O znaku města Hranice u Aše

Město Hranice je tvořeno čtyřmi místními částmi – Hranice, Pastviny, Studánka a Trojmezí. Uvedená místní jména byla stanovena až po roce 1945 a jejich původní pojmenování bylo německé: Hranice – Rossbach, Pastviny - Friedersreuth, Studánka – Thonbrunn, Trojmezí – Gottmannsgrün.

 

Jednotlivé místní části dnešního města Hranice byly součástí Ašska, které historicky náleželo k širšímu regionu Chebsko (Egerland). Chebskem je myšleno historické území, které zahrnuje také příhraniční část dnešní Německé spolkové republiky. Chebskem vedly důležité zemské cesty spojující Řezno, Bamberk, Norimberk (Via regia – Královská cesta, Via magna – Velká zemská cesta), Lipsko (Erfurtská cesta), s Prahou. Z Chebu přes Aš a Rossbach (Hranice), vedla spojovací cesta na Plavno (Plauen) a dále do Erfurtu (Fiala, Jaroslav: Historické cesty starého Loketska. Karlovy Vary 2005, s. 40-41).  Původní etnicita Chebska je stále předmětem odborných diskusí. Má se za nesporné, že od 6. století bylo obsazeno slovanským obyvatelstvem. Místo, kde stojí chebský hrad, bylo místem slovanského hradiště. Od počátku 12. století bylo toto území vystaveno tlaku ze strany říšské Severní marky (Nordgau) držené markrabími z Vohburgu. Ti zahájili na severním okraji své državy úspěšnou kolonizaci a založili zde cisterciácký klášter ve Waldsassen. Kolonizace pokračovala i za hranice marky a Chebsko nakonec bylo Vohburgy ovládnuto. Vedle Chebu jsou ve 12. století doloženy nově vybudované hrady Liebenstein (Libá) a Tirschenreut. V roce 1146 zemřel Děpolt II. z Vohburgu a poté nastaly trvalé politické změny ve vztahu k Chebsku, které přešlo do přímé podřízenosti německého krále a franckého vévody Konráda III. († 1152), který byl synem Friedricha z Hohenstaufenu, vévody švábského a synovcem císaře Jindřicha V. Po smrti Konráda III. se králem a pak i císařem stal (1155) Friedrich I. Barbarossa († 1190). Jeho první manželkou byla Adelheid z Vohburku. Přesto, že se s ní rozvedl, odvozoval od sňatku nárok na Chebsko. To se stalo samostatným říšským územím, kterému jako strategicky položenému na hranicích s Čechy, věnoval císař mimořádnou pozornost. V Chebu byla postavena císařská falc a byly sem svolávány říšské sněmy. Ašsko bylo od 12. století ovládáno rodem fojtů z Weidy, kteří byli politicky napojeni na míšeňské markrabí z rodu Wettinů (Kubů, František: Štaufská ministerialita na Chebsku. Cheb 1997, s. 19 n.; dále jen Kubů).

 

Politická a hospodářská moc štaufských císařů na Chebsku byla upevňována prostřednictvím celé řady ministeriálů. Ti prováděli kolonizaci v dosud zalesněných a řídce obydlených místech zakládáním nových vesnic. Podobně se angažoval i cisterciácký klášter ve Waldsassen, či fojtové z Weidy na severozápadě Chebska, kde se rozkládalo Ašsko. Zde působil rod, který se psal z Neubergu, podle hradu postaveného u Aše (Kubů, s. 76). Od roku 1322 držel Chebsko v zástavě český král Jan Lucemburský. Jemu se poddal Albrecht z Neubergu. Hrad Neuberg a Aš se staly českými lény. Výhodou takového vztahu bylo osvobození od daní a poplatků vybíraných městem Chebem. To vyvolalo odpor chebských měšťanů a vznikl vleklý spor. V roce 1382 byl Friedrich z Neubergu chebskými ozbrojenci zajat a uvězněn. V roce 1395 rod vymřel v mužské posloupnosti. Dědicem Neubergů se stal rod Zedtwitzů, který pocházel ze stejnojmenného hradu u Hofu v Horní Falci. Dědický nárok byl podpořen sňatkem Konráda z Zedtwitz s Hedvikou z Neubergu. Statky patřící k Neubergu spravoval Konrádův otec Petr z Zedtwitz, který dosáhl konsolidace majetkových poměrů a také uzavřel příměří s městem Chebem. Spory Zedtwitzů a Chebu byly ukončeny v roce 1422, kdy císař Zikmund definitivně vyjmul Ašsko s Neubergem z chebské soudní pravomoci. Zedtwitzové (česky Cedvicové z Cedvic) drželi statek Neuberg a Ašsko nepřetržitě až do 20. století (Úlovec, Jiří: Hrady, zámky a tvrze na Chebsku. Cheb 1998, s. 175-183). Vrchností zde byli až do konce patrimoniální správy, kterou v roce 1850 nahradila správa státní. Tak dlouhou a nepřetržitou tradici vztahu šlechtického rodu ke konkrétnímu hradu musíme mít za zcela výjimečnou.

 

Odborná literatura se neshoduje v datu první zmínky o vsi Rossbachu (Hranicích) v písemných historických pramenech. Běžně se uvádí rok 1555 s odvolávkou na práci chebského historiografa Heinricha Gradla (1842-1895) „Monumenta Egrana“ z roku 1886 (s. 51, dále je Gradl ME; viz: Profous, Antonín: Místní jména v Čechách. Díl III., Praha 1951, s. 588, dále jen Profous; stejný údaj pak opakují mnozí další).  Jiní zařazují první zmínku k roku 1413 s výkladem, že jde o rok, kdy byla uzavřena smlouva Konráda z Neuberku (také z Neiperku) s Heinrichem z Zedtwitz, kterému prodal ves Rossbach (viz www.mestohranice.cz/město/historie - autor Mgr. Vladimíra Kábová). Shodný rok 1413 uvádí v roce 1988 také plzeňský archivář Jan Pelant, ale bez jakýchkoliv dalších podrobností a odkazu na pramen (Pelant, Jan, Města a městečka západočeského kraje. Plzeň 1988, s. 100, dále jen Pelant, Města; shodně Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku. II. díl. Praha 1997, s. 307). Pokusy posouvat historii města Hranice dále do minulosti – do roku 1318 (Levý, Josef: Hranice u Aše. Hranice 2009, s. 5. Kapitola Historie), resp. do roku 1306 – se zdají být neopodstatněné, pokud nejsou zároveň podpořeny doklady pramenné povahy. Ves byla v roce 1785 součástí manského statku Aš, který byl lénem Českého království (Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Zweyter Theil. Ellbogner Kreis. Prag 1785, s. 236 n, dále jen Schaller). V roce 1847 bylo panství Aš ještě stále manským lénem České koruny v držení pánů a pak i hrabat Cedviců z Cedvic (Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Fünfzehnter Band, Elbogner Kreis. Prag 1847, s. 364 n, dále jen Sommer).

 

Již v průběhu 16. století se v Rossbachu začala rozmáhat řemeslná výroba. Za nejúspěšnější výrobní obor můžeme považovat tkalcovství. Na konci 18. století získaly věhlas ručně tkané šátky a mušelíny. V roce 1805 žilo v místě již 92 mistrů a více jak 400 tovaryšů a pomocných dělníků. V roce 1831 vznikl v Rossbachu tkalcovský cech, když se zdejší mistři oddělili od společného cechu s ašskými tkalci. Později zde byla také výroba koberců (Pelant, Města, s. 100). Příznivý průmyslový a demografický vývoj sídla vedl k podstatnému zvýšení počtu obyvatel (v roce 1843 2 743 obyv., 1869 4 400 obyv.) Místní zastupitelstvo podalo příslušným úřadům žádost o povýšení Rossbachu na městys (městečko). Císař František Josef I. žádosti vyhověl dne 16. června 1881 (Krlín, Jan: Soupis dokumentů týkajících se povyšování obcí na městečka a města z fondů Národního archivu /1832/ 1856-1918. Národní archiv. Praha 2007, s. 10). Po roce 1945 byl Rossbach (tak ještě v roce 1951) přejmenován na Hranice. Městský národní výbor byl v Hranicích zřízen v roce 1964. Nešlo o „povýšení“ na město prostřednictvím slavnostního aktu, ale o úřední rozhodnutí Krajského národního výboru v Plzni.

 

V roce 1847 měl Rossbach 321 dům s 2 954 obyvateli. Byl zde protestantský farní kostel s farou, škola pod patronátem vrchnosti, hraniční celní úřad, poštovna, šest hostinců, strojní přádelna bavlny a čtyři mlýny – „Lazar-Mühle“, „Sandmühle“, „Bohnelmühle“ s pilou a „Schleierpress-Mühle“ (Sommer, 1847, s. 372). V roce 1890 byly v městečku Rossbachu 424 domy se 3 464 obyvateli, evangelická fara s kostelem, kaple Navštívení Panny Marie, pětitřídní škola, lékárna, pošta, telegraf, četnická stanice, pohraniční rakouský a německý celní úřad, mlýn, továrny na vlněné, bavlněné a hedvábné látky, koberce, stávkařství a značný textilní průmysl (Ottův slovník naučný. Díl XXI. Praha 1904, s. 986).

 

Jméno „Rossbach“ znamená „Bach der Rosse“ – „potok koní“ (Profous, III., 1951. s. 588). Běžně se jméno překládá jako „Koňský potok“. Německé „Das Roß“ v češtině znamená „kůň“, resp. „oř“. Kvalitativně jde o koně rozdílného od obecného koně, pro kterého má němčina výraz „das Pferd“. „Das Roß“ znamená v českém jazyku také „včelí plástev“, „voština“.

 

Místní část Pastviny se dříve jmenovala „Fridersreuth“. První zmínka o této vsi v písemných historických pramenech pochází z roku 1417 („Frydrichsrewt“ – Profous I., 1947, s. 545). Ves patřila Cedvicům z Cedvic a byla součástí panství Aš (Schaller, 1785, s. 238, „Friedersreut“). V roce 1847 byly ve Friedersreutu 74 domy s 511 obyvateli, hospodářství a dva mlýny – „Wunderlich-Mühle“ a „Plossenmühle“, každý s pilou (Sommer, 1847, s. 372). V roce 1890 bylo ve Friedrichsreuthu 125 domů s 775 obyvateli, jednotřídní škola, dva mlýny a tkalcovství (Ottův slovník naučný. Díl IX. Praha 1895, s. 706).

 

Původní jméno vsi bylo „Friedrichsreut“ a znamenalo „eines Friedrichs Reut“. Do českého jazyka lze jméno přeložit jako Bedřichova klučenina (také novina, mýtina, paseka). Klučeninou je myšleno místo, obvykle v lese, kde vznikla nová pole (noviny) tím, že se vykácel les (vymýtil). Tím vznikla mýtina (paseka). Pak se z vymýcené plochy odstranily pařezy (kluky) klučením (vykopáním). Friedrichem mohl mít lokátor, který ves vyměřil. Bylo obvyklé, že volba jména vyměřené vsi byla na vůli lokátora.

 

Místní část Studánka měla v minulosti německé pojmenování „Thonbrunn“. První zmínka o vsi v písemných historických pramenech je z roku 1395 („Tuncprunne“ – Profous IV., 1957, s. 334).

V roce 1785 patřila ves k českému královskému manskému lennímu panství Aš, které bylo v držení Cedviců z Cedvic (Schaller, 1785, s. 238, „Thonbrunn“). V roce 1847 bylo ve vsi 54 domy a 427 obyvatel, dvě hospodářství, vrchnostenská myslivna (Sommer, 1847, s. 372). V roce 1900 zde bylo 100 domů a 670 obyvatel, dvoutřídní škola, železniční stanice na trati Cheb – Rossbach (Ottův slovník naučný. Díl XXV. Praha 1906, s. 381).

 

Význam jména „Thonbrunn“ vykládají jazykovědci takto. Původní jméno „Tuncprunne“ mělo v prvním členu středohornoněmecké slovo „tunc“, kterým se označovala „podzemní (hnojem) pokrytá místnost k zimnímu bydlení a k úschově polních plodin“. Heinrich Gradl vysvětluje toto místní jméno „zum Brunnen im Tunk“ – „im Tunk“ s významem „im Loch“ („v díře“). Lze odvodit, že šlo o podzemní pramen, resp. prohlubeň (díru v zemi, podzemní prostor) s pramenem. V 16. století bylo jméno proměněno na Thonbrunn (Profous IV. 1957, s. 334).

 

Místní část Trojmezí nesla v minulosti jméno „Gottmannsgrün“. První zmínka o vsi tohoto jména je v písemných historických pramenech uvedena v roce 1356 („zu Gösweinsgrvne“, „Göswinsgrune“ – Profous I., 1947, s. 357). Pokus zařadit první zmínku o této vsi do roku 1318, kdy v jedné listině bylo uvedeno jméno sídla „Goczmansgrune“, byl historikem Heinrichem Gradlem v roce 1886 relativizován tak, že pravděpodobně jde o ves ležící mezi Hirschbergem a Bergem u Hofu (Gradl, ME, I. Band, 1886, s. 175). Topografickou literaturou z roku 1785 je ves zmíněna jako součást panství Aš v držení Cedviců z Cedvic (Schaller, 1785, s. 238, „Gottmannsgrün“). Stejně zaměřenou literaturou z roku1847 je uvedeno, že ves je rozdělená na dvě části „Ober- und Unter-Gottmannsgrün“, čítá 103 domy se 780 obyvateli, jsou zde čtyři hospodářství. tři hamry („Horní“, „Prostřední“ a Dolní“) a mlýn s pilou („Ziegenmühle“; Sommer, 1847, s. 372). O vsi Gottmannsgrün se v roce 1896 píše, že se dělí na Dolní a Horní, že jsou zde 4 mlýny a tkalcovství. Demografické údaje o počtu domů a obyvatel uvedeny nejsou (Ottův slovník naučný. Díl X. Praha 1896, s. 366).

 

O významu místního jména jazykovědci píší následující. Prvotní forma jména vsi zněla „Goswinsgrün“ s významem „Gosvínův palouk“ nebo „Gosvínova novina“ („novina“ – nově obdělávané pole, např. i to, které leželo před tím tzv. ladem). Osobní jméno „Gozwin“, „Goswin“ je složeno ze dvou členů – „Goss“ a „Win“. Slovo „Goss“ je odvozeno od „Gost“ s významem „Host“, které ve středověké češtině označovalo „cizince“, „kupce“. Slovo „Win“ mělo význam jako „přítel“ – dohromady „host, který je přítelem“, „přátelský host““. Ve zkoumaném místním jménu bylo ono „Win“ nahrazeno slovem „Mann“ – „muž“ a první člen, jemuž nebylo již rozuměno, bylo nahrazeno slovem „Gott“ – „Bůh“ (Profous I. 1947, s. 557). Celé místní jméno by pak mělo význam „palouk božího muže“.

 

Historické pečeti obce „Rossbach“

 

Poté, co byla zrušená patrimoniální správa v roce 1850 nahrazena správou státní, vznikly okresní soudy, okresní, městské a obecní úřady. Z prvních voleb vyšla i první volená zastupitelstva. Kompetence ve vztahu k městským a obecním samosprávám převzalo ministerstvo vnitra ve Vídni. V době následující po volbách vyšlo ministerské nařízení o povinnosti zavést pro potřeby městských a obecních úřadů pečeti nebo razítka. Pokyny pro obsah pečetí a razítek obsahovaly nutnost uvedení úředního názvu obce (ve dvojjazyčných obcích bylo nařízeno uvést název obce v obou užívaných jazycích – obvykle v češtině a v němčině). Obsah pečetního pole byl zcela na vůli obce.

 

V Rossbachu byla v krátké době po prvních komunálních volbách vyrobena obecní pečeť. Svědčí o tom datum jejího prvního nám známého praktického užití na listině vydané dne 18. 4. 1851. Otisk má průměr 26 mm. Pečetní pole je ohraničené jednoduchou lištou. Opis unciálami v německém jazyce zní: +GEMEINDE.ROSSBACH („Obec Rossbach“). V pečetním poli heraldicky doleva otočený kůň, stojící na trávníku (rytím naznačené travní listy a stvoly vpravo i vlevo od koně) a se skloněnou hlavou k potoku pod ním (Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek III/1. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček A – CH. Brno 2013, s 206, č. 2, dále jen Liška, Sbírka). Rytí pečetního obrazu není nijak vytříbené a vztah koně k tušenému potoku není nijak konkrétní. Spíše lze obraz mít za pasoucího se koně. Přesto lze předpokládat, že rytec pečeti měl v úmyslu vytvořit mluvící znamení, které vyplývá z názvu obce.

Purkmistrovským úřadem v Rossbachu bylo používáno gumové razítko, jehož podobu známe z listiny datované dne 5. 4. 1905. Průměr 32 mm. Opis je mezi jednoduchou vnější a vnitřní lištou. Opis unciálami německy, rozdělený na dvě části křížky, horní polovina vrcholy písmen k vnější liště (začátek na 9. hod. konec na 3 hod.) BÜRGERMEISTER Ÿ AMT („Purkmistrovský úřad“). Dolní část opisu s vrcholy písmen ke středu razítka (začátek na sedmé a konec na páté hod.) v ROSSBACH v. Pečetní pole je horizontálně děleno tenkou linií a pod ní heraldicky při levém okraji a šikmo potok. Na břehu stojí kůň se skloněnou hlavou a pijící z potoka. Tělo koně přesahuje do horní poloviny pečetního pole (Liška, Sbírka, 2013, s. 206, č. 1).

 

O znaku města Hranice

 

Když představitelé Rossbachu požádali, prostřednictvím okresního hejtmanství v Chebu a Českého místodržitelství v Praze, císaře Františka Josefa I. o povýšení jejich obce na městys (městečko), bylo dne 16. června 1881 žádosti vyhověno. O udělení znaku nového městyse požádáno nebylo. Pro Rossbach zřejmě nebyla vydána žádná listina císaře o povýšení na městys. Alespoň o žádné takové listině povědomost není. Datum 16. 6. 1881, které odborná literatura uvádí jako datum povýšení Rossbachu na městys, může být datem císařova nejvyššího rozhodnutí. Na základě nejvyššího rozhodnutí pak byla na žádost žadatele vyhotovena slavnostně vypravená listina (v uvedené době ve formě knihy), která obsahovala datum skutečného vydání, které obvykle bylo od data nejvyššího rozhodnutí odlišné. Je zřejmé, že do zániku Rakousko-Uherska, Rossbach o udělení městského znaku už neusiloval. Vyplývá to ze složky vídeňského ministerstva vnitra (dnes Národní archiv, fond Šlechtický archiv, viz výše Krlín, 2007), kde by řádně podaná žádost byla evidována jako došlá a byla by zde řádně uložena i v případě, kdyby k žádnému následnému konstituování nedošlo. Stejně tak neexistuje vědomost, že by se o stejnou věc pokoušel městys Rossbach v období Československé republiky v letech 1918-1939. Zřejmě nebylo v tomto směru konáno ani v době, kdy Rossbach patřil pod správu říšských úřadů v letech 1938-1945.

 

V samotném Rossbachu bylo svého času věřeno (a možná je věřeno i nadále), že obraz pečetí z poloviny 19. a z počátku 20. století byl znakem městyse. Například regionální historik a ašský kronikář Karl Heinrich Alberti († 1953) poznamenal, že znak Rossbachu byl zavěšen na zdejší požární zbrojnici (Alberti, Karl Heinrich: Beiträge zur Geschichte von Asch und des Ascher Bezirkes. Bande I – IV. Asch 1934-1940, poznámka viz III. Band, s. 32). Můžeme předeslat, že v Rossbachu znak oficiálně neexistoval. Představa o tom, že pečeti užívané v místě obsahují znak, jsou zcela liché. Především pečetní obraz nelze interpretovat jako znak pro základní nedostatek, kterým je neexistence štítu s figurami. Zde platí základní heraldická teze – „bez štítu není znaku“. Další teze sděluje, že pečeť a znak není totéž a jedno není ekvivalentem druhého pro různý původ, význam a způsob užití. Navíc v roce 1851 byl Rossbach pouhou vsí a ta podle zemských zákonů nemohla mít znak, který příslušel jen městům a městysům. Na znak měl Rossbach „nárok“ až poté, co byl v roce 1881 povýšen na městys. Ale jak víme, tak představitelé městyse Rossbachu o udělení znaku nepožádali. Důvodem takového konání mohlo být odrazující zjištění poměrně vysoké taxy za vypracování znakového privilegia s podpisem a pečetí císaře (do roku 1892 cca 300 zlatých, po roce 1892 242 korun placených Taxovnímu úřadu ve Vídni; shodně si počínali v roce 1905 i představitelé města Wildsteinu - dnes Skalná, o. Cheb, kteří rezignovali na zaplacení příslušné taxy za vydání privilegia o povýšení císařem na město, s následnou rezignací na usilování o udělení městského znaku).

 

Stejné hodnocení ve vztahu ke znaku Rossbachu / Hranic přináší i odborná literatura. Jan Pelant v roce 1985 v pojednání o západočeských městských znacích píše v kapitole Hranice: „Doklady o udělení znaku však neznáme a zřejmě nový městys ani o toto udělení nežádal. Oficiálně tedy Hranice znak neměly a proto se nikde neuvádějí ani jeho barvy“ (Pelant, Jan: Znaky a pečetě západočeských měst a městeček. Plzeň 1985, s. 70). Ve stejném roce Jiří Čarek v kompendiu české komunální heraldiky o Hranicích píše: „Na své pečeti měla obec mluvící znamení – obraz koně pijícího z potoka. Toto znamení užívala obec i po svém povýšení na město. Nejde tedy o skutečný znak, nýbrž jenom o pečetní mluvící znamení“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 158, dále jen Čarek). Oba autoři také znak Hranic ani nepopisují a ani nevyobrazují.

 

V roce 1964 byl v obci Hranice zřízen městský národní výbor. Ale až v roce 1987 dospělo město k pokusu o konstituování městského znaku. Od roku 1967, kdy při Archivní správě ministerstva vnitra vznikla Komise pro otázky znaků měst (pak fungující pod dalšími názvy, např. Komise pro znaky měst), byla pro konstituování nových městských znaků zavedena následující praxe.  Komise fungovala jako orgán poradní, konzultační, hodnotící a doporučující. Znaky registrovala, ale neschvalovala ve smyslu závazného právního aktu a ani je neudělovala. Žádost města byla posouzena. Buď byl znak postoupen k registraci, nebo byla doporučena jeho úprava. Vlastní akt završení konstituování znaku ve smyslu zákona bylo jeho schválení plenárním zasedáním příslušného městského národního výboru. Zmíněná komise pak vyžadovala od MěNV sdělení data konání takového zasedání, na němž byl znak schválen. Tím pak byl celý proces konstituování uzavřen. Zřetelnou nevýhodou takového konání byla anonymita konstituovaného znaku ve vztahu k veřejnosti obecné i odborné. Nový znak nebyl publikován. Vhodnou platformou mohl být Sborník archivních prací, vydávaný Archivní správou ministerstva vnitra. Ale ten se činností Komise pro znaky měst nezabýval. Prvním předsedou zmíněné komise byl PhDr. Jiří Čarek, ředitel Archivu hlavního města Prahy (zemřel na konci roku 1985). Po něm byl předsedou komise, její dlouholetý člen, PhDr. Ivan Štarha, ředitel Zemského archivu v Brně. Komise ukončila svou činnost v roce 1991. V té době již existoval Zákon o obcích, který umožňoval přijímání znaků i obcím neměstským. Forma konstituování nových obecních a městských znaků byla upravena tak, že v rámci Federálního shromáždění byla zřízena Heraldická komise České národní rady a po zániku Československé federativní republiky byl ustaven Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Udělovatelem nových symbolů je předseda Poslanecké sněmovny.

Z činnosti Komise pro městské znaky při Archivní správě ministerstva vnitra vznikl archiv, který je dnes deponován ve IV. oddělení Národního archivu. Fond obsahuje složku s dokumenty ke konstituování městského znaku v Hranicích u Aše (Národní archiv, fond Ministerstvo vnitra – Státní znaková komise, č. kart. 33, Hranice u Aše, okres Cheb). Na základě obsahu této archivní složky lze dobře a téměř v úplnosti rekonstruovat jednotlivé kroky v procesu konstituování městského znaku v Hranicích. Dne 5. 5. 1987 byl tehdejším předsedou MěNV Janem Křepelou odeslán Komisi pro znaky měst dopis se žádostí o registraci znaku města Hranice v Čechách (tak v textu dopisu, ačkoliv v jeho hlavičce je město pojmenované jako „Hranice u Aše“). V dopise je zmíněno, že ke schválení znaku došlo na 5. plenárním zasedání MěNV Hranice v Čechách, konaném dne 24. 4. 1987. K žádosti byly přiloženy dvě přílohy, barevné vyobrazení návrhu znaku a text popisující okolnosti vzniku znaku a jeho výklad. Znak města byl navržen panem Janem Krylem z Hranic a podoba znaku byla konzultována s Karlem Liškou z Prahy-Radotína, který v uvedené době byl vnímán jako přední znalec komunální sfragistiky a heraldiky (Karel Liška nikdy nebyl ani zaměstnancem a ani oficiálním spolupracovníkem Národního muzea, jak píše Jan Křepela v textu k návrhu znaku; v uvedené době byl Karel Liška již v důchodu, do kterého odešel jako zámečník; †1993).

 

Hranický znak, předložený v roce 1987 k registraci, je možné popsat takto (popis SK): V modrém štítě na zeleném trávníku se stříbrným, doleva posunutým, šikmým břevnem (potokem), mezi dvěma jehličnatými stromy v přirozené barvě, každý vynikající z boku štítu, stojí doleva otočený stříbrný kůň se sehnutou hlavou V hlavě štítu tři zlaté štítky vedle sebe. V pravém štítku kosmo modré kladivo s topůrkem v přirozené barvě, provázené vlevo nahoře stříbrnou podkovou. V prostředním štítku z paty štítu vyniká stříbrné kvádrované obezdění studny, na němž je vztyčená oblouková konstrukce, nahoře s kladkou, s níž visí provaz, vše černé, na provaze dřevěný okov v přirozené barvě a s černou obručí. V levém štítku zelený vztyčený šikmý lipový list.

 

Výklad k významu použitých figur v návrhu znaku vysvětluje přiložený text (parafrázuji). Hlavní motiv znaku, kterým je kůň „pijící z potoka“, je odvozen z obecní pečeti, jejíž první známé užití je datováno dne 18. 4. 1851. V pečetním poli byl zobrazen kůň s hlavou skloněnou nad potokem (viz výše). Výklad uvádí, že jde o tzv. mluvící znamení, které má zdroj v původním jméně městyse „Rossbach“, které je v textu výkladu přeloženo nepřesně jako „Kůň nad potokem“, správněji „Koňský potok“ (doslova - „Ořův potok“, „Ořský potok“). Otočení koně doleva je z pohledu heraldických pravidel neobvyklé. Je zřejmé, že inspirací byl obsah pečetního pole, kde je kůň otočen při otisku stejným směrem. Důvodem pro takové otočení nepochybně byla skutečnost, že pečeť nebyla ryta tak, aby její otisk nebyl negativem předlohy. Obraz byl do desky pečetidla ryt pozitivně. Jehličnaté stromy asi mají funkci vytvořit „přírodní“ prostředí s ohledem na existenci lesů v okolí města. Naturalisticky je pojat i trávník a břehy potoka. Každý ze tří štítků symbolizoval jednu z místních částí, které tvoří obec. První z nich je za Trojmezí, kde údajně byla velká kovárna. Prostřední štítek se vztahuje k osadě Studánka, dříve německy „Thonbrunn“ s významem „podzemní pramen“ a proto znamení studny s okovem. Poslední se vztahuje k osadě Pastviny a lipový list má symbolizovat „sounáležitost s českou zemí“.

 

V uvedeném výkladu jsou i pasáže k historii města. Za nepřesné musíme mít tvrzení, že „zvláštností našeho města je ta skutečnost, že bylo dvakráte povýšeno na město. Poprvé v roce 1881 a podruhé v roce 1964“. V roce 1881 byl Rossbach povýšen nikoliv na město, ale na městys. Městys byla a je i nyní jiná kategorie sídla, než je město. Městys, synonymně také městečko, je deminutivum od pojmu „město“ a znamená „malé město“. V roce 1964 nedošlo k faktickému povýšení na město, ale ke zřízení městského národního výboru. To lze hodnotit jako výsledek prostého administrativního úkonu a nikoliv jako povýšení sídla na město ve smyslu dříve běžného způsobu povyšování sídel na města společně se slavnostním aktem a povyšovací listinou. Přesto statut sídla je od roku 1964 bez pochybností „město“.

 

Uvedený návrh znaku má několik nepřijatelných vad. Ty lze nalézat ve štítcích – ve zlatém štítku nemůže být stříbrná podkova, stejně jako stříbrné obezdění studny – obojí porušuje heraldické pravidlo o poměru tinktur (zde kov na kov – stříbrné figury ve zlatém štítě). Použití štítků nepochybně nachází inspiraci ve znaku města Oseku (o. Teplice), uděleném císařem v roce 1913, kde shodně bylo porušeno pravidlo o barvě a kovu a ve zlatých štítcích byly stříbrné figury. Snad měl Karel Liška takové flagrantní porušení heraldických pravidel za možné, když bylo obsaženo v císařem uděleném znaku a prošlo posouzením znakového cenzora ve Vídni. Ovšem právě tento znak je jedním z dokladů nedokonalosti a subjektivity některých úředníků Heraldické komise ministerstva vnitra ve Vídni.

 

Komise pro znaky měst AS MVŽP ČSR se předloženým návrhem znaku města Hranice u Aše zabývala na zasedání konaném dne 30. 6. 1987. Komise se rozhodla neregistrovat předložený znak města Hranice s doporučením úprav: „Vypustit ze znaku novotvary symbolů tří připojených obcí, neboť vesnice v Čechách nikdy znaky neměly, při vyhotovení špendlíkových odznáčků nebo znaku na hlavičkovém papíře města by ztvárnění pro drobnost kresby bylo nemožné, navíc integrace obcí není záležitostí jednorázovou, nýbrž dlouhodobým procesem, který může v budoucnosti pokračovat“. Ve druhé části zdůvodnění bylo uvedeno i doporučení komise: „Vlastní znak Hranic ztvárnit do podoby odpovídající heraldickým pravidlům, neboť předložená kresba připomíná spíše žánrový obrázek, než znak města“.

 

Je pozoruhodné, že uvedený rezultát neuvádí jako důvod „neregistrování“ žádné porušení heraldických pravidel. Přitom je patrné, že byla zásadním způsobem porušena pravidla „o barvě a kovu“ ve štítcích v hlavě štítu. Důvodem odmítnutí bylo vnímání štítků pouze jako „novotvarů“. Takové pojmenování však lze zpochybnit, protože štítky byly součástí několika městských znaků, které byly schvalovány Heraldickou komisí ministerstva vnitra ve Vídni a udělovány císařem např. v letech 1848-1918 (viz např. Osek, Peruc). Proto nemohly být štítky nazvány „novotvary“. Novotvarem byly v heraldice nazývány takové figury, jejichž tradice nebyla žádná. To o štítcích říci nelze. Novotvary se objevovaly většinou právě v komunální heraldice a byly obecně vnímány (ale bezdůvodně) jako nepatřičné. Odsudek štítků jako novotvarů v návrhu znaku města Hranic nebyl zcela na místě. Dnes by však shodný znak nebyl schválen nikoliv pro štítky nazvané účelově „novotvary“, ale pro štítky, které by byly vyhodnoceny jako „znaky ve znaku“, s doplněním o možnosti poukázat na další tři části obce jinými heraldicky vhodnými způsoby. Lze relativizovat vyjádřenou obavu z nečitelnosti miniaturizované podoby znaku, protože se v současné praxi ukázalo, že při dobrém grafickém zpracování i komplikovanějších znaků, může být zaručena dobrá čitelnost i při zmenšení znaku např. na rozměr dvakrát dva centimetry. Floskulí je i poukázání na proces integrace obce. Nesděleným bylo, že místních částí může být nakonec víc, a to nebude ve znaku zohledněno. To však lze také relativizovat tím, že v některých historických městských znacích je poukázáno například na hornictví, které však již dávno není v místě provozováno. Znak však je odrazem doby, ve které vznikl a není důvod nectít jeho tradici. Jistou relevanci mělo sdělení o „žánrové kresbě“, která, jak se nakonec ukázalo, byla eliminována odstranění jehličnatých stromů u boků štítu.

Komise nakonec doporučila svou vlastní podobu znaku města Hranic, kterou zpracoval spolupracující Jiří Hanáček z Brna (ten ale nikdy nebyl členem uvedené komise). Upravený znak byl v komisi popsán takto: „Příčně dělený štít, v horním modrém poli bílý (stříbrný) kůň se skloněnou hlavou, ve spodním zeleném poli kosmý stříbrný (bílý) vlnitý pruh, znázorňující potok, z něhož kůň pije“. Posouzeno z dnešního pohledu je uvedený popis možné hodnotit jako spíše neodborný, protože používá nestandardních termínů – např. „příčně“ u dělení, které je konvenčně horizontální a jiné být nemůže; nelze do odborného popisu vnášet zmatečná sdělení o tinkturách – „bílý (stříbrný)“, resp. „stříbrný (bílý)“; termín „spodní“ je vhodné nahradit termínem „dolní“; stejně tak je nepřesný termín „pruh“, který současná česká heraldická terminologie „nezná“, resp. nepoužívá a v popisech se uvádí „břevno“; závěrečné sdělení o „znázornění potoka, z něhož kůň pije“ již do popisu nepatří, protože jde o součást ikonografického výkladu, který je jinou kategorií sdělení a je mimo popis. Kůň byl v tomto případě otočen doprava, tak jak je orientace figur v heraldice obvyklá. Změna orientace byla učiněna i u břevna, které je nyní kosmé místo šikmého. Při otočení orientace koně doprava muselo být otočeno i směřování břevna, aby kůň mohl „z potoka pít“. Popisem není uvedeno, že kůň stojí na linii dělení.

 

Písemné rozhodnutí Komise pro otázky znaků měst bylo podepsáno PhDr. Ivanem Štarhou, předsedou komise a prom. hist. Pavlem Rafajem, vedoucím 2. odd. Archivní správy ministerstva vnitra a životního prostředí ČSR. K rozhodnutí bylo připojeno vyobrazení a průvodní dopis datovaný dne 30. 3. 1988. Město Hranice u Aše bylo požádáno, aby návrh znaku dle kresby Jiřího Hanáčka projednalo na plenárním zasedání MěNV v Hranicích a zároveň zrušilo usnesení z 24. 4. 1987. Výsledek má být komisi písemně oznámen. Potřebné doporučené úkony byly provedeny dne 29. 4. 1988 na plenárním zasedání MěNV v Hranicích, kde bylo současně zrušeno původní usnesení a přijato usnesení nové o „přijetí heraldicky ztvárněného návrh znaku našeho města Vaším spolupracovníkem Jiřím Hanáčkem a doporučuje jej k registraci“ Zprávu o novém usnesení sdělil Komisi pro znaky měst předseda MěNV Jan Křepela dopisem z 6. 6. 1988.

 

Dopis Jana Křepely byl Archivní správou přijat dne 8. 6. 1988. Datum zasedání komise archivní složka neobsahuje, Je zde pouze nedatovaný dopis PhDr. Ivana Štarhy a prom. hist. Pavla Rafaje, oznamující Janovi Křepelovi, předsedovi MěNV v Hranicích u Aše, že „…byl nový znak města Hranice u Aše registrován Komisí pro znaky měst při archivní správě MVŽP ČSR pod č. 2/88.“ K tomu je doplněn „heraldický popis“ znaku: „Štít dělený, v jehož horní modré polovině stříbrný kůň, v dolní polovině kosmé vlnité stříbrné břevno, představující potok, z něhož kůň pije“.

 

Popis znaku města Hranic u Aše v závěrečném dopise Komise pro znaky měst je, ve vztahu k výše uvedenému popisu z dopisu z 30. 3. 1988, evidentně revidovaný ve prospěch heraldicky korektnějšího popisu. Přesto pasáž s výkladem, že „stříbrné břevno, představující potok, z něhož kůň pije“, do popisu nepatří (viz výše).

Jak bylo výše uvedeno, tak relevantní odborná literatura se o znaku města Hranice u Aše nezmiňuje, protože v době jejich vydání (1985), znak fakticky neexistoval. Jedinou publikací, která znak města Hranice uvádí je Velká encyklopedie měst a obcí ČR vydaná v roce 2001 Josefem Augustinem ze Sokolova. Zde je uveden popis znaku města Hranice: „Štít dělený, v jehož horní modré polovině stříbrný kůň, v dolní zelené polovině kosmé vlnité břevno představující potok, z něhož kůň pije“. Jiné údaje o znaku publikace nepřináší (Augustin, Josef: Velká encyklopedie měst a obcí ČR. Sokolov 2001, s. 188). Zde uvedený popis se shoduje s popisem stanoveným v roce 1988 v Komisi pro městské znaky AS MVŽP ČSR. Díky tomu je hodnotitelný jako nikoliv zcela heraldický, ale spíše beletristický. Ostatně tato publikace není v odborných kruzích považována za určující.

 

Stávající znak města Hranice, byť by byl v roce 1988 registrován Komisí pro městské znaky AS MVŽP ČSR, nemá ve vztahu ke kompendiu české komunální heraldiky zcela pevnou pozici. To způsobuje skutečnost, že zmíněná komise znaky městům neudělovala. Podobná situace je i ve vztahu k potřebnému úkonu konstituování znaku prostřednictvím schválení plenárním zasedáním MěNV. Samotné plenární zasedání MěNV v Hranicích sice potvrdilo podobu znaku, ale to nezpůsobilo zařazení takto konstituovaného znaku do kompendia české komunální heraldiky. Město Hranice se prostřednictvím svého zastupitelstva rozhodlo učinit kroky k řádnému konstituování městského znaku a také městské vlajky, kterou dosud nemělo. Využilo současné možnosti postoupit návrhy znaku a vlajky města k posouzení a schválení Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen PPHV) a následnému udělení předsedou Poslanecké sněmovny.

Návrhy podoby městského znaku a vlajky vypracoval Stanislav Kasík. Zastupitelstvo města Hranice znak a vlajku schválilo na svém zasedání konaném dne 22. 4. 2016. PPHV se žádostí města Hranic zabývalo dne 5. 10. 2016 a rozhodl předložené návrhy schválit a doporučit předsedovi PS PČR k udělení. O udělení znaku a vlajky městu Hranice vydal předseda Poslanecké sněmovny dne 8. 11. 2016 své rozhodnutí č. 56. Slavnostní předání dekretu předsedou PS PČR se uskutečnilo v budově Poslanecké sněmovny dne 14. 2. 2017. Dekret obsahuje popisy udělených symbolů.

 

Znak: „Modro-zeleně dělený štít. Nahoře stříbrný kůň se skloněnou hlavou, stojící na dělící linii. Dole stříbrné kosmé vlnité břevno.“

Vlajka: „List tvoří dva vodorovné pruhy, modrý a zelený, v poměru 3 : 2. Na horním okraji zeleného pruhu stojí bílý kůň se skloněnou hlavou. Z první třetiny horního okraje zeleného pruhu vychází kosmý bílý pruh do třetí třetiny dolního okraje listu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.“

Vlajka: „List tvoří dva vodorovné pruhy, modrý a zelený, v poměru 3 : 2. Na horním okraji zeleného pruhu stojí bílý kůň se skloněnou hlavou. Z první třetiny horního okraje zeleného pruhu vychází kosmý bílý pruh do třetí třetiny dolního okraje listu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.“

 

 

---

Publikováno: Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXVIII, č. 2/2018, Praha 2018, s. 39-45.  

---

Stanislav Kasík © - 11. 12. 2019