jméno:
heslo:

Poznámky k článku Roberta R. Novotného Komunální heraldika na scestí?


Novotný, Robert R.: Komunální heraldika na scestí? Vlastivědný sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší, 22. svazek, s. 229 - 237, Semily – Turnov 2009.


Tématem autorova článku je zjevné rozčarování z procesu konstituování obecních symbolů v českých zemích v posledních necelých dvaceti letech. Jeho rozčarování je zcela opodstatněné a shodným způsobem je vnímáno i jinými. Název článku je sám o sobě polemickou otázkou hodnou pomyslné odpovědi ve smyslu, zda česká komunální heraldika (klademe důraz na ono česká) není na scestí jen na základě subjektivního pocitu, či k onomu „scestí“ skutečně spěje, nebo dokonce se již v takto pojmenovaném stavu nachází. Zřejmě by nebylo polemických článků ke stavu české heraldiky, včetně heraldiky komunální, kdyby nebylo alarmujících negativních jevů a nedošlo k jejich rozeznání částí heraldické veřejnosti. Autorův článek je důkazem toho, že současná česká komunální heraldika je hodna kritiky.

Řadu autorových kritických postřehů, zejména těch ve vztahu k procesu konstituování, máme za korektní. Jiné vyslovené soudy, teze a představy je vhodné buď doplnit a upřesnit, či k nim zaujmout kritický postoj.

Autor na jednom místě nazval současnou situaci v české heraldice vcelku přiměřeně jako „patovou“. Do této situace se dle něj heraldika u nás dostala „vinou nedůslednosti zejména odborné veřejnosti za posledních téměř dvacet let“ a dodává „nedokázali jsme zužitkovat obnovené demokracie ku prospěchu této vědy“. K prvnímu konstatování lze poznamenat, že ona patová situace v české heraldice nemá kořeny v jejím vývoji za posledních dvacet let, ona byla v situaci, která by mohla být označena jako patová, už dávno před tím. Již více jak 150 let není u nás heraldika pěstována způsobem, který by jí prospíval. Oněch minulých dvacet let pouze v plné nahotě ukázalo, jak tristní to s heraldikou u nás je. A zároveň jakým způsobem heraldiku vnímá nejen laická, ale i poučená veřejnost, stejně jako posuzovatelé a hodnotitelé podob obecních znaků v závěru procesu jejich konstituování, kteří zastupují veřejnost odbornou. Uplynulé dvacetiletí je dědictvím minulých století. Ve druhém konstatování je uvedena pomyslná souvztažnost demokracie a vědy – heraldiky. Představa, že změna politického systému může změnit stav v oboru heraldiky nějakým radikálním způsobem, se zdá být nereálná. Od 18. století, do kterého lze položit pozorovatelné počátky nepřesností v pohledu na komunální heraldiku, do současnosti, zažily naše země několik radikálních změn politických systémů bez patrného vlivu na úroveň vědeckého pěstování heraldiky. Problém vztahu k heraldice není zcela poplatný panujícímu politickému systému, ale zcela určitě je v přístupu k vědě samé. Přesto, uplynulé dvacetiletí skutečně mohlo být zužitkováno ke zlepšení stavu heraldiky u nás, ale je zřejmé, že pomyslná šance byla promarněna.


Z autorova textu jednoznačně vyplývá představa o klíčové úloze konzultantů v procesu vznikání nových obecních znaků. Zdrojem konzultantů měly být především příslušné okresní archivy. Tato teze a její rozvedení je dokonce jakýmsi skrytým „leitmotivem“ a smyslem autorova psaní. Odborná konzultace k jakémukoliv problému není jednoduchou záležitostí a nelze ji dělat od psacího stolu. V kterých archivech se tito odborníci nacházejí? Hlavní a v podstatě jedinou náplní práce naprosté většiny archivářů je zpracovávání archivních fondů. Až na skutečně ojedinělé výjimky nejsou archiváři žádnými odborníky přes heraldiku, takže autorem navrhované konzultace mohou být předmětem skeptického hodnocení. Rovněž představa jakýchsi konzultačních pracovišť v rámci úřadů státní správy na kterékoliv úrovni je představou naprosto nereálnou. Archivní inspektoři mají zcela jiné úkoly než poskytovat heraldické konzultace nejen navrhovatelům znaků ale i pracovníkům obecních úřadů, či členům obecních zastupitelstev. V autorově článku nakonec existuje rozpor v konstatování o úrovni výuky heraldiky v prostředí universit, z kterých se archiváři rekrutují a jejich schopnosti být odborně relevantními konzultanty v oboru komunální heraldiky.

Pokud v některých případech okresní archiváři takové konzultace poskytují, potom se zpravidla jedná o velice obecná doporučení ve smyslu, že např. existuje nějaká pečeť a že by tedy její obsah ve znaku obce mohl být. Z toho pak vyplynula lichá teze přibližně následujícího znění „když to má obec na historické pečeti, tak to musí být i ve znaku a ten musí pak být schválen“. Tato teze je v obecné rovině odrazem pomyslné tradice s věkovitými kořeny, kdy pečeť byla velice nepřesně vnímána jako ekvivalent znaku. Přitom není nutné debatovat o obvyklé formulaci v panovnických privilegiích udělujících městské znaky například v 16. století – „udělujeme znak neboli pečeť“ – protože ta nepotvrzuje oprávněnost vnímání shodnosti obou termínů, ale sděluje obvyklost užívání městských znaků na pečetích jako velice důležitého právního nástroje a proto je v listinách vedle znaku pečeť zmiňována. Na tomto místě je nezbytně nutné vědomí, jakým způsobem a za jakých okolností vznikaly obrazy obecních pečetí v minulosti (tedy po roce 1850 - po ukončení patrimoniální správy). Většina z nich byla vytvořena z ryze pragmatických důvodů. Volba „figurálního“ obsahu pečetních polí nebyla dobovými právními předpisy a ministerskými výnosy regulována a tak podléhala celé řadě subjektivních, laických a ideově podmíněných soudů. Navíc ona znamení, zejména ta volná a bez štítu, nebyla navrhovateli a ani zhotoviteli pečetidel uvažována jako heraldický objekt. Jistě lze v současné heraldické tvorbě připustit možnost inspirace obrazy v pečetních polích historických obecních pečetí, stejně jako je vhodné připustit možnost nerespektování takového zdroje.


Existenci fungujících „heraldických komisí“ při okresních archivech lze potvrdit pouze na některých místech. Vědomost máme o komisi při Státním okresním archivu v Semilech a v České Lípě. S nimi přišel první z autorů těchto poznámek do kontaktu při své odborné činnosti. Na některých místech lze zaznamenat aktivity ředitelů archivů, kteří se bez opory v jakékoliv „komisi“ a se subjektivní vírou ve vlastní odborné schopnosti, začali zabývat navrhováním obecních znaků sami. Výsledek obvykle nebyl povznášející.


Debatujeme o jevu, který souvisí s neexistencí dostatečně dobře promyšlených a detailně propracovaných principů a zásad fungování celého procesu konstituování nových obecních znaků, které měly předcházet vlastnímu spuštění praktického naplňování zákona o obcích z roku 1990, resp. paragrafu zákona dotýkajícího se obecních symbolů. Nebylo uvažováno s regulováním procesu samotného navrhování obecních znaků, kterého se tak mohl zúčastnit absolutně každý, včetně laiků, diletantů, či dokonce takových, kteří pojem heraldika slyšeli poprvé v životě anebo možná vůbec. Neregulování vzniku návrhů obecních znaků nebylo nahrazeno dostatečně rigorózním hodnocením ustavenou heraldickou komisí. Absence solidně, korektně a do detailu propracované výše zmíněné koncepce, se stala příčinou mnohých nesnází, které se nutně odrážely ve kvalitě schválených a udělených obecních znaků. Ty se pak z pochopitelných důvodů stávají předmětem oprávněné kritiky.


Když Vojtěch Král v roce 1894 napsal úvod k souboru „Znaky měst českých“, který vycházel jako příloha Časopisu Společnosti přátel starožitností českých v letech 1894 – 1899 (roč. II. – VII.), tak vypočítával jednotlivé skupiny symbolů užívaných v historických pečetích měst a dodal, že ty se nakonec staly předlohami pro „neomylné“ městské znaky. Králem vypočítané skupiny znakových symbolů jsou dostatečně návodné a při určité modifikaci bez odporu použitelné i v současné tvorbě obecních znaků. Tímto konstatováním může být zahájena polemika s autorovým zcela obecným poukázáním na problematičnost obsahů některých obecních znaků v okresech Semily a Jičín (shodný poznatek máme z dalších míst v České republice). Jistě je možné připustit, že mnozí z navrhovatelů kritizovaných znaků, díky svým nedostatečným odborným znalostem, nedokázali heraldicky korektním způsobem zpracovat chtěné náměty. Zároveň lze potvrdit autorovo zjištění, že mnoho z oněch chtěných námětů nebylo opřeno o seriozní, přesné a správně vyhodnocené informace. Představa, že badatelská aktivita těchto navrhovatelů v příslušných archivních fondech by vedla k jinému lepšímu výsledku, má své limity. Jedním z nich je, že laik obvykle neví, jakým způsobem, kde a jak potřebné informace hledat a zároveň neví, jak ty nalezené nakonec vyhodnotit. V tomto okamžiku by určitě mohla být sehrána ona autorem protěžovaná, ale nikoliv všespásná konzultační úloha archivářů. Důležitou okolností v hledání námětů pro symboly užité následně v návrzích obecních znaků je, že základy jejich inspirací obvykle nejsou skryty v pomyslných hlubinách archivních fondů, kartónů a složek, ale jsou k nalezení v jiných, běžně dostupných zdrojích. Těmito zdroji jsou obvykle publikované edice pramenů, encyklopedie, topografie, případně kronikářské záznamy. Z tohoto pohledu platí, že kvalita návrhu obecního znaku spočívá ve schopnosti navrhovatele vyhodnotit získané informace a ty transformovat do symbolů, které pak lze heraldickým způsobem uplatnit ve znaku. To obvykle nedokáže každý. V této souvislosti lze jen potvrdit autorův požadavek vědomí etického chování samotnými navrhovateli, které je u řady z nich postrádáno.


Do znaků lze promítnout i mnoho jiného, například přírodní zvláštnosti, mimořádné a pro lokalitu specifické jevy, pověsti a také skutečnosti zcela novodobé a současné. Tím se dostáváme k tzv. „novotvarům“, které jsou dle autora součástí „umělosti dnešní české, moravské a slezské komunální heraldiky“. Zmíněná „umělost“ je autorem vnímána jako negativní projev současné heraldické tvorby. O novotvaru v komunální heraldice psal v minulosti například Karel Hrbáček (Karel Hrbáček, O novotvaru v městské heraldice, in Zpravodaj ostravské pobočky Genealogické a heraldické společnosti v Praze při DKP Vítkovice, roč. III, č. 4, Ostrava 1981, s. 1 – 2). K témuž se později vyjadřoval i Jan Pelant (Jan Pelant, Novotvary obecných figur v české, moravské a slezské komunální heraldice let 1875 -2000, in: Heraldica viva II., Sborník příspěvků z konference českých, moravských a slezských heraldiků konané ve dnech 21. – 22. října 1999 v Pardubicích, Pardubice 2002, s. 17 – 45). Jejich pohled na „novotvar“ nebyl vůbec odmítavý. Naopak je vnímán jako doklad živoucí heraldiky. Je tedy možné počítat s objektivně existujícími obecnými trendy, které jsou patrné i v historické heraldice. I v ní několikanásobně nalezneme období „modernizací“ s „novotvary“. Ani v současné době není možné „novotvar“ považovat za cosi závadného a zařaditelného do kategorie excesů. Heraldika se ve svých projevech vyvíjela a to lze mít za zcela normální proces. Ostatně Pelant správně poznamenává, že „novotvar“ je novotvarem jen po určitou dobu. Poté, co je zařazován mezi běžné a tradiční figury již přestává novotvarem být. Takovým procesem nepochybně prošlo mnoho heraldických figur dnes vnímaných jako dřevní.


Projevený autorův „tradicionalismus“ je patrný i v jeho kritickém postoji k užívání zlata v novodobých obecních znacích. Zlatá tinktura měla v minulosti nepochybně poněkud výsadní postavení. V současné době však představuje jednu ze šesti tinktur, které jsou považovány za rovnocenné. Srovnáme-li frekvenci heraldických tinktur u schválených obecních znaků v uplynulém dvacetiletí, použitých zejména pro pokrytí štítu / pole, potom o první místo se vcelku rovnoměrně dělí červená a modrá, v určitém období se začala více uplatňovat zelená, černá barva štítu / pole představuje výjimku; stříbro nesporně převažuje nad zlatem. Ve frekvenci heraldických tinktur problém nevidíme. Autorovo konstatování o vztahu zlata a znaků královských měst nelze snad s výjimkou znaku Starého Města Pražského potvrdit (Rostislav Nový, Počátky znaků českých měst, Sborník archivních prací, roč. XXVI, č. 2, Praha 1976, s.367 – 412).


Ze stejných tradicionalistických pozic nahlíží autor i odbornou heraldickou terminologii. Již první věta odstavce věnovanému terminologii obsahuje zvláštní konstatování „...léta se v odborných kruzích diskutuje o zastaralosti a nejednotnosti heraldické terminologie“. Oním zvláštním je, že krom kuloárních debat jsme onu odbornou diskuzi nezaznamenali například v odborných a oborových periodikách. A proto není zřejmé, kdo diskutuje a jakým způsobem je vedena polemika a argumentace. Články o odborném názvosloví užívaném v různých oborech (např. názvosloví hornické, myslivecké, mlynářské), byly sice přínosné a pro českou heraldickou terminologii užitečné, ale díky své speciálnosti nemohly promlouvat k obecným problémům české heraldické terminologie. Těmi se zabýval zcela ojedinělý a zároveň podstatný článek Pavla Paláta o heraldické terminologické konvenci (Pavel Palát, Heraldická terminologická konvence, in: Sborník příspěvků III. setkání genealogů a heraldiků, Ostrava 1986, s. 134 – 138).

Palátův článek vyšel před téměř dvaceti pěti roky a za tuto dobu jsme nezaznamenali žádnou zřetelnou relevantní aktivitu heraldické odborné veřejnosti alespoň na bázi diskuze a polemiky. Přitom Palát hned v prvním odstavci svého příspěvku konstatoval: „Základem každého vědního oboru jsou tři nezastupitelné disciplíny: metodologie, bibliografie a terminologie. Aniž bychom zde zkoumali jejich prioritu a z ní vyplývající pořadové řazení, omezme se na konstatování základního poznatku: Pokud nejsou tyto disciplíny přiměřeně propracovány a pokud je jejich vzájemný poměr nevyvážený, nelze považovat daný vědní obor za dostatečně konstituovaný“. Z další části Palátova textu je patrné, že česká heraldická terminologie je nedostatečná a de facto nenaplňuje potřebu skutečného vědního oboru. Nakonec je popisována již existující činnost Meziklubové terminologické rady, která se v uvedené době podílela na vzniku heraldické terminologické konvence. Ta pak byla doporučována k užívání vydavatelům klubových periodik a jejich prostřednictvím uváděna v život. K tomu poznamenáváme, že v současné době je objektivní existence Heraldické terminologické konvence pro mnohé překvapující a je vnímána jako cosi nepotřebné, obtížně přijatelné, bořící, k minulosti a k tradici neuctivé atd. Vůbec není vnímána tristnost dosud existujícího stavu. Naopak, ten je považován za dostačující. Nejde o to autoritativně měnit názvosloví, ale vytvořit logický, jazykově korektní, věcně správný a všeobecně upotřebitelný systém. V takovém procesu má tradice svou nezastupitelnou roli.


Základním problémem české heraldické odborné terminologie je její neexistence jako propracovaného systému. To, co je za odbornou oborovou terminologii vydáváno, je zcela nedostatečné. Tím méně je možné považovat za odraz existence heraldického terminologického systému například publikace Augusta Sedláčka, Českomoravská heraldika II., z roku 1925, která je sbírkou popisů rodových erbů, či pozdějších Zengerových „Heraldik“ z roku 1971 a 1978, které de facto jsou zestručněnou Královou Heraldikou z roku 1900, resp. Encyklopedii heraldiky Milana Bubna, která vyšla již ve čtyřech vydáních (1994, 1997, 1999, 2003). Stačí zkoumat jejich terminologický obsah, počet hesel, okruhy termínů a nutně dospějeme k poznání, že nedokážou dát odpověď na celou řadu otázek, které nebudou nijak speciální a sofistikované.

Pokud chceme, aby se česká heraldická terminologie ustavila řádným způsobem, a zároveň se domníváme, že dobrou a všeobecně prospěšnou je cesta zprostředkovaná Heraldickou terminologickou konvencí, pak je potřebné zdůraznit, že nejde o „změnu za každou cenu“.  Nelze měnit něco, co neexistuje. Ku prospěchu české heraldiky by mělo být přijato obecné vědomí, že českou heraldickou terminologii je nutné vytvořit a nahradit tak ono neexistující za existující. To je nahradit současnou možnost užívat odborné názvosloví jen pro „výběrový“ vzorek heroldských a obecných heraldických figur, protože pro ostatní nemáme dosud pojmenování. „Kompletní“ soubor odborných heraldických termínů musí zahrnovat například i ty, kterým říkáme aktivní.

Představa, že lze zcela jednoduše převzít jakýkoliv cizojazyčný názvoslovný heraldický systém jeho „přeložením“ do češtiny, je lichá. Například problém překladu z německého jazyka spočívá v mluvnické nekompatibilitě a nemožnosti přeložit německá složená slova do češtiny bez použití složitého mnohoslovného útvaru. Rozdílnost obou jazyků je de facto nepřekonatelnou překážkou. Autor nepřesně poznamenává, že česká heraldická terminologie vycházela z německé a snad proto není pro překlad žádných extrémních překážek. Opak je pravdou. Jistě lze etymologicky doložit, že český jazyk převzal z němčiny celou řadu výrazů a ty „počeštil“. I v české heraldické terminologii je možné nalézat užívané germanizmy jako je helm, špice, cíp, které však považujeme za nepřijatelné v  terminologii pojmenované česká. Jinak je stávající soubor názvů heraldických figur pojmenován ryze českými termíny – břevno, kůl, hrot, klín, štenýř, kypřice, ap. V této souvislosti je opravdu problematické očekávat v dohledné době česko-německý heraldický terminologický slovník, byť by byl vypracován autorským kolektivem. Odbornou terminologii nelze překládat bez znalosti oné cizojazyčné odborné terminologie a to způsobem nikoliv jen povrchním. „Prostí němčináři“ nemohou na to stačit. Ostatně v nedávné době publikované překlady německých odborných textů do češtiny (nebo také z angličtiny do češtiny) jsou toho důkazem – čeští překladatelé nebyli schopni nalézat korektní české ekvivalenty německých odborných heraldických výrazů (Balken – přeloženo jako „příčník“ [sic], místo břevno). Eliminování překladatelských excesů by jistě napomohl onen uvažovaný slovník, ale ten lze sestavit jen při existenci seriozní, korektní a úplné české heraldické terminologie. Ta však dosud neexistuje. Jen proto, že i ostatní vědní obory mají srovnatelný problém, není pražádným důvodem k setrvávání na stávající nedostatečné a také torzovité české heraldické terminologii.


Autorova odvolávka na ustálenou francouzskou, či anglickou heraldickou terminologii s poznamenáním, že i v zemích, kde se mluví příslušnou řečí, se jazyk vyvíjí a modernizuje, a přesto nikoho nenapadne „volat po modernizaci“. Zde musíme konstatovat, že neusilování o „modernizaci“ francouzské, či anglické heraldické terminologie je pochopitelné. Názvoslovný systém vznikl někdy v průběhu 13. – 14. století a díky trvalému používání se v 16. století ustálil a přetrval do současnosti. Díky tomu nevyvolává potřebu „modernizací“ protože i při použití archaického starofrancouzského, či normanského výrazu pro pojmenování heraldické figury je britským heroldům a odborníkům v oboru jasno. Vědí o čem je řeč a to bez jakýchkoliv průvodních rozpaků a pochybností. Heraldická terminologie ve Velké Británii se samozřejmě vyvíjí a je obohacována o nové moderní termíny v závislosti na vzniku nových, dosud neužívaných heraldických figur (tedy „novotvarů“, které po čase přestanou mít tuto charakteristiku).


Na rozdíl od Velké Británie a dalších zemí s udržovanými heraldickými tradicemi, je situace v českých zemích ve vztahu k heraldice nesouměřitelná. S nadsázkou lze říci, že jedinou tradicí, kterou u nás disponujeme je tradice laického pěstování heraldiky, z kterého pramení mnohé odborné problémy a potíže v minulosti nevnímané jako hodné řešení.

Na margo autorova konstatování o „soudu historie“, který by měl rozsoudit, zda je lepší tradicionalistický přístup k problémům české heraldiky, či snad to, co bylo autorem pojmenováno jako „vycházení vstříc místnímu dobovému úzu“, lze poznamenat následující. Historie sama o sobě není schopna soudu. Je-li kdy co souzeno, pak je soud vždy výsledkem vyjádření individuálního názoru, který je obvykle determinován subjektivitou. Čekání na „soud historie“ je jako čekání na zázrak, který stejně nikdy nepřijde. Zdá se, že právě chápání heraldického tradicionalizmu a „vycházení vstříc místnímu dobovému úzu“ jako antagonismů způsobuje nedostatečné uvědomění si, že obojí jsou „údy jednoho těla“ a umělé kategorické oddělování jednoho od druhého je kontraproduktivní i ve smyslu hledání a nalézání konsenzu. Stručněji řečeno – „novost“ v heraldice musí být vždy nahlížena prostřednictvím tradice, ale tradice nemůže být prostředkem k odmítání „novosti“. Změnu poměrů v české heraldice nezpůsobí „soud historie“. Aby se začalo cokoliv měnit, je nutné konat a v rámci konání soudit, ověřovat, upřesňovat, potvrzovat a pro vyloučení možných omylů znovu vše podrobit soudu. Krom jiného spočívá problém i v takové „maličkosti“, jakou je délka průměrného lidského života. Jestliže v Čechách dospěje jedinec v heraldice k nějaké úrovni poznání, tak to trvá téměř celý lidský věk. Nedojde-li k předání nabytých znalostí a zkušeností, z nichž některé jsou téměř nesdělitelné, pak vše „umírá“ s biologickým koncem onoho jedince. A příští generace mohou začínat znovu od začátku - takové české (ne-) heraldické perpetuum mobile. Znovu bude heraldika „objevována“, opět bude laicizována, pokřivována a vulgarizována. Kdyby byla instituce, která by se stala nositelkou heraldických tradic, pak by mohla existovat jistota jejich zachovávání pro budoucnost. Nepochybně by taková instituce byla za heraldiku také zodpovědná. Domníváme se, že je to jedna z mnoha dalších věcí, na které se s autorem shodneme.


Máme-li dát nějakou odpověď na otázku zda je česká heraldika na scestí, pak můžeme konstatovat, že má tímto směrem výrazně nakročeno. Zdá se však, že naše důvody pro takové konstatování jsou nalézány také na takových místech, kde autor zatím nehledal.


Zpracováno 15. 1. 2012                                                                                   © Stanislav Kasík, Pavel Palát

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting