O historickém znaku městyse Česká Bělá

Na samém počátku pojednání o historickém znaku městyse České Bělé je nezbytné sdělit, že znak nikdy nebyl městysi udělen panovníkem a ani po vzniku Československé republiky nebyl řádně konstituován. Znak používaný městysem do roku 2015, byl v letech 1850-1860 odvozen od jediné známé historické pečeti, která byla velice pravděpodobně vyrobena v první polovině 19. století.

Jediná známá pečeť spojitelná s Českou Bělou, pocházející pravděpodobně z přelomu 18. a 19. století (kresba Karel Liška).

Pečeť městyse České Bělé je kruhová (průměr cca 38 mm). Pečetní pole, ohraničené vavřínovým věnečkem vedeným proti směru pohybu hodinových ručiček a vnitřní linkou, je v dolní čtvrtině dělené dvojitou linkou. Na horní lince dělení stojí vzpřímený a kráčející korunovaný dvouocasý lev. V dolní části pečetního pole je majuskulní nápis (velice pravděpodobně německy) Ÿ M Ÿ BIELA (Markt Biela – Městečko nebo městys Bělá; Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek. III/1. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček A-CH. Brno 2013, s. 90; dále jen Liška, Sbírka).

Uvedenou pečeť lze porovnat se shodně řešenými pečetěmi z jiných míst – například z Bíliny (Archiv Národního muzea, Eichlerova sbírka G, kart. 39, otisk vyhotovený úředníky magistrátu města Bíliny dne 31. 7. 1837, s textem ST: BILIN – „Stadt Bilin“ – Město Bílina), z Bohdanče (Liška, Sbírka, s. 45), z Bochova (Liška, Sbírka s. 47), z Hořic (Liška, Sbírka, s. 194) atd. Je pozoruhodné, že například město Bílina disponovalo panovníkem uděleným znakem z 16. století a ten byly městem používán i na pečetích. Přesto v polovině 18. resp. před polovinou 19. století se do souboru používaných pečetí zařadily pečeti, v nichž se uplatňoval český lev. Ale to neznamenalo žádnou změnu, protože i nadále byly používány „staré“ pečeti s historickým městským znakem. Souběžné používání obsahem odlišných pečetí bylo následkem „zestátnění“ městských samospráv v letech 1783-1785. To spočívalo ve zrušení dosavadních městských rad a jejich nahrazení tzv. regulovanými magistráty s komisionálně zkoušenými úředníky, kteří v městských správách zastupovali stát. Magistráty byly následně vybaveny pečetidly, v jejichž pečetních polích se uplatňoval český lev jako symbol přenesené působnosti státu.

Není bez zajímavosti, že topografové Jaroslav Schaller a po něm i Johann Gottfried Sommer ve svých rozsáhlých statisticko-topografických popisech Českého království, publikovaných v druhé polovině 18., resp. v první polovině 19. století nezmiňuji u Bělé ani znak a ani pečeť, ačkoliv to v jiných případech obvykle neopomněli. Z toho můžeme dovozovat, že v jejich době znak městyse Bělé neexistoval a obraz v pečeti za něj považován nebyl (Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreich Böhmen. Sechster Theil. Cžaslauer Kreis. Prag und Wien 1787, s. 128; Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Eilfter Band. Časlauer Kreis. Prag 1843, s. 244-245).

Obsah bělské pečeti není možné hodnotit jako znak, ale pouze jako pečetní znamení. Zde platí základní heraldická teze „bez štítu není znaku“. Navíc význam pečetního znamení nelze dávat do žádné uvěřitelné souvislosti s místem. S výjimkou skutečnosti, že Bělá byla součástí Českého království. Ikonografii lva v pečetích tohoto typu, tedy nejen v Bělé, lze spojovat pouze s přenesenou působností státu, kterou lev symbolizuje. Pečeť v uvedené podobě tedy nemá nic společného se samosprávou městečka Bělá, ale je pečetí používanou úředníky zastupující stát.

Když byla v roce 1850 nahrazena patrimoniální správa správou státní, převzalo vídeňské ministerstvo vnitra také agendu komunální heraldiky. Pro potřeby této instituce bylo nezbytně nutné získat přehled o existujících a užívaných městských znacích v celém Rakouském císařství. Těmto potřebám podle vídeňských úředníků vyhovovala již před tím amatérsky sestavovaná sbírka Vincenze Roberta Widimského, lékárníka z Města Albrechtic u Krnova. Díky omezené možnosti rychle dospět k jinému zdroji poznání, byla Widimského práce bez výhrad pragmaticky akceptována, a nakonec v roce 1864 vydána c. k. dvorní a státní tiskárnou ve Vídni, ačkoliv z dnešního pohledu šlo o ryze pozitivistickou, nekritickou a odborně nepřijatelnou „sběrku“ znaků (Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen. Wien 1864; dále jen Widimsky).

Widimsky v úvodu své německy psané publikace uvádí, že mnohá města navštívil osobně a jinak využil pomoci svých přátel (krom jiných asi také stavovských kolegů – lékárníků), či si o informace napsal na příslušný úřad. Odborná úroveň získaných informací byla přímo úměrná odborným znalostem informátora, kterým mohl být vedle starosty téměř kdokoliv. Sběr materiálů k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil Widimsky v roce 1860. Z Bělé byl Widimskému pravděpodobně poslán otisk výše zmíněné městské pečeti a doprovodný text s výkladem o historii obce a o pomyslném vzniku znaku. Vyplývá to z textu, napsaném Widimským v kapitole o Bělé (viz níže). O způsobu konání Widimského ve vztahu k vytváření jeho kompendia, bychom mohli očekávat více informací v jeho pozůstalosti, která je uložena v Státním okresním archivu v Bruntále, ale tento fond korespondenci s městskými úřady v Čechách a na Moravě neobsahuje (Müller, Karel: Vincenz Robert Widimsky – albrechtický kronikář a zakladatel české komunální heraldiky nejen v českých zemích. Universitatis Ostraviensis, Acta Facultatis philosophicae/219, Historica 12/2005, Ostrava 2005, s. 229-232). Také dosud nebyla nalezena stopa po Widimského korespondenci s městskými samosprávami na „druhé straně“, tedy v městských archivech. To dovoluje spekulovat o jiném způsobu získávání informací V. R. Widimským a o pracovních postupech, odlišných od těch jím zmiňovaných v úvodu publikace.

Ve Widimského době již existovala ve Vlasteneckém museu v Čechách (dnes Archiv Národního muzea v Praze) uspořádaná sbírka pečetí a otisků pečetidel měst, městeček, rychet a rychtářů, farních a vrchnostenských úřadů, zvaná Eichlerova sbírka (Běličová, Milena: Sbírka pečetních typářů a razítek Archivu Národního muzea; Woitschová, Klára: Otisky pečetí v Eichlerově sbírce Archivu Národního muzea. Obojí in: Časopis Národního muzea. Řada historická. Ročník 181/ 2012, č. 1-2, Praha 2012, s. 44 n, resp. 69 n).  Je možné, že Widimsky tento zdroj badatelsky vytěžoval. Otisk bělské pečeti je součástí Eichlerovy sbírky (viz výše Liška, Sbírka). Stejně tak mohl mít k dispozici topografickou literaturu Jaroslava Schallera a Johanna Gottfrieda Sommera. To by snad mohlo vysvětlovat absenci fyzických dokladů korespondence s městskými úřady a také některá Widimského subjektivní vyjádření, se zřetelně zmatečným obsahem.

Údajný znak České Bělé v kompendiu V. R, Widimského z roku 1864.

