Login

Od Widimského k černé díře bezheraldičnosti

 

Od Widimského k "černé díře bezheraldičnosti" 

 

Podstatným pro komunální heraldiku v českých zemích bylo ukončení patrimoniální správy a její nahrazení správou státní v roce 1850. Celou řadu kompetencí, se vztahem k městům a obcím v Rakouském císařství, převzalo do své gesce ministerstvo vnitra ve Vídni. Krom mnohého jiného to byla i kompetence ve vztahu ke znakům měst a městysů. Zřízená Heraldická komise stála před nutností řešit zásadní problém, který vyplýval z tradičních heraldických pravidel – nemožnost schválit a doporučit císaři k udělení znak již užívaný. Eliminace možné a zároveň nežádoucí shody užívaných znaků měst spočívala v nutnosti mít přehled o podobách znaků již existujících. Vytvoření takového přehledu pro České království, ve srovnání s potřebou znalosti městských znaků v celém Rakouském císařství, se možná jevilo jako úkol víceméně snadný. Lze tedy do jisté míry chápat konání státních úředníků, kteří s povděkem akceptovali již vytvořené dílčí kompendium pro České království, jehož autorem byl Vincenz Robert Widimsky (27. 3. 1793 – 14. 2. 1865), lékárník z Města Albrechtic u Krnova. Laik Widimsky svým diletantismem ovlivnil pohled na českou komunální heraldiku nejen v období bezprostředně následujícím po vydání jeho publikace, ale nacházel nekritické epigony jak mezi některými znakovými cenzory ve Vídni, tak i mezi odborníky a laiky v následujících generacích. Bylo nepochybně jednodušší opisovat, než bádáním a oborově korektním vyhodnocováním získaných poznatků dospět k nutně revidujícím závěrům u celé řady historických městských znaků.

 

Widimsky se stal předlohou pro Jaroslava Kořána, který v letech 1871–1877 do časopisu „Světozor“ napsal několik pokračování o městských znacích v Českém království. Jeho počiny však nejsou autorské, ale kopií Widimského nejméně v kresbách znaků, které byly překresleny do černobílých pérovek. Původní německé texty byly přeloženy do češtiny, ale faktografický obsah jednotlivých kapitol nebyl podroben kritické revizi. Ve stejném duchu si počínali redaktoři Ottova naučného slovníku a nakonec i August Sedláček, ve své době přední znalec především rodové heraldiky. Ti všichni svým počínáním potvrzovali „pravdivost“ Widimského kompendia - ke škodě české komunální heraldiky.

 

Pokud chceme mít přehled o publikování v oboru komunální heraldiky v relativní úplnosti, tak mezi rokem 1864 (Widimsky) a 1904 (Ströhl) byla v roce 1885 vydána publikace „Städtewappen“ jako součást rozsáhlého publikačního projektu v oboru heraldiky, který je obecně znám jako „Neuer Siebmacher“. Autoři O. T. v. Hefner, L. Clericus a A. Gautsch sestavili kompendium, které zahrnuje i některé městské znaky z Českého království. Autoři se však opírali o nespolehlivého Widimského a jejich vliv na českou komunální heraldiku byl fakticky minimální.

 

V roce 1967 byl v České socialistické republice vydán vzorový statut pro městské národní výbory (zákon č. 109/1967 Sb.) Ten se stal podstatným impulsem pro dění v komunální heraldice u nás. V části VII. bylo krom jiného uvedeno: „Tam, kde není obecně stanoveno užívání státního znaku, mohou města (MěNV) a obvodní národní výbory a s jejich souhlasem i organizace na území města užívat znak města. Znak města nebo jeho úpravu pak schvaluje po vyjádření příslušného archivu plénum MěNV“. V souvislosti s přípravou zákona o vzorovém statutu pro MěNV, byla již v roce 1966 zřízena při Archivní správě ministerstva vnitra instituce s názvem „Komise pro otázky znaků měst v ČSR“ (v následujících letech měl oficiálně užívaný název komise různou podobu). Komise měla funkce konzultační, poradní, hodnotitelské, doporučující, ale nikoliv striktně rozhodující. Definitivní rozhodnutí byla zákonem delegována na pléna příslušných městských národních výborů. Prostředí těchto úřadů umožňovalo individuální a subjektivní konání aktérů procesu konstituování městských znaků. Známe případy, kdy rady, hodnocení a doporučení komise nebyly respektovány vůbec (např. Harrachov). Svévole představitelů šla i dál, když uvedená komise nebyla ani požádána o konzultaci a dokonce nebyl splněn zákonem požadovaný úkon schválení plénem MěNV (např. Železná Ruda).

 

Komise pro otázky znaků měst při AS MV ČSR, které předsedal ředitel Archivu hlavního města Prahy, PhDr. Jiří Čarek, stála v roce 1966 před totožným problémem, jako Heraldická komise ministerstva vnitra ve Vídni po roce 1850. Měla-li Čarkova komise korektně vykonávat určené funkce, pak se jí nedostávalo nezbytného přehledného kompendia existujících městských znaků. Vytvoření takového kompendia bylo podpořeno ministerstvem vnitra se záměrem jeho publikování. Ustavená redakční rada pod vedením dr. Čarka zpracovávala jednotlivé kapitoly na základě podkladů vytvořených pracovníky příslušných okresních archivů. Po určité době byl již jediným redaktorem sám Čarek. Publikace vyšla v roce 1985 po více jak patnácti letech jejího opakovaného anoncování. Na tomto místě není možné provést komplexní hodnocení nejen obsahu, ale ani zvolené metodiky. Je zřejmé, že způsob zpracování mnohých hesel byl postižen již překonaným pozitivistickým náhledem platným na přelomu 19. a 20. století, zřetelnou neznalostí oborové problematiky a názorovou subjektivitou.

 

V Čarkově publikaci se naplno projevil nedostatek skutečně vědeckého pěstování heraldiky v minulých obdobích. Stejně tak byla zřejmá absence respektované instituce, která mohla sehrávat dvojí roli - garanta a arbitra. Jak je zřejmé, tak Akademie věd, která se dle patitulu knihy  podílela na jejím vydání, uvedenou dvojroli nenaplnila a v podstatě ani nemohla, protože nedisponovala potřebným odborným zázemím. Volný prostor byl v této době již několik let zaplněn laiky, diletanty, heraldickými „kazateli“, bezhlavými opisovači, publikujícími objeviteli „neznámých erbů“, sestavovateli zcela zbytných „zásobníků“, kteří tím, že dominovali v absolutních počtech, udávali i celkový „tón“ heraldického zájmu. Ti obvykle nesměřovali ke skutečně potřebnému heraldickému konání, protože mnozí neměli o takové potřebě ani tušení a zároveň bylo pro ně o mnoho snadnější plagovat, vykrádat a pomyslně se „heraldicky ukájet“ papouškováním překonaných počinů v oboru českých heraldických studií. Naopak to, co bylo podstatné a obor obohacující, bylo přehlíženo. Je však zároveň potřebné konstatování, že takto podávaný obraz heraldického dění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, není možné mít za zcela objektivní. Byli jsme svědky celé řady prací, které obor heraldiky významně obohacovaly a posouvaly kupředu.

 

Odsudek odborné práce některých respondentů Čarkova heraldického kompendia, spočívá ve skutečnosti, že cesta ke korektnímu hodnocení vývoje historických městských znaků a eliminování excesů, pochybení a bezdůvodných úprav, je možná jen prostřednictvím komplexního odborného konání. Výsledkem takového počínání jsou v nejlepších případech odborné rešerše. Rešerší rozumím shromáždění dostupných relevantních zpráv o historickém městském znaku, provedení jejich analytického vyhodnocení a zpracování závěrečné syntézy, jejíž součástí by mělo být konstatování o ideální podobě znaku. Takový typ rešerše vyžaduje od zpracovatele oborové znalosti na potřebné úrovni, zkušenosti, dostatečnou vědomost o interdisciplinárních vztazích a o uplatnitelné metodice. Díky znalosti obecné úrovně vědomostí o heraldice v 70. a 80. letech 20. století mohu odhadovat, že v rámci archivní obce byl spíše nedostatek dostatečně disponovaných zpracovatelů potřebných rešerší. Mnohými byly chybějící oborové znalosti a zkušenosti nahrazovány subjektivními soudy a dokonce nesmyslným korigováním podob historických městských znaků, které se staly znaky zcela novými, bez opory v jakékoliv tradici (např. dr. Bořivoj Lůžek z tehdejšího Okresního archivu v Lounech a jím prosazované znaky Postoloprt a Slavětína, viz: Ruda, Vladimír a kol.: Znaky severočeských měst. Most 1970, s. 99, 106).

 

Nepoužívání historických městských znaků v českých zemích v 50. a 60. letech 20. století neznamenalo jejich neexistenci, zánik či trvalou ztrátu. Kompendium české komunální heraldiky, pokud je chápáno jako úplné, zahrnuje i znaky měst a obcí zaniklých, sloučených, přejmenovaných apod. Zákonná možnost opětovného užívání historických městských znaků ukázala, že jejich podoby nebyly zapomenuty. Ale v některých případech bylo patrné postižení podob městských znaků laickými zásahy a dokonce nahrazování historických znaků jinými, obvykle „ideově nezávadnými“ (např. Teplice). Výsledky podobných zásahů a další nekompetentní ovlivňování podob historických městských znaků se v některých případech nakonec staly součástí publikace „Městské znaky v českých zemích“ z roku 1985, která nepochybně byla uvažována jako kritické kompendium české komunální heraldiky. Jak víme, tak publikace v encyklopedické části takové vlastnosti nemá. Naopak, stala se snůškou kvalitativně nesouměřitelných náhledů, názorů a soudů, z nichž mnohé lze označit za nekompetentní a diletantské. Přesto je současným Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR (dále jen PPHV) tato publikace prosazována jako určující pro vnímání a hodnocení historické komunální heraldiky v České republice. Postupem času ono „prosazování“ zbytnělo do „zatvrzelé“ svéhlavosti.

 

Pokud je PPHV jedinou oficiální odbornou institucí v České republice, která má vztah k heraldice, pak lze důvodně předpokládat, že její počiny budou výrazně ovlivňovat heraldické dění u nás. Děje se tak prostřednictvím rozhodnutí o schválení, či neschválení navrženého obecního znaku, nebo odmítnutí úpravy historického městského znaku. Schválení znaku je potvrzeno stanovením jeho odborného heraldického popisu. Neschválení pak písemným zdůvodněním. Obojí je vypracováno expertními členy PPHV. Tedy předpokládanými heraldickými odborníky nejvyšší kategorie, která je v českém odborném prostředí dosažitelná. Oba typy výsledků práce expertů PPHV však svědčí o jejich odborných limitech. Oficiálně stanovené popisy obecních a také jednotlivých historických městských znaků jsou veřejně dostupné v databázi REKOS na webových stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (www.psp.cz). Díky této databázi je možná veřejná kontrola práce PPHV. Jednou z podstatných vad databáze REKOS jsou anonymní svévolné zásahy do autorských kresebných podob některých znaků. Méně veřejná a obtížněji kontrolovatelná jsou v PPHV vypracovaná písemná sdělení se zdůvodněním neschválení žádané podoby obecního znaku. Takový dokument je adresován obecním úřadům a je dostupný spíše jen zde. Předpokládám, že písemné rezultáty expertů PPHV jsou součástí příslušného archivu, uloženém v Archivu Poslanecké sněmovny. Badatelská dostupnost však není jednoduchá a archiv PPHV se zdá být neuspořádaný a bez archivních pomůcek (to lze dovodit z jedné bakalářské diplomové práce na téma nové obecní znaky, jejímž základním zdrojem informací byl archiv PPHV).

 

Na počátku druhé dekády 21. století došlo ke generační obměně obsazení externí expertní části PPHV. Nově ustavení experti (dr. Jakub Hrdlička, dr. Jan Županič) začali uplatňovat svůj vlastní pohled na heraldiku, na její pravidla, na heraldickou tradici a její místo v oboru. Předesílám, že jejich pohled je v mnoha ohledech značně individuální a zároveň postižený odborně nepřijatelnou subjektivitou. Není jim vlastní institucionální paměť a zachovávání kontinuity činnosti PPHV. Obojí se projevuje ignorováním dříve stanovených terminologických standardů, postulátů, metodických postupů a heraldicky korektního počínání jejich předchůdců v PPHV. S obsahem institucionální paměti PPHV se měli seznámit ještě před tím, než se pokusili o sdělení jakéhokoliv rezultátu. Zprostředkovateli institucionální paměti se měli stát dr. Müller a dr. Štarha, kteří v uvedené době byli již jedinými reprezentanty původní sestavy expertní části PPHV. Zdá se, že bylo spoléháno na dostatečnou odbornou erudici nově příchozích expertů. Očekávání, pokud nějaká byla, se zjevně nenaplnila.

 

Z pohledu odborného lze za velice ostudná považovat písemná hodnocení některých konkrétních odmítnutých návrhů znaků, z nichž byla zřejmá hodnotitelova nedostatečná znalost terminologie, heraldických standardů, ale také neomluvitelná absence znalosti heraldických pravidel. K tomuto výčtu chybějících předpokladů pro seriózní zastávání pozice heraldického experta lze přidat i osobní nezkušenost s heraldickou tvorbou a heraldickou kresbou. Dopouštěli se zcela nepřijatelně chybných odsudků konstrukcí navrhovaných znaků a dokonce se dopouštěli rádoby „odborného“ (rozuměj zcela neodborného) poučování navrhovatele, jak si má počínat, aby dle jejich subjektivního soudu byl znak navržen heraldicky správně. Tak konají pouze a jedině laici a diletanti. Jedině ti dokáží pro neznalost oboru vytvářet svá vlastní, ale jinak neplatná heraldická pravidla, postuláty a teze. To se nakonec odráží i v jimi stanovených odborných popisech schválených a udělených znaků, které jsou postiženy již zmíněnou neznalostí heraldické terminologie (viz: Kasík, Stanislav: Spor o znak obce Rovná – bez komentáře, Heraldika a genealogie, roč. 44, č. 1 – 4/2011, Praha 2011, s. 221-230; Kasík, Stanislav: Experti…aneb poznámky k činnosti Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny v letech 2012–2013, 1.-9. část, Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze ročník XXXIII - XXXV, č. 3/2013–č. 3/2015, Praha 2013–2015).

 

K tomu se váží dosud nepublikovaná oponentní vyjádření navrhovatele k zamítnutým návrhům obecních znaků pro Radovesice (o. Litoměřice), Klapý (o. Litoměřice), Volevčice (o. Most), Jeníkov (o. Chrudim), Dobev (o. Písek), k odmítnutým návrhům úprav stávajících historických znaků obce České Bělé (o. Havlíčkův Brod), městyse Slavětína (o. Louny) a k odmítnutí stanovit popis historického znaku města Rokytnice nad Jizerou (o. Semily). Popis navrženého znaku pro obec Radovesice byl stanoven společně s kolegou Mgr. Pavlem Palátem na základě obsáhlé precizující diskuse. Stanovený popis byl doplněn úplným výkladem o metodickém postupu stanovení popisu, aby bylo dostatečně pochopeno naše počínání. Po nabytých zkušenostech s dosavadními výsledky práce nových členů PPHV jsme považovali takové doplnění stanoveného popisu za účelné a hodnotitelům v PPHV prospěšné a pomáhající. Naše snažení bylo experty v PPHV zřejmě vyhodnoceno jako nepřijatelně poučující a PPHV dehonestující. Proto bylo nalezeno několik odborně neakceptovatelných zástupných důvodů, jak znak neschválit (údajně nepřijatelná čtvrť se lví hlavou, nazvaná experty terminologicky chybně „volnou čtvrtí“, lem štítu s pošetile subjektivním expertním ikonografickým výkladem o „obci ležící na ostrově“). V případech České Bělé, Slavětína a Rokytnice nad Jizerou nic nepomohly podrobně zpracované rešerše, které v dostatečné úplnosti popisovaly genezi znaků, způsoby jejich zobrazování v časové posloupnosti, včetně neopodstatněných úprav a nakonec s rezultátem, který se opíral nejen o odborný výklad, ale také o heraldická pravidla (znak pro obce Českou Bělou a Volevčice byl nakonec v navržené podobě schválen po opakované žádosti obce, znaky obcí Radovesice, Klapý, Jeníkov a Dobev byly schváleny po drobných úpravách, představitelé městyse Slavětína na možnost opakování žádosti rezignovali a bez výhrad přijali názor PPHV, že jejich historický znak je podle Čarka korektní a proto nerevidovatelný, i když bylo rešerší prokázáno, že tomu tak není).

 

Z oponujícího písemného hodnocení expertů z PPHV jednoznačně vyplývají dosud nebývalé metodické principy, které nemají oporu v konání minulého PPHV a je zřejmé, že byly ad hoc účelově stanoveny pro konkrétní případ. Již bylo konstatováno, že jedním z principů posuzování návrhů úprav historických městských znaků v PPHV je prosazování kompendia Jiřího Čarka „Městské znaky v českých zemích“ z roku 1985 jako závazného, neměnného a nekritizovatelného kodexu. To i přesto, že bylo již několikrát v minulosti prokázáno, že takové vlastnosti Čarkova publikace nemá (podobně ji hodnotil i člen expertní skupiny PPHV dr. Müller, – viz sborník „Viva heraldika“ z r. 1992, kde je jím konstatováno, že „nenaplnila očekávání“). V letech 1991 – 2010 neměl PPHV „problém“ s oprávněným a argumentací podloženým návrhem úpravy historického městského znaku, bez ohledu na stanovisko sdělované Čarkovým kompendiem (např. Aš, Stod atd.). Dnešní PPHV jako celek však připustil nepřijatelnou tezi o závaznosti zmíněného kompendia. Lze předpokládat, že smyslem takového prohlášení expertů PPHV není víra ve skutečně vědecké zpracování, odbornou korektnost a absolutní pravdivost Čarkova spisování, i když takovou víru expertů nelze vyloučit, ale smyslem je eliminovat pokusy o odbornou diskusi, kterým by museli experti v PPHV čelit. Zřejmě si uvědomují, že obstát v takové diskusi s kritikem, který se v oboru dostatečně orientuje, je obtížné a zároveň demaskující samotné ledví oborových znalostí expertů. Za pošetilý a oboru neprospívající bych měl takový postoj, který by byl podmíněný „akademickou kurtoazií“. Je potřebné konečně začít věci nazývat pravými jmény. Ostatně sám Čarek v úvodních kapitolách svého kompendia je dostatečně kritickým a věci pravými jmény nazývajícím.

 

Dalším z používaných nových argumentů je odvolávání se na „tradici“, která je dávána do kontrapozice s tzv. „purismem“. Zřejmě je tím myšlen „heraldický purismus“, který by si zasloužil zevrubný a přesný výklad, osvětlující význam sousloví a jeho používání v heraldice. Tím by se zamezilo jeho svévolného zneužívání při jakékoliv příležitosti, kdy jsou experti v PPHV nuceni k odborné diskusi. Pozoruhodné také je, že experti v PPHV určují ad hoc, co je v heraldice projevem tradice, aniž takové tvrzení opírají o jakýkoliv korektně vystavěný odborný rozklad. Expert přece musí vědět, že pouhé „holé“ konstatování nemá žádnou relevanci – tím méně odbornou, pokud sám sdělovatel není nezpochybnitelnou autoritou v oboru (vím, že není).

 

Domnívám se, že zaujímání pomyslných „obranných pozic“ experty v PPHV je krom jiného také způsobeno nedostatečným vědomím, že pozitivistický přístup k heraldice, uplatňovaný v druhé polovině 19. století a značnou část 20. století, již není v dnešní době možný. Heraldika jako vědní obor si zaslouží zcela jiné zacházení. Akademicky vzdělaní experti v PPHV by měli takové potřeby oboru chápat z principu a nevzpírat se jim způsobem, který jejich zastávané odborné pozici a také pověsti „heraldických expertů“ jednoznačně neprospívá. Jimi uplatňovaný „pragmatismus“ nemůže prospívat jejich pověsti ani v běžném odborném životě. Činnost PPHV má charakter veřejné služby a její výsledky jsou veřejně přístupné a zároveň veřejně kritizovatelné nejen nyní, ale kdykoliv v budoucnosti. Již několikanásobné veřejné páchání odborných sebevražd a v jiných relativně lepších případech stejně veřejných odborných „autodegradací“, přece nemůže být smyslem jejich existence a pomyslným programem. Jedinou cestou k lepší budoucnosti je skutečné dovzdělání se. Otázkou je, zda je to v jejich případě ještě možné. Myslím tím časově možné. Utváření „znalce heraldiky“, trvá poměrně dlouho.

 

Jedním z významných publikačních počinů v oboru heraldických studií z poslední doby je edice erbovních listin uložených v Národním archivu ve fondu Šlechtický archiv (Županič, Jan – Fiala, Michal – Koblasa, Pavel: Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny. Praha 2014, dále jen ŠA-EL). Smyslem následujících poznámek není psát komplexní kritickou recenzi. Pokusím se o krátké hodnocení editování těch listin, které se dotýkají komunální heraldiky. V edici zaznamenáme 132 položky. Musíme však mít na mysli, že některé položky se několikanásobně opakují, např. díky konfirmacím (Brandýs nad Labem – 1670, 1725, 1777; Sadská – 1640, 1675, 1725 atd.). Přesto lze konstatovat, že informace pramenné povahy o historických městských znacích, zprostředkované uvedenými edicemi listin, zahrnují ve srovnání s Čarkovým kompendiem z roku 1985 (cca 950 znaků) zhruba jednu desetinu.  To je významný soubor, na němž by bylo možné demonstrovat mnohé ze znalostí heraldiky samotných editorů. Protože edice listin je víceméně „netvůrčím“ přepisem znění listin a obsah je tak dán, zaměřil jsem pozornost k závěrečným popisům znaků, které mají své autory, jak je uvedeno v úvodu publikace – cituji: „Další popis listin je zaměřen na jejich heraldickou stránku – blason znaku a miniaturu…Popis erbu je proveden podle textu v listině s tím, že dobové formulace jsou převedeny do dnešní heraldické terminologie a zvyklostí“. K tomu v poznámce: „Z důvodů jednotnosti všech popisů jejich závěrečnou podobu korigoval M. Fiala“ (ŠA-EL, s. 10). Z toho plyne, že popisy znaků zpracoval editor dr. Jan Županič a jejich závěrečné korigování je dílem dr. Michala Fialy.

 

Je otázkou, jak se „s převodem dobových formulací do dnešní heraldické terminologie a zvyklostí“ vypořádali editor a zejména jeho korektor, na kterého padá veškerá odpovědnost za věcnou i odbornou správnost stanovených popisů. Dalo by se očekávat, že bude využito znalosti práce PPHV (prostřednictvím dr. Županiče, expertního člena PPHV), kde se již mnoho let pracuje s obsáhlým tezaurem korektních heraldických termínů, který zcela odpovídá uvedeným potřebám. Publikovaný výsledek však není možné nazvat uspokojivým. Je zřejmé, že onou proklamovanou „dnešní heraldickou terminologií a zvyklostí“ je subjektivní zdání autora i korektora popisů o jejich oborově přesném počínání.

 

Česky psané privilegium, udělující městu Brandýsu nad Labem v roce 1670 znak, je v doslovné podobě inzerováno v konfirmacích z let 1725 a 1777. Znak je ve všech třech případech popsán takto: „…v  červeném poly lva bílého na dvouch nohách zadních vzhůru stojícího a s předními nohami rozpiatého, s rozdvojeným ocasem, na hlavě zlatou korunu a u každé nohy čtyři pazoury pozlacené, též otevřená ústa a ven plápolající jazyk majícího…“ (ŠA-EL, č. 224, s. 551, č. 239, s. 572, č. 249, s. 588). Domnělou „dnešní heraldickou terminologií“ byl brandýský znak popsán takto: „V červeném štítě stříbrný, zlatě korunovaný dvojocasý lev se zlatou zbrojí“. Autorem popisu (dr. Županičem) bylo zcela opomenuto, že v originálním popise je psáno o lvu, který stojí na dvou zadních nohách a to není lev ve skoku, jak se nutně musí odvozovat od znění popisu korigovaném Fialou. Čili je popsán úplně jiný znak. To, co oba popsané lvy odlišuje, je jejich postoj – lev stojící na dvou zadních nohách, v dnešní terminologii vzpřímený a kráčející, není totéž co lev ve skoku, za kterého musíme považovat takového lva, jehož popis zmiňujeme jednoslovným výrazem „lev“. Termín „lev“ představuje standardní podobu lva s jedním ocasem, nekorunovaného a ve skoku. Termín „ve skoku“ je definován jako stojící na jedné zadní noze. Tato skutečnost uniká jak autorovi popisu, tak jeho korektorovi. Když byl dr. Županič upozorněn na tento zřetelný a jeho publikací třikrát shodným způsobem sdělený rozpor, tak replikoval lapidárním konstatováním: „Ale to je přeci jedno. Český lev nemusí být ve skoku, záleží na výtvarném stylu. Někdy tak může být popsán a nenakreslen, jindy nakreslen a nepopsán“. To je v uvedené souvislosti konstatování nehodné experta, pokud upozornění bylo konkrétní a sdělené v potřebné úplnosti. Ostatně verifikace zmíněného rozporu je trvale možná kýmkoliv prostřednictvím publikace. Pak je obtížně pochopitelné bagatelizování této skutečnosti. Asi vůbec nebyla vnímána rozpornost obou popisů. Pokud nebyla, pak nelze konání autora popisu ani jeho korektora považovat za odborně způsobilé.

 

Jiným příkladem je historický znak města Ronova nad Doubravou. Zde je potřebné předeslat, že editoři listin ze Šlechtického archivu vytvořili pouhou edici a nepostupovali tak, jak by si skutečně kritické zpracování tématu zasloužilo. Císařem Františkem Josefem I. byl Ronov nad Doubravou povýšen na město, společně s udělením znaku, dne 4. 5. 1909. Žádost o udělení městského znaku, poslaná ministerstvu vnitra ve Vídni, byla doplněna neumělou kresbou požadované podoby městského znaku, která se, na základě údajné tradice jeho užívání od 15. století, shodovala s erbem českého krále. Ona tradice spočívala v pečetích. V 15. století patřilo město královně a bylo součástí jejích věnných statků. To také byl důvod, proč se v městských pečetích objevil český lev. Poté, kdy se město stalo poddanským, lev zůstal již tradičním a opakovaným pečetním znamením, které však nebylo možné považovat za městský znak. V roce 1864 uvedl V. R. Widimsky barevnou podobu ronovského městského znaku ve shodě se znakem zemským. To se nakonec stalo určujícím pro barevnou kresebnou podobu znaku Ronova nad Doubravou, která doprovázela žádost vídeňskému ministerstvu vnitra o jeho udělení. Štít byl dokonce korunován českou královskou korunou. Součástí žádosti byl i přípis Zemského výboru Království českého se svolením užívání českého lva v městském znaku. Přesto znakový cenzor Karl Schornböck znak korigoval tak, že lev byl zbaven zlaté zbroje a ta nahrazena zbrojí stříbrnou. V tomto duchu byl stanoven i popis znaku v úředním německém jazyku: „In einem roten Schilde erscheint ein aufgerichteter bezungter, golden gekrönter und doppelt geschwänzter silberner Löwe…“ Příjemce zřejmě požadoval privilegium v českém jazyku a proto byl popis znaku přeložen do češtiny: „V červeném štítu stojí vzpřímen stříbrný lev s vyplazeným jazykem, se zlatou korunou a s dvojím ocasem…“. (O cenzorskému zásahu viz: Mikule, Stanislav: Komunální heraldika v letech 1848-1918. Magisterská diplomová práce. Slezská universita v Opavě. Opava 2005).

 

Z popisu znaku Ronova nad Doubravou, stanoveném znakovým cenzorem, vyplývá, že lev má stříbrnou zbroj. Je to dáno skutečností, že popis uvádí termín „silberner Löwe / stříbrný lev“ bez další precizace a takového lva je nutné mít za stříbrného celého, „od hlavy až k patě“, tedy včetně zbroje. Jak je zřejmé, tak pouze koruna na hlavě lva byla hlášena jako zlatá. Tento způsob diferenciace českého lva v ronovském znaku musíme hodnotit jako odborně vytříbené konání znakového cenzora, který si byl vědom nutnosti odlišení českého královského znaku od znaku města se stejnou figurou a ve shodné barevnosti. Dosáhl toho minimálními heraldickými prostředky. Vylučuji, že by znakový cenzor byl ve svém počínání nedokonalým a opomenul popisem znak precizovat. Naopak, konal zcela záměrné. Přesto do odborné literatury pronikl odlišný a bezdůvodně revidovaný popis znaku tohoto města, v němž zbroj lva byla označena za zlatou (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 334). Ve zmíněné edici listin ze Šlechtického archivu je udělený znak města Ronova nad Doubravou „dnešní heraldickou terminologií“ sice popsán: „V červeném štítě je stříbrný dvojocasý, zlatě korunovaný lev…“, ale v doplňující poznámce je vše korigováno: „Má červený jazyk a zlatou zbroj“ (ŠA-EL, č. 364, s. 689). Z toho vyplývá, že nebylo vnímáno rozhodnutí znakového cenzora Karla Schornböcka a jím stanovený popis, ale za určující byla považována skica znaku přiložená k žádosti a znakovým cenzorem jednoznačně odmítnutá. Podivuhodné a nepochopitelné!

 

Editoři erbovních listin z fondu Šlechtický archiv k činnosti a rezultátům znakových cenzorů zjevně vůbec nepřihlíželi a tuto odborně podstatnou a zároveň badatelsky snadno dosažitelnou součást schvalovacího procesu Heraldické komise ministerstva vnitra ve Vídni ignorovali. Nebo díky vlastněné odborné nedokonalosti nedokázali rozpoznávat drobné, ale zároveň důležité a tedy neopomenutelné nuance cenzorského počínání a závěrečných rezultátů. Tím bylo vytvořeno kompendium se zvláštní nedostatečností, díky které bylo pomoženo tomu, aby se do obecného povědomí laické i odborné veřejnosti dostaly informace neúplné, mnohdy také zavádějící, či dokonce chybné.

 

Měst, která používají jako svůj znak nediferencovaného českého lva, je v Čechách více jak deset. To je v rozporu se základním heraldickým pravidlem, které publikoval středověký římský právník Bartolus de Saxoferrato v polovině 14. století jako pravidlo platné a v jeho době již tradiční. Nejen historické městské znaky s nediferencovanými českými lvy, ale také městské znaky se samostatnými rožmberskými růžemi, kolovratskými orlicemi, či vlčími zuby rodu Kinských jsou v rozporu s oním dávným heraldickým pravidlem. Jméno toho, kdo takové zmatení české komunální heraldiky způsobil je známo – byl to V. R. Widimsky. I když Čarek dostatečným způsobem popsal Widimského „zásluhy“ a kriticky je hodnotil, přesto do encyklopedické části jeho kompendia pronikly nerevidované názory Widimského. Čarkovým prostřednictvím jsou v PPHV tedy vnímány Widimského nesmyslné počiny jako závazné. To je nepřijatelné.

 

Pokusy eliminovat z české komunální heraldiky tyto nedostatky narážejí u současného PPHV na zřetelný odpor s celou plejádou bezobsažné argumentační ekvilibristiky, určené především laickému publiku v obecních a městských zastupitelstvech, které nedokáže rozeznat korektnost „odborných“ rezultátů. K takové argumentaci se používá různých sdělení – např. o závaznosti Čarkova kompendia, o tradici a purismu, o výjimkách potvrzujících pravidlo, o dobré víře obcí v užívání chybného znaku. K tomu se řadí pokusy o znehodnocení obsahu vypracované rešerše subjektivními soudy, které jsou předkládány obcím k věření bez jakékoliv odborného rozkladu a s možnou spekulací, že v prostředí obcí oponujících odborníků není. To nelze považovat za seriózní počínání, ale zdá se, že právě takové počínání je smyslem. Vrcholem všeho pak je prohlášení „podvýbor tu není od toho, aby napravoval chyby minulosti“. S podivem, zatím jsem se nesetkal s tím, aby expertní odmítání bylo provázeno relevantní odbornou argumentací, která by dokázala jednoznačně eliminovat názor navrhovatele znaku a nakonec i jeho následné oponentní sdělení k dopisu obci o neschválení. Nazývá-li se kdokoliv heraldickým expertem, pak musí disponovat takovým argumentačním potenciálem, kterým dokáže „umýt hlavu“ každému z oponentů. S tím se ovšem nesetkáváme. S laickými rezultáty typu „mě se to nelíbí“ bez sdělení proč, se nedá vést odborná debata. Ostatně experti se odborné debatě vyhýbají prohlášeními „o tom se s Vámi nebudu bavit“, „nepoužívejte žádnou z mých e-mailových adres“, „obracejte se se svými problémy na předsedu PPHV poslance Mgr. Vítězslava Jandáka“, „Vy pro nás nejste partner k diskusi, tím je obec“. To by se dalo nazvat heraldickou zbabělostí.

 

Za pozoruhodnou musíme mít reakci expertů v PPHV na tvrzení, že užívání nediferencovaného českého lva jako městských znaků je v rozporu se zákonem o státním znaku. Shoda existuje v případě malého státního znaku. Zákon navíc taxativně vyjmenovává, kdo je oprávněn státního znaku používat. V seznamu není jmenováno žádné město. Obdržel jsem odpověď, že PPHV konzultoval znění zákona s právníkem Poslanecké sněmovny, který údajně učinil „značně kategorické prohlášení“ o tom, že dle znění uvedeného zákona jsou města a obce oprávněny používat státního znaku. Právníkovo „značně kategorické prohlášení“ má zjevnou oporu v prostém přečtení znění konkrétního paragrafu a z toho plynoucího stejně prostého konstatování, že příslušný paragraf zní tak, že nevylučuje užívání státního znaku obcemi, městy a vyššími správními celky. Což je jistě pravda, která je zřejmá každému, kdo je gramotným a zároveň nutně nemusí být profesí právník. Ale co nedokázal parlamentní právník prostým přečtením znění paragrafu zákona „odhalit“, a to ho zřetelně deklasuje jako právníka, je skutečnost, že používání státního znaku obcemi a městy je možné pouze a jedině v případech přenesené působnosti státu, která je na obce a města státem delegována. To znamená, že znění zákona o státním znaku umožňuje městům a obcím používat státního znaku k označení budov obecních úřadů (velký státní znak) a na razítcích obecních úřadů (malý státní znak), ale nikoliv jako znaku obecního nebo městského. Takovou neznalost právní souvislosti lze vyčítat nejen parlamentnímu právníkovi, který dokonce působí v rámci zákonodárného sboru, ale také expertům v PPHV. Stanovisko odboru veřejné správy ministerstva vnitra ČR z 3. 3. 2015 (www.mvcr.cz) vylučuje užívání státního znaku na razítcích obce v těch případech, kdy konání obcí není v souvislosti s výkonem přenesené působnosti státu. To ví každý starosta, ale jak je zřejmé, nikoliv expert PPHV, který se ve věcech ryze heraldických nepochopitelně obrací na právníka zcela neznalého problematiky v souvislosti s komunální heraldikou a jejími pravidly (existuje starobylá právní zásada: „Lstivě jedná proti zákonu, kdo správnými slovy zákona obchází jeho smysl“).

 

Ve své době český historik dr. Dušan Třeštík psal úvahu o „katedrových historicích a neopozitivismu“ ve vztahu k výkladu dějin. Jím použitý termín „katedrový historik“ lze nahradit termínem „katedrový heraldik“ a „historii“ a „dějiny“ naradit termínem „heraldika“. Aby bylo možné lépe chápat souvislost s předchozími dvěma odstavci, bude citace širší. Je jen otázkou, zda je možné vše natolik zjednodušit a použít v uvedené souvislosti. Přesto se domnívám, že podobnosti nalézat lze. Cituji: „Měřítkem vědeckosti se znovu stal spolehlivě kvalitní „předválečný“ pozitivismus, štítivě se odtahující ode všeho vnějšího…Náhle otevřená společnost ovšem otevírala, bez ohledu na katedrové historiky, stále více historických témat. Pro neopozitivisty za katedrami to byla a je jen opovrženíhodná žurnalistika nebo sotva tolerovaná publicistika…Zajímavá je na ní ale taktika skupiny, která se prohlašuje za jediné oprávněné vykladače dějin, a předem tak diskvalifikuje své odpůrce jako laiky, kteří nemají žádné právo mluvit do jejich vědy. To ale není jenom taktika, ti, kteří ji používají, této argumentaci očividně věří. Jakkoliv je to podivné, zdá se, že si opravdu myslí, že existují jednotné a uzavřené dějiny…Jen tak je možné, že jiné interpretace jsou zcela upřímně chápány jako deviace…Vědeckost, o níž se tento postoj opírá, je tu zcela očividně vědeckostí starobylého pozitivismu předminulého století, která buď ignoruje, nebo podrážděně odmítá vše, co se ve vědě vůbec, a v historii zvláště, odehrálo od té doby, kdy jsme zde v Čechách spadli do oné černé díry bezdějinnosti…Snahy monopolizovat si jedině přípustnou, pokud možno úředně uznanou koncepci takových dějin působí proto dnes poněkud morbidně – jako záchvěv vychládajícího kadávru“ (Třeštík, Dušan: Češi a dějiny v postmoderním očistci. Praha 2005, s. 82–84).

 

Máme-li Třeštíkovo konstatování o „bezdějinnosti“ parafrázovat, tak se zdá, že za přispění současných expertů v PPHV, se dostáváme „do černé díry bezheraldičnosti“. Nelze mít PPHV za odborně kompetentní, mohou-li v prostředí jeho působení vznikat kontroverzní teze a postulace typu „helm versus přilba“, „meč versus jílec“, „červené jazyky se nepopisují“, horní polovina lva, zajíce atd. nebo čtvrtě jsou v české heraldice „neobvyklé“ figury (což je nesmyslné tvrzení, plynoucí z neznalosti například české středověké rodové heraldiky) a proto jsou neschválitelné. Vznikají-li zde argumentace typu - Vojtěch Král z Dobré Vody píše to či ono. Ovšem bez řádného větného rozboru a také věcného rozkladu jeho sdělení. Navíc ukáže-li se, že Vojtěch Král opravdu něco píše, sice jazykem své doby, ale jinak heraldicky korektně a experti v PPHV nejsou schopni takovému sdělení porozumět. Expertům není dostatečně zřejmý význam tradičního heraldického pravidla o nemožnosti používání jednoho znaku dvěma rozdílnými subjekty a pro popření takového pravidla jsou hledána zbytečná, falešná a nepoužitelná východiska. Navíc taková nepoužitelná východiska formulovaná v PPHV jsou vydávána za odborně korektní a zdá se, že jejich tvůrci jsou dokonce sami přesvědčeni o správnosti způsobu jejich formulování, stejně jako o pravdivosti jejich obsahu a nakonec i o své vlastní neomylnosti.

 

Musím vyjádřit obavu, že současný PPHV není schopen české heraldice dostatečně prospívat. Zdá se, že ani nechce, či ještě hůře, neví, že by měl chtít. Na otázku proč, nelze z mé pozice uspokojivě odpovědět. Mohu pouze konstatovat, že to je škoda – škoda pro českou heraldiku.

 


Říjen 2016                                                                                                                           © Stanislav Kasík

 

 

 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting