KŘÍŽE - Apendix
Řádové a faleristické kříže versus heraldika
Když Karel Schwarzenberg ve své "Heraldice" psal o křížích, pak pro lepší poznání jejich podoby uvedl příklady praktického užití nejen v konkrétních rodových erbech (vévodství Delmenhorst – tlapatý zabodnutý kříž; Bentick – kotvicový, dle našeho soudu lépe kotvový), v městských znacích (Fulda – latinský, Mašťov – vidlice), ale především zmiňoval tvary křížů konkrétních řádů (Montézský – řecký, Dělový – tlapatý, atd.). Totéž pak zopakoval v seznamu ilustrací a v popisce ke kresbám křížů (Karel Schwarzenberg, Heraldika, Praha 1941, reprint Ars kolegium Uherské Hradiště 1992, s. 55 – 57, 218 - 219; tab. IV). Podobně si počínal i Adolf Matthias Hildebrandt ve „Znakovém slabikáři“, když za heraldickým popisem kříže uváděl v závorce příklad jeho aplikování v užité heraldice (Adolf Matthias Hildebrandt, Wappenfibel, Handbuch der Heraldik, 1. vydání Berlin 1887, 18. vydání Neustadt a. d. Aisch 1991, s. 55 – 56, tab. XI, XII). Shodnou praxi lze zaznamenat i v knize "Wappenbilderordnung" (Jürgen Arndt, Werner Seeger, Lothar Müller-Westphal, Wappenbilderordnung, 2. vyd. Neustadt a. d. Aisch 1996, s. 68 – 69, 88 – 93, tab. 6 – 9, 16 – 18; dále jen WBO). Smyslem odkazů na doklad praktického užití jakékoliv heraldické figury (ve WBO je použit termín „Beispiel“) je poukázání na její oborovou korektnost. Tam, kde odkaz chybí, je pravděpodobné, že figura byla utvořena uměle - například jako modifikace figury jinak z praxe známé.
Uvádění příkladů praktického užití konkrétního kříže v rodových erbech, v komunální nebo státní heraldice, či jako kříže pojmenovatelných řádů a vyznamenání, vedlo k nekritickému vytváření heraldických terminologických „novotvarů“. S podivem dělo se tak jen v českých zemích a nikoliv jinde (s výjimkou kříže pojmenovaného „maltézský“, či „maltánský“, nebo „johanitský“ – k tomu viz níže). Jestliže ve faleristické terminologii byla vytvořena typologie křížů podle tvarů konkrétních řádových dekorací (Václav Měřička, Das Buch der Orden und Auszeichnungen, Artia Verlag, Praha 1976, 2. vyd. Hanau am Main, 1990, Typen von Kreuzen, s. 216 – 217), pak to nepochybně mělo smysl – v tomto případě „faleristický“. Takový systém však nemá smysl „heraldický“.
Přesto je patrné, že právě některé tvary heraldických křížů byly často vnímány prostřednictvím faleristiky. V řadě pojednání o základech heraldiky byla této oborově nesourodé souvislosti dávána značná a zásadní pozornost (Bohumír Šimek, Rukověť heraldikova, příloha IV. a V. ročníku časopisu Heraldika, bulletinu pro základní historické vědy, Jílové u Prahy 1971 – 1972, s. 27 – 29; Viktor Palivec, Heraldická symbolika, Genealogická a heraldická společnost v Praze, Praha 1978, s. 54 – 55; Zdeněk M. Zenger, Česká heraldika, nakl.Vyšehrad, Praha 1978, s. 69, 117 – 122; dále jen Zenger).
Velice pravděpodobný vznik posunu v heraldickém terminologickém vnímání křížů u nás je patrný z několika následujících příkladů. Karel Schwarzenberg popisuje kříže nejprve pomocí korektní heraldické terminologie a pak k tomu uvádí příklad faleristického kříže a předesílá, že takový kříž se v heraldice spíše nevyskytne – např. „Ke kříži tlapatému připojují se tři tvary, které se vyskytují ne tak ve znacích, jako spíše na dekoracích. Kříž, kde nejen konce, nýbrž i ramena jsou rovná, je na př. rakouský kříž Dělový… když naopak nejen ramena, nýbrž i konce vyduté, vznikne na př. rakouský Leopoldův; a když jsou ramena vydutá, ale konce vypouklé, je to na př. solnohradský sv. Ruperta“. Za více jak třicet pět let poté Zdeněk M. Zenger ve svém selektivním přehledu křížů (Zenger, s. 119 – 121) bez jakýchkoliv pochybností o správnosti uvádí následující termíny: rakouský Leopoldův, sv. Ruperta, dělový. Je zjevné, že zdrojem mu byla Schwarzenbergova "Heraldika", a stejně tak je zjevné, že Zenger neakceptoval Schwarzenbergovo striktní oddělení heraldického popisu a uvedeného příkladu řádové dekorace. Také je zřejmé, že Zenger neměl dobrou povědomost o podobách řádových dekorací a zcela chybně nakreslil jak kříž dělový, tak i „Maria-tereziánský“. Jinak velice správně pojmenovává, jinými uváděný maltézský či sv. Lazara, jako KŘÍŽ OSMIHROTÝ. Ostatně tak činí ve všech případech popisovaných dekorací, včetně Řádu maltézských rytířů, i František Lobkowicz (František Lobkowicz, Encyklopedie řádů a vyznamenání, nakladatelství Libri, Praha 1995, s. 146).
Výše (v základním pojednání o křížích) již bylo poznamenáno, že v české heraldické terminologii doporučujeme užívat konvenčního termínu KŘÍŽ MALTÉZSKÝ pouze a jen u takového kříže, jehož souvislost (například ikonografická) se Suverénním rytířským a špitálním řádem sv. Jana Jeruzalémského na Rhodu a na Maltě je zřejmá. Nechť si jakýkoliv od heraldiky odlišný obor (faleristika, sfragistika, vexilologie) ponechá ve své terminologii termín „maltézský“ pro jakýkoliv osmihrotý kříž i s rizikem, že bude vytvořen významový nesmysl typu „maltézský kříž sv. Lazara“, či „maltézský kříž Pour le Mérité“ atd. Můžeme respektovat skutečnost, že „maltézský kříž“ je v jiných oborech vnímán jako označení konkrétního typu kříže. Díky tomu, že řádových dekorací vytvořených prostřednictvím právě takového typu kříže je několik desítek nejen v evropských zemích, nemůže jeho faleristické pojmenování v heraldice naplňovat potřebu jednoznačného a nezaměnitelného termínu. Proto navrhujeme konvenční termín OSMIHROTÝ KŘÍŽ pro každý takový kříž, jehož ramena se rozšiřují a jejich zakončení je modifikováno jedním zářezem (Lobkowicz používá termín „rozeklaný cíp“). V této souvislosti uvádíme další možný paradoxní příklad – základní tvar Českého šlechtického kříže z let 1813 - 1814 je definován jako osmihrotý kříž a nikoliv jako „maltézský český šlechtický“.
Shodně jako KŘÍŽ MALTÉZSKÝ můžeme z pohledu heraldické terminologie hodnotit i kříže pojmenované jako KŘÍŽ LEOPOLDŮV (leopoldský), KŘÍŽ TEREZIÁNSKÝ (Maria-tereziánský), KŘÍŽ SV. RUPERTA (rupertský, rupertův), či KŘÍŽ DĚLOVÝ. Každý z vyjmenovaných křížů není ani z pohledu faleristického výjimečný svým tvarem. V rámci rakouských císařských řádů je tvar kříže Vojenského řádu Marie Terezie shodný s uherským královským Řádem sv. Štěpána. Kříž Leopoldova řádu se tvarem shoduje s Vojenským záslužným křížem (Verdienst Kreuz), či Vojenskými služebními odznaky a Pamětními kříži. Typ kříže sv. Ruperta byl použit pro Řád Františka Josefa a Rakouský záslužný kříž. Faleristické pojmenování „dělový kříž“ je odvozeno od Armádního kříže z let 1813 – 1814 (kříže měly být odlity z ukořistěných děl poražené Napoleonovy armády, proto „lidové“ pojmenování „dělový kříž“, resp. „Kanonenkreuz“). Stejného typu je i Civilní čestný kříž z let 1813 – 1814 (Ivan Koláčný, Řády a vyznamenání habsburské monarchie, nakladatelství Elka Press, Praha 2006). Vedle uvedených příkladů shodnosti tvarů křížů řádů a vyznamenání v Rakouském císařství, lze stejné srovnání učinit i s řadou dalších řádových dekorací v monarchiích z celé Evropy.
S ohledem na skutečnost, že uvedená faleristická pojmenování křížů nemají ani v samotném Rakousku a ani jinde v Evropě srovnání, lze mít za to, že jde o ryze českou faleristickou terminologickou anomálii. Mohli bychom si totiž pokládat legitimní otázku, proč se v české faleristické terminologii nenazývá „leopoldovský“ kříž například jako kříž typu „Virtuti military“ podle stejnojmenného polského řádu; proč „rupertský“ a nikoliv „hohenzollernský“ podle Domácího Hohenzollernského řádu, nebo „cyrilo-metodějský“ podle vatikánského Řádu sv. Cyrila a Metoděje; proč „dělový“ a nikoliv „michalský“, či „svatomichalský“ podle bavorského řádu sv. Michala, nebo „annenský“, či „svatoannenský“ podle ruského Řádu sv. Anny. Heraldika nemá potřebu tyto otázky řešit, stejně jako není nucena užívat faleristická pojmenování křížů, protože má možnost každý kříž srozumitelně a korektně popsat prostřednictvím své vlastní heraldické terminologie. Za předpokladu, že se kříže v podobách zde diskutovaných skutečně v heraldice objeví, a my tuto možnost nevylučujeme, pak lze použít následující popisy.
KŘÍŽ LEOPOLDŮV – tlapatý kříž s vydutými konci ramen - tlapatý vydutý kříž.
KŘÍŽ RUPERTŮV – tlapatý kříž s vypouklými konci ramen – tlapatý vypouklý kříž.
KŘÍŽ TEREZIÁNSKÝ – tlapatý s vlnitě zakončenými rameny – tlapatý vlnitý kříž.
DĚLOVÝ KŘÍŽ – tlapatý s rovnými a rovně zakončenými rameny – rovnoramenně tlapatý kříž.
V užité rodové heraldice se můžeme setkat s konkrétními kříži řádových dekorací. Například nositel velkokříže Vojenského řádu Marie Terezie měl právo podkládat štít svého erbu hvězdou velkokříže. Při popisu takového erbu uvedeme skutečné jméno řádového kříže bez nutnosti popisovat jeho tvar prostřednictvím heraldické terminologie. Totéž se týká klenotů řádů v podobě křížů zavěšených na příslušných kolanách, nebo stuhách. Vše jako celek obdrží pojmenování podle skutečného názvu řádu. Provedení a barevnost takové dekorace se musí shodovat s její skutečnou podobou, definovanou řádovými regulemi.
Zpracováno 19. 2. 2010 © Stanislav Kasík
Založen císařovnou a královnou Marií Terezií v roce 1757 po vítězství rakouské císařské armády, pod velením polního maršála Leopolda hraběte Dauna, nad armádou pruského krále Fridricha v bitvě u Kolína 18. 7. 1757. Nejvyšší vojenské vyznamenání určené pro důstojníky za prokázanou mimořádnou statečnost v boji přesahující rozkazy a u velících důstojníků a generálů za rozhodující podíl na vítězném výsledku bitev. V hierarchii rakouských císařských řádů byl tento řád na druhém místě za Řádem zlatého rouna. Udělován nejprve ve dvou třídách – rytíř a velkokříž, od roku 1765 ve třech třídách – rytíř, komandér a velkokříž. Odznakem řádu byl zlatý, bíle smaltovaný tlapatý kříž s vlnitě prohnutými okraji ramen, uprostřed bílý kruhový medailon s bílým břevnem v červeném kruhovém poli, okolo kterého nápis zlatými unciálami FORTITUDINI (Statečnosti). Očkem kříže byla provlečena bílá ripsová stuha se širokými červenými okraji. Rytířský kříž byl nošen na hrudi, komandérský jako nákrční dekorace a velkokříž na velkostuze přes pravé rameno k levému boku. Součástí velkokříže byla hvězda, kterou byl kříž tvarem totožný s rytířským, ale s nesmaltovanými briliantizujícími rameny, mezi nimi vložen zelený vavřínový věnec.
Řádový kříž měl dosud nebývalý tvar vlnitým zakončením ramen. Stal se typovým základem i pro další řád založený Marii Terezii, kterým byl Královský uherský Řád sv. Štěpána. V heraldice byl v minulosti učiněn pokus o zavedení termínu „kříž Maria-tereziánský“, či „kříž tereziánský“, pro obecný tvar kříže odvozený od kříže Vojenského řádu Marie Terezie. Takový heraldický kříž však není možné pojmenovat faleristickým termínem, protože o kříž Vojenského řádu Marie Terezie ve skutečnosti („in natura“) nejde, ale pouze o jeho „obrys“ popsatelný heraldickou terminologií jako tlapatý, vlnitý kříž (v tomto případě stříbrný, pokud by byl použit jako heraldická figura).
Vyobrazení:
Hvězda velkokříže Vojenského řádu Marie Terezie položená na část řádové stuhy, nad hvězdou iniciála MTF (Maria Terezia, Franz - Marie Terezie, František I. Štěpán Lotrinský - snad také Maria Terezia Fundavit) z rubové strany medailonů křížů.
Literatura:
Lobkowicz: Encyklopedie řádů a vyznamenání. Libri, Praha 1995, s. 124.
Měřička: Řád Marie-Terezie. Heraldika a genealogie, roč. XXIV, č. 1 - 2, Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha 1990.
rytířský a komandérský kříž
velkokříž řádu
Založen císařovnou Marií Terezií v roce 1764 jako nejvyšší civilní záslužný řád (nepochybně jako pendant k Vojenskému řádu Marie Terezie; v hierarchii rakouských císařských řádů zaujímal třetí místo za Řádem zlatého rouna a Vojenským řádem Marie Terezie). Jméno má po prvním křesťanském uherském králi sv. Štěpánovi (sv. Štěpán Uherský, na rozdíl od sv. Štěpána Prvomučedníka). Byl udělován ve třech třídách – malý kříž (rytíř), komandér a velkokříž. Řádový kříž se tvarově shoduje s křížem Vojenského řádu Marie Terezie – je zlatý, tmavozeleně smaltovaný tlapatý kříž s vlnitým zakončením ramen, uprostřed bíle smaltovaný medailon s červeným kruhovým středem, v něm stříbrný patriarší kříž, provázený zlatými unciálami M T, vyrůstajícími ze zlaté koruny, položené na prostředním vrchu zeleného trojvrší. Okolo nápis PUBLICUM MERITORUM PRAEMIUM (Odměna za veřejné služby). Kříž visel na kroužku ze stylizované uherské královské koruny. Kříže byly nošeny na stuze purpurově červené se zelenými okraji. Velkokříž doplňovala kolana a hvězda.
Pokusy zavádět do heraldické terminologie názvy křížů podle jejich faleristických názvů je nutné odmítnut i proto, že pak by tento kříž mohl být v heraldice pojmenován jako „Marie-tereziánský kříž sv. Štěpána“ nebo jako „zelený tereziánský kříž“ – obojí je absurdní, když víme, že kříž Vojenského řádu Marie Terezie není totéž, co kříž Královského uherského řádu sv. Štěpána a „tereziánský kříž“ nemůže být zelený, ale bílý (resp. jako heraldická figura stříbrný). Uvedený kříž lze popsat prostředky heraldické terminologie jako tlapatý vlnitý kříž (v tomto případě zelený, pokud by byl použit jako heraldická figura).
Vyobrazení:
Nahoře kolana řádu s klenotem, dole komandérský kříž se stuhou.
Literatura:
Lobkowicz: Encyklopedie řádů a vyznamenání. Libri, Praha 1995, s. 124.
Zakladatelem vyznamenání byl v roce 1814 císař František I. Bylo určeno jako pamětní vyznamenání 38 českým šlechticům, členům tzv. České Noblegardy, která doprovázela císaře na jeho cestě do Paříže po porážce Napoleona v bitvě u Lipska. Dekorací byl zlatý, osmihrotý, červeně smaltovaný kříž s červeným medailonem, v němž byl český lev. Kříž byl pověšen na červené stuze s bílými pruhy na obou krajích.
Tvar kříže nacházel inspiraci v celé řadě evropských řádů a vyznamenání, včetně kříže zv. „maltézský“. Pokud byl českou heraldickou terminologií akceptován termín KŘÍŽ MALTÉZSKÝ, pak kříž zde zmíněné dekorace nelze pojmenovat jako „Maltézský český šlechtický kříž“, ale jako KŘÍŽ OSMIHROTÝ.
Literatura:
Lobkowicz: Encyklopedie řádů a vyznamenání. Libri, Praha 1995, s. 132.
Řád byl, jako všeobecně záslužný, založen v roce 1808 císařem Františkem I. na paměť jeho otce císaře Leopolda II. Řád byl udělován ve čtyřech třídách – rytíř, komandér, 1. třída, velkokříž.
Pro kříž byl zvolen tvar tlapatého kříže s vydutými rameny. Ten byl zlatý, červeně smaltovaný s bílým lemem. Uprostřed bílý medailon s červeným středem, v němž jsou zlaté iniciály F I A (Franciscus Imperator Austriae – František císař rakouský). Okolo v bílém heslo INTEGRITATI ET MERITO (Za bezúhonnost a zásluhu). Kříž visel na kroužku ze stylizované císařské koruny se zlatými pendiliemi. Řádové kříže doplňovala červená, bíle lemovaná stuha. K velkokříži patřila kolana a hvězda.
V minulosti byl učiněn pokus tvar kříže tohoto řádu zařadit mezi heraldické kříže s pojmenováním „kříž Leopoldův“, „kříž leopoldský“, či „kříž leopoldovský“. To i přesto, že typologie tohoto kříže byla použita i pro další dekorace rakouských císařských řádů a vyznamenání. V některých českých pseudosystémech heraldických křížů je „obrys“ tohoto kříže uvedeným termínem pojmenován. To musíme odmítnout a nahradit takové pojmenování korektním heraldickým popisem – tlapatý vydutý kříž.
Vyobrazení řádu viz níže kresby rodových erbů s řády a vyznamenáními.
Literatura:
Lobkowicz: Encyklopedie řádů a vyznamenání. Libri, Praha 1995, s. 125 - 126.
Vyznamenání založené císařem Františkem Josefem I. v roce 1849 na popud polního maršála Radeckého. Kříž byl určen pro důstojníky za mimořádnou služební horlivost v míru a za statečnost v boji. Původně byl založen v jedné třídě a v roce 1914 rozšířen na tři třídy. 1. třída vyznamenání byla vnímána jako srovnatelná s velkokřížem jiných řádů. Odznakem řádu je stříbrný, bíle smaltovaný a červeně lemovaný tlapatý kříž s vydutými konci ramen. V bílém, červeně lemovaném madailonu je nápis ve dvou řádcích VER/DIENST (Zásluha). Později kříž doznal mírných úprav v pokrytí ramen a přidáním věnce mezi ně. Kříže byly opatřeny stuhou, která byla červeno-bíle vodorovně pruhovaná s červeno-bílými okraji. Za první světové války byly kříže doplňovány válečnými dekoracemi a meči.
Tvar kříže Vojenského záslužného kříže byl inspirován dekorací Leopoldova řádu. V minulosti byl učiněn pokus přenést faleristické pojmenování Leopoldova kříže i do heraldiky. Nejednoznačnost takového pojmenování vyplývá z faktu, že stejného tvaru je i Vojenský záslužný kříž. Kdyby se tento kříž stal heraldickou figurou (a tuto možnost nelze vyloučit), pak by se, podle výše zmíněného pokusu o zavedení faleristických termínů do heraldické terminologie, musel takový kříž popsat jako „leopoldovský Vojenský záslužný kříž“. To je absurdní. Bude-li vyobrazen Vojenský záslužný kříž jako heraldická figura, pak bude mít i takové pojmenování. Bude-li vyobrazen kříž shodného tvaru, pak doporučujeme popis – tlapatý vydutý kříž. Zároveň nedoporučujeme jakékoliv pojmenování odvozené od Leopoldova řádu.
Vyobrazení vyznamenání viz níže kresby rodových erbů s řády a vyznamenáními.
Literatura:
Lobkowicz: Encyklopedie řádů a vyznamenání. Libri, Praha 1995, s. 130.
Armádní kříž 1813 – 1814
(tzv. Dělový kříž)
Založen císařem Františkem I. v roce 1814 jako všeobecné pamětní vyznamenání pro všechny účastníky napoleonských válek. Kříže byly raženy z děloviny ukořistěných francouzských děl – zde má původ neoficiální název „Kanonenkreuz“ / „Dělový kříž“. Bronzový rovnoramenně tlapatý kříž se zrněnými, černě nebo černozeleně lakovanými rameny a na nich nápis GRAT / PRINCEPS ET PATRIA / FRANC. / IMP. AUG. (Vděčný panovník a vlast František císař). Mezi rameny vložen vavřínový věnec. Kříž byl nošen na zlato-žluté stuze se širokými černými okraji. Polnímu maršálovi Karlovi knížeti ze Schwarzenbergu byl udělen mimořádný pozlacený kříž o větším průměru a na náhrdelní stuze. Tato výjimečná dekorace byla vnímána jako „velkokříž“.
Zlatý a stříbrný civilní čestný kříž 1813 - 1814
Shodně s Armádním křížem byl založen i Civilní kříž, určený pro vysoké státní hodnostáře (zlatý kříž) a státní úředníky, diplomaty a představitele hospodářské sféry (stříbrný kříž). Oba kříže ražené do příslušného kovu se shodovaly tvarem a provedením s Armádním křížem s tím, že plocha ramen nebyla lakovaná a mezi ramena nebyl vložen věnec. Stuha byla černá se žlutými širokými pruhy na okrajích. Podobně jako Karel kníže Schwarzenberg obdržel mimořádný Armádní kříž, tak rakouský kancléř Klement Václav Lothar kníže Metternich jako jediný dostal zlatý kříž o větším průměru, nošený jako nákrční dekorace.
Vyobrazení vyznamenání viz níže kresby rodových erbů s řády a vyznamenáními.
Literatura:
Lobkowicz: Encyklopedie řádů a vyznamenání. Libri, Praha 1995, s. 132 - 133.
Termín „dělový kříž“ se v některých českých přehledech heraldických křížů objevoval jako popiska u rovnoramenně tlapatého kříže. Faleristický termín „dělový kříž“, který je navíc neoficiální, nemůže plnohodnotně zastupovat tvar uvedeného kříže, protože ten není ojedinělý. Blíže tvaru, který má „dělový kříž“ zastupovat, není Armádní kříž 1813 – 1814, podle kterého obdržel heraldický kříž pojmenování, ale Civilní čestný kříž 1813 – 1814, který mezi rameny nemá vložený věneček. Kříž by se tedy měl spíše jmenovat „civilní kříž“. Přesto je zřejmé, že faleristické pojmenování lze zcela odmítnout a nahradit ho korektní heraldickým popisem.
Řád byl založen v roce 1701 Johannem Ernestem říšským hrabětem z Thun-Hohensteinu, knížetem-arcibiskupem salcburským (arcibiskup 1687 – 1709) a primasem německým. Řád byl zasvěcen solnohradskému zemskému patronovi sv. Rupertovi. Do jisté míry byl vnímán jako thunovský domácí řád. Řádovou dekorací byl stříbrný, modře (také černě) smaltovaný tlapatý kříž s vypouklými konci ramen, zakončenými kuličkou na vrcholu oblouku. Uprostřed v modrém (také černém) oválném medailonu byl vyobrazen sv. Rupert. Během existence řádu se podoba kříže měnila. Nejprve se uděloval ve dvou třídách – rytíř a komtur; později ve třech – rytíř malého kříže, rytíř velkého kříže a komtur. Po roce 1760 byla učiněna změna podoby řádového kříže ve propěch bíle smaltovaného zlatého osmihrotého kříže s modrým centrálním medailonem s obrazem sv. Ruperta. Stejně tak se měnila i barva stuhy. Nejprve byla fialová, pak červená s černými okraji.
Literatura:
Koláčný: Řády a vyznamenání habsburské monarchie. Elka Press, Praha 2006, s. 83 – 86.
Suchánek: Thun-Hohensteinský znak a řád sv. Ruperta. Erbovní sešit č. 12, Heraldická sekce Klubu vojenské historie při Vojenském historickém ústavu Praha, Praha 1971, zejména s. 69 – 70.
Faleristické pojmenování „kříž sv. Ruperta“ (rupertský kříž, rupertův kříž) pro heraldický tlapatý kříž s vypouklými konci ramen je nepochybně zvláštní v tom, že uvedený rytířský řád po téměř sedmdesáti letech své existence upustil od používání oné zvláštní podoby tlapatého vypouklého kříže a přiklonil se k podobě zcela obvyklého osmihrotého kříže. Navíc uvedená podoba původní dekorace Řádu sv. Ruperta není ojedinělá a shodnou podobu má i kříž rakouského císařského Řádu Františka Josefa. Z české heraldické terminologie je nutné faleristické pojmenování kříže vyloučit a nahradit ho korektním popisem prostřednictvím heraldické terminologie – tlapatý vypouklý kříž.
* 15. 4. 1771, + 15. 10. 1820
Třetí syn Jana I. knížete ze Schwarzenbergu (1742 – 1789) a Marie Eleonory z Öttingen-Wallersteinu. Zakladatel rodové linie orlické.
Jedna z nejvýraznějších postav rakouských a českých vojenských dějin. Jako polní maršál velel spojeneckým vojskům v bitvě u Lipska v roce 1813, ve které porazil Napoleona. Osobní statečnost projevil již jako plukovník kyrysnického pluku „Zeschwitz“ v bitvě u Le Cateau Cambrésis v Belgii v roce 1794. Bravurní atak jeho kyrysníků byl odměněn rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie (dále jen ŘMT – 33. promoce, 25. 5. 1794). Komandérem ŘMT se Schwarzenberg stal jako polní podmaršálek (FML) za bitvu u Jungingenu (71. promoce, 28. 5. 1806). Přímo v bitvě u Lipska byl císařem Františkem I. dekorován dracounovou hvězdou velkokříže ŘMT, kterou císař údajně odpáral ze své uniformy (88. promoce, 19. 10. 1813). Polní maršál (FM) kníže Schwarzenberg se stal nositelem celé řady dalších vysokých rakouských řádů – Řád zlatého rouna, velkokříž Královského uherského řádu sv. Štěpána, velkého Armádního kříže 1813 – 1814 (tzv. Dělový kříž; ojedinělá pozlacená dekorace větších rozměrů udělená pouze Schwarzenbergovi a vnímaná jako „velkokříž“).
* 14. 10. 1786, + 14. 3. 1853
Syn Viléma IX. lantkraběte z Hessen-Casselu z morganatického poměru s Rebekou Ritterovou z Lindenheimu.
V rakouské armádě dosáhl hodnost polního zbrojmistra (FZM) a stal se majitelem pěšího pluku č. 57. Byl znám svou bezohledností a tvrdými postupy při represivních akcích v Itálii, kde si vysloužil přezdívku „bestie z Brescie“. Komandérem Vojenského řádu Marie Terezie (dále jen ŘMT) se stal za činnost v Itálii v roce 1849 (153. promoce, 29. 7. 1849). Za potlačení povstání v Itálii a v Uhrách obdržel velkokříž ŘMT (157. promoce, 26 3. 1850). Byl krom jiných také nositelem velkokříže Královského uherského řádu sv. Štěpána, velkokříže rakouského Leopoldova řádu a Řádu železné koruny I. třídy.
* 29. 8. 1760, + 22. 7. 1845
Polní maršál, rytíř Řádu zlatého rouna, velkokříž Leopoldova řádu, Řád železné koruny I. třídy, komandér Vojenského řádu Marie Terezie, nositel Armádního kříže 1813 – 1814 a zlatého Civilního kříže 1813 – 1814.
* 1801, + 19. 5. 1859
Polní zbrojmistr (FZM), majitel hraničářských pluků č. 10 a 11 a pěšího pluku č. 46. Národností Chorvat. Svého času patřil vedle Radeckého a Haynaua k populárním osobnostem rakouské armády. Nositel velkokříže Leopoldova řádu, komandér Vojenského řádu Marie Terezie, Vojenského záslužného kříže a dalších i zahraničních řádů.
* 2. 11. 1766 - † 5. 1. 1858
Do vojenské služby rakouské císařské armády vstoupil v roce 1784 jako kadet 2. kyrysnického pluku. V letech 1788 – 1789 se účastnil bojů proti Turkům u Bělehradu a v letech 1792 – 1795 proti Francouzům v Nizozemí a na Rýně. V roce 1796 se s ním setkáváme v hodnosti rytmistra a ve funkci pobočníka polního zbrojmistra (FZM) Beaulieua. Jako major velel zákopnickému sboru. V roce 1799 sloužil v hodnosti podplukovníka jako pobočník generála jízdy (GdC) Melase. Rok po té již velel jako plukovník 3. kyrysnickému pluku v bitvě u Hohenlindenu. V roce 1805 v hodnosti generálmajora (GM) byl přeložen do Itálie, kde velel brigádě pod polním zbrojmistrem (FZM) Davidovicsem. Bitvy u Wagramu (1809) se účastnil jako polní podmaršálek (FML). V letech 1813 – 1815 získával zkušenosti jako náčelník generálního štábu rakouské armády pod polním maršálem (FM) Karlem knížetem ze Schwarzenbergu. Byl přítomen bitvám u Chlumce, u Lipska, u La Rothiére atd. Po skončení válečných akcí napoleonských válek se stal velitelem divize v Šoproni a pak v Budíně. Roku 1821 byl povýšen do hodnosti generála jízdy (GdC) a jmenován velitelem pevnosti v Olomouci. V roce 1831 byl pověřen vrchním velením rakouské císařské armády v Lombardsko-Benátsku. Zde se stal v roce 1836 polním maršálem (FM). V letech 1847 – 1849 řídil řadu vítězných bitev. V květnu 1847 dobyl Curtatone, Monatanay a Peschieru, v červnu téhož roku Rivoli a v červenci zvítězil u Custozzy. V březnu roku 1848 zvítězil dvakrát za sebou v bitvách u Montary a u Novary. V roce 1857 se vzdal činné služby. Rytířem Vojenského řádu Marie Terezie (dále jen ŘMT) se stal jako plukovník v roce 1801 za Trebii a Novi (66. promoce, 11. 7. 1801). Za bitvu u Welzu se jako polní podmaršálek stal komandérem ŘMT (73. promoce, 3. 5. 1809). Za vítězství u Custozzy obdržel jako polní maršál velkoříž ŘMT (149. promoce, 30. 7. 1848). Radecký byl iniciátorem vzniku Vojenského záslužného kříže (Militärverdienstkreuz). Držel celou řadu rakouských a a zahraničních řádů a vyznamenání – Řád zlatého rouna, velkoříž Královského uherského řádu sv. Štěpána, velkokříž Leopoldova řádu, Řád železné koruny I. třídy, Vojenský záslužný kříž, Armádní kříž 1813 – 1814 atd.
Literatura:
Frankenberger: Václav Radecký z Radče. SLOVO K HISTORII, samostatná příloha deníku Svobodné slovo, sešity k poznání národní minulosti, čís. 22, Melantrich, Praha 1990.
* 11. 5. 1787, + 21. 3. 1862
Polní maršál (FM) rakouské císařské armády, majitel dragounského pluku č. 2 (tento pluk byl přímým pokračovatelem a nositelem tradic slavného pluku de Ligne z bitvy u Kolína v roce 1757, pluku zv. „holobrádci“), guvernér spolkové pevnosti v Mohuči. Neslavně proslulý bombardováním Prahy v revolučním roce 1848. Nositel nejvyšších rakouských a zahraničních řádů a vyznamenání - rytíř Řádu zlatého rouna, velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie, čestný velkokříž Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského na Rhodu a na Maltě, ruský Řád sv. Ondřeje, pruský Řád černé orlice, ruské čestné šavle.
* 3. 8. 1817, + 18. 2. 1895
Syn arcivévody Karla, vévody těšínského (1771 – 1847) a Henriety princezny z Nassau-Weilburgu.
Polní maršál (FM, 1863), vrchní velitel rakouské císařské armády (1866), majitel pěšího pluku č. 44. Rytíř Řádu zlatého rouna, velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie, velkokříž Královského uherského řádu sv. Štěpána, Vojenského záslužného kříže atd.
* 1890, + 23. 9. 1986
Poručík řadové lodě rakouského císařského válečného námořnictva a vojenský pilot. Jeden z nejvyznamenávanějších nižších důstojníků rakouské armády v 1. světové válce. V roce 1986 poslední žijící nositel rytířského kříže Vojenského řádu Marie Terezie.
Rytíř Vojenského řádu Marie Terezie za 19 sestřelených letadel na Adrii. Rytíř Leopoldova řádu s válečnou dekorací a meči, rytíř Řádu železné koruny III. třídy s meči, držitel Vojenského záslužného kříže III. třídy s meči.
Zpracováno 21. 2. 2010 ©Stanislav Kasík