Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

Poznámky k článku Vladimíra Červenky Změna v chápání rodového erbu u Lobkoviců v 16. století

In: Heraldika a genealogie 1-2/2005, ročník 38, Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha 2005, s. 33 – 42.

Autor článku dospěl k závěru, že v průběhu 16. století došlo u Lobkowiczů k posunu jejich hodnocení podoby vlastního rodového erbu tak, že žirotínská orlice (ve 2 a 3. poli čtvrceného štítu), dosud „vnímaná jako cizorodý prvek“, se stala integrující součástí rodového erbu a začala být rovnocenným znamením ve vztahu k původnímu rodovému erbu (v 1. a 4. poli). Autorovy závěry se opírají o erb českého velkopřevora johanitů Matouše Děpolta Popela z Lobkowicz užitém na pečetích v letech 1595 – 1613 a na fresce v kapli sv. Václava chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Součástí podpory učiněných závěrů je komparace erbu Matouše Děpolta z Lobkowicz s erbem Hynka Popela z Lobkowicz, také příslušníka řádu johanitů, na jeho náhrobníku v Mailbergu. K dokladům autor přijal i znak městečka Radomyšl udělený velkopřevorem Matoušem Děpoltem z Lobkowicz.

Jsem přesvědčen, že autorovy závěry jsou nekorektní a spekulativní. Předpoklad, že žirotínská orlice byla v rodě Lobkowiczů vnímána jako „cizorodý prvek“, jím nebyl nijak verifikovatelně prokázán. Jde o pouhý autorův subjektivní soud, který dle něj dokonce „odpovídá historické realitě“ (?!). Ona „historická realita“ však vysvětlena nebyla. Na uvedené nekorektní domněnce byla vystavěna další stejně nekorektní domněnka, že Lobkowiczové nakonec přijali žirotínskou orlici jako symbol rovnocenný původnímu rodovému erbu. Tedy „přijali“ až po určité době, resp. dle autora po více jak jednom a půl století užívání.

Je-li erb užíván všemi členy rodu bez rozdílu v nezměněné podobě od roku 1459 do závěru 16. století, pak nelze mít žirotínskou orlici v jejich erbu za „cizorodý prvek“. Na tomto místě je nezbytně nutné konstatování, že autorem nebylo vůbec přihlédnuto k právním okolnostem, které jsou spojeny s polepšením rodového erbu při povýšení do říšského panského stavu císařem Fridrichem III. 3. 8. 1459. Je velice obtížné se domnívat, že Lobkowiczové nebyli schopni chápat význam takového aktu a jeho právní podstatu. Všeobecná platnost císařovy vůle, jeho rozhodnutí projevené listinnou formou se všemi právními náležitostmi, neumožnily z mnoha důvodů vnímat nové figury v novém erbu jako „cizorodé“. Naopak ve vztahu k právní podstatě aktu je uvedený polepšený erb spojen s jednoznačným poukázáním na společenské postavení nositele – ten nebyl již prostým vladykou, nebyl příslušníkem rytířského stavu, ale stal se říšským svobodným pánem (!!) – tedy v hierarchii evropské i domácí šlechty zaujal rod pozici nejméně o stupeň vyšší, než jakou měl před tím. Neexistoval tedy důvod vnímat žirotínskou orlici jako prvek „cizorodý“, protože ta byla důležitou, nezaměnitelnou a integrující částí lobkovického erbu od samého počátku jejího užívání. A především byla nositelkou výše uvedených právních konsekvencí, které Lobkowiczové jistojistě nehodlali ignorovat. Tím také odpadá další část téhož a to je autorova představa všeobecného „přijetí“ žirotínské orlice za plnohodnotnou součást rodového erbu na přelomu 16. a 17. století. Orlice byla „přijata“ celým rodem již v roce 1459 a to bezvýhradně (také jak jinak). O tom svědčí praktické užívání rodového erbu bez jakýchkoliv zjevných změn v nazírání jeho podoby.

Kolísání poloh orlic mezi kosmou, šikmou, „kolmou“, či dokonce jednou kosmou a druhou šikmou, nelze mít za projev změny názoru na erb jako takový. Variabilita zobrazování žirotínské orlice, či dokonce změna pořadí jednotlivých polí, je v mnoha případech vysvětlitelná jako projev prosté kurtoazie, mnohdy jde o výsledek výtvarných a řemeslných schopností kameníka (náhrobníky a epitafy), či zhotovitelů typářů.

Hlavní argumentace autora pro jeho výklad o „změně v chápání rodového erbu u Lobkoviců v 16. století“ se opírá o podobu erbu užívanou Matoušem Děpoltem z Lobkowicz jako velkopřevorem johanitů. Konstrukce velkopřevorského erbu počítala s červeno-stříbrně čtvrceným štítem se stříbrným johanitským křížem v 1. a 4. poli a se žirotínskou orlicí v poli 2. a 3. Z toho vychází pomyslné zdání, že z velkopřevorova erbu byl zcela vytěsněn původní lobkovický rodový erb a ten byl nahrazen pouhou žitorínskou orlicí.

Ve srovnání s konstrukcí erbů předchozích velkopřevorů, lze odtušit, že Matouš Děpolt z Lobkowicz se držel v té době již tradičního pojetí znaku českých johanitských velkopřevorů. Václav Zajíc z Házmburka (velkopřevor 1555 – 1578) čtvrtil johanitský kříž s figurami z rodového erbu – zajíc a hlava kance; Kryštof z Vartenberka (velkopřevor 1578- 1590) měl ve znaku v 1. a 4. poli heroldský kříž a 2. a 3. pole bylo polcené (rodový erb). Ti zřejmě měli možnost napodobit znak velkopřevora Jošta z Rožmberka (velkopřevor 1451 – 1467) s heroldským křížem v 1., kotvovým křížem ve 4. a rodovou růží ve 2. a 3. poli. Je zřejmé, že Lobkowicz zopakoval již „tradiční“ schéma užité jeho přímými předchůdci.

Lze přijmout námitku, že koncepce Lobkowiczova velkopřevorského znaku mohla být bez překážek odlišná a to taková, aby z něj nebyl „vytlačen“ rodový erb. Jedna okolnost je jistá – nebylo možné položit do stříbrného pole stříbrný johanitský kříž. Jeho podklad měl být červený. Snad o tom bylo přemýšleno i Matoušem Děpoltem. Domnívám se, že figury rodového erbu zůstaly ve znaku velkopřevora zachovány a jsou v podstatě „šikovně ukryté“. Budou-li ze znaku velkopřevora Lobkowicze vypuštěny figury, pak zůstane červeno-stříbrně čtvrcený štít, který nejméně v pravé polovině opakuje podobu rodového erbu – červeno-stříbrně dělené pole. Taková varianta rodového erbu je krom jiných také známa z praktického užívání. I kdybychom připustili, že tomu tak není a právě vyjádřena myšlenka může být označena za příliš chtěnou dedukci a tu mít nakonec i za spekulativní, přesto lze konstatovat, že zcela ojedinělý jev v lobkovické heraldice zastoupený velkopřevorským znakem Matouše Děpolta z Lobkowicz nemůže být dokladem „změny v chápání rodového erbu“. Nebylo by ojedinělosti, kdyby bylo i z jiných erbů příslušníků lobkovického rodu patrné, že je „změna v chápání“ nějak viditelně ovlivnila.

V komparaci nebyla zcela jasná úloha erbu Hynka Popela Lobkowicze z náhrobníku v Mailbergu. Ten je tvořen zcela „normálně“ a jedinou zvláštností jsou šikmo položené orlice ve 2. a 3. poli. Jiná než kosmá poloha orlice nezpůsobuje jinost významu erbu a díky tomu ani erb neobsahuje žádné mimořádné sdělení (viz výše).

Při udělování znaku městečku Radomyšl postupoval velkopřevor Lobkowicz zcela v souladu s dobrými heraldickými zásadami, které si podržely platnost dodnes. Ve srovnání s jinými městskými znaky vytvořenými a udělenými v 16. století (např. Chřibská - 1570, Verneřice – 1522, Jiřetín pod Jedlovou - 1587, Rumburk, - 1587, Chrastava - 1574) je patrné, že nebylo možné dát městečku nediferencovaný rodový erb. Přípustným byl derivát takového erbu. Je také třeba vzít v úvahu, že Lobkowicz uděloval Radomyšli znak jako velkopřevor johanitů především a teprve pak jako Lobkowicz – Radomyšl byla řádovým statkem (tím je také řečeno, že výše uvedené srovnání „kulhá“ tím, že vyjmenovaná města byla poddanská a v držení šlechticů). Byla použita figura z rodového erbu udělovatele a snad lze odhadovat, že znak byl koncipován v tinkturách johanitských s možnou reminiscencí na tinktury lobkovické. Protože znak městečka Radomyšl vznikl zcela korektně a v souladu s heraldickými zvyklostmi, nemůže mít schopnost podpořit autorovy představy spojené se „změnou v chápání rodového erbu“ u Lobkowiczů.

Lze konstatovat, že znak Matouše Děpolta z Lobkowicz, jako velkopřevora johanitů zjevně neodráží žádné „změny v chápání rodového erbu“, protože je zcela poplatný obvyklé konstrukci velkopřevorského znaku ve své době. V heraldickém projevu předchozích i následujících lobkovických generací nelze nalézat ani náznak posunu názoru na podobu rodového erbu. Tím, že příslušníci rodu setrvávali u tradičních podob svých rodových erbů, má své logické opodstatnění (udělení erbu císařem v roce 1459), vyvracející autorovy závěry podstatným způsobem.

Autor velice správně upozorňuje na skutečnost, že první zmínka o rodovém erbu Lobkowiczů k roku 1449 (pečetě bratří Jana a Mikuláše) uváděná v publikaci „Lobkowiczové“ z roku 2002 nemá již platnost a první zmínku lze položit do roku 1425, tak jak uvádí edice Sedláčkových Atlasů erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Na tomto místě by se dalo očekávat nějaké autorovo širší vysvětlení, které by dokázalo relativizovat vzniklou domněnku, že ve zmíněné publikaci byly uvedeny „nepřesné“ údaje. Kniha vyšla na konci roku 2002. Rukopis byl odevzdán téměř dva roky před tím. První dva díly editorského počinu Vladimíra Růžka Atlas pečetí…Augusta Sedláčka vyšly v roce 2001. Korigovat napsané již nebyla možné.

Rok 1449 jako rok první zmínky o existenci lobkovických pečetí, uváděla obrazně řečeno veškerá literatura dotýkající historizování lobkovického erbu. Listina datovaná 8. 2. 1449 a pečetěná bratry Janem a Mikulášem z Lobkowicz je dnes uložena ve Státním oblastním archivu v Třeboni. Jde o jediný český archiv s nejstaršími dochovanými lobkovickými pečetěmi. Starší pečeti neznal ani lobkovický archivář Max Dvořák, když v roce 1874 byla vydána jeho práce Vyvinutí erbu někdy pánův, nyní knížat z Lobkovic. Neznal je ani sám August Sedláček, když v roce 1887 byl vydán tiskem jeho článek O prvotním sídle a znaku rodu Lobkovského. Stejně tak je neznala Marie Lobkowiczová (resp. František Lobkowicz), když v roce 1980 vydala práci Vývoj znaku pánů z Lobkowicz. K poznání došel August Sedláček někdy po roce 1882, kdy navštívil archiv v Drážďanech. Zde nalezl pečeť Mikuláše z Lobkowicz z roku 1425. S podivem tuto svou znalost nezařadil do své Českomoravské heraldiky II. z roku 1925. Zde se dokonce neuvádí nic o lobkovickém erbu, krom odkazů na časopis Památky archeologické, Zprávy učenné společnosti a na vyobrazení v jeho Hradech, v Böhmische Adel a v příslušném Soupise památek uměleckých a historických (čili velice tristní zjištění). Zprávy o podobách pečetí byly po Sedláčkově smrti součástí jeho pozůstalosti spravované Státním ústředním archivem v Praze. Pro běžného badatele byl fond velice obtížně využitelný, protože k němu neexistovaly potřebné archivní pomůcky. Možnost systematického bádání byla téměř, či zcela nemožná. Teprve PhDr. Vladimír Růžek svým zásadním počinem, který umožnil vydání Sedláčkova Atlasu pečetí…, byla tato část Sedláčkovy pozůstalosti zpřístupněna veřejnosti. Tím lze vysvětlit nedostatečnost konstatování o první zmínce o lobkovickém erbu užitém na pečeti v publikacích vydaných v posledních sto dvaceti letech.

Publikováno: Heraldika a genealogie, Klub pro českou heraldiku a genealogii, č. 3 – 4/2010, roč. 43, Praha 2010, s. 213 - 216.

jméno:
heslo: