Login

Čarek - 1985 a relevance


Poznámky k odborné relevantnosti heraldického kompendia Městské znaky v českých zemích z roku 1985

Václav Vojtíšek na samém závěru své práce O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých, která vyšla v roce 1928, poznamenal: „Poněvadž erby některých měst jsou zřejmě porušené proti původnímu stavu v znamení i barvách, doporučovala by se jejich vědecká revize" (Václav Vojtíšek, O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých, Zprávy památkového sboru hlavního města Prahy, Svazek osmý, Praha 1928, s. 241). Tato poznámka nepochybně rezultovala z Vojtíškova zjištění, že jemu soudobé praktické užívání znaků městy samotnými se nikoliv vždy opíralo o seriozní a korektní podoby a z tohoto pohledu není česká komunální heraldika jako celek v uspokojivém stavu. Vojtíškovo poznamenání, byť učiněné „pod čarou", bylo zároveň jasným a zřetelným apelem k budoucím historikům a heraldikům, jejichž konání v této oblasti mělo vést prostřednictvím vědecky seriozního zpracování tématu k nápravě - nevyřčeným cílem jistě mělo být položení základů pro vypracování nezpochybnitelného kodexu českých městských znaků a tím dosažení nápravy „konečné". Budoucnost měla ukázat, že apel byl sice vnímán, ale doporučovaná „vědecká revize erbů některých měst" uskutečněna nebyla.


Když na podzim roku 1985 vyšla již několik let před tím avizovaná publikace Jiřího Čarka, Městské znaky v Českých zemích, bylo očekáváno, že se stane normativem pro heraldickou terminologii a bude také seriózní oporou pro zobrazování městských a obecních znaků - především ve vztahu k jejich uživatelům; resp. bude normotvornou pro výtvarné pojetí zejména obecných heraldických figur - především ve vztahu k heraldickým kreslířům.
To vše mělo mít i další aspirace spojené se zřetelným nárůstem laického zájmu o obor heraldika v předchozích dvou desetiletích, tedy aspirace didaktické. V duchu Vojtíškova apelu z roku 1928 se očekával počin, který by měl charakter „definitivního řešení" české komunální heraldiky, protože dříve knižně vydaná souhrnná pojednání o městských znacích v některých tehdejších krajích měla odbornou úroveň značně rozkolísanou (Vladimír Ruda a kol., Znaky severočeských měst, Most 1970; Alois Přibyl, Karel Liška, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha 1975; Jaroslav Dřímal, Ivan Štarha a kol., Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček, Brno 1979; Ladislav Baletka, Jiří Louda, Znaky severomoravského kraje, Ostrava 1980; Jan Pelant, Znaky a pečetě západočeských měst a městeček, Plzeň 1985). Čarkova publikace však uvedená očekávání nenaplnila a její nedostatečnosti byly rozpoznány vzápětí po vydání.

Kritizována byla terminologie. Dikce, stavba a obsah popisů znaků, stejně jako používané odborné termíny jsou v „Čarkovi" výrazně poznamenány nejednotností. Z pohledu dnes užívané a do jisté míry ustálené terminologie (viz texty popisů novodobých obecních a městských znaků stanovených podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR) zní mnohé z nich „úsměvně" a byly by nyní bez jakýkoliv ohledů označeny za neodborné a diletantské. V této souvislosti nemůže platit kdysi slyšený pokus o obhajobu mnohdy zjevně tristních popisů znaků, že publikace byla určena spíše laické veřejnosti, uživatelům znaků a nikoliv zejména veřejnosti odborné. Neplatnost této obhajoby spočívá přinejmenším ve dvou skutečnostech. Nelze připustit existenci dvojí terminologie - jedné pro odborníky a druhé pro laiky. Při čtení popisů znaků v „Čarkovi" je patrné, že mnohé z nich mají zjevnou ambici být právě „odbornými" alespoň na pohled a tím jsou tak jako tak pro laickou veřejnost natolik „zakódované" terminologickým „pel-melem", že si s nimi dokáže poradit pouze skutečný heraldik. Nikoliv všechny popisy byly stanoveny Čarkem osobně. Mnoho z nich vzniklo na příslušných okresních archivech a o úrovni odbornosti jejich autorů nelze říci, že byla vždy na potřebné výši. Z dikce a ze způsobu formulování popisů uvedených v „Čarkovi" je s jistou nadsázkou možné konstatování, že lze rozpoznávat z kterého archivu pocházejí. Řada z nich byla Čarkem použita bez jakékoliv podstatné úpravy, resp. vůbec žádné úpravy. V souvislosti s tím je možné vyslovit mínění, že popisy v „Čarkovi" jsou odrazem dobového vnímání heraldiky jako pomocné vědy historické a zde zejména v prostředí profesionálních historiků - archivářů, které bylo postiženo jejím letitým „nepěstováním". Z vnějšího zběžného pohledu jakoby obor do jisté míry „zamrzl" na úrovni znalostí z počátku 20. století. Tedy v době Augusta Sedláčka, Martina Koláře a Vojtěcha Krále, kteří byli a dosud jsou pilně napodobováni zejména v terminologii i s výrazivem „do huby nejdoucím" v domnění, že tak je to „heraldičtější" (jakási varianta „vědečtiny" jak pojmenoval „neodolatelně legrační a šroubovaný" způsob vyjadřování začátečníků-historiků Dušan Třeštík - zde tedy „heraldičtina", a to při vědomí možnosti pověstného „kulhání" takového přirovnání). Platí nezvratitelné, že heraldika zná (resp. má znát) pouze jeden druh popisů, jedinou terminologii, jediný způsob odborného vyjadřování a nepoužívá odbornou tzv. „ptačí řeč" pro heraldiky a zároveň nějakou jinou, lépe srozumitelnou pro laiky. Tak se ostatně nechová žádná odborná terminologie jakéhokoliv oboru. A to je ta druhá skutečnost se vztahem k neplatnosti výše zmíněné obhajoby Čarkem užívané terminologie.


Kritice se nevyhnula ani vyobrazení znaků. Barevná znaková příloha byla výrazně poznamenána výtvarným pojetím autora Stanislava Valáška, který nevyužíval heraldické stylizace, či lépe řečeno jako grafik bez nezbytné zkušenosti s heraldickou kresbou prostě potřebnou stylizaci „neuměl". Jeho figury zejména obecné jsou poplatné naturalistickému pojetí, nebo jsou z pohledu estetického hodnotitelné jako nehezké (zejména lvi a orlice). Některé kresby znaků byly postiženy autorovou svévolí. Je pozoruhodné, že Čarek sám ve svém úvodním textu (s. 59) o heraldické kresbě správně píše - „základním příkazem je nepřípustnost realistické kresby". I další jím interpretované, obecně známé a již v „dávné" minulosti formulované, zásady týkající se heraldické kresby, její stylizace a formy, jsou ve zřetelném rozporu s podobami znaků v barevné příloze publikace. Ty jsou právě díky realistickým pojetím heraldických obecných figur prosty nezbytně nutné heraldické stylizace. Zjevně opožděné a na věci nic neměnící je současné konstatování, že v době před rokem 1985 byla k dispozici celá řada zkušených heraldických kreslířů.

Výše uvedený nesoulad mezi obecnými Čarkovými postuláty týkajícími se heraldické kresby a následným obsahem znakových tabulí je patrný i jinak. Jiřím Čarkem osobně psaná kapitola I. Část všeobecná ( s. 11 - 62) je sice vynikající shrnující a kriticky hodnotící studií o české komunální heraldice, ale je ve zřetelném rozporu s obsahem některých pasáží kapitol v encyklopedické části (v této souvislosti má také svůj význam obsah kapitoly Úvod na s. 5 - 8, popisující stav pramenné základny, způsob sběru podkladů pro připravovanou publikaci a metodiku jejich následného zpracování). To je možné vysvětlit tak, že převážná většina kapitol v encyklopedické části, jsoucích v rozporu s odborně korektními Čarkovými tezemi, má rozdílné autory a jednoduše nejsou prací samotného Čarka. Ukázalo se, že při tak objemném díle zřejmě bylo nad lidské síly vytvořit podmínky pro vznik názorového souladu a zároveň uhlídat jeho dodržování ve vyjádřeních autorů „elaborátů". I to svědčí o nedostatečné odborné připravenosti některých zpracovatelů hesel.


Hodnocení ze strany odborné veřejnosti se Čarkova publikace dočkala několik měsíců po uvedení do knižní distribuce a to na počátku roku 1986 (Pavel Palát, prom. pedag., Poznámky k Čarkově knize „Městské znaky v českých zemích", přednáška pobočky Heraldika ČNS Praha, 11. 3. 1986). Kritika byla nekompromisní a výše již napsané je v podstatě opakováním téhož. Zároveň s uvedeným hodnocením bylo konstatováno, že díky vydání „Čarka" byla „na příštích sto let" zablokována jakákoliv možnost nápravy prostřednictvím nové publikace. Tím byly míněny nejen ryze ekonomické okolnosti spojené s vydáním nové publikace se shodným tématem. Revidující publikace by nutně vyžadovala nový způsob zpracování pramenů a zejména jejich nové hodnocení při stanovení korektní metodiky. To vše limituje zjevná potřeba „lidí a času", či lépe zjevný nedostatek obojího.

Pravdivost Palátem vyslovené „prognózy" potvrdila komunální heraldiky se dotýkající publikace Josefa Augustina vydaná v roce 2001 (Josef Augustin, Velká encyklopedie měst a obcí ČR, Sokolov 2001; té předcházela v roce 1997 prostá reedice „Čarka" pod jiným, víceméně nesmyslným, názvem a s nepravdivým označením autora - Ing. Josef Augustin, Česká republika ve znacích, symbolech a erbech, Sokolov 1997). Ta nepřinesla zhola nic nového. Přibližně tři čtvrtiny obsahu je exploatovaný a o odborně podstatné pasáže diletantsky amputovaný „Čarek". Je třeba spravedlivého konstatování, že tato poněkud rozmařile objemná, ale obsahem „prázdná" a v podstatě málo užitečná publikace ani neměla ambici cokoliv na poli české komunální heraldiky kriticky hodnotit, komentovat, revidovat, zlepšovat a napravovat. Tam uvedené pokusy o korigování podob znaků měst, s komentářem „zpracování podle města" a „heraldické zpracování", jsou učiněny způsobem odborně mimořádně neseriózním a odrážejícím nekomentovaný subjektivní pohled vydavatele a spolupracujících konzultantů, či recenzentů a tím jsou zcela bezcenné. „Hodnota" Augustinovy „Velké..." spočívala pouze v otištění okolo jednoho tisíce vyobrazení nových obecních znaků.

Čarkovo kompendium trvale sehrává významnou roli v náhledu na českou komunální heraldiku. To se projevuje v praktickém užívání „nehezkých" Valáškových kreseb mnohými městy v domnění, že „Čarek" je bezpodmínečně závazným „vzorkovníkem" podob znaků, jejichž výtvarnou podobu nelze svévolně měnit. Dalším aspektem praktického užívání tohoto heraldického kompendia je jeho vnímání jako „kodexu" českých městských znaků tak výsostnou institucí pro českou komunální heraldiku současnosti jakou je Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Podvýbor využívá „Čarka" zejména při dvou činnostech. Prvním případem je vyhovění žádosti města či obce o stanovení odborného popisu jejich historického znaku. Výsledkem je oficiální dokument s textem popisu, jehož předlohou obvykle je Valáškovo vyobrazení příslušného znaku. Ve druhém případě je kompendium užíváno zejména tehdy, jsou-li posuzovány návrhy vlajek těch obcí a měst, které mají historické znaky a zkoumá se správnost odvození schvalovaného symbolu od znaku jako nezbytného a ničím nesuplovatelného předpokladu pro vyslovení rezultátu. Díky tomu dochází k situacím, že předložený návrh vlajky není schválen, protože nekoresponduje se znakem uvedeným v publikaci Městské znaky v českých zemích od Jiřího Čarka. A to bez ohledu na to, zda tam uváděná podoba historického městského nebo obecního znaku je korektní, či nikoliv.

Vztah odborných popisů znaků s jejich vyobrazeními k odborné a laické veřejnosti je nepochybně takový, že pro laickou veřejnost je určen především „obrázek" znaku a popis má smysl především pro odborníky-heraldiky. V těchto „mantinelech" by se dle mého soudu měl pohybovat obsah každého kompendia - kresby znaků by měly být zhotoveny s ambicí stát se dobrým „vzorem" a popisy by měly být odborně přesnými. Při komentování obsahu Čarkovy publikace je také nutné konstatování o podstatné důležitosti doprovodného textu (tedy nikoliv jen popisů znaků) pro seriozní posouzení uváděných podob znaků. Z nich by mělo vyplývat zdůvodnění v publikaci užitých vyobrazení znaků zejména tehdy, je-li zřejmé dřívější užívání podob odlišných a dokonce jiných. Tím by bylo možné vyloučit „obviňování" ze svévolného počínání. Užitečnost hesel v encyklopedické části Čarkovy publikace spočívá krom jiného zejména v údajích týkajících se uložení privilegií, pečetidel a otisků pečetí, zmínky o znacích v odborné literatuře a přehled jejich vyobrazení tamtéž, či jinde. Výše zmíněná Augustinova „Velká...", ač do jisté míry je pouhým „reprintem" Čarkova textu, právě tyto důležité a podstatné pasáže vypouští - tím se jednoznačně vymezuje jako publikace bez odborných ambicí.

S velkou naléhavostí pociťuji nutnost hledat odpověď na otázku - jak relevantní pro českou komunální heraldiku je Čarkovo kompendium? Na následujících řádcích se pokusím vyložit na konkrétních příkladech, že v mnoha ohledech je encyklopedická část předmětné publikace odrazem zcela subjektivních pohledů na podoby městských znaků, které postrádají jakoukoliv oporu v tradici a byly „vymyšleny" ad hoc buď samotným Čarkem nebo zpracovateli „elaborátů" o jednotlivých znacích na úrovni okresních archivů. Z Čarkových komentářů lze dedukovat jím několikrát užitý způsob „verifikace" podoby znaku přímým korespondenčním, či telefonickým dotazem na uživatele - v jeho době na příslušný národní výbor. Odpověď sdělená bez znalosti věci (sdělovatelem mohl být téměř kdokoliv) a například v souladu s momentální barevností nových omítek budovy městského úřadu (Stod, Štěchovice) byla autorem přijata bez verifikace jako závazná (!). To lze považovat nejméně za odborně neseriozní a metodicky nepřijatelné. Takové podoby znaků byly a jsou městům prostřednictvím publikace oktrojovány.

Nastalá situace má několik aspektů, které považuji za velmi vážné. Města a obce jako přímí uživatelé znaků a s nimi veřejnost odborná i laická jsou uváděni v omyl. „Nebezpečí" z toho vyplývající je v „petrifikaci" nepřesností, nedostatečností a omylů, protože města a obce obvykle nedisponují dostatečně silným odborným zázemím, které dokáže omyl rozpoznat a eliminovat. A to z mnoha důvodů způsobených absencí přirozených mechanismů, k nimž lze například řadit nepřerušenou tradici v užívání symbolů. Absence tradice a zároveň existence laiky a diletanty trvale živených pseudotradic, jejichž genezi lze stopovat nejméně do poloviny 19. století, je obecným jevem (!). Zřejmě právě na tuto skutečnost reagoval v roce 1928 Václav Vojtíšek ve své poznámce požadující vědeckou revizi „erbů některých měst". V tomto srovnání lze Čarkovu publikaci ve vybraných kapitolách její encyklopedické části vnímat jako „medvědí službu" české komunální heraldice, protože údaje zde uvedené jsou ve vyjmenovatelných případech informacemi neseriozními a nekorektními a tím jsou čirou mystifikací. Jsem nucen konstatovat, že publikaci Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích z roku 1985 jsou přisuzovány vlastnosti, které prostě nemá - jednou z takových přisuzovaných vlastností, kterou nemá je její považování za závazný „kodex" městských znaků u nás.

Protože se v posledních dvou desetiletích intenzivně zabývám navrhováním obecních symbolů, tedy i navrhováním vlajek měst a obcí s historickými znaky, je v procesu tvorby tohoto symbolu nutné dospět ke korektní podobě znaku. To vyžaduje provedení kritického hodnocení historického vývoje jeho podoby ve vypracované rešerši. Tedy je činěno nepochybně přesně to, co požadoval Vojtíšek a zároveň také přesně to, co se nepodařilo vždy a všude při zpracování podkladů („elaborátů") pro Čarkovu práci na úrovních příslušných okresních archivů. Současná praxe spojená s konstituováním městských a obecních symbolů ukazuje se, že nějaký „problém" s historickým znakem má mnoho měst a obcí. Na dalších řádcích se pokusím za pomoci výtahů z vypracovaných rešerší doložit problematičnost „závaznosti" publikace Městské znaky v českých zemích od Jiřího Čarka.


Uvedený článek byl publikován (viz odkaz na konci tohoto textu). Originální znění článku doplňovaly extrakty z vypracovaných rešerší k vybraným historickým městským znakům, které výše zmíněnou problematičnost „závaznosti" Čarkovy publikace dokladovali. Byly zmíněny znaky následujících měst - Dobrovice (MB), Soběslav (TA), Stod (PJ), Štěchovice (PZ), Doksy (CL), Chudenice (KT) a Úvaly (PH). Úplná znění některých rešerší a pojednání historizující městské znaky jsou součástí webové stránky Heraldická terminologická konvence (HTK - CZ) dostupná v modulu Komunální heraldika / Historické městské znaky - rešerše a studie.

Z
míněné výtahy ze zpracovaných rešerší k jednotlivým historickým městským znakům dokládají, že publikace Jiřího Čarka, Městské znaky v českých zemích z roku 1985 je přinejmenším ve zmíněných případech zcela prosta relevantnosti. Tím není sdělováno, že stejné vlastnosti má publikace jako celek.

České historické komunální heraldice by v duchu Vojtíškova apelu z roku 1928 prospěla skutečná a odborně seriozní revize. Lze začít například vytvořením databáze zachovaných originálů znakových privilegií (počinem je: Karel Müller, Ivan Štarha, Znaková privilegia měst, městeček a vsí na Moravě a ve Slezsku, Brno 1995), která by byla základem pro kritické hodnocení všech aspektů s privilegiem spojených (tedy nejen ryze heraldických). Dalším zdrojem jsou opisy privilegií v jiných pramenech, inzerty textů znakových privilegií v konfirmačních listinách. Taková databáze umožňuje po náležitém odborném vyhodnocení vytvořit soubor „nezpochybnitelných" městských znaků. Zbývající část historických městských znaků bude zcela určitě větší než ona skupina „nezpochybnitelných". Pro tuto skupinu znaků bude pak nutné vytvořit propracovanou a solidní metodiku, která by vyloučila nekorektní vyhodnocování podob znaků. Dobrému vyhodnocování by jistě byla užitečná možnost opření se o vytvořené soubory zachovaných historických podob městských a obecních znaků všeho druhu - pečeti, razítka, kamenosochařská díla, malby, fresky, artefakty uměleckých řemesel, kroniky, pamětní knihy, atd.. Do hodnocení znaků by se měly promítnout i další aspekty - např. vztah pečeti a znaku s ohledem na nijak zvlášť vnímanou skutečnost, že znak a pečeť není totéž pro rozdílný původ, rozdílný význam a rozdílné funkce. A to vše při vědomí, že existují městské pečeti vyobrazující skutečný městský znak.

*****

Z výše vyjmenovaných „případů" je zřejmé, že s českou historickou komunální heraldikou není vše v pořádku. Jaký je tedy její skutečný „zdravotní" stav? Je opravdu „zdravá"? Je nutná její kritická revize, jak v roce 1928 požadoval Václav Vojtíšek? Jsem přesvědčen o nutnosti revize české komunální heraldiky pro její budoucí „zdraví". Z polemiky záměrně vylučuji komunální heraldiku, kterou lze pojmenovat jako současnou. Tou je myšlena doba „počarkovská" (1986 - 1990), resp. ta, která zahrnuje znaky vzniklé po roce 1990. Doba, kdy bude podrobena zkoumání i tato důležitá éra v dějinách heraldiky v Čechách teprve přijde a nepochybně také nalezne své kritické hodnotitele. Již nyní lze mít dobu po roce 1990 za mimořádný fenomén v dějinách české heraldiky s jednoznačně pozitivním výsledkem, kterým je zejména praktické pokračování procesu konstituování odborné heraldické terminologie, vytváření terminologických standardů a nalézání korektních odborných termínů. Vděk budoucích generací českých heraldiků bude jednoznačně patřit nynějším i minulým členům podvýboru pro heraldiku a vexilologii, kteří se o to zasloužili.

„Zdravotní" stav české historické komunální heraldiky dle mého soudu není přinejmenším uspokojivý. Má daleko ke stavu, který by bylo možné hodnotit jako ideální. Za ideální lze mít takový stav, ve kterém nebudou nacházeny závažné pochybnosti o podobách městských znaků. Pochybností je příliš. Následující řádky nemají ambici být přehledem o vývoji komunální heraldiky u nás. Jsou spíše souhrnem střípků osobního poznání, které vyplynulo z praktické činnosti při práci na komunálních symbolech v posledních dvou desetiletích.


Za minulých více jak 150 let byl pohled na českou komunální heraldiku několikanásobně negativně ovlivněn. To se samozřejmě promítlo i do praktického užívání znaků a to zpětně znovu působilo na onen všeobecný pohled. Komunální heraldika jako subdisciplína „velké" heraldiky, za kterou vždy byla považována spíše heraldika rodová a respekt mající heraldika státní a církevní, nebyla pěstována v takovém rozsahu a za shodné pozornosti historiků a badatelů. Koryfejové české heraldiky August Sedláček, Martin Kolář a Vojtěch Král, neodmítajíce komunální heraldiku zcela, jednoznačně dávali přednost heraldice šlechtické. Nijak se nepokusili (měli-li vůbec takovou možnost) ovlivnit soubor městských znaků otiskovaný v jednotlivých dílech Ottova slovníku naučného, protože ten si ono odborné ovlivnění zasloužil a nedostalo se mu ho. Redakce Ottova naučného slovníku převzala kompendium V. R. Widimského z roku 1864 (viz výše) jako hotový blok, nechala pouze přeložit německé popisy znaků do češtiny a znaky překreslit do podob nebarevných „pérovek" kde tinktury byly suplovány šrafováním a to bylo provedeno nikoliv vždy správně. Otrocké převzetí Widimského šlo tak daleko, že znaky měst v OSN byly obkresleny včetně nesmyslných lemů. Ottův slovník naučný dokázal výrazně ovlivnit vnímání městských znaků zejména jejich uživateli, kteří se mu v mnoha případech v dobré víře přizpůsobovali. Ona „dobrá víra" spočívá v obecné schopnosti přijímat „sebepitomější" skutečnost za nezvratitelný fakt jen proto, že to „psali v novinách, později říkali v rádiu a nejnověji ukazovali v televizi". Tak působila i masově užívaná encyklopedie z Ottova nakladatelství. A protože téměř celé příští století nebyla nacházena potřeba (a také síla a nutný potenciál lidský a odborný) učinit nápravu srovnatelným způsobem, tedy prostředky ovlivňujícími „veřejné mínění" stejně silným způsobem jako to dokázal Ottův slovník naučný, mohl se zejména v laické veřejnosti pokřivovaný názor na komunální heraldiku petrifikovat.

Tuto výše popsanou skutečnost nedokázala zvrátit ani zásadní práce Václava Vojtíška O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých z roku 1928, ačkoliv její obsah nebyl prost potřebného potenciálu. Nemohu se zbavit pocitu, že tato Vojtíškova práce je trvale nedoceňována a zdá se, že vůbec nečtena nejen současnými „pseudoheraldiky", u kterých ani nelze tak niterný zájem o obor očekávat, ale ani těmi, kteří mají ambici se heraldiky nazývat. Vojtíškovi se nejméně podařilo „objevit" řadu obecných jevů spojených s komunální heraldikou a ty popsat, normotvorně definovat a uvést do souvislostí. Vojtíškovu práci je nutné mít za zásadní i přesto, že některé jeho výklady vyjadřující autorův náhled na genezi české městské heraldiky jsou již jednoznačně překonané (viz úvodní kapitola Jiřího Čarka k jeho publikaci Městské znaky v českých zemích).


Mnohé zavinila také „doba". Existuje obecná představa, že teprve období mezi lety 1948 - 1989 nepřálo uplatnění městské heraldiky v praxi a proto je česká komunální heraldika dnes ve stavu připomínající zdánlivě „mražený polotovar" jehož konzistence se díky „rozmrzání" stává málo přehlednou. Nikoliv, není tomu tak. Za mimořádný v tomto ohledu lze považovat „impuls", který byl vyvolán ukončením patrimoniální správy po zrušení poddanství a robotních povinností v roce 1848 a zavedením okresních soudů a obecních úřadů v roce 1850. Tehdy muselo být zajištěno fungování nově vzniklých obecních samospráv například také tím, že byl vydán zákon o nutnosti užívání razítek. O tom, jak zmíněný zákon nechtěně a zprostředkovaně ovlivnil komunální heraldiku u nás, by stálo za samostatnou studii. Nepřehlédnutelnou roli sehrávalo nahlížení na podstatu pečetí a razítek měst a obcí, které byly obecně a přesto nepřesně považovány za nositele, ne-li přímo městských a obecních znaků, tak nejméně „závažných" obecních symbolů s představou o jejich nutném a nezbytném respektování. A to proto, že do pečetních polí pečeti historických měst skutečně byly vkládány městské znaky. To se pak ve zcela ojedinělých případech projevilo v následných procesech konstituování nových městských znaků prostřednictvím heraldické komise při vídeňském ministerstvu vnitra, kde byla nacházena „tradice" symbolů právě v obecních pečetích a ta nakonec nekriticky respektována. Jedině tak mohlo město Rychnov u Jablonce nad Nisou dospět ke znaku, který je všeobecně uváděným odstrašujícím příkladem obsahem nezvládnutého městského znaku v závěru 19. století - bylo respektováno razítko obce se žánrovým obrázkem, který byl jednoduše „vybarven". Uvedené pečeti také vytvářely podmínky k pokusům o revize podob historických znaků a z revizí rezultovaly pokusy o jejich trvalé změny.

Podstatnou pro komunální heraldiku byla také skutečnost, že od roku 1850 si volené samosprávy rozhodovaly o svých věcech zcela suverénně a v případě historických znaků již bez jakékoliv supervize, kterou dříve mohla představovat například vrchnost, mající do jisté míry „poslední slovo". Takové „liberální" prostředí dokázalo vygenerovat celou plejádu „znalců" heraldiky, oborových „odborníků", rozhořčených zastánců „tradic", opravců „chyb minulosti", a také obyčejných kverulantů. S každou generací přicházeli noví. Bylo jen otázkou s jakou mírou projevili svou vůli, o jakou autoritu se opírali a jak „silný" byl jejich hlas. Tak docházelo v některých místech k téměř nepřetržité řadě revizí, revizí minulých revizí, definitivních náprav chybných revizí, oprav, oprav opraveného, oprav opravených oprav, atd. O heraldiku především obvykle nešlo...a nebylo nikoho, kdo by tomuto „běsnění" učinil přítrž. Obvykle se vše dostalo do stavu obtížně řešitelného chaosu, který byl jen živnou půdou pro další nové hledání „pravdy". Na tomto místě je nutné vyloučit z pomyslné komunální „svévole" městské znaky konstituované prostřednictvím udělení panovníkem, kde rozhodnou roli sehrávala císařská a královská dvorská kancelář ve Vídni a instituce jakou byl „Adels-Archiv" při vídeňském ministerstvu vnitra, disponující nejen oboru znalým personálem, ale také akademicky vzdělanými malíři erbů a znaků (výše zmíněný případ Rychnova u Jablonce nad Nisou lze mít za exces).

Jestliže pro období let 1850 - 1918 lze ještě uvažovat o možnosti ovlivnění praktického užívání městských znaků tradičními státními institucemi, disponujícími odborníky vyškolenými kontinuální tradicí, pak období pro roce 1918 bylo v tomto ohledu obdobím spíše nepříznivým a zdánlivě bezprizorním. Československá republika byla ideově postavena krom jiného i na negaci Rakousko-Uherska. Zákony týkající se šlechty, jejího postavení ve společnosti, jejích privilegií a dalších projevů šlechtického stavu, byly vnímány v oblasti heraldiky obecně jako něco spojovaného právě s touto společenskou vrstvou. To vyvolávalo spíše nezájem o komunální heraldiku a odmítání přikládat ji takový význam, který měla dříve. Nebyla dostatečně vnímána možnost dát jí zcela novou funkci mající rozměr ryze občanský a ten výrazně posilovat nejen v rovině ideové, ale také institucionální. Bylo rezignováno na vznik instituce (heroldie), která by zajistila trvání kontinuity heraldické tradice a měla by zároveň vypracovaný systém zajišťující to podstatné a tím je „zasvěcení" další generace s jejím závazkem učinit v budoucnu totéž. Zřejmě bylo příliš spoléháno, že pomyslnými nositeli heraldických tradic se stanou absolventi příslušného universitního studia. 

V
době předmnichovské republiky naplňovala potřeby komunální heraldiky Archivní správa ministerstva vnitra. A to spíše díky jakési „setrvačnosti" spočívající v organizování struktur státní správy inspirovaných zaniklým Rakousko-Uherskem. V uvedeném období 1. republiky se v pohraničí (Sudetech) přístup ke komunální symbolice vyvíjel od určité doby téměř autonomně a byl nakonec silně ovlivňován německým nacionalismem. To se odráželo ve snaze měnit městské znaky a záměrně z nich vylučovat například tinktury červenou a stříbrnou vnímané jako „barvy" národní a nahrazovat je jinými - obvykle modrou a stříbrnou, modrou a zlatou (Osečná, Děčín). Nedařilo-li se to u znaku, pak byly činěny pokusy ovlivnit podobu městské vlajky (Litoměřice). Není bez zajímavosti, že právě v těchto souvislostech bylo možné se setkat s odborně korektním postojem německých úředníků v odtržených Sudetech a pak i na území bývalého protektorátu, kteří dokázali ctít tradici (Děčín po sloučení s Podmokly v roce 1943 - potvrzení děčínského českého lva s rybou) a odmítali ideově podmíněné změny či doplnění znaků měst (Kamenický Šenov, Třebenice - hákové kříže).

Po roce 1945 zejména ve vysídlených oblastech pohraničí vznikala u nových obyvatel potřeba znalosti znaků v dosídlovaných městech. Existují doklady o fungování odborných pracovníků Archivní správy ministerstva vnitra, kteří plnili funkce konzultantů a arbitrů při „hledání" legitimní podoby městských znaků, či v případech sporných (např. Tanvald). Jejich rezultáty lze mít za erudované. Z korespondence městských a ministerských úředníků však jednoznačně vyplývá, že v prostředí měst již neexistovala možnost nalézat oporu pro posuzování městských znaků ve „vlastních zdrojích". Ty již v samosprávách evidentně neexistovaly. V následujících letech byly městské znaky zcela vytěsněny z užívání v oficiální úřední agendě a nahrazeny znakem státním. To bylo v řadě další negativní ovlivnění pohledu na komunální heraldiku.

P
omyslnou renesancí zájmu o heraldiku přineslo období předcházející roku 1968, kdy vzniklo současně několik sdružení zájemců o heraldiku. Jejich činnost, odborná úroveň vydávaných tiskovin a dopad na všeobecné mínění o heraldice v laické veřejnosti není předmětem tohoto pojednání. Na tomto místě odkazuji na zásadní práci v oboru, kterou je Bibliografie české práce heraldické 1901 - 1980, Ostrava 1983 (Pavel Palát a kol.), která velice dobře mapuje onu „spolkovou" činnost v tomto období. Zde uvedené anotace článků odrážejí míru odborné úrovně prací o heraldice. Vedle vynikajících a pro obor přínosných článků jich byla celá řada výsledkem prostého opisování například Ottova slovníku naučného. Oba typy článků ovlivňovaly vnímání heraldiky jejich konzumenty - druhé negativně.

Vzedmutá vlna laického zájmu o heraldiku byla pociťována například soudobými novinami. Tehdejší středočeský deník Svoboda pojal nápad reflektovat pozorovatelný všeobecný zájem o heraldiku tím, že v roce 1967 vyhlásil čtenářskou tzv. Zimní soutěž, jejímž záměrem bylo umožnit široké veřejnosti vytvořit představu o podobě městského, či obecního znaku. Nebylo vůbec přihlédnuto ke skutečnosti, že podle tehdy platného právního řádu nemohly být držiteli znaku neměstské obce. Tím soutěž byla předem nesmyslem, ale pro českou komunální heraldiku s fatálními důsledky, jak se ukázalo mnohem a mnohem později. Docházely kresby skutečných historických městských znaků a vedle nich vzniklo velké množství kreací na dané téma, které byly průběžně deníkem otiskovány s pořadovým číslem. Odborná úroveň většiny z nich byla zcela mizivá a s heraldikou měla společného velice málo, či dokonce vůbec nic (Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, Brandýsek, Pchery, Vrdy, Velká Dobrá, atd.). Zdá se dokonce, že redakce deníku Svoboda „vyhodnotila" některé návrhy i přesto, že je lze mít za možnou záměrnou parodii na téma obecní znak - viz například Brandýsek s figurou sovětského tanku „Osvoboditele Prahy" s číslem 23 (v Brandýsku mají nyní již schválený a udělený znak v jiné podobě). Že šlo o redakční „nápad" v konečném důsledku české komunální heraldice neprospívající vyplývá z toho, že po roce 1990 mnohé obce vnímaly ony mnohdy mimořádně nepovedené „pseudoznaky" za tradiční obecní symboly, na které mají jako na vydržené pomyslný „historický nárok" - protože to psali v novinách (!!!). Obce je začaly po roce 1990 používat a mnohé je používají dosud a to bez jakýchkoliv ohledů k občanům, bez respektu k heraldice a také k platným právním normám, a to i po té, co byli představitelé samospráv upozorněni na nesmyslnost obsahu znaku, na porušení heraldických pravidel, na nízkou výtvarnou hodnotu znaku a na existenci institutu řádného konstituování prostřednictvím schválení Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR a následným udělením předsedy PSPČR. Despekt k heraldice se zde projevil naplno.

Po roce 1990, kdy vyšel nový zákon o obcích umožňující přijímat znaky i obcím neměstským, se ukázalo kolik heraldiků, „heraldiků" a pseudoheraldiků u nás žije. Zdeněk M. Zenger ve své knize Česká heraldika z roku 1978 napsal podivuhodně nadčasové konstatování: „Setkáváme se často s případy - a stávalo se tak i v minulých stoletích - že se o heraldiku pokoušejí lidé bez její dokonalé znalosti; z jejich rukou pak vycházejí návrhy, nad nimiž skutečný heraldik ztrácí řeč". Zenger díky vsuvce o minulých stoletích se mohl inspirovat věkovitým a obsahem totožným povzdechnutím Curta Oswalta v. Querfurt z roku 1872 (Kritisches Wörterbuch der Heraldischen Terminologie). Ten napsal (parafrázuji): „Nikoho, kdo nemá ponětí o pětilinkové osnově, houslovém klíči, trojhlasu a oktávě, ani nenapadne psát knihu o generálním basu, stejně tak ten, kdo nezná rozdíl mezi stálicemi a planetami, nebo mezi tepnami a žilami, se nechce stát učitelem astronomie či zdravovědy. Něco jiného je to v heraldice - lidé, kteří nemají pojem co je to vpravo a vlevo, co je kůl a břevno, co je figura a dělení, se tváří jako učitelé heraldiky i když v této vědě nejsou ani žáky". Tedy nic nového pod sluncem. Současný stav české komunální heraldiky je jen odrazem vývoje úrovně jejího pěstování v minulých téměř dvou stoletích nejen na úrovni samotných městských samospráv. O lesku a bídě současné tvorby v komunální heraldice je možné psát již nyní - dokladů je dost a dost.



Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, číslo3/2006, roč. XXVI, Praha 2006


Zpracováno: 27. 10. 2007                                                                                                              © Stanislav Kasík

Poznámky k článku Stanislava Kasíka: "Čarek - 1985 a relevance"

Poznámka k textu:
"Zjevně opožděné a na věci nic neměnící je současné konstatování, že v době před rokem 1985 byla k dispozici celá řada zkušených heraldických kreslířů."
 

Od konce 60. let 20. stol., kdy nastala tzv. "renesance heraldiky", se objevila řada heraldických výtvarníků (Louda, Liška,  Zajíček, Kočandrle, Šimek, Zenger, Karlovský, Čáka, Čech, Plzák, Tybitancl, Konopásek, Kasík atd.), kteří by nepochybně znaky v "Čarkovi" nakreslili nesrovnatelně lépe. Odkazuji zde na diskusi o "znakokresbě" v bulletinu "Heraldika" (Heraldika, bulletin pro základní historické vědy, vyd. Heraldická sekce Kruhu spolupracovníků Muzea těžby a zpracování zlata v Jílovém u Prahy, roč. III, č. 2, 5 - 6, Jílové u Prahy 1970; roč. IV., č. 1 - 2, 1971; roč. V., č. 2, 1972). Že byl vybrán nebo určen právě Valášek, který se v heraldické kresbě v té době neobjevuje, je nutné posuzovat buď za politické rozhodnutí "komunistické státostrany" nebo za výsledek jakýchsi zákulisních jednání s možným finančním dopadem. (Já se nepamatuji, že by se Valáškovo jméno objevilo v souvislosti s heraldickou kresbou - a náhle byl "pasován" (kým ??) na předního heraldického výtvarníka a obdařen finančně velmi lukrativní zakázkou.) Je pravděpodobné, že Valášek byl Čarkovi "politicky" vnucen. (Jsem si vědom značně vysoké míry spekulace a nemohu v tomto směru předložit relevantní důkazy, ovšem skutečnost, že se náhle objeví "heraldický výtvarník" do té doby zcela neznámý je přinejmenším podivná.)
Se zřetelem na Valáškův vpravdě negativní vliv na heraldickou kresbu 80. a 90. let minulého století (existuje totiž obecná laická představa - tak je to nakresleno  v "oficiální" publikaci, takže jiné výtvarné pojetí není přípustné) působí trapně a servilně nekrolog k Valáškově úmrtí, který napsal PhDr. Karel Müller, ředitel Zemského archivu v Opavě. Valášek vnesl do heraldické kresby výtvarné pojetí naprosto neslučitelné s ušlechtilostí a krásou gotické, renesanční (Albrecht Dürer) ale i barokní výtvarné kultury. Jeho "heraldické kresby" jsou ohyzdné, jeho vliv na podobu městských znaků je v současné době zhoubný (mnohými je zcela neoprávněně vnímáno - tak je to v Čarkovi a tak to musí být správné) a navíc je umocněn "heraldickou činností" jakéhosi diletanta Augustina, vydávajícího "velké encyklopedie...", které jsou v zahraničí považovány - bohužel - za standard české komunální heraldiky.

K odstavci končícím větou "I to svědčí o nedostatečné odborné připravenosti některých zpracovatelů hesel."
To je ovšem neoddiskutovatelná vina Čarkova, který  metodologicky heraldickou roztříštěnost tehdejší doby zřejmě nedokázal zvládnout. Podle mého názoru měl všechny podkladové materiály kriticky vhodnotit a z moci autora předpokládaného kodexu českých a moravských městských znaků vypracovat jednotnou metodologii pro odborný heraldický popis každého znaku a dbát také na to, aby "designovaný heraldický výtvarník" Valášek provedl kresby znaků v obecně přijatelné podobě. V opačném případě měl Valáškův "výtvarný projev" resolutně odmítnout i za cenu toho, že by dlouho očekávaná  monografie (18 let) nebyla vydána.
Omluvou budiž skutečnost, že Čarek v závěrečné fázi vydání monografie byl zřejmě vážně nemocen, poněvadž krátce po jejím vydání zemřel.

Causa "Augustin".
V dějinách mnoha vědních oborů se - bohužel - vyskytnou jednotlivci, kteří náhle "prozřeli" a bylo jim sesláno vnuknutí, že právě oni jsou oněmi "osvícenci", kteří učiní průlom do zcela náhodně zvoleného vědního oboru. Ing. Josef Augustin je toho názorným a odstrašujícím příkladem. Aniž by měl byť minimální vzdělání a znalosti z oboru tak specifického, jakým je heraldika, prohlásil se "hlasatelem heraldických nauk" a rozhodl se ohromit odbornou veřejnost monstrosním, avšak bezobsažným, vydáním "Velké encyklopedie měst a obcí ČR", aniž by si ve své omezenosti uvědomil, co slovo ENCYKLOPEDIE znamená.
Jak kolega Kasík výstižně poznamenal, jediným přínosem Augustinova veledíla je "otištění okolo jednoho tisíce vyobrazení nových obecních znaků". Tragedií však je, dle mého názoru, že Augustinova publikace je v zahraničí považována za "oficiální kodex české komunální heraldiky". Zahraniční odborníci a tím méně laičtí zájemci o oblast komunální heraldiky nemají pochopitelně dostatek relevantních informací, takže nepochopí, že Augustin je v tomto oboru nedovzdělanec, diletant a trapný amatér.

K snahám měnit některé znaky na území Sudet.
Hitler a ostatní ideologové nacistického režimu na jedné straně úspěšně rozdmýchávali nacionální vášně v pohraničních oblastech ČSR (Sudetech), na druhé však německé diaspoře příliš nedůvěřovali a řada jejich vedoucích představitelů se po okupaci Sudet a následně zbytku republiky nedostala do vrcholné nacistické hierarchie. Hitler prý dokonce zakázal případné užívání nacistické symboliky, především hákového kříže, v některých nově navrhovaných městských a obecních symbolech.

K oživení zájmu o komunální heraldiku na konci 60. a začátku 90. let 20. století.
Kolega Kasík velmi správně poukázal na věcnou nesmyslnost tzv. "Zimní soutěže Svobody" v roce 1967, přestože v tehdejší době tato "akce" tak vyhraněně chápána nebyla.
Zcela jiná situace nastala v roce 1990 po přijetí zákona o obcích (obecním zřízení), který v paragrafu 5 umožňoval obcím, aby požádaly o udělení znaku a praporu (vlajky). Podstatným, ba zásadním nedostatkem původního zákona je neexistence sankcí za svémocné a svévolné užívání obecních symbolů.

Zpracováno: 07. 11. 2007                                                                                                                       © Pavel Palát

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting