Login

Jiří Hanáček - 50 let s heraldikou

Jiří Hanáček - 50 let s heraldikou

upravit

K heraldice jsem se dostal poměrně pozdě, až ve svých 23 letech. Podobné vědní disciplíny totiž netvořily součást mých studií, vzdělání jsem nabyl v oblasti chemie a strojírenství. Takže k těm snad započitatelným průpravám patřila od dětských let má záliba v kreslení, která později přerostla do opravdového zájmu o malířství a výtvarné umění vůbec.
Tehdy počátkem 70. let se začaly objevovat pohlednice hradů a zámků zhusta doprovázené kresbami erbů jejich majitelů od Jiřího Loudy. To mou duši, jistým způsobem postiženou sběratelskou mánií, vyprovokovalo ke shromažďování těchto erbů a jejich kresebnému napodobování. Již od studií jsem byl znám schopností miniaturizace a proto jsem sbírku svých kreseb začal pořizovat na kartony velikosti A 6. Dodnes si pamatuji na prvé neumělé kresby, které se snažily napodobit práce mistra Loudy.


Ale vydržel jsem. Začal jsem se shánět i po jiných zdrojích vyobrazení erbů, především v různých časopisech a knihách. V jedné takové zprávičce jsem se setkal s výrazy, jimž jsem zcela nerozuměl. Mou touhu po teoretické průpravě splnil náhodně získaný výtisk Zengerovy Heraldiky. /1/ Tato útlá knížka mi poskytla více informací o základních heraldických zákonech a terminologii než v pozdější době kterákoliv jiná.

Prvou osobou z branže, se kterou jsem se seznámil, byl Karel Vyšín. /2/ Třebaže si dnes již nepamatuji, za jakých okolností jsme navázali kontakt, písemně jsme zůstali ve spojení až do jeho smrti. Vyšín mne uvedl do správného chápání heraldiky, hodnotil moje kresby, doporučoval literaturu, odpovídal na dotazy, zkrátka formoval můj celkový náhled na heraldiku a jemu vděčím za to, že jsem u této disciplíny vytrval. Karel Vyšín patřil ke starší generaci a dříve asi významně působil v rodopisných a heraldických spolcích. Nyní, kolem roku 1969 se doposud nelibě snášená disciplína začala probouzet k životu. Objevili se další mladí zájemci, začali se setkávat a mohli také svou činnost organizovat. A to byl také Vyšínův sen: založit v Brně heraldický spolek, jehož bych byl předsedou. Jako partnera mi okamžitě doporučil pana Františka Zvolského, „neb je to největší žijící herold moravský“. Několikrát jsem ho navštívil, bohužel pan Zvolský byl totálně hluchý. Rozhovor s ním probíhal tak, že on kladl jakési otázky nebo jednoduchá témata, na které bylo možno odpovídat jen „ano“ nebo „ne“, případně používat primitivní posunky. A protože jsem o zakládání čehokoliv neměl zájem, naše setkání postupně řídla, až ustala úplně. Další kontakty, které jsem od Vyšína získal, byly daleko plodnější. K těm se vrátím později.

Jedním z nejdůležitějších poznatků vyplývajících z mé korespondence bylo, že nevystačím s obkreslováním cizích prací, ale že musím uplatnit svůj vlastní projev. Opravdu jsem v tom smyslu začal pracovat. V odborné literatuře jsem hledal nejen heraldické články, ale i blazony a kresby erbů, studoval jsem různá výtvarná pojetí, dekorativnost jednotlivých částí erbů i výtvarnou zkratku figur. Literatury v té době nebylo mnoho, starší vzácné tisky se kopírovaly nebo opisovaly. Dnes už mladším ročníkům nic neříkají pojmy jako lihový rozmnožovač, cyklostyl, ormig, thermograf, světlotisk a jiné výkřiky tehdejšího reprodukčního pokroku. Mnohé věci jsem řešil i prostým opisováním na psacím stroji. Vzpomínám na několik svazků „Erbovních knížek“, které jsem si takto pořídil; ilustrace jsem se snažil nahradit vlastními kresbami. V brněnské Univerzitní knihovně jsem objevil ocelovou skříň, v níž byly uloženy i některé heraldické publikace, půjčované téměř utajeně pouze do studovny. Tam jsem se poprvé seznámil s Královou „Heraldikou“ a Sedláčkovou „Českomoravskou heraldikou“, jedním dílem „Siebmachera“ a dalšími tituly. /3/ Velmi jsem toho využíval. Vytvořil jsem si vlastní kartotéku literatury a článků s heraldickou náplní a se stručným zhodnocením, podobně také katalog erbů, které jsem měl na fotografiích. Jak se postupně rozšiřovala, poznal jsem, že udržování kartotéky mne odvádí od vlastní práce a dále jsem v tom nepokračoval.

V roce 1973 Vyšín asi naznal, že jsem dosáhl již jisté úrovně a že mohu svou kresbou doplnit jeho heraldické články. Jen se zmíním o tom, že v tomto roce v bulletinu „Heraldika“, vydávaném v Muzeu těžby a zpracování zlata v Jílovém u Prahy, bez mého vědomí publikoval 2 kresby z mých nejranějších pokusů, kterými se nechlubím. Zato ve Zprávách „Klubu přátel Pardubicka“ se v letech 1974-1978 objevilo asi 15 mých kreseb jako doprovod jeho heraldických textů. Pro mne důležité bylo, že šlo o mou vlastní tvorbu na základě blazonů. Důvěra v mé schopnosti rostla a tak mne Karel Vyšín požádal, abych mu vytvořil jeho PF pro rok 1976. To se pak opakovalo ještě v několika dalších letech. Náměty svých novoročenek si rámcově vymýšlel a na mne zbývalo je výtvarně řešit tak, aby ho uspokojily. Na příklad PF z roku 1980 nechal přetisknout ve vídeňském Adlerovi. Vytvořil jsem mu i PF 1982 s námětem rytíře bojujícího marně proti větrným mlýnům s textem Vanitas vanitatis et omnia vanitas. Kresbu s nadšením pochválil, jejího vydání se však nedočkal. Přes mnohé výhrady, které k němu někteří lidé měli, já mu vděčím za mnohé.

Nyní se vrátím k dalším kontaktům získaných od Vyšína. Ve snaze vytvořit brněnskou heraldickou buňku mi dal kontakt na Jiřího Bílého a přes něho i na Tomáše Krejčíka. Oba byli v té době již dále, protože součástí jejich studií byly alespoň základy pomocných věd historických. Brzy jsme navázali přátelství a spolupráci zejména proto, že v roce 1972 byla v Brně založena pobočka Genealogické a heraldické společnosti. Po násilném zániku této společnosti pak na jejich základech vznikl v roce 1981 Genealogický a heraldický klub pod patronací KPS Brno. Je pravdou, že v prvních letech jsem se do klubové práce nijak nezapojoval, spolková činnost nikdy nebyla mou touhou.
V některé heraldické tiskovině /4/, které se v těch letech již objevovaly, jsem objevil heraldické kalendárium a rozhodl jsem se je napodobit vytvořením vlastního kalendáře, jehož náplní by byla brněnská heraldika. To už jsem v té době heraldické památky i fotografoval, k obrázkům si pořizoval popisky a začínal se specializovat na oblast Brna a jeho nejbližšího okolí. Podtitul mého prvního kalendáře zněl „Z brněnských klášterů a kostelů“. Přinesl 12 kreseb a vročení 1977. Kalendáře jsem použil jako PF a dostaly se do rukou celé řady přátel z heraldického světa, které jsem již v té době měl. Zaznamenaly jistý úspěch a tak jsem v tradici pokračoval i v dalších letech. Tentokrát již bez nefunkčního kalendária, zato s bohatším textem, jsem v roce 1978 uplatnil dalších 12 kreseb jako „Brněnská církevní heraldika“ a v roce 1979 dalších 12 „Brněnských náhrobků a portálů“. Obdobná ročenka 1980 byla věnována 175. výročí bitvy u Slavkova s 20 erby účastníků střetu.
Další kontakt, který jsem dostal od Karla Vyšína, byl uveden slovy „jeho kresby připomínají strojnické výkresy“. Pod touto charakteristikou se skrýval Mojmír Chromý z Benešova, jeden z heraldických nadšenců, který se pro mne postupně stal opravdovým přítelem. Zprvu korespondence, výměna materiálů a fotografií, kterých spolu s Františkem Kučerou produkovali při svých „spanilých jízdách“ velké množství a později i osobní setkání. Při návštěvě u něho doma jsem měl možnost poznat jeho heraldický archiv. I když jsem se následně pokusil nějak podobně zpracovávat své materiály, dokonce jsem si pro jednotlivé rody vytvořil jakýsi jednotný formulář, brzy jsem zjistil, že tudy pro mne cesta nevede. Daleko důležitější, ba dokonce rozhodující, bylo uvedení mé osoby na jednu ze schůzek pražských heraldiků. Bylo to, myslím, v domě U zlatého melounu. Má osoba nikomu nic neříkala, držel jsem se skromně v pozadí, ale měl jsem možnost poznat (nadále všechny budu uvádět bez jejich titulů) pány Zdeňka Zengera a Karla Lišku, jejichž práce jsem již z literatury znal a potom celou řadu svých vrstevníků: Milana Bubna, Pavla Paláta, Emila Konopáska, Zdirada Čecha, Jaroslava Jáska, Františka Kučeru, Pavla R. Pokorného a další. Velmi mne oslovilo jejich zaujetí pro heraldiku a jejich orientace v oboru. Po dvou nebo třech návštěvách těchto schůzek jsem poznal, že heraldika pro mne nebudu jen chvilková sběratelská záliba, ale že se jí budu se stejným elánem věnovat. Tímto rokem 1980 pro mne skončilo období růstu a začalo období zrání.

Když jsem v roce 1977 začal kreslit svoje heraldické ročenky, spojil jsem si některé erby se životními osudy jejich nositelů a napadlo mne zajímat se o osoby s erbem, které významně zasáhly do světových dějin. Vzhledem ke své dřívější lásce to v prvé řadě byli malíři (první z erbů asi Petr Paul Rubens), ale následovali spisovatelé, sochaři, cestovatelé, vynálezci, duchovní osoby, lékaři a řada dalších profesí. Začal jsem jejich erby kreslit a snažil se při tom zachovávat styl jejich doby. S první částí kreseb jsem se přihlásil na II. heraldickou výstavu v Jílovém u Prahy v roce 1980. Mých 27 erbů vzbudilo pozornost a dobový tisk, který o výstavě informoval, mne nazval mladým brněnským autorem (bylo mi 39 let!). Nepochybně výstava přispěla k tomu, že jsem již nebyl jen „vlkem samotářem“, neboť mne vtáhla do veřejného heraldického dění.

V roce 1981 přišel na jednom přátelském setkání Tomáš Krejčík s nápadem vydávat klubový časopis. Prvotním záměrem bylo přinášet aktuální informace o dění a literatuře, na které v dalších periodikách nebylo místo, nebo ztrácely svou aktuálnost. Tak vyšlo, na koleně zhotovené, ještě amatérsky pojaté prvé číslo Genealogických a heraldických informací. Další rok však vyšla již 4 čísla, obsah se zkvalitnil, začaly se objevovat celé odborné články a v dalších ročnících dosáhl rozsah čísel i několika set stran. Třebaže oficiální redakční rada byla vícečlenná, prakticky jsme pracovali ve čtveřici: Tomáš Krejčík, Jiří Bílý, Vilém Walter a já. Popravdě řečeno, na textové stránce jsem se podílel jen drobnými zprávami z heraldického dění, ale pro časopis jsem vytvořil obálku, až do roku 1989 jsem pro tisk opisoval všechny texty a prováděl grafickou úpravu a byl jsem kmenovým ilustrátorem periodika. Za tu dobu jsem pro časopis zpracoval asi 200 kreseb. Z významnějších příspěvků bych vzpomenul z ročníku 1987 příspěvky „Znak Norberta Kleina“ a „Erby Cerroniů“. Mých kresebných schopností pak klub využil pro vytvoření obálek jím vydaných tisků: J. K. Linhart: „Kounicové“ (1982), František Zvolský: „Poznámky a doplňky ke znakům moravských měst a městeček“ (1982), J. Skutil: „Moravský a slezský genealogický slovník“ (1983), „Ohlasy ze slavkovského bojiště“ (1983), P. Kroupa – J. Bílý: „Brněnští sochaři, kameníci a zedníci…“ (1987), „Výběr z prací brněnských genealogů a heraldiků“ (1988). Přednášky pro brněnský klub v tomto období jsem proslovil jen dvě. Skladba posluchačů s minimem heraldiků, bez jakékoliv diskuze a jen s trpným absolvováním účastníků, kteří hlavně inklinovali k občanské genealogii, mne neuspokojovala.

upravit

Diametrálně odlišná byla situace mezi pražskými heraldiky. V roce 1981 mne Mojmír Chromý zapojil jako spoluautora do přednášky „Stavební vývoj a heraldické památky v kostele sv. Jakuba v Brně“. Další pak následovaly u příležitosti mých služebních cest do Prahy. „Vývoj malířství a jeho odraz v heraldice“ (1982), „Heraldické památky Petrského návrší v Brně“ (1983), „Obléhání Brna Švédy v roce 1645 a nobilitace s tím spojené“ (1984), „SOA Brno a jeho heraldické fondy“ (1988), „Nobilitace brněnských kanovníků“ (1990). Do Prahy jsem vždy rád jezdil, prostředí bylo domácké, zájem účastníků živý a rozpravy velmi neformální. Bylo zřejmé, že se zde scházejí zájemci, kteří se v problematice orientují, a také většina z nich heraldicky publikuje. Přednášky z roku 1983 a 1984 vyšly také tiskem na stránkách prestižní „Heraldické ročenky“ v letech 1984 a 1986, doplněné 25 kresbami a fotografiemi.

V roce 1990 vstoupila do heraldického života ostravská pobočka KGHO /5/ svým zorganizováním 1. Setkání genealogů a heraldiků. Pro mne zde bylo důležité navázání většího osobního kontaktu s Karlem Müllerem a zejména s Pavlem R. Pokorným. Náš společný zájem o církevní heraldiku vyústil potom v přátelství a spolupráci až do jeho úmrtí. Ostravské setkání se ještě třikrát opakovalo, sám jsem na třetí z nich v roce 1986 připravil příspěvek „Waldorfský náhrobník v Brně“, přetištěný později ve sborníku z tohoto setkání. Na všech čtyřech akcích jsem však cítil určitý odstup řady vědeckých pracovníků, profesorů na univerzitách a vedoucích diplomových prací od nás – řadových terénních pracovníků a laických badatelů v heraldice. To se však netýká členů ostravské pobočky. Pro Zpravodaj KGHO jsem začal v roce 1982 vytvářet zvláštní přílohu „Vešli do historie“ – erby známých osob doplněné životními osudy. Tato příloha vycházela pak po skončení Zpravodaje i v navazujícím časopisu Orlice až do roku 1991 a přinesla medailony asi 120 osobností. Karel Müller navíc požádal o ilustrace ke svým příspěvkům: „Pečeti proboštů augustiniánského kláštera ve Fulneku“ (1988), 5 kreseb, „Pečeti obcí bývalého frýdeckého panství“ (1989), 24 kreseb a „Pečeti bývalých slezských obcí na území současné Ostravy“ (1991), 20 kreseb.

Svou vlastní tvorbu jsem nadále presentoval hlavně speciálními tituly, které přátelé žertovně nazývaly samizdatovým vydáním. V letech 1981 – 1984 jsem ve čtyřech částech zveřejnil „Heraldickou výzdobu Nové radnice v Brně“ (celkem 47 kreseb). Text byl částečně upraven i pro ostravský „Zpravodaj“ v roce 1983. V roce 1986 vychází mé pojednání „Kniha pánů rytířů markrabství moravského“, první titul, kde jsem se plně opřel o archivní materiály. Pochvalu jsem si vysloužil i od Mojmíra Švábenského, autora první části o této archiválii; navíc si vyžádal všechny mé předchozí a budoucí heraldické tituly pro knihovnu Moravského zemského archivu. V roce 1987 vytvářím návrhy na erbovní výzdobu barevných oken pro kostel v Lelekovicích u Brna. Nadále studuji v obou brněnských archivech, stále kreslím a svými pracemi obesílám i výstavy:
III. heraldická výstava Jílové u Prahy 1982 (26 exponátů). Zde se seznamuji s Petrem Tibytanclem, Janem Oulíkem a Stanislavem Kasíkem.
Současná heraldická tvorba, Gottwaldov 1986 (23 exponátů) za účasti špičky výtvarníků z Čech i Slovenska
Výstava k 10, výročí KGHO, Ostrava 1988 (26 exponátů)
Z heraldické tvorba Jiřího Hanáčka a Jiřího Loudy, Ostrava 1988. Zde se setkávám se svým kreslířským vzorem.
Heraldická tvorba 89, Ostrava 1989. Z posledních výstav nemám záznam o rozsahu své účasti.
Nejen na výstavách se setkávám s dalšími heraldickými zájemci. S mnohými navazuji kontakt a s některými i delší spolupráci. Kromě pražských heraldiků, s nimiž minimálně vyměňuji PF, je to:
Otto Semrád – specializace na nositele Řádu zlatého rouna
Miroslav Pavlů – heraldik svébytného projevu, zorganizoval výstavu v Gottwaldově, spolupracujeme dodnes
Jiří Müller – ač spíše numismatik, dobrý partner pro oblast Hradce Králové a mimořádně ochotný spolupracovník
Jiří Louda – několikrát se setkáváme na výstavách, vlastním několik jeho prací s osobním věnováním
Ludmila Frimlová – doprovázím 31 kresbami její studii Petřvaldský památník
Zabrousím i do zahraničí:
S pány Romanem Procházkou a A. F. J. Karlovským si více méně posíláme jen novoročenky
Aleš Zelenka – dodávám podklady k některým brněnským biskupům
S. Guttmann – v jeho sborníku „Ärtze und Apotheker Wappen“ uplatňuji v roce 1979 dva erby
Zdenko Alexy – řešíme některé církevní znaky, zařazuje mé ex libris do prestižního sborníku Ex libris armales 1984
A snad ještě zmínka o tvorbě ex libris a PF. Vytvářel jsem je opravdu jenom pro své přátele a většinou podle jejich návrhu:
Karel Vyšín – 1976, 1977, 1979, 1980, 1981, 1982
Vilém Walter – 1980 (3 varianty), 1982
Jiří Müller – 1981, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1988, 1989
Jan Linhart – 1982
Dušan Uhlíř – 1990
Vilém Konečný – 1991

upravit

Nemohu pominout ještě v těchto letech práci skupiny pro heraldickou terminologii. Popud vydal Pavel Palát, člověk zaměřený na systémovou práci a perfekcionista. Scházíme se heraldici z Prahy, Brna a Ostravy a pokoušíme se sjednotit roztříštěnost v popisech erbů a vytvořit jasné, jednoznačné a závazné terminologické názvosloví. Okruh figur je rozdělen mezi jednotlivé kluby, několikrát se na výjezdních jednáních scházíme, abychom zhodnotili své postupy a výsledky. Pavel Palát nás strašně prohání a řešení některých pojmů končí bouřlivou výměnou názorů. Bohužel historickými změnami práce končí a v nevděčné, ale záslužné práci už Pavel Palát pokračuje soukromě sám, byť po určitou dobu ve spolupráci se Stanislavem Kasíkem. Pro mne rokem 1990 končí velmi úspěšné období zrání a nastupuje období sklizně.

Ale než nová situace mohla podstatněji zasáhnout do heraldického dění, zúročil jsem ještě některé starší práce. Ve dvou nebo třech předchozích letech jsem navázal úzký kontakt s Pavlem R. Pokorným (PRP). Pracoval tehdy v archivu na Pohořelci a já ho tam příležitostně navštěvoval. Pavel mi s velkou ochotou vyhledával tehdy ještě neutříděné nobilitační listiny a já fotografoval a psal poznámky. Když později byly vydány tiskem „Erbovní listiny Archivu hlavního města Prahy, mohl jsem jejich autory upozornit na některé nepublikované položky. Ale hlavně jsme s Pavlem Pokorným hovořili o církevní heraldice. Výsledkem těchto debat bylo několik výstupů. V Heraldické ročence 1990 jsem 10 kresbami doplnil jeho článek „Nové znaky stavu duchovního v Čechách a na Moravě“. Nález jedné nobilitační listiny pro brněnského kanovníka vyvolalo můj zájem o tuto církevní hodnost. Prošel jsem příslušnou literaturu, církevní schematismy, množství listinného materiálu brněnské kapituly a výsledek vydal pod názvem „Nobilitovaní brněnští kanovníci od vzniku biskupství 1777“ s 36 kresbami (1991). Práce vzbudila pozornost i ve Vídni a posléze vyšla roku 1997 v německém překladu v časopisu „Adler“. A pak už následovalo 66 znaků pro Pokorného práci „Biskupové Čech, Moravy a Slezska po roce 1918 a jejich erby“ (1992). Nakonec mne pozval i k ilustrační spolupráci na heraldické části knihy J. Kadlece „Českobudějovická diecéze“ (1993) – 13 kreseb.
Kromě zmíněné spolupráce mne ale Pavel Pokorný zatáhl ještě do jedné akce. V roce 1990 byl dlouho uvolněný biskupský stolec v Brně nově obsazený Vojtěchem Cikrlem. Vzhledem k zaneprázdněnosti Zdirada Čecha, který tyto záležitosti většinou řešil, mne Pavel Pokorný požádal o vytvoření biskupského znaku. Ve hře bylo několik variant, času bylo málo, vybraná podoba se ještě upravovala, vše probíhalo korespondenčně, ale nakonec se to podařilo. Účastníci intronizace obdrželi brožurku, v níž mimo jiné byl i mnou vytvořený znak, který biskup přijal.

Změny po roce 1989 však dopadly na můj styk s pražskými heraldiky. Zapojení do politické práce a později i do řízení města ukončily můj vztah s Mojmírem Chromým. Už jsme se setkali jen jednou a všiml jsem si, jak ho nové funkce nejen vzdalují od svobodné heraldické tvorby, ale i tělesně vyčerpávají. Neznal jsem situaci v Praze, jen jsem zaznamenal změny ve vedení společnosti i v redakci ročenky, mé nové pracovní zařazení mi už dále neumožňovalo cestovat služebně do Prahy a tak jsem zůstal jen v písemném spojení s Pavlem Pokorným.

V roce 1993 zorganizoval přítel Ivan Koláčný, významný falerista, mou velkou výstavu v Brně. Na mnoha panelech jsem presentoval erby významných osobností tematicky rozdělených, kresby k jednotlivým článkům a publikacím, příležitostné tisky, studie kreseb i ukázky vydaných prací. Výstava byla hojně navštívena, stala se i cílem celých školních výprav. Krátce nato jsem pro Mahenovu knihovnu přednášel o heraldice se vztahem k Brnu. Při dokumentaci v prostorách biskupské konzistoře jsem zde narazil na plechové tabule se znaky některých kanovníků. Pochopitelně jsem je okamžitě ofotografoval, což se ukázalo jako prozíravé. Po několika dalších letech již tyto znaky nebyly k nalezení a tuto svou dokumentaci jsem mohl poskytnout biskupskému archivu jako historický doklad. Užší vztah k biskupství se odrazil i k napsání oficiální brožury „Heraldická procházka Petrovem“ (2003) s fotografickou přílohou.

Ale má další publikační činnost stagnovala. Nahromaděné problémy osobní, existenční i pracovní nakonec vyústily ve ztrátu zaměstnání a můj předčasný odchod do důchodu v roce 1999. Rozpad republiky a boj o nový státní znak vyprovokoval i některé brněnské heraldiky a já do různých novin a časopisů kreslil jejich heraldické nápady, byť některé šly proti mým názorům. Stáhl jsem se opět do soukromí, doplňoval stále sbírku erbů významných osob (dodneška 1000 kreseb) a naplňoval své zásobníky a archivy výpisky a náčrty všeho, co jsem našel v archivech.

upravit

Od roku 1993 jsem ani nepracoval v redakční radě GHI /6/, na schůzky téměř nechodil a jen občas poskytl nějakou ilustraci k článkům jiných autorů. Odchod do důchodu byl jen zdánlivý, okamžitě jsme založili rodinnou firmu, ve které působím prakticky dodnes. Kuriózně odchod ze státního podniku sejmul ze mne velké psychické zatížení a já nabyl nový elán k další práci. Obnovil jsem vydávání svých samizdatových tisků, i když jsem je nepojímal striktně jako novoročenky. Prvním titulem byl „Erbovní stavitelé a stavebníci v Brně“ (2002, 2003), zabývající se 44 osobami, které se podepsaly na urbanistické tváři města. V dalších letech (2003 – 2005) jsem se zaměřil na „Heraldické náhrobky v Brně“. Dokumentaci v terénu jsem věnoval dost času, pochopitelně jsem využil i svého archivu. Tak jsem mohl publikovat náhrobky, které již nenávratně zmizely. Ze šuplíku jsem vytáhl i starší text Ivana Koláčného, doplnil jej a opatřil 11 kresbami a vydal jako „Brněnský ústav šlechtičen P. Marie Školské“ (2003). Většinu svých nápadů jsem využil pro své tiskoviny, ale přesto jsem do „Heraldické ročenky“ mohl uvolnit příspěvky: „Užíval Brněnský biskup Kupka znak?“ (2003, 2004), „Heraldika lékařů v Archivu města Brna“ (2006) s 31 kresbami a „Vidimované erbovní listiny v MZAB“ /7/ (2008) s 37 kresbami.

Ještě někdy kolem roku 2000 přišel Tomáš Krejčík s návrhem, zda bych s ním nezpracoval významný fond MZAB a to Královský zemský kvatern majestátů, obdobu pražských Saalbuchů. Zaujalo mne to, protože obrazovou část kvaternu jsem měl už přefotografovanou. Jenže Tomáš – což se mi později potvrdilo – oplýval mnohými nápady, ale jaksi neměl vytrvalost je dokončit. Nicméně připravili jsme první svazek včetně kreseb, pro druhý jsem připravil kresby, když Tomáš přestal fungovat a následně mi sdělil, že čistopis druhého svazku ztratil. Za nedlouho následovalo sdělení, že na celý projekt získal grant, který bude zajišťovat se svými studenty, a já tedy ze spolupráce vycouval. Nakonec jsem “Královský zemský kvatern majestátů I,“ včetně 25 kreseb v roce 2003 sám zveřejnil. Pro dokreslení situace plánované zpracování ostravskou universitou se do začátku roku 2016 neuskutečnilo.
Můj přítel, numismatik Jiří Müller nalezl nějaké heraldické ražby, které se staly základem společné práce „Signum hradeckých kanovníků“ (2004), kde jsem poprvé použil barevnou fotopřílohu. V této době jsem udělal významný krok v technickém zpracování výsledků svého bádání: pořídil jsem si digitální fotoaparát a notebook. Přesto jsem i nadále kresby dělal klasicky rukou, o kreslení počítačem jsem se nikdy nepokoušel. Oba nové technické prostředky jsem hned použil v archivní práci, zejména když bylo konečně povoleno pořizovat si kopie vlastním přístrojem. „Erbovní listiny v Archivu města Brna“ (2005) tedy mohly ukázat v barevných fotografiích krásu heraldických miniatur.

To už jsem uvažoval o svém dřívějším plánu navázat na své předchozí práce a zpracovat církevní heraldiku na území Brna. Jako partnera jsem našel Romana Kose, navrátilce z emigrace, dlouhodobého badatele v řádové problematice. Začali jsme zdánlivě nejsnadnějším a nejdostupnějším řádem – premonstráty. Styl práce zůstal pro všechny další tituly neměnný – dějiny řádu obecně, domácí kanonie, posloupnost jeho představitelů, pečeti a znaky kapituly a členů a další heraldické památky v kostele a klášteru. Samozřejmě rozsah a obsah byl modifikován podle množství písemných i stavebních a jiných památek. Prvním svazkem této edice byli „Premonstráti v Brně – Zábrdovicích“ (2015), které ještě téhož roku jsme doplnili po návštěvě kláštera v Nové Říši druhým sešitem. Po nich v roce 2006 následovaly 4 svazky „Augustiniáni v Brně“. Svazků si povšiml Pavel Pokorný a tak když jsem ho jednou navštívil – to už byl doma na invalidním vozíku – navrhl mi, jestli bych nechtěl také zpracovat Novou Říši, od které si pořídil při tamějším léčebném pobytu otisky pečetí, protože sám o tom psát nechce. Nabídku jsem přijal a roku 2007 tedy vyšla práce „Kanonie premonstrátů v Nové Říši“. Pavel Pokorný po přečtení ji hodnotil slovy: „Já bych to sice napsal jinak, ale dobrý“. Kdo Pavla znal, věděl, že to byla od něho opravdová pochvala.

Dalším titulem z této série byl „Význačná kolegiátní kapitula u sv. Václava v Mikulově“ (2007). Při této příležitosti musím vzpomenout, že mnohé informace a fotografie byly získány složitým způsobem při uplatnění intervencí, příležitostných dárků a osobních známostí. Všechny tyto práce v terénu jsem prováděl sám, fotografoval, kreslil, psal text, rozmnožil, knihařsky upravil a finančně pokryl. Úloha Romana spočívala v dodání jmen, oponentuře celé práce a poskytnutí všech informací, které za léta nasbíral. Byl to partner, jehož podílu jsem si velmi vážil. Jako další svazky jsme připravili „Cisterciačky na Moravě – Staré Brno“ (2008) a „Cisterciačky na Moravě – Předklášteří, Oslavany“. (2009) Už v průběhu dokončování posledního titulu jsem od Romana pocítil jistou ztrátu zájmu o další spolupráci. Na další moje podněty přestal reagovat a tak jsem potom pokračoval sám. Nemohu se zbavit dojmu, že zde zaúřadovala nějaká závist naočkovaná dalšími lidmi, třebaže jsem Romana vždy uváděl jako spoluautora.

Zbývající brněnské řády, které nedisponovaly množstvím dostupného materiálu, jsem zahrnul do svazku „Sfragistika a heraldika brněnských řádových domů“ (2010). Celou sérii jsem v roce 2011 zakončil čtyřmi svazky „Královská stoliční kapitula sv. Petra a Pavla v Brně“. Zpětným pohledem tato církevní a řádová literatura přinesla kromě stovek stráněk informací také 660 kreseb a 180 barevných fotografií.

Většinu zpracovaných témat od roku 2003 jsem také uplatnil jako přednášky pro brněnský klub, kam jsem znovu začal na zajímavá témata docházet. Ale kromě přednáškové činnosti jsem se do příspěvků pro GHI nezapojoval. Vadilo mi, že mých 9 kreseb k článku J. Brňovjáka bylo odtrženo od článku a zveřejněno až po roce s chybnými popiskami (2003). Proto jsem dal už jen texty přednášek „Cechovní postavníky v kostele sv. Jakuba v Brně“(2010) a „Znovuobjevené náhrobky v kostele sv. Jakuba v Brně“(2012). Kromě těchto již dříve zmíněných a publikovaných přednášek jsem na pravidelných schůzkách nebo na Matiné vystoupil s těmito příspěvky:
„Ústav šlechtičen v Brně“, „Jetta Sylva Tarrouca a její památníky“, Šlechtické nobilitace v současné Evropě“, „Život Panny Marie v pečetích“, „Štětec kontra dláto“, „Čtyři cesty za církevní heraldikou“.
Přátelství s Karlem Müllerem mi poskytlo nové, svým dosahem daleko širší možnosti k heraldickým doprovodům některých prací: K. Müller – J. Polách: „Klobouky s erbovními knoflíky“ (2009) 20kreseb, K. Müller – J. Polách – Zezulčík: „Kamenné svědectví minulosti“ (2008) 46 kreseb a hlavně mne doporučil jako výtvarníka pro representační publikaci „Kroměřížský kabinet mincí a medailí I.“ (2014) s 80 kresbami znaků porýnských arcibiskupů a kurfiřtů.
Pro Jiřího Bílého jsem kreslil ilustrace pro jeho životní práci „Novomoravští rodové“ (zatím dva svazky 2013 a 2015). Jednalo se nejen o erby ale i marky a pečeti, celkem asi 500 obrázků. Můj fotografický archiv pro své publikace také využili T. Krejčík, M. Glejtek a M. Mžyková, jednotlivé kresby dělané příležitostně ani neregistruji. Novoročenky nebo osobní znaky jsem v tomto období vytvořil pro Ivana Koláčného, Zdenka Hajného, Olgu Chovanovou, Vlastislava Květoně a Marka Kardaczyňského.

Jako obsahově a obrazově nejrozsáhlejší bych hodnotil své práce z poslední doby. „Ústav šlechtičen v Brně 1654 – 1954“ (2012) a „Jetta Sylva Tarrouca a její památníky“ (2013). První z nich vyšla tiskem ale přesto, že reprodukuje 230 ilustrací, nemůže postihnout heraldiku všech asi 80 vývodů a dalších archiválií. Ty jsou dostupné jen na CD. Druhý titul jsem tiskově vůbec nepřipravoval. Existuje jen text odborné přednášky s obrazovým doprovodem, kompletní výzdoba jejích erbovních památníků, vše na elektronickém nosiči. Počet barevných příloh obou prací ani jinou možnost neposkytuje.
Poslední tištěná práce se týká kostela sv. Jakuba v Brně. Ten je mou velkou láskou. Věnoval jsem mu první svou přednášku, mnohokrát jsem se k němu vracel v dalších pracích, ale také jsme se v něm s manželkou brali, křtili syna, působím zde jako průvodce při Noci kostelů a jsme s ním trvale svázáni. V roce 2015, kdy probíhala rozsáhlá rekonstrukce kostela, jsme se s kolegou Zdeňkem Kubíkem výrazně zasadili o obnovu znaků na stropě kostela ve správných figurách a tinkturách. Jako jisté shrnutí všeho podstatného o tomto kostele, ale navíc rozšířené o posloupnost farářů, jejich obrazovou galerii a znaky, jsem pro omezený okruh přátel připravil „Farnost sv. Jakuba v Brně“ (2013).
Ale poslední aktivity jsou věnovány fondům z MZA Brno. Po letech váhání, zda se tohoto tématu uchopí někdo povolanější nebo dokonce oficiální ústav, jsem se rozhodl zveřejnit výstup ze své badatelské činnosti. Jeden soubor je věnován Královskému zemskému kvaternu majestátů se soupisem všech nobilitačních záznamů a reprodukcí miniatur. Druhý uvádí všechny erbovní listiny evidované v archivu. Téměř 400 záznamů o originálech i opisech doprovází obdobný počet reprodukcí příslušné heraldické výzdoby. Shromažďování, třídění a zpracování záznamů jsem věnoval průběžně více než 30 let. Oba soubory jsou dostupné pouze na nosičích.
Skončilo období sklizně. Bude ještě nějaké další? Možná.
© Jiří Hanáček, leden 2016
________________________________________

upravit
Poznámky k textu (doplnil Pavel Palát, HTK):

/1/ Zdeněk M. Zenger: Heraldika. Vydal Vojenský historický ústav v Praze, Heraldická sekce při [Klubu vojenské historie] KVH ve spolupráci s Odborem přátel SK Slavia – Praha. Praha 1971, 122 s., ilustrace v textu.

/2/ Karel Vyšín z Davle u Prahy byl v českém rodopisu a heraldice osobou poněkud kontroverzní. Přihlásil se za zakládajícího člena Rodopisné společnosti československé v Praze s povinností uhradit zakládající příspěvek, který však neuhradil v plné výši, byl ale ze Společnosti vyloučen pro maření činnosti výboru, jak uvádí článek „Doplněk seznamu členů Rodopisné společnosti československé“, otištěný v dvouročníku IX.-X./1937-138, č. 2-4, s. 136-137.
V roce 1939 založil Svaz přátel rodopisu v Praze a dal se zvolit jeho předsedou. V témže roce vydal tiskovinu Členské zprávy Svazu přátel rodopisu v Praze, v roce 1941 vydal jedno číslo časopisu Rodokmen 1940-1941 a od roku 1946 do roku 1948 vydával časopis Rodokmen, čtyři čísla ročně, tedy 12 čísel. V roce 1949 bylo vydávání časopisu, jako mnoho jiných, úředně zastaveno.
Na přelomu 60. a 70. let 20. století se jeho jméno objevovalo téměř u všech tehdy vznikajících rodopisných a heraldických časopisů, individuálně se rovněž na různých místech Čech a Moravy snažil zakládat spolky a redakce časopisů; obvykle neúspěšně.
Odkazuji na Bibliografii české práce heraldické I, čísla záznamů 454, 701, 916, 544 – 557.

/3/ „Heraldika“ Vojtěcha Krále z Dobré Vody (1900), Martina Koláře a Augusta Sedláčka dva díly „Českomoravské heraldiky“ (1902, 1925) jednotlivé díly tzv. „Siebmachera“ a další knihy patří do základního studijního fondu heraldiky a genealogie, nejen české/moravské ale i evropské.

/4/ Autor má zřejmě na mysli „Heraldickou ročenku“, kterou od roku 1974 vydával Heraldický klu, později pobočka Heraldika při České numismatické společnosti v Praze. Vzhledem k problémům, s nimiž „Heraldická ročenka“ byla vydávána se značným časovým zpožděním, působilo tzv. kalendárium poněkud anachronicky a v pozdějších ročenkách již nebylo publikováno.

/5/ KGHO = Klub genealogů a heraldiků Ostrava. Vznikl původně jako jedna z poboček Genealogické a heraldické společnosti v Praze (GHSP). Díky mimořádně příznivým organizačním i politickým podmínkám se pobočka v podstatě odtrhla od mateřské GHSP a existovala nadále pod Domem kultury pracujících Vítkovických železáren v Ostravě. Nespornou vůdčí osobností byl předseda Klubu Vladimír Kejla a na vydávání Zpravodaje se podílela kvalitní redakční rada.

/6/ GHI = Genealogické a heraldické informace. Tiskovina Genealogického a heraldického klubu v Brně, jehož genese vzniku byla podobná ostravskému Klubu. K tomuto tématu by se však měli vyjadřovat příslušní členové Klubu; stránky portálu Heraldické Terminologické Konvence jsou jim k disposici.

/7/ MZAB = Moravský zemský archiv v Brně; též MZA Brno. Před rokem 1989 se nazýval Státní oblastní archiv v Brně (SOAB).
________________________________________

 

upravit
Brněnský heraldik Jiří Hanáček
Autobiografický článek vznikl na základě mé nikoli žádosti ale prosby o jeho napsání, neboť jsem si vědom významu této nevšední brněnské heraldické osobnosti. Rozhodoval jsem se, zda tuto poznámku umístím jako úvodní či jako závěrečnou a nakonec jsem se rozhodl pro umístění závěrečné. Nechť si potenciální čtenář vytvoří po přečtení Hanáčkovy autobiografie nejprve vlastní názor, který může či nemusí konfrontovat s mým textem.
V česko-moravsko-slezském prostředí není mnoho jednotlivců, kteří by usilovnou vlastní pílí a studiem dosáhli ve zvoleném oboru, původně privátního zájmu, nadstandardních znalostí a vědomostí, u Hanáčka navíc umocněných osobitým výtvarným projevem. Přestože současné technologické reprodukční možnosti jsou nesrovnatelné ba neměřitelné s možnostmi před 40 a více lety, velmi pochybuji, že by se našel editor, který by byl ochoten a schopen vydat Hanáčkovo padesátileté heraldické dílo souborně. Podstatně naléhavěji se mně však vnucuje otázka, proč Hanáčkovy heraldické práce, textové i výtvarné, nereflektují vědecké kapacity ústavů a universit, když za „studijní úsilí“ mnohem nižší kvality i kvantity jsou udělovány akademické tituly. V Hanáčkově případě se však již zdaleka nejedná o „laické“ pěstování vědního oboru či o opakované publikování informací a vědomostí, což já nazývám „mlácením prázdné slámy“, ale o cílevědomé posouvání vědeckých znalostí i metod práce k vyšším stupňům.
Kolega Hanáček zakončil svůj autobiografický článek slovy: „Skončilo období sklizně. Bude ještě nějaké další? Možná.“ Já z tohoto místa přeji kolegovi Jiřímu Hanáčkovi mnoho dalších tvůrčích úspěchů, které ho duchovně i profesně uspokojí, přestože – jak kdysi řekl Jiří Voskovec – „Erose času nemilosrdně škrtá mládí“.
© Pavel Palát, leden 2016
________________________________________

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting