Login

Jedna genealogická a několik heraldických poznámek k publikaci Zdeňka Berana Poslední páni z Michalovic


Zdeněk Beran: Poslední páni z Michalovic. Veduta České Budějovice - Universita Hradec Králové 2010. 222 stran, 16 stran barevných příloh, rejstříky a něm. resumé. 206 x 146 mm. ISBN 978-80-86829-56-2.


 

Publikace, byť vztažená „pouze“ k posledním dvěma generacím pánů z Michalovic, resp. soustřeďující se na dvě osobnosti uzavírající rodovou historii - Jindřicha z Michalovic, kterým rod v roce 1468 vymřel v mužské posloupnosti a jeho otce Jana – bude nepochybně vítaným příspěvkem k historii původních šlechtických rodů v Čechách. Zároveň je vhodné zdůraznit, že jde o velice podstatný počin. Páni z Michalovic jsou rodem, jemuž v moderní době dosud nebyla věnována potřebná pozornost.

 

Aby autor mohl psát o posledních dvou generacích pánů z Michalovic, byl nucen obrátit svou pozornost k počátkům dějin rodu a alespoň stručnou formou učinit pomyslnou introdukci. V případě pánů z Michalovic jde o úkol velice nesnadný. Na základě objektivního vyhodnocení možných a dostupných zdrojů poznání je zřejmé, že výsledek nebude souborem nezpochybnitelných a verifikovatelných informací. Nepůjde tedy o nepřetržitou genealogickou posloupnost jednotlivých generací sestavenou bez pochybností, tápání a dohadů. Prameny chybí nebo nejsou jednoznačné. Tento nedostatek byl minulými sestavovateli michalovické genealogie nahrazován odvoláváním se na tradici. Pohříchu obvykle na tradici literární.

 

V první kapitole nazvané Stav a možnosti výzkumu je zmíněn soubor publikovaných pramenných zdrojů a také literatury. Je pochopitelné, že autor v této kapitole nemohl zmínit všechny v úvahu přicházející tituly, včetně rozličných publikovaných marginálií. Přesto by jistě bylo možné uvedenou řadu doplnit o další odkazy na práce dotýkající se právě počátků rodových dějin pánů z Michalovic, nutně souvisejících s jejich předky, které František Palacký pojmenoval Markvartici. Jak bylo výše poznamenáno, tak velice podstatnou je skutečnost, že dosud nevznikla moderní kritická studie o pánech z Michalovic. Proto má každé, v minulosti dobře zpracované, pojednání svou důležitost. Ve své době na Universitě Karlově, v semináři prof. PhDr. Zdeňka Fialy, napsala svou diplomovou práci Ivana Horáková (dnes PhDr. Ivana Čornejová). A to na téma dějiny rodu pánů z Vartenberka v době předhusitské (Vartenberkové. Nástin dějin panského rodu v době předhusitské, diss., FF UK 1974). Autorka se musela vyrovnat s rozkolísaným a nejednotným pohledem minulých historiků na počátky rodu a na rozdílnost interpretace posloupností prvních tří až pěti generací Markvarticů (přesněji předpokládaných předků pánů z Michalovic; genealogie jiných větví jsou na tom, díky pramenům, lépe). Její polemizující hodnocení mohlo být oporou k rozvedení, oponování, či navržení jiných alternativ i pro autora výše zmíněné publikace. I když lze chápat, že právě tento „problém“ nebyl hlavní náplní jeho snažení. Přinejmenším mohl zaznamenat existenci této práce například prostřednictvím obsáhlého pojednání Ivany Čornejové s názvem Děčínská větev pánů z Vartenberka v době předhusitské, publikovaného ve sborníku Z minulosti Děčínska a Českolipska. V úvodních odstavcích se Čornejová, stejně jako ve své diplomové práci zabývá i počátky Markvarticů. Zde uvedená genealogická tabulka se ovšem nijak neliší od té sestavené Beranem.

 

Nemám ambici pokoušet se na následujících řádcích o jakési komplexní hodnocení publikace.  Ta je ve své podstatné části, která je v souladu s jejím názvem, dle mého subjektivního soudu napsána dobře. V souvislosti s genealogií pánů z Michalovic bych chtěl poukázat pouze na jeden genealogický problém. Autor ve svém textu celkem čtyřikrát zmiňuje Johanku z Rožmberka, jako manželku Beneše I. z Michalovic (s. 19, 20, 138 a 173). Zde činím první podstatnou poznámku - uvedené manželství je předmětem pomyslného sporu několika generací historiků, resp. Johanka z Rožmberka je uváděna některými jako manželka zmíněného Beneše a jinými jako manželka jeho otce Jana (+ 1306). Jakýkoliv přímý doklad pramenné povahy dokazující pravdivost zastávané domněnky, ovšem chybí oběma stranám. Autor se ve svém tvrzení odvolává nikoliv na nezpochybnitelný pramen, ale na práci Anny Kubíkové, jako editorky Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah od Václava Březana a zároveň autorky komentáře k ní (České Budějovice 2005, s. 27).

 

Březan píše, že Johanka z Rožmberka byla manželka Jana z Michalovic „a proto sloula z Michelsperku“. Umřela 3. 2. 1317 a byla pochována v hrobě svého otce ve vyšebrodském klášteře (tak v nekrologiu cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě a také v jiných dobových záznamech). Březan uvádí další informaci, kterou sděluje, že neznámá paní z Rožmberka byla manželkou neznámého pána z Velešína „jinak z Valdštejna, jenž užíval lva v erbu“.

 

Beran ve své poznámce (č. 65, s. 138) cituje komentář Kubíkové, uvedený v její edici na s. 105: „Johana musela být provdána nikoliv za Jana z Michalovic, ale za jeho syna Beneše, což dokazuje Matthäus Klimesch v článku Herren von Michelsberg als Bezitzer von Weleschin“ (sic). Tedy opět nikoliv odkaz na nenapadnutelný pramen, ale na práci Klimeschovu. K tomu Kubíková dodává: „Březan patrně nevěděl, že páni z Michalovic byli na přelomu 13. a 14. století držiteli Velešína, a proto považoval Johanu z Michalovic a neznámou paní N., která dostala se za pana N. z Velešína, jinak z Valdštejna, jenž užíval lva v erbu za dvě různé osoby. U jejího manžela se dopustil chyby také tím, že pánu z Velešína (Benešovi z Michalovic) přisoudil další příjmení z Valdštejna. Tento omyl má zřejmě kořen ve společném předku pánů z Michalovic a pánů z Valdštejna Markvartovi, který měl ve znaku lva“. Kubíková téměř doslova opakovala Klimeschův výklad (viz níže), který následně doplnila o vlastní hodnocení Březanovy údajné mýlky.

 

Beran uvedenou citaci, která je pouhým a ničím nepodloženým dohadem Kubíkové (resp. Klimesche, který Kubíková jen zopakovala), považuje za dostatečné vysvětlení omylu, kterého se údajně dopustil Březan. Takový postup však nelze mít za seriozní. Na tomto místě je také nutný korektiv výkladu o společném předku Markvartovi, který dle Kubíkové měl mít v erbu lva. Nemáme žádný doklad o tom, že by Markvart, první známý předek rozrodu nazvaného „Markvartici“, užíval jakéhokoliv erbu, tím méně erbu se lvem. V Markvartově době byla česká rodová heraldika teprve v „prenatálním stavu“. Březanovo konstatování, hodnotitelné jako nepřesné, se nepochybně opírá o jeho osobní vědomost rožmberského archiváře, že páni z Velešína používali v pečetích erbu se lvem ve štítě a stejného lva v jeho době měli i páni z Valdštejna.

 

Vraťme se ke Klimeschovi, který je zatím na konci řady „dokládající“ omyl Václava Březana v určení manželky Johanky z Rožmberka. Kubíková v poznámce č. 61 s podivem uvádí pouze odkaz na Klimeschův článek, ale bez udání strany, kde by byl potřebný údaj. Co tedy píše Klimesch? Klimesch napsal svůj článek vydaný na pokračování v různých číslech dvou ročníků časopisu Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen (XXII. Jahrgang, Prag 1884, s. 185 – 220; 330 – 372 a XXIII. Jahrgang, Prag 1885, s. 105 – 138). Na straně 199 píše následující (SK- překládám z němčiny a parafrázuji): Neznámá je i Janova manželka. Březan tvrdí, že jí byla Johana, dcera Jindřicha I. z Rožmberka, což je chybné. A vysvětluje Březanovo pochybení ve výkladu užitého přídomku „z Michalovic“ a „z Velešína“, z kterého Březan jakoby dovozuje, že jde o dvě příslušnice rodu Rožmberků vdané za rozdílné muže. Na základě zápisu ve vyšebrodském nekrologiu Klimesch usuzuje, že jde o jednu a tutéž osobu a jedině manželku Beneše I. z Michalovic. Ovšem uvedené nekrologium o manželství Johany z Rožmberka a Beneše z Michalovic vůbec nic neříká. Jde tedy pouze o Klimeschův dohad, který se neopírá o žádný relevantní pramen. Jediným zjištěním je subjektivní a prameny nepodložené Klimeschovo konstatování, že je chybné považovat Johanu z Rožmberka za manželku Jana z Michalovic a to pouze na základě jeho vlastního subjektivního zdání. Nyní dávám k hodnocení onu metodicky nestandardní cestu „argumetace“ v posloupnosti Klimesch – Kubíková (a před ní také jiní) – Beran.

 

To, že Březan píše o dvou Rožmberkovnách provdaných do jednoho rodu s různými přídomky, vůbec nezakládá nutnost odmítnout zprávu jako nevěrohodnou jen proto, že uvedené konstatování je v některých svých částech na první pohled zmatečné. Březan okolo roku 1600 vytvořil tabuli s rodokmenem pánů z Rožmberka (SObA Třeboň, fond Cizí rody -Rožmberkové, sign. 28/4 – jde o autentický Březanův autograf a nikoliv o pozdější archivní opis s možností subjektivních zásahů, oprav a glos opisovatele, či opisovatelů). V něm je uvedena dcera Jindřicha z Rožmberka a Alžběty z Dobrušky Joanna, která zemřela 3. 2. 1317 jako manželka Dětocha ze Žiželic. Uvedenou Joannu musíme mít díky datu úmrtí za Johanu provdanou za pána z Michalovic, resp. z Velešína. Možné manželství Johanny z Rožmberka s Dětochem ze Žiželic zdá se potvrzuje spis Nota fundatores monasterii Altiuadensis (in: Pangerl, M.: Urkundenbuch des Cistercienserstiftes B. Mariae V. zu Hohenfurt in Böhmen, Wien 1865, s. 384. In: Fontes rerum Austriacarum, II. Abt., Bd. 23). Zde jsou krom jiných i dva zápisy promlouvající závažným způsobem do uvedené polemiky:

1) Anno domini MoCCCXVII obiit domina Johanna de Michelsperg (3. Februar, Nekrolog.), filia dicti domini Heinrici de Rosenberg, in die sancti Blasii; que sepulta est hic in tumulo patris suo (obsahem totožný zápis i ve vyšebrodském nekrologiu).

2) Anno domini MoCCC. (SK: sic!) in die sancti Benedicti obiit dominus Dyetoch de Zyzelycz, pro quibus animabus, videlicet domine Johanne et domini Diethochonis, donavit dominus Petrus de Rosenberg huic monasterio XLV sexagenas grossorum, pro quibus empta est villa Okole (21. März. Nekrolog.).

 

Z prvního zápisu vyplývá nezpochybnitelný genealogický údaj – Johana, dcera Jindřicha z Rožmberka, byla provdaná z Michalovic a zemřela v roce 1317 (3. února dle Nekrologia). Dle druhého zápisu Petr z Rožmberka, jinak bratr Johanky, dává klášteru (vyšebrodskému) 45 kop grošů na koupi vsi Okole za spásu duše paní Johanky a pana Dětocha. Dětoch ze Žiželic musel být v nějakém velice úzkém vztahu k pánům z Rožmberka, jestliže byl dán vyšebrodskému klášteru tak mimořádný dar za spásu jeho duše. Navíc je zde uveden společně s Johankou. Zápis je samozřejmě možné interpretovat tak, že Johanka a Dětoch vůbec nemuseli být manželi a jde o donaci za spásu duše dvou samostatných osob. To však nevysvětluje, proč zrovna Dětoch ze Žiželic byl tím, kdo zastával alespoň podobnou pozici jako donátorova sestra. Navíc donace za spásu Dětochovy duše mohla být uskutečněna teprve po jeho smrti a to již Johanka byla nejméně patnáct let mezi mrtvými. Jediným důvodem pro takové, téměř iracionální, chování Petra z Rožmberka, mohla být skutečnost, že Johanka a Dětoch byli manželi. To by pak byl onen „úzký vztah“ a zároveň by to vše dávalo smysl. Narozdíl od představy, že Johanka z Rožmberka byla manželkou Beneše z Michalovic.

 

Patrně na základě znění druhého zápisu, který jako rok úmrtí Dětocha ze Žíželic uvádí nepřesně rok 1300, možná vzniklo chybné určení manžela Johany z Rožmberka. V polemikách o manželství Johany z Rožmberka nepochybně sehrával roli fakt, že v roce 1300, kdy údajně měl zemřít Dětoch ze Žiželic, byl Jan z Michalovic ještě naživu. Tím by se uvažované manželství Johanky a Dětocha vylučovalo, kdyby byla přijata teze, že Johančiným manželem byl právě Jan z Michalovic. O Dětochovi ze Žiželic píše J. V. Šimák ve své Středověké kolonizaci v zemích českých (České dějiny, díl I., část 5., Praha 1938, s. 857 – 858). Dětoch se psal také z Třebelovic a jeho matkou byla sestra Sezemy z Hořepníka (prý z rodu pánů „Růže“ – tedy příslušník rozrodu Vítkovců). Dětoch zemřel někdy ve třicátých letech 14. století a jeho majetek získal z části Oldřich z Hradce, kterému v roce 1334 král potvrdil držení městečka Hořepník a příslušného hradu Konipas. Nemám povědomost, že by se osobností Dětocha ze Žiželic a jeho vztahu k pánům z Rožmberka někdo v minulosti zabýval. A je zároveň k podivení, že údaj Václava Břežana nebyl dosud vnímán jako hodný pozornosti, komentování a pokusu o řešení.

 

Máme-li mít, společně s Václavem Březanem, Johanu z Rožmberka za manželku Dětocha ze Žiželic, pak ta nemohla být manželkou Beneše z Michalovic. Zdá se být zřejmé, že Johana zemřela v roce 1317 jako manželka Dětochova a nikoliv Benešova. Dětoch zemřel až v letech po roce 1330 (před r. 1334) a Beneš v roce 1322. Stejně jako nemáme doklad pramenné povahy pro verifikaci manželství Johanky z Rožmberka s Janem z Michalovic, resp. s jeho synem Benešem z Michalovic, nemáme žádného dalšího verifikujícího dokladu pro Johančino manželství s Dětochem ze Žiželic. Pouze na základě dedukce můžeme dospět k jedinému, byla-li Johana z Rožmberka připomínána jako z Michalovic a z Velešína, pak mohla být manželkou jedině Jana z Michalovic. Johana z Rožmberka zdá se byla vdaná dvakrát – poprvé za Jana z Michalovic a podruhé za Dětocha ze Žiželic. Dá se uvažovat, že i Jan z Michalovic byl dvakrát ženatý a jeho první manželka pravděpodobně pocházela z Lužice a možná z rodu ostrve (viz listina Jana z Michalovic z 18. 12. 1287, ve které se nejmenovitě zmiňuje jeho manželka a děti, bez udání jejich počtu a jmen – RBM II, Nr. 1426). Na tomto místě by jistě bylo možné spustit „lavinu“ dalších, metodicky málo ceněných, úvah, jejichž smyslem by bylo nepřímo podpořit uvedené tvrzení – například, že Johanka z Rožmberka velice pravděpodobně nebyla matkou Benešovou, ale snad byla, díky křestnímu jménu, matkou jeho sestry Johanky, vdané za Oldřicha Pluha z Pluhova Žďáru; že Beneš pocházel z otcova předpokládaného prvního manželství a byl mezi nejmenovitě zmíněnými dětmi v otcově listině z roku 1287; že Beneš možná měl za manželku Anežku z Riesenberku, která snad byla matkou stejnojmenné dcery vdané za Bočka z Kunštátu; že Johanka z Rožmberka se podruhé vdala a neměla pak možnost se přímo podílet na některých právních úkonech jejího předpokládaného syna Beneše a díky tomu prameny o ní mlčí. I tato polemika ukazuje, jak obtížnou disciplínou jsou počátky rodu pánů z Michalovic.

 

Pojednání o vývoji rodového erbu v kapitole IV. Proměny erbu rodu pánů z Michalovic (s. 48 – 53) se autor opírá o jím nespecifikované práce Augusta Sedláčka a Martina Koláře – tedy o tituly Českomoravská heraldika, část všeobecná, z roku 1902 a Českomoravská heraldika II, z roku 1925, případně o pětidílné Sedláčovy Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, vydané editorem Vladimírem Růžkem v letech 2001 – 2003. Jako pomocný titul je zde uveden Diadochus Bartoloměje Paprockého, vydaný v roce 1602.  I když jejich prostřednictvím lze dospět k základní sumě informací, tak pro poznání a hodnocení vývoje erbu pánů z Michalovic je to stále málo. Ve výčtu použité literatury lze postrádat práci Rostislava Nového, Jindřichohradecká znaková galerie z r. 1338 (AUC 1971) a také Vladimíra Růžka, Česká znaková galerie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361 (SAP 1988), které mají pro výklad o vývoji erbu pánů z Michalovic zásadní význam.

 

Ve srovnání s absencí podstatných titulů promlouvajících do problematiky michalovického rodového erbu, vyznívá mimořádně absurdně zjištění, že jako zdroj informací pro výklad změny rodového erbu se lvem na  polcený štít u pánů z Michalovic (a dalších) je autorem učiněn odkaz na dvojdílnou publikaci Velký erbovník Milana Myslivečka. Ten však na autorem avizované straně 53 píše o termínu polcení a k tomu připojuje informaci o změně znaku v jedné jediné, obsahem zcela vágní, větě: „Dokladem váhy a obliby polceného štítu je příklad starého českého rodu Markvarticů, z něhož několik větví (Vartenberkové, páni z Michalovic aj.) nahradilo svůj původní erbovní figuru lvici polceným štítem“. Jak může být uvedená věta zdrojem pro poznání vývoje rodového erbu pánů z Michalovic je otázkou. A v tomto případě otázkou zásadní. Je zřejmé, že autor „musel“ napsat kapitolu o rodovém erbu, ale z výsledku je patrné, že si s tématem nedokázal poradit dostatečným způsobem. Svědčí to nejméně o umenšené dispozici autora k heraldice jako oboru.

 

Vývojem erbu pánů z Vartenberka se v minulosti (1981) zabýval autor těchto poznámek (O znaku pánů z Vartenberka, Heraldika, roč. 14, č. 2, Jílové u Prahy 1981 – uvedený článek nebyl autorem publikace Poslední páni z Michalovic vůbec zachycen).  Článek se zabýval také změnou původního erbu „lvice“ na polcený štít a pokusil se naznačit možné důvody tak zásadní proměny. Vedle změny erbu pánů z Vartenberka (a také z Lemberka) byl v rámci komparací zmíněn poněkud odlišný průběh proměny rodového erbu i u pánů z Michalovic. Příčina uvedené změny erbu v rozrodu „Markvarticů“ na počátku 14. století nebyla tak „nicotná“, jak by bylo možné dovozovat z autorova opakování (s. 49) zcela plytké teze z Myslivečkova Velkého erbovníku. Příčina změny určitě nespočívala ve „váze a oblibě“ polceného štítu. Změna rodových erbů v Českém království na přelomu 13. a 14. století, je velice mimořádným a dosud nikoliv dostatečně objasněným jevem v české historické rodové heraldice. Příčiny takového jevu nepochybně byly jiné a hlubší. Konstatování, že „české panstvo mělo v polovině 15. století všeobecně v oblibě jednoduché štíty“, nelze vnímat jako nějaké tuzemské specifikum, které by se snad nějakým pozoruhodným způsobem vymykalo obecnému obrazu soudobé evropské rodové heraldiky, a to pak dávat do souvislostí s příčinami změny erbů u pánů z Michalovic a jejich příbuzných. V tomto případě je nutné odmítnout nacházení jakékoliv příčiny zřetelného následku ve „váze a oblibě“. „Váha i obliba“ čehokoliv nesehrávala v zásadní proměně podob rodových erbů u „Markvarticů“ žádnou roli.

 

Původním erbem všech příslušníků rozrodu „Markvarticů“ byl kráčející lev (či také v intencích moderní heraldické terminologie „vykračující“ lev). Prvním dokladem jeho užití jsou pečeti bratrů Havla (z Jabloného, pak z Lemberka) a Jaroslava (z Hruštice, pak také z Kamene), synů Markvarta z Března, přivěšené k listinám v roce 1237. Narozdíl od velice rozšířeného a často používaného termínu „lvice“ (běžné užívaný i autorem publikace O posledních pánech z Michalovic, kterému to nemohu mít zcela za zlé, protože jen opakuje to, co opakují mnozí jiní), je výše uvedený termín „kráčející lev“ (resp. „vykračující lev“) z pohledu heraldické terminologie mimořádně korektní.  Termín „lvice“, pro označení kráčejícího lva (stojícího na třech nohách s jednou přední zdviženou a jednou zadní nakročenou; vykračující lev stojí všemi nohami na zemi, krom jedné přední zdvižené a vykračující), zavedl bez potřebného rozmyslu Vojtěch Král z Dobré Vody ve své Heraldice z roku 1900. Zde (s. 82) poněkud autoritativně sděluje, že „lev...na třech nohách stojící, jmenován bude lvicí“ a odkazuje na vyobrazení (Obr. 194), kde je kresba erbu pánů z Michalovic podle pečeti Beneše z Michalovic z roku 1306. Takové definování heraldické obecné figury s názvem „lvice“ je v terminologickém konfliktu s heraldickou obecnou figurou skutečné lvice. Tedy samice od lva, která má tělo shodné se lvem, ale je bez hřívy a samčího pohlaví (ve středověku bylo pohlaví u lvů a dalších samčích zástupců zvířecí říše často opomíjeno – možná díky jiným vnějším znakům figur (parohy, rohy atd), které umožňovaly určení pohlaví bez rozpaků; snad lze hledat příčiny nezobrazování penisů i v soudobých morálních a estetických důvodech; v současnosti však jde o nedílnou součást plnohodnotné figury).

 

Jak tedy terminologicky jednoznačně pojmenovat lvici jako takovou? V tento okamžik vyplývá ona „nedomyšlenost“ Králova doporučení, které bylo akceptováno Martinem Kolářem a Augustem Sedláčkem (ČMH I, 1902, s. 10 a další) a je až dosud všeobecně opakováno. Lvice musí být lvicí a nemůžeme ji pojmenovat například jako „lev bez hřívy a penisu“. To je z pohledu systematiky heraldické terminologie absurdní – lev musí mít hřívu a pohlaví. Jinak by to byla nesmyslně umenšená, neplnohodnotná, zmrzačená a neheraldická figura. Prostřednictvím řádné a dostatečně propracované systematiky heraldické terminologie jsou rozličné postoje a podoby lva odlišovány tzv. aktivními termíny. Králova „lvice“ je jednoduše kráčející, resp. vykračující, lev. Tak i ve všech evropských heraldických systémech bez výjimky. Proč tedy akceptovat český terminologický nesmysl? Proč nepoužít logického a plnohodnotného sousloví? Něco jiného ovšem je vyobrazení rodového erbu pánů z Michalovic na fresce v jedné z místností gotického paláce hradu a zámku v Jindřichově Hradci (viz práce Rostislava Nového z roku 1971), kde zobrazený „lev“ je bez hřívy a bez penisu a odpovídá obecné představě o heraldické lví samici - lvici. A navíc je nutné doplnit, že tato lvice je vykračující (resp. kráčející) a popřít tak zdání, že termínem „lvice“ lze definovat postoj figury lva.

 

Můžeme-li mít proces změny erbovního znamení lva na polcený štít u pánů z Vartenberka, který se „odehrál“ na přelomu 13. a 14. století (lev 1283 Beneš z Vartenberka, jeho synové polcený štít - 1305 Beneš z Vartenberka a z Veselí, 1313 Jan z Vartenberka a ze Stráže) za téměř „jednorázový“, pak u pánů z Michalovic to byl proces probíhající několik desetiletí a po dobu několika generací. Polceného štítu na pečeti jako první v rodě pánů z Michalovic použil v roce 1345 Jan (+ 1354), když před tím v roce 1339 měl v pečetním poli štít se lvem. Lva měl v pečeti i Janův syn Petr (+ 1368) a všichni jeho bratranci, kteří se psali z Velešína. Teprve Petrův syn Jan (III., zv. Michalec, + 1425) používal již trvale pouze polcený štít a po něm všichni následující potomci.

 

Je přinejmenším zajímavé, že podoba rodové erbu jako čtvrceného štítu, ve kterém se uplatnila původní rodová figura lva (nikoliv již kráčejícího, ale ve skoku) v prvním a čtvrtém poli a polcené bylo druhé a třetí pole, není známa z pečetí žádného z Michaloviců. Čtvrcené štíty spojované s pány z Michalovic se zachovaly pouze jako malované. První je v Richentálově Kronice kostnického koncilu, který je přisuzován Janovi III. z Michalovic, ale jinými (Berthold Waldstein-Wartenberg) jeho synovi Janovi IV. „Kruhlatovi“ (+ 1434). Druhý malovaný erb je součástí výzdoby jedné ze stěn velkého rytířského sálu hradu ve Strakonicích. Erb je přisouzen Václavovi z Michalovic, velkopřevorovi johanitů ve Strakonicích. Tento čtvrcený erb je svým způsobem odlišný od čtvrceného erbu v Kronice kostnického koncilu. I zde jde o erb nezaznamenaný na pečetích užívaných Václavem. Heraldická kompozice byla nepochybně myšlena jako Václavův vývod (komplikovaně členěné štíty, nikdy nepoužívané v praxi jako erb konkrétní osoby, ale právě jako vývod, známe i odjinud – např. ve velkém hodovním sále zámku v Telči [Zachariáš z Hradce a Kateřina z Valdštejna], či jeden ze svorníků na hradě Buchlově [Adam z Cimburka]).

 

Vývod Václava z Michalovic ve Strakonicích je tzv. tříkoutní a patří mezi vývody nikoliv zcela obvyklého typu. V tomto konkrétním případě jsou erbovními znameními zastoupeni otec, matka a bába z matčiny strany. Nikoliv bába z otcovy strany, jak by bylo obvyklé. Bábou z otcovy strany by byla manželka Petra z Michalovic (+ 1368), kterou známe pouze jako Elišku, která se podruhé vdala za Vítka ze Slivna. Stejným způsobem v ženských liniích vedené vývody byly někdy takto sestavovány záměrně, aby byla například potlačena nedostatečnost urozenosti některých manželek mužských předků a „pýcha urozenosti“ probantů neutrpěla újmy (tak například některé vývody u pánů z Lobkowicz, mající zakrýt skutečnost, že Mikuláš z Újezda neměl ženu urozeného, ale nejspíše prostého, selského původu – např. tumba Jana Hasištejnského z Lobkowicz v Kadani). Při řešení některých zachovaných malovaných vývodů pánů z Michalovic (např. na hradě Houska) bude snad možné dospět k poznání, že v případě sestavení vývodu Václava z Michalovic ve Strakonicích, žádné takové důvody neexistovaly. Kdyby např. Václavova předpokládaná matka Eliška byla z vedlejší větve pánů z Michalovic, tedy z linie pánů z Velešína, pak by vývod byl čtyřkoutní a ve zcela obvyklém složení – otec, matka a báby z obou stran. Tato úvaha ovšem přepokládá prvotní krok a tím je nezpochybnitelné zařazení Václava do rodové genealogie – to je zatím vykládáno rozličně.


Publikováno: Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a hradlická společnost v Praze. Ročník XXXI, číslo 2/2011. Praha 2011, s. 81 - 88.

Zpracováno 14. 7. 2011                                                                                                                   © Stanislav Kasík 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting