Login

Okres Jičín 1990 - 2006 (VI)

Nové symboly měst a obcí okresu Jičín po roce 1990

 

Vlastivědný sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší 19, vydaný v roce 2006, přinesl stať Nové symboly měst a obcí v okrese Semily po roce 1990. Následující řádky se budou zabývat shodným tématem v okrese Jičín. V uvedeném sborníku byly publikovány informace o souvislostech spojených s konstituováním nových obecních symbolů, které na tomto místě opakovány již nebudou.

 

Okresem Jičín je zde myšleno správní území vymezené hranicemi okresu určenými vyhláškou Ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., o stanovení území okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy, ze dne 18. 12. 2002. Rozsah okresu Jičín byl stanoven výčtem území obcí, které jej tvoří.

 

Do konce roku 1989 existovala v okrese Jičín města užívající historické znaky – Hořice, Jičín, Kopidlno (znovu určeno městem od 1. 6. 1998), Lázně Bělohrad, Libáň (město - znovu od 15. 12. 1999) Miletín (město - znovu od 10. 10. 2006), Mlázovice (městys - znovu od 12. 4. 2007), Nová Paka, Pecka (dnes obec), Podhradí (městys - znovu od 23. 1. 2007), Sobotka, Střevač (obec), Železnice (město - znovu od 23. 1. 2007) a Vysoké Veselí (dnes obec). K nositelům historického městského znaku je nutné přiřadit také Dolní Dobrou Vodu, která je nyní součástí obce Dobrá Voda u Hořic (viz dále v přehledu). K 30. 6. 2006 mělo z jedenácti současných měst a městysů šest schválenou a udělenou vlajku (prapor). Město Jičín užívá vlajky mající oporu v historickém praporu, který tvoří list se dvěma vodorovnými pruhy, bílým a modrým. Ten bývá doplňován městských znakem položeným do středu listu (Karel Liška, Ludvík Mucha, Klíč k našim městům, Praha 1979, s. 110, a také příloha Vlajky). Vlajku v jednoduché podobě dvou vodorovných pruhů, ať bílé a modré, či modré a bílé užívá jako historickou více jak deset dalších subjektů – pražské části (Malá Strana, Hradčany) a bývalá okresní města (Beroun, Česká Lípa, Domažlice, Chomutov, Kladno, Kolín, Louny, Mladá Boleslav, Náchod, Teplice). Stejná vlajka je užívána v Sobotce. Ta však má uprostřed listu nebarevnou, černobílou obrysovou podobu městského znaku. Sobotecká vlajka je neoficiální. Přesto, díky užití nebarevného znaku, je nejméně podivná a obtížně akceptovatelná. Sobotečtí  by nepochybně měli usilovat o řádné konstituování městské vlajky v korektní a seriózní podobě.

 

Správní území okresu Jičín zahrnuje krom vyjmenovaných měst a městysů i katastrální území dalších devadesáti sedmi obcí. K 30. 6. 2006 má oficiálně udělený znak a vlajku dvacet šest z nich. Po roce 1990 přijalo nový symbol jako první město Hořice, kterému byl udělen v roce 1994 prapor. Ostatní obce ke shodnému kroku přistupovaly postupně v následujících letech: Nová Paka (1994), Ostroměř (1995), Holovousy (1996), Valdice (1998), Milovice u Hořic, Šárovcova Lhota (1999), Libáň (2001), Lužany (2002), Chomutice, Jeřice, Lukavec u Hořic, Sobčice (2003), Libuň, Stará Paka, Veliš, Železnice (2004), Bašnice, Dobrá Voda, Radim, Třtěnice (2005), Miletín, Staré Místo, Vitiněves, Vrbice (2006). V roce 2007 byly uděleny symboly dalším šesti obcím, které budou součástí budoucího přehledu – Běchary, Bukvice, Cerekvice nad Bystřicí, Podůlší, Svatojánský Újezd a Úbislavice.

 

Následný přehled je úplným výčtem symbolů udělených obcím v okrese Jičín v období od roku 1990 (vydání zákonu O obcích) do konce prvního pololetí roku 2006 (přerušení činnosti Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR v souvislosti s ukončením volebního období 2002 – 2006 a s novými volbami do PSPČR – poslední zasedání podvýboru se uskutečnilo 3. 5. 2006 a slavnostní předání dekretů předsedou PS 25. 5. 2006). Seznam je řazen abecedně v jednotném schématu podávaných informací. Texty popisů znaků a vlajek (praporů) jsou ve shodě se zněním v udělovacích dekretech. Ikonografický výklad má být standardní součástí dokumentace při podávání žádosti o udělení znaku a vlajky (usnesení Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, č. 286 z 47. schůze ze dne 14. září 2005, o stanovení povinných dokumentů pro podání žádosti o schválení obecních symbolů). Nikoliv všichni navrhovatelé vypracovali pro obce výklad významu užitých figur a tinktur. V těchto případech se autor tohoto pojednání opřel o ústní svědectví zástupců obcí. Jinak jsou v přehledu použity nekorigované autentické citace z textů navrhovatelů obecních symbolů (včetně pravopisných chyb, mluvnických nedostatečností, stylistických nedokonalostí - nic z toho není opravováno a ani komentováno; věcná a odborná pochybení dotýkající se heraldiky komentovány jsou) a na tuto skutečnost je upozorněno poznámkou v závorce na konci textu.

 

V souvislosti s průběhem konstituování jsou uvedena rozhodná a důležitá data - schválení městským, či obecním zastupitelstvem, schválení Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a udělení předsedou Poslanecké sněmovny PČR. I když v minulosti činil výše zmíněný „podvýbor“ svá rozhodnutí pod různými oficiálními názvy, je jednotně použit současný název této instituce. V tomto přehledu je uvedeno datum zasedání Podvýboru pro heraldiku a vexilologii jehož činnost je v procesu konstituování obecních symbolů nesuplovatelná a je vypuštěno datum zasedání nadřízeného výboru pro vědu, výzkum, kulturu, mládež a tělovýchovu jako aktu ryze formálního. Obecní symboly uděluje předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na základě svého rozhodnutí. Rozhodnutí a udělení nejsou vykonávány ve stejný den. Zde je uvedena úplná informace s daty obou úředních výkonů.

 

***

 

Bašnice

(obec)

 

Znak: V modrém štítě nad sníženým stříbrným břevnem zlatý zvon mezi dvěma stříbrnými odkloněnými liliemi na stoncích, každý s odvráceným listem, dole volné zlaté cimbuřové břevno.

 

Vlajka: List tvoří tři vodorovné pruhy, modrý, bílý a modrý, v poměru 11: 1 : 6. V horním modrém pruhu žlutý zvon mezi dvěma bílými odkloněnými liliemi na stoncích, každý s odvráceným listem. V dolním modrém pruhu volný žlutý oboustranně zubatý posunutý pruh s pěti zuby (3, 2) a dlouhý třetinu délky listu.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a vlajky: Miroslav Pavlů.

 

Ikonografie: „První písemná zmínka o existenci osady (dříve Bašněves) ležící 4 km jz od Hořic pochází z r. 1318, kde je zmiňován vladyka Petr z Bašněvsi. Ve vsi byly dva poplužní dvory, u jednoho z nich stála tvrz; kdy a kým byla vystavěna však nevíme. Koncem 14. století držel bašnické zboží Jan Kule z Bašněvsi erbu kozlí hlavy, po něm Uzíkové z Bašněvsi, užívající zřejmě totéž nebo podobné erbovní znamení. První zpráva o tvrzi pochází až z r. 1499, kdy ji od Václava a Markvarta Uzíků z Bašněvsi koupil Jan Krupý z Probluze. Bašnice se tehdy staly střediskem malého statku, němuž patřilo ještě pět dalších vesnic. V r. 1521 jej získal Vojtěch z Pernštejna, který připojil nabytý majetek ke svému chlumeckému panství. Tvrz ztratila tak význam jako sídlo vrchnosti a v r. 1542, kdy Bašnici koupil Zikmund ze Smiřic, byla již pustá (podle ústní tradice stávala poblíž mostu přes bašnický potok nedaleko zvoničky). Návrhy znaku a praporu Bašnice spojují připomínku někdejší tvrze (volné zlaté cimbuří) s figurami převzatými z erbu významného majitele osady na přelomu 15. a 16. století Jana Krupého z Probluze (stříbrná břevna v modrém poli a tři barevně upravené lilie na stoncích z klenotu jeho erbu). Připomeňme, že to byl Jan Krupý z Probluze, za něhož se Bašnice stala správním centrem byť malého, ale samostatného statku. Jeden z návrhů doplňuje připomínka místní zvoničky. Dominantní modrá barva ve spojení se stříbrnou symbolizují rovněž potok, protékající obcí. Veškeré figury uplatněné v návrzích znaku byly převzaty i do návrhů praporu obce“ (text pod názvem „Zdůvodnění k návrhům znaku a praporu obce Bašnice (o. Jičín)“ vypracoval autor návrhů)

 

Kritická poznámka: Autor návrhu vysvětluje užití lilií jako inspiraci erbem Krupých z Probluze. Je-li heraldickou literaturou (August Sedláček, Českomoravská heraldika II, Praha 1925, s. 204 – Krupí z Probluze, Jan 1532 – bez popisu klenotu; týž Hrady, zámky a tvrze Království českého, Díl V., Podkrkonoší, Praha 1887, příloha Znaky rodů ve východních Čechách osedlých – vyobrazení úplného erbu; Vojtěch Král z Dobré Vody, Heraldika, Praha 1900, s. 291, 2092 – klenot popisuje) uváděn klenot erbu tohoto rodu jako tři pštrosí pera, zlaté mezi modrými, pak je otázkou jak navrhovatel k liliím na stonku dospěl. Nalezl-li inspiraci v sochách sv. Františka a Panny Marie z 18. století, které v Bašnici jsou, pak měl v tomto duchu formulovat svůj výklad. A to i přesto, že inspirace běžnými a ani zde nijak umělecko-historicky, kulturně či duchovně výjimečnými barokními sochami svatých, se nezdá být inspirací natolik závažnou a silnou. Jinak uvedený rod s přídomkem z Probluze užíval modrého štítu se zlatými břevny (zde stříbrné břevno). Je možné konstatovat, že z inzerované inspirace erbem rodu Krupých z Probluze nezůstalo nic. Zlaté volné cimbuřové břevno použil navrhovatel také ve znaku obce Předenice, okr. Plzeň-jih (uděleno 7. 4. 2006).

 

Návrh znaku a vlajky schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 16. 6. 2004.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a vlajky 18. 5. 2005.

Znak a vlajka byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 16. 9. 2005, na základě jeho rozhodnutí č. 55 z 31. 5. 2005.

  

Dobrá Voda u Hořic

(obec)

 

Znak: Ve stříbrném štítě s modrou hlavou a patou modrý vykračující kohout s červenou zbrojí.

 

Vlajka: List tvoří tři vodorovné pruhy, modrý, bílý a modrý, v poměru 1 : 5 : 1. Uprostřed bílého pruhu modrý vykračující kohout s červenou zbrojí.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a vlajky: Petr Pokorný.

 

Ikonografie: „První písemná zmínka o obci je zaznamenána k roku 1395. Obec Dobrá Voda je kolébkou známého vladyckého rodu Králů z Dobré Vody, která měla v erbu bílého (stříbrného) kohouta v modrém poli. Při návrhu znaku jsme vycházeli z historické skutečnosti, že rod pánů z Dobré Vody se připomíná již v 15. století pečetí na stížním listu proti upálení Mistra Jana Husa, Považujeme rod Králů z Dobré Vody za první majitele a z toho vychází návrh obecního znaku a praporu použitím figury kohouta, i když v jiné barvě. Rodové barvy byly zachovány, kohout modrý a pole bílé. Pruhy na praporu a znaku mají dokládat vodu jako takovou“ (text ikonografického výkladu citován z dopisu Obecního úřadu v Dobré Vodě u Hořic autorovi z 27. 6. 2007).

 

Kritická poznámka: „V průběhu schvalovacího procesu byla obec vyzvána PhDr. Müllerem ke zvážení podoby znaku a vlajky, byly obci doporučeny další 2 varianty návrhů. Zastupitelstvo potvrdilo platnost svého návrhu, k jiné variantě se nepřiklonilo“ (z výše citovaného dopisu OÚ z 27. 6. 2007). K tomu PhDr. Karel Müller dodává: „Obec poslala svůj návrh (totožný se schválenou verzí) do parlamentu 22. 11. 2004. Když jsem připravoval popisy pro jednání podvýboru, tak jsem zjistil, že dnes integrovaná Dolní Dobrá Voda dostala erbovní privilegium už v roce 1557 (zmiňuje ho už Rybička – k tomu poznámka autora tohoto pojednání: Antonín Rybička, Pomůcky k heraldice a sfragistice domácí, Památky. Listy pro archeologii a historii, PAM IX., Praha 1874, s. 723, Dobrá Voda Dolní; „K žádosti Krištofa Zylvara z Pilnikova na Vlčicích vysadil král Ferdinand I. majestátem, daným na hradě pražském v pondělí po neděli postní Jubilate l. 1557, ves jeho Dolejší Dobrou Vodu na městečko, nadal ji jarmarkem ročním na zýtří sv. Vácslava s trhem téhodním na každé úterý; pak pečetí a to: „štítem černým a v něm od spodku až do polovice štítu klínem červeným, aby jí potřeby své zeleným voskem mohli pečetiti“). Dne 8. 3. 2005 jsem se tedy telefonicky spojil se starostkou obce, upozornil ji na tuto skutečnost a následně ji navrhl úpravu symboliky tak, aby byla zachována „památka“ na původní privilegium. Tedy v děleném štítě nahoře ve stříbře modrý kohout, dole v černém poli snížený červený hrot z původního privilegia pro Dolní Dobrou Vodu. Vlajky jsem navrhl dvě, buď jen bílý list s modrým kohoutem, nebo totéž ale s červeným svislým pruhem u žerdi a černým ve vlající části. Výsledkem byl dopis z 11. 4. 2005, v němž mi starostka sdělila, že zvážili všechny návrhy a že trvají na původním návrhu, v němž na staré privilegium nebude brán zřetel.Tato verze pak byla 18. 5. 2005 v podvýboru schválena…“ (e-mail PhDr. Karla Müllera autorovi z 25. 7. 2007).

 

Z uvedeného lze dovodit, že navrhovatel pravděpodobně neměl povědomost o uděleném znaku Dolní Dobré Vodě z roku 1557. Jistě lze vnímat, že současná obec Dobrá Voda pouze integruje bývalé městečko Dolní Dobrá Voda a nemá jako jiný (resp. nikoliv totožný) právní subjekt striktní povinnost reflektovat historický znak své části. Přesto tak měla současná obec učinit alespoň v intencích Müllerova revidujícího návrhu. Je možné konstatovat, že výsledek spíše není odrazem vědění navrhovatele a obce samotné o možnosti nemít „striktní povinnost“, ale odrazem málo pociťovaného historického povědomí. A to proto, že není v Čechách mnoho současných neměstských obcí, které by se mohly pochlubit takovou tradicí. Zdá se, že černá barva pro své zdánlivé konsekvence, hodnotiteli obvykle mimořádně subjektivně a spíše bezdůvodně pociťované jako negativní, způsobila v obci odmítnutí jinak velice dobře myšleného korektivu. Bylo by jistě pikantní, kdyby Dobrá Voda požádala Poslaneckou sněmovnu o určení městysem na základě existence historických městských práv své místní části. Po takovém aktu by nepochybně měla učinit seriózní krok k úpravě znaku městyse v duchu návrhu PhDr. Karla Müllera z roku 2005.

 

Činíme poznámku na pomyslný okraj o tom, že publikace Josefa Augustina, Velká encyklopedie měst a obcí, Sokolov 2001, uvádí na s. 120 kapitolu o současné obci Dobrá Voda u Hořic a připisuje ji znak shodný s historickým znakem městečka Dolní Dobrá Voda. Vyobrazení znaku je na s. 762. Způsob Augustinových pracovních postupů při sběru materiálů k jeho publikaci dovoluje odhadovat, že historický znak městečka Dolní Dobrá Voda byl přisouzen obci Dobrá Voda u Hořic za tichého souhlasu obce samotné.

 

Návrh znaku a vlajky schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 9. 11. 2004.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a vlajky 18. 5. 2005.

Znak a vlajka byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 9. 6. 2005, na základě jeho rozhodnutí č.  54 z 31. 5. 2005.

 

Holovousy

(obec)

 

Znak: V zeleném štítě zlaté jablko.

 

Prapor: Zelený list se žlutým jablkem.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a vlajky: Oskar Teimer.

 

Ikonografie: „…autor návrhu zvolil pro naší obec symbol jablko. Důvod je ten, že naše obec je proslavena odrůdou jablka „Holovouský malináč“. V současné době sídlí v naší obci Výzkumný ústav ovocnářský, který se věnuje v převážné míře právě šlechtění jabloní.“ (text ikonografického výkladu je převzat ze žádosti obce zaslané podvýboru pro heraldiku o schválení a udělení, s datem 19. 12. 1995)

 

Kritická poznámka: Jednoduchý znak zřejmě vznikl bez ambice učinit v něm narážku na některé historické šlechtické vlastníky obce (resp. zámku) – např. Holovouský z Holovous erbu kohouta. Přes svou lapidárnost není znak bez výtky – holovouský malináč, který měl být inspirací pro obecní znak je ve skutečnosti červený a nikoliv žlutý, jak by se ze stávající podoby obecního znaku dalo dovozovat. Proces konstituování symbolů v samotné obci je poznamenán zásadní nedostatečností a tou je neprojednání a neschválení obecním zastupitelstvem. Z uvedeného pohledu je plnoprávnost existence obecního znaku v Holovousích zpochybnitelná. A to i přesto, že znak a prapor byly uděleny předsedou poslanecké sněmovny.

 

Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném…– dle sdělení Obecního úřadu v Holovousích není znám žádný zápis ze schůze obecního zastupitelstva, které by mělo na pořadu jednání schválení znaku a praporu obce (e- mail starostky 24. 8. 2007).

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 5. 3. 1996.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 7. 5. 1996, na základě jeho rozhodnutí č.  99 z 3. 4. 1996.

 

Hořice

(město)

 

Znak: Město používá historického znaku, který se vyvinul z pečetí užívaných od počátku 16. století. Popis znaku: V červeném štítě kvádrovaná hradba s věží uprostřed, obojí stříbrné. Věž s černým oknem, prázdnou otevřenou branou se zlatými vraty na černých závěsech a černou vytaženou mříží a dvěma černými okénky vedle sebe nad branou. Na věži na modré nahoru se rozšiřující římse modrá valbová střecha se dvěma zlatými makovicemi.

 

Prapor: List tvoří pět vodorovných pruhů: červený, bílý, modrý, bílý a červený v poměru 1 : 1 : 2 : 1 : 1. Na střední modrý pruh je položeno pět vzájemně se dotýkajících žlutých kosočtverců s rohy dosahujícími na okraj modrého pole.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu praporu:  Zbyšek Svoboda dle ideového námětu Romana Richtermoce.

 

Ikonografie: „Prapor města Hořice v Podkrkonoší obsahuje všechny barvy městského znaku. Je velmi příznivé , že obsahuje i všechny barvy státní vlajky. Žlutá barva kosočtverců je barvou pískovcových lomů v okolí města. Jejich počet odpovídá počtu obcí, které jsou do města integrované. Jsou to Hořice, Doubrava, Březovice, Chlum a Chvalina…“ (citováno z článku Máme městský prapor, in: Hořické noviny, říjen [?] 1993, s. 3).

 

Kritická poznámka: Odpověď PhDr. Zbyška Svobody na dotaz autora tohoto pojednání o sdělení podrobností při konstituování městského praporu v Hořicích - „…na vzniku praporu města Hořice v Podkrkonoší jsem se značnou měrou skutečně podílel. Jak vypadaly Vámi uváděné čtyři návrhy si již  pochopitelně nepamatuji, ale při jednání heraldické komise dne 26. března 1993 nemohl být ani jeden z nich doporučen ku schválení a městu bylo zřejmě doporučeno, aby se poradilo s některým z odborných členů komise. Dne 15. dubna 1993 mne navštívil hořický starosta p. Karel Divoký spolu s ředitelem místního muzea a výtvarník akad. mal. R. Richtermoc…Probrali jsme jejich návrhy, vysvětlil jsem jim problematiku a navrhl a doporučil jako nejjednodušší a nejvhodnější modrý list se čtyřmi žlutými kosočtverci sestavenými opět do kosočtverce. Protože si ale přáli mít na praporu i státní barvy, tak jsme se dohodli na možné podobě, kterou nakonec město předložilo. Tento návrh jsme projednali v heraldické komisi 3. 9. 1993. Vaše datum 3. 2. 1993 je asi den odeslání či vyhotovení dopisu, protože v té době se ještě dekrety slavnostně nepředávaly.“ (citováno z e-mailu PhDr. Zbyška Svobody autorovi z 30. 7. 2007).

 

Jak je patrné, byl prapor města koncipován nikoliv zcela v souladu s prosazovanými vexilologickými zásadami stanovenými pro tvorbu nových městských a obecních praporů samotnými členy tehdejší heraldické komise České národní rady. Zásady, které platí dosud, a které jsou ve své podstatě rozumné, počítají se striktním odvozením podoby praporu od příslušného znaku. V případě Hořic byla zdrojem inspirace skutečnost, která není v historickém městském znaku obsažena – pískovcové lomy. Byl vytvořen samostatný symbol s vlastním ikonografickým výkladem a nikoliv symbol, jehož výklad je opřen o korektní odvození od znaku. Navíc, krom makovic na střeše věže, není ve znaku zlatá, o kterou by se mohla opřít barva zvolená pro vybarvení kosočtverců. Ke stanovenému popisu lze podotknout, že zcela zbytně rozlišuje pruh a pole ačkoliv se termín dotýká jedné totožné věci – modrého pruhu.

 

Ke konstatovaní o podobě městské vlajky uvedeném v novinovém článku z roku 1993 a znějícím „Je velmi příznivé, že obsahuje i všechny barvy státní vlajky“ můžeme z pohledu současné tvorby obecních a městských symbolů přičinit poznámku. Pro řadu laických navrhovatelů je dosažení barev národní trikolory ve znaku a pak i ve vlajce programem a vlastním cílem jejich počínání. Subjektivně to vnímají jako řešení velice sofistikované a zároveň mimořádné. Takové řešení však nelze označit ani za promyšlené a ani za výjimečné.

 

Návrh praporu schválilo městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném 18. 5. 1993 – resp. městské zastupitelstvo obdrželo informaci, že bylo jednáno s heraldickou komisí ČNR a do Prahy k rozhodnutí byly poslány čtyři návrhy vlajky, které vypracoval Roman Richtermoc. Z výsledku činnosti heraldické komise vyplývá, že žádný z předložených návrhů schválen nebyl. Zda byl upravený návrh městského praporu ještě před vlastním schválením v poslanecké sněmovně projednáván městským zastupitelstvem nelze doložit.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu 3. 9. 1993.

Prapor byl městu udělen předsedou Poslanecké sněmovny 3. 2. 1994, na základě jeho rozhodnutí č.  13 z 1. 2. 1994.

 

Chomutice

(obec)

 

Znak: V zeleném štítě dvakrát stříbrno-modře vlnitě dělené vlnité břevno, provázené nahoře třemi zlatými podkovami a dole zlatým pluhem s koly.

 

Prapor: Zelený list, uprostřed tři vodorovné vlnité pruhy, bílý, modrý a bílý, každý široký jednu dvacetinu délky listu. V horním zeleném pruhu tři podkovy, v dolním zeleném pruhu pluh s koly, vše žluté.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a praporu: Zdeněk Linhart (fa Arting Vrchlabí).

 

Ikonografie: Tři podkovy symbolizují tři historické hamry, vlnité břevno je dvojím vlnitým dělením rozděleno na tři části, které mají vztah ke třem vodotečím – Bukovka, Javorka a Lužánka. Zelený štít a zlatý pluh vyjadřují venkov a zemědělství (dle ústního sdělení starosty obce).

 

Kritická poznámka: Navrhovatel nepřiložil k návrhu znaku písemný výklad významu užitých figur a tinktur. Nesplnil si tím svou základní povinnost navrhovatele nejen ve vztahu k obci, ale také ve vztahu k budoucnosti. Vytvořil prostor pro možné subjektivní výklady, které dokonce mohou být v rozporu s původními navrhovatelovými záměry a inspiracemi. Základní vlastností znaku je jeho vyložitelnost. Znak nemůže být náhodným seskupením libovolných figur za použití shodně libovolných tinktur. Obecní znak bez výkladu je v podstatě nesmyslem a ten sám jakoby „neexistoval“, protože není oním chybějícím výkladem pomyslně ukotven do místa a prostředí, které má symbolizovat.

 

Návrh znaku a praporu obecní zastupitelstvo pravděpodobně oficiálně neschválilo. Jediná zpráva o znaku a praporu obce uvedená v zápisu jednání obecního zastupitelstva pochází ze zasedání konaném 18. 4. 2002, kde bylo rozhodnuto o „zadání k vytvoření praporu a znaku obce podle návrhu heraldiků“  (www.podchlumí.cz/chomutice).

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 12. 2. 2003.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 6. 6. 2003, na základě jeho rozhodnutí č.  17 z 18. 3. 2003.

 

Jeřice

(obec)

 

Znak: V červeno-zeleně šikmým stříbrným vlnitým břevnem děleném štítě vpravo dóza na masti, vlevo čelně postavená radlice, obojí zlaté.

 

Prapor: Bílým šikmým vlnitým pruhem dělený list. V červeném žerďovém poli žlutá dóza na masti, v zeleném vlajícím poli čelně postavená radlice. Vlnitý pruh je široký jednu desetinu šířky listu.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a praporu: Zdeněk Linhart (fa Arting Vrchlabí).

 

Ikonografie: „Obec se nalézá 4,5 km jiho-východně od Hořic na březích řeky Bystřice. Krajina dle archeologických nálezů byla v dávných dobách osídlena Slovanskými kmeny. První zmínka o Jeřicích pochází z roku 1350. Roku 1379 vlastnili tvrz a osady Mrzák a Zdeněk z Jeřic, kteří měli v erbu šachovnici /dle kroniky a pověsti/. V roce 1384 zde byl kostel vystavěný ve slohu gotickém, jeho současná podoba pochází z roku 1787 /byl zasvěcen Máří Magdaléně/. V pohnutých husitských nepokojích majetek byl v držení Jana Čestíka na Jeřicích, dále Sezema z Rýzmburka, přívržence jednoty Poděbradské. V roce 1503 byl vlastníkem Václav Záruba z Hustířan. V 18. století spravovali majetek rychtáři. Obec se nalézá v úrodné krajině a svůj zemědělský ráz si ponechala doposud.“ (text pod názvem „Popis obce JEŘICE, Okres Jičín“ vypracoval navrhovatel obecního znaku a praporu).

 

Návrhy obecního znaku byly navrhovatelem vytvořeny v srpnu 2001. V říjnu téhož roku byly doplněny dalšími dvěma návrhy, s následujícím průvodním dopisem„…v souvislosti s tvorbou studií znaku Vaší obce zasíláme dvě varianty znaku rodu Spaarů /Sparrů/, který má přímý vztah k Vaší obci. Jak je patrno ze složeného erbu s třemi přilbami a čtvrceným štítem se štítkem uprostřed, byl rod hojně zastoupen v období 17. – 18. století větším počtem větví, který se opíral o původní rodový erb v tomto blasonu: V modrém štítu uprostřed je zlatý štítek, kolem osm zlatých hvězd v kruhu. V klenotu /t. j. složená křídla nad přilbou/ je modré břevno pošikem se čtyřmi zlatými hvězdami. Zde se nabízí možnost převzít uvedené břevno do zlatého štítu, které nám vytváří dvě pole pro krytou dózu na vonné masti sv. Maří Magdalény, které je zasvěcen zdejší kostel a sklopenou radlici v zemědělské symbolice…“ (citováno z dopisu navrhovatele adresovaném starostovi a obecnímu zastupitelstvu z 25. 10. 2001 – autorovi poskytl Obecní úřad v Jeřicích).

 

Kritická poznámka: Ve druhé části textu výše uvedeného odstavce „Ikonografie“ je citován dopis Zdeňka Linharta, ve kterém píše o tom, že šlechtický rod  Sparrů má cosi společné s obcí Jeřice. Jak na to jmenovaný navrhovatel přišel je bez jeho vlastního svědectví obtížné domýšlet. Rod Sparr neměl nic společného nejen z Jeřicemi, ale stejně tak neměl nic společného s celým regionem. Nabízejí se dvě možná vysvětlení. První - snad byl zcela chybně vyhodnocen údaj o tom, že Jan Arnošt hrabě Sparr po smrti své manželky Ludmily Maxmiliány z Valdštejna prodal v roce 1687 její věno panství Štěpánov (dnes Trhový Štěpánov v okrese Benešov). Lze vyslovit domněnku, že byl nekriticky zaměněn Valdštejny epizodně držený Štěpánov za tradičně valdštejnské Štěpanice (!?!). Druhé vysvětlení počítá s tím, že nebyl vnímán rozdíl mezi jmény šlechtických rodů Paar a Sparr. Paarové vlastnili Jeřice od druhé poloviny 18. století téměř sto let. Ať navrhovatel zamýšlel vztah obce Jeřice a rodu Sparr jakýmkoliv způsobem, šlo vždy o mystifikaci.

 

Přestože nakonec znak obce Jeřice byl vykládán bez jakéhokoliv odvolávání na rod Sparrů, je zřejmé, že inzerovaná inspirace klenotem jejich erbu byla zachována v šikmém vlnitém břevně. To však samo o sobě oficiálně vyloženo nebylo a tak si snad můžeme pomoci výkladem o symbolizování říčky Bystřice, která Jeřicemi protéká. 

 

Je možné vyslovit domněnku, že sparrovské inspirace mohou být navrhovatelovým fatálním omylem i na jiných místech, kde byly v jeho návrzích obecních znaků uplatňovány hvězdy (např. Libuň, Dolní Přím, Nepolisy, Mladé Buky atd. – hvězdy jsou kresleny zásadně, přesto bezdůvodně  a tedy víceméně zbytně, jako fazetované). Pokud tomu tak není, pak jde o schematizující symboliku bez invence. Ostatně to je patrné i u dalších figur ve znaku obce Jeřice – dóza na mast byla použita i v návrhu znaku obce Nepolisy a radlice patří do obvyklého navrhovatelova rejstříku užívaných heraldických obecných figur uplatněných na mnoha dalších místech (i  u návrhů obecních znaků, které dosud nebyly konstituovány – např. Čistá u Horek).

 

Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 20. 12.  2001.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 23. 10. 2002.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 9. 1. 2003, na základě jeho rozhodnutí č. 13 z 13. 11. 2002.

 

Lázně Bělohrad

(město)

 

Znak: Město používá historického znaku, který se pravděpodobně vyvinul z obrazu městské pečeti. První známé oficiální a barevné vyobrazení znaku pochází z roku 1864. Zde v kombinaci modré a zlaté, která se později změnila a ustálila v tinkturách červené a stříbrné. Znak odpovídá popisu: V červeno-stříbrně polceném štítě dva lvi opačných barev se zlatými jazyky a zbrojí, každý stojí na dvojvrší v levé tlapě listnatý a v pravé jehličnatý uříznutý strom přirozené barvy.

 

Prapor: Bílo-červeně čtvrcený list. Uprostřed zelený vodorovný řetězový pruh se čtyřmi oblouky široký jednu čtvrtinu šířky listu.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu praporu: Petr Exner.

 

Ikonografie: „Barvy praporu vychází z barev znaku města. Kombinace bílé a červené odpovídá barvám polí a figur (stříbrný lev v červeném poli a naopak),  zelený řetězový pruh vychází z barvy a tvaru pahorků v patě štítu a zároveň [má] barvu stromů, které drží lvi v tlapách.“ (text výkladu převzat z materiálů poslaných Městským úřadem v Lázních Bělohrad autorovi 27. 6. 2007)

 

Návrh praporu schválilo městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném 29. 4. 2002.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu 12. 2. 2003

Prapor byl  městu udělen předsedou Poslanecké sněmovny 6. 6. 2003, na základě jeho rozhodnutí č. 17 z 18. 3. 2003.

 

Libáň

(město – určeno 15. 12. 1999 na základě rozhodnutí předsedy PSPČR č. 40 z 26. 11.  1999)

 

Znak: Město používá historický znak, který byl Libáni udělen císařem Maxmiliánem II. 8. 6. 1574. Znak se shoduje s popisem: V červeném štítě na zlatém trojvrší mezi dvěma věžemi hradba, vše stříbrné, kvádrované a s cimbuřím. Každá věž se stříbrnou kopulí se zlatou makovicí a z ní vyrůstajícím hrotem, černou klíčovou střílnou pod dvěma Černými okny vedle sebe. Na hradbě s černou zavřenou bránou s visacím zámkem pod podkovou, obojí stříbrné, vykračuje jelen přirozené barvy.

 

Prapor: List dělený šikmým bílým pruhem širokým jednu čtvrtinu šířky listu na červené žerďové a žluté vlající pole. V horním rohu bílá podkova mezi žlutým parožím vyrůstajícím z černé lebeční kosti.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu praporu: Miroslav Hirsch.

 

Ikonografie: „Popis praporu (blason). Na praporovém listě je stříbrný (bílý) pruh (břevno) o šířce 1/4 šířky praporového listu dělící od pravého spodního rohu k levému hornímu rohu praporový list na dvě stejné části. Horní část je červená, dolní zlatá (žlutá). Při pravém horním okraji červené části je uprostřed zlatého paroží, rostoucího z černé lebeční kosti, směrem dolů rozevřená stříbrná (bílá) podkova. Odůvodnění. Prapor je odvozen od městského znaku a geografického položení města. Městský znak je složen s červeného štítu se zlatou patou ve tvaru trojvrší a figurou zobrazující stříbrnou hradební zeď , která je ohraničena z pravé a z levé strany věží. Zeď je prolomena uzavřenou branou, na které je položena stříbrná podkova rozevřená směrem dolů. Na cimbuří mezi věžemi je kráčející jelen v přirozených barvách se zlatou zbrojí. Červená, stříbrná a zlatá tinktura ve znaku se staly základem pro tinktury praporu a rodová symbolika Pruskovských z Pruskova (jelen a podkova) se staly podkladem pro figuru umístěnou při pravém horním okraji červeného pole. Figura zjednodušeně vyjadřuje erb Pruskovských z Pruskova. Šikmo položený stříbrný pruh (břevno) navíc symbolizuje říčku Bystřici, která městem protéká“ (text pod názvem „Popis praporu (blason); Odůvodnění“ napsal autor návrhu praporu)

 

Kritická poznámka: Ve výše uvedených  navrhovatelových textech popisů znaku i praporu jsou použity odborně nepřijatelné termíny - např. proražená brána nemůže být zavřená; u praporu nemůže být užita stříbrná, ale vždy bílá. I když barevnost vlajky a její členění jsou vyložitelné jako poplatné korektnímu odvození od znaku, přesto je  zároveň činěn nepřípadný výklad o odvození od geografické polohy města. Říčka Bystřice je zde symbolizována bílým pruhem. Je tedy podobně jako u Hořic použit způsob, který nemá oporu v základních principech pro tvorbu obecních a městských vlajek – t. j. prosté odvození od znaku bez dalších souvislostí. Stejně tak je nepřijatelné vykládat použití jeleního paroží vyrůstajícího z lebeční kosti inspirací rodovým erbem Pruskovských z Pruskova, protože ten má v prvním a čtvrtém poli čtvrceného štítu celého jelena ve skoku. Měl být použit stejný jelen jaký je v městském znaku a nikoliv „jelení odvozenina“, která je zavádějící tím, že figura jeleních paroží vyrůstajících z lebeční kosti byla v několika rodových erbech – např. páni z Bílkova (později Pražma z Bílkova, v 19. století v hraběcím stavu v Prusku), Hroznatovci (např. páni a později hrabata z Gutštejna, po Hroznatovi Tepelském klášter v Teplé a od kláštera město Teplá). Díky tomu městský prapor získal vlastnosti, které nemají oporu v podobě městského znaku, a díky kterým je možné prapor vyhodnotit jako prapor nepříslušející městu Libáň. Nejen v tomto případě je nezbytně nutné vnímat „řeč“ symbolů, která díky souvislostem, ve kterých jsou symboly užity, může být interpretována jako „pravdivá“ nebo „lživá“.

 

Návrh praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 10. 4. 2000.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu 22. 11. 2000.

Prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 14. 2. 2001, na základě jeho rozhodnutí č. 79 z 22. 1. 2001.

 

Libuň

(obec)

 

Znak: V modrém štítě nad dvěma břevny kalamář s šikmo zatknutým brkem, kosmo podložený vztyčeným mečem, vše stříbrné. Nahoře šest (5,1) zlatých hvězd.

 

Prapor: List tvoří pět střídavě modrých a bílých vodorovných pruhů v poměru 10 : 1 : 1 : 1 : 1. V horním pruhu šest (5, 1) žlutých šesticípých hvězd nad kalamářem se šikmo zatknutým brkem, kosmo podloženým mečem hrotem k žerdi, vše bílé.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a praporu: Zdeněk Linhart (fa Arting Vrchlabí).

 

Ikonografie: „Znak i prapor jsou vytvořeny na základě historie obce. Původně bylo vytvořeno několik návrhů. Z těchto návrhů se zastupitelstvu obce nejvíce líbil návrh číslo 1 s tím, že bude vynechána červená barva a bude použita pouze modrá a bude doplněna jedna žlutá (zlatá) hvězda do křížení brku a meče – znázorňující obec Libuň. Pět hvězd v hlavě znaku i v listu praporu znamená části obce – Březka, Jivany, Libunec, Svatý Petr a Šidloby. Šestá hvězda v křížení ke Libuň. Kalamář je symbolem tradice písemnictví a písmáctví v obci, nejznámější osobností je Páter Antonín Marek, zvaný Libuňský jemnostpán. Zkřížený meč je atributem sv. Martina, patrona místního kostela, dominanty Libuně. Dělení na bílo-modré pruhy v dolení části znaku i praporu je symbolem vodotečí a potoků protékajících všemi částmi obce – Libuňka, Javorka, Boučnice, Ředička, Šidlobský potok“ (zdroj www.libun.cz; zpráva o znaku a praporu umístěna na webové stránky obce v roce 2004, později byla zpráva odstraněna).

 

Kritická poznámka: K tvorbě navrhovatele je možné přičinit poznámku o zavedených schématech a trvalém opakování téhož v návrzích znaků jiných obcí. O použitých hvězdách viz výše u kapitoly Jeřice. Ani kalamář není původní a dosud nepoužitou figurou. Shodný kalamář s brkem má i obec Milčice v okrese Nymburk (uděleno 8. 10. 2003), kde symbolizuje lidového písmáka Františka Jana Vaváka Milčického (1741 – 1816), a také obec Hněvčeves v okrese Hradec Králové (uděleno 9. 6. 2005). Podobné je to i se symbolizováním vodotečí. Je jistě možné vykládat meč (jeden meč nemůže být „zkřížený“) jako atribut sv. Martina, přesto je nezbytně nutné poznamenat, že meč je hlavním atributem sv. Pavla a pro sv. Martina je možné hledat inspirace v jeho hagiografii a ikonografii –  jeho individuálním atributem je husa. Zde použitý meč je symbolem víceméně zavádějícím. Navíc nebyla zohledněna hierarchie symbolů – atributy svatých mají ve znacích s promyšlenou koncepcí přednost a jsou umístěny do čestných míst znaku, či jsou v „čestných“ vztazích a to je nutné vnímat jako zásadu a princip. Zde tomu tak není – „obecní písmáctví“ bylo nadřazeno sv. Martinovi. V oficiálním popisu znaku je použit pro vztah brku a kalamáře termín „zatknutý“. Tento aktivní termín je možné vnímat jako slovo nejednoznačné a s možnými jinými významy (např. jako zatčený), a které je možné nahradit např. termínem „vsunutý“, „vložený“.

 

Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 3. 11. 2003.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 29. 10. 2003.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 5. 3. 2004, na základě jeho rozhodnutí č. 33 z 11. 2. 2004.

 

Lukavec u Hořic

(obec)

 

Znak: Ve zlatém štítě levý červený stupeň, nahoře modrá lovecká trubka s řemením, nátrubkem doprava, ve stupni vlevo podkovovitě stočený stříbrný úhoř.

 

Prapor: Žluto-červeně jedním stupněm dělený list, na žerďovém okraji v poměru 2 : 1, na vlajícím 1 : 2. Horní roh listu tvoří modrý rovnoramenný trojúhelník s rameny rovnými polovině šířky listu, dolní cíp tvoří stejný bílý trojúhelník.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a praporu: Jaroslav Verner.

 

Ikonografie: „Znak je složen z figur významných rodů, které vlastnily jednotlivé části dnešní obce Lukavec u Hořic. Připomínkou osady Dobeš je červený stupeň, který nosili ve štítě Litoborští z Chlumu – významní vlastníci Dobše v 16. století. Stupeň byl umístěn na stříbrném štítě. Na návrhu obecního znaku je stříbrný štít nahrazen zlatým, který společně s modrou figurou lovecké trubky představuje erbovní barvy Valdštejnů, kteří od počátku 17. století vlastnili bělohradské panství, kam byly postupně připojovány všechny dnešní části Lukavce. Vlastní Lukavec zastupuje lovecká trubka. Je to připomínka na rod Lukaveckých z Lukavce, kteří měli v erbu v modrém poli stříbrnou levou horní volnou čtvrť a v klenotu nosili černou loveckou trubku. Barva trubky byla v návrhu obecního znaku změněna na modrou, která je v kombinaci se zlatou barvou Valdštejnů. Místní část Černín představuje figura stříbrného do podkovy stočeného úhoře. Ten připomíná rod Černínů z Černína. Černínové nosili ve štítě figuru třmenu. Později bylo toto znamení zkomoleno a na pečeti Bohunka z Černína se podobá hadu. Z figury hada je zřejmě odvozen úhoř. Takto je znak Černínů popisován i profesorem Sedláčkem v jeho Hradech…Tento pramen pravděpodobně způsobil i zápis o znaku Černínů z Černína do obecní kroniky. Symbol úhoře se tak vžil, že byl použit i v obecním znaku ve stříbrné barvě. Stříbrno-červená kombinace znaku připomíná barvy znaku pánů Litoborských z Chlumu“ (text pod názvem „Zdůvodnění obecního znaku Lukavec u Hořic – okres Jičín“ vypracoval navrhovatel).

 

Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 28. 1. 2002.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 16. 4. 2003.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 19. 6. 2003, na základě jeho rozhodnutí č. 22 z 13. 5. 2003.  

Lužany

(obec)

 

Znak: Ve zlato-červeně děleném štítě modré břevno provázené nahoře černými liliemi, dole zlatým tlapatým latinským křížem.

 

Prapor: List tvoří tři vodorovné pruhy, žlutý, modrý a červený, v poměru 3 : 2 : 3. Ve žlutém pruhu dvě černé lilie, v červeném žlutý latinský tlapatý kříž.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a praporu: Miroslav Hirsch.

 

Ikonografie: „Znak obce Lužany. Vzhledem k tomu, že obec Lužany nikdy v minulosti znak neměla, bylo nutné přistoupit k tvorbě zcela nového symbolu. Cílem bylo vytvořit jednoduchý, výrazný a obecně přijatelný znak za podmínek přísného dodržení heraldických pravidel. Za základ pro tvorbu byly vzaty dějiny obce a její současná charakteristika. Obecnímu zastupitelstvu bylo předloženo celkem osm předběžných návrhů. Z těchto návrhů byl vybrán níže uvedený.  Blason. Na zlatě, modře, červeně děleném štítu jsou v horní zlaté části dvě černé lilie, v dolní červené je zlatý v románském slohu stylizovaný, latinský kříž. Odůvodnění. Černé lilie jsou odvozeny ze znaku premonstrátského kláštera v Praze na Strahově. Úmyslně jsou tinktury dány obráceně z důvodu celkového pojetí znaku. Modré břevno symbolizuje rekreační oblast a zároveň mokřiny, které na katastru obce v minulosti byly. Červená, spodní část se zlatým křížem symbolizuje staroboleslavskou kapitulu jako základ vzniku obce. Vzhledem k tomu, že roku 1052 heraldika v našem pojetí neexistovala je kapitula vyjádřena symbolem křesťanství s použitím tinktur současného znaku kapituly. Tři obecné figury, stejně jako tři pruhy vyjadřují tři části obce, zároveň zlatou a modrou tinkturou vyjadřují letní rekreační oblast a červenou tinkturou klasickou barvu ornice této lokality. Prapor obce Lužany. Blason. Na žluto, modře, červeně děleném praporovém listu jsou v horním žlutém poli dvě černé lilie v dolním červeném poli je uprostřed žlutý, románsky stylizovaný, latinský kříž. Poměr pruhů je 3/8. 2/8. 3/8. Odůvodnění. Prapor je heraldickým přenosem znaku a platí pro něj totéž odůvodnění jaké je uvedeno u znaku“ (text vypracoval navrhovatel znaku a praporu).

 

Kritická poznámka: V soupise nových obecních znaků v okrese Semily (viz zde v úvodu) bylo konstatováno, že navrhovatel používá u značného množství jím navrhovaných obecních znaků shodné schéma – štít dělený břevnem, které provázejí nahoře a dole nějaké figury. Tak i zde. Navrhovatel nesprávně píše, že štít znaku je dělen „zlatě, modře, červeně“, je-li štít zlato-červeně dělený modrým a v podstatě zúženým břevnem. Uvedené popsání by předpokládalo dělení štítu na pomyslné třetiny za předpokladu, že štít je dělen dvakrát a nikoliv „nekonečným“ počtem řezů dělicích štít na pole v opakujícím se uvedeném pořadí tinktur, jak by jinak z navrhovatelova textu vyplývalo. Znak nemá části. Zlatá a modrá tinktura nemají schopnost „vyjadřovat letní rekreační oblast“; užití červené barvy s odvolávkou na „klasickou barvu ornice této lokality“ lze mít za trvalou součást navrhovatelova řešení návrhů obecních znaků nejen v okrese Jičín, ale i v okrese Semily (např. Bělá, Košťálov, Syřenov). Je jistě pozoruhodné, že navrhovatel popisuje užitý kříž jako „v románském slohu stylizovaný, latinský kříž“ nevěda, že jde o kříž tlapatý a zároveň, že „kříž románský“ jako heraldická figura vůbec neexistuje. V popise znaku stanoveným podvýborem pro heraldiku a vexilologii by mělo být uvedeno, že onen kříž je volný a nikoliv heroldský, protože ten také může být tlapatý a latinský. Definovat prapor jako „heraldický přepis znaku“, stejně jako použití termínu „praporový list“ je nutné považovat za uměle vytvořená sousloví, která se mají tvářit jako odborně korektní – v prvním případě jde o nesmysl a ve druhém o zbytně krkolomné spojení (stačí „list praporu“).

 

Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 9. 11. 2001.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 27. 3. 2002.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 14. 5. 2002, na základě jeho rozhodnutí č. 104 z 9. 4. 2002.

 

Miletín

(město – určeno 10. 10. 2006 na základě rozhodnutí předsedy PSPČR č. 8 z 10. 10.  2006)

 

Znak: Město používá historického znaku, který se vyvinul z pečetí s vyobrazením sv. Jiří. Při zhotovení nového typáře v roce 1568 byl k tomuto pečetnímu obrazu přidán štít erbu pánů z Valdštejna, tehdejší vrchnosti. Znak odpovídá popisu: V červeném štítě sv. Jiří v brnění přirozené barvy, na přilbě s chocholem, v suknici a plášti, na koni obráceném doleva, probodává kopím, vše stříbrné, tlamu zeleného draka pod koněm, nahoře vlevo zlato-modře čtvrcený štítek se čtyřmi přivrácenými lvy opačných barev a s červenou zbrojí.

 

Prapor: List s červeným středovým křížem s rameny širokými jednu čtvrtinu šířky listu. Žerďová pole jsou bílá. Horní vlající pole tvoří dva svislé pruhy, žlutý a modrý. Dolní vlající pole tvoří dva svislé pruhy, modrý a žlutý.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu praporu: Jaroslav Verner.

 

Ikonografie:  „Převedení obrazu znaku na list nově utvářeného obecního praporu by bylo zbytečně složité a proto byla do návrhů praporu zvolena symbolika sv. Jiří – hrot kopí, krokev jako zlomené kopí a svatojiřský kříž. Valdštejnské barvy byly v návrzích praporu respektovány barevností, umístěním a členěním praporu. Obecním zastupitelstvem byla vybrána varianta praporu s červeným křížem sv. Jiří na bílém podkladě, při respektování názoru občanů, kteří se k návrhům měli možnost vyjádřit v anketě. V horním vlajícím rohu praporu byla bílá barva nahrazena žlutým a modrým svislým pruhem, v dolním vlajícím rohu byla bílá barva nahrazena modrým a žlutým svislým pruhem v kombinaci připomínající čtvrcení valdštejnského štítku z obecního znaku. Umístění žluto-modré barevné kombinace u vlajícího okraje respektuje umístění valdštejnského erbu v levé části obecního znaku“ (text pod názvem „Zdůvodnění obecního praporu Miletína“ vypracoval navrhovatel pro potřebu podání žádosti o schválení a udělení v PSPČR, tedy po schválení obecním zastupitelstvem).

 

Kritická poznámka: I když by převedení obrazu sv. Jiří z městského znaku na list praporu neměl být žádný problém, přesto vznikl symbol s velice dobrými vlastnostmi. Za pozornost stojí skutečnost, že ryze teoreticky „správnější“ červený list praporu a bílý středový kříž, byly nahrazeny všeobecně vnímatelným křížem sv. Jiří v opačných barvách, ačkoliv ten ve znaku města Miletín vůbec není. Takto koncipovanou symboliku aplikovanou v městském praporu však musíme vnímat jako vexilologicky korektní. Ve vztahu ke kritickým poznámkám k praporům měst Hořice a Libáň uvedeným výše,  je potřebné podotknout, že vztah červeného kříže ve stříbrném štítě a sv. Jiří je ikonograficky trvalý a je jako epiteton konstant schopen plně symbolicky nahradit postavu sv. Jiří, na rozdíl od parohů s části lebky, které nejsou schopny být ekvivalentem figury úplného jelena.

 

Návrh praporu schválilo městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném 3. 9. 2003.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu 29. 10. 2003.

Prapor byl městu udělen předsedou Poslanecké sněmovny 5. 3. 2004, na základě jeho rozhodnutí č. 31 z 25. 11. 2003.

 

Milovice u Hořic

(obec)

 

Znak: V polceném štítě pod červenou hlavou se zlatým doleva položeným mečem v pravém modrém poli kosmo položený zlatý gotický klíč zuby nahoru a dovnitř šikmo podložený stříbrným postaveným mečem se zlatým jílcem a záštitou, levé pole stříbrno-černě děleno, nahoře černá poštovní trubka náustkem ven.

 

Prapor: List tvoří červený žerďový pruh široký dvě sedminy délky listu se žlutým mečem hrotem dolů a pět vodorovných pruhů, modrý, žlutý, černý, bílý a modrý.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a praporu: Miroslav Pavlů.

 

Ikonografie: „První písemná zpráva, dokládající existenci Milovic, pochází z r. 1197. Dominantou obce je původně gotický kostel sv. Petra a Pavla, připomínaný v r. 1384. Jeho stavebníky byli nositelé erbu zkřížených mečů, dochovaného na svorníku křížové klenby dnešní sakristie /pův. přízemí věže/. V r. 1613, za Albrechta Jana Smiřického ze Smiřic, byl kostel přestavěn, což dokumentuje plastický reliéf sv. Petra a erbu Smiřických z někdejšího renesančního portálu /dnes druhotně zazděný pod kruchtou/. Současnou barokní podobu získala stavba v letech 1748 – 58. Kromě toho se Milovice mohou pochlubit zřízením poštovní stanice už v r. 1754 /samotná budova poštovní stanice byla však v nedávné době zbořena/, a v současnosti jedním z nejvyhledávanějších autokempů v České republice. V r. 1997 získaly Milovice titul „Obec roku“. Uvedené informace se staly základem k vytvoření předkládaných návrhů obecních symbolů. Najdeme v nich nejen připomínku nejstarší historie obce /jeden z mečů z erbu na gotickém svorníku/, ale také atributy patronů kostela, erbovní barvy Smiřických i symbol poštovnictví“ (text pod názvem „Zdůvodnění k návrhům znaku a praporu obce Milovice /o. Jičín/“ vypracoval navrhovatel znaku a praporu).

 

Kritická poznámka: Rok první zmínky o obci je mylný a týká se Milevska, resp. Jiřího z Milevska (Georgi9 de milevic), jako svědka listiny knížete-biskupa Jindřicha Břetislava z roku 1197 konfirmující donaci Hroznaty Tepelského klášteru v Teplé (CDB I, č. 358). Obec Milovice u Hořic se poprvé zmiňuje v soupisech papežského desátku vedených od roku 1352 při arcibiskupství pražském. Navrhovatel v tomto případě akceptoval informaci obecního úřadu a údaj neverifikoval (obec sama má uvedené datum za správné a to na základě tiskem vydaného pojednání o historii obce z nedávné doby – telefonická zpráva autorovi jako reakce na jeho referování o chybném datu). V popisu znaku je u trubky použit termín „náustek“, který je nutné mít za chybný – odborná terminologie dotýkající se žesťových hudebních nástrojů používá termín „nátrubek“. Náustek je například u dýmek a jde o část, která se vkládá do úst. Oproti tomu „nátrubek“ slouží „na troubení“ a tuto funkci nepochybně má i  zde použitá figura poštovské trubky (např. také výše v popise znaku obce Lukavec u Hořic, uděleném 19. 6. 2003, resp. u znaku obce Lovčice, okr. Hradec Králové, uděleném 9. 6. 2005, je oficiálním popisem znaku konstatováno, že stejná poštovská trubka má „nátrubek“ [!]).

 

Návrh znaku a prapor schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 30. 11. 1998.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 7. 4. 1999.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 25. 5. 1999, na základě jeho rozhodnutí č.  62 z 14. 4. 1999.

 

Nová Paka

(město)

 

Znak: Město používá historického znaku, o jehož oficiálním udělení nemáme žádnou zprávu. První praktické užití je známo z roku 1615 (zvon). Znak se shoduje s popisem: Kosmou zelenou rozvinutou a doleva vydutou korunou stříbrno-červeně dělený štít (viz Stanislav Kasík, O znaku města Nové Paky, Vlastivědný sborník Z českého ráje a Podkrkonoší 18, Semily, Turnov 2005, s. 9 - 28).

 

Prapor:

List s kosým zeleným břevnem o šířce jedné desetiny šířky listu začínající na žerďovém a končící na vlajícím okraji listu. Horní pole je bílé, dolní červené.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu praporu: Jaroslav Vágenknecht.

 

Ikonografie: Dne 21. 9. 1993 projednávalo Městské zastupitelstvo v Nové Pace návrhy městské praporu, které byly výsledkem čestné soutěže vyhlášené městskou radou na základě iniciativy kulturní komise novapackého městského úřadu. Soutěž obeslal pouze Jiří Vágner. Další návrh vypracoval Jaroslav Vágenknecht. Na jednání zastupitelstva vznikly další návrhy městského praporu, které předkládali samotní zastupitelé. Celkový počet návrhů dosáhl počtu 21. Soubor návrhů byl projednáván s členem heraldické komise PhDr. Zbyškem Svobodou, který vypracoval písemné hodnocení s doporučením pro město. Zasedání Městského zastupitelstva v Nové Pace se dne 22. 3. 1994 rozhodlo v intencích Svobodova doporučení  pro návrh Jaroslava Vágenknechta. Výklad způsobu odvození praporu od znaku byl zdůvodněn navrhovatelem takto: „…došlo se k názoru, že by  prapor mohl být zjednodušenou kopií znaku města. To znamená, že barva zelená vyjadřující routový věnec ve znaku úzkým pruhem úhlopříčně z rohu do rohu položeným by plochu praporu rozdělila na dva trojúhelníky. Horní bílý, dolní červený, podle seskupení barev ve znaku.“ (z materiálů poslaných autorovi Jaroslavem Vágenknechtem dopisem z 24. 7. 2007).

 

Kritická poznámka: V popise stanoveném podvýborem je zelené břevno pojmenováno jako „kosé“. To lze mít za písařskou chybu. Správný termín je „kosmé“.

 

Návrh praporu schválilo městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném 22. 3. 1994.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu 24. 5. 1994.

Prapor byl městu udělen předsedou Poslanecké sněmovny 16. 9. 1994, na základě jeho rozhodnutí č.  18 z 2. 9. 1994.

 

Ostroměř

(obec)

 

Znak: Ve stříbrném štítě modrá obrněná paže s modrou sekyrou.

 

Prapor: Bílý list s modrou obrněnou paží třímající modrou sekeru.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a praporu: Oskar Teimer.

 

Ikonografie: „…zastupitelstvo 30. 5. 1994 vybralo určitý návrh, který zpracoval ak. malíř Oskar Teimer, a který vycházel z historického znaku původních majitelů tohoto panství „Ostromířských“. Po té ale byl tento znak a prapor několikrát upravován heraldickou komisí“ (citováno z e-mailu starosty obce z 22. 8. 2007).

 

Kritická poznámka: Ze zprávy starosty obce vyplývá, že proces konstituování obecního znaku nebyl jednoduchý. Pro nedostatek podrobnějších informací se lze jen dohadovat, proč podvýbor pro heraldiku odmítl několikrát schválit předložený návrh obecního znaku. Snad to bylo tak, že se navrhovatel inspiroval vyobrazením erbu „Ostromiřských z Rokytníka“ uvedeném v publikaci Milana Myslivečka, Erbovník, z roku 1993 (tab. 41), kde je v červeném štítě obrněná paže se sekerou. Paže a sekera zde byly obarveny světlým odstínem modré a ta je nepochybně myšlena jako tinktura přirozené barvy (leštěné železo - u historického erbu snad původně byly figury stříbrné). Navrhovatel pravděpodobně onu „přirozenou barvu“ vnímal  jako modrou a tak ji také použil do návrhu znaku obce. Ve schvalovacím procesu v podvýboru musela být taková kombinace velice správně hodnocena jako porušení základních heraldických pravidel „o barvě a kovu“. Prohřešek byl zřejmě napraven tím, že tinktura štítu byla změněna z červené na stříbrnou a modré figury zůstaly zachovány. Problémem návrhů obecních znaků, které opakují šlechtické rodové erby, je jejich striktní odmítání a neschvalování parlamentním podvýborem, pokud nebyl proveden nějaký způsob jejich diferenciace. I proto byla uvedeným komentářem předpokládaná změna tinktur navrženého obecního znaku nutná. V oficiálním popisu znaku není uvedeno, že sekera má topůrko přirozené barvy. Za stávajícího popisu by sekera byla celá modrá včetně topůrka. „Třímání“ sekery je výraz knižní a oborová terminologie ho může vnímat jako jeden z možných synonymních a tolerovaných heraldických aktivních termínů – přesto úplně stačí sekeru „držet“.

 

Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 30. 5. 1994.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 14. 4. 1995.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 14. 6. 1995, na základě jeho rozhodnutí č.  51 z 9. 5. 1995.

 

Radim

(obec)

 

Znak: Dělený štít, nahoře červeno-modře polcený. Vpravo stříbrná kónická věž s cimbuřím, černou branou s vytaženou stříbrnou mříží a černou klíčovou střílnou. Vlevo zlatá hrst čtyř převázaných obilných klasů. Dole v zeleném poli stříbrný kostel, vpravo s věží s černým kruhovým oknem, červenou bání s lucernou zakončenou stříbrným křížkem, loď se čtyřmi černými obloukovými okny, červenou valbovou střechou zakončenou stříbrným křížkem.

 

Vlajka: List tvoří dva vodorovné pruhy červeno-modře polcený a zelený. V červeném poli kvádrovaná kónická věž s cimbuřím, s černou branou a vytaženou bílou mříží a černou klíčovou střílnou. V modrém poli žlutá hrst čtyř převázaných obilných klasů. V zeleném pruhu bílý kostel, s věží k žerdi, s černým kruhovém oknem, červenou bání s lucernou zakončenou bílým křížkem, loď se čtyřmi černými obloukovými okny, červenou valbovou střechou zakončenou bílým křížkem.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a vlajky: Zdeněk Linhart (fa Arting Vrchlabí).

 

Ikonografie: Věž je připomínkou tvrze v Radimi, kostel nachází inspiraci v místním kostele sv. Jiří, čtyři klasy charakterizují obec jako zemědělskou a jejich počet má vztah k jednotlivým částem, které tvoří obec – Lháň, Radim, Studeňany, Tužín (dle ústního sdělení místostarosty obce).

 

Kritická poznámka: 8. prosince 2004 se podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR zabýval žádostí obce o schválení znaku a rozhodl se nedoporučit ho k udělení předsedovi PS s následujícím hodnocením – „…neboť jsou Vaše návrhy příliš naturalistické  a složité“.  Obci bylo doporučeno zjednodušit návrhy a kostel znázornit heraldicky (dopis předsedkyně podvýboru pro heraldiku a vexilologii Mgr. Ivany Levé z 19. 1. 2005). Požadavek podvýboru na zjednodušení znaku byl legitimní, protože rozdělení štítu na tři části nemělo žádné opodstatnění. Stejně tak bylo nezbytné, aby obecné figury byly heraldicky stylizovány. Navrhovatel předložil obci nové návrhy znaku a vlajky vypracované v prosinci 2004, které pak následně byly schváleny a uděleny. Znak zjednodušen nebyl, pouze byla upravena podoba kostela. Podobně jako u znaku obce Libuň, ani zde nebyla zohledněna hierarchie symbolů. Kostel jako stavba s vlastnostmi duchovními měl mít přednost před ostatními symboly, např. umístěním v horní polovině štítu. Odvolávka na to, že počet čtyř obilních klasů se shoduje s počtem místních částí obce není přesná, protože místních částí je dle Statistického lexikonu obcí České republiky z roku 2005 pět – vedle výše vyjmenovaných ještě Podhájí. Podvýborem stanovený popis „svazku klasů“ zní: „zlatá hrst čtyř převázaných obilných klasů“. V tomto případě je termín „hrst“ termínem nadbytečným pokud je zároveň uveden konkrétní počet klasů. Užití termínu „hrst“ by mělo smysl při neurčitém počtu klasů, jejichž množství by zároveň neumožňovalo nazvat figuru snopem.

 

Návrh znaku a vlajky schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 31. 10. 2003.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR 8. 1. 2005 projednal a neschválil původní návrhy znaku a vlajky obce; 23. 2. 2005 projednal a schválil návrh znaku a vlajky obce.

Znak a vlajka byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 9. 6. 2005, na základě jeho rozhodnutí č. 52 z 25. 3. 2005.

 

Sobčice

(obec)

 

Znak: V červeném štítě vyniká z vlnité třikrát modro-stříbrně vlnitě dělené paty zlatý kvádrovaný most se třemi oblouky, prostřední větší, nad ním zlatá berla se stříbrným sudariem, provázená dvěma čelně postavenými stříbrnými radlicemi.

 

Prapor: List tvoří pět vodorovných pruhů, červený, vlnitý modrý, vlnitý bílý, vlnitý modrý a zvlněný bílý, v poměru 15 : 1 : 1 : 1 : 1. Z horního modrého pruhu vyniká žlutý kvádrovaný most se třemi oblouky, prostřední větší. Nad ním žlutá berla závitem k vlajícímu okraji s bílým sudariem mezi dvěma bílými čelně postavenými radlicemi.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a praporu: Zdeněk Linhart (fa Arting Vrchlabí).

 

Ikonografie:  Most je inspirován historickým kamenným mostem přes říčku Javorku, který byl typický svými třemi oblouky – most je dnes nahrazen jiným kovové konstrukce. Říčka Javorka je připomenuta modro-stříbrně vlnitě dělenou vlnitou patou. Berla má vztah k zasvěcení sobčického kostela sv. Prokopovi. Pluhové radlice symbolizují zemědělství a tradici pěstování rychlené zeleniny (dle ústního sdělení člena obecního zastupitelstva).

 

Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném pravděpodobně v polovině roku 2002.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 12. 2. 2003.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 6. 6. 2003, na základě jeho rozhodnutí č. 17  z 18. 3. 2003.

 

Stará Paka

(obec)

 

Znak: Ve zlatém štítě modrý snížený hrot, v něm zlatá vykořeněná lípa obklopená šesti stříbrnými fasetami.

 

Prapor: List tvoří tři vodorovné pruhy, modrý, bílý a modrý, v poměru 5 : 1 : 2. V horním rohu žlutá vykořeněná lípa.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a prapor: Miroslav Hirsch.

 

Ikonografie: „Charakteristika obce. Obec Stará Paka, kraj Hradec Králové se nachází v Krkonošském podhůří a stavebně přímo navazuje na město Nová Paka. Obec má v současné době přibližně 2 000 obyvatel, administrativně se skládá ze šesti částí a to: Staré Paky, Brda, Krsmolu, Roškopova, Ústí a Karlova. Základní část obce. Stará Paka, je důležitým železničním uzlem. Okolí obce patří mezi proslulá naleziště polodrahokamů. V obci je několik historických památek, jedná se zejména o starou školu z 18. století a barokní kostel postavený v letech 1754-60. Obec je rodištěm filologa J. Niederleho a spisovatele K. Šlejnara. Obec má průmyslově-zemědělský charakter. Dějiny obce. Historický vývoj obce, stejně jako celé lokality je od  poloviny 13. století přímo spjat s rodem Načeradiců, kteří později podle Hrona přijali jméno Hronovci. Název obce je s největší pravděpodobností odvozen od příslušníka tohoto rodu Pakoslava. Okolo roku 1300 museli Hronovici z ekonomických důvodů postoupit toto území spřízněnému rodu Markvarticů. Od té doby je historie obce, stejně jako u navazujícího města Nové Paky, úzce spjata s Kumburským panstvím. Obec se poprvé prokazatelně připomíná roku 1542. August Sedláček uvádí, že v obci jižně od kostela v prostoru bývalého rybníka stávala vodní tvrz, jak zakladatele, tak uživatele, nebo případné vlastníky nelze spolehlivě určit. K tvrzi patřila osada, která se stala základem současné obce. V 19. století se stala obec spojovacím uzlem Rakouské severozápadní dráhy a Jihoseveroněmecké dráhy. Ve stejném období začíná v obci i průmyslová výroba. V průběhu 20. století došlo k administrativnímu spojení šesti obcí pod společným názvem Stará Paka. Znak obce. Obec Stará Paka skutečný znak nikdy neměla, částečně jej nahrazovalo znamení stromu lípy na obecní pečeti. Toto znamení spolu s administrativním členěním a geografickým položením se stalo základem pro tvorbu znaku obce. Obci bylo předloženo celkem osm návrhů. Z předložených návrhů byl vybrán tento. Blason. Na zlatém šítu je modrý hrot sahající k hlavě štítu, na hrotu je do kruhu položeno šest stříbrných faset, uprostřed kruhu faset je zlatý lipový strom. Odůvodnění. Tinktury připomínají rod Markvarticů, modrý hrot symbolizuje Staropacké hory, šest stříbrných faset symbolizuje šest administrativních částí obce a zároveň naleziště polodrahokamů, zlatá lípa je převzata ze znamení na obecní pečeti. Prapor obce je částečně odvozen od znaku obce a doplněn o geografické položení. Popis. Na modrém praporovém listu je v horní, pravé (žerďové) části žlutý lipový strom v dolní části je bílý pruh o šířce 1/8 praporového listu. Poměr stran praporového listu je 2/3. Odůvodnění. Barvy praporu jsou odvozeny z tinktur znaku, bílý pruh pak symbolizuje říčku Rokytku, podle které je situována základní část obce“ (text vypracoval navrhovatel znaku a praporu obce).

 

Kritická poznámka: V navrhovatelově popisu znaku je pro kámen broušený do čtverce použit termín „fazeta“, který byl akceptován i schvalujícím podvýborem. Termín „fazeta“ je v tomto případě zcela  nepřesným a zavádějícím pojmem. Fazeta je v podstatě jakákoliv šikmo broušená plocha nejen u broušených kamenů, ale například i u nástrojů (vrták, nůž hoblíku atd.). Pro broušený kámen uvedeného čtvercového tvaru zná odborná šperkařská terminologie pojmenování „roháček“. Přes řadu výtek lze uvést i pozitivní zjištění. Tím, že se navrhovatel tentokrát zřekl pro něj typického a zavedeného schématu břevna provázeného nějakými dalšímu figurami, vznikl znak viditelně odlišný a zároveň hodnotitelný jako povedený.

 

Navrhovatelovo vysvětlení užitých tinktur jako připomenutí rodu Markvarticů je nepřijatelné. Původní erby příslušníků rozrodu „Markvarticů“ (jak předky pánů z Michalovic, z Lemberka, z Vartenberka a z Valdštejna nazval v první polovině 19. století František Palacký), se dochovaly na pečetích (první známé užití z roku 1237 u bratrů Havla z Lemberka a Jaroslava z Hruštice, synů Markvarta z Března). Erbovní figurou byl lev. O tom, že by v rodových erbech příslušníků rozrodu Markvarticů byla ve 13. století užívána kombinace tinktur modrá a zlatá není žádných soudobých zpráv. Zde se vychází ze zcela nekritické dedukce opřené o velice pozdní podobu erbu pánů z Valdštejna – modrý lev ve zlatém štítě (známo až od poloviny 14. století). Naopak se lze oprávněně domnívat, že původní tinktury „markvartických“ erbů byly červená pro štít a stříbrná pro lva (1292 Jan z Michalovic), které pak, zřejmě díky podobnosti s erbem českého krále, způsobily vynucený přechod ke zlato-černě polceným štítům u pánů z Lemberka a z Vartenberka (na počátku 14. století) a stříbrno-černě polcenému šítu u pánů z Michalovic (v první polovině 14. století).

 

Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 19. 12. 2002.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 17. 9. 2003.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 5. 2. 2004, na základě jeho rozhodnutí č. 30 z 7. 10. 2003.

 

Staré Místo

(obec)

 

Znak: V červeno-zlatě polceném štítě pod cimbuřovou hlavou opačných barev vpravo vyrůstající liliová hůlka provlečená zlatým kruhem, vlevo pod sebou koruna a kruh, obojí černé.

 

Vlajka: List tvoří žluto-černě dělený žerďový zubatý pruh široký jednu čtvrtinu délky listu, se třemi čtvercovými a dvě krajními polovičními zuby, a dva vodorovné pruhy opačných barev, horní s bílou lilií a žlutým mezikružím vedle sebe, dolní černou korunou a černým mezikružím vedle sebe.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a vlajky: Jan Tejkal.

 

Ikonografie: „Při absenci historického pečetního znamení obce byl pro znak obce zvolen figurální námět vykreslující Staré Místo především jakožto někdejšího držitele městských práv města Jičína pomocí figury koruny jakožto symbolu příslušnosti ke královskému zboží, figury cimbuřovitého dělení štítu, jež schématicky znázorňuje městskou hradbu a tedy někdejší předpokládaná městská práva lokality, a figury zlato-černého polcení štítu, které připomíná erb Vartmberků, na jejichž žádost k udělení městských práv došlo. Historickou vazbu k velišskému panství pak kromě vartmberského zlato černého polcení připomínají rovněž figury kruhů z erbu Šliků a starobylý kostel sv. Františka Serafínského zase figura liliové hůlky neboli žezla.“ (Text vypracoval navrhovatel znaku a vlajky; viz e-mailu autorovi z 4. 8. 2007).

 

Návrh znaku a vlajky schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 15. 12. 2005.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a vlajky 3. 5. 2006.

Znak a vlajka byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 25. 5. 2006, na základě jeho rozhodnutí č. 70 z 11. 5. 2006.

 

Šárovcova Lhota

(obec)

 

Znak: V modrém štítě zlatý rovnostranný trojúhelník vrcholem vzhůru, v něm vztyčený zelený javorový list.

 

Prapor:  Modrý list se žlutým trojúhelníkem s vrcholy na středu horního okraje, v dolním rohu a v dolním cípu. Uprostřed trojúhelníka vztyčený zelený javorový list

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a prapor: Jaroslav Verner.

 

Ikonografie: „Znamení trojúhelníku připomíná bývalé majitele obce Šárovce ze Šarova od nichž pochází i jméno obce. Šárovcové nosili v modrém štítu zlatý domovní krov ve formě trámoví. Toto znamení bylo při zachování modré barvy štítu zjednodušeno na zlatý trojúhelník, který tvarově připomíná vnější tvar krovu a umožňuje zároveň umístění další figury na trojúhelníku. Použití krovu z erbu Šarovců bude totiž vhodnější pro případný obecní znak obce Šárovy u Napajedel, které byly kolébkou tohoto rodu. Zelený javorový list položený na zlatém trojúhelníku je mluvícím znamením a symbolizuje říčku Javorku, která obcí protéká. Zelená barva listu symbolizuje i bohatství okolních lesů. Poznámka: Použití figury trojúhelníka není v komunální heraldice obvyklé. Není mně známo použití tohoto symbolu v české komunální heraldice. I v evropském rozměru se trojúhelník nevyskytuje často. Jako příklad je možno uvést znak města Frankenthalu v Porýní-Falcku – stříbrný trojúhelník (Dreieck) v červeném poli nebo obce Hohensachsen, kde je použit stříbrný trojúhelník s křížem na vrcholu tzv. proražený trojúhelník (durchgebrochenes Dreieck). Další použití trojúhelníku v komunální heraldice je možno najít u ruského města Poltavy – trojúhelník s literou C. Trojúhelník se nachází i ve státních znacích Nikaragui a Salvadoru, kde strany trojúhelníku symbolizují rovnost, pravdu a právo.“ (Text pod názvem „Zdůvodnění obecního znaku Šárovcova Lhota – okres Jičín“ vypracoval navrhovatel).

 

Kritická poznámka: V navrhovatelově výkladu je uvedeno, že Šárovcové ze Šárova měli v erbu zlatý domovní krov. Toto konstatování je nutné korigovat. Figuru, kterou měl tento rod v erbu, nazývá Vojtěch Král z Dobré Vody ve své Heraldice (1900, s. 159, vyobr. č. 357 na s. 195) „krokvicí zednickou“. Konstrukčně šlo o zřejmě dřevěný rovnoramenný trojúhelník z jehož vrcholu byla spuštěna olovnice. Funkčně šlo o „vodováhu“  a vodorovnost určovala „přepona“ trojúhelníku ve vztahu ke kolmosti olovnice mající s přeponou svírat pravý úhel. Tímto korigováním termínu se nijak nemění správnost konstrukce obecního znaku a užití rovnoramenného trojúhelníku.

 

Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 15. 3. 1999.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 25. 5. 1999.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 12. 7. 1999, na základě jeho rozhodnutí č. 69 z 16. 6. 1999.

 

Třtěnice

(obec)

 

Znak: V červeno-zeleně polceném štítě snížený vydutý stříbrný hrot, s hvězdou na vrcholu, provázený růží a lilií, vše zlaté. Ve hrotu orobinec se dvěma listy přirozené barvy.

 

Vlajka: List tvoří čtyři svislé pruhy, žlutý, červený, zelený a žlutý, v poměru 1 : 2 : 2 : 1.  Z dolního okraje červeného a zeleného pruhu vychází bílý klín s vrcholem ve třetí osmině šířky listu. Na vrcholu klínu šesticípá hvězda, v červeném pruhu růže a v zeleném pruhu lilie, vše žluté. V bílém klínu orobinec se dvěma listy.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a vlajky: Stanislav Kasík.

 

Ikonografie: První zmínka o obci Třtěnice pochází z roku 1391, kdy Albert z Radče daroval kostelu sv. Dionýsa v Chomuticích plat v Třtěnicích.  Osudy vsi jsou obtížně sledovatelné a zřejmě neměly jen jediného vlastníka. V roce 1412 byl dán plat z Třtěnic k oltáři ve farním kostele sv. Petra a Pavla v Nemojčevsi (Nemyčeves). Držitelem podacího práva však nebyl nikdo z rytířů z Radče, ale pravděpodobně Mikeš z Úlibic (takto připomínaný v roce 1407). V roce 1543 prodával Adam Karlík z Nežetic statek Lhota Šárovcova. Kupujícím byl Mikuláš Habartický z Habartic. V zápise Desk zemských je jako součást panství krom jiného zmíněn i dvůr kmetcí v Třtěnicích. V následujícím roce byl novým majitelem Šárovcovy Lhoty Arnošt Bruknar z Brukštejna. Část vsi Třtěnice však patřila ke tvrzi v Kovači. Okolo roku 1530 prodali bratři Hroch, Václav a Petr Bílští z Karíškova tvrz Kovač s dvorem a vsí a vše co měli v Třtěnicích, Lužanech, Chomutičkách a Robousích, Janovi Jilemnickému z Újezdce a Kounic (+ 1544). Jan pak v roce 1533 koupil od Jiřího z Černína tvrz a ves Chomutičky. V roce 1584 byl statek Kovač Janovými vnučkami prodán. Novým majitelem se stal Jaroslav Jan Smiřický ze Smiřic (+ 1588). Ten po svém otci Jindřichovi (+ 1569) dědil Úlibice, koupené v roce 1568 od Bedřicha z Valdštejna. K Úlibicím byl připojen statek Kovač a s ním i ves Třtěnice. Po smrti bezdětných bratrů Jaroslava Jana (+ 1588) a Albrechta Vladislava (+ 1602) Smiřických, dědil všechny rodové statky jejich bratr Zikmund (+ 1608). 9. května 1607 koupil Zikmud od Jana Rudolfa Trčky z Lípy panství Kumburk s Jičínem. Ze tří Zikmundových synů nejstarší Jaroslav zemřel v roce 1611 bezdětný. Nejmladší Jindřich Jiří byl nesvéprávný a tak všechny smiřické statky byly po roce 1611 fakticky drženy Albrechtem Janem ze Smiřic, prostředním z bratrů. I když Albrecht Jan Smiřický zemřel 19. 1. 1619, přesto byl za jeho aktivní účast ve stavovském povstání jeho majetek v roce 1621 konfiskován. Většinu svých statků držel Albrecht Jan Smiřický v nedílu se svým starším na rozumu postiženým bratrem Jindřichem Jiřím. Kontrolu nad obrovským majetkem získal Albrecht z Valdštejna, který díky příbuzenským vztahům byl císařem jmenován poručníkem nesvéprávného Jindřicha Jiřího. Ten v roce 1630 zemřel jako poslední mužský člen rodu a Albrecht z Valdštejna, již jako vévoda z Frýdlantu převzal smiřické dědictví a začlenil ho do budovaného vévodství se správním centrem a knížecí rezidencí v Jičíně. Albrecht z Valdštejna, vévoda z Frýdlantu byl po zavraždění 25. února 1634 v Chebu obviněn z velezrady a jeho majetek byl zabrán. Panství Jičín-Kumburk-Úlibice bylo v roce 1636 postoupeno Rudolfovi sv. pánovi z Tiefenbachu (+ 1653). Po něm dědila jeho manželka Marie Anna Eliška ze Šternberka, která panství odkázala Janovi Norbertovi ze Šternberka (+ 1686). Jeho syn Jan Josef prodal v roce 1710 Jičín a kumburské panství Janovi Josefovi hraběti z Trautmannsdorfu. Trautmannsdorfové zde byli vrchnosti až do roku 1850 a majiteli velkostatku do roku 1945. V Třtěnicích stojí původem barokní kaple sv. Anny, k níž byla v roce 1902 přistavěna loď. Jméno Třtěnice je odvozeno od potoka tekoucím mezi třtím, rákosím. Figury ve znaku mají následující výklad: orobinec je mluvícím znamením, hvězda, růže, lilie a červeno-zelené polcení mají vztah ke sv. Anně, které je zasvěcena původně barokní kaple v obci.

 

Návrh znaku a vlajky schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 12. 9. 2005.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a vlajky 26. 10. 2005.

Znak a vlajka byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 5. 12. 2005, na základě jeho rozhodnutí č. 62 z 15. 11. 2004.

 

Valdice

(obec)

 

Znak: V zlato-modře čtvrceném štítě lev opačných barev s červenou zbrojí.

 

Prapor: Žluto-modře čtvrcený list, uprostřed lev opačných barev s červenými drápy, jazykem a bílými zuby.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a praporu: Zdeněk Linhart (fa Arting Vrchlabí).

 

Ikonografie: „Schvalovacím řízením prošel až druhý návrh. K prvnímu měli členové parlamentního podvýboru pro heraldiku výhrady, takže jsme ho museli upravit“ uvedl starosta Vladislav Kraus. Dodal, že podoba znaku vychází z historie obce, která je těsně spjata s Albrechtem z Valdštejna. Ten si v 17. století zvolil za sídelní město svého panství nedaleký Jičín. „Na obecních symbolech převládá kombinace zlaté a modré barvy, kterou Valdštejn často užíval“, popsal starosta“ (Mladá fronta Dnes, Východní Čechy, 26. 3. 1998).

 

Kritická poznámka: O tom, proč nebyl původní návrh znaku obce Valdice podvýborem schválen, lze jen spekulovat. Dle neověřených „kuloárních“ zpráv bylo kresebné provedení figury lva natolik tristní, že rezultát hodnotitelů byl nekompromisně odmítavý. Navrhovatel se sice „opravil“, ale na první pohled je zřejmé, že byl prostým plagiátorem -  lva jednoduše okopíroval a zdrojem mu bylo kresebné pojetí Jiřího Loudy z Olomouce (v té době také člen podvýboru pro heraldiku a vexilologii). Nepochybně i díky tomu lze znak obce Valdice hodnotit jako znak velice pěkný. V každém případě je nezbytně nutné ocenit navrhovatelův dobrý nápad. Není bez zajímavosti, že navrhovatel Zdeněk Linhart se nechal „inspirovat“ praporem Valdic a navrhl shodně konstruovanou vlajku pro město Městec Králové (okr. Nymburk – uděleno 28. 6. 2007) s tím rozdílem, že ta je v souladu s městským znakem koncipovaná v barvách červené a bílé a lev je český.

 

Návrh znaku a praporu schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 7. 4. 1996.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 7. 1. 1998.

Znak a prapor byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 9. 3. 1998, na základě jeho rozhodnutí č. 45 z 19. 2. 1998.  

Veliš

(obec)

 

Znak: Modro-černě stříbrným, nahoru lomeným břevnem dělený štít. Nahoře stříbrná zeď s cimbuřím a černou branou se zdviženou mříží mezi dvěma stříbrnými kvádrovanými věžemi s cimbuřím, každá se třemi černými střílnami nad sebou, s červenou stanovou střechou zakončenou zlatou makovicí. Dole pod zlatou pohanskou korunou zkřížené meče, vše zlaté.

 

Vlajka: List dělený bílou krokví, vycházející ze sedmé desetiny žerďového a vlajícího okraje, s vrcholem v deváté dvacetině svislé osy listu, na horní modré a dolní černé pole. V modrém poli bílá hradební zeď s cimbuřím a černou branou se zdviženou mříží mezi dvěma bílými kvádrovanými věžemi s cimbuřím, každá se třemi černými střílnami nad sebou, s červenou stanovou střechou zakončenou žlutou makovicí. V černém poli pod pohanskou korunou zkřížené meče hroty nahoru, vše žluté.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a vlajky: Zdeněk Linhart (fa Arting Vrchlabí).

 

Ikonografie: „Figura hradby mezi dvěma věžemi symbolizuje hrad Veliš“ (dle ústního sdělení paní starostky – sděleno jako jediné, co se týká ikonografického výkladu, společně s konstatováním, že ostatní figury v obecním znaku vyložit neumí).

 

Kritická poznámka: Odpovědnost za to, že v obci neexistuje seriozní vědomost o výkladu významu figur v obecním znaku, který byl udělen před třemi roky, nese plně navrhovatel. Již bylo v předchozích kapitolách několikrát konstatováno, že navrhovatel z nepochopitelných důvodů na tuto svou povinnost rezignoval. Není vůbec zřejmé proč je dolní polovina štítu černá, proč jsou zde zlaté zkřížené meče a proč ty jsou převýšeny pohanskou korunou. Proč je štít dělený nahoru lomeným stříbrným břevnem sice vyplyne z níže popsaných nesnadností spojených s řádným konstituováním obecního znaku, ale nebude jasný význam břevna. Původní návrh znaku z října 2003 popsal sám navrhovatel takto: „Na modrém štítu je černý vrch se třemi věžemi s cimbuřím, střechami a okny; věže jsou spojeny zdmi se stínkami v barvě stříbrné. Uprostřed vrchu jsou zlaté zkřížené meče, nad nimi je zlatá koruna“. Uvedený popis vyžaduje kritický komentář - vrch, který by měl tři věže s cimbuřím, střechami a okny je zcela mimořádná geologická anomálie. Podle kresby znaku je zřejmé, že vrch není vrchem, ale sníženým seříznutým hrotem – „lichoběžníkem“ - na jehož horním okraji stojí široká věž s několika okny a valbovou střechou, na odvěsnách jsou šikmo a kosmo vedené úseky hradeb zakončené úzkými věžemi.  Prapor měl podobu modrého, při horním, dolním a vlajícím  okraji bíle lemovaného listu se žlutými zkříženými meči pod žlutou korunou. Předložené návrhy znaku a praporu byly podvýborem odmítnuty s následujícím rezultátem: „…podvýbor pro heraldiku a vexilologii se na svém jednání dne 4. února 2004 zabýval Vaší žádostí o schválení obecních symbolů a rozhodl se je předsedovi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky nedoporučit. Ve Vámi navrhovaném znaku je položena barva na barvu (dominantní černý vrch je položen v modrém štítě), což je z heraldického hlediska nepřípustné. Vyobrazení věží je příliš naturalistické, doporučujeme figuru věží s cimbuřím zjednodušit. Prapor dostatečně nekoresponduje se znakem“ (dopis předsedkyně podvýboru pro heraldiku a vexilologii Mgr. Ivany Levé z 11. 2. 2004). Kdyby v návrhu byl vrch skutečně vrchem a byl zelený, kdyby poněkud bizarně konstruovaný „hrad“ byl transformován do jednoduché věže, nebylo by překážek ve schválení znaku. Námitky podvýboru navrhovatel eliminoval tak, že „hrad“ pojal jako hradbu s bránou mezi dvěma věžemi. Tato figura opustila dříve pevné stanoviště na horním okraji „lichoběžníku“ a nyní levituje v prostoru. Aby nebyl „dominantní černý vrch položen v modrém štítě“, byl původní „lichoběžník“ zaměněn za „trojúhelník“ a mezi něj a modrý štít bylo vloženo stříbrné nahoru lomené břevno. Tím sice byla legitimním způsobem zcela odstraněna námitka podvýboru, ale obsahu znaku nebylo pomoženo, protože ten potřeboval jiné řešení s uplatněním i jiných figur, například s odkazem na rod hrabat Šliků jako velice významného historického držitele vsi. Je pozoruhodné, že podvýbor se navrhovatele neptal, co znamenají meče pod pohanskou korunou a proč je dolní polovina štítu černá. Černá a zlatá byly tinkturami rodového erbu pánů z Vartenberka – zda pocházela inspirace odsud není zřejmé. Tím však není vysvětlován význam zkřížených mečů, které nemají jako heraldické figury žádnou návaznost na jakéhokoliv historického vlastníka obce, či hradu. Stejně jako je nelze spojit například s patrociniem místního kostela, který je zasvěcen sv. Václavovi. Zřejmě jde o symboliku se zcela obecnou charakteristikou. Ale to ví pouze navrhovatel (v nekonstituovaném návrhu znaku obce Dymokury, okr. Nymburk, vysvětloval navrhovatel Linhart užití jednoho meče jako symbol šlechtictví - snad stejně i zde, ačkoliv meč takovou ikonografickou vlastnost nemá). Je také otázkou, proč je užita pohanská koruna (byla-li vůbec jako pohanská navrhovatelem myšlena, hodnotiteli v podvýboru však byla jako taková velice správně identifikována). Jde o specifickou korunu ustáleného tvaru, která větším počtem špičatých hrotů na korunní obroučce se zřetelně odlišuje od běžných listových korun. Užití pohanské koruny má v heraldice také své důvody a ikonografické významy (původně užívaná židovskými králi), které však zde, díky absenci seriózního výkladu, fatálně unikají. S výjimkou levitujícího dvouvěží s bránou, který je vykládán jako symbol již neexistujícího hradu Veliš, jsou ostatní figury bez výkladu a to nedává možnost jiného hodnocení, než takového, že znak sám je „nesmyslem“.

 

V uvedených souvislostech odkazuje autor tohoto pojednání zvídavého, pozorného a hloubavého čtenáře na barevnou přílohu v publikaci Jiří Čarek, Městské znaky v Českých zemích, Praha 1985, kde lze vedle sebe spatřit vyobrazení dvou historických městských znaků – Podhradí a Podhradí nad Dyjí. První Podhradí je městys pod hradem Veliš na severní straně hradního kopce (obec Veliš je na straně jižní). Byla-li inspirace pro znak obce Veliš nalézána ve zmíněných znacích se lze jen dohadovat. Přesto je pozoruhodné, že Podhradí nad Dyjí (pod hradem Frejštejnem) má znak s „hradem“ na černé skále, jejíž tvar vyvolává představu lichoběžníku a délka paláce s valbovou střechou je vymezena dvěma věžemi. Znak Podhradí pod hradem Veliš má bránu s valbovou střechou, ke které přiléhá kosmo a šikmo hradba. Tedy nejméně velice podobné  původnímu a podvýborem odmítnutému návrhu, který jakoby kombinoval oba znaky a zároveň použil jiné tinktury. Ve vztahu k návrhu znaku obce Veliš můžeme předpokládat, že oba uvedené znaky mohly být navrhovateli zdrojem inspirace. Pokud jsme výše marně hledali odpověď na otázku proč nebyl navrhovatelem učiněn výklad o významu užitých figur, pak snad nyní nalézáme možnou odpověď – on sám pravděpodobně nevěděl jak „navržený“ znak obce Veliš vyložit.

 

Návrh znaku a vlajky schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném… 29. 10. 2004 na zasedání obecního zastupitelstva byla v podstatě vzata na vědomí poštou došlá zpráva o schválení znaku a vlajky obce v Podvýboru pro heraldiku a vexilologii PSPČR. O projednávání znaku a vlajky zastupitelstvem obce někdy v průběhu roku 2003 nejsou žádné zprávy. Stejně jako v případě Holovous je i ve Veliši otázkou, zda lze mít znak obce za legitimní, nebyl-li schválen obecním zastupitelstvem. Nepochybně to může zakládat možnost budoucí revize podob obecního znaku a vlajky pro formální pochybení v průběhu procesu jejich konstituování.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a vlajky 15. 9. 2004.

Znak a vlajka byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 3. 12. 2004, na základě jeho rozhodnutí č. 45 z 5. 10. 2004.

 

Vitiněves

(obec)

 

Znak: V modrém štítě zlatý kvádrovaný obloukový most se dvěma pilíři vyrůstající ze sníženého vlnitého stříbrného břevna, v patě zlatá ryba.

 

Vlajka: List tvoří pět vodorovných pruhů, modrý, žlutý, modrý, bílý a modrý, v poměru 2 : 1 : 2 : 1 : 2.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a vlajky: Jan Tejkal.

 

Ikonografie: „Archivní průzkum ukázal, že obec Vitiněves v minulosti pečetila vlastním znamením s velmi pěkným obrazovým obsahem. Spolehlivý doklad o užívání pečeti Vitiněvsi představují nezřetelné otisky pečetního typáře v Indikačních skizzách Stabilního katastru z první poloviny 19. století uložených v současnosti ve Státním ústředním archivu v Praze a především zachovaný otisk totožného typáře v Eichlerově sbírce pečetí ze stejného období uložené dnes v Archivu Národního muzea v Praze. Uvedené archivní prameny dokládají zajímavé kulaté pečetní znamení tvořené svatojakubskou mušlí neboli lasturou převýšeným zdobeným oválným štítem s vyobrazením kamenného mostu se třemi viditelnými oblouky nad vodní hladinou s heraldicky doprava (tj. z pohledu pozorovatele doleva) plovoucí rybou. Český majuskulní opis pečeti je umístěn dole a po stranách a zní: OBCE . WITINSKY. Z uvedeného vyplývá, že pro tvorbu znaku obce Vitiněves existuje dostatečný a vhodný podklad v podobě historického pečetního znamení obce a nový znak obce lze tedy velmi dobře vytvořit podle standardního postupu přepisu předheraldického symbolu. V případě obce Vitiněves se ukazuje jako nejvhodnější postup tvorby návrhu znaku heraldizovaný přepis starého pečetního znamení obce. Všechny varianty návrhu znaku počítají s figurami kamenného mostu a ryby a případně i heraldicky schematizované vodní hladiny.“ (výběrově citováno z materiálu pod názvem „Návrh znaku a vlajky pro obec Vitiněves“ vypracovaného autorem návrhu). „Znak představuje téměř doslovný heraldizovaný přepis starého pečetního znamení obce doloženého otisky z první poloviny 19. století a tvořeného svatojakubskou mušlí převýšeným zdobeným oválným štítem s vyobrazením kamenného mostu se třemi viditelnými oblouky nad vodní hladinou s heraldicky doprava plovoucí rybou.“ (Text vypracoval navrhovatel znaku a vlajky; z e-mailu autorovi ze 4. 8. 2007).

 

Návrh znaku a vlajky schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 29. 12. 2005.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a vlajky 8. 2. 2006.

Znak a vlajka byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 7. 4. 2006, na základě jeho rozhodnutí č.  65 z 17. 2. 2006 .

 

Vrbice

(obec)

 

Znak: Ve stříbrném štítě vrba přirozené barvy podložená dole červeným pluhem.

 

Vlajka: Bílý list se zelenou vrbou s hnědým kmenem podloženým červeným pluhem.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu znaku a vlajky: Jan Tejkal.

 

Ikonografie: „Figura pluhu je převzata z pečeti obce Vrbice, zatímco figura listnatého stromu pochází z pečeti místní části Stříbrnice. Figura stromu je blasonovaná jako vrba a představuje tak současně mluvící znamení reflektující název obce. Barevné řešení znaku počítá se zařazením přirozených barev a s kombinací stříbrné a červené symbolizující českou zemskou příslušnost obce. Stříbrný štít znaku odkazuje rovněž na název místní části Stříbrnice.“ (Text vypracoval navrhovatel znaku a vlajky; z e-mailu autorovi ze 4. 8. 2007).

 

Kritická poznámka: Při existenci historických obecních pečetí není striktní povinností navrhovatele obecního znaku se bezvýhradně přidržovat pečetního obrazu. A to také proto, že volba figur do pečetního pole byla mnohdy věcí náhody, subjektivního pohledu na symboliku a nikoliv vždy s promyšleným výkladem významu užité figury. Obecní pečeti vznikaly obvykle po roce 1850, kdy byla zrušená vrchnostenská správa nahrazena správou státní. Vzniklé obecní úřady měly zákonnou povinnost zřídit obecní razítka. I kdyby obsah jejich pečetních polí postrádal ikonografickou kvalitu, jak bylo výše naznačeno, přesto je možné po sto padesáti letech jejich existence vnímat je jako artefakty s hodnotami opřenými o tradici. A ta je tak jako tak hodna pozornosti každého, kdo se komunální heraldikou zabývá. Navrhovatelův přístup k tvorbě nových obecních znaků je, jak se zdá, se silně poznamenán domnělou nutností držet se obrazu pečetního obrazu „zuby – nehty“. Výsledek ovšem není zcela v souladu s potřebami komunální heraldiky obecně. Znak obce Vrbice je totiž téměř shodný s jiným obecním znakem, který jmenovaný navrhovatel v minulosti také realizoval. A to pro obec Bílov (okr. Nový Jičín, udělen 15. 7. 1993). Ten byl také vytvořen „heraldizací“ znamení z historické obecní pečeti – jeho popis zní: Ve zlatém štítě na zeleném návrší zelená vrba s černým kmenem, za ní červený pluh. Pro odmítnutí znaku vytvořeného pro obec Vrbice by musel být znak zmíněné obce Bílov shodný – podobnost není na závadu. Přesto lze na tomto případě demonstrovat, že absolutní respekt k historickým obecním pečetím má své limity.

 

Návrh znaku a vlajky schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 17. 12. 2005.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a vlajky 8. 2. 2006.

Znak a vlajka byly obci uděleny předsedou Poslanecké sněmovny 7. 4. 2006, na základě jeho rozhodnutí č. 65 z 17. 2. 2006.

 

Železnice

(město – 23. 1. 2007)

 

Znak: Město používá historického znaku. 28. 12. 1911 bylo městečko Železnice povýšeno na město a zároveň byl potvrzen znak, který byl používán před tím a nepochybně se vyvinul z pečeti. Znak odpovídá popisu: v červeném štítě stříbrná kvádrovaná hradba s černou bránou s otevřenými zlatými vraty. Za hradbou vynikají tři věže, prostřední širší a vyšší, každá s jedním černým oknem, cimbuřím, černou stanovou střechou se zlatou makovicí. Na štítě stříbrná hradební koruna.

 

Vlajka: List tvoří dva vodorovné pruhy, červený a bílý zubatý kvádrovaný s pěti zuby vysokými desetinu šířky listu a čtyřmi polovičními mezerami, v poměru 2 : 1. V horní části žerďové poloviny listu bílá hradební koruna.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Autor návrhu vlajky: Václav Novák.

 

Ikonografie: „[Autor návrhu] vycházel z městského znaku (hradby, hradební koruna) a jeho barev“ (dopis Městského úřadu v Železnici z 20. 6. 2007).

 

Návrh vlajky schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném 25. 3. 2004.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh vlajky 15. 9. 2004.

Vlajka byla obci udělena předsedou Poslanecké sněmovny 3. 12. 2004, na základě jeho rozhodnutí č. 45 z 5. 10. 2004.


Publikováno: Z Českého ráje a Podkrkonoší, vlastivědný sborník, svazek 20, vydal Státní okresní archiv v Semilech a Muzeum Českého ráje Turnov, Semily a Turnov 2007, s. 211 – 243.

Zpracováno: 11. 4. 2009                                                                                                                 © Stanislav Kasík

  

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting