Login

O znaku městyse Libštátu

Libštát se v historických písemných pramenech připomíná poprvé v roce 1322 nepřímo. Zmínka je učiněna v přídomku šlechtice Hynka z Libštátu („hinek de Lubstata“), který byl v uvedeném roce žalován Vokem z Rotštejna pro škodu způsobenou na jeho majetku v Ketni (Keteň, část Jičeněvsi) a v Údrnicích (obojí o. Jičín), jmenovitě šlo o krádež klisen a rozličná provinění na majetku poddaných. Vok z Rotštejna požadoval odškodnění ve výši dvou set marek stříbra (Reliquiae tabularum terrae citationum vetustissimae. Praha 1868, s. 66, č. 337). Vok z Rotštejna ve stejné době žaloval desítku další šlechticů a žádal odškodnění za újmy, které se mu staly v letech 1318-1322, kdy probíhala tzv. rotštejnská válka, v níž byl dokonce zajat a uvězněn. Jeho protivníky byli velice blízcí příbuzní (strýcové a bratranci) páni z Valdštejna, a mnoho dalších drobných šlechticů z regionu.

 

O uvedeném půhonu na Hynka z Libštátu věděl i historik Josef Vítězslav Šimák, znalec regionálních dějin a autor díla o středověké kolonizaci v Čechách. Přesto, že půhon je datován do roku 1322, spekuluje Šimák o tom, že Hynek z Libštátu škodil Vokovi z Rotštejna „asi roku 1316“.  Slůvko „asi“ svědčí o Šimákově snaze sdělení relativizovat, ale tím vágnost informace eliminována nebyla. I tak Šimák bez jakéhokoliv dokladu sděluje „před r. 1316 trvá již Libštát“ (Šimák, Josef Vítězslav: Středověká kolonisace v zemích českých. České dějiny, díl I. část 5., Praha 1938, s. 794). Můžeme spekulovat o tom, že Libštát před rokem 1316 skutečně existoval, ale nezvratný doklad pramenné povahy k dispozici nemáme. Prvním dokladem je skutečně zpráva z roku 1322.

 

Stejně nepřímá je i zmínka z roku 1361, kdy nejmenovaný kněz kostela v Libštátě („de Libstat“) byl exekutorem jmenování nového faráře Hynkem z Valdštejna do Soběhrdovy Olešnice (dnes obec Košťálov; Libri Confirmationum, I. Pragae 1867, s. 145).

 

Z roku 1369 je zpráva o výběru papežského desátku v Libštátě („Lybstat“). Vybíráno bylo ročně šest grošů (Registra decimarum papalium. Praha 1873, s. 92). Tato skutečnost umožňuje tvrzení, že v Libštátě v této době byl farní kostel a fara. Z pozdějších zpráv víme, že kostel byl zasvěcen sv. Jiří. V rámci církevní organizace patřila fara v Libštátě k děkanátu v Jičíně a ten do arciděkanátu v Hradci (Králové). Podle výše vybíraného papežského desátku můžeme usuzovat i o velikosti obce v dané době. Šest grošů bylo vybíráno například v Horní a Dolní Branné, v Radimi, v Údrnicích nebo v Ostružně. V Jilemnici, v Nové Pace a v Lomnici se platilo 15 gr., ale například v Drahorazi 36 gr., v Nemojčevsi 27 gr., v Běcharech 30 gr. atd.

 

O Libštátě se v pramenech jednoznačně píše 7. února 1388, kdy byla v Hradci (Králové) vyhlášena proklamace na odúmrť po Zdeňkovi z Valdštejna a na Košťálově († 1388, před 7. 2.). Albrecht z Valdštejna na Chotěšicích (pravděpodobně Zdeňkův synovec, který zemřel v roce 1406) jménem Kačny (Kateřiny) z Košťálova, vdovy po Zdeňkovi z Valdštejna, obhajuje tisíc kop grošů, jež Zdeněk své manželce pojistil jako věno na svém majetku v Bystrém, Olešnici a v Libštátě („in Libstatye“) a zapsal do Desek zemských (Archiv český, XXXI. Praha 1921, s. 12 No 40).

 

Z uvedené zprávy o proklamaci na odúmrť po Zdenkovi z Valdštejna vyplývá, že Libštát byl součástí panství hradu Košťálova (dříve také Košťál). Hrad byl pravděpodobně postaven někdy v polovině 14. století pány z Valdštejna, sezením na Lomnici. První známý vlastník hradu byl Zdeněk z Valdštejna zmíněný v roce 1374 (viz výše). Výsledek odvolání Albrechta z Valdštejna na proklamaci na odúmrť po Zdeňkovi z Valdštejna není znám v podrobnostech. Je zřejmé, že část odúmrti spadla na krále a část zůstala Kačně z Košťálova. Z pramenů vyplývá, že byly rozlišovány statky příslušné k hradu Košťálovu a statky „kostelní“ patřící ke kostelu v Soběhrdově Olešnici (později Olešnice Košťálovská, dnes obec Košťálov). Hrad byl již od posledního desetiletí 14. století v držení pánů ze Sloupna. Po polovině 15. století zprávy o hradu mizí a předpokládá se, že byl opuštěn a zpustl.

 

Statky patřící k hradu Košťálovu byly na konci uvedeného století připojeny k Semilům, které držel Protiva z Rožmitálu († 1473) se svou manželkou Kateřinou z Pecky. Semily se staly součástí panství příslušnému k hradu Návarovu. Způsob a datum spojení znám není. Teprve když v roce 1508 koupili Návarov od Alexandra z Leisneku bratři Jan a Bernard z Valdštejna, jsou vztahy Návarova a Semil zřetelnější. Valdštejnové dosáhli toho, že jim král v roce 1510 propustil návarovské panství z manství do dědičného držení. Hned v následujícím roce 1511 prodali Valdštejnové hrad Návarov a Semily Janovi z Boskovic, který již měl hrad Hrubou Skálu. Nákupy hradů s příslušnými panstvími Jana z Boskovic finančně vyčerpaly do té míry, že upadl do dluhů, které si vynutily prodej mnoha statků. Nemohl Valdštejnům za Návarov a Semily zaplatit a ti si své statky ponechali v držení. Hrubou Skálu získal Zikmund Smiřický ze Smiřic († 1548), který od Valdštejnů v roce 1515 koupil také Návarov a Semily a s nimi i Libštát. Stejnojmenný Zikmundův vnuk († 1608) přikoupil hrad a panství Kumburk a další statky. Zikmund měl tři syny – Jaroslav († 1611) byl sice ženatý, ale bezdětný, Jindřich Jiří byl nedostatečný na rozumu a dědicem se nakonec stal Albrecht Jan.

 

Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic se aktivně účastnil českého stavovského povstání, které zahájila defenestrace místodržících Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořity z Martinic z oken české kanceláře na Pražském hradě v roce 1618. Smiřický se osobně účastnil listopadové vojenské akce u Českých Budějovic a zde těžce onemocněl. Byl převezen do Prahy, kde 18. listopadu 1618 zemřel. Smiřický patřil k nejbohatším šlechticům v Českém království té doby, byl svobodný a neměl potomky. Potenciálním dědicem podle práva byl jeho choromyslný bratr Jindřich Jiří. O dědictví se měly podělit jejich sestry Eliška a Markéta Saloména. Markéta († 1654) byla v té době vdaná za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka a Eliška byla svobodná. S Eliškou Smiřickou je spojen příběh mající charakteristiku velkých románových dramat. Eliška, díky svému společenskému poklesku, když si zadala s poddaným kovářem, byla svou sestrou uvězněna (rozhodnutí o potrestání dcery vězením už dříve učinil jejich otec Zikmund, † 1608). Příležitost s příslibem obrovského dědictví zavětřil šlechtic nevalné pověsti Ota Jindřich z Vartenberka, zv. Kulhavý, který zorganizoval Eliščin únos a vzápětí si ji vzal za ženu. Eliška jako starší ze sester měla podle zemského práva větší nároky na dědictví po bratrovi než mladší Markéta. Za příznivého právního vyústění dědického řízení, by jí připadla nejméně třetina obrovského majetku Smiřických. Vartenberkovo nestandardní a téměř lapkovské konání vyvolalo nelibost ve šlechtické obci a u královských úředníků bylo hodnoceno jako porušení zemských zákonů. To vše vedlo k zajetí Vartenberka a k dalšímu zhoršení vztahů mezi sestrami, které vyvrcholilo výbuchem části jičínského zámku, v níž byl uskladněn střelný prach. Mezi obětmi byla iniciátorka výbuchu Eliška, manžel její sestry Jindřich Slavata a někteří komisaři úřadu zemských desek, kteří byli v zámku ubytováni.

 

Po bitvě na Bílé hoře v listopadu 1620 se Markéta marně snažila o získání majetku po svém manželovi a se svým bratrem Jindřichem Jiřím opustila zemi. Do děje vstoupil Albrecht z Valdštejna, jehož matkou byla Markéta ze Smiřic († 1593) a on sám byl příbuzným (prastrýcem) posledního a na rozumu nedostatečného Smiřického. Vymohl si na císaři ustanovení o poručnictví nad Jindřichem Jiřím Smiřickým, který nakonec ve Valdštejnově péči svá léta dožil v roce 1630 na hradě Hrubé Skále. Albrecht z Valdštejna byl faktickým uživatelem statků a majetku Smiřických ze Smiřic již před uvedeným rokem a řadu z nich koupil (jako poručník prodával statky svého poručence sám sobě). Ale i Valdštejnův čas se naplnil. Dne 25. 2. 1634 byl v Chebu zavražděn, pak obviněn ze zrady císaře a na základě toho byl jeho majetek konfiskován.

 

V době, v níž Albrecht z Valdštejna vévoda z Frýdlantu žil, požívalo Frýdlantské vévodství značné autonomie a řídilo se svými vlastními zákony. V rámci vévodství došlo k reorganizaci správy jednotlivých panství. Tak se Libštát dostal k panství Kumburk a Úlibice. Dle zápisu konfiskační komise, která vypracovala podrobné seznamy konfiskovaných statků, uvádí krom jiného i přehled o statcích panství „Kumburk-Oulibice“ - „…pusté zámky Kumburk a Bradlec, nový zámek v Jičíně, tvrze Oulibice, Dřevěnice a Kamenice, město Jičín (s příslušenstvím), městečka Nová Paka a Libštát (Liebstaedtl), vsi Olešnice Levín (O. Levínská), Vrchovina, Stará Paka, Roškopov, Brdo, Krsmole, Bělá, Tample, Svojek (Svojka, díl), Kruh (díl), Ústí (Aussig), Syřenov, Dřevěnice, Dolce, Úbislavice, Proseč česká (B. Proschwic), Stav, Oujezd, Oulibice, Lužany, Řeheč, Studénka, Proseč, Třtěnice, Kovač, Chomutičky, Konecchlumí, Kamenice, Přímov (Peřímov), Háje, Olešnice Košťálská, Valdice, Kundratice (díl), Čikváska, Bystrá, Robousy, Lhota Kačákova, Moravčice, Kbelnice, Zebín (zašlá, nyní jen dvůr), Zámezí, Dílče (Dílec), Podulší a Nevratice“. K tomu 12 poplužních dvorů ve vyjmenovaných místech. Uvedený majetek byl na základě císařské rezoluce z 8. května 1636 postoupen do dědičného držení polnímu maršálovi Rudolfovi z Tiefenbachu (Bílek, Tomáš V.: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Praha 1883, s. 777-778).

 

Rudolf z Tiefenbachu († 1653) byl ženatý s Marií Annou Eliškou ze Šternberku († 1676). Ze získaného panství zřídil majorát (fideikomis). Majorát byl zvláštní právní formou držení majetku odlišnou od dosavadní praxe. Zřízení majorátu umožňovalo dědění majetku prvorozencem a pak dalšími příslušníky rodu, či příbuznými a nebylo předmětem královské odúmrti. Dědické řízení podléhalo jiným pravidlům. Protože šlo o umenšení tradičních panovníkových práv, musel císař zvláštním privilegiem zřízení majorátu povolit. V privilegiu pro Rudolfa z Tiefenbachu je ustanovení, že zemře-li bez dědiců, bude jeho nástupcem v držení majorátního panství Kumburk-Úlibice Jan Norbert ze Šternberka, synovec jeho manželky. Tak se také stalo, když vdova Tiefenbachová v roce 1676 zemřela. Šternberkové v roce 1710 prodali Kumburské panství Janu Josefovi hraběti z Trautmannsdorfu. Trautmannsdorfové byli v Libštátě vrchností až do roku 1850, kdy dosud patrimoniální správu nahradila správa státní, zřízením okresních soudů, okresní, městských a obecních úřadů.

 

Ve vztahu ke statutu místa byla vyslovena domněnka, že Libštát byl městečkem už v roce 1316. Jak bylo výše uvedeno, jde o spekulativní dohad J. V. Šimáka, který jím nebyl doložen doklady pramenné povahy. O typu sídla nejsou zprávy až do roku 1636, kdy se v pramenech již jednoznačně zmiňuje městečko Libštát. Do roku 1525 je zařazováno domnělé privilegium na trh a to je vyhodnocováno jako doklad o Libštátu jako městečku. Tato zpráva je problematická tím, že prameny o jakémkoliv libštátském trhovém privilegiu mlčí. Libštát byl městečkem jednoznačně jmenován v roce 1636, kdy na základě císařské rezoluce bylo panství kumbursko-úlibické postoupeno do dědičného držení Rudolfovi z Tiefenbachu a zapsáno do Desek zemských (viz výše). Jako městečko je Libštát zmiňován i v roce 1654. Ale v roce 1720 a 1757 byl Libštát v pramenech nazýván vsí (Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. III. díl. Praha 1998. s. 481). Topograf Schaller v roce 1790 píše o Libštátu – „Libstadt ein Marktflecken“ (Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Sechzehnter und letzter Theil. Bidschower Kreis. Prag und Wien 1790, s. 88). Čili Libštat byl v této době vnímán jako trhové místo, tedy místo kde se koná trh. Takové místo obvykle bylo vnímáno jako městečko. Další topograf Sommer v roce 1835 píše o Libštátu shodně – „Libstädtel…unterhäniger Marktflecken“ – „Libštát (Libštetl)…poddanské trhové místo“ (Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Dritter Band. Bidschower Kreis. Prag 1835, s. 140). Lze spekulovat o tom, že ze správního hlediska Libštát nebyl „Städtel“ – městečko, i když druhý člen ve jménu místa má tento význam, ale používané jméno může být dokladem, že Libštát byl jako městečko všeobecně vnímán. Přesto je nezbytné poznamenání, že původní jméno místa nebylo „Liebstadt“ nebo „Liebstädtel“, ale „Liebstat“ se zcela jiným významem mluvnickým i etymologickým (viz níže). Sídlo nebylo velké, ale mělo poměrně rozsáhlé tržiště (náměstí), jímž úhlopříčně procházela komunikace. To bylo vnímáno jako charakteristické pro městečko. Jednoznačné pojmenování místa městečkem je jisté v roce 1847 a pak v roce 1921.

 

Je nesporné, že Libštát byl trhovým místem, které se transformovalo do sídla vyšší kategorie, kterým bylo městečko, resp. městys. O příčině vzniku trhového místa můžeme jen spekulovat. Existence trhu nepochybně přinášela vrchnosti příjmy, ale nabízí se i jiná možnost. Podhůří Krkonoš a Krkonoše samotné se svého času staly místem intenzivní prospektorské a nakonec i důlní činnosti. Hledány byly zejména rudy kovů, například stříbra. Prospektoři, důlní podnikatelé zvaní kverkové, horníci a znalci souvisejících řemesel byli představiteli velice specializovaných oborů, které bylo nutné do potřebných míst dostat, protože místní lidské zdroje takovou specializací nedisponovaly. Horníci nebyli poddanými a mohli svobodně migrovat za prací. Jestliže Krušnohoří bylo doménou horníků rekrutovaných ze saské strany Krušných hor, pak v Krkonoších a přiléhajících oblastech takovým zdrojem mohlo být Kladsko a Slezsko. Práce horníků neumožňovala, aby se v místě jejich působení zabývali takovými činnostmi, které by jim umožnili být potravinovými samozásobiteli. Průvodním jevem rozvíjející se důlní činnosti v konkrétním místě bylo ve středověku zřizování potravinových trhů pro horníky. Nelze zcela odmítnout tezi, že příčinou vzniku trhového místa s názvem „Liebenstat“ byla právě důlní činnost v okolí. Je zřejmé, že místo nevzniklo nějakým spontánním nebo samovolným způsobem. Naopak se můžeme domnívat, že trhové místo vzniklo z nějakého závažného důvodu – například dolování rud kovů nepochybně bylo důvodem dostatečně závažným. Krkonošské lokality s historickou těžbou stříbra a také dalších kovů jsou známy.

 

Výše uvedená spekulace o důlním podnikání, jako o možné příčině vzniku sídla, může být podpořena skutečností, že krajina horského charakteru, ve své době pokrytá téměř neprostupným lesem, se pro zemědělské hospodaření s příslibem rentabilního výnosu moc nehodila. Vznik osídlení byl podmíněn jinými důvody a možná je výsledkem počínáním, zařaditelným do tzv. vnější kolonizace, která vrcholila právě na přelomu 13. a 14. století, kdy je činěna první zmínka o Libštátu (1322). V uvedené době byla aplikována praxe, že místům, do kterých bylo potřebné najít nové osadníky, byla dávána jména vyjadřující pozitivní vlastnosti místa. Jazykovědci taková jmena nově zakládaných vsí nazývají „ozdobná“ nebo také „zvací“. Například na Děčínsku, kde proběhla vnější kolonizace v závěru 13. a na počátku 14. století a noví obyvatelé pocházeli z německy mluvících krajin, byla novým místům dávána jména typu „Rosendorf“ (Růžová ves), „auf dem lieben werde“ („na milém ostrově“, dnes Libverda), „Schönborn“ (Krásný pramen, dnes Krásný Studenec), „Schönwald“ (Krásný les) atd.

 

V průběhu historie máme možnost zaznamenat autentické dobové formy názvu městyse Libštát: „de Lubstata“ (1322), „de Libstat“ (1361), „Lybstat“ (1369), „in Libstatye“ (1388), „in Libstat“ (1408), „in Lipstat“ (1414), „in Libstat“ (1435), „Libstadtl“ (1636), „Libstadtl, Libstadt“ (1790), „Liebstädtel, Liebstadtl, Liebstadt“ (1835), „Libštát“ (úředně 1854), „Libštát, Libštat“ (1904). O etymologickém významu místního jména Libštát činí jazykovědci následující výklad: „…toto místní jméno vzniklo ze středohornoněmeckého výrazu liube, dialekticky lûbe (srovnej středohornoněmecké liup, liupper s variantním lûber, viz Lexer I, 1910 n.) + stat > Stadt = milé, příjemné místo > město“ (Profous, Antonín: Místní jména v Čechách. Díl II. Praha 1949, s. 603). Posun od jména „Liebstat“ („Milé místo“) ke jménu „Liebstadt“ (ve druhém členu „město“), resp.  „Liebstadtl“ (ve druhém členu „městečko“, „městys“) byl podmíněno zvukovou shodou ve výslovnosti a nakonec i faktickému statutu místa, které městečkem skutečně bylo.

 

O historických pečetích a razítcích městyse Libštátu

 

Městys Libštát používá historického znaku, o kterém je nutné učinit základní sdělení – znak nebyl nikdy udělen panovníkem. Počátkem jeho existence bylo odvození od pečetí užívaných prvotně nikoliv městysem, ale vrchnostenským rychtářem. Figury z pečetního pole byly vloženy do štítu a všemu byla dána heraldická barevnost. Kdy se tak stalo, lze s velkou mírou jistoty doložit. Vytvoření znaku bylo svévolným aktem (více viz níže). Představu o tom, že by snad v libštátských pečetích byl znak městyse, je potřebné upřesnit konstatováním, že pečeť a znak není totéž pro různý původ, význam a způsob užití. Pečeť není ekvivalentem znaku. Navíc v těch pečetích, kde není zobrazen štít, platí základní heraldická teze – „bez štítu není znaku“. V těchto případech můžeme uvažovat pouze o pečetním znamení. Tam kde je štít se znamením, lze spekulovat o tom, že pečeti pocházejí z období po roce 1864, kdy byl znak Libštátu uveden poprvé v kompendiu české komunální heraldiky (viz níže V. R. Widimsky).

 

První pečeť Libštátu, resp. libštátské rychty, vznikla velice pravděpodobně na počátku 19. století, v době před povýšením Ferdinanda hraběte z Trautmannsdorfu do knížecího stavu v roce 1805. Odborná literatura dává vznik pečeti v Libštátě do souvislosti s knížetem z Trautmannsdorfu, ale zároveň klade dobu vzniku do 18. století. Rozporné je, že v té době byli Trautmannsdorfové ještě stále v hraběcím stavu. Shodná literatura zaznamenala fakt, že právě oni nechali vyrýt pečetidla pro celou řadu obecních rychet na svých panstvích (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 225, dále jen Čarek). Mezi nimi jsou obecní rychty na panství Radim-Pecka, které koupil Ferdinand 3. kníže z Trautmannsdorfu až v roce 1824. Obraz pečetního pole byl ve všech případech shodný – listnatý strom s dvěma ptáky po stranách kmene. Shodné pečeti jednotlivých obcí odlišoval pouze opis. Některé pečeti jsou v opisech datovány do roku 1803, vznikly tedy ještě v době před povýšením Trautmannsdorfů do knížecího stavu. Dá se usuzovat, že příčinou konání trautmannsdorfské vrchnostenské kanceláře mohla být reforma správy panství. Typologie pečetidel byla uplatněna i u obcí na trautmannsdorfském panství Radim-Pecka, které bylo získáno v roce 1824.

 

Obraz pečeti shodný s pečetí Libštátu měly následující obce: Bělá (o. Semily), Borová (o. Náchod; doplněno pěti hvězdami nad korunou stromu), Česká Proseč (o. Jičín; místní část Úbislavic), Háje nad Jizerou (o. Semily; datováno opisem do roku 1803), Lužany (o. Jičín; rozkřídlení ptáci jsou s obou stran na kmeni stromu, datováno opisem do roku 1803), Peřimov (o. Semily), Podůlší (o. Jičín), Polom (o. Rychnov nad Kněžnou; místní část Sedloňova, nad každým z ptáků 3 hvězdy v postavení 1, 2), Roškopov (o. Jičín), Trnová (o. Karlovy Vary; nad stromem 3 hvězdy v postavení 1, 2), Úbislavice (o. Jičín), Újezdec (o. Semily; místní část Syřenova, rozkřídlení ptáci jsou s obou stran na kmeni stromu, datováno opisem do roku 1803), Čikvásky (o. Semily; místní část Košťálova; razítko použité v roce 1897), Lípa (o. Rychnov nad Kněžnou; po stranách kmene ptáci letící ke stromu; razítko použité v roce 1897), Syřenov (o. Semily; razítko použité v roce 1888), strom bez ptáků měla v razítku i obec Stará Paka (o. Jičín, razítko 1900); Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek. I. Pečeti a razítka obcí Čech, Moravy a Slezska. Brno 2012).

 

Dosud je známo šest typů libštátských pečetí včetně tří zachovaných typářů (odbornou literaturou byly prezentovány dosud jen čtyři otisky). Určit jejich chronologickou posloupnost je víceméně nemožné a riziko nepřesnosti je velké. Jistým vodítkem mohou být opisy a jejich jazyk. Ve srovnání s pečetěmi rychet na obou trautmannsdorfských panstvích lze dovodit, že prvotním jazykem opisů byla němčina, po roce 1850 němčina a čeština a nakonec výhradně čeština. Následující přehled je do pomyslné časové osy sestaven spíše intuitivně.

Pravděpodobně nejstarší známé pečetidlo městyse Libštátu z počátku 19. století. V držení úřad

Pravděpodobně nejstarší známé pečetidlo městyse Libštátu z počátku 19. století. V držení úřadem městyse (zobrazeno zrcadlově obráceně; foto Stanislav Kasík).

1 - Pravděpodobně nejstarší je typář v držení Úřadu městyse Libštátu a odjinud neznámý. Mosazná deska pečetidla je oválná (výška 26 mm, šířka 24 mm) a ohraničená perlovcem. V pečetním poli je ploché návrší pokryté rytým kosmým šrafováním. Z návrší roste listnatý strom a po stranách jeho kmene jsou na návrší stojící dva k sobě přivrácení ptáci. Při horním okraji je lištou oddělená „páska“ (9. až 3. hodina) a v ní český majuskulní nápis s většími iniciálami MĚSTÝS LIBŠTÁT. Čárku nad „Ý“ ve slově „Městýs“, možná můžeme mít za rytcovu chybu, i když v češtině 19. století je znám tvar „městíce“ a odvozené slovo „městíc“ a nakonec „městic“ s významem „malé město“ (Machek, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1997, s. 365). Velice podobným způsobem byla vyryta pečeť pro rychtu v Podůlší a v Roškopově (o. Jičín – po r. 1824; šrafování vrchu a provedení opisu).

Městys Libštát, otisk pečetidla s německo-českým opisem - po roce 1850 (foto Stanislav Kasík).

Městys Libštát, otisk pečetidla s německo-českým opisem - po roce 1850 (foto Stanislav Kasík).

2 – Razítko městyse Libštátu – zachovaný ocelový typář. Deska má průměr 36 mm, silná 8 mm a s dřevěným držadlem hruškovitého tvaru vysokém 89 mm. V pečetním poli ohraničeném perlovcem je štít, nahoře vydutý a s vydutými zkosenými horními rohy. Ve štítě z návrší vyrůstá strom s korunou ve tvaru obráceného srdce, po stranách kmene na vrchu sedí odvráceně ptáci s přivrácenými a vzhůru hledícími hlavami. Opis majuskulou rozdělený na dvě části lipovými lístky - ª MARKT LIEBSTADTL ª MESTYS LIBŠTÁT. Německá část opisu je nahoře s vrcholy písmen k vnějšímu okraji pečetního pole, česká část opisu je dole s vrcholy písmen k středu pečetního pole. Nápisy oddělující lipové lístky jsou heraldicky vpravo svěšený a vlevo vztyčený (SOkA Semily, Sbírka typářů, č. 25, fond AO Libštát).

 

Když byla v roce 1850 nahrazena dosud patrimoniální správa správou státní a byly zřízeny okresní soudy, okresní, městské a obecní úřady, následovaly v obcích volby do obecních zastupitelstev. V této době byl vydán výnos ministerstva vnitra ve Vídni, kterým bylo nařízeno novým samosprávám zavedení úředních pečetí nebo razítek. Ministerstvo vnitra ponechalo zcela na vůli obcí obsah pečetního pole, ale striktně vyžadovalo uvedení jména uživatele. Byla-li obec dvoujazyčná, například s česky a německy mluvícím obyvatelstvem, pak bylo nařízeno užití dvoujazyčného opisu se jménem uživatele. Takovou podobu má i výše popsané razítko městyse Libštátu (č. 2), pro který se zachoval i typář.

Městys Libštát - kresba pečeti z 2. pol. 19. století (kresba Karel Liška).

Městys Libštát - kresba pečeti z 2. pol. 19. století (kresba Karel Liška).

3 – Typologicky shodná pečeť je známá z otisku v archivu obce Libštát (SOkA Semily, AO Libštát). V pečetním poli ohraničeném lištou je shodný štít jako v pečeti č. 2 a v něm shodné figury stromu a ptáků na vrchu, jehož tvar lze mít za skálu. Nad štítem je nápis MĚSTYS a pod ním LIBŠTÁT (Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek III/2. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček J – M. Brno 2013, s. 140, č. 1; dále jen Liška, Sbírka III/2).  

Městys Libštát - kresba pečeti použité v roce 1894 (kresba Karel Liška).

Městys Libštát - kresba pečeti použité v roce 1894 (kresba Karel Liška).

4 – V roce 1894 bylo použito gumové razítko typologicky podobné předchozímu. Mezi vnější dvojitou a vnitřní jednoduchou linkou je opis: * MĚSTÝS * LIBŠTAT. – Značky hvězdičky na 9. a na 3. hod. rozdělují nápis na dvě části, horní je vrcholy písmen k vnějšímu okraji a dolní do středu pečetního pole. V pečetním poli je trávník (nízké návrší), na němž sedí dva přivrácení ptáci a mezi nimi roste listnatý strom (Liška, Sbírka III/2, s. 141, č. 4). V opise bylo opět použito termínu „městýs“ a jméno „Libštat“ je bez čárky nad „A“.

 

5 – V držení Úřadem městyse v Libštátě je gumové razítko o průměru cca 40 mm. Mezi vnější dvojitou a vnitřní jednoduchou lištou je opis: { MĚSTYS * LIBŠTÁT. – Značky růžičky na 9. hod. a hvězdičky na 3. hod. rozdělují nápis na dvě části, horní je vrcholy písmen k vnějšímu okraji a dolní do středu pečetního pole. V pečetním poli jsou dva vrchy vedle sebe, na každém z nich sedí přivrácený pták a nad každým jsou tři body (1, 2). Z úžlabiny mezi vrchy roste listnatý strom (Liška, Sbírka III/2, s. 141, č. 2).

Kresba otisku razítka Místního národního výboru v Libštátě po r. 1954 (kresba Karel Liška).

Kresba otisku razítka Místního národního výboru v Libštátě po r. 1954 (kresba Karel Liška).

6 – Po roce 1945 vzniklo razítko opakující obsah pečetní pole (viz 2 a 3). Sodný je tvar štítu. stromu i pozic ptáků. Vše stojí na trojvrší. Opis zní: ž MÍSTNÍ NÁRODNÍ VÝBOR ž LIBŠTÁT. Část opisu dole mezi tečkami, je vrcholy písmen do středu pečetního pole (Liška, Sbírka III/2, s. 141, č. 3).

 

Za podstatnou můžeme považovat zprávu Vincenze Roberta Widimského z roku 1864, který zmiňuje rychtářskou pečeť s opisem „Gemeind Liebstadtel“ („obec Libštát“). Pečeť s německým opisem, který uvádí „obec“ (něm. „Gemeinde“) a nikoliv „městys“ (něm. „Markt“), lze mít za dosud nejstarší nám známou zprávu o konkrétní libštátské pečeti (Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen. Wien 1864, s. 72, No. 271. Liebstadtel; dále jen Widimsky). Její otisk však zaznamenán není. Je možné, že právě tato pečeť je tou nejstarší, vyrobenou pro libštátskou rychtu na příkaz trautmannsdorfské vrchnostenské kanceláře.

Znak městyse Libštátu z roku 1864 (in: V. R. Widimsky - Städtewappen...).

Znak městyse Libštátu z roku 1864 (in: V. R. Widimsky - Städtewappen...).

O znaku městyse Libštátu

 

Z obrazu pečeti se vyvinul znak městyse Libštát. Prvním dokladem o existenci znaku a zároveň o jeho barevné podobě, je heraldické kompendium znaků měst a městeček v Českém království, napsaném Vincenzem Robertem Widimskym, lékárníkem z Města Albrechtice v Krnovsku, vydaném c. k. dvorním a státním vydavatelstvím a tiskárnou ve Vídni v roce 1864.

 

Když byla v roce 1850 nahrazena před tím ukončená patrimoniální správa správou státní, převzalo vídeňské ministerstvo vnitra také agendu komunální heraldiky. Pro potřeby této instituce bylo nezbytně nutné získat přehled o existujících a užívaných městských znacích v celém Rakouském císařství. Těmto potřebám podle vídeňských úředníků vyhovovala již před tím amatérsky sestavovaná sbírka zmíněného lékárníka V. R. Widimského. Z okolností vydání Widimského kompendia vyplývá, že vídeňské ministerstvo vnitra se stalo pomyslným garantem jeho obsahu. Díky nemožnosti dospět k jinému zdroji poznání, byla Widimského práce pragmaticky a bez výhrad akceptována, ačkoliv šlo z dnešního pohledu o ryze pozitivistickou a z odborného hlediska nekritickou „sběrku“ znaků.

 

Widimsky v úvodu své publikace píše, že mnohá města navštívil osobně a jinak využil pomoci svých přátel (krom jiných asi také stavovských kolegů – lékárníků), či si o informace napsal na příslušný úřad. Zdá se, že s představiteli městyse Libštátu korespondoval. Sběr materiálu k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil v roce 1860. Lze se domnívat, že podoba městského znaku byla v Libštátě stanovena právě před rokem 1860 po Widimského korespondenčním dotazu na úřad městyse, jakou podobu znak městyse má. Na jiných místech lze dovodit, že takový dotaz dokázal u představitelů samospráv způsobit pomyslné „zděšení“, protože do té doby bylo žito s vědomím, že obec znak má, protože je na pečeti. O jeho barevnosti však povědomost nebyla, protože pečeť sama není schopna barevného otisku. A tak se na mnoha místech znak doslova „vymýšlel“ ad hoc tak, že k pečetnímu obrazu byly přiřazeny heraldické tinktury a tím byl problém zdánlivě vyřešen. Prostřednictvím Widimského publikace pak tímto způsobem vytvořený znak nabyl charakter znaku oficiálního.

 

Druhou možností Widimského zisku informací o podobě libštátských pečetí byla tzv. Eichlerova sbírka v Archivu Národního muzea. Ta obsahovala výsledky sbírkové akce Vlasteneckého muzea v Praze, uskutečněné ve 30. letech 19. století a zaměřené na pečeti a razítka měst, městysů, obcí, rychet, far a vrchnostenských úřadů. V době Widimského byla sbírka již uspořádána a přístupná veřejnosti. K této úvaze vede skutečnost, že ve Widimského pozůstalosti, uložené v Okresním archivu v Bruntále není zachována žádná korespondence s městy v Českém království (Müller, Karel: Vincenz Robert Widimsky – albrechtický kronikář a zakladatel české komunální heraldiky nejen v českých zemích. Universitatis Ostraviensis, Acta Facultatis philosophicae/219, Historica 12/2005, Ostrava 2005, s. 229-232). To by se dalo vysvětlit tím, že Widimského korespondence se jednoduše nezachovala díky nějaké újmě. Proti tomu však stojí skutečnost, že stejným nedostatkem trpí i archivy měst, v nichž bychom teoreticky měli Widimského dopisy zaznamenat. Zdá se, že neexistují.

 

Widimsky byl prvním, kdo přinesl jak úplný popis, tak barevné vyobrazení znaku městyse Libštátu. Je pozoruhodné, že znak nazývá německých termínem „Ortswappen“ („Místní znak“) a nikoliv „Stadtwappen“ („Městský znak“). Popis znaku v německém jazyce zní: „…einem silbernen Schilde mit einem rothen Schildesfusse, auf dem oben ein natürlicher grüner Lindenbaum, und diesem zu beiden Seiten, ebenfalls auf dem Schildesfusse, zwei schwarze Raben gegen einander stehen, und gegen den Gipfel des Baumes aufschauen “ (překlad: „…stříbrný štít s červenou patou, na níž nahoře přirozená zelená lípa a u této z obou stran, také na patě štítu, dva černí havrani (lze také krkavci) proti sobě stojící a ke koruně stromu vzhlížející“; Widimsky, s. 72). V příloze barevných litografií je pod číslem 271 barevné vyobrazení znaku ve zlatém lemu. Widimsky nebyl autorem kreseb a spolupracující kreslíř udělal téměř u všech znaků zlaté lemy, které jako projev subjektivní svévole není možné považovat za integrující součást znaku. Lem je legitimní heraldická heroldská figura a její použití u znaků ve Widimského publikaci je neopodstatněné.

 

Widimským uvedená barevnost znaku Libštátu není v příslušném textu vysvětlena. Dozvídáme se, že listnatý strom je lípa a ptáci jsou havrani. Dodnes se v Libštátě traduje, že stříbrný štít symbolizuje těžbu stříbrné rudy, červená pata, která se nakonec v duchu pečetí změnila na červený vrch, se odvozuje od zdejší červenozemě. Určení listnatého stromu lípou je obtížně vysvětlit.  Nabízí se možná asociace odvozená od lidového pojmenování místa jako „Lipštát“ s laickým výkladem, že první část jmena je odvozena od „lípy“. Obec Podůlší (o. Jičín) má obsahem stejnou historickou pečeť jako Libštát a zde byl strom nazván olší proto, že jméno obce je vykládáno jako „místo pod olšemi“. O ptácích-havranech nelze nic „rozumného“ sdělit. Figury v pečeti však nějaký smysl a výklad nepochybně měly už v době, kdy byl vrchnostenskými úředníky „vymýšlen“ motiv do pečetních polí více jak desítky pečetí obecních rychet na panstvích Kumburk-Úlibice a Radim-Pecka.

 

V chronologické řadě další zpráva o znaku městyse Libštátu byla uvedena časopisu Světozor. Zde je uvedena nesmyslná informace, že Libštát „byl již ve starší době povýšen na městys, při čemž obdržel znak“. Popis znaku i vyobrazení zřetelně vycházejí z Widimského publikace. Text popisu byl přeložen do českého jazyku a znak překreslen do černobílé pérovky. Znak je zde popsán takto: „štít stříbrný a v něm zpodek červený, z něhož vyrůstá lípa barvy přirozené. Po obou stranách lípy na červeném zpodku krkavci, vzhůru na korunu lípy pohlížejíce“ (Světozor. Roč. IX, 1875, s. 166). Zde byli ptáci jednoznačně pojmenováni jako „krkavci“.

 

Redakce Ottova naučného slovníku přijala Widimského kompendium bez výhrad a bez kritického hodnocení. Po vzoru časopisu Světozor byly i zde popisy znaků stanoveny v českém jazyce a znaky překresleny do černobílých pérovek s naznačením heraldických barev šrafováním.  Ottův slovník naučný popisuje znak Libštátu takto: „Znak městský jest stříb. štít, dolení třetina červená, na ní stojí lípa přirozené barvy a po stranách na zemi dva havrani hledící na lípu“. Zajímavé je i sdělení: „starší pečeti jsou německé“ (Ottův slovník naučný, XV. Praha 1900, s. 1037, vyobr. znaku č. 2527).

 

Ve vztahu ke znaku Libštátu učinil v roce 1938 historik a universitní profesor Josef Vítězslav Šimák následující poznamenání: „Jeho dějiny [Libštátu] jsou neznámy; nepovědomo, ode kdy a od koho má svůj erb, lípu zelenou na stř. půdě (myslilo se patrně na Lip-stat), obapol po havranu, an k lípě hledí…“ (Šimák, Josef Vítězslav: České dějiny. Díl I, část 5. Středověká kolonizace v zemích českých. Praha 1938, s. 794). Je zřejmé, že Šimák neměl pro svůj komentář libštátského znaku dostatek informací a velice pravděpodobně jedním z mála zdrojů byla pro něj publikace Widimského (resp. Ottův slovník naučný). Šimák zjevně neměl potřebnou vědomost o procesu vznikání znaků měst a městeček v Českém království v letech 1850-1864 prostřednictvím kompendia V. R. Widimského. Kdyby měl o tomto procesu povědomost, nemohl by sdělovat svou nejistotu „ode kdy a od koho má Libštát svůj erb“, protože na základě dnešního poznání je možné říci, že libštátský znak se vyvinul z pečeti, která vznikla pravděpodobně na začátku 19. století, existuje od roku 1864 a nebyl nikdy nikým udělen, resp. v duchu Šimákem  sdělené pomyslné otázky „od koho“ lze s jistou nadsázkou odpovědět „od Widimského“.

Znak obce Libštátu (kresba Karel Liška, 80. léta 20. stol.).

Znak obce Libštátu (kresba Karel Liška, 80. léta 20. stol.).

Fenoménem české komunální heraldiky byl svého času Karel Liška († 1993), jehož trvalým badatelským zájmem byly pečeti a razítka měst a obcí, které pečlivě překresloval, třídil a uspořádával. S tím bylo spojeno i studium historických městských znaků. Jeho rozsáhlá sbírka je uložena v Archivu Národního muzea a jeho celoživotní dílo bylo v letech 2012-2014 publikováno zásluhou vydavatelství PhDr. Ivo Speráta z Brna. V Liškově sbírce je také karta s kresbami pečetí a znaku městyse Libštátu. Karel Liška našel celkem čtyři pečeti – všechny jsou z českými opisy. Některé neznal, například neměl povědomost o pečetích v archivu v Semilech a také neznal oválné pečetidlo v držení Úřadem městyse v Libštátě (viz výše). Každou kartu Liška doplnil vlastnoručně namalovaným znakem. Na libštátské kartě je kresba poplatná Widimského kompendiu z roku 1864. Znak je zde popsán: „stříbrný štít s červeným vrškem v patě, na němž stojí lípa přirozené barvy, po jejíchž obou stranách stojí dva černí havrani, hledící na lípu“ (Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek III/2. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček J – M. Brno 2013, s. 140-141). Popis uvedený Liškou je v rozporu s jeho kresbou znaku, kde není červený vršek, ale červená pata („okouzlení“ Widimským je u Lišky patrné i jinde).

Znak obce Libštátu z roku 1985 (kresba Stanislav Valášek).

Znak obce Libštátu z roku 1985 (kresba Stanislav Valášek).

Poslední relevantní kompendium komunální heraldiky v českých zemích z roku 1985 píše o libštátském znaku v kritickém tónu. Kapitolu cituji v úplnosti: „Libštát, o. Semily. R. 1848 panství Kumburk-Oulibice, kraj Bydžovský. V latinských textech Lubstata, Libstat, Lybstat, Lipstat; v německých Liebestat, Liebstädtl. Kdy vzniklo městečko Libštát, není známo; J. V. Šimák se domnívá, že už v roce 1316, jiní až v 16. století. V 19. věku se Libštát uvádí jako městys, na pečeti je však označen jako obec Libštát. V literatuře čteme o znaku městečka Libštátu s lípou a dvěma havrany. Ve skutečnosti asi nešlo o znak, protože přesně stejné pečeti mají vsi Syřenov a Peřimov na témž panství a šest dalších vsí na sousedním panství Radim-Pecka. Šlo tedy vlastně o pečetní znamení, které dala vrchnost, kníže Trauttmannsdorf, asi v 18. století vyrýt do pečeti celé řady svých poddanských osad. V 19. století, kdy se již zapomněl původ obrazu pečeti, vyobrazil Widimsky ve svém díle znamení Libštátu jako znak, určiv mu snad sám barvy. V l. 1946-1948 dokonce žádal městys ministerstvo vnitra o ponechání tohoto znaku na pečeti města. I městys tedy sám přijal obraz pečeti za znak a tradičně ho užíval. Popis domnělého znaku podle Widimského: Na spodu stříbrného štítu je červený pahorek, na kterém vyrůstá uprostřed lípa v přirozených barvách. Po stranách lípy stojí dva černí havrani hledící na korunu stromu“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 225). V barevné příloze je kresba libštátského znaku od Stanislava Valáška.

 

Text hesla „Libštát“ velice pravděpodobně nevypracoval Jiří Čarek, svého času ředitel Archivu hlavního města Prahy, ale pracovník Okresního archivu v Semilech. Archivní správa ministerstva vnitra pověřila všechny archivy vykonáním základního sfragisticko-heraldického výzkumu v místech jejich působnosti a zpracováním dosažených výsledků. Čarek byl spíše koordinátorem a redaktorem. Zpracovatel hesla velice správně hodnotí Widimského konání jako svévolné, a nakonec jím prezentovaný libštátský znak má za „domnělý“. Také je správně poukázáno na skutečnost, že znak je vlastně pečetním znamením, navíc společným pro celou řadu obcí. Mechanizmus vzniku znaku přiřazením tinktur pečetnímu obrazu je velice přesně vyhodnocen. Pro existenci znaku v Libštátu je podstatné, že byl obcí používán v praxi. I když nebyl nikdy nikým udělen, je nutné ho považovat za „vydržený“. Není rigorózně stanoveno, po jaké době užívání je možné určitý znak považovat za vydržený, ale můžeme mít za podstatné kritérium jeho uvedení v kompendiích české komunální heraldiky. V roce 1985 byl znak Libštátu uveden v Čarkově kompendiu městských znaků v českých zemích, i když s „výhradou“ spočívající v jeho „domnělosti“.

Znak městyse Libštátu v průčelí radnice. Dnes pod vrstvou zateplovacího materiálu (foto Luděk Opočen

Znak městyse Libštátu v průčelí radnice. Dnes pod vrstvou zateplovacího materiálu (foto Luděk Opočenský - 2014).

Praktické užití znaku Libštátu je doloženo například plastikou znaku na průčelí úřadu městyse. Dnes je tato kamenná plastika překryta vrstvou materiálu, sloužící k zateplení budovy, které se uskutečnilo pro roce 2015. K sejmutí znakové plastiky a jejímu umístění na příhodnější místo např. v interiéru budovy radnice nedošlo. K dispozici je jen nekvalitní fotodokumentace z roku 2014. Podoba tohoto znaku vychází z „dvojjazyčné“ pečeti z doby po roce 1850, která pak byla zopakována v dalších pečetích a razítcích. Pro tyto pečeti je typické uspořádání ptáků po stranách kmene stromu, jejichž těla jsou odvrácena a hlavy naopak přivrácené. Strom lípa je v tomto znaku zřetelně identifikovatelný tím, že koruna je složena z lipových lístků. Toto pojetí je ve vztahu ke známým pečetním obrazům zcela mimořádné, ale zároveň lze ocenit, že je „heraldičtější“. Konstrukce dolní poloviny znaku je zmatečná – podle některých pečetí je zde vrch, ale podle vyobrazení ve Widimském, kde je červená pata štítu, je zde stejná figura. V patě je navíc vytesáno jméno městyse. Takové doplnění znaku lze považovat za nepřijatelné. Štít jednoznačně sděluje, že plastika je znakem. Tvar štítu je neslohově tvarován do eklektického tvaru, který je inspirován již uvedenou „dvojjazyčnou“ pečetí s přidáním rolverků na horních koncích vydutých boků.

Znak městyse Libštátu z roku 2014 (kresba Stanislav Kasík).

Znak městyse Libštátu z roku 2014 (kresba Stanislav Kasík).

Ideální podoba znaku městyse Libštátu je dána popisem, který se může opírat o vyobrazení Stanislava Valáška v publikaci Jiřího Čarka z roku 1985. Popis: Ve stříbrném štítě na červeném vrchu lípa v přirozených barvách, na každé straně kmene na vrchu stojí přivrácený černý havran, hledící ke koruně stromu.

 

Po roce 1948 byl Libštát zařazen mezi běžné obce s místním národním výborem. V nové době obecní zastupitelstvo využilo zákonné možnosti požádat předsedu Poslanecké sněmovny o „vrácení“ statutu sídla a stanovení obce městysem. Předseda Poslanecké sněmovny žádosti vyhověl svým rozhodnutím vydaným dne 20. března 2014.

 

Vlajka městyse Libštátu udělená v roce 2015 (návrh a kresba Stanislav Kasík).

Městys Libštát se prostřednictvím svého zastupitelstva rozhodl pro řádné konstituování městské vlajky. Vlajku v roce 2014 navrhl Stanislav Kasík. Zastupitelstvo městyse Libštátu na zasedání konaném dne 10. září 2014 potvrdilo usnesením schválenou podobu vlajky. Součástí žádosti o schválení vlajky byl Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny (dále jen PPHV) požádán o stanovení popisu historického znaku městyse. PPHV se žádostí zabýval dne 6. listopadu 2014 a při této příležitosti byl. stanoven následující popis historického znaku městyse Libštátu: „Ve stříbrném štítě na červeném vrchu lípa přirozené barvy mezi dvěma stojícími černými havrany hledícími ke koruně stromu“.

 

Na doporučení PPHV udělil předseda Poslanecké sněmovny městysu Libštátu vlajku, na základě svého rozhodnutí č. 27 z 24. listopadu 2014. V dekretu předsedy PS, vydaném 5. března 2015 byla udělená vlajka popsána takto“ „List tvoří pět svislých pruhů, červený, zelený, bílý, zelený a červený, v poměru 1 : 1 : 6 : 1 : 1. V bílém pruhu z druhé a třetí čtvrtiny dolního okraje listu vyniká červený vrch. Z něho vyrůstá zelená lípa s hnědým kmenem, po jeho stranách stojí na vrchu dva černí havrani hledící ke koruně stromu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.“

 


Publikováno:  Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXIX, č. 2/2019, Praha 2019, s. 34-42.  


Stanislav Kasík © - 18. 12. 2019      

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting