Login

O znaku města Jirkova

Pohled na Jirkov z 18. století, Vlevo město s kostelem sv. Jiljí, vpravo na vrchu zámek Červený Hrádek.

Pohled na Jirkov z 18. století, Vlevo město s kostelem sv. Jiljí, vpravo na vrchu zámek Červený Hrádek.

Počátky města Jirkova jsou ve světle historických písemných pramenů spojeny s rody pánů z Bergova a pánů ze Rvenic (z Ervěnic, von Zee). Zříkám se polemiky o první zmínce v písemných historických pramenech, která není vůbec jistá a jakýkoliv výrok o ní by byl pouhou spekulací. Některé dosud vyjádřené názory nebyly vždy podloženy dostatečně verifikovatelnými prameny, resp. nemají charakter nezvratitelného faktu (např. roky 1287, 1321, 1337). Navíc taková polemika nemá pro popsání geneze historického městského znaku zásadní význam.

 

Pojmenování sídla ve 14. století kolísalo mezi jménem „Jurkov“ (1352) a „Borek“ (1379). Že šlo o pojmenování jedné lokality s dvěma různými jmény, dosvědčuje zpráva z roku 1380 – „Henricus de Zee resid. in Borek seu in Gyrkaw“ (Profous, Antonín: Místní jména v Čechách. Díl II. Praha 1949, s. 162). August Sedláček, znalec historie českých hradů, zámků a tvrzí, vyjádřil názor, že Jirkov byl městečkem již v roce 1374 a jeho dvě třetiny patřily pánům ze Rvenic a třetina s hradem Novým Žeberkem pánům z Bergova (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. [Praha 1908], s. 45; dále jen Sedláček, MSH). Jiní ale tvrdí, že městečkem byl Jirkov již v roce 1362 (Bečvář, Vladimír: Historická data Jirkova a jeho obcí. Jirkov 2000. s. 6, s odkazem na novinové články Petra Raka). Statut sídla má pro posuzování geneze jirkovského znaku svou důležitost. První jednoznačná zpráva o Jirkovu jako městečku, je až z roku 1443 (viz níže). To ovšem vůbec neznamená, že Jirkov nebyl městečkem už dříve, např. ve 14. století.

 

Třetina Jirkova, patřící pánům z Bergova, byla v roce 1383 prodána Otou z Bergova Těmovi z Koldic. Páni ze Rvenic drželi dvě třetiny městečka Jirkova nejméně do roku 1407, kdy je činěna poslední zmínka o Jindřichovi ze Rvenic, jako vykonavateli patronátního práva ke kostelu sv. Jiljí v Jirkově (Libri confirmationum. Liber sextus. Pragae 1883, s. 214, dále jen LC). Před rokem 1411 se stal držitelem Jirkova (Borku) a hradu Žeberku Anarg z Valdenberka (Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl XIV. Praha 1923, s. 266; LC VII., Pragae 1886, s. 38 – zde není zmíněn Anarg z Valdenberka, ale Marek z Valdenberka – „Markonis de Walmberg“). V následující době byly jednotlivé části Jirkova spojeny do jednoho celku. Další podrobný výklad o vlastnících Jirkova není pro potřeby zkoumání původu jeho znaku důležitý. Budeme si pamatovat pouze rok 1407, s kterým je spojena poslední zmínka v písemných historických pramenech o pánech ze Rvenic jako vlastníků Jirkova. To proto, že páni ze Rvenic výrazně ovlivnili obraz historických pečetí městečka Jirkova.

 

Vraťme se ke zkoumání statutu sídla. Městečkem se označovala malá města, ale na samém počátku takového označení býval obvykle trh. Trh odlišoval sídlo od jiných podstatným způsobem. Prvotní trhy obvykle vznikaly u celnišť, kde bylo nabízeno zboží mající původ v naturálních celních dávkách. Zde pak docházelo i k směnnému obchodu. Taková místa obvykle plnila trojjedinou funkci – cla, trhu a krčmy. Poloha původní vsi na úpatí Krušných hor byla ideální pro vznik tržního místa. Ta vznikala nejen v místech celnic, ale například na důležitých křižovatkách obchodních cest, před a po překonávání obtížných úseků, jakými byly říční brody a řeky zdolávané pomocí přívozů, rozsáhlé lesní komplexy, močály a také horské předěly. Zde si lidé i potahová zvířata odpočinuli a čas byl využíván k nasycení obchodníků a jejich doprovodu, k opravám vozů, postrojů, ošetření a kování koní.

 

Po čase takové místo vyžadovalo stálou přítomnost zástupců specializovaných řemesel, kteří se zde usazovali natrvalo. Stavby domů, pak vyžadovaly další řemeslníky. Hlavní obchodní trasy překonávající Krušné hory do Saska byly v okolí Jirkova trasovány z nitra země přes Chomutov s komendou Řádu německých rytířů na Horu sv. Šebestiána. Z královského Mostu přes Litvínov do Českého Jiřetína, nebo do Mníšku, resp. přes Jiřetín na Horu sv. Kateřiny. V Jirkově měla počátek vedlejší cesta pokračující do Boleboře, kde se rozdvojila na trasu k Hoře sv. Kateřiny a na Brandov, či do Kalku. Z tohoto pohledu vyplývá důležitost místa, kde vznikla osada Borek, později pojmenovaná Jirkov. Tím také lze vysvětlovat vznik sídla v „těsném“ sousedství města Chomutova, které by za jiných okolností chránilo svůj trh a své příjmy. Jiným možným důvodem pro vznik trhu byly hornické aktivity v Krušných horách. Horníci se v místech svého působení obvykle nezabývali zemědělskou činností, protože jim to nedovolovalo pracovní vytížení. Důlní podnikatelé museli horníkům obživu zajistit. Proto vznikaly v místech s hornickou činností trhy především s potravinami. Pak obvykle následovala stavba kostela a pivovaru. Trhy vyžadovaly nezbytnou míru organizace, zajištění pořádku a výkon některých správních a úředních úkonů. Taková potřeba způsobila vznik zárodku samosprávy, která se zpočátku opírala o osobnost vrchnostenského rychtáře.

 

Statut Jirkova před polovinou 15. století není z pohledu písemných historických pramenů zcela zřetelný. Prvním nezpochybnitelným dokumentem je listina Viléma z Ilburka, sezením na Červeném Hrádku, vydaná pro Jirkov dne 5. 2. 1443. V listině jsou zmíněni „richter und scheppfen und die eldisten aus der gemeine des stetels czu Jurkaw“ („rychtář, konšelé a starší obce městečka Jirkova“). Vilém z Ilburka Jirkovu potvrzuje stará práva a svobody a přidává k nim další (Codex iuris municipalis regni Bohemiae. Tomus IV-1. Praha 1954. No 284, s. 402-403; dále jen CIM). Z uvedené formulace vydavatele listiny, že Jirkovu potvrzuje statky, zvyky, platy a služby, které jejich předkové, stejně jako oni měli od svých předchozích vrchností, držících Červený Hrádek („..das wir sie und alle ire nachkumlinge daselbst czu Jurkaw welden lassen bleiben bei iren guten gewonheiten und rechten und ouch bei solchen czinsen und disten, die ire vorfarn und ouch sie vormals gehabt haben bei iren vorigen herren, die auf de Rotenhawse sein gesessen gewest, und ouch bei uns, und das wir in uf solche gewonheit und recht unser offen brive geben welden.“), se dá usuzovat, že Jirkov měl k dispozici privilegia již od dřívějších vlastníků městečka a velice pravděpodobně již od pánů ze Rvenic. Tím, že v listině Viléma z Ilburka nejsou starší privilegia inzerována, je možné, že v jeho době již originální listiny neexistovaly a k dispozici byla pouze paměť jirkovských. Lze spekulovat o tom, že ztrátu mohly způsobit husitské války.

 

Po roce 1443 následovala ve druhé polovině 15. století a na začátku 16. století série listin, potvrzující městečku Jirkovu již existující práva, udělující nové výsady a povolující další trhy – krále Ladislava z 25. 2. 1455 (CIM IV-2, 1960, No 321, s. 22), Albrechta z Konipas z 13. 3. 1462 (CIM IV-2, No 363, s. 69), Vavřince Glace ze Starého Dvora z 18. 10. 1480 (CIM IV-2, No 484, s. 219), Vavřince Glace ze Starého Dvora z 13. 6. 1498 (CIM IV-2, No 625, s. 371), krále Vladislava Jagellonského z 19. 1. 1507 (CIM IV-3, 1961, No 725, s. 110).

Erb rodu z Karlovic (in: Johann Siebmacher, New Wapenbuch, Nürnberg 1905).

Erb rodu z Karlovic (in: Johann Siebmacher, New Wapenbuch, Nürnberg 1905).

Ve druhé polovině 16. století usilovali Jirkovští o udělení městského znaku. Od roku 1554 byl jejich vrchností, držitel panství Červený Hrádek, Kryštof z Karlovic („von Carlowitz“), ze šlechtického rodu původem z Míšeňska. Císař Karel V. mu udělil titul císařského palatina („comes palatinus“), který ho opravňoval k celé řadě právních úkonů (např. jmenování veřejných notářů, legitimace nemanželských dětí atd.), mezi něž patřilo i udělování prostého šlechtictví a erbů jím uznalým osobám a také znaků městům. Kryštof z Karlovic sice zajistil navržení znaku městu Jirkovu, ale proces řádného konstituování, prostřednictvím vydání příslušné listiny se všemi právními náležitostmi, nebyl dokončen pro jeho úmrtí († 8. 1. 1578, pohřben v kostele sv. Jiljí v Jirkově; Maděra, Ferdinand: Heraldické a nápisové památky Chomutovska. Chomutov 2003, s. 65; dále jen Maděra, Heraldické památky). Purkmistr a radní města se proto obrátili na Kryštofova příbuzného (možná bratrance) Jiřího z Karlovic, děkana kapituly při katedrále sv. Petra v Míšni a kanovníka v Magdeburgu, Merseburgu a Naumburgu, který byl také císařským palatinem, jmenovaný císařem Maxmiliánem II. Jiří z Karlovic vydal dne 26. dubna 1588 v Magdeburgu listinu, kterou z moci císařského palatina udělil městu Jirkovu znak. Dne 19. 9. 1600 byla privilegia městečka Jirkova konfirmována císařem Rudolfem II., včetně potvrzení znakové listiny Jiřího z Karlovic a s povolením Jirkovským pečetit červeným voskem. Konfirmace byla vložena do zemských desek. Originální znaková listina byla v držení městem ještě v roce 1937, ale v roce 1948 již byla nezvěstná. Do dnešní doby se zachoval pouze její opis v archivu města Jirkova a zápis konfirmace Rudolfa II. v zemských deskách. Můžeme vyjádřit víru, že v budoucnosti se originál jirkovského znakového privilegia někde v Evropě objeví, tak jako se objevily jiné (např. znakové privilegium císaře Františka Josefa I. pro město Podmokly, dnes součást města Děčína, objevené na přelomu tisíciletí v jednom z vídeňských antikvariátů. Příznivé okolnosti způsobily, že tato znaková listina je opět součástí fondů Státního okresního archivu v Děčíně).

Znak města Jirkova v městské kronice, namalovaný dle privilegia z roku 1588 městským kronikářem Cajeta

Znak města Jirkova v městské kronice, namalovaný dle privilegia z roku 1588 městským kronikářem Cajetanem Gregerem v letech 1839-1840 (foto Mgr. Pavel Simet).

V německy psaném privilegiu Jiřího z Karlovic z 26. 4. 1588 byl znak města Jirkova popsán takto: „Nemb[lich] einen schild, darinnen unten in dem halb[en] theil eine stadtmauer mit zweyen aufgethanen halben rondierten thoren, die da blau und die bändter eyßenfbarbe mit weissköpfeten nägel durchschlagen und inn wendig des thors, so rotlich ein schlußgatter mit eyßenfarben spitzten od[er] ziziken. Der obere theil aber des schildes blau, darinn ein weisser schild mit drey uber eck rubin rothen hertze im gelben felde und auf dem schilde ein silber weißer stechhelm und daran ein gulden kleinod mit einem weißen und rubin rothen gewunden[en] pausch und einer rubin-rothen und weissen, gelb und blawen dertheilten helmdecken, darauf ein silberweiser flügel und in demselbem drey schwartzer kleeblätter erschein[en]…“ (Rak, Petr: Znakové privilegium města Jirkova. Vindemia. Sborník k 60. narozeninám Ivana Martinovského. Ústí nad Labem 1997, s. 51 – Rakem uvedený přepis privilegia nemá původ v zápisu do zemských desek z 3. 2. 1601 – NA Praha, DZst č. 50, fol. E 29, ale v opisu privilegia v SOkA Kadaň, AM Jirkov, inv. č. 29, s. 102-106; Rakovy doplňky jsou v hranatých závorkách).

 

Překlad („doslovný“ - SK): „Totiž štít, v tom dole v polovině dílu městská zeď s dvěma otevřenými půlemi okrouhlých vrat, ta zde modrá a pásy železné barvy, přibitými hřeby s bílými hlavičkami a k uzavření brány, tak červenou zavírací mříží s hroty neboli „ciciky“ železné barvy. Horní díl štítu je modrý, v něm bílý štít s třemi k rohu rubínovými červenými srdci ve žlutém poli a na štítě stříbrná bílá kolčí přilba a v ní zlatý klenot s bílou a rubínovou červenou točenicí a rubín-červenými a bílými, žluto a modře rozdělenými přikrývadly, na ní stříbrobílé křídlo a v tomtéž tři černé jetelové lístky zpodobňuje…“. Další text privilegia odkazuje na střed listiny, kde je znak „rozličnými barvami“ vymalovaný.

 

Bez ohledu na kostrbatost záměrně doslovného překladu do českého jazyku, není uvedený popis dostatečný a neobsahuje všechny potřebné informace, které by umožnily bezchybnou konstrukci znaku podle popisu. Tato nedostatečnost je zřejmá zejména tehdy, když nemůžeme v praxi mnohonásobně použitý znak města porovnávat s vyobrazením v privilegiu. Po popisu, který je pro posouzení podoby znaku prvořadou informací, je jeho vyobrazení v privilegiu druhotným, přesto důležitým zdrojem poznání. Podstatné také je, že na základě takové nedostatečnosti je vytvářen prostor pro subjektivní konání, které nakonec vyústí do prezentování nepřesné nebo dokonce chybné podoby jirkovského znaku v literatuře, včetně literatury odborné.

 

Výše uvedeným popisem v privilegiu z roku 1588 není sděleno:

- že hradba je stříbrná a kvádrovaná. Není sdělen počet stínek (tento údaj však není nutností).

- jaká je brána, zda v barvě štítu, nebo jiná, např. černá, jak byla později běžně obarvována (viz níže).

- že mříž je spuštěná.

- že srdce jsou v břevnu. Orientace břevna kosmo nebo šikmo není popsána. Z obratu „über eck…im gelben felde“ vyplývá, že nejde o prosté břevno nebo kůl, ale o heroldskou figuru v poloze kosmé nebo šikmé. Termín „felde“ je v tomto případě nedostatečným, protože pro figuru nazvanou česky „břevno“, měla německá heraldická terminologie i v závěru 16. století a dosud má příslušné pojmenování „der Balken“.

- že uspořádání jetelových trojlístků v křídle je z pohledu heraldiky „trojlistem“.

 

Jak je patrné, tak jirkovský městský znak je složen ze dvou heraldicky rozlišitelných částí, které mají původ v rozdílných zdrojích a byly uměle spojeny teprve prostřednictvím privilegia. Přilba s klenotem byla součástí rodového erbu pánů z Karlovic (Appuhn, Horst: Johann Siebmachers Wappenbuch von 1605. Dortmund 1988, tab. 153, dále jen Siebmacher 1605). Přikrývadla u erbu pánů „von Carlowitz“ jsou tradičně černo-stříbrná. Přikrývadla použitá v jirkovském znaku mají zdroj v udělovaném znaku; v tinktuře štítu (modrá), hradby (stříbrná), štítku nad hradbou (stříbrná), kosmého břevna v něm (zlatá) a srdcí (červená). Hradba s otevřenou bránou a štítkem nad ní byly nepochybně obsahem do roku 1588 užívané městské pečeti.

 

Aby mohla jirkovská samospráva konat dostatečně právně relevantním způsobem, vydávat plnohodnotné a všemi náležitostmi vybavené listiny, pověřovat jiné subjekty k právním úkonům a ověřovat plnoprávnost jiných pořízení a listin, musela disponovat pečetí. Pečeť byla pro život obce nepostradatelná. Na rozdíl od znaku, který postradatelný byl. Na tomto místě můžeme předeslat, že znak byl Jirkovu udělen v roce 1588 a obsah typářů městských pečetí, vzniklých v následujících letech, vycházel ze znakového privilegia. Tím, že udělený znak zobrazuje štítek inspirovaný erbem pánů ze Rvenic, lze důvodně předpokládat, že jirkovskou „sigillografickou“ tradici musíme položit před rok 1407, kdy je naposledy připomínán Jindřich ze Rvenic jako držitel větší části Jirkova. Pokud byla tradice městské pečeti v Jirkově založena za pánů ze Rvenic před uvedeným rokem, pak její respektování v následujících stoletích umožnilo, aby nezměněný pečetní obraz přetrval až do druhé poloviny 16. století. Kryštof z Karlovic, stejně jako Jiří z Karlovic tuto tradici znali a také z ní vycházeli, když do navrženého jirkovského znaku přijali znamení z pečetního pole jirkovské pečeti, které pouze doplnili o přilbu s klenotem ze svého rodového erbu. Tímto doplněním pomyslně „na věky věkův“ zajistili zachování paměti o udělovateli znaku. Štítek nad hradbou je bezesporu erbem pánů ze Rvenic, bez ohledu na to, v jaké podobě byl nakonec použit a popsán Jiřím z Karlovic v privilegiu z roku 1588 (jde o nepřesnou interpretaci skutečné podoby erbu pánů ze Rvenic – o erbu pánů ze Rvenic více níže).

 

Pečetidlo města Jirkova - pravděpodobně z doby před rokem 1588 (foto SOkA Chomutov se dídlem v Kadani).

Pečetidlo města Jirkova - pravděpodobně z doby před rokem 1588 (foto SOkA Chomutov se dídlem v Kadani).

Dosavadní bádání historiků a heraldiků zatím neidentifikovalo prakticky užitou pečeť města Jirkova, zařaditelnou před rok 1588. Lze však uvažovat o tom, že z této doby se dokonce zachoval originální typář. Ve Státním okresním archivu v Kadani bylo, při zpracovávání soupisu pečetidel, pečetí a odlitků pečetí, který probíhal jako akce Archivní správy ministerstva vnitra na přelomu 20. a 21. století, zaznamenáno originální a nepoškozené pečetidlo města Jirkova. Pečetní pole ohraničuje vnější trojitá a vnitřní jednoduchá linka. Opis latinsky a majuskulou je ryt do pásky, jejíž oba konce jsou nahoře několikanásobně přeloženy (začátek opisu na 2. hod., konec na 10. hod.) SIGILLVM : D : CIVITAS : GORK. Do pečetního pole byla vyrytá volná hradba z kvádrů (každý kvádr má vyrytý bod – vyvrtaný důlek pro hroty samosvírací kleštiny, sloužící k manipulaci s kamenným kvádrem při stavbě hradeb) a s pěti stínkami cimbuří. V hradbě je brána s otevřenými vraty. Nad hradbou je renesanční štítek s boky dovnitř prohnutými, nahoře dvakrát vydutý, uprostřed s hrotem, dole dvakrát vypuklý, s patrným vertikálním žebrem uprostřed štítu. Ve štítě kosmo za sebou tři leknínové listy srdčitého tvaru (SOkA Chomutov se sídlem v Kadani, Sbírka typářů, razítek a otisků razítek 1400-1990, inv, č. 28). Praktické použití tohoto typáře zatím známo není.

 

Držadlo pečetidlas města Jirkova ve tvaru křesací ocílky (před r. 1588; foto SOkA Chomutov, se sídlem

Držadlo pečetidlas města Jirkova ve tvaru křesací ocílky (před r. 1588; foto SOkA Chomutov, se sídlem v Kadani).

Zpracovatelem soupisového záznamu byl typář zařazen do období mezi lety 1700-1800. Takové datování je nepravděpodobné, protože všechny jirkovské pečeti, vzniklé po udělení znakového privilegia v roce 1588, mají v pečetním poli úplný městský znak včetně přilby s přikryvadly a klenotem. Stejné provedení je pozorovatelné i u typářů menších rozměrů. Je známo šest typů takových pečetí (Archiv Národního muzea, Eichlerova sbírka; Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek, III/2. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček J – M. Brno 2013, s. 37-38; dále jen Liška, Sbírka; viz níže). Výše uvedený typář, odjinud neznámý, jako jediný zobrazuje figury volně v pečetním poli, které jinak byly uplatňovány pouze ve štítu. Absence přilby s přikrývadly a klenotu křídla umožňuje úvahu o vzniku pečetidla před rokem 1588. Pro datování je důležitá skládaná nápisová páska. Ve šlechtické sfragistice se skládaná páska začala uplatňovat v 70. letech 15. století (dvě pečeti Jindřicha IV. z Hradce, datované na pásce do roku 1477 - SOkA Jihlava, AM Telč – Pergamenové listiny, sign. K 31, 1498, září 25.; resp. do roku 1483 na jiném typu pečeti téhož Jindřicha IV. z Hradce - SObA Třeboň, prac. Jindřichův Hradec, RA z Hradce, č. 218/166, 1484, říjen 15.). V městských pečetích známe příklad takové nápisové pásky z Jílového u Prahy, kde byl vyroben nový typář po udělení městského znaku králem Vladislavem II. Jagellonským dne 10. 2. 1477 (CIM IV-2, 1960, s. 178, č. 444), také z Prachatic (1493, Liška, Karel – Mucha, Ludvík: Klíč k našim městům. Praha 1979, Pečetě, nestr.), z Brandýsa nad Orlicí (1503, Liška, Sbírka III/1, 2013, s. 56). Na starší dobu vzniku by ukazovalo i použití latiny v opise, jeho rozložení, jméno města napsané zkráceně (dle hodnocení PhDr. Petra Raka, ředitele SOkA Kadaň, e-mail z 25. 2. 2015) a možná i provedení držadla ve tvaru ocílky (křesadla). V případě jirkovského typáře však můžeme připustit, že uvedené příklady skládané nápisové pásky nejsou s ním zcela totožné, protože jsou skládány pouze konce pásky, která je jinak „rovná“ a opis „nekouskuje“. Snad lze konstatovat, že v případě jirkovském již jde o pozdější vývojovou etapu uplatnění nápisové pásky v pečetním poli, která umožňuje spekulativní posunutí datace na počátek 16. století. Pro časové zařazení typáře je podstatný i tvar štítku nad hradbou, který je jednoznačně renesanční a v uvedené podobě je zařaditelný do první poloviny 16. století. Zdá se být pravděpodobné, že zpracovatel záznamu v kadaňském archivu vyhodnotil tvar štítu jako empírový, díky jeho dvakrát dolů prohnutému hornímu okraji (typické pro slohové heraldické štíty z doby empíru). Uvedený typář jirkovské pečeti jednoznačně není zařaditelný na počátek 15. století, do doby pánů ze Rvenic jako vlastníků dvou třetin Jirkova. Ale může být dokladem přetrvávající tradice, která vznikla před rokem 1407 a byla prostřednictvím zhotovených typářů městské pečeti předávána dál až do druhé poloviny 16. století, kdy byl pečetní obraz transformován do uděleného znaku. Pro verifikaci takové úvahy však chybí jakýkoliv potvrzující doklad praktického užití jirkovské pečeti se vztahem k uvedené době. Můžeme jen věřit, že otisk tohoto typáře se u konkrétní listiny nakonec najde.

 

V topografické literatuře je uvedena poprvé zmínka o jirkovském městském znaku v roce 1787. Německy píšící topograf Schaller znak popisuje: „…führet ein in zwey Theile getheiltes Wappen, auf dessen unterm Theile eine Stadtmauer mit halb offenem Thore, und einem Schützgitter, in dem obern blauen Theile aber ein Schild mit drey rubinrothen Herze im gelben Felde vorgestellet wird. Ober dem Wappen ist ein Stechhelm, und ein silberner Flügel mit Kleeblättern angebracht.“ (Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Siebenter Theil. Prag und Wien 1787, s. 190-191). Překlad (SK): „…vede do dvou dílů rozdělený znak, v jeho dolním díle městská zeď s půl otevřenou bránou a ochrannou mříží, v horním modrém díle ale štít s třemi rubínově červenými srdci ve žlutém poli představeno je. Nad znakem je kolčí přilba a stříbrné křídlo s jetelovými lístky opatřené.“

 

Schallerem uvedený popis zjevně měl předlohu v textu privilegia, ale neopakuje jej v úplnosti.

Chybí zde několik podstatných údajů - například tinktura hradby („městské zdi“), chybí sdělení, že brána má modrá vrata a mříž je červená; nejsou uvedena přikrývadla a jejich tinktury; sdělení o znamení v křídle klenotu je velice obecné. Schallerův popis jirkovského znaku je heraldicky neupotřebitelný.

 

Schallerův nástupce Sommer, který krom jiného měl k dispozici i výsledky dotazníkové akce, pořádané ve 20. a 30. letech 19. století Vlasteneckým muzeem v Čechách (dnes Národní muzeum v Praze), zpracoval a vydal svou vícedílnou topografickou práci v první polovině 19. století. Znak Jirkova popisuje takto: „…Wappen, bestehend in einem in zwei Hälften queer  getheilten Schild. Die untere Hälfte zeigt eine Stadtmauer mit halboffenem Thore und Fallgatter, die obere drei rothe Herze im gelben (goldnen) Felde. Uiber dem Schilde ist ein Stechhelm und ein silberner Flügel mit drei Kleeblättern“ (Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Vierzehnter Band. Saazer Kreis. Prag 1846, s. 138). Překlad (SK): „…Znak sestává v jednom na dvě poloviny napříč děleném štítě. Dolní polovina ukazuje městskou hradbu s napůl otevřenou bránou a padací mříží, horní tři červená srdce. Nad štítem je kolčí přilba a stříbrné křídlo s třemi jetelovými listy“. Jak víme z jiných případů, tak Sommer některé údaje přebíral od Schallera. Zdá se, že tak učinil i v případě popisu znaku města Jirkova, i když použil v některých případech odlišných termínů. Že opisoval a znak neznal, vyplývá z toho, že informaci o podobě znaku nijak nerozšiřuje, ale naopak. I tento popis jirkovského znaku je heraldicky zcela neupotřebitelný.

 

Když byla v roce 1850 nahrazena patrimoniální (vrchnostenská) správa správou státní, převzalo vídeňské ministerstvo vnitra také agendu komunální heraldiky a zřídilo Heraldickou komisi. Pro potřeby této instituce bylo nezbytně nutné získat přehled o existujících a užívaných městských znacích v celém Rakouském císařství. Těmto potřebám podle vídeňských úředníků vyhovovala již před tím amatérsky sestavovaná sbírka Vincenze Roberta Widimského, lékárníka z Města Albrechtice u Krnova. Díky omezené možnosti rychle dospět k jinému zdroji poznání, byla Widimského práce pragmaticky bez výhrad akceptována a nakonec v roce 1864 vydána c. k. dvorní a státní tiskárnou ve Vídni, ačkoliv z dnešního pohledu šlo o ryze pozitivistickou, nekritickou a odborně víceméně nepřijatelnou „sběrku“ znaků (Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen. Wien 1864; dále jen Widimsky). Heraldická komise ministerstva vnitra ve Vídni však Widimského kompendium používala jako svou pomůcku a důležitý zdroj informací. Tím byla kniha neoprávněně „povýšena“ na „závaznou“.

Jirkov, nekorektní podoba znaku města, in: Vincenz Robert Widimsky, 1864.

Jirkov, nekorektní podoba znaku města, in: Vincenz Robert Widimsky, 1864.

Widimsky v úvodu své německy psané publikace uvádí, že mnohá města navštívil osobně a jinak využil pomoci svých přátel (krom jiných asi také stavovských kolegů – lékárníků), či si o informace napsal na příslušný úřad. Odborná úroveň získaných informací byla přímo úměrná odborným znalostem informátora, kterým mohl být vedle starosty téměř kdokoliv. Sběr materiálů k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil Widimsky v roce 1860. Je otázkou, jaký zdroj informací použil Widimsky v případě Jirkova. Možná byl z Jirkova Widimskému poslán otisk používané městské pečeti a doprovodný text s popisem znaku dle privilegia z roku 1588. Lze také uvažovat o Eichlerově topografické sbírce v archivu Vlasteneckého muzea v Čechách (dnes Archiv Národního muzea v Praze), kde byly k dispozici otisky jirkovských městských pečetí a také opis znakového privilegia z roku 1588. Na základě těchto informací sestavil Widimsky vlastní verzi popisu jirkovského městského znaku. O způsobu konání Widimského ve vztahu k vytváření jeho kompendia, bychom mohli očekávat více informací v jeho pozůstalosti, která je uložena v Státním okresním archivu v Bruntále, ale tento fond korespondenci s městskými úřady v Čechách a na Moravě neobsahuje (Müller, Karel: Vincenz Robert Widimsky – albrechtický kronikář a zakladatel české komunální heraldiky nejen v českých zemích. Universitatis Ostraviensis, Acta Facultatis philosophicae/219, Historica 12/2005, Ostrava 2005, s. 229-232). Podobně nenacházíme stopy po Widimského korespondenci v městských archivech. To dovoluje uvažovat o Widimského bádání ve zmíněné Eichlerově sbírce.

 

O jirkovském znaku Widimsky píše: „Es scheint, dass Görkau, als es durch Verwendung sienes Grundherren, Wilhelm vom Illemburg, am 26. April 1588 vom Kaiser Rudolph II. sein Wappen erhielt, schon eine Stadt gewesen oder wenigstens mit der Verleihung dieses Wappens gleichzeitig zu einer solchen erhoben worden ist. Das Wappen besteht aus einem blauen Schilde, darin von unten zur Hälfte eine gezinnte silberne Stadtmauer mit offenem Thore, Flügelthüren und heraufgezogenem Fallgitter. Über dem Thore auf der mittleren Zinne ist ein goldenes Schildchen, das durch einen silbernen Linkbalken mit drei hinter einander gesetzten rothen Herzen durchgezogen und das Familienwappen der Herren von Illemburg ist. Auf dem Hauptschilde befindet sich ein rechtsgekehrter, gescholossener Turnierhelm mit roth und goldenen Helmdeckem und gleichem Wulst und Bändern, woraus sich ein, mit den Sachsen rechtsgekehrter silberner Flug erhebt, in dem sich dei drei Herzen (2, 1) mit den Endspitzen begegnen“ (Widimsky, 1864, s. 40, No 146 Görkau; pod stejným číslem 146 je v barevné příloze vyobrazení popsaného znaku). Překlad „doslovný“ (SK): „Zdá se, že Jirkov, když skrze potřebu své vrchnosti, Viléma z Ilburka, dne 26. dubna 1588 od císaře Rudolfa II, svůj znak obdrželo, již městem byl nebo nejméně s udělením tohoto znaku současně k témuž povýšeno bylo. Znak sestává z modrého štítu, kde od spodu k polovině ocimbuřovaná stříbrná městská zeď s otevřenou bránou, křídly vrat a vytaženou mříží. Nad branou na střední stínce je zlatý štítek, ten skrz stříbrným levým břevnem s třemi za sebou posazenými červenými srdci protažený a rodovým erbem pánů z Ilburka je. Na hlavě štítu nacházíme sobě doprava otočenou, zavřenou turnajskou přilbu s červenými a zlatými přikrývadly a stejnou točenici a stuhami, z níž hranou doprava otočené stříbrné křídlo vyniká, v něm jsou tři srdce (2, 1) svými hrotitými konci setkané“.

Erb pánů z Ilburka, vlastníků Jirkova v polovině 15. století, in: Johann Siebmacher, New Wapennbuch z ro

Erb pánů z Ilburka, vlastníků Jirkova v polovině 15. století, in: Johann Siebmacher, New Wapennbuch z roku 1605.

Uvedená citace textu o znaku města Jirkova z Widimského kompendia usvědčuje autora z několikanásobné mystifikace. Znak Jirkovu neudělil císař Rudolf II., ale Jiří z Karlovic z pravomoci císařského palatina. Štítek nad hradbou není erbem pánů z Ilburka. Půta z Ilburka a jeho syn Vilém sice byli v minulosti vlastníky Jirkova, ale se znakem města neměli žádné dočinění. Widimsky prokazuje i na jiných místech nepřijatelnou neznalost českých šlechtických rodů a jejich erbů. V době Rudolfa II. (císařem a českým králem od roku 1576) nežil Vilém z Ilburka již téměř jedno století († 22. 1. 1490, Hrubý, Petr: Šlechtické sepulkrální památky Litoměřicka do počátku 18. století jako historický pramen. Ústí nad Labem 2010, č. 37, s. 160). V případě Jirkova neměl Widimsky vědomost o rodu a erbu pánů ze Rvenic. Zřejmě díky nedbalému čtení opisu jirkovského privilegia, nebo přímo z Jirkova dodané zkomolené informaci, byl Widimsky přesvědčen, že štítek je zlatý, břevno stříbrné a v něm tři červená srdce, ačkoliv v privilegiu je uvedeno, že štítek je stříbrný a srdce jsou ve zlatém „poli“. Stejně tak nebyl správně odečten údaj o barevnosti přikrývadel, která nejsou v privilegiu popsána jako červeno-zlatá. Díky subjektivnímu vnímání detailů otisku městské pečeti, který pravděpodobně měl k dispozici, chybně popsal i klenot – v křídle nejsou srdce, ale jetelové lístky. Objektivní však je dnešní sdělení, že některé zachované otisky městských pečetí skutečně umožňují hodnocení jetelových lístků jako srdcí. V tomto duchu byl znak Jirkova namalován v příloze spolupracujícím a nám neznámým kreslířem. Widimsky se dopustil další mystifikace, když zjistil, že stejný štítek má v pečeti i městečko Blšany (Widimsky, 1864, No. 127 Flöhau, s. 35) a Slavětín (Widimsky, 1864, No. 468. Slawgetin, s. 121-122,), a bez rozpaků „obarvil“ i tyto znaky dle chybně přečteného privilegia pro Jirkov. Zároveň je paradoxní, že žádný z Ilburků nebyl vlastníkem ani Blšan a ani Slavětína, přesto je to Widimským tvrzeno. Dokonce je Vilémovi z Ilburka přisuzován podíl na vzniku městských znaků nejen v Jirkově, ale také v Blšanech a ve Slavětíně. Z toho vyplývá, že si barevnost znaků těchto míst Widimsky jednoduše vymyslel (ostatně dělal to i v jiných případech). Taková mystifikace však, díky nekritickým epigonům Widimského, přetrvala až do naší současnosti ve všech třech případech. V roce 2016 byl dokonce znak městyse Slavětína s chybnými tinkturami erbu pánů ze Rvenic a ze Slavětína dle zdání V. R. Widimského schválen a úředně potvrzen v Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny (dále jen PPHV). PPHV měl k dispozici rešerši o slavětínském znaku, precizně zpracovanou autorem tohoto pojednání v roce 2015, která údajně byla členy expertní části PPHV čtena. Přesto právě jimi byla svévolně popřena historicky správná podoba slavětínského znaku, a dokonce vše bylo završeno úředním schválením slavětínského znaku v úplně nové a uměle vytvořené podobě. Tímto zcela novým znakem městyse byla zároveň flagrantně popřena dosavadní tradice v jeho zobrazování. Paradoxní bylo zdůvodnění takového počínání, které sdělovalo zásadní oporu v preferování tradice a odmítalo nápravu, která byla účelově nazvána „heraldickým purismem“. Náprava slavětínského znaku spočívala v barevně korektním zobrazení erbu pánů ze Rvenic. Východiskem v PPHV úporně prosazované „tradice“ však byla publikace Jiřího Čarka Městské znaky v českých zemích z roku 1985 a nikoliv verifikovatelné a dodnes zachované zdroje správné podoby erbu pánů ze Rvenic („von Zee“) ze 14. století, včetně zachovaných podob slavětínského městského znaku na cechovním praporu spojených slavětínských řemesel z druhé poloviny 19. století nebo na průčelí radnice z téže doby. Zásluhou PPHV byl vytvořen zcela nový a dosud nebývalý znak městyse Slavětína. Stejným PPHV byl onen „heraldický novotvar“ vzápětí schválen a oficiálně potvrzen. Takovým diletantským počínáním popřeli externí experti zmíněného podvýboru sami sebe.

 

V době, kdy bylo vydáno Widimského kompendium, začala pracovat redakce Ottova slovníku naučného. Do vydávané encyklopedie byly převzaty Widimského heraldické informace bez jakékoliv revize a kritického hodnocení. Texty popisů znaků měst a městeček byly přeloženy do českého jazyku a znaky z barevné litografické přílohy byly překresleny jako černobílé „pérovky“ (až na výjimky v absolutní shodě s předlohou). V kapitole o Jirkovu se v Ottově slovníku naučném o znaku města dočteme: „Znak (vyobr. č. 2094), který na přímluvu hraběte Viléma z Ilburka byl 26. dub. 1588 od cís. Rudolfa II. městu dán, jest modrý štít, jehož spodek vyplněn stříbrnou městskou zdí s cimbuřím a s otevřenou branou; v hoření části jest znak pánů z Ilburka. Nad hlavním štítem vyniká černý helm, z něhož po obou stranách vycházejí zlatočervená přikryvadla; z helmu vystupuje stříbrný pták se třemi srdci znaku pánů z Ilburka“ (Ottův slovník naučný. Díl XIII. Praha 1898, s. 559). Text byl doplněn vyobrazením znaku, který je totožný s kresbou uvedenou ve Widimského publikaci. Popis zmiňuje černou přilbu v souladu se svévolnou kresbou u Widimského. Pod textem uvedená autorská značka „red.“ prozrazuje, že text popisu jirkovského městského znaku je dílem někoho bezejmenného z redakce Ottova slovníku naučného, který zjevně nevěděl, co dělá (viz např. křídlo, vnímané jako „pták“). Je zřejmé, že stejně jako popisy jirkovského znaku dříve uvedené topografy Schallerem a Sommerem, je i tento heraldicky neupotřebitelný. V ryze české encyklopedii, která měla konkurovat německým encyklopediím typu Meyers Lexikon, Brockhaus Enzyklopädie, bychom mohli očekávat kvalitní informace, ale právě v komunální heraldice jsme svědky mimořádně nekompetentního diletantského počínání. To svědčí o obecně nevalné úrovni odborných heraldických znalostí nejméně v redakci Ottova slovníku naučného. 

Znak města Jirkova z roku 1904 (kresba Hugo Gerard Ströhl).

Znak města Jirkova z roku 1904 (kresba Hugo Gerard Ströhl).

Zásluhou Widimského a Ottova slovníku naučného, začaly zkomolené informace o jirkovském  městském znaku „žít svým vlastním životem“. Byly jednoduše opisovány. Dokladem je práce významného německého heraldika a obdivovaného heraldického kreslíře, Huga Gerarda Ströhla z roku 1904. Ten ve své publikaci o městských znacích v Rakousko-Uhersku o jirkovském znaku napsal: „Görkau (Jiřikov) erhielt über Ansuchen Wilhelms von Illemburg, Herr von Görkau oder Jörkau, von Kaiser Rudolf II. ddo. Schloß Prag, 26. Februar 1588 das vorstehende Wappen verliehen. Der Schild trägt einen Stechhelm mit rot-goldener Decke und einen ebensolchen Wulst mit hoch abflatternden Bändern und als Kleinod einen silbernen Flügel, der mit drei triangelförmig gestellten roten Herzen belegt ist.“ (Ströhl, Hugo Gerard: Städte-Wappen von Österreich-Ungarn. Wien 1904, s. 58). Překlad (SK): Jirkov (Jiříkov – sic!) obdržel na žádost Viléma z Ilburka, pánovi na Jirkově („Görkau“) neboli Jirkově („Jörkau“), od císaře Rudolfa II. datovaném na Pražském hradě 26. února (sic) 1588 představeného znaku udělení (znak v podobě pouhého štítu bez přilby a klenotu je nakreslen vedle textu). Štít nese kolčí přilbu s červeno-zlatými přikrývadly a taktéž točenicí s nahoru vlajícími stuhami a jako klenot stříbrné křídlo, s třemi do trojúhelníku postavenými červenými srdci přeloženo je“. Ströhl zjevně převzal informace o jirkovském znaku z Widimského a Ottova naučného slovníku. Erb pánů z Ilburka mohl Ströhl znát, ale rozpor mezi vyobrazením jirkovského městského znaku a tvrzením o významu jeho obsahu nedokázal rozeznat („Jiříkov“ – Georgswalde, městečko, o. Děčín).

Erb pánů ze Rvenic (kresba Jiří Louda).

Erb pánů ze Rvenic (kresba Jiří Louda).

August Sedláček, který byl znalcem české šlechtické heraldiky, nepochybně věděl, že v jirkovském městském znaku není možné mít štítek nad hradbou za erb pánů z Ilburka, protože ten vypadal docela jinak. I když korigoval Widimského chybné určení štítku mezi věžemi a sdělil, že jde o „erb vladyk ze Rvenice“, není jím stanovený popis dokonalým: „Štít modrý, v jehož spodní polovici stříb. hradba se stínkami a branou s vraty otevřenými. Ve vrchní polovici štítek zlatý, přes nějž pošikem od pravé ruky k levé stříb. pruh a v něm tři červené lupeny leknové (erb vladyk ze Rvenice), nad tím helma, která i štít i štítek pokrývá a s níž splývají pokryvadla zlatá a červená. Nad helmou točenice a feflíky týchž barev a nad točenicí stříb. křídlo, v němž tři lupeny leknové špicemi k sobě postavené.“ (Sedláček, MSH, s. 45). Je zřejmé, že Sedláček, i když provedl korektní revizi určení štítku nad hradbou, byl tak jako tak ovlivněn Widimským a Ottovým slovníkem naučným a setrval u zlatého štítku a stříbrného břevna s červenými srdíčky, které v souladu s jeho znalostí erbu pánů ze Rvenic pojmenoval „lupeny leknové“. Je patrné i na jiných místech, že česká komunální heraldika, na rozdíl od heraldiky rodové, nebyla Sedláčkovou silnou stránkou. Je také zjevné, že Sedláček neznal jirkovské znakové privilegium z roku 1588, které v jeho době bylo k dispozici na radnici v Jirkově.

Znak města Jirkova z roku 1970 (kresba Václav Zajíček).

Znak města Jirkova z roku 1970 (kresba Václav Zajíček).

V roce 1970 vyšla publikace o městských znacích v tehdejším Severočeském kraji. Šlo o souhrn dílčích výsledků několikaleté práce severočeských archivářů na novodobém kompendiu o městských znacích v českých zemích, které iniciovala Archivní správa ministerstva vnitra (pravděpodobně v roce 1967). Kapitolu o Jirkovu napsal Vladimír Vítek tehdejší ředitel okresního archivu v Chomutově se sídlem v Kadani (na této pozici v letech 1963-1983). Jím byl znak Jirkova popsán: „V dolní polovině modrého štítu je stříbrná hradba s cimbuřím a v ní brána s otevřenými veřejemi, opatřenými železným kováním a bílými hřeby. Uvnitř brány je vytažená padací mříž. V horní části štítu probíhá zleva doprava šikmo vzhůru bílý pruh, v němž jsou zobrazena tři červená srdíčka. Znak a pečetě Jirkovu udělil s císařským zplnomocněním dne 26. dubna 1588 Jiří z Karlovic, děkan chrámu v Míšni“ (Ruda, Vladimír a kol.: Znaky severočeských měst. Most 1970, s. 69; dále jen Ruda, Znaky). Vladimír Vítek, jako ředitel kadaňského archivu měl nepochybně přístup k podstatným informacím o podobě jirkovského znaku, ale zřejmě nečetl opis privilegia uložený ve fondu Archiv města Jirkova. Není například popsán štítek nad hradbou a přilba s přikryvadly a klenotem. Jeho popis je natolik nedostatečný, že dovoluje spekulaci, že četl-li opis privilegia z roku 1588, tak mu buď nebylo dostatečně porozuměno (heraldicky porozuměno), nebo mu zdrojem bylo něco jiného. V tomto případě se nabízí podoba znaku města na kašně na náměstí, kde v horní polovině štítu není štítek, ale kosmé břevno přes celé horní pole (viz níže) a není zobrazena přilba s klenotem. Nezbývá než konstatovat, že ani tento popis není heraldicky upotřebitelný a tím se zařazuje po bok všech dosud citovaných popisů jak v jazyce německém, tak českém. Navíc je také dokladem nekompetentního počínání autorů kompendií komunální heraldiky ve 2. pol. 20. století. V tomto případě za tehdejší Severočeský kraj. Za pozornosti hodné lze mít počínání Václava Zajíčka, autora kreseb městských znaků ve zmiňované publikaci z roku 1970. Ten nakreslil znak města Jirkova odlišně od stanoveného popisu, ale ve shodě s privilegiem z roku 1588. Tento zásadní rozpor textu popisu jirkovského znaku a jeho vyobrazení ve zmíněné publikaci, je obtížné komentovat.

Znak města Jirkova z roku 1985 (kresba Stanislav Valášek).

Znak města Jirkova z roku 1985 (kresba Stanislav Valášek).

V listopadu 1985 bylo vydáno kompendium české komunální heraldiky, které, jak bylo předesláno, vzniklo na popud Archivní správy ministerstva vnitra a bylo závěrečným shrnutím téměř osmnáctiletého úsilí českých a moravských archivářů. Koordinátorem a vedoucím redaktorem byl tehdejší ředitel Archivu hlavního města Prahy PhDr. Jiří Čarek, v této době (1967-1985) také předseda Komise pro otázky městských znaků při Archivní správě ministerstva vnitra. Kapitolu o Jirkovu nepochybně zpracovával někdo ze Státního okresního archivu v Chomutově se sídlem v Kadani. Zde je uveden následující text: „Ves, založená asi ve 13. století, byla patrně ve druhé polovině 14. věku povýšena na město. Podle opisu v Eichlerově sbírce udělil městečku znak na žádost Kryštofa z Karlovic císař Rudolf II. 26. dubna 1558. Proto obsahuje emblémy pánů z Karlovic. V heraldických příručkách se znak často komolí. Mříž v bráně se i na pečetích a jiných znacích kreslí střídavě spuštěná a vytažená. Na starém znaku na věži je spuštěná. Podle starého popisu má červená mříž mít bílé hroty. Nemůže tedy být spuštěná úplně, aby hroty byly viditelné. Na závěr kapitoly je uveden popis znaku Jirkova: „Na modrém štítě je do polovice sahající stříbrná hradební zeď z kvádrů s pěti stínkami cimbuří, V hradbě je otevřená brána, uvnitř černě malovaná, se spuštěnou červenou mříží s bílými hroty. Vrata jsou modrá, černě okovaná s bílými hřeby. Nad hradební zdí je stříbrný štítek a na něm kosmý pruh zlatý se třemi červenými srdci za sebou. Nad celým štítem doprava obrácený stříbrný kolčí helm se zlatým medailonem na šíji. Na helmu je červeno-bílá točenice, ze které splývají pokryvadla vpravo červeno-bílá, vlevo modro-zlatá. V klenotu je stříbrné křídlo letkami doleva obrácené a na něm tři srdcovité jetelové lístky špičkami spojené, v červené barvě“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 186).

 

Autor kapitoly o jirkovském městském znaku v Čarkově publikaci velice správně poznamenal, že „v heraldických příručkách se znak často komolí“. Dalo by se proto očekávat, že jeho sdělení bude jakéhokoliv komolení prosto. Ale není tomu tak. Již datum udělení znaku 26. 4. 1558 je chybné a má být 1588 (lze připustit, že jde o tiskovou chybu). Udělovatelem byl Jiří z Karlovic a nikoliv Rudolf II. na žádost Kryštofa z Karlovic (zde však o tiskovou chybu již nejde). Rudolfem II. byl udělený znak pouze potvrzen v rámci konfirmace městských privilegií. „Podle starého popisu“ nemá červená mříž bílé hroty, ale hroty železné (heraldika „železnou“ barvu nezná, přesto může akceptovat terminologické sousloví „v přirozené barvě železa“). „Starý popis“ neuvádí, že brána je „uvnitř černě malovaná“, stejně tak neuvádí, že by jetelové lístky byly červené a „špičkami spojené“. Pravděpodobně uvažovaným záměrem Čarkova kompendia byla revize české komunální heraldiky, ke které v roce 1928 vyzýval Čarkův předchůdce na postu ředitele Archivu hlavního města Prahy Václav Vojtíšek. Pokud nebyla revize české komunální heraldiky prioritou, pak nepochybnou ambicí mělo být přinášet alespoň korektní a seriózní informace. Kapitola o jirkovském městském znaku svědčí o tom, že taková ambice vůbec nebyla naplňována. Čarkovo kompendium vykazuje celou řadu nedostatečností, chyb, omylů a důkazů o diletantském počínání zpracovatelů jednotlivých kapitol (Kasík, Stanislav: Poznámky k odborné relevantnosti heraldického kompendia „Městské znaky v českých zemích“ z roku 1985, Genealogické a heraldické listy, ročník XXVI., číslo 3/2006, Praha 2006). Jak je zřejmé, tak ani kompendium české komunální heraldiky z roku 1985 nevneslo do podoby jirkovského městského znaku jasno.

Znak města Jirkova z roku 1985 (kresba Tony Javora).

Znak města Jirkova z roku 1985 (kresba Tony Javora).

V roce 1985 vyšla v Pasově německy psaná kniha o městských znacích v českých a moravských Sudetech. Tato publikace má české autory, kteří do Německa emigrovali po roce 1968. Zde je uvedena kapitola o Jirkovu, která však nepřináší žádné revidující sdělení. Autor měl k dispozici dobré informace o dataci vydání znakové listiny a o jejím vydavateli Jiřím z Karlovic, ovšem s nepřesnou představou, že ten konal „ve jménu“ císaře Rudolfa II. či snad na jeho popud nebo s jeho vědomím Jako císařský palatin mohl v rámci své komitivy konat dle vlastního uvážení bez ohledu na panujícího císaře. Autor popsal jirkovský znak takto: „…in Blau eine silberne Zinnenmauer mit offenem Tor, Torflügel und Gatter golden, überhöht  von einem goldenen Schildchen mit silbernem, von drei roten Seerosenblättern belegtem, schrägrechtem Balken. Auf dem bewulsteten Turnierhelm mit gold-roten Helmdecken ein silberner Flug mit drei roten Seerosenblättern in Dreipaß.“ (Zelenka, Aleš – Javora, Tony: Sudetendeutsches Wappenlexikon. Ortswappen aus Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien. Passau 1985, s. 130). Překlad (SK): „…v modrém stříbrná cimbuřová zeď s otevřenou bránou, křídly vrat a mříží zlatými, převýšená zlatým štítkem se stříbrným, třemi červenými leknínovými listy přeloženým, kosmým břevnem. Na turnajské přilbě s točenicí a zlato-červenými přikryvadly stříbrné křídlo s třemi červenými leknínovými list do trojlistu“. K tomu je přičiněna poznámka: „Das Schildchen gehörte den Herren von Seeberg, die die Blätter grün bzw. blau führten; die Farbverschiebung erfolgte bei der Wappenverleihung; die Annahme, es seien Herzen, ist jünger.“ Překlad (SK): „Štítek patří pánům ze Žeberku, kteří lístky zelené, případně modré vedly; barevný posun nastal při udělení znaku; přijetí, těchto jako srdcí, je mladší“. Jak je patrné, tak zdrojem pro popis znaku je Widimského kompendium z roku 1864, podpořené publikací o severočeských městských znacích z roku 1970. O originálním znění privilegia neměl Zelenka žádnou vědomost, protože termín „srdce“ je použit již v privilegiu z roku 1588 a není tedy výsledkem „mladšího přijetí“. V privilegiu není napsáno, že by vrata a mříž v bráně byly zlaté, stejně tak zde není zmíněn nad hradbou zlatý štítek se stříbrným břevnem a s červenými leknínovými listy v něm. V duchu Zelenkou stanoveného popisu nakreslil do publikace znak Jirkova Tony Javora, který díky tomu není korektní. Je vhodné i poznamenání, že erb nepatřil pánům ze Žeberka („Herren von Seeberg“), jak tvrdí Zelenka, ale pánům ze Rvenic (něm. „Herren von See“). Jmenované rody byly odlišného původu a zcela rozdílných erbů. Zelenka byl v tomto ohledu ovlivněn německými autory, píšícími o heraldické výzdobě hradu v Lauf a. d. Pegnitz u Norimberka (viz níže). 

Znak města Jirkova z roku 1989 (kresba Karel Liška ).

Znak města Jirkova z roku 1989 (kresba Karel Liška ).

Významným badatelem v oboru komunální sfragistiky a heraldiky v českých zemích byl Karel Liška. Výsledky jeho práce jsou uloženy v Archivu Národního muzea a zároveň jsou dostupné v knižní podobě (Liška, Soupis…, Brno 2013-2014). Karel Liška, jako snad jediný z heraldických publicistů poslední čtvrtiny minulého století, skutečně četl opis znakového privilegia, který dne 25. 6. 1834 provedl jirkovský purkmistr František Zetzner v rámci soupisové dotazníkové akce Vlasteneckého muzea v Čechách, probíhající ve dvacátých a třicátých letech 19. století (Archiv Národního muzea, Eichlerova sbírka, Žatecký kraj, panství Červený Hrádek. Jirkov). Liška si tento německy psaný text zapsal na příslušnou kartu. Jeho přepis se až na drobnosti nijak neliší od textu přepisu, provedeném Jiřím Rakem v roce 1997 (viz výše). Liška měl pro každé městečko, či město vyhrazenu kartu formátu A4, orientovanou na délku, na kterou kreslil zjištěné pečeti a razítka. V záhlaví pak byl Liškou barevně namalován příslušný městský znak. V případě Jirkova byl Liškou nakreslený barevný městský znak charakteristický značnou přesností, která je poplatná znění popisu v privilegiu a zároveň jím vlastněnému heraldickému vnímání, které se pak promítlo do zdařilé konstrukce znaku (viz také Liška, Karel: Městské znaky s ozdobami. Praha 1989, s. 59 a příloha).  

Jirkov, znak a pečeti na kartě zpracované Karlem Liškou (Archiv Národního muzea v Praze, Karel Liška, S

Jirkov, znak a pečeti na kartě zpracované Karlem Liškou (Archiv Národního muzea v Praze, Karel Liška, Sbírka městských znaků).

PRAKTICKÁ UŽITÍ ZNAKU MĚSTA JIRKOVA

Na základě výše uvedeného textu lze dospět k poznání, že dosavadní popisy znaku města Jirkova uváděné v heraldických kompendiích a v odborné literatuře nejsou pro bezchybnou konstrukci znaku dostatečné. Jediným relevantním zdrojem je popis ve znakovém privilegiu Jiřího z Karlovic z 26. 4. 1588. Jak bylo na příslušném místě výše poukázáno, tak ani tento popis není ve smyslu úplnosti potřebných informací vyčerpávající. Originální znakové privilegium, doplněné uprostřed listiny miniaturou udělovaného znaku, umožňovalo srovnání stanoveného popisu a vyobrazení. Vše dohromady vytvářelo relativně kompletní soubor informací o podobě jirkovského znaku. My takovou možnost dnes nemáme. K ideální podobě jirkovského znaku se lze dopracovat pomocí komparací zachovaných heraldických památek, pečetí a dalších zpráv o podobě jirkovského znaku z jiných zdrojů. To vše pak je nutné podrobit zkoumání z pohledu heraldických pravidel, zvyklostí, standardů a terminologie. Výsledkem by měl být ideální odborný popis znaku města Jirkova.

 

Městské pečeti, které vznikly po roce 1588, zobrazují udělený znak v jednotné podobě a v souladu s privilegiem. Při jeho hodnocení je nezbytné vnímat možný subjektivní podíl rytce a jeho řemeslnou zručnost projevenou zejména v detailech. V době krátce po vydání privilegia byly vyrobeny dva typáře městské pečeti označené jako větší („sigillum maius“) a menší („sigillum minus“).

Jirkov, větší městská pečeť - č. 1; užita v roce 1655 (kresba Karel Liška).

Jirkov, větší městská pečeť - č. 1; užita v roce 1655 (kresba Karel Liška).

První z nich, jejíž otisk známe z roku 1655, má průměr 45 mm, ohraničený vavřínovým věncem rostoucím z válečků nahoře a dole k růžičkám na bocích pečeti. Latinský opis kapitálami mezi vnějším perlovcem a lištou a vnitřní lištou a perlovcem, je přerušen nahoře klenotem a dole patou štítu (zač. na 1. hod, konec na 11 hod.). SIGILLVM Ÿ MAIVS Ÿ CI /štít/ VITATIS Ÿ GORCAVIENSIS /klenot/. V pečetním poli je štít s vykrojenými boky, nahoře a v bocích pod vykrojením rolverky, pata štítu je tvořena třemi oblouky. Ve štítě kvádrovaná hradba, s pěti stínkami cimbuří, stojící pravděpodobně na trávníku, který je naznačen svislým šrafováním. V hradbě je brána s otevřenými vraty na závěsech a se spuštěnou mříží. Nad hradbou štítek s kosmým břevnem, v němž jsou tři kosmá srdíčka za sebou. Na štítě turnajská přilba s točenicí, přikrývadly a klenotem křídla, v němž je trojlist zakončený srdíčky (2, 1; Katalog pečetí, pečetidel a sbírkových odlitků, č. záznamu 21650, SOkA Louny, AM Louny, inv. č. 4123, dále jen Katalog pečetí; Liška, Karel, Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek, III/2. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček J – M. Brno 2013, s. 37, kresba pečeti č. 1, dále jen Liška, Sbírka).

Jirkov, větší městská pečeť (druhý typ), č. 2, užitá v roce 1677 (kresba Karel Liška).

Jirkov, větší městská pečeť (druhý typ), č. 2, užitá v roce 1677 (kresba Karel Liška).

Jiný typ pečeti „maius“ má pouze menší průměr 41 mm. Jinak je shodná s předchozí pečetí (Katalog pečetí, č. záznamu 21896, SOkA Most, Sbírka typářů a pečetí, inv. č. 63; Liška, Sbírka, kresba pečeti č. 2, užita 15. 7. 1667).

Jirkov, menší městská pečeť - č. 3, užitá v roce 1608, 1661 (kresba Karel Liška).

Jirkov, menší městská pečeť - č. 3, užitá v roce 1608, 1661 (kresba Karel Liška).

Pečeť pojmenovaná v opise „MINVS“ má průměr 30 mm. Obsahem je totožná s předchozí pečetí, ale není zde zobrazen vnější a vnitřní perlovec (Katalog pečetí, č. záznamu 31476, SOkA Žďár nad Sázavou, listina města Jirkova z 15. 8. 1608, inv. č. 30, červený vosk; Liška, Sbírka, kresba pečeti č. 3, užita 8. 11. 1661).

Jirkov, městská pečeť - č. 4, užita v r. 1804 (kresba Karel Liška).

Jirkov, městská pečeť - č. 4, užita v r. 1804 (kresba Karel Liška).

V roce 1804 byla použita oválná pečeť o šířce 31 mm a výšce 33 mm, ohraničená silně stylizovaným vavřínovým věnečkem. Opis latinsky kapitálami, mezi dvěma lištami, přerušený nahoře křídlem klenotu (začátek na 1. hod., konec na 11. hod): SIGILLVM Ÿ CIVITATIS Ÿ GÖRKAVIENSIS (opis začíná a konči skupinou šesti bodů – 1, 2, 2, 1). Mříž v bráně je vytažená a na křídle klenotu jsou tři srdce (2, 1,; Katalog pečetí, č. záznamu 22911, SOkA Havlíčkův Brod, AM Chotěboř, inv. č. 12, listina města Jirkova z 21. 2. 1804, včelí vosk; Liška, Sbírka, kresba pečeti č. 4).

Jirkov, městská pečeť - č. 5, bez časového zařazení (kresba Karel Liška).

Jirkov, městská pečeť - č. 5, bez časového zařazení (kresba Karel Liška).

Karel Liška registruje ještě dvě pečeti. Jedna o průměru 24 mm má podobu odvozenou od pečeti předchozí (u Lišky č. 4). Zdá se, že obě pečeti tvoří dvojici „maius“ a „minus“. Opis, latinsky, kapitálami je vložen mezi vnější silně stylizovaný vavřínový věneček a vnitřní lištu, nahoře je přerušen křídlem klenotu: SIGILLVMCIVITATISžGORKAVIENSIS /klenot/. V pečetním poli je znak, který se významně neliší od předchozích podob. Mříž je vytažená a v křídle klenotu není rozeznatelné žádné znamení (Liška, Sbírka, kresba pečeti č. 5).

Jirkov, nejmenší městská pečeť - č. 6, bez časového zařazení (kresba Karel Liška).

Jirkov, nejmenší městská pečeť - č. 6, bez časového zařazení (kresba Karel Liška).

Další pečeť, nazvaná „nejmenší“ je na výšku obdélná a osmihranná (šířka 20 mm, výška 23 mm). Pečeť je ohraničena drobným perlovcem a opis nahoře přerušuje křídlo klenotu a dole pata štítu. Opis latinsky kapitálami: SIGILžMINIMžCIVI /pata štítu/ TATISžGORKAVIÆ /křídlo/. V pečetním poli je znak města v obvyklé podobě. Chybí mříž a v křídle jsou tři (2, 1) body, obtížně čitelné a zastupující asi srdíčka (Liška, Sbírka, kresba pečeti č. 6). Liška k pečetím poznamenává, že pečeti č. 1 a 4-6 jsou otištěny v Eichlerově sbírce a v Archivu Národního muzea. To znamená, že v červnu 1834 byly úředníkem kanceláře městského úřadu v Jirkově otištěny typáře, které byly v držení městem (Liška, Sbírka, s. 38).

 

Krom pečetí lze za podstatný doklad praktického užití městského znaku považovat jeho barevné vyobrazení v městské kronice, namalované pravděpodobně v letech 1839-1840 a signované prvním známým městským kronikářem Cajetanem Gregerem. Lze mít za jisté, že Greger měl k dispozici originál jirkovského znakového privilegia, které se mu stalo předlohou. Nepochybně i městské pečeti byly ryty podle stejného vyobrazení. Ze znaku namalovaném C. Gregerem lze odečítat, některé detaily, které jsou pro uvažování o ideální podobě znaku města Jirkova podstatné, jiné však podstatné nejsou. V souladu s privilegiem je modrý štít a v něm stříbrná kvádrová hradba. Stínování jednotlivých kvádrů je výtvarnou licencí autora a zvyklosti platné v heraldické kresbě takové detailní zobrazování kvádrovaných hradeb nevyžadují. Stejné to je s trojrozměrným provedením stínek a s jejich krytím, včetně dna každé z proluk, červenými taškami. Z obecného heraldického pohledu není zřejmé, proč hradba nevyniká z dolního okraje štítu a proč jsou zkoseny dolní hrany vrat a vytvářejí tak ohraničení pomyslného černého hrotu. Zde je obtížné rozhodnout, zda jde o způsob kreslení v souladu s vyobrazením v miniatuře privilegia, či o Gregerův subjektivní „vklad“. Ve shodě s textem popisu znaku v privilegiu jsou modrá vrata brány a červená mříž. Mimořádně pozoruhodné je obarvení závěsů vrat a hrotů mříže, kterou jsou v Gregerově pojetí obarveny tak, aby vyvolávaly představu „železné barvy“, resp. barvy přirozeného železa, které za určitých okolností i v reálném autentickém prostředí je možné označit za „modrošedé“. Greger nakreslil na mříž stříbrné nýty, které nemají oporu v privilegiu a jsou nad rámec nezbytného. Protože originální znaková listina z roku 1588 již není k dispozici, tak už nemůžeme učinit srovnání, jak vypadal znak namalovaný do jejího středu, a na který text listiny odkazuje („…wie dann desselbige wapen und kleinod in mitten dieses gegenwärthigen brieffes mit seinen unterschiedenen farben außgestrichen ist.“ – „jak pak týž znak a klenot uprostřed tohoto současného listu svými rozličnými barvami vymalován je“). Z tohoto pohledu je obarvení otvoru brány na černo neověřitelné, protože popis znaku v listině takový údaj neobsahuje. Pokud budeme tuto skutečnost posuzovat rigorózně, pak při nesdělení tinktury brány v textu popisu, musíme považovat bránu obarvenou shodně se štítem – tedy modrou. Z minulosti takové zobrazení brány známe (Widimsky, Ströhl, Zajíček, Liška), ovšem možnost prostého obkreslování jednoho od druhého vyloučit nemůžeme. Výjimkou byl v roce 1985 Stanislav Valášek, který pro Čarkovu publikaci nakreslil jirkovský znak sice nikoliv ve všech detailech přesně, přesto otvor brány obarvil na černo. Možná si tak počínal v souladu s Gregerovou kresbou v městské kronice, kterou Čarkův respondent z archivu v Kadani pravděpodobně znal. Přesto se „chybička vloudila“ a jinak přijatelná kresba Valáškova je nepřesná v podobě klenotu, kde v křídle jsou místo černého jetelového trojlistu, tři červená srdce spojená svými hroty. Že brána mohla být v privilegiu namalovaná jako černá, musíme brát vážně, protože C. Greger neměl důvod pro svévolné konání, pokud měl před sebou originál privilegia. I tak v Gregerově kresbě jirkovského znaku nalézáme ještě jednu odlišnost. Privilegium sděluje, že točenice na přilbě je červeno-stříbrná, ale Greger ji namaloval ve všech barvách přikrývadel. Lze odečítat následující pořadí tinktur – stříbrná, modrá, červená, zlatá, stříbrná a červená. Způsob kreslení kolčí přilby je výsledkem kreslířovy invence.

Jirkov, znak města na kostele sv. Jiljí (foto Mgr.Pavel Simet).

Jirkov, znak města na kostele sv. Jiljí (foto Mgr.Pavel Simet).

Zdá se být zřejmé, že Gregerova kresba městského znaku v kronice se stala předlohou pro znakovou plastiku umístěnou na věži kostela sv. Jiljí. Jde o výsledek transferu z bývalé dívčí školy, uskutečněný v roce 1909 (Maděra, Heraldické památky, s. 65). Škola pro dívky byla postavena v roce 1836 na Kostelním náměstí. Není jasné, kdy byl na školní budovu městský znak umístěn a zda má souvislost s její novostavbou (úvaha, že by mohl pocházet z některé ze zbořených městský bran, není nereálná). V roce 1909 byla tato budova stržena a na místě postavena spořitelna. Městský znak ze školní budovy byl umístěn na severní stěnu věže kostela (Pensler, Rudolf: Dějiny města Jirkova a zámku Červeného Hrádku. Jirkov a Varnsdorf 1928. Český překlad Vladimír Bečvář, Jaroslav Cinybulk, Miroslav Šetek, Jirkov 1998, s. 45, 59, 71). Znak je polychromován a je otázkou, jaká je míra autenticity obarvení plastiky. V každém případě je polychromie tohoto znaku ve shodě s Gregerovou kresbou v městské kronice.

Znak města v průčelí radnice v Jirkově (foto Mgr. Pavel Simet).

Znak města v průčelí radnice v Jirkově (foto Mgr. Pavel Simet).

Znakem města je opatřeno průčelí radnice. Stávající budova byla postavena v roce 1840 na místě předchozí radnice, která vznikla renesanční přestavbou měšťanského domu, koupeného obcí v roce 1581 od matky Augusta z Gerstorfu (Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II. díl. Praha 1997, s. 728). Podle barevného vyobrazení původní radnice z roku 1839 v městské kronice, bylo průčelí nad vchodem do budovy opatřené empírovým tympanonem s třemi znaky. Zleva doprava: alianční erb Buquoy – Rottenhan, erb císaře sv. Říše římské Františka II. (viz střední štítek s rakouským babenberským břevnem ve kterém jsou iniciály „F. Z.“ – „Franz der Zweite“, od roku 1806 rakouský císař František I.), znak města Jirkova (Maděra, Heraldické památky, s. 64). Trojice znaků byla nad vchod do radnice umístěna v roce 1806. Dne 15. 7. 1806 se uskutečnil sňatek Jiřího Františka hraběte Buquoye a Gabriely hraběnky z Rottenhanu (Maděra, Heraldické památky, s. 67). Dne 6. 8. 1806 oznámil císař František II. zánik sv. Říše římské národu německého a přijal titul rakouského císaře jako František I. a nový erb (Gall, Franz: Österreichische Wappenkunde. Wien – Köln 1977, s. 79). Znak města je empírový. Štít je pokryt vodorovným šrafovaním, které je v heraldice určené pro modrou. Mříž je vytažená. Přikrývadla vynikají zcela nepřesně z horního okraje štítu pod přilbou. Přilba není kolčí, ale turnajská. Točenice na přilbě buď zcela chybí, nebo je nevýrazná. Klenotem jsou dvě složená křídla místo jednoho. V horním křídle je figura mimořádně stylizovaná jako kosmo položený jetelový stvol, z nějž vyrůstají tři (1, 2) trojlístky. Znak na radnici je výsledkem svévolného počínání kameníka, který se nedržel v té době ještě stále existujícího privilegia, či městem užívaných pečetí.

Nepřesně zhotovený znak města z roku 1897 na kašně před jirkovskou radnicí (foto Mgr. Pavel Simet).

Nepřesně zhotovený znak města z roku 1897 na kašně před jirkovskou radnicí (foto Mgr. Pavel Simet).

Kašna na náměstí, obnovená v roce 1879, má na boku nádrže, na jednom z obvodních panelů kartuši, v níž je oválné pole, ohraničené astragalem z válečků a kuliček, a v něm štít zvláštního tvaru, dole kruhový, s vydutými boky a nahoře heraldicky vlevo asymetricky dolů prohnutý okraj. Ve štítě jsou figury z městského znaku, ale evidentně zkomolené. Kvádrová hradba má cimbuří vytvořené vysekáním řady na délku obdélníkových otvorů. Brána není oblouková, ale obdélníková. Nad „hradbou“ není obvyklý štítek, ale přes celé pole je kosmé břevno s třemi kosmými srdíčky za sebou. Podobně zkomolený je i znak na branách městského hřbitova z roku 1904. Zde je zobrazen z městského znaku pouze štítek s kosmým břevnem, ale nahoře zkráceným a v něm tři k sobě přiléhající kosmá srdce (Maděra, Heraldické památky, s. 68). Plastika městského znaku z kašny na náměstí se stala určující pro popis podoby znaku v kompendiu severočeských městských znaků z roku 1970 (sic; Ruda, Znaky, 1970, s. 69). Zpracovatel popisu jirkovského městského znaku použil mimořádně nepřijatelný metodický postup, když svou pozornost nedokázal směrovat k opisu privilegia z roku 1588, který byl součástí jím spravovaného archivního fondu (podobně si počínali i v jiných archivech).

Erb pánů ze Rvenic v kostele sv. Jakuba Většího ve Slavětíně (foto Stanislav Kasík).

Erb pánů ze Rvenic v kostele sv. Jakuba Většího ve Slavětíně (foto Stanislav Kasík).

O ERBU PÁNŮ ZE RVENIC

Nejstarší dosud známou pečetí příslušníků rodu, který se psal ze Rvenic, je pečeť z roku 1332, kterou použil Albert z Kryr, potomek pánů ze Rvenic. V této pečeti je kosmé vlnité břevno s třemi kosmými svěšenými leknínovými listy (ve tvaru „srdíček“) za sebou. Albert ze Rvenic, který se psal také ze Slavětína a byl synem Alberta z Kryr, použil v roce 1353 pečeť, v níž je zobrazen gotický štít, v něm kůl s třemi svěšenými leknínovými listy - „srdíčky“ nad sebou (Sedláček, August: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, Svazek 2. Praha 2001, fol. 121 v; dále jen Sedláček, Atlasy; zde objektivně nelze dát figuře jednoznačné pojmenování – víme sice, že správně jsou leknínové listy, ale rytec pečeti konal podle svého a vyryté figury se podobají srdcím). Jindřich ze Žeberka (resp. ze Rvenic a na Žeberku) však má na pečeti z roku 1391 šikmé vlnité břevno s třemi vztyčenými leknínovými listy za sebou (Sedláček, Atlasy, sv. 2, 2001, fol. 122 r).

 

Erb pánů ze Rvenic ve výzdobě velkého sálu hradu v Lauf a. d. Pegnitz u Norimberka (kresba Aleš Zelenka

Erb pánů ze Rvenic ve výzdobě velkého sálu hradu v Lauf a. d. Pegnitz u Norimberka (kresba Aleš Zelenka).

První známý doklad o barevnosti erbu pánů ze Rvenic, resp. německy „von See“, je heraldická výzdoba vodního hradu Wenzelsburgu v Lauf an der Pegnitz u Norimberku z roku 1361. Hrad postavil císař Karel IV. a využíval ho při konání říšských sněmů v Norimberku. Zde existující erbovní galerie nebyla známa českým heraldickým badatelům z přelomu 19. a 20. století (Vojtěch Král z Dobré Vody, Martin Kolář a August Sedláček), protože soubor více jak jedné stovky erbů české šlechty, vytesaných do vnitřních stěn velkého hradního sálu, byl náhodně objeven v roce 1934 a veřejnosti byl sál zpřístupněn až v roce 1940. První přehledná práce popisující heraldickou výzdobu sálu s pokusy o určení jednotlivých erbů, byla vydána v berlínském časopise Der Herold v roce 1941 (Kraft, Wilhelm: In Stein gehauene Wappen aus dem 14. Jahrhundert im Wenzelschloss zu Lauf bei Nürnberg. Der Herold. Neue Folge. Jahrgang 2., Heft 4/5. Berlin 1941, s. 157-170). O heraldické výzdobě hradu v Laufu psal u nás poprvé v roce 1949 Josef Pilnáček (Pilnáček, Josef: České heraldické památky na hradě Laufu u Norimberka. Časopis Spolku přátel starožitností 57. Praha 1949, s. 65-77). Při odkrývání erbů bylo zjištěno jejich polychromování. Ze srovnání našich současných znalostí o tinkturách erbů české rodové šlechty a heraldické galerie na hradě v Laufu po jejím restaurování, jsou zřejmé zřetelné rozpory. Zejména je patrné, že tam, kde mělo být zlato, je obvykle bílá barva. Při restaurování byl zjevně zachován status quo a záměrem nebyla barevná rekonstrukce. Tím se otevírá možnost hodnocení barevnosti erbů i z pohledu možných použitých technologií a jejich vlivu na dnes patrnou polychromii. Mám tím na mysli například použití podkladových barev, černání stříbra jeho oxidací, olupování plátkového zlata (i když se zdá být zřejmé, že kovy pro polychromii erbů na hradě v Laufu pravděpodobně vůbec nebyly použity), nestálost použitých pigmentů a jejich ovlivnění prostředím, probíhajícími chemickými procesy v jednotlivých vrstvách, jejich vzájemné působení, možnost nedokončení polychromování atd.

 

Mezi zobrazenými erby v audienčním sále hradu v Laufu je i erb pánů ze Rvenic označený latinským nápisem „D[omi]ni de Zee“. Vladimír Růžek zde vyobrazený erb popisuje: „V červeném poli pokosem třikrát zvlněné stříbrné břevno s třemi leknínovými listy neurčitelných barev“ (Růžek, Vladimír: Česká znaková galérie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361. Sborník archivních prací, roč. XXXVIII, č. 1. Praha 1988, s. 117, dále jen Růžek, Lauf; v poznámkách k popisu je uvedena informace, že podle sdělení Wilhelma Krafta z roku 1941, byly listy modré, ale v roce 1960, kdy Kraft vydal revidující pojednání o heraldické galerii na hradě v Laufu, vyjádřil o modré barvě listů pochybnost).

 

V prosopografii ke zmíněnému erbu Vladimír Růžek napsal: „Znak náleží pánům ze Rvenic (německy See), kteří se připomínají ve Rvenicích (Ervěnicích) od roku 1238. Německé jméno See „jezero“ bylo odvozeno z Komořanského jezera, u kterého sídliště Rvenice bylo položeno. První doklad užití německého predikátu de Se uvádí Profous k roku 1281. Poté je v přídomcích užíváno střídavě české Ervěnice, latinské Lacus a německé See po celé 14. století, v 15. století převládalo české Ervěnice. Od pánů ze Rvenic se na počátku 14. století oddělila větev pánů z Kryr a ze Slavětína…“. K tomu Růžek v poznámkách upozorňuje na nepochopení významu přídomku „de Zee“ na Laufu, který mnozí „…považovali za neúplný a mylně ho doplňovali na „Seeberg“, čili Žeberk, nedaleký hrad u Ervěnic. Tím rovněž mylně ztotožnili rod s prvotními pány ze Žeberka, kteří byli stejného původu s pány z Leissneku v Sasku, a tedy jiného erbu (polcený štít). Rod pánů ze Rvenic získal Žeberk až koncem 60. let 14. století a teprve když v roce 1433 získal Planou, začali se potomci nazývat Planskými ze Žeberka.“ (Růžek, Lauf, s. 205).

 

O podobě erbu pánů Planských ze Žeberka píše August Sedláček „…měli štít červený, v němž jde pošikem od pravého koutu bílý pruh vlnitý jako tok vody a v něm tři lupeny leknové (zelené) plovoucí, přikryvadla červená bílá a klenotem je křidlo týmž spůsobem zbarvené jako štít. V kostele Slavětínském, v Píseckém paláci a Jakubičkově sbírce jsou lupeny špičkami vzhůru obráceny. V rukopise Vídeňském č. 8330 a v erbovníku Salmovském je pruh modrý. V erbech měst Blšan, Borku (Jirkova) a Slavětína jest štít žlutý a lupeny červené. Na pečetích jsou lupeny po většině špičkou dolů obráceny.“ (Sedláček, August: Českomoravská heraldika. Část zvláštní /ČMH II./. Praha 1925, s. 276). Na margo Sedláčkova sdělení o znacích měst je vhodné připomenout, že byla akceptována domněnka V. R. Widimského o podobě těchto městských znaků na základě chybně čteného znakového privilegia pro města Jirkov z roku 1588, jak bylo vyloženo výše.

 

Sedláčkem zmíněný Vídeňský rukopis č. 8330 byl pravděpodobně darem českých stavů císaři Maxmiliánovi II., resp. korunnímu princi Rudolfovi, zhotoveným v roce 1571. Zde je vyobrazen erb Planských ze Žeberka v podobě dané popisem: „V červeném štítě kosmé stříbrné vlnité břevno, na něm tři modré lipové listy. Korunovaný turnajský helm s pokryvadly červeno-stříbrnými. Klenot: červené křídlo se stříbrným vlnitým břevnem a třemi modrými listy.“ (Pokorný, Pavel R.: Vídeňský rukopis CVP 8330. Sborník archivních prací, roč. L, č. 1. Praha 2000, s, 407; autor stanovil popis podle vyobrazení, protože rukopis neobsahuje popisy vyobrazených erbů a zároveň odkazuje na výše uvedenou ČMH II., s. 276).

 

Díky edici tzv. Dírenských erbovníků z poslední čtvrtiny 17. století, publikované v roce 2013, máme možnost komparace dobového vyobrazení erbu Planských ze Žeberka, která je téměř v úplné shodě se zachovanými a zároveň o dvě století staršími erby pánů ze Rvenic a ze Slavětína ve slavětínském kostele sv. Jakuba Většího. Štít je červený s kosmým stříbrným břevnem, v němž jsou tři zelené listy za sebou. V erbovníku není břevno vlnité, listy mají řapík a podobu blízkou lipovému listu (Hrdinová, Martina: Erby ctihodné šlechty slavného Království českého. Praha 2013, s. 269, č. rodu 563, číslo erbu 736).

 

V kostele sv. Jakuba Většího ve Slavětíně je erb pánů ze Rvenic a ze Slavětína vyobrazen v barevné podobě několikrát a vždy je to červený štít se stříbrným kosmým vlnitým břevnem, v němž jsou tři zelené leknínové listy za sebou. Pokud máme mít štítek mezi věžemi ve znaku města Jirkova, městeček Slavětína a Blšan za erb pánů ze Rvenic, pak štít by měl být červený a nikoliv zlatý, břevno nikoliv prosté, ale vlnité (na pečetích ze 14. století je rovné, na hradě v Laufu je vlnité), figury v břevně jsou zelené leknínové listy a nikoliv červená srdce. Připomínám, že v případě podoby a barevnosti štítku mezi věžemi ve slavětínském a blšanském znaku, jde o Widimského smyšlenku pramenící z nepřesné a nekritické inspirace jirkovským znakovým privilegiem.

Jirkovská radnice v roce 1839. Vyobrazení od Cajetana Gregera v městské kronice (foto Mgr. Pavel Simet).

Jirkovská radnice v roce 1839. Vyobrazení od Cajetana Gregera v městské kronice (foto Mgr. Pavel Simet).

ZÁVĚREM

Prostřednictvím vyhodnocení celé řady informací o podobě znaku města Jirkova, lze dospět k jeho ideální podobě, která je dána popisem: V modrém štítě stříbrná kvádrovaná hradba s černou bránou a otevřenými modrými vraty na závěsech v přirozené barvě železa, přibitými stříbrnými hřeby. V bráně spuštěná červená mříž s hroty v přirozené barvě železa. Nad hradbou stříbrný štít se zlatým kosmým břevnem, v němž tři kosmá červená srdce za sebou. Na štítě přilba s červeno-stříbrnou točenicí a přikrývadly vpravo červeno-stříbrnými a vlevo modro-zlatými. Klenotem stříbrné křídlo a v něm černý jetelový trojlist (2, 1).

 

Město Jirkov se rozhodlo konstituovat městskou vlajku, kterou navrhl Stanislav Kasík. Podobu vlajky schválilo zastupitelstvo města Jirkova na zasedání konaném dne 20. 5. 2015. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky projednal žádost města Jirkova o schválení městské vlajky a stanovení odborného heraldického popisu historického městského znaku na zasedání konaném dne 11. 11. 2015. V PPHV byl stanoven í popis jirkovského městského znaku v následujícím znění.

Znak města Jirkova z roku 2015 (kresba Stanislav Kasík).

Znak města Jirkova z roku 2015 (kresba Stanislav Kasík).

V modrém štítě stříbrná kvádrovaná hradba prolomená černou bránou s polospuštěnou červenou mříží se železnými hroty a otevřenými modrými vraty se železnými závěsy se stříbrnými hřeby. Nad hradbou stříbrný štítek s kosmým zlatým břevnem se třemi kosmo položenými červenými srdci. Na štítě kolčí helm s červeno-stříbrnou točenicí a přikrývadly vpravo červeno-stříbrnými a vlevo modro-zlatými, klenotem stříbrné křídlo s černým jetelovým trojlistem (2, 1)“.

 

K popisu znaku města Jirkova, stanovenému V PPHV, lze přičinit několik kritický poznámek. Použití termínu „prolomená brána“ je z pohledu heraldické terminologie zbytné. Pro potřeby popisu je dostačující konstatování, že brána „je“ a není nutné ji, stejně jako okna či jiné otvory ve stěnách budov, zdí a hradeb, „prolamovat“. Pro heraldiku není podstatný popis způsobu vzniku „otvoru“, ale jeho existence. Zde je dostačující terminologické sousloví „černá brána“. Doplňující sdělení, že je „proražená“ nijak neměnní význam popisu dotčené figury ve smyslu její kresebné konstrukce. Přehled uplatňovaných heraldických tinktur je uváděn ve všech příručkách o základních pravidlech heraldiky. V tomto všeobecně známém souboru nenalezneme „železnou“. Ve výše uvedeném ideálním popisu jirkovského městského znaku byl formulován popis „železných součástí“ znaku obratem „v přirozené barvě železa“, který zcela odpovídá potřebám popisu a zároveň heraldickým pravidlům. V minulosti jsem v publikovaných hodnoceních opakovaně vytýkal PPHV, že do jím stanovených popisů historických městských znaků nebyly zahrnovány zmínky o klenotech nebo korunách různých typů, i v těch případech, kdy znak byl udělen panovníkem (např. Hluboká nad Vltavou, o. České Budějovice, Zlonice, o. Kladno, Adamov, o. České Budějovice, Velký Šenov, o. Děčín). V případě znaku města Jirkova, došlo k revidování dosavadní praxe a byl v popsán i klenot. Ovšem způsobem nepřijatelným. Přilba byla popsána jako „helm“. „Helm“ není českým slovem a v české slovní zásobě neexistuje. Je prostým germanismem neakceptovatelným v českém popisu znaku. To i přesto, že někteří koryfejové českých heraldických studií termín „helm“ používali (např. Martin Kolář, Karel Schwarzenberg, ale ten i „helma“ a „přílba“; jiní rozdílně např. Vojtěch Král – „přilbice“, August Sedláček – „helma“; v nové době např. Milan Buben - „přilba“, Zdeněk Zenger „přilbice, Tomáš Krejčík a Richard Psík – „přilba“, Ivan Hlaváček – „helm /přílba/“). Spisovná čeština zná termín “helma“ se zčešťující koncovkou -a. Termín „helm“ není možné vnímat ani jako speciální heraldický termín, který byť v rozporu se současnou českou gramatikou, by bylo možné tolerovat. Tolerování lze navíc označit za zbytečné, protože kontroverzní termín “helm“ je možné plnohodnotně nahradit neproblémovým českým termínem „přilba“. Vytrvalá umanutost prosazovatelů německého termínu „helm“ je mimořádná. Dnes bychom mohli očekávat, že počínání jednotlivců na rozhodných místech bude směřovat k jednoznačné a trvale uplatnitelné české heraldické terminologii bez kontroverzí jako zárodků zmatení a budoucích pokusů o revize. Zmatení a revize nemohou české heraldické terminologii, jako prostředku korektní odborné oborové komunikace, nijak prospět. Pozoruhodným je i termín „polospuštěná mříž“, ačkoliv mříž je ve znaku spuštěná. Mohli bychom položit legitimní otázku, proč je mříž popsána jako „polospuštěná“ a není použit termín „polovytažená“. Navíc obojí počítá s tím, že mříž v bráně bude zobrazena pouze v její horní polovině a je zcela lhostejné, zda je „polospuštěná“ nebo „polovytažená“. Stačí sdělit, že mříž je "vytažená" nebo „spuštená“ a míra vytažení či spuštění není předmětem popisu.

Vlajka města Jirkova, udělena v roce 2016 (návrh a kresba Stanislav Kasík).

Vlajka města Jirkova, udělena v roce 2016 (návrh a kresba Stanislav Kasík).

Městu Jirkovu byla předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR udělena vlajka dne 24. 2. 2016, na základě jeho rozhodnutí č. 44 z 9. 12. 2015. Udělovací dekret obsahuje následující popis vlajky: „List tvoří bílé karé nad stejně velkým modrým čtvercovým polem a dva vodorovné pruhy, modrý a bílý. V karé kosmý žlutý pruh se třemi kosmo položenými červenými srdci, vycházející z první čtvrtiny žerďového a horního okraje karé do poslední čtvrtiny dolního a vlajícího okraje karé. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3“.

 

 

Za spolupráci děkuji PaedDr. Petrovi Rakovi, řediteli Státního okresního archivu Chomutov se sídlem v Kadani a Mgr. Pavlovi Simetovi, kronikáři města Jirkova za mimořádnou vstřícnost a poskytnutou fotodokumentaci.

 

 


Publikováno:  Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXIX, č. 1/2019, Praha 2019, s. 51-65.  


Stanislav Kasík © - 18. 12. 2019    

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting