Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

Poznámky ke krajským znakům

In memoriam krajské znaky a prapory – podruhé…

V časopise Genealogické a heraldické informace 2003 je diskusní příspěvek Františka Píchy nazvaný In memoriam krajské znaky a prapory. S podivem, mimo kratičkých noticek s mizivou, resp. žádnou závažností obsahu, se o krajských symbolech v oborových heraldických časopisech nepsalo. Výjimkou zasluhující pozornost je titul Symboly krajů ČR vydaný v publikační řadě Vexilologický lexikon Střediskem vexilologických informací v Hradci Králové v roce 2004. Autor Petr Exner jako člen podvýboru pro heraldiku a vexilologii PSPČR, který měl k dispozici informace z „první ruky“, přinesl nejen přehled o podobách krajských symbolů v jejich popisech, ale také v originálním kresebném provedení, resp. v provedení, které kraje nyní užívají. Krom kompletních základních dat z celého procesu konstituování jsou k dispozici i jména autorů a pro diskuzi o podobách znaků, také velice podstatné výklady významu užitých figur a tinktur, které byly vypracovány buď samotnými autory návrhů, či pracovníky krajských úřadů. V heraldických oborových časopisech k zevrubnému a objektivnímu hodnocení celého procesu vzniku krajských symbolů zatím nedošlo a snad by se mohlo zdát, že o tomto již odeznělém tématu nemá valného smyslu psát. Jsem však přesvědčeno o opaku. Proto jsem Píchův článek četl s chutí a také s velkou mírou zadostiučinění. Dospěli jsme v podstatě ke stejným závěrům nejméně při hodnocení konečných podob krajských znaků.

Ono „In memoriam…“ v názvu Píchova příspěvku bylo pravděpodobně odrazem obsahu, který má být zachováním paměti o vznikání krajských symbolů. Posíleno právě probíhající dobou předdušičkovou (konec října 2004) vyvolává ve mně ono „in memoriam…“ poměrně „živou“ asociaci „kladení věnců k pomníkům“. Mnohé z krajských znaků nepochybně pomyslnými „pomníky“ jsou. Je jen otázkou, do jaké míry byla zároveň se stavěním „pomníků“ také „pohřbívána“ heraldika. Následující řádky jsou pokusem doplnit ono určitě užitečné zachování paměti pohledem z jiného úhlu – a to prostřednictvím svědectví přímého účastníka vyhlášených veřejných soutěží ve většině českých krajů. Následující text byl napsán v březnu 2002 a neovlivnitelné okolnosti neumožnily jeho otištění. Je v téměř nezměněné podobě. Byly vypuštěny pasáže o zásadách tvorby krajských znaků stanovených podvýborem již popsané a komentované Píchou. Ale i tak začnu od pomyslného počátku.

Metodické pokyny podvýboru k návrhům krajských symbolů nedoporučovaly krajům vyhlašování veřejných soutěží, a to na základě fundovaného a v pokynech dostatečně výmluvně popsaného rozboru dosud učiněných zkušeností z tvorby stejných symbolů ve městech a v obcích. Přes poměrně naléhavě formulované doporučení podvýboru byly vyhlášeny veřejné soutěže téměř ve všech krajích. Na tomto místě se vnucuje otázka proč – byl to snad „truc“ hejtmanů a jejich okolí nebo to mělo i jiné „dobré a užitečné“ důvody? Mohu mluvit pouze o situaci v Čechách, kde jsem se zúčastnil všech vyhlášených veřejných soutěží. Veřejná soutěž nebyla vyhlášena pro Královéhradecký kraj. V Hradci Králové zřízena heraldická a vexilologická komise, akceptovala návrh znaku a praporu svého člena vexilologa Ing. Petra Exnera.

V mnoha krajích byly došlé návrhy posuzovány ryze laickými komisemi. Pro jejich personální složení byl někde zvolen princip rovnoměrného zastoupení regionů (Pardubice). Na jiných místech by bylo možné hovořit o „zastoupení širokých mas dělníků, rolníků a pracující inteligence“. Tak například složení krajské „heraldické“ komise v Ústí nad Labem, nazývané úředníky krajského úřadu zcela nekriticky jako komise odborná, bylo poněkud úsměvné: vedle samotného hejtmana byli nominováni například Ivan Hlinka, hokejový trenér, slečna Miss ČR za rok…., Josef Koukl, biskup litoměřický, Lubomír Voleník, prezident Nejvyššího kontrolního úřadu, ředitelé některých galerií atd. Lze si položit otázku, jak komise v tomto složení mohla odpovědně rozhodnout o znaku a praporu kraje, jestliže šlo o tak specifické disciplíny jakými heraldika a vexilologie nepochybně jsou. O světlé výjimce lze mluvit v Jihlavě, kde vše posuzovala skutečná odborná heraldická komise složená z heraldiků. Snad již nyní lze konstatovat, že úroveň hodnotitelských komisí se nutně projevila ve kvalitě vybraných znaků. Kvalitou je myšlena především kvalita heraldická.

Výsledky veřejných soutěží byly v mnoha ohledech pozoruhodné. V některých krajích (Liberec, Jihlava, do jisté míry i v Ústí nad Labem) nebyla hledána kompletní řešení, ale z došlých návrhů byly vybírány „náměty“ nebo použitelné heraldické figury. Je skutečností, že mnohé z došlých návrhů nebyly jako kompletní řešení akceptovatelné, ale v nich užité „náměty“ byly shledány přijatelnými. V Liberci a v Jihlavě byly vybrané náměty zapracovány do konečné podoby krajského znaku přizvaným heraldikem (Mgr. Jan Tejkal) a jím vytvořený znak byl nakonec zastupitelstvem schválen.

V Ústí nad Labem došlo k následné situaci. Projednávání došlých návrhů „odbornou“ komisí nevyústilo do žádného jednoznačného vyhodnocení. Byli osloveni dva z navrhovatelů, grafik a heraldik (autor tohoto příspěvku) a ti měli zpracovat podobou krajského znaku na základě písemně formulovaného „zadání“, odrážejícího v podstatě laické a neodborné představy zástupců kraje. Zadání obsahovalo závazné pokyny pro obsazení 2. pole štítu cituji (doslova, včetně pravopisné chyby): „- Porta Bohemica – dominantní prvek pole, stylizovaný jako brána vystavěná z kvádrů (bílá popř. stříbrná) a zakončená 7 cimbuřími s polootevřenou zlatou mříží (symbol prosperity) – zobrazení vodstva formou 7 pruhů střídavě modrých a stříbrných – charakterizovat vodstvo zvlněním pruhů – v pozadí dominanty porty Bohemici zobrazit pohoří Ústeckého kraje s vyjádřením jejich morfologie“. Z citovaného textu jednoznačně vyplývá neodbornost oné „odborné“ komise a zjevná nekompetentnost zadavatele – viz užité termíny „7 cimbuří“, „brána polootevřená zlatou mříží“ s možným výběrem tinktur „bílá popř. stříbrná“ – přiřazování nesmyslných významů vytažené mříži jako symbolu prosperity (?!), představa o existenci heraldické figury s názvem „pohoří Ústeckého kraje“ a nutnosti zachování jeho morfologie (?!). Pluh ve 3. poli byl nazýván „přemyslovský“, atd. Pokus vytvořit i na základě uvedených laických představ znak heraldičtější nebyl akceptován a nakonec bylo vybráno zpracování grafika Radka Michela, pragmaticky poplatné nesmyslnému zadání, resp. bylo potvrzeno Michelovo prvotní a do soutěže zaslané pojetí, které se snad již tehdy opíralo o představy zástupců kraje a na jehož základě bylo vypracováno ono výše uvedené zadání. Smyslem onoho závěrečného „kola“ soutěže tedy nebylo vytvořit lepší a heraldičtější znak. Šlo pouze o jakýsi pomyslný „souboj“ mezi grafikem a heraldikem, přičemž bylo již předem dáváno najevo, že preferován je návrh grafikův a jen tak „pro zajímavost“ se čekalo, jak si s tím poradí heraldik a zda to bude o moc jiné („…marné volání“).

To, že vítězové veřejných soutěží byli v drtivé většině laici se stalo pro celý proces tvorby krajských znaků typické. Odborníci - heraldici v českých krajích jednoznačně neuspěli. Mělo to zřejmě své důvody. Posuzovatelé v tzv. heraldických a odborných komisích se nemohli opírat o znalost oborů a tak rozhodovacím kriteriem většinou bylo dvoupolohové „líbí - nelíbí“. Do rozhodovacího procesu se nakonec také promítaly ambice některých představitelů krajských úřadů a místních institucí (muzea, archivy, galerie) uplatnit své subjektivní představy o podobě znaku.

Velice zvláštními byla vyhodnocení některých veřejných soutěží. Například v Karlových Varech autor vítězného návrhu Ing. arch. Michal Karas z Karlových Varů byl hodnocen i na třetím odměňovaném místě, druhým byl Vladimír Cabalka ze Sokolova. Je signifikantní, že zcela naprázdno vyšli zúčastnění a k soutěži přímo krajem vyzvaní praktikující a v oboru se nepochybně orientující heraldici: Mgr. Jan Tejkal z Ostravy, PhDr. Jan Pelant, CSc. z Plzně, jinak v té době člen podvýboru pro heraldiku a vexilologii a heraldikem se neskromně nazývající autor tohoto příspěvku. Stejná situace se opakovala i v Českých Budějovicích. Vítěz soutěže Tomáš Baran byl hodnocen i na třetím odměňovaném místě a Petr Kolář obsadil místo druhé. Ani zde se heraldici se svými návrhy neuplatnili. V Jihočeském kraji byl nakonec ke schválení připraven návrh Tomáše Barana hodnocený na třetím místě (?!?) a ten byl také nakonec udělen. Dle mého soudu zcela mimořádná situace vznikla v Plzni, kde vítězem soutěže byl tandem Marcel Fišer, ředitel Galerie Klatovy-Klenová a grafik Petr Kolář (týž i v Českých Budějovicích na druhém místě). Krajským zastupitelstvem byl vítězný návrh postoupen Podvýboru pro heraldiku a vexilologii PSPČR, který však návrh neschválil. Ve znaku nebyl derivát městského znaku sídelního krajského města. Navrhovatel tedy porušil závazná ustanovení propozic veřejné soutěže vyhlášené Krajským úřadem v Plzni. Protože propozice soutěže nepočítaly s eventualitou neschválení podvýborem, tak neúspěšný „vítěz“, který nenaplnil zadání soutěže, nebyl zbaven pořadí a zároveň nebyl donucen k navrácení neoprávněně získané odměny. Také se nestalo vcelku logické a spíše očekávané, že by na takto uvolněné místo postoupil návrh zadání vyhovující od jiného navrhovatele. Byla vyhlášená nová veřejná soutěž a byli osloveni někteří účastníci původní soutěže. Byl jsem mezi oslovenými a novou soutěž jsem obeslal. Výsledek však byl poněkud překvapující - vítězi se opět stali již jednou neúspěšní navrhovatelé (!).

To, že veřejné soutěže na krajské symboly měly své „podivnosti“ vyplývá i z napadení výsledků soutěže v Českých Budějovicích uvedené v hlavní televizní zpravodajské relaci. Byl zpochybněn průběh soutěže a tím i její výsledek. Oprávněnost, či neoprávněnost napadení průběhu soutěže buď nebyla z televizního šotu zřejmá nebo jsem ji nedokázal identifikovat. Zpochybňovatel měl v podstatě smůlu, protože byl neúspěšným účastníkem soutěže a to na oprávněnost jeho námitek vrhalo poněkud zvláštní, ale pro mnohé nezúčastněné celkem jasné světlo – subjektivní zhrzenost vlastním neúspěchem. V médiích se však celá polemika „zvrátila“ do pokleslého komentování požadavku vítěze na odměnu Kč 120 000,- za podstoupení autorských práv kraji (jak typicky „naše“). Jiřím Loudou, tehdy členem podvýboru, byl v jeho mluveném vstupu tento požadavek označen za nehoráznost (!?). Osobně se domnívám, že takové hodnocení nebylo korektní. Šlo o vztah dvou subjektů a kdyby jimi byla dohodnuta částka v haléřích či v řádech milionů, pak do toho nikomu nic není, i když je pravda, že i tak to může být nazváno nehorázností. Ale věc se má jinak. Je totiž normální, že za práci se platí a mělo by být normální, že autorská práva jsou předmětem právní ochrany a ty mají svou hodnotu. V médiích bych tedy očekával komentář ve prospěch respektu k právnímu řádu. Ostatně onu v televizi uvedenou finanční částku bylo možné vnímat jako „opravdovou hodnotu“ krajského znaku obecně a považovat ji za přiměřenou a odpovídající významu nositele symbolu.

Pokud jde o odměny úspěšných navrhovatelů ve vyhlášených soutěžích bylo je možné hodnotit jako tristní a deklasující jak navrhovatele, tak kraje jako vyhlašovatele. Vyžadovaná práce a nepochybně potřebné individuální znalosti, um a důmysl navrhovatelů byly předem devalvovány stanovenými honoráři na úroveň „dětinského čmárání“. Nejvyšší odměna byla vyhlášena za první místo ve výši Kč 20 000,- v Ústí nad Labem. Jinak byly odměny nižší a v souhrnech za všechny tři oceněná místa nepřesahovala částka v Českých Budějovicích sumu Kč 30 000,- (Kč 15 000,-, 10 000,-, 5 000,-). V Karlových Varech to bylo celkem Kč 18 000,- (Kč 10 000,-, 5 000,-, 3 000,-). V Plzni byla hodnocena pouze dvě první místa (Kč 10 000,- a 5 000,-). V Ústí nad Labem dokonce jen jediné místo (Kč 20 000,-). Vyplývá snad z uvedeného přehledu něco? Lze nalézat odpověď na otázku zda skutečně někteří z navrhovatelů předkládali tak „kvalitní“ návrhy, že nezbylo nic jiného než je odměnit dvakrát a to prvním a třetím pořadím (Karlovy Vary, České Budějovice)? Ve srovnání s tím jaké ceny byly v té době akceptovány na „heraldickém trhu“ s obecními a městskými symboly byly odměny ve vyhlášených krajských soutěžích směšné. Jestliže obec s počtem 130 (slovy sto třicet) obyvatel měla za ostudné a nepřijatelné nabídnuté dohadování se o odměně autorovi návrhů obecních symbolů (a dalších služeb) v několikanásobné výši krajských odměn, pak chování krajských úřadů je možné mít nejméně za neporovnávatelné. Zkrátka kraje si své symboly ohodnotily a stanovená „hodnota“ svědčila o vztahu představitelů krajů ke znaku a praporu jejich kraje, k navrhovatelům symbolů, k obecně platnému a již biblickému „za práci přísluší odměna“. Zdá se, že příčinou tak nízkého „krajského sebevědomí“ byla typicky česká „panická hrůza“ z představy, že si někdo vydělá peníze a to ještě pouhým děláním nějakých obrázků. Jistě, že některé došlé návrhy bylo obtížně hodnotit jak z pohledu výtvarného, tak z pohledu odborného ustavenými „odbornými“ komisemi pouze tušeného. Ale bylo věcí krajů zda se zřeknou nedoporučovaného vyhlášení veřejných soutěží a osloví renomované heraldiky a je řádně zaplatí, či se nechají zahltit desítkami nepoužitelných kreací na dané téma.

Krajské znaky a prapory měly následující autory – Karlovarský kraj Ing. arch. Michal Karas, Pardubický kraj PhDr. Petr Vorel, CSc., Královéhradecký kraj Ing. Petr Exner, Liberecký kraj bez autora návrhu - autor kresebného provedení Mgr. Jan Tejkal, Jihočeský kraj Tomáš Baran, Středočeský kraj (Rada Středočeského kraje na základě návrhů Mgr. Václava Krůty, Mgr. Miroslava Oliveriuse a za přispění hejtmana Petra Bendla), Plzeňský kraj Marcel Fišer a Petr Kolář, Ústecký kraj Radek Michel, Kraj Vysočina bez autora návrhu - autor kresebného provedení Mgr. Jan Tejkal, Jihomoravský kraj Jaroslav Petr, Olomoucký kraj Jiří Louda, Zlínský kraj Miroslav Pavlů, Moravskoslezský kraj Mgr. Jan Tejkal.

Jistá míra „hysterie“ okolo krajských znaků prožívaná zejména v průběhu roku 2001 je již dávno pryč. Mnohé z toho, co bylo tehdy intenzivně prožíváno pomalu odeznívá a odchází do „krajiny zapomnění“. Nepochybně bude ještě nějaký čas docházet ke komentování podob a obsahu udělených krajských znaků, protože u některých jsou stopy okolností jejich vzniku a laických představ o heraldice a symbolice nesmazatelně patrné. Neodpustím si tu možnost být také kritickým a to při vědomí, že na stavu věcí se tím nic nemění.

Pardubický kraj

Domnívám se, že třetí pole pardubického krajského znaku s glóbem v otevřené bráně, vysvětlovaným jako „vstřícnost kraje vůči vnějšímu světu“, je poněkud nepříhodnou figurou, která nic nevypovídá o kraji a zobecňující symbolika je poplatná obecným frázím a je tedy i ve znaku zbytnou „floskulí“. Miniaturní a téměř nepatrná harfa („harfičička“ – SK poznámka ex post – správněji „lyra“, resp. „lyričička“) v klenáku brány, má symbolizovat narození a působení několika významných českých hudebních skladatelů v kraji. Snad by bylo lepší, kdyby harfa nahradila glóbus. Navrhoval jsem calty jako symbol věhlasného pardubického perníku a nebo zubří hlavu pánů z Pernštejna jako symbol historického fenoménu určujícího tvářnost nejen samotných Pardubic, ale i kraje a to způsobem dodnes nepřehlédnutelným – jen se již mnohdy neví, že to vše je výsledkem pernštejnské doby. Hold tomuto rodu prostřednictvím krajského znaku nebyl akceptován (věřím, že jsem nebyl jediným, koho tato symbolika napadla) a nemohu se zbavit dojmu, že zubří hlava byla a priori vnímána negativně jako snad figura cosi vyjadřující a uživatele degradující. Případné odmítnutí takové figury pro uvedené důvody bych považoval za projev nesmírné zapšklosti. Ostatně schválený a udělený výsledek je poplatný jisté míře heraldické necitlivosti a sníženému prahu korektního vnímání symboliky.

Karlovarský kraj

Ve znaku Karlovarského kraje se ve třetím poli uplatnila zkřížená hornická kladívka s vavřínovou ratolestí. Tato hornická symbolika je již v komunální heraldice poměrně „přeužívaná“ a navíc tu existuje podobnost se znakem obce Černý Důl v okrese Trutnov. Je jistě možné oponovat, že důvodem ke kritice by mohla být shodnost, ale nikoliv podobnost a zároveň lze poukázat na staletí trvající tradice rudného hornictví na Karlovarsku (Jáchymov). Přesto na své výtce trvám a hornická kladívka budou spíše vyvolávat představu o povrchových dolech na Sokolovsku, které ještě před sto padesáti lety neexistovaly, za několik příštích let již existovat nebudou a „bohdá“ po nich dokonce nebude ani památka. Můj návrh měl vřídlo v prvním poli. Lze oprávněně předpokládat, že vřídlo bylo ve všech návrzích krajského znaku došlých do Karlových Varů v rámci soutěže. Do třetího pole jsem navrhoval stříbrný jáchymovský tolar (kreslený se stranou kde je český lev), který oblast proslavil natolik, že se stal synonymem kvalitní mince a tak inspirací pro pojmenování jedné velice pevné měny. V jiném návrhu bylo počítáno s figurami ze znaku města Cheb, které měly symbolizovat výjimečnost Chebska jako historického území se zcela mimořádným postavením v rámci českého státu po dobu několika staletí.

Jihočeský kraj

Do znaku Jihočeského kraje se podařilo navrhovateli do druhého pole „propašovat“ motiv užitý již ve schválených znacích obcí Hrdějovice (okr. České Budějovice) a Křeč (okr. Pelhřimov), které v polceném štítu obměňují polcení růže rožmberské s růží pánů z Hradce (zřejmě je autor návrhů obecních znaků totožným s navrhovatelem krajského znaku – je-li tomu tak, pak by šlo o zřejmou ztrátu invence navrhovatele; SK - poznámka ex post - navrhovatelem znaku obce Hrdějovice byl Zdirad Čech, "inspirace" navrhovatele krajského znaku je zřejmě zde). Také jsem počítal s těmito růžemi, ale v jiných kombinacích. Použil jsem také figury kapra, jako symbolu pro jižní Čechy typického.

Liberecký kraj

Ve znaku Libereckého kraje je ve druhém poli vozové kolo jako derivát městského znaku Liberce sídelního krajského města. Nepovažuji to za šťastné řešení s ohledem na skutečnost, že vozové kolo je také v historickém znaku nedalekého Nového Města pod Smrkem (města ve stejném okresu Liberec - stejně jako v Liberci je původ v rodovém erbu Redernů) a pak ve znacích několika další měst v Čechách i na Moravě. Moje návrhy počítaly se stříbrným kolem nahoře provázeným zlatým valdštejnským lvem, či se samotným lvem z erbu Valdštejnů, který je součástí libereckého městského znaku a tím i jeho legitimním derivátem. Bylo shledáváno, že tři lvi ve znaku (dva čeští a jeden valdštejnský) je příliš - tento názor nesdílím, protože jde o heraldicky čisté řešení a subjektivně řečeno také hezké. Ve znaku libereckého kraje bylo nikoliv mnou, ale laiky kritizováno třetí modré pole, kde je stříbrný volný vydutý hrot. Ten je kritiky interpretován jako nepříhodný symbol ztotožňovaný s budovou ještědského televizního vysílače s restaurací. Samozřejmě, že vydutý hrot není touto stavbou, ale je a vždy bude vydutým hrotem s možností výkladu jako symbolu hory Ještěd (a…punktum).

Plzeňský kraj

Ve znaku kraje Plzeňského se ve čtvrtém poli objevila stavba románské rotundy s výkladem o románské rotundě ve Starém Plzenci. A to i přesto, že v heraldice nejsou přípustná zobrazení konkrétních staveb. Je jistě možné říci, že jde o heraldickou stylizaci takové stavby nebýt toho, že lze v literatuře (např. Umělecké památky Čech 3, Praha 1980, s. 420) najít fotografii, podle které byla rotunda nakreslena. Mám za to, že jde o reálnou podobu a nikoliv o heraldickou stylizaci. Pak jde o laický přístup k heraldice.

Ústecký kraj

Prezentování návrhu krajského znaku v regionálním tisku ještě před jeho udělením bylo provázeno ostrou kritikou skupiny historiků ze Žatce a Loun, kteří jej nazvali „omalovánkou“. Musel jsem dát kritikům zapravdu. Druhé pole je přetížené figurami - v modrém poli v zeleném trojvrší stříbrná kvádrovaná věž se sedmi stínkami cimbuří a zlatou vytaženou mříží a v modré zvlněné patě tři stříbrná vlnitá břevna. Výklad o symbolizování geologického útvaru zvaného Česká brána (Porta Bohemica) věží, o vytažené mříži v ní jako symbolu prosperity (?), sedmi stínek na cimbuří jako sedmi bývalých okresů, trojvrší jako symbolu Českého středohoří a Krušných hor, zvlněné paty jako symbolu Labe, Ohře a dalších vodotečí bylo možné realizovat jednodušším, přehledným způsobem. Ve třetím poli je vyobrazen pluh, který byl představiteli kraje nepřesně označován jako „přemyslovský pluh“, ačkoliv na něm nic „přemyslovského“ není. Touto figurou mělo být poukázáno na přemyslovské tradice spojené se Stadicemi a na bájný původ první vládnoucí dynastie v Čechách z území dnešního Ústeckého kraje. Lze jen dodat, že pluh je v novodobých obecních znacích velice frekventovanou figurou a tak ve znaku Ústeckého kraje je pole, které se může shodovat se znakem nějaké vesničky kdekoliv v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku. Navrhoval jsem symboliku spojenou s tradičními činnostmi obyvatel v severních Čechách, kterými bylo, stále je a nepochybně ještě po staletí bude, pěstování vinné révy a chmele. Navíc bylo zřejmé, že v žádném z krajských znaků nebude uplatněna figura chmelové révy a pouze ve znaku Jihomoravského kraje se objeví vinný hrozen. Přemyslovské tradice jsem se pokusil vyjádřit přemyslovskou orlicí ve druhém poli. Přemyslovská orlice se nakonec stala součástí znaku Středočeského kraje. V návrzích jsem se také pokoušel o symbolizování národních tradic spojených s horou Říp.

Je jistě pozoruhodné, jak se Píchovy soudy velmi neliší od těch mých vyjádřených již v roce 2002. To svědčí o jediném – vyjádřené soudy je možné hodnotit jako objektivní. Nezbývá však než se smířit se skutečností, že znaky jsou již uděleny a kraje mají takové symboly jaké si zasloužily.

Krajské znaky lze hodnotit ještě z jednoho pohledu a tím je jejich výtvarné pojetí. Domnívám se, že by bylo dobré, kdyby krajské znaky byly nakresleny jednou rukou. Vždy jsem měl představu o autorství Jiřího Loudy z Olomouce (s domicilem píši jeho jméno zcela záměrně, neboť nestor českých heraldiků má jmenovce ve Vrchlabí a ten se v posledních letech pokouší uplatnit v komunální heraldice na Semilsku a Jičínsku). Vhodnost „jedné ruky“ je patrná v tom okamžiku, kdy jsou krajské znaky seřazeny vedle sebe. Až na několik výjimek je patrné, že autoři návrhů nedokázali zapřít inspiraci svých stylizací lvů a orlic právě v kresebném pojetí Jiřího Loudy. Ukazuje se, že pro některé autory by bývalo bylo lepší, kdyby se staly prostými plagiátory Loudova stylu, než aby se trápily snahou o vlastní pojetí. Jistě za subjektivní lze považovat následná hodnocení krajských znaků z pohledu výtvarného.

Středočeský kraj

Lvi jsou proporčně nezvládnuti a jejich horní polovina je ve vztahu k dolní viditelně větší. Nasazení ocasu lva je nehezké. Dost ošklivou je kreace na téma přemyslovská orlice a to včetně pojetí plamínků – jakoby autor kresby přesně nevěděl co činí.

Jihočeský kraj

Ani zde nemá lev dobré proporce. Zcela špatně jsou zvládnuty tlapy – v podstatě každá jakoby patřila k jinému lvu. Poněkud bizarně působí velká a do detailů propracovaná koruna, stylizace hřívy a zakončení ocasů (SK - poznámka ex post - podoba lva je obkreslena a jde o stylizaci Tonyho Javory; viz Aleš Zelenka, Tony Javora, Sudetendeutsches Wappenlexikon, Passau 1985, zde například Königsberg a. d. Eger - Kynšperk nad Ohří).

Plzeňský kraj

Lev je jednoznačně „loudovský“. Rotunda s „plovoucími“ kameny je neheraldickou stylizací – lépe snad bylo nechat stěny „hladké“ nebo nakreslit stavbu „románsky“ kvádrovanou. Do druhého pole by se více jak velbloud hodila chrtice jako nejstarší plzeňská znaková figura. Výběr velblouda byl zřejmě podmíněn skutečností, že v původním podvýborem neschváleném návrhu bylo toto pole zelené se čtyřmi stříbrnými břevny symbolizujícími řeky Mži, Úhlavu, Úslavu a Radbuzu, stejně tak bylo zelené i třetí pole se zlatým břevnem symbolizujícím zlatonosnou Otavu. Dvakrát v jednom znaku použité shodné „vodotečné“ téma svědčí o absolutní absenci heraldické invence, která je o to víc zřetelnější, když si uvědomíne, že krom dvou polí, které byla nakreslitelná podle pravítka, byla zbývající prostě dána pokyny podvýboru. Měla-li být výtka podvýboru napravena, tak s ohledem na chtěné zelené pole a jediné zelené pole v plzeňském městském znaku je s velbloudem, byla volba jasná, ale určitě nikoliv šťastná (že by opět nedostatek invence?). I když si uvědomuji, že velbloud v plzeňském městském znaku je otočen doleva, přesto mohl být v krajském znaku obrácen způsobem heraldicky přirozeným - tedy doprava, ale nejde o nic fatálního. Na tomto místě se ukazuje, jak „otrocky“ byly vnímány pokyny podvýboru a jak nedostatečně byl přemýšleno o heraldicky korektní podobě znaku. Určitě se navrhovatel chtěl vyhnout opakování se červeného pole v čtvrtích první se lvem, druhé s chrticí a čtvrté opět se lvem. Nebylo však dostatečně vnímáno, že doporučení podvýboru připouštělo také možnost, aby byla červená pouze první čtvrtina se lvem a čtvrtá s chrticí, přičemž zbývající čtvrtiny byly volné pro další symboly spojené s krajem. Je jistě pozoruhodné jak „originální“ je třetí pole znaku Plzeňského kraje ve srovnání se podobou třetího pole ve znaku Jihočeského kraje – zde v zeleném poli stříbrné a zlaté břevno, tam v zeleném poli zlato-stříbrně polcený kůl. V Plzni už mohli vědět, že téměř stejné pole mají v uděleném krajském znaku v Českých Budějovicích.

Karlovarský kraj

Oba lvi, tedy i ten v poli s karlovarským městským znakem jsou jednoznačně „loudovští“ ze státního znaku. Ti však výtvarně nekorespondují s dalšími částmi znaku . Stylizace ostatních figur je poplatná nikoliv heraldice, ale grafickému pojetí nalézanému spíše u továrních a firemních značek a u log. Silná černá linie u mísy vřídla (vřídlo popsáno jako „fontána“!?), stylizace proudů vody končící těsně nad mísou, stínované rukojeti hornických kladívek, podivná neheraldická podoba zcela neurčitých ratolestí (vavřínových?, jiných?), jsou zcela mimo heraldickou stylizaci.

Ústecký kraj

Lev je opět „loudovský". Druhé pole obsahuje podivnou stylizací věže, která má proti obvyklému způsobu zobrazování kvádrované cimbuří včetně kvádrovaných stínek – takové kreslení nemá žádné opodstatnění a jde o zbytnou „floskuli“ – čili výtvarnou svévoli . „Nutnost“ vyrovnat se s nesmyslným „krajským zadáním“ způsobila autorovi zjevné potíže. Při otrocké snaze „nacpat“ do pole vše požadované včetně „pohoří Ústeckého kraje“ vniklo něco, co už nemohlo mít ani požadovanou „morfologii pohoří Ústeckého kraje“. Pole je jednoznačně přetížené a nepřehledné. Hory snad mohly být v jinak „poloprázdném“ poli s „přemyslovským“ pluhem (ostatně podle pověsti voli dříve zapřažení do pluhu zmizeli v jakési skále). Oceňuji postřeh pana Píchy, když komentoval nepříhodnost koleček u pluhu, který spíše měl být ruchadlem z doby bájného Přemysla Oráče (když už) a kolečka měla být nahrazena chodákem. V uvedeném případě se však autor znaku nechal zcela nekriticky inspirovat pomníkem Přemysla Oráče ve Stadicích, postaveným v 19. století a opatřeným nikoliv sochařsky stylizovaným, ale autentickým dobovým pluhem s kolečky (SK – poznámka ex post – pluh je sochařsky stylizovaný!). Stylizace lva z ústeckého městského znaku je zcela poplatná nehezkému laickému grafickém zpracování v příloze vyhlášky o užívání městských symbolů v Ústí nad Labem a to jako neměnný a závazný výtvarný vzor (!!!), ačkoliv je to proti heraldickému úzu.

Liberecký kraj

Lvi jsou jasně Tejkalovou stylizací. Jde však o figury neplnohodnotné – lvům chybí pohlaví.

Královéhradecký kraj

U lvů nelze popřít „loudovskou“ inspiraci – autor měl však být důsledný i v případě koruny, protože ta Loudova je hezčí. I když existuje „odpor“ podvýboru pro heraldiku a vexilologii proti užívání písmen ve znacích a vlajkách, přesto gotické unciály jsou akceptovány. Tak i zde.

Pardubický kraj

Ve srovnání figur lva, orlice a poloviny koně z pohledu výtvarného, je na tom nejlépe kůň. Lev a ani orlice se autorovi nepovedli a je patrná menší zkušenost s heraldickou kresbou.

Kraj Vysočina

Jediná poznámka ke lvu – viz Liberecký kraj.

Jihomoravský kraj

I zde, ač pro změnu „samé“ orlice, je zřejmá inspirace Jiřím Loudou.

Olomoucký kraj

Není co dodat – Jiří Louda osobně. Zdá se, že zde bylo překonáno běžně uplatňované odmítání podvýboru pro heraldiku a vexilologii schvalovat písmena ve znacích a vlajkách (u vexilologů zmírněno ve prospěch písmen souměrných ve svislé ose).

Zlínský kraj

Autorův heraldický výtvarný projev je možné mít za mimořádný a specifický a nikoliv vždy je obdivován ať odbornou nebo laickou veřejností. Osobitost projevu je patrná ve stylizaci moravské orlice a také v poněkud podivném „stínování“ obrysů hvězdy.

Moravskoslezský kraj

Tři orlice ve znaku jsou zcela poplatné výtvarnému projevu neheraldika a „státněznakového pokustóna“ Josky Skalníka. Viz jeho kresba státního znaku z roku 1990, který není ničím jiným než neuměle „opajcnutým“ Loudou. Tedy velice nehezké – totéž i zde. Nepochybně by se dal nakreslit i „pěknější“ ostravský kůň.

Publikováno: Genealogické a heraldické informace 2004, ročník IX. (XXIV.), vydala Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno 2005, s. 96 – 103.