Obecní znaky a jejich konstituování
Na základě znění zákona o obcích ze 4. září 1990, č. 367/1990 sb., umožňuje § 5 obcím přijímat a užívat obecní symboly, kterými jsou myšleny obecní znak a obecní prapor (od 8. 4. 2004 - "vlajka").
Obce mají nezastupitelné právo volby vlastních symbolů. Je otázkou jak se svým právem naloží, protože „vše souvisí se vším“. Vytvořené symboly svou praktickou existencí vstupují do vztahů z dalšími soubory odborných heraldických a vexilologických norem a uzancí, které zmíněný zákon o obecním zřízení pochopitelně neobsahuje. Formální správnost znaku a praporu je nezbytně nutné doplnit o aspekty ikonografické. Ty vypovídají o obsahu znaku a praporu. Volba figur a tinktur má být logická stejně jako jejich výklad.
Praxe ukazuje, že existují tři způsoby uvádění obecních symbolů do užívání. V prvním případě si obec zvolí své symboly a celý akt zakončí schválením obecním zastupitelstvem. V jiném případě je znak registrován za úplatu a na omezenou dobu jako ochranná známka, či značka. Třetí způsob využívá schválení prostřednictvím Parlamentu ČR.
První i druhý způsob je pro konstituování obecního znaku zcela nedostatečný. V těchto případech se obvykle na jeho vzniku podílí obec sama. Účast heraldika, třeba jen metodická, chybí. Výsledek tomu odpovídá a je velice často z odborných hledisek neakceptovatelný. Uvedením obecních symbolů do praxe vznikají nové souvislosti, které značně přesahují pomyslné hranice katastru obce. Znak a prapor se stanou věcí veřejnou a do dosud poklidné sousedské konsensuální atmosféry vstoupí kritická odborná veřejnost, která pochopitelně legitimitu symbolu zpochybní. Ostatně činila to i před rokem 1990, kdy uživateli znaků v kategorii komunální heraldiky byla pouze města. Přiřadí-li se ke kritice legitimity obecního znaku i kritika jeho formy a obsahu, pak oprávněně vznikne trvalý tlak na jeho změnu. Zavést do užívání znaky, které jsou vzápětí zpochybněny, je neúčelné a nesmyslné.
Zcela vážně myšlené laické vytváření pseudoznaků a heraldických parodií je alarmující. Skutečnost, že obce přijímají své symboly nikoliv na volební období právě úřadujícího starosty, ale „na věky věkův“, by měla přimět obecní zastupitele k vysoké míře odpovědnosti.
Ani druhý způsob uvedení obecního znaku a praporu do užívání nezmění nízkou kvalitu způsobu prvního. Zaregistrování obecního znaku jako ochranné známky, či značky zaručuje pouze právní ochranu předmětu registrace a nikoliv jeho heraldickou správnost. Protože „parlamentní“ způsob konstituování znaku obsahuje jeho ochranu s vyšší právní silou, bez časového omezení a bez poplatku, vyvstává nutně otázka, proč některé obecní úřady volí pro ně nevýhodnou a nakonec i neracionální cestu legalizace. Může to být například proto, že o nevýhodnosti nevědí.
Svou roli také sehrává netrpělivost představitelů obcí, ústící do nevůle vydržet dobu nutnou ke schválení parlamentem. Ve vztahu k důležitosti aktu a k budoucí trvalé existenci obecních symbolů je účelová netrpělivost pošetilostí. Zdá se však, že příčinou je hlavně nejistota autorů návrhů znaků, zda bude heraldickou parlamentní komisí znak schválen a neodhalí-li se tak jejich odborné nedostatečnosti. Mnohem důležitější je však okolnost, že registrací ochranné značky není znak obce nijak konstituován. Tak jako prvním popisovaným způsobem, jsou i tímto vnášeny do systému komunální heraldiky nepotřebné zárodky budoucích revizí a tlaků odborné veřejnosti na změny.
Legitimní cesta s nezpochybnitelným výsledkem je ta, která je zakončena udělením znaku a praporu předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Důležitou vlastností tohoto způsobu je, že se opírá o všeobecnou shodu v jeho uznání platným právním řádem, státní správou a samosprávou a odbornou a laickou veřejností. Schválení Parlamentem ČR je v této době a v tomto okamžiku jedinou, všeobecně uznávanou cestou ke konstituování obecních znaků. Jedině tyto znaky mohou být bez odsudků přijaty do kompendia znaků měst a obcí České republiky a jsou uznány za platné.
Udělení obecního znaku a praporu předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR předchází schvalovací řízení parlamentní heraldickou komisí složenou z uznávaných odborníků. Jejich úkolem je posoudit návrhy obecních znaků a praporu, a při nalezení případných nedostatků doporučit úpravy, či změny. Komise působí jako nutný ochránce kvality. Není však „zhotovitelem“ znaku a doporučení ke změnám a k přepracování deleguje zpět na obce. V zájmu obcí by tedy mělo být, aby do parlamentní komise přicházely návrhy kvalitní.
Navrhovaný znak i prapor musí odpovídat příslušným oborovým pravidlům a uzancím. Má být odlišný od již užívaných obecních znaků. Složitost znaku je nutné potlačovat ve prospěch jednoduchosti. Svého času profesor Palát na stránkách tohoto týdeníku napsal na uvedené téma větu s trvalou platností - parafrázuji: „není možné mít v obecním znaku vše od nálezu pazourku z doby kamenné až po kolaudaci kulturního domu“. Jednoduchost odpovídá jak významu nositele znaku, tak dobrým tradicím heraldiky. Složitost, či jednoduchost nijak nevypovídají o kvalitě vlastností znaku. Stručně řečeno jednoduchý znak není ve vztahu ke složitému „méněcenný“. Jsou si rovny. Podobně jako v pojmu obec jsou zahrnuty všechna sídla a není rozlišována metropole a velkoměsto od města, či vsi. V úvahách o budoucím obecním znaku je dobré zohlednit i nemožnost užití některých figur - například městských hradeb pro znak vsi. Navržení dobrého a kvalitního znaku a praporu není snadné. Není-li tvorbou pověřen odborník, je vhodné návrhy alespoň zadat k posouzení.
Pro zahájení schvalovacího řízení vyžaduje parlamentní komise barevné vyobrazení znaku s odborným heraldickým popisem a barevné vyobrazení praporu s odborným vexilologickým popisem, s přiloženým ikonografickým výkladem. Ikonografický výklad obsahuje zdůvodnění užití heraldických figur a tinktur ve znaku a podobu navrženého praporu. Jde o činnosti odborné, laikem plnohodnotně nezvládnutelné.
Naše university a vysoké školy produkují odborníky v řadě oborů, ale nikoliv heraldiky. Současní praktikující heraldici, ač mnozí z nich absolvovali filozofickou fakultu Karlovy university, získali své vědomosti a zkušenosti nikoliv na své „alma mater“, ale na základě vlastního dlouholetého studia, publikováním odborných studií, článků a knih, výstavní a přednáškovou činností. Neexistuje profesní sdružení heraldiků s právní subjektivitou, které by podobně jako například komora architektů vydávala právním řádem uznávané certifikáty o způsobilosti k výkonu odborných činností. Proto je možné, že návrhy obecních znaků se zabývají laici a samozvaní heraldici. Tak jako máme za normální, že operuje chirurg, letadlo řídí pilot, stavby navrhuje architekt, mělo by být normální, že znaky vytváří heraldik. I tentokrát platí, že dělají-li dva totéž, nemusí to být totéž.
Obce mají nezastupitelné právo volby vlastních symbolů. Je otázkou jak se svým právem naloží, protože „vše souvisí se vším“. Vytvořené symboly svou praktickou existencí vstupují do vztahů z dalšími soubory odborných heraldických a vexilologických norem a uzancí, které zmíněný zákon o obecním zřízení pochopitelně neobsahuje. Formální správnost znaku a praporu je nezbytně nutné doplnit o aspekty ikonografické. Ty vypovídají o obsahu znaku a praporu. Volba figur a tinktur má být logická stejně jako jejich výklad.
Praxe ukazuje, že existují tři způsoby uvádění obecních symbolů do užívání. V prvním případě si obec zvolí své symboly a celý akt zakončí schválením obecním zastupitelstvem. V jiném případě je znak registrován za úplatu a na omezenou dobu jako ochranná známka, či značka. Třetí způsob využívá schválení prostřednictvím Parlamentu ČR.
První i druhý způsob je pro konstituování obecního znaku zcela nedostatečný. V těchto případech se obvykle na jeho vzniku podílí obec sama. Účast heraldika, třeba jen metodická, chybí. Výsledek tomu odpovídá a je velice často z odborných hledisek neakceptovatelný. Uvedením obecních symbolů do praxe vznikají nové souvislosti, které značně přesahují pomyslné hranice katastru obce. Znak a prapor se stanou věcí veřejnou a do dosud poklidné sousedské konsensuální atmosféry vstoupí kritická odborná veřejnost, která pochopitelně legitimitu symbolu zpochybní. Ostatně činila to i před rokem 1990, kdy uživateli znaků v kategorii komunální heraldiky byla pouze města. Přiřadí-li se ke kritice legitimity obecního znaku i kritika jeho formy a obsahu, pak oprávněně vznikne trvalý tlak na jeho změnu. Zavést do užívání znaky, které jsou vzápětí zpochybněny, je neúčelné a nesmyslné.
Zcela vážně myšlené laické vytváření pseudoznaků a heraldických parodií je alarmující. Skutečnost, že obce přijímají své symboly nikoliv na volební období právě úřadujícího starosty, ale „na věky věkův“, by měla přimět obecní zastupitele k vysoké míře odpovědnosti.
Ani druhý způsob uvedení obecního znaku a praporu do užívání nezmění nízkou kvalitu způsobu prvního. Zaregistrování obecního znaku jako ochranné známky, či značky zaručuje pouze právní ochranu předmětu registrace a nikoliv jeho heraldickou správnost. Protože „parlamentní“ způsob konstituování znaku obsahuje jeho ochranu s vyšší právní silou, bez časového omezení a bez poplatku, vyvstává nutně otázka, proč některé obecní úřady volí pro ně nevýhodnou a nakonec i neracionální cestu legalizace. Může to být například proto, že o nevýhodnosti nevědí.
Svou roli také sehrává netrpělivost představitelů obcí, ústící do nevůle vydržet dobu nutnou ke schválení parlamentem. Ve vztahu k důležitosti aktu a k budoucí trvalé existenci obecních symbolů je účelová netrpělivost pošetilostí. Zdá se však, že příčinou je hlavně nejistota autorů návrhů znaků, zda bude heraldickou parlamentní komisí znak schválen a neodhalí-li se tak jejich odborné nedostatečnosti. Mnohem důležitější je však okolnost, že registrací ochranné značky není znak obce nijak konstituován. Tak jako prvním popisovaným způsobem, jsou i tímto vnášeny do systému komunální heraldiky nepotřebné zárodky budoucích revizí a tlaků odborné veřejnosti na změny.
Legitimní cesta s nezpochybnitelným výsledkem je ta, která je zakončena udělením znaku a praporu předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Důležitou vlastností tohoto způsobu je, že se opírá o všeobecnou shodu v jeho uznání platným právním řádem, státní správou a samosprávou a odbornou a laickou veřejností. Schválení Parlamentem ČR je v této době a v tomto okamžiku jedinou, všeobecně uznávanou cestou ke konstituování obecních znaků. Jedině tyto znaky mohou být bez odsudků přijaty do kompendia znaků měst a obcí České republiky a jsou uznány za platné.
Udělení obecního znaku a praporu předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR předchází schvalovací řízení parlamentní heraldickou komisí složenou z uznávaných odborníků. Jejich úkolem je posoudit návrhy obecních znaků a praporu, a při nalezení případných nedostatků doporučit úpravy, či změny. Komise působí jako nutný ochránce kvality. Není však „zhotovitelem“ znaku a doporučení ke změnám a k přepracování deleguje zpět na obce. V zájmu obcí by tedy mělo být, aby do parlamentní komise přicházely návrhy kvalitní.
Navrhovaný znak i prapor musí odpovídat příslušným oborovým pravidlům a uzancím. Má být odlišný od již užívaných obecních znaků. Složitost znaku je nutné potlačovat ve prospěch jednoduchosti. Svého času profesor Palát na stránkách tohoto týdeníku napsal na uvedené téma větu s trvalou platností - parafrázuji: „není možné mít v obecním znaku vše od nálezu pazourku z doby kamenné až po kolaudaci kulturního domu“. Jednoduchost odpovídá jak významu nositele znaku, tak dobrým tradicím heraldiky. Složitost, či jednoduchost nijak nevypovídají o kvalitě vlastností znaku. Stručně řečeno jednoduchý znak není ve vztahu ke složitému „méněcenný“. Jsou si rovny. Podobně jako v pojmu obec jsou zahrnuty všechna sídla a není rozlišována metropole a velkoměsto od města, či vsi. V úvahách o budoucím obecním znaku je dobré zohlednit i nemožnost užití některých figur - například městských hradeb pro znak vsi. Navržení dobrého a kvalitního znaku a praporu není snadné. Není-li tvorbou pověřen odborník, je vhodné návrhy alespoň zadat k posouzení.
Pro zahájení schvalovacího řízení vyžaduje parlamentní komise barevné vyobrazení znaku s odborným heraldickým popisem a barevné vyobrazení praporu s odborným vexilologickým popisem, s přiloženým ikonografickým výkladem. Ikonografický výklad obsahuje zdůvodnění užití heraldických figur a tinktur ve znaku a podobu navrženého praporu. Jde o činnosti odborné, laikem plnohodnotně nezvládnutelné.
Naše university a vysoké školy produkují odborníky v řadě oborů, ale nikoliv heraldiky. Současní praktikující heraldici, ač mnozí z nich absolvovali filozofickou fakultu Karlovy university, získali své vědomosti a zkušenosti nikoliv na své „alma mater“, ale na základě vlastního dlouholetého studia, publikováním odborných studií, článků a knih, výstavní a přednáškovou činností. Neexistuje profesní sdružení heraldiků s právní subjektivitou, které by podobně jako například komora architektů vydávala právním řádem uznávané certifikáty o způsobilosti k výkonu odborných činností. Proto je možné, že návrhy obecních znaků se zabývají laici a samozvaní heraldici. Tak jako máme za normální, že operuje chirurg, letadlo řídí pilot, stavby navrhuje architekt, mělo by být normální, že znaky vytváří heraldik. I tentokrát platí, že dělají-li dva totéž, nemusí to být totéž.
Publikováno: Obecní znaky a jejich konstituování, S´98 - týdeník vlády, správy a samosprávy České republiky, č. 12, Praha 1998
Zpracováno 5. 2. 2010 © Stanislav Kasík