáty s absolutní platností.

Autor kapitoly o Rokytnici nad Jizerou v Čarkově kompendiu z roku 1985 psal svou práci u stolu v kanceláři okresního archivu v Semilech a měl proto k dispozici jen omezené množství informací. Jak vyplývá z jeho sdělení, tak kvůli znaku nikdy v Rokytnici nad Jizerou nebyl a heraldickou výzdobu radnice a školy neznal, i když obojí v té době existovalo již osmdesát let (!). Podobnou hodnotu mělo v Čarkově publikaci uvedené sdělení, že dokladem o praktickém užívání znaku je historický prapor ve vlastnictví města. O tomto praporu není v dnešní Rokytnici nad Jizerou, žádná povědomost. Zřejmě jde o zkomolenou zprávu, protože při soupisu vexilologických artefaktů učiněném v 70. letech 20. století doc. Ludvíkem Muchou, byl registrován městský prapor v Rokytnici v Orlických Horách, ale nikoliv v Rokytnici nad Jizerou. Semilský archivář pravděpodobně onu zprávu chybně vyhodnotil ve prospěch Rokytnice nad Jizerou a zároveň neověřil její pravdivost.

PPHV má figuru medvěda za spornou a tvrdí, že má držet tlapami pluhovou radlici s vysvětlením, že to je v komunální heraldice velice častá figura. Takto formulované zdůvodnění nemůže být myšleno vážně a dokonce vnímáno jako seriózní argumentování hodné heraldického experta. Ani ze zachované nálepkové pečeti, ani z obecního razítka a ani z dalších prakticky uplatněných podob rokytnického znaku (např. Kulturní kalendář, září 1987) nelze u figury medvěda odečítat cokoliv, co by mohlo být pojmenováno jako pluhová radlice. V razítku dokonce medvěd v tlapách nic nemá. Stejně tak nemá medvěd nic v tlapách na diplomu z roku 1929. Pokus o určení předmětu, který je s medvědem spojen v nálepkové pečeti, jako pluhové radlice je spekulativní, mimořádně subjektivní a ve výsledku absolutně nekorektní. I proto, že existuje několik vzájemně odlišných publikovaných hodnocení „toho“ co medvěd „drží“ - štítek, list papíru, radlici (v Čarkově kompendiu dokonce s relativizujícím „patrně“, které logicky nelze vnímat jako sdělení bezvýhradně určující), kámen stříbrné rudy a v místní tradici dokonce také včelí plástev. Na rozdíl od pečetí, které vyvolávají dohady o tom, co medvěd vlastně v tlapách drží, je na radnici jednoznačné vyobrazení bez pochybností – je zde štítek. To je znovu opakováno na protější škole. Odmítání těchto dvou vyobrazení v PPHV musím mít za účelové, s bezohledným cílem potvrdit správnost rokytnického znaku prostřednictvím Čarkova kompendia.

PPHV při odvolávání se na Čarkovo pojetí obsahu čtvrtého pole rokytnického znaku vůbec nebere v úvahu formulaci uvedenou v popisu, že medvěd „patrně drží radlici“. Slovem patrně je jednoznačně vyjádřeno relativizování určení předmětu jako radlice, vyplývající z nejistoty jeho pojmenování, protože zdrojem pro stanovení popisu byla nálepková pečeť (dostupná ve fondech semilského archivu) a nikoliv skutečný heraldický objekt na radnici a škole. Je téměř jisté, že pisatel hesla „Rokytnice nad Jizerou“ do Čarkovy publikace o znacích na radnici a na škole vůbec nevěděl. Kdyby o nich věděl, pak by nemusel nic relativizovat a měl by vědomost o tom, že se jedná o štítek.

V kresebném pojetí Stanislava Valáška bylo sousloví „patrně radlici“ ztvárněno nakreslením radlice s vymyšleným vzájemným vztahem obou figur, který nemá souvislost s žádným dosud známým vyobrazením medvěda. Jediné možné hodnocení takového znaku je, že byl vytvořen uměle a je subjektivní a proto nezávaznou Valáškovou kreací. Valáškův medvěd drží radlici „neheraldického“ tvaru předními tlapami a přitisknutou k hrudi.  Je jistě možné připustit, že předmět držený medvědem na radnici a na škole, je tzv. lopatovou radlicí, jejíž tvar je shodný s gotickým štítkem (viz pluh zv. „Trutnovský hák“, vyobr. z r. 1784, in: Bahenský, František a kol.: Velké dějiny zemí Koruny české. Tématická řada Lidová kultura. Praha 2014, s. 93). V podhůří Krkonoš byl pluh s lopatovou radlicí používán. Radlice neměla tulej, ale na jejím rubu byly přinýtované dvě kovové páskové objímky pro upevnění na slupici. Na zmíněných budovách v Rokytnici nad Jizerou může být tato skutečnost reflektována. Tvar radlice v podobě gotického štítku je tedy autentickou podobou.

Na tomto místě lze poznamenat, že figury uplatňované v heraldice jsou v mnoho ohledech především nositelkami symbolického významu a mohou prostřednictvím své podoby zástupně symbolizovat nikoliv zcela totožnou skutečnost, ale skutečnost pouze podobnou a významově přenesenou. Zde tedy gotický štítek symbolizuje radlici stejného tvaru a příslušnou k pluhu zvanému v minulosti „trutnovský hák“. Z pohledu české heraldické terminologie není nezbytně nutné zavádět terminologický „novotvar“ typu „radlice trutnovského háku“, ale lze použít termínu již existujícího – zde „gotického štítku“, který onen zbytný „terminologický novotvar“ plnohodnotně nahrazuje s tím, že vyobrazení figury podle použitého termínu nemůže být jiné, než takové, které se shoduje s tvarem radlice trutnovského háku.

Zásadní otázkou také je, proč je celý výklad PPHV, polemizující se žádostí města Rokytnice nad Jizerou o stanovení popisu historického znaku, zahájen sdělením „…v této stylizaci nelze znak používat“. Uvedené sdělení má charakter kategorického apelu, či dokonce „zákazu“, který ovšem PPHV nepřísluší, protože on sám nemá žádnou právně relevantní možnost cokoliv takovým způsobem regulovat a tím méně pomyslně zakazovat. Jistě může vyjádřit svou „odbornou“ nelibost, ale tím jeho možnosti zasahovat do kompetencí samospráv končí. Bude-li město Rokytnice nad Jizerou chtít používat znak v podobě, kterou schválilo zastupitelstvo města na svém zasedání konaném dne 29. 4. 2015, pak mu v tom nikdo nemůže bránit, tím méně PPHV PS PČR.

Vysvětlení, proč má PPHV pocit o „nepřípustnosti“ podoby rokytnického znaku, je obsažena v závorce na konci poslední věty hodnocení, která byla formulována takto: „…rovněž je nutné, aby medvěd na rozdíl od dosavadního předloženého návrhu ve vyobrazení stál na trávníku, namísto v trávníku“. Uvedené konstatování o vztahu figury medvěda a trávníku je bez výkladu, který by vysvětlil, proč je takový názor v PPHV zastáván. Krom subjektivního zdání hodnotitele není pro korigování vztahu trávníku a medvěda žádné odborné heraldické opodstatnění. Konstrukce figury medvěda a trávníku je zcela v souladu s heraldickými zvyklostmi a takový vztah je jednoduše možný a v uvedeném případě nemůže být rozporován. Pokud bylo hodnotitelem v PPHV dovoláváno svědectví Čarkova kompendia v případě vztahu medvěda a radlice, tak s podivem, je dovoláváno pouze to, co se do celkové konstrukce odmítání hodnotiteli hodí, bez ohledu na nutnost objektivity jeho počínání. Stanislav Valášek totiž do Čarkova kompendia nakreslil medvěda v trávníku a nikoliv na trávníku (na jeho horním okraji). Stejně tak si počínal Karel Liška a Lubomír Zeman. Konstrukce (nikoliv „stylizace“) vztahu medvěda k trávníku byla, nejen u Valáška, ale i u dalších, shodná. Postavení medvěda do trávníku lze vyhodnotit jako vhodné heraldické počínání ve vztahu k orientaci figury medvěda, která je vertikální, na rozdíl od horizontálně zobrazené ovce v sousedním poli. Zvětšení figury tak, že stojí v trávníku, je posílena její výraznost. To samo o sobě nemůže vést k tak mimořádně kategorickému sdělení, které bylo v PPHV formulováno „…v této stylizaci nelze znak používat“. To už je mimo kompetenci PPHV a pokud by to měl být odraz jeho současných ambicí, pak je to ambice absolutně nepřijatelná a svým způsobem skandální. Na základě tohoto a také jiných minulých rezultátů PPHV lze vyslovit domněnku, že členové PPHV nikoliv zcela přesně chápou smysl činnosti PPHV a svou úlohu v něm. Kategorické verdikty expertů v PPHV lze chápat nejen jako uzurpaci pravomocí, které na ně nebyly delegovány, ale též jako určitou formu „zastrašování“ členů obecních / městských zastupitelstev, kteří by se mohli „leknout“ rigidnosti a strohosti „podvýborového rozhodnutí“. Opak je však pravdou a PPHV naštěstí takovými pravomocemi nedisponuje.

Upravený znak města Rokytnice nad Jizerou z roku 2016 dle názoru PPHV

Město Rokytnice nad Jizerou, pravděpodobně vedeno pragmatickou snahou o uvedení městského znaku ve veřejně přístupné databázi REKOS (Registr komunálních symbolů) na webových stránkách Poslanecké sněmovny, akceptovalo názor PPHV a za použití mé kresby znaku byl ze 4. pole odstraněn štítek a v duchu Valáškova výtvarného názoru z roku 1985 byla medvědu přidána stříbrná radlice, kterou přidržuje tlapami před hrudí. V duchu názoru PPHV byla figura medvěda, prostřednictvím počítačové grafické úpravy, zmenšena a postavena „na trávník“. Vznikl znak, který nemá oporu v zobrazení na radnici a zejména pak na škole z počátku 20. století, ale je poplatný kresbě Stanislava Valáška z roku 1985, která byla stanovena ad hoc. O takto upraveném znaku rozhodlo Městské zastupitelstvo v Rokytnici nad Jizerou na zasedání konaném dne 24. 2. 2016. Tomuto procesu jsem již přítomen nebyl a neměl jsem o něm žádnou vědomost.

Vše bylo završeno uvedením upraveného vyobrazení městského znaku v REKOSu s popisem nepochybně stanoveném v PPHV, jako výsledek někde „v pozadí“ probíhající komunikace mezi městem a PPHV, ale již bez mé účasti. Popis znaku byl stanoven takto: „Zlato-modře čtvrcený štít. V 1. poli se zeleným vrchem na levém koleni klečící horník v černé uniformě se stříbrnými knoflíky a hornickými kladívky na čepici, držící v rukou násadu stříbrného špičáku, tupým koncem přiloženým ke skále vpravo, násada špičáku a skála přirozené barvy. Ve 2. poli na zeleném vrchu běžící liška přirozené barvy. Ve 3. poli na zeleném trávníku stříbrná ovce s černými kopýtky. Ve 4. poli na zeleném trávníku vzpřímený medvěd přirozené barvy držící před sebou stříbrnou radlici“.

Budiž – „Consummatum est“.

Původní návrh znaku obce Zbožíčko

Zbožíčko (o. Nymburk, návrh znaku 2015).

Návrh znaku obce Zbožíčka byl v PPHV projednáván dne 11. 11. 2015. V žádosti byl navržený znak popsán: „Ve stříbrném štítě na zeleném trávníku bříza v přirozených barvách a červený jednorožec se zlatou zbrojí a stříbrným šikmým břevnem přes hruď.“ a doplněn ikonografickým výkladem: „Bříza odkazuje na četné zastoupení tohoto stromu v obci. Jednorožec je štítonošem erbu hrabat z Thun-Hohensteinu a připomíná poslední vlastníky obce.“

Žádost byla odmítnuta s následujícím zdůvodněním: „…nedoporučit, a to z důvodu chybného zobrazení jednorožce z erbu rodu Thun-Hohenstein, na nějž se odvolává zdůvodnění použitých figur.“ K tomu je připojen stručný výklad, jak má podle PPHV jednorožec vypadat: „Jednorožec nemá být zlatě porostlý, má mít zlatou pouze zbroj a má být celý přeložen stříbrným břevnem, nikoliv jím pouze opásán“.

Smyslem návrhu nebylo do detailu interpretovat štítonoše z privilegia z roku 1911, kterým byl František Josef z Thun-Hohensteinu povýšen do knížecího stavu a zároveň mu byl udělen knížecí erb. Do návrhu znaku obce Zbožíčko byl nakreslen jednorožec nikoliv v absolutní shodě s podobou namalovanou do privilegia, protože by nutně docházelo ke kolizi stříbrné části červeno-stříbrno-červeně děleného jednorožce a stříbrného štítu. Přenesení thunovského štítonoše v požadované podobě do stávajícího návrhu obecního znaku neumožňuje vyhovět heraldickému pravidlu o poměru tinktur bez obtížně řešitelných kolizí. Proto byla tato figura modifikována a nakreslena tak, aby ke „konfliktu“ stříbrné se stříbrnou ve znaku nedocházelo. Tento postup však nebyl v PPHV pochopen a figura jednorožce byla do všech detailů porovnávána se štítonošem v diplomu z roku 1911 (Županič, Jan – Fiala, Michal – Koblasa, Pavel: Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra. Erbovní listiny. Praha 2014. s. 793, č. 510).

Nechválení návrhu znaku obce bylo starostkou obce Mgr. Vlastou Stránskou, mě zaslaným dopisem z 9. 12. 2015 komentováno takto: „Jsme velmi zklamáni neúspěchem. Předpokládali jsme, že pokud jako autora erbu vybereme renomovaného heraldika, vyhneme se tím neúspěchu způsobeného chybným zobrazením heraldických figur. To bylo také důvodem, proč jsme byli ochotni investovat do tvorby erbu více peněz. Doufáme, že nedostatky opravíte v co nejkratším termínu“.

Problémem „opravy“ návrhu znaku byla skutečnost, že nebylo možné použít shodné podoby jednorožce, který byl namalován do znakového privilegia. To by musela být celá koncepce znaku přepracována. Přitom vše bylo zcela jednoduché. PPHV by musel připustit, že jde o modifikovaného jednorožce z erbu Thun-Hohensteinů a touto figurou je rod pouze symbolizován.

Schválený návrh znaku obce Zbožíčko

Řešení bylo nalezeno. Podoba znaku se neměnila v obsahu, který byl zachován. Jednorožec byl zbaven zlatých chlupů a ty nahrazeny červenými. I když jinak jsou chlupy standardní součástí figury „jednorožec“, stejně jako existuje heraldickými pravidly potvrzená možnost jejich obarvení od těla rozdílnou tinkturou. Skutečnost, že erbovní malíř do diplomu chlupy na končetinách jednorožce nenamaloval, neznamená ve vztahu k obecnému posouzení této heraldické figury vůbec nic a lze to vnímat jako individuální výtvarný přístup. Oním jednoduchým řešením bylo, že text ikonografie byl doplněn o pouhá dvě slova: „Jednorožec je inspirován štítonošem erbu hrabat z Thun-Hohensteinu a je jeho modifikací, která připomíná poslední vlastníky obce“. Slova „inspirován“ a „modifikací“ umožnila následné schválení (27. 4. 2016) a udělení znaku a vlajky obce (22. 6. 2016). Z tohoto pohledu se prvotní „znakovocenzorský“ rezultát PPHV jeví jako nepřiměřená malichernost a „sekýrování“ autora návrhu v duchu přísloví „kdo chce psa bít, hůl si najde“.

Znak byl v PPHV popsán takto: „Ve stříbrném štítě na zeleném trávníku bříza přirozené barvy a červený jednorožec ve skoku se zlatým rohem a kopyty, šikmo stříbrně přepásaný“. Z toho vyplývá, že velice rigorózní rozhodnutí PPHV neschválit návrh znaku stál v podstatě na jediném slovu v ikonografickém výkladu. Důvodem k oprávněnému neschválení tedy nebylo porušení heraldických pravidel v jakékoliv formě, stejně jako dříve uplatňovaný rozpor mezi vyobrazením a stanoveným popisem. Důvodem bylo chybějící slovíčko v doprovodném textu ikonografického výkladu. Velkorysost PPHV, mající oporu ve znalosti způsobu tvorby návrhů obecních znaků a nepovinnost navrhovatele „otrocky“ opakovat předlohy, s právem je upravit a modifikovat heraldicky přijatelným způsobem, mohla vést ke schválení znaku již „v prvním kole“. Zdá se však, že „nepromarnění šance“ dát navrhovateli najevo, že je nedostatečný, byla pro některé experty silně motivující. Navrhovatel však nedostatečným nebyl a korektně využil možností heraldiky pro vyjádření ideového záměru. Ex post již nemá smysl chtít na PPHV jiný objektivnější způsob hodnocení návrhu znaku obce Zbožíčko, ale pro budoucí jiné případy má uplatnění takového přístupu nepochybně smysl.

Upravený znak městyse Slavětína na základě rešerše - 2016

Slavětín (o. Louny, návrh znaku 2016).

Upravený znak městyse Slavětína podle PPHV

Představitelé městyse Slavětína akceptovali konání PPHV, které zřejmě probíhalo i na neoficiální „nepísemné“ úrovni. Výsledkem byl znak, navržený Mgr. Janem Tejkalem za souhlasného přitakání PhDr. Karla Müllera, který zcela popřel dosud existující konstrukci znaku a jeho tradici odvozenou od nejstarší pečeti ze14. či z 15. století. Byl také popřen důvod neschválení mnou navržené podoby slavětínského znaku a byl vytvořen zcela nový znak, jehož podoba se opírá pouze o subjektivní zdání expertů PPHV. Výsledek oportunního počínání PPHV mám za odborně ostudný a odsouzeníhodný. Odkazuji na dva články k tomuto tématu na internetovém portálu HTK (O znaku městyse Slavětína; Znak městyse Slavětína – tradice a purismus v české komunální heraldice).

******

Předesílám, že následující komentáře k současnému českému znakovému cenzorství, uplatňovanému v PPHV, se týkají pouze těch případů, s nimiž mám osobní zkušenost. Proto možnost zobecnění obsahu komentářů má své limity.

Pozoruhodnou vlastností negativních rezultátů stanovených v PPHV je patrná absence neschválení z důvodů porušování základních heraldických pravidel. Těch jsem se jako navrhovatel samozřejmě nedopouštěl. V absolutní většině byly „nalézány“ důvody jiné. Například údajný rozpor navrhovatelem stanoveného popisu a podoby jím navrženého znaku. Takový důvod se obtížně komentuje bez možnosti hodnotit ho nejen jako subjektivní, ale také jako nesmyslný. To proto, že ve stanovení odborného heraldického popisu tkví jedna ze základních podstat existence PPHV. Stanovení odborného popisu schváleného znaku je jeho povinností bez ohledu na nedostatečnost verbálního projevu jakéhokoliv navrhovatele. Za stanovený popis nese PPHV plnou odbornou odpovědnost. Z toho pak plyne zásadní postulát – není možné neschválit znak jen proto, že navrhovatel popsal znak nedostatečně, či dokonce zcela chybně. Možnou motivací pro odmítání stanovit popis hodnotitelem v PPHV je, že v některých konkrétních případech si pravděpodobně sám nevěděl rady, resp. jeho odborné předpoklady jsou nedostatečné. Navrhovatel je dokonce nucen k překreslení znaku v duchu expertních představ. Zřejmě proto, aby takto upravená kresebná konstrukce znaku mohla být expertem snadněji popsána v závislosti na jeho odborných schopnostech. Každý z členů PPHV, včetně těch mimo expertní skupinu, měl a stále má možnost přímé konzultace jak s navrhovatelem, tak například s emeritními členy PPHV. To také znamená, že odborná konzultace s kýmkoliv v expertově okolí nutně nemusí být produktivní a ve vztahu k potřebám přínosná. Vést plnohodnotnou odbornou diskusi může pouze ten, kdo je znalý oboru a ví, jak diskutovat, jak argumentovat a jak hodnotit přijaté informace.

Subjektivně se mohu domnívat, že negativní rezultáty PPHV, podmíněné údajnými rozpory popisu a vyobrazení, jsou přímým následkem mého publikovaného souboru článků k činnosti PPHV v letech 2012-2013 v „Listech genealogické a heraldické společnosti v Praze“ (viz také webový portál HTK pod názvem „Experti…“ – zde deset pokračování), v nichž byla vedena polemika o způsobu stanovení popisu schválených znaků, o terminologických pochybeních a o dalších nedostatečnostech procesu schvalování.

V jiných případech byly důvodem odmítnutí hodnotitelovy představy o „chybnosti“ použitých figur, ačkoliv šlo o figury existující nejen v rovině teoretické, ale i praktické. Objektivně neexistuje možnost takový druh expertních představ racionálně vyložit a tím méně je pochopit. Jediné možné vysvětlení je, že náš novodobý „znakový cenzor“ jednoduše heraldice nerozumí natolik dostatečně, aby mohl být respektovaným rozhodcem v heraldických otázkách. Přesto rozhoduje a určuje, co správné je a co není, aniž by věděl, kde končí pravda a kde začíná lež, mystifikace a manipulace, resp. kde začíná jím samým způsobovaná směšnost („Si foret in terris, rideret Democritus“). Pozice navrhovatele, který je heraldicky absolutně korektní, se díky tomu stává zcela nedůstojnou a ponižující. Navíc je o to tristnější, když ví, že hodnotitelé nejsou ochotni svá pochybení přiznat. Považují za důležitější hledat a nalézat další nové důvody k odmítání návrhu obecního znaku, které jsou navíc postižené shodnou pošetilostí jako prvotní rezultát („Je dobrým bydlem býti bidelníkem“; pro nepamětníky: Slovo „bidelník“ pochází z jedné z nesmrtelných předscén Jana Wericha a Miroslava Horníčka v pražském divadle ABC. Význam slova spočívá v tom, že „bidelník“ pomyslným bidlem ukazuje, kdo má co a jak činit, takže si tím „bidlem“ vytváří sám pro sebe dobré „bydlo“). To celou věc neřeší, ale naopak ji eskaluje v neprospěch expertního znakového cenzorství. Opakovaným nalézáním „chyb“ navrhovatele jsou experti pravděpodobně přesvědčeni, že se tím oni sami „vrací do hry“ a zároveň se tak děje „bez ztráty kytičky“. Realita je jiná, „návraty“ se nekonají a ztráceny jsou celé „pugéty“.

U posuzovatelů z PPHV je pozorovatelná snaha vstupovat do navrženého znaku s vlastní korigující představou. Pochopitelné by to bylo v těch případech, v nichž by docházelo k porušení heraldických pravidel s nezbytně nutným odborným opravným zásahem. My se však setkáváme s tím, že jsou v PPHV hledány způsoby, jak se do procesu tvorby znaku zapojit („vloudit“). Jsou zkoumány použité figury a jejich konstrukce. Ty jsou podrobovány srovnávání se subjektivními nedokonalými odbornými znalostmi posuzovatele. Pokud v rámci takové znalosti (resp. neznalosti) neexistuje možnost shody, pak to vede k výroku o nechválení návrhu znaku (viz volné horní poloviny dělených obecných figur, čtvrti, polcení vpravo a vlevo, řezy, merky a značky apod.). To vede k odborně neopodstatněnému a proto i k nespravedlivému „odsouzení“ navrhovatelova počínání, které však je ze všech možných uplatnitelných odborných hledisek korektní, seriózní a bezchybné. Tyto vlastnosti však nejsou v PPHV rozpoznány. Následně je obci oznámeno, že PPHV nabízí „heraldicky čistější řešení“. Vehementní ambicióznost členů PPHV podílet se na znakové tvorbě se naplno projevila v případě znaku městyse Slavětína, kde byla popřena nejen správná, doložitelná a verifikovatelná podoba erbu pánů ze Rvenic a ze Slavětína mezi věžemi, ale byl popřen i historický způsob konstrukce znaku. Vše bylo nahrazeno obtížně přijatelným „novotvarem“, který se dokonce neshodoval ani s jinak úporně prosazovaným obsahem encyklopedické části publikace Jiřího Čarka, Městské znaky v českých zemích z roku 1985. Podobně nekorektně si PPHV počínal i u znaku Rokytnice nad Jizerou, kde naopak Čarkovu publikaci, resp. její znakovou přílohu, nekompromisně upřednostňoval. V obou případech jsem byl ze závěru tohoto procesu „ostrakizován“. Snad proto, abych nemohl uplatnit svou argumentaci, jejíž obsah by nebylo možné popřít. Ostatně v PPHV je prosazována zásada, že partnerem pro diskusi není navrhovatel ale pouze obec. Lze to vnímat jako záměr PPHV, který nechce být podrobován odborné kontrole, nestojí o zpětnou vazbu a nepotřebuje být omezován ve svévolném počínání. Zjevně si dělá, co chce a zdá se, že to dělá s gustem a rád.

Nevůle a neochota vést odbornou diskusi je jedna z typických metod uplatňovaných v PPHV v posledních letech. Diskusi s členy PPHV si nelze vynutit. Nezbývá tedy než se uchylovat k jinému způsobu komunikace, byť by byla na první pohled jednostranná. V nedávné minulosti jsem byl při pokusech o diskusi s některými konkrétními členy PPHV jimi samotnými kategoricky a nekompromisně odmítán, s doporučením, abych se se svými „problémy“ obracel na PPHV prostřednictvím jeho předsedy. V jednacím řádu Poslanecké sněmovny byl tedy nalezen způsob, jak eliminovat nepohodlnou, nepříjemnou a neodbornost odhalující konfrontaci. Na předsedu PPHV jsem se několikrát obrátil písemnou formou, ale bez jakékoliv odpovědi. Znamená to snad, že předseda PPHV neobdržel žádný z mých jmenovitě adresovaných doporučených dopisů? Příslušný úředník podatelny Poslanecké sněmovny mi sice nesdělil, zda předseda PPHV převzal doporučený dopis „proti podpisu“, ale z výkladu o způsobu doručování vnější korespondence v rámci Poslanecké sněmovny vyplynul předpoklad, že mé doporučené dopisy měly nakonec spočinout na poslancově stole. Teprve po urgenci, zda byly mé dopisy příslušnému poslanci skutečně doručeny a nakonec i čteny, jsem byl úřednicí poslancovy kanceláře vyzván, abych dopisy poslal ještě jednou jako přílohu e-mailu (To vyvolává celou řadu otázek: Byly dopisy předsedovi PPHV skutečně doručeny? Ztratily se? Byly záměrně ztraceny?). Následná písemná odpověď na e-mail s přílohami byla poznamenána nic neříkající úřednickou machou v duchu „děkujeme Vám za Vaše podnětná sdělení, kterými se budeme v následujících dnech vážně zabývat“. „Následující dny“ ještě stále trvají. Jsem smířen s tím, že psát předsedovi PPHV nemá smysl.

Domnívám se, že odborné rešerše o historických městských znacích jsou mimořádnou heraldickou disciplínou, kterou lze plnohodnotně zvládat jen za určitých předpokladů. K nim patří například vlastněná vědomostní základna, znalost metodiky a um vyznat se v problematice. Seriózně a zodpovědně zpracovaná odborná heraldická rešerše může být významným prostředkem pro posuzování celé řady skutečností spojených se znakem a v případě české komunální heraldiky se od takových rešerší mohou odvíjet zásadní úvahy o revidujících zásazích do stávajícího kompendia. To však nelze nahradit subjektivitou, bohorovností, blahosklonností, arogancí, nevnímáním a přehlížením nezpochybnitelných skutečností, laickým vyhodnocováním obdržených odborných sdělení. Z dosavadních reakcí PPHV jsem nabyl dojmu, že hodnotitelům chybí mnohé k tomu, aby mohli objektivně vyhodnotit informace sdělované rešeršemi a posoudit oprávněnost navržení ideálních podob historických městských znaků. Pokud český heraldický expert, zabývající se tak výsostnou odbornou činností, jakou je znakové cenzorství se domnívá, že si vystačí s několika tradičními heraldickými poučkami, jakou je například pravidlo o poměru tinktur, tak s plnou zodpovědností mohu konstatovat, že to opravdu nestačí. Je nesmírně iritující, když nespravedlivě dehonestovaný navrhovatel má pocit nebetyčné marnosti, z které není žádné východisko. Vzdorovat sveřepé heraldické nedostatečnosti je čirou ztrátou času.

Lze nabýt dojmu, že jako navrhovatel jsem nucen čelit subjektivní osobní averzi některých hodnotitelů. V tomto případě by bylo u hodnotitelů vhodné vědomí, že nejsou podrobováni konfrontaci s nějakým „heraldickým strašidlem, obcházejícím české země“, ale jejich respektu hodným protivníkem je heraldika sama. Pokud se hodnotitelé v PPHV musí s něčím důstojně vyrovnávat, pak je to právě ona - heraldika.

Členové PPHV zjevně objevili prostor, v němž se nekontrolovatelně a zároveň beztrestně dopouštějí svévolného autoritativního počínání tím, že bez ohledu na jakékoliv odborně korektní okolnosti upravují nebo mění podoby historických městských znaků. Nejméně se jim to podařilo v případě Slavětína a Rokytnice nad Jizerou. Je to činnost, kterou nechtějí přiznat jiným s proklamativními prohlášeními o nezbytnosti dodržovat „tradici“, za kterou považují obsah Čarkova kompendia, a o odmítání „purismu“, za nějž považují fakty podpořenou a proto opodstatněnou revidující úpravu znaku. Způsob, kterým tak činí, už vůbec nepřihlíží k nějakému širšímu odbornému konsenzu. Není přihlíženo ani k tomu, zda jimi samotnými není popírán od jiných požadovaný respekt k tradici. Stejně tak není přihlíženo k tomu, zda nejde o jejich vlastní „expertní purismus“. Prostě změna je bezohledně provedena a navíc je vzápětí úředně potvrzena. Je otázkou, zda experti jsou vůbec schopni dohlédnout konců svého nekompetentního počínání. Stávají se totiž pomyslnými „kazisvěty“ české heraldiky. Měli by vážně uvažovat o kvalitě svého odborného přínosu české heraldice a zvážit odstoupení z pozic expertů v PPHV.

Protože český odborný heraldický prostor nedisponuje bezednou zásobárnou osobností, které by byly schopny nahradit současné externí experty v PPHV, pak těm stávajícími nezbývá nic jiného, než onu potřebnou odbornost získat. To je možné pouze za určitých předpokladů – mezi ně patří stálý zájem o obor, trvalá pochybnost o vlastních schopnostech, nepřetržitě opakovaná seriózní a poctivá kontrola sebe sama prostřednictvím metodicky vytříbeného verifikování svých vlastních odborných sdělení, závazných výroků, rezultátů, schopnost vést odbornou debatu oborově korektním způsobem, mít dostatek pokory k vědnímu oboru, který díky svému trvání takový přístup vyžaduje, mít schopnost respektovat názory jiných, zejména tehdy jsou-li oborově správné a mít trvalou potřebu doplňovat oborové znalosti a pokoušet se heraldice jako vědě „zasvěcovací“ porozumět. Měli by si klást „správné otázky“. Zejména takovou, která se ptá: „Komu slouží grál?“, čili „Proč to dělám?“. Hledáním odpovědi lze dospět k poznání cíle a smyslu cesty k němu.

I když byl v předchozím odstavci vysloven pomyslný apel ke stávajícím členům expertní skupiny PPHV, zůstávám skeptickým ve víře v nápravu. Ta je trvale vyvracena, kažena a ničena samotnými experty. Když se někdo z nich rozhodne k reakci, pak po odhodlaném konstatování, že by mohl vyslovit námitky, připomínky a repliky, následuje sdělení, že na to nemá čas a nakonec ani chuť. Nebo se dočkám přímého odmítnutí vést jakoukoliv diskusi s doplněním, že nejsem pro odbornou diskusi vhodným partnerem. Tím je údajně obec. I když není zcela jasné, kdo právě zde může vést plnohodnotnou odbornou diskusi. Po čtyřiceti pěti letech badatelského, publikačního, přednáškového a výstavního působení v oboru heraldiky je sdělení o „nediskutování“ již nepochopitelné a zdá se být urážejícím. Zde už nejde o žádnou kolegialitu, ale o zjevnou nevraživost, která se ostatně promítá do subjektivních rezultátů některých neschvalovaných návrhů obecních znaků.

Nelze nečinně přihlížet k pokřivování vnímání heraldiky tak, jak to činí PPHV v posledních několika letech. Stejně tak nelze ponechat bez povšimnutí k uzoufání plytkou, nekompetentní a neodbornou argumentaci, doprovázející negativní rezultáty. Kdyby těch nebylo, nebylo by ani reakcí.

Přeci jen něco pozitivního na závěr. Jsem přesvědčen, že heraldika se dokáže ubránit i když je s ní metáno způsobem, který jí ubližuje. Moje víra spočívá ve vědomí více jak osmi století existence heraldiky a všeobecně platných základních heraldických pravidel, které nedokáže zvrátit ani nic takového, jako je jen dočasná subjektivita externí expertní části podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Děkuji kolegovi Mgr. Pavlu Palátovi za spolupráci na vzniku textu, jeho korigování a přičinění řady poznámek. 

3. 10. 2017                                                                                                                                  © Stanislav Kasík