Ke znaku Bělé uvádí Widimsky následující sdělení: „Ist ein alter Ort, nach welchem das Gut Bělá den Namen führt. Gut und Ort gehörte 1257 dem Smil I. von Lichtenburg; es verdankt seine Enstehung dem hier in der frühesten Zeit betriebenen Bergbaue. Běla soll im XIV. Jahrhunderte der königlichen Kammer gehört haben; in dieser Zeit mag es die Stadtrechte und sein Stasdtwappen – den böhmischen doppeltgeschwänzten silbernen Löwen in rothem Schilde – erhalten haben“ (překlad: „Je to staré místo, po kterém panství Bělá jméno vede. Panství a místo patřilo 1257 Smilovi I. z Lichtenburku; vděčí svému vzniku zde v raných dobách zřízených dolech. Bělá prý ve XIV. století královské komoře patřit měla; v tuto dobu městská práva a městský znak – českého dvouocasého stříbrného lva v červeném štítě – obdržet měla.“; Widimsky, 1864, s. 13, No. 34. Biela).

Widimsky zřejmě pochyboval o korektnosti získaných informací o městečku Bělé, protože se snažil je relativizovat. Je to patrné z užití slova „prý“ („soll“). Nepochybně svou roli sehrála skutečnost, že deset let před ukončením sběru materiálu k uvedené publikaci byla zrušena patrimoniální správa a ta nahrazena správou státní. Již chyběla dřívější „supervize“ vrchnosti a nové volené samosprávy, zcela suverénní ve svých rozhodnutích, si ve vztahu k svým městským symbolům počínaly krom jiného také nekriticky a bez jakékoliv potřeby problematice porozumět alespoň v základních kritériích. U Widimského nedokážeme rozlišit míru jeho podílu na mnoha nepřesnostech, mylných tvrzeních a zjevných mystifikacích, prezentovaných v jeho publikaci. Že fabuloval, nelze zcela popřít. Je však jisté, že jeho publikace, vnímaná ve své době jako závazné kompendium městských znaků v Českém království a zároveň podpořená garancí vídeňského ministerstva vnitra, jako jejího základního uživatele, ovlivnila pohled na českou komunální heraldiku na velice dlouhou dobu a její neblahý vliv je patrný dodnes.

K podobě znaku městyse Bělé, prezentované v barevné litografické příloze Widimského kompendia lze dodat, že on sám nebyl autorem kreseb znaků v jeho publikaci. Jméno kreslíře není nikde uvedeno. Celý soubor vyobrazení městských znaků je poznamenán mimořádně subjektivním konáním tvůrce. Především jsou štíty znaků zlatě lemovány tak výrazným způsobem, že je vyvolávána možnost hodnotit je z pohledu heraldického jako skutečné heroldské figury - lemy. Znaky s lemy však v české komunální heraldice do té doby neexistovaly.

Přes odsudky nekorektního konání V. R. Widimského, zůstává faktem, že jeho kompendium v případě České Bělé bylo zdrojem pro vnímání znaku městyse i v budoucnosti. Za znak městyse České Bělé byl považován znak totožný se znakem Českého království. Tento fakt potvrzuje řada následných publikací, ale některé z nich s nepřehlédnutelnými pochybnostmi o korektnosti takové souvislosti.

V roce 1871 byla v časopise Světozor otištěna zpráva o bělském městském znaku ve shodě s Widimského publikací. Text, jehož autorem byl Jaroslav Kořán, krom jiného sděluje: „Od koho byla osada právy městskými nadána a od koho obdržela svůj znak: bílého korunovaného lva českého v poli červeném, neumíme udati. Může být, že se tak stalo již v XIV. století, je-li totiž pravda, že v tehdejší době náležela nějaký čas české komoře“. Vyobrazení opakuje v černobílé pérovce Widimského (text: Světozor. VI. Praha 1872, s. 213, vyobrazení: Světozor. V. Praha 1871 s. 58). Zde můžeme poznamenat, že Bělá patřila české komoře pouze několik týdnů v roce 1345, kdy ji získal jako součást směny Jan Lucemburský, ale vzápětí byla zastavena a krátce na to v roce 1346 postoupena dědičně pánům z Lipé, kteří zástavu vyplatili. Takové „intermezzo“ nemohlo nijak ovlivnit volbu českého lva do pečeti městečka vyrobené někdy na přelomu 18. a 19. století. Podněty pro takovou volbu byly zcela jiné a mají nepochybně souvislost s josefínskými reformami z posledního dvacetiletí 18. století.

Encyklopedie Ottova slovníku naučného uvádí v roce 1890 heslo Bělá a v rámci něj i popis a vyobrazení znaku. Zpráva je velice stručná: „Ve znaku má Bělá českého lva v poli červeném“. Vyobrazení znaku je totožné se Světozorem (Ottův slovník naučný. Díl III. Praha 1890, s. 644, vyobr. č. 504). Widimsky a Kořán ovlivnili počínání redakce Ottova slovníku naučného natolik, že zde už nebyla žádná pochybnost o správnosti podoby bělského znaku.

V roce 1908 napsal předmluvu ke své publikaci o českém historickém místopisu August Sedláček, autor monumentálního díla o českých hradech, tvrzích a zámcích a znalec české rodové heraldiky. Ten přináší popis znaku Bělé v tomto znění: „Erb stejný jest s královstvím kromě koruny, totiž na červ. štítě stříb. lev o dvou ocasích se zl. korunou“ (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. b. d. a m. v. [Praha 1908], s. 213). Je s podivem, že Sedláčka, jako znalce heraldiky nepřekvapila shoda znaku městyse Česká Bělá s erbem Českého království, která byla z pohledu heraldických pravidel nepřípustnou a nedonutila ho k nějakému komentáři. Jeho sdělení „Erb stejný jest s královstvím kromě koruny“ nemůže být vykládáno tak, že absencí koruny (zřejmě myšlena česká královská koruna zv. „svatováclavská“) lze způsobit odlišnost takového „nekorunovaného“ znaku města nebo městečka od znaku Českého království.

Znak České Bělé v kompendiu Jiřího Čarka z roku 1985 (kresba Stanislav Valášek).

Poslední heraldické kompendium české komunální heraldiky, které je možné, s konkrétními výhradami, považovat za akceptovatelné, vyšlo v roce 1985. Kapitola s názvem Česká Bělá není obsáhlá a je možné ji zde citovat v úplnosti: „Osada se poprvé jmenuje v r. 1269; r. 1278 byla již městem, jindy je však označována jen jako městečko. Na pečeti mívala Česká Bělá znamení českého lva ve skoku doprava obráceného. Na zachované pečeti toto znamení není na štítě, bylo by proto možné, že by šlo jenom o pečetní znamení se symbolem královského erbu. Přesto je Widimsky i jeho následovníci za znak považovali a také dnes je MNV za znak uznává. Popis znaku: Na červeném štítě je doprava obrácený, stříbrný dvouocasý český lev ve skoku s korunou na hlavě“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 109-110).

Jiří Čarek nebyl autorem všech hesel v publikaci, nesoucí v úplném názvu jen jeho jméno, ale byl především metodickým vedoucím základních výzkumných prací, prováděných pověřenými archivy a redaktorem došlých příspěvků. Heslo Česká Bělá pravděpodobně zpracoval pracovník Státního okresního archivu v Havlíčkově Brodě. Kritické a zároveň skeptické hodnocení znaku autorem kapitoly o České Bělé, je zcela oprávněné. Není sice uvedeno datování užití zmíněné pečeti, ale je správně konstatováno, že lev není „na štítě“ a proto jej nelze hodnotit jako znak, ale pouze jako znamení. Použité sousloví „na…štítě“ je formálně nepřesné, protože heraldická terminologie rozlišuje, co je „v“, „na“, „nad“, „pod“, „u“, a „za“. Zde měl být lev „ve“ štítě. Sdělovat popisem, že lev je „doprava obrácený“ je zcela zbytnou floskulí, protože v heraldice je standardní orientace všech figur obecně doprava (heraldicky doprava) a popisem se tzv. hlásí jen výjimky odlišné od standardu. Základní definice heraldického lva sděluje, že je „ve skoku“ a proto není potřeba tuto skutečnost popisem sdělovat. Jestliže je volen termín „český lev“, pak už je do jisté míry zbytné popisem precizovat, že je stříbrný, dvouocasý a korunovaný („s korunou na hlavě“), protože je to standardní podoba heraldické figury pojmenované „český lev“.

Svého času historik Josef Vítězslav Šimák při kritickém komentování geneze znaku jeho rodného města Turnova, který měl velice správně za erb historických vlastníků města pánů a pak hrabat z Valdštejna, a nikoliv za znak království, učinil zásadní a obtížně přehlédnutelné konstatování: „Znak zemský propůjčoval jedině král…“. K tomu lze poznamenat, že „propůjčování“, resp. udělování znaků městům bylo právo královo zaručované zemskými zákony. Nikoliv však „odedávna“. V posuzování domácí „heraldické dávnosti“ se setkáváme s jedním ze zásadních problémů hodnocení počátků české komunální heraldiky, které je nepřesně hledáno v tradicí české komunální sfragistiky. Díky takovému zaměňování jsou počátky městských znaků v Čechách posouvány do minulosti bez ohledu na fakt, že nelze časově srovnat doklady sfragistické s doklady heraldickými, které mají oporu především v praktickém užívání městských znaků. Časová rozdílnost obou jevů obvykle není měřitelná pouhými roky nebo jen desetiletími, ale mnohdy i několika staletími. Je vhodné připomenout, že pečeť a znak není totéž a první není ekvivalentem druhého pro různý původ, význam a způsob užití (Krejčík, Tomáš: Pečeť v kultuře středověku. Ostrava 1998). Přesto se zdá být zřejmé, jak napsal Petr Rak v roce 2007, že nejstarší městské znaky u nás vznikaly „spontánním, samovolným a svémocným zaváděním, ovlivňovaným pouze praktickými potřebami městských obcí, do kterého panovník nijak nezasahoval“. Účast českých králů na procesu konstituování městských znaků je patrná od druhé poloviny 14. století, ale plnohodnotná panovníkova svrchovanost se v této oblasti projevila až po husitských válkách, za všeobecného respektování jeho autority, která dokonce byla městy preferována a vyhledávána (Rak, Petr: Čtyři poznámky ke genezi znaku města Chomutova. Comotovia 2007, Sborník příspěvků z konference věnované výročí 550 let udělení znaku města Chomutova – 1457-2007. Chomutov 2008. s. 9 a 12).

Lev z erbu krále se objevil v celé řadě historických znaků českých královských měst. Je ale patrné, že heraldické vědomí o nutnosti odlišit znak města od erbu panovníka se projevilo ve spojování lva s dalšími figurami, které onu odlišnost způsobovaly. Například: Litoměřice - lev vyrůstá z hradby, Děčín – lev drží rybu, Nymburk – lva provází věž, Jihlava – lev je ve čtvrceném štítu s ježkem, Karlovy Vary – lev vyrůstá z vlnitého dělení, Mělník – lev v polceném štítě s půlí orla v levém poli, Ústí nad Labem – lev má na hlavě přilbu s klenotem křídla, atd. Další kompozice, v nichž se uplatnil český lev, jsou natolik modifikované provázejícími figurami, například hradbami s věžemi, že jakákoliv možnost záměny s erbem krále je zcela vyloučena. Na základě naší znalosti udělených městských znaků od dob panování krále Václava IV. (Slavkov – 1416) do roku 1850, můžeme konstatovat, že nediferencovaný erb českého krále nikdy udělen nebyl.

Takové konání krále a jeho úředníků má pochopitelné důvody, majících oporu v základních heraldických pravidlech – vedle českého krále nemohl jeho erb užívat někdo další a jak je zřejmé, tak ani královská města. Tento princip byl znám už ve 14. století ze spisu „Tractatus de insigniis et armis“ římského právníka Bartola de Saxoferrato a lze ho považovat za odraz konsolidovaných heraldických pravidel, které byly vnímány jako závazné. K uvedené problematice autor ve svých postulátech píše: „Insignia singularis dignitatis, puta regis, nemo defert nec rebus suis depingere facit principaliter, accessorie sic“ („Znaky obzvláštní hodnosti, například královské, nikdo nenosí, aniž si je nechává zobrazovat na svých věcech jako znamení hlavní; lze to však jako znamení přídavné“; Saxoferrato, Bartolo de: Tractatus de insigniis et armis. Zvláštní příloha Zpravodaje Klubu pro genealogii a heraldiku v Ostravě, č. IX. Ostrava 1989, s. 12-13, postulát č. 2; nejnověji –Saxoferato, Bartolus de: Tractatus de insigniis et armis – Traktát o znameniach a erboch, Bratislava 2009, s. 42-45; edice a komentáře Ladislav Vrtel). Obecnou platnost stanoveného postulátu potvrzuje jeho zřetelné dodržování i v dobách následujících, včetně přípustných výjimek.

Vědomí nutnosti odlišení podob městských znaků od českého královského erbu, je u nás patrné i v královských znakových privilegiích – např. Duchcov, český lev v červeném štítě se dvěma černými kůly; uděleno králem Jiřím z Poděbrad 20. 9. 1460. Onu nutnou odlišnost způsobovaly černé kůly (Čarek, 1985, s. 128); Žebrák, český lev, mající hlavu a krk medvěda ve stříbrné čtvrti; uděleno císařem Leopoldem I. 3. 12. 1674. Tato figura českého lva s horní polovinou medvědí, má tradici v nejstarší známé žebrácké pečeti z roku 1418, kdy hrad Žebrák a městečko pod ním patřily českému králi Václavovi IV. (Čarek, 1985, s. 430). Shodně byly tvořeny i znaky u poddanských měst – např. městu Verneřice, patřící ve své době pánům z Vartenberka, byl 29. 9. 1522 udělen znak králem Ludvíkem, který vycházel ze zlato-černě polceného štítu erbu pánů z Vartenberka, ale do černého pole byla přidána stříbrná věž, která městský znak a erb vrchnosti navzájem odlišovala (Kasík, Stanislav: Vartenberkové a městské znaky. Heraldika, roč. 14, č. 4, Jílové u Prahy 1981).

Z nezbytnosti odlišovat vzájemně znaky nebo erby různých nositelů, rezultoval heraldický postulát, který svým způsobem opakuje tezi Bartola de Saxoferrato – znaky nemohou být shodné, ale mohou být podobné. V případě České Bělé je užívaný znak městyse s královským erbem shodný. Docílení „neshody“, resp. přípustné podobnosti českobělském znaku se znakem zemským, může být dosaženo prostřednictvím legitimních heraldických prostředků, mezi něž, krom jiných aplikovatelných možností, patří i použití doplňující figury, jakou je například pata štítu s dalším vhodným znamením.

Z pohledu výše zmíněného pravidla a staletého úzu je jasné, že znak v České Bělé, žádným způsobem neodlišený od znaku zemského, nemohl vzniknout prostřednictvím udělení panovníkem. Pokud však vznikl jiným způsobem, tak okolnosti vzniku byly podmíněny neznalostí heraldických zásad a souvisejících právních norem. Z této neznalosti pramenila neopodstatněná svévole, jejímiž nositeli byli ve své době nejen představitelé městyse Česká Bělá, zřejmě ovlivnění Vincenzem Robertem Widimským, ale také někteří přikyvující vídeňští znakový cenzoři. Ti všichni byli ochotni bezhlavě připustit, že znakem městyse Česká Bělá je stříbrný, dvouocasý, zlatě korunovaný a ozbrojený lev v červeném štítu a nevadila jim nepřijatelná shoda se znakem zemským, kterou a priory vylučovala staletí platná a také dodržovaná heraldická pravidla.

Malý státní znak České republiky dle zákona č. 3/1993 Sb. o státních symbolech z 17. 12. 1992 (kresba Jiří Louda).

Ústavním zákonem č. 3/1993 Sb. ze 17. 12. 1992 je malý státní znak definován popisem takto: „Malý státní znak tvoří červený štít, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí“. Takto popsaný malý státní znak je v absolutní shodě se znakem používaným v České Bělé. Na tomto místě je vhodné zmínit další ze základních heraldických tezí – znak či erb je dán nikoliv vyobrazením, ale popisem. Proto existuje ona shoda malého státního znaku a znaku městyse Česká Bělá (zároveň dalších více jak deseti znaků českých měst a obcí), protože oba jsou popsatelné shodně. Mluvnicky správná syntax jakkoliv korektně formulovaného odborného heraldického popisu, nemůže změnit význam jeho obsahu. Zákon č. 352/2001 Sb. z 18. 9. 2001 o užívání státních symbolů České republiky, v § 1, odst. 2. sděluje: „Státní symboly lze užívat jen v souladu s tímto zákonem, a to vhodným a důstojným způsobem“. K tomu se vztahuje § 2, ve kterém je taxativně vyjmenováno, kdo je oprávněn užívat státního znaku. Mezi vyjmenovanými není uveden nejen městys Česká Bělá, ale ani žádné jiné město používající ve svém městském znaku nediferencovaného českého lva v červeném štítě. To znamená, že nejen Česká Bělá používá svůj znak v rozporu s právním řádem České republiky. Jakákoliv případná změna podoby městského znaku, je změnou k lepšímu a nemůže v České Bělé vyvolávat rozpaky, lítost či dokonce odpor. Naopak je vhodné vnímat, že je to ku prospěchu nejen městyse, ale i české komunální heraldiky, je to v souladu s českým právním řádem a s heraldickými normami platnými více jak sedm století. To vše je hodno respektu bez nutnosti jakékoliv oponentury. Není možné vyloučit, že kdykoliv v budoucnosti se může protiústavním stavem české komunální heraldiky zabývat jakákoliv kompetentní instituce (ministerstvo vnitra, Nejvyšší správní soud, Ústavní soud), která vyvolá nezbytnost učinit nápravu a vyjmenovaná města a městysi budou nucena konat. Protože u nás neexistuje instituce zvaná „heroldie“, která by potřebnou úpravu znaků zvládla a zároveň nesla plnou zodpovědnost za výsledek, lze předpokládat, že by se o ryze odborné konání budou pokoušet i nekompetentní instituce nebo jednotlivci. Tomu lze předejít již nyní.

Znak České Bělé podle Karla Lišky na příslušné kartě v Archivu Národního muzea v Praze (80. léta 20. století).

Dosud užívaný znak městyse České Bělé, je znakem této obce jen hypoteticky a z pohledu starobylých heraldických pravidel jej nazvat znakem České Bělé vlastně nelze. Nelze takové pojmenování učinit proto, že stejný znak je malým státním znakem České republiky a zároveň znakem dalších více jak deseti městských znaků v Čechách. Na základní otázku: „Čí je znak s českým lvem v červeném štítě“ nelze v žádném případě vyslovit pravdivou odpověď, kterou by bylo sdělováno, že je to znak městyse České Bělé. Není to znak České Bělé. Z pohledu hierarchické důležitosti symbolu má přednost sdělení, že jde o malý státní znak České republiky, který je dán ústavním zákonem o státním znaku. Zároveň v tomto zákoně není ustanovení o tom, že shodný znak má i městys Česká Bělá a s ním i další konkrétní místa. S touto skutečností by se měl městys Česká Bělá vyrovnat a učinit kroky k nápravě, protože je to zcela v kompetenci jeho zastupitelstva. Obci byly předloženy čtyři návrhy možného řešení znaku. Návrhy znaku zpracoval autor tohoto pojednání

Znak městyse Česká Bělá navržený v roce 2014. V roce 2015 v PPHV odmítnutý s obsáhlým zdůvodněním. V roce 2015 nakonec schválený a udělený (návrh a kresba Stanislav Kasík).

Návrh znaku schválený Zastupitelstvem městyse v České Bělé, konaném dne 29. 12. 2014 se shoduje s popisem: „V červeném štítě český lev nad zvýšenou zelenou patou, v níž jsou stříbrná hornická kladívka, mlátek kosmo, přeložený šikmým želízkem“. Připojený ikonografický výklad zněl: „Znak modifikuje dosavadní podobu znaku České Bělé tak, aby nebyla v rozporu se zákonem o státním znaku. Modifikujícím prvkem je zelená zvýšená pata se stříbrnými hornickými kladívky. Tato symbolika se obrací k nejstarším zprávám o městysi, které jsou spojeny s hornictvím a těžbou stříbrných rud“. K žádosti městyse o schválení upraveného „historického“ znaku byla přiložena rešerše pojednávající o jeho genezi a existenci od poloviny 19. století do současnosti. Obsah rešerše byl v podstatě shodný s dosud uvedeným textem.

Na zasedání Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen PPHV), konaném dne 25. 2. 2015 byla projednávána žádost městyse České Bělé o úpravu „historického“ znaku městyse ve prospěch takové podoby, která by nebyla ve shodě s malým státním znakem a se znaky dalších patnácti měst, městysů a obcí. Rozhodnutí PPHV neschválit tuto žádost byla obci sdělena dopisem ze dne 12. 3. 2015. Mimořádně obsáhlé zdůvodnění PPHV k neschválení návrhu úpravy znaku České Bělé, je svým obsahem natolik „pozoruhodné“, že stojí za úplné citování a stejně tak stojí za pozorné čtení (níže citovaný text má stejnou odstavcovou strukturu jako má originální sdělení PPHV, není psán kurzívou jako jiné citace uvedené v tomto článku, Byla zohledněna skutečnost, že ve zdůvodnění PPHV byla použita kurzíva pro citace mých sdělení ve vypracované rešerši. Text zdůvodnění rozhodnutí PPHV je vložen pouze do uvozovek; zde barevně odlišeno):

„[PPHV]…projednal dne 25. února 2015 Vaší žádost a rozhodl se ji…nedoporučit, a to z důvodu, že Vámi předložený rozbor nazvaný „O historickém znaku městyse České Bělé“ je nepochybně velmi zajímavý, nelze však souhlasit s řadou tvrzení jejího autora. Konkrétně jde o následující pasáže: „Je s podivem, že Sedláčka, jako znalce heraldiky nepřekvapila shoda znaku městyse Česká Bělá s erbem Českého království, která byla z pohledu heraldických pravidel nepřípustná a nedonutila ho k nějakému komentáři“.

Zapomíná totiž na normu zavedenou roku 1724 tehdejším císařským úředníkem a tzv. erbovním cenzorem Wiliamem O´Kellym, jež byla v platnosti až do roku 1918, která udílení zemských znaků a dalších symbolů fyzickým a právnickým osobám a priori nezakazovala, podmiňovala je však panovnickým souhlasem.

Vzhledem k tomu, že si městys Česká Bělá v době Rakousko-Uherska o znak nepožádal, nebyl mu také udělen. Není ovšem důvod předpokládat, že v případě zájmu by mu byl potvrzen stejný znak, jaký uvádí Widimského publikace a Ottův slovník naučný: tedy korunovaný dvojocasý lev v červeném poli.

Ke stejnému případu totiž došlo u Ronova nad Doubravou roku 1909, o čem svědčí i spis dnes uložený v Národním archivu v Praze (Národní archiv, Ministerstvo vnitra Vídeň – Šlechtický archiv, kart. 60). Autor Vašeho návrhu přitom tvrdí, že „v případě Ronova nad Doubravou můžeme spekulovat o tom, zda úředníci ve vídeňské ministerské heraldické komisi nepovažovali kartuši za prvek modifikující a způsobující odlišnost od znaku Českého království.“ Nebylo tomu tak, protože kartuš, jinak obruba štítu, je honosný kus, který znak mohl, ale také nemusel obsahovat. Zásadní přitom bylo, co je obsahem štítu, nikoliv co se nachází kolem něj (kartuš) či na něm (koruna).

Za zvlášť diskutabilní je třeba pokládat pasáž expertního posudku: „Jakákoliv případná změna podoby městského znaku, je změnou k lepšímu a nemůže v České Bělé vyvolávat rozpaky, lítost či dokonce odpor. Naopak je vhodné vnímat, že je to ku prospěchu nejen městyse, ale i české komunální heraldiky, je to v souladu s českým právním řádem a s heraldickými normami platnými více jak sedm století. To vše je hodno respektu bez nutnosti jakékoliv oponentury. Není možné vyloučit, že kdykoliv v budoucnosti se může protiústavním stavem české komunální heraldiky zabývat jakákoliv kompetentní instituce (ministerstvo vnitra, Nejvyšší správní soud, Ústavní soud), která vyvolá nezbytnost učinit nápravu a vyjmenovaná města a městysi budou nuceni konat.“

Tato slova jsou v rozporu se stávajícím právním řádem. Zákon č. 352/2001 Sb. o užívání státních symbolů České republiky a změně některých zákonů totiž v §2, odst. l, písm. f konstatuje: Státní znak jsou oprávněni užívat (…) kraje, obce, městské obvody či městské části územně členěných statutárních měst a městské části hlavního města Prahy.“

Každá obec v České republice má tedy právo vhodným způsobem používat státní znak, a to jak velký, tak malý. Pokud je znak obce vycházející z historických tradic totožný se státním znakem České republiky, neexistuje žádný důvod k zákazu jeho používání. Právě naopak: podobných znaků je v českých zemích jen několik a jsou z heraldického hlediska mimořádné. To platí jako o obcích, jimž byl takový znak udělen (Slaný, Tachov), tak o těch, které jej již po více než století užívají – a to je případ České Bělé.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii proto nevidí žádný důvod k tomu, aby obec Česká Bělá nemohla i nadále užívat znak s českým lvem v červeném poli. Právě naopak – tuto věc plně podporuje, protože vychází z dlouholeté tradice a zvyklosti obce. Nic nebrání tomu, aby byl znak ve stávající tradiční podobě vložen do Rekosu, přičemž jeho popis bude znít: „V červeném štítě korunovaný stříbrný dvouocasý lev se zlatou zbrojí a jazykem…“ (konec citátu; další text se týkal již problematiky návrhu vlajky).

Dosud nebývale obšírné písemné zdůvodnění PPHV je charakteristické úpornou snahou nalézt nějaký pádný důvod k odmítnutí. Nebylo-li možné použít poukázání na porušování základních heraldických pravidel navrhovatelem, tak byl autor textu rešerše a také návrhu úpravy stávajícího znaku městyse České Bělé „obviněn“, že „nelze však souhlasit s řadou tvrzení jejího autora“. Nesouhlas arbitrů s obsahem rešerše, resp. „s řadou tvrzení“ v ní uvedených, byl v PPHV zcela novým prvkem schvalovacího procesu. V odmítnutí schválit upravený návrh znaku obce České Bělé měl subjektivní nesouhlas s rešerší svou důležitost. V PPHV byl vnímán jako důvod zásadní. Z mého následujícího komentáře vyplyne, že „nesouhlas“ heraldických expertů byl zcela neopodstatněný, jeho formulování bylo nedostatečné a použitá argumentace odborně nepřijatelná.

Ačkoliv byl písemný rezultát o neschválení navrženého obecního znaku adresován obecnímu úřadu, lze připustit, že současně byl adresátem i autor rešerše. Jménem neuvedený expertní oponent polemizuje s rešerší o znaku České Bělé, a tedy i s jejím autorem. Polemika je však vedena pouze s některými vybranými pasážemi. Nevyjadřování se oponenta k základním pravidlům heraldiky je mimořádně zvláštní zejména v textu, který svou povahou má být výsostně odborným. Takové „nekonání“ lze považovat za nedostatečnost. Mnohá oponentní konstatování jsou k uzoufání nekompetentní. Obsahují subjektivní výklady, které jsou nepravdivé a bez znalosti problematiky.

Některé „expertním“ oponentem použité repliky jsou zcela irelevantní. Například k mému „zapomínání“ na tezi vyslovenou Williamem O´Kelly v roce 1724, či na mé drobné poznamenání k počínání Augusta Sedláčka v roce 1908, který bez jakéhokoliv komentáře akceptoval shodu znaku městyse České Bělé se znakem Českého království. Argumentační hodnota oponentní sdělení je zcela nulová, protože v podstatě potvrzuje obecné pravidlo o nemožnosti používání zemských znaků především v nově udělovaných rodových erbech a nakonec i v komunální heraldice bez souhlasu panovníka. „Nihil novi sub sole“ - jde o starobylé pravidlo, které O´Kelly jen svým výrokem znovu „potvrdil“. Proto „zapomínání“ na Williama O´Kellyho je zcela bez jakékoliv možnosti výtky. To bychom museli vytknout „zapomínání“ všem, kteří se v minulosti zabývali heraldickými pravidly, nejen v Čechách, ale i v Rakousku a Německu, Nikomu z nich teze Wiliama O´Kellyho nechyběly a nikdo se na ně nikdy neodvolával. Český PPHV je první. Není-li něco a priory zakazováno, neznamená to, že je to zároveň bez výhrad povoleno. Nad tím vším je nutnost respektu k heraldickým pravidlům, jejichž prostřednictvím lze pak hodnotit co je a co není přípustné nebo zakázané. Zjednodušeně řečeno – výsledky kancelářské praxe znakových cenzorů ve Vídni nemohou být nadřazovány pravidlům heraldiky.

Pomyslný odborný spor, který PPHV zcela zbytečně vyvolal, by získal na kvalitě, kdyby oponent svá konstatování podpořil relevantními argumenty. Například uvedením konkrétního příkladu uplatnění císařovy vůle v intencích diskutovaného problému. Především takovým, který by potvrdil, že císař udělil komukoliv nediferencovaný znak Českého království. Jsem přesvědčen, že neexistuje. Nelze pochybovat o tom, že výsledkem vyjádření panovníkovy přízně, v případech udělení erbů jednotlivcům bylo tzv. „Gnadenzeichen“ („znamení přízně“), obvykle v podobě císařského dvouhlavého orla nebo orlice římských králů. Ale vždy jako figury doplňující, a nikoliv jako figury hlavní a jediné. Tedy zcela v souladu s postulátem Bartola de Saxoferrato z poloviny 14. století. Tento způsob vyjádření panovníkovy přízně známe i z komunální heraldiky (např. Brno 1646, Staré Město pražské 1649, Malá Strana 1657, Kutná Hora 1641 atp.).

Byl-li kdy udělen lev inspirovaný erbem Českého království, pak byl vždy modifikován. Například císař Ferdinand I. vydal dne 23. června 1559 listinu, která byla určena pro „všechny stavy knížectví Zaháňského“. Jako důvod byla v listině uvedena skutečnost, že Zaháň, dosud držená saskými Wettiny, byla v roce 1549 postoupena Ferdinandovi I. Z tohoto důvodu nemohly zaháňské stavy používat úřední a soudní pečeť se saským erbem. Císař jim udělil zcela nový symbol, který privilegium popisuje: „…v modrém poli zlatého korunovaného lva ve skoku s pootevřenými ústy, vyplazeným červeným jazykem s dozadu zdviženým zakrouceným (rozdvojeným) ocasem…Ze štítu měl vyrůstat zlatovlasý anděl s dívčí tváří, zlatě oděný, zeleně křížem přepásaný, s roztaženými stříbrnými křídly, držící štít roztaženýma obnaženýma rukama“ (viz Starý, Marek: Anioł księstwa żagańskiego w herbu księcia Wallensteina i jego geneza. Przyczynek do heraldycznej symboliki księstw śląskich. Śląski kwartalnik historyczny Sobótka 1/LXX, 2015, s. 101-115). Zlatý dvouocasý korunovaný lev v modrém štítě je zjevně inspirován erbem Českého království a je modifikován použitými tinkturami. Udělený znak měl být užíván na pečeti zaháňských stavů a zároveň byl vnímán jako nový znak knížectví. S tímto významem byl použit v erbu Albrechta z Valdštejna a následně i v erbu knížat z Lobkowicz.

Za nebývale spekulativní a v podstatě nepřijatelné musím považovat následující sdělení, uvedené ve zdůvodnění odmítajícího rezultátu PPHV: „Vzhledem k tomu, že si městys Česká Bělá v době Rakousko-Uherska o znak nepožádal, nebyl mu také udělen. Není ovšem důvod předpokládat, že v případě zájmu by mu byl potvrzen stejný znak, jaký uvádí Widimského publikace a Ottův slovník naučný: tedy korunovaný dvojocasý lev v červeném poli“. Oponentem vyjádřená jistota o běhu událostí, uvozená termínem „kdyby“, je obdivuhodná a snad přijatelná v nějakém nezávazném soukromém rozhovoru, ale do seriózní věcné odborné oponentní argumentace žádné „kdyby“ prostě nepatří (to ostatně ví každý „slušný“ historik). Argumentovat odvoláním se na Widimského publikaci, či Ottův slovník naučný je politováníhodným výsledkem nekritického, a proto nepřijatelného, vnímání vývoje české komunální heraldiky samotnými experty v PPHV. Lékárník Vincenz Robert Widimsky sestavil kompendium městských znaků v Českém království (1864) s pozorovatelnými omezujícími limity své vlastní odborné připravenosti, která byla zřetelně nedostačující. Redakce Ottova naučného slovníku přijala Widimského kompendium bez výhrad a také bez sebemenšího pokusu o odbornou revizi celé řady již tehdy poznatelných nedokonalostí, nesmyslů a mystifikací. Neštěstí české komunální heraldiky spočívá v kontaminaci i nejnovějšího přehledu české komunální heraldiky z roku 1985 (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích) buď přímo Widimským nebo zprostředkovaně prostřednictvím Ottova slovníku naučného. I dnes ještě stále existuje nepochopitelná ochota jednotlivců Widimského blahosklonně obhajovat, stejně jako mít Čarkovo kompendium za závazný kodex české komunální heraldiky.

Ronov nad Doubravou, znak města v privilegiu z 29. 4. 1909 (foto Státní okresní archiv v Chrudimi).

Například víme, že znakový cenzor Karl Schornböck upravil v roce 1909 znak města Ronova nad Doubravou tak, aby lva ve znaku odlišil od českého lva. Učinil to jednoduchým způsobem a jeho cenzorský zásah změnil pouze tinkturu drápů ze zlaté na stříbrnou. Cenzorův zásah se promítl i do českého popisu znaku, uvedeném v privilegiu: „V červeném štítu stojí vzpřímen stříbrný lev s vyplazeným jazykem, se zlatou korunou a dvojím ocasem. Štít vrouben jest ozdobnou obrubou broncové barvy. Na hlavě štítu spočívá zděná koruna stříbrné barvy s pěti viditelnými výběžky“. Schornböckovo cenzorské rozhodnutí vizualizoval erbovní malíř Friedrich Junginger v miniatuře uděleného znaku ve znakovém privilegiu, kde drápy lva jsou skutečně stříbrné (SOkA Chrudim, AM Ronov nad Doubravou. Inv. č. 10, privilegium z 29. 4. 1909 povyšující Ronov nad Doubravou na město a udělující městu znak. Popis znaku pag. 2v a 3v, vyobrazení znaku pag. 3r). Tuto „drobnost“ však autoři edice erbovních listin z fondu Šlechtický archiv, uloženém v Národním archivu (na tuto edici se oponent odvolává), vůbec nezaznamenali. Dle mého soudu měli zaznamenat nejméně existenci dosud existujícího originálu privilegia ve Státním okresním archivu v Chrudimi a dospět tak ke skutečně udělené podobě znaku pro Ronov nad Doubravou. Takové zjištění mělo být zmíněno alespoň v poznámkovém aparátu (shodná verifikace nebyla provedena i v jiných případech, a to se dá hodnotit jako metodicky nedokonalé), protože cenzorské zásahy zjevně nebyly součástí jejich edičního záměru a nestaly se předmětem přednostního „zájmu“. Spokojili se skicou žádané podoby městského znaku, která se shodovala se zemským znakem. Ta byla přiložena k žádosti a je dosud součástí příslušné archivní složky. Ronovští k žádosti dokonce přiložili přípis Zemského výboru se souhlasem o potvrzení takové podoby znaku jejich města (státní úředníci zjevně nedisponovali heraldickými odbornými znalostmi). Zmíněný znakový cenzor však nebyl ochoten navrženou podobu znaku akceptovat. Nepochybně díky vlastněným znalostem heraldických pravidel, zvyklostí a tradice, které na rozdíl od jiných respektoval a uplatňoval i v praxi. Znak uvedeným způsobem korigoval a stanovil jednoznačný popis. Nikoliv snad proto, že by spoléhal na projev císařovy vůle v intencích teze Williama O´Kellyho z roku 1724, ale proto, že si nepochybně uvědomoval staleté heraldické pravidlo o nemožnosti používání téhož znaku dvěma odlišnými subjekty. Znakový cenzor si počínal očekávatelným způsobem. Přesto editoři uvedených erbovních listin žijí i nadále s představou, že Ronovu nad Doubravou byl císařem udělen český lev. Nebylo přihlédnuto ani k obsahu článku Karla Müllera z roku 1998, v němž je dostačujícím způsobem pojednáno o vzniku znaku Ronova nad Doubravou, včetně upozornění na korigující zásah znakového cenzora (Müller, Karel: Jak Ronov ke svému znaku přišel. In: Almanach Ronova nad Doubravou u příležitosti znovujmenování městem 1. června 1998. Ronov nad Doubravou 1998, s. 181-184; s podivem PhDr. Karel Müller byl jedním z odborných recenzentů uvedené edice a přesto ke korigování editorského počínání nedošlo. O činnosti vídeňských znakových cenzorů ve vztahu k české komunální heraldice psal Mikule, Stanislav: Komunální heraldika v letech 1848-1918. Magisterská diplomová práce. Slezská universita v Opavě. Opava 2005, s. 94).

Expertův komentář ke konstatování o možném nahlížení vídeňských znakových cenzorů na funkci kartuše, jako na možný prvek odlišování podob schvalovaných znaků, byl mnou relativizován a uveden obratem „můžeme spekulovat“. Expert v PPHV to zřejmě cítil jako možnost zpochybnit mé odborné znalosti a replikoval výkladem o smyslu kartuší ve schvalovaných a udělovaných městských znacích na přelomu 19. a 20. století. Expertův výklad byl veskrze zbytečný, pokud měl být poučením „pomýlenému“ pisateli rešerše, protože stejný názor na funkci kartuší zastávám také. Mohu vnímat expertovo expozé, které se k samotnému zdůvodnění odmítání úpravy znaku městyse Česká Bělá nevztahuje, jako manipulativní pokus o poukázání na navrhovatelovu domnělou znalostní nedostatečnost a tím nepřímo podpořit jiná expertova negující konstatování.

Pozornost pisatele rozhodnutí PPHV se soustředila na celou řadu sdělení uvedených v rešerši, které dle mého soudu s vlastním odmítnutím navržené úpravy podoby obecního znaku České Bělé přímo nesouvisí a byly účelově vyjmuty ze souboru argumentací, které měly svou vnitřní strukturu a posloupnost. Smyslem rešerše bylo obecně popsat celkovou situaci v české komunální heraldice a dát ji do souvislosti s heraldickými pravidly a se současnými právními normami. Podstatným sdělením uvedeným v rešerši bylo konstatování, že používání takového znaku, který se shoduje s malým státním znakem, je v rozporu se zákonem o státním znaku. V rozhodnutí PPHV bylo na to replikováno citací § 2, odst. 1, písm. f., zákona č. 352/2001 Sb. O užívání státních symbolů České republiky, který sděluje: „Státní znak jsou oprávněni užívat…kraje, obce, městské obvody či městské části…“. Z toho pak bylo dovozováno, že v současnosti používaný znak v České Bělé není v rozporu se zákonem o státním znaku (sic!). Pokud je takový výklad PPHV vydáván za právně relevantní ve vztahu k užívání nediferencovaného malého státního znaku jako znaku města, městyse, či obce, pak to lze považovat za sdělení svým způsobem skandální, pramenící z neznalosti nejen tohoto zákona, ale také z nerespektování heraldických pravidel, které tu jsou od počátků heraldiky a řada z nich, včetně toho pro tento případ podstatného, byly formulovány již v polovině 14. století Bartolem de Saxoferrato, jako odraz jejich ustálenosti a platnosti v předchozí době. Zároveň je podstatné, že Saxoferratem formulovaná zásada platila i v následujících stoletích a platí dosud. Dotčené pravidlo, patřící k základním obecným heraldickým normám, v překladu zní: „Znaky obzvláštní hodnosti, např. královské, nikdo nenosí, aniž si nechává zobrazovat na svých věcech jako znamení hlavní; lze to však jako znamení přídavné“ (viz výše). Z této definice jednoznačně vyplývá, jak si lze počínat při užívání „znaku zvláštní hodnosti“, jehož užívání je obecně zapovězeno s výjimkou jeho uplatnění „jako znamení přídavného“. V heraldické Evropě byla tato obecně platná zásada dodržována. Česká komunální heraldika nemůže být výjimkou. Ostatně od doby, kdy se ustálila heraldická pravidla, nebylo přípustné, aby existovali dva rozdílní uživatelé stejného erbu (Schwarzenberg, Karel: Heraldika, čili přehled její teorie…Praha 1941, s. 42). Protože tím by byl popřen samotný smysl heraldiky.

Za zásadní je nutné mít následující vysvětlující konstatování. Smyslem zmíněného ustanovení zákona o státním znaku není benevolence práva k užívání státního znaku městy a obcemi jako znaků městských a obecních. Smyslem zákona o státním znaku je v rámci přenesené působnosti státu umožnit obcím všech úrovní používat velkého státního znaku k označení budov úřadů a malého státního znaku na úředních razítkách v souladu se zákonnou normou. Jednoduše řečeno zákon na takovou potřebu pamatoval. Je však zcela zřejmé, že toto zákonné ustanovení nelze přenášet do oblasti komunální heraldiky a zde ho dokonce aplikovat. Výklad zákona o státním znaku je nutné činit v souladu s jeho smyslem. Má-li být výklad zároveň korektním, pak musí být „dobrovědomý“. Způsob, jak uvedený zákon vykládá heraldický expert v PPHV, je mimořádným nesmyslem a v podstatě jde o nedůstojnou mystifikaci („In fraudem legis facit, qui salvis verbis legis sententiam eius circumvenit“ - „Lstivě jedná proti zákonu, kdo správnými slovy zákona obchází jeho smysl“, Julius Paulus, právník a právní teoretik z přelomu 2. a 3. stol.).

Ve zdůvodnění PPHV byla uvedená právní skutečnost svévolně a účelově „ohnuta“. Kontroverzní výklad této části zákona o státním znaku, prostřednictvím heraldických expertů v PPHV, staví kolektivní orgán do poněkud nelichotivého světla nejen v prostředí samospráv, kde důvody pro používání velkého a malého státního znaku jsou obecně zřejmé, ale také u odborné veřejnosti, včetně té neheraldické (přesněji právnické). Ať zní zákon o státním znaku jakkoliv, tak je jasné, kde je rozpor – znak České Bělé je nejen shodný s dalšími patnácti městskými znaky, což by pro oprávněnost úpravy znaku stačilo samo o sobě, ale je také shodný s malým státním znakem. Obě takové shody jsou z pohledu staletých heraldických pravidel nežádoucí.

Zcela nepřijatelné je tvrzení experta z PPHV, že městům Slanému a Tachovu byl znak s českým lvem udělen. To je absolutní nesmysl. Je mimo možnost rozumného chápání, proč se expert takovým výrokem o své vlastní vůli stává mimořádně nekompetentním sdělovatelem nepravdy. Onu nepravdu si může každý ověřit. Nezbývá než se rozhořčeně ptát, proč si expert, ještě před vyslovením soudu alespoň nepřečte příslušné kapitoly v Čarkových Městských znacích v českých zemích z roku 1985. Zde je uvedeno, že znaky Slaného a Tachova se vyvinuly z městských pečetí a z toho lze logicky odvodit, že nikdy nebyly uděleny. Mohu spekulovat, že tato evidentní nepravda byla opírána o laickou lidovou slovesnou tradici (ve Slaném např, heraldická pověst o „pueri slanensis“) a Českobělským byla předkládána k věření. Snad mělo jít o účelovou manipulaci ve prospěch názoru PPHV, který preferoval setrvání v trvalé opozici a prostě změnu znaku nechtěl připustit.

Z uvedeného výkladu PPHV o příčinách odmítnutí schválit znak České Bělé je pozoruhodný ten odstavec rozhodnutí, v němž je žadateli sdělováno, že podle znění zákona o státním znaku: „Každá obec v České republice má tedy právo vhodným způsobem používat státní znak, a to jak velký, tak malý“. Taková argumentace jednoznačně usvědčuje pisatele, že nepochopil smysl zákona o státním znaku a vykládá ho mimořádně účelově a nepřesně. Přesto je využíván, resp. zneužíván, k podpoře dalších sdělení. Ano, „každá obec v České republice má…právo… používat státní znak…“, ale pouze k označení budov příslušných úřadů a na razítcích, nikoliv však jako znaku obecního a městského. Domnívám se, že pro experta z PPHV by bylo přijatelnější, kdyby šlo o úmyslné a záměrné matení příjemce takové zprávy, než kdybych si měl myslet, že expert je této problematiky zcela neznalý. Jsem však přesvědčen, že platí závěr předchozí úvahy.

Existuje-li či nikoliv právní důvod k vydání zákazu obcím a městům používat znak, který je ve shodě s malým státním znakem, je v kompetenci soudů. Pokud nebude takový rozpor řešen jiným způsobem, například prostřednictvím vyhlášky ministerstva vnitra, rozhodnutím Nejvyššího správního nebo Ústavního soudu. Možnost rozhodování soudy v této věci nelze vyloučit. Podnět k příslušnému soudu může podat kdokoliv. Pravděpodobnost takového podání se zvětšuje právě díky oněm zvláštním odmítajícím rezultátům a kontroverzním sdělením PPHV.  

K regulaci a omezení užívání malého státního znaku obcemi na razítkách bylo již přikročeno zákonnými normami z roků 2001 a 2006 (ty byly novelami předchozích znění zákona o státním znaku). Dle výkladu příslušného odboru ministerstva vnitra musí obce užívat razítek s malým státním znakem pouze v případech spojených s přenesenou působností státu. V ostatních „obecních“ záležitostech musí používat jakékoliv jiné razítko. Nejvyšší správní soud porušení zákona o státním znaku, resp. neoprávněné použití státního znaku v městských a obecních razítcích, sankcionuje pokutou. Takové právní okolnosti používání malého státního znaku v prostředí obcí, by měly být v PPHV známy nejen jako normy podstatné důležitosti, ale také by měly být v souladu s platnými zákony aplikovány. Není možné, aby instituce zákonodárného sboru, kterou PPHV je, konala v rozporu se zákonnými normami, které tento sbor schválil. Za pikantní a obtížně pochopitelnou lze mít skutečnost, že PPHV tuto svou odbornou nedostatečnost se vší vážností sděluje veřejnosti prostřednictvím svého písemného rezultátu.

U heraldických expertů v PPHV musí být přítomno vědomí, že není žádoucí, aby vedle sebe existovalo 16 shodných městských znaků, protože to tradice heraldiky vylučuje – to je bez nutnosti polemiky. Není možné argumentovat mimořádností podoby znaku České Bělé, pokud je mimořádných dalších 15 shodných znaků. Za takové situace již o žádnou mimořádnost nejde. To vyplývá z logiky. Navíc je možné stopovat genezi takových jevů v české komunální heraldice a dospět k tomu, že vznik většiny městských znaků shodných s erbem českého krále provázelo zcela neheraldické laické počínání několika generací „odborníků“ s poznatelným zdrojem vzniklým v polovině 19. století. Proto by měli heraldičtí experti v PPHV konat, pokud mohou konat, a oni konat mohou, stejně tak, pokud jim to zákon o obcích umožňuje, a ten jim to umožňuje. Něco jiného je, zda konat chtějí a zda není ke všemu přistupováno z nějakých subjektivních pozic, v nichž heraldika a její pravidla nesehrávají až tak podstatnou roli. 

V odmítnutí neschválit úpravu znaku České Bělé, je patrné popírání kontinuity v rozhodování PPHV v minulosti. Diskontinuitu počínání současného PPHV ve vztahu k minulým rozhodnutím stejné instituce, lze v nedávné minulosti zaznamenat už mnohonásobně. Mnohdy je popírání existujících a zároveň odborně přesných rozhodnutí „starého“ PPHV zcela bez respektu. Existují-li konkrétní jmenovité precedenty, které navíc byly odborně korektně a seriózně zdůvodněné, pak je obtížně pochopitelné, proč shodná věc je najednou odmítána a stává se předmětem diskuse, která je navíc vedena způsobem poněkud zvláštním. 

Zdůvodnění odmítnutí žádosti městyse České Bělé o úpravu stávajícího znaku vyústilo v závěrečný shrnující odstavec sdělující žadateli, že PPHV „…nevidí žádný důvod k tomu, aby obec Česká Bělá nemohla i nadále užívat znak s českým lvem v červeném poli. Právě naopak – tuto věc plně podporuje, protože vychází z dlouholeté tradice a zvyklosti dané obce“.  Takovým způsobem formulovaný závěrečný odborný rezultát je zjevným paradoxem celého počínání PPHV. Jak je patrné, tak subjektivnost názoru a „nechuť“ konat, která je nahrazena eufemistickým sdělením o „plné podpoře“, je provázena nepřijatelným přehlížením nejen heraldických pravidel, která byla formulována před sedmi stovkami let, ale také skutečností, že existuje rozhodnutí zastupitelstva České Bělé o úpravě stávajícího znaku, a to vylučuje domnělou závislost městyse na „dlouholeté tradici a zvyklosti obce“. Kdyby tomu tak bylo, pak by městys Česká Bělá o úpravu znaku neusiloval. Usnesení zastupitelstva městyse o podobě znaku není výsledkem nějakého heraldicky nepřijatelného laického počínání, které by vyústilo v neakceptovatelnou „zhůvěřilost“, ale šlo o konání v souladu se zákonem o obcích, a to bylo podpořeno odborně korektní rešerší.

Dovolávanou tradici musím nazvat pseudotradicí. To proto, že vznik znaku městyse Česká Bělá neprovázely heraldicky seriózní okolnosti. Ty jsou výsledkem subjektivního neodborného počínání na samém počátku „vzniku“ znaku. Znak v České Bělé vznikl krátce před rokem 1864 (resp. v letech 1850-1860) ad hoc na základě laického zdání V. R. Widimského, který pracoval s odborně nepřijatelnou tezí, že lev (ať volný nebo ve štítu) v pečetích některých měst a městeček, je automaticky českým lvem a ten také automaticky městským znakem (stejně tak Widimsky každou růži hodnotil jako rožmberskou a každou orlici jako kolovratskou, či v některých případech jako moravskou) Nevnímal, že v pečetích je znamení nebo znak vrchnosti, tedy českého krále (v některých případech hrabat z Valdštejna) a nikoliv města. Díky takovému náhledu byly hromadně určeny všechny takové pečeti jako znaky příslušných obcí a jim opět hromadně přiřazeny tinktury v souladu se znakem Českého království. Takové počínání bylo nepřijatelné i v polovině 19. století, protože i tehdy, stejně jako dnes se v konkrétních případech jednalo o symboliku spojenou s přenesenou působností státu a prakticky vykonávanou zestátněnými městskými úřady, zvanými magistráty. Ani v uvedené době nebylo žádoucí vytvářet obecní znaky absolutně totožné, a navíc všechny ve shodě se znakem Českého království. To nelze popřít ani dnes, protože stále platí stejná heraldická pravidla známá tehdy více jak 500 let a dnes již 700 let. Šlo o symbol používaný pouze v uvedené souvislosti, a který nebyl vnímán jako městský znak (tak například v Bílině, kde existoval historický městský znak udělený panovníkem a razítko městského magistrátu s českým lvem). Zde nemůže platit v PPHV formulovaná argumentační ekvilibristika, podporovaná subjektivním zdáním.

Widimsky se neopíral o žádnou tradici užívání českých lvů ve vyjmenovaných městských znacích, protože ta jednoduše neexistovala. To on sám stál u vzniku takové tradice a byl jejím hlavním strůjcem. Ve své heraldické prostotě uzurpoval znak království a poškozeným byl sám panovník. I v současnosti je Widimsky vnímán jako téměř „zakladatel“ české komunální heraldiky a nikoliv jako pouhý „sběratel“ („Sammler“) podob městských znaků. Jeho přístup k sestavování sbírky byl nekritický a podléhal jeho „sběratelské vášni“. Mohu spekulovat o tom, že jedním z kritérií, které je vlastní mnohým sběratelům čehokoliv ze záliby, je mít tzv. „všechno“, byla i pro Widimského cílem. Zjevná laickost jeho počínání ho svým způsobem vyviňuje ze závaznosti jeho díla. Tzv. „tradice“, kterou je snaha nyní argumentovat, vznikla prostým a nekritickým opakováním zdroje, kterým byl V. R. Widimsky. Mám za zásadní a velice podstatné, že i nedávná odborná literatura prezentovala znak České Bělé s jednoznačnými odsudky (viz Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 109). Je pozoruhodné, že PPHV v jiných případech má Čarkovo kompendium zcela nekriticky za závazný a nepřekročitelný kodex. V případě České Bělé však došlo k velkorysému přehlédnutí této jinak vehementně prosazované zásady, která je ovšem tak jako tak politováníhodnou pošetilostí.

Úprava znaku v České Bělé byla z pohledu heraldických pravidel a zásad možná, stejně jako byla taková úprava v souladu s právním pořádkem platným v České republice. Městys Česká Bělá nekonal v žádném ohledu rozporně. Jsem přesvědčen, že tak byl naplňován apel PhDr. Václava Vojtíška z roku 1928, který ve své zásadní práci „O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých“ sdělil, že mnoho historických znaků český měst je „poškozených“ a je potřebná jejich „vědecká revize“. Čarkova publikace „Městské znaky v českých zemích“ z roku 1985 nemůže být vnímána jako revidující. Nikoliv tak členové expertní části PPHV, prosazující závaznost Čarkova kompendia. Ti se revizi Čarka zřetelně brání, ačkoliv by bylo možné se domnívat, že je to jedna z odborných kompetencí instituce, jíž jsou členy. Kompetence, která by české komunální heraldice mohla být dokonce prospěšná.  

Vlajka městyse České Bělé schválená a udělená v roce 2015 (návrh a kresba Stanislav Kasík).

Městys Česká Bělá trval na dříve předloženém návrhu znaku a opakoval žádost o jeho schválení. Znak byl v nezměněné podobě schválen společně s vlajkou na jednání PPHV konaném dne 3. 6. 2015. Předseda Poslanecké sněmovny PČR udělil městysy České Bělé schválené symboly dne 10. 9. 2015 na základě svého rozhodnutí č. 35 z 15. 6. 2015. Dekret obsahuje následující popisy znaku a vlajky.

„Znak: V červeném štítě český lev nad zvýšenou zelenou patou, v ní kosmý mlátek šikmo přeložený želízkem, obojí stříbrné.“

„Vlajka: List tvoří dva vodorovné pruhy, červený a zelený, v poměru 5 : 3. V horním pruhu český lev, v dolním kosmo mlátek šikmo přeložený želízkem, obojí bílé.“

Publikováno:  Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXIX, č. 3/2019, Praha 2019, s. 52-61.