Okres Mělník 1990 - 2006
Nové symboly měst a obcí okresu Mělník po roce 1990
Dne 4. září 1990 byl vydán zákon č. 367/1990 Sb. „O obcích“ (obecním zřízení). V platnost vstoupil volbami do obecních zastupitelstev konaných 13. a 24. listopadu uvedeného roku. Paragraf 5 tohoto zákona umožnil v celé české historii dosud nebývalé přijímání znaků a praporů všemi obcemi bez rozdílu. Tedy i těmi, které nebyly městy, či městečky ani v minulosti a ani v současnosti. Tuto skutečnost znovu potvrdila novela zákona o obcích č. 128/2000 Sb. z roku 2000, rozšiřující v paragrafu 6 právo měst a obcí na užívání městských a obecních razítek s vyobrazením městského či obecního znaku všude tam, kde není zákonem stanoveno užití razítka se znakem státním. Zákon č. 216/2004 Sb. novelizoval předchozí zákon z roku 2000 tím, že byl původní termín „prapor“ nahrazen termínem „vlajka“. V následném textu je k této skutečnosti přihlédnuto a je používán pojem „prapor“ pro symbol udělený před 8. dubnem 2004, kdy vstoupil zákon v platnost, a „vlajka“ pro symbol udělený po tomto datu. Rozdíl mezi praporem a vlajkou je dán pouze způsobem vyvěšení – prapor je pevně přichycen k žerdi a vlajka se vytahuje na stožár pomocí lanka. Jinak je v obou případech symbol vzhledově totožný. K úpravě příslušného ustanovení zákona o obcích ve prospěch „vlajky“ došlo na základě zjištění, že symbol je obcemi užíván především jako vlajka.
Nejprve při České národní radě Federálního shromáždění ČSFR a po té při Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR byla ustavena „heraldická komise“, jejímž úkolem bylo odborně posoudit došlé návrhy obecních znaků a praporů (vlajek), doporučit nebo odmítnout jejich udělení předsedou Poslanecké sněmovny (dříve předsedou ČNR) a stanovit jejich odborné popisy. „Komise“ fungovala pod různými pojmenováními – v současnosti má název Podvýbor pro heraldiku a vexilologii (v následujícím textu také zkráceně „podvýbor“).
Okresem Mělník je zde myšleno správní území vymezené hranicemi okresu určenými vyhláškou Ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., o stanovení území okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy, ze dne 18. 12. 2002. Rozsah okresu Mělník byl stanoven výčtem území obcí, které jej tvoří.
Do konce roku 1989 existovala v okrese Mělník následující historická města a městečka užívající znaky – Byšice (již 1481 městečko, znak vyvinutý z historické pečeti, dnes obec), Chlumín (již 1336 městečko, znak vyvinutý z historické pečeti, dnes obec) Kostelec nad Labem (již 1317 městečko, 1371 město, znak vyvinutý z historických pečetí), Kralupy nad Vltavou (1881 městečko, 1884 znak udělen, 1902 město), Mělník (již v 10. století město, znak vyvinutý z historických pečetí), Mšeno (již 1367 městečko, znak vyvinutý z historické pečeti, 1991 město), Neratovice (1960 město, 1977 znak a prapor konstituovány), Veltrusy (1899 městečko, 1900 znak udělen, 1994 město). K 30. 6. 2006 mají ze šesti současných měst tři schválenou a udělenou vlajku (prapor – včetně Neratovic). Mělník používá historického praporu. Správní území okresu Mělník zahrnuje krom vyjmenovaných šesti měst i katastrální území dalších šedesáti čtyř obcí. K 30. 6. 2006 má oficiálně udělený znak a vlajku patnáct z nich. Po roce 1990 přijala nové symboly jako první obec Kokořín, které byl v roce 1998 udělen znak a prapor. Ostatní obce ke shodnému kroku přistupovaly postupně v následujících letech: Čečelice (1999), Konětopy (2000), Mšeno, Kralupy nad Vltavou, Libiš, Ledčice, Lužec nad Vltavou (2002), Vraňany, Zálezlice, Mělnické Vtelno (2003), Chvatěruby, Vojkovice, Tuhaň (2004), Střemy (2005), Nelahozeves, Obříství (2006).
Následný přehled je úplným výčtem symbolů udělených obcím v okrese Mělník v období od roku 1990 (vydání zákonu O obcích) do konce prvního pololetí roku 2006 (přerušení činnosti Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR v souvislosti s dovršením volebního období 2002 – 2006 a s novými volbami do PSPČR – poslední zasedání podvýboru se uskutečnilo 3. 5. 2006 a slavnostní předání dekretů předsedou PS 25. 5. 2006). Seznam je řazen abecedně v jednotném schématu podávaných informací. Texty popisů znaků a vlajek (praporů) jsou ve shodě se zněním v udělovacích dekretech. Tyto texty mají pro existenci znaků a vlajek zásadní význam. Z pohledu heraldického a vexilologického úzu není jejich podoba dána grafickým vyobrazením, ale právě odborným popisem. Ikonografický výklad je standardní součástí dokumentace při podávání žádosti o udělení znaku a vlajky (usnesení Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, č. 286 z 47. schůze ze dne 14. září 2005, o stanovení povinných dokumentů pro podání žádosti o schválení obecních symbolů). Protože znak nemůže být seskupením náhodných symbolů je v ikonografickém výkladu vyložen smysl užitých figur a tinktur. V přehledu jsou použity nekorigované autentické citace textů navrhovatelů obecních symbolů (včetně stylistických nedokonalostí, mluvnických a pravopisných chyb, autorských fabulací, faktografických nepřesností a anachronismů). O autorství textu je na jeho konci v závorce učiněna poznámka. Tam, kde taková poznámka není je text vypracován autorem tohoto článku, který je také navrhovatelem některých obecních znaků. Za ikonografickým výkladem následují „kritické poznámky“ a v nich je v některých případech glosován nejen text „zdůvodnění“, ale i obsah znaků (především z pohledu ikonografického) a způsob jejich tvorby (především z pohledu heraldicky výtvarného); je také poukázáno na ojediněle se vyskytující, ale přesto existující nepřesnosti, nedokonalosti, či chyby v odborných popisech stanovených podvýborem. Vlajky jsou dle zvyklostí odvozovány od znaků a toto odvození je v některých textech ikonografii stručně popsáno; jinak lze srovnáním znaku a vlajky odvození vypozorovat. V níže uvedených kapitolách je popisován pouze výsledek procesu konstituování symbolů a nejsou uvedeny případné další nerealizované návrhy symbolů předložené obcím jejich tvůrci. Stejně tak není v úplnosti popisována někdy nesnadná a zdlouhavá cesta obcí k oficiálnímu udělení znaku a vlajky způsobená neschválením předloženého návrhu příslušnou institucí Poslanecké sněmovny PČR.
Pro plnoprávnou existenci symbolů mají prvořadý význam akty schválení městským, či obecním zastupitelstvem, schválení Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a udělení předsedou Poslanecké sněmovny PČR. Proto jsou uvedena data těchto aktů. I když v minulosti činil výše zmíněný „podvýbor“ svá rozhodnutí pod různými oficiálními názvy, je jednotně použit současný název této instituce. V tomto přehledu je uvedeno datum zasedání Podvýboru pro heraldiku a vexilologii jehož činnost je v procesu konstituování obecních symbolů nesuplovatelná a je vypuštěno datum zasedání nadřízeného výboru pro vědu, výzkum, kulturu, mládež a tělovýchovu, jehož schválení bylo a je aktem ryze formálním. Obecní symboly uděluje předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Vlastní „udělení“ je slavnostním aktem konaným v prostorách Poslanecké sněmovny a jeho hmatatelným dokladem je udělovací dekret. Tomu předchází písemné Rozhodnutí předsedy PSPČR o udělení. Rozhodnutí a udělení nejsou akty vykonané ve shodný den. V následujícím přehledu jsou uvedena obě data. Je tím eliminována ztráta části informace, způsobená v již publikovaných přehledech jiných autorů tím, že datum rozhodnutí předsedy je, na rozdíl od data skutečného udělení, považováno za rozhodné a datum aktu samotného fyzicky uskutečněného udělení, uvedené v záhlaví udělovacího dekretu, je opomíjeno.
***
ČEČELICE
(obec)
Znak: V modro-černě děleném štítě vyrůstající zlatá, hranou dopředu natočená věž se dvěma prolomenými románskými okny, cimbuřím a stanovou střechou.
Prapor: List tvoří tři vodorovné pruhy, modrý, žlutý a černý.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: doc. PhDr. Jaroslav Jaroš, CSc.
Ikonografie: „První písemné zprávy pocházejí z roku 1252. Je to doba konce románského slohu a počátek ranné gotiky. Původně v Čečelicích v té době byly vystavěny tři tvrze, tzv. horní, dolní a malá dolní. Koncem 16. století však dvě z nich již byly pusté a o sto let později – roku 1656 i největší z nich – horní byla již pustá. Mezi majiteli tvrzí je celá řada známých rodů nižší i vyšší šlechty. Pro barvy do gotického štítu jsme zvolili zástupce rodu Čečelických ze Šanova, kteří vlastnili Čečelice od roku 1471 a jejich barva byla v erbu do poloviny černá a barvu rodu rodu rytířů Smrčků z Mnichu a na Čečelicích, kteří zde žili od roku 1586 do roku 1622 a později znovu. V místní hrobce jsou pochování příslušníci tohoto rodu, což dokládá náhrobní kámen z roku 1619. Barva tohoto rodu byla modrá“ (neautorizovaný text s názvem „Historie obce“ poskytl Obecní úřad v Čečelicích).
Kritická poznámka: K podobě znaku a k jeho ikonografickému výkladu lze poznamenat, že věž je nepochybně inspirována současnou podobou věže čečelického, původně románského, kostela sv. Havla, jehož nejstarší stavební konstrukce jsou historiky umění zařazeny do 1. třetiny 13. století. Volba tinktur navrženého znaku vycházela z erbu vladyků ze Šanova, který byl zlato-černě dělený. Shodného erbu použil na pečeti v roce 1532 držitel Čečelic Václav ze Šanova zvaný Čečelický. Byla-li autorem návrhu obecního znaku hledána inspirace pro jeho barevnost v erbech historických vlastníků z řad šlechty, pak s podivem v případě Václava Čečelického ze Šanova padla volba na držitele zcela marginálního a epizodního. Smrčkové z Mnichu užívali v erbu stříbrného okouna s červenými ploutvemi v modrém štítě. K náhrobníku Smrčků z Mnichu lze dodat, že jde o náhrobník Mariany ze Žeberka (+ 1619, v pátek před nedělí adventní – denní datum nelze určit, protože nápisný text na náhrobníku nesděluje, o kterou ze čtyř adventních nedělí jde), vdané za Václava Smrčka z Mnichu, nabyvatele statku Čečelice v roce 1586 (zápis v Deskách zemských). Na náhrobníku je vyobrazen erb Smrčků v alianci s erbem pánů ze Žeberka (Jan Kilián, Historické náhrobníky a epitafy Mělnicka, Mělník 2004, s. 27). V popise znaku obce Čečelice stanoveném podvýborem není uvedena tinktura oken. Při použitému termínu „prolomená okna“ je podle terminologických pravidel jejich tinktura rozdílná od tinktury štítu - autorem návrhu byla okna myšlena jako stříbrná. Je možné, že neuvedení tinktury oken v popisu znaku je prostou písařskou chybou. Správný popis by pak zněl „…zlatá, hranou dopředu natočená věž se dvěma stříbrnými (prolomenými) románskými okny…“.
Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 12. 4. 1999.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu dne 27. 10. 1999.
Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 6. 12. 1999, na základě jeho rozhodnutí č. 41 ze dne 26. 11. 1999 (udělovací dekret má datum 25. 5. 1999 - zřejmě výsledek mimořádného a nestandardního postupu uplatňovaného např. některými poslanci ve vztahu k rozhodování podvýboru).
CHVATĚRUBY
(obec)
Znak: Ve zlato-modře polceném štítě vpravo modrý korunovaný lev s červenou zbrojí, vlevo postavený stříbrný meč se zlatým jílcem přeložený položeným gotickým klíčem a položeným palcátem, obojí zlaté.
Prapor: List tvoří tři svislé pruhy, modrý, žlutý a modrý, v poměru 1 : 2 : 1. Ve žlutém pruhu modrý korunovaný lev s červenou zbrojí. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Miroslav Pavlů.
Ikonografie: „Vladycké sídlo, položené vysoko nad Vltavou, je ve Chvatěrubech připomínáno již v r. 1222, současně s vlastní osadou. V nejstarších dobách bylo majetkem domácího rodu z Chvatěrub (1222 Rudiger, 1316 Jakub, 1332 Rudiger). O hradě ve Chvatěrubech se přímo hovoří až v roce 1366, kdy náležel pražskému měšťanu Bolkovi. Významnými majiteli Chvatěrub byli Zajícové z Házmburka, získavší je na přelomu čtrnáctého a patnáctého století. Bratři Jan a Oldřich Zajícové náleželi později k čelným odpůrcům krále Jiřího. V r. 1467 oblehlo hrad královské vojsko a dobylo jej. Až do počátku 16. století byly Chvatěruby zastavovány. V té době získali hrad i s panstvím dědičně rytíři z Lestkova, kteří se záhy začali po Chvatěrubech psát. V r. 1567 je od Albrechta Chvatěrubského z Lestkova získal Jan z Valdštejna na Komorním Hrádku. Uvádí se, že nový majitel přestavěl chvatěrubský hrad na renesanční arkádový zámek není však vyloučeno, že přestavbu, započatou již Chvatěrubskými z Lestkova, jen dokončil. Valdštejnovi synové však Chvatěruby již v r. 1590 prodali Ladislavovi Zejdlicovi ze Šenfeldu. Ani ten je dlouho neudržel a tak až do konce 17. století často střídaly majitele. V roce 1699 zdědil panství Kryštof Karel Voračický z Paběnic. Již zpustlý chvatěrubský zámek nechal opravit a rozšířit, v dalších stavebních úpravách pokračoval v roce 1717 i jeho syn Karel Josef. Pro finanční nesnáze však nebyl celý záměr realizován a od té doby objekt pustnul. Už v r. 1817 se zřítila velká část severního křídla zámku. Ani pozdější majitelé zámku a panství – Stallburgové – neměli o opravu a dostavbu chvatěrubského zámku zájem, neboť sídlili v Panenských Břežanech. Zkáza zpustlého a nedostavěného zámku tak pokračovala až do 40. let minulého století, kdy došlo alespoň ke konzervaci zbytků zdiva nedokončené části zámku. Koncem 20. století bylo torzo nedokončené stavby nezastřešené a zčásti v rozvalinách.
Současný chvatěrubský farní kostel sv. Petra a Pavla byl vybudován v r. 1538 na místě starší stavby ze 14. století, další úpravy pochází ze 17. – 19. století. Nad obcí stojí socha sv. Jana Nepomuckého ze druhé třetiny 18. století.
Hlavní figurou, uplatněnou v prvních dvou návrzích chvatěrubského znaku a praporu, se stal zlatý zajíc z erbu významných majitelů obce, Zajíců z Házmburka. Další významný rod z Lestkova, jehož členové se psali po Chvatěrubech, připomínají upravené figury palcátů (uvádí se také žezla v podobě palcátů), chvatěrubský kostel zase atributy jeho patronů. V třetím návrhu znaku, který je celý pojat ve valdštejnských barvách, najdeme krom palcátu Chvatěrubských z Lestkova (zde zlatý) namísto zajíce valdštejnského lva, ani tady nechybí atribut sv. Petra a Pavla. Návrhy praporů vycházejí z popsaných návrhů znaku“ (text pod názvem „Zdůvodnění k návrhům znaku a praporu obce Chvatěruby“ vypracoval navrhovatel).
Kritická poznámka: Jak je ze závěru „zdůvodnění“ patrné byly obci předkládány pravděpodobně tři různé návrhy znaku. Vybrán byl ten, který navrhovatel pojal ve „valdštejnských barvách“. Je otázkou, zda volba takového pojetí autorem návrhu, stejně jako následný výběr obcí byly ze všeho možného tím „nejšťastnější“, protože užití valdštejnského lva bylo motivováno pouze třiadvacetiletým (!) epizodním držením Chvatěrub Valdštejny v letech 1567 – 1590. V návrhu znaku byl lev pojat poněkud „expresivně“ (poplatný jinak běžnému, ale nikoliv vždy všeobecně konvenujícímu výtvarnému stylu navrhovatele), který doznal nakonec úpravy ve prospěch „umírněnějšího“ vzhledu. Ve výkladu není autorem návrhů konstatováno, že atributy sv. Petra a Pavla jsou klíč a meč.
Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 25. 2. 2003.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu dne 17. 9. 2003.
Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 5. 2. 2004, na základě jeho rozhodnutí č. 30 ze dne 7. 10. 2003.
KOKOŘÍN
(obec)
Znak: Ve zlatém štítě černé zkřížené ostrve přeložené červeným štítkem s polovinou stříbrného dvouocasého lva se zlatou zbrojí a jazykem.
Prapor: List tvoří žlutý žerďový pruh široký jednu čtvrtinu délky listu a dva vodorovné pruhy bílý a červený. Ve žlutém pruhu černá ostrev o čtyřech sucích sahající od horního k dolnímu okraji listu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie: Obec je v pramenech poprvé doložena v listině z 23. února 1320, kterou Jindřich z Osměchova přenechává ves Kokořín Hynkovi Berkovi z Dubé, výměnou za Velešice. Pravděpodobně to byl Hynek Berka, jeden z nejmajetnějších šlechticů své doby, který postavil severně od Kokořína stejnojmenný hrad. I když první zmínka o hradu pochází až z roku 1427, kdy byl vlastníkem Aleš Škopek z Dubé, je ze stavebně historického rozboru zřejmé, že hrad vznikl mnohem dříve. V roce 1434 dědil Kokořín, po Bercích a Škopcích z Dubé další příslušník erbu ostrve, Bohuněk z Klinštejna. Přes držení statku Janem Řitkou z Bezdědic v letech 1437 - 1444, byli páni z Klinštejna majiteli Kokořína až do konce 15. století. Tehdy jej vyženil Mikuláš Pecingar z Bydžína, ale soudil se o nároky na statek s Hynkem Beřkovským ze Šebířova, který nakonec spor vyhrál. Prostřednictvím jedné z jeho dcer se dědici stali Kaplířové ze Sulevic a po nich Hrzánové z Harrasova. Před rokem 1610 byl Kokořín v držení císaře Rudolfa II., který v té době vše prodal Václavovi Berkovi z Dubé a z Lipé. Za účast na stavovském povstání mu byl majetek zkonfiskován a prodán Adamovi z Valdštejna. Od něj se dostal Kokořín vévodovi frýdlantskému Albrechtovi z Valdštejna. Tomu byl majetek též zkonfiskován a císařem Ferdinandem II. darován generálovi Janovi Boeckovi. V roce 1715 drželi statek páni z Bubna a z Litic, kteří u poplužního dvora ve vsi Kokoříně postavili zámek. Od nich zakoupil Kokořín František Karel hrabě Sweerts-Sporck. Od jeho potomků se v roce 1807 dostal do majetku Windischgrätzů a pak Ahrenbergů. Velkostatkář a novošlechtic Václav Špaček ze Starburgu, který koupil Kokořín v roce 1894, se zasloužil o obnovu a úpravu hradu Kokořína. V roce 1950 byl hrad zestátněn.
Základní figurou znaku obce Kokořín jsou ronovické černé zkřížené ostrve ve zlatém štítě, které byly rodovým erbem jak Berků, tak Škopků z Dubé, stejně jako pánů z Klinštejna. Tím bylo poukázáno na nejstarší známé dějiny obce a hradu Kokořín a na jeho držitele od počátku 14. do konce 15. století. Sledováním podob erbů řady majitelů panství dojdeme k zajímavému zjištění - u Valdštejnů, Boecků, Bubnů, Sweerts-Sporcků a nakonec i u Špačků se objevuje lev, resp. horní polovina vyskakujícího lva. Tato figura dokáže být symbolem, který se dá spojovat s historií obce od počátků třicetileté války až do doby nedávné. Barevná kombinace stříbrné horní poloviny lva a červeného štítku je volena s ohledem na tutéž kombinaci v rodovém erbu Špačků.
Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném pravděpodobně 30. 7. 1997 (povědomost o datu zasedání obecního zastupitelstva na Obecním úřadě v Kokoříně již není; datum je autorem článku určeno odhadem na základě dopisu starosty autorovi o výsledku jednání obecního zastupitelstva ze dne 1. 8. 1997, s tím, že zasedání zastupitelstva se pravděpodobně konalo předcházející středu).
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu dne 8. 4. 1998.
Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 18. 6. 1998, na základě jeho rozhodnutí č. 51 ze dne 4. 6. 1998.
KONĚTOPY
(obec)
Znak: Ve stříbrno-modře vlnitě děleném štítě nahoře vyniká černá hlava koně s červeným jazykem.
Prapor: List tvoří tři vodorovné pruhy, bílý, černý a modrý vlnitý s osmi vrcholy v poměru 2 : 1 : 3.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Zdirad Čech.
Ikonografie: Podoba znaku odráží jméno obce a ten je tzv. „mluvící“. Dolní modrá polovina má barvu vody a černá hlava koně patří vraníku. Stříbrná horní polovina štítu byla nepochybně volena tak, aby byla v souladu s heraldickými pravidly.
Kritická poznámka: Tím, že je znak obce Konětopy „mluvícím“, zařazuje se mezi znaky tradičně nejvíce ceněné a vážené. Navíc autorovo velice čisté heraldické výtvarné pojetí dovoluje vnímat koně jako skutečně se topícího. U praporů s vlnitými pruhy je obvykle vexilology v podvýboru stanoven krom počtu vrcholů i počet prohlubní – zde sedm - v popise praporu uvedeny nejsou.
Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 3. 3. 1999.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu dne 14. 1. 2000.
Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 28. 2. 2000, na základě jeho rozhodnutí č. 47 ze dne 14. 1. 2000.
KRALUPY NAD VLTAVOU
(město)
Znak: Město používá historického znaku. Privilegiem císaře Františka Josefa I., vydaným 1. června 1884 (císařovo rozhodnutí z roku 1881) a povyšujícím Kralupy nad Vltavou na městys, byl zároveň udělen obci znak. Při povýšení Kralup nad Vltavou na město 9. února 1902 bylo užívání městského znaku potvrzeno v nezměněné podobě. V roce 1918 byl městský znak upraven vypuštěním monogramu císaře Františka Josefa I. - FJ I - na klenáku brány a užívá se od té doby do dnešních časů v podobě odpovídající následujícímu ideálnímu popisu: V modrém štítě dvě stříbrné věže, každá s černým gotickým oknem a červenou jehlancovou střechou se zlatou makovicí, vynikající za stříbrnou kvádrovou hradbou s cimbuřím o sedmi stínkách a s prolomenou bránou, ve které je vytažená stříbrná mříž. Mezi věžemi v červeném, českou královskou korunou korunovaném, štítku český lev. Na stínkách cimbuří zlatá písmena nápisu KRALUPY a po stranách brány nápis LÉTA – 1881. V bráně stříbrné ozubené kolo položené na stříbrná zkřížená hornická kladívka s přirozenými topůrky.
Prapor: List tvoří sedm svislých pruhů střídavě modrých a bílých v poměru 2 : 1 : 1 : 4 : 1 : 1 : 2.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie: Bílé pruhy jsou odvozeny od tinktury znakových figur věží a hradby. Modré pruhy mají oporu ve shodně barevném štítu.
Kritická poznámka: Město vedle schváleného a uděleného praporu používá také té podoby, ve které je uprostřed listu znak města. Takový prapor má charakteristiku mimořádného symbolu (slavnostní prapor) a je však užíván k označení městského úřadu a jinak je k dispozici pouze starostovi města.
Návrh praporu schválilo městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném 23. 5. 2001.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu dne 13. 2. 2002.
Prapor byly městu udělen předsedou Poslanecké sněmovny 22. 4. 2002, na základě jeho rozhodnutí č. 100 ze dne 14. 3. 2002.
LEDČICE
(obec)
Znak: V modro-červeně polceném štítě vpravo polovina zlaté lilie vynikající od poltící linie, vlevo stříbrný řecký kříž nad zlatým kalichem.
Prapor: List tvoří modro-červeně čtvrcený žerďový pruh široký jednu třetinu délky listu a dva vodorovné pruhy, bílý a červený. V horním žerďovém modrém poli půl žluté lilie přiléhající hornímu červenému poli s bílým řeckým křížem nad žlutým kalichem.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie: Ledčice se v historických pramenech poprvé objevují v roce 1226 v listině, kterou král Přemysl Otakar I. potvrzuje klášteru v Doksanech jeho statky a uděluje mu výsady. Text listiny týkající se Ledčic v překladu zní: „Item…pilné paměti má být poručeno, že Vladislav, otec náš, jmenovitě dávajíce doksanskému klášteru svá popluží…daroval též…Ledčice s lesem“. Z uvedeného vyplývá, že Ledčice byly majetkem kláštera v Doksanech již od dob vlády krále Vladislava II., kterým bylo v roce 1144 doksanské opatství premonstrátek u kostela Narození P. Marie založeno. Od 14. století je ve vsi připomínán farní kostel sv. Václava. Podací právo k němu držel doksanský probošt, ale ves sama byla klášterem pronajímána. Husitské války přinesly majetkové změny. V roce 1436 byly Ledčice zastaveny císařem Zikmundem Janovi ze Smiřic, držiteli hradu a města Roudnice. Od té doby sdílela ves osudy panství roudnického. Třicetiletá válka přinesla zánik ledčické fary. Kostel byl filiálním ještě v roce 1890, a Ledčice příslušely farně k Černoučku. Na vydání tolerančního patentu 20. října 1781, kterým byla přiznána náboženská tolerance třem nekatolickým vyznáním - luterství, kalvinismu a pravoslaví - reagovala značná část obyvatelstva země příklonem k těmto konfesím. Podřipsko bylo jednou z takových oblastí. Reformovaná církev v Čechách měla oficiální název Evangelická církev helvetského vyznání. Ledčice patřily k výrazným střediskům reformované církve na Podřipsku a činnost místního sboru nepochybně přispěla k rozšíření rčení: „Drží jak helvetská víra pod Řípem“. V roce 1784 zde vznikla helvetská modlitebna.
Modrá polovina štítu se zlatou lilií se váže k nejstarší zmínce o obci z roku 1226, kdy je doloženo držení vsi klášterem premonstrátek v Doksanech. Premonstráti užívají znaku, kterým jsou dvě zlaté zkřížené berly v modrém štítě posetém zlatými liliemi. Červená polovina štítu symbolizuje pojem „Evangelická církev helvetského vyznání“. Kalich je obecným symbolem pro evangelické církve a stříbrný helvetský kříž tuto církev pojmenovává. První a druhé pole čtvrceného žerďového pruhu praporu opakují podobu znaku.
Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 31. 5. 2001.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu dne 27. 3. 2002.
Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 14. 5. 2002, na základě jeho rozhodnutí č. 104 ze dne 9.4. 2002.
LIBIŠ
(obec)
Znak: V červeném štítě nad vlnitou patou svatojakubská mušle, vše stříbrné.
Prapor: List tvoří dva vodorovné pruhy, červený a bílý zvlněný o třech vrcholech a dvou prohlubních v poměru 3 : 1. Nad první prohlubní bílá svatojakubská mušle.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie: První zmínka o obci se v historických pramenech objevuje v roce 1323, kdy je zmíněn Protiva z Libiše. Libiš byla vsí farní s kostelem sv. Jakuba Většího. Historikové umění kladou vznik kostela do doby okolo poloviny 14. století, resp. s ohledem na umělecko-historické hodnocení fresek ve výzdobě interiéru kostela uvažují, že vznikl před rokem 1391.
V průběhu 14. století se ves rozdělila na více samostatných statků. Část s kostelem byla v držení bratří Jana a Diviše z Libiše v roce 1357. Na části vsi hospodařili v letech 1364 a 1365 Adam, Markvart a Libek ze Záhoří a od roku 1371 se zde setkáváme s vladyky z Obříství. Ti zřejmě drželi i tvrz v Libiši. Jinou část vsi vlastnil v letech 1367 – 1368 Jan Rotův. Příštích čtyřicet let (1369 – 1407) je zmiňován jistý Bohuněk, psaný z Libiše a také z Bezna. V roce 1374 se z Libiše psal Marek a roku 1377 Kuneš. Majetkové vztahy ke statkům v Libiši jsou pro celé období před válkami husitskými komplikované. V letech 1386 – 1414 se s přídomkem z Libiše vyskytuje magistr Ctibor. Spolu s ním držel část vsi jistý Ješek. Po něm se majitelem jeho dílu stal Zdeněk Běškovec z Jírné, jehož dědici byli vdova Anna, jinak Ctiborova neteř, a syn Oldřich. Když Oldřich zemřel držel vše Ctibor. Tehdy žil i Ctibor Čepec z Libiše, v letech 1403 – 1404 držitel hradu Jenštejna, 1408 psaný na Mašťově, 1411 – 1414 na Vinařicích a 1427 na Nepomyšli a Siřemi. Rozdělení vsi trvalo i v průběhu 16. století. Díl vsi držený zmíněným Ctiborem patřil do roku 1577 Pražanům. Jiný patřil ke statku a panství Obříství a další k Dolním Přívorám.
Vlnitá pata štítu symbolizuje řeku Labe, při jejímž rameni byla obec v minulosti založena. Mušle jako atribut sv. Jakuba Většího se opírá o existenci libišského kostela tomu světci zasvěcenému. Červená barva štítu v kombinaci se stříbrnou ukazuje k barvám erbů těch rodů, které užívali v minulosti přídomku z Libiše. Prapor opakuje podobu znaku. Kritická poznámka: V popise znaku stanoveném podvýborem je mušle hřebenatka pojmenována jako „svatojakubská“, ačkoliv na ní, jako na běžné lastuře s jednoznačným odborným pojmenováním hřebenatka nic „svatojakubského“ není. Nelze totiž určit nějakou zobecňující charakteristiku, která dovolí v řadě běžných lastur hřebenatek nalézt právě tu svatojakubskou. Stejně jako nelze „každou“ mušli nazvat „svatojakubskou“, nelze každý klíč nazvat „svatopetrským“, či každý meč „svatopavelským“, byť by ikonograficky šlo právě o takovou mušli, takový klíč a takový meč.
Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 17. 9. 2001.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu dne 13. 2. 2002.
Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 22. 4. 2002, na základě jeho rozhodnutí č. 100 ze dne 14. 3. 2002.
LUŽEC NAD VLTAVOU
(obec)
Znak: V zeleném štítě kosmé břevno provázené nahoře levou rukou vzhůru šikmo prostřelenou šípem, dole ozubené kolo, vše zlaté.
Prapor: Zelený list s kosmým žlutým pruhem širokým jednu sedminu šířky listu.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: akad. soch. Václav Novák.
Ikonografie: „Obec Lužec nad Vltavou leží v aglomeraci dávného slovanského osídlení podél toku Vltavy, pod jižním cípem území obývaných Pšovany. Historicky je doložena po roce 1223. Tehdy byla zbožím mělnické kapituly, později kláštera sv. Jiří v Praze. Není znám žádný z rodů drobné místní šlechty, která by měla v obci, nebo blízkém okolí, svůj původ, nebo historii obce nějak ovlivnila. Jméno obce se odvozuje od luhu, rozkládajícího se při břehu Vltavy. Charakter obce je po staletí zemědělský. V druhé pol. 19. stol se počal rozvíjet drobný průmysl. Výraz krajiny podstatně modelovala výstavba plavebního kanálu z Vraňan do Hořína v roce 1907. Dominantou obce je původně gotický kostel sv. Jiljí, který náleží k nejvýznamnějším dochovaným památkám. Uvedené skutečnosti se staly nosnou myšlenkou při tvorbě znaku i praporu obce“ (neautorizovaný text poskytl Obecní úřad v Lužci nad Vltavou).
K tomu navrhovatel dodává: „ – první zmínka o Lužci/Vlt., jako o dvoře poplužním kapituly mělnické, pochází z roku 1223. Lužec má své jméno od LUHU, který se dosud rozkládá na levém břehu Vltavy. Proto jsem volil zelený štít. Za vlády Boleslava II. náležela část Lužce klášteru sv. Jiří v Praze. Zdejší kostel sv. Jiljí (pův. gotický) je nejstarší stavbou v obci. Proto ruka prostřelená šípem – sv. Jiljí. Laterární kanál z Braňan do Hořína přes Lužec byl dokončen 1907 – kosmé zlaté břevno. R. 1870 byl v obci postaven cukrovar (v současnosti jsou v obci 4 prům. závody), proto zlaté ozubené kolo“ (z dopisu navrhovatele autorovi článku z 11. 9. 2006 – „z Braňan“ má být „z Vraňan“).
Kritická poznámka: V textu výkladu je floskulí domněnka, že neexistuje šlechtický rod, který by historii obce nějak ovlivnil. Protože Lužec byl součástí panství Roudnice, pak historii obce bezesporu výrazně ovlivnili Lobkowiczové, kteří zde byli vrchností nepřetržitě od 16. století do roku 1850. V navrhovatelově doplňujícím textu je nutné korigovat údaj o příslušnosti části Lužce ke klášteru sv. Jiří za vlády knížete Boleslava II. – nelze sloučit 2. polovinu 10. století, kdy vládl Boleslav II. a kdy byl jeho sestrou Mladou založen klášter benediktinek při bazilice sv. Jiří na Pražském hradě s první zmínkou o obci z roku 1223.
To, že znak má pouhé dvě tinktury – zelenou a zlatou – lze mít za poplatné nejlepším heraldickým tradicím a tedy hodné chvály. Kosmé břevno je sice vysvětleno jako symbol laterárního plavebního kanálu, ale volba právě takto orientovaného břevna zjevně nemá žádné racionální důvody - snad lze uvažovat o autorově představě, že tímto způsobem konstruovaný znak je jaksi více „heraldičtejší“. Navíc tinktura břevna nedokáže vyvolat představu vodní cesty. Kosmým břevnem byla vytvořena dvě trojúhelníková pole, jejichž vyplnění obecnými figurami přináší vždy jisté „obtíže“ i zkušenému heraldikovi. Jak je patrné, musely být figury přizpůsobeny polím, ta pak limitovala jejich velikost a tím se snížila jinak potřebná výraznost a identifikovatelnost znaku. Figura ruky prostřelené šípem byla ve vztahu k zasvěcení lužeckého kostela sv. Jiljí volena velice správně, ale mohla být koncipována takovým způsobem, aby vyplnila využitelnou plochu pole (např. šíp kosmo - navrhovateli znaku nepochybně byla předlohou kresba postavy sv. Jiljí od Zdirada Čecha, in: Věra Remešová, Ikonografie a atributy svatých, Praha 1991, s. 72, tab. VIII. – autorem návrhu znaku odsud „extrahovaná“ ruka ve stejné poloze a vztahu šípu k ní již nebyla následně nijak mimořádně výtvarně měněna a upravována). Podvýbor pro heraldiku popsal ruku chybně jako levou (!!!), narozdíl od správného určení autorem návrhu.
Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 13. 2. 2002.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu dne 27. 3. 2002.
Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 14. 5. 2002, na základě jeho rozhodnutí č. 104 ze dne 9. 4. 2002.
MĚLNICKÉ VTELNO
(obec)
Znak: Ve stříbrném štítě na černém tlapatém heroldském kříži červeno-modře polcený štítek, vpravo stříbrný buvolí roh, vlevo zlatá věž s cimbuřím, kvádrovaným soklem, černou branou a oknem.
Prapor: Bílý list s černým středovým tlapatým křížem s rameny širokými jednu pětinu šířky listu. Uprostřed čtvercové červeno-modře polcené, široké třetinu délky listu. V žerďové polovině pole bílý bůvolí roh, ve vlající polovině žlutá věž s cimbuřím, kvádrovaným soklem, černou branou a oknem.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Miroslav Pavlů.
Ikonografie: „Vesnice Vtelno s kostelem patřila zčásti k mělnickému hradu, zčásti se v jejím držení střídala šlechta. Jako první je v r. 1364 připomínán Hašek ze Vtelna. O existenci zdejší tvrze se sice prameny nevyskytují, ale není vyloučeno, že při některém ze statků jež ve 14. století stála. V 60. letech 15. století vládli na tvrzi Vtelenští ze Vtelna (objekt sám je však poprvé uváděn až kolem r. 1530 za Albrechta ze Vtelna). V držbě rodu zůstalo Vtelno až do pobělohorských konfiskací, tvrz je naposledy uváděna v r. 1623. V r. 1694 bylo Vtelno připojeno k mělnickému panství Černínů. Nejvýznamnější historickou památkou Mělnického Vtelna je bezesporu kostel sv. Archanděla Michaela, doložený již od r. 1260 a ve 14. století spojený s tvrzí podzemní chodbou. V r. 1760, za vlády Černínů z Chudenic byl kostel přestavěn do nynější podoby, z dřívější doby se zachovaly především náhrobníky Vtelenských ze Vtelna z počátku 17. století. Připomeňme, že v obci stojí ještě evangelický kostel, vystavěný v roce 1787. Součástí dnešního Mělnického Vtelna jsou také integrované obce Vysoká Libeň a Radouň, které se v historických dobách vyvíjely zcela nezávisle. Vysoká Libeň je připomínána již v r. 1207. Patřila k řepínskému statku, který král Přemysl Otakar I. věnoval řádu německých rytířů. Součástí řepínského panství byla Libeň do poloviny16. století. V r. 1552 získal tvrz a ves Libeň Arnošt Karlík z Nežetic, jehož syn Jiří libeňskou tvrz renesančně přestavoval. Až do r. 1650 se majitelé statku rychle střídali, v letech 1650 – 1806 jej vlastnili hrabata Walderode, resp. Desfours-Walderode. Posledními feudálními pány Vysoké Libně byli Rohanové. Dominantu Vysoké Libně tvoří dnes budova bývalého pivovaru, který byl součástí panského dvora již v r. 1650 a fungoval až do r. 1915, kdy vyhořel. Studna pochází ještě ze staré tvrze, jejíž základy se nalézají zejména v jihozápadní části areálu. Původní panský dům v sousedství byl počátkem minulého století přestavěn na secesní vilu, ta byla zbořena v r. 2000. Kaplička ve Vysoké Libni zasvěcená Nejsvětější Trojici byla vybudována v r. 1914 namísto starší stavby. Radouň náležela původně svatovítskému chrámu v Praze, část vesnice patřila od r. 1355 kanovníkům u sv. Jiří na Pražském hradě. Již v r.1260 stál ve vsi kostel sv. Havla. V r. 1384 však již celou Radouň vlastnili němečtí rytíři, sídlící na Řepíně. Měli také sídlo v Radouni, které bylo podzemím spojeno s kostelem a podle pověsti dokonce s řepínským hradem. V r. 1411 propadlo řepínské panství české komoře a bylo pak často zastavováno. Později získali řepínské panství, jehož součástí byla i Radouň, Hrzánové z Harasova (1426, 1437), v 16. století Karlíkové z Nežetic. Po dalších změnách majitelů připadla Radouň po r. 1635 ke Vtelnu a spolu s ním se v r. 1694 stala součástí mělnického panství. Nejvýznamnější památkou Radouně je původně gotický kostel sv. Havla s dřevěnou věží, s hrobkou Hrzánů z Harasova, majitelů libeňského panství.
Na základě výše uvedených informací byly vypracovány čtyři návrhy znaku a praporu obce Mělnické Vtelno, přičemž bylo přihlédnuto ke všem částím, které obec nyní tvoří. V návrzích proto najdeme symboly prezentující nejen rody Vtelenských ze Vtelna, Hrzánů z Harasova a německé rytíře, ale také připomínku starých panských tvrzí, nebo vtelenského farního kostela. I když návrhy poskytují poměrně hodně informací, byly vypracovány tak, aby výsledek byl nejen výstižný, ale také pokud možno co nejjednodušší – alespoň u dvou z nich se autorovo předsevzetí podařilo splnit. Návrhy praporu vychází důsledně z předkládaných návrhů znaku obce, dle zásad a zvyklostí současné české vexilologické tvorby“ (text pod názvem „Zdůvodnění k návrhům znaku a praporu obce Mělnické Vtelno“ vypracoval navrhovatel).
Na obecním úřadu bylo vypracováno následující doplnění předchozího „zdůvodnění“: „Návrhy znaku a praporu spojených obcí Mělnické Vtelno, Radouň a Vysoká Libeň vycházejí ze tří základních motivů. Ty jsou inspirovány minulostí našich obcí. Všechny čtyři návrhy používají jen barvy bílou, černou, červenou (pozadí erbu Rohanů za V. Libeň), modrou (pozadí erbu pánů Vtelenských) a žlutou (ta je znamením radosti, od níž je odvozen název Radouně). Základní motivy jsou tyto: 1) Žlutá (zlatá) věž v modrém poli – představuje vladycké tvrze ve Vtelně a Libni. 2) Rohanský roh – bílý v červeném poli – připomíná knížecí rod Rohanů, kterému v letech 1806 – 1876 patřila Vysoká Libeň a část Radouně a kteří byli známi jako dobrodinci chudého lidu. Při jiné volbě barev by tento motiv také mohl symbolizovat prameniště, při kterých naše obce v dávné historii vznikly. 3) černý kříž s patkami v bílém poli – připomíná církevní řády, které stály při vzniku našich obcí (svatovítští kanovníci v případě Radouně, řád německých rytířů v Libni a Radouni, svatojiřský klášter v případě Vtelna)“ (neautorizovaný text poskytnutý Obecním úřadem v Mělnickém Vtelně).
Kritická poznámka: Autorovi návrhu znaku a praporu lze vytknout, že jeho text „zdůvodnění“, byť dostatečně obsáhlý, nepřináší to podstatné a tím je jednoznačné vysvětlení užitých figur a tinktur, jejich přesný ikonografický výklad za použití korektních odborných formulací a termínů. Tím byla obec při snaze zachovat paměť o výkladu svého znaku ponechána bez nezbytně nutné odborné opory. Proto mohl v prostředí obce vzniknout mimořádně nekorektní výklad o významu znaku, postrádající jakoukoliv ambici seriozně zvládnout odbornou stránku věci. V heraldice nelze mluvit o žluté věži, bílém rohu, bílém poli, ale vždy a za všech okolností o zlaté věži, stříbrném rohu a stříbrném poli. Bílá a žlutá v heraldice v podstatě „neexistují“ - jsou přípustnými ekvivalenty stříbrné a zlaté a i když je v praktickém výtvarném projevu použita „bílá“ a „žlutá“, tak ty jsou vždy vnímány jako kovy – tedy jako stříbrná a zlatá. Proto také nelze mluvit o barvách bílé, červené a modré, když v souhrnu jde o tinktury. A to proto, že bílá nemůže být barvou, neboť je myšlena jako kov. Termín tinktury je termínem vyšší kategorie zahrnující jak kovy, tak i barvy a k nim se řadí i kožešiny. Užití pojmu „pozadí erbu“ je odborně zcela nepřijatelné – erb či znak nemá žádné „pozadí“ stejně jako nemá žádné „popředí“ (významově jde o nesmysl, protože „pozadí“ jsoucí vzadu, tedy na odvrácené straně štítu, není prostě vidět a nelze proto říci jakou má „barvu“). Součástí erbu je štít a ten je pokryt tinkturou – zde červenou a modrou barvou. Ve výkladu zpracovaném obcí je uvedeno, že v pravé polovině polceného štítku jde o „rohanský roh“ – takové označení figury býčího rohu nelze akceptovat, protože figura býčího rohu s přívlastkem „rohanský“ jednoduše neexistuje. A to nejen v rovině terminologické. Uvedený výklad je prostou fabulací. Je-li něco typicky rohanského ve spojení s heraldikou, tak to není býčí roh, ale zlaté prázdné routy v červeném poli a pak hermelín (obojí v polceném štítu). Je zcela zřejmé, že býčí roh je převzat z erbu Vtelenských ze Vtelna - ve stříbrno-červeně polceném štítě dva býčí rohy opačných barev. Tato pro výklad obecního znaku velice podstatná skutečnost však v navrhovatelově textu uvedena není (!!!). Tím také padá představa o tom, že modré pole středního štítku má nějaký vztah k rodu Vtelenských, jak míní suplující výklad obce. Zůstává pak otázkou, proč levé pole štítku je modré a proč věž v něm je zlatá. Zlatou (žlutou) nelze vykládat jako symbol radosti, a proto nemůže symbolizovat místní jméno Radouň. Černý kříž ve stříbrném štítu lze vztáhnout jedině k Řádu německých rytířů a nikoliv již ke svatovítským kanovníkům, protože svatovítská kapitula užívala znaku shodného se znakem pražského biskupství a pak arcibiskupství - černý štít se zlatým břevnem. Klášter benediktinek při bazilice sv. Jiří na Pražském hradě užíval červeného heroldského kříže ve stříbrném štítě, resp. figury sv. Jiří na koni zabíjejícího draka (při tomto klášteře neexistovala žádná kapitula a proto zde nemohli být kanovníci – na Pražském hradě byly pouze dvě kolegiátní kapituly při chrámu sv. Víta a při kostele Všech svatých). Přesto lze připustit obecnou symboliku kříže se vztahem k církevním institucím, ale je nutné odmítnout formulaci „kříž s patkami“ jako termín ryze neodborný .
Publikováno: Vlastivědný sborník Kralupska, ročník XIII., číslo 2/2006, Vydalo Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou, Kralupy nad Vltavou 2006, s. 30 - 55; pod názvem: Nové symboly měst a obcí okresu Mělník po roce 1990, I, A - Mě.
Zpracováno: 11. 11. 2007 © Stanislav Kasík
MŠENO
(město)
Znak: Město užívá historického znaku, který se vyvinul z městské pečeti. Ideální popis městského znaku zní: V modrém štítě stříbrno-červeně polcená orlice se zlatou zbrojí, červeným jazykem a zlatým jetelovitě zakončeným perizoniem.
Prapor: Modrý list s bílo-červeně polcenou orlicí se žlutou zbrojí, červeným jazykem a žlutým jetelovitě zakončeným perizoniem.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu praporu: Spolek pro obnovu Mšena (1991), úprava Stanislav Kasík (2001).
Ikonografie: Mšeno se v historických pramenech poprvé připomíná v roce 1306, když král Václav III. zapsal ves Hynkovi Berkovi z Dubé. V roce 1352 vrátil Hynkův syn Jindřich králi část nabytého majetku a ten byl opět připojen k hradu Bezdězi. Tehdy je Mšeno poprvé připomenuto jako „oppidum“ – městečko. I když v roce 1802 je zmiňováno jako město, tak v příštích desetiletích označení kolísalo mezi městysem a městem. 3. 9. 1991 bylo Mšeno určeno městem.
Znak měl být městečku Mšeno údajně udělen králem Ferdinandem I. v roce 1545 na přímluvu Jana ml. Špetle z Janovic. Doloženo to však není. Na nejstarších zachovaných pečetích (1709) je v pečetním poli vyobrazena orlice. Dle svědectví pamětníků, učiněné v roce 1834 byla orlice černá ve stříbrném poli. V současné době užívá Mšeno městský znak shodný s rodovým erbem Špetlů z Janovic, s odkazem na tradici trvající nejméně od druhé poloviny 19. století. Shodný znak jako ve Mšeně je používán i obcí Milín (okr. Příbram; pak také obcí Ročov, okr. Louny, a městem Jesenice, okr. Rakovník), kde se traduje podobné vysvětlení o původu znaku jako ve Mšeně – tentokrát ve vztahu k Bezdružickým z Kolovrat. Ale takový vztah prokazatelně neexistoval. Je pravděpodobné, že i ve Mšeně má orlice nejprve v pečeti a pak i ve znaku zcela jiný původ než je vykládáno. Černá orlice ve stříbrném štítu tradovaná ve Mšeně pamětníky v první polovině 19. století, může odrážet podobně jako v Milíně vztah k panovníkovi, který byl nejen českým králem, ale také císařem. Ukazuje se, že současně užívaná barevnost znaku byla určena až po roce 1850, kdy dosud vrchnostenská správa byla nahrazena správou státní. Vznik volených městských a obecních samospráv umožnil v podstatě nekontrolovatelně rozhodovat o podobách městských znaků obecně. „Kolovratská“ orlice, na rozdíl od orlice užívané králi a císaři Sv. říše římské, která byla černá ve zlatém štítě, umožňovala přihlášení se k národním barvám červeno-stříbrným polcením orlice.
Kritická poznámka: Zřejmě jako reakci na určení Mšena městem dne 3. 9. 1991 nechal Spolek pro obnovu Mšena vyhotovit dle vlastního návrhu skutečný „fyzický“ městský prapor, kterým byl modrý list s městským znakem ve štítě uprostřed. Aby byl modrý štít v modrém listu praporu zřetelný, obdržel žlutý lem. Taková podoba praporu však nemohla být, díky užití znaku města ve štítu, schválena podvýborem pro heraldiku a vexilologii PSPČR. Proto bylo v roce 2001 přistoupeno k úpravě městského praporu tak, aby mohl být řádně konstituován. Odstraněním štítu, resp. žlutého lemování, a položením zvětšené orlice přímo do modrého listu byl vytvořen všeobecně akceptovatelný prapor tzv. „heraldický“.
Návrh praporu schválilo městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 29. 10. 1991 (resp. městské zastupitelstvo bez výhrad akceptovalo podobu praporu navrženého a zadaného k výrobě Spolkem pro obnovu Mšena a tímto spolkem městu darovanému. Úprava praporu v roce 2001 nebyla městským zastupitelstvem projednávána s tím, že jde o úpravu neměnící zásadním způsobem jeho podobu z roku 1991).
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu dne 12. 12. 2001.
Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 25. 2. 2002, na základě jeho rozhodnutí č. 98 ze dne 31. 1. 2002.
NELAHOZEVES
(obec)
Znak: V červeno-modře vlnitě děleném štítě zlatá hvězda, nad ní volný stříbrný ondřejský kříž, pod ní zlatá lyra.
Vlajka: List tvoří dva vodorovné pruhy, červený a zvlněný modrý se třemi vrcholy a dvěma prohlubněmi. V žerďové polovině červeného pruhu bílý volný ondřejský kříž, pod ním v první prohlubni uprostřed šířky listu žlutá šesticípá hvězda nad žlutou lyrou v modrém pruhu.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a vlajky: Stanislav Kasík.
Ikonografie: První zprávu o vsi Nelahozeves, rozkládající se na levém břehu řeky Vltavy, přináší soupis papežského desátku za děkanát Řipský z období po roce 1352. Do stejné doby je kladena i první zmínka o místním farním kostele sv. Ondřeje. Předpokládá se, že původním vlastníkem vsi byl panovník. Ve druhé polovině 14. století a na začátku století 15. zde byly vrchností proboštové metropolitní kapituly při chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Za nich zde byla postavena tvrz a k jejich majetku patřila dvě popluží s lesy a mlýn na Vltavě o sedmi složení. Za husitských válek drželi ves Pražané a dali v roce 1420 tvrz do užívání Antonovi od Osla, měšťanovi Starého Města pražského. Za krále Jiřího z Poděbrad v roce 1466 byl statek Nelahozeves zapsán Řehořovi z Heimburgu. Na konci 15. století se do jeho držení dostal Vilém z Ilburka a na Ronově, který v roce 1508 daroval Hynkovi Žejdlicovi ze Šenfeldu a jeho synovi Janovi k doživotnímu užívání tvrz, dvůr a ves Nelahozeves s kostelním podacím. Krátce po roce 1527, kdy na český trůn nastoupil král Ferdinand I. Habsburský, vyplatil nelahozeveskou zástavu Arnošt ze Šlejnic probošt kapituly při chrámu sv. Víta v Praze. Tím se statek dostal k původnímu vlastníku. Ale nikoliv na dlouho. 22. října 1544 dal král Ferdinand Nelahozeves do dědičného držení Floriánovi Gryspekovi z Gryspachu. Jeho zásluhou byla původní tvrz přebudována na výstavný zámek v renesančním slohu a nazvaný Floriansburg. Dobrý hospodář Florián Gryspek zemřel v roce 1588 a zanechal synům rozsáhlý majetek. Nejmladší Blažej obdržel Nelahozeves. I když ten zemřel v roce 1620, byl jako účastník stavovského povstání v letech 1618 – 1620 souzen konfiskační komisí a odsouzen ke ztrátě veškerého majetku. V roce 1623 byl statek Nelahozeves prodán Polyxeně z Lobkowicz. V držení knížat z Lobkowicz zůstala Nelahozeves již natrvalo. Vrchností zde byli příslušníci hlavní rodové linie sídlící na zámku v Roudnici nad Labem. A to až do roku 1850, kdy byla dosud vrchnostenská správa nahrazena správou státní.
V Nelahozevsi se 8. 9. 1841 narodil významný český hudební skladatel Antonín Dvořák. Jeho rozsáhlé dílo se stalo součástí celosvětového hudebního dědictví. Dvořákovské tradice byly v místě podpořeny v roce 1913 instalací pamětní desky na Dvořákově rodném domě a odhalením skladatelovy sochy v roce 1988 ve zdejším parku.
Vlnité dělení a dolní modrá polovina znaku odrážejí polohu obce při řece Vltavě. Ondřejský kříž je atributem sv. Ondřeje, kterému je zasvěcen nelahozeveský gotický kostel. Červená je barvou mučedníků. Kombinaci tinktur červená a stříbrná nalezneme v základním rodovém erbu knížat z Lobkowicz, vlastníků obce s nejdelší tradicí. Lyra jako všeobecně známý symbol hudby a hvězda jako symbol narození připomínají hudebního skladatele Antonína Dvořáka jako rodáka z Nelahozevsi. Zlatá a modrá je obsažena v erbu Gryspeků, významných držitelů obce před rokem 1620. Vlajka opakuje znak.
Návrh znaku a vlajky schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 12. 1. 2006.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a vlajky dne 8. 2. 2006.
Znak a vlajka byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 7. 4. 2006, na základě jeho rozhodnutí č. 65 ze dne 17. 2. 2006.
OBŘÍSTVÍ
(obec)
Znak: V modrém štítě šikmá kotva, mezi dříkem a horním ramenem tři struny lyry, vše zlaté. Vlevo nad hrotem stříbrný tlapatý křížek. Vpravo nahoře tři zlaté hvězdy vedle sebe.
Vlajka: Modrý list; v žerďové části tři žluté šesticípé hvězdy pod sebou, ve střední a vlající části šikmo žlutá kotva, na žerďové straně se třemi strunami lyry mezi dříkem a ramenem a na vlající straně provázená nad hrotem bílým tlapatým křížkem.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a vlajky: Miroslav Pavlů.
Ikonografie: „První nepřímá zpráva o existenci osady, ležící v krajině zv. Meziříčí mezi Labem a Vltavou a jejich soutokem u Mělníka, pochází z r. 1290. Po vsi (jméno je odvozeno od slova „broditi se“) se tehdy psal Jan z Obříství erbu lišky. Jeden z jeho potomků stejného jména prodal Obříství v r. 1420 Mikuláši Chudému z Újezda. Nový majitel, jenž již v r. 1409 koupil Lobkovice a v roce 1412 Libiš, spojil tyto s Obřístvím v jeden celek. Byl oblíbencem krále Václava IV. a coby nejvyšší zemský písař obdržel od něj darem hrad Hasištejn. Psal se pak Mikulášem Hasištejnským z Lobkovic a stal se zakladatelem jednoho z nejmocnějších šlechtických rodů v zemi. Zemřel v r. 1435 a o jeho majetek se rozdělili dva synové. Obříství zdědil Mikuláš, zakladatel větve Hasištejnských z Lobkovic (+ 1462). Za vlády jeho syna Jana (+ 1517) byly od Obříství trvale odděleny Lobkovice a ve smlouvě z r. 1490 o dělbě majetku mezi jím a jeho dvěma mladšími bratry je poprvé zmiňována i zdejší tvrz. Obříství dále přešlo na Jaroslava (+ 1529) a po něm na jeho syny Jindřicha a Šebestiána. Zprvu spravovali statek společně, později jen Jindřich. Ten však již v Obříství nebydlel a žil střídavě na Hasištejně a v Kadani.
V roce 1542 skončila na Obříství vláda Lobkoviců a ves s tvrzí, dvorem a s vesnicemi Kly a Libiš získal Vilém Kamýtský ze Lstiboře. Ten připojil k Obříství ještě Dušníky, které do r. 1547 náleželi pražskému staroměstskému patriciátu, ale byly mu za odboj proti králi Ferdinandovi I. zkonfiskovány. I rod vladyk ze Lstiboře se trvale zaspal do dějin obce. Do dnešní doby se zachoval kostelní zvon se znakem Vilémova syna Albrechta Kamýtského ze Lstiboře z r. 1568. Po jeho smrti v r. 1585 dědila Obříství jeho žena Kateřina Švíková z Lukonos a po ní její vnučka Kateřina Berková, dcera Zdislava Berky z Dubé a Marie Kamýtské, provdaná za Mikuláše Sekerku ze Sedčic. Po něm se na Obříství v r. 1597 uvádí Karel Častovec Myška ze Žlunic s Janem Habartem Kostomlatským z Vřesovic – rovněž tito šlechtici pořídili v r. 1616 zvon do farního kostela. V r. 1618 získal Obříství Václav Pětipeský z Chyš a Egerberka, rada krále Fridricha Falckého a maršálek královského dvora, jeden z nejbohatších příslušníků nižší šlechty. Starou obřísteveckou tvrz začal ihned přestavovat v pohodlnější zámecké sídlo. Pro svou aktivní protihabsburskou politiku a účast ve stavovském povstání jej však postihly rozsáhlé konfiskace a zamýšlený projekt nedokončil. V r. 1623 koupila zabavené Obříství ze spekulativních pohnutek Polyxena z Lobkovic. Za opětovné vlády Lobkoviců Pětipeským rozestavený zámek tak chátral, že v r. 1655 již hrozil zřícením. Tou dobou ovšem Obříství patřilo Marii Cecílii Renatě hr. z Náchoda, která jej dostala věnem od svého manžela Viléma Ferdinanda Slavaty z Chlumu a Košumberka. Ten v r. 1666 provedl opravu zámku, na němž pak Slavatové jako prokazatelně první pobělohorská vrchnost sídlili. Slavatům zůstal majetek až do r. 1691, kdy tento starobylý český rod vymřel po meči.
Jediná dcera Františka Leopolda Viléma Slavaty Marie Karolina se provdala ze hr. Leopolda Antonína z Trauttmansdorffu, jenž se stal i spolumajitelem obřísteveckého panství. Za jejich života byl ve vsi postaven morový sloup jako poděkování za odvrácení moru a také řada nových domků (půdorys návsi se tak změnil ve čtyřhran a v této podobě se zachoval do dnešní doby). Leopoldův dědic hr. Josef Karel Trauttmansdorff (+ 1729) přispěl spolu s manželkou hr. Marií Josefou z Lodronu na pořízení nového barokního hlavního oltáře v místním kostele. Jediná dcera jmenovaných manželů, třikrát provdaná Marie Josefa Karolína zemřela v r. 1761 a Obříství připadlo synovi z druhého manželství, hr. Filipu Clary-Aldringenovi (+1795). V r. 1810 koupil panství od Jana Filipa Claryho-Aldringena jeho švagr hr. Kristián Kryštof Clam-Gallas, jenž započal doposud jednokřídlý obřístevecký zámek rozšiřovat. Rozestavěný objekt ale již v r. 1817 prodal císařskému generálu bar. Františkovi Kollerovi (+ 1826), známému tím, že byl členem eskorty, provázející poraženého Napoleona na Elbu. Ten nechal zámek v letech 1824 – 26 opět přebudovat, přičemž tehdy vzala za své většina konstrukcí včetně staré věže. Avšak ani podoba této klasicistní stavby se do dnešních [časů] nezachovala, protože byla v r. 1873 (za hr. Ferdinanda z Trauttmansdorffu) překryta novou úpravou fasád (Trauttmansdorffové se na Obříství vrátili coby poslední feudálové v r. 1847). Vraťme se však ještě do období po r. 1840, kdy Obříství koupil od Kollerových dědiců vídeňský a liberecký velkoobchodník Jakub Rohrbach. Právě v této době se psala další významná část dějin obce – zahájení paroplavby na Labi z Obříství do Drážďan. Obříství bylo výchozím bodem této trati a současně domovským přístavem prvního českého parníku „Bohemia“. Část zámku byla tehdy přeměněna v luxusní zájezdní hostinec pro cestující. Tato konjunktura ovšem netrvala dlouho, již po deseti letech vytěsnila paroplavbu nově postavená železnice.
Obříství se může pochlubit řadou cenných historických památek, z nichž na prvním místě nutno zmínit v jádru zřejmě gotický, v 16. století renesančně přestavěný a později několikrát upravovaný kostel sv. Jana Křtitele, poprvé připomínaný v r. 1384. Polozděná, barokně upravovaná zvonice před kostelem pochází původně asi ze 16. století. Mariánský morový sloup na návsi se sochami sv. Marka, Šebestiána, Barbory a Pavlíny a s erby Trauttmansdorffů a Slavatů na soklu byl vyzdvižen v r. 1714, samostatně stojící socha sv. Markéty se svým vznikem hlásí do druhé poloviny 18. století. Na ze starší tvrze renesančně, barokně a klasicistně přestavovaný a ještě v r. 1873 upravovaný zámek navazují dvě rovněž později upravované budovy staršího založení. Na návsi stojí řada domů z branami z 18. století (čp. 5, 6 a další). V místní části zv. Lamberk stojí za zhlédnutí pomník Bedřicha Smetany od B. Kafky a P. Janáka (slavný skladatel prožil v Obříství jedno ze svých nejšťastnějších tvůrčích období, právě tady vznikla jeho „Prodaná nevěsta“).
Mezi technické památky patří Labský jez z let 1908-13 (P. Janák) a ocelový Štěpánský most přes Labe z r. 1912 (ing. K. Šimek).
Obcí vybrané návrhy znaku a vlajky představují především originální spojení symboliky přístavu a paroplavby na Labi (kotva a dominantní modrá barva) se smetanovskou hudební tradicí (harfa). Zlaté hvězdy připomínají císařského generála Kollera (figuru hvězdy nosil mj. ve svém erbu), jejich počet symbolizuje počet místních částí obce. Kříž je atributem patrona místního kostela“ (text pod názvem „Zdůvodnění k návrhům znaku a vlajky obce Obříství“ vypracoval navrhovatel).
Kritická poznámka: „Zdůvodnění“ lze doplnit zmíněním existence domněnky, že Obříství bylo městečkem již ve středověku (bez dokladu) a v roce 1623 bylo Obříství v úředních dokumentech jednoznačně označeno za městečko (Tomáš V. Bílek, Dějiny konfiskací v Čechách po R. 1618, Praha 1882, s. 428). Ve „zdůvodnění“ jsou autorem uvedeny nedostatečné či chybné faktografické a genealogické údaje. U Lobkowiczů - např. Mikuláš nebyl nejvyšším zemským písařem, byl nejprve urburním písařem v Kutné Hoře a pak protonotářem, resp. nejvyšším písařem úřadu Desk zemských a tato funkce nebyla shodná s úřadem nejvyššího písaře Království českého; hrad Hasištejn sám vojensky dobyl a obdržel od panovníka jako léno (Stanislav Kasík, Lobkowiczové, Dějiny a genealogie rodu, České Budějovice 2002, s. 58); vágním je označení koupě statku Polyxenou Lobkowiczkou z Pernštejna jako spekulativní - šlo o zcela pragmatický nákup bývalého rodového statku mající majetkově posílit již v roce 1616 získaný statek Lobkovice, po kterém měl rod jméno. U Slavatů z Chlumu a Košumberka na Jindřichově Hradci je nutné některé údaje opravit - František Leopold Vilém hrabě Slavata, + 1691, nebyl tím, kterým vymřel rod v mužské posloupnosti – tím posledním po meči byl jeho mladší bratr Jan Karel Jáchym, který zemřel v roce 1712; František Leopold Vilém, jako 5. vladař domu hradeckého, zemřel bezdětný; otcem Marie Karolíny provdané Trautmansdorffové, + 1716, dědičky statku Obříství, byl Ferdinand Vilém Slavata, 3. vladař domu hradeckého a nejstarší z výše jmenovaných bratrů, synů Jáchyma Oldřicha hraběte Slavaty na Telči, Stráži a Slavonicích, + 1645, a Marie Františky hr. z Meggau; Marie Karolina jako prostřední ze tří sester (dědiček Obříství, Kardašovy Řečice a Červené Lhoty) nebyla jedinou dcerou Ferdinanda Viléma Slavaty. Jsou zde také pravopisné chyby hodné opravy - „Kamýtský ze Lstiboře“ - správně Kamýcký; hrad se jmenuje „Kamýk“ a nikoliv „Kamýt“ (chybný tvar opsaný z publikace August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, XV., Praha 1927, s. 264). Přídavné jméno „obřístevecký“ je v podstatě mluvnickým nesmyslem, protože ho nelze utvořit z místního jména Obříství – to by se Obříství muselo jmenovat Obřístevec. Zde je vhodné se užití takto utvořeného přídavného jména vůbec zříci.
Díky mimořádné a poněkud zvláštní kompozici spojení kotvy s lyrou, resp. jen jejích částí, kterými jsou struny a příčka, bylo stanovení korektního popisu podvýborem zjevně nesnadné. Konstrukce znaku dle tohoto popisu bude tvůrci vždy činit potíž zejména v pochopení vztahu uvedených figur. Není použito oborového termínu (pro hudební nástroje) pro pojmenování příčky držící struny a její umístění mezi ramenem a dříkem kotvy. Takto koncipovanou figuru lze jistě hodnotit jako „originální“, jak činí sám autor návrhu, přesto se subjektivně domnívám, že je svým způsobem „absurdní“. I proto, že v umělosti její konstrukce, těsně spojující logicky nespojitelné (v heraldice je však běžné spojování i logicky nespojitelného a to bez nutnosti zkoumat logiku vztahu), se odráží i jistá míra nedokonalosti ikonografické výpovědi symbolu díky neexistenci souvislosti Bedřicha Smetany s paroplavbou. Jistě bylo možné za použití stávajících figur kotvy a plnohodnotné lyry uspořádat jejich vztahy jiným způsobem. Z pohledu odborné oborové terminologie má kotva nikoliv hroty, ale ramena zakončená listy.
Návrh znaku a vlajky schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 1. 3. 2006.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a vlajky dne 3. 5. 2006.
Znak a vlajka byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 25. 5. 2006, na základě jeho rozhodnutí č. 70 ze dne 11. 5. 2006.
STŘEMY
(obec)
Znak: Ve zlatém štítě na zeleném trávníku červená věž s cimbuřím, kvádrovaným soklem, černou branou a dvěma okny, přeložená stříbrnou krokví s červenou růží ve vrcholu a provázená po stranách černými zkříženými ostrvemi.
Vlajka: List tvoří dva vodorovné pruhy, žlutý a zelený, v poměru 7 : 2. Uprostřed listu červená věž s cimbuřím, kvádrovaným soklem, černou branou a dvěma okny, přeložené bílou krokví s červenou růží ve vrcholu. Věž je provázena v žerďové a vlající části černými zkříženými ostrvemi.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a vlajky: Miroslav Pavlů.
Ikonografie: „První písemná zmínka o existenci osady, ležící 7 km severně od Mělníka, pochází z r. 1245, kdy ji darem od královny Kunhuty získal vladyka Lumbin ze Střem. Zemanské sídlo bylo ve vsi vybudováno patrně již za života jeho syna Mikuláše, připomínaného v r. 1279. V 1. polovině 14. století náležela část Střem Berkům z Dubé a ve 2. polovině tu měli statek také pražští měšťané. Vladykové ze Střem mezitím patrně vymřeli. Jejich díl připojili Berkové ke Kokořínu a v průběhu 15. století pak získali i zbývající části osady. Kolem roku 1550 koupil Střemy Jan Štampach ze Štampachu, který tu ještě v padesátých, případně počátkem šedesátých let 16. století vystavěl renesanční tvrz. Ta je písemně doložena k r. 1573, kdy ji Janovi synové prodali své sestře Magdaleně, provdané Belvicové. Magdalena zapsala Střemy v r. 1547 svému manželovi Zikmundovi Belvicovi z Nostvic, jenž je natrvalo spojil s Dolními Beřkovicemi. V r. 1627 prodali Belvicové dolnobeřkovické panství Polyxeně Lobkovské z Pernštejna, po jejíž smrti připadlo roudnické větvi knížat z Lobkovic.
V dnešních Střemech, stejně jako v integrovaném Jenichově, nejsou evidovány významnější historické památky. Zaniklá střemská tvrz je připomenuta alespoň symbolicky v návrzích znaku a vlajky obce. Věž se třemi stínkami cimbuří je pojednána v barvách a s figurami, převzatými z erbu Štampachů, stavebníků renesanční tvrze (v originále stříbrná krokev se třemi červenými heraldickými růžemi v červeném štítě). V návrzích jsou připomenuti i další významní majitelé Střem, Berkové z Dubé, kteří mají zásluhu na scelení do té doby majetkově rozdrobené vesnice, připomínají zkřížené černé ostrve ve zlatém poli, dlouhodobou vládu Lobkoviců prezentuje původně žirotínská orlice, která se již v 15. století stala trvalou součástí jejich erbu. Zdvojení figur je narážkou na současné spojení Střem a Jenichova, Z návrhů znaku vychází i mírně upravené návrhy obecní vlajky, respektující zásady a zvyklosti české vexilologické tvorby“ (text pod názvem „Zdůvodnění k návrhům znaku a praporu obce Střemy“ vypracoval navrhovatel).
Kritická poznámka: Text „zdůvodnění“ byl vypracován společně s několika návrhy znaku a je patrné, že ve znaku vybraném obcí se neuplatnila zmíněná žirotínská orlice z erbu knížat z Lobkowicz. Zdvojenými figurami jako symbolu dvou částí tvořících obec Střemy jsou myšleny dvojí zkřížené ostrve po stranách věže. Lze jen dodat, že znak by „vypadal“ dobře i bez nich a to také proto, že shodnou dvojici miniaturizovaných zkřížených ostrví již navrhovatel použil v návrhu znaku obce Ralsko (okr. Česká Lípa).
Návrh znaku a vlajky schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 12. 12. 2004.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a vlajky dne 7. 9. 2005.
Znak a vlajka byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 5. 12. 2005, na základě jeho rozhodnutí č. 60 ze dne 21. 9. 2005.
TUHAŇ
(obec)
Znak: V zeleno-červeně děleném štítě vpravo stříbrný vlnitý kůl, vlevo zlatá lilie.
Vlajka: List tvoří dva vodorovné pruhy zelený a červený a svislý vlnitý bílý pruh se dvěma vrcholy a třemi prohlubněmi vycházející z druhé desetiny horního a dolního okraje listu. Uprostřed listu žlutá lilie.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a vlajky: Stanislav Kasík.
Ikonografie: August Sedláček ve svém Místopisném slovníku historickém Království českého z roku 1909 v kapitole o Tuhani, vsi jihovýchodně od Mělníka, píše: „Snad ta, po níž se nazýval 1199, 1205 Smil z Tuhaně“. Ale vzápětí tuto myšlenku zpochybní konstatováním: „Sice se mohl Smil jmenovati i po Tuhani u Libušína“. Je více jak pravděpodobné, že Smil z Tuhaně se skutečně nepsal pro Tuhani u Mělníka. Je nakonec příznačné, že o vsi Tuhaň na Mělnicku se v písemných pramenech činí nezpochybnitelná zmínka teprve v roce 1548 a to v zápise Desk zemských. Tehdy bratři Mikuláš a Jindřich Vančurové z Řehnic zapsali svému bratrovi Zikmundovi jako jeho majetkový díl ves a tvrz Třebošnici (mezi Lobkovicemi a Obřístvím) s vesnicemi Libiš a Tuhaň. Pustou tvrz Třebošnici s příslušenstvím koupili před rokem 1540 od Jiříka, Václava, Viléma a Oldřicha strýců a bratří Valkounů z Adlaru bratři Mikuláš, Václav a Jindřich Vančurové z Řehnic. Ti připojili získaný statek k Jiřicím. Zikmund Vančura z Řehnic však nabytý majetek dlouho nedržel a vše prodal ještě roku 1548 Václavovi a Bedřichovi bratrům Hrušovským z Hrušova. Když tito zemřeli dělili se v roce 1553 o dědictví jejich synové. Vilém a Václav, synové Václavovi obdrželi Třebošnici. Jindřich, Jetřich a Smil, synové Bedřicha z Hrušova, získali statek Dolní Přívory a k němu patřila i ves Tuhaň. V roce 1555 uvedení bratři vše prodali Zikmundovi Vančurovi z Řehnic (+ 1583). Vančurové pak drželi Dolní Přívory až do roku 1604, kdy je bratři Jiří Šťastný a Jan Jindřich prodali obci města Mělník. Při Mělníku zůstal uvedený statek až do konce patrimoniální správy v roce 1850. Obec Tuhaň se dnes skládá ze dvou osad Tuhaň s částí Tuhaňské Větrušice a Červená Píska. Jak je z historie obce patrné, tak do osudů místních obyvatel výrazně promlouvala poloha vsi v blízkosti řeky Labe. V obci je kaplička zasvěcená sv. Anně a konají se zde tradiční anenské poutě.
Štít znaku je vodorovně dělen na dvě části, kterými je poukázáno na skutečnost, že obec se skládá ze dvou osad – Tuhaně a Červené Písky. Vlnitý kůl symbolizuje řeku Labe, při které obec leží. Pozice kůlu je taková, že lilie, která má oporu v existenci kaple sv. Anny v Tuhani „leží“ na pravém břehu jak tomu je i ve skutečnosti. Ke sv. Anně se vztahuje jak lilie, tak i barvy zelená a červená. V další rovině výkladu lze mluvit o tom, že červená má vztah k osadě Červená Píska. Zelenou barvou lze symbolizovat přírodu, venkov, zemědělství atd. Tinktura kůlu je stříbrná a vychází z etymologie názvu řeky Labe (Albus – bílý, Albia fluvis - Bílá řeka). Červené pole a zlatá lilie mají barevnost shodnou s mělnickými městskými barvami. Město Mělník bylo vlastníkem obce s tradicí trvající téměř dvě a půl století (1604 – 1850). Vlajka opakuje podobu znaku.
Návrh znaku a vlajky schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 11. 3. 2004.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a vlajky dne 15. 9. 2004.
Znak a vlajka byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 3. 12. 2004, na základě jeho rozhodnutí č. 45 ze dne 5. 10. 2004.
VOJKOVICE
(obec)
Znak: Ve zlatém štítě vyrůstá z modré vlnité paty se dvěma stříbrnými vlnitými břevny červený kůl obtočený zeleným chmelovým štokem střídavě se čtyřmi šišticemi a čtyřmi listy.
Vlajka: List tvoří tři svislé pruhy, modrý, žlutý a modrý, v poměru 1 : 2 : 1. Ve žlutém pruhu zelená chmelová šištice se dvěma listy.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a vlajky: Miloslava Hellerová.
Ikonografie: „Znak je dělen na dvě části. Hlava zaujímá dvě třetiny výšky štítu, je žlutá (znázornění mohutných vrstev říčních písků z dřívějšího koryta Vltavy, který se zde odedávna těžil) a je polcena červeným břevnem, kolem kterého se obtáčí chmelový keř (tradice pěstování chmele dosud nejblíže ku Praze), zakončený čtyřmi listy se čtyřmi chmelovými šiškami, které vyjadřují, že obec vznikla spojením čtyř samostatných obcí Bukole, Dědibab, Křivous a Vojkovic. Pata štítu zabírá celou jednu třetinu štítu, je dělena třemi vlnkami modré barvy (znázornění povodí Vltavy), které dělí dvě bílé, tenké vlnky. Prapor je dělena na tři části. Krajní pruhy, každý v šíři jedné čtvrtiny jsou modré a střední část v šíři poloviny praporu má uprostřed chmelovou větvičku se dvěma listy, které směřují nahoru a mezi nimi je chmelová šiška“ (neautorizovaný text poskytnutý Obecním úřadem ve Vojkovicích).
Kritická poznámka: Znak je výsledkem vynucené opravy po neschválení podvýborem na jeho zasedání konaném dne 4. 2. 2004 pro porušení základních heraldických pravidel „o barvě a kovu“. Z obsahu výše uvedeného text výkladu významu užitých figur jednoznačně vyplývá, že jeho pisatel je v oboru heraldika naprosto neznalý. Neví, že hlava štítu je heroldskou figurou vzniklou dělením, kdy řez je výrazně posunut k hornímu okraji štítu a proto nemůže zaujímat dvě třetiny výšky štítu jak míní pisatel zdůvodnění – to je již štít s patou a ta je figurou se zcela opačnou charakteristikou než hlava. Neví, že žlutá není heraldickou barvou a má být pojmenována jako zlatá, stejně jako bílá má být pojmenována stříbrnou (zlatá a stříbrná jsou heraldické kovy a nikoliv barvy). Neví, že břevnem, které vznikne dvojím dělením štítu a je proto „vodorovné“, nelze „svisle“ poltit – břevno může jedině dělit a dělení je v heraldice vždy „vodorovné“, kosmé nebo šikmé. Neví, že domnělé břevno je kůlem - ten může za určitých okolností poltit, ale v uvedeném znaku nic nepoltí, pouze je. Neví, že pata štítu nemůže nic „zabírat“. Neví, že v heraldice neexistují „vlnky“ a to ani „bílé“ a ani „tenké“. Neví, že chmel má šištice (hlávky) a nikoliv „šišky“ (ty může mít např. smrk – „šištice“ je konvenčním heraldickým termínem). To je mimořádně tristní zjištění. Byla-li autorkou textu navrhovatelka znaku, pak znění textu umožňuje dát jednoznačně zápornou odpověď na otázku, zda pouhé obecné výtvarné danosti mohou být dostatečnou kvalifikací pro tak odbornou činnost jakou heraldika bezesporu je. Schválený a udělený znak obce Vojkovice jsoucí v souladu s heraldickými pravidly totiž s největší pravděpodobností není výsledkem autorčiných znalostí oboru heraldika, ale korektivu písemně formulovaným podvýborem po neschválení jejího původního návrhu. Nakonec by bylo možné se ptát, proč je použit kůl a proč ten je červený – o tom výklad nic nesděluje. Ostatně stejnou symbolickou funkci by splňovala prostá volná chmelová lodyha vyplňující vhodným výtvarně řešeným způsobem celou využitelnou plochu štítu nad jeho patou, tedy v souladu s heraldickými zásadami. Přes příkrý odsudek odborných předpokladů navrhovatelky k heraldické tvorbě vznikl znak, který je nakonec hodnotitelný jako dobrý.
V popise znaku stanoveném podvýborem je použit termín „červený kůl obtočený zeleným chmelovým štokem“. Z pohledu chmelařské terminologie jde o neodborný, lidový a následování nehodný výraz mající původ v německém výrazu „der Stock“, kterým byl označován kůl, tyč, větev, klacek apod. – ve srovnání s tím je lepším termínem autorkou výkladu užité pojmenování „chmelový keř“. To, co obtáčí červený kůl je terminologicky správně lodyha. Ostatně „štokem“ byl vždy myšlen celek - tedy kůl (chmelovodič) i chmelová lodyha (shodně v němčině u keře vinné révy obtáčející kůl – Weinstock, tak i v německé heraldické terminologii). Absurdnost podvýborem zvoleného termínu vyplyne z úplně domyšlené skutečnosti - „štok“ nemůže obtáčet „štok“, tedy sám sebe. Členové vexilologické části podvýboru pravděpodobně „chápali“ orientaci vlajky obráceně, než bylo autorkou myšleno a jednoznačně uvedeno v jejím popise „praporu“ – „…se dvěma listy, které směřují nahoru“ (doklad opačného „pochopení“ a jiné orientace listu praporu viz Petr Exner, Vexilologický lexikon, vlajky obcí ČR (2004), Hradec Králové 2005, s. 34, příloha 1/XIX, kde chmelové listy směřují k dolnímu okraji listu). Snad to způsobila „logická“ úvaha, že šištice obvykle visí dolů. Svou roli mohla sehrát i skutečnost, že ve vlajce je sice figura „chmelová“, ale přesto jiná než ve znaku. Především je zbytečně „miniaturizovaná“. I zde mohla být vyjádřena „čtvernost“ částí obce například počtem listů nebo chmelových šištic. Jednoznačná orientace vlajky mohla být dosažena jiným směřováním pruhů – například vodorovným. Stávající svislé pruhy modrý, žlutý a modrý v poměru 1 : 2 : 1 jsou totožné s praporem obce Chvatěruby (tam s modrým lvem ve žlutém pruhu) a nelze se zbavit dojmu, že zde bylo „opisováno“, aniž byla vnímána nevhodnost výrazné podobnosti a zároveň vhodnost různosti tohoto symbolu alespoň v rámci regionu. V popise schválené vlajky není konstatováno, ke kterému okraji listu směřuje „chmelová šištice na stonku se dvěma listy“.
Návrh znaku a praporu (opravený po předchozím neschválení podvýborem) schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 17. 3. 2004.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu dne 19. 5. 2004.
Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 6. 10. 2004, na základě jeho rozhodnutí č. 37 ze dne 8. 6. 2004.
VRAŇANY
(obec)
Znak: Ve stříbrném štítě s červenou hlavou a modrou patou se stříbrným břevnem černá vykračující vrána se zlatými pařáty.
Prapor: List tvoří pět vodorovných pruhů, červený, bílý, modrý, bílý a modrý, v poměru 2 : 5 : 1 : 1 : 1. V horním bílém pruhu černá vykračující vrána se žlutými pařáty.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie: Obec Vraňany je tvořena samotnými Vraňany a vsí Mlčechvosty. Vraňany jsou v historických pramenech poprvé zmiňovány okolo r. 1227. Ves byla tehdy poplatná desátkem klášteru sv. Jiří na Pražském hradě. V roce 1336 byl desátek placen křížovníkům s červenou hvězdou. Jiná část vsi se stala vlastnictvím kapituly při chrámu sv. Víta v Praze. Vedle církevního majetku je ve Vraňanech zmiňován i šlechtický statek, držený v letech 1339 a 1341 Haškem a jeho bratry, syny Litolta z Čečelic. Snad týž statek v roce 1360 vlastnil Václav z Hoholic. Husitské války přinesly zásadní změny v držení feudálního majetku. Původní majetek pražské svatovítské kapituly se dostal v roce 1436 ke statku Běškovice – dnes Horní Beřkovice. V uvedeném roce zapsal císař Zikmund duchovní zboží ve Vraňanech Albrechtovi z Běškovic. Běškovská část Vraňan pak patřila ke Ctiněvsi, kterou do r. 1578 držel rod Ctinských ze Ctiněvsi a po nich Zápští ze Záp. Po smrti Adama Zápského v roce 1609 byl zadlužený statek spravován komisí zemského soudu a nakonec v roce 1612 prodán i s Vraňany Polyxeně Lobkowiczké z Pernštejna, manželce Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz. Vraňany pak byly příslušenství panství Roudnice knížat z Lobkowicz. Část Vraňan také příslušela k hradu v Mělníku, který byl věnným statkem českých královen. Tento majetek se v roce 1436 dostal do zápisného držení Janem z Černína, ale později znovu připadl k Mělníku a zůstal při něm až do roku 1850 – t. j. do konce patrimoniální správy. Původně královský majetek začal být od konce 15. století zastavován. Na počátku roku 1687 císař Leopold I. prodal Mělník s příslušenstvím Heřmanovi Jakubovi Černínovi z Chudenic. Jeho syn František Antonín zemřel v roce 1739 bez mužských dědiců a jediná dcera Marie Ludmila se v roce 1753 vdala za Augusta Antonína knížete z Lobkowicz. Tak se Mělník dostal do držení Lobkowiczů. Ves Mlčechvosty byla nejdříve majetkem mělnického proboštství při kostele sv. Petra a Pavla. Po husitských válkách v roce 1436 zapsal ves císař Zikmund Janovi ze Smiřic, držiteli panství Roudnice nad Labem, kdysi majetku pražských biskupů a arcibiskupů. Později Mlčechvosty příslušely, stejně jako část Vraňan, k Horním Beřkovicím. Po roce 1544 byly přikoupeny ke hradu Mělníku. Vraňany i Mlčechvosty ležící na levém břehu Vltavy. V roce 1905 byl, v rámci projektu usplavnění dolního toku Vltavy, postaven 10 km dlouhý s Vltavou souběžný plavební kanál. Ten z Vltavy odbočuje právě ve Vraňanech a po deseti kilometrech končí v Hoříně u Mělníka plavební komorou.
Stříbrný štít s červenou hlavou má oporu v základním rodovém erbu Lobkowiczů, kteří byli vlastníky obce s dlouhou tradicí. Modrá pata štítu se stříbrným břevnem, resp. dva modré vodorovné pruhy v patě štítu symbolizují řeku Vltavu a laterální plavební kanál, na jejichž břehu obec leží. Černá vrána je mluvícím znamením odvozeným od názvu obce. Prapor opakuje podobu znaku.
Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 11. 4. 2002.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu dne 23. 10. 2002.
Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 9. 1. 2003, na základě jeho rozhodnutí č. 13 ze dne 13. 11. 2002.
ZÁLEZLICE
(obec)
Znak: Ve stříbrno-modře vlnitě děleném štítě nahoře červený heroldský kříž, dole tři (2, 1) zlatá jablka, každé s dvěma listy na stopce.
Prapor: List tvoří dva vodorovné pruhy, bílý a modrý zvlněný se třemi vrcholy a dvěma prohlubněmi. V bílém pruhu červený kříž s rameny širokými jednu dvanáctinu délky listu, vynikající dolním ramenem z první prohlubně. V modrém pruhu tři žlutá jablka (2, 1), každé se dvěma listy na stopce, prostřední pod svislým ramenem kříže.
Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie: Obec Zálezlice tvoří tři části: Kozárovice, Zálezlice a Zátvor. Katastr obce se rozkládá na pravém břehu řeky Vltavy. Zálezlice se v písemných historických pramenech připomínají poprvé v roce 1300, kdy Markéta, vdova po Petrovi z Libněvsi, při svém vstupu do kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, darovala klášteru vsi Zálezlice a Dončice. Po roce 1420 na sekularizovaném církevním majetku hospodařili Pražané. Později se zde připomínají světští držitelé – Vaněk Drnovský z Brloha (1535), Kateřina z Újezdce (1561), Václav Bílský z Kařišova (1571). V roce 1573 byla ves zastavena Jáchymovi Novohradskému z Kolovrat a připojena k panství Mělník. Přesto se ves navrátila k původnímu vlastníku, klášteru sv. Jiří na Pražském hradě, a je tak připomenuta v roce 1619. Ves byla připojena ke klášternímu statku Panenské Břežany, kde zůstala až do zrušení kláštera v roce 1782. Bývalý klášterní majetek pak spravoval Náboženský fond, od kterého statek v roce 1820 koupil August hrabě Ledebur-Wicheln. Dalším majitelem byl od roku 1823 Johann Somsich. V roce 1828 statek Panenské Břežany koupil Matyáš Bedřich Riese-Stallburg a spojil ho s panstvím Odolena Voda. Jeho dědicové statek zadlužily a proto jej od roku 1901 spravovala Hospodářská a úvěrní banka.
S historií obce Zálezlice jsou úzce spojeny dějiny bývalé vsi Dončice a tamního farního kostela sv. Mikuláše. Dončice se v pramenech poprvé objevují v roce 1300. Farní kostel sv. Mikuláše je připomínán od roku 1352 a podací právo k němu držela svatojiřská abatyše. Ves zřejmě ještě před husitskými válkami zpustla. Údajně pro časté záplavy ubývala orná půda. Zůstal jen kostel, který i nadále sloužil církevním účelům. V letech 1667 – 1683 však Vltava opustila své staré koryto a změnila svůj tok takovým způsobem, že kostel v bývalých Dončicích byl pobořen a zůstal v rozvalinách. Proto v letech 1686 – 1689 byl v Zálezlicích postaven nový kostel sv. Mikuláše, na jehož stavbu byl použit také materiál z bývalého kostela v Dončicích. K novému kostelu byly přeneseny i ostatky z dončického hřbitova a uloženy do hromadného hrobu, nad kterým byla postavena kaple.
Vlnité dělení štítu označuje polohu obce u řeky Vltavy. Kříž v horní polovině štítu je odvozen ze znaku svatojiřského kláštera na Pražském hradě, s nímž jsou spojeny první zmínky o obci. Klášter byl také vlastníkem obce od začátku 17. století do roku 1782, kdy byl klášter zrušen. Tři zlatá jablka jsou atributem sv. Mikuláše, kterému byl zasvěcen původní kostel v zaniklých Dončičích a je mu zasvěcen i barokní kostel v Zálezlicích. Počet jablíček se shoduje s počtem vsí v obci. Prapor opakuje podobu znaku.
Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 7. 10. 2002.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu dne 16. 4. 2003.
Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 19. 6. 2003, na základě jeho rozhodnutí č. 22 ze dne 13. 5. 2003.
***
Z uvedeného přehledu vyplývá, že na okrese Mělník dosud nemá znak a vlajku 47 obcí. Neexistuje právní norma, která by vyžadovala nutnost zavedení takových symbolů všemi obcemi. Dosud je rozhodnutí zcela na obecních zastupitelstvech. V minulých letech byl navržen znak pro obec Hostín u Vojkovic, který podvýbor pro heraldiku na svém zasedání dne 16. 4. 2003 neschválil. Od té doby obec o znak neusilovala. Návrhy obecního znaku a vlajky schválilo v roce 2006 obecní zastupitelstvo v Hoříně (29. 3.) a Nebuželech (29. 5.). Do závěru volebního období Poslanecké sněmovny nebyly v příslušném podvýboru projednávány. Z měst dosud nemá konstituovanou vlajku Kostelec nad Labem a Veltrusy; u obcí s historickými znaky je stejná situace v Byšicích a v Chlumíně.
***
LIBĚCHOV
Liběchov patří k těm obcím, které se, díky příznivému demografickému vývoji na počátku 20. století, dostaly počtem obyvatel na úroveň řady tehdejších historických měst. V roce 1930 žilo v Liběchově 1276 obyvatel a v přidružené obci Boží Voda dalších 305. Představitelé obce požádali vládu Československé republiky o povýšení obce na město. Na základě usnesení vlády z 26. 4. 1935 byl 21. 5. 1935 vydán dekret, kterým se Liběchov stal městem. V této souvislosti byl v Liběchově navržen městský znak a ministerstvo vnitra požádáno o jeho schválení.
Znak měl podobu čtvrceného štítu, v jehož prvním červeném poli byla polovina stříbrného jelena, ve druhém stříbrném poli modrý vinný hrozen, ve třetím zlatém poli tři obilné klasy v přirozené barvě, ve čtvrtém modrém poli tři stříbrná vlnitá břevna. Štít byl položen na červený, bíle vyložený plášť, splývající ze zlaté zděné koruny. Jelen byl spojován s rodem Veithů jako držitelů Liběchova, vinný hrozen má oporu v existenci vinic, obilné klasy charakterizují obec jako zemědělskou a vlnitá břevna byla vysvětlována jako symbol Labe. Znak v uvedené podobě nebyl a také nemohl být heraldickou komisí archivní správy ministerstva vnitra schválen. A to nepochybně pro zbytné čtvrcení štítu, pro které nebyl žádný důvod a pak také pro položení štítu znaku na plášť. Plášť je pro komunální znak zcela nepříhodným (nesmyslným) prvkem. Ale i po odstranění pláště zůstává zbytečně složitý znak. Taková kriteria pro podobu znaku a to nejen v Liběchově platí i dnes.
I když znak nebyl Liběchovu nikdy udělen, přesto je v místě výše popsaný symbol pravděpodobně vnímán jako akceptovatelný a snad i jako již tradiční, historický a vydržený. Heraldická kompendia však takovou možnost vnímání onoho domněle liběchovského znaku zcela vylučují tím, že jej prostě ignorují a neuvádějí ve svých přehledech. V publikaci Znaky a pečetě středočeských měst z roku 1975 od Aloise Přibyla a Karla Lišky, stejně jako v posledním relevantním kompendiu Jiřího Čarka, Městské znaky v českých zemích z roku 1985, není znak Liběchova uveden jako právoplatný symbol.
V roce 1967 byl ve středočeském deníku Svoboda v rámci tzv. Zimní soutěže otisknut pod č. 42 i znak Liběchova odpovídající výše uvedenému popisu. Již Přibyl v roce 1975 jednoznačně konstatoval, že stejně jako mnoho jiných znaků měst a obcí zveřejněných v deníku Svoboda, tak i pro Liběchov je „platnost těchto znaků sporná a pokud nebudou schváleny znakovou komisí…nelze je považovat za platné“. „Znakovou komisí“ byla v roce 1975 myšlena Komise pro městské znaky při Archivní správě ministerstva vnitra, která až do roku 1990 plnila funkce konzultační a doporučující, nikoliv však schvalovací ve smyslu právním. Ke stejnému odsudku dospěl i Čarek, když napsal „Znak nepochybně nebyl vůbec schválen a nenabyl platnosti. Liběchov tedy platný znak nemá…“.
K výkladu znaku lze doplnit. Jelen není převzat z erbu Veithů. Jakub Veith nebyl šlechticem a proto ani uživatelem erbu. Polovina jelena je nepochybně erbovní figurou vladyků z Liběchova (Zikmund z Liběchova 1455, ve štítě celý jelen, v klenotu vyrůstající; týž 1477, ve štítě i v klenotu polovina jelena; shodně Jindřich z Liběchova 1556 a Václav z Liběchova 1566). Ti užívali stříbrnou polovinu jelena v modrém štítě. Ve stávajícím znaku je odmítnutí hodna kombinace třetího zlatého pole s obilnými klasy v „přirozené“ barvě. Klasy v uvedeném vyobrazení nemohou být označeny jinak, protože kdyby byly myšleny jako zlaté, pak by šlo o mimořádně hrubé porušení heraldických pravidel „o barvě a kovu“ a jediné označení vyhovující pravidlům je označit klasy jako „v přirozené barvě“. Ale i tak nebude potlačena nevhodnost takové kombinace.
Je zcela zřejmé, že návrh znaku pro město Liběchov vypracoval laik, heraldice nerozumějící. Zjevně podlehl představě, že čím složitější konstrukce znaku, tím je „lepší a krásnější“ a snad se domníval, že i „kvalitnější a heraldičtější“. Právě naopak – lepší, krásnější, kvalitnější a heraldičtější jsou znaky jednoduché. To, že navrhovatel nebo pozdější „obarvovatel“ bez rozpaků položil „žluté“ klasy do „žlutého“ pole jednoznačně svědčí o tom, že nevěděl co činí. Stejně tak použití pláště bylo evidentním projevem nedostatečné znalosti oboru, resp. odrazem jakéhosi velice vzdáleného záblesku vědomosti o tom, že tak nějak vypadají erby šlechticů. Zděná koruna, zde ale v „nepěkném“ schematizujícím pojetí, byla na přelomu 19. a 20. století úředně prosazovaným prvkem doplňujícím městské znaky nejen v Českém království. V současnosti se již nepoužívá. Znak Liběchova je možné navrhnout znovu, nově a za účasti heraldika s dostatečnými znalostmi oboru, výtvarnými schopnostmi a zkušenostmi s navrhováním obecních symbolů.
***
Autorovo poděkování za spolupráci patří panu Vlastimilovi Řadovi, který mu ochotně poskytl jím shromážděné podklady k mnohým novým znakům obcí z okresu Mělník. Poděkování za poskytnutí potřebných informací patří také zástupcům obecních úřadů v Čečelicích, Chvatěrubech, Konětopech, Lužci nad Vltavou, Mělnickém Vtelně, Obříství, Střemech a Vojkovicích.
Publikováno: Vlastivědný sborník Kralupska, ročník XIV., číslo 2/2007, Vydalo Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou, Kralupy nad Vltavou 2007, s. 42 - 67; pod názvem: Nové symboly měst a obcí okresu Mělník po roce 1990, II, MŠ - Z.
Zpracováno: 11. 11. 2007; 9. 2. 2008 © Stanislav Kasík