KŘÍŽE
I. 1. Kříž jako reálie, symbol, grafický a výtvarný prostředek
František Morat, kněz řádu křižovníků, autor slovníkového hesla Kříž (1) napsal: „Kříž, nástroj k mučení a popravám k smrti odsouzených, u křesťanů symbol víry i forma, kterou se koná liturgické a soukromé žehnání, v nákresech obrazec dvou přes sebe napříč položených čar.“ Po této, až lapidárně vyjádřené, definici, kterou lze po více než sto letech považovat nejen za dostačující, ale v zásadě za universální, následují strukturovaně zpracované odstavce: Kříž jako nástroj trestu hrdelního; Kříž u křesťanů; Kříž v liturgii; Znamení kříže; Znázornění kříže kreslením a písmem; Kříž u některých národů starověku; Kříž jako čestné znamení řádů; Kříž jako synonymum pro křižácké války.
Odhlédneme-li od období starověkých civilisací i doby předkřesťanské Evropy, stal se kříž universálním symbolem Evropy křesťanské. S vývojem jednotlivých architektonických, malířských a sochařských slohů a stylů byl kříž, pro svoji relativně jednoduchou podobu, nezastupitelným předmětem pro výtvarné modifikace a varianty. Tyto výtvarné projevy se zákonitě uplatnily i v heraldice, v jejích počátcích prakticky, později dekorativně.
Poznámky:
(1) Ottův slovník naučný, XV. Praha 1900, s. 203 – 205, heslo Kříž.
I. 2. Kříž předmětem heraldické literatury
Otevřeme-li jakoukoliv teoretickou knihu o heraldice či příručku heraldiky (různá heraldická minima, základy heraldiky apod.), vždy se setkáme s relativně shodnou koncepcí výkladu o heraldických znameních: heroldské figury, obecné figury, kříže.
Zatímco prvním dvěma skupinám je obvykle věnována značná, třebaže kvalitativně i systémově odlišná, pozornost, výklady o křížích jsou téměř vždy poněkud chaotické a věcně neutříděné. Většina autorů se omezí na definici KŘÍŽE HEROLDSKÉHO, poté vyjmenuje několik křížů běžně používaných v heraldických kresbách a skončí výčtem křížů rytířských řádů a řádových dekorací, jejichž uplatnění v heraldice je specifické, vše pěkně promícháno, bez valné snahy o vytvoření byť i nějakého systému.
Vezměme namátkou několik příkladů literární produkce z 2. poloviny 20. století.
V roce 1971 vyšla útlá knížka Zdeňka M. Zengera „Heraldika“. (1) Na konci stránky 54 a v polovině stránky 56 je sedmnáctiřádkový text o křížích, bez jakékoliv systematiky, na stránce 55 je čtrnáct gotických štítků s nahodile vyobrazenými kříži, maltézský [lépe však osmihrotý] kříž je vyobrazen volně.
V roce 1972 vyšla rovněž útlá publikace Bohumíra Šimka „Rukověť heraldikova“. (2) Na stranách 27 – 29 se autor pokusil o klasifikaci křížů takto: „Tato dosti rozsáhlá skupina dala by se rozdělit na kříže užívané všeobecně jako znamení na štítech, dále kříže či spíše speciální odznaky některých řádů ať náboženských nebo světských a kříže spadající do faleristiky, tj. nauky o řádech a vyznamenáních.“ V duchu této klasifikace je zpracován autorův výklad, omezený daným stránkovým rozsahem, který je doplněn dvaceti ilustracemi opět nahodile vybraných křížů.
V roce 1978 vyšla publikace Viktora Palivce „Heraldická symbolika“.(3) Již název publikace zřetelně předjímá, že autor, který ilustrace též nakreslil, věnoval pozornost údajným symbolickým významům heraldických figur, abecedně seřazených. Na stranách 54 – 55 uvedl, opět nahodilým výběrem, několik křížů, jimž přiřadil stručný výklad jejich symboliky. Obrazová příloha na konci publikace obsahuje jednotlivé tabule A – Z [není zřejmé, proč byly takto označeny], na tabuli V, nazvané „hvězdy a kříže“ jsou primitivní lineární kresby. Některé názvy křížů jsou vskutku kuriosní, např. kruh či kotouč podložený příčkou ve tvaru T dole zakončenou nahoru prohnutým obloučkem je nazván „kříž naděje“, vedle něho zobrazený kříž hákový je nazván křížem lomeným [!], kříž berličkový dvojramenný má, vzdor názvu, vodorovná ramena tři, kříž s rameny zakončenými kouličkami je nazýván křížem „kulovitým“ apod. Rovněž ostatní ilustrace jsou značně neumělé, autor zřejmě přecenil své „výtvarné“ schopnosti.
V roce 1976 vyšla textově i obrazově výpravná kniha Waltera Leonharda „Das grosse Buch der Wappenkunst“.(4) Obsahovou strukturou se poněkud odlišuje od obdobných publikací [díky ovšem svému rozsahu a formátu 25x28 cm – 368 stran textu a ilustrací]. Přínosem této knihy je integrální spojení výkladového textu a ilustrací, takže není při studiu nutné vyhledávat na konci knihy příslušné obrazové tabule. Problematice křížů jsou věnovány dvě oddělené kapitoly – „Das Kreuz und seine Sonderformen“ (s.152 – 154) [Kříž a jeho zvláštní podoby], „Das Kreuz – Grundformen und Varianten“ (s.285 – 292) [Kříž – základní podoby a varianty]. Zatímco v prvé kapitole jsou kříže zobrazeny jako heroldské figury, tj. dotýkají se okrajů štítu, ve druhé kapitole jsou zobrazeny v podstatě tytéž jako obecné heraldické figury, tj. volně ve štítě.
Přestože obě kapitoly mají úctyhodný počet ilustrací – celkem 342, je jejich uspořádání, dle mého názoru, poněkud nepřehledné a duplicitní, takže se vytrácí systémový přehled. Lze se domnívat, že autor pravděpodobně neměl v úmyslu vytvořit smysluplnou hierarchii křížů, místo toho se soustředil na nahodilý výběr modifikací a variant, někdy vskutku kuriosních, které se zřejmě v heraldice sotva vyskytnou. Patrně jediným kriteriem bylo rozdělení křížů do dvou kapitol, jak je naznačeno výše. Rovněž jsou do této kolekce zařazeny některé konkrétní znaky, v nichž je uplatněn nějaký kříž.
V roce 1986 vyšla kniha „Wappenbilderordnung“. (5) Autoři se pokusili vytvořit systém heraldických figur, z nichž každé přidělili numerický kód, pomocí něhož by bylo možné vytvářet kódové popisy znaků s využitím tehdejších možností výpočetní techniky. (6) Ve druhém dílu je na stranách 68 – 75 a tabulích 6 – 9 zobrazeno sto křížů, jejich variant a modifikací. Důležitá ovšem je skutečnost, že k většině uvedených ilustrací jsou citována vyobrazení konkrétních znaků / erbů získaných excerpcí heraldické literatury. Vzhledem k primárnímu účelu této publikace nelze kriticky posuzovat výběr a uspořádání křížů.
V roce 1984 vyšel „Lexikon der Heraldik“. (7) Slovníky v jakékoliv podobě (naučné, jazykové), rovněž tak encyklopedie, nejsou ze své podstaty předurčeny k souvislému čtení. Hledá-li v nich uživatel informaci k určitému jevu či problému, předpokládá se, že disponuje alespoň základní sumou znalostí z oboru svého zájmu. Slovníkové / encyklopedické heslo by proto mělo splňovat určitá kritéria své výstavby. Především by mělo poskytnout základní, systematicky uspořádané údaje podle principu „od obecného k zvláštnímu“, příp. „od jednoduchého k složitému“. Na konci každého hesla, pokud si to situace vyžaduje, by měly být vloženy odkazy na základní literaturu, pomocí níž se uživatel dopracuje jednak k informacím podrobnějším, příp. i k pramenům.
Základní heslo Kreuz na stranách 236 – 237 (20 řádek sloupcového textu) obsahuje všeobecnou informaci podobnou té, kterou napsal pro Ottův slovník naučný v roce 1900 František Morat. Dále se dočteme, že kříže se mohou vyskytovat jako figury heroldské nebo obecné. [To je sice pravda, avšak HEROLDSKÝ KŘÍŽ je pouze jeden a má podobu dvou pravoúhle zkřížených heroldských figur – BŘEVNA a KŮLU. Odlišné podoby již nelze nazvat „heroldským křížem“.] Dále se z textu dovíme, že tvary křížů mohou být různě modifikovány a že nejčastějšími v heraldice užívanými kříži jsou „das gemeine Kreuz, das Lateinische bzw. Passionskreuz und das Andreaskreuz“ [obecný kříž, latinský, případně pašijový kříž a ondřejský kříž]. U posledně jmenovaných je grafickým symbolem odkaz na samostatné heslo. Vyobrazení hledáme marně. Z literatury je uveden cenný odkaz na obsáhlou studii Biedermannovu „Die Kreuze in der Heraldik“ publikovanou v „Jahrbuch des Vereines »Adler«“, Wien 1874.
O poznání lépe, ve srovnání s předchozí publikací, je zpracováno heslo Kříž v „Encyklopedii heraldiky“ Milana Bubna. (8) Na stranách 227 – 230 jsou uvedeny tři strukturované odstavce: 1. Heraldická figura; 2. Honosný kus; 3. Doplněk jiných honosných kusů.
V prvém odstavci, po krátkém úvodu počínajícím dobou křesťanskou se základními údaji o podobách křížů rytířských křižáckých bratrstev / řádů, jsou z citovaného přibližného počtu pětiset křížů uvedeny takové, které se, podle autorova mínění, nejčastěji vyskytují jako heraldické figury a ty jsou zde nakresleny. I v tomto případě, jako ostatně v předchozích pracích, chybí celkové systematické uspořádání křížů z hledisek formálního (kříže heroldské, kříže volné), typologického (kříž latinský, řecký, lotrinský apod.) a historického (kříž maltézský, lazarský, kříže světských řádů, např. železný, tereziánský).
V roce 1983 vyšla „Bibliografie české práce heraldické I. (9) Při excerpci české heraldické literární produkce z let 1901 – 1980 jsme nezaregistrovali žádnou práci, která by se výhradně věnovala problematice systematického uspořádání křížů. Ve věcném rejstříku je sice uvedeno pět záznamů, ty se však týkají článků, v nichž jsou kříže pouze zmíněny.
Na závěr této kapitoly uvádím jednu z posledních publikací, která spadá do kategorie výše zmíněných „heraldických minim, základů a příruček“ a byla vydána v prvním desetiletí 21. století.
Jedná se o publikaci „Základy heraldiky“. (10) Nahlédneme-li do obsahu, zjistíme, že jeho první část opakuje tradiční, a v současné době již poněkud překonanou, koncepci předchozích heraldických kompendií 20. století (Král, Sedláček, Schwarzenberg), ale i některých prací, které jsem citoval výše (Zenger, Šimek). Není předmětem tohoto pojednání kritika či recense celé publikace, přesto však musím vyjádřit podiv na skutečností, že akademicky graduovaní autoři i recenzenti opět opakují (a recenzují) „bájné představy o vzniku a vývoji heraldiky“, když výsledky současných výzkumů jsou podstatně jiné.
Nalistujeme-li na straně 27 kapitolu Erbovní figury, zjistíme, že podle mínění autorů existují pouze heroldské figury a obecné figury. Nepominutelná skupina křížů je zde skromně připomenuta pouze křížem ondřejským (s.30) a křížem heroltským (s.31) a to ještě v souvislosti s výklady o kosmém a šikmém dělení a o figurách vzniklých kombinací různých čar. Pokud se uvedení autoři a recenzenti domnívají, že kříže vznikají výhradně „kosmým / šikmým dělením / polcením a kombinací různých čar“, potom je toto zjištění nejen politováníhodné ale především alarmující, neboť do značné míry vypovídá o úrovni výuky jedné z disciplin pomocných věd historických na učilišti universitního typu. Publikace je totiž určena studentům oboru pomocných věd historických a autory i recenzenty publikace jsou vysokoškolští pedagogové.
Je pravděpodobné, že, aniž by byla zkoumána a vážena faktografická hodnota uvedené publikace, bude zřejmě považována za základní učební text pro studenty oboru archivního studia a pomocných věd historických, neboť jejími autory a recenzenty jsou přece vysokoškolští pedagogové. Studentům jsou takto předkládány informace, které jsou, eufemisticky řečeno, zavádějící. Z těchto hledisek lze, podle mého názoru, považovat výuku heraldiky jako pomocně vědní discipliny za politováníhodnou.
Z výše uvedeného rozboru lze vyvodit jednoznačný závěr – zevrubnému propracování problematiky křížů z hledisek historického a heraldického, to poslední je pro heraldiku nanejvýše důležité, nebyla až dosud věnována badatelská pozornost. A to nehovořím o skupině tzv. fragmentů křížů a tvarů, které jsou křížům podobné, leč kříži je nelze nazývat
Poznámky:
(1) Zenger: Heraldika. Vydal Vojenský historický ústav v Praze, Heraldická sekce KVH, ve spolupráci s Odborem přátel SK Slavia – Praha, Praha 1971.
(2) Šimek: Rukověť heraldikova. Vyšlo v r. 1971 – 1972 jako příloha IV. a V. ročníku časopisu HERALDIKA, bulletinu pro základní historické vědy. Vydala heraldická sekce při MTZZ [= Muzeu těžby a zpracování zlata] Jílové u Prahy. Též jako separát.
(3) Palivec: Heraldická symbolika. Vydala pro vlastní potřebu Genealogická a heraldická společnost v Praze 1978.
(4) Leonhard: Das grosse Buch der Wappenkunst. Verlag Georg D. W. Callwey, München 1976.
(5) Arndt – Seeger - Müller-Westphal: Wappenbilderordnung. Band I. Bauer und Raspe, Neustadt an der Aisch 1986.
(6) Palát: Projekt uspořádání znaků podle heraldických znamení ve štítě. Komentář a poznámky ke knize „Wappenbilderordnung“. Heraldická ročenka 1988, Česká numismatická společnost, pobočka Heraldika , Praha 1988, s. 33 – 56.
Při případném kritickém hodnocení obsahu a metodiky zpracování této knihy je nutné si uvědomit, že její pracovní verse vznikala zřejmě v 1. polovině 80. let 20. století, tedy v době, kdy aplikovatelné využití výpočetní techniky v textovém módu bylo pouhým „zbožným přáním“. Proto byly pro textová hesla vytvářeny několikamístné numerické, příp. alfanumerické, kódy, jejichž uplatnění v praxi poskytovalo možnosti jednoznačného pojmenování textového hesla v různých jazycích, aniž by uživatel musel tyto jazyky alespoň pasivně ovládat. S následným vývojem výpočetní techniky pozbylo numerické kódování svého původního smyslu.
(7) Oswald: Lexikon der Heraldik. VEB Bibliographisches Institut, Leipzig 1984.
(8) Buben: Encyklopedie heraldiky. Druhé rozšířené vydání. Libri, s.r.o., Praha 1997.
(9) Palát a kolektiv autorů (Stanislav Hošťálek, Jaroslav Jásek, Pavel R. Pokorný): Bibliografie české práce heraldické I. 1901 – 1980. Tematický anotovaný soupis článků, statí a studií z oborových periodických tiskovin vydaných v české řeči na území České socialistické republiky. Příloha Zpravodaje Klubu genealogů a heraldiků Ostrava při DKP Vítkovic, Ostrava 1983.
(10) Krejčík – Psík: Základy heraldiky. Vydala Ostravská universita v Ostravě, filozofická fakulta, katedra historie, Ostrava 2008. Ilustroval Libor Kovář. Recenzovali PhDr. Karel Müller, Slezský zemský archiv, Opava a Mgr. Jiří Brňovják, Ph.D., Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě.
II. 1. Kříž jako heraldická figura
Kříže spolu s heroldskými figurami a obecnými figurami tvoří jednotnou soustavu heraldických figur či znamení. Obvykle jsou považovány za přechod mezi oběma skupinami, neboť menší část křížů, konkrétně dva, je přiřazována k heroldským figurám, poněvadž se dotýkají všemi rameny krajů štítu / pole, zatímco zbývající kříže jsou přiřazovány k obecným figurám, poněvadž se v základním vyobrazení nedotýkají krajů štítu / pole.
Než přistoupíme k obecné klasifikaci křížů a k návrhům konvenčních termínů, je nutné, abychom definovali obecné standardy:
1. Základní podoba kříže je určena dvěma heroldskými figurami – břevnem a kůlem, které jsou v optimálním středu pravoúhle přeloženy. V heraldických popisech zásadně neudáváme měrné jednotky k velikostnímu vyjádření figury. Tradičně je v mnoha heraldických kompendiích uváděno, že šířka břevna a kůlu se má rovnat přibližně dvěma sedminám šířky štítu.(1) V této měrné dimenzi by se měla pohybovat základní podoba kříže.
Kříž má čtyři ramena, dvě vodorovná, dvě svislá. Je-li nutné v heraldickém popisu z nějakého důvodu ramena popsat, doporučujeme, aby konvenčně byla popsána nejprve ramena vodorovná, poté svislá. Doporučení vychází z logiky klasifikace základních heroldských figur, břevna a kůlu, kdy dáváme přednost břevnu.
Výjimku tvoří ONDŘEJSKÝ KŘÍŽ, jak bude uvedeno na příslušném místě.
2. Jak bylo řečeno výše, k heroldským figurám jsou formálně přiřazovány dva kříže, HEROLDSKÝ a ONDŘEJSKÝ. Ty se svými rameny dotýkají krajů štítu. Pokud by se některým z ramen kraje štítu nedotýkaly, je nutné to v heraldickém popisu uvést.
3. Ostatní kříže jsou VOLNÉ, tzn., že se žádným ramenem nedotýkají krajů štítu / pole. Mohou však nastat případy, kdy volný kříž se naopak dotýká některým z ramen nebo všemi rameny OKRAJE nebo KRAJŮ štítu / pole. V těchto případech doporučujeme postupovat následujícími způsoby:
a/ Kříž se dotýká vodorovným ramenem některého z OKRAJŮ štítu / pole, popíšeme KŘÍŽ DOTÝKAJÍCÍ SE PRAVÝM / LEVÝM RAMENEM OKRAJE ŠTÍTU.
b/ Kříž se dotýká dvěma nebo třemi rameny OKRAJŮ štítu / pole – popsat kterými.
Dotýká-li se vodorovnými rameny, popíšeme KŘÍŽ RAMENY DO KRAJŮ.Dotýká-li se vodorovnými rameny a některým svislým, popíšeme KŘÍŽ RAMENY A HORNÍM / DOLNÍM DO KRAJŮ.Dotýká-li se svislými rameny, popíšeme KŘÍŽ SVISLÝMI RAMENY DO KRAJŮ.Dotýká-li se svislými rameny a některým vodorovným, popíšeme KŘÍŽ SVISLÝMI RAMENY A PRAVÝM / LEVÝM DO KRAJŮ. (2)c/ Kříž se dotýká pouze dolním ramenem okraje štítu / pole, popíšeme KŘÍŽ VYRŮSTAJÍCÍ.
d/ Kříž se dotýká pouze horním ramenem okraje štítu / pole, popíšeme KŘÍŽ VYRŮSTAJÍCÍ Z HORNÍHO OKRAJE.e/ Kříž se dotýká všemi rameny, popíšeme KŘÍŽ DO KRAJŮ. (3)Fragmentům křížů a figurám, které jako kříže mohou vypadat, avšak nelze je jako kříže popsat, se budeme věnovat v samostatné kapitole.
(1) Do Podvýboru pro heraldiku a vexilologii PS PČR byly v několika případech předloženy návrhy obecních znaků, jejichž laičtí autoři, postrádajíce zřejmě elementární heraldické znalosti, podrobně vyměřili plochu štítu a velikost jednotlivých figur v procentních jednotkách. Poloha některých figur byla dokonce uvedena v uvozovkách – břevno v poloze „pošikem“, zřejmě aby neunikla pozornosti posuzovatelů.Tyto, byť sporadické, případy pouze dokazují na jedné straně obecnou úroveň heraldických znalostí, na straně druhé neuvěřitelnou lehkomyslnost navrhovatelů, kteří se však následně pohoršují nad oprávněnou kritikou svého diletantismu a nedovzdělanosti.
(2) K výše uvedeným navrhovaným / doporučeným popisům je nutno dodat dvě poznámky:
- Z hlediska jazykového jsme toho názoru, že popisy svou dikcí jsou nejen úsporné ale zcela vystihují popisovaná zobrazení. Netvrdíme sice, že jsou naprosto dokonalé, avšak při posuzování jiných variant se nevyhneme mnohomluvnosti popisu.
- Přestože se volné kříže mohou dotýkat krajů štítu, nestávají se kříži „heroldskými“, ale stále je považujeme za kříže volné, určitým způsobem modifikované, obdobně jako u jiných heraldických figur.
(3) U některých volných křížů, např. LATINSKÉHO, OSMIHROTÉHO a dalších, se tato poloha vyskytuje často. Takové případy popíšeme LATINSKÝ KŘÍŽ DO KRAJŮ, OSMIHROTÝ KŘÍŽ DO KRAJŮ, obdobně tak u křížů dalších. Opět však je nutné zdůraznit, že tyto kříže stále považujeme za volné nikoli za heroldské.
(-) Sedláček: Českomoravská heraldika I. Praha 1902, s. 221-222, kap. 6. Kříže, znamení a známky.
II. 2. Obecná klasifikace křížů
Z hlediska uplatnění křížů v heraldice navrhujeme rozdělení do dvou základních skupin:
Do první skupiny zařaďme kříže, které jsou samostatnými či svébytnými heraldickými figurami a které mají relativně ustálené názvy, např. KŘÍŽ HEROLDSKÝ, LATINSKÝ, LOTRINSKÝ, PATRIARŠÍ, ONDŘEJSKÝ, ŘECKÝ apod. Pro tuto skupinu navrhujeme obecně přijatelný termín HERALDICKÉ KŘÍŽE.Všechny kříže mohou být výtvarně modifikovány – zúženy, rozšířeny, děleny, polceny, čtvrceny nebo ramena modifikována různými tvary řezů. Doporučujeme, aby rozhodujícím kritériem pro popis jakéhokoliv kříže byla jeho základní podoba a jeho název. Budou-li např. ramena heroldského kříže zúžena, doporučujeme, aby byl konvenčně popsán jako HEROLDSKÝ ZÚŽENÝ KŘÍŽ. Obdobně budou-li ramena latinského kříže opatřena stínkami, doporučujeme, aby byl konvenčně popsán jako LATINSKÝ CIMBUŘOVÝ KŘÍŽ. (1)
Do druhé skupiny zařaďme kříže, které jsou symbolickými representanty duchovních či světských řádů, např. kříž špitálního řádu sv. Ducha, kříž řádu sv. Jakuba, kříže vojenských / válečných vyznamenání apod. Do této skupiny též zařaďme kříže uplatněné na řádových dekoracích.
Některé z těchto křížů jsou samozřejmě uplatněny jako heraldické figury, takže je lze nazvat, resp. zařadit do skupiny křížů heraldických. Jako příklad uveďme čtyři nejvíce frekventované.
Kříž Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jerusalémského z Rhodu a z Malty – KŘÍŽ MALTÉZSKÝ, osmihrotý, stříbrný v červeném štítě.
Kříž rytířského a špitálního řádu sv. Lazara Jerusalémského – KŘÍŽ LAZARSKÝ, osmihrotý, zelený ve stříbrném štítě.
Kříž řádu templářů – KŘÍŽ TEMPLÁŘSKÝ, tlapatý, červený ve stříbrném štítě.
Kříž sv. Jiří – KŘÍŽ JIŘSKÝ / SVATOJIŘSKÝ, heroldský, červený ve stříbrném štítě.
Doporučujeme, aby v heraldických popisech byly uvedené kříže pojmenovány podle svého původu pouze tehdy, jsou-li v řádových tinkturách. Nelze tedy, podle našeho názoru, pojmenovat modrý osmihrotý kříž ve zlatém štítě křížem maltézským, obdobně tak i v ostatních případech.(2)
(1) Jakýkoliv kříž, jehož ramena jsou opatřena STÍNKAMI, popíšeme jako KŘÍŽ CIMBUŘOVÝ. Pokud jsou však ramena zakončena STÍNKAMI, popíšeme jako KŘÍŽ STÍNKOVÝ.
(2) Při tomto doporučení vycházíme z následující konvence. V HTK jsme doporučili konvenční termín ČESKÝ LEV, stříbrný, korunovaný, dvouocasý, se zlatou zbrojí v červeném štítě. Samozřejmě, že se v mnoha znacích / erbech může vyskytnout lev shodné podoby, avšak není-li stříbrný v červeném štítě, nelze jej popsat jako českého lva. Obdobně se domníváme, že obecná figura SVATOJAKUBSKÁ MUŠLE musí být stříbrná, má-li jinou tinkturu, popíšeme ji pouze jako MUŠLI.Obdobně jsme pro zelenou patu štítu doporučili konvenční termín TRÁVNÍK, který byl a je v popisech běžně užíván. Nelze však nazvat trávníkem patu štítu, která má jinou než zelenou barvu, jak se domnívají někteří heraldici, poukazujíce na obecně platné pravidlo, že každá heraldická figura může mít jakoukoliv heraldickou tinkturu.
II. 2. 1. Kříže heroldské
Obecné standardy pro definování heroldských křížů:
1. Určující vlastností heroldských křížů je, že se dotýkají všemi rameny krajů štítu / pole. V heraldickém popisu se tato vlastnost výslovně neuvádí, neboť je dána touto obecnou definicí. V opačném případě se jedná o nadbytečnost popisu.
2. V heraldice se vyskytují pouze dva heroldské kříže – HEROLDSKÝ, ONDŘEJSKÝ.
HEROLDSKÝ KŘÍŽ je jedinečným názvem pro kříž, jehož vodorovná a svislá ramena jsou pravoúhle přeložena v optimálním středu štítu / pole. Žádný jiný kříž nelze nazvat tímto termínem.
ONDŘEJSKÝ KŘÍŽ je názvem pro kříž, jehož ramena jsou kosmá / šikmá, přibližně v úhlu 45 stupňů a jsou přeložena v optimálním středu štítu / pole.
3. Ramena heroldských křížů jsou stejně široká, přibližně dvě sedminy šířky štítu. Tento údaj je pouze fakultativní, zkušený heraldický výtvarník nebude úzkostlivě poměřovat reálnou velikost kresby, ale bude dbát na celkový výtvarný dojem.
II. 2. 2. Kříže volné
Obecné standardy pro definování volných křížů:
1. Určující vlastností volných křížů je, že se nedotýkají krajů štítu / pole. V heraldickém popisu se tato vlastnost výslovně neuvádí, neboť je dána touto obecnou definicí. V opačném případě se jedná o nadbytečnost popisu.
2. Pokud se volný kříž dotýká některými nebo všemi rameny krajů štítu / pole, postupujeme v heraldických popisech tak, jak je uvedeno / doporučeno v kapitole II. 1. 3.
3. Všechny kříže mohou být výtvarně modifikovány (viz kapitola II. 2., druhý odst.), přesto doporučujeme, aby byly pojmenovány a popsány podle základních / konvenčních názvů a popis doplněn o výtvarnou modifikaci.
Vyhledáme-li ve velkých obrazových publikacích kapitolu Kříže, zpravidla užasneme nad množstvím uváděných ilustrací. Pokud však ilustrace podrobně prohlédneme, zjistíme, že většinu z nich tvoří nejrůznější, mnohdy značně kuriosní, výtvarné modifikace, k nimž jsou nejčastěji použity tři typy křížů – heroldský, ondřejský, latinský (viz dále kapitola III.).
II. 2. 3. Kříže řádové a řádové dekorace
Tato skupina patří jako předmět badatelských zájmů i výtvarných aplikací do vědní discipliny zvané faleristika. V heraldice se jednotlivé artefakty uplatňují především jako součást honosných kusů úplných znaků / erbů, nevylučujeme však, že se mohou uplatnit též jako heraldická znamení. Při popisu i výtvarné aplikaci je bezpodmínečně nutná znalost vzhledu jednotlivých řádových křížů a dekorací, poněvadž se zpravidla jedná o artefakty jedinečné, jejichž podoba je v mnoha případech přesně vymezena řádovými předpisy.
V heraldických popisech doporučujeme, aby byly uváděny oficiální názvy řádů, např. kolana řádu Zlatého rouna apod.III. Navrhovaná konvenční terminologie křížů
Jak jsme zmínili v předchozích kapitolách, nenalezneme v heraldických publikacích systematicky uspořádaný výklad o kategorii křížů. Naopak – téměř ve všech jsou uváděna vyobrazení nejrůznějších tvarových modifikací, přestože jejich společným základem zpravidla bývají kříže tři – heroldský, ondřejský, latinský (viz kapitola II. 2. 2.).
Se zřetelem na takto zjištěné skutečnosti jsme vybrali, podle našeho názoru, v heraldice nejvíce frekventovaná vyobrazení křížů v jejich základních podobách a tvarech. Jak jsme uvedli na jiném místě tohoto pojednání, tvarové modifikace křížů jsou sice relativně neomezené, avšak i tato relativnost má své hranice. Obtížně si lze např. představit osmihrotý kříž, který bude modifikován použitím stínek nebo oblaků; vyloučit však takové případy nelze.
Rovněž bychom nedoporučovali, aby byly ad hoc vymýšleny názvy, které nemají v heraldické literatuře oporu, např. „lateránský kříž".(1)
Potenciálním kritikům tohoto pokusu o systematickou klasifikaci křížů bychom si dovolili doporučit, aby místo marginálních odsudků navrhli systematiku jinou, dokonalejší. Rovněž se nedomníváme, že uvedený výčet křížů je úplný; velice rádi budeme akceptovat relevantní doplňky.(2)
(1) Tohoto termínu bylo použito pouze jedenkrát v popisu znaku obce Rychnovek, okres Náchod , 2005:
„... stříbrným procesním lateránským křížem." Vyobrazen je však kříž, jehož ramena jsou zakončena kouličkami; dolní svislé rameno je zřetelně nasazeno na žerď, takže funkčně se jedná o kříž procesní. Tomuto termínu je nutno věnovat pozornost. Podle našeho názoru může být termínem PROCESNÍ označen každý kříž, jehož dolní svislé rameno je nasazeno na žerď. Zároveň však doporučujeme, aby typ kříže byl v heraldickém popisu výslovně uveden. V databázi REKOS, kromě již zmíněného rychnoveckého znaku, nalezneme další tři znaky (Biskupice, o. Prostějov, 2000, Doubravník, o. Brno-venkov, 2001, Babice nad Svitavou, o. Brno-venkov, 2003), v nichž je kříž popsán jako PROCESNÍ, přičemž pouze u znaku Babic je dále správně popsán jako TLAPATÝ. Tlapatým je i ve znaku Biskupic, zatímco ve znaku Doubravníku jsou ramena zakončena trojlístkem. Ve znaku obce Blatec, o. Olomouc, 1998, je kříž správně popsán jako latinský, ovšem horní svislé a vodorovná ramena jsou zakončena trojlístkem, což mělo být v popisu uvedeno.
Lze tudíž konstatovat, že termín PROCESNÍ KŘÍŽ je termínem heraldicky korektním za předpokladu, že zobrazení žerdě, která není integrální součástí resp. určujícím atributem jakéhokoliv kříže, bude výtvarně nezpochybnitelné.
(2) Jak jsme již zmínili na několika místech tohoto pojednání, v mnoha publikacích je zobrazeno značné množství výtvarných modifikací, např. v cit. knize Waltera Leonharda nebo v cit. WBO. Považujeme proto za zbytečné, aby nás případní kritici na tyto publikace upozorňovali s poukazy na ten či onen chybějící kříž, resp. modifikovaný tvar kříže.Konkrétně cit. WBO na stranách 68-75 uvádí sto křížů, resp. jejich výtvarných modifikací či kreací, z nichž některé nelze ani za kříže považovat; např. na obraze 0304 spatřujeme heroldskou figuru složenou ze čtyř vodorovných a tří svislých prutů – tedy MŘÍŽ, jak je také správně nazvána, ovšem zařazena je do skupiny křížů. Na následujícím vyobr. je heroldská figura nazvaná „Flechtgitterkreuz“, v doslovném překladu do češtiny – „propletený mřížový kříž“; figura je složena z osmi prutů (4,4) umístěných a propletených ve středu štítu. Podle našeho názoru se jedná o PROPLETENOU STŘEDOVOU MŘÍŽ DO KRAJŮ ŠTÍTU. Potenciálním kritikům našeho pokusu o vytvoření systematiky křížů doporučujeme tuto knihu i knihu Waltera Leonharda k podrobnému studiu.V této souvislosti považujeme za vhodné zdůraznit, že heraldická terminologie není, a ani býti nemůže, úplným výčtem vyskytujících se heraldických figur, neboť pro některé, vyskytující se v heraldických soustavách německých, francouzských či anglických, nemá česká heraldika adekvátní termín. V takových případech, místo kostrbatých až násilných překladů, které jsou v rozporu s duchem českého jazyka, doporučujeme, aby byly převzaty termíny původní.
Navrhované konvenční termíny
Skládá se z břevna a z kůlu, které jsou v optimálním středu štítu / pole pravoúhle přeloženy.(1) Z hlediska výtvarné modifikace mohou být jedno až tři ramena zkrácena tak, že se nedotýkají krajů štítu. Určujícím znakem je poloha břevna, které musí ležet v optimální polovině štítu / pole.
Pokud by bylo břevno posunuto k dolnímu okraji štítu / pole, jedná se o KŘÍŽ PETRSKÝ / SVATOPETRSKÝ, dotýkající se krajů štítu / pole (TS 1b).
Poznámky:
(1) Se zřetelem na uvedenou definici HEROLDSKÉHO KŘÍŽE musíme výslovně odmítnout termín „středový kříž“, který je uplatňován v terminologii vexilologické.
2) Poněvadž pro HEROLDSKÝ KŘÍŽ, jehož svislá ramena jsou posunuta k pravému / levému okraji štítu / pole, neexistuje v české heraldické terminologii tradiční a obecně přijatelný termín, doporučujeme, aby byl i nadále nazýván KŘÍŽEM HEROLDSKÝM a aby v heraldickém popisu byla poloha svislých ramen uvedena. Nechceme do české heraldické terminologické soustavy násilně implementovat ad hoc vytvářené termíny, neboť takový postup považujeme za kontraproduktivní.
(3) V cit. Vexilologickém názvosloví PhDr. Zbyška Svobody a Ing. Petra Exnera je tomuto kříži přiřazen termín značně kuriosní – „zkrácený středový čtvercový (helvétský)“.
Heroldský kříž ČERVENÝ VE STŘÍBRNÉM ŠTÍTĚ. Doporučujeme, aby heroldský kříž v těchto tinkturách byl popsán jako KŘÍŽ JIŘSKÝ / SVATOJIŘSKÝ.
Pokud není zobrazen v těchto tinkturách, doporučujeme, aby byl považován za KŘÍŽ HEROLDSKÝ a v heraldických popisech takto nazýván.
TS 3: KŘÍŽ ONDŘEJSKÝ
Skládá se ze dvou břeven, kosmého a šikmého, která jsou přeložena v optimálním středu štítu / pole. Nedotýkají-li se všechna ramena krajů štítu, popíšeme kříž jako VOLNÝ ONDŘEJSKÝ. (1)
Poznámky:
(1) Jak již bylo řečeno v kapitole II.2., mohou být všechny kříže výtvarně modifikovány; tato modifikace se týká nejen tvarů ramen ale i tvarů jejich zakončení (viz dále). Některé modifikace by však mohly zásadním způsobem změnit jejich heraldický popis, resp. konvenční termín. VOLNÝ ONDŘEJSKÝ KŘÍŽ toho může být názorným příkladem v případě, že by ramena byla modifikována SUKOVÝM ŘEZEM, neboť tuto figuru musíme popsat jako ZKŘÍŽENÉ OSTRVE a nikoli jako „volný ostrvový (sukový) ondřejský kříž“. Pro poučeného heraldika je tato poznámka zajisté zbytečná, ovšem pro tzv. laické zájemce či „heraldiky“, jejichž vědomosti jsou více než chatrné navýsost důležitá.
Základní podoba kříže je určena dvěma heroldskými figurami – břevnem a kůlem, které jsou v optimálním středu pravoúhle přeloženy (viz kapitola II.2., odst.2.) a vytvářejí RAMENA KŘÍŽE – vodorovná, svislá. Tato ramena mohou být výtvarně modifikována – zkrácením, prodloužením, zalomením, vydutím, řezy různých tvarů (viz Terminologický soubor ŘEZY).
Při definování konvenčních termínů HTK jsme pochopitelně přihlíželi k heraldické terminologii teritoriálně nejbližší, tj. německé. Ti, kteří ovládají němčinu alespoň na úrovni středoškolské výuky, vědí, že německé tvarosloví umožňuje skladbu slov, která jsou v mnoha případech do češtiny sice doslovně přeložitelná, avšak z hlediska českého tvarosloví obtížně přijatelná. Příkladem může být právě termín „Mühleisenkreuz“. Obdobně německá terminologie neuvádí výraz „heroldský kříž“, nýbrž pouze termíny „Kreuz, anstossend, durchgehend“ nebo „Balkenkreuz“. Obdobným příkladem německého tvarosloví jsou termíny „Gegenzinnenkreuz“ a „Wechselzinnenkreuz“. V prvém případě se jedná o cimbuřový kříž, jehož stínky jsou symetricky proti sobě, ve druhém případě jsou stínky střídavě proti sobě. Německá heraldická terminologie může být proto pro českou heraldickou terminologii metodologicky inspirativní, avšak z hlediska českého tvarosloví obtížně akceptovatelná. (1)
(1) V těchto souvislostech si dovolujeme zpochybnit názory některých heraldiků v tom smyslu, že by bylo pro českou heraldickou terminologii přijatelné přeložit teritoriálně nejbližší terminologii německou. Podle našeho názoru by byly do českého jazykového prostředí implementovány termíny, které nejenže nemají oporu v dosavadních, byť rozkolísaných, českých heraldických popisech erbů / znaků, ale jsou zcela cizí českému tvarosloví. Obdobný problém by nastal, podle našeho názoru, v případě doslovných překladů z terminologie francouzské nebo anglické. Obě terminologické soustavy mohou být pro českou heraldickou terminologii inspirativní, nikoli však bezvýhradně přijatelné, zejména z hlediska tvaroslovného.
Na horní konec svislého ramene je položeno rameno vodorovné.
Dotýká-li se vodorovné rameno horního okraje štítu / pole, nejedná se o antonínský kříž ale o HLAVU ŠTÍTU, pod níž je KŮL, který může být jednostranně či oboustranně zkrácen, příp. zahrocen.
(1) V němčině jsou pro tento kříž uváděny dva názvy – „Taukreuz, Antoniuskreuz“. V českém prostředí doporučujeme termín výše uvedený.
Přes svislé rameno jsou symetricky přeložena dvě ramena vodorovná.
V prostředí francouzské heraldiky je tento kříž nazýván LOTRINSKÝM a je považován za symbol francouzského národního odboje proti německé okupaci země v průběhu druhé světové války.
V českém prostředí doporučujeme termín KŘÍŽ DVOJRAMENNÝ.
Horní rameno je nahrazeno kroužkem.
(1) V němčině je nazýván „Taukreuz oben mit Ring besetzt“ nebo „ Henkelkreuz“; doslovné překlady do češtiny nedoporučujeme, rovněž nedoporučujeme název „kříž s kroužkem nahoře“.
Ramena hákového kříže jsou pravoúhle zalomena po směru pohybu hodinových ručiček.
Zalomení ramen musí být úplné nikoli poloviční, poněvadž v takovém případě by bylo nutné kříž popsat jako BERLIČKOVÝ POLOVIČNÍ (TS 1/4a).
Poznámky:
(1) Hákový kříž je legitimní heraldickou figurou. Jeho případné použití neznamená, že by v heraldice byla propagována německá nacionálně socialistická ideologie. Hákový kříž má původ ve znamení zvaném svastika a s tou je někdy nepřesně ztotožňován. V heraldice zařazujeme hákový kříž mezi kříže a v HTK je definována jeho základní podoba. Podle autentických dokladů byla ramena německého hákového kříže vždy zalomena úplně a po směru pohybu hodinových ručiček, zatímco zalomení ramen svastiky není jednoznačně stanoveno. Svastiku není možné posuzovat ve vztahu k hákovému kříži jako vizuálně shodnou figuru, ale odlišující se pouze opačným směřováním zalomení ramen. V 19. století bylo uděleno několik rodových erbů, v nichž byly použity figury pojmenované popisy jako svastika, ale bez zjevného verbálního rozlišení při rozdílném směřování zalomení ramen. Navrhujeme konvenci - pokud bude figura pojmenována jako svastika,, pak je její popis nutné doplnit o údaj kam směřuje zalomení ramen.
Vyobrazení ve „Vexilologickém názvosloví“, tab. 12, není správné.
Literatura:
Voman, Man: Svastika. Sowulo Press, Radek Fiksa, Ždár nad Sázavou 2008.
ZLATÝ BERLIČKOVÝ KŘÍŽ VE STŘÍBRNÉM ŠTÍTĚ / POLI. Mezi rameny jsou čtyři křížky. Je-li v jiných tinkturách, doporučujeme popsat jako KŘÍŽ SE ČTYŘMI KŘÍŽKY MEZI RAMENY nebo KŘÍŽ PROVÁZENÝ MEZI RAMENY KŘÍŽKY. (2)
(1) V cit. knize Waltera Leonharda jsou na s. 292 uvedeny historické varianty (čísla vyobrazení 7 – 11).
Literatura:
Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. I. díl, Řády rytířské a křižovníci. Praha 2002, s. 108-121.
Jirásko: Církevní řády a kongregace v českých zemích. Praha 1991, s. 37.
Lobkowicz: Encyklopedie řádů a vyznamenání. Praha 1995, s. 148.
Svislé rameno stojí na stupních, zpravidla třech, vodorovné rameno je posunuto k hornímu okraji štítu / pole.
Ramena jsou v podobě lidských stehenních kostí zakončených klouby.
(1) Nedoporučujeme termíny „kříž kostlivý, kříž hnátový“.
Vodorovné rameno je výrazně posunuto k hornímu okraji štítu / pole.
(1) V některých heraldických popisech se objevuje termín „povýšený“ (něm. „Hochkreuz“), který v HTK považujeme za nedoporučený. Termín „povýšený“ znamená „povýšení na kříž“ ve smyslu ukřižování Ježíše, resp. jeho přibití na kříž, který byl takto vztyčen / povýšen. Takový kříž by měl být správně zobrazen s Ježíšovým tělem; v HTK doporučujeme termín KŘÍŽ S KORPUSEM.V křesťanské liturgii je slaven svátek Povýšení svatého Kříže, který vznikl v Jeruzalémě po vysvěcení baziliky Božího hrobu. Následujícího dne, 14. září 335, jeruzalémský biskup pozdvihl relikvii Kristova kříže a ukázal ji shromážděným věřícím k uctění. Od té doby je v uvedený den slaven svátek Povýšení svatého Kříže.Z hlediska uvedených poznámek proto nedoporučujeme pro LATINSKÝ KŘÍŽ užívat termínu „povýšený“.
Literatura:
Berger: Liturgický slovník. Vyšehrad, Praha 2008, s. 377.
Svislé rameno je symetricky přeloženo dvěma rameny vodorovnými, horní rameno je viditelně zkráceno.
(1) Za nedoporučené považujeme termíny „uherský kříž“, příp. „slovenský dvojramenný kříž“.
Vodorovné rameno je výrazně posunuto k dolnímu okraji štítu.
(1) Za nedoporučené považujeme termíny „latinský převrácený / latinský obrácený“.
Svislé rameno je přeloženo třemi rameny. Prostřední je viditelně delší, dolní je šikmé, někdy kosmé.
Termín KŘÍŽ RUSKÝ považujeme za tolerovaný.
Skládá se z břevna a kůlu, oboustranně zkrácených a přeložených v optimálním středu štítu / pole. Výslovně zde upozorňujeme, že zkrácení neudáváme v měrných jednotkách, rozhodující vlastností je, že se ramena kříže nedotýkají krajů štítu / pole.
(1) Termín „volný heroldský kříž“ považujeme za nedoporučený. Za nedoporučený rovněž považujeme termín uvedený ve Vexilologickém názvosloví, tab. 12 – „zkrácený středový čtvercový (helvétský)“; ostatně s tímto verbálním skvostem jsme se dosud v excerpovaných vexilologických popisech nesetkali.
Za základní podobu považujeme čtyři ramena ve tvaru rovnoramenných trojúhelníků, jejichž vrcholy směřují ku středu. V různých heraldických kompendiích je zobrazován též „poloviční štenýřový kříž“ – rovnoramenné trojúhelníky jsou nahrazeny pravoúhlými.
Ramena jsou prohnuta dovnitř (viz KŘÍŽ TEMPLÁŘSKÝ TS 3-3), mohou však být též rovná a ku středu kříže se zužují.
Svislé rameno je symetricky přeloženo třemi rameny vodorovnými, prostřední nebo dolní je viditelně delší, případně mohou být ramena nestejné délky, zpravidla sestupně od nejkratšího k nejdelšímu.
(1) Termín „pontifikální kříž“ považujeme za nedoporučený.
2 KŘÍŽE VOLNÉ – modifikace tvaru zakončení ramen
Zatímco v bezprostředně předchozí kapitole jsme věnovali pozornost modifikacím tvaru ramen křížů, příp. počtu jejich ramen, v této kapitole obrátíme pozornost na modifikace tvaru / tvarů, jimiž jsou ramena zakončena. Jak již bylo řečeno na jiném místě tohoto pojednání, mohou být heraldické figury modifikovány takřka neomezeně, ovšem s dvěma základními podmínkami – musí se stále jednat o definovatelnou heraldickou figuru a její modifikace musí být popsatelná heraldickými výrazovými prostředky.
Považujeme za nutné výslovně zdůraznit, že níže uvedené modifikace nejsou a ani nemohou být zcela vyčerpávající, neboť ramena křížů lze, z výtvarného hlediska, zakončit libovolným počtem variant.
Ramena kříže, která jsou ukončena oboustranně zkrácenými kůly a břevny, vytvářejí stylisované berly (berličky) s rovnou podramenní opěrkou.
Ramena kříže jsou zakončena BODCEM; takové zakončení ramen se však může vyskytovat též u jiných křížů, např. DVOJRAMENNÉHO, TLAPATÉHO a dalších. Kříže takto modifikované proto popíšeme jako DVOJRAMENNÝ BODCOVÝ, TLAPATÝ BODCOVÝ apod.
Pokud nejsou bodcem zakončena všechna ramena, je nutné to v heraldickém popisu uvést.
(1) Aniž bychom podceňovali heraldické vědomosti potenciálních návštěvníků internetových stránek HTK, považujeme za prospěšné upozornit na rozdíl mezi KŘÍŽEM BODCOVÝM a KŘÍŽEM ZAHROCENÝM. Zatímco ramena KŘÍŽE ZAHROCENÉHO jsou zakončena HROTEM, který je integrální součástí ramen, obdobně jako u křížů LILIOVÉHO nebo JETELOVÉHO, z ramen KŘÍŽE BODCOVÉHO bodec vyrůstá, obvykle v podobě rovnoramenného trojúhelníku.Dále považujeme za nutné upozornit na rozdíl mezi křížem ZABODNUTÝM a křížem VYRŮSTAJÍCÍM. Aby bylo možno popsat kříž, a v tomto případě jakýkoliv kříž volný, jako ZABODNUTÝ, musí mít dolní rameno buď BODEC nebo HROT, kříž musí být zabodnutý do jiné heraldické figury, např. TRÁVNÍKU, NÁVRŠÍ apod. a BODEC nebo HROT musí být částečně viditelný; není-li, jedná se o kříž VYRŮSTAJÍCÍ a v heraldickém popisu samozřejmě uvedeme, o jaký typ kříže se jedná.
Ramena hadího kříže jsou zakončena HADÍMI HLAVAMI, hlava na horním rameni směřuje k pravému okraji štítu / pole, tzn., že všechny hlavy jsou otočeny proti směru pohybu hodinových ručiček. Opačné zobrazení je nutno popsat.
(1) Ramena kříže však mohou být zakončena hlavami různých heraldických zvířat, LVA, ORLA, MEDVĚDA apod. Takové modifikace samozřejmě popíšeme. Jsou-li ramena zakončena dvěma odvrácenými hlavami, popíšeme kříž jako DVOJITÝ HADÍ, LVÍ, ORLÍ apod.
Ramena jsou na koncích zaoblena ke krajům štítu / pole.
Tolerovaný termín KŘÍŽ HROBOVÝ.
Ramena jsou zakončena JETELOVÝM TROJLISTEM.
(1) Obdobně však mohou být zakončena např. LIPOVÝM, DUBOVÝM a jinými listy nebo JEHLIČNATÝMI VĚTÉVKAMI, také však kouličkami, kroužky, hvězdami, půlměsíci apod.. Takové kříže popíšeme doporučenými konvenčními termíny – KŘÍŽ LIPOVÝ, DUBOVÝ, JEHLIČNATÝ a další.
Ramena jsou zakončena ve tvaru dvojramenné kotvy.
Zde je na místě zásadně odmítnout termín „kotvicový kříž“, poněvadž rostlina zvaná „kotvice plovoucí“ nemá s lodní kotvou nic společného. (2)
(1) Vexilologický termín „kotvicový kříž“, který uvádějí autoři Vexilologického názvosloví, PhDr. Zbyšek Svoboda a Ing. Petr Exner, je nutno považovat za nesmyslný, zavádějící a pro heraldické popisy nepoužitelný.
(2) Vzhledem k určité tvarové / výtvarné příbuznosti křížů KOTVOVÉHO a KYPŘICOVÉHO doporučujeme, aby ramena KOTVOVÉHO KŘÍŽE byla výrazně zobrazena jako kotevní háky.
Ramena jsou přibližně v polovině své délky přeložena oboustranně zkrácenými kůly a břevny, takže visuálně mají podobu řeckých křížů.
TS 2/8: KŘÍŽ KŘÍŽKOVÝ DVOJITÝ (1)
Ramena jsou zakončena křížky a pod nimi jsou přeložena oboustrannými křížky.
(1) Na příkladu dvou výše uvedených křížů lze opět názorně demonstrovat německou a českou tvaroslovnou odlišnost, která je hlavním důvodem, proč nelze doslovný překlad německých termínů implementovat do české heraldické terminologie.KŘÍŽKOVÝ KŘÍŽ (WBO, s. 69, obr. 0314) je nazván „wiedergekreuztes Kreuz“; DVOJITÝ KŘÍŽKOVÝ KŘÍŽ (WBO, s. 69, obr. 0315) je nazván „doppelt wiedergekreuztes Kreuz“.Domníváme se, že doporučené (konvenční) české termíny jsou věcně i jazykově správné a splňují tak požadavky na instruktivní, úsporný a věcný popis heraldické figury.
TS 2/9: KŘÍŽ KYPŘICOVÝ (1)
Ramena jsou zakončena ve tvaru kypřice, resp. mohou mít tvar rovného tlapatého kříže. Kříž může mít uprostřed proražený otvor ve tvaru čtverce / kosočtverce. (2)
(1) Německý tvar „Mühleisenkreuz“ v českém doslovném překladu „kříž z mlýnských želez“ považujeme za nedoporučený (WBO, s. 73, obr. 0360).
(2) Jásek: Oškrt versus kypřice – snad už naposledy. Heraldická ročenka 1983, Česká numismatická společnost, pobočka Heraldika, Praha 1983, s. 88-105.
Kočandrle: Oškrt nebo kypřice? Heraldika, IX./1976, čís. 1-2, s. 45-47.
Ramena jsou zakončena tvarem horní poloviny heraldicky stylisované lilie.
Pokud by byla ramena zakončena úplnou heraldicky stylisovanou lilií, doporučujeme, aby takové zobrazení bylo v heraldickém popisu uvedeno.
Ramena jsou zakončena dvěma hroty.(1)
Poznámky:
(1) Osmihrotý kříž je svébytnou heraldickou figurou. Je-li stříbrný v červeném štítě / poli, popíšeme jej jako KŘÍŽ MALTÉZSKÝ (viz TS 3/2); je-li zelený ve stříbrném štítě / poli, popíšeme jej jako KŘÍŽ LAZARSKÝ (viz TS 3/1). Z výše uvedených definic jednoznačně vyplývá, že osmihrotý kříž v odlišných tinkturách (kříž i štít / pole) nelze nazvat „maltézským“ nebo „lazarským“, obdobně jako nelze nazvat jakoukoliv šachovanou orlici „orlicí moravskou“, nebo jakéhokoliv dvouocasého korunovaného lva „lvem českým“. V publikaci Vexilologický lexikon – vexilologické názvosloví (PhDr. Zbyšek Svoboda – Ing. Petr Exner, vydané Vexilologickým klubem Praha ve Středisku vexilologických informací, Hradec Králové, 2000) jsou v tabulce 12 Vexilologické figury – kříže uvedena, zcela nesystematicky a zřejmě nahodilým výběrem, vyobrazení dvaceti křížů. Osmihrotý kříž je zde uveden jako „maltézský s hroty na okraji listu“ [ovšem zrovna tak by mohl být nazván lazarským]; rovněž ostatní názvy jsou, z heraldického hlediska, kuriósní: řecký kříž je zde nazván „zkrácený středový čtvercový (helvétský)“, dvojramenný kříž, který je ve francouzském prostředí nazýván lotrinským, nazývají autoři „dvoukříž“, přestože je zobrazen kříž jeden [obdobně by mohl být rovněž patriarší kříž nazván „dvoukřížem“ a papežský „trojkřížem“ – absurdita takového způsobu tvorby odborných termínů je snad zřejmá] ; „latinským jetelovým křížen“ je nazvána kresba, která má sice ramena zakončena jakýmsi náznakem jetelového trojlístku, avšak uprostřed kříže je zobrazena blíže neurčená (a vexilologicky nepopsaná !) čtvercová plocha, která s latinským křížem ani s jeho případnou modifikací nemá nic společného; poloviční berličkový kříž je nazván „hákovým (svastikou)“, přestože tvar hákového kříže, podle dobových autentických zobrazení, je jednoznačný (2), rovněž tak svastika; kříž, jehož ramena jsou zakončena háky dvojramenné kotvy, považují autoři za kříž „kotvicový“. Komparací s jinými odbornými publikacemi, např. WBO nebo Leonhardův Das grosse Buch der Wappenkunst, jsou předkládané informace eufemisticky řečeno, zavádějící.V některých přehledech podob křížů jsou takové, které vycházejí z volného KŘÍŽE ŠTENÝŘOVÉHO a jejich ramena mají různé zakončení. Nedostatečností podobných přehledů je, že takové kříže jsou obvykle nazývány „maltézskými“, doplněny popisem zakončení ramen a to bez ohledu, zda lze v symbolice maltézského řádu takové kříže vůbec nalézt. Např. v německé heraldické terminologii se setkáme s „maltézským“ křížem „dvojitě / dvakrát zaříznutým“ či „se dvěma zářezy“; francouzská heraldická terminologie takový kříž popisuje jako „dvanáctihrotý“ bez nutnosti pojmenovat ho ještě navíc maltézským (cit. WBO, s. 71, tab. 7, čís. 0348).V německé heraldické terminologii ustálený termín „Maltezer-, Johanniterkreuz mit .... „ (podle HTK se jedná o kříž výtvarně modifikovaný) je zavádějící a konvenčně neakceptovatelný, protože maltézský / johanitský kříž je pouze jeden a bez možnosti výtvarných modifikací. Modifikovat lze volný KŘÍŽ ŠTENÝŘOVÝ, ale jeho modifikaci nelze považovat ze výsledek modifikace kříže nazývaného maltézský. Nesprávnost obecného používání termínu „maltézský kříž“ je zřetelná při popisu tvarově shodného lazarského kříže, který se od maltézského odlišuje pouze tinkturou; heraldicky absurdní by pak mohl být popis „ve stříbrném štítě maltézský zelený lazarský kříž“.Termín KŘÍŽ OSMIHROTÝ byl v HTK konvenčně doporučen na základě existence řady synonymních, historicky užívaných pojmenování kříže uvedeného tvaru – johanitský, maltézský, osmihrotý. Z výše uvedených důvodů byly jako nedoporučené vyloučeny termíny „johanitský“ a „maltézský“ a zachován, resp. doporučen, neutrální termín OSMIHROTÝ. Na základě této konvence lze například doporučit termín KŘÍŽ DVANÁCTIHROTÝ, jehož každé rameno je zakončeno třemi hroty. Osmihrotým, dvanáctihrotým a teoreticky x- hrotým křížem může být např. KŘÍŽ ŘECKÝ, jehož ramena jsou zakončena příslušným počtem hrotů; v heraldickém popisu je nutné takové modifikace uvést.
(2) Odkazujeme na následující publikace:
Lumsden: SS reálie. Vydalo OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, společnost pro vydávání Ottova slovníku naučného, s.r.o., Praha 1998.
Fowler: Nacistické reálie. Vydalo OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, společnost pro vydávání Ottova slovníku naučného, s.r.o., Praha 1998. [V této publikaci je PhDr. Zbyšek Svoboda uveden jako odborný spolupracovník.]
Ramena, která mohou být vydutá, jsou zakončena různě tvarovanou sloupovou patkou. Mohou však být zakončena též sloupovou hlavicí různého slohového tvaru.
(1) Ramena sloupového kříže jsou obvykle zakončena sloupovou patkou. Pokud by byla zakončena sloupovou hlavicí, ponecháváme na vůli autora heraldického popisu, zda bude specifikovat slohový tvar; z hlediska heraldické stylisace a výtvarné licence považujeme slohové určení za fakultativní.Viz t. KŘÍŽ STUPŇOVÝ. Za nedoporučený termín považujeme „kříž pilířový“.
Ramena, která mohou být na koncích rozšířena, jsou zakončena dvěma a více stínkami. Počet ani tvar stínek v heraldickém popisu zásadně neuvádíme.
Ramena jsou zakončena několika stupni, jejich počet není nutné v heraldickém popisu uvádět.
(1) V němčině uváděný výraz „Treppenkreuz“ nedoporučujeme překládat jako „schodový kříž“.Viz t. KŘÍŽ SLOUPOVÝ.
Ramena kříže jsou zakončena tvarem rovnoramenného nebo rovnostranného trojúhelníku (viz termín KŘÍŽ BODCOVÝ). Pokud nejsou všechna ramena zahrocena, doporučujeme to v heraldickém popisu uvést.
(1) Zahrocený kříž nelze zaměňovat za obecnou heraldickou figuru – ČTYŘHROTOU HVĚZDU, její ramena, resp. hroty, se zužují od středu. V cit. WBO (s. 71, obr. 0343) je figura popsána jako „Sternkreuz“ s nesprávným odkazem na obr. 1041 (správně má být obr. 1014 na s. 111), kde je zobrazená figura popsána jako „Stern, vierstrahlig, auch Sternkreuz“.
Z řádových křížů, jako svébytných heraldických figur, se nejčastěji vyskytují níže uvedené kříže. Poněvadž v excerpovaných heraldických popisech jsou tradičně uvedené kříže takto nazývány, doporučujeme, aby byly zařazeny do české heraldické terminologické konvence v této verbální podobě.
Jak jsme již zmínili v kapitole II. 2. 3., patří řádové kříže, jako předmět badatelského zájmu a výtvarných aplikací, do vědní discipliny zvané faleristika; terminologické názvy se mohou odlišovat od doporučených termínů HTK. Jsme však toho názoru, že pro potřeby a účely HTK lze faleristickou terminologii využít, poněvadž heraldika nemá potřebu vymezovat se negativně proti jiným disciplinám pomocných věd historických. Považujeme za prospěšné znovu na tomto místě důrazně připomenout, že při výtvarných aplikacích řádových dekorací, které mohou být uplatněny nejen jako honosné kusy erbu / znaku ale i jako svébytné heraldické figury, je bezpodmínečně nutná jejich znalost, nikoli povrchní, poněvadž jejich podoba je zpravidla určována přesně vymezenými řádovými předpisy. Doporučujeme, aby v heraldických popisech byly uváděny oficiální názvy řádových křížů / dekorací; zkrácené názvy typu „leopoldův kříž“, „tereziánský kříž“ apod. považujeme za tolerované.
Za terminologicky nedoporučené považujeme názvy typu „Fulda“, „Delmenhorst“, „Broglie“ apod.; takto jsou nazývány některé kříže ve Schwarzenbergově Heraldice, tab. IV.
OSMIHROTÝ ZELENÝ KŘÍŽ VE STŘÍBRNÉM ŠTÍTĚ / POLI. Je-li v těchto tinkturách, popíšeme jej jako LAZARSKÝ, v jiných tinkturách jako OSMIHROTÝ.
OSMIHROTÝ STŘÍBRNÝ KŘÍŽ V ČERVENÉM ŠTÍTĚ / POLI. Je-li v těchto tinkturách, popíšeme jej jako MALTÉZSKÝ, v jiných tinkturách jako OSMIHROTÝ.
TLAPATÝ ČERVENÝ KŘÍŽ VE STŘÍBRNÉM ŠTÍTĚ / POLI. Je-li v těchto tinkturách, popíšeme jej jako TEMPLÁŘSKÝ, v jiných tinkturách jako TLAPATÝ.
ČERNÝ STŘÍBRNĚ LEMOVANÝ. Ramena se ku středu mohou kónicky zužovat nebo mohou být prohnuta dovnitř. V takovém případě, a zejména je-li v jiných tinkturách, doporučujeme popsat jako TLAPATÝ, případně TLAPATÝ ROVNÝ.
Jedinečný ryze český rytířsko-špitální řád, jehož předchůdcem bylo laické špitální bratrstvo založené v roce 1233 sv. Anežkou Českou při kostele sv. Haštala v Praze. V roce 1237 bylo papežem Řehořem IX. toto bratrstvo povýšeno na řád s řeholními pravidly. Řád se usadil u staroměstského konce Juditina mostu, kde vybudoval klášter s kostelem sv. Františka a špitál. Doklady o užívání řádového znaku jsou datovány do roku 1244. K původnímu kříži byla přidána hvězda listem pražského biskupa Mikuláše z Riesenburgu, datovaným 21. 6. 1252. Řádový znak potvrdil i papež Alexandr IV. v roce 1256.
Znak: V černém štítě osmihrotý kříž nad hvězdou, obojí červené.
Literatura:
Zenger: Česká heraldika. Praha 1978, s. 137 - 138.
Jirásko: Církevní řády a kongregace v zemích českých. Klášter premonstrátů na Strahově, Praha 1991, s. 35 - 36.
Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. I. díl, Řády rytířské a křížovníci. Libri, Praha 2002, s. 133 n.
Řád vznikl z rytířského sdružení založeného v roce 1195 v Montpellier v jižní Francii, jehož posláním byla péče o nemocné. V roce 1198 bylo sdružení transformováno do duchovního, špitálního a vojenského řádu, kterému papež Inocenc III. schválil statuta. Do střední Evropy začal řád pronikat na počátku 13. století a u nás se usazoval především na Moravě (Brno 1238, Olomouc 1248) a ve Slezsku (Vratislav 1214).
Znak: V černém štítě stříbrný patriarší dvanáctihrotý kříž.
Literatura:
Buben: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. I. díl, Řády rytířské a křížovníci. Libri, Praha 2002, s. 97 n.
Poznámky:
(1) Některá odborná literatura popisuje uvedený kříž jako "dvojitý maltézský kříž" (Walter Leonard, Das grosse Buch der Wappenkunst, München 1976, s. 289, vyobr. 21 - "doppeltes Maltezerkreuz, Hl. Geistspitalorden"). Termín není možné považovat za zcela korektní a popisující skutečnou podobu kříže, jehož základ je v kříži patriarším s modifikací tvaru jednotlivých rozšiřujících se ramen a jejich zakončení jedním zářezem. Buben (viz výše uvedená literatura) popisuje kříž Řádu sv. Ducha takto: "...patriarší kříž, jehož každé rameno má dva hroty na způsob kříže maltézského..." - popis je přesnější, přesto je "neheraldický" pro svou komplikovanost a odkaz na domnělou typologii maltézského kříže. Konvenčně navrhujeme pro tento kříž termín PATRIARŠÍ DVANÁCTIHROTÝ KŘÍŽ, který je logický v pojmenování základní podoby kříže, modifikované shodným způsobem jako KŘÍŽ OSMIHROTÝ.
TS 3/7: KŘÍŽ ŘÁDU SVATÉHO JAKUBA OD MEČE / KŘÍŽ SVATOJAKUBSKÝ
Řád vznikl okolo roku 1030 ve španělské Compostelle, tedy ještě před první křížovou výpravou - díky tomu je považován za nejstarší rytířský řád vůbec. Svatojakubští rytíři vynikali při tzv. reconquistě, v bojích proti Maurům.
Spojení Compostelly (dnes Santiago de Compostella) a sv. Jakuba (Saint Jago) je nasnadě, protože je zde jeho hrob, který byl a dosud je cílem poutníků.
Řád nemá znak v pravém slova smyslu, ale používal znamení červeného liliového kříže, jehož spodní rameno má tvar čepele meče.
Literatura:
Lobkowicz: Encyklopedie řádů a vyznamenání. Libri, Praha 1995, s. 169.
Poznámky:
(1) Kříž má nezaměnitelný tvar a při jeho použití jako obecného znamení například ve vztahu k sv. Jakubovi Většímu (nikoliv jinému) je pojmenovatelný navrhovaným tolerovaným termínem KŘÍŽ SVATOJAKUBSKÝ i tehdy, není-li červený.
(2) V souborech heraldických křížů je možné se setkat s takovými, jejichž pojmenování ukazuje na původ na Pyrenejském poloostrově. K takovým patří Vojenský rytířský řád z Alcantary, založený v roce 1156. Odznakem řádu je červený kříž, jehož ramena jsou zakončena ve tvaru gotické unciály "M". Starobylým je i Vojenský rytířský řád z Calatravy, založený v roce 1158. Podobou je shodný s předchozím, pouze se liší zelenou barvou. Nakonec lze zmínit Vojenský rytířský řád Naší milé paní z Montésy, založený v roce 1319. V pozdějších dobách se řád nazýval zkráceně Montézský řád a odznak řádu, kterým byl červený kříž (řecký) byl pojmenován jako "montézský kříž". V Portugalsku vznikl v roce 1317 po zrušení řádu Templářů Řád Kristův - odznakem řádu je bílý, červeně lemovaný latinský tlapatý kříž. Do heraldické literatury byl zaveden tento kříž jako kříž Kristův. V portugalském Avizu byl v roce 1162 založen rytířský Řád sv. Benedikta z Avizu, jehož znamením byl zelený latinský liliový kříž. I v Portugalsku vznikl v roce 1175 po vzoru kastilském Řád sv. Jakuba od meče se shodným znamením červeného liliového kříže, jehož dolní rameno má tvar čepele meče (odkazujeme na výše uvedenou Encyklopedii řádů a vyznamenání).