Okres Litoměřice 1990 - 2000
Nové symboly měst a obcí okresu Litoměřice v letech 1990 – 2000
Po roce 1989, kdy v našem státě došlo k zásadním společenským a politickým změnám, byl vydán zákon č. 367/90 Sb. „O obcích“ (obecním zřízení), novelizovaný zákonem č. 128/2000 Sb. Paragraf 5 uvedeného zákona z roku 1990 umožnil v celé české historii dosud nebývalé přijímání znaku a praporu všemi obcemi bez rozdílu. Tedy i těmi, které nebyly městy ani v minulosti a ani v současnosti. Tuto skutečnost znovu potvrdila novela zákona z roku 2000, rozšiřující v paragrafu 6 právo měst a obcí na užívání městských a obecních razítek s vyobrazením městského či obecního znaku všude tam, kde není zákonem stanoveno užití razítka se znakem státním. Tímto ustanovením je nepochybně myšlena i možnost užívání městských a obecních pečetí, které z pohledu historického vývoje městských symbolů jsou na jeho samotném počátku.
Do konce roku 1989 existovalo v okrese Litoměřice dvanáct obcí užívajících historické městské znaky. Byly to: Bohušovice nad Ohří (schválen ministerstvem vnitra 1938), Budyně nad Ohří (znak historický z let 1336 - 1614), Hoštka (znak historický – pečetidlo 1559), Levín (znak historický – asi 1570), Libochovice (znak historický – před 1558), Litoměřice (znak historický – pečeti 13. stol, znak poč. 14. stol.), Lovosice (znak udělen 1600), Roudnice nad Labem (znak historický – pečeť 1570), Štětí (znak udělen 1549), Terezín (znak udělen 1845), Třebenice (znak udělen 1423) a Úštěk (znak historický z let 1387 – 1426). Do současnosti si městská práva podržely všechny vyjmenované obce s výjimkou Levína, Hoštky a Bohušovic nad Ohří. Ty se staly obcemi neměstskými. Znak jako symbol udělený nebo vydržený však užívaly i po této změně. V roce 1998 rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny byly Bohušovice nad Ohří určeny městem a obci obnoven dřívější statut.
První obcí okresu Litoměřice, která se rozhodla o přijetí nových symbolů byla obec Kamýk v roce 1993 (uděleny 1994). Ostatní obce ke shodnému kroku přistupovaly postupně v následujících letech (v závorkách letopočet udělení): Velké Žernoseky (1997), Čížkovice (1998), Třebívlice (1998), Brozany nad Ohří (1998), Chodouny (1999), Liběšice (1999), Ploskovice (1999), Straškov-Vodochody (1999), Malíč (2000), Malé Žernoseky (2000), Mšené-lázně (2000), Vražkov (2000), Slatina (2000), Ctiněves (2000), Snědovice (2000). Autory návrhů obecních znaků jsou: Miroslav Šantin (Chodouny), Václav Novák (Ploskovice, Straškov-Vodochody, Ctiněves a Snědovice) a Stanislav Kasík (ostatní).
Seznamem obcí, kterým byl udělen znak a prapor po závěru roku 2000 a které nejsou uvedeny v závěrečném přehledu, doplňuji předchozí stručnou informaci. V roce 1997 byly vypracovány (Stanislav Kasík) návrhy znaku a praporu pro obce Velemín a Žitenice. Velemínští z předložených návrhů dosud neprovedly výběr a schválení vybraného znaku a praporu obecním zastupitelstvem. Ze Žitenic dosud nebyla odeslána žádost o udělení Poslaneckou sněmovnou PČR, ačkoliv podoba znaku a praporu byla v roce 1997 schválena obecním zastupitelstvem. V roce 2001 byly uděleny symboly obcím: Krabčice (dle návrhu Václava Nováka), Michalovice a Vědomice (obojí dle návrhu Stanislava Kasíka). Ve shodném roce odeslaly Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR žádost o udělení obecních symbolů obce Jenčice a Sulejovice. V průběhu roku 2001 byly vypracovány návrhy obecních symbolů pro obce Chotěšov, Libotenice a Hrobce (vše dle návrhů Stanislava Kasíka).
Do kompletní řady obecních a městských symbolů vedle znaku patří i městský, či obecní prapor. Z období před rokem 1989 jsou zaznamenány zprávy o užívání městského praporu v Litoměřicích. Legitimnost existence symbolu pojmenovaného jako litoměřický městský prapor není zcela jednoznačná a lze ji zpochybnit zejména absencí tradice. Město Litoměřice přistoupilo v roce 2001 k řádnému konstituování městského praporu v intencích oborových pravidel a zvyklostí.
Po roce 1989 byl řadě obcí v litoměřickém okrese, které jsou a nebo bývaly městy, užívající historických městských znaků, udělen obecní resp. městský prapor. Jsou to: Bohušovice nad Ohří (1999), Budyně nad Ohří (2000), Hoštka (1999), Roudnice nad Labem (2000) a Úštěk (1999). Autory návrhů podob praporů byly: Jiří Brodský (Roudnice nad Labem, spoluautor Stanislav Kasík), Václav Novák (Hoštka, Budyně nad Ohří) a Stanislav Kasík (ostatní).
V průběhu roku 2001 byly vypracovány (Stanislav Kasík) návrhy praporů pro města Litoměřice a Štětí. Obě města podala žádost o jejich schválení a udělení.
Ze stávajících měst na okrese Litoměřice nemají dosud oficiálně udělené a řádně konstituované prapory Libochovice, Lovosice a Třebenice. Z devadesáti pěti obcí okresu Litoměřice obdrželo do konce roku 2000 znak a prapor pouze sedmnáct obcí. Své symboly mohou mít i další – počínaje těmi největšími jakými jsou Bechlín, Křešice, Polepy a Velemín a konče Staňkovicemi, které jsou počtem obyvatel obcí nejmenší.
Následný přehled je úplným výčtem symbolů udělených obcím v okrese Litoměřice v posledním desetiletí 20. století. Seznam je řazen abecedně v jednotném schématu podávaných informací. Texty popisů znaků a praporů jsou ve shodě se zněním v udělovacích listinách. Tyto texty mají pro existenci znaků a praporů zásadní význam. Jejich podoba totiž není dána grafickým vyobrazením, ale právě odborným popisem. Ikonografický výklad je standardní součástí dokumentace při podávání žádosti o udělení znaku a praporu. Protože znak nemůže být seskupením náhodných symbolů je v ikonografickém výkladu vyložen smysl užitých figur a tinktur. Do přehledu byly použity obsahově nezměněné autentické texty navrhovatelů obecních symbolů. Na tuto skutečnost je upozorněno poznámkou v závorce na konci textu ikonografie také proto, aby bylo zřejmé, že uvedeným výkladem je vyjádřen názor autora návrhů uvedeného znaku a praporu, který nemusí být shodný s názorem autora tohoto příspěvku, resp. s některými zmiňovanými historickými skutečnostmi. V jiných případech je autorem ikonografie Stanislav Kasík. Prapory jsou dle zvyklostí odvozovány od znaků a toto odvození je v ikonografii popsáno.
Pro plnoprávnou existenci symbolů mají prvořadý význam akty schválení městským, či obecním zastupitelstvem, schválení Podvýborem pro heraldiku a vexilologii PSPČR a udělení předsedou Poslanecké sněmovny PČR. Proto jsou uvedena data těchto aktů. I když v minulosti činil výše zmíněný „podvýbor“ svá rozhodnutí pod různými oficiálními názvy, je jednotně použit současný název této instituce.
V příloze je text doplněn černobílými vyobrazeními grafických podob znaků a praporů. Byly použity podoby shodné s vypracováními jednotlivých autorů.Bohušovice nad Ohří
(město)
Popis znaku (znak historický – schválen ministerstvem vnitra ČSR 24. 1. 1938):
V modrém štítě stříbrný korunovaný dvouocasý lev se zlatou zbrojí, držící tlapami vztyčenou zlatou ostrev s třemi suky a vyrůstající ze stříbrného kvádrového mostu o třech pilířích, dvou mostních obloucích a završeném čtyřmi stínkami cimbuří. V patě štítu dvě stříbrná vlnitá zúžená břevna.
Popis praporu:
Modrý list se dvěma bílými vlnitými pruhy vycházejícími z páté a sedmé osminy žerďového a vlajícího okraje. Nad pruhy půl bílého dvouocasého lva se žlutou korunou a zbrojí držícího žlutou ostrev se třemi suky. Pruhy mají dva vrcholy a jednu prohlubeň. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu praporu: Stanislav Kasík.
Obec Bohušovice nad Ohří byla na město poprvé povýšena 30. března 1920. Podruhé ve své historii se městem stala rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny České republiky z 5. října 1998. Aktivity města vedoucí k zavedení městského znaku jsou datovány do roku 1935. Zasedání městského zastupitelstva 30. prosince 1936 projednalo a schválilo podobu městského znaku podle návrhu, který vypracoval František Šimbera. Po podání žádosti o udělení znaku byly Zemským úřadem doporučeny některé změny. Do jednání také vstoupil archiv ministerstva vnitra. Nově vypracovaný návrh znaku byl schválen městským zastupitelstvem 7. července 1937. Ministerstvo vnitra znak schválilo 24. ledna 1938. Výklad znakových figur hovořil o symbolech historických majitelů klášterů břevnovského - ostrev a strahovského - lev, mostem je železniční most přes Ohři a zvlněná břevna znázorňují jmenovanou řeku. Modrá barva listu praporu je odvozena od barvy štítu městského znaku. Bílé vlnité pruhy opakují shodnou znakovou figuru, která symbolizuje řeku Ohři. Rostoucí lev, držící ostrev ve středu horní části listu praporu je totožný se lvem ve znaku.
Návrhy praporu schválilo městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 31. 5. 1999.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu 27. 10. 1999.
Prapor byl městu udělen předsedou Poslanecké sněmovny 6. 12. 1999 na základě jeho rozhodnutí č. 41 z 26. 11. 1999.
Brozany nad Ohří
(obec)
Popis znaku:
V modrém štítě pod zlatým stoupajícím půlměsícem stříbrný drak.
Popis praporu:
List tvoří modrá žerďová část se žlutým půlměsícem cípy vzhůru a žlutá vlající část. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie:
Obec Brozany patří na Litoměřicku k velice starým sídlům, i když je v pramenech poprvé připomínána teprve v roce 1276. Její důležitost spočívala v poloze při brodu přes řeku Ohři na frekventované dálkové cestě spojující Prahu s hraničními přechody na severu země. Svědkem nejstarších dějin obce je původem románský, později goticky přestavovaný a renesančně upravovaný kostel sv. Gottharda. Kostel patří k významným architektonickým památkám v obci. K nim se řadí i renesanční zámeček postavený v polovině 16. století rodem, v jehož jméně se objevuje i jméno obce. Rod Brozanských z Vřesovic vlastnil obec pouhých 99 let, přesto po sobě zanechal nesmazatelné stopy. Vedle zámku, přestavby kostela, to byla také dosud zachovaná renesanční budova bývalého mlýna. Při volbě heraldických figur obecního znaku bylo přihlédnuto k rodovému erbu Brozanských z Vřesovic, kterým byl zlatý stoupající půlměsíc v modrém poli. Pod půlměsíc byl umístěn stříbrný drak. Drak, jako doplňující znamení, poukazuje na nejstarší dějiny obce a je ikonografický spojován se sv. Gotthardem, jemuž je zasvěcen brozanský kostel. Atributem sv. Gottharda je vedle jiného i zkrocený drak, ležící u jeho nohou. Pro prapor byly ze znaku extrahovány dvě hlavní barvy - modrá a žlutá, které jsou na listu řazeny do dvou svislých pruhů. Do modré poloviny je vložen žlutý půlměsíc ze znaku.Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 2. 4. 1997.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 7. 1. 1998.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 4. 6. 1998 na základě jeho rozhodnutí č. 50 z 19. 5. 1998.
Budyně nad Ohří
(město)
Popis znaku (znak historický z let 1336 – 1614):
Štít čtvrcený modro-zlatě. V 1. a 4. poli zlatý skákající zajíc. Ve 4. poli vpravo dole zlatý volný kříž. Ve 2. a 3. poli černá kančí hlava s červeným jazykem.
Popis praporu:
Modro-žlutě čtvrcený list. V dolním vlajícím poli žlutý zkrácený středový kříž. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu praporu: Václav Novák.
Ikonografie:
Sídliště pod hradem existovalo už ve 13. století a na jeho konci bylo povýšeno na městečko. Kdy dostalo znak není známo, ale stalo se tak zřejmě za vlády Zajíců z Házmburka (1336 – 1614), protože jejich emblémy jsou ve znaku města. Návrh praporu jej respektuje.(Text ikonografie vypracoval autor návrhu praporu).
Návrh praporu schválilo Městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 8. 3. 2000.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu 1. 11. 2000.
Prapor byl městu udělen předsedou Poslanecké sněmovny 18. 12. 2000 na základě jeho rozhodnutí č. 74 z 28. 11. 2000.
Ctiněves
(obec)
Popis znaku:
V modrém štítě zlatý vztyčený lipový list s jedním plodem.
Popis praporu:
List tvoří tři svislé pruhy, modrý, žlutý a modrý v poměru 3 : 1 : 3. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhů znaku a praporu: Václav Novák.
Ikonografie:
Ctiněves je obcí slovanského původu jihovýchodně pod Řípem, připomíná se však až od roku 1318. Obci dominuje v severní části návrší s kostelem sv. Matouše z konce 18. století. V interiéru kostela jsou barokní obrazy v oválných rámech s bohatou zlato-modrou řezbou akantu s pentlí, což jsou heraldické barvy nejstaršího zde doloženého vladyckého rodu Ctinských ze Ctiněvsi. Tento starý šlechtický rod žijící v době předbělohorské užíval ve svém erbu modrý štít se zlatým břevnem. Na základě respektu k této historické skutečnosti byl navržen znak obce Ctiněves. Znak dodržuje tinktury rodu Ctinských. Lipový list připomíná, že tento strom byl od nepaměti uctíván ve slovanském světě jako posvátný, což umocňuje vyjádření polohy obce na úpatí hory Říp. Mimo to se lipový list, nebo strom často užívá v městské heraldice. Barvy praporu odpovídají znaku. (Text ikonografie vypracoval autor návrhu znaku a praporu).
Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne …(obec odmítla datum sdělit).
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 1. 11. 2000.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 18. 12. 2000 na základě jeho rozhodnutí č. 74 z 28. 11. 2000.
Čížkovice
(obec)
Popis znaku:
Stříbrno-modře dělený štít, nahoře červený heroldský kříž, dole položené červeno-zlatě šachované orlí křídlo. Popis praporu:List tvoří bílý žerďový pruh široký jednu třetinu délky listu s červeným středovým křížem s rameny širokými jednu dvanáctinu délky listu, a dva vodorovné pruhy, žlutý a modrý. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
V pramenech se Čížkovice připomínají poprvé v roce 1276. Obec byla majetkově rozdělena na dvě nestejně veliké části. Větší díl patřil klášteru sv. Jiří na Pražském hradě. V druhé části obce byla řada drobných šlechtických statků, jejichž majitelé vykonávali patronátní právo ke zdejšímu kostelu sv. Jakuba. Tvrz, která zde stála a byla zvaná „horní“, se v pramenech objevuje v roce 1389, kdy tuto část Čížkovic získal Kunata Kaplíř ze Sulevic. Klášterní panství v Čížkovicích bylo sekularizováno za husitských válek a císařem Zikmundem zastaveno Kaplířům, kteří se tak stali držiteli celé vsi. V roce 1623 byly Adamovi Kaplířovi ze Sulevic Čížkovice konfiskovány za jeho účast ve stavovském povstání. Po té se zde vystřídalo několik majitelů. V roce 1655 dědil Čížkovice po své matce Anežce z Palantu, ovdovělé z Varrensbachu, rozené z Ebersteina, Gustav Adolf hrabě z Varrensbachu, který zde v letech 1658 - 1665 nechal postavit barokní zámek. Po jeho smrti prodali dědicové v roce 1692 panství klášteru sv. Jiří. Po téměř třech stoletích se dostal statek zpět do rukou původních majitelů a stal se letním sídlem abatyší. Za vlády císaře Josefa II. byl klášter zrušen a majetek přešel pod správu náboženského fondu, který Čížkovice v roce 1819 prodal. Pak se zde střídali různí majitelé. Znakem kláštera sv. Jiří na Pražském hradě byl červený heroldský kříž ve stříbrném poli, který se střídal s figurou sv. Jiří na koni ve čtvrceném štítu. Sv. Jiří, jako rytíř sedící na koni a zabíjející kopím draka, je původním znakem kláštera. Jeden z nejstarších a nejvýznamnějších šlechtických rodů regionu psal svůj přídomek po Sulevicích, či Sulejovicích u Lovosic. Původním rodovým znakem bylo orlí křídlo šachované červeně a zlatě, později červeně a stříbrně v modrém štítu. Ikonografie znaku hovoří o tom, že ves bývala rozdělena na dvě části. Jednu z nich držel klášter sv. Jiří v Praze, který symbolizuje červený kříž ve stříbrném poli. Druhou vlastnili Kaplířové ze Sulevic. Pro vyjádření starobylosti držby byla použita zlatá tinktura v šachování křídla, která je přisuzována znakům Kaplířů ve 14. století.
Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 20. 6. 1997.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 7. 10. 1998.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 14. 12. 1998 na základě jeho rozhodnutí č. 9 z 7. 11. 1998.
Hoštka
(obec)
Popis znaku (znak historický – pečetidlo 1559):
V modrém štítě na zeleném trávníku kráčející poutník s holí a brašnou (sv. Otmar) před stříbrným kostelem s červenou sedlovou střechou, završenou na obou koncích zlatými křížky. Uprostřed střechy stříbrný šestiboký sanktusník s černým čtvercovým oknem a červenou šestibokou jehlancovou střechou se zlatou makovicí. Na pravé straně kostela viditelné průčelí s černým vchodem a stříbrnými vraty s otevřeným pravým křídlem. Na boční stěně blíž průčelí černé gotické okno. K závěru přiléhá stříbrná kruhová stavba s černým gotickým oknem, červenou kuželovou střechou a na ní stříbrná lucerna s černým čtvercovým oknem, s červenou cibulovou bání se zlatou makovicí.
Popis praporu:
List tvoří dva vodorovné pruhy, modrý a zelený. Uprostřed listu žluté slunce bez obličeje střídavě se šesti rovnými a šesti plamennými paprsky. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu praporu: Václav Novák.
Ikonografie:
Barvy praporu byly voleny tak, že korespondují s tinkturami městského znaku, kde modrý štít má zelenou patu. Zároveň vyjadřuje spolu se stylistikou neživotného, nadpřirozeného znamení slunce charakter úrodného kraje Polabí, kde obec leží a zemědělství je odpradávna hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. (Text ikonografie vypracoval Obecní úřad v Hoštce).
Návrh praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 26. 5. 1999.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu 27. 10. 1999.
Prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 6. 12. 1999 na základě jeho rozhodnutí č. 41 z 26. 11. 1999.
Chodouny
(obec)
Popis znaku:
V modrém štítě pět obilných klasů, přes ně stoupající půlměsíc, obojí zlaté.
Autor návrhu znaku: Miroslav Šantin.
Popis praporu:
List tvoří tři svislé pruhy, žlutý, modrý a žlutý v poměru 1 : 4 : 1. V modrém pruhu pět obilných klasů dole přeložených žlutým půlměsícem cípy nahoru. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie:
Obec se skládá ze vsí Chodouny a Lounky. Obilné klasy jsou znamení úrodnosti, mírnosti, bohabojnosti a pracovitosti. Většinou se udávají klasy tři, zde voleno pět pro lepší vyplnění štítového pole. Staročeský název Lůňie (Lounky) byl foneticky totožný s městem Louny, pak tedy při vzniku Louny mění se zde název na Lounky – jakožto osady malé. Připodobnění k Luně – měsíci je více než zřejmé, proto volen tento symbol. Symbol pokoje a mírnosti. Spojení obou obcí může naznačit tzv. znak alianční o jednom poli, kde na modrém štítě v dolní třetině lounecký půlměsíc, za nímž vzrůstá do horní třetiny pět chodounských klasů.(Text ikonografie vypracoval autor návrhu znaku). Prapor ve středním svislém pruhu opakuje podobu znaku. Barva obou žlutých pruhů má oporu ve zlatě znakových figur.
Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 21. 12. 1998.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 7. 4. 1999.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 25. 5. 1999 na základě jeho rozhodnutí č. 15 z 27. 4. 1999.
Kamýk
(obec)
Popis znaku:
V modrém štítě na zeleném trojvrší stříbrná věž se třemi stínkami a prolomeným černým oknem, z něhož vyniká na kosmé zlaté žerdi praporec s bílým ocasem. Jeho list tvoří dva pruhy – bílý a černý, v bílém pruhu červené karé. Od spodu štítu v zeleném návrší vyrůstají z jednoho stonku dva zlatá lekna.
Popis praporu:
List tvoří dva vodorovné pruhy – bílý a černý. V bílém poli červený kanton sahající do poloviny délky listu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie:
Znak vychází z etymologického výkladu pojmu „Kamýk“, který mluví o vrchu se skalním ostrohem. Na začátku 14. století byla lokalita s podobnou charakteristikou vybrána k výstavbě hradu, jenž obdržel jméno vycházející z přírodních podmínek. Hrad se stal původcem vzniku dnešní obce, jako nezbytného hospodářského zázemí hradu. Hrad je ve znaku stylizován do podoby věže, postavené na třívrší, které bylo použito jako transformované spodobnění Českého středohoří, na jehož úpatí obec leží, a zároveň výkladu názvu obce. Předlohou pro podobu korouhve vynikající z okna věže, byl erb Kamýckých ze Lstiboře, kterým byl štít dělený, dole černý a nahoře polcený stříbrno-červeně. Zmíněný rod užíval ve svém jméně jméno hradu a obce a patřil k držitelům s nejdelší tradicí. Hrad a vesnice patřily Kamýckým ze Lstiboře od válek husitských až do konfiskací po bitvě na Bílé hoře. Leknínové listy v patě štítu obecního znaku jsou odvozeny z klenotu erbů prvních držitelů a stavebníků hradu - Kamýků z Pokratic - na základě jejich podob na náhrobnících při kostele sv. Vavřince v Litoměřicích. I když Pokratičtí o hrad přišli ještě v průběhu 14. století, používali i nadále jeho jména k označení svého rodu. Figury lekna a korouhve tak narážejí na jediné dva rody, u nichž bylo jméno hradu a později obce v šlechtickém přídomku. Znak obsahuje i připomínku posledních feudálních držitelů, kterými byli Schwarzenbergové, jako majitelé panství Lovosice. Schwarzenbergové ve svém složitém znaku užívali na místě středního štítku krom jiného také věž na třívrší v barvách červené, černé a stříbrné. Můžeme říci, že ve znaku obce Kamýk jsou obsaženy celé jeho dějiny od vzniku až po dobu nedávno minulou. Prapor obce byl inspirován rodovým erbem Kamýckých ze Lstiboře.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 24. 5. 1994.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 16. 9. 1994 na základě jeho rozhodnutí č. 18 z 2. 9. 1994.
Liběšice
(obec)
Popis znaku:
V modrém štítě na zeleném návrší stříbrný beránek se zlatou zbrojí, přidržující levou přední nohou na dřevěné žerdi se zlatým hrotem a patkou zlatý praporec s ocasem s černými zkříženými ostrvemi.
Popis praporu:
Modrý list se žlutým karé širokým jednu polovinu šířky listu se dvěma zkříženými černými ostrvemi. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie:
Zelený vrch lokalizuje obec do prostředí Českého středohoří. Jeden z jeho nejvyšších vrcholů, hora zvaná Sedlo, se výrazně uplatňuje v pozadí panoramatu obce. Nejstaršími známými šlechtickými držiteli zdejšího statku byli Škopkové z Dubé, příslušníci velkého rozrodu Ronoviců. Škopky z Dubé se nazývali potomci Alberta z Frýdlantu, připomínaného na Liběšicích od roku 1319. Jimi postavená tvrz se stala trvalým rodovým sídlem na téměř dvě stovky let. Připomínkou uvedeného rodu je ve znaku obce praporec s jejich rodovým znamením zkřížených ostrví. V roce 1520 získal panství Karel Dubanský z Duban. Byl to on, kdo postavil v Liběšicích zámek. Po něm držel statek syn Oldřich a následovali příbuzní Žichovcové z Duban stejného erbu, kteří zde seděli do konce 16. století. Za jejich éry byl postaven renesanční kostel Nanebevzetí Panny Marie. Erbem Dubanských, stejně jako Žichovců z Duban, byl beránek. Figury ve znaku mají vztah k heraldicky vyjádřitelnému staršímu a nejstaršímu období dějin obce. Spojení beránka a praporce symbolizuje historickou úlohu Dubanských z Duban, jako nositelů a pokračovatelů tradic zahájených Škopky z Dubé. Podoba praporu je modrým listem inspirována modrým štítem obecního znaku a karé se shoduje s podobou praporce drženým beránkem.
Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 28. 4. 1997.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 25. 5. 1999.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 12. 7. 1999 na základě jeho rozhodnutí č. 21 z 21. 6. 1999.
Libochovany
(obec)
Popis znaku:
Dělený štít, nahoře v modrém poli přes zelené trojvrší zlatá podkova. Dolní pole modro-stříbrně čtvrceno.
Popis praporu:
Modro-bíle čtvrcený list se žlutým žerďovým pruhem širokým jednu čtvrtinu délky listu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie:
Znak je rozdělen na dvě části. Nahoře vyobrazené zelené trojvrší v modrém poli lokalizuje obec do prostředí Českého středohoří. Vrchy Ďáblík, Trabice a Plešivec tvoří obci přírodní pozadí. Zlatá podkova je symbolickou připomínkou těch šlechtických držitelů zdejšího statku ze 14. a 15. století, v jejichž přídomku „ze Sebuzína na Libochovanech“ nebo „z Libochovan“ se objevilo jméno obce a zároveň je znám i jejich erb. V obou případech příslušníci uvedených rodů, které je možné považovat za příbuzné, vedly ve svých štítech jednu nebo více podkov. Vedle charakterizování polohy obce a poukázání na její nejstarší dějiny v horní polovině znaku, je dolní modře a stříbrně čtvrcená polovina připomenutím novodobější historie. Dolní polovina štítu je odvozena z erbu hrabat z Nostic, kteří koupili Libochovany v roce 1667 a vlastnili je pak téměř tři století. S hraběcím rodem Nosticů je spojen růst a rozkvět obce. Ta byla již v 17. století městysem s třemi trhy. Podoba praporu opakuje v modro-bílém čtvrcení dolní polovinu znaku a žlutý pruh má oporu ve zlaté podkově v polovině horní.
Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 29. 4. 1997.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 7. 1. 1998.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 9. 3. 1998 na základě jeho rozhodnutí č. 45 z 19. 2. 1998.
Malé Žernoseky
(obec)
Popis znaku:
Ve stříbrno-modře děleném štítě vykořeněný keř vinné révy přirozené barvy se třemi listy a dvěma úponky po stranách, provázený dole dvěma zlatými mlýnskými kameny s černými čtvercovými otvory.
Popis praporu:
List tvoří dva vodorovné pruhy, bílý a modrý. Uprostřed vykořeněný hnědý keř vinné révy se třemi zelenými listy a dvěma úponky po stranách, provázený v modrém pruhu dvěma žlutými mlýnskými kameny o průměru tři desetiny šířky listu s černými čtvercovými otvory. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie:
V těsném sousedství obce Malé Žernoseky se nachází pozoruhodný přírodní útvar nazvaný Česká brána (Porta Bohemica), tvořící soutěsku, kterou protéká řeka Labe. Zde jsou jedny z nejvýznamnějších archeologických lokalit v kraji. Mezi ně patří pás někdejších kamenolomů na okraji náhorní plošiny na levém břehu řeky, kde obec leží. Zde se lámal již od mladší doby kamenné porfyr na výrobu drtidel a později od laténu až po středověk na výrobu mlýnských kamenů - žernovů. Tato činnost dala nakonec místu jméno. Po mlýnských kamenech, jejichž výroba ve středověku zanikla, se ves proslavila pěstováním vinné révy. Ještě na konci minulého století byly vinice běžnou součástí katastru obce. Etymologové vykládají jméno Žernoseky jako ves žernoseků, to je výrobců mlýnských kamenů. Malé Žernoseky jsou „Malé“ proto, že se již v první polovině 15. století jmenovali zdrobněle Žernosečky. Nepochybně z důvodů odlišení od Žernosek na protějším břehu řeky Labe, které se později nazývaly ze stejných pohnutek Velké. Mlýnské kameny jsou mluvícím znamením. Použitá zlatá tinktura se blíží k přírodní podobě porfyru, z kterého byly kameny tesány. Čtvercový otvor byl vlastní menším mlýnským kamenům, na rozdíl od velkých, opatřených zahloubením pro železa (kypřice) jiných různých tvarů. Tím je také naznačen rozlišující přívlastek jména obce „Malé“ Žernoseky. Keř vinné révy symbolizuje staleté vinařské tradice s obcí spojené. Vykořenění keře označuje, že tato tradice již pominula. Proto také není zobrazen vinný hrozen. Stříbrno-modré rozdělení štítu nachází inspiraci v poloze obce u řeky Labe. Řeku obecně symbolizuje modrá barva a podle jména je „Bílou řekou“ (Alba, Albia fluvius), které odpovídá stříbrná tinktura. Prapor opakuje podobu znaku.
Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 29. 9. 1999.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 19. 4. 2000.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 20. 6. 2000 na základě jeho rozhodnutí č. 60 z 26. 5. 2000.
Malíč
(obec)
Popis znaku:
V modro-zlatě polceném štítě červený klobouk s hermelínovým lemem, z něhož vyrůstají dvě orlí křídla, vpravo stříbrné a vlevo modré.
Popis praporu:
Žlutý list s modrým žerďovým pruhem širokým jednu třetinu délky listu. Na rozhraní obou polí červený klobouk s hermelínovým lemem, z kterého vyrůstají dvě orlí křídla, bílé k žerdi a modré k vlajícímu okraji. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie:
První zmínka o obci se objevuje v roce 1276 v přídomku šlechtice Bojslava z Malíče. Pak se prameny na dlouhou dobu odmlčují. Teprve v roce 1413 se ves připomíná jako majetek Křišťana z Vinné a ze Žernosek. V průběhu další historie se o Malíč dělilo několik majitelů a vlastnické vztahy nejsou zcela jasné. V polovině 15. století patřila část vsi ke statku nedalekého hradu Kamýku, který v roce 1468 získal Petr ze Lstiboře. Jeho potomci se psali Kamýčtí ze Lstiboře a hospodařili zde až do doby po Bílé hoře. Jan Jiří Kamýcký ze Lstiboře, před tím než pro víru opustil zemi, prodal v roce 1628 Kamýk Heřmanovi Černínovi z Chudenic. Po Černínově smrti v roce 1651 připadl Kamýk vdově Sylvii Kateřině hraběnce z Caretta a Millesima. Ta spojila statek s panstvím Lovosice a vdala se podruhé za Leopolda Viléma markraběte z Baden-Baden. V roce 1783 koupil panství Lovosice i s Kamýkem Josef kníže ze Schwarzenbergu. Již od dob Kamýckých ze Lstiboře byla obec Malíč rozdělena. V roce 1554 se její díl připomíná jako součást panství Děčín, který v roce 1628 koupili hrabata z Thun-Hohensteinu a vlastnili jej až do roku 1945. Prvním z držitelů Malíče, u kterého lze zjistit užívání erbu, byl Křišťan z Vinné. Jeho pečeť pocházející z roku 1346 však zobrazuje nikoliv štít se znamením, ale pouze klenot - „klobouk se střechou k němu ohnutou a po jeho stranách křidla“. Tinktury známy nejsou. Z uvedeného popisu vycházejí figury obecního znaku. Pro barevné provedení byla hledána inspirace u rodových barev posledních šlechtických majitelů. Modrá a stříbrná byly základními rodovými barvami Schwarzenbergů a modrá a zlatá Thun-Hohensteinů. Prapor opakuje podobu znaku.
Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 22. 9. 1999.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 19. 4. 2000.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 20. 6. 2000 na základě jeho rozhodnutí č. 60 z 26. 5. 2000.
Mšené-lázně
(obec)
Popis znaku:
V červeno-stříbrně vlnitě děleném štítě nahoře zlatá ohnutá lví noha, dole tři (2, 1) vztyčené zelené leknínové listy.
Popis praporu:
List tvoří dva vodorovné pruhy, červený a zvlněný bílý se dvěma vrcholy a třemi prohlubněmi. V červeném ohnutá lví noha drápy k žerdi, v bílém tři vztyčené zelené leknínové listy (2, 1). Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie:
První zmínka o Mšeném pochází z roku 1262, kdy je jako majitel vsi připomínán Půta ze Mšeného. Jeho synové Jetřich, Potík, Půta, Jan, Mikuláš, Petřík a Hynce se stali předky rodových linií, které se psali po Mšeném, Šebíně, Křesínu, Kamenici a Vetlé. Mšené se později dostalo do držení pánů ze Rvenic, kteří se také psali ze Slavětína, vsi nedaleko Peruce. V roce 1395 zemřel Aleš starší ze Slavětína, který se na Mšeném připomínal od roku 1376. Jeho bratr Jindřich zmíněný poprvé v roce 1379 zde žil ještě v roce 1406, kdy se synem Albertem darovali plat kostelu v Charvatcích. Zřejmě to byl Albert ze Slavětína, který postoupil Mšené Půtovi z Ilburka. Illburkové vlastnili Mšené celé 15. století. Pak se v držení střídali příslušníci rodů Zajíců z Házmburka, Boryňů ze Lhoty, Malovců z Malovic, Jakardovských ze Sudic. V 18. století statek držel Leopold baron Sauer, Martinicové a Kinští. Mšené má lázeňské tradice. Léčba za pomoci rašeliny se zde ve větším měřítku provádí od roku 1796. V první polovině 20. století se lázně ve Mšeném řadili k nejznámějším slatinným lázním u nás a jejich činnost trvá dosud. Lví noha v červeném poli se vztahuje k rodu pánů ze Mšeného, prvních historických držitelů obce. Podobu erbu známe ze zachovaných pečetí Půty ze Mšeného, odjinud z Riesenberka (1279 - 1284). Tři zelené leknínové listy ve stříbrném poli jsou převzaty z erbu druhých známých historických držitelů Mšeného, pánů ze Slavětína. Vlnitým dělením lze symbolizovat vodu a jejím prostřednictvím lázně. Prapor opakuje podobu znaku.
Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 18. 11. 1999.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 31. 5. 2000.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 13. 11. 2000 na základě jeho rozhodnutí č. 62 z 14. 6. 2000.
Ploskovice
(obec)
Popis znaku:
Ve stříbrno-červeně kosmo děleném štítě černo-zlatě dělený gryf se zlatou zbrojí a červeným jazykem.
Popis praporu:
Žlutým a černým kosmým pruhem dělený list s červenou žerďovou a bílou vlající částí. Žlutý pruh vychází z první pětiny žerďového okraje do páté pětiny dolního okraje, černý pruh vychází z první pětiny horního okraje do páté pětiny vlajícího okraje. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Václav Novák.
Ikonografie:
Obec Ploskovice, původně pravěké sídliště, připomíná se počátkem 13. století v českém přípisu zakládací listiny litoměřické kapituly z r. 1057-58. Od roku 1188 se stala majetkem řádu johanitů a sídlem jejich komendy. V roce 1496 zde proběhla selská vzpoura za účasti Dalibora z Kozojed. Roku 1663 koupil panství sasko-lauenburský vévoda a roku 1689 je zdědila Anna Marie Františka, pozdější velkovévodkyně toskánská, za které roku 1720 byl postaven patrně O. Broggiem zámek. Od roku 1849 patřily Ploskovice bývalému rakouskému císaři Ferdinandovi V. Dobrotivému. Od roku 1918 patřily Ploskovice Československé, později České republice. Heraldická figura gryfa sloužila jako vedlejší výzdoba-štítonoš znaku rakouské monarchie, připomíná se jejím užitím přítomnost bývalého císaře Ferdinanda V. a jeho choti na zdejším zámku, který se stal od poloviny 19. století jejich majetkem. Pobyt císařské rodiny v Ploskovicích se zasloužil o značný věhlas obce nejen v Čechách, ale nalezl značnou odezvu v celoevropském kontextu. Prapor obce vychází z obdobného předpokladu jako znak a tinktury praporu korespondují se znakem. (Text ikonografie vypracoval autor návrhu znaku a praporu).
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 27. 10. 1999.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 6. 12. 1999 na základě jeho rozhodnutí č. 41 z 26. 11. 1999.
Roudnice nad Labem
(město)
Popis znaku (znak historický – pečeť doložena 1570):
V modrém štítě stříbrná dvakrát zalomená hradba s cimbuřím, o dvou stínkách na postranních, kosmo a šikmo stoupajících úsecích a o třech stínkách na středním rovném úseku, do kterého je proražena brána s vytaženou zlatou mříží. Po stranách brány po jedné černé střílně. Za hradbou vynikají dvě stříbrné věže s cimbuřím o čtyřech stínkách, černým oknem a červenou jehlancovou střechou se zlatou makovicí. Mezi věžemi doprava nakloněný červený štítek se stříbrným břevnem.
Popis praporu:
List tvoří tři svislé pruhy, modrý, bílý a modrý, v poměru 1 : 3 : 1. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autoři návrhu praporu: Jiří Brodský (původní návrh), Stanislav Kasík (upravený návrh).
Ikonografie:
Roudnice nad Labem se v pramenech poprvé připomíná v roce 1167 jako majetek pražského biskupství. Osada pod románským hradem se městem stala někdy v první polovině 13. století. Pražští biskupové a později arcibiskupové drželi Roudnici až do roku 1431. Po té byl hrad s městem v rukou světských majitelů. Kdy město získalo znak není známo. Má podobu modrého štítu se stříbrnou hradbou, dvěma věžemi a se štítkem s břevnem mezi nimi. Díky štítku, lze předpokládat, že městský znak vznikl ještě v době, kdy byl vrchností arcibiskup pražský. Znakem instituce, kterou představoval byl černý štít se zlatým břevnem. Jako červený se stříbrným břevnem je doložen k roku 1599. Městský prapor tvořený listem s třemi svislými pruhy modrým, bílým a modrým je odvozen od tinktur znaku. Modré pruhy opakují barvu štítu a střední bílý pruh se shoduje s barvou hradeb a věží.
Historie městského praporu v Roudnici nad Labem pomyslně začíná usnesením veřejného zasedání Městského zastupitelstva v Roudnici nad Labem z 15. 8. 1994, kdy byl schválen návrh městského praporu vypracovaný panem Jiřím Brodským. Tím byl list tvořený třemi svislými pruhy, modrým, bílým a modrým a uprostřed štít s městským znakem. Další pokračování řádného konstituování nového městského symbolu, prostřednictvím schválení podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a následného udělení předsedou téže sněmovny, se neuskutečnilo. Je však zcela zřejmé, že městský prapor v podobě navržené, městským zastupitelstvem schválené a nakonec i běžně užívané by nebyl schválen a udělen pro nepřijatelné užití městského znaku ve štítu na listu praporu. Když v roce 1999 město rozhodlo o řádném konstituování svého praporu bylo shledáno, že ani po odstranění městského znaku z listu praporu nelze městský prapor schválit, protože již existuje shodná podoba řádně uděleného městského praporu pro Brno-Bosonohy. Muselo být přikročeno k úpravě podoby roudnického městského praporu tak, aby byl schválitelný, udělitelný a zároveň odlišný od praporů již udělených.
Návrh praporu schválilo Městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 15. 8. 1994; upravený návrh praporu schválila Městská rada na svém zasedání konaném dne 23. 9. 1999.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu 5. 1. 2000.
Prapor byl městu udělen předsedou Poslanecké sněmovny 28. 2. 2000 na základě jeho rozhodnutí č. 47 z 14. 1. 2000.
(obec)
Popis znaku:
Ve stříbrno-zeleně děleném štítě modro-stříbrně dělený kotouč, v něm nahoře pět (2, 3) zlatých hvězd, dole tři dole spojené stonky sivěnky slatinné, každý se dvěma květy, přirozené barvy.
Popis praporu:
List tvoří dva vodorovné pruhy, bílý a zelený. V žerďové polovině listu modro-bíle dělené kruhové pole o průměru jedné poloviny šířky listu. V horním modrém poli pět (2, 3) žlutých šesticípých hvězd, v dolním žlutém tři spojené stonky sivěnky slatinné, každý se dvěma květy. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie:
Počátky poznatelné historie obce jsou spojeny s litoměřickou kapitulou a obec Slatina se poprvé připomíná v roce 1218 v listině vydané pro tuto instituci v Budyni nad Ohří českým králem Přemyslem Otakarem I. Litoměřický probošt byl v roce 1319 iniciátorem nového emfyteutického vysazení vsi, která byla v době předchozí poničena. Vznikla okrouhlice s rozlehlou návsí a s kostelem na její jižní straně. Kostel, původně zasvěcený sv. Václavovi se připomíná od roku 1380 jako farní. Ves ležela na důležité cestě spojující Litoměřice s Libochovicemi a byla známa jako tzv. slatinská cesta. Litoměřická kapitula zastavovala ves šlechticům již před polovinou 14. století. V době husitských válek byla Slatina v moci Zajíců z Házmburka a příslušela k obci Klapý. Později se znovu vrátila do majetku litoměřické kapituly. V roce 1587 potvrdil císař Rudolf II. výměnu Slatiny mezi kapitulou a Jiřím z Lobkowicz na Libochovicích. Tak se ves dostala do trvalého držení světské vrchnosti a náležela nadále k panství libochovickému. Za třicetileté války zanikla ve Slatině fara. Kostel byl přestavěn v polovině 18. století a znovu zasvěcen sv. Janu Nepomuckému. Podoba jména obce se v průběhu století nijak neměnila. Jazykovědci vykládají význam místního jména Slatina jako „místo bažinaté, zvláště kde se rašelina dobývá“. Se jménem obce lze spojit květinu nazvanou Sivěnka slatinná (Glaux maritima L.). Roste na slaných půdách a vyskytuje se v Čechách i na Moravě. Je rozšířena jak v Polabí, tak i v Poohří. Zelená, patnáct cm vysoká bylina má drobné pětilisté kalichovité květy barvy načervenalé, růžové a také bílé. Stonky sivěnky slatinné v dolní polovině kotouče jsou mluvícím znamením. Jménem obce je také inspirováno stříbrno-zelené dělení štítu, které označuje bažinaté místo (zelená) se slanou půdou (bílá). Kotouč symbolizuje půdorysný tvar obce – okrouhlici. Pět hvězd v horní polovině se vztahuje k zasvěcení slatinského kostela sv. Janovi Nepomuckému. Prapor opakuje podobu znaku.
Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 5. 1. 2000.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 1. 11. 2000.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 18. 12. 2000 na základě jeho rozhodnutí č. 74 z 28. 11. 2000.
Snědovice
(obec)
Popis znaku:
Červeno-modře polcený štít se zlatou patou, v ní zelená chmelová ratolest. Vpravo zlaté mlýnské kolo, vlevo sedící vlk přirozené barvy s vyplazeným jazykem.
Popis praporu:
List tvoří tři vodorovné pruhy, červený, žlutý a modrý v poměru 3 : 1 : 3. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Václav Novák.
Ves nepravidelného půdorysu, doložená roku 1385, se zámkem z roku 1677, kaplí z roku 1856 a dřevěnými srubovými stavbami lidové architektury z 18. a 19. století. V obci zemědělského charakteru s výraznou produkcí chmele jsou dochovány historické mlýny, Podstatnou roli v dějinách obce hrál vladycký rod Vlků z Kvítkova.(Text ikonografie vypracoval autor návrhu znaku a praporu).
Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 24. 5. 2000.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 1. 11. 2000.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 18. 12. 2000 na základě jeho rozhodnutí č. 74 z 28. 11. 2000.
Straškov-Vodochody
(obec)
Popis znaku:
Polcený štít, v pravém stříbrném poli černá plamenná orlice se stříbrným perizoniem, levé pole zlato-zeleně dělené modrým vlnitým břevnem.
Popis praporu:
List tvoří tři vodorovné pruhy, žlutý, modrý a zelený. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Václav Novák.
Obec Straškov-Vodochody vznikla sloučením dvou obcí ležících v jihozápadním okraji památné hory Říp. Sloučení obou obcí bylo schváleno na společném zasedání zastupitelstev dne 8. prosince 1949. Vodochody, jako obec, jsou historicky doloženy již v roce 999, kdy darovací smlouvou Boleslav II. při založení kláštera Ostrovského, jemuž daroval mimo mnohé lesy a statky také obec Vodochody. Tuto nadaci potvrdil také Boleslav III. Obec leží v úrodné krajině dobře zásobené vodou, což vedlo nepochybně ke zvolení názvu obce. Obec Straškov nemá tak historicky jasně doloženou tisíciletou existenci. Současnou nejstarší dochovanou památkou obce je kostel sv. Václava ze 13. století. Díky zdejší farnosti a od roku 1865 zřízení školy byl Straškov přirozeným centrem pro sousední obce Vražkov, Vodochody a Louckou. Navržený znak zohledňuje uvedené skutečnosti. Na polceném štítě je v jeho pravé části Svatováclavská orlice evokující nejen uvedenou nejstarší dochovanou památku obce (kostel sv. Václava ze 13. století), ale i historický kontext celé Podřipské kulturní krajiny. Levá část svým pojetím akcentuje zemědělský charakter oblasti (zlatá a zelená) s modrým symbolem vody. Znak polcením napovídá spojení dvou obcí a zároveň nese symboly platné pro obě obce. Z podobné filozofie vychází také obecní prapor. Tři vodorovné pruhy vypovídají o zemědělském charakteru kraje a zároveň korespondují s barevným řešením znaku.(Text ikonografie – Obecní úřad ve Straškově-Vodochody – kráceno).
Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 2. 8. 1999.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 27. 10. 1999.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 6. 12. 1999 na základě jeho rozhodnutí č. 41 z 26. 11. 1999.
Třebívlice
(obec)
Popis znaku:
Ve stříbrném štítě od středu do krajů štítu osm červených plamenů, přes ně ve středu modro-stříbrně dělený štítek se třemi (2, 1) dotýkajícími se vybroušenými českými granáty přirozené barvy, držený zlatými zrnky.
Popis praporu:
Bílý list se svislým modrým žerďovým pruhem širokým jednu třetinu délky listu. Přes celý list tři vodorovné červené pruhy, ve vlající třetině se vlnitě zužující (se dvěma vrcholy) s hroty na vlajícím okraji. Šířky vzniklých modrých a červených pruhů na žerďovém okraji jsou jednou sedminou šířky listu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie:
Obec se poprvé připomíná v roce 1318 v přídomku Mikuláše z Třebívlic. V 15. století byla ves rozdělena na čtyři díly příslušející k horní a dolní tvrzi a ke dvěma dvorům. V roce 1406 se zmiňuje první známý držitel horní tvrze Smil ze Sulevic. Jeho potomkům a dědicům, Kaplířům ze Sulevic, patřil tento díl Třebívlic až do roku 1560. Tehdy byl prodán Purkartem Chotiměřským ze Sulevic, majiteli dolní tvrze, Vojtěchovi z Údrče. Údrčtí z Údrče drželi dolní tvrz od roku 1470, kdy je zde připomínán Evaň z Údrče. Synové Vojtěcha z Údrče, Zikmund (+ 1590) a Jiří (+ 1622) si v roce 1586 rozdělili dědictví po otci tak, že každý z nich měl jednu z polovin. Zikmundova dcera Alžběta, dědička Horních Třebívlic s tvrzí, se vdala za Adama Osterského Kaplíře ze Sulevic. Jejich synovi Jiřímu Bedřichovi byl statek konfiskován na základě nespravedlivého obvinění z účasti na saském vpádu do Čech v roce 1631. V roce 1645 nároky na majetek obhájily sestry Jiřího Bedřicha, které vzápětí postoupily statek Kryštofovi Ferdinandovi Popelovi z Lobkowicz. Lobkowiczové v roce 1812 prodali svůj díl držitelům Dolních Třebívlic. Výše zmíněný syn Vojtěcha Údrčského z Údrče Jiří, dědil po otci Dolní Třebívlice s druhou tvrzí. Jemu byl majetek za účast ve stavovském povstání konfiskován. V držení statku se vystřídalo několik majitelů. Do dějin obce se významně zapsali Klebelsbergové a jejich dědička Ulrika z Levetzow. Ve znaku Třebívlic je přihlédnuto k rodovému erbu Údrčských z Údrče, kteří svého času zcela výjimečně drželi jinak rozdělenou ves Třebívlice jako celek. Používali velice jednoduchého znaku, kterým byl modře a stříbrně dělený štít. Zasvěcení zdejšího kostela sv. Václavovi inspirovalo použití symbolu odvozeným od atributu s ním spojeným. Tím je ve stříbrném štítě černá, plamenná, tzv. přemyslovská orlice. Pro návrh třebívlického znaku byl extrahován pouze motiv plaménků, šlehajících z křídel a těla orlice. Figury znaku Třebívlic postihují důležitou skutečnost výskytu minerálu českého granátu v okolí obce. Granát je spojován především s nezaměnitelnou podobou šperků z něj zhotovených. Jejich výjimečnost spočívá ve specifickém způsobu broušení kamenů. Klasický výbrus do čočky má obvykle šest faset a tvar kulatý, oválný, šestihranný a pod. Zvláštní je technologie montáže drobných kamínků do šperku pomocí tzv. zrnek. I když jsou známy různé barevné varianty pyropu, je český granát typický svým zbarvením. Je přirovnáván k barvě holubí krve.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 8. 4. 1998.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 18. 6. 1998 na základě jeho rozhodnutí č. 51 z 4. 6. 1998.
Úštěk
(město)
Popis znaku (znak historický z let 1387 – 1426):
V modrém štítě stříbrná kvádrová hradba s cimbuřím, proraženou bránou s vytaženou zlatou mříží a se zlatými otevřenými vraty na černých závěsech. Za hradbou vynikají dvě kvádrované stříbrné věže, každá s cimbuřím, černým oknem a červenou jehlancovou střechou ukončenou zlatou makovicí. Mezi věžemi úplný rodový znak tvořený doprava nakloněným zlatým štítem se zkříženými černými ostrvemi, na štítu přilbice s přikryvadly černo-zlatými a s klenotem složených orlích křídel, spodní černé a na vrchním zlatém ostrve jako ve štítu.
Popis praporu:
List tvoří žlutý žerďový pruh široký jednu třetinu délky listu se dvěma černými zkříženými ostrvemi o šesti sucích a pět vodorovných pruhů střídavě modrých a bílých. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie:
Úštěk je městem nejméně od roku 1361. Znak města se vyvinul z obrazu městské pečeti. Podle vyobrazení erbu Škopků z Dubé, kteří byli vrchností v letech 1387 - 1426, lze vznik městského symbolu položit do této doby. Žlutý žerďový pruh se zkříženými černými ostrvemi nachází inspiraci ve znaku Škopků z Dubé v městském znaku. Dva bílé vodorovné pruhy odpovídají dvojicí stříbrných věží a modré pruhy barvě štítu.
Návrhy praporu schválila městská rada na svém zasedání konaném dne 6. 5. 1999.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu 5. 1. 2000.
Prapor byl městu udělen předsedou Poslanecké sněmovny 28. 2. 2000 na základě jeho rozhodnutí č. 47 z 14. 1. 2000.
Velké Žernoseky
(obec)
Popis znaku:
Zlato-zeleně dělený štít, nahoře modrý vinný hrozen se dvěma zelenými listy s úponky, dole stříbrný mlýnský kámen s černou kypřicí.
Autoři návrhu znaku: Alfréd Uhl, Stanislav Kasík.
Popis praporu:
List tvoří svislý modrý žerďový pruh o šířce jedné třetiny délky listu a dva vodorovné pruhy žlutý a zelený. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie:
Již od prehistorických dob vznikaly v místě dnešní obce a jejím okolí lomy. Těžily se zde především opuky a křemenné porfyry vhodné k všestrannému použití. Pojmenování obce je odvozeno z pracovní činnosti dávných obyvatel, kteří z kamenů vyráběli tesáním, či sekáním mlýnské kameny - žernovy. Stříbrný žernov (mlýnský kámen) v obecním znaku je mluvícím znamením. Jeho tinktura respektuje heraldicky obvyklou podobu této figury. V historické době proslavilo Velké Žernoseky víno. Pěstování vinné révy na stráních okolních kopců bylo výrazně rozšířeno po polovině 13. století. Modrý hrozen a dva zelené révové listy symbolizují místní staleté vinařské tradice. Dvě hlavní tinktury obecního znaku a stejně tak barvy obecního praporu jsou zlatá, resp. žlutá a zelená. Zápisy v obecní kronice, fotografie a výpovědi pamětníků dokládají, že jde o tradiční barvy, používané v minulosti na obecních praporech a vlajkách v podobě dvou podélných pruhů.Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 6. 3. 1997.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 1. 10. 1997.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 1. 12. 1997 na základě jeho rozhodnutí č. 41 z 17. 10. 1997.
Vražkov
(obec)
Popis znaku:
V modro-stříbrně polceném štítě vpravo obrácená zlatá berla s lilií v závitu, vlevo červená odvrácená sekera-širočina.
Popis praporu:
List tvoří modro-bíle čtvrcený žerďový pruh široký jednu třetinu délky listu a dva vodorovné pruhy modrý a bílý. V horním modrém rohovém poli berla s lilií v závitu obráceném k žerdi, obojí žluté. V horním bílém poli čtvrceného pruhu červená sekera-širočina ostřím k vlajícímu okraji. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Autor návrhu znaku a praporu: Stanislav Kasík.
Ikonografie:
Obec Vražkov patří k nejstarším historicky známým sídlům na Podřipsku. První zmínka o vsi pochází ze začátku 12. století, kdy její majitel Nemoj, považovaný za příslušníka rodu Vršovců, vydal listinu zařazenou historiky do let 1100 - 1107. Na příkaz knížete Svatopluka byl v říjnu roku 1108 rod Vršovců téměř vyvražděn. Údajně za kolaboraci s Poláky při jejich vpádu do Čech v době Svatoplukova vojenského tažení do Uher. Nemojovi potomci darovali statky ve Vražkově některým církevním institucím. V roce 1174 jeden dvorec s vinicemi kapitule vyšehradské a v roce 1187 větší část Vražkova premonstrátskému klášteru v Doksanech. Darování potvrdil v roce 1226 král Přemysl Otakar I. Zbývající část obce byla držena příslušníky drobné šlechty. Své majetky tu měl také strahovský klášter. Jinak byl Vražkov po řadu století rozdělen na dvě hlavní části s různými majiteli. V menší severní části vsi vznikla tvrz a její prvotní držitelé užívali přídomku z Vražkova. Pak se zde vystřídala řada majitelů. Statek se nakonec v roce 1672 dostal do držení knížat z Lobkowicz a byl připojen k panství Roudnice nad Labem, kde setrval až do konce patrimoniální správy. Tato část obce se nazývala knížecí. Zbývající větší část obce příslušela ke klášteru premonstrátek v Doksanech. Polcení štítu obecního znaku symbolizuje historické rozdělení obce na dvě části. Berla s lilií ukazuje na příslušnost části vsi k premonstrátskému klášteru v Doksanech. Berla je jak symbolem církevního hodnostáře obecně, zde abatyše doksanského kláštera, tak také má oporu ve znaku premonstrátů, kterým jsou dvě zlaté zkřížené berly na modrém štítě posetém zlatými liliemi. Lilie v závitu berly má s ní stejný výklad umocněný navíc skutečností, že kostel doksanského kláštera byl zasvěcen Panně Marii, jejíž atributem je krom jiného také lilie. Modrá barva pole je barvou „mariánskou“ a je ve shodě s barevností znaků premonstrátů. Sekera se vztahuje k nejstarším dějinám obce a symbolizuje na začátku 12. století zmíněné příslušníky rodu Vršovců. Tak zvaná Boleslavská kronika vypravuje, že kníže Bedřich, vládnoucí v letech 1172 - 1173, přijal Vršovce na milost a „kázal jim bradatici na štítě míti“. Červeno-stříbrná kombinace této části znaku je inspirována rodovými barvami knížat z Lobkowicz. Prapor obce Vražkov opakuje barevnost znaku modro-bílou kombinací žerďového a vodorovných pruhů, které doplňuje ve shodě se znakem znamení žluté berly a červené sekery.
K výše uvedenému oficiálnímu popisu obecního znaku lze učinit poznámku, že zřejmě díky kancelářskému přepisu byl správný pojem „odvrácená zlatá berla“ zaměněn ze nepříhodný termín „obrácená“.Návrhy znaku a praporu schválilo Obecní zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 19. 11. 1999.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh znaku a praporu 31. 5. 2000.
Znak a prapor byl obci udělen předsedou Poslanecké sněmovny 13. 11. 2000 na základě jeho rozhodnutí č. 62 z 14. 6. 2000.
Nepublikováno - napsáno pro již nevydávaný Vlastivědný sborník Litoměřicka v roce 2002.
Zpracováno: 03. 11. 2007 © Stanislav Kasík