Login

Okres Cheb 1990 - 2004

Nové symboly měst a obcí okresu Cheb v letech 1990 – 2004

 

4. září 1990 byl vydán zákon č. 367/90 Sb. „O obcích“ (obecním zřízení). Oficiálně vstoupil v platnost volbami do obecních zastupitelstev konaných 13. a 24. listopadu uvedeného roku. Paragraf 5 tohoto zákona umožnil v celé české historii dosud nebývalé přijímání znaků a praporů všemi obcemi bez rozdílu. Tedy i těmi, které nebyly městy ani v minulosti a ani v současnosti. Tuto skutečnost znovu potvrdila novela zákona o obcích č. 128/2000 Sb.z roku 2000, rozšiřující v paragrafu 6 právo měst a obcí na užívání městských a obecních razítek s vyobrazením městského či obecního znaku všude tam, kde není zákonem stanoveno užití razítka se znakem státním. Tímto ustanovením je nepochybně myšlena i možnost užívání městských a obecních pečetí, které z pohledu historického vývoje městských symbolů jsou na jeho samotném počátku. Zákon č. 216/2004 Sb. novelizoval předchozí zákon z roku 2000 tím, že byl původní termín „prapor“ nahrazen termínem „vlajka“. V následném textu je k této skutečnosti přihlédnuto a je používán pojem „prapor“ pro symbol udělený před 8. dubnem 2004, kdy vstoupil zákon v platnost, a „vlajka“ pro symbol udělený po tomto datu. Rozdíl mezi praporem a vlajkou je dán pouze způsobem vyvěšení symbolu, který je v obou případech vzhledově totožný – prapor je pevně přichycen k žerdi a vlajka se vytahuje na stožár pomocí lanka. K úpravě příslušného ustanovení zákona o obcích ve prospěch „vlajky“ došlo na popud vexilologů z Podvýboru pro heraldiku a vexilologii PSPČR na základě zjištění, že symbol je obcemi užíván především jako vlajka.

 

Do konce roku 1989 existovalo v okrese Cheb deset obcí užívajících historické městské znaky. Byly to: Aš, Dolní Žandov, Františkovy Lázně, Hranice, Cheb, Lázně Kynžvart, Luby, Mariánské Lázně, Mnichov a Plesná. K nim se řadí se „sporným“ znakem i Skalná. Do současnosti si městská práva podržely všechny vyjmenované obce s výjimkou Dolního Žandova a Mnichova. Ty se staly obcemi neměstskými, ale znak užívaly i po této změně. Mimořádné bylo používání neoficiálního znaku obcí Tři Sekery, která nikdy nebyla alespoň městečkem, a to již od první poloviny 20. století.

 

První obcí okresu Cheb, která se po roce 1990 rozhodla přijmout nové symboly byla obec Velká Hleďsebe (uděleny 2000). Ostatní obce ke shodnému kroku přistupovaly postupně v následujících letech: Drmoul (2000), Valy (2001), Tři Sekery (2001), Libá (2002), Okrouhlá (2002), Hazlov (2002), Odrava (2003), Ovesné Kladruby (2003), Stará Voda (2004), Krásná (2004) a Milíkov (2004). Byly také uděleny prapory městům a obcím s historickými znaky: Luby (2001), Mnichov (2002), Františkovy Lázně (2004) a Aš (2004).

 

Ze stávajících měst na okrese Cheb nemají k 31. 12. 2004 oficiálně udělené a řádně konstituované vlajky Hranice, Lázně Kynžvart, Mariánské Lázně a Plesná. Vlajku nemá také obec s historickým znakem Dolní Žandov. Z třiceti obcí okresu Cheb obdrželo do konce roku 2004 znak a vlajku třináct obcí.

 

Následný přehled je úplným výčtem symbolů udělených obcím v okrese Cheb v období od roku 1990 do konce roku 2004. Seznam je řazen abecedně v jednotném schématu podávaných informací. Texty popisů znaků a vlajek (praporů) jsou ve shodě se zněním v udělovacích listinách. Tyto texty mají pro existenci znaků a vlajek zásadní význam. Z pohledu heraldického úzu není jejich podoba dána grafickým vyobrazením, ale právě odborným popisem. Ikonografický výklad je standardní součástí dokumentace při podávání žádosti o udělení znaku a vlajky. Protože znak nemůže být seskupením náhodných symbolů je v ikonografickém výkladu vyložen smysl užitých figur a tinktur. V přehledu jsou obvykle  použity nezměněné autentické texty navrhovatelů obecních symbolů. Na tuto skutečnost je upozorněno v poznámce v závorce na konci textu. Vlajky jsou dle zvyklostí odvozovány od znaků a toto odvození je v ikonografii popsáno.

 

Pro plnoprávnou existenci symbolů mají prvořadý význam akty schválení městským, či obecním zastupitelstvem, schválení Podvýborem pro heraldiku a vexilologii PSPČR a udělení předsedou Poslanecké sněmovny PČR. Proto jsou uvedena data těchto aktů. I když v minulosti činil výše zmíněný „podvýbor“ svá rozhodnutí pod různými oficiálními názvy, je jednotně použit současný název této instituce. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii vznikl po roce 1990 jako instituce České národní rady a fungoval nejprve pod názvem Heraldická komise. V podstatě se transformoval z dříve fungující Komise pro posuzování městských znaků při Archivní správě ministerstva vnitra a personálně byl posílen z tehdy činnost ukončivší komise Federálního shromáždění pro státní znak. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii zahájil svou činnost prvním zasedáním 4. června 1991, kdy posoudil jako jedinou projednávanou položku znak a prapor obce Lázně Toušeň (okr. Praha-východ) a doporučil je předsedkyni České národní rady k udělení. V současné době uděluje obecní symboly předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Udělení, které je slavnostním aktem konaným v prostorách Poslanecké sněmovny, a jeho hmatatelným dokladem je udělovací listina, předchází písemné Rozhodnutí předsedy PSPČR o udělení. Rozhodnutí a udělení nejsou akty vykonané ve shodný den. V následujícím přehledu jsou uvedena obě data. Je tím eliminována ztráta části informace, způsobená v již publikovaných přehledech jiných autorů tím, že datum rozhodnutí předsedy je, na rozdíl od data skutečného udělení, považováno za rozhodné a datum aktu samotného fyzického udělení, které je i součástí udělovací listiny je opomíjeno.

 

(město)

 

Popis znaku (znak historický, vyvinutý z pečetí; podoba znaku revidována v roce 2003 – viz níže):

V modrém štítě tři stříbrní lipani pod sebou.

 

Popis vlajky:

Modrý list se třemi bílými vlajícími klíny s vrcholy v polovině délky listu. V žerďové polovině tři bílí lipani pod sebou. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu úpravy znaku a návrhu vlajky: Stanislav Kasík

 

Ikonografie:

Znak městu Aš nebyl udělen panovníkem a jeho podoba se nemůže opírat o žádné privilegium, listinu, či jejich opis. Podoba znaku se vyvinula z obrazu městské pečeti. Nejstarší známé otisky pečeti v Aši pocházejí z typáře, který je v opise datován do roku 1635. V pečetním poli byl úplný erb tvořený štítem, přilbou s přikryvadly a klenotem – ve štítu i v klenotu byla shodná figura tří zkřížených ryb hlavami nahoru. Po určité době byl pečetní obraz změněn ve prospěch podoby s dvakrát děleným štítem a v každém poli ryba a v klenotu listová koruna. Na pečeti z roku 1800 byla koruna nahrazena třemi rybami s hlavami dolů.

 

Pečeť, kde jsou ryby vodorovně nad sebou se stala zdrojem pro podobu městského znaku. Prvním známým dokladem jeho praktického užití je kamenná plastika datovaná tesanými číslicemi do roku 1765 a dnes umístěná na západní stěně bývalé radnice. Znak tvoří korunovaný dvakrát dělený štít s třemi rybami pod sebou. Bývalý chebský kat a nakonec správce zámeckých sbírek v Kynžvartu Karel Huss uvedl ve své kronice z roku 1803 a pak ve své heraldické sbírce první známé barevné vyobrazení ašského znaku. Zlatý, resp. červený, štít a stříbrné ryby potvrzují, že barevnost nebyla nijak ustálena. Snad teprve po povýšení Aše na město roce 1872 vznikla potřeba stanovit řádnou podobu městského znaku, kterým se stal modrý štít s třemi rybami - lipany. Od poloviny 18. století byl městský znak v Aši zobrazován různým způsobem. Všechny varianty spojovalo jediné - ryby ve štítu byly v poloze vodorovné a nad sebou. Lišily se dvakrát děleným nebo neděleným štítem. Od roku 1962 byly činěny pokusy o ustálení podoby městského znaku. Znak upravený v roce 1962 neheraldickými doplňky nebyl řádně konstituován. V roce 1972 a 1975 byla Jiřím Loudou (Jiří Louda, Znaky československých měst, Praha 1972, 2. vyd. 1975) publikována podoba ašského městského znaku, která se zkříženými rybami vracela k pečeti z roku 1635 a ve městě samotném způsobila rozpaky. Na počátku 80. let 20. století byli požádáni o stanovení podoby městského znaku JUDr. Zdeňek Zenger a Karel Liška. Na jejich doporučení schválila v roce 1983 rada MěNV v Aši podobu městského znaku danou popisem: „Modrý štít, dvakrát dělený černou linkou, v každém díle napravo plovoucí stříbrný lipan. Na horním okraji štítu zděná koruna stříbrné barvy“. V uvedené podobě, byl znak užíván městem do doby nedávné. Je však zřejmé, že tento znak odporuje základnímu heraldickému pravidlům „o barvě a kovu“ tím, že „černé linky“ jsou v modrém štítě. Proto bylo přistoupeno k úpravě městského znaku tak, aby neodporoval heraldickým pravidlům.

 

Vlajka v žerďové polovině opakuje podobu znaku. Tři bílé vlající klíny jsou odvozeny od třech lipanů, resp. jsou tvarově inspirovány jejich ocasními ploutvemi.

  

Návrhy úpravy historického městského znaku a návrh vlajky schválilo městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 29. 10. 2003.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh úpravy znaku a návrh vlajky 19. 5. 2004.

Vlajka byla městu udělena předsedou Poslanecké sněmovny 6. 10. 2004 na základě jeho rozhodnutí č. 37 z 8. 6. 2004.

Znak byl městu udělen předsedou Poslanecké sněmovny 5. 11. 2004 na základě jeho rozhodnutí č. 49 z 21. 10. 2004.

 

DRMOUL

(obec)

 

Znak.

Ve stříbrno-červeně děleném štítě černá věž s cimbuřím o třech stínkách a se zlatou branou, provázená dvěma odvrácenými poutnickými holemi přirozené barvy.

 

Prapor:

List tvoří bílo-červeně dělené karé široké jednu třetinu délky listu nad stejně velkým čtvercovým bílým polem a tři vodorovné pruhy červený, bílý a červený v poměru 1 : 1 : 2. V karé černá věž s cimbuřím o třech zubech a žlutou branou,  provázená dvěma odvrácenými hnědými poutnickými holemi. Poměr šířky listu k jeho délce je 2 : 3. 

Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.

 

Ikonografie:

První zmínka o obci pochází z let 1366 – 1368, do kterých je datováno vyjmenování vsí příslušných k tzv. „Novým Čechám“, které na území Chebska, Frank, Bavorska a Svaté říše římské budoval císař Karel IV.

 

Další zpráva o obci z roku 1460 je spojena s Kašparem Frasem, který se psal sezením na Drmoulu. Z pozdějších zpráv vyplývá, že v obci stála tvrz držená leníky královského hradu v Tachově. Tak se připomíná  v roce 1522 Vilém z Obenbergu. V roce 1543 je ve stejném služebném postavení zaznamenán Vít z Redvic na Drmoulu. Příslušníci rodu rytířů z Redvic se několik generací střídali v držení vsi a tvrze Drmoul. Za nich byl statek rozdělen na dva díly. Jeden z nich patřil k původní tvrzi a na druhém bylo okolo roku 1600 postaveno nové sídlo nazvané Herrnberg (Panský vrch). Díky rozdělení majetku přešla část vsi do rukou Jana Bartla ze Schirdingu, ale tu pak znovu získal v roce 1610 Jan Šebestián z Redvic. I když Redvicové pak drželi Drmoul celý, přesto rozdělení na dvě části trvalo dál. V roce 1612 již nebyl Drmoul statkem manským s povinnostmi ke hradu Tachov, ale svobodným zemskodeskovním statkem, vlastněným Redvici. V letech 1615 – 1654 byla část zv. drmoulská příslušná k panství Chodová Planá. To bylo konfiskováno za účast ve stavovském povstání (1618 – 1620) Joštovi Adamovi Schirdingerovi ze Schirdingu. Panství i s částí vsi Drmoul koupil bavorský šlechtic Theodor z Heimhausenu. Druhý díl vsi příslušný k sídlu Panský vrch drželi postupně Šlikové, Froschhammerové a nakonec Kryštof Jiří Winkler. Posledně jmenovaný prodal tuto část Drmoulu s Panským vrchem roku 1674 Janu Vilému z Heimhausenu, majiteli panství Chodová Planá. Od té doby patřil celý Drmoul rodu pánů z Heimhausenu až do konce patrimoniální správy (1850).

 

Význam místního jména jazykovědci vyložili tak, že jméno Drmoul je odvozeno od českého „Trmal“. Trmal bylo příjmení vzniklé od slovesa trmati se „trmáceti se“. Trmalové byli lidé „toulaví“. V případě Drmoulu se má za to, že ves byla o samotě a její obyvatelé se museli „trmácet daleko domů“. Prvním šlechtickým rodem, který držel Drmoul a který lze bezpečně doložit erbem, jsou rytíři z Redvic (Rädwitz). Ti užívali štít dvakrát dělený červeno-stříbrno-černě. Významnými držiteli Drmoulu byli Heimhausenové. V jejich složitém znaku byla stříbrná věž v červeném poli původním rodovým mluvícím znamením.

Znak obce lze vyložit následujícím způsobem. Stříbrno-červené dělení v národních barvách je inspirováno znakem českého krále. Vyjadřuje historickou příslušnost vsi ke královskému hradu Tachov a k tzv. Novým Čechám. Tím jsou připomenuty nejstarší dějiny obce. Věž má oporu v existenci dvou panských sídel v obci – novějšího Panského vrchu a původní tvrze Drmoul. Černá věž ve spojení se stříbrno-červeným dělením štítu je reminiscencí na barevnost znaku významných historických držitelů obce - rytířů z Redvic. Věž byla také znamením v rodovém znaku pánů z Heimhausenu, kteří drželi obec ve vlastnictví více jak tři století a jsou v historii obce držitelem s nejdelší tradicí. Přirozené poutnické hole po stranách věže nacházejí inspiraci v pojmu „trmal“, který byl jazykovým základem pro název obce. Karé praporu opakuje podobu znaku a červené a bílé pruhy jeho základní barevnost.  

Návrhy znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 24. 8. 2000.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 30. 5. 2001.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 14. 8. 2001 na základě jeho rozhodnutí č. 87 z 27. 6. 2001.

 

Poznámka:

Udělený znak a vlajka jsou výsledkem vynucené úpravy jejich podoby. Původní návrh znaku – ve stříbrno-červeně děleném štítě černo-stříbrně dělená věž o třech stínkách se zlatou branou a zlatými vraty….- nebyl podvýborem 18. 4. 2001 schválen. Důvodem byla z pohledu heraldických pravidel neakceptovatelnost zlatých vrat ve stříbrné části věže. Podvýbor doporučil obarvit věž na černo a vrata zcela vypustit. Díky neschválení znaku nebyla projednávána podoba praporu.

 

FRANTIŠKOVY LÁZNĚ

(město)

 

Znak (historický, vznikl po povýšení na město 23. 7. 1865, neudělený, vydržený):

Štít zvýšeně dělený modrým zúženým kosmým břevnem, z kterého do horního zeleného pole vyniká šest šikmých vlnitých břeven. Dolní pole zlato-stříbrně dělené nahoře černý orel se zlatou zbrojí a červeným jazykem drží ve spárech položenou hůl v přirozené barvě obtočenou  zeleným hadem (Aeskulapova hůl), dole vykračuje červený kohout.

 

Prapor:

List tvoří tři vodorovné pruhy, žlutý, zelený a bílý. Poměr šířky listu k jeho délce je 2 : 3.  

Autor návrhu praporu: neznámý – pravděpodobně PhDr. Pavel Stříbrný (v letech 1966 – 1968).

 

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu 29. 10. 2003.

Prapor byl městu udělen předsedou Poslanecké sněmovny 5. 3. 2004 na základě jeho rozhodnutí č. 31 z 25. 11. 2003.

 

Poznámka: Prapor v uvedené podobě byl před udělením předsedou PSPČR v roce 2003 užíván městem dvacet pět let a byl v místě považován za tradiční. Proto před podáním žádosti o schválení a udělení nebylo nezbytně nutné, aby o jeho podobě rozhodovalo městské zastupitelstvo. Nedochovala se zpráva o způsobu odvození barevnosti vlajky od znaku. V základním členění městského znaku lze nacházet tinktury zlatou, stříbrnou a zelenou, které pravděpodobně byly korektně převedeny na list praporu v podobě vodorovných pruhů. 

 

HAZLOV

(obec)

 

Znak:

Ve stříbrno-červeně polceném štítě polcený vydutý hrot opačných barev, provázený vpravo červeným lvem se zlatou zbrojí. Prapor:List tvoří dva svislé pruhy, bílý a červený, a vydutý klín opačných barev vycházející z dolního okraje listu a s vrcholem na horním okraji listu. V bílém žerďovém pruhu červený lev se žlutou zbrojí. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3. Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík. Ikonografie:

Ves Hazlov a hrad stejného jména se v historických pramenech poprvé připomínají v roce 1224 v přídomku Fridricha z Hazlova - „Friderici militis de Haselah“. Uživatelé přídomku z Hazlova patřili na Chebsku k významným ministeriálním rodům zřejmě shodného původu s pány z Neubergu, ze Schönbergu a z Reitenbachu. Fridrichovi potomci drželi hrad Hazlov až do počátku 15. století, kdy odešli z Chebska na Loketsko a pak také dál do Čech, kde se s nimi až do první poloviny 19. století setkáváme pod jménem Hozlaurové z Hozlau.

 

V prosinci roku 1401 koupil hrad Hazlov a příslušné vsi chebský měšťan Mikuláš Jur, po němž statek dědil syn Jeroným. Ten postoupil majetek svému švagrovi Heinzovi Landwüstovi, který se v držení Hazlova připomíná v roce 1450. Od roku 1492 na Hazlově hospodaří příslušníci rodu Maléříků. Dalšími majiteli byli: Volf Václav z Kocova (1579, + 1596), vdova po něm Markéta z Reitzensteinu a  syn Jiří Adam z Kocova, Vít Dětřich ze Steinheimu (1628, + 1657), jeho syn Lubert Gottfried a toho matka Walburga Helena z Trautenbergu (+ 1662). Pak koupil panství Jiří Karel ze Schönaichu a Anna vdova po něm vše odkázala Janu Hartvíkovi z Nostic. Naposledy jmenovaný směnil v roce 1682 Hazlov a Výhledy za Milíkov a Malou Šitboř s Adamem Kazimírem Moserem. Moserové drželi Hazlov až do počátku 19. století, po té, co byl v roce 1795 nejprve prodán čtyřem chebským měšťanům a pak znovu odkoupen a v roce 1824 definitivně prodán Wolfgangovi Biedermannovi. Po Biedermannech získal Hazlov ve veřejné dražbě konané v roce 1853 Jan Vilém Helmfeld, majitel statku Starý Rybník. Jeho potomci zde setrvali až do roku 1945.

 První písemná zmínka o obci z roku 1224 je spojena se šlechticem jménem Fridrich, který za rodové jméno přijal jméno hradu a vsi Hazlov. Shodný přídomek byl užíván i jeho potomky po příštích šest století. Rod vymřel v roce 1846 plukovníkem Janem Hozlauerem z Hozlau. Hozlauerové užívali erbu, který byl shodný se znakem pánů z Neubergu. Tím byl štít polcený stříbrno-červeně a v něm opačnými barvami polcený hrot.  V roce 1635 byl do českého rytířského stavu povýšen rytmistr Adam Melchior Mossern (Moser) s přídomkem v. Oettingen. S povýšením mu byl udělen erb: v černém štítu stříbrný vydutý hrot s červeným vlevo otočeným lvem, provázený  dvěma zlatými liliemi. 

Základní členění štítu obecního znaku se shoduje s rodovým erbem pánů z Hazlova  a ukazuje k nejstarším dějinám obce. Červený lev je převzat z erbu Moserů, kteří jsou po Hozlaurech druhým rodem s velice dlouhou tradicí držení Hazlova. Uvedenými figurami jsou shrnuty nejstarší a novější dějiny obce. Prapor opakuje podobu znaku.

 

Návrhy znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 31. 5. 2001.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 27. 3. 2002.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 14. 5. 2002 na základě jeho rozhodnutí č. 104 z 9. 4. 2002.

 

KRÁSNÁ

(obec)

 

Znak:

Štít dělený, horní pole červeno-stříbrně šikmo děleno, vpravo stříbrný květ s dvaceti čtyřmi okvětními lístky a zlatým středem, dolní pole stříbrno-červeně kosmo děleno.

 

Prapor:

List tvoří dva vodorovné pruhy, horní šikmo červeno-bíle dělený a dolní kosmo bílo-červeně dělený. V horním rohu listu bílý květ s dvaceti čtyřmi okvětními lístky a žlutým středem. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík. 

Ikonografie:

Obec Krásná se v historických pramenech připomíná poprvé v první polovině 14. století. Tehdy byla tvořena dvěma částmi s názvy Horní a Dolní Schönbach. První zmínka byla učiněna v listině krále Jana Lucemburského z roku 1331, kterou vydal pánům z Neuberga a osvobodil jimi držená léna od daní, platů a dávek. Druhá zmínka z roku 1395 je uvedena v jedné z chebských městských knih, zaznamenávající daňové povinnosti. Třetí zmínku o vsi Krásná lze nalézt v listině z roku 1417, kterou si město Cheb stěžuje králi Václavu IV. na svévolné konání norimberského purkrabího, který okupoval Ašsko a část západního Chebska. Okolo roku 1400 získali Krásnou od pánů z Neuberga páni z Zedwitz, kteří zde byli vrchností až do konce patrimoniální správy v roce 1850 a vlastníky statku byli až do roku 1945.

 Neubergové patřili k nejvýznačnějším ministeriálním rodům na Ašsku a Chebsku. Ve 14. století byli vlastníky celého Ašska, kde také postavili svůj rodový hrad Neuberg (Podhradí). Neubergové byli zřejmě představitelé hlavní linie rodu, ke kterému lze přiřadit i pány z Hazlova, ze Schönbergu a Reitenbachu. Lze tak usuzovat ze shodné podoby užívaného rodového erbu. Tím byl stříbrno-červeně polcený štít a v něm opačnými barvami polcený hrot. Dobová vyobrazení rodových erbů Neubergů zobrazují hrot také tzv. vydutý.  

Podoba znaku je inspirována erbem pánů z Neuburgu, který je položen do vodorovné polohy tak, aby linie dělení vytvářely pomyslnou podobu písmene „K“, které je počátečním písmenem názvu obce. Stříbrný květ je stylizovaným květem sedmikrásky. Ten ukazuje na jméno obce. Vodorovné rozdělení štítu na dvě části lze mít za narážku na rozdělení obce na horní a dolní část. Prapor opakuje podobu znaku.

 

Návrhy znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 15. 5. 2003.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 29. 10. 2003.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 5. 3. 2004 na základě jeho rozhodnutí č. 31 z 25. 11. 2003.

 

LIBÁ

(obec)

 

Znak:

Polcený štít, vpravo stříbrno-červeno-černě dělený, v levém modrém poli na skále přirozené barvy stříbrná budova s pěti černými okny a červenou valbovou střechou, z níž vyniká stříbrná věž s jedním černým oknem a červenou přilbicovou střechou se zlatou makovicí.  

Prapor:

List tvoří modrý žerďový pruh široký jednu třetinu délky listu a tři vodorovné pruhy, bílý, červený a černý. V modrém pruhu na šedé skále bílá budova s pěti černými okny a červenou valbovou střechou, z níž vyniká bílá věž s jedním černým oknem a červenou přilbicovou střechou se žlutou makovicí. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 Autor návrhu znaku: Miroslav Podlipský, Stanislav Kasík.Autor návrhu praporu: Stanislav Kasík. Ikonografie:Počátky dějin obce Libá nejsou zcela jednoznačné. Historiky je předpokládáno, že území, kde nakonec vznikl hrad a u něj ves, získali již před polovinou 13. století páni z Liebsteina, držitelé stejnojmenného hradu u Tirschenreutu v bavorské Horní Falci. Rod z Liebensteinu, patřící k nejmocnějším ministeriálům své doby, má počátky v osobě Ulricha z Liebsteinu, který je jako první připomínán s uvedeným přídomkem v roce 1140. Předpokládá se, že jeho potomci získali majetek v okolí Chebu okolo roku 1200 a asi v polovině 13. století území severozápadně od tohoto města. Zde se trvale usadili a vystavěli hrad pojmenovaný Nový Liebstein – v roce 1264 je připomínán Rupert „de Nuen Libenstein“.  Páni z Liebsteinu zřejmě vymřeli v mužské posloupnosti v roce 1292 Jindřichem. Pak byl majetek rozdělen mezi jeho dcery, část připadla jako odumřelé léno Svaté říši římské a císař Rudolf Habsburský ji udělil norimberským purkrabím. V roce 1346, když již bylo Chebsko pod svrchovaností českého krále, obdržel Libou (Liebstein) od krále Jana Lucemburského jako léno chebský měšťan František Goswein. V roce 1400 je majitelem hradu a jádra statku další chebský měšťan Erhart Rudusch. Od roku 1418 byl majitelem Arnold ze Sparnecku, jako manžel Erhartovy dcery Otýlie. V roce 1425 bylo panství s hradem a vsí postoupeno Hintzovi z Zedtwitz na Neubergu. Jeho potomci drželi Libou až do počátku 20. století. Benno Zedtwitz prodal panství v roce 1912 továrníkovi Leopoldu Hauserovi. Nakonec ji držel bývalý Hauserův spolumajitel Karel Kaesmann. S příslušníky rodu Zedtwitů se setkáváme na Ašsku a Chebsku od 14. století. Nejstarší rodová linie, sídlila na rodovém hradě Zedtwitz v Bavorsku. V Čechách se rod dělil na tři hlavní linie: libštejnskou, kynžvartskou a najperskou. Příslušníci rodu byli nakonec přijati mezi českou šlechtu a dosáhli  v roce 1795 povýšení do hraběcího stavu. V českém prostředí bylo jejich jméno počešťováno na Cedvic z Cedvic. Rodovým znakem Zedtwitzů byl štít dvakrát dělený stříbrno-červeno-černě.  Pravá polovina štítu je odvozena od rodového erbu Zedtwitzů a připomíná tak jejich držení Libé po dobu pěti století. Levá polovina znaku je heraldicky stylizovanou podobou hradu Libá, který dosud tvoří pohledovou dominantu obce. Původní název hradu i obce Liebstein se ve druhém členu shoduje s českým pojmem kámen – přeneseně skála. Skalní ostroh je podložím hradu a v místě jsou také kamenolomy, které může vyobrazená skála symbolizovat. Žerďový pruh praporu se shoduje s levou polovinou znaku a vodorovné pruhy s jeho polovinou pravou. 

Návrhy znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 19. 4. 2001.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 12. 12. 2001.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 22. 4. 2002 na základě jeho rozhodnutí č. 100 z 14. 3. 2002.

 

Poznámka:

Obecní úřad v Libé užíval obecního znaku ještě před udělením v roce 2002. Jeho podoba však byla zcela neheraldická například realistickým vyobrazením hradu Libštejnu v jeho levé polovině. Schválený a udělený znak vychází z uvedeného neoficiálního znaku.

 

LUBY

(město)

 

Znak (historický, vyvinutý z pečeti – 1468):

V červeném štítě stříbrný dvouocasý zlatě korunovaný a ozbrojený  lev.

 

Prapor:

List tvoří dva svislé pruhy, červený a bílý s dvouocasými korunovanými lvy opačných barev se žlutou zbrojí. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu praporu: PhDr. Jan Pelant, CSc.

 

Ikonografie:

Nejstarší písemná zpráva o Lubech je z roku 1158. Městečkem se staly Luby již v roce 1319, jako město je historické prameny uvádějí od 18. století. Je pravděpodobné, že Luby, které byly navráceny České koruně v roce 1461 a propůjčeny jako léno Šlikům, měly již dávno svůj erb, jímž se zdůrazňovala příslušnost k českému státu. Můžeme tak usuzovat ze znakového znamení na pečetích doložených od roku 1468. Lubský erb tak prokazatelně tvoří již od 15. století červený štít, v němž je doprava otočený stříbrný dvojocasý lev ve skoku se zlatou korunou na hlavě a zlatou zbrojí. Historické prameny tuto skutečnost dokládají po celá staletí. Správného českého lva Luby užívají i v nejnovější době, a to v záhlaví korespondence městského úřadu a na různých propagačních tiscích. V posledních letech se město hlásí k barokní podobě dvojocasého lva ve znaku. Tohoto lva hodlá město užívat i ve svém praporu. Luby odvozují prapor od historického městského znaku. Do žerďového pole se přenáší bílý dvojocasý lev ze znaku a ve vlajícím bílém poli se opakuje stejný lev, ale je červené barvy (text ikonografie vypracoval autor návrhu praporu).

 

Návrh praporu schválilo městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 23. 4. 2001.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu 30. 5. 2001.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 14. 8. 2001 na základě jeho rozhodnutí č. 87 z 27. 6. 2001.

 

MILÍKOV

(obec)

 

Znak:

Ve zlatém štítě pod červenou pilovitou hlavou se třemi stříbrnými růžemi se zlatými semeníky a zelenými kališními lístky kosmo vztyčená černá medvědí tlapa s červenou zbrojí šikmo podložená kyjem přirozené barvy.

 

Vlajka:

List tvoří červený pilovitý pruh široký jednu čtvrtinu délky listu s hroty sahajícími do jedné třetiny délky listu a žluté pole. V červeném pruhu tři bílé růže se žlutými semeníky a zelenými kališními lístky pod sebou, ve žlutém poli kosmo vztyčená černá medvědí tlapa s červenou zbrojí šikmo podložená hnědým kyjem. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a vlajky: Miroslav Pavlů

 

Ikonografie:

Ves, ležící u Kynžvartu na Chebsku, je prvně připomínána v r. 1360. V r. 1390 byla rozdělena na tři majetkové díly, které byly lénem pánů z Leuchtenberka. Větší část drželi téměř do poloviny 16. století páni z Hertenberka, později  připadl k Lokti. Manské povinnosti byl zproštěn až v 17. století a jako svobodný statek jej v r.1756 koupili chebští jezuité. V r. 1772 připadl náboženskému fondu, v r.1790 ke Kynšperku, později ke Kynžvartu. V současné době má Milíkov pět místních částí, jimiž jsou bývalé obce Mokřina, Velká a Malá Šitboř, Žďírnice a Těšov. Dominantou Milíkova je kostel sv.Šimona a Judy, vybudovaný v letech 1818-20 na místě púvodní kaple, rozšířené v roce 1787. Ve vsi jsou dále bohaté velké patrové domy z počátku a první poloviny 19. století, barokní kaple a za vsí kamenný kříž z roku 1694.

 

Panská sídla stávala v minulosti jen v částech Mokřina a Malá Šitboř. V Mokřině byla je již ve 14. století připomínána tvrz, která byla manstvím Leuchtenberků. Z jejich majitelů známe především Planknary z Kynšperku, Typráry a Globnery. Jejich sídlo zaniklo už někdy v průběhu 17. století. Ves měla podobné osudy  jako Milíkov, s nímž byla v závěru feudálního období připojena k metternichovskému Kynžvartu. V Malé Šitboři vzniklo panské obydlí až v 60. letech 18. století, stavebníkem byl Kryštof Arnošt z Bigatta. Zámek byl však v r. 1974 zbořen. Zničena byla i socha svatého Jana Nepomuckého z r. 1757. Jedinou významnou památkou ve vsi je tak jen rokokový památník z 1 .poloviny 18. století, stojící před zaniklým zámkem. Ve Velké Šitboři mají jen kapli z r. 1828 a boží muka se soškou Panny Marie z 19. století, ve Ždírnici a Těšově žádné historické památky evidovány nejsou.

 

V milíkovských obecních symbolech najdeme připomínku dávné historie osady (černá medvědí tlapa z erbu pánů z Hertenberka, růže z erbů Planknárů a Globnerů změněných barev), prezentována je zde i milíkovská dominanta kostel sv. Šimona a Judy (jejich společným atributem je kyj, atributem sv. Šimona je rovněž mj. pila - odtud pilovitý řez). Figury uplatněné v návrzích znaku najdeme i na listech praporu (text ikonografie vypracoval autor návrhu znaku a vlajky).

 

Návrhy znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 6. 3. 2002

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 15. 9. 2004.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 3. 12. 2004 na základě jeho rozhodnutí č. 45 z 5. 10. 2004.

 

MNICHOV

(obec)

 

Znak (historický – zachované nedatované pečetidlo, otisk z roku 1533):

V červeném štítě stříbrný dvouocasý zlatě ozbrojený lev. Na štítě korunovaná přilba s černo-zlatými přikryvadly a v klenotu dva zlaté jelení parohy. Prapor:List tvoří červené karé nad stejně velkým černým čtvercovým polem a dva vodorovné pruhy, bílý a červený. V karé bílý dvouocasý lev se žlutou zbrojí, v černém poli koruna, ze které rostou dva parohy, vše žluté. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3. Autor návrhu praporu: Stanislav Kasík. Ikonografie:První zmínka o Mnichovu je učiněna v roce 1273 v papežově konfirmační listině pro klášter v Teplé. V majetku tepelského kláštera byla ves i po husitských válkách, kdy od své vrchnosti obdržela některá práva příslušná jinak městům. Stalo se tak v roce 1437 a tento rok je považován za rok povýšení na městečko. Pro růst významu Mnichova byla nepochybně důležitá těžba stříbra v jeho okolí. To přineslo v roce 1493 rozšíření práv od krále Vladislava Jagelonského, který však za tři roky na to v listině pro tepelský klášter pojmenovává Mnichov vsí. V roce 1549 postoupil král Ferdinand I. Mnichov klášteru v Teplé a zároveň potvrdil městečku privilegia. Mnichov se začal nazývat městem a tento stav potvrdila další práva udělená klášterem v Teplé z roku 1588, 1620 a 1637. V roce 1693 si Mnichovští postavili radnici. 

Znak Mnichova se vyvinul z obrazu městské pečeti. Její užití je doloženo v roce 1533, ale dle užitého tvarosloví a gotické minuskuly v opise, lze dochované pečetidlo zařadit do 15. století. V roce 1560 byl zhotoven stříbrný typář. Na obou je v pečetním poli vyobrazen znak tvořený štítem s figurou lva, na štítě korunovaná přilbice s přikryvadly a klenotem jeleních parohů. Od 19. století jsou doloženy i tinktury znaku. Karé praporu opakuje podobu znaku a pole pod ním klenot a barvy přikryvadel. Vodorovné pruhy se shodují s barevností štítu a figury v něm.

 

Návrhy praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 1. 3. 2001.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu 12. 12. 2001.

Prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 25. 2. 2002 na základě jeho rozhodnutí č. 98 z 31. 1. 2002.

 

ODRAVA

(obec)

 

Znak:

V zeleném štítě nad stříbrným vlnitým břevnem v patě štítu zlatý kvádrovaný most do krajů se třemi oblouky a dvěma pilíři, z něhož vyrůstá pět odkloněných zlatých obilních klasů.

 

Prapor:

List tvoří tři svislé pruhy, žlutý, zelený a žlutý, v poměru 1 : 2 : 1. V zeleném pruhu žlutý kvádrovaný most s třemi oblouky a dvěma pilíři, z něhož vyrůstá pět žlutých odkloněných obilních klasů. Pod mostem bílý vlnitý pruh s třemi vrcholy a dvěma prohlubněmi, široký jednu dvacetinu délky listu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík. Ikonografie:

Obec Odrava je tvořena pěti částmi: Hlínová (něm. Klingen), Mostov (Mostau), Obilná (Kornau), Odrava (Kulsam) a Potočiště (Dürnbach).

 

První zmínka o Odravě uvedená v historických písemných pramenech je datována do let okolo roku 1370. Vlastníkem vsi tehdy byl s největší pravděpodobností rod Winklerů. Ti drželi hrad Kynšperk. V roce 1288 se připomíná ves Obilná, kdy ji měl loketský měšťan Merklin. Potočiště je v pramenech zmíněno poprvé v roce 1312. První zmínka o Mostově je činěna k roku 1353 a držiteli byli chebští měšťané Zoswitzerové. Nejmladší vsí je Hlinová, o které jsou činěny první zmínky po roce 1600, kdy byla součástí panství Mostov. Historicky významným sídlem byl Mostov jako centrum feudálního statku s tvrzí a později se zámkem. Jméno obce je jazykovědci vyloženo: Ve jménu Mostov má přípona –ov význam povšechně adjektivizující: mostový, tedy dvůr, jinak dvůr u mostu. Ostatně most přes Ohři je zde dodnes. Potočná, dříve Dürnbach (Dirnbach, Dorenpach atd.). Německé pojmenování vzniklo z výrazu „am dürren Bach“ s významem „u potoka suchého, v němž bývá někdy tak málo vody, že až vysychá“. K vodoteči má vztah i dřívější pojmenování vsi Hlínová. Ta se jmenoval Klingen. Jazykovědci jméno vysvětlují domněnkou, že jako „Klingen“ byly prvotně pojmenovány tzv. stoky, které vznikly několikanásobnými změnami řečiště meandrující Ohře a jsou zbytky původních říčních koryt. Obilná, dříve Kornov či Kornau byla nepochybně pojmenována po nivě, kde se pěstovalo obilí, resp. žito. Prvotní tvar místního jména byla nejspíše „Kornouwe“ s významem „obilní nebo žitná niva“. Zcela odlišně je vykládán význam původního názvu obce Odrava – Kulsam. Ve výkladu jazykovědci dospěli k závěru, že z původního názvu „Kolbeshein“ lze dovodit, že jde o Kolbův dům, domov. Osobní jméno Kolb (Kolbe) je v Chebsku doloženo již ve 14. století a označuje člověka těžké, neohrabané postavy. Novodobý název obce Odrava je odvozen od stejnojmenné řeky, která je levobřežním přítokem Ohře. Řeka Odrava tvořila v historické době hranici mezi Chebskem a Českým královstvím. Spojitost všech současných částí obce Odrava s vodotečemi přináší i další zjištění, že poloha obcí u nich způsobila, že zde byly mosty – tak v Obilné, Mostově a Odravě.

 

Lze shrnout, že společným jmenovatelem téměř pro všechny části obce Odrava je symbolika spojená s řekou, mostem a obilím. A ta je odvozena jak od místních jmen, geografické polohy, tak i od souvislostí historických zde nevyjmenovaných.

 

Figury ve znaku lze vyložit následně. Stříbrné vlnité břevno má oporu v řece Odravě, která dala jméno obci. Břevnem lze symbolizovat i místní část Potočiště. Jiné části obce mohou být nalézány ve figuře mostu a pěti klasech obilí, které se počtem shodují s počtem částí v obci. Zelená barva štítu je barvou obecně spojovanou s venkovem, s přírodou. Zde může být inspirována i údolní nivou řek Odravy a Ohře. Prapor ve středním pruhu opakuje podobu znaku. Krajní pruhy jsou odvozeny od  barevnosti figur ve znaku.

 

Návrhy znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 30. 11. 2001.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 12. 11. 2002.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 13. 2. 2003 na základě jeho rozhodnutí č. 16 z 9. 12. 2002.  

OKROUHLÁ

(obec)

 

Znak:

V červeno-stříbrně kosmo čtvrceném štítě stříbrno-modře kosmo čtvrcený kotouč, z něhož do pravého pole vyrůstá zelená větev jasanu o třech výhoncích, každý se třemi listy, a do levého pole zelená větev dubu s pěti listy a dvěma žaludy pod nimi. 

Prapor:

Bílo-červeně kosmo a šikmo čtvrcený list s kruhovým polem o průměru jedné poloviny šířky listu, modro-bíle čtvrcený úhlopříčkami listu. Z modrých polí do žerďového pole vyrůstá zelená větev jasanu o třech výhoncích, každý se třemi listy a do vlajícího pole zelená větev dubu o pěti listech a se dvěma žaludy u modrého pole. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3. Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík. 

Ikonografie:

Obec se v historických pramenech poprvé připomíná v roce 1299 v soupise majetku, vypracovaném majiteli vsi pány z Paulsdorfu (Paulsdorfer Lehensbuch - 1299). Paulsdorfové patřili k významným šlechtickým rodům v Horní Falci a později v Bavorsku. Pocházeli z Paulsdorfu u Amsbergu, kde se poprvé připomínají v roce 1190. Na Chebsku náleželi k nejstarší vrstvě štaufských ministeriálů, kteří se podíleli na kolonizaci území. Vymřeli v roce 1623 Janem Kryštofem. Erbem Paulsdorfů byl štít kosmo čtvrcený červeno-stříbrně. V roce 1421 Vilém z Paulsdorfu prodal Okrouhlou Rudigerovi Junckerovi. Junckerové pak drželi ves sto padesát let. Zřejmě někdy v této době zde byla vybudována tvrz, která se připomíná v roce 1450, kdy ji vojsko Jiřího z Poděbrad vypálilo. V roce 1560 koupil tvrz a příslušný statek v Okrouhlé Kašpar Krahmer. Krahmerové drželi ves do roku 1633, kdy ji Ondřej ml. Krahmer postoupil svému zeti Adamovi Smiedlovi ze Seeberka. Jeho potomci vlastnili Okrouhlou až do roku 1799. Tehdy byla Janem Adamem Smiedlem prodána mlynáři Kašparovi Muckovi. Když v roce 1855 zemřel Jiří Muck jako poslední mužský člen rodu, dědily statek jeho dcery Marie Oehmischová a Adéla Haberzettlová. Adéla byla sestrou vyplacena a majetek přešel na Oehmische. Posledním držitelem byl Kurt Oehmisch, kterému byl statek v roce 1945 zabaven státem. V obci Okrouhlá roste tzv. Valdštejnův dub, který je chráněným stromem a jeho stáří je odhadováno na čtyři století. Podle ústní tradice měl pod dubem v roce 1634 odpočívat Albrecht z Valdštejna při své cestě do Chebu, kde byl 25. února toho roku zavražděn. Do katastru obce Okrouhlá patří také pozemky zaniklé vsi Jesenice. Ta měla počátky svých dějin shodné s dějinami Okrouhlé a byla také v majetku Paulsdorferů. Ves zanikla po výstavbě vodního díla zatopením na konci padesátých let. Vodní nádrž obdržela jméno Jesenická po zaniklé vsi. 

Původní jméno obce Okrouhlá je německé a znělo Scheibenreut. Význam tohoto názvu obce je vykládán jako „okrouhlá kopanina“. České pojmenování obce Jesenice má původ ve stromech jasanech. Pro ves s takovým jménem obvykle bývalo přijato jméno po vodoteči, jejíž název byl Jesenice podle druhu stromů, které rostly na březích.

 Červeno-stříbrné kosmé čtvrcení znaku je odvozeno od erbu pánů z Paulsdorfu, prvních prameny doložitelných držitelů obce. Kotouč je inspirován jménem obce. Modré části symbolizují Jesenickou nádrž, pod jejíž hladinou je bývalá obec Jesenice. Její název připomíná větev jasanu. Dubová větev je inspirována chráněným, památným dubem zv. Valdštejnův v obci Okrouhlá. Prapor opakuje podobu znaku. 

Návrhy znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 27. 4. 2001.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 13. 2. 2001.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 22. 4. 2002 na základě jeho rozhodnutí č. 100 z 14. 3. 2002.

 

OVESNÉ KLADRUBY

(obec)

 

Znak:

Ve zlatém štítě pod červenou hlavou s doleva položeným stříbrným mečem se zlatým jílcem černé paroží, uprostřed kosmá modrá sekera na černém topůrku šikmo podložená zeleným ovesným klasem.

 

Prapor:

Žlutý list s červeným žerďovým pruhem širokým jednu čtvrtinu délky listu. V červeném pruhu bílý meč se žlutým jílcem hrotem k dolnímu okraji. Ve žlutém poli černé paroží, uprostřed kosmá modrá sekera na černém topůrku šikmo podložená zeleným ovesným klasem. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3. Autor návrhu znaku a praporu: Miroslav Pavlů. 

Ikonografie:

První písemná zpráva o existenci osady (pův. Habrové Kladruby), ležící vzdušnou čarou 6 km jv. od Mariánských Lázní, pochází z r. 1242. Po celé feudální období náležela ke zboží premonstrátského kláštera v Teplé. Již ve 13. století byla vesnice centrem rozlehlé farnosti s kostelem sv. Vavřince. Byla počítána k největším obcím na klášterním panství a v 16. století získala údajně i statut městečka. Osada měla své hrdelní právo, šibenice stála na vrchu zv. „Am Galgen“ na návrší při cestě do Vysočan (ještě v r. 1741 zde stála kruhová stavba a sloup). Dominantou dnešní obce je barokní kostel sv. Vavřince, vybudovaný v letech 1744 až 1748 v místech r. 1611 vyhořelé gotické svatyně. Sousední budova fary pochází z r. 1830. Významnými památkami Ovesných Kladrub jsou i dvoje boží muka – jedny z doby kolem r. 1600, druhé z r. 1703. Obesním symbolům Ovesných Kladrub dominují černé jelení parohy ve zlatém poli, převzaté ze znaku tepelského kláštera, založeného v r. 1193 bl. Hroznatou. Sekera a ovesné klasy prezentují tzv. mluvící znamení, někdejší hrdelní právo osady symbolizuje popravší meč v červeném poli. Prapor obce je vytvořen v souladu se zásadami současné české vexilologické tvorby (text ikonografie vypracoval autor návrhu znaku a praporu).

 

Návrhy znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 4. 9. 2002.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 16. 4. 2003.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 19. 6. 2003 na základě jeho rozhodnutí č. 22 z 13. 5. 2003.

 

STARÁ VODA

(obec)

 

Znak:

V zeleno-zlatě dvakrát jedlovým řezem polceném štítě modrý zúžený vlnitý kůl.

 

Prapor:

List tvoří pět vodorovných pruhů, zelený, žlutý, modrý, žlutý a zelený, v poměru 4 : 3 : 2 : 3 : 4. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík. 

Ikonografie:

Obec Stará Voda je tvořena pěti částmi – Stará Voda, Háj, Jedlová, Sekerské Chalupy a Vysoká. Na katastru nynější obce byly v minulosti vsi Slatina a Nové Mohelno, které zanikly. O vsi Stará Voda přinášejí první zprávu zápisy v chebských městských knihách, datované do období po roce 1380. Po celou svou poznatelnou historii až do konce patrimoniální správy byla ves součástí panství Kynžvart. Ačkoliv ve Staré Vodě nebylo opevněné šlechtické sídlo, přesto byla ves významnou lokalitou svou polohou na staré obchodní cestě z Prahy do Chebu. Pro České království velice důležitá komunikace byla nazývána Zlatá cesta. Dálková obchodní cesta a souběžný Bahnitý potok tvořily osu vsi. Jméno obce je pravděpodobně odvozeno od existence vodního pramene, resp. od možnosti čerpat vodu jak pro občerstvení obchodníků a cestujících, tak pro napojení potahových zvířat a koní. Velká část katastru obce je součástí chráněné krajinné oblasti Český les.

 

Osudy vsi Vysoká (Maiersgrün) jsou ve svých počátcích spojeny s městečkem Žandovem (Dolní Žandov) a nedalekým hradem Boršegrýnem (Borschegrün). První písemná zmínka o Vysoké je činěna v roce 1392. Výklad významu názvu místa byl jazykovědci vyložen jako: Maiersgrün - Grün eines Maiers - niva, louka, háj nebo novina (nově vyměřené lány) hospodáře, či dvořáka. V pojmu „grün“ je německé pojmenování pro zelenou barvu, která je vlastní i nivám a loukám. Poněkud odlišnou historii má ves Jedlová (Tannaweg). Patřila k panství Tachov. Nedaleko vsi vyvěrá pramen velice kvalitní minerální vody. Výklad významu názvu vsi je prostý: Tannaweg - Tannenweg, jedlová cesta, cesta mezi jedlemi.

 

Znak lze vyložit historickými souvislostmi polohy obce na silnici zvané Zlatá cesta (zlaté pole uprostřed) a při potoku (modrý vlnitý kůl), které obklopovaly lesy (zelené boky štítu oddělené jedlovým řezem). V symbolice lze nalézat i připomínky některých částí obce. Modrý vlnitý kůl je možné vyložit jako zmínku o Staré Vodě. Jedlová, původně „cesta mezi jedlemi“ je symbolizována jedlovými řezy a barevností částí štítu. Vysoká, původně Maiersgrün, ve významu louka, niva, háj, je obsažena v zelené barvě krajních polí. Zelená pole ohraničená jedlovým řezem také symbolizují polohu v podhůří Českého lesa. Podoba obecního praporu vychází ze znaku Zelené pruhy mají oporu v zelených bocích štítu znaku, žluté nacházejí inspiraci ve zlatém poli uprostřed štítu, modrý je odvozen od modrého vlnitého kůlu.

 

Návrhy znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 20. 6. 2002.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 17. 9. 2003.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 5. 2. 2004 na základě jeho rozhodnutí č. 30 z 7. 10. 2003.

 

TŘI SEKERY

(obec)

 

Znak:

Ve stříbrném štítě na zeleném návrší jedle přirozené barvy do jejíž kořenů jsou zatnuty tři (2, 1) sekery přirozené barvy. Prapor:List tvoří tři svislé pruhy, zelený, bílý, zelený v poměru 1 : 4 : 1. V bílém pruhu na zeleném návrší vycházejícím z dolního okraje bílého pruhu zelená jedle s hnědým kmenem a kořeny, do nichž jsou zatnuty tři (2, 1) sekery na hnědých topůrkách. Poměr šířky listu k jeho délce je 2 : 3. Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík. Ikonografie:Obec Tři Sekery se v písemných pramenech poprvé připomíná v roce 1555 jako příslušenství královského panství Tachov. Ves zřejmě vznikla v první polovině 16. století jako rozptýlené hornické sídliště při dolech na měď. V roce 1606 byl císařem Rudolfem II. tachovský zámek s příslušnými vesnicemi prodán městu Tachov. Později však příslušela k Tachovu pouze část vsi, která se nazývala Tři Sekery Tachovské. Vedle toho byla část příslušná k panství Kynžvart a ta se nazývala Tři Sekery Kynžvartské (1838). Výklad významu názvu vsi je jazykovědci činěn takto: bývaly tu hory (těžařská díla) nazývané „zu den drei Hacken“ – „u tří (motyk) seker“.  V obci Tři Sekery je užíván neoficiální obecní znak již po velice dlouhou dobu. Počátek tradice není zcela jasný. Znak má podobu na návrší stojící jedle, do jejíž kořenů jsou zaseknuty tři sekery. Německá vlastivědná literatura určuje barevnost znaku popisem: „ve stříbře na zelené patě štítu jedle, na jejíž kořenech tři stříbrné sekery“. Vznik znaku je v místním podání spojován se založením obce a je vyprávěno o vozkovi, který údajně někdy v 16. století při své cestě v okolí dnešní obce objevil měděnou rudu a k označení nálezu využil tří záseků sekerou do jedle. Po té byly otevřeny doly a příchozí horníci založili ves, která obdržela pojmenování po nástroji a počtu značek, které jím byly zhotoveny.  

Z doby před rokem 1850 je známa obecní pečeť, která má v obraze ve vavřínovém věnci obilní snop a na něm tři zkřížené sekery. Opis zní: Königswarter dreyhacken. Nepochybně jde o pečeť užívanou v té části vsi, která se nazývala Tři Sekery Kynžvartské. Je možné, že v té části, která nesla název Tři Sekery Tachovské, byla užívána pečeť s  obrazem jedle a tří seker, ale povědomost o ní chybí. Přesto se lze domnívat, že tradice třísekerského obecního symbolu je stará nejméně sto padesát let. Současný znak obce se shoduje s tradiční a několik generací užívanou podobou obecního znaku. Prapor opakuje podobu znaku a oba zelené pruhy jsou odvozeny od barvy hlavních znakových figur jedle a návrší.

 

Návrhy znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 9. 11. 2000.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 30. 5. 2001.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 14. 8. 2001 na základě jeho rozhodnutí č. 87 z 27. 6. 2001.

 

VALY

(obec)

 

Znak:

Ve stříbrném štítě levý zelený stupeň, vpravo vykořeněný zelený smrk.

 

Prapor:

Bílo-zeleně jedním stupněm dělený list, na žerďovém okraji v poměru 3 : 1, na vlajícím okraji 1 : 1. V žerďové polovině bílého pole zelený vykořeněný smrk. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a vlajky: PhDr. Jan Pelant, CSc.

 

Ikonografie:

Dnešní obec Valy dostala své jméno až po druhé světové válce v roce 1947, po odsunu německého obyvatelstva. Ves se do té doby jmenovala (od svého prvního konstituování v roce 1788) Šance. Tento původní název byl odvozen od valového pozemního opevnění, vybudovaného v době třicetileté války. Poměrně mohutné valy zůstávaly v Šancích až do 19. století. Tyto uvedené skutečnosti o původu názvu vsi jsou vyjádřeny v obecním znaku. Vzhledem k původnímu i dnešnímu názvu obce jde o znak mluvící. Valové pozemní opevnění, jehož zarostlé stopy jsou v okolí obce dodnes patrné, jsou vyjádřeny ve stříbrném štítu levým zeleným stupněm. Druhou skutečností, kterou ve znaku vyjadřuje zelený vykořeněný smrk, je bohatství hustých okolních lesů (72% rozlohy obce připadá na lesy). Nepřímo vyjadřuje bohatství lesů i zelená barva celého levého stupně, která však především má vyjadřovat fakt, že pozůstatky valů (šancí) jsou dnes porostlé zelení. Obecní prapor je přesně odvozen od obecního znaku (text ikonografie vypracoval autor návrhu znaku a praporu).

 

Návrhy znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 26. 6. 2000.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 18. 4. 2001.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 4. 6. 2001 na základě jeho rozhodnutí č. 84 z 11. 5. 2001.

 

VELKÁ HLEĎSEBE

(obec)

 

Znak:

V červeno-stříbrně děleném štítě nahoře stříbrný šraňk, dole tři (2, 1) černé svatojakubské mušle.

 

Prapor:

Červeno-bíle čtvrcený list. V horním žerďovém poli bílý šraňk, v dolním žerďovém poli tři (2, 1) černé svatojakubské mušle. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3. 

Autor návrhu znaku: RNDr. Jiří Bytel.

Autor návrhu praporu: Stanislav Kasík.

 

Ikonografie:

Šraňk (otáčecí závora) připomíná skutečnost, že obec postupně vznikala kolem významné křižovatky na zemské stezce z Čech do Bavorska a pozdější říšské silnici. V místě bylo vybíráno mýtné. Tři černé mušle ve stříbrném poli jsou inspirovány podobou rodového erbu Metternichů a připomínají v historii nejvýznamnější rod držitelů Velké Hleďsebe, Malé Hleďsebe a zakladatele Klimentova Klementa z Metternichu. Počet tří mušlí symbolizuje také tři místní části obce (Velká a Malé Hleďsebe a Klimentov). Mušle hřebenatka je atributem sv. Jakuba Většího (i když místní kostel mu zasvěcen není), ochránce a patrona poutníků. Může tak být připomínkou polohy obce u významné cesty a symbolem potřeby ochrany „vyšší mocí“ v nebezpečném úseku zemské stezky. Název „hleď sebe“ je vykládán ve smyslu „dávej pozor“ a koresponduje s dalšími „varovnými“ pomístními názvy jakým je např. Pozorka. Z pohledu širšího symbolismu bývá mušle chápána jako symbol zrození. I obec se po druhé světové válce „znovuzrodila“ příchodem českého obyvatelstva do vylidněného sídla a opětovně v roce 1990 vyčleněním z města Mariánské Lázně. Červená a stříbrná tinktura užité v základním dělení štítu jsou historickými „českými barvami“. Velká a Malá Hleďsebe patřily mezi chodské vesnice náležející k tachovskému hradu a jako takové byly ve vlastnictví českého krále. (text ikonografie vypracoval autor návrhu znaku). List praporu je čtvrcen poli v barvách shodných se základními tinkturami děleného štítu. Figury v první a třetí čtvrtině opakují podobu znaku

 

Návrh znaku schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 24. 2. 2000.

Návrh praporu byl schválen 27. 4. 2000.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 1. 11. 2000.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 18. 12. 2000 na základě jeho rozhodnutí č. 74 z 28. 11. 2000.

 

***

 

Dvě města z okresu Cheb užívají neoficiální a řádně nekonstituované vlajky. Jsou to Mariánské Lázně a Lázně Kynžvart.

 

V Mariánských Lázních vznikl někdy před rokem 1994 prapor, který byl tvořen třemi vodorovnými pruhy, modrým, bílým a žlutým. V říjnu uvedeného roku byla tato podoba praporu zástupcem městského muzea konzultována s členem podvýboru a vexilologem PhDr. Zbyškem Svobodou. Ten konstatoval, že prapor není schválitelný pro shodnost s praporem města Krnov. Žádost Krnova o schválení a udělení byla v té době podvýborem projednávána (prapor udělen 4. 6. 1995). Mariánským Lázním se v rámci zmíněné konzultace dostalo doporučení, aby pruhům praporu bylo změněno pořadí na žlutý, modrý a bílý a byla urychleně podána žádost o schválení s ujištěním, že prapor v uvedené podobě bude městu Mariánské Lázně „rezervován“. Po dobu následujících pěti let se město neodhodlalo k podání žádosti a tak byla doporučovaná varianta v roce 1999 udělena městské části Praha 12. V roce 2003 byl městem učiněn pokus znovu se zabývat konstituováním městského praporu. Ukázalo se však, že po téměř deseti letech „vyčkávání“ přišly Mariánské Lázně o jakoukoliv možnost konstituovat dosud užívaný prapor, protože všechny do úvahy přicházející podoby kombinující pruhy žlutý, bílý a modrý byly již vyčerpány a jsou užívány jinými městy nebo obcemi (dopis PhDr. Zbyška Svobody, člena Podvýboru pro heraldiku a vexilologii PSPČR, ze 4. 10. 2002 a jeho odborný posudek jako soudního znalce v oboru vexilologie, Zápis poř. č. 74 znaleckého deníku z 28. 2. 2003). Přetrvávající užívání vlajky v Mariánských Lázních ve výše uvedené podobě (vodorovné pruhy modrý, bílý a žlutý) je ve vztahu ke Krnovu nejméně nekorektní a to má nakonec i své právní aspekty. Ačkoliv byla městu Mariánské Lázně nabídnuta „průchodná“ řešení bylo na konání vedoucí k řádnému konstituování městské vlajky zatím rezignováno.

 Ve městě Lázně Kynžvart je běžně užíván symbol míněný jako městská „vlajka“. Z pohledu vexilologické terminologie jde o korouhev a vlajkou a ani praporem to nazvat nelze. Uvedený symbol je vytvořen zcela chybně a neodpovídá běžným zvyklostem pro tvorbu městských a obecních vlajek v současnosti. „Vlajka“ je koncipována pro pověšení na příčné ráhno. Popis při použití neodborných termínů by mohl znít: List je tvořen dvěma svislými pruhy bílým a červeným a uprostřed je v červeno-stříbrně polceném štítě zlatá polovina lva. Symbol je tedy koncipován „na výšku“. Městské a obecní vlajky mají u nás standardní rozměry dané poměrem šířky k délce 2 : 3 a list je tedy koncipován „na délku“. Kynžvartská korouhev je také užívána jako běžný „prapor“ tak, že je kratší stranou připevněna k žerdi a štít se znakem leží  vodorovně (!) na listu. Vodorovná poloha znaku je v tomto případě zcela nepříhodná a nesmyslná. Navíc je podle současných pravidel pro tvorbu praporů nemyslitelné, aby na listu byl znak města či obce ve štítu. V roce 2004 bylo nabídnuté „řešení“ podoby městské vlajky městem odloženo. *** V roce 1985 vyšla dvě poslední relevantní heraldická kompendia týkající se komunální heraldiky. První z nich se zabývalo celými Čechami (Jiří Čarek, městské znaky v Českých zemích, Praha 1985) a druhé tehdejším Západočeským krajem (Jan Pelant, Znaky a pečetě západočeských měst a městeček, Plzeň 1985). Mezi rokem 1985 a 1990 byl na území okresu Cheb zaveden do užívání znak města Hranice.  Hranice byly městečkem již v roce 1881. Na razítcích používaných samosprávou byl vyobrazen kůň pijící z potoka (mluvící znamení ve vztahu k německému pojmenování obce Rossbach). V roce 1964 byl v Hranicích zřízen městský národní výbor. V roce 1987 obdržela Komise pro posuzování městských znaků při Archivní správě ministerstva vnitra žádost města Hranice o posouzení návrhu městského znaku, který vypracoval Jan Kryl po konzultacích s Karlem Liškou. Společně s návrhem znaku, bylo posláno usnesení pléna MěNV z 24. 4. 1987 o schválení podoby znaku, jak vyžadovaly soudobé úřední postupy. „Heraldická komise“ při ASMV plnila funkce spíše konzultační. Její rozhodnutí neměly charakter „schválení a udělení“ a lze je vnímat  pouze jako doporučení k užívání. Komise vydávala rezultáty o akceptovatelnosti návrhů. Při pochybeních navrhovatelů a při porušeních heraldických pravidel doporučovala úpravy či změny znaků.  Návrh znaku předkládaný městem, který byl v podstatě žánrovým obrázkem – „mezi dvěma jehličnatými stromu paseka, kterou protéká potok, z něhož pije vlevo obrácený kůň“ -  nebyl k užívání doporučen. Komise navrhla následující podobu – „modro-zeleně dělený štít, nahoře pasoucí se stříbrný kůň, dole šikmé stříbrné vlnité břevno“ – znak nakreslil Jiří Hanáček. S novou podobou znaku město souhlasilo dopisem ze 16. 11. 1987. Mělo následovat nové usnesení pléna MěNV, které by zároveň zrušilo usnesení z 24. 4. 1987. Tímto aktem by byl hranický znak konstituován podle tehdejších právních norem (viz dopis PhDr. Ivana Štarhy, člena podvýboru pro heraldiku a vexilologii PSPČR, z 9. 12. 2003). Není známo, zda se tak skutečně stalo. Mnoho měst, kterým byl uvedenou komisí ASMV před rokem 1990 doporučen znak k užívání, učinilo krok k posílení relevance svého znaku tím, že byl současný Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR běžným způsobem požádán o schválení. Vše je pak završeno oficiálním udělením předsedou Poslanecké sněmovny. Stejný krok lze doporučit i městu Hrance, které může zároveň požádat o udělení městské vlajky, kterou dosud nemá. *** Na závěr lze přičinit několik poznámek k symbolům užívaným městy Cheb a Skalná. 

CHEB

(město)

 

Cheb patří ke starým říšským městům doloženým písemnými historickými prameny k roku 1061. V roce 1147 se píše o městečku (oppidum) a o padesát let později již o městu (civitas).  Význam města pro vladaře Sv. říše římské odráží pojmenování Chebu v roce 1277 císařským městem (civitas imperii). Tento vztah se projevil i v symbolice užívané městem. Město užívalo štítu, ve kterém byla štaufská císařská orlice. Ta byla standardně černá se zlatou, či červenou zbrojí ve zlatém štítě. Císařskou orlici ve zlatém štítě užívá jedno z nejvýznačnějších říšských císařských měst, kterým byly Cáchy (Aachen), místo korunovací římských králů. Snad s ohledem na tento fakt byla v Chebu položena černá orlice do štítu stříbrného. Její užití je doloženo například v polovině 14. století a také později.

 

Od 14. století se znak města Chebu objevuje v praktickému užívání na mincích, značkách a nepochybně i na jiných místech, které byly jinak běžně znakem opatřovány (chebské antependium – ok. r. 1300). Uvedený znak je odlišný od prosté orlice ve štítě. Znak lze stručně popsat jako štít dělený v jehož horní polovině je polovina orlice a dolní polovina je kosmo mřežovaná. Je zřejmé, že ve zmíněné době začíná tradice podoby chebského městského znaku užívaného pak až do poloviny 20. století. Po krátkém intermezzu uplatňování českého socialistického lva ve znaku města (od r. 1962), došlo (po r. 1989) k návratu k užívání historického znaku.

 

Návrat k původní podobě městského znaku po roce 1989 nebyl v Chebu provázen šťastnými okolnostmi. V dobré víře bylo městem přihlédnuto k podobě, která byla otištěna v obrazové části publikace o západočeských městských znacích (Jan Pelant, Znaky a pečetě západočeských měst a městeček, Plzeň 1985). Kresbu provedl Karel Liška svého času přední kreslíř v oboru české komunální heraldiky. Jeho inspirací byla kresba chebského znaku od Hugo Gerharda Ströhla z roku 1904 (Städte-Wappen von Österreich-Ungarn, Wien 1904, s. 58, tab. I), který ji převzal z práce o českých městských znacích Vincenze Roberta Widimského z roku 1864 (Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen, Wien 1864, s. 32, vyobr. č.113) a z Ottova naučného slovníku (XII. – 1897, s. 104), jehož redakce zcela nekriticky zopakovala Widimského kompendium.

 

Liškou v roce 1985 uvedená podoba znaku města Cheb je podobou chybnou. Chyba spočívá ve skutečnosti, že mříž v chebském znaku má být správně proplétaná a Liška nakreslil prosté mřežování. Při rigorózním posouzení takového znaku je nezbytně nutný rezultát, že nejde o znak Chebu, protože ten je jiný. Je jiný proto, že z pohledu heraldických pravidel je figura „mřežování“ odlišná od „proplétané mříže“. Lze jen doplnit, že v roce 1979 nakreslil Liška chebský znak dobře (Karel Liška, Ludvík Mucha, Klíč k našim městům, Praha 1979, tab. 19). Zřejmě pod vlivem výše jmenované trojice publikací (Widimského a Ströhlova navíc nebyly běžně dostupné) revokoval Liška svůj pohled na podobu historického chebského znaku a dopustil se nekritického hodnocení získaných předloh. Svoji roli nepochybně sehrál i fakt, že „socialistický“ městský znak z roku 1962 byl již považován za trvalý a nezvratný. „Socialistický“ znak města Chebu však respektoval historický městský znak alespoň do té míry, že lipové větve byly stejně jako dříve mříž propleteny. Ale ani Pelant a ani Čarek (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 164 – 165) nedokázali při popisu onoho „socialistického“ znaku dostatečně popsat „mříž“ z lipových větví a nepojmenovali ji jako propletenou.

 

Město Cheb svůj návrat k historickému městskému znaku konstituovalo vydáním vyhlášky č. 546/1994 O znaku, praporu, vlajce a pečeti města, řetězu starosty města a jejich užívání z 1. 7. 1994. Zde je v čl. 1 uvedeno krom jiného konstatování, že se město „vrací k původní formě znaku z počátku 14. století“. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je to prohlášení nepřesné a zavádějící – město se vrátilo k podobě chybně nakresleného městského znaku z roku 1864.

 

Z historie města Chebu vyplývá, že již v 15. století byl městem užíván prapor, který byl tvořen červeným listem. Byl-li na praporu znak jisté není a vlastně se neví, co na listu praporu bylo (ono tam „něco“ jistě bylo). Existenci červeného praporu s městským znakem přinášejí zprávy z poloviny 16. století. Zřejmě lze mít zmíněný symbol za městskou korouhev, která v životě každého města sehrávala významnou roli. Např. při zahajování a ukončení městských trhů, při vojenských aktivitách městské branné hotovosti, při požárech atp.

 

O městské vlajce existují zprávy z období před rokem 1935. List byl tvořen dvěma vodorovnými pruhy, bílým a červeným. Údajně šlo o barvy bývalých říšských měst a to by mohlo znamenat, že symbol je mnohem starší. Až do roku 1723 byl Cheb de facto i de iure říšským lénem a teprve po té, když byla zrušena říšská lenní zástava, bylo město připojeno k Českému království a prohlášeno českým svobodným královským městem. Zdá se však pravděpodobnější, že městská vlajka tvořena dvěma vodorovnými pruhy v barvě bílé a červené je spíše ohlasem tohoto aktu, než že by byla jakousi reminiscencí na barevnost říšských městských vlajek (existuje-li vůbec takový úzus). Česká národní vlajka má totiž právě uvedenou podobou. Zřejmě pro tuto shodnost začal být pro roce 1935 vkládán doprostřed listu městský znak, aby byla jinak česká národní vlajka od chebské odlišena.

 

V roce 1962 byla společně se „socialistickým“ znakem zavedena i „socialistická“ městská vlajka. Ta byla tvořena třemi vodorovnými pruhy, bílým, červený a žlutým s novým městským znakem uprostřed. Po roce 1989 se město vrátilo k původnímu praporu z období po roce 1935.

 

SKALNÁ

(město)

 

Skalná, dříve Wildstein (Vildštejn) byla na město povýšena císařem Františkem Josefem I. v prosinci roku 1905. Znak udělen nebyl. Ten vznikl ve 30. letech 20. století. Měl podobu modro-červeně děleného štítu, v horní polovině na stříbrné skále dvoupatrový stříbrný hrad s červenou střechou, dole stříbrný štít s černým břevnem, na štítě zlatě korunovaná přilba s černo-stříbrnými přikryvadly (Jan Pelant, Znaky a pečetě západočeských měst a městeček, Plzeň 1985, s. 219, vyobrazení v příloze). Je jistě pozoruhodné, že kompendium Jiřího Čarka vůbec nepřináší vyobrazení znaku Skalné. Nepochybně pro jeho jednoznačné a nekompromisní odmítnutí v textové části – cituji: „Tento heraldicky zcela nevhodný obraz nebyl patrně nikým schválen a nenabyl tedy platnosti. Že nešlo o skutečný znak, nýbrž jen o jeho svémocný návrh…“ (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 347). Uvedený komentář lze doplnit skutečností, že samotní Skalenští neměli o svém domnělém znaku zcela jasno, když se na razítcích z roku 1947 – 1949 objevil pouhý erb z dolní poloviny štítu. Ten byl domněle Nothaftů. Lze předeslat, že rodový erb Nothaftů vypadal jinak. Můžeme mít za skutečnost, že tvůrci znaku ve Skalné chyběly potřebné znalosti heraldiky a nakonec také průprava heraldikou rodovou.

 

Nothaftové patřili k nejstarším a nejmocnějším ministeriálním rodům, které se ve 13. století podílely na kolonizaci Chebska. Drželi hrad Wildstein (Skalná). Jejich rodovým erbem byl zlatý štít s modrým břevnem (Johann Siebmacher, New Wapenbuch, Nürnberg 1605, tab. 78). Ve znaku Skalné je erb Nothaftů uváděn jako stříbrný štít s černým břevnem. Tuto kombinaci heraldických tinktur lze mít za chybnou. Protože pro barevnost nothaftovského erbu nebyla žádná opora v české heraldické literatuře, tak lze dovodit, že barevnost skalenského znaku byla určena na základě chybné interpretace vyobrazení pečeti Ekharta Nothafta otištěné v Sedláčkových Hradech… (August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, Díl XIII, Praha 1905, tabule v příloze), kde je hladký štít s břevnem pokrytým kosmým a šikmým šrafováním (mřežováním). Hladký štít byl zcela nepřesně a chybně posouzen jako stříbrný a mřežování jako černá barva a to na základě způsobů grafického vyjádření heraldických tinktur, které však bylo ustáleno až v 18. století, ale to neexistovalo na přelomu 13. a 14. století, z kterého pochází uvedená pečeť.

 

Uvedená chybná a laická interpretace nothaftovské pečeti způsobila, že i další symbol užívaný ve Skalné a tím byl prapor, není ve své barevnosti korektní. 2. 1. 1936 byla ministerstvem vnitra schválena k užívání vlajka města, která má podobu listu tvořeného třemi vodorovnými pruhy, bílým černým a bílým. Inspirační zdroj pro podobu vlajky je zřejmý

 

Město Skalná se po roce 1989 vrátilo k užívání odbornou literaturou jednoznačně odmítnutému znaku. Stejně tak se vrátilo k užívání vlajky od něj odvozené. Lze městu doporučit, aby učinilo pokus o korigování podoby užívaného znaku a vlajky a zároveň o jejich řádné konstituováním, které městským symbolům dosud chybí.



Publikováno: Sborník chebského muzea 2004, Vydává Krajské muzeum Cheb, Cheb 2005, s. 134 - 161.


Zpracováno: 31. 10. 2007                                                                                                                 © Stanislav Kasík
 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting