Login

Znak městyse Slavětína - tradice a purismus v české komunální heraldice

Slavětín-upravený znak městyse, změna barevnosti štítku mezi věžemi (historicky správná podoba erbu

Rozhodnutí Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR (dále jen PPHV) na zasedání konaném ve dnech 2. – 4. 6. 2015 neschválit úpravu znaku městyse Slavětína, bylo v písemném zdůvodnění formulováno takto: „…podvýbor pro heraldiku a vexilologii neshledal žádný důvod ke změně dosavadního znaku, který obec v dobré víře užívá již po řadu let. Po prostudování odborné literatury, pramenů a expertizy Stanislava Kasíka dospěl k závěru, že historická tradice je v případě znaků nadřazena heraldickému purismu.  Podvýbor proto doporučuje zachovat současné barvy znaku s volnými hradebními zdmi, černým trámem a zlatým štítkem se stříbrným břevnem se třemi červenými leknínovými listy.“

Znak a vlajka městyse Slavětína po upravě na základě rešerše zpracované Stanislavem Kasíkem

Znak a vlajka městyse Slavětína po upravě na základě rešerše zpracované Stanislavem Kasíkem

Z písemného zdůvodnění o rozhodnutí PPHV vyplývá, že pro rozhodovací proces byl vytvořen princip nadřazenosti „historické tradice“ nad tzv. „heraldickým purismem“, který je formulován jako princip obecný. Zobecnění však možné není, protože uvedená teze neplatí vždy a za každých okolností. PPHV k uvedenému názoru dospěl ad hoc a je zřejmé, že byl vytvořen účelově pro konkrétní případ znaku městyse Slavětína. Nezbývá, než se ptát: Proč? Možnou odpověď lze nalézat v tezi, která vznikla uvnitř PPHV (parafrázuji): „PPHV tu není od toho, aby napravoval chyby minulosti“. Z toho pak vyplývá, že odvolávání se na „tradici“ je pouze účelová floskule, mající zakrýt zjevnou nechuť zasahovat do kompendia české komunální heraldiky revidujícím způsobem. Onou „prostudovanou odbornou literaturou“ je zřejmě myšlena publikace Jiřího Čarka „Městské znaky v českých zemích“ vydaná v roce 1985. K ní je vztahována dovolávaná „historická tradice“. V PPHV bylo Čarkovo kompendium už od počátku činnosti této instituce považováno za důležitý zdroj základních odborných informací. Přesto v minulosti nebylo vždy vnímáno jako bezpodmínečně závazný kodex.

 

Mimořádnou pozornost si zaslouží názor dr. Václava Vojtíška, kdysi ředitele Archivu hlavního města Prahy, který na základě studia české komunální heraldiky dospěl v roce 1928 k poznání jejího neutěšeného stavu a ten ho přiměl k následujícímu vyjádření: „Poněvadž erby některých měst jsou zřejmě porušené proti původnímu stavu v znamení i barvách, doporučovala by se jejich vědecká revize“ (Vojtíšek, Václav: O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých. Zprávy památkového sboru hlavního města Prahy. Svazek osmý. Praha 1928, s. 241). Není vůbec nutné vést polemiku o tom, zda konstatování Václava Vojtíška o stavu české komunální heraldiky je objektivní a s jakou mírou vědecké vážnosti myslel svůj apel. Ten byl určen zejména odborné veřejnosti nejen jemu současné, ale také heraldickým odborníkům budoucích generací, pro něž měl být výzvou. Je zřejmé, koho Vojtíšek považoval za potenciálně schopné revize české komunální heraldiky. Měli to být skuteční heraldičtí odborníci. Ukázalo se, že Vojtíškův apel bylo pouhé „pium desiderium“, kterému chybělo sdělení o způsobu nápravy a o jeho právním rámci. PPHV, jako jediná oficiální heraldická instituce v České republice, s oporou v českém právním řádu, se po roce 1990 revizemi historických městských znaků běžně zabýval. Nepochybně tak konal s vědomím smyslu své existence. Dnešní personálně obměněný PPHV, se takovému konání programově brání s již pozorovatelnou „zarputilostí“.

 

S odbornými postoji a konáním Václava Vojtíška jsou postoje a konání současných expertů v PPHV ve zřetelném rozporu. Experti v PPHV se zaštiťují nikoliv stejnou dokonalostí odborného poznání, ale vyprázdněnou floskulí o „tradici“.  Bylo by možné zkoumat, proč je taková pozice představiteli současného PPHV zastávána způsobem značně umanutým a proč je negováno odborné konání PPHV v přechozích obdobích. PPHV se v minulosti choval

způsobem zcela odlišným, o němž není možné dnes sdělovat, tedy ani prostřednictvím nových členů expertní skupiny PPHV, že by mohl být hodnocen jako nepatřičný, odmítnutí hodný a z odborného hlediska nepřijatelný.

Znak Slavětína v Čarkově kompendiu z roku 1985 (kresba Stanislav Valášek)

Znak Slavětína v Čarkově kompendiu z roku 1985 (kresba Stanislav Valášek)

Čarkova publikace jednoznačně není revidujícím kompendiem české komunální heraldiky. Naopak, obsahuje celou řadu zřetelných i skrytých nedostatečností, pochybení a omylů (na tyto skutečnosti jako první upozornil Mgr. Pavel Palát na přednášce pobočky Heraldika ČNS Praha, konané dne 11. 3. 1986 pod názvem Poznámky k Čarkově knize „Městské znaky v českých zemích“; viz také - Kasík, Stanislav: Poznámky k odborné relevantnosti heraldického kompendia Městské znaky v českých zemích z roku 1985. Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, číslo3/2006, roč. XXVI, Praha 2006). Takový stav české komunální heraldiky bude trvalý, pokud ke skutečné revizi historických městských znaků nebude přikročeno. Experti v PPHV by si měli položit otázku, zda sami svým pasivním, nekonfliktním a zároveň alibistickým přístupem k revizím historických městských znaků, které jsou „proti původnímu stavu porušeny“, nepřispívají k nežádoucímu vychylování stability české komunální heraldiky. Status quo není možné vnímat jako stav pevný a neinklinující k vratkosti. Naopak je vytvářeno prostředí pro nežádoucí laické pokusy o neodborné revize kdykoliv v budoucnosti.

 

Zdůvodnění vypracované v PPHV, ve vztahu k neschválení návrhu úpravy znaku městyse Slavětína, vyvolává potřebu upřesnění významu pojmu „historická tradice“, resp. přesněji „heraldická tradice“ v prostředí komunální heraldiky českých zemích, poněvadž pojem „historická tradice“ není totéž, co „heraldická tradice“. Významem velice blízko „heraldické tradici“ je pojem „vydrženost“. Obojí je důležitou součástí objektivního posuzování historických městských znaků. Pojmy „tradice“ a „purismus“, uplatňované v heraldice, se dosud nestaly předmětem dostatečně zevrubného zkoumání, které by umožnilo stanovit zobecňující vlastnosti takových termínů a zároveň principy korektního aplikování takového zobecnění v procesu hodnocení znaků v české komunální heraldice. Nebylo by nutné se dovolávat objektivnosti posuzování komunálních znaků, kdybychom s dostačující jistotou nevěděli, že právě jejich existence byla v minulosti negativně ovlivňována a v některých případech dokonce několikanásobně. Hledání korektní a skutečně správné podoby historických městských znaků pak nemůže být označeno za „heraldický purismus“, který je v PPHV dokonce vnímán s pejorativní konotací a jako nežádoucí. 

 

Pojem „tradice“ je ve výkladech slovníků jazyka českého formulován jako ustálená zvyklost, způsoby, názory zachovávané generacemi. Je zřejmé, že vytvoření tradice ve spojení s nějakým jevem vyžaduje její potvrzování trvalým opakováním onoho jevu bez změny jeho významu, podoby a formy. Jestliže obecná tradice pro svůj vznik vyžaduje zachovávání generacemi, pak je zřejmé, že tento požadavek nelze aplikovat na případ znaku městyse Slavětína, jehož „tradice“, proklamovaná, prosazovaná a také obhajovaná v PPHV v roce 2015, trvala pouhá tři desetiletí a její nepřijatelnou vlastností je, že byla utvořena uměle, za přítomnosti mimořádně subjektivních pohnutek tvůrce. Pokud víme, že přibližně každých třicet let vzniká další nová lidská generace, pak je zřejmé, že v případě slavětínského znaku nelze v roce 2015 uvažovat o vytvoření vícegenerační tradice, protože ta nemohla objektivně vzniknout.  Navíc pomyslná slavětínská znaková „tradice“ má nejméně čtyři vzájemně velice rozdílné zdroje (viz níže), které vytvoření tradice, o níž se chce PPHV opírat, jednoznačně brání.

První slavětínská tradice, trvající šest století a mající oporu v nejstarší pečeti městečka, byla již „zapomenuta“. Taková tradice je tedy hodna znovunalezení a obnovení. Zapomenuté skutečnosti nebyly hledány především v prostředí tzv. „odborných kruhů“, v nichž byly opakovaně utvářeny navzájem odlišné subjektivní konstrukce podob znaku městyse Slavětína. Jejich zdánlivá platnost však existovala pouze vně městyse, ale nikoliv ve Slavětíně samotném. Minulé generace heraldických badatelů, například i z objektivních důvodů, nebyly schopny dospět k lepšímu poznání a tím vytvořit „tradici“, která by dnes mohla být v PPHV označena za „historickou tradici“ a tu bez jakéhokoliv odporu akceptovat. To se však v minulosti nestalo. K poznání došlo až nyní, prostřednictvím zevrubného zkoumání. Objektivní a správná podoba slavětínského znaku, resp. správná barevnost štítku mezi věžemi, fakticky existovala, protože byla obsažena v první známé pečeti městečka ze 14. století. Štítek v pečeti měl svou jednoznačnou identifikační funkci se vztahem k vlastníku městyse a k jeho rodovému erbu. Teprve v nedávné době byly, díky vynaloženému badatelskému úsilí a logickému vyhodnocení výsledků, zjištěny korektní skutečnosti a navržena náprava. Výsledek takového počínání nemůže být nazván „heraldickým purismem“, dokonce s pejorativním přídechem, který se navíc stal hlavním argumentem pro odmítnutí legitimní úpravy slavětínského znaku. Šest století trvající a dosud nezjevená pravda nemůže být sprovozena se světa tak vulgarizujícím způsobem, jakého použil PPHV. Tedy odkazem na Čarkovu publikaci, jejíž obsah nemůže být vnímán jako nepřekročitelný kánon. Správná barevnost štítku mezi věžemi je objektivní a trvá bez ohledu na skutečnost, že v PPHV někdo onu objektivní správnost označí účelově „heraldickým purismem“ s negujícím významem, či se ji pokouší eliminovat prohlášením o „nepovinnosti PPHV napravovat chyby minulosti“.

 

Je také nezbytné brát v úvahu vlastnosti tradice, kterými jsou trvalost, stálost a neměnnost, vyvolávající respekt. Síla tradice je měřitelná právě svými vlastnostmi. Pokud lze tradici zpochybnit seriózními a korektními argumenty, pak je zřejmé, že tradice byla pouze zdánlivá a že ji je nutno posuzovat jako „pseudotradici“. Pokud PPHV prohlásí jakýkoliv znak za tradiční, pak by měl velice zvážit další souvislosti takového prohlášení, protože jinak se vystavuje možnosti být vnímán jako autoritativní vydavatel proklamativních prohlášení bez jakékoliv odborné závažnosti. Například v roce 2013 stanovil PPHV odborný popis historického znaku města Hrobu (o. Teplice), který byl formulován na základě „tradice“ prezentované v Čarkově kompendiu. Autor kapitoly se nepřijatelné opíral o neodborný názor německy píšících regionálních badatelů z 19. století a nikoliv o latinsky psané znakové privilegium z roku 1477, jehož znění je známo z příslušné edice historických listin (Codex iuris municipalis. Tomus IV-2. Praha 1960, č. 449, s. 181). Objektivní pravda nebyla v tomto případě hledána prostřednictvím seriózní kritické odborné rešerše. PPHV se spokojil s nedostatečným a nepřesným obsahem kapitoly o hrobském městském znaku v Čarkově publikaci. Stejně nedostatečným způsobem si počínal PPHV v nedávné době několikrát, např. v případě Andělské Hory, Starého Města pod Landštejnem, Tachova, Karlštejna. To není možné vnímat jinak, než jako arogantní, nekompetentní a neodborné přehlížení objektivních skutečností ze strany PPHV, který ve svých rezultátech vytváří neopodstatněný dojem absolutní odborné serióznosti, korektnosti a znalosti.

 

V PPHV dovolávaná „tradice“ znaku městyse Slavětína byla uměle vytvořena. Díky tomu je možné s ní polemizovat a prostřednictvím seriózního odborného zkoumání daného problému dospět k podstatně lepšímu poznání. Nelze v takových případech přijmout tezi o závaznosti minulých kompendií (resp. toho posledního z roku 1985), která se důslednému odbornému zkoumání geneze městských znaků nevěnovala potřebným způsobem a učiněné závěry proto nejsou vždy objektivní a hodné respektu. Některá bádání v oboru historických městských znaků a následné publikování výsledků takového počínání ukazují nutnost absolutně odlišného přístupu ke zkoumání jejich původu a vývoje, které se téměř vždy ukáže být nejednoduché. Takové zjištění musí vést k potřebě podrobit každý historický městský znak náležitému odbornému bádání (viz: Adámek, Jan: Znak města Písku. Písek 2012; Kasík, Stanislav: Znak města Loun. Jeho historie a vývoj. Louny 1997; Kasík, Stanislav:  O znaku města Nové Paky. Vlastivědný sborník Z českého ráje a Podkrkonoší 18, Semily a Turnov 2005, s. 9–28; Kasík, Stanislav: O historickém znaku města Turnova, I. část. Z českého ráje a Podkrkonoší 28. Vlastivědná ročenka. Semily – Turnov - Jičín 2015, s. 24–69; Kovář, Daniel: Znak, pečeť, vlajka. Městská symbolika Českých Budějovic v proměnách času. České Budějovice 2015; Kulhavá, Zdeňka – Ptáček, Josef: Znak města Dobrušky a jeho heraldické památky. Dobruška 2014; Rak, Petr: Čtyři poznámky ke genezi znaku města Chomutova. Comotovia 2007. Sborník příspěvků z konference věnované výročí 550 let udělení znaku města Chomutova [1457-2007]. Chomutov 2008, s. 5–30; Rak, Petr: Znakové privilegium města Jirkova. Vindemia. Sborník k 60. narozeninám Ivana Martinovského. Ústí nad Labem 1997, s. 43-53).

 

Pojmy „historická tradice“ a „heraldický purismus“ byly v rozhodnutí PPHV uměle a zároveň zkratkovitě prezentovány jako antagonismy. Takovému protivnému uvažování lze oponovat. Dokonce je možné říci, že „purismus“ s přívlastkem „heraldický“ je logickou součástí „tradice“ se stejným přívlastkem „heraldická“.  Protože s rozmyslem uplatněný „purismus“ může být prostředkem pro potvrzení „tradice“ a díky tomu pak nepochybně může přispívat ke korektnímu hodnocení české historické komunální heraldiky a jeho prostřednictvím také k velice žádoucímu „obecnému heraldickému dobrému“. Zde je za „tradici“ nekorektně vydávána „pseudotradice“, mající rozpoznatelné konkrétní zdroje. Pojmy „tradice“ a „purismus“ byly v diskutovaném rezultátu PPHV o znaku městyse Slavětína účelově zneužity. To není možné hodnotit jinak, než jako neseriózní počínání, nehodné heraldického experta, protože jeho sdělení musí být výsostně pravdivá, odborně přesná a nezpochybnitelná. Příjemce neseriózního a odborně nekorektního sdělení, který je v heraldice obvykle prostým laikem, není schopen rozeznat, že je obětí manipulace.

 

V několika posledních letech je rozhodování PPHV zjevně vykonáváno na základě dosud nepoznaných parametrů, které lze dokonce hodnotit jako odborně neakceptovatelné a pojmenovat je jako „živelné“, pokud nepoužijeme příkřejšího odsudku, jakým je například „diletantské“. Takové konstatování je ve značném rozporu s obecnou představou o odbornosti počínání expertních členů PPHV. Představa laické veřejnosti o rozhodovacím procesu a rezultátech PPHV spočívá ve víře, že se tak děje „ex cathedra“. Tedy vážně a s plnou odpovědností.

 

Druhou zvláštností uplatňovanou v posuzování oprávněnosti úprav historických městských znaků v PPHV je „dobrá víra obcí“ při užívání chybných znaků. „Dobrá víra“ (právní pojem „bona fides“ - dobromyslnost) nemůže být vnímána jako určující postulát v posuzování správnosti nebo nesprávnosti konkrétního znaku, protože v těchto vztazích ji charakterizuje odborná oborová bezobsažnost a imaginárnost. Nemůže být vnímána jako hodnotící hledisko dokonce charakterizované jako zásadní. „Dobrá víra“ je politováníhodnou skutečností, která může být s chápajícím nadhledem tolerována u laiků, ale nemůže být „polehčující okolností“ pro heraldického „experta“. „Dobrá víra“ v užívání znaku vůbec nemůže eliminovat poznanou chybnost obsahu znaku samotného, pokud skutečně chybný je. Heraldická negramotnost nositelů „dobré víry“ by také neměla být experty v PPHV zneužívána k prosazování svých subjektivních názorů. Experti v PPHV se totiž také opírají o svou vlastní „dobrou víru“, že Čarkovo kompendium z roku 1985 je bezchybné a oni sami jsou dokonce obdařeni nemýlící se heraldickou dokonalostí. „Dobrá víra“ nemůže být součástí odbornosti jakéhokoliv experta v jakémkoliv oboru. Kdo obor zná a zvládá, tomu není „dobré víry“ třeba.

 

Navrhovaná úprava znaku městyse Slavětína, vyplývající ze závěrů zpracované rešerše, neměnila podobu stávajícího znaku nijak zásadním způsobem. Úprava spočívala ve změně tinktur štítku mezi věžemi ve prospěch skutečné a správné historické podoby erbu pánů ze Rvenic a ze Slavětína, který byl součástí všech poznaných historických pečetí městečka od 14. století.  Ovšem bez možnosti vytvoření tradice použitých tinktur, protože pečetidlo nebylo a není schopno barevného otisku. Autentické dobové vyobrazení erbu pánů ze Rvenic a Slavětína ze 14. století se do současnosti několikanásobně zachovalo v  barevně shodném provedení v interiéru slavětínského kostela sv. Jakuba Většího. Slavětínští, jako návštěvníci farního kostela, měli dvacet generací vyobrazený šlechtický erb pomyslně na očích a údajně ho dokonce považovali za znak městyse. To je ona dovolávaná tradice ve své ryzí podobě. Zachovaná barevnost rodového erbu nositelů přídomku ze Rvenic a Slavětína ve slavětínském kostele sv. Jakuba Většího nebyla součástí heraldické příručky Vojtěcha Krále a August Sedláček „ukryl“ informaci o tomto rodu do hesla „Planský ze Žeberka“ (Sedláček, August: Českomoravská heraldika. Část zvláštní. Praha 1925, s. 276). Díky tomu nebyla „odborníky na komunální heraldiku“ nikdy nalezena správná barevnost příslušného erbu a interiér slavětínského kostela jim byl zcela neznámý.

 

Zpracovanou rešerší bylo doloženo, že stávající tinktury štítku mezi věžemi slavětínského městského znaku byly nepřesně určeny krátce před rokem 1860 V. R. Widimským. Později byla takto vytvořená barevnost bez rozmyslu pouze opakována, ale v roce 1970 zpochybněna subjektivním stanovením nové, výrazně odlišné, barevnosti a ta nakonec byla v roce 1985 znovu nahrazena jinou, resp. opět onou „vymyšlenou“ Widimským. Zásadní důležitost má zjištění, že chybně určená barevnost zmíněného štítku nebyla v samotném Slavětíně vůbec známa, protože zde nebyla ani povědomost o publikaci V. R. Widimského z roku 1864, který byl prvním, kdo takovou zprávu o barevnosti slavětínského znaku přinesl a zároveň ji „vytvořil“. Stejně tak byla rešerší doložena nemožnost mít obarvení „trámu“ mezi úseky hradeb na černo za opodstatněné.  Takové doplnění slavětínského znaku prosazoval poprvé v roce 1970 PhDr. Bořivoj Lůžek, ředitel okresního archivu v Lounech, bez jakékoliv odborně relevantní příčiny a tím méně s oporou v tradici. Lůžkovo svévolné, zcela subjektivní a odborně nekorektní počínání bylo prokázáno i v případě znaku města Postoloprt.

Zásadní otázkou je, ke které konkrétní „tradici“ se rozhodnutí PPHV vztahuje. Známy jsou nejméně čtyři a ty jsou vzájemně podstatně odlišné. Chronologicky předposlední „tradice“ je stará pouhých třicet let (Čarek 1985 – autor kapitoly byl pracovníkem SOkA Louny). Ta zásadně „revidovala“ názor v té době starý teprve patnáct let (Ruda 1970; autor kapitoly o Slavětíně PhDr. Bořivoj Lůžek, který se za patnáct let po té zásadním způsobem „opravil“, pokud nebyl opraven někým jiným). Před tím v literatuře Widimsky – ovšem se zcela odlišným řešením znaku, ve Slavětíně neznámým. A ještě před tím historické pečeti, které Widimsky zřejmě vůbec neznal. Poslední „tradicí“ je kresba slavětínského znaku z doby krátce po roce 2000, která je na první pohled odlišná od podob z předchozích období.

 

Jediná hmatatelná tradice, hodná mimořádné a zásadní pozornosti, je dosud existující vyšívaný historický prapor spojených slavětínských řemesel, pravděpodobně z druhé poloviny 19. století, s vyšitým znakem městyse Slavětína v podobě absolutně odlišné od všech vyjmenovaných publikací (prapor je v držení úřadem městyse Slavětína). Slavětínští neměli žádnou povědomost o obsahu Widimského kompendia, ale znali své historické pečeti, které v nových typářích opakovaně obnovovali ve shodném tradičním schématu, dvou částí hradeb s věžemi a mezi nimi se štítkem s kosmým břevnem a leknínovými listy v něm. Věděli, že jde o erb vlastníků Slavětína ze 14. století s přídomkem ze Rvenic a Slavětína. O barevnosti neměli pochyb, protože měli erb tohoto šlechtického rodu ve svém kostele několikanásobně vyobrazen ve shodném barevném provedení. To byla ona tradice hodná následování. Ve vyšívaném praporu slavětínských řemesel byl štítek mezi věžemi červený, kosmé břevno stříbrné a leknínové listy zelené. V případě Slavětína je podstatné, že pomyslné utváření „tradice“ nebylo ovlivňováno z prostředí obce, ale bylo ovlivněno zvenčí prostřednictvím nedokonalého konání sestavovatelů kompendií městských znaků v roce 1864 (Widimsky), v roce 1970 (Ruda) a naposledy v roce 1985 (Čarek).

 

To, co provedl Widimsky s barevností štítku mezi věžemi, je potřebné nekompromisně odmítnout, protože je to výsledek jeho nepřesného, diletantského a zároveň nesmyslného konání, které spočívalo v chybném přečtení nebo vyhodnocení pravděpodobně kancelářského opisu znakového privilegia pro město Jirkov z r. 1588. Widimsky erb pánů ze Rvenic a Slavětína neznal a subjektivně se domníval, že jde o erb pánů z Ilburka (!). Jemu stačila shodnost znamení v pečetích Jirkova, Blšan a Slavětína, aby vše bylo shodně obarveno. Zde platí, že jirkovský znak má podobu danou privilegiem a díky tomu je jirkovský městský znak nerevidovatelný. To platí i při vědomí, že barevnost štítku nad hradbou byla udělovatelem zkomolena. Stejně tak podstatné je, že Blšany a Slavětín nemají žádný vztah nejen k uvedenému jirkovskému privilegiu z roku 1588, ale ani k jeho vydavateli, císařskému palatinovi, Jiřímu z Karlovic a ani k městu Jirkovu. Odvozují svůj znak pouze a jedině od pečetí, v nichž štítek s erbem vladyků ze Rvenic a Slavětína má možnost být interpretován ve skutečné historické barevnosti.  

 

Lze vypozorovat, že úplně stejně nekriticky si Widimsky počínal i u pečetí s korunovaným dvouocasým lvem. Pro něj to byl vždy český lev bez jakéhokoliv dalšího potvrzujícího zkoumání. Stejně tak každá orlice byla „kolovratská“, všechny růže byly „rožmberské“ a když náhodou musely být zlaté a nikoliv červené, tak šlo, dle Widimského, o růže „Rožmberků z Hradce“ atd. Zde by mělo platit – Widimsky to napsal tak, jak mu dovolovala jeho znalost heraldiky a na ní navazující další odborné disciplíny. S tím se dnes nedá nic udělat, ale není možné být zcela nekritickým a brát ho vážně, stejně jako jeho epigony. Ale totéž se dnes děje i s Čarkovým kompendiem, do něhož, díky odborné nedostatečnosti zpracovatelů některých kapitol, pronikly v mnoha případech Widimského nekorektní představy o podobách některých městských znaků. Prostřednictvím Čarkova kompendia je veřejnost laická i odborná mystifikována tím, že znaky kontaminované Widimského subjektivitou, jsou vydávány za správné. Mnohými uživateli Čarkova kompendia je nekriticky věřeno, že  jeho encyklopedická část je bezchybná. Taková víra je však vlastní i současným expertním členům PPHV, autoritativně vyžadujících na druhých bezmezný respekt k jejich přesvědčení, které lze vnímat pouze jako přesvědčení osobní a nikoliv jako všeobecně platné. Prostřednictvím posuzování a rozhodování, přenášejí svou víru a přesvědčení do veřejného prostoru a ovlivňují tak obecné vnímání české komunální heraldiky zejména laickou veřejností. Tomu je nutné se vzepřít, protože jde o nepotřebnou petrifikaci nedostatků historických městských znaků u nás.

 

Obsah písemného rozhodnutí PPHV neschválit úpravu znaku městyse Slavětína lze replikovat i tím způsobem, že v podstatě jde o proklamativní prohlášení, mající vyvolat zdání seriózního konání hodnotitele. Použitá formulace „…podvýbor pro heraldiku a vexilologii neshledal žádný důvod ke změně dosavadního znaku…“ je pouhou bezobsažnou floskulí a ta musí být na základě znění konečného rezultátu vnímána tak, že k žádnému hledání nedošlo. Tím méně ke studiu pramenů a literatury, protože vše podstatné, včetně pramenů a citací z literatury s příslušným komentářem bylo předmětem vypracované rešerše, která zároveň byla součástí žádosti městyse Slavětína o úpravu znaku. Z vypracované rešerše vyplývá, že vytvořený závěr má svou logiku a je opodstatněný. Je zřejmé, že v PPHV nebyla vůle závěry rešerše z nějakých důvodů potvrdit. Mohu spekulovat i o tom, že „expertíza“ čtena nebyla a pokud ano, pak nebyl vnímán její obsah. Opora pro učiněné rozhodnutí byla zjevně nalézána pouze v jediném zdroji - v Čarkově kompendiu Městské znaky v českých zemích z roku 1985. To je pro seriózní posouzení opravdu velice málo.

 

Problematika slavětínského znaku byla rešerší dostatečně popsána, komentována, vyhodnocena a nakonec bylo navrženo odborné řešení. Objektivně existující problém nelze odstranit jeho popřením nebo dovoláváním se neexistující „tradice“, která je v případě Slavětína zřetelně uměle vytvořenou pseudotradicí. Nedostatečné konání minulých zpracovatelů, ústící do povrchních pojednání o genezi slavětínského znaku, nelze subjektivním rozhodnutím PPHV nejprve svévolně „povýšit“ na tradici a tu pak nekorektně použít jako zásadní argument. To je metodicky vychýlené a jako takové nepřijatelné. Pro hodnotitele dokonce nebylo ani podstatné, že občané městyse Slavětína prostřednictvím svých zastupitelů úpravu znaku městyse potvrdili na řádném zasedání zakončeném řádným usnesením.

 

Nepochybně jsme svědky zvláštního druhu „expertokracie“. V tomto případě svévolného, subjektivního počínání, které je vydáváno za expertní. Heraldický expert by měl umět argumentovat s absolutní odbornou přesností. Zároveň ve prospěch české komunální heraldiky a nikoliv jinak. Když víme, že podoba znaku městyse Slavětína je nesprávná, pak v PPHV doporučované setrvání u nesprávné podoby, je jeho uměle vytvořenou „dehonestací“. Určujícím totiž je, že i znamení na pečeti ze 14. století, které sice ještě nebylo znakem, mělo nějaký význam a ten význam je vyložitelný a zobrazitelný s absolutní historickou a zároveň heraldickou přesností. Skutečnost, že ona přesnost nebyla v posledních dvou stoletích známa, není „vinou“ znaku, ale vinou jeho interpretátorů. Přikročení k „heraldickému purismu“, napravujícímu podobu slavětínského znaku ve smyslu historické správnosti, nemůže být experty v PPHV vyhodnoceno jako konání znak „poškozující“, ale naopak jako znak „povyšující“ k absolutní metě. Tato meta je, na rozdíl od prosazovaného zachování „statu quo“, nositelkou nezpochybnitelné historické i heraldické pravdy, díky níž by slavětínský znak získal pro svou budoucí existenci mimořádné pozitivní vlastnosti. Byl by odborně přesný a proto plnohodnotný, korektní a nerevidovatelný. Takové vlastnosti, při zachování stávajícího stavu, slavětínský znak nemá a nikdy mít nebude. V budoucnosti může být jeho zřetelně nepřesná podoba kdykoliv a kýmkoliv atakována, s pokusy o její úpravu. Otázkou je, s jakou mírou odborné erudice bude taková úprava provedena.

 

Paradoxem počínání současného PPHV je skutečnost, že v minulosti nebylo externím expertním členům PPHV vůbec proti mysli revidovat „tradiční“ podobu některých historických městských znaků, respektive potvrdit stanovenými popisy jejich revidovanou korektní podobu. Porovnáním databáze REKOS (Registr komunálních symbolů na webových stránkách Poslanecké sněmovny) a publikace Jiřího Čarka z roku 1985, lze dovodit, že se tak stalo ve více jak devadesáti případech historických městských znaků, u nichž byla v období posledních více jak dvaceti letech provedena úprava, či podstatná změna podoby za odborné účasti PPHV. Odhadovaný počet oficiálně revidovaných, upravovaných, či zcela změněných historických městských znaků představuje zhruba 10% městských znaků uvedených v Čarkově kompendiu. Takové množství nelze považovat za nepodstatný marginální jev, ale naopak za doklad potřebnosti revizí historických městských znaků. Podstatným důvodem pro takové počínání je dosažení vyšší kvality souboru městských znaků v českých zemích. Přesto jsou revize chybných historických městských znaků současnými experty v PPHV vnímány jako nežádoucí. Důvody lze odhalovat velice nesnadno.

 

Revize mnohých historických městských znaků byla v původním PPHV učiněna na základě řádně vypracovaných rešerší, jejichž závěry umožnily mít požadavek úpravy znaku za oprávněný. To znamená, že i dnes je přinejmenším znám použitý postup a metodické principy, které byly v minulosti shledány odborně korektními a akceptovatelnými. V současnosti jsou v rozhodovacím procesu PPHV hledány důvody, možnosti a způsoby, jak minulé konání stejné instituce v podobných případech popřít. Zde by bylo možné se ptát na samotný smysl existence PPHV, který by měl konat ve prospěch české komunální heraldiky, i proto, že u nás neexistuje jiná instituce, jejíž náplní by mohla být ona v minulosti požadovaná a dnes k zapomenutí zjevně odsouzená Vojtíškova potřeba „vědecké revize“ české komunální heraldiky. Zdá se být zřejmé, že revize české komunální heraldiky je v současné době v PPHV dokonce nechtěná. Otázkou k zodpovězení by pak bylo, proč je nechtěná. Je patrné, že v PPHV je onen odpor viditelně silný, protože obvykle prvním krokem k odmítnutí žádosti obce, města, či městyse o potvrzení revidované podoby znaku, byl pokus o zpochybnění závěrů vypracované rešerše. Dalším krokem bylo účelové prohlášení toho, co je hodno takové revize, za odraz „tradice“ a to, co je snahou o nápravu, je pojmenováno „purismem“. Oba použité pojmy jsou výsledkem subjektivního hodnocení, které ve vypracovaném písemném zdůvodnění postrádají jakýkoliv odborný rozklad, podporující vyjádřený rezultát. Obci jako příjemci takového hodnocení je dogmaticky předkládáno k věření, že obsah písemně stanoveného hodnotícího závěru je i bez rozkladu oborově korektní, protože jeho zdrojem je PPHV.  Je vytvářen dojem autoritativního konání, ale bez nezbytně nutné plné odpovědnosti. PPHV si tak uzurpuje některé vlastnosti, kterými nikoliv vždy disponuje – například neomylností.

 

Z přehledu revidovaných historických městských znaků v českých zemích vyplývá, že v PPHV v posledních několika letech nebyla „nechuť“ revidovat vždy zásadní a některé úpravy, či změny znaku byly „povoleny“ i v době docela nedávné (Hořice na Šumavě, Kostelec nad Labem, Hrádek nad Nisou, Krásno, Lestkov, Česká Bělá). S tím je nutné srovnávat zamítavá rozhodnutí. Porovnání kladných a záporných rozhodnutí PPHV by mělo umožnit odpozorovat zvolené zásady pro hodnotící postupy a pro oprávněnost jejich užití. Je možné potvrdit, že v PPHV vypracovaná zdůvodnění v případech odmítajících, mají schopnost obsáhlé výpovědi o odborných předpokladech hodnotitelů. Ty zjevně nejsou na potřebné výši a rozhodovací proces, zejména v posledních několika letech, je vnějším pozorovatelem hodnotitelný jako nekoncepční, chaotický, mnohdy odborně neuchopitelný a bez možnosti odvodit z rozhodnutí nějaké zákonitosti a obecně platné nebo zobecnitelné principy, které by bylo možné bez rozpaků a rozporů přiřazovat k již existujícím heraldickým pravidlům, konvenčním zásadám a principům. Počínání současného PPHV je diskontinuální k minulým, po dvě desítky let používaným způsobům revizí historických městských znaků, které dnes není možné zcela zavrhnout a nahrazovat je subjektivními, odborně obtížně přijatelnými a neverifikovatelnými postulacemi. Vytratila se institucionální paměť a respekt k počínání PPHV v minulých obdobích.

 

Revidovaný znak Slavětína podle rozhodnutí PPHV (kresba Mgr. Jan Tejkal)

Revidovaný znak Slavětína podle rozhodnutí PPHV (kresba Mgr. Jan Tejkal)

Vše negativní, co lze v případě slavětínského znaku spojovat s PPHV je koncentrováno do zvláštního a mimořádného epilogu. Slavětínští nebyli ochotní za svůj znak „bojovat“ a nechtěli, z mnou nepoznaného důvodu, opakovat žádost o schválení korektně upraveného znaku svého městyse. To stejné zastupitelstvo, které původně rozhodlo ve prospěch historicky správné podoby znaku svého městyse, revokovalo své rozhodnutí a pragmaticky přistoupilo na názor PPHV. Vše bylo dokonáno prostřednictvím Mgr. Jana Tejkala (dále jen navrhovatel) jako nového zpracovatele podoby znaku a návrhu vlajky města. Jemu „odborným“ posudkem sekundoval člen heraldické expertní části PPHV PhDr. Karel Müller. Je zřejmé, že navrhovatel konal v intencích názoru PPHV a pravděpodobně také pod jeho „vedením“.

 

Navrhovatel své počínání podpořil vypracovaným textem, který potvrzuje v PPHV prosazovanou tezi o funkci Čarkova kompendia. Sděluje (doslovná citace): „Městys Slavětín disponuje historickým znakem městyse, který je zahrnut do kompendia historických městských znaků České republiky z roku 1985 (Jiří Čarek „Městské znaky v českých zemích“) – to znamená do publikace, jež má status metodicky závazné autority pro Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, který znaky prezentované v kompendiu považuje za historické a platné“.

 

Jistě je možné chápat počínání PPHV, který nachází oporu v uvedeném kompendiu a dokonce vnímá zde uvedené městské znaky jako „historické“ a „platné“, ale to nijak nemůže potvrzovat, že všechny znaky jsou zároveň historicky správné, bez vad a v prezentovaných podobách opodstatněné. Existence „v barvách i figurách vadných“ městských znaků je známa v odborných kruzích nejméně od roku 1928, prostřednictvím jednoznačného vyjádření Václava Vojtíška. Neutěšenost obsahu encyklopedické části kompendia české komunální heraldiky od Jiřího Čarka potvrdil, jak již bylo uvedeno, Mgr. Pavel Palát přednáškou proslovenou v roce 1986 a nakonec v roce 2006 také Stanislav Kasík publikovaným kritickým článkem. Díky tomu nelze, bez rizika nařčení z nekompetentnosti, prohlásit Čarkovu publikaci Městské znaky v českých zemích z roku 1985 za „metodicky závaznou autoritu“ a v ní „prezentované znaky považovat za historické a platné“.

 

Navrhovatel pokračuje úplnou citací popisu znaku městyse Slavětína uvedenou v Čarkově kompendiu (s. 348). K uvedenému popisu slavětínského znaku sděluje, že je „heraldicky ne zcela adekvátně konstruovaný“ a připojuje několik kontroverzních konstatování. Popis údajně „koresponduje ve své podstatě s historickou podobou znaku městečka, který se vyvinul z pečetního znamení doloženého ve 14. století“. To není pravdivé konstatování, protože historická podoba znaku byla nikoliv ve shodě s uvedeným popisem, ale naopak byla zcela jiná. Domnělá „historická podoba“ se opírá o zdání V. R. Widimského a nikoliv o skutečně používanou podobu znaku, doloženou na praporu slavětínských spojených řemesel z druhé poloviny 19. století. Navrhovatel se vůbec nepokusil zabývat se barevností štítku mezi věžemi a díky tomu nemohl ani dospět k poznání, že jím prosazované tinktury neodpovídají oné chtěné historické podobě. Stejně tak se nezabýval „novotvarem“ černého „trámu“ mezi úseky hradeb. I zde by musel dospět k poznání, že nejde o tradiční integrující součást znaku, ale o neopodstatněný „přílepek“ z roku 1970, vyplývající z chybné interpretace obsahu pečetního pole nejstarší slavětínské pečeti. Je zřejmé, že jeho zájem nebyl orientován tímto směrem a spokojil se s opakováním nedokonalého zdání Jiřího Čarka. Nelze se zbavit dojmu, že zřetelné obhajování pozic PPHV, je výsledkem navrhovatelova „úkolování“ expertními členy PPHV. Zde se také ukazuje, že v PPHV si vystačí s Čarkem a jakékoliv odborné rešerše jsou zbytnými, včetně těch s velice seriózním obsahem. Tím se PPHV nepochopitelně zbavuje jednoho z řady podstatných nástrojů nezbytných pro korektní posuzování historických městských znaků. Dobře zpracovanou odbornou rešerši nelze nahradit Čarkem.

V PPHV schválená vlajka Slavětína (kresba Mgr. Jan Tejkal)

V PPHV schválená vlajka Slavětína (kresba Mgr. Jan Tejkal)

Jakou úlohu v celé věci hráli představitelé městyse Slavětína, je otázkou. Zřejmě nejdříve „nalomeni“ a pak zcela „zlomeni“ domnělou autoritou expertů v PPHV, nebyli schopni odborně čelit vyvolanému tlaku, ačkoliv měli k dispozici seriózně zpracovanou rešerši. Ta mohla být experty v PPHV autoritativně označena za subjektivní, nedostatečnou, nepodstatnou, neurčující, byť byla pojmenována „expertízou“. V uměle vyvolané situaci „tvrzení proti tvrzení“, byla Slavětínskými dána přednost domnělé expertní autoritě před objektivní pravdou.

 

Další komentář navrhovatele sděluje: „Městys Slavětín užívá v současnosti znak v podobě víceméně shodné s výše popsanou podobou znaku v Čarkově kompendiu – více, pokud jde o figurální obsah a tinktury, a méně, pokud jde o skutečnost, že hradba vychází z dolního okraje štítu tak, jak je to u podobných znaků s hradbou obvyklé. Užívání znaku městyse v této podobě by z heraldického hlediska nemělo nic bránit, když volné umístění hradby ve znaku lze považovat za heraldicky ne zcela adekvátní převedení této části pečetního obrazu do znakového štítu“.

 

Zde je pozoruhodný razantní odklon od principiálního preferování „historické tradice“ a stejně principiálního odmítání pokusů o revidování podoby slavětínského znaku, nazvané „heraldický purismus“. PPHV se vlastním přičiněním dostal do nelichotivé situace pojmenovatelné „contradictio in se“ a skutečně neobdivuhodně popřel sám sebe. Pokud počínání navrhovatele nenazveme odmítaným „heraldickým purismem“, pak je z jeho argumentace zjevné, že jeho počínání směřuje k podstatné revizi slavětínského znaku nejen podle Čarkova kompendia z roku 1985, ale také podle kompendia Severočeské městské znaky z roku 1970. V obou případech byly hradby volné. Užívání znaku městyse s volnými úseky hradeb dokládá výzdoba slavětínské radnice ze závěru 19. století. Zobrazování částí hradeb jako volných akceptoval i PPHV ve svém odmítajícím rezultátu z června 2015. Navrhovatel tedy popírá tradici zobrazování slavětínského znaku a přináší ve vztahu ke zmíněným kompendiím znak „zcela nový“ (! – varianta pátá a v intervalu vymezeném lety 1970 – 2016, tedy za pouhých 46 let, jde o variantu čtvrtou – statisticky každých deset let přineslo jinou podobu slavětínského znaku). Lze dokonce připustit, že tím je zcela zbytně „oživován“ V. R. Widimsky, který by si zasloužil být odsouzen k trvalému „zmrtvení“.

Vítací tabule s novým znakem městyse Slavětína (foto Stanislav Kasík 2017)

Vítací tabule s novým znakem městyse Slavětína (foto Stanislav Kasík 2017)

Slavětínský znak ve schvalované podobě je nový jen do jisté míry. Podobně kreslil znak Slavětína i Lubomír Zeman pro časopis „Veřejná správa“ (před rokem 2004) a v roce 2004 do publikace Karla Kuči (Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. VI. díl, Pro – Sto. Praha 2004, s. 678). V jeho pojetí vynikají části hradeb z boků a z dolního okraje štítu. Rozdílnost spočívá pouze v jejich orientaci kosmo a šikmo (varianta čtvrtá). V minulosti byly znaky podle Zemana uplatněny na slavětínských „vítacích tabulích“, které jsou nyní nahrazeny novými tabulemi se znakem „vzor Tejkal 2016“. U schváleného znaku podle Tejkalovy kresby jsme svědky vzniku další absolutně nové podoby znaku městyse Slavětína, která je výjimečná a dosud nebývalá – úseky hradeb nazvané v PPHV „sokly“ jsou vedeny horizontálně (varianta pátá). To má být výsledek prosazování teze o „historické tradici“ a odmítání „heraldického purismu“ v praxi? „Spiknutí“ expertů v PPHV proti slavětínskému znaku bylo dokonáno způsobem odborně absolutně nepřijatelným.

 

Volnou hradbu v jakémkoliv znaku nelze vnímat jako „ne zcela adekvátní“. Takové konstatování je heraldicky neopodstatněné. Nepochybně nelze odporovat tvrzení o „obvyklosti vycházení hradeb z dolního okraje štítu“ (je-li korektní odborné terminologické vyjadřování obecně prospěšným požadavkem, pak hradby nemohou odnikud nikam „vycházet“ - nemají nohy a nemohou chodit, viz níže správný termín „vynikající“ v PPHV oficiálně stanoveném popisu slavětínského znaku). Na tomto místě je potřebné replikovat, že stejně obvyklé jsou hradby volné a nelze je zařazovat do kategorie s opačným významem, či je dokonce mít za cosi heraldicky nepřijatelného a chybného. Ale představa o „ne zcela adekvátní“ volné hradbě ve slavětínském znaku předznamenává zdůvodnění jinak zásadně odmítaného „puristického“ počínání. Za nikoliv zcela odborně vytříbené lze považovat hodnocení slavětínského znaku a pomyslné „přehlédnutí“ výjimečnosti jeho konstrukce, které, díky uspořádání hradebních úseků a jejich volnému vztahu k bokům a dolnímu okraji štítu, nemá v české komunální heraldice obdoby. To je nepochybně přesně to, co by mělo být předmětem mimořádné pozornosti a zároveň „ochrany“ ze strany PPHV z pozice respektu k „historické tradici“. Je tedy zřejmé, že termín „tradice“ je v PPHV používán svévolně, zástupně a „jak se to zrovna hodí“.  Zde je dokonce „tradice“ nepřípustně nahrazena „obvyklostí“.

 

Ostatně je podivné, že počínání Lůžkovo, Čarkovo, Zemanovo a nyní i Tejkalovo, s podporou nejméně heraldické části PPHV, není vnímáno jako „heraldický purismus“. Ale  takto byla označena snaha o eliminování minulých excesů spojených se slavětínským znakem. Uměle vytvořená kategorie „heraldický purismus“ se stala pro PPHV zásadním argumentem pro odmítnutí výsledku dosud jediného heraldicky racionálního počínání. V případě slavětínského znaku vše dospělo k mimořádně zvláštnímu konci - tzv. „heraldický purismus“ byl nahrazen skutečným heraldickým purismem. PPHV zjevně nerozpoznal, že „vyhání čerta ďáblem“.

 

Výše použitý postulát „obvyklosti“ v heraldice je v přímé souvislosti s termínem „neobvyklý“. Z činnosti vídeňských znakových cenzorů na přelomu 19. a 20. století byla experty v PPHV převzata hodnotící kategorie „neobvyklá figura“. Už v minulosti jsem upozorňoval na skutečnost, že současný PPHV dostatečně nevnímá skutečný význam uvedeného sousloví ve vztahu k tehdejšímu znakovému cenzorství. Pojem „neobvyklý“ byl vztahován především k stanoveným zákonným normám pro udělování erbů jednotlivcům. Nebylo například možné, aby žadatel o prosté šlechtictví, který se žádostí musel předložit i podobu požadovaného znaku, chtěl schválit a udělit čtvrcený štít se středním štítkem a třemi klenoty. V komunální heraldice byly za „neobvyklé“ označeny některé konstrukce a vztahy figur – např. v návrhu znaku města Mikulášovic (dnes o. Děčín) z roku 1916 byla znakovým cenzorem takto hodnocena tovární budova s komínem umístěným před ní. Znakový cenzor to v rezultátu formuloval doslova takto: „…není heraldice vlastní“. Neobvyklým nebyl komín, ale vztah komínu a tovární budovy, protože nakonec byl tovární komín ve znaku Mikulášovic schválen (i díky odporu žadatele proti ozubenému kolu, které podle názoru znakového cenzora mělo komín nahradit). Ve znaku Velkého Šenova (dnes o. Děčín), uděleného v roce 1908, byla použita i v rámci evropské heraldiky zcela mimořádná figura meandru, která však za „neobvyklou“ označena nebyla, i když takové vlastnosti nesporně měla. Současný PPHV, který uvedenou hodnotící tezi uměle importoval do naší doby, však za „neobvyklé“ má zcela běžné a normální heraldické jevy – např. horní polovinu lva nebo zajíce, čtvrť, bok štítu atd. Tento názor je experty v PPHV  sdělován v písemných rozhodnutích o neschválení navrhovaného znaku jen proto, že oni sami dosud neučinili osobní zkušenost s existencí takové figury. To má kořeny v neznalosti heraldické teorie a praxe, v nevůli zkoumat takové jevy, nalézat je a provést příslušnou odbornou komparaci. Jednodušší je vyslovit negativní odsudek, kterým si expert zároveň vystavuje vysvědčení o míře své vlastní expertní znalosti oboru.

 

Pozoruhodné a velice zvláštní také je, že součástí textu navrhovatele úpravy slavětínského znaku bylo vyjádření člena PPHV PhDr. Karla Müllera (viz webové stránky městyse Slavětína). Je to již dlouholetá praxe, která může vyvolávat představu o nějaké formě mimořádného vztahu obou zmíněných aktérů v oboru navrhování a konstituování komunálních symbolů. Nejméně jde o střet zájmu, kterého by se člen expertní skupiny PPHV neměl dopouštět, protože na některém z následujících zasedání PPHV rozhoduje o svém vlastním předchozím posudku a doporučení. Doporučení je určeno zastupitelům příslušné obce, kterým je návrh znaku svým způsobem oktrojován, protože je posuzovatelem v písemném hodnocení dáváno najevo, kterému z předkládaných návrhů bude při jednání PPHV dávat přednost a bude ho prosazovat. Paradoxem uvedeného počínání je, že obce začaly na navrhovatelích obecních znaků vyžadovat stejné předběžné hodnocení návrhů obecních symbolů expertním členem PPHV, jako závaznou podmínku pro uzavření smluvního vztahu. To je diskriminující pro ty, kteří díky své odborné erudici nemají potřebu jakéhokoliv vnějšího hodnocení, nebo z jiných důvodů, například morálních, nechtějí vstupovat do podobných vztahů. Bylo by k všeobecnému prospěchu upustit od praxe spolupráce navrhovatelů a členů PPHV, protože takové počínání lze hodnotit i jako korupční se všemi následky.

 

Ve „Vyjádření člena Podvýboru pro heraldiku a vexilologii“ je krom jiného konstatováno: „Autor zcela správně upravil podobu znaku tak, aby věže vynikaly z okraje štítu“. Považovat takový zásah do historické a zároveň výjimečné podoby znaku za „zcela správný“, není odborně korektní nejméně ve vztahu k proklamované nutnosti dodržovat „historickou tradici“ a nepřipouštět „heraldický purismus“. Zároveň je takový komentář člena PPHV v rozporu s prohlášením stejné instituce, učiněném v roce 2015 a nemajícím proti volným úsekům hradeb žádných výhrad (řečnickou otázkou je: Proč by také měl výhrady mít?).  

 

Popis znaku byl v PPHV v roce 2016 stanoven takto: „V modrém štítě dvě věže na vynikajících kvádrovaných soklech do krajů, obojí stříbrné a s cimbuřím. Sokly spojeny pod cimbuřím černým trámem. Mezi věžemi zlatý štítek s kosmým stříbrným vlnitým břevnem se třemi kosmo vztyčenými červenými leknínovými listy“.

 

K tomu lze poznamenat, že česká heraldická terminologie a ani česká heraldická terminologická konvence nezná termín „trám“ jako pojmenování pro figuru pojmenovatelnou „zúžené břevno“. Je také otázkou, proč úseky hradby byly pojmenovány „sokly“. „Sokl“ není možné vnímat jinak, než jako součást stavební konstrukce věže, či jiné stavby, ale tradice slavětínského znaku počítala nikoliv se sokly, ale se dvěma volnými úseky hradby. Také není možné, aby sokl mohl být do krajů, protože pak už nejde o „sokl“, ale skutečně o část hradby. V PPHV stanovený popis neumožňuje konstrukci znaku ve shodě s chtěnou kresebnou předlohou. Současný PPHV se do historie revizí městských znaků v českých zemích zapsal způsobem, který nelze mít za chvályhodný.

 

Naše současnost, viditelně se měnící v preferovaných hodnotách, v zaujímání osobních postojů k realitě, v chápání své vlastní existence ve světě plném nebývalých proměn, v odmítání celé řady objektivních skutečností, byla některými filozofy již pojmenovaná jako doba „postfaktická“. Doba, které nezáleží na pravdě a na faktech, ale na emocích a pocitech, preferovaných například v procesu rozhodování. Díky tomu ten, kdo se rozhoduje, zůstává na povrchu, nemá motivaci přemýšlet, odtrhává se od reality a pravda pro něj není důležitá. Jestliže nynější doba není nakloněna k přemýšlivému a racionálnímu konání, pak lze jen doufat, že ona nepřízeň pomine a v budoucnosti přijde možnost prosadit pravdu, která bude podpořena pevnou vůlí Slavětínských.

 


Seznam vyobrazení:

1 – Slavětín - návrh úpravy znaku městyse z roku 2015 od Stanislava Kasíka (kresba Stanislav Kasík).

2 – Slavětín - návrh vlajky městyse z roku 2015 od Stanislava Kasíka (kresba Stanislav Kasík)

3 – Slavětín – znak v kompendiu Jiřího Čarka z roku 1985 (kresba Stanislav Valášek).

4 – Upravený znak městyse Slavětína z roku 2016 (kresba Jan Tejkal; zdroj REKOS).

5 – Vlajka městyse Slavětína z roku 2016 (kresba Jan Tejkal; zdroj REKOS).

6 – Slavětín – „vítací tabule“ (foto Stanislav Kasík, 2017).  


19. 5. 2017                                                                                    © Stanislav Kasík

 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting