KOLO

Předmět kruhového tvaru s dalšími specifickými účelovými úpravami.

Z hlediska technologického vývoje lidské kultury patří kolo k nejstarším technickým vynálezům.

V heraldice je kolo obecnou figurou, avšak při jeho popisu je nutné, aby obecný název „kolo“ byl doplněn dalšími určujícími názvy / termíny. V heraldické terminologii nelze, podle našeho

názoru, použít obecný termín „kolo“ ⁽¹⁾, aniž bychom přesně neuvedli jeho typ / druh. ⁽²⁾

Nahlédneme-li do věcných rejstříků českých heraldických kompendií, vydaných v první polovině 20. století (Král, Heraldika, ČMH I, Schwarzenberg, Heraldika), nalezneme samozřejmě odkazy k termínu „kolo“ a k jeho modifikacím, verbálně poplatným tehdejší heraldické terminologii. ⁽³⁾

Za základní polohu považujeme kolo, které je nakresleno v ploše štítu / pole z bočního pohledu. Jsou-li některá kola kreslena perspektivně či v jiných neobvyklých polohách, např. natočené, je nutno to v heraldickém popisu uvést.

Následně se budeme zabývat jednotlivými variantami / modifikacemi „kola“, které se vyskytují jako přesně definované obecné heraldické figury.

Vojtěch Král rytíř z Dobré Vody, Heraldika. Nakladatel Rudolf Štorch, knihkupec, Praha – Karlín 1900. [dále cit. Král, Heraldika]

Martina Koláře Českomoravská heraldika I. Část všeobecná, jíž upravil August Sedláček. Nákladem České akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1902. [dále cit. ČMH I]

Karel Schwarzenberg, Heraldika čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám ...,Knihy Řádu, Vyšehrad v Praze 1941. [dále cit. Schwarzenberg, Heraldika]

Ottův slovník naučný, Praha 1899, díl XIV., s. 582-583.

Malá československá encyklopedie, Praha 1986, díl III., s. 446. [dále cit. MČE]

[ Na tomto místě bychom mohli uvést další citace z různých naučných slovníků, encyklopedií či technických příruček. Záměrně jsme však vybrali právě výše citované, poněvadž v nich uvedené texty dělí téměř sto let. ]

Poznámky:

Je-li v citacích či odkazech uveden název  REKOS, jedná se o internetový projekt Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jeho úplný název je „Registr Komunálních Symbolů“ s internetovou adresou www.psp.cz/rekos. Do této databáze jsou vkládány popisy a vyobrazení znaků a vlajek, jejichž návrhy byly projednány, schváleny a uděleny předsedou Poslanecké sněmovny PČR. Databáze je průběžně doplňována o nově udělené komunální symboly.

(1) Jürgen Arndt – Werner Seeger – Lothar Müller-Westphal, Wappenbilderordnung. Bauer & Raspe,  Neustadt an der Aisch 1986, s. 177, číslo vyobrazení 8621 (dále cit. WBO), je zobrazeno kolo (něm. termín Rad) bez přívlastků, avšak podle našeho názoru se jedná o KOLO VOZOVÉ se šesti rameny, tedy třemi loukotěmi, pokud platí, že do jedné loukotě mají být zasazena  nejméně dvě ramena (viz níže LOUKOŤ).

(2) Je pozoruhodné, že v „nechtěné“ „Encyklopedii heraldiky“, jejímž autorem je PhDr. Milan Buben, vůbec není termín „kolo“ uveden, a to ani pod adjektivním tříděním – mlýnské kolo, vozové kolo atd. Nejsou uvedeny ani tak frekventované termíny jako „kolo svaté Kateřiny“, „klévské kolo“, „ozubené kolo“, ba ani obecná heraldická figura „korbel“.  Zato se v této „encyklopedii“ dozvíme, co to jsou „pontifikální střevíce“ nebo kdo je „superior generalis“ či co to je „konsekrace“ – tedy termíny, bez nichž by se heraldika, zřejmě podle autorova mínění, neobešla. Domníváme se, že je legitimní položit si otázku, k čemu jsou takovéto „nechtěné encyklopedické pokusy“ užitečné.

(3) V této souvislosti bychom rádi, leč důrazně, upozornili, že nelze v současné době akceptovat termíny typu „kolo o deseti špicích“, „kolo šestišpicní“ (ČMH I) apod. Případné kritické připomínky, vznášené v této rovině, nemůžeme považovat za relevantní.

(-) Kolo, kromě své nesporné užitečnosti především z hospodářského hlediska, bylo používáno též jako nástroj tortury (mučení). Zde je na místě zdůraznit, že k tomuto účelu se používalo výhradně   VOZOVÉHO KOLA, které mohlo být, a zpravidla také bylo, dodatečně upravováno pro tento účel.

V literatuře jsou obvykle zaměňovány dva torturní úkony: lámání kolem / vpletení do kola, mnohdy jsou tyto úkony dokonce považovány za totožné. Opak je však pravdou.

Úkonu lámání kolem byl podroben odsouzený delikvent [záměrně zde nepoužíváme termínu „zločinec“, poněvadž souzená provinění nemusela mít vždy kriminální povahu] před popravou; tento úkon představoval zostření trestu smrti. Ležícímu delikventovi, přivázanému na vhodné podložce, kat těžkým, okovaným vozovým kolem lámal jednotlivé kosti a to buď zdola nahoru, tedy od nohou a  posledním úderem do krku byl delikvent zpravidla buď usmrcen nebo omráčen natolik, že závěrečnou fázi popravy již nevnímal, nebo shora dolů – smrtícím úderem do krku byl delikventovi zlámán vaz.

Úkonu vpletení do kola byl podroben již mrtvý delikvent; jeho údy byly zlámány a „vpleteny“ mezi ramena kola, kolo bylo poté nasazeno na přiměřeně dlouhý kůl a vyzdviženo do výše tak, že kůl byl zapuštěn do vykopané jámy.

Odkazujeme na knihu Jiřího Klaboucha, Staré české soudnictví. Orbis, Praha 1967, zejména kapitola „Vykonání trestu“, s. 251 – 268.

[Uvedli jsme tuto zdánlivě nepatřičnou poznámku jako reakci na heslo „kolo“ v publikaci Viktora Palivce „Heraldická symbolika“ (viz níže).]

TS 1: KOLO VOZOVÉ

Skládá se z:  NÁBOJE, RAMEN, LOUKOTÍ, OBRUČE.

NÁBOJ je vyroben z jednoho kusu dřeva válcovitého tvaru, s podélně provrtaným kruhovým otvorem, který umožňuje nasazení na hřídel / osu. Do náboje jsou po obvodu vydlabány otvory pro zasazení ramen. Tělo náboje je z obou stran opracováno do požadovaných profilů, které jsou na nejmenším průměru za tepla osazeny železnou objímkou, zpevněnou hřeby / šrouby. Náboj kola se vyskytuje též jako samostatná obecná heraldická figura (WBO, s. 177, číslo vyobrazení 8628, něm. termín Radnabe).

Zatímco tvar ramen zpravidla není předmětem heraldického popisu, zkušený heraldický výtvarník bude sice přihlížet k reálným podobám, ovšem bude je přiměřeně stylisovat, počet ramen, i přes výše uvedené doporučení, lze v heraldickém popisu uvést, aniž bychom se dopustili terminologického prohřešku.

Rameno kola se vyskytuje jako samostatná obecná heraldická figura (WBO, s. 177, číslo vyobrazení 8629, něm. termín Radspeiche), v takovém případě lze tolerovat přiměřený popis polohy a tvaru.

LOUKOŤ je vyrobena z ohýbaného dřeva [název je odvozený ze staročeského slova „lukavý“ – ohýbající se, ohnutý]. Do jedné loukotě jsou vsazena vždy nejméně dvě ramena, ta jsou zárukou stability a pevnosti věnce, který se skládá z jednotlivých loukotí. ⁽¹⁾

Loukoť kola se vyskytuje jako samostatná obecná heraldická figura (WBO, s. 177, číslo vyobrazení 8627, něm. termín Radflege). Za základní polohu považujeme loukoť prohnutou do oblouku k hornímu okraji štítu / pole. Lze doporučit, aby byly znázorněny otvory pro zapuštění ramen, nejméně dva, případně i hřeby, jimiž jsou ramena zpevněna.

(1) Stylisace obecných heraldických figur je poměrně či relativně značně liberální, avšak podle našeho názoru by měla mít své hranice. Nakreslí-li „heraldický výtvarník“ VOZOVÉ KOLO, do jehož loukotí je zasazeno pouze jedno rameno, dává si, nevědomky, vysvědčení v tom smyslu, že zřejmě nikdy žádné vozové kolo v reálu neviděl. Jak jsme uvedli výše, počet ramen a loukotí je závislý nejen na velikosti kola ale i na předpokládaném koeficientu namáhání, který je přímo úměrný požadované pevnosti.

Zdánlivě se v zobrazení takové podoby vozového kola nejedná o zásadní pochybení, avšak, jak jsme uvedli výše, „heraldický výtvarník“ prokazuje deficit ve stylisaci heraldických figur.

V heraldických kresbách ani v popisech není zpravidla obruč vůbec zmiňována, poněvadž je integrální součástí obvodu kola, popsána by mohla být v případě, že by její tinktura byla odlišná. Nedoporučujeme používat termínu „ráf“.

Pokud by se obruč vyskytla jako samostatná figura, doporučujeme ji nazývat KRUH, poněvadž nelze jednoznačně určit, zda se jedná o součást kola.

V heraldické kresbě se mohou vyskytovat neúplné tvary kola, resp. jeho části. Je-li zobrazena horní / dolní část kola, doporučujeme aby byla popsána jako HORNÍ / DOLNÍ POLOVINA. Je-li zobrazena pravá / levá část kola, doporučujeme, aby byla popsána jako PRAVÁ / LEVÁ PŮLE. V obou případech lze předpokládat, že takto bude zobrazen i NÁBOJ. Pokud by byl zobrazen úplný, je nutné to v heraldickém popisu uvést. Počet ramen může být v heraldickém popisu uveden.

Uvedené varianty mohou být zobrazeny dvěma způsoby:

1/  Poloviny / půle mohou být čistě „odříznuty“. V takovém případě doporučujeme popisy výše uvedené.

2/  Poloviny / půle mohou být „zlomené“, tzn., že okraje nejsou rovné, vyčnívaní z nich úštěpy. V takovém případě doporučujeme, aby k popisu byl přidán termín ZLOMENÝ.

V obou uvedených případech se jedná o ideální polovinu / půli kola s pravidelně odříznutými nebo ZLOMENÝMI loukotěmi (čili je porušena celistvost věnce kola včetně obruče) a polovinou / půlí náboje; ramena kola nejsou porušena.

Nevylučujeme však, že se mohou vyskytnout i případy, kdy je zobrazeno kolo různě poškozené, např. chybí část věnce, jsou zlomena ramena, je vylomena část náboje apod. V takovém případě doporučujeme, aby kolo bylo popsáno jako ZLÁMANÉ a aby poškození nebylo podrobně popisováno, pokud k takovému popisu nejsou relevantní důvody.

V české heraldice se vyskytuje obecná figura nazývaná KORBEL. Je složena z úplného náboje kola, z něhož nahoru vynikají dvě ramena, a jedné loukotě, do níž jsou ramena zapuštěna. (Viz termín:  KORBEL)

Jsou dva základní druhy / typy – suchá a mokrá.

Kolo mlýnské, suché = KOLO PALEČNÉ  (TS 2/1).

Kolo mlýnské, mokré, lopatkové = KOLO MLÝNSKÉ (TS 2/2).

Kolo mlýnské, mokré, korečkové = KOLO MLÝNSKÉ KOREČKOVÉ (TS 2/3).

Z hlediska heraldické terminologie termín KOLO MLÝNSKÉ nikterak nevypovídá o tom, o jaký druh mlýnského kola se jedná. Jsou dva druhy mlýnských kol podle jejich funkce a umístění – suchá a mokrá.

Suchá kola jsou součástí tzv. mlýnského složení uvnitř mlýna – KOLO PALEČNÉ a KOLO CÉVNÍ (také PASTOREK, KLADNICE, LUCERNA).

KOLO PALEČNÉ je pojmenováno podle umístění PALCŮ (palec může mít odlišnou tinkturu); jejich umístění může být buď ČELNÍ nebo LÍCNÍ. V heraldice je obvyklé PALEČNÉ KOLO S ČELNÍMI PALCI. Počet ramen mezi kolem a nábojem není nijak ustálen a je odvislý od velikosti kola a jeho použití v mlýnském složení. Obvykle je palečné kolo se šesti rameny, menší mají ramena čtyři. Lze však učinit obecné doporučení o čtyřech ramenech, neboť existuje opora v mlynářské symbolice.

KOLO CÉVNÍ umožňuje přenos pohybu palečného kola na jiný hřídel. Skládá se ze dvou dřevěných kruhových čel po obvodu stažených železnou zděří, mezi čela jsou vloženy kolíky, tzv. cévy; souhrn cév je céví – proto cévní kolo. V heraldice se tato figura může objevit velmi vzácně.

Mokrá mlýnská kola lze souhrnně pojmenovat jako VODNÍ. Rozlišuje je způsob využívání vodní energie; mohou být uváděna do pohybu „spodní“ nebo „vrchní“ vodou. Určení kola pro jeden ze způsobů pohybu vyžaduje jeho rozdílnou konstrukci, která je v reálu na první pohled zřejmá. V případě pohonu spodní vodou se lopatky do vody zanořují, kolo se otáčí proti směru pohybu hodinových ručiček. Podle způsobu vsazení lopatek do obvodu kola je kolo nazýváno „hřebenáč“ – lopatky přesahují obvod, nebo „lopatník“ – lopatky obvod nepřesahují. V případě pohonu na vrchní vodu jsou po obvodu korečky, do nichž padá voda; kolo se otáčí po směru pohybu hodinových ručiček.

V heraldické stylisaci nejsou korečky viditelné, pokud pohled na kolo není trojrozměrný; poněvadž je i tento způsob kresby možný, domníváme se, že termín KOLO MLÝNSKÉ KOREČKOVÉ je korektní. Poněvadž oba typy mokrých (= vodních) kol jsou v heraldice zobrazovány, zařadili jsme tento, poněkud obšírnější výklad, neboť je trapným omylem heraldického výtvarníka, nakreslí-li lopatkové kolo (hřebenáč) a nad ním ústí vantrokového žlabu; zde totiž nemůže platit rádobyliberální úsloví „ať si to každý nakreslí, jak chce“, poněvadž i heraldická stylisace má své reálné meze.

V praktické heraldice je problém nejen s vyobrazením ale i s pojmenováním mlýnských kol, která jsou si vzhledem velice podobná – palečné kolo a lopatkové kolo (hřebenáč). Jedinou možností, jak je odlišit, je rozdílný počet „palců“ a „lopatek“; je zřejmé, že palečné kolo má více palců než vodní kolo lopatek. Lze tedy prostřednictvím HTK doporučit, aby při kreslení palečného kola bylo zobrazeno větší množství palců, alespoň dvanáct. Pro vodní kolo na spodní vodu stačí nakreslit osm lopatek s tím, že ty mohou přesahovat vnější i vnitřní obvod kola.

(1) Štěpán, Luděk – Křivanová, Magda: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Argo, Praha 2000.

Jásek, Jaroslav: Vodní mlýn ve Slupi. Heraldická ročenka 1984, Praha 1984, s. 75 – 77, obr. 3.

(2) Mlýnská kola mokrá (= vodní) jakož i kolo palečné jsou tvořena dvojicí mezikruží (mezikruží je sekernický odborný oborový termín, nemající žádnou souvislost například s vexilologickým názvoslovím), mezi nimiž jsou lopatky nebo korečky. Mezikruží se skládá z dílů zvaných skruže; ta je dlouhá jednu šestinu obvodu kola. Skruž je z prkna / fošny nikoli z ohýbaného dřeva, proto nemůže být nazývána loukotí jako u kol vozových. Termín skruž (ve staročeštině „skružie“) je odvozen od části kruhu – je z kruhu. Skruže vyřezané z prken / fošen jsou ve dvou vrstvách vzájemně posunuty o polovinu délky skruže a spojené přeplátováním pomocí kolíků tak, aby vytvořily kruh.

(3) Některé příklady praktického užití mlynářské symboliky v minulosti:

- Mlýnské kolo vodní čtyřramenné, kružítko, sekera, 1651.

- Palečné kolo čtyřramenné, dvě přivrácené sekery – šikmá a kosmá.

- Dvě zkřížené sekery – klenák nad vraty do mlýna.

- Mlýnské kolo lopatkové, šestiramenné – výzdoba štítu domu (zde jsou lopatky zobrazeny tak, že jsou viditelné na vnějším i vnitřním obvodu kruhu).

- Palečné kolo se čtyřmi kosmými rameny, držené dvěma českými lvy, 1845.

- Dvě palečná čtyřramenná kola nad sebou, čelní a lícní, provázená přivrácenými sekerami, šikmou a kosmou, konvice cechu mlynářského, Staré Město pražské, 1674.

- Šestiramenné palečné kolo, lícní, mlynářská cechovní ferule, Náchod.

- Mlýnský kámen a čtyřramenné palečné kolo, nad sebou, provázeny vpravo špičákem, vlevo mlátkem, 1586 [špičák je mlynářský „terminus technicus“].

- Čtyřramenné lopatkové mlýnské kolo, cechovní ferule, Kutná Hora, 1726.

- Šestiramenné palečné kolo pod úhelníkem a kružítkem, cechovní pečeť, Náchod, 1888.

- Čtyřramenné palečné kolo, lícní, freska na mlýně v Českém Krumlově, 1546.

Variabilita čtyř- a šestiramenných kol mokrých i suchých dokládá zřetelnou neustálenost přisuzování určitého počtu ramen pouze určitému typu kola.

TS 2/1: KOLO  PALEČNÉ

Doporučujeme, aby konvenčně mělo čtyři ramena a minimálně dvanáct čelních palců. Jsou-li palce nakresleny po stranách obvodu kola, nazýváme je palci lícními a v heraldickém popisu doporučujeme uvést.

Existují však též palečná kola s oběma druhy palců. Kola s lícními palci jsou běžně užívána v mlynářské symbolice, která má velice blízko k heraldice cechovní. ⁽¹⁾

(1) Zde je na místě upozornit na německou heraldickou terminologii, v níž je mlýnské kolo „Mühlrad“ považováno za kolo palečné a mlýnské vodní kolo se zřejmě snad nevyskytuje.

Rovněž považujeme za prospěšné upozornit na publikaci Viktora Palivce „Heraldická symbolika“, kterou v roce 1978 vydala Genealogická a heraldická společnost v Praze. Na s. 51 se pod heslem „Kolo“  mimo jiné dočteme: „Palečné kolo je v podstatě mlýnské kolo se čtyřmi paprsky, ale se zuby po obvodu. Je to kolo, na němž prý byli mučeni delikventi.“ Informace podobného druhu lze považovat nejen za zcestné, ale naprosto nesmyslné, které nemají, s největší pravděpodobností, žádnou oporu   v relevantních historických pramenech.

TS 2/2: KOLO  MLÝNSKÉ

Jedná se o kolo na spodní vodu. Voda narážející na lopatky otáčí kolem proti směru pohybu hodinových ručiček. Doporučujeme, aby kolo mělo minimálně / konvenčně šest ramen, která jsou začepována do hřídele a na protilehlém konci jsou součástí konstrukce věnce, které se skládá ze skruží. Lopatky jsou kresleny z profilu a mohou přečnívat vnější i vnitřní okraj věnce kola. Hřídel je opatřen železným unášecím čepem různého tvaru. ⁽¹⁾

(1) Uvedené detaily samozřejmě nejsou předmětem heraldického popisu, poněvadž je nelze ani přiměřeně stylisovat. Považujeme však za prospěšné, aby heraldičtí výtvarníci byli s těmito technickými záležitostmi alespoň obecně obeznámeni. Čep hřídele, má-li jinou tinkturu než figura sama, je vhodné popsat – tak například znak obce Albrechtice v Jizerských horách, okres Jablonec nad Nisou (viz REKOS): „V modrém štítě se zvýšeným stříbrným hrotem na zúžené modré patě červené mlýnské vodní korečkové kolo na hřídeli s položeným černým lopatkovým čepem provázené dvěma   zelenými vrchy, každý s vyrůstajícím smrkem přirozené barvy“.

TS 2/3: KOLO  MLÝNSKÉ  KOREČKOVÉ

Jedná se o kolo na vrchní vodu. Voda naplňující jednotlivé KOREČKY otáčí kolem po směru pohybu hodinových ručiček.

Korečkové kolo je konstrukčně jiné než kolo lopatkové. Počet ramen je různý podle konstrukce, která je podmíněna řadou specifických odborných hledisek. Jsou známa korečková kola se šesti i se čtyřmi rameny. Velká korečková kola, používaná např. v těžebních jamách středověkých dolů, měla složitou konstrukci ramen a vzpěr. Čtyři ramena mohou být i zdvojená a v místě jejich křížení prochází hřídel. Při neperspektivní kresbě tohoto kola (pohled z boku) je typická šířka věnce, v němž jsou korečky. Na vnějším okraji věnce nemohou být proto znázorňovány lopatky. Při perspektivní kresbě jsou korečky kresleny tak, aby byla vyloučena záměna s kolem lopatkovým. V heraldickém popisu proto doporučujeme, aby bylo uvedeno, zda je kolo nakresleno z bočního pohledu nebo perspektivně, rovněž doporučujeme uvádět počet ramen, příp. jejich zdvojení. ⁽¹⁾

(1) MČE, Praha 1986, díl III., s. 532, hesla Koreček, Korečkové rypadlo, Korečkový elevátor, Korečkový nakladač.

TS 3: KOLO  KLÉVSKÉ

Skládá se z náboje, resp. kruhu / kroužku, z něhož do stran souměrně vyniká osm ramen / hůlek liliovitě zakončených. Nejedná se tudíž o kolo v obvyklé podobě, poněvadž ramena nejsou zasazena do loukotí. V heraldice se tato figura tradičně nazývá jak výše uvedeno. ⁽¹⁾

V heraldické kresbě se klévské kolo může vyskytnout polcené, dělené nebo dělené kosmo / šikmo. Upozorňujeme, že je nutné poltit / dělit nejen příslušná ramena ale též náboj. ⁽²⁾

(1) Zlaté klévské kolo v červeném štítě je znakem vévodství klévského a odtud je odvozen český výraz. V heraldických systémech v jiných zemích má kolo tohoto typu jiné pojmenování (něm. Lilienhaspel, Glevenrad; angl. escarbuncle – WBO, s. 192, číslo vyobrazení 9419).

K dějinám Cleve viz Ottův slovník naučný, Praha 1899, díl XIV., s. 368-369, heslo Kleve.

Znamení „Glevenrad“, či „escarbouncle“ bylo užíváno již v dobách předheraldických – např. Evengeliář saského krále Jindřicha I. Ptáčníka v Bamberku (vládl v letech 919 – 936). Předpokládá se, že znamení je odvozeno od vnější výztuhy vojenských štítů kovovými pásy, uspořádanými ve tvaru „osmihroté hvězdy“. Při zakončení ramen liliemi byl takový symbol vnímán jako znamení hierarchické nadřazenosti.

Výraz pro heraldickou figuru klévské kolo v německém heraldickém terminologickém systému Glevenrad je odvozen do pojmu Gleve, který znamená kopí s liliovitým hrotem. S termínem Glevenrad jsou spojeny synonymní pojmy Lilienrad, Lilienhaspel, Lilienzepterstern, Karfunkelstern, Karfunkelrad, Wappenkarfunkel. Z uvedených termínů lze dovodit, že středověká heraldika vnímala znamení jako složené z kopí zakončených liliemi (Glevenrad), žezel zakončených liliemi (Lilienzepterstern). Užití termínu „Stern“ – hvězda je nepochybně podmíněno uspořádáním „kopí“ / „žezel“, které může vyvolávat představu hvězdy – přesto nejde o hvězdu. K podobnému posunu dochází i u termínu Lilienhaspel, kde ono „Haspel“ znamená vratidlo, rumpál, moták – čili něco, čím se točí „dokola“. Středověká žánrová vyobrazení stavebních jeřábů, studní, důlních strojů ap., dokládají existenci podobně uspořádaných „kol“ sloužících k ovládání zmíněných zařízení. Německé termíny Karfunkelrad a Karfunkelstern mají shodný základ s francouzským termínem d´escarboucle, který byl převzat do anglické heraldické terminologie. V českém jazyce tomu odpovídá termín karbunkl s mineralogickým významem rubín, granát. Pokud bychom na klévském kole hledali onen drahokam červené barvy, je uprostřed figury v kruhu, z kterého vyniká osm liliových žezel. To nepochybně znamená, že figura má základ ve zdobném prvku uplatněném na skutečném a fyzicky používaném štítě (podobně i tzv. navarrská řetězová síť s drahokamem uprostřed), než že by šlo o cokoliv spojitelné s hvězdou, rumpálem, či kolem. K tomu viz  Oswald, Gerd: Lexikon der Heraldik, Lepzig 1984, s. 162, 221, 256.

(2) V české komunální heraldice se vyskytuje půl klévského kola v levém poli znaku obce Rynárec, o. Pelhřimov: V červeno-modře polceném štítě vpravo vyrůstá z dělící čáry stříbrné lekno, vlevo přiléhá půl zlatého klévského kola. 

Musíme však upozornit, že Podvýborem pro heraldiku a vexilologii PS PČR vytvořený popis není správný, neboť je-li štít POLCENÝ, nemohou uvedené figury vyrůstat „z dělící čáry“. (Viz databáze REKOS.)

TS 4: KOLO  KORMIDELNÍ

Zařízení sloužící k nepřímému ovládání lodního KORMIDLA. Jedná se o kolo s libovolným párovým počtem ramen. Z věnce kola vynikají DRŽADLA. Je-li KORMIDELNÍ KOLO nasazeno na ose / hřídeli, je nutno to v popisu uvést.

TS 5: KOLO  OZUBENÉ

Za ozubené kolo považujeme takové, po jehož obvodu jsou pravidelně umístěny zuby a mezery. Jejich počet, tvar ani velikost nejsou předmětem heraldického popisu. Technologicky se zpravidla jedná o kolo vyrobené z kovu, což pro heraldickou kresbu není podstatné. Počet a tvary ramen mohou být nahrazeny neobvyklými, resp. účelovými konstrukcemi, mezikružím apod. Pokud to není významově nutné, není třeba v heraldickém popisu uvádět podrobnosti. ⁽¹⁾

(1) Ve znaku města Rotavy, okres Sokolov, je od roku 1975 figura, která je v popisu pojmenována takto:

Štít je červený s oddělenou černou patou. V červeném poli je stříbrná trojpaprsčitá  výplň     ozubeného kola, dotýkající se dvěma paprsky paty štítu. Patu štítu dělí vodorovný červený vlnitý pruh.  Odhlédneme-li od dikce popisu i od červeného vlnitého pruhu v černé patě štítu (!), není zřejmé, proč by „trojpaprsčitá výplň“ měla být z ozubeného kola (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Academia, Praha 1985, s. 335, barevné vyobr. v příloze).

TS 6: KOLO PLAMENNÉ

Za základní podobu považujeme kolo, zpravidla vozové, z jehož obvodu vynikají, resp. šlehají plameny / plaménky, které nemusí vždy směřovat nahoru. Pokud by plameny vynikaly z náboje nebo pokrývaly celou plochu kola, doporučujeme popsat jako KOLO HOŘÍCÍ. Počet ani tvar plamenů / plaménků nejsou předmětem heraldického popisu, pokud to není významově nutné. ⁽¹⁾

(1) V české komunální heraldice (viz REKOS) jsme zaznamenali pouze jeden výskyt této figury – ve znaku Velkých Heraltic, okres Opava. Popis stanovený Podvýborem pro heraldiku a vexilologii PS PČR (1997) je následující:  Stříbrno-červeně dělený štít, nahoře červený klín se stříbrnou lilií, dole polovina stříbrného plamenného kola.  Podle našeho názoru však figura takto pojmenovaná není  polovinou plamenného kola, poněvadž nemá ani náboj ani ramena. Jedná se tedy o dolní polovinou  stříbrného kruhu, z něhož dolů vynikají čtyři plaménky. (Tutéž figuru pojmenovali vexilologové jako „polovinu bílého mezikruží se čtyřmi bílými plameny.)

TS 7:   KOLO TURBÍNY OBĚŽNÉ

V heraldice se zobrazuje jako kotouč s prázdným středem. Plocha kotouče je vějířovitě pokryta po obvodu ustupujícími úzkými lopatkami. ⁽¹⁾

(1) V české komunální heraldice (viz REKOS) se tato figura vyskytuje ve znaku obce Dětmarovice, okres Karviná. Ve znaku obce Solenice, okres Příbram, je sice v popisu znaku uvedeno oběžné kolo Kaplanovy turbíny, avšak ve skutečnosti je nakreslena heraldicky stylisovaná Kaplanova Turbína.    Popis znaku obce Solenice je tedy nesprávný a pro heraldické výtvarníky zavádějící, pokud by se drželi pouze popisu.

Levá půle oběžného kola turbíny a pravá půle ozubeného kola je ve znaku města Chvaletice, okres Pardubice (viz Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Academia, Praha 1985, s. 173, zde terminologicky nepřijatelný laický popis znaku: „Štít rozpoltěný, modrý a červený. Uprostřed štítu je znamení kruhového obrysu, složené v pravé polovici z bílého polovičního ozubeného kola a v levé polovině z rovněž bílé polovice turbiny. Uprostřed tohoto znamení prosvítají otvorem barvy štítu, na kterých zde leží zkřížená hornická kladiva černé barvy, mlátek doprava, želízko doleva.)

TS 8:  KOLO VĚTRNÉ

Větrné kolo je příslušenstvím větrných mlýnů a zdrojem pohybové energie pro zařízení mlecí, pumpy, či vyrábějící elektrický stejnosměrný proud. V heraldice se lze s KOLEM VĚTRNÝM setkat jako se samostatnou figurou nebo u figury MLÝN VĚTRNÝ.  Větrné kolo se skládá z lopatek, nazývaných také křídla. Lopatky jsou vsazeny do dubového hřídele, zvaného val, a na jejich opačném konci je rámová konstrukce kónického tvaru, se středním žebrem a několika rovnoběžnými příčkami. Tato konstrukce je podle síly větru vyplňována deskami z prkének zvaných plachty (označení má původ ve skutečně užívaných plachtách z tkané látky). Uchycení lopatek v hřídeli bylo v 19. století vylepšeno litinovou nebo ocelovou hlavicí na konci hřídele. Pootočení lopatek ve svislé ose způsobovalo obvyklé otáčení kola proti směru pohybu hodinových ručiček.

Větrná kola dochovaných mlýnů na našem území, která jsou potvrzena i historickými vyobrazeními, se převážně skládají ze čtyř lopatek, jen výjimečně je počet lopatek vyšší – například pět (dokonce i šest a osm).⁽¹⁾

Doporučujeme konvenční termín KOLO VĚTRNÉ pro obecnou heraldickou figuru, které má hřídel a čtyři lopatky. Za základní podobu lopatky větrného kola považujeme prázdnou rámovou konstrukci. Jakékoliv její částečné nebo úplné vyplnění vnímáme jako výtvarnou licenci. ⁽²⁾

Viz t. termín: MLÝN VĚTRNÝ.

(1) Jaroška, Martin: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2003).

(2) Ve znaku obce Partutovice, okres Přerov, Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PS PČR (1996) popsal figuru kola větrného nepřijatelně jako „růžice větrného mlýna“.

TS 9: KOLO ŽELEZNIČNÍ OKŘÍDLENÉ

Za základní podobu považujeme VOZOVÉ KOLO, z jehož náboje vynikají do stran rozložená křídla. ⁽¹⁾

(1) Tuto základní podobu či polohu spatřujeme ve znaku města Bohumína a v některých nově udělených znacích. Ve znaku obce Dasnice, okres Sokolov, je však železniční kolo, se správně nakresleným okolkem, zobrazeno čelně, ve znaku obce Lužná, okres Rakovník, je železniční kolo s okolkem natočeno doprava. Tato poloha však v popisech není uvedena, což lze považovat za věcný nedostatek (viz REKOS).

TS 10: KOLO SVATÉ KATEŘINY

Za základní podobu považujeme VOZOVÉ KOLO (viz KOLO, základní text a TS 1), na jehož obvodu je umístěn libovolný počet hrotů či nožů. Je-li kolo ROZLOMENO, a ROZLOMENÍ může být pouze v horní části tak, že LOUKOTĚ jsou ZLOMENY, dále mohou být ZLÁMÁNA obvykle dvě horní RAMENA nebo mohou zcela chybět, je nutné to v heraldickém popisu uvést. Rovněž je nutno uvést další atributy světice – meč, prsten ⁽¹⁾, příp. korunu.

Kolem svaté Kateřiny lze pojmenovat pouze takové kolo, které splňuje výtvarné náležitosti odpovídající hagiografii světice a doložené podobami tohoto symbolu v pramenech. Symbolem je speciálně zkonstruovaný mučící nástroj ⁽²⁾, vozové kolo, opatřené po obvodu libovolným počtem nožů. Ve středověkém výtvarném umění je kolo sv. Kateřiny kresleno v hagiografických výjevech rozličným způsobem podle fantazie malíře – například jako dvě kola na hřídeli s klikami na obou koncích. Výjimečné a ojedinělé je kolo sv. Kateřiny v impresi císaře Maxmiliána I. (dřevořez Hanse Burgmaira, 1509), které má po obvodu otevřené skládací břitvy na holení. Jako atribut je kolo obvykle kresleno s krátkými, na konci zahnutými čepelemi nožů, vystupujícími přímo z obruče kola nebo objímkami připevněnými k loukotím; lze se setkat i s hroty a hřeby. V symbolice, resp. v heraldice, je takové kolo výjimečné a nezaměnitelné; z neznalosti je však někdy považováno za mlýnské kolo, mokré, lopatkové. Jak jsme již uvedli výše, může být kolo v horní části rozlomené, což hagiograficky představuje výsledek božího zásahu. Rozlomení kola však nepovažujeme za nutnou podmínku zobrazení, neboť existuje v gotickém umění řada příkladů kola úplného, avšak s noži jako určujícím atributem. Nábojem kola může být PROSTRČEN MEČ, nad vylomením či přímo ve vylomení může být KORUNA.

Pro pojmenování této figury KOLEM SVATÉ KATEŘINY je velice podstatná opora ve skutečnosti, že se jedná o symbol zobecnělý, který se podle jména dokáže „jevit“. Z tohoto důvodu se domníváme, že je nutné odmítnout termín KOLO NOŽOVÉ, který byl použit v několika případech v popisech nově konstituovaných obecních znaků, poněvadž termín KOLO SVATÉ KATEŘINY byl z nějakého důvodu považován za místně nepatřičný.  Rovněž se domníváme, že existuje-li obecná figura „nožové kolo“ s „nesvatokateřinským“ významem, musela by nepochybně být pojmenována opisným způsobem, poněvadž jiné než kolo sv.Kateřiny nemůže být nožové.

(1) Ryneš, Václav:  Atributy v umění. Knižnice Oblastního muzea v Roztokách, sv. 2, Roztoky 1971, s. 37, heslo Kateřina Alexandrijská.

Remešová, Věra: Ikonografie a atributy svatých. ZVON, české katolické nakladatelství, Praha 1991.

Rulíšek, Hynek: Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. 2. vyd., nakladatelství Karmášek 2001.

(2) Palát, Pavel: Kolo svaté Kateřiny. Heraldická ročenka 1987, Praha 1987, s. 25 – 32, obr. 1.