Login

O znaku městyse Slavětína

Slavětín se v historických písemných pramenech poprvé připomíná v latinsky psané listině vydané pražským biskupem Janem III. dne 3. srpna 1268 v Újezdě o dohodě s králem Přemyslem Otakarem II. o výměně vyjmenovaných biskupských statků v Bechyňsku a v okolí Prahy za trhové městečko Slavětín („Slauetin uidelicet opido forensi“), ves Oboru, Vršovice a část vsi Blšany (u Loun; Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars II. Pragae 1882, No 620, s. 240-241; Štědrý, František: Slavětín v okresu Lounském. II. vydání rozmnožené pro lid. Louny 1911, s. 8; dále jen Štědrý, Slavětín; Štědrý, František: Farní kostel sv. Jakuba Většího ve Slavětíně. Z bývalého děkanátu Slánského. Method 24. Praha1898, s. 97-110, separát s. 1; dále jen Štědrý, Kostel ve Slavětíně; Profous, Antonín – Svoboda, Jan: Místní jména v Čechách. Díl IV. Praha 1957, s. 97; dále jen Profous, IV.; zde je nepřesně uveden rok první zmínky k roku 1269).

 

Není zřejmé, jak dlouho držel pražský biskup Slavětín, a také není známo, kdy došlo ke změně vlastníka. Běžně se uvádí poněkud vágní sdělení, že to bylo nedlouho po té, co biskup získal Slavětín od krále. Nepochybnou jistotou je, že již před rokem 1342 byli vlastníky městečka příslušníci rodu, který se psal ze Rvenic, a ve zmíněné době používali přídomku „ze Slavětína“. To dokládá František Štědrý zmínkou o zachovaném originálu listiny lounského měšťana Štěpána Diviše z roku 1342 v lounském archivu a také v opisu v lounské městské knize, ve které je sdělováno, že Štěpán Diviš koupil v Ranné tři lány, patřící předtím bratřím ze Slavětína (Štědrý, Slavětín, s. 9). Údajně synové Alberta z Kryr, který patřil k potomkům pánů ze Rvenic, Heřman a Alšík, prodali po otci zděděné Kryry a získali Slavětín (Ottův slovník naučný, XXVII, Praha 1908, s. 766). Ze Slavětína se psal například i Albert, vnuk Alberta z Kryr, který svědčil v listině Hynka Berky z Dubé vydané 16. 8. 1353 (Růžek, Vladimír: Česká znaková galérie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361. Sborník archivních prací, č. 1, roč. XXXVIII. Praha 1988, s. 205; dále jen Růžek, Lauf).

 

Někdy v sedmdesátých letech prodali „bratří ze Slavětína“ městečko s tvrzí Janovi z Vartenberka, nejvyššímu purkrabímu pražskému, a jeho bratrovi Václavovi, kteří vše postoupili za dva tisíce kop grošů pražských Vilémovi Zajícovi z Házmburka a jeho synovci Mikulášovi, jak vyplývá ze zápisu v deskách zemských z 8. 1. 1376. Předmětem prodeje bylo: „Slavětín městečko s tvrzí i s dvorem poplužním, s trhem, s rolemi, s lukami, s lesy, s vinicemi, s zahradami, s chmelnicemi, s sady, s rybníky, s horami, s údoly, i s všeckú svobodu k tomu slušející…“ (Reliquiae tabularum terrae Regni Bohemiae, Anno MDXLI igne consumptarum. Tomus I. Pragae 1870, s. 449-450). Ale již předtím okolo roku 1340 prodal polovinu příslušenství slavětínské tvrze Albert starší ze Rvenic Zbyňkovi Zajícovi z Házmburka a jeho synovi Janovi (Tadra, Ferdinand: Summa Gerhardi. Ein Formelbuch aus der Zeit des Königs Johann von Böhmen /c. 1336-65/. Wien 1882, No 197, s. 538;  Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl XIV. Praha 1923, s. 424; dále jen Sedláček, Hrady). Je zřejmé, že v roce 1376 drželi Zajícové z Házmburka Slavětín celý, i když i v rámci jejich rodu byl rozdělený na dvě části. Takové rozdělení slavětínského panství, jak se zdá, potvrzuje i heraldická výzdoba presbytáře kostela sv. Jakuba Většího ve Slavětíně, pravděpodobně z roku 1375, s dvakrát vyobrazeným erbem pánů Zajíců z Házmburka (Matějka, Bohumil: Soupis památek historických a uměleckých, II. Politický okres Lounský. Praha 1897, s. 74 at5; dále jen Matějka, Soupis).

 

Zajícové z Házmburka drželi Slavětín až do doby vlády Jiřího z Poděbrad. Jan Zajíc byl, společně s jinými šlechtici, v aktivní opozici proti králi, Při vojenských řešeních sporů, které měl král s opozičními šlechtici, vedenými Zdeňkem ze Šternberka, byl Slavětín obsazen vojenskou hotovostí města Loun. Král Lounským Slavětín zapsal, ale v roce 1474 zemský sněm konaný v Benešově rozhodl o vrácení Slavětína Janu Zajícovi z Házmburka. Stejnojmenný Janův vnuk, prodal Slavětín Václavu Sokolovi z Mor. Učiněný vklad do desek zemských však, společně s velkým množstvím zápisných kvaternů, shořel při požáru Pražského hradu v roce 1541. Nový zápis o tomto prodeji byl učiněn do obnovených desek zemských v roce 1545, ale zde datum původního zápisu o prodeji zaznamenáno není. Stalo se tak před 12. 10. 1531, kdy zemřel kupec Slavětína Václav Sokol z Mor (Štědrý, Slavětín, s. 15).

 

Sokolové z Mor patřili k lounskému městskému patriciátu a měli v ulici pod chrámem sv. Mikuláše výstavný dům s jejich rodovým erbem na arkýři (dnes lounské muzeum). Ve Slavětíně byli vrchností až do roku 1619, kdy zemřel Albrecht Sokol z Mor. Ten sice měl syna Jana (+ 1623), ale Slavětín připadl nakonec Anně Holanové z Hoštic, která dědila po svém prvním manželovi Karlovi Holanovi z Jiljova, který byl druhým manželem Johany z Hartenberka, vdovy po Janu Sokolovi z Mor, bratrovi Albrechta. Zikmundem Sokolem z Mor byla v roce 1601, po jeho majetkovém rozdělení s bratrem Albrechtem, postavena ve Slavětíně Horní tvrz jako nové šlechtické sídlo. Anna Holanová prodala v roce 1623 Slavětín Alžbětě Kaplířové, roz. z Bílé, která po pěti letech v roce 1628 vše postoupila Matyáši Arnoldinovi z Klaršteina a jeho manželce Anně z Hyršova. Matyáš Arnoldin adoptoval dcery své ženy z jejího prvního manželství se Zahrádkou  z Průchodu (také z Prochodu – Prochod je jméno hospodářského dvora v Lišově u Českých Budějovic). Kateřina, která se provdala za Jana Papazoniho z Mirandoly, dědila Slavětín. Jejich syn Vilém Václav se stal vyšehradským kanovníkem a v roce 1700 postoupil Slavětín Matyáši Maxmiliánovi z Weinberka. Od jeho synů získal Slavětín Jan Zessner ze Spitzenbergu. Pak se zde střídali další vlastníci v rychlém sledu 1803–1805 JUDr. Antonín Grass, 1805–1810 Vojtěch Michálek a v roce 1810 získal Slavětín Josef hrabě Kinský z Vchynic a na Peruci (Sedláček, Hrady XIV., 1923, s. 424-425; Kuča Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku. VI. díl. Praha 2004, s. 678-679, dále jen Kuča, Města). Od Josefa Kinského koupil Peruc se Slavětínem v roce 1814 František Antonín hrabě z Thun-Hohensteinu na Děčíně (Anděl, Rudolf a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III. Severní Čechy. Praha 1984, s. 372).

 

Na úvod vlastního pojednání o genezi a vývoji znaku městečka Slavětína je nezbytné základní konstatování. Slavětínu nikdy v minulosti nebyl znak udělen panovníkem. Znak městečka se vyvinul z jeho pečeti tak, že pečetní obraz byl vložen do štítu a všemu pak byla dána heraldická barevnost. Mohu předeslat, že lze dovodit, že se tak stalo v letech 1850 až 1860. Tento způsob vzniku znaků měst a městeček je v českých zemích zcela obvyklý a dokonce ho lze mít za statisticky většinový.

V době, kdy trhové městečko vlastnili páni ze Rvenic a ze Slavětína, vznikl typář pečeti městečka, který se dle všeho dochoval do dnešních časů. Pečetidlo bylo ještě na konci 19. století v držení městečka a údajně bylo stříbrné (Matějka, Soupis, s. 79; Vojtíšek, Václav: O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých. Zprávy památkového sboru hlav. města Prahy. Svazek osmý. Praha 1928, s. 54 – Vojtíšek odkazuje na Matějku; dále jen Vojtíšek, O pečetech). V lounském archivu je uloženo pečetidlo, které se shoduje s pečetidlem popsaným Bohumilem Matějkou, ale podle inventárního zápisu je bronzové (Katalog pečetí, pečetidel a sbírkových odlitků. č. záznamu 21463, Státní okresní archiv Louny, Sbírka typářů a razítek, inv. č. 2. Pečetidlo je označeno za pravé a nepoškozené; zpracovatel zápisu jej časově zařadil do období vymezeného roky 1400-1500; dále jen Katalog pečetí). Průměr pečetní desky je 46 mm. Mezi vnějším a vnitřním perlovcem je latinský opis gotickou majuskulou: X S x CIUITATIS x DE x SLAUVETIN („x“ je v originále rozdělovací značka ve tvaru čtyřlistu, resp. bod se čtyřmi „listy“ v podobě kosmého kříže). V pečetním poli jsou volně dva úseky kvádrové hradby, kosmý a šikmý. Za každou z hradeb vyniká věž s cimbuřím a mezi nimi k vnitřním stěnám věží přiléhá gotický štítek s kosmým vlnitým břevnem a v něm tři za sebou kosmo položené leknínové listy. Věže jsou ryty s naznačením kruhového půdorysu, uprostřed výšky mají římsu (dvě svislé linie vedené po celé délce věží jsou zobrazeny a kresbě pečeti od Karla Lišky a jsou výsledkem jeho subjektivního vnímání pečeti, viz Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek, IV/2. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček S–Ž. Brno 2014, s. 30 – Slavětín, městys, okres Louny, rakovnický kraj, panství Peruc, kresba pečeti č. 1; dále jen Liška, Sbírka. Liška zařadil toto pečetidlo do 14. století). Při pozorném odečítání obrazu na pečetidle lze připustit že štítek mezi věžemi je upevněn na dva vztyčené turnajové dřevce s typickým tvarováním dolní čtvrtiny pro uchopení rukou a nahoře zakončené hrotem ve tvaru „korunky“. Dosud nebylo pečetní pole slavětínské pečeti nikým „čteno“ právě takovým způsobem. Mezi cimbuřími hradebních úseků je pečetní pole poškrábáno nepravidelným a zjevně nepatřičným vrypem, nezpůsobeným rytcem pečetidla. Tento vryp byl později vyhodnocen jako součást pečetního znamení v podobě vodorovné linie spojující obě části hradeb a nakonec zobrazován jako vodorovný „trám“. Uvedeným způsobem nevnímali pečetní obraz představitelé městečka, protože na dalších typářích není mezi úseky hradeb žádná vodorovná linie. Není ani na znaku městečka umístěném na budovu radnice v roce 1885.

Karel Liška, významný badatel v oboru české komunální sfragistiky, prováděl excerpce otisků pečetí především z Eichlerovy topografické sbírky v Archivu Národního muzea. Tato sbírka vznikla z iniciativy Vlasteneckého muzea v Čechách, založeného v roce 1818. Ve 20. a 30. letech 19. století byly osloveny vrchnostenské úřady s žádostí o poskytnutí otisků pečetidel a razítek používaných nejen vrchnostenským úřadem, ale především městy a městečky a nakonec i farami na příslušném panství. Sbírku uspořádal profesor gymnázia na Malé Straně v Praze Josef Eichler a sbírka byla po něm pojmenována. V uvedené Eichlerově sbírce našel Liška pouze jedinou slavětínskou pečeť, která se podobou shoduje s dnes uloženým typářem v SOkA v Lounech (Archiv Národního muzea v Praze. Eichlerova sbírka. sign. Rak. G/64, Slavětín, okr. Louny, Rakovnický kraj, panství Peruc).

Výše popsané pečetidlo bylo zřejmě používáno až do konce patrimoniální správy, kterou v roce 1850 nahradila správa státní zřízením okresních soudů, okresních, městských a obecních úřadů. V roce 1851 vyšlo pro nově vzniklé samosprávy nařízení ministerstva vnitra o nutnosti zavést pečeti nebo razítka a ty v praktickém životě obcí používat. Je možné, že úřad městyse ve Slavětíně na toto nařízení reagoval tak, že byla zadána výroba nového typáře pečeti městečka. Pečetidlo se zachovalo do dnešních časů a je uloženo ve Sbírce typářů a razítek v SOkA Louny (inv. č. 10; v Katalogu pečetí má záznam číslo 21468. Pečetní deska mosazného pečetidla je oválná (šířka 20 mm) a ohraničená jednoduchou lištou. Při horním okraji je opis (zač. na 9. a konec na 3. hod.): MĚSTÝS SLAVĚTÍN. Při dolním okraji jsou dva volné úseky kvádrované hradby, kosmý a šikmý, které sledují dolní oblouk pečetního pole. Z každé hradby vyniká věž s cimbuřím a římsou v první a druhé třetině výšky (zde je linie římsy dvojitá), a oknem v prvním a druhém patře. Mezi věžemi štítek s třemi za sebou položenými kosmými leknínovými listy. Pečetní pole je nad cimbuřími a mezi nimi a vně věží pokryto rozvilinovým ornamentem. Liška měl vědomost o tomto typáři z lounského archivu (Liška, Sbírka, kresba pečeti č. 2), který byl v Katalogu pečetí časově zařazen do období mezi lety 1850 a1880.

Liška ve svém badatelském úsilí objevil otisk razítka městyse Slavětína z roku 1940 v tehdejším Státním ústředním archivu (dnes Národní archiv). Razítko o průměru 36 mm je ohraničeno vnější dvojitou lištou a pečetní pole jednoduchou lištou. Mezi lištami je dvojjazyčný opis. Nahoře německy (začátek na 9., konec na 3. hod.): Marktgemeinde Slawietin a. d. Eger (dolní částí písmen do středu – „Trhová obec Slavětín nad Ohří). Dole česky (začátek na 8., konec na 4. hod.): x Městys Slavětín n. O x (horní částí písmen do středu). V pečetním poli vynikají z vnitřní lišty dva oddělené úseky kvádrované hradby, kosmo a šikmo v půlkruhu. Z hradeb kolmo vzhůru vynikají věže s dvěma římsami oddělujícími první a druhé patro, ve kterých je po jednom půlkruhovém okně s křížem. Mezi věžemi svisle šrafovaný štítek s půlkulatou patou, přiléhající k vnitřním stěnám věží a v něm kosmo tři listy za sebou. Pod štítkem a mezi hradbami je mříž, prvek dosud nebývalý. (Liška, Sbírka, kresba pečeti č. 3; SÚA Praha, České zemské ústředí obcí, měst a okresů, ZÚO-209). Svislé šrafování štítku naznačuje, že by měl být vnímán jako červený, ale nemáme jistotu, zda šrafování má právě tento význam.

Celá řada citovaných autorů pojednávajících o pečetích městyse Slavětína nemá pochybnost o tom, že v pečetích je znak městečka. Na tomto místě je nezbytně nutné sdělení, že pečeť a znak není totéž, že pečeť není ekvivalentem znaku a naopak. Není tomu tak proto, že znak i pečeť mají různý původ, různý význam a různý způsob užití. Je zřejmé, že na mnoha městských pečetích je městských znak, protože je to nejpřípadnější místo jeho praktického užití. Ale v těchto případech to byl buď znak udělený panovníkem (v regionu např. Chomutov, Duchcov, Krupka, Hrob, Třebenice, Peruc), nebo to byl znak vydržený (např. Louny, Teplice, Žatec, Panenský Týnec, Libochovice). To však neznamená, že na každé pečeti je městský znak. Obvykle je za znak považováno pečetní znamení, které nemůže být znakem už proto, že není vloženo do štítu. Jedna z platných heraldických tezí sděluje: „Bez štítu není znaku“. Tuto tezi lze aplikovat i u slavětínských pečetí – na žádné z nich není znak městyse, protože hradby a věže nejsou vloženy do štítu. Štítek mezi věžemi není znakem městyse, ale erbem vrchnosti, pánů ze Rvenic a Slavětína. Je také patrné, jak nejstarší známé pečetidlo ze 14. století ovlivnilo náhled na podobu dalších typářů, jejichž tvůrci se v rámci svých dovedností snažili zachovat koncepci původní nejstarší pečeti. Bylo věřeno a tato víra je obecně přijímána i dnes, že čím starší pečeť, tak tím správnější a dokonce závazný je i obraz symbolů v ní. Tak přímočaré hodnocení není možné bez kritického posouzení, například řemeslného zpracování. Podstatné také je, že mít sfragistické projevy za totožné s heraldickými a následně je v heraldice nekriticky aplikovat, je odborně neakceptovatelné.

 

Geneze slavětínského znaku by se zjednodušeně dala vyložit jako vložení pečetního znamení do štítu a následného přiřazení heraldických tinktur takto sestavenému celku. Přesto ve sledování historického vývoje znaku městyse Slavětína nalézáme výsledky diskontinuálního konání, hodné takového komentáře, který by umožnil korektní hodnocení, ústící do stanovení seriózní ideální podoby.

 

Nejstarší zjištěnou zmínkou o znaku je zpráva německy píšícího topografa Jaroslava Schallera z roku 1785. Ten vedle historických a topografických údajů o Slavětínu přináší i zmínku o znaku: „Ob jenes Wappen, welches hier an den Stadtthören zu sehen ist, und ein Herz zwischen  zwey Säulen vorstellet, für ein ehemaliges Wappen dießes Marktfleckens, oder der vormaligen Bezitzer zu halten sey, ist für mich ein Räthsel…“ (Překlad SK: „Zda tento znak, který zde na městských branách je k vidění a srdce mezi dvěma sloupy představuje, je původním znakem tohoto městečka, nebo patří předchozím vlastníkům, je pro mě hádankou…“; Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Erster Theil. Rakonitzer Kreis. Prag 1785, s. 192). Je pozoruhodné, že Schaller sděluje, že ve Slavětíně jsou městské brány opatřené znakem. Jeho popis znaku však je zjevně poplatný tomu, že brány a ani znaky na nich na vlastní oči neviděl a interpretoval pouze obdrženou informaci, která mohla být nepřesná například v počtu „srdcí“ a v subjektivním vnímání věží jako sloupů. Zdá se, že v této době nebyla podoba znaku zcela zřejmá, či lépe znak městečka neexistoval a za znak bylo vydáváno pečetní znamení. To může potvrzovat absence sdělení o barevnosti znaku. Schallerovu zprávu nelze ověřit, protože slavětínské městské brány neexistují už od 18. století.

 

Když byla v roce 1850 nahrazena před tím ukončená patrimoniální správa správou státní, převzalo vídeňské ministerstvo vnitra také agendu komunální heraldiky. Pro potřeby této instituce bylo nezbytně nutné získat přehled o existujících a užívaných městských znacích v celém Rakouském císařství. Podle vídeňských úředníků vyhovovala těmto potřebám amatérsky sestavovaná sbírka znaků měst a městeček na území Českého království lékárníkem Vincenzem Robertem Widimským z Města Albrechtic u Krnova. Z okolností vydání Widimského kompendia v roce 1864 vyplývá, že vídeňské ministerstvo vnitra se stalo pomyslným garantem jeho obsahu. Díky nemožnosti dospět k jinému zdroji poznání, byla Widimského práce pragmaticky a bez výhrad akceptována, ačkoliv šlo z dnešního pohledu o ryze pozitivistickou a z odborného hlediska nekritickou „sběrku“ znaků.

 

Widimsky v úvodu své publikace píše, že mnohá města navštívil osobně a jinak využil pomoci svých přátel (krom jiných asi také stavovských kolegů – lékárníků), či si o informace napsal na příslušný úřad. Zdá se být možné, že s představiteli městyse Slavětína korespondoval. Takové konání zřejmě už nikdy nebude potvrzeno, protože ve Widimského pozůstalosti v archivu v Broumově žádná jeho korespondence s městskými úřady v Čechách není (Müller, Karel: Vincenz Robert Widimsky – kronikář a heraldik. Genealogické a heraldické informace 2010. Ročník XV/XXX. Moravská genealogická a heraldická společnost. Brno 2011, s. 111-113). Lze spekulovat o tom, že hlavním zdrojem poznání mohla být pro Widimského Eichlerova sbírka, která v jeho době existovala v již uspořádaném stavu. Sběr materiálu k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil v roce 1860. Domnívám se, že plnohodnotný znak Slavětína v této době dosud neexistoval a byl Widimským „vymyšlen“, včetně heraldických tinktur. Níže se budu zabývat tím, jak k této věci Widimsky pravděpodobně přistupoval, prostřednictvím komparace slavětínského znaku se znaky Blšan a Jirkova, které se shodují v podobě štítku mezi věžemi (Blšany), resp. nad hradbou (Jirkov).

Widimsky byl první, kdo přinesl jak úplný popis, tak barevné vyobrazení znaku městyse Slavětína. O znaku píše: „Das Wappen dieses Marktes ist ein blauer Schild, darin eine gezinnte silberne Stadtmauer mit offenem Thore, hinter welcher sich zwei runde, gezinnte silberne Thürme mit je zwei über einander stehenden Fenstern erheben; zwischen den Thürmen schwebt ein goldenes Schildschen, worin ein rechts schräger silberner Balken mit drei hinter einander gesetzen rothen Herzen enthalten ist*) – Familienwappen des Herrengeschlechtes der Ilmburge – welches der Ort in der zweiten Hälfte des XV. Jahrhunderts, wahrscheinlich von Wilhelm von Ilmburg, Herren auf Slawgetin, erhalten haben mag. - *) Nach einer vor Kurzem gefundenen Stampiglie, welche während dem Brande daselbst im Jahre 1595 sehr  beschädigt wurde“ (Překlad SK: „Znakem tohoto městečka je modrý štít, v něm cimbuřová stříbrná městská zeď s otevřenou bránou, za kterou dvě okrouhlé, cimbuřové stříbrné věže, každá s dvěma nad sebou stojícími okny vynikají; mezi věžemi se vznáší zlatý štítek, v němž kosmo stříbrné břevno s třemi za sebou posazenými červenými srdci obsažen je*) – Rodový erb panského rodu z Ilburku – který toto místo v druhé polovině 15. století, pravděpodobně Vilémem z Ilburku, pánem na Slavětíně, držen měl být. *) Podle nedávno nalezeného pečetítka, které po požáru tamtéž v roce 1595 velmi poškozeno bylo.“ - Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates. I. Königreich Böhmen. Wien 1864, s. 121-122, No. 468. Slawgetin; dále jen Widimsky).

 

Znak vyobrazený v příloze kompendia pod číslem 468, je dílem neznámého kreslíře, který vytvořil vlastní představu o podobě slavětínského znaku. Ta je podstatně odlišná od obrazu v pečetním poli nejstarší známé pečeti. Na pečeti jsou dva úseky hradby, u Widimského je hradba přes celou šířku štítu a dokonce je v ní brána jako zcela nový prvek, věže mají dvě černá okna nad sebou, která u věží v pečeti nejsou. Štít je opatřen zlatým lemem, který není integrující součástí znaku. Pokud Widimsky obdržel od Slavětínských otisk „pečetítka“, které mělo být následkem požáru v roce 1595 poškozeno, pak pečetní obraz nemusel být zřetelný a byl kreslířem interpretován svévolně. My nemáme povědomost o žádném „pečetítku“, které by bylo poškozené ohněm – resp. neznáme žádnou jinou pečeť před rokem 1850, krom zmíněné jediné ze 14. století. Existence další pečeti, která by při použití termínu „pečetítko“, mohla být vnímaná jako menší pečeť („sigilum minus“), není nemožná. Je zřejmé, že znak ve Widimského kompendiu se neshoduje s pečetním obrazem ze zachovaného typáře a z toho se dá usuzovat, že tuto pečeť Widimsky k dispozici neměl.

Uvedená citace textu o znaku městyse Slavětína z Widimského kompendia usvědčuje autora z mystifikace. Štítek mezi věžemi není erbem pánů z Ilburka a nikdo z tohoto šlechtického rodu nikdy nebyl vlastníkem Slavětína. Widimsky prokazuje i na jiných místech obtížně akceptovatelnou neznalost českých šlechtických rodů a jejich erbů. U Slavětína nedisponoval znalostí rodu a erbu pánů ze Rvenic a ze Slavětína. Lze však uspokojivě vyložit, jak Widimsky dospěl k tvrzení o pánech z Ilburka. Widimsky při sběru materiálů ke znakům českých měst pravděpodobně obdržel z města Jirkova (o. Chomutov) opis privilegia Jiřího z Karlovic („von Karlowitz“) z roku 1588, který jako císařský palatin potvrdil nedokončené konání svého zemřelého příbuzného Kryštofa z Karlovic, také císařského palatina. Ideu podoby znaku pravděpodobně vytvořil již Kryštof. Jiří z Karlovic, na základě pravomocí vyplývajících z drženého titulu,  udělil městu Jirkovu znak. Jeho součástí byl stříbrný štítek se zlatým kosmým břevnem, ve kterém jsou tři červená srdce. V privilegiu je štítek popsán: „…ein weisser schild mit drey uber eck rubin rothen hertze im gelben felde…“. Znění popisu se zdá být zmatečné a u někoho může vyvolat mínění o neřešitelné nedostatečnosti. V privilegiu vše dokonale objasňovala miniatura. Pokud Widimsky měl k dispozici pouhý text popisu, pak ho zřejmě nedokázal korektně vyhodnotit a pochopit. O podobě jirkovského městského znaku, resp. o štítku nad hradbou, tvrdil následující: „…ein goldenes Schildchen, das durch einen silbernen Linkbalken mit drei hinter einander gesetzten rothen Herzen durchgezogen…“. Štítek je dle Widimského zlatý a nikoliv stříbrný jak je v privilegiu napsáno a kosmé břevno je podle něj stříbrné a nikoliv správně zlaté. Od tohoto zřetelně subjektivního pochybení se pak odvíjí stejně chybné určení barevnosti znaku Slavětína a Blšan, které neměly s pány z Karlovic žádnou souvislost.

 

Na žádost Jirkovských konfirmoval císař Rudolf II. městská privilegia, včetně užívání znaku uděleného Karlovicem, s povolením používat k pečetění červeného vosku. Dne 3. 2. 1601 byla konfirmace vložena do zemských desek. V této konfirmaci je znak města Jirkova pouze zmíněn jako existující, včetně jména jeho udělovatele Jiřího z Karlovic, ale popsán zde není. (NA, DZV 130, fol. E 15-F 16; Rak, Petr: Znakové privilegium města Jirkova. Vindemia, Sborník k 60. narozeninám Ivana Martinovského. Ústí nad Labem 1997, s. 43-53).

 

Zřejmě díky nedbalému čtení jirkovského privilegia nebo neschopnosti dostatečně dobře interpretovat popis znaku byl Widimsky přesvědčen, že štítek je zlatý, břevno stříbrné a v něm tři červená srdce. V tomto duchu znak Jirkova v textu svého kompendia popsal a zároveň v příloze byl spolupracujícím kreslířem i namalován (Widimsky,1864, s. 40, No. 146 Görkau). Widimsky na základě obrazů pečetí zjistil, že stejný štítek ve znaku má i městečko Blšany (Widimsky, 1864, s. 35, No. 127 Flöhau) a Slavětín a tak bez rozpaků „obarvil“ i tyto znaky dle chybně vyhodnoceného znění privilegia pro Jirkov. V textu k jirkovskému znaku je Widimskym uvedeno nepravdivé sdělení, že o znak pro Jirkov žádal Vilém z Ilburka. Půta z Ilburka a jeho syn Vilém skutečně byli v minulosti vlastníky Jirkova, ale se znakem města neměli žádné dočinění. Je paradoxní, že žádný z Ilburků nebyl vlastníkem ani Blšan a ani Slavětína, přesto je Widimskym tvrzen opak. Dokonce je neseriózně odhadováno, že to možná byl Vilém z Ilburka, kterému je přisuzován podíl na vzniku městských znaků nejen v Jirkově, ale také v Blšanech a ve Slavětíně. Z toho vyplývá, že si barevnost znaků těchto míst Widimsky jednoduše vymyslel. Taková mystifikace, díky nekritickým epigonům Widimského, přečkala do naší doby. Paradoxem dneška je, že Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen PPHV) této mystifikaci bez rozmyslu souhlasně přikyvuje.

 

Na následujících řádcích budeme v chronologické řadě sledovat názory na podobu znaku městyse Slavětína v odborné literatuře publikované ve 20. století.

 

Václav Vojtíšek v roce 1928 napsal o slavětínském znaku toto: „Slavětín převedl si pečetní znamení tak, že na modrém štítu stojí hradba svrchu s cimbuřím a s volnou branou a za ní se zdvíhají dvě věže, mající nahoře cimbuří, vše stříbrné barvy; mezi věžemi je zlatý štítek nesoucí bílý pokosem položený pruh se třemi červenými srdci. (Widimsky, str. 121.)“ (Vojtíšek, O pečetech, s. 98). Vojtíšek velice správně popisuje vznik znaku Slavětína „převedením pečetního znamení do štítu“, ale jinak se opírá o svévolného a mystifikujícího Widimského.

 

V roce 1970 vyšla publikace o městských znacích v tehdejším Severočeském kraji. Šlo o souhrn dílčích výsledků několikaleté práce severočeských archivářů na novodobém kompendiu o městských znacích v českých zemích, které iniciovala Archivní správa ministerstva vnitra. Kapitolu o Slavětínu napsal tehdejší ředitel okresního archivu v Lounech PhDr. Bořivoj Lůžek. Jím byl znak Slavětína popsán: „Znak tvoří modrý štít se dvěmi stříbrnými věžemi, které jsou spojeny nízkou hradbou. Mezi věžemi je malý zlatý štítek, se třemi zelenými lipovými listy“ (opsáno doslova včetně pravopisné chyby „se dvěmi věžemi“ - správě „se dvěma věžemi“). Není zcela zřejmé, co Lůžek myslel sdělením o „spojení věží nízkou hradbou“. Takto formulovaný popis nemůže vyvolat představu o podobě znaku, který je v barevné příloze prezentován kresbou od Václava Zajíčka. Podstatným zjištěním je, že Lůžek, prostřednictvím Zajíčkovy kresby, razantně revidoval Widimského představu o slavětínském znaku. Na první pohled je zřejmé, že hradbu nahradil dvěma volnými úseky hradby, šikmým a kosmým, které propojil černým zúženým břevnem. Ve štítku mezi věžemi vypustil kosmé břevno a srdce nahradil vztyčenými listy. Zřejmě byl inspirován nejstarší pečetí městyse, kterou snad považoval za nositelku „původní“ a proto „nejsprávnější“ podoby znaku. Ve shodě s ní je mezi věžemi štítek s kosmo za sebou řazenými listy. Ani na jedné za zachovaných slavětínských pečetí není společně s listy zobrazeno kosmé břevno. Výjimkou je pečetidlo ze 14. století, kde je břevno oboustranně vlnité, ale zároveň oba vlnité řezy jsou identifikovatelné s jistou obtížnosti, díky téměř úplnému překrytí leknínovými listy. Lůžek tvrdí, že barevné zobrazení znaku Slavětína je údajně ve slavětínském kostele z poslední čtvrtiny 14. století a ve shodném provedení je i na městské radnici z poloviny 19. století (Ruda, Vladimír a kol.: Znaky severočeských měst. Most 1970, s. 106). Takové tvrzení se však opírá o pouhé subjektivní zdání, že v kostele sv. Jakuba Většího ve Slavětíně je zobrazen znak městyse. Stejně subjektivní je sdělení, že by radnice byla opatřena znakem v provedení shodném se stanoveným popisem. Dle zprávy z roku 1985 (viz níže) je doložena zcela odlišná barevnost znakové plastiky na průčelí radnice. Kresba slavětínského znaku od Václava Zajíčka se neshoduje se stanoveným popisem například nezobrazením „nízké hradby“ mezi věžemi a je poplatná především nejstarší známé pečeti městyse, s patrným subjektivním výtvarným vkladem autora kresby. Po Widimském jde o další zmatení podoby slavětínského znaku. Blízká budoucnost však ukáže, že nejde o zmatení poslední.

V roce 1985 vyšlo kompendium české komunální heraldiky, které, jak bylo předesláno, vzniklo na popud Archivní správy ministerstva vnitra a bylo závěrečným shrnutím téměř osmnáctiletého úsilí českých a moravských archivářů. Koordinátorem a vedoucím redakční rady byl tehdejší ředitel Archivu hlavního města Prahy PhDr. Jiří Čarek, ve své době také předseda „Komise pro otázky znaků měst ČSR“ při Archivní správě ministerstva vnitra. Kapitolu o Slavětíně nepochybně zpracovával někdo ze Státního okresního archivu v Lounech. Zde je konstatováno: „Znak městečka se nepochybně vyvinul z pečetního znamení, doloženého na pečetidle ze 14. věku. Štítek, který stojí mezi věžemi, náležel vrchnosti městečka, vladykům ze Rvenic. Barvy znaku se malují nestejně, nejčastěji modrý štít se stříbrnými věžemi a štítek zlatý se stříbrným pruhem a červenými listy, což lze považovat za správné“. Ke zmíněné nestejnosti malování znaku je zmíněna podoba znaku na radnici: „Na radnici je znak s červeným štítem, žlutými věžemi, zelenými římsami, zeleným štítkem, červeným pruhem a zelenými listy. Kombinace těchto barev na radnici se zdá svědčit novodobé přemalbě, při níž nebyly asi dodrženy správné barvy. Znak v kostele je zřejmě panský, takže jeho barvy nejsou rozhodující. Také A. Sedláček konstatoval v Heraldice štítek zlatý s pruhem a listy červenými“. Na závěr kapitoly je uveden popis znaku Slavětína: „Na spodu modrého štítu je nízká stříbrná hradební zeď s cimbuřím o pěti stínkách po každé straně střední brány s jediným černým trámem v nadpraží. Za zdí vystupují dvě rovněž stříbrné okrouhlé věže bez oken, s římsou uprostřed výšky a se širokým cimbuřím o třech stínkách. Mezi věžemi je zlatý štítek se stříbrným kosmým pruhem vlnitým, na kterém jsou za sebou tři červené srdčité listy leknínové, špičkou vzhůru obrácené.“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 348-349).

 

Po patnácti letech, pravděpodobně týž hodnotitel podoby slavětínského znaku z lounského archivu, přišel se zcela novou variantou použitých tinktur. Již v roce 1970 upravená barevnost štítku ve znaku byla znovu upravena v duchu podoby ve Widimského kompendiu. Zlatý štítek se zelenými “lipovými“ listy byl nahrazen shodně zlatým štítkem, ale se „stříbrným kosmým pruhem“, v němž jsou „tři červené srdčité leknínové listy, špičkou vzhůru obrácené“. Pokud je v „Čarkovi“ argumentováno Sedláčkem a Českomoravskou heraldikou II. (s. 276), pak je potřebné vědět, že Sedláček běžně přijímal názory na podoby městských znaků buď od Widimského, nebo zprostředkované od opisujícího Jaroslava Kořána v článcích publikovaných ve Světozoru v 70. letech 19. století, či ve stejně nepřijatelné odborné kvalitě Ottovým slovníkem naučným. Taková záštita pro jakákoliv tvrzení o podobách městských znaků, nemá žádnou relevanci. Propojení obou úseků hradeb „jediným černým trámem v nadpraží“ je ve znaku zcela novou figurou, která v minulosti nikdy nebyla vyobrazena. Jde o zřetelnou neopodstatněnou heraldickou „floskuli“. Pojmenování „trám“, stejně jako jeho černá barva byly vymyšleny a vycházejí ze subjektivního vyhodnocení nepatřičné vodorovné linie mezi cimbuřími v pečeti. Jde o „škrábanec“ a nikoliv o výsledek rytcova počínání. Takových „škrábanců“ je na originálním typáři více a nikdy nikoho nenapadlo interpretovat je jako součást pečetního obrazu s nějakým konkrétním symbolickým významem. Volbou černé barvy pro „trám“ mezi cimbuřími hradeb je porušeno základní heraldické pravidlo o poměru tinktur.  

Pozoruhodné je, že autor kapitoly o znaku městyse Slavětína v Čarkově kompendiu dospěl k nesporně správnému poznání, že mezi věžemi je erb patřící „vrchnosti městečka, vladykům ze Rvenic“. Neučinil však další krok, aby zjistil barevnost tohoto erbu a spokojil se s konstatováním, že stanovený popis slavětínského znaku lze v jeho úplnosti považovat za správný. Pak se dopouští bagatelizování několikanásobného a shodně barevného provedení erbu pánů ze Rvenic a ze Slavětína ve výzdobě  interiéru slavětínského kostela sv. Jakuba Většího ze 14. století, tím, že vytvořil argumentačně nelogické konstatování: „Znak v kostele je zřejmě panský, takže jeho barvy nejsou rozhodující“, které doplnil odkazem na Heraldiku A. Sedláčka. Je otázkou, zda pisatel neměl u Sedláčka na mysli heslo „ze Slavětína“, kde se píše o modrém štítu s černým písmenem „M“, který je označen za možný původní erb vladyků ze Slavětína s nepřesným zdáním, že se nachází na slavětínské pečeti, resp. správněji, že „spatřuje se posud v kostele Slavětínském“ (Sedláček, August: Českomoravská heraldika. Část zvláštní /ČMH II./. Praha 1925, s. 222, dále jen ČMH II.). Černé „M“ v modrém štítě nelze považovat za původní erb vladyků ze Rvenic a Slavětína.  Význam tohoto znaku dosud nebyl uspokojivě vysvětlen a zdá se, že má spojitost s benediktinským klášterem v Postoloprtech, který v kostele vykonával pastorační činnost, byl držitelem patronátního práva a zřídil ve Slavětíně proboštství.

 

Na následujících řádcích se budeme zabývat údaji uvedenými v kapitole o slavětínském znaku v Čarkově kompendiu a podrobíme je kritickému komentáři. Na začátku je vhodné potvrdit konstatování o odvození znaku městyse od pečetního obrazu, které zcela správně vyvrací nekritickou představu o tom, že již v první známé pečeti ze 14. století byl znak Slavětína. Připomínám tezi, uvedenou výše, že pečeť a znak není totéž a jedno není ekvivalentem druhého.

 

Za pozornost také stojí určení štítku mezi věžemi vladykům ze Rvenic. Do této doby byl názor na význam tohoto štítku prezentován buď chybně (Widimsky), nebo nejednoznačně (Sommer), či bez komentáře (Vojtíšek, Ruda). Výjimkou, která, jak se zdá, nebyla dostatečně vnímána, bylo jednoznačné sdělení Martina Koláře z roku 1902, který píše: „Nyní užívají Slavětínští hradby městské s branou otevřenou a na ní dvě věže, mezi nimi erb Žeberků se nalézá“ (Kolář, Martin – Sedláček, August: Českomoravská heraldika. Část všeobecná /ČMH I./. Praha 1902, s. 222, dále jen ČMH I.). Údaj o pánech ze Žeberka není zcela přesný, protože vlastníci Slavětína nebyli držiteli hradu Žeberku a zároveň nebyli ani potomky jeho zakladatelů. Také je zřejmé, že Kolář akceptoval podobu znaku Slavětína uvedenou Widimským, jak vyplývá z jím formulovaného popisu „…s branou otevřenou…“. K tomu se váže další Čarkem uvedené sdělení, že „znak v kostele je zřejmě panský“. Tím snad měla být relativizována představa panující i v současné době v samotném Slavětíně, že znak městečka je součástí heraldické výzdoby místního kostela sv. Jakuba Většího a je zde dokonce zobrazen několikrát. Zpravidla je v tomto případě přihlíženo k Soupisu památek od Bohumila Matějky z roku 1897, který popisuje výzdobu interiéru kostela sv. Jakuba Většího a používá při popisu erbu vladyků ze Slavětína (ze Rvenic), který je ve výzdobě zastoupen pětkrát, slovního obratu „znak slavětínský“ (Matějka, Soupis, s. 73 – kněžiště, svorník u vítězného oblouku, baldachýn výklenku pro pontifikální křeslo /dnes v Lapidáriu Národního muzea/, sanktuárium, s. 74 nástěnné malby vlevo u vítězného oblouku, s. 75 druhá křížová klenba od závěru znak malovaný – ten je Matějkou pojmenován jinak – „pánů ze Slavětína“, resp. „ze Žeberka /Slavětínských/“). Tímto obratem zřejmě nemyslel znak městečka, ale rodový erb.  

 

V celé výzdobě kostela se znakem městyse Slavětína nesetkáme. Přesto např. v restaurátorské dokumentaci z roku 1993, která předcházela vlastní práci restaurátorů nástěnných maleb v interiéru kostela sv. Jakuba, dokončené v roce 1995, se běžně operuje s termínem „znak Slavětína“, i když jde o erb vladyků ze Rvenic a ze Slavětína (Josefík, Jiří – Novotný, Josef: Kostel sv. Jakuba, Slavětín. Restaurátorská dokumentace. Praha 1993; dále jen Josefík–Novotný, Kostel sv. Jakuba, Slavětín. Součástí dokumentace jsou i heraldické podklady zpracované Petrem Tybitanclem, kterému byl oporou především Matějkův „Soupis“, s. 75). František Štědrý se vyjadřuje naprosto jednoznačně a píše o erbech pánů ze Rvenic a ze Slavětína, o erbu „pánů Slavětských“ (Štědrý, Kostel sv. Jakuba, s. 6, 9, 15; Štědrý, Slavětín, s. 69, 70, 71). Za zdroj nepřesného nahlížení na znak městyse Slavětína ve vztahu k heraldické výzdobě kostela sv. Jakuba Většího, musíme považovat subjektivní sdělení Martina Koláře, který doslova napsal: „Erb vladyk ze Slavětína bylo písmeno M, které také erbem městečka se stalo, ale později nerozumějíce tomuto erbu, který na freskách tamějšího kostela z XIV. století se zachoval, udělali z litery této dva sloupy…“(ČMH I., s. 222, viz také s. 30). Takové hodnocení písmene „M“, které se ve výzdobě kostela vyskytuje několikrát, je obtížné přijmout, protože jej nelze potvrdit z jiných zdrojů. Na známých pečetích pánů ze Rvenic nelze nalézat ani náznak toho, že by pečetní znamení bylo možné interpretovat jako unciálu „M“, či jako figuru od tohoto písmene odvozenou, nebo jím inspirovanou. Kolář se dopustil pomyslné heraldické tautologie když tvrdí, že původním erbem pánů ze Rvenic a ze Slavětína bylo „M“, protože je ve slavětínském kostele a ve slavětínském kostele je „M“ proto, že je to původní erb pánů ze Rvenic a ze Slavětína.

Můžeme spekulovat o tom, že „černý trám“ mezi věžemi v nové podobě slavětínského znaku z roku 1985, byl odvozen od zmíněného znaku s černým „M“ v modrém štítě, který byl Martinem Kolářem vyhodnocen jako „původní“ erb vladyků ze Slavětína. Takto hodnocený znak Kolář dokonce interpretoval jako inspirační zdroj pro znak městečka (viz výše). Pokud tak bylo postupováno při stanovení podoby znaku před rokem 1985 někým z lounského archivu, pak to byl postup metodicky nepřijatelný, svévolný a mystifikující.

 

Písmeno „M“ ve štítě je ve výzdobě kostela sv. Jakuba Většího ve Slavětíně, krom centrálního svorníku závěru presbytáře, kde je samostatné, vždy pendantem k erbu pánů ze Slavětína (ve štítě vlnité břevno s třemi leknínovými listy; viz sanktuarium, kamenné baldachýny nad pontifikálním křeslem a freska s výjevem předávání modelu kostela). Písmeno „M“ možná má souvislost s pány ze Rvenic a ze Slavětína, která zatím nebyla vyložena - krom domněnky, že jde o původní erb pánů ze Rvenic. Umístěním do červeného štítku se zlatou unciálou „M“ (po restaurátorském zásahu v roce 1995, před tím modrý štít s černým písmenem, pravděpodobně po restaurování v roce 1881) na centrálním svorníku presbytáře kostela musíme považovat za umístnění výsostné, které by nemohlo být bez vyššího symbolického významu. Takové místo bylo obvykle vyhrazeno erbu donátora a vlastníka kostela. V tomto případě byla v minulosti již vyslovena domněnka, že jde o symbol spojitelný s Pannou Marií (Josefík–Novotný, Kostel sv. Jakuba, Slavětín. Restaurátorská dokumentace). Písmeno „M“ není v souvislosti s českou rodovou symbolikou neznámé. Setkáváme se s ním v pečetích mnoha českých šlechticů zejména ve 2. polovině 14. století (1358 Litold z Landštejna, 1357 Hašek ze Zvířetic a z Lemberka, 1371 Čeněk ze Šelmberka, 1357 Petr z Rožmberka, 1391 Oldřich z Hradce, 1371 Havel z Pacova, 1395 Jan mladší z Ústí atd.; Sedláček, Atlasy, sv. 3, 2002, fol, 410v-412r). U pánů z Hradce se gotické korunované „M“ dostalo i do erbu.

 

Zatím se písmena v pečetích vykládala ve vztahu ke jménům uživatelů, či jako zkratky sentencí, osobních hesel apod. Nebyl učiněn pokus vyložit písmeno „M“ jiným způsobem. Úvaha může směřovat k jménu Panny Marie. Osvojování zkratky tohoto jména v pečetích šlechticů však nemohlo být bezdůvodné a navíc poměrně rozšířené v průběhu 14. století bez ohledu na rodovou příslušnost uživatelů. V rodové heraldice se od určité doby začal projevovat zvyk zobrazovat znamení spojená s rytířskými řády, jako doplňující a provázející rytířův erb. Některé řády neměly natolik přísné stanovy, které u nositele vylučovaly příslušnost k jinému rytířskému řádu (ve své době např. Řád zlatého rouna, Podvazkový řád). Písmeno „M“ může znamenat příslušnost nebo snad konfraternitu k nějakému mariánskému řádu. „Mariánskými rytíři“ byly například zváni příslušníci Řádu německých rytířů (Bratři německého řádu Panny Marie Jeruzalémské, Řád bratří od Německého domu Panny Marie v Jeruzalémě; Buben, Milan M.: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. I. díl. Řády rytířské a křížovníci. Praha 2002, s. 73n).  V této souvislosti lze zmínit, že v Chomutově byla řádová komenda „mariánských“ rytířů. O možném vztahu pánů ze Rvenic k chomutovské řádové komendě, stejně tako o písmenu M ve štítě, jako o poukázání na tento vztah, lze však pouze spekulovat.

 

Protože víme, že barevnost štítku ve slavětínském znaku byla uměle vytvořena před rokem 1864 V. R. Widimským dle znakového privilegia pro město Jirkov z roku 1588, které navíc bylo nepřesně interpretováno, je potřebné „najít“ správnou podobu erbu pánů ze Rvenic a ze Slavětína. Dokladů pramenné povahy máme k dispozici dostatek. Vhodným prvotním konstatováním je, že předkové nositelů přídomku „ze Slavětína“ se psali ze Rvenic, německy „von See“, latinsky „de Zee“. Přímým předkem pánů ze Slavětína byl Albert z Kryr (OSN XXVII., 1908, s. 766).

 

Na pečeti Alberta ze Rvenic, který se psal také ze Slavětína, z roku 1353 je zobrazen gotický štít, v něm kůl s třemi „srdíčky“ nad sebou (Sedláček, August: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, Svazek 2. Praha 2001, fol. 121 v; dále jen Sedláček, Atlasy). Jindřich ze Slavětína však má v roce 1379 na pečeti kosmé břevno s třemi „srdíčky“ za sebou (Sedláček, Atlasy, sv. 2, 2001, fol. 122r).

 

Prvním známým dokladem o barevnosti erbu rodu ze Rvenic, resp. německy von See, je heraldická výzdoba velkého sálu vodního hradu Wenzelsburgu v Lauf an der Pegnitz u Norimberku z roku 1361. Hrad postavil císař Karel IV. a využíval ho k osobnímu pobytu při konání říšských sněmů v Norimberku. Zde existující erbovní galerie nebyla známa českým heraldickým badatelům z přelomu 19. a 20. století (Vojtěch Král z Dobré Vody, Martin Kolář a August Sedláček), protože soubor více jak jedné stovky erbů české šlechty, vytesaných do vnitřních stěn velkého hradního sálu, byl náhodně objeven v roce 1934 a veřejnosti byl sál zpřístupněn až v roce 1940. První přehledná práce popisující heraldickou výzdobu sálu s pokusy o určení jednotlivých erbů, byla vydána v berlínském časopise Der Herold v roce 1941 (autor Wilhelm Kraft). O heraldické výzdobě hradu v Laufu psal u nás poprvé v roce 1949 Josef Pilnáček (Pilnáček, Josef: České heraldické památky na hradě Laufu u Norimberka. Časopis Spolku přátel starožitností, 57, Praha 1949, s. 65-77). Při odkrývání erbů bylo zjištěno jejich polychromování. Ze srovnání našich současných znalostí o tinkturách znaků české rodové šlechty a barevnosti erbů na hradě v Laufu po jejich restaurování jsou zřejmé zřetelné rozpory. Zejména je patrné, že tam, kde mělo být zlato, je obvykle bílá barva. Při restaurování byl zjevně zachován status quo a záměrem nebyla barevná rekonstrukce. Tím se otevírá možnost hodnocení barevnosti erbů i z pohledu možných použitých technologií a jejich vlivu na dnes patrnou polychromii. Mám tím na mysli například použití podkladových barev, černání stříbra jeho oxidací, olupování plátkového zlata (i když kovy pro polychromii erbů na hradě v Laufu pravděpodobně vůbec nebyly použity), nestálost použitých pigmentů a jejich ovlivnění prostředím, probíhajícími chemickými procesy v jednotlivých vrstvách, jejich vzájemné působení, možnost nedokončení polychromování atd.

Mezi vyobrazenými erby v audienčním sále hradu v Laufu je i erb pánů ze Rvenic označený latinským nápisem „D[omi]ni de Zee“. Vladimír Růžek zde vyobrazený erb popisuje: „V červeném poli pokosem třikrát zvlněné stříbrné břevno s třemi leknínovými listy neurčitelných barev“ (Růžek, Vladimír: Česká znaková galérie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361. Sborník archivních prací, roč. XXXVIII, č. 1. Praha 1988, s. 117, díle jen Růžek, Lauf); v poznámkách k popisu je uvedena informace, že podle sdělení Wilhelma Krafta z roku 1941, byly listy modré, ale v roce 1960, kdy Kraft vydal revidující pojednání o heraldické galerii na Laufu, vyjádřil o modré barvě listů pochybnost).

 

V prosopografii ke zmíněnému erbu Vladimír Růžek napsal: „Znak náleží pánům ze Rvenic (německy See), kteří se připomínají ve Rvenicích (Ervěnicích) od roku 1238. Německé jméno See „jezero“ bylo odvozeno z Komořanského jezera, u kterého sídliště Rvenice bylo položeno. První doklad užití německého predikátu „de Se“ uvádí Profous k roku 1281. Po té je v přídomcích užíváno střídavě české Ervěnice, latinské Lacus a německé See po celé 14. století, v 15. století převládalo „Ervěnice“. Od pánů ze Rvenic se na počátku 14. století oddělila větev pánů z Kryr a ze Slavětína…“. K tomu Růžek v poznámkách upozorňuje na nepochopení významu přídomku „de Zee“ na Laufu, který mnozí „považovali za neúplný a mylně ho doplňovali na „Seeberg“, čili Žeberk, hrad nedaleko od Ervěnic. Tím rovněž mylně ztotožnili rod s prvotními pány ze Žeberka, kteří byli stejného původu s pány z Leissneku v Sasku, a tedy jiného erbu (polcený štít). Rod pánů ze Rvenic získal Žeberk až koncem 60. let 14. století a teprve když v roce 1433 získal Planou, začali se potomci nazývat Planskými ze Žeberka.“ (Růžek, Lauf, s. 205).

 

O podobě erbu pánů Planských ze Žeberku píše August Sedláček „měli štít červený, v němž jde pošikem od pravého koutu bílý pruh vlnitý jako tok vody a v něm tři lupeny leknové (zelené) plovoucí, přikryvadla červená bílá a klenotem je křidlo týmž spůsobem zbarvené jako štít. V kostele Slavětínském, v Píseckém paláci a Jakubičkově sbírce jsou lupeny špičkami vzhůru obráceny. V rukopise Vídeňském č. 8330 a v erbovníku Salmovském je pruh modrý. V erbech měst Blšan, Borku (Jirkova) a Slavětína jest štít žlutý a lupeny červené. Na pečetích jsou lupeny po většině špičkou dolů obráceny.“ (Sedláček, August: Českomoravská heraldika. Část zvláštní /ČMH II./. Praha 1925, s. 276). Na margo Sedláčkova sdělení o znacích měst je vhodné připomenout, že byla akceptována domněnka V. R. Widimského o podobě těchto městských znaků na základě jím chybně čteného znakového privilegia pro města Jirkov z roku 1588, jak bylo vyloženo výše.

 

Sedláčkem zmíněný Vídeňský rukopis č. 8330 byl pravděpodobně darem českých stavů císaři Maxmiliánovi II. zhotoveným v roce 1571. Zde je vyobrazen erb Planských ze Žeberka v podobě dané popisem: „V červeném štítě kosmé stříbrné vlnité břevno, na něm tři modré lipové listy. Korunovaný turnajský helm s pokryvadly červeno-stříbrnými. Klenot: červené křídlo se stříbrným vlnitým břevnem a třemi modrými listy“ (Pokorný, Pavel R.: Vídeňský rukopis CVP 8330. Sborník archivních prací, roč. L, č. 1. Praha 2000, s, 407; autor stanovil popis podle vyobrazení, protože rukopis neobsahuje popisy vyobrazených erbů a autor zároveň odkazuje na výše uvedenou ČMH II., s. 276).

 

Díky edici tzv. Dírenských erbovníků z poslední čtvrtiny 17. století, publikované v roce 2013, máme možnost komparace dobového vyobrazení erbu Planských ze Žeberka, která je téměř v úplné shodě se zachovanými a zároveň o dvě století staršími erby pánů ze Rvenic a ze Slavětína ve slavětínském kostele sv. Jakuba Většího. Štít je červený s kosmým stříbrným břevnem, v němž jsou tři zelené listy za sebou. V erbovníku není břevno vlnité, listy mají řapík a podobu blízkou lipovému listu (Hrdinová, Martina: Erby ctihodné šlechty slaného Království českého. Praha 2013, s. 269, č. rodu 563, číslo erbu 736).

 

Ve Slavětínském kostele je erb pánů ze Rvenic a ze Slavětína vyobrazen v barevné podobě několikrát a vždy je to červený štít se stříbrným kosmým vlnitým břevnem, v němž jsou tři zelené leknínové listy za sebou. Pokud máme mít štítek mezi věžemi ve znaku městečka Slavětína za erb pánů ze Rvenic a ze Slavětína, pak štít má být červený a nikoliv zlatý, kosmé břevno může být nikoliv prosté, ale vlnité (na pečetích ze 14. století je rovné, na hradě Laufu je vlnité) a figury v břevně jsou zelené leknínové listy a nikoliv červená srdce. Připomínám, že v případě podoby a barevnosti štítku mezi věžemi ve slavětínském znaku jde o Widimského smyšlenku pramenící z nepřesného a nekritického vyhodnocení jirkovského znakového privilegia. Díky tomuto zjištění nelze Čarkův soud o podobě slavětínského znaku ve znění: „… štítek zlatý se stříbrným pruhem a červenými listy, což lze považovat za správné“ akceptovat, či dokonce takový soud „považovat za správný“. Nelze přijmout závěr Čarkova sdělení: „Znak v kostele je zřejmě panský, takže jeho barvy nejsou rozhodující. Také A. Sedláček konstatoval v Heraldice štítek zlatý s pruhem a listy červenými“. Z formulace „znak v kostele je zřejmě panský“ můžeme usuzovat na velice pravděpodobnou snahu o relativizování v minulosti sdělované představy o vyobrazení znaku městečka v interiéru kostela (dokonce několikanásobnému). Nepochybně máme Čarkovo sdělení chápat tak, že takto vnímaný znak není znakem Slavětína, ale „zřejmě“ erbem pánů ze Rvenic a ze Slavětína. Ve slavětínském kostele je mimo jakoukoliv pochybnost erb pánů ze Rvenic a Slavětína a stejně tak, mimo jakoukoliv pochybnost, zde není znak městečka Slavětína. Také z toho vyplývá, že tinktury erbu pánů ze Rvenic a Slavětína v kostele sv. Jakuba Většího ve Slavětíně, jsou pro znak městyse Slavětína opravdu rozhodující a naopak nejsou pro něj rozhodující tinktury uplatněné ve znaku města Jirkova. Odvolávka na Augusta Sedláčka, který se opírá o Widimského, je v tomto případě zcela irelevantní.

Užívání znaku v praxi lze demonstrovat na několika příkladech. Prvním z nich je výzdoba levého ze tří štítových nástavců v průčelí nové slavětínské radnice z ulice Na městečku. V nástavci je plastika znaku městyse. Pravděpodobně pochází z doby, kdy novostavba radnice z roku 1854 obdržela v roce 1885 vnější omítky (www.slavetin.info/historie.php). Je zjevné, že předlohou pro plastiku byla pečeť ze 14. století. Při pozorném prohlédnutí vychází najevo, že předloha byla opakována téměř do všech detailů. Zajímavé je, že ve štítku mezi věžemi není, ve shodě s pečetí, patrné kosmé břevno. Také není zobrazen „trám“ mezi hradbami. Současně pozorovatelná polychromie je pravděpodobně dílem z relativně nedávné doby, protože ještě před rokem 1985 byla barevnost tohoto artefaktu zcela odlišná (viz výše Čarek, 1985, s. 348). Dle mého soudu byla barevnost znaku „opravena“ podle Čarkovy publikace, která však nijak nerevidovala dřívější představu V. R. Widimského z roku 1864, stanovenou podle nepřesného čtení privilegia z roku 1588 pro Jirkov. Stříbrné břevno je zde „domalováno“. Snaha Břetislava Lůžka z roku 1970 mít štítek za zlatý a lístky ze zelené, nebyla akceptována. Ostatně Lůžkův pokus o barevnou „rekonstrukci“ znaku zjevně podléhal aplikování heraldických pravidel o poměru tinktur, které vyžadovaly, aby do modrého štítu byl vložen štítek buď zlatý, nebo stříbrný. Zde je vhodné vsunout poznámku o tom, že takové řešení lze vnímat jako heraldicky korektní, ale bez možnosti nacházet pro něj jakoukoliv podporu v tradici. Slavětínská pečeť byla ve 14. století vyrobena jako objekt sfragistický a nikoliv jako heraldický. Navíc bez ambice rekonstrukce pečetního znamení v souladu s heraldickými pravidly. Zde si nelze nepovšimnout absence propojení cimbuří hradby vodorovnou linií, která měla údajně být v nejstarší pečeti městyse, a v novodobých kompendiích (1970 a 1985) bez jakéhokoliv odborného důvodu rozšířená do podoby zúženého břevna, obarveném stejně bezdůvodně na černo a nazvaném neheraldicky „trámem“.

 

Karel Liška ve svých materiálech ke komunální heraldice vytvořil dvě rozdílná provedení barevné kresby slavětínského znaku. V prvním vložil mezi úseky hradby stříbrnou zeď (nekvádrovanou a bez cimbuří), jako pochopitelný výsledek úvahy o funkci vodorovné linie mezi dvěma úseky hradeb, které vynikají z paty štítu. Od Lůžka (1970) převzal zlatý štítek s třemi zelenými listy mezi věžemi. O znaku v této podobě Liška sděluje: „…platí i dnes.“ (tedy v jeho době. Ve druhém případě opakoval kresbu znaku dle Stanislava Valáška v Čarkově kompendiu (1985) – úseky hradeb jsou volné a mezi nimi je černé břevno. Ke štítku mezi věžemi Liška poznamenává: „Widimský, Vojtíšek a Čarek uvádějí, že malý štítek je zlatý se stříbrným kosmým břevnem se třemi červenými srdíčky“ (Liška, Sbírka, IV/2, 2014, s. 30). Zde lze vnímat Liškovo možné uvažování o statisticky většinovém názoru na barevnost štítku, jako potvrzujícím správnost použitých tinktur. I když je patrné, že původní chybný názor Widimského, byl jeho následovníky jednoduše nekriticky opisován.  

Druhým praktickým užitím slavětínského znaku je cechovní prapor řemesel ve Slavětíně dodnes zachovaný a držený úřadem městyse. Částečně vyšívaný znak, složený z barevných aplikovaných kousků látky, má modrý štít a v něm dvě stříbrné kvádrované věže, každá s cimbuřím a jedním černým oknem. Věže vynikají z volné stříbrné kvádrované hradby stavěné do kruhu a vpředu uprostřed přerušené černými mřížovými vraty tvořenými vertikálními pruty s liliovými hroty. Mezi věžemi je červený štítek se stříbrným (zde se světle modrým nádechem) kosmým břevnem, v němž jsou kosmo za sebou zelené lístky s řapíky. Znak na praporu je samozřejmě myšlený jako znak městyse Slavětína, ale jde o mimořádně subjektivní kreaci, která se vymyká jak obrazu v první pečeti, tak znaku na radnici. Mimořádná je konstrukce znakových figur – dvě věže v kruhové hradbě. Subjektivně mohu takové řešení prohlásit za heraldicky lepší, než „doslovné“ opakování schématu z obou zachovaných pečetí, ale takové hodnocení je zároveň vhodné doplnit sdělením o absenci tradice. Zdá se, že podoba znaku městyse z praporu mohla být inspirativní pro razítko použité v roce 1940 (v něm je štítek opatřen svislým šrafováním, které v heraldice zastupuje červenou – zřejmě nikoliv náhodou). Podstatné však je, že tímto artefaktem je vyřešen spor o podobě štítku mezi věžemi, protože zde je v úplné shodě s naší znalostí podoby erbu vladyků ze Rvenic a Slavětína, podpořené heraldickou výzdobou slavětínského kostela.

Třetím příkladem praktického užití slavětínského znaku jsou webové stránky obce, kde je použit znak v dosud nebývalé podobě, která spočívá ve vynikání úseků kvádrovaných hradeb z paty štítu. Shodně kreslil znak Slavětína i Lubomír Zeman pro časopis Veřejná správa (2002?) a v roce 2004 do publikace Karla Kuči (Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. VI. díl, Pro–Sto. Praha 2004, s. 678). Zemanem byla vytvořena již čtvrtá varianta slavětínského znaku tím, že úseky hradeb nejsou volné. To lze označit za zcela nový a nebývalý prvek. Štítek mezi věžemi je poplatný Widimského chybnému názoru.

 

Městys Slavětín měl možnost prostřednictvím svého zastupitelstva rozhodnout o podobě užívaného znaku. K rozhodnutí byly pouze dvě skutečnosti – barevnost štítku mezi věžemi a vynikání úseků hradeb z dolního okraje štítu, či jejich ponechání jako volných. Bylo doporučeno, aby černý „trám“ mezi cimbuřími hradeb, má-li být zachován, byl pokryt stříbrem. K výběru byly vytvořeny čtyři varianty podoby znaku. Mezi nimi i taková, která se shodovala s podobou nakreslenou Stanislavem Valáškem v roce 1985. Zastupitelstvo městyse Slavětína na svém zasedání konaném dne 27. 4. 2015 vybralo variantu, která se shoduje s popisem: V modrém štítě volně kosmý a šikmý úsek kvádrované hradby, nahoře spojené zúženým břevnem. Z každé hradby vyniká kruhová věž s cimbuřím a římsou uprostřed výšky. Vše stříbrné. Mezi věžemi červený štítek s kosmým stříbrným oboustranně vlnitým břevnem, v němž tři zelené leknínové listy za sebou.

 

Na zasedání Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen PPHV), konaném dne 2. 6. 2015, byl návrh úpravy znaku městyse Slavětína odmítnut s následujícím písemným zdůvodněním: „…podvýbor pro heraldiku a vexilologii neshledal žádný důvod ke změně dosavadního znaku, který obec v dobré víře užívá již po řadu let. Po prostudování odborné literatury, pramenů a expertizy Stanislava Kasíka dospěl k závěru, že historická tradice je v případě znaků nadřazena heraldickému purismu.  Podvýbor proto doporučuje zachovat současné barvy znaku s volnými hradebními zdmi, černým trámem a zlatým štítkem se stříbrným břevnem se třemi červenými leknínovými listy.“ Tímto rozhodnutím se PPHV přiklonil k preferování kompendia Jiřího Čarka z roku 1985.


Publikováno: Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXVII, č. 1/2017, Praha 2017, s. 45 – 56.


Poznámky k rozhodnutí PPHV viz pojednání s názvem „Znak městyse Slavětína - tradice a purismus v české komunální heraldice“.

 

Seznam vyobrazení:

1 – Slavětín - pečetidlo z přelomu 14. a 15. století (foto SOkA Louny).

2 – Slavětín – pečeť z přelomu 14. a 15. století (kresba Karel Liška).

3 – Slavětín – Znaky a pečeti na kartě „Slavětín“ v Liškově sbírce (kresba Karel Liška). 

4 – Slavětín – pečeť z období 1850 – 1880 (kresba Karel Liška).

5 – Slavětín – pečeť užitá v roce 1940 (kresba Karel Liška).

6 – Slavětín – znak městyse v kompendiu V. R. Widimského z roku 1864.

7 – Jirkov – kresba znaku města dle znakového privilegia z roku 1588 v městské kronice (kresba Cajetan Greger, 1839 - 1840).

8 – Jirkov – znak v kompendiu V. R. Widimského z roku 1864.

9 – Slavětín – znak obce z roku 1970 (kresba Václav Zajíček).

10 – Slavětín – znak obce z roku 1985 (kresba Stanislav Valášek).

12 – Erb pánů ze Rvenic a Slavětína na svorníku klenby kostela sv. Jakuba Většího ve Slavětíně.

13 – Erb pánů ze Rvenic a Slavětína na klenbě kostela sv. Jakuba Většího ve Slavětíně.

14 – Erb pánů ze Rvenic a Slavětína na sanktuáriu kostela sv. Jakuba Většího ve Slavětíně.

15 – Unciála M ve štítě na sanktuáriu kostela sv. Jakuba Většího ve Slavětíně.

16 – Erb pánů ze Rvenic („D[omi]ni de Zee“) v audienčním sále hradu Wenzelsburgu v Laufu a. d. Pegnitz u Norimberka (kresba Aleš Zelenka).

17 – Slavětín - znak městyse umístěný do nástavce na průčelí radnice v roce 1885.  

18 – Znak městyse Slavětína na praporu spolku spojených řemesel ve Slavětíně 2. pol. 19. století (foto Stanislav Kasík).

19 – Znak městyse Slavětína, po roce 2000 (kresba Lubomír Zeman).

 


15. 5. 2017                                                                                                                                        ©Stanislav Kasík 

 

 

 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